Přidej zprávu »
---: ---
Hoseki: *Bol nevýnimočne horúci deň, slnko pražilo a vzduch pálil ešte aj v pľúcach. To však bolo úplne prirodzené počasie v tejto dedine. Však sa nachádzala ukrytá v púšti a volala sa Dedina ukrytá v piesku. Takže už podľa toho mohla byť tunajšia klíma všetkým jasná. A tento malý chlapec mal predsa pocit, že je tu neobvykle chladno. To bolo ale skôr kvôli jeho emočnému rozpoloženiu. Chlapec bol odetý celý v čiernom, počínajúc dlhším čiernym tričkom s krátkym rukávom, ktorého súčasťou bola aj kapucňa prehodená cez jeho ešte černejšie vlasy, pokračujúc pevnými dlhými čiernymi nohavicami a končiac čiernymi teniskami na štýl čínaniek. Keby ste samozrejme vedeli, čo to tie číňanky sú. Nemal so sebou nič zo svojho ninja vybavenia, však aj tak nebolo nijako extra rozšírené. Obrovským kontrastom však boli biele obväzy, ktoré mal obmotané cez dlane a zápästia. Medzi prstami zvieral akýsi pliešok na čiernej stuhe. Nebol to však len tak hocijaký pliešok na stuhe. Bola to jeho čelenka so symbolom dediny. Prejav toho, že zvládol geninské skúšky a stal sa ninjom Sunagakure no Sato. A ani toto miesto, na ktorom sa nachádzal, nebolo úplne obyčajné. Stál na cintoríne, nad prázdnym hrobom. Nad prázdnym hrobom, ktorý patril sotva dospelému dievčaťu a už predsa mŕtvemu. Jej telo sa však z misie nevrátilo rovnako tak, ako ani ona.* Chōshi Kōdo. *Prečítal chlapec ticho meno z náhrobku. Meno, ktoré tak dobre poznal. Meno, ktoré patrilo jeho tete. Nikdy to však nebola len jeho teta. Bola skôr ako jeho matka a staršia sestra v jednej osobe. Sama ho vychovávala, hoci sama bola ešte len pubertáčkou, keď sa ho ujala. Prišiel sem, aby sa jej pochválil. Prišiel sem, aby sa s ňou porozprával. Aj keď tu vlastne nebola ona a ani jej ostatky. A takisto tu doteraz nebol od pohrebu ani on. Nebol dostatočne silný, aby pozeral na meno milovanej osoby vyryté do kameňa. Zvečnené navždy. Presne ako si on myslel, že tu ona osoba preňho bude navždy.* Posledné dva roky boli ťažké... *Pokračoval tichučko, pery sa mu sotva hýbali. Oči mal sklopené na svoju čelenku, ktorá hádzala odlesky poludňajšieho slnka.* Utiekol som zo sirotinca, pretože som sa tam necítil dobre. Hoci mohlo byť o mňa postarané, nemal som tam teba. A všetko tam bolo nepríjemné, cudzie a chladné. A hlavne ten hluk. Nekontrolovateľný hluk, z ktorého mi praskala hlava. Zhruba rok a pol som žil na ulici. No len spočiatku sám. Našiel som si kamaráta. Rozumieš? Ja a kamaráta...*Trocha sa mu pri tom zdvihli kútiky úst.* Ukázal mi miesto, ktoré bolo domovom mnohých detí z ulice. Trocha to miesto podporovala aj dedina, no to len minimálne. Skôr sme prežívali na tom, čo sme si nakradli. Nie zrovna spôsoby, akým si sa ma snažila učiť. Ale tie som v tej dobe zavrhoval. Rovnako ako ninjov. Nenávidel som ich a preklínal. Považoval som ich za dôvod, prečo som ťa stratil. Za dôvod, prečo sa tak všetko pokazilo a skončil som na ulici. Potom jedného dňa prišiel sensei z akadémie, robil nábor na akadémiu. S Kudom, s tým kamarátom, sme sa dohodli, že si z neho vystrelíme. Nevystrelili sme si. Kuda sa skutočne chcel ninjom stať. A mňa ten muž zaujal. Bol z rovnakého klanu ako sme my a predsa bol jeho sluch jeho výhodou, nie prekliatím. Ponúkol mi, že ma to naučí tiež. S Kudom a ešte jednou babou sme boli vybraný a dostali možnosť nastúpiť na akadémiu. Nastúpili sme, hoci sme tam vôbec nezapadali a nemali čo robiť. O to viac sme sa však snažili a trénovali. Preňho to bolo plnenie sna. A ja som len nechcel byť sám. Nasledoval som ho, pretože konečne som sa mal na koho obrátiť. Postupne sa však začal meniť aj môj názor na ninjov. Oni za to nemohli. Nemohli za tvoju smrť. Nemohli za to, čo sa udialo. A neboli ani tými zlými. To tento systém. Kde sú ninjovia len pešiaci dediny a plnia misie, aby mala dedina peniaze a teda si aj samotný ninjovia zarobili. Ale, asi by som už nemal hovoriť, že oni sú. Mal by som začať hovoriť, že my sme. Pretože rovnako ako ty, aj ja som ninjom tejto dediny. Hoci len čerstvým a na začiatku svojej cesty, ale som... *Prestal sa hrať s ninja čelenkou a namiesto toho si ju uviazal na ľavé rameno. Čupol si a len tak hľadel na pomník. Nevedno nad čím ani premýšľal. Z tohto upretého stavu ho vytrhol až veniec sušených kvetov, ktorý pristal na hrobe jeho milovanej tety. Okamžite sa postavil a vzhliadol na osobu, ktorá tam ten veniec priniesla. Bola to vysoká žena v na prvý pohľad drahých šatách s blond vlasmi vyčesanými do komplikovaného účesu s mnohými sponami.* Kto ste? *Opýtal sa prekvapene, no inak vyrovnane a na jeho pomery aj celkom nahlas.* Nemal by si navštevovať jej hrob. Neželám si to. Nechcem ťa tu už vidieť! *Odsekla mu chladno, bez náznaku citu. Ho len nechápavo natočil hlavu do strany. Až teraz si všimol, že za hrubými sklami posadenými v čiernych rámoch okuliarov, sa skrývajú rovnaké magentové oči, aké má on sám a aké mala jeho teta.* Prečo by som nemal? Bola to moja najbližšia osoba a ja jej. *Odpovedal prosto, akoby to bola najzrejmejšia vec na svete.* Ty? A Jej najbližšia osoba?! Bola to moja malá sestrička! A kvôli tebe skončila, ako skončila! Príliš sa starala o fracka, akým si ty! *Chlapec sa cítil skôr rozhodene a nechápavo, ako ublížene. Akoby tej žene, ktorá sa zjavila z ničoho nič, ani poriadne nerozumel.* Sestrička? *V tom mu to však docvaklo. Akoby sa zrazu v úplnej tme rozhorela sviečka. Jeho teta mala len jednu jedinú sestru. Staršiu sestru. Jeho matku.* Matka? *Práve obočie sa mu podvihlo a stále rovnako nechápavo na ňu hľadel. Neoslovil ju s nijakou nádejou alebo radosťou. Len ako skonštatovanie. Však to preňho bola cudzia osoba hľadiac na ich biologickú spojitosť. To osloveniu ju však očividne rozhnevalo. Až tak, že dostala hysterický záchvat. Schmatla chlapca a sotila ho. Takú silu by od nej nečakal. Skôr, než sa spamätal, narazil celkom tvrdo do náhrobku nesúceho tetino meno. Udrel sa a na moment zalapal po dychu. No v ďalšom momente už len lapal. Tá žena sa nad ním krčila a rukami pevne obopínala jeho krk, ktorý zvierala. Škrtila ho.* Nie som tvoja matka. Si netvor. Netvor, ktorý sa nikdy nemal narodiť. A ktorý mi zabil moju imouto... *Teraz už nehovorila tak chladno. Skôr smutne. No zároveň s hnevom. Plakala nad stratou sestry a pritom škrtila svojho syna, ktorého nevidela, odkedy ho porodila. A Hoseki? Napriek tomu, že sa stal geninom, bol bezmocný. Márne lapal po dychu. Márne zarýval prstíky do jej zápästí v snahe odtlačiť jej ruky zo svojho krku. Bol príliš v šoku, než aby sa spamätal a dokázal jednať ako ninja, ktorým sa stal. A navyše, čo mal robiť? Zaútočiť na ženu, ktorá bola očividne jeho matkou? Áno, bola to preňho cudzia osoba a ona zaútočila naňho, ale celá táto absurdná situácia bola príliš veľkým šokom ako preňho, tak aj pre jeho emócie. Z očí mu tiekli slzy a tvár červenela. Akosi inštinktívne však sústredil a uvoľňoval veľké množstvo chakry na krku, keďže jeho telo a podvedomie sa nechcelo vzdať. Hoci ani nevedel, že niečo také dokáže, koža na jeho krku zmodrala, sfialovela a kúskami zoranžovela. Vytvárali sa na nej drobné kryštáliky s týmito farbami. Hoci ich nebolo dosť, aby pokryli celý krk a vytvorili tak ochrannú vrstvu, jeho matka pocítila protitlak na prstoch a všimla si aj tých farieb. Odskočila od neho a pri odskoku padla na zadok do piesku.* Monštrum! Si monštrum! *Skríkla po ňom. Hoseki klesol k zemi a chraplavo sa nadýchol, pričom sa prudko rozkašlal. Kryštáliky sa pouvoľňovali a popadali. Zmizli tak, ako sa objavili. Až na to, že si so sebou vzali väčšinu jeho chakry. Teraz kašľal a snažil sa nadýchnuť. A jeho matka sa znova naňho chystala zaútočiť.* Komori! *Jeho matka zamrzla. Akoby ju ovládla nejaká vyššia sila. A to ju len okríkol akýsi muž. Muž v bielom hábite s bielou šatkou cez hlavu, ktorá bola lemovaná zlatou niťou. A cez pupok mal previazaný zlatý opasok.* Prestaň sa strápňovať. *Žena klesla na kolena a začala žiadať svojho manžela o odpustenie.* Takže toto je on? Dieťa, ktoré sa nemalo narodiť? A predsa si ho porodila a radšej dala na výchovu svojej sestre? Ak chceš niekoho obviňovať, obviňuj seba. Ja som ťa žiadal o interrupciu. *Jeho hlas bol starý, chraplavý, no zároveň priamy a rozhodný. Bez nároku na nejakú debatu. A čo, že hovorili o Hosekim, akoby tu nebol. Toto boli jeho rodičia. Muž a žena, ktorí ho počali a nechceli.* Navyše, nie je monštrum. Je ninjom s vrodenou schopnosťou ovládať dva elementy súčasne, vďaka čomu tvorí kryštály. Je tým dôvodom, prečo som nechcel deti. Nechcel som, aby moje dieťa, dedič ohromného klenotníckeho gigantu, po mne zdedil toto Kekkei Genkai. Pretože potom by sa pravdepodobne chcel stať ninjom. A ja by som stratil dediča. To by obchodom neprospelo. *Podal ruku žene, ktorá ju hneď prijala a pomohol jej na nohy. Hoseki bol úplne mimo z toho, čo sa tu udialo. Držal sa za krk a stále kašľal. Preto ho odvrhli? Pretože bola pravdepodobnosť, že zdedí pokrvné schopnosti? Bláznovstvo. Sám sa začal stavať. Z očí mu ešte stále tiekli slzy, no nemal im čo povedať.* Poskytnem ti všetky informácie, ktoré o Shoutone mám pod podmienkou, že zabudneš, čo sa tu dnes stalo a že si nás vôbec niekedy stretol. Nemám záujem o pletky so shinobi a taktiež musím myslieť na dobré meno našej rodinnej značky. Pretože to je naše pravé dedičstvo, nie nejaké hranie s kryštálikmi. Berieš? *Na to, že ich stretol by najradšej zabudol aj sám od seba. Ale tá ponuka sa odmietnuť ani nedala. Však ako mal byť schopný rozvinúť svoje schopnosti, keď ani nevedel, čo to je za schopnosti. Placho prikývol zrazu si uvedomujúc všetko, čo sa naučil a ako sa brániť. Zrazu by vedel, že stačí načiahnuť ruku a uvoľniť zvukovú vlnu, ktorá spôsobí veterný poryv, ktorý od neho všetko odhodí. Zrazu by sa vedel ochrániť. Aspoň to si myslel.* Prijímam. Máte to niekde zapísané? Alebo tak? *Muž sa zrazu milo a priateľsky usmial. Však dosiahol čo chcel a ako prvotriedny obchodník musel vedieť nasadiť obrovský prívetivý úsmev.* Starý otec, predtým, než sa začal venovať povolaniu klenotníka, bol ninjom a všetky svoje poznatky o vlastných schopnostiach a technikách si zapisoval. Mala to byť taká učebnica Shoutonu pre ďalšie generácie. Potom zistil, že byť ninjom je najväčším prekliatím. Ale jeho zápisky mám v kancelárii, takže ti ich všetky môžem dať a potom pôjdeme každý svojou cestou. *Jeho matka akoby tam zrazu nebola. Žena, ktorá mala prezentovať svojho zámožného muža a spočiatku tak aj vyzerala, teraz mala šaty zašpinené od piesku a účes pokazený z hysterického záchvatu. Hoseki si spustil ruky z krku a vytiahol si na hlavu kapucňu, ktorá mu pri matkinom útoku z hlavy zletela.* Okej... *Vyjadril ešte svoj súhlas, než sa táto podivná trojica vydala na cestu. Jeho súhlas ako aj celá prítomnosť bola očividne tým najotravnejším a najzbytočnejším možným spôsobom, ako niekoho oberať o čas. Aspoň tak sa tvárila Komori. Chlapcovi bolo jasné, že ten jej hysterický záchvat ho bude mátať v nočných morách. Na druhú stranu, pán obchodník sa tváril, akoby práve uzavrel obchod svojho života. Však to bolo snom každého rodiča, nie? Nikdy viac v živote nevidieť vlastné dieťa. Cesta to bola celkom dlhá, pretože sa museli dostať do najbohatšej časti dediny a najbohatšej časti v najbohatšej časti. Veľkosti a luxus tunajších príbytkov Hoa udivoval, ochromoval a zároveň znechucoval. „Na čo je niekomu toľko toho? Tak veľký dom? Aj tak ho určite neobýva a nevyužíva celý... a čo by za to mnohé iný ľudia ulice dali, mať tak aspoň jednu izbu toho domu... aj tá by im bola príliš...“ Ešte väčšmi ho však odrovnal dom jeho rodičov. Nielen svojou veľkosťou a ohromnosťou, ale aj zmyslom pre detail. Bolo to ako palác sultána z rozprávky, ktorú mu v detstve čítavala teta. Svoje ohromenie sa však snažil skrývať, aby ich nejakým spôsobom nepotešil.* Počkaj tu. Komori, postráž ho. *Skoro až ako povely. S tými slovami sa s nimi muž rozlúčil a vbehol do domu, pričom syna s matkou nechal pred dverami. Akoby sa mali o čom rozprávať. Hoseki čakal a premýšľal, kedy sa naňho opäť vrhne. Ona tam však len pokojne a ticho stála, pričom si zrejme kontrolovala svoju manikúru. Bolo mu z nej zle. Vykašľala sa na vlastné dieťa a na vlastnú mladšiu sestru, aby si užívala tento luxus. Človek bez chrbtovej kosti, ako sa vraví. Po zhruba desiatich minútach, ktoré sa vliekli snáď ako hodiny, vyšiel pokojne muž z domu. V jednej ruke držal veľkú ošarpanú knihu a v druhej niekoľko zvitkov.* Tak tu to je. Všetko čo potrebuješ vedieť o svojom Kekkei Genkai. A teraz - *Hoseki ho ani nenechal dopovedať. Vytrhol mu knihu aj so zvitkami, pričom mal čo robiť, aby to všetko udržal.* Neviem kto ste, nikdy sme sa nevideli, ona ma neškrtila, hai hai... *Neovládol sa, no fakt mu bolo zle a dlhšie by v ich prítomnosti nevydržal. Preto spolu s darčekmi na rozlúčku v podobe informácií a vedomostí sa rýchlym tempom vydal preč. „Tak tomuto Kuda naozaj neuverí...“ Predstavoval si, ako už rozpráva bratovi v zbrani zážitky z tohto dňa. A ako mu to vlastne povie? Ako ich opíše? A že tým poruší dohodu? Koho zaujíma, čo tí dvaja chcú.*
---: ---
Aka Manto: Aka dostal druhou misi a tou bylo vytrhat plevel i když to byla, vážně otrava jako všechno co musel dělat. Každopádně přišel na hřbitov a koukal kolem sebe *sakra já to nechci dělat… *při tom si samozřejmě nadával, ale poté šel za správcem hřbitova. *Dobrý den pane. Já sem jdu uklidit, dáte mi prosím nějaké věci? *správce se usmál a ukázal na jednu menší kůlnu. *běž do té kůlny a Vem si vozík na plevel nějaké koťátko, abys ometl hroby a nějakých pár pytlů abys to tam mohl dát. *Aka nebyl moc nadšený ale i tak se usmíval. *dobře pane. *řekl a šel do kůlny kde si vzal vozík koťátko a nějaký pytle a šel se tedy vídat do práce, dal si na tom obzvlášť záležet aby to udělal co nejlíp jak to šlo sice byl z toho otrávený ale tak neviděl důvod proč to flákat, pomaloučku odcházel všechny hroby ale nejprve z nich ometl prach nebo různý bordel co tam byl, a když už měl vše hotové tak se vydal trhat plevel i na tom si dal obzvlášť záležet a chodil opět od hrobu k hrobu když měl vše hotové tak šel vynést pytle s plevelem do kontejneru ale to nebyl konec ještě šel do kůlny pro koště a pečlivě zametl i cesty k hrobům nakonec to smetl na jednu hromádku a pomocí lopaty to naházel do pytle menší hromádku kterou nemohl uklidit velkou lopatou tak si vzal malou lopatku a koťátko tím už dokázal menší hromádku dát pytle, pytel nakonec odnesl do kontejneru a šel odnést nářadí když byl vevnitř tak si všiml že je tam všechno prostě poházené což se mu nelíbilo. *“Když už tu jsem tak uklidit pořádně."*Pomyslel si a všechno nářadí a různé pytle vynesl ven. Poté ho tam začal skládat popořadě a hlavně tak aby se tam dalo hýbat, když už to měl hotové tak vyšel a oddych si ale co ho znepokojilo, bylo to že, chatka byla sice v dobrém stavu ale tak trochu vybledlou barvu. *“sakra.“*Aka si všiml nějaké barvy a štětců když uklízel dílnu tak do ní opět šel a vytáhl si bílou barvu se štětcem a vytáhl ještě jeden prázdný kýbl, do kterého dal vodu, otevřel barvu a rozmíchal jí nakonec tedy začal z natíráním kůlny což mu zabralo zbytek dne, ale to ho netrápilo. Spíš ho to trošku bavilo. *“tak tohle je perfektní."*opět si pomyslel, když skončil z natíráním. Důkladně umyl štětec a zavřel barvu a dal je zpátky do kůlny, kýbl vylil a také ho tam dal. Nakonec šel za správcem, který se na to vše šel podívat a nemohl uvěřit svým očím. *no chlapče! Tohle to jsem opravdu nečekal. *řekl s údivem. *Tohle se ještě nestalo za celou dobu, co tu pracuju. Takhle perfektně to ještě nikdo neudělal a ta bouda? Konečně vypadá k něčemu, vážně ti děkuju, teď můžeš jít domů a neboj se u Kazekageho tě budu velmi chválit. *řekne správce hřbitova a nemůže spustit oči z toho, jak tam dokonale uklidil. *Ehh děkuji pane tak se mějte pěkně. *řekne Aka mile a utíká domů. Když dojde domů tak se jen osprchuje a jde si okamžitě lehnout. *
---: ---
Aoda Jaazu: Mise D - *vedle gauče začne drnkat budík. Aoda ho vypne a posadí se. Protáhne se a jde do koupelny. Spáchá raní hygienu a vratí se do pokoje. Sedne si na gauč s rohlíkem. A začte se do knihy s Hachimonem. Pročte si čast o třetí bráně, když zjistí, że to je na něj ještě moc.* Musim nejdřív zamakat. *řekne si. Oblékne se a jde za Senseiem, jestli nebude mít nějakou misi. Sensei v pracovně není, ale na stole leží svitek s jeho jménem. Vezme svitek a rozrolujeho. "Mise D. Zdejší hřbitov byl poničen po poslední písečné bouři. Máš za úkol dát ho dohromady. U vchodu budou připraveny věco na opravu kamení. Věřím, že to zvládneš." pročte si obsah. Vrátí se do pokoje a do dvou kroužků u pasu si zasune Ruigy. Zamkne za sebou a vyběhne na střechu. Z té rovnou vyrazí na hřbitov. Před branou opravdu leží materiál na opravu. Projde branou aby se podíval, jak to tam vypadá. Jsou z něj ruiny. Několil kamenů je napůl, někté jsou úplně rozdrceny. Na druhem konci vidí jinou skupinu, která je tu zřejmě ze stejného důvodu, jako on. Vrátí se tedy k materiálu. Vezme si nějakou sádru a jde s tím k rozlomeným hrobům. Tam si sádru rozdělá a začne s ní zadělávat praskliny, větší kusy vrací na místo a přidělává je sádrou. Uděla takhle dest hrobů, když se od té druhé skupiny ozve řev. "Jsou na hřbitově, měli by se podle toho chovat." řekne Aoda. Teď se dostal k hrobu, který má kamennou desku úplně rozdrcenou. Vrátil se k materiálu a vzal si desku novou. Podle pozice na plánku si zjistil, čí to je hrob a jméno znova vytesal. Po pár minutách se vrací k hrobu a vykopava menší důlek, aby tam kamen zasadil. Upěchoval to okolo a vstal. Prohlíží si své dílo když kolem něj proběhne druhá skupina. Aoda zastaví jednu holčinu. Má v očích slzy.* Co se stalo? *zepta se jí. Ta jen popotáhne* T-tam vzadu jsou nějací velcí kluci a ničí to tam. *řekne. Aoda se podívá tím směrem a usměje se na ni.* Počkejte tady. *řekne a vyběhne na druhou stranu hřbitova. Běží ulicí vedlejší, aby ho neviděli přichazet. Okolo hrobů jsou čtyři výrostci, kteří tam dělají bordel. "Můžu to konečněni vyzkoušet." řekne si a zastaví se. Sundá si nohavice i se zavažím a pomalu je položí. Postaví se.* Kaimon - kai. *když si sunda závaží rychlost se mu zvýší jednou tolik. Při otevření první brany se mu rychlost ještě zvýší. Vyrazí vpřed. Není vídět tělo, jen modrá šmouha. Kvůli jeho modrému oblečení. Probíhá kolem nich a vydavá kvílivé zvuky. Sem tam do jednoho strčí lehce. I tak to s nimi hodí o zem. Ty se nervozně otočí a ve tváři jim je vidět strach. Postupně jeden za druhým utíkají pryč. Pomalu se zastaví. Všichni jsou už pryč. Usměje se a jde si pro věci. Nasadí si zavaží a nohavice a vratí senke svému pracovišti, kde čeka druhá skupina.* Tak se můžete zase pustit do práce. Ti už se jen tak nevrátí. *usměje se. Skupinka mu poděkuje a odběhne na své místo. Aoda se vrací k materialu, že si vezme další kámen, ale objeví se sensei.* Dobrá práce. Věděl jsem, že si s nimi poradíš. Koukám Hachimon ses naučil taky. Paráda. Mužeš se vratit. Misi más dnes sponěnou. *řekne mu sensei. Aoda je překvapenej z toho. Zřejmě o nich vědeli a sensei ho sem poslal aby viděl, jak si poradí. Zajde si tedy do restaurace na večeři a pak domu. Pokračovat v pročítání Hachimonu.*
---: ---
Yukio: * Yukio dnes dostal svou druhou misi typu D. Prý, že na mise D bude chodit sám a tak v tom Yukio nevidí problém. Předci jen proč by posílali celý tým na uklízení a podobně. Yukio jde tedy klidně směrem na hřbitov. A proč? Protože jeho mise je očistiti hroby. Na Sunagakure jako vždy praží sluníčko a tak z Yukia teče pot jako blázen. Toto je důvod proč nemá rád klima Sunagakure. *Heh taková blbá mise. Ale tak někdo to udělat musí že? *Yukio se tomu zasměje, protože kdo by mu na to vlastně mohl odpovědět. Následně přijde k prvnímu hrobu a začne ho s náčiním, co dostal zbavovat všech nečisto. Bohužel od písku ho očistit nemůže, protože stejně by na tom během chvilky skončil další písek. Yukio takto čistí postupně různě všechny hroby ale asi po hodině si musí dát přestávku a tak si najde dobré místo se stínem a tam se posadí. Poté si vytáhne lízátko a vloží si ho do úst. Je to takové to kyselé a tak se u toho Yukio různě šklebí. *Ach jo jsem tady už dost dlouho a mám za sebou teprve tak čtvrtinu to než to dokončím tak se z toho zblázním. *Yukio se pak zvedne a zase začne se svoji prací. Uklízí jeden hrob za druhým. Ale tentokrát to hodlá už uklidit všechno na jeden zátah. Z části se mu to vyplatí, ale z části se mu to zase vymstí. Ta světlá stránka na tom je že mu ten úklid potrval už jen dvě a půl hodiny ale to špatné na tom je že je mu špatně z toho sluníčka. Yukio se tedy dopotácí rovnou domů a jde si radši lehnout. Následujícího rána je mu už lépe a tak jde Kazekage oznámit že je jeho mise splněná. Ovšem Kazekage mu zadá rovnou i další misi. *
---: ---
Taji Katsuo: "Zase tady sedíš ?" ptá se zvídavě Tajiho. "Ano ,kde jinde bych měl být? A vůbec vypadni!!" Odpovída Taji na jeho dotěrné otázky. "Jsi směšnátroska měl by ses zabít a třeba je potkáš." "Zmiz,proč mě vůbec pronásleduješ?" říká s nenavisti v hlase. "Nevěřil sem ,ale opravdu si ta hloupá část nás." Povídá s úsměvem na tváři. "Komu říkáš hloupá! Sám si hlupák." Uraženě odpovidá Taji,občas mu trvá než mu něco dojde a pokračuje "Cože,jaká část nás,o čem to mluvíš ?" v jeho hlase jde slyšet údiv. "Když,si mě potkal říkal si mi Baka,ale jedinej Baka si byl ty celou dobu!" Bylo slyšet jak Tajim opovrhuje. "Jsem část tebe a ty si část mě,sme jedno tělo,ale dvě duše." pokračuje neznáma část Tajiho. "Ticho buď a nech mě být!" Vykřikne Taji a utíka od hrobu své matky a otce. *Co se to děje,nechápu to je to jen nějaký hloupý vtip?* Pomyslel si Taji při svém úniku ze hřbitova. I když běžel bez cíle,stále utíkal pryč od všeho potřeboval chvíli času,od doby co mu zabili rodiče nebyl šťastný neměl klid v podstatě neměl nic.
---: ---
Keiji Michio: *Pomalu se plouží směrem ke hřbitovu, je skleslý a ruce má složené za zády. Pod temnými mraky míří mezi hroby k jednomu určitému. Malému nenápadnému náhrobku, čnícímu ze suché země. Před náhrobkem se zastaví a pohlédne na něj.*//Arihiro Yahiro, můj oblíbený knihovník. Už je to dlouho.//Pousměje se a vytáhne z kapsy záložku.*//Tu jsem dostal den předtím a je to to jediné co po vás mám. Jako by jste to tušil. A teď je to rok.//*Švihne rukou vpřed a z rukávu mu vyletí papír, který se v letu složí do tvaru leknínu.*//Ten máte nejraději.//*Cukne sebou a zahledí se do nebe ve chvíli, kdy v dálce zaslechne hrom.*//Vlastně jsem ještě ani nepřečetl tu knihu co jsem si tehdy odnesl. Musím to napravit.//*Pár minut tam ještě stojí i v dešti, který se spustil, když nakonec zamává na náhrobek a se záložkou svíranou v ruce pod dlouhým kabátem se odplouží sklesle domů.*
---: ---
Lubbock Kazuto: Lubbock dostal za misi vytrhat plevel ze hřbitova. Tak šel do uličky Daho a z ní zamířil na hřbitov cestou potkal strýčka který si hověl v lehátku na zahradě.* Ahoj tati.* otec mu neodpovídal.*" Hm... asi spí. "* Tak šel dál po cestě ke hřbitovu. Když tam došel vzpoměl si.*" No jo vždyť jsem chtěl donýst kytky..."* A použil Shushin no Jutsu aby se přemístil do květinářství.* Prosím dvě tamty květiny.* A ukázal na červené růže.* Tady to máš.* Řekla paní která tam prodávala a usmála se.* Děkuji.* Poděkoval Lubbock a použil Shushin no jutsu aby se dostal zpátky ke hřbitovu.* Tak můžeme začít misi.* Řekl si nahlas. Tak první se šel kouknout k hrobu kde byl jeho strýc a položil mu tam kytky a zapálil mu tam svíčku a šel kolem jeho Hrobu vytrhat plevel. Přitom si vzpoměl co spolu zažili. Pak šel vytrhat kolem hrobů dědy a babičky. Jim zapálil svíčky taky. Pak šel trhat plevel kolem ostatních hrobů Trhal asi dvě hodiny protože to byl malý hřbitov poté se vracel domů už za tmy vzal si na sebe mikunu protože mu byla zrovna zima a začínalo pršet.*"Fakt bezva počasí..."* Tak utíkal k kazekage pro odměnu za misi cestou viděl zloděje jak utíkal s pytlem peněz a za ním utíkal policajt. Vzal si senbon tak mu ten senbon hodil pod nohy aby zakopl. Zloděj zakopl a policajt ho chytl poděkoval Lubbockovi za to že mu pomohl. Pršelo už hodně tak si pospíšil za chvíli doběhl ke kazekage ta ho odměnila a dala mu radu.* Použí Shushin no Jutsu ne? Teda... Jestli ho umíš.* Lubbock ji poděkoval za nápad a ještě si říkal.*" Proč mě to nenapadlo dřív?"* Použil Shushin no Jutsu a přemístil se domů.* Ahoj jsem doma a sundal si promáčené oblečení.*
---: ---
Lubbock: *Lubbock zrovna přišel na pohřebiště bylo krásné letní odpoledne a Lubbock tu měl za misi uklidit tak tedy přišel.Po celém hřbitově byli ošklivé husté keře a různé odpadky.*,,Ach jo to bude fuška to tady uklidit.''*Řekne si Lubbock a pak tedy začne.Jde k jednomu vysokému keři který prorostl přímo u jednoho obyčejného nepříliš kvalitního a pěkného hrobu byl to spíš obyčejný kámen s jménem a datumem narození a úmrtí. Lubbock si vytáh z pouzdra Kunai který měl v pouzdře .A pak začal křovisko pomalu odřezávat nejřív se musel dostat ke kořenům to chvilku zabralo ale protože kunaie jsou ostré tak to šlo.Když to dokončil a křovisko bylo venku i s kořeny tak měl Lubbock docela ošklivě popíchané ruce protože na tom křovisku bylo trní.*,,Sakra to jako vážně.''*Řekne si Lubbock sam pro sebe.Pak se zvedne a takto odstraní i zbytek křovisek takže jich ostraní něco kolem třiceti.Po tolika křovisek má Lubbock úplně krvavé ruce až se mu ruce klepou ale snaží se to vydržet.*,,Dobře křoví mám takže teď jenom posbírat ten bordel do pytle co jsem dostal.''*Lubbock si vytáne srolovaný pytel a rozloží ho a začne pomalu po celém hřbitově sbírat různé věci jako například: krabičky od cigaret prázdné flašky od různého pytí včetně alkoholu a plno různých věcí.Když to Lubbock dokončí tak je už téměř večer a Lubbockovi začnou velice pálit ruce tak si dojde k malému potůčku který je na pozemku hřbytova a ponoří si do něj své ruce.Trochu to ze začátku štípe ale po chvilce je to velká úleva.Lubbock tedy ruce vytáhne,Vezme pytel s bordelem a jde pryč z hřbitova ten pytrel nechá u branky položenej a pokračuje směrem k sídlu Kazekage podat hlášení o své misi.*,,Sakra ty ruce to bude trvat než se vyléčim takhle nebudu schopný ani pořádně házet kunaie a ani shurikeny prostě nic to bolí a docela dost možná si skočím do špitálu aby se mi na to někdo podíval nebylo by hezké kdyby se mi do toho dostala nějaká infekce.''*Říká si pro sebe Lubbock cestou k Kazekage..*
---: ---
Siu Malik: *Úprimne sa toho pre Siua moc nezmenilo. Pracovať musel stále, akurát namiesto práce tomu teraz hovoria misie. Aspoň za to dostával Ryo. V domove za prácu dostal akurát jedlo a posteľ, ale nemohol sa sťažovať jedlo bolo teplé posteľ čistá. Občas sa vychovávatelia trocha opili a vtedy zvykli byť trocha aj násilný preto sa vždy decká radšej zamkli na izby a dúfali, že za posledný týždeň nikoho nenaštvali. Zvyčajne to býval práve Siu. Chodil neskoro, pri práci bol často nesústredený a boli tu aj potýčky s ostatnými deckami. Za to si často krát vyslúžil nejednu facku. Oni vo svojej podstate neboli zlý, ako nikto z nás, ale každý má slabé chvíľky. Siu im to nikdy nevyčítal. Predsa len deti neboli jediné, ktoré to mali ťažké. Takéto fyzické ponaučenie deti zrovnalo do late aspoň na dva týždne. Práve preto sa aj rozhodol, že chce žiť inak. Chce byť samostatný a na to potrebuje peniaze. Každopádne moc toho v ponuke nebolo. Mohol buď rozdávať polievky niekde v nemocnici alebo naháňať zatúlaného psa. Po pár sekundách premýšľania sa rozhodol pre hľadanie Frankieho. Zobral si plagát a vybral sa do ulíc.*\\\"Veď je to zbytočné... Určite sa zatúlal niekde do Naho a to... no škoda slov.\\\"* Musel to aspoň skúsiť. Ten psík patril starej dáme, ktorá len pred nedávnom prišla o svojho manžela. Musí byť ešte stále smutná za manželom a ešte sa jej stratí aj pes. Bude toho na ňu moc. Musí sa posnažiť aspoň kvôli nej. Okamžite sa vybral na ulici Koyo. Behal tam zo strany na strany a snažil sa z ľudí vymámiť či náhodou nevideli toho psa. Asi po poľ hodine čo tam tak pobehoval sa vydal do centra. Tam ho taktiež nikto nevidel. Uvedomil si to až keď skoro prehľadal celé mesto, samozrejme okrem Naho, toho miesta sa už z princípu vyhýbal, ale nepamätal kedy sa naposledy pri práci tak snažil. Či už zbieral šrot na púšti alebo umýval podlahy v domove nikdy sa tak nesnažil. Bolo to tým, že sa vďaka tomu približoval svojmu snu? Alebo tým, že týmto niekomu pomôže. Bol z toho celkom zmätený. Akoby to robil až rád.*\\\"Pekné myšlienky mi však nepomôžu.\\\"*Povedal si a pokračoval. Zostávalo už len posledné miesto. Mohlo ho to napadnúť skôr. Pridal do kroku, zabočil vpravo, vľavo. Za pár okamihov sa mu pred očami začala týčiť brána cintorína. Už trocha spomalil, dochádzal mu dych.*\\\" Mal by som zapracovať na kondičke.\\\"* Prešiel bránu a uvidel Frankieho sedieť na hrobe plnom kvetín a sviečok. Podišiel bližšie a prečítal meno na náhrobku.* Manžel pani Hakuyu.* Na okamih mu to prišlo strašné smutné, tá oddanosť až za hrob.*\\\" Asi by som jej ho mal priniesť naspäť bude rada.\\\"* Načiahol sa, že ho zodvihne a odnesie, ale len čo sa ho pokúsil odtiahnuť od hrobu začal hneď vrčať. Tak ho pustil a Frankie sa vrátil k hrobu. Siu si vedľa neho čupol začal ho škrabkať za ušami.*\\\" Neuľahčuješ mi to moc. Keď sa zamyslím, nie sme až tak rozdielni. Musíš sa cez to preniesť. Doma ťa čaká panička, ktorá ťa teraz potrebuje. Smútiť môžeš potom.* Zobral ho. Tentokrát sa už nebránil. Pri odchode sa Siu zahľadel na pár hrobov, porastených machov, na konci cintorína. Svoj pohľad odvrátil späť k bráne.* Podobný áno, až na to, že ty máš miesto, ktoré môžeš volať domov...
Siu Malik: *Úprimne sa toho pre Siua moc nezmenilo. Pracovať musel stále, akurát namiesto práce tomu teraz hovoria misie. Aspoň za to dostával Ryo. V domove za prácu dostal akurát jedlo a posteľ, ale nemohol sa sťažovať jedlo bolo teplé posteľ čistá. Občas sa vychovávatelia trocha opili a vtedy zvykli byť trocha aj násilný preto sa vždy decká radšej zamkli na izby a dúfali, že za posledný týždeň nikoho nenaštvali. Zvyčajne to býval práve Siu. Chodil neskoro, pri práci bol často nesústredený a boli tu aj potýčky s ostatnými deckami. Za to si často krát vyslúžil nejednu facku. Oni vo svojej podstate neboli zlý, ako nikto z nás, ale každý má slabé chvíľky. Siu im to nikdy nevyčítal. Predsa len deti neboli jediné, ktoré to mali ťažké. Takéto fyzické ponaučenie deti zrovnalo do late aspoň na dva týždne. Práve preto sa aj rozhodol, že chce žiť inak. Chce byť samostatný a na to potrebuje peniaze. Každopádne moc toho v ponuke nebolo. Mohol buď rozdávať polievky niekde v nemocnici alebo naháňať zatúlaného psa. Po pár sekundách premýšľania sa rozhodol pre hľadanie Frankieho. Zobral si plagát a vybral sa do ulíc.*"Veď je to zbytočné... Určite sa zatúlal niekde do Naho a to... no škoda slov."* Musel to aspoň skúsiť. Ten psík patril starej dáme, ktorá len pred nedávnom prišla o svojho manžela. Musí byť ešte stále smutná za manželom a ešte sa jej stratí aj pes. Bude toho na ňu moc. Musí sa posnažiť aspoň kvôli nej. Okamžite sa vybral na ulici Koyo. Behal tam zo strany na strany a snažil sa z ľudí vymámiť či náhodou nevideli toho psa. Asi po poľ hodine čo tam tak pobehoval sa vydal do centra. Tam ho taktiež nikto nevidel. Uvedomil si to až keď skoro prehľadal celé mesto, samozrejme okrem Naho, toho miesta sa už z princípu vyhýbal, ale nepamätal kedy sa naposledy pri práci tak snažil. Či už zbieral šrot na púšti alebo umýval podlahy v domove nikdy sa tak nesnažil. Bolo to tým, že sa vďaka tomu približoval svojmu snu? Alebo tým, že týmto niekomu pomôže. Bol z toho celkom zmätený. Akoby to robil až rád.*"Pekné myšlienky mi však nepomôžu."*Povedal si a pokračoval. Zostávalo už len posledné miesto. Mohlo ho to napadnúť skôr. Pridal do kroku, zabočil vpravo, vľavo. Za pár okamihov sa mu pred očami začala týčiť brána cintorína. Už trocha spomalil, dochádzal mu dych.*" Mal by som zapracovať na kondičke."* Prešiel bránu a uvidel Frankieho sedieť na hrobe plnom kvetín a sviečok. Podišiel bližšie a prečítal meno na náhrobku.* Manžel pani Hakuyu.* Na okamih mu to prišlo strašné smutné, tá oddanosť až za hrob.*" Asi by som jej ho mal priniesť naspäť bude rada."* Načiahol sa, že ho zodvihne a odnesie, ale len čo sa ho pokúsil odtiahnuť od hrobu začal hneď vrčať. Tak ho pustil a Frankie sa vrátil k hrobu. Siu si vedľa neho čupol začal ho škrabkať za ušami.*" Neuľahčuješ mi to moc. Keď sa zamyslím, nie sme až tak rozdielni. Musíš sa cez to preniesť. Doma ťa čaká panička, ktorá ťa teraz potrebuje. Smútiť môžeš potom.* Zobral ho. Tentokrát sa už nebránil. Pri odchode sa Siu zahľadel na pár hrobov, porastených machov, na konci cintorína. Svoj pohľad odvrátil späť k bráne.* Podobný áno, až na to, že ty máš miesto, ktoré môžeš volať domov...
---: ---
Razoi: *Razoi dostal svoju prvú misiu a to mal vytrhať všetku burinu na cintoríne a ak by nejaký hrob bol zarastený trávou tak ho tiež bolo treba dať do poriadku.* "Sakra, nestal som sa ninjom preto aby som robil špinavú prácu" *Povzdychne si, narovná čelenku a pustí sa do práce, Trhá ručne burinu aj s korienkami. Po dvadsiatich minútach ho bolia ruky a dá si prestávku. Sedí a obzerá sa. Noc sa blíži a na cintoríne to začína vyzerať strašidelne.* "Radšej zrýchlim, veď nechcem tu stretnúť nejakých duchov." *Trhá burinu v prítmí ostošesť keď tu zrazu siahne na Razoiove rameno ruka* Aaaa... *Razoi vykríkne, vyskočí, otočí sa, trasie sa a v ruke drží kunai. V tom vidí pred sebou malého chlapca, ešte menšieho ako je on sám.* Hej! Čo tu robíš nie je neskoro aby si sa tu len tak potuloval. *Vydýchne si keď zistí že je to iba malý chlapec a kunai pomaly odloží do vrecka* Ty si ninja? *Spýta sa chlapec* Ano som a prečo ťa to zaujíma? *Povedal Razoi* Ak si ninja ukáž mi nejaké jutsu prosím. *Razoi pokrútil hlavou ale nakoniec nemohol odolaľ chlapcovmu prosíkaniu.* No dobre, ale potom sa vrátiš domov rodičia ťa už určite hľadajú.*Razoi urobil Bushin no jutsu a tak vytvoril jedného klona spolu s klonom sa rozbehol oproti stromu na ktorý vyskočili a urobili salto vzad pri zoskoku.* Čo na to povieš? *Spýta sa ho* Celkom pekné *Povie rozospato* Ale čo keby si tú burinu skúsil sekať z kunaiom, možno by ti to šlo ľahšie.*povedal chlapec* "Ach to decko mi už lezie na nervy jeho vety vôbec nenaväzujú na seba veď je mladý na to aby bol sklerotik... ale aj tak v tej poslednej vete mal pravdu prečo mi to nenapadlo! Veď určite mi to pôjde ľahšie, ach predtým než niečo začnem si to nabudúce musím premyslieť ako to robiť efektívne." *Hovoril si to v hlave ale za ten čas už chlapec zmizol* Hej, kde si? "To je jedno." *Vytiahne kunai ktorým začne sekať burinu. Potom si ho odloží a radšej vytiahne svoju čiernu katanu ktorou to poseká raz, dva. Všetku zbytočnú trávu a burinu dá nakopu a vyhodí. Teraz už nastane úplná noc* To už je toľko. Tak to zdrhám *rozbehne sa preč a ponáhľa sa domov.*
BlueBoard.cz ShoutBoard