Přidej zprávu »
---: ...
Toru: *Byla to jedna z jeho prací, kterými si přivydělával jako potulný zbrojíř. Nepatřil pod vesnici a pokud nechtěl dělat nějaké podřadné práce, tak musel brát nějaké mise, které se zrovna naskytly. A tohle byla jedna z nich. Místní lord, šlechtic či co to vlastně byl dostal výhružný dopis od jedné organizace. Jednalo se o skupinu vzbouřenců proti jeho vládě na hradě. Očividně se věci nejdříve snažili řešit diplomaticky, ale když to nikam nevedlo, tak začaly problémy. A lord potřeboval někoho, kdo by dovedl tuto skupinu identifikovat a chytit. Kdyby to nešlo jinak, tak je i zlikvidovat. V tu dobu však pán hradu ještě netušil, že si vzbouřenci najali skupinu žoldáků, aby na hrad zaútočila. A jak se k tomuto vlastně dostal Toru? Vtipná historka. Během jedné návštěvy vesničky kousek od hradu zaslechl plány oné skupiny. Bylo mu jasné, že lord mu za ochranu dobře zaplatí, ale hlavní důvod, proč to hodlal udělat bylo, že se mu nezamlouval koncept vzpoury. Nebo přesněji se mu nezamlouvalo, že do toho tahají shinobi. A jak věděl o této drobnosti? Inu, tak nějak je nenápadně infiltroval. Přeci jen to bylo stále jeho povolání a nikdo neřekl, že to může udělat jen u shinobi či velkých vesnic. Lord však kvůli útokům vzbouřenců na hrad na tom nebyl dobře a nedovedl vystát Toruovu přítomnost kvůli Zetsubou. Smutná to věc. Nebylo však ani třeba, aby musel. Toru více spolupracoval s hradními strážemi, které podobný problém naštěstí neměli.* Zaútočí přesně po západu Slunce,* připomněl jen Toru, když na hradbách sledoval okolí, které se podezřele začalo pokrývat mlhou. Zřejmě Kirigakure no Jutsu žoldáků. Na sobě měl jako vždy černé nohavice a plášť. Avšak dnes byl i vyzbrojen. Měl u sebe Nuibari, kterou měl jaksepatří naostřenou.* Nejdřív je zkusím zastrašit.* Pokračoval Toru, kdy aktivoval Bubun Tenka a tím si na zádech nechal vytvořit dračí kovově lesklá křídla. Spolu s dlouhým ocasem s bodcem na konci. Chladně se pousmál, když od něj kapitán stráží odcouval.* D..démon!* vyhrkl jen překvapeně.* Jak se to vezme. Ale bude dobré, když si to budou myslet i oni.* Pronesl jen Toru s pokrčením ramen, kdy se následně dostal do vzduchu.* Nikdo ať neopouští hrad,* přikázal jen dodatečně, i když to bylo vyhlášeno už předtím. A mělo to důvod. Mlha kolem hradu totiž začala houstnou, jak do ní Toru přimíchával tu svou, nasáklou jeho chakrou. Jednalo se o techniku Shi no Kiri. Toru však nevletěl do mlhy, začal se vznášet nad ní, kdy mával křídly.* Vítejte na poli smrti!* Ozval se jen jeho hlas chladným tónem, zatímco se jeho mlha roztahovala. Čímž brzy zasáhla všech pět žoldáků, kteří se v ní skrývali. A začala jim vyjevovat vidiny koster a smrti.* Odejděte a nevracejte se dokud můžete nebo skončíte stejně!* Pronesl jen stejně ledovým hlasem Toru, kdy si mezi prsty protáčel s Nuibari. Z mlhy se však ozvalo pouze ticho, kdy následně z ní vylétl silný blesk přímo na něj. Což nebylo příliš překvapivé vzhledem k tomu, že nebyl zrovna potichu a setrvával na místě. Toru neměl páru, co je to přesně za techniku - přesněji jak se jmenuje, ale pouze s nataženou dlaní ji absorboval skrze Kyūketsukō. Několik podobných blesků se objevilo i v rámci mlhy, zřejmě to žoldáci používali jako obranu před výjevy, které měla na svědomí mlha. Čím však dodaly Toruovi potřebné informace o jejich poloze. Zhluboka se nadechl a následně z úst vypustil masivní tornádo tvořené kovovými částečkami Ryū no Hōkō. Čímž efektivně vyrušil i případné další útoky na jeho osobu. Ozval se bolestný křik dvou osob, když tornádo našlo svůj cíl. Toru však nepřestával s tímto \\\\\\\"řevem\\\\\\\" a pouze pohnul hlavou, čímž kovové tornádo se začalo pohybovat směrem, kterým chtěl. A podařilo se mu zasáhnout ještě jednu osůbku, která tím získala celkem silné zranění. Následně však Toru s tímto stylem boje přestal jelikož se někdo na něj pokusil zaútočit ze vzduchu. Přesněji na něj letěla salva zbraní, které však snadno odhodil stranou pomocí vlny temné chakry Kuroha: Bōgyo. Oním tornádovým řevem trošku rozvířil mlhu v dané oblasti, ale ta se zase brzy začala stahovat zpět. Žoldáci však měli dobrý výhled na Torua, který se vznášel nahoře.* To je všechno? S tímto brzy zemřete....* Optal se jen zklamaným tónem Toru. Všechno to byla jen přetvářka a hra. Zastrašení. Z mlhy se ozvalo ženské zaječení a nadávky na jeho adresu./ Ty zrádcovskej bastarde!* Ozvalo se jen, kdy ho zřejmě žena, která předtím ječela poznala. Iluze mlhy se následně začaly prolínat s realitou. Přesněji zranění způsobená řevem začala účinkovat a navíc iluze zobrazovaly vzájemně i smrt jednotlivých žoldáků těm ostatním.* Jste jen červi... Kteří se rozhodli provrtat se do mého území. Nikdy jsem nebyl s vámi.* pronesl jen Toru, kdy ho s děsem sledoval i strážce stráží. Přeci jen už křídla a ocas pro něj byly dosti nepochopitelné i na shinobi a navíc to vypadalo, že toho mladíka nelze nijak zasáhnout přičemž sám útočí masivními technikami. A ty zvuky, které šly slyšet z mlhy.... brrr. Informace, že Torua žoldáci považovali za spojence pro něj však nová nebyla.* \\\\\\\"Kdyby šel proti nám...\\\\\\\"* oklepal se jen kapitán, následně však rozdávajíc povely svým jednotkám. Ty začaly do mlhy pálit zapálené šípy. Jeden z nich našel i svůj cíl a to právě onu sprostou ženu.* Vybrali jste si svůj osud.* Zakončil to následně Toru, kdy skrze Satetsu Seigyo zmagnetizoval a začal ovládat železné částečky, které předtím chrlil jako železný písek a tím zachytávat svoje cíle. Při rozvíření mlhy je viděl dost dobře na to, aby zachytil čtyři z pěti. V podstatě všechny raněné. Pouze jeden muž mu utekl a ten se dal celkově na útěk. Toru ho nechal. Věděl, že mu nic neudělá. A také věděl, že se pokusí dostat zpátky ke vzbouřencům o které už by se však měli postarat stráže, které tam byly poslány. Toru měl jaksi dost informací na jejich identifikaci i pro určení jejich skrýše.* To by bylo...* povzdechl si jen Toru, kdy začala mlha opadávat, odhalujíc tak čtyři koule železného písku. V každé byl chycený jeden zraněný žoldák. Toru ke koulím sletěl, kdy mávl na kapitána stráží, že může jít i se svými muži dolů.* Svažte je a pak si s nimi dělejte co chcete,* pronesl jen, sledujíc, jak se plní jeho příkazy. Vždy to byl zajímavý pocit.* A nyní se jen zastavit za veleváženým lordem...* pronesl jen, nechávajíc poslední věci na strážích, kdy se vydal pro svou odměnu. Nuibari přitom stále svíral v jedné dlani. Nakonec to zřejmě ani nevyužije. Škoda.*
Rpg: přerušeno
Ria: *Taktiež vstala a usmiala sa.* Aj ja sa budem tešiť.. maj sa.. *Povedala smerom k nemu a pozerala za ním. Potom sa obrátila smerom kde tušila Kirigakure. Pre istotu to ešte skontrolovala na mape, no vybrala sa tým smerom. Tú noc považovala za zatiaľ najkrajšiu v jej živote.*
Hitoshi: To jsem rád. *pousmál se a dal jí lehkou pusu.* Ani nevíš jak rád bych s tebou zůstal, ale budu muset. *podotkl trochu smutně a odtáhl se od ní a vstal.* Budu se těšit. *zamumlal ještě už s ne tak veselou tváří, pak se otočil. Velmi pomalým krokem odcházel zastavil se ještě opodál, otočil se a zamával jí.* Měj se, Rio. *křikl na ní ještě a pak přidal do kroku, aby stihl dojít domu.*
Ria: *Pozrela na neho a potom sa usmiala.* Áno.. skoro sa zas stretneme.. *Šepla k nemu s úsmevom.* Sľubujem.. *Dodala ešte k tomu. Nevedela či je to tak úplne splniteľný sľub, no chcela sa s ním stretnúť znovu čo najskôr. Nechcela aby odišiel, no zas nechcela ani aby kvôli nej mal zbytočné problémy.*
Hitoshi: Tak to si buď jistá! *podotkl vážně.* Kdybych mohl tak tu s tebou budu až do rána, ale to asi nepůjde. Nikdo neví, že se takhle v noci chodím projít, tak by nebylo dobré, kdyby to zjistili. Pak by mi to mohli zakázat a to nechci, ale než půjdu, tak mi prosím tě slib jednu věc. Že se zase brzy potkáme. *Trochu se rozmluvil, protože podle polohy měsíce odhadl, že noc nepotrvá věčně a cesta do Iwy není zrovna krátká, ale i tak se mu nechtělo jít. Bylo mu tu dobře.*
Ria: To si nie som vôbec tak úplne istá.. *Povedala k nemu naspäť takisto provokatívne. Rozmýšľala ako dlho tam ešte budú tak môcť byť. Chcela tak byť ešte dlho, no vedela, že skôr či neskôr on bude musieť ísť a predsa len.. nemohli by tam len tak zostať celý čas.*
Hitoshi: Ale já víc. *podotkl provokativně se zasmál. A bylo mu krásně. V duchu si přál, aby takhle noc vůbec nikdy neskončila.* "Na tohlenemám žaludek." *poznamenal zase Kurai.* "Tak se otoč a neřuš pořád." *opáčil mu Hitoshi.* "kdyby to šlo, tak už jsem to dávno udělal." *podotkl Kurai.*
Ria: *Stále mala ruku na jeho ruke a usmievala sa.* Aj ja som rada, že som ťa tu stretla.. *Povedala k nemu stále s tým úsmevom. Oprela sa čelom o jeho čelo. Bolo jej to príjemné a dúfala, že jemu to tiež nebude nijak zvlášť vadiť.*
Hitoshi: *Chtěl si tu ruku hned dát z její tváře, ale když ho za tu ruku chytila, tak jí tam nechal dál. Pak se jen mile usmál.* Ani nevíš, jak moc jsem rád, že jsem tě tu potkal. *zamumlal a pořád jí hladil po tváři.*
Ria: *Usmiala sa na neho a dala si jednu ruku na jeho ruku, ktorou ju pohladil po tvári. Mala na tvári spokojný a usmievaví úsmev. V jej duchu niekde vzadu jej mysle si Yonbi odfrkol. "Máš nejaký problém..?" spýtala sa ho trochu podráždene v duchu, no on sa radšej stiahol tak aby to nemusel vnímať.*
Hitoshi: *Dost ho překvapila ta její otázka a pohotově na ní reagoval.* Ne to je moje vina. Ty za to nemůžeš. *Podotkl už s úsměvem a pohledem stočeným zase k ní.* zapomeň na to. *podotkl s úsměvem a pohladil jí po tváři.*
Ria: *Trochu zaklipkala očami a pozrela na neho to už však mal pohľad niekde inde. Trochu sa natiahla telom a dostala sa tvárou pred tú jeho ako sa obrátil.* Um.. spravila som niečo..? *Spýtala sa s menšími obavami. Nechápala prečo sa od nej odvrátil a nepozeral na ňu.*
Hitoshi: *Ještě chvíli se dptýkal jejích rtů, ale pak se radši odtáhl.* "No konečně si něco udělal, Hitoshi." *podotkl pobaveně Kurai.* "Můžeš mě alespoň na chvíli uštřit svých poznámek? Díky." *vyjel na něj a pak se radši zadíval jiným směrem než je ona. A přemýšlel, zda teď neudělal nic, čím by jí naštval, nebo tak něco.*
Ria: *Ani nevedela ako ale ocitol sa jej perami na tej jej. Toto nečakala, no nevadilo jej to. Naopak jej to bolo príjemné. Zavrela oči a zostala tak. Rozmýšľala prečo presne to spravil.*
Hitoshi: "Tak dělej už něco." *rozhořčil se Kurai, ale Hitoshi už mu ani neodpovídala. Už ho vůbec nic nenapadalo, tak v zoufalé situaci udělal to jediné, co ho napadalo. Přiblížil se ještě blíž k jejímu obličeji, jestli to bylo ještě možné, a dal jí pořádnou pusu.*
Ria: *Keď si všimla, že na ňu pozerá tak k nemu stočila svoj pohľad od mesiaca a jemne sa usmiala. Rozmýšľala či by mala niečo povedať či spraviť, no zas nevedela čo a tak len mlčala a usmievala sa na neho. Zväčša jej niekoho pohľad prišiel nepríjemný a otravný, no jeho pohľad jej vôbec nevadil.*
Hitoshi: *Už ho omrzelo se pořád koukat do měsíce a tak jeho pohled sjel na její obličej. Stále byl červený, ale on se tomu je spokojeně zasmál. Stále přemýšlel, o čem by si měl s ní povídat, ale hlavou mu lítali jen samé špatné nápady a když už se rozhodl něco říct, tak vždycky otevřel pusu, ale nic z ní vyšlo ani slůvko, vždycky si to na poslední chvíli rozmyslel.* "Tak už něco řekni, Casanovo." *radil mu Kurai.* "No jo, ale musím vymyslit, něco, čím jí nebudu nudit." *odvětil mu.*
Ria: *Stále bola tak nejak červená, hlavne potom čo sa k nej pritúlil. Neriešila to však pretože jej to absolútne nevadilo. Pozerala niekam pred seba na mesiac a popritom sa k nemu vlastne aj sama tisla. Ten mesiac jej prišiel taký nádherný, pomaly až mystický a to ju na ňom udivovalo.*
Hitoshi: *Bylo mu trochu trapně, když na to pomyslel, tak radši nemyslel na nic a koukal jen před sebe na měsíc. Nějak samovolně si dal ruku na její rameno a tulil se k ní, co nejblíž. Měl přichystanou výmluvu, kdyby se náhodou zeptala, proč je tam blízko a to, že je mu zima.*
Ria: *Zdvihla sa do sedu, no zostala o neho telom trochu opretá. Dúfala, že mu to nebude vadiť ale aj keby tak by ju podľa nej len jednoducho odstrčil.* To je v poriadku.. *Zamumlala a z nejakej časti hlboko v nej možno aj bola rada, že dopadla tak a nie inak.*
Hitoshi: *Taky se trochu začervenal, protože tohle nečekal.* Ne, ty mi to promiň. Měl jsem ti to říct dopředu a ne tě takhle tahat. *řekl s úsměvem a rudá barva ho pomalo opouštěla. A on se zahleděl na vodní hladinu.*
Ria: *Ani nevedela ako a už letela dole k nemu. Nejak to však ani moc nečakala, takže sa dostala skôr na neho než k nemu. Konkrétne vlastne zletela priamo do ľahu a to tak, že hlavou pristála na jeho lone. Prakticky vzápätí hneď zčervenala.* Gomen.. *Vydala zo seba a začala sa pomaly zdvíhať.*
Hitoshi: *Zastavil se vedle ní a oněměl krásou tohoto místa za měsíčního svitu.* Na to, že tu chodím dost často, jsem tu nikdy nebyl a o dost jsem přišel. *Taky si všiml, že se směje a to ho těšilo a hčálo u srdce.* Je tu krásně...*zamumlal a pak si sedl na okraj a samozřejmě sí stáhl sebou.*
Ria: To je.. *Povedala v úžase a spolu s ním došla až niekam na tú čistinku k jazierku. Tam spomalila a zastala.* Ako v nejakej mange.. *Zamumlala si skôr pre seba, no potom sa nad tou myšlienkou trochu zasmiala. Pozerala na mesiac a občas pohľadom prešla smerom k nemu. Na tvári jej pohrával úsmev.*
Hitoshi: "Takže je ve vesnici sama..." *uvědomil si a mírně se na ni usmál. Nechtěl se jí ptát, jestli jí to vadí, protože nikdo nechce být sám. Tak se radši zakoukal před sebe. Uviděl jezírko, jak se třpytí v měsíčním svitu.* Jéé...to ne nádhera. *zamumlal a trochu zrychlil.*
Ria: Nebudem.. nemám mať prečo. *Pousmiala sa tak nejak.* Aha.. *Vydala zo seba trochu prekvapene, no potom sa k nemu trochu viac priblížila - neúmyselne. Ďalej kráčala smerom dopredu až sa cestička akoby začala rozťahovať a pred nimi sa zjavila nejaká čistinka a pri nej jazierko.*
Hitoshi: Aha... *řekl trochu smutným hlasem.* Takhle jsem to nemyslel, já jsem s tebou rád, ale nechci, aby si kvůli mě měla problémy, tak se ptám. Já se tě nechci zbavit. Jsi moje kamarádka a kamarádů já si vážím a respektuju je. *řekl ještě významně a pak jen koukal do blba před sebe.*
Ria: Proste nádhera.. *Okomentovala to ešte a potom len pokrčila plecami.* Nemá mať kto strach.. *Pousmiala sa trochu smutne.* Takže nemusím.. ale ak sa ma už potrebuješ zbaviť lebo musíš ísť tak povedz. *Zasmiala sa trochu a stále pomaly kráčala s ním dopredu.*
Hitoshi: Jo to je...*potvrdil její slova a rozkoukal se po celé obloze. Rozpoznával některá souhvězdí, ale také poznával nová.* Je pěkná, taková jasná. *podotkl pak a sjel pohledem k ní.* Už je docela pozdě. Neměla by ses vrátit do vesnice. Můžou mít o tebe strach. *Sice mu s ní bylo dobře, ale zase nechtěl, aby jvůli němu neměla zbytečné problémy.*
Ria: *Trochu mu stisla ruku a potom vykročila smerom tam spolu s ním.* Dnes je pekná noc.. *Povedala trochu zasnene. Hlavne sa jej páčilo to nebo. Bolo bez mráčiku takže bolo vidieť mesiac, no i hviezdy, ktoré vytvárali súhvedzia. Sama pre seba sa nad tým usmievala a pozerala do neba.*
Hitoshi: Jasně, že může být. *Podotkl s úsměvem na tváři. Chytil jí za ruku a vykročil.* Tak jdeme. *pobídl jí a vykročil na tu cestičku lesem, kterou vybrala Ria.* "Si nepolepšitelnej, víš o tom?" *podotkl Kurai.* "Vím, neboj se to vím." *ubezpečil ho Hitoshi a koukal se zasněně do měsíce.*
Ria: Môžme.. *Žiarivo sa na neho usmiala. Poobzerala sa a pohľadom natrafila na nejakú lesnú cestičku.* Tade môže byť? *Pousmiala sa s otázkou a kývla tam hlavou. Cestička bola pekne ožiarená mesiacom. Bolo fajn, že neboli mraky, ktoré by mesiac zakrývali a tak bolo vidieť aj v takej tme.*
Hitoshi: *Trochu se zachichotal a pak tajemně řekl.* No pár věcí bych věděl, ale to by se teď v noci nevyplatilo, co se jen projít při měsíčku? *navrhl jí a zadíval se na jasně svítící měsíc.* "Snad tu s ní nebudeš ještě vrkat, ty hrdličko?" *zamumlal Kurai.* "Vadí ti to...a neříkej mi hrdličko!" *odvětil mu Hitoshi, ale ani to mu nezkazilo náladu.*
Ria: *Stále bola červená, no cez to sa usmiala keď sa jej spýtal tú otázku a pohladil ju po vlasoch.* Neviem čo by si chcel robiť teraz nu.. mňa nič nenapadá.. *Povedala k nemu a stále sa na neho milo usmievala pričom mu pozerala do očí. Bolo jej s ním veľmi dobre. Mala pocit, že konečne má nejakého človeka čo ju bude brať ako naozajstnú priateľku.*
Hitoshi: *Už se konečně nadechl k tomu, že něco řekne, ale pak se zarazil a nic z něj nevypadlo.* "Hele...jak dlouho tu budeš ještě stát?" *zeptal se znuděně Kurai.* "Dost dlouho, je to příjemný." *odvětil mu Hitoshi a pak se teda rozmyslel, že už prolomí to ticho.* Em... Takže...co podnikneme teď můj zachránče? *zeptal se jí nesměle a pohladil jí po vlasech.*
Ria: *Stále mu tak nejak pozerala do očí a červenala sa. Nejak nevedela čo povedať ani čo spraviť a tak si len trochu nervózne prešla zubami po spodnej pere. Hlavu mala trochu sklonenú dole, no stále na neho pozerala. Nechcelo sa jej totiž od neho odtrhnúť svoj pohľad.*
Hitoshi: *Nemohl na ní přestat civět.* "Hej! Nechtěl bys už jít. A nekoukej na ní pořád." *napomenul ho Kurai.* "Nemůžu přestat, když se červená, je snad ještě hezčí." *podotkl Hitoshi a dlouho nemlčel, nevěděl, co by měl říct. To bylo snad poprvé v jeho životě.* "Dneska je fakt hezká noc." *pomyslel si zasněně.*
Ria: *Zčervenala snáď ešte viac než predtým čo na nej bolo celkom vidieť.* S-spravila som to rada.. *Vykoktala zo seba trochu nervózne a pousmiala sa. "Aká to romantika.." zaškľabil sa v jej duchu Yonbi a ona na to zčervenala snáď ešte viac. Radšej mu ani neodpovedala páč by zo seba ani nevydala žiadnu normálnu odpoveď.*
Hitoshi: Ale jo...jsi jen zbytečně skromná. *dodal pak a taky jí pevně objal.* "Hitoshi...Hitoshi. Styď se. zachránila tě holka." *rejpal do něj zase Kurai.* "Neruš." *řekl mu jen a pak se rozhlížel za její záda, jestli náhodou neuvidí toho ducha a pak, když ho neviděl, se mu dost ulevilo.* Děkuju ti, že si mě zachránila. *A dal jí pusu na tvář.*
Ria: *Taktiež vyšla von dverami a potom trochu zčervenala.* Ani nie.. *Zamumlala k nemu s pohľadom sklopeným niekam dole. Trochu ho ešte popotiahla odtiaľ preč, no zdalo sa, že duch nemôže vyjsť alebo čo páč by bol podľa nej už dávno pri nich. Tak nejak ho musela objať potom čo sa stalo a tak to spravila. Trochu zavrela oči. Bola rada, že sa odtiaľ dostali.*
Hitoshi: *Jen tam stát s vykulenýma očima, protože nemohl uvěřit, jak je Ria dobrá.* "Teď vypadáš jako slaboch, Hitoshi." *Rejpnul si do něj Kurai.* "Vidím." *podotkl trochu zdrceně Hitoshi a pak najednou byli u dvěří.* Vau...si úžasná, Rio. *Vypadlo z něj a proklouzl dveřmi.*
Ria: *Taktiež trochu ustúpila a keď začula Hitoshiho strnula.* To neurobím.. *Zašepkala k nemu a potom druhou rukou nenápadne začala vyberať zo zadného vrecka nohavíc čo mala na sebe bublifuk. Vedela, že bude musieť byť rýchla. Vyfúkla z bublifuku bubliny a použila Baburu Bunshin no Jutsu. Vytvorila okolo nich dosť klonov a zamiešala sa pomedzi nich. Potom sa dostala k nemu zozadu a následne použila Shunshin na svoje zrýchlenie ale keďže ho držala tak dokázala i keď o trochu pomalšie preniesť aj jeho. Tak sa dostali k dverám, ktoré ona vzápätí otvorila.*
Hitoshi: *Duch se znova zasmál.* Co chci? Přece vaše těla. je to už dávno, co tu byla takhle mladá nevinná těla. *podotkl a natahoval po nich ruku. Hitoshi začal i s Riou před ním pomalu couvat. Začal se trochu klepat, tohle už bylo i na něj moc.* N-Naše těla? *vykoktal ze sebe a špitl k Rie.* Uteč a zachraň se...Je to duch. Taijutsu na něj nepůsobí a možná ani ninjutsu. S ním nemá cenu bojovat... Zachraň se. *řekl jí s porsebným výrazem.* "Nechám ho, ať si vezme moje tělo, ale jen proto aby ona zachránila, tak se připrav, Kuraii." *informoval o tom svou druhou osobnost.* "Copak si se zbláznil? Kam až chceš zajít? Nehraj si na hrdinu a koukej se odsud dostat, třeba i bez ní!" *radil mu Kurai.* "Buď ticho! Už jsem se rozhodl." *podotkl Hitoshi.*
Ria: *Rozbehla sa spolu s ním, no taktiež pred duchom prudko zastavila. Trochu sa zatriasla a pevnejšie chytila Hitoshimu ruku.* Čo od nás chceš..? *Zavrčala na ducha snáď z posledných zbytkov nejakej tej odvahy čo v sebe mala. Ustúpila asi o dva kroky dozadu a trochu sa poobzerala. Rozmýšľala čo by mohla spraviť aby sa dostali konečne odtiaľ preč.*
Hitoshi: *Prošli dveřmi a objevili se v místnosti, kde byli velké dveře.* "To by mohla být naše cesta ven. A vypadá to, že tu ten duch není." *pomyslel si a řekl Rie.* Poběž. Tudy se dostaneme ven. *A Rozběhl se s ním ke dveřím, ale v tu chvíli se před nimi objevil ten duch s ďábelským smíchem.* Snad jste si nemysleli, že vás odsud pustím, tak snadno. *zahřměl jeho hlas a Hitoshi se prudce zastavil.* "To vypadá špatně." *pomyslel si a jeho odvaha šla prudce ke dnu.*
Ria: *Vykročila popri ňom a stále sa ho držala za ruku. Dúfala, že toho ducha nestretnú a prosto nájdu bezpečný východ. Išla popri ňom tak, že bola skoro až úplne natisnutá na ňom z boku, no to jej nevadilo. Nechápala to. Už znovu. Nechápala ako môže byť s cudzím človekom a aj v takej situácií sa môže mať pomerne dobre.*
Hitoshi: Neboj se...dokud tu není, tak jsem v bezpečí. *Snažil se jí trochu uklidnit, ale to šlo těžko, když on sám se bál. Rozhlédl se kolem a usoudil, že bude nejlepší jít jinudy, než přišli, tak vykročil jinou cestou k východu, teda on nevěděl, kam jde, ale myslel, že tudy je východ.* "Ale co když ho potkáme? Ne...takovéhle myšlenky si nechám, až to přijde. Nemyslím si, že nás nechá jen tak odejít." *zahnal hned tyhle myšlenky a pomalu s ní po boku se šourali ke dveřím.*
Ria: *Nechcela aby ju pustil, no chcela odtiaľ vypadnúť preto sa trochu odtiahla, no stále ho držala za ruku. Triasla sa už po menej i keď to menšie trasenie nevedela ovplyvniť. Stále bola však pri jeho boku dosť blízko. Trochu sa porozhliadla, no nevedela moc usúdiť kade sa dostanú odtiaľ najrýchlejšie a najnenápadnejšie.*
Hitoshi: To neříkej, třeba si nám zachránila život, tak to za řeč stojí. *oponoval jí Hitoshi. Stále byl u ní. Byl mu to příjemné.* To je pravda...Měli bychom vyrazit, ať jsme z tohohle divného místa pryč. *podotkl a pomalu začal povolovat sevření.* "Třeba budeme mít štěstí a pronikneme ven bez povšimnutí." *pomyslel si a pohledem prolétl chodbou.*
Ria: To nestojí za reč.. *Zamumlala jednoducho a potom sa trochu prekvapila keď ju objal. Samozrejme jej to nevadilo. Trochu sa na neho ešte pritisla.* Ale stále sme tu.. *Zašepkala k nemu a hlavu si položila na jeho plece. Zatvorila oči a snažila sa trochu ukľudniť. Bola rada, že je tam s ňou páč nevedela čo by robila kebyže tam nie je.* Arigato.. *Šepla.*
Hitoshi: To je v pořádku. Spíš bych ti měl poděkovat. Já bych asi nedokázal utéct, takže ti děkuju. *řekl směrem k ní a stále se ohlížel, jestli náhodou neuvidí toho ducha.* "Vypadá to, že nám dal pokoj." *pomyslel si a koukl zpět na Riu. To, že ho stále držela za ruku mu vůbec nevadilo, ale spíš mu vadilo, že se pořád třese, tak jí chtěl nějak uklidnit, šel k ní a objal jí.* Neboj, už jsme v bezpečí a to díky tobě. *šeptl jí do ucha a stále jí nepouštěl.*
Ria: *Taktiež zastala.* Gomenne.. *Povedala k nemu.* Mala som ti povedať čo plánujem spraviť.. *Dodala trochu previnilo, no potom sa obzrela. Ducha už nevidela. Ani si to neuvedomovala, no stále ho držala za tú ruku, za ktorú ho ťahala. Stále sa triasla kvôli strachu, no ruku mu aj cez to nepúšťala. Postupne si aj začala uvedomovať, že sa ho drží, no kašľala na to.*
Hitoshi: *Trochu se podivil, co je to za techniku, ale moc času na přemýšlení mu nezbylo a pouze běžel za ní.* "No to neb zrovna nejlepší nápad, takhle nás může sledovat. *pomyslel si.* "Ale alespoň nás dostala od něj, ale teď musíme vymyslet, co dál." *přemýšlel za běhu, zatímco duch se pomalým krokem rozešel za nimi. Sice už je neviděl, ale bylo mu jasné kam míří. Pryč a tak to vzalo zkratkou k hlavnímu vchodu, kde si na ně počkal.* Počkej...zastavíme tu. Už ho nevidím. *řekl po ohlednutí se za sebe. A zastavil se*
Ria: Asi mám lepší nápad.. *Šepla k nemu a rukami ho pustila z objatia aj keď na ňom stále bola pritisnutá. Následne nenápadne zložila páč pečatí. "Kirigakure no Justu.." prebehlo jej hlavou a okolo nich sa zjavila hmla. Následne ho chytila za ruku a bežala s ním po pamäti tam, kde vedela, že sa dostanú preč z miestnosti. Vybehla ťahajúc ho za sebou von na chodbu a utekala ďalej pričom sa rozhliadala a hľadala východ.*
Hitoshi: *Těšila ho její slova, ale i tak se trochu klepal. Snad to bylo tím duchem, nebo snad, jak se na něj Ria tiskla, každopádně přemýšlel, co by měl udělat, aby z toho pokud možno vyvázli v pořádku.* "Asi bych s ním měl zkusit více mluvit, nebo bychom měli radši utéct?" *létal mu hlavou jeden nápad po druhém, ale jeden horší než druhý.* C-Co po nás c-chcete? *Vykoktal vyděšeným hlasem Hitoshi. Odpovědí mu bylo mlčení, ale duch se stále přibližoval.* Rio...*Přiblížil k ní hlavu a šeptl jí do ucha.* ...Myslím, že bude lepší, když utečeš. Já půjdu hned za tebou, dobře? "Trochu ho zdržím a získám ti čas, abys utekla." *řekl si v hlavě, když se na ni koukal, ale nechtěl jí to říct přímo.*
Ria: J-ja ťa tu nenechám samého.. *Zamumlala mu šeptom do ucha a páč mala hlavu na jeho ramene tak to musel počuť. Trochu sa k nemu viac pritisla páč duch prechádzal trochu bližšie popri nich. A hlavne zozadu. Bála sa. Bála sa o nich oboch prosto. Zavrela oči a len tak zostávala stáť stále ho objímajúc zozadu.*
Hitoshi: *Periferně viděl, jak k němu jde Ria.* "Copak jsem jí neříkal, ať tam počká?" *pomyslel si a koukl na ní vyčítavým pohledem.* M-Můžeš mě o t-tom přesvěčit, a-ale moc t-tomu nevěřím. *vykoktal ze sebe a než se nadál, objímala ho. To ho trochu uklidnilo, ale pohled na toho ducha mu zase bral sebevědomí.* R-Radši jdi...nevypadá z-zrovna přátelsky. *špetl k ní, když bya tak blízko a navíc, to by určitě nebylo dobrý, kdyby to ten duch slyšel, mohlo by ho to naštvat.*
Ria: *Pozerala na Hitoshiho a potom sa trochu trasľavo vydala k nemu. Keď sa dostala až k nemu trochu sa o neho oprela páč toto bolo na ňu asi moc.* K-keď poviem, že som sa bála o seba ta-ak mi asi neuveríš.. ž-že..? *Vydala smerom k nemu a pokúsila sa trochu zasmiať, no to jej až tak nevyšlo. Potom ho tak nejak zozadu objala. "Prečo mám pocit, že moje telo si robí čo chce?" spýtala sa sama seba v duchu.*
Hitoshi: "Co teď mám dělat? Když s ním promluvím, může to špatně dopadnout, ale když si ho nebudu všímat, tak nás tu bude strašit dál...Promluvím s ním." *rozhodl se a udělal pár kroků vpřed.* H-Halo...p-pane d-duchu...*vykoktal ze sebe a celý se rozklepal. Duch na něj obrátil zraky a on úplně stuhnul, ale pak duch zamířil dál, vůbec si ho nevšímal. Už se nezmohl na žádná další slova, musel se uklidnit, ale nějak mu to nešlo, ani krok udělat nemohl, nic jen tam bezvládně stál.*
Ria: *Podľa nej to trvalo už nejako pridlho a tak sa pomaly postavila a vykukla na chodbu. Ani nevedela ako a už sa prosto len pristihla, že kráča po chodbe. Išla pomaly a pozerala všade okolo seba. Nakoniec sa dostala pred nejakú osvetlenú izbu, v ktorej uvidela stáť Hitoshiho. Chcela ísť za ním alebo niečo povedať, no v tom si všimla nejakej ďalšej postavy. "D-duch..?" spýtala sa v duchu sama seba vystrašene.*
Hitoshi: *Stále těkal pohledem od jednoho konce místnosti ke druhému, aby zjistil původ onoho děsivého zvuku, ale nikde žádná známka po nebezpečí.* "Jak je to možné? Někde to tu musí být." *pomyslel si a čekal, až se ten zvuk ozve. Pak ale viděl, co by si nepomyslel. Přes místnost prošel duch a vcházel od jednych dveří do druhých. Stál tam jako opařený, ani na slovo se nezmohl. Vypadalo to, že si ho ten duch nevšímá, i když byl uprostřed místnosti, tak se nechtěl prozradit.* "Ta-Takže te-ten zv-zvuk dě-dělal du-duch?" *ptal se sám sebe.*
Ria: *Pritisla si kolená k hrudi a len tak tam sedela. Dúfala, že sa mu nič nestane. Trochu sa strhla keď sa zvuk ozval znovu. Hneď akoby počula Mugata tak by sa tam vydala. V to sa rozhodla hneď keď vychádzal. Čakala na hocijakú zmienku o ňom. Ani nevedela či je dobre, že ho nepočuje alebo zle.*
Hitoshi: *Šel po té samé chodbě, ale tentokrát tam viděl i brnění. Trochu se tomu podivil, ale dokud se nehýbalo, dělal jakože tam není. Zvuk se ozval znova. Tentokrát ale byly slyšet více. To asi tím, že byl blíž než před tím. Po zádech mu přejel mráz a po chvíli bezmocného stání na místě vyrazil dál. Na konci chodby byla velká místnost s mnoha okny a dveřmi, takže byla celkem osvícena, při měsíčním svitu. Hitoshi vešel neohroženě do místnosti.* "myslím, že to šlo odsud." *pomyslel si a postavil se doprostřed místnosti.*
Ria: Nie je to divné.. *Zamumlala k nemu jednoducho.* Fajn.. *Dodala ešte a potom za ním pozerala ako odchádza. Následne sa pritisla k jednej stene a po nej sa zosunula dole. Dúfala, že sa mu tam nič nestane a taktiež dúfala, že sa nestane nič ani jej. To by totiž vážne nebolo dobré. Ani jedno, ani druhé samozrejme.*
Hitoshi: Možná, že to nevadí, ale je to divný. Teda ne, že bych si stěžoval, ale i tak je to divný. *položil jí ruku na rameno.* Jediný o koho by ses měla bát, je tvůj vlastní život, jasný? *Pak se otočil a vyrazil zase ke dveřím.* Teď už to zjistím, to přísahám. *chytil kliku a otevřel dveře, po chvíli zmizel zase na chodbě.*
Ria: To nevadí.. *Zamumlala k nemu, no keď sa ozval ten zvuk znovu tak sa strhla a pohľad hodila ku dverám. Bola vážne vydesená z toho čo sa tam dialo. Nechápala to. Nechápala ako je to vedecky možné aby sa tam toto dialo. Zas ani nevedela ako a prosto bola oveľa bližšie pri ňom ako predtým.*
Hitoshi: Jak to že nešlo? Vždyť jsem pro tebe úplně cizí osoba a jediný, co o mě víš, je mé jméno. Tak se o mě neboj, dobře? Nic mi není a teď jsem tu s tebou, tak není důvod se bát. Jasný? *řekl jí trochu vyčítavě a pak se ozval ten divný zvuk znova. Dost se lekl, protože to nečekal a strhl pohled ke dveřím, kudy před chvílí utekl.*
Ria: *Bola trochu prekvapená tým čo spravil a zčervenala ešte trochu viac.* Ale.. nemôžem sa nebáť o teba.. to by nešlo. *Pousmiala sa trochu.* A červenať sa asi budem.. tak nejak to ku mne patrí.. *Dodala ešte k tomu. Trochu to nechápala. Nechápala ako sa môže báť o človeka, ktorého stretla ten deň prvý krát.*
Hitoshi: *Byl dost překvapený, tím co řekla, ale dost ho to těšilo. Rukou ji chytil za bradu a zvedl jí hlavu nahoru.* Nemusíš se o mě bát, to je v pohodě. A nečervenej se tak. *šeptl k ní a koukal jí do očí.* Dobře? "Fakt nechápu jak jí někdo může říkkat démone." *takovéhle myšlenky mu celou dobu putovali hlavou.*
Ria: To nič.. iba som sa o teba bála vieš..? *Povedala k nemu a nejak ho nepúšťala najprv z objatia. Potom však trochu povolila zovretie a trochu sa od neho odtiahla. Pohľad mala sklopený niekam dole a bola trochu červená. Bola síce tma, no keďže boli pri sebe blízko tak to on mohol vidieť.*
Hitoshi: *Když ho objala, dost ho to překvapilo, ale byl za to rád.* Promiň...to jsem nechtěl, ale dost mě to vyděsilo. Naneštěstí jsem to nestačil zahlédnout a nic jsem nezjistil. *řekl ještě trochu vyděšeně.* "Ts...před ní hraješ na hrdinu a tam si byl jako slepice." *utrousil Kurai a Hitoshi na jeho poznámku radši nereagoval.*
Ria: *Len čakala či sa ozve alebo tak. Ruku si dala ako reflex k perám. Keď ho začula vystrašila sa a nevedela sa pohnúť. Pozorovala dvere a čakala či sa v nich zjaví alebo nie. Keď ho konečne uvidela, že beží naspäť. Vyšla mu trochu naproti. Ani nevedela prečo a znovu prosto automaticky ho objala.* N-nestraš ma takto.. *Vydala zo seba trochu roztrasene.*
Hitoshi: *Opatrně vyšel z místnosti a šel tichounce po chodbě. Rozhlížel se všude kolem, aby našel příčinu toho hluku.* "Docela hezky voněla." *problesklo mu hlavou.* "Na co to za myslíš? Radši se soustřeď." *napomenul ho Kurai. Hitoshi mu neodpověděl a udělal, jak řekl a vnímal pečlivě okolí. Najednou se ten zvuk ozval znova.* ÁÁ... *vykřikl zděšeně a rozběhl se zpět do místnosti.*
Ria: Ja.. dobre.. *Vydala zo seba a zostala stáť na tom mieste. Nervózne si začala trochu kúsať do pery. Teraz sa skôr bála o neho ako o seba. Nechápala to, pretože väčšinou by sa o druhých až tak nezaujímala. "Čo je so mnou..?" spýtala sa sama seba v duchu nechápavo a Yonbi si v jej duchu na to len odfrkol.*
Hitoshi: Asi jo. *řekl jen a pak se lekl. trochu sebou trhl a pak se k němu přimáčkla Ria. Trochu ho to překvapilo, ale v duchu byl štastný, i když zrovna teď mu do smíchu nebylo.* Netuším, ale možná bych se tam měl jít podívat, ale to bys mě musela pustit. *šeptl k ní a pak jí, ač nerad, vytrhl ruku ze sevření a pomalu vydal se za zvukem.* Počkej tady, jo? *pokynul jí a vyšel na chodbu.*
Ria: Možno no.. *Povedala k nemu a potom sa taktiež zahľadela na ten obraz.* No.. možno sa často mračil a tak mu to prischlo.. *Povedala a snažila sa trochu zasmiať, no veľmi sa jej to nedarilo. Bola dosť vystrašená. Niekde vnútri hradu zrazu začalo niečo buchotať a po chvíli to prestalo. Ona sa na to strhla a dostala sa úplne k nemu pričom sa mu ovinula okolo ruky. Úplne automaticky.* Čo to bolo..? *Vydala zo seba.*
Hitoshi: Nevím. Je to dost divné. *podotkl a rozhlížel se po zdech místnosti. Viděl nějaké obrazy. Nejspíš to byli majitelé toho hradu.* Já nevím, ale vypadá to, že asi jo. Třeba tu žije nějaký duch nebo je to nějaké kouzlo, co myslíš ty? *šeptl k ní a pak se zahleděl na portrét nějakého knížete, který se mračil.* Hele...nejsem teda žádný malíř, ale nemalují se většinou lidi, kteří se smějou, nebo se alespoň nemračí, ne? *podotkl chytře.*
Ria: *Prekvapene zastala pred prahom tej miestnosti.* Prečo je tu tak.. čisto..? *Spýtala sa vyvalene a pokračovala v kráčaní. Došla až k posteli a trochu neveriacky sa jej dotkla akoby neverila, že tam vôbec je.* Myslíš, že tu niekto je..? *Spýtala sa trochu vystrašene a trochu sa porozhliadla. Pritom sa stále držala blízko pri ňom.*
Hitoshi: To je pravda. *přitakal jí, ale radši šeptal, co kdyby je náhodou slyšel obyvatel tohoto sídla a šel by je uvítat a hodil by je třeba do vězení. No prostě pokračoval dál po schodech, až došel do nějaké místnosti, která byla kupodivu uklizená a celá se blýskala. Trochu ho to polekalo.* "Že by tu opravdu někdo byl?" *ptal se sám sebe a malými krůčky postupoval k posteli, která tam byla.*
Ria: Tak dobre.. poďme tade.. *Povedala a pomaly sa vydala k schodom. Postupne našľapovala.* Myslím, že to tu aj bude opustené.. predsa len to by tu bolo asi aspoň svetlo.. *Zamumlala. Napadlo ju, že by si z neho mohla vystreliť, no to potom zavrhla. Možno neskôr.. a najlepšie inokedy..*
Hitoshi: *Vklouzl za ní dovnitř a pak se rozhlédl kolem.* Já nevím. Asi po tich schodech, ne? *šeptl k Rio a vydal se potichu ke schodišti.* Vypadá to tu opuštěně, co myslíš? *Usoudil tak podle pavučin, které bavili snad na všem a ten prach, co pokrýval všechno. Docela mu to nahánělo hrůzu.*
Ria: Možno.. i keď neviem kto by mohol byť v takomto starom hrade no.. *Zamumlala a potom prekĺzla pomaly cez bránu. Dostali sa do nejakej veľkej neosvetlenej haly. Jediné svetlo prenikalo cez okná po stranách haly. Boli tam dve uličky, ktoré smerovali niekam ďalej na prízemie a potom veľké schody.* Kam teraz..? *Šepla k Mugatovi.*
Hitoshi: Jasně, jedeme. *zrychlil krok, tak aby byl stále po jejím boku.* "Tak přece se bojí." *pomyslel si, když si všiml, že je blíž.* "Nehraj si tu na hrdinu, ty se taky bojíš, takže klid." *napomenul ho Kurai.* "No jo máš pravdu." *přitakal mu Hitoshi a prohlížel si bránu hradu.* Co myslíš, je tam někdo? Pojď podíváme se. *navrhl jí a pootevřel bránu.*
Ria: *Len tak šla spolu s ním a potom si všimla tej lúky. Keď ho zahalila hmla tak zastala a následne keď sa zjavil hrad prekvapene a možno trochu vystrašene vytreštila oči.* H-hai.. *Vydala zo seba keď sa jej to spýtal a ani nevedela ako ale dostala sa nejak bližšie k nemu.* Tak ideme.. *Zamumlala a potom znovu pridala do kroku až sa ocitla priamo pred bránou.*
Hitoshi: Ale existují. To by ses divila. *řekl pořád tajemným hlasem, ale dál už nic neříkal. Soustředil se jen na prostor před nima. Pořád se objevovali další stromy, až pak najednou, žádné další stromy nepřibývali a rýsoval se prázdný palouk. Ten zanedlouho pokryla mlha a nebylo skrz ní viděl. Po chvíli zmizela a na místě prázdného palouku stát hrad.* Viděla si to? *šeptl k ní, trochu vyděšeným hlasem.*
Ria: *Pomaly šla popri ňom a potom trochu zaklipkala očami.* Nebála. *Povedala jednoducho.* Nemyslím, že existujú. *Pokrčila plecami a trochu zívla. Potom len pokračovala v ceste. "Tak ako neexistujú démoni čo..?" zaškľabil sa v duchu Yonbi. "Kuš..!" zahriakla do podráždene.*
Hitoshi: *Šli za měsíčního, který ozařoval cestu před nimi. Na to, že byli v lese bylo dost vidět, ale i tak se jí zeptal.* Nebojíš se? Co když tam budou duchové, nebo tak něco? Ani tak by ses nebála? *ptal se trochu tajemným hlasem.* "Teď je ještě otázka, jestli ten hrad vůbec najdeme." *pomyslel si a Kurai neměl kupodivu žádnou poznámku.*
Ria: *Trochu sa zaškľabila a potom sa taktiež postavila.* Tak fajn. *Povedala s úsmevom a potom ho dobehla.* Však hej.. *Zamumlala k nemu jednoducho a potom kráčala popri ňom niekam do neznáma. "To by ma zaujímalo kde ten hrad je.. nevidela som ho po ceste," pomyslela si v duchu a nahodila zamyslený pohľad.*
Hitoshi: Jasně, že vím. Jen jsem chtěl slyšet, jak to řekneš. *zasmál se a stoupl.* Jasně, že jo. Přece tu nebudeme sedět celou noc. "To bude perfektní místo, kde jí budu moc vylekat." *pomyslel si a vyrazil pomalu po cestě.* Tak pojď, nebo se tu ztratíš. *křikl na ní a pak už koukal jen před sebe.*
Ria: *Otvorila oči.* Dobre.. tak nie všetci. *Pretočila očami a povzdychla si.* Ale vieš ako som to myslela nie? *Spýtala sa ho potom a pousmiala sa. Trošku sa porozhliadla.* Nechcel by si sa ísť so mnou trochu pozrieť po okolí..? *Spýtala sa ho s menším úsmevom.* Počula som, že by tu niekde mal byť nejaký hrad.. *Zamumlala ešte k tomu.*
Hitoshi: Všichni..takže i já? Všichni nejsou tak hrozní. Jsou i světlé výjimky, ale moc jich není, nicméně jsem rád, že jsou. *pousmál se.* "Nechceš už jít? Už je dost pozdě a měli bychom jít spát." *napomenul Hitoshi Kurai.* "Ne nikam nejdu. Je tu hezky. Stejně bych neusnul." *Dodal pak už s ním nemluvil, i přes pár jeho dalších poznámek.*
Ria: No áno.. kvôli tomu. *Povedala jednoducho a povzdychla si.* Hrozní sú všetci.. niektorí nedopatrením, iní schválne. *Dodala ešte a na chvíľu unavene zavrela oči. Tvár mala natočenú smerom k mesiacu. "Milujem noc.." pomyslela si v duchu. "Aspoň na niečom sa zhodneme," zasmial sa trochu Yonbi.*
Hitoshi: Jinchuuriki? *opakoval po ní.* No jasně... to jsou, teří mají v sobě ocasého démona...dokonce jednoho znám a jsme dokonce přátelé... Tak moment, takže proto ti říkají démone? To je hrozný....vždyť za to, že ho máš v sobě nemůžeš. Ty lidi jsou fakt čím dál horší. *zamumlal to poslední už trochu potichu.* "To můžu být rád, že mám jenom tebe, Kuraii." *pomyslel si.* "hej, co myslíš, tím jenom?" *naštval se Kurai.* "Ae nic.." *ukončil jejich rozmluvu.*
Ria: Oni to ale nehovoria len kvôli tomu.. *Povedala k nemu.* Vieš niečo o.. Jinchuuriky..? *Spýtala sa ho potichu a stále hľadela na mesiac. Červene sa nemohla zbaviť a tak to, že je trochu červená radšej ani neriešila. "Jasné.. hovor to každému na počkanie.." zamumlal Yonbi ale na to mu radšej ani nič nehovorila.*
Hitoshi: Chvíli to tak vypadalo, ale jestli ti to vadí, tak s tím něco udělej. Přece není normální, aby ti říkali démon, jen kvůli tomu, že to máš vytetovaný na krku, nemyslíš Rio? *Zadíval se zpět na ní a s úsměvem na ní hleděl.* "Nemůžu si pomoct, ale každá holka je tak hezká, když se červená a při tomhle měsíčním svitu, je to ještě hezčí." *pomyslel si při pohledu na ní.*
Ria: Kto hovorí, že mi to nevadí..? *Zavrčala trochu podráždene, no potom sa ukľudnila.* A áno som z Kirigakure. *Zareagovala na jeho predchodziu otázku trochu oneskorene. Stále bola trochu červená páč jej v živote povedal zatiaľ len jeden človek okrem neho, že je pekná. Ostatní sa na ňu prosto pozerali len ako na démona. Sama taktiež pozrela na mesiac a usmiala sa.*
Hitoshi: *Nevěřícně na ní koukal.* A to ti to ani nevadí? Já teda taky nemám nějak dobrou pověst. Jsem prý blázen, ale pořád to neni démon. To ti to vážně nevadí? A to, že ti to vytetovali na krk ještě dokazuje, jak jsou ty lidi, co ti tak říkají hloupí. Pro mě démon nebudeš...Jsi normální hezká holka. *zamumlal jí a pak se koukl na měsíc.*
Ria: *Trochu z červenala, no potom sa smutne pousmiala. Následne sa k nemu na chvíľu otočila chrbtom a vlasy si dala na jednu stranu čím odhalila tetovanie - kanji znak čo taktiež znamenal démon. Potom sa k nemu normálne otočila a vlasy si obyčajne dala späť.* Nemusím byť skutočný démon. Stačí keď som démon pre ostatných.. *Zamumlala k nemu.*
Hitoshi: No to bych řekl, že nejsi. Na démona si moc hezká. Démoni jsou většinou ošklivý. A to, že tvoje jméno znamená démon, ještě neznamená, že jím jsi. *Dodal chytře a pak se usmál.* Já jsem Hitoshi Tatsuya. Moc mě těší. "Hej, Hitoshi. Kdy půjdeme spát?" *zeptal se nevrle Kurai.* "Klidně si spi, alespoň mě nebudeš pořád rušit." *zamumlal v duchu Hitoshi.* Takže jsi z Kiri, jo? *Optal se, i když podle její čelenky musela být z Kiri.*
Ria: Démoni nemusia byť len zlí.. myslím. Alebo démon nie som.. hm.. *Povedala len tak pre seba skôr, no potom pokrčila plecami.* Som Ria Onizaki. *Predstavila sa pričom zdôraznila "oni" čo znamenalo démon.* A ty? Ako sa voláš..? *Pousmiala sa na neho milo, pričom démonov nechala démonmi a nezaoberala sa tým. V podstate démon nebola ona ale Yonbi, no to jej prišlo nepodstatné.*
Hitoshi: Cože?! D-Démon? To neni možný. Démoni jsou zlý a no prostě ty démon bejt nemůžeš. To se mi prostě nezdá. To bys musela bejt zlá a to mi vůbec nepřijde. *Sedl si k ní na kámen a důkladně si ji prohlížel.* Ne ty démon určitě nejsi. *Prohlásil po dokončení jeho výzkumu.* A jak se jmenuješ, démone?
Ria: *Trochu nechápavo nakrútila hlavu do strany a mierne zaklipkala očami. Potom ju opäť narovnala.* Nu.. tak nejak. *Povedala a potom si povzdychla.* A samozrejme aby som nezabudla dodať som démon. *Poznamenala s milým úsmevom. Netušila či jej to bude veriť, sama sa za démona pokladala i keď nie za takého toho zlého démona. Prosto démon menom, telom i dušou. Tak ako ju poniektorí nazývali v Kirigakure.*
Hitoshi: Tak teď to nechápu už vůbec. *Vykulil na ní oči.* "Copak to pořád nechápeš? Myslí, že má v sobě, tu ochranku. Ty chorej mozku." *Už to nevydržel a musel to Hitoshimu vysvětlit.* Áha...proč si to neřekl hned. *Po chvíli mu došlo, že to řekl nahlas. Tak si zacpal pusu a snažil se to nějak zakecat.* Chtěl jsem říct neřekla... Takže abych to pochopil. Ty se chodíš procházet v noci po lese a máš s sebou neustále ochranku...Trochu neuvěřitelnej příběh, nemyslíš?
Ria: Povedzme, že mám takú menšiu ochranku.. len nie je schovaná nikde v okolí, no stále je so mnou. *Trochu sa zaškľabila. "Komu hovoríš ochranka?" zavrčal Yonbi. "Tebe ty dutá hlava. Je v tvojom záujme ochraňovať svoju telesnú schránku.." odpovedala mu na to kľudne. Trochu si natiahla chrbát - mala ho trochu stuhnutý. Potom len pozerala na neho a čakala na jeho reakciu.*
Hitoshi: Nikdy nejsi sama? *Zopakoval po ní nechápavě.* Vždyť teď si tu sama, nebo snad tu máš někde schovanou ochranku? Co třeba tam v tom křoví? *Ukázal na křoví za ní a pořád nechápal, jak to myslí.* "Že by měla taky takovou přítěž jako já?" *pomyslel si.* "Komu říkáš přítěž?" *vyjel na něj Kurai.* "Tebě, samozřejmě. Vždyť je to pravda a mlč. Rušíš." *napomenul ho a dál se rozhlížel kolem, jestli tu náhodou ještě někdo není. Nikoho neviděl.*
Ria: Nu.. výlet. *Zopakovala znovu.* Ja nikdy nie som sama.. a okrem toho, nebojím sa. *Povedala k nemu a trochu sa pousmiala. "Prehnane milá a dôverčivá," ozval sa Yonbi. "Prehnane tvrdohlavý," vrátila mu podráždene v duchu ale tento rozhovor proste nedávala najavo, že sa deje v jej výraze. Ani nevedela kedy sa začala s Yonbim hádať. Samozrejme to nebolo až tak zlé, často krát jej prosto pomáhal, no občas to s ním bolo ako hádať sa s kvetináčom.*
Hitoshi: Výlet? *podivil se tomu.* Takhle pozdě v noci, v lese? A sama? To se nebojíš? Můžou tu být hrozní tvorové. A ty si sama snadný cíl, nemyslíš? *zeptal se trochu tajemně.* "Bože tohle nechci poslouchat." *zamumlal znuděně Kurai.* "Nikdo tě nenutí, tak neruš." *napomenul ho Hitoshi.*
Ria: *Bublinky jednoducho popraskali a ona sa otočila na neho. Bublifuk proste zastrčila naspäť odkiaľ ho vytiahla.* Zdravím.. *Pozdravila ho a potom sa zamyslela nad výhovorkou.* Robím si malý výlet. *Povedala prosto. Nepotrebovala hovoriť tie ďalšie veci okolo toho. "Mala by si si dávať väčší pozor.." zavrčal Bijuu. "Dávam si dosť pozor.. pri najhoršom zdrhnem. To mi problém nerobí," nasmerovala k nemu v duchu.*
Hitoshi: "Co myslíš, měl bych jít za ní?" *zeptal se Kuraie.* "Ne nechoď tam. Copak sis toho nevšiml? Má čelenku Kiri. Třeba se bude chovat nepřátelsky." *Líčil mu Kurai.* "Tak to tak pudu." *rozhodl se a vykročil sotva slyšitelným krokem k ní.* "Dělej jak myslíš, Hitoshi, ale já jsem tě varoval." *Dořekl ještě Kurai a pak se odmlčel.* Zdravím, slečno. Co tu takhle v noci děláš? *Zeptal se jí opatrně, aby jí nevyplašil.*
Ria: *"Mám divný pocit.." pomyslela si v duchu. "Zdá sa, že tu nie sme sami," dodal jej k tomu Yonbi so zavrčaním. Ona sa ale nijak zvlášť nehýbala len vytiahla z vrecka bublifuk čo nosila pri sebe. Potom pomaly vypustila pár bubliniek, ktoré ju obkolesili. Chcela ich využiť pre prípadný únik. Zatiaľ s nimi však nič nerobila len tak tam sedela a pozerala pred seba. Rozmýšľala či to náhodou nie je len klam a predsa tam nikto nie je, no keď to hovoril Yonbi tak mala pocit, že to bude pravda.*
Hitoshi: *Rozhlížel se kudy, dál až senakonec rozešel směrem, kudy chtěl původně jít. Přišlo mu to jako nejlepší cesta.* "Skvěle Hitoshi...kdyby ses nechtěl projít, mohli jsme vklidu spát, ale ty ne." *řekl uraženěn Kurai.* "No jo ty chytráku..." *dál se s ním nebavil. Neměl rád ty jeho urejpaný poznámky. A radši přidal do kroku. Asi po deseti minutách uviděl před sebou nějakou dívku. Okamžitě se schoval za strom, aby ho neviděl a občas vykoukl.* "Přece jen jsem nešel zbytečně." *pomyslel si a úsmál se.* "Kdybys tak myslel na trénink, tak jako na holky." *utrousil Kurai na jeho adresu.* "Mlč!" *utišil ho Hitoshi a dál pozoroval tu dívku.*
Ria: *Rýchlym krokom prechádzala cez jednu zem. Mala pocit, že tam už bola páč dokonca aj vedela, ktorým smerom sa vydať späť do Kiri. Tam však nechcela ísť. Naštval ju sensei tým čo povedal a nechcela sa tam aspoň do zajtra ukázať. Trochu si povzdychla a sadla si na nejaký kameň, ktorý prosto uvidela pred sebou v tom prítmí. "Urazili nás.." zavrčal škaredo Yonbi. "Škaredo urazili," potvrdila k Bijuu na to hneď súhlasne.*
Hitoshi: *Už se pomalu šeřilo, když Hitoshi opouštěl bránu Iwagakure no Sato. "Kam to zase jdeme, Hitoshi?" *Zeptal se ho Kurai.* "Jdeme na procházku, Kuraii, co je hezčí než procházka při měsíčku, co? *zeptal se ho Hitoshi.* "No já bych věděl o něčem lepším." * podotkl Kurai a Hitoshi už mu neodpovídal. Chtěl se ještě před spaním projít, protože pak se mu dobře spalo. Tak si, až se dostal kamsi do lese.* Vypadá to, že jsme se ztratili. *řekl tiše.* "Vidíš, říkal jsem, že to není dobrej nápad." promluvil Kurai.* "No jo pořád." *Radši zastavil a rozhlédl se, kudy pude dál.*
---:: ---
Gensho: Jo! Díky! A ahoooooj! *Křičel a mával za ní.* Ok, tak já vyrazím taky.* Pronesl a odcházel jinou cestou a mířil zpět do vesnice, protože by se měl ohlásit, že je v pořádku a navíc má dost velký hlad.*
Airi: *Pousmála se* já jdu rovně *ukázala cestu* třeba ano, jistě se někdy do tvé vesnice podívám *zahleděla se na cestu* nikdo se zlobit nebude všichni se tam bojí chodit a stejně nikdo neví že jsme to byly mi *tak jí to vyhovovalo* tak šťastnou cestu a bacha na duchy *mrkla na něj spiklenecky a vyrazil na cestu*
Gensho: *Celou dobu se usmíval.* Jo! Doufám, že se ještě někdy potkáme. Třeba mě provedeš po vesnici nebo já tebe. *Řekl a sní vyšel ven. Déšť ustál a mraky ustupovaly.* Hmm... snad se nikdo nebude zlobit, že jsme tam udělaly takový nepořádek. *Jen tak prohodil a pak se otočil na ní.* Dobře já jdu tímhle směrem a ty? *Ukázal doleva prstem.*
Airi: *Poslouchala ho a usmívala se* chceš být Mizukage jo? *odvětila mile* oki sejdeme se dole *rozběhla se a vlítla do pokoje kde byla, nakonec se jí podařilo najít batoh i věci jen jídlo nemohla najít, ale na tom nezáleželo stejně by nebylo poživatelné, našla pánvičku a všechno zapla do báglu a vydala se rychle k hlavním dveřím, Gensho už tak stál* tak to by bylo, myslím že se rozloučíme, dobře jsem se bavila tak ahoj, zase někdy snad *mrkla na něj a vydala se ven, naštěstí už nelilo bylo jen zataženo*
Gensho: Hmm... Ne, neměl. Víš já rád opouštím vesnici a zažívám takové dobrodružství, jako teď. Pár takových jsem jich už zažil a myslím, že jich bude ještě plno. Snažím se svůj život nepromarnit a až budu Mizukage, tak budu tyhle příběhy vyprávět dětem na Akademii. *Řekl a postupovali do nižších pater.* Hmm... já má své věci ve druhém patře. Vezmu si je a sejdeme se dole, OK? Počkej tam na mě! *Řekl, když už běžel do pokoje se svým oblečením a batohem.* Konečně se obléknu... *Pronesl a pak na sebe hodil oblečení a vzal si svůj batoh. Na to potom pelášil dolů do přízemí k hlavním dveřím.*
Airi: *Pozvedla obočí* tak jistě, není zač *koukala se jak se zvíře rozplynulo* no vidíš jednou si sem zajdi strašit sám *ušklíbla se nad tou představou* ani nevíš o jaký... ale ano bylo to legrace, taky jsem to nečekala, každopádně jdeme najít věci *pomyslela na jídlo co tam bylo a teď už bude v nedohlednu* tss budu muset jít nakoupit co nejdřív... co tady vlastně děláš? neměl by jsi být ve vesnici? *zeptala se ho aby řeč nestála a vydala se ke dveřím aby šla posbírat své věci*
Gensho: Díky... něco se muselo asi stát. * Zasmál se nad tím a pak se postavil. Svitek nechal na zemi a mezi prsty na obou rukách si dal senbony. Měl to jako nějaké ostré drápy, které přeseknou vše. Pak se jen nohou vyhodil svitek do vzduchu a zbraněmi jej rozsápal. Roztrhaný svitek pak jen dopadl znovu na zem a zmítající se zvíře se jen rozplynulo v kouři.* Uff... To bylo o fous.* Oddechl se a pak se usmál tak, že mu vylezly i jeho bíle zuby.*Hihihi... To byla legrace, co? Dneska jsem opravdu nečekal, že zažiju takovouhle legraci.
Airi: *Tentokrát ty oči opravdu protočila* myslím že tu žebřík ani není *odvětila s pokrčením ramen, docela se jí ulevilo že ho to napadlo a koukala jak jde* počkat co? *odvětila když najednou začal padat a pelášila ho chytit, nějak jí v té chvíli bylo putna jestli při tom udrží i konran, chytla ho a položila na zem* skus si příště nezlámat vaz ano? *odtušila suše* doháje! *došlo jí a otočila se a snažila se rychle svoji pozornost přesunout zpět na chameleona* znič ho!! ale rychle *cítila jak se chameleon dostává z konranu pěkně postupně nachází škvírku po škvírce jak se dostat ven*
Gensho: Neboj se! To dokážu hravě i poslepu! *Křikl a vychvaloval se. Začal skákat ze země a jeho mysl asi nepobrala, že tak vysoko nikdy nemůže vyskočit, však taky nevyskočil ani do půlky.* Nemáte někdo žebřík...? Hihi... *Chytil se za hlavu a usmál se.*Ne! vážně!* Pak vložil chakru do chodidel. Když se rozběhl proti zdi přilepil nohy ke stěně jako nic a běžel a běžel k vršku stropu. Doběhl na určené místo a hlavou dolů, když byl přilepen na nejvyšším místě nad visícím svitek, tak ho papnul do ruky.* Haha...! Zase jsme jednička a zachránce dne, takže teď to všechno... *Nedokončil větu a chakra z nohou vymizela.* A-jééé... Tohle je ovšem problém. *Stihl ještě říct a pak padla dolů, jako kámen do vody. *
Airi: *Zamračila se soustředěním, ale cítila že iluze bude končit, rychle tedy přišla k němu a dala mu značku konranu přičemž složila pečeť a nahradila tím iluzi* pospěš Gensho ten chameleon se hůř ovládá než nějaký lidi..... seš v pohodě? *odvětila když viděla jak dopadl * no to je super ale dostaneš se tam? já mám poněkud napilno *do hlasu se jí vloudil mírný sarkasmus*
Gensho: Dobrá! Snaž se ho udržet co nejdéle dokážeš! *Pronesl a začal hledat v pokoji smlouvu. Okamžitě začal tím že se vrhnul na obraz, které zničil a roztrhal a podíval se, jestli tam není?* Ne, tak tady ne...* Běhal tam a zpět a vyhýbal se kolísavému pohybu chameleóna pod iluzí.* Sakra, nikde to nemohu najít! Nevím, kde to by to mohlo být! *Křičel a držel se za hlavu. Najednou se chameleón ohnal ocasem a sejmul Genshoa na zem, který tam chvíli ležel a díval se nahoru a strop, který byl do špičky.* Ehe...? Je to? Jo, jeto ono! Nahoře, úplně nad lustrem v té špičce stropu! Je tam položený!! *Křikl a rychle se pomocí rukou vyhodil na nohy. Přitom se mu zdálo, že iluze, které chameleóna váže, povoluje.*
Airi: Očividně *odvětila klidně a dál se snažila udržel iluzi, když teď toho chameleona viděli, ujistila se že ho do iluze opravdu chytila, protože se začali objevovat na jeho těle rány* no vidíš jak jsi ho dostal *řekla a usmála se* a teď běž najít tu smlouvu ať se toho zbavíme *poslala ho a zatím obcházela chameleona "ten je velký, vypadá jako by sežral něco po čem vyrostl" pomyslela si, pokrčila rameny* akorát je škoda toho vína, byl to dobrý ročník
Gensho: Cože co já s tím...? *Když viděl, co dělá hned mu to došlo.* No jó... ono to přece nemůže být ani neviditelný! *Řekl a hodil celou láhev vína směrem té destrukce. Na místě, kde se láhev rozbila ve vzduchu zůstal červený flek. Všiml si, že Airi skládá pečetě a najednou se něco stalo. Jako by se to zvíře přestalo hýbat a jen sebou cukalo.* Heh... asi dostalo strach! No bodeť ne ze mě má každý strach! HAHAHA!! *Směje se hlasitě a jak sebou to skryté zvíře cuká tak najednou od něj dostane ránu.* Ohh!!! Hej, ty jedno...!! Ani nevím, co si, ale to za chvilku zjistím! *Křikl a rozběhl se na terč, který si tam udělal červeným vínem a pořádně pěstí zasáhl do toho místa ve vzduchu. Potom se odrazil zpět na své místo a po chvilce se něco stalo. Jakoby se pomalu před nimi objevovala siluleta něčeho. Po chvilce se to zjevilo.* Chameleóóóón!! Je to chameleón! *Křikl i když to asi bylo Airi jasné.*
Airi: Očividně by jsi měl *konstatovala když uskakovala* očividně *rychle přiskočila ke skříni kde našla zásoby vína červeného* ha to by se mohlo hodit chytej a někde to tím postříkej *hodila mu láhev červeného a sama si jednu vzala, otevřela ji rozbitím o skříň a začala jím cákat po místnosti aby to co je neviditelné muselo vzít i novou barvu, na jednom místě, víno zůstalo chvíli ve vzduchu a ona rychle složila pečeť na Neko no Sakkaku a iluzi vyslala tím směrem, přemýšlela zda to chytla ale to se za chvilku dozvědí*
Gensho: Já nebudu křičet, teď už ne... Když to není duch nemám důvod se bát a já se nějakého zvířátka nebojím. *Konstatoval a pomalu přicházeli ke zdobeným dveřím a po osvícené chodbě.* Vidíš to je ta místnost... *Pronesl a pomalu vzal za kliku a otevřel dveře. Pak rychle skočil doprostřed místnosti s velkým stolem plného jídla a obrazem, který je zase pozoroval.* Heh... mám takový pocit, že už je to dávno tady... *Usmál se.* Chytré zvířátko. *Najednou něco uhodilo do stolu a zničilo ho na třísky.* Co?!? Jak?!? *Pak jakoby něco ničilo podlahu směrem k nim.* Pozor!! Uskoč! *Řekl a Gensho uskočil bokem.* Možná to není duch, ale zdá se mi, že je to pořád neviditelný...
Airi: *Pozvedla obočí měla chuť se praštit do čela* to je sice super že to víš, ale nemyslím si že by to nebylo tak evidentní aby jsi to musel říct *ušklíbla se* super, jen vědět co mám zabavit a zda na to působí iluze to by jsem se toho zbavila rychle *brblala si potichu* oki tak já ho nějak zabavim, kdyby jsi to viděl dřív než já tak křič kde to je...
Gensho: Ok! Směr třetí patro... A dávej pozor jasné. *Řekl a jde vedle ní.* Teď mi došlo, že jsem pořád jen v trenírkách... *Pomyslil si na hlas jako vždycky.* Hmm... tak jo. Myslím, že podle to jak ses ptala to budeš ty, kdo zabaví to zvíře a já ten, který bude hledat ten svitek. OK? *Ptal se a zrovna vycházeli po schodech do třetího patra.*
Airi: *Zamyslela se* jop jo připravená jdeme *zvedla se a šla tedy* dobře takže obraz vím který myslíš páč jsem s ním hýbala takže jdeme *ušklíbla se rozrazila dveře a šla rovnou nahoru aniž by se zastavovala*
Gensho: Hmm... mám takový pocit, že vím, kde ta smlouva bude. Říkal jsem ti, že jsem byl ve třetím patře a našel tam vyzdobený pokoj plný jídla s obrazem majitele, že? *Jen zakýval hlavou, že to tam bude.* A jestli jde to zvíře chytit do iluze? To se mě neptej ani nevím, co to je? Budeme to jako správní ninjové muset zjistit... *Řekl a připravil se.* Si připravená?
Airi: Ani ne *odtušila suše* dobře, koukám že ti to pálí takže kde najdeme tu děsnou smlouvu a není nějak chráněná? *zamyslela se* jde chytnout tohle zvíře do iluze? *zeptala se v hlavě jí naskakoval plán* musíme totiž to zvíře nějak zabavit
Gensho: No jooo... Měla si pravdu, ale byla to alespoň legrace myslet si, že po nás jde duch mrtvého pána ne? *Řekl a pak se podíval znovu do knihy.* Takže... Co je to za zvíře. *Po chvilce čtení řekne.* To se tam nepíše a taky mám takový pocit, že pro ochranu ostatní lidi, ho budeme muset zneškodnit... A jak porazíš přivolané zvíře, aby se už nikdy nevrátilo na to či ono místo nebo tak, aby jej uživatel znovu přivolal? No to je jednoduché, musíš zničit smlouvu mezi zvířetem a ninjou... *Řekl a zasmál se nad tím, jak je chytrý.*
Airi: *Skepticky se na něj podívala* já jsem ti přece říkala že žádní chudové nejsou, teď mi spíš řekni jestli se v té bichli taky nepíše jak tomu zvířeti vysvětlit že jsme tu jen přechodně a nemíníme se tu usadit či nějak ohrožovat majetek jeho pána *zeptala se tedy* jinak nám to asi nedá pokoj, co je to za zvíře?
Gensho: Hmm... Hmm... *Začal listovat a číst si v knize.* Takže tohle je ručně psaný životopis Kubisakiho Koozi? Ale jak to, že to tam jen tak leží? Vždyť to by mohla být historická památka. *Pronesl a četl dále.* Podívej! *Křikl když po pár minutách čtení z dosavad nudné knížky na něco zajímavého narazil.* Píše tu, že uměl používat Chakru, ale to je...? V dosavadních historických záznamech bylo, že Kooza byl jen vojevůdce a ne ninja! A tady, že měl prý mazlíčka se, který ničil vojska nepřátel... Tohle vše mění, celou historii. Vypadá to, že se museli nalézt jen nějaké podvrhy nebo knihy, které utajily pravou totožnost Koozi. A tady... píše se tu... Že nechal svůj hrad po svojí smrtí hlídat... tím obávaným monstrem. Když si z toho vyvodíme, že byl ninja napadá mě jediná věc. Kuchiyose no Jutsu! *Zkonstatoval.* Vypadá to, že to, co náš tu celou dobu straší, bylo jeho přivolané zvíře. Takže žádní duchové!
Airi: *Koukala na něj a poté si stoupla* díky... ne duchů se nebojim protože na ně nevěřím, ale nemám ráda hmyz a potkany *otřásla se* četla jsem totiž že dokážou i ohryzat člověka a vážně nechci zkončit jako jejich potrava *měla znechucenou grimasu* navíc jich tam bylo strašně moc, najednou se vyřítili z něčeho a šli po mě, fuuuuj *koukla na knihu* jo našla jsem ji v knihovně bylo v ní něco zajímavého *zvedla ji a začala listovat knihou* podívej
Gensho: *Když ho čapla a běžela rychle, tak za ní Gensho vlál jako vlajka se srandovní grimasou. Doběhli do pokoje a on jen nadzvedl obočí a začal se smát.* Hahaha! A ty se nebojíš duchů, jo? Potkani jsou zvířata a ne... *Pak začala padat na zem a Gensho rychle reagoval a chytil jí jako princ.* Ale, ale... copak, to ti potkani byli tak strašní? *Knihy si všiml až po chvilce.* Heh...? Suvenýr?
Airi: *Mezi jedním a druhým křikem kdy měla pouzu na nadechnutí zaslechla volání, změnila směr a pelášila k němu přičemž volala * POTKANÍÍ *když šla okolo rychle ho chytla za ruku a táhla dál po dalších schodech než zamýřila k nějakým dveřím, vlítla do nich zabouchla je a vypadala jako malé tornádo* fuj fuj fuj fuj... oni...tam .... byly potkani *každé slovo odsekávala na zem jí spadla knížka a na vzápětí po nic taky na zem*
Gensho: *Zaslechne dívčí křik okamžitě, co vejde do budovy.* Ha... a ona, že se nebojí duchů? AIRI!!! Kde si!!!! *Křičel, když pomalu vycházel po schodech do druhého patra.* Tohle je děsivý hrad, já to věděl už hned jak jsme ho viděl. Nebýt toho počasí tak... *Radši jde a stále volá.* AIRI!!!
Airi: *Peláší dál a na celý barák řve POTKANÍÍÍÍÍÍ, rychle za sebou zabouchne hned několik dveří, ale to je jí jedno peláší dál jak je z toho vynervovaná, zastaví se až když narazí do knihovny a spadne na ni kupa knih* auuuu *zaúpí* za co to je?! *podívá se na všechny tituli a jedna taková podivná ji padne do oka zvedne ji a začne číst než za sebou zaslechne znímé ťapkání potkanů přičemž se stejným výkřikem utíká dál i s knihou*
Gensho: *Postupuje dál a teď už převelice opatrně. Dokonce našlapuje jen na špičky. Začíná mu být zima, protože je pořád jen v trenírkách a plášť od Airi nechal v pokoji.* Zatraceně i své párátko jsme ztratil, když jsme pořád křičel. *Konstatuje a jde dál. Najednou uslyší za sebou podivné zvuky. Jeho hlava se pomalu otáčí, jako robot a on už ví co uvidí.* Du...du... duch!!! *Div mu oči nevypadli z důlku, když to viděl. Křičí, když za sebou vidí rudou a nezničitelnou zbroj Kubisakiho Koozi, ale je prázdná. Bere nohy na ramena a utíká jedinou cestou, která vede rovně. Za chvíli vyběhne ve, tajným vchodem do deště, hned vedle hlavních dveří.* Ohhh...? Ducha jsme setřásl... * Řekne a rychle zase nakluše po dlouhé cestě ke dveřím a vejde dovnitř.* He... pčííík! Ještě nachladnu...
Airi: *Po několika nadávkách a různém točení se jí podařilo obraz oddělat, tím se spustila nějaká divná mechanizace a otevřela tajné dveře, vyšla dovnitř a za ní se zavřeli, ale tma tam nebyla* kam to vede? *napadlo ji, najednou ji něco zezadu zatahalo za sukni a když se otočila spatřila jak se na ni valí spousta potkanů, krysy by možná přežila, ale tohle na ni bylo moc, začala ječet a utíkat chodbou aby jim utekla*
Gensho: *Když padal na kůly tak ve vzduchu zaujal divnou pozici a ještě divněji dopadl. Jednu nohu měl z boku jednoho kůlu, jednou rukou se držel kůlu zase vedle a takhle nějak tam vysel. K tomu mu ještě, aby toho nebylo málo, mířil jede kůl přímo na slabiny.* Ohh... *Jen z naštvanou a smutnou grimasou na tváři hlesl.* Co sem komu udělal.... Tak jo, z toho se dostanu v pohodě. *Pokusil se pohnout, ale jenom sjel níže na kůl, který mu mířil kam neměl.* Aaaa! Tam ne, tam ne! *Křičel a pár centimetrů od strašného zranění se zastavil.* Uffff...! *Oddychl si a pak to začal brát vážně. Rychle přehodil nohy na jeden kůl z boku a vzepřel se.* A teď jenom!! *Křikl a odrazil se zpět na pevnou zem, ale naštěstí na dobrý směr, kam měl namířeno.*
Airi: Oki *zavolala na něj, pustila záclonu a metla z pokoje, jenom si našla svoje zbraně které naštěstí byla poházené po pokoji* phe, duchové neexistují, takže to chce knihovnu *zapřemýšlela nahlas a šla ji hledat* první dveře do kterých šla byly prázdné, ve druhých na ni lítali talíře takže musela zmizet* kam jsem to doháje zase došla? *zavrčela, to se už dostala do druhého patra kde byla místo s krbem otevřela opatrně dveře, ale nikde nic nebylo, začala tu místnost systematicky prohledávat, nakonec ji zaujal obraz, toho týpka co to tu vlastnil začala s ním montovat*
Gensho: Takhle to nepůjde! Musím se odtud dostat jinudy!! Ty zatím se běž porozhlédnout, co to bylo v tom pokoji a pak zkus zjistit jak je to s těmi duchy tady!! Uff... dobrá a já tedy půjdu dál... *Pronesl a naštěstí byla chodba prosvícena loučemi, které pomalu dohořívaly.* Docela divný, když se tu prohnala voda a tady je oheň. *Postupoval opatrně dále a hlavně potichu. Postupuje a náhle bez vědomého přičinění se pod ním otevřou padající dveře a pod nimi se nacházejí dřevěné a ostré kůly.* Aaaaaaaaaa!!! Křikl když padá přímo na ty kůly.*
Airi: Jo chci nějakej rádoby duch mě štvát nebude *odsekla naštvaně ale to už uslyšela zvuk vody* Genshi *vykřikla a chytla se kliky u dveří, držela se jí jako klíště než voda povolila* fuj *uslyšela jeho volání* jo jsem tu jsem v pořádku co ty? *křikla nazpět a urvala jednu záclonu a hodila ji dolů* polez budu držet *křikla znovu a držela záclonu aby mohl vylést* ale pospěš jdeme tomu duchovi rozbít papulu!!!!
Gensho: He...! Ty tam chceš jít! Vždyť si to viděla je tam! Chceš tam nakráčej a bojovat s duchem nebo co? Jestli jo tak bych tě obdivoval a fandil ti ze zálohy. *Řekl a běžel za ní.* Počkej... Psstt... Poslouchej Co je to za zvuk? *Řekl a pomalu se otáčel.* Voda!!! Tady!!!* Křičí se směšnou grimasou na tváři. Voda se k nim dostane hodně rychle a smete ho. Potom ho odplaví, kdesi ke stěně, která se otočí a hodí ho do tajných tunelů pod hradem. Nestihl se ohlédnout ani po Airi, takže neví co jí voda udělala.* Chjooo... *Vstává ze studené země.* Kde to jsem? Podíval se nahoru a viděl, jak s té průrvy, kterou se sem dostal ještě kape voda. Zkouší jí otočit a vrátit se zpátky na původní místo.* Hej!! Airi!!! Si tam!!! *Křičí z poza stěny a modlí se ať je v pořádku.*
Airi: *Poslouchala ho* aha, no to se moc nedivím, ale stejně chudák *když viděla jeho výraz otočila se a koukala co se tedy nahoře děje, ono to tam doopravdy chodilo, zalapala po dechu a pak naštvaně mlaska* a dost mě žádný smíšlený duch či co to je triky strašit nebude! *řekla naštvaně a vydala se ke dveřím* já jim ukážu zač je toho holka *brblala potichu*
Gensho: No, ale kdo by se nebál duchů že? Já sice na duchy nevěřím, ale... Létající příbory mě po hýbajících se očích obrazu mrtvého majitele přesvědčili. Kubisaki Kooza? Kubisaki Kooza byl světově známí panovník a vojevůdce vojsk. To bylo dávno před vším. V bojích byl nepřekonatelný až do té fatální bitvy v nynější Zemi Blesku. Říká se, že prohrál kvůli tomu, že si prý nechal ukovat den před bojem nové brnění, kterému mělo zajistit výhru, ale nebylo tomu tak. Brnění mu ukovali cizinci z dalekých zemi, ale byli to jen podvodníci a to velkému Kubusakimu moc nezvedlo náladu. Navíc tím poklesla morálka jeho vojska. Nechat se ošidit, to prostě naštve no. Ironií je, že to rudé až krvavé brnění vydrželo podle pověsti jakýkoliv náraz či úder a to i přes to, že mu ho ukovali podvodníci. To je příběh Kubisakiho Koozi. No potom se se svou zbývající družinou odebral sem a zde zemřeli. Duchové... Je to hloupost ty na ně snad... *Zasekl se a na tváři mu běhl vyděšený výraz.* Po...po... podívej se do ohně... To je... Rudá zbroj, jak jí popisují legendy a právě chodí po pokoji v druhém patře!!
Airi: *Jeho odpověď na to jak dlouho koukal se jí nelíbila každopádně asi nic neviděl jinak už by měl prupovídky alespoň to si myslela* no jelikož venku prší *podívala se do ohně aby si ověřila svoji teorii* myslím že jsi zmoknul a vysvlékl jsi se protože jsi potřeboval uschnout a ten zbytek? no ze začátku odvážně možná, ale létající příbory byly trošku moc že? *rýpnula si vesele a vyplázla na něj jazyk* mimochodem víš něco víc o tom majteli? *zeptala se zvědavě*
Gensho: Jak dlouho jsme do toho ohně koukal... *Přikrčí se a zvedne palce na horu.* Hihihi... Ani né moc dlouho ani né moc krátce, abych posoudil, že si hezká... Hihihi. *Zakašle.* No... Co se týče těch příborů, tak... Přišel jsem sem a hned jsme šle do druhého patra, kde jsme viděl tebe. Pak mi to ale nedalo a jako lesní muž jsem vyrazil jen v trenírkách na průzkum. Odvážně jsem vystoupal až do třetího patra, kde jsme viděl nádherně zdobenou místnost s obrazem prvního a posledního vlastníka hradu. Kubikaki Kooza... Určitě znáš příběh o tom vůdci... říkalo se, že prý tady zemřel společně se svými nejvěrnějšími, když se vrátili z bojů a že prý tady straší. To je samozřejmě jen povídačka, ale ty příbory...
Airi: *Trochu se začervená a přemýšlí kam to dopracovala* ale kdeže nejsem hezká *pousmála se a koukla se tedy do toho ohně* ano asi máš pravdu, vysvětlovalo by to *řekla zamyšleně přičemž jí došlo že ji z toho ohně pozorovat* počkat... jak dlouho jsi do toho ohně koukal a co přesně jsi tam viděl? *zeptá se momentálně rudá jako řekvička jenom se modlí aby neviděl jak se převlékala* těší mě Gensho... každopádně připadá vysvětlit ještě jedna věc a to ty létající příbory nevěřím že by tu strašilo...
Gensho: *Když na něj hodí plášť tak se první podiví a pak se do něj zachumlá.* Asi máš pravdu. Navíc jsou dvě věci, které to vyvracují a to, že jsme přišel na to, proč si byla v ohni krbu a ta druhá, že duch by nemohl být tak hezký. *Řekl a usmál se.* Díky za ten plášť. Tak pojď jsem něco ti ukážu. Postav se přímo tady vedle mě a podívej se do toho ohně. Vidíš ty věci, ten batoh a kalhoty a všechno ostatní co jsme tam poházel? Tak to se nachází v pokoji druhého patra tady toho zámku. A teď to moje vysvětlení. Nejspíš to je nějaké kouzlo co propojuje krby ve všech poschodích tohoto hradu. A proto jsme tě taky viděl z toho pokoje a říkal, že si duch... Ah... promiň mluvím tady a nepředstavím se. Jmenuji se Gensho Ryuudoin.
Airi: *Koukala na něj s pozvednutým obočím než se dala do smíchu* já... nejsem... na... děti *řekla mezi záchvaty smíchu* neblbni mohl by jsi být můj bratr *konečně se jí podařilo zastavit smích a viděla jeho rozpaky, zakroutila hlavou přeškla k batohu a vydělala z něho plášť ten mu hodila* brambory *vykřikla najednou přičemž přiskočila k ohni a rychle je z něho vydalala* uff *nebyly moc spálené* jsem Airi Nura tvoje jméno? mimochodem kdybych byla duch nemohl by jsi se mě dotknout...
Gensho: Heh... nejsi duch, ale já tě viděl v ohni! Nemůžeš říkat, že nejsi duch, když si byla v krbu! *Křičel, ale přesto běžel za ní. Oba skočili tak tak do pokoje a zabouchli za sebou dveře.* Uff... Takže nejsi... *Uvědomil si, že je jen v trenírkách a před holkou.* AAAA!! *Rukama se snažil všelijak zakrýt, ale po minutě skopičin se na to vykašlal.* Ne, abys něco zkusila jasný! *Zahrozil na ní prstem.* Takže... Kdo si, když ne duch? *Zeptal se a sedl si k naprosto stejnému krbu, jako v druhém patře. Znovu se zadíval do plamenů a viděl tam své věci.*Tohle ale...
Airi: *Zastavila když toho kluka viděla načež vytřeštila oči* já nejsem polonahá a nejsem duch *odvětila rázně ale to už běžela za ním s vytřeštěnýma očima hleděla na příbory co byly za nimi, za chvilku se už naštěstí vzpamatovala a tentokrát ho táhla za sebou ona když se rozeběhla* pojď *křikla aniž by ho pouštěla a vyloženě vletěla do dveří ze kterých se linula vůně brambor, rychle zabouchla dveře, slyšela jen jak se do nich příbory zabodávají*
Gensho: AAAAAAAAAAAAAA!!! Utíkal před zlatými a stříbrnými příbory div mu při té grimase, kterou měl na tváři nevypadli oči. Běžel a najednou si udělal náskok tím, že seskočil o pár schodů víc až na druhé patro. Když tak ale udělal a chtěl se rozběhnout dále, tak před sebou viděl jí. Tu holku z ohně.* AAAAAAA...! Další duch! *Křikl a ukázal na ní prstem. Pak si všiml, že má roztrženou sukni a ukázal jí na spodní část těla.* Hmm... polonahý duch.* Když se tak zastavil a vykecával tak ho příbory za chvíli dohonili.* Utíkej!! *Křikl na ní a když proběhl kolem ní, tak jí chytil za ruku a běžel dál.* Pomáhám duchovi...
Airi: *Za chvilku je maso usmažené takže ho vidělala a dála na talířek začala si tiše prozpěvovat najednou se hradem ozval výkřik jako by někoho trhali, vytřeštila oči a brambory nebrambory vyběhla ze dveří a vyřítila se za křikem přičemž si roztrhla sukni o nějaký to brnění po cestě* heej kde je kdo? *zakřičela na plné hlasivky a dál běžela*
Gensho: Heh... Ona vaří? Co to sakra je? Ale je roztomilá...* Zakašlal.* Duchové v ohni přece neexistují, měl bych to tu jít prozkoumat.*Řekl a jenom v trénírkách se dal na průzku hradu. Vyšel do dalšího a posledního třetího patra, kde našel chodbu, která byla jako nová. Dokonce tam svítili i svíčky. Šel nakonec chodby, kde byli dveře, velké zdobené dveře. Prošel dveřmi a co nevidí, stůl pro snad celou posádku tohohle hradu, kdyby tady někdo žil. Dlouhý stůl posázený jídlem a zlatými příbory.* Tak jo... tohle už není sranda. Vím o tomhle hradu i když se o památky nezajímám a podle toho už tady přes tři sta let nikdo nežije... *Pronesl a podíval se nakonec místnosti, kde byl pověšen velký obraz a pod ním napsáno.* Kubi... Kubisaki Kooza? To by měl být první a poslední majitel tohohle hradu... *Konstatoval a podíval se do očí toho obrazu, které byli jako živé. Najednou se i jako živé chovali, pohly se a sledovali Genshoa. * Ne... Du... Duchové nejsou... *Jeho frajerský výraz zmizel, když se za ním zvedli všechny příbory a začali ho honit.* AAAAAAAAAAA!!! *Křičel a upaloval do pokoje se svými věcmi. Jeho křik se rozléhal po celém hradu.*
Airi: *Klidně si dál sušila vlasy, ale najednou něco uslyšela a proto se chvíli zarazila a rozhlédla se, nakonec je zatřásla hlavou, pročísla si vlasy přičemž zjistila že už jsou skoro suché tak si je stáhla do culíku, chvíli štrachala v batohu než se ji podařilo vytáhnout kastrůlek, dala ho na oheň do něho nasolené maso které měla skované v papírů aby se mu nic nestalo a pár brambor na osmažení*
Gensho: *Když doběhl ke dveřím, překvapilo ho, že už byli otevřené.* Strašidelné... *Řekl a vstoupil dovnitř. Trochu se otřepal, aby ze sebe shodil přebytečnou vodu a pak se vydal na průzkum. Bylo to tu docela prázdné, ale na druhou stranu, tady byli strašidelné obrazy asi předchozích majitelů, červené koberce a svícny se svíčkami, které nehořely.* Hmm... Podívám se kolem, řekl a vyšel do dalšího patra, kde nikdo nebyl. Proto se zakempil v jednom pokoji s krbem. Zapálil oheň a sundal ze sebe mokré šaty a nechal si na sobě jen trenírky. Sedl si k ohni a sledoval plamen.* Co to... *Najednou si všiml, jakoby někdo byl v plamenu, jako by nějaká dívka stála v ohni samotném s vlasy na stranu.* Strašidelný..., ale zhola nemožný...
Airi: *S pokrčením ramen vyšla dovnitř, vypadalo to tu pustě a prázdně proto se rozhodla to nijak moc nepitvat, po chvilce našla místnost s krbem a zatopila v něm, načež se začala sušit protože i za tu chvilku byla celá mokrá* sláva za nepromokavý tažky *ušklíbla se a vytáhla rezervní obleční, za chvilku už byla v něm, postavila se kousek od ohně všechny vlasy si dala na stranu a začala je sušit*
Gensho: *Běží co mu síly stačí a nad hlavou má svůj batoh, aby si nezmáčel hlavu.* K čertu ono snad leje ještě víc než před sekundou! rychle běží do kopce, na kterém stojí tajemný hrad.* Je to docela strašidelný, když to tak vezmu... To vypadá na další dobrodružství! *Podotkl a už běžel po betonové cestičce vedoucí k hlavním dveřím.*
Airi: *Nespokojeně zabručela když začalo lít jak z konve a blesky byly snad nepřetržitě* no blesky budiš, ale ten liják by být nemusel *odvětila si suše pro sebe a pořádně zabušila na vrata toho hradu či co to bylo, byla jí zima chvíli čekala než se rozhodla ty dveře otevřít nebo se o to alespoň pokusit, začala tedy do nich tlačit, ale otevřeli se překvapivě lehce "no potěž koště"*
Gensho: *Jako vždy si pohodově vykračuje s frajersky kamenným výrazem na tvářit a už zdálky vidí obří hrad.* Hmmm... tak to je, super. Na kulturní výlet jsme se, ale nedal, navíc nemám rád památky, vždy to byla nuda. Ani za nic tam nejdu. *Na hlas projevil své myšlenky a chtěl se otočit, když v tom zničeho nic se přihnala strašná bouře. Najednou začali metat blesky a sršet ohromné množství vody.* To mám za to, jak jsem dneska snědl tátovi ten poslední pudink? *Řekl a mířil se někdy schovat. Nenacházel žádné vhodné přístřeší a proto zbývala jediná možnost. Gensho si to zamířil k hradu.*
Airi: *Protáhla ztuhlé svaly a podívala se na budovu před sebou "kam jsem se to zase dostala?" napadlo ji skeptycky a stejně skepticky se na to dívala, meče měla na zádech překřížené aby je nemusela nikde tahat a v rukou měla báglík s jídlem*
---:: ---
Kotoki: *Hned po tom co v Kirigakure no Sato ukořistil další tělo pro svůj další rituál Edo Tensei, tak se dal do práce. Tělo, které si připravil na zemi, to výjimečné Kurami, který byl schopen za živa vládnout Bijuu chakrou se Kotokimu hodí. Už pro případ takovýhle chvíli má Kotoki ve svitcích připravená živá omráčená těle potulných banditů a ninjů. Proto si okamžitě vyndal jeden právě takový svitek a odpečetil si pomocí jednoduchých pečetí jedno tělo pro rituál.* Za chvilku budu mít další loutku připravenou. *Usmálo se a na nic nečekal a okamžitě se dal do práce.* „ Přesně jako před tím, bez chyb, rychle a čistě.“ *Prolétlo mu hlavou, když si připravoval potřebné náčiní a svitky na rituál. Kotoki popadl kunai a silně ho vrazil mrtvému Kuramovi do hrudníku na místi, kde má srdce. Právě v tom místě se nachází identická část, která jeho duše a které je potřebná k rituálu Edo Tensei. Z jeho tělo si potom Kotoki vzal potřebnou krev a potřísnil s ním svitek, na kterém už byl rozvržen vzorec pro rituál. Ten samí vzorec se pak objeví, když bude stvořen Kurama.* Výborně první krok je splněn… *Pronesl, když měl jedinou potřebnou věc, která by mu stačila pro stvoření armády.* Otočil se s krvavím svitek, ze kterého stále kapala krev, jak stékala dolů, k omráčenému nukeninovi.* Tak chlapče, teď posloužíš dobré věci… *Pronesl s úsměvem na tváři a přistoupil k ležícímu nekeninovi, kterého si Kotoki tak pracně chytil a přiložil k němu krvaví svitek na zem.* OK! *Pronesl, když bylo vše připraveno s začal skládat potřebné pečetě. Při tom všem se začal kolem oběti objevovat ten samí vzorec, co na svitku. Zářil a problikával. Na jednou se kolem oběti začal shlukovat prach a divné papírky. Kotoki stále skládal pečetě a najednou smrskl ruce k sobě. V tu chvíli začali papírky obalovat oběť. Celé její tělo byl v tu ránu obaleno a začalos proměňovat v Kuramu. Ten jež leží vedle mrtvý se teď začal objevovat přímo před Kotokim.* Vítám tě Kuramo… *Pronesl a ještě dodal takovou maličkost do Karamovi hlavy. Je to speciální cedulka, která dokáže ovlivnit jeho myšlení, pocity a schopnosti. Díky této věci mu mlže zamezit vlastní myšlení a ovládat ho, jako loutku.* Tak další člen do mé sbírky… no vlastně první. Toho společníka, který mě stále neuznává nemohu považovat za loutku, přeci jsme mu to slíbil.* Pronesl a pomocí cedulky ovládl Kuramovo myšlení a pak ho se složení pečetí zaryl pod zem v dřevěné rakvi.*
---:: ---
Tenshi: *Nič nehovoril, len odišiel do Iwy.*
Keiji: Bojíš se o svou kůži? Ani se ti nedivím...nepatřím mezi zrovna ty, co by šli pro ránu daleko... * Poznamenal a hodil si obouruční meč na rameno. Vydal se pomalu chodbou dál a jak šel, tak mečem brousil o strop. Doufal, že to přiláká jeho cíl a on bude mít brzy tu prácičku za sebou. *
Tenshi: "Také niečo vedieť..." *Preblesklo mu v hlave, no nedával nič najavo. Poskladal pečate a jeho telo sa začalo spájať so zemou.* Asi by som mal ísť... *Povedal viac menej pre seba a začal miznúť v zemi.*
Keiji: * Oči se mu zableskly sytě modrou, jak čerpal Houkovu Chakru. Napřáhl paži na jednu stranu a koncentroval v ní Houkovu Chakru. Poté ji vyslal ven a pomocí Gugenu začal tvořit. Vyrobil velký meč, který měl blízko k obouručnímu meči. Chytil ho za rukojeť a podíval se na kluka. * Ještě něco tvá půlka cekne a rozdělím vás tímhle... * Pronesl tiše a zle se podíval na tu otravnou polovinu. *
Tenshi: A to si hovoríš vedec, keď nevieš o takej technike? Myslel som, že nie každý je vedcom, ale ako vidím mýlil som sa... *Povedal výsmešne Enjeru.* Nie, nebolí to...
Keiji: To je dosti pozoruhodné... Přímo fascinující, takovou schopnost jsem nikdy neviděl, ani o ní neslyšel. Ta separace bolí, či ne? * Zeptal se zvědavě, ale stále tím chtěl jen dráždit tamtoho drzejšího. Přitom i větřil, kdyby se k nim někdo chtěl přiblížit. *
Tenshi: Teoreticky hej. Tá technika je dosť záhadná a preto to neviem isto určiť... *Odpovedal mu a Enjera začínalo vytáčať, že ho ignorujú, ale aj, Že sa bavia čo by urobilo jeho zabitie.*
Keiji: Ale žil bys dál, ne? * Zeptal se, když slyšel tu jeho odpověď a viděl to zamyšlení. * Takže se dokážeš rozpojit zcela, není to jen rozdvojená osobnost, alespoň jsi tak zněl... * Podotkl ještě a zamyslel se nad tím vším. *
Tenshi: Najradšej by som to urobil sám... *Odpovedal Tenshi, pretože inú odpoveď nevedel. Nevedel čo presne by to pre neho znamenalo okrem toho, že by prišiel o polovicu sily a tiež ucho a oko. Týmto jediným si bol istým.*
Keiji: Kdybych zabil tu tvou otravnou polovinu, stalo by se něco? * Zeptal se, ale ne ze zvědavosti, jestli mu na to odpoví, ale jak bude reagovat ten drzejší z nich. *
Tenshi: Hm, takže aj ty si vedec? Ale určite užitočnejší ako on... *Povedal výšmešne a narážal na Tenshiho.* Najradšej by som ti už fakt jednu vlepil. / Ja viem, ale to neurobíš, vieme to obidvaja...
Keiji: Je to zajímavé a jsem vědec, tak se o to zajímám... * Odpověděl a sledoval reakce toho kluka. Rozhodně měl dvě osobnosti, každá měla lehce jiný hlas, nebo se mu to tak zdálo a hlavně, očividně měly ty osobnosti opačné názory a i chování. *
Tenshi: Čo ťa potom? *Odpovedal na Keijiho otázku Enjeru otázkou.* Ty by si fakt mal aspoň chvíľu držať hubu, no to by sa musel stať zázrak... *Povzdychol si Tenshi a pozrel sa na Keijiho.* Prečo ťa to tak zaujíma?
Keiji: Rozdvojená osobnost? * Zeptal se, když slyšel dva rozdílné hlasy od toho kluka hned po sobě, jako by si povídal. Docela ho to zaujalo, protože takovouto schopnost viděl poprvé, nebo spíše slyšel. A jakožto vědec by o tom rád věděl více. *
Tenshi: To tu budeš teraz len tak stáť? *Pýtal sa Enjeru Tenshiho so smiechom.* Čo teba do toho? Radšej sklapni... *Poradil Enjerovi a pokračoval v chôdzi po tej chodbe, pričom netušil kam ide. Proste mu bolo blbé vystávať na jednom mieste.*
Keiji: Dobře... * Podotkl tiše a podíval se do boční chodby. Pozorně to sledoval a čekal, jestli se něco pohne ve stínu. Byl celkem napnutý, měl by tam ten hledaný být, ale zatím nikde ani stopa, jakákoli. Ani na zemi, ani v okolí a ani pachová. Keiji měl podezření, že nejspíše se spletl a vydal se někam jinam, než měl. *
Tenshi: *Keď Keiji sklopil luk tak sa Tenshi pozrel na okná.* Čo ťa vlastne do toho? Nehľadám nikoho a tiež neprezerám pamiatky... *Rozhodol sa, že mu predsa len odpovie. "Máš z neho strach?" "Prečo by som mal?" "Neodpovedaj na otázku otázkou... A neviem..." *Viedol opäť Tenshi rozhovor s Enjerom, ale teraz iba vzduchu.*
Keiji: * Konečně zahlédl zdroj pachu a přestal napínat luk. Ten kluk určitě nebyl jeho cílem a tak svěsil luk a držel ho jen jednou rukou, při čemž šíp nechal zaklaplý v mechanismu. Ohlédl se, pro jistotu. * Dost zvláštní počasí na průzkum památek. Hledáš tu něco, či někoho? * Zeptal se, protože ten kluk před ním mohl být určitě další lovec. *
Tenshi: *Išiel stále k tomu zdroju zvuku. Oproti sebe uvidel nejakého chlapca s lukom. "Nebodaj ma chce zabiť?" Opýtal sa sám seba prekvapene, no navonok bol úplne kľudný. Zatiaľ len mlčal. Zastavil sa a čakal ako zareaguje ten chlapec v jeho veku.*
Keiji: * Něco ucítil a tak se vydal naproti tomu, co vydávalo ten pach. Byl to určitě nějaký člověk a zřejmě se pohyboval jeho směrem. Keiji měl namířený luk před sebe, ale stále měl zataženou pojistku mechanismu, pro jistotu. *
Tenshi: *Všade bolo hrobové ticho, vlastne až na dopady kvapiek dažďa a hromy, no zrazu bolo počuť aj nejaký hluk z chodby ďalej od neho. Rozhodol sa to ísť skontrolovať, proste mal také nutkanie.*
Keiji: * Došel k hradu a rozhlédl se. Dveře byly zřejmě jinde, než na této straně. Zde bylo jen několik oken a pár i rozbitých. Vyběhl po zdi nahoru a skrze jedno rozbité sklo se dostal dovnitř. Přistál na nějaké dlažbě a odkapávala z něho voda. Oklepal se a rozhlédl se po okolí. Začal čenichat, aby vycítil nějaké nebezpečí a přitom napnul opět luk, aby mohl okamžitě vystřelit v případě útoku. *
Tenshi: "Konečne dážď..." *Pomaslel si Tenshi keď už konečne začalo pršať, no to už bol pri veľkých dverách hradu, ktoré s rachotom otvoril. Vyzeralo to tam opustene, všade pavučiny a s tou búrkou čo bola vonku to vyzeralo hrôzostrašne.*
Keiji: * Obloha se zatáhla a zablýsklo se. Keiji složil pečetě a odvolal Ūheie a pokračoval v chůzi sám. Sundal si ze zad luk a rovnou do mechanismu na něm zacvakl jeden šíp. Pozorně se rozhlížel všude po okolí, kdyby náhodou. Stále se však přibližoval k tomu hradu a když už byl docela blízko, začalo pršet. Nyní musel dovnitř, nechtěl zbytečně onemocnět, přeci jen, když byl mimo vesnice, tak medik se sháněl špatně. *
Tenshi: *Enjeru mal ešte nejaké poznámky, no tie Tenshi radšej ignoroval. Nohy ho už aj z tej vzdialenej cesty boleli, no rozhodol sa, že si nedá pauzu skôr ako sa dostane k tomu hradu.* Hovoríš si vedec a zatiaľ ani len nemáš svoje laboratórium... *Povedal Enjeru z ničoho nič výsmešne na Tenshiho. Tenshi by mu najradšej jednu šľahol, no to by ublížil sám sebe.*
Keiji: * Šel krajinou, Ūhei vedle něj, a vnímal okolí svým čichem. Snažil se najít toho nukenina, kterého měl chytit, ale nikde nikdo. Podíval se svým sokolím zrakem do dálky, kde uviděl jakýsi hrad. Vydal se tím směrem. * Skvělý úkryt, jestliže je opuštěný... * Podotkl si sám pro sebe, ale taky pro Ūheie. Cítil čichem, že se blíží déšť. *
Tenshi: Ako je možné, že si ma nepustil? / Pretože ti už na to neskočím. Nepotrebujem Ťa naháňať po celom svete... *Ako tak išiel, tak sa ochladzovalo a nebo sa zaťahovalo. "Vyzerá to, že bude pršať. Aspoň nejaká voda..." *V diaľke videl obrysy niečoho, čo ho dosť zaujalo.*
BlueBoard.cz ShoutBoard