Přidej zprávu »
Kioshiki: Gugen...? *Pomyslel si, představíc si, jaké super věci by si mohl vytvořit, kdyby to taky uměl. Ale už jen z principu to znělo jako složitá technika pro vyšší hodnosti, takže si to jen nechal zdát - nyní bylo potřeba se soustředit na důležitější věci - jako třeba kdo to s nimi chce uprostřed bouřky hrát karty? V jednu chvíli navázal se ženou oční kontakt, což nejspíše byla chyba. Dost velká chyba, avšak v tuhle chvíli to nebylo tak závažné. Byl přece jenom přinucen hrát karty.* "Jedno prší... nebo válka... to by neuškodilo." *Pomyslel si, jak kdyby na všechno předtím zapomněl. Vykročil dopředu s jakýmsi zaujatým výrazem, ale tohle se očividně jeho starší sestře nelíbilo. Proto nejspíše roztáhla své ruce před sebe, brzdíc Shikiho. Tohle se mu nezamlouvalo, chtěl si zahrát karty.* Ryuuuu... jednu hru! *Protestoval, snažíc se protlačit skrz její "obranu". Byl jako poblázněný.*
Ryu Kucha: *Pri tvrdení Sunny, že čím mocnejší človek, tým väčšie veci vie vyrábať, sa mimovoľne pozrela na ten luster. Nebola to úplne najmenšia záležitšt - a hej, Ryu nevedela, ako to byolo vyrobene, ale tichost tej tvorby bola podobna ako u Gugenu. "Už len otázne zistiť, čo sa považuje za veľkú vec..." pomyslela si, či skôr počula svoju mysel poznamenať. Keď sa tá ženská tak hrozne zadívala na jej súrodenca, pokúsila sa jej zastúpiť úhol pohľadu, lenže to bolo asi príliš neskoro. A keď vyslovila, že môžu malovať nahé osoby - no, povedzme že ju to nasralo. Pretože, v hlave Ryu to znamenalo, že táto ženská ich sledovala už predtým, že si o nich zisťovala veci. Pretože, samozrejme nemala tušenie že existujú techniky, ktoré ti proste vytiahnu informácie z hlavy. A tak teda opäť roztiahla ruky, tak, aby boli pred jej súrodencami, a začala cúvať, snažiŤ sa ich tlačiť od tej ženskej preč.* Čo od nás chceš? Čo nás prenasleduješ? *Kričala, vydesená.*
Choko: * Nechala malú a odvážnu, nech si prehovorí čo chce. Ale očividné bolo, že mala na sebe otravný výraz. Nepáčilo sa jej, že mala chuť vyprávať, keď ich vyzvala, aby si šli s ňou zahrať karty. A to i plánovala dosiahnúť. V jednom momente sa zadívala na znova zdanlivo jediného chlapca z ich skupinky. A nezadívala sa iba tak. Pozrela sa mu priamo do očí. V tom momente mu jednoducho vsugerovala myšlienky a začala ním manipulovať, aby on sám sa chcel pridať a zahrať si karty. Magické Kotoamatsukami! Ale to nebolo jediné, hneď na to by prenikla i do mysle najstaršej z troch mušketierov, avšak teraz by nepoužívala Kotoamatsukami, ale Me no Dokushinjutsu. Okrem dosť nudných vecí tam našla i niečo zaujímavé, čo by sa jej mohlo hodiť. * Neboj, potom si môžme napríklad, namalovať nahé osoby! * Povedala s akýmsi entuizmus, pričom sa na nikoho už nedívala a iba začala rozdávať karty pre dokopy štyroch ľudí, ak rátala i samú seba. *
Sunny: * Sunny bola asi najviac zmätená, ako kedy bola. Nebola si vôbec istá, že čo sa to tu deje. Ale to práve iba naznačovalo to, že vo svojej profesii sa pohybovala iba v jej komfortnej zóne a vôbec sa neskúšala a neposúvala ďalej. Čo si i rýchlo, stále na zemi uvedomela. Bola zo seba jemne sklamaná. Iba sa nechala zdvihnúť svojím bratom, na čo si oprášila oblečenie. Jemne si oddychla, než konečne zapojila svoj mozog. Všimla si, ako neznáma osoba vytvára veci z ničoho. Možno potrebovala nejaký ten šok, aby sa nakopla. * Jedná sa o techniku Gugen, kde je uživateľ schopný koncentrovať svoju chakru mimo svoje telo a vytvárať objekty. Čím silnejší uživateľ tým väčšie objekty.. * Dodala iba poslednú vetu, čo mohlo značiť, že hovorila o osebe pred nimi ako o mocnej. *
Kioshiki: *Viděl, že nechtěně shodil Sunny. Mohl se pro ni natáhnout... musel překonat svůj strach a pustit se Ryu. Pomalu uvolnil svůj úchop na její ruce, dvěma rychlými kroky přiběhnouc k Sunny, načež ji chytil za zápěstí a rychle vytáhl k sobě tak, aby byli znovu schovaní za jejich starší sestrou, která momentálně byla v Shikiho očích neporazitelný hrdina - i když vykazovala známky strachu, které se odrážely hlavně v jejím hlase. Shiki sledoval, co ta neznámá žena dělá - jak vytváří koberec, sedá si a má v ruce... karty? Tohle bylo pro něj docela nepochopitelné - sám ještě někoho jako tuto ženu nepotkal, takže byl dvakrát tak zmatený. Verbálně nijak nereagoval, protože měl strach, že tu ženu nějak naštve - už teď moc nechápal pohyby, které ti motýli předváděli - teď na světle mnohem lépe vynikala jejich tmavá, téměř černá barva. Ale ten jejich pohyb... určitě bylo moudřejší mlčet a nechat to vyřešit někým jiným. Shiki si kolikrát neviděl do pusy.* "Co to znamená?" *Pomyslel si, teď už spíše vystrašeně než zmateně.*
Ryu Kucha: *Síce doslova plávala vo svojom vlastnom odvare zo strachu, neparalyzovalo ju to. Možno to bolo jej povahou, možno proste bola taká. Alebo možno to bolo tým, že mala za sebou svojich malých súrodencov. A preto ani pod červeným pohľadom tejto ženskej, paralyzujúcej panike neprepadala - i keď si plne uvedomovala potenciálne nebezpečenstvo. Alebo si minimálne myslela, že rozumela nebezpečenstvu - buď to bolo nesmierne komplexné Genjutsu, čo sa tu dialo, alebo pred ňou stála nesmierne mocná ninja.* Nechcela som kričať, ale toto je veľmi stresujúca situácia! *Ohradila sa, opäť možno trocha výbušne, no jej hnev bol držaný na uzde strachom - ktorý furt neopustil jej hlas, ktorý furt sa držal vyššie ako normálne. Na okamih pustila súrodencov, pomohla Sunny sa postaviť , ak by chcela, potom sa znova otočila ku cudzinke tvárou. Ktorej tvár sa úplne zmenila, a vyzerala, že bola v procese sadania si. Stále sa Ryu stavala tak, aby stála medzi ňou a jej súrodencami. Predsa len, zmena výrazu ani zdaľeka nestačilo na to, aby tejto žzenskej začala veriť.* Boli sme v búrke, *Pripustila.* No nie je to prvá piesočná búrka, ktorú sme prežili. Mámae dostatok zásob. *Vyhlásila mierne vzdorovito. Áno, piesočné búrky boli nebezpečné, a vždy bol človek radšej, keď našiel nejaké závetrie, kde by to šlo prečkať. No nebola to vždy nevyhnutnosť, a shinobi suny vedeli ako prežiť v búrke. Pomaly vśak Ryu prestávala veriť svojim vlastným očiam, keď tá ženská vytiahla karty čistého vzduchu a pýtala sa, či sa k nej pridajú. Bola natoľko zarazená, že stratila reč na chvíľu*
Choko: * Choko sa vedeľa velmi dobre pretvarovať. Keď chcela, vedela byť milá. Keď chcela, mohla pôsobiť priateľsky. Ale momentálne sa jej ani jedno z toho nechcelo. Velmi nepekne sa teraz so svojími - pre niekoho možno aj strašidelnými - očami v ktorých svietil Sharingan pozerala na Ryu. Ale tak rýchlo ako sa i \'nahnevala\' na Ryu, tak sa jej emócie zmenili zo sekundy na sekundu na radosť. * Je velmi odvážne na mňa zvyšovať hlas. * Bipolárna much? A k tomu ešte i extra? No to je mi kombinácia. Jemne, veľmi najmenej sa iba uškrnula nad tým, čo ju napadlo ďalšie. Žeby práve našla nové zbierky do kolekcie...? * Ak sa nemýlim, boli ste tu v piesočnej búrke iba tak. Takže nemáte zač. * Vravela, zatiaľ čo si začala sadať na zem, pričom keď bola pár centimetrou od aktuálnej zeme, tak si iba pod sebou vytvorila dlhú deku, na ktorú by sa pokojne zmestili aj ostatní. A iba tak. Možno mágia pre deti, kto vie. * Pridáte sa? * Spýtala sa, zatiaľ čo si vytvorila balíček kariet. Nejako tú búrku musia prečkať predsa. *
Sunny: * Sunny sa snažila analyzovať okolie a neznámu osobu, behala očami kade tade. Keď najprv osoba padla do piesku a vyparila sa, tak ju myšlienka genjutsu napadla taktiež. Avšak na otázku staršej sestri neodpovedala. Nemohla ani zďaleka úplne povedať. Pokojne sa mohlo jednať o niečo, čo Sunny proste nepoznala. A aj keby sa jednalo o genjutsu, bolo vôbec otázne, či by sa boli schopní z neho dostať. Predsa len, máme silnejšie a slabšie genjutsu. Sunny nestihla ani moc reágovať na to, čo sa tu všetko dialo. Tak moc sa snažila sústrediť, než premeškala možno dôležité veci. Ocitli sa teraz zo všetkých strán zavretí v akomsi boxe, pričom i na chvílu tu bolo podstatne znížená viditeľnosť, čo sa avšak napravoli akýmsi lustrom a plameňami. Bola zmätená, ale najzmätenejšia bola z toho, keď sa osoba dostala znova za nich. V tom ju jemne myklo a do toho ešte narazil do nej jej braček, čo spôsobilo, že samotná Sunny sa ocitla na zemi. * "Pravdepodobne je to shinobi levelu ktorý je výrazne nad nami, proti tejto osobe nemáme šancu." * Pomyslela si Sunny v hlave, stále na zemi. Prestala racionálne premýšlať, ale za to moholi aj iné faktory, ako, well, možno už prišiel akýsi ten strach. *
Kioshiki: *Nestihl ani poděkovat Ryu - ať už verbálně či neverbálně - když jeho pozornost znovu upoutala osoba, která byla zcela určitě zodpovědná za ten rachot předtím. Musel si promnout oči tou rukou, kterou držela Ryu, aby si ověřil, jestli ho jen opravdu šálí zrak. Mýlil se - ten šílenec byl pryč a než si Shiki stihl všimnout, že se objevil nahoře na bráně, přišlo druhé kolo rachotu, tentokrát ze všech stran. To muselo narušit rovnováhu asi všem dohromady, nicméně on to zase snad nejvíce musel strpět, držíc se Ryu, co to šlo. Byla tma, bouřku skoro nešlo slyšet a jediný zdroj světla byl...* "Lustr?" *Shiki si začínal myslet, že je pod nějakým vlivem Genjutsu... možná to jen byla fata morgána, ale opravdu by se zjevila ta stejná Shikimu, Ryu i Sunny? Opravdu by nějaké falešné brány udělaly takový silný náraz? A v tu chvíli si to Shiki uvědomil - ta tma tu byla kvůli právě těmto branám.* "Jsou... jsou všude kolem!" *Během momentu se předtím zmíněný lustr rozsvítil, v něm zaražená obří kostěná ruka. Tolik věcí najednou úplně slepilo Kioshikimu ústa a zdřevěnělo jeho nohy, držíc ho pevně na místě. Jeho prsty však fungovaly moc dobře, které upevňovaly své uchycení co to šlo. To mu poskytovalo relativně minimální úlevu, ale což - úleva je úleva. Většina písku už klesla k zemi a přestala se zvedat díky zamezení veškerého větru zvenku. Shiki se bál dívat kolem sebe, když vtom se v jeho koutku oka objevil motýl. Tmavý motýl, kterého si mohl snadno splést s jedním ze svých. Ale ten pohyb... ten pohyb, co viděl předtím. Jeho vystrašený nádech doprovázel zjištění, že ta osoba je blíže, než si myslel - což se potvrdilo opakovaným ťuknutím na jeho záda. Ryu však stihla zareagovat rychleji, vložíc se mezi něj a šílence jako lidský štít. Shiki si ani v tu chvíli neuvědomil, pod jakou loajální ochranou se nacházel. Nyní se objevil tímto manévrem vedle Sunny, přičemž do ní lehce bokem narazil. Pokusil se vykouknout zpoza sestřina boku, která momentálně křičela po neznámém útočníkovi. Jen málokrát, jestli vůbec, slyšel Kioshiki takhle svou sestru zvyšovat svůj hlas.*
Ryu Kucha: *Keď Kioshiki spadol, pozrela sa jeho smerom a natiahla sa ku nemu, podávajúc ruku, ktorú celkom rýchlo a poslušne popadol. Teraz sa však už nespoliehala na to, že by sa držal sám, chytila i ona jeho, aspoň za jednu ruku. Preto však, keď sa otočila naspať smerom tej podivnej osobe, videla ju už iba zlomok sekundy, ako prepadá cez zem. Zmatene na to miesto, čumela, mrkajúc.* Žeby genjutsu...? *Opýtala sa skůr sestry, ako seba - Sunny bola výrazne schopnejšia ako Ryu, čo sa týkalo genjutsu, potenciálne spůsobené tým, Že Ryu na to bola absolútne drevo. To ale eŠte neznamenalo, že neverila, že by to niekto mohol použiť na nich. Ale načo? Nemala sa ale veľa času nad tým nejak hlbšie zamýšľať, pretože sa ozval ďalší rachot, a oni sa ocitli v tmavej kocke, s trochou žltého piesku ponad hlavami, ktorý poskytoval minimálne množstvo svetla. Ryu sa obzerala na všetky strany, ktoré mohla, hľadajúc niečo, čo by jej naznačilo, čo sa aktuálne deje. A preto si všimla tiché objavenie lustru nad nimi - aj jeho spektakulárneho zasvietenia, čo jej umožnilo nájsť tú divnú osobu. Nie však nadlho, pretože osoba takmer okamžite zmizla, a Ryu sa vrátila ku jej hľadaniu. Keď znova započula jej hlas, strach ju oblial celú - bolo to totiž zo strany, kde bol Kioshiki. Ryu spanikária a zo všetkých síl sa zaprela a pokúsila sa odhodiť Kioshikiho do opačného smeru, ťahajúc ho na druhú stranu seba, aby opať stála medzi tou podivnou osobou a svojimi súrodencami. Ako živý štít. Nebola však ochotná pustiť svojich súrodencov, takže teraz stála otočená ku tej divnej osobe chrbtom a kusom boku, s rukama plnými. Jej dych bol rýchly, vyráŽal v zmatených nárazoch.* Čo chcete?! *Vykríkla, o asi dve oktávy vyšším hlasom, než bol jej normálne, na hranici paniky. Nemala však strach o seba - skůr jej išlo o to, že ten tvor sa dotkol jej súrodenca*
Choko: * Ešte pár sekúnd zostala iba tak stáť. Zbudzovala napätie, vytvárala dramatickosť. V tom momente, Choko začala padať dozadu, ako keby robila pád dôvery a čakala, že ju niekto obijme. Avšak, bolo jej jasné, že nikto ju nezachytí. Jak padala, tak v momente čo by trafila zem, tak vytvorila dojmu nehmotnosti, pretože to vyzeralo, že preletela skrze zem dole. V skutočnosti už Choko stála na úplnom vrchu z prvej brán. A nebola tam sama. Vedľa nej stáli ďalšie tri bunshiny Choko, ktoré v momente zoskočili dole a na zostávajúcich stranách udreli do zeme, pričom vyvolali ďalšie Gojū Rashōmony. V tomto momente uzavrela partiu do akéhosi boxu, z ktorého sa i viac menej vytratilo ako také svetlo. Hneď na to by sa klony i vyparili. Jak bola na vrchu, tak ešte vytvorila akýsi obrovský luster, ktorý bol pripojený o všetky steny. Zázraky gugenu. Už trebalo iba rozsvietiť. Z tela si vytvorila jednu kostennú ruku skrze Susanoo a luster zapálila pomoc plameňov magatám. Extra much? No, robila si tu divadielko. Chcela pôsobiť extra zámerne. Kostennú ruku by iba jednoducho schovala tam, od kadiaľ prišla, než by sa znova skrze Kamui dostala priamo za telo jedného z tých detí. * Zdravím. * Vravela, keď poťukala zdanlivo jediného chlapca v ich skupinke. Tak strašne moc bola zvedavá, ako zareágujú. Dúfala, že budú vystrašené. Sranda sa ešte len začínala! Muehehehe. *
Sunny: * Sunny sa inštinktívne posunula bližšie ku svojej sestre, predsa len, už i ona sama ich tlačila viac za ňu. A ako bolo spomenuté, pôsobila ako dobrý ľudský štít. Našťastie, na mieste kde stáli momentálne vietor sa o niečo stíšil vďaka bránam, ktoré zastavovali flow vetra. Síce to nebolo stále ako med lízať, ale aspoň o niečo lepšie. No, nepozerala sa na neznámu osobu vystrašene. Rozrušená? To naozaj bola. Ale nebola si istá, aký postoj má zaujať. Predsa len, takéto kolosálne brány nemohol vytvoriť niekto ich levelu. A taktiež, Sunny ako vedkyňa mala dostatočný prehľad o väčšinu techník jej a nižšieho levelu. V hlave takto analyzovala osobu a premýšlala, čo sa bude diať. Bola by hlúposť iba tak z ničoho nič zaútočiť, ale na druhej strane, stále boli z troch strán out in open. A čo bolo najdivnejšie, ako sa kurňa tá osoba z ničoho nič pred nimi objavila. Možno bola nejako neviditelná, ale to už skôr znelo ako superschopnosti, o ktorých sa deti bavia keď su malé. No, boh vie a Sunny rozhodnie nie je boh. *
Kioshiki: *V jedné fázi si musel dát volnou ruku před svoje oči, aby se k nim tak snadno nedostal létající písek. Tím pádem se však dostal do nevýhody, že ani neviděl osobu před sebou, která byla k němu a jeho dvěma sestrám otočená zády. Nicméně kvůli tomu, jak intenzivní ta bouře byla, měl smůlu - nespatřil by ji tak či tak. A než se nadál, najednou jeho uši zaplnil zvuk nepříjemného, deroucího se rachotu před ním. Dokonce ho ten náraz vyhodil z rovnováhy, až se musel pustit ruky Ryu, aby ji nestáhl k zemi. V tu chvíli tak hrozně zpanikařil, že téměř bez váhání vstal a rozběhl se zpátky za sestrou, aby mohl využít její tělo jako ochranu - a také jako zdroj uklidnění. Začalo se trochu vyjasňovat z toho, jak brány blokovaly téměř veškerý písek zvenku. Shiki se oběma rukama držel ruky Ryu, snažíc se zjistit, co to je za člověka před nimi. Nedalo mu moc práce spatřit hromadu tmavých motýlů, kteří sice nelítali jako splašení, ale nepředvídatelně se mihotali kolem. To Shikiho znejistilo - tuhle kombinaci ještě nikdy nespatřil. Chtěl na to upozornit, ale ten nával strachu a šok z předchozího nárazu mu to nedovolil. Nemohl vydolovat ta slova, nemohl je zformulovat, nemohl nic. Jediné, co udělal bylo to, že si shrnul šátek z obličeje dolů - šimral ho totiž na nose. Poté jen soustředil svůj pohled na člověka před nimi.*
Ryu Kucha: *Súrodenci sa jej držali ako kliešte, a to jej dodávalo istú istotu. Ale hlavne jej to dávalo pocit, že musí sa o nich postarať, že musí byť tá veľká, silná sestra, odvážna a všetko podobné. Síce to, že Kioshiki jej zvieral ruku tak kŕčovite a, že sa na ňu trocha tisol, znamenalo že jej o chvíľu ruka stŕpla a musela dávať pozor, aby kráčala poriadne - nedala sa vyhodiť z rovnováhy. U Sunny si musela dávať viac pozor, aby ju držala pevne, no rovnako si musela dávať pozor, aby nedržala prisilno, aby tým nevsugerovala dievčaťu paniku. No dostatočne silno, že keby silnejší závan vetru prišiel, tak by sestru neodfúklo. Keď však zrazu búrku uťalo - lebo s hrozným rachotom sa zjavili masívne brány pred nimi - Ryu bezmyšlienkovite pokročila trochu dporedu, pričom rukami, ktoré nepustila, potlačila súrodencov trocha dozadu a do stredu, aby boli ukrytí za ňou. Veľká sestra, veľký štít. Síce, ak by ten niekto nový chcel zaútočiť, tá podivná osoba otočená chrbtom, Ryu by nemala veľmi ako reagovať - obe jej ruky boli držané.* Ehm, trocha závetria nikdy nie je na zahodenie, *Vyhlásila, mierne neisto. Nebola si istá celkom touto situáciou, a u nej to hneď vyvolalo sirény, ktoré kričali STRANGER DANGER*
Choko: * Jak sa Choko priblížovala, tak jej bolo jasnejšie a jasnejšie, že sa nejedalo o osoby, čo mala zmasakrovať. Ako, nerobilo by jej problém, keby sa pomýlila. No tak by zabila troch nevinných ľudí, tam je toho. A to vedela vďaka tomu, že čím bližšie bola a mala lepší výhlad na osoby, tak jej bolo jasné, že nesedeli popisu čo dostala. Kto by si už len objednával smrť detí. No úprimne, našli by sa taký ľudia. Ale to momentálne jej objednávka nebola. Na druhej strane, tu sa pre Choko mohla naskytnúť skôr viac osobná chtivosť. * Vystrašiť malé deti počas piesočnej búrky. Áno, to mi zlepší náladu. * Uchechtla sa pre seba, pretože to aktuálne mohla byť i pravda. Choko nechala všetkých ešte chvílu kráčať, než sa začal piesok fakt poriadne stúpať, že momentálne už všetci i kráčali v stredne silnej piesočnej búrke. Čo úprimne mohlo byť dostatočne nebezpečné. V tom momente prišiel čas na to, aby vytiahla good ol' Sharingan. V momente sa dostala pred skupinku, avšak bola ešte stále otočená im chrbtom. Hneď na to sa napriahla a s minimálnou kvapkou krvi na prste, ktorú získala s pohryznutím sa do prstu, udrela do pieskovca pod ich nohami. V tom okamihu sa pred nimi vytvorilo päť obrovských brán Rashōmonu. Bez toho aby sa na nich otočila, iba preniesla svoje. * Trebalo by miesto kde by sa dalo skryť pred piesočnou búrkou? * Preniesla i s uchechtnutím. Vďaka tomu, že piesočná búrka sa šírala čelom na všetkých štyroch, tak brány Rashōmonu dokonalne obraňovali pred tým, aby sa cezne piesok dostal. *
Sunny: * Starostlivo sa držala svojej staršej sestri a snažila sa pridať do kroku ako to len išlo. I keď mohla byť hodnostne najvyššia, tak fyzicky bola pravé bejbi. Čiže i malý vánok ju mohol zobrať na trate. Obrazne povedané samozrejme. Ale i preto silne zvierala ruku Ryu. Väčšinu času svojho pôsobedia pracovala bezpečne vo vnútri vesnice, pričom na takéto dlhé výpravi sa moc nedávala. Nebýval dôvod na to. No, avšak stále za to bola rada. Vždy bol priestor pre naberanie skúseností. A toto mohla byť poriadne dobrá skúsenosť. Sunny sa celkom dosť zamerala na to, aby vôbec videla kam šla. Výhodou bolo to, že tu sa moc človek nemal ako šmyknúť, alebo niečo také. Síce po piesku, či piesočných dunách sa taktiež nešlapalo nalepšie, bolo to avšak lepšie než kráčať v lese, alebo po kameňoch. Tam sa predsa len človek šmykne jedna radosť. Ale tu to bolo viac menej v pohode. *
Kioshiki: *Byl rád, že vůbec vidí aspoň kousek před sebe. Takhle silnou bouřku ještě za tuto misi nezažili. Včera to taky bylo něco, ale dalo se aspoň normálně chodit. Teď Shikimu připadalo, že ho vítr tlačí dozadu. O to víc se držel své starší sestry, téměř křečovitě. I ve vesnici se občas objevily tyto písečné smrště, ale nemělo to takový kalibr. Tady byli na rozlehlých písečných dunách a to umožnilo písku téměř šlehat člověku do obličeje. Možná to byl instinkt, možná strach nebo láska, ale Shiki se k Ryu přitiskl bokem, ani se nekoukajíc před sebe. Téměř nic stejně vidět nemohl už jen z toho důvodu, že měl oči téměř zavřené. Slyšel však docela dobře, a proto naštěstí nepřeslechl instrukce své starší sestry. Trklo ho, že by se měl zase podívat dozadu, ale najednou Sunny nikde. Rychlým pohybem se otočil, čehož si Ryu mohla všimnout, když byl k ní tak přitisklý. Popošel krok dopředu před ni, podívajíc se doprava. Tam se Sunny naštěstí taky držela ruky své starší sestry, což bylo jen a jen dobře. Rozhlížel se kolem, hledajíc cokoli, co by připomínalo skálu, kopec, třeba jen kousek útesu. Shiki začal vykazovat známky neklidu, což šlo poznat na jeho křečovitém svírání ruky Ryu. Přeběhl mu z nějakého důvodu mráz po zádech. Nevěděl však, čím to je a proto tomu tolik nevěnoval pozornost. Kdyby jen věděl...*
Ryu Kucha: *Bolo to zvláštne. V jednom okamihu sa Ryu pozerala na svoj kompas a poznámky, ktoré držala v pravej ruke, a v druhej, keď vzhliadla, sa k nim hnala ako blázen piesočná búrka. Nenadchlo ju to, skôr to viac pofúkalo jej už tak horiaci oheň hnevu, ktorý v nej pomaly bublotal. No zúriť na počasie nemalo zmysel a tak pustila kompas - ten bol totižto zavesený za jej krs na páske - a strčila si poznámkový blok do zadného vrecka na vybavenie. V tom okamihu ju už Kioshiki chytal za ľavú ruku, a ona bola za to rada. Predsa len, aspoň on sa vedel o seba postarať v tom, že by sa nehral na hrdinu a drźal jej. Bola si totiž celkom istá, že ak ostanú pokkope, nić sa im nakoniec nestane. Uvoľnenou pravou rukou si vytiahla šatku z krku až hore na nos, a stiahlia si druhú časť šatky až na čelo, že jej sotva bolo vindo oči. Ako moslimka. Ako skladala ruku, už-už sa išla otočiť s tým, že vynadá Sunny, nech príde bližšie a chytí sa jej - no Sunny ju predbehla a popadla ju za ruku. Vlna úľavy, ktorú Ryu nečakala, prešla cez celé jej telo.* Dobre, teraz pomaly a opatrne, *Zahuhňala, čo najviac nahlas cez šatku.* Povedzte, ak budete pocit že uvidité nejaký výčnelok, kde by sme sa mohli skryť. A v žiadnom prípade sa ma nepustite!
Choko: To by bolo. * Povedala si Choko samá pre seba, keď okradla posledného človeka, ktorého tu zabila. Momentálne plnila úlohu, ktorú si niekto objednal. Jej zadávateľ úlohy mal typ na troch piesočných banditov, ktorých sa mala zbaviť. Netušila prečo, ale taký bol život žolďáka. Splniť úlohu, vziať odmenu a nepýtať sa otázky. A Choko to bolo úprimne dosť jedno. Tých troch ľudí nepoznala. Netušila, či to boli nukeninovia, alebo nie. Iba vedela lokáciu, počet ludí a ako asi majú vyzerať. Všetky mŕtvoli i elegantne uložila pri vysoký pieskovec. Oprela ich tam a viac ju nezaujímalo. Jediné čo jej ostávalo bolo to, aby išla nahlásiť splnenie úlohy. Oprášila zo seba a svojho ošatenia piesok, avšak hneď i v tom momente sa začala piesokspolu s vetrom zdvíhať. Nebola moc zvyknutá na piesok a Sunagakure obecně. Väčšinu svojho života žila v zemi zeme, kde piesočné búrky fakt neboli. Už už plánovala, že si jednoducho vymení svoje Akuganové oči za Sharinganové a pomocou Kamui sa dostane preč. No v tom momente si spomenula, že nikdy reálnu piesočnú búrku nezažila. A momentálne tu bola nová Choko. Choko, ktorej bolo veľa vecí jedno a viac menej sa starala o seba. * Čert to ber. * Povedala si iba, keď sa rozhodla ostať v tejto oblasti. Začala kráčať, priam to až vyzeralo, že začala následovať onú piesočnú búrku, ktorá sa začala vytvárať. Netrvalo dlho a v momente čo prekročila jednu z piesočných dún, tak uvidela pred sebou partiu ľudí. Z diaľky úprimne nevyzerali ako deti, pretože predsa len, boli v dialke a ona práve Byakuganom obdarovaná nebola. * " Možno som mala zabiť týchto? Predsa len, kto by bol iba tak na tomto mieste. " * Hneď prvá vec na ktorú si pomyslela, pričom sa rozhodla následovať oné osoby. Avšak, dala si záležať na tom, aby sa pohybovala k ním bližšie, než oni od nej. Predsa len, ak by ich aj mala zabiť, tak jej to bolo úprimne jedno a skôr ich chcela iba dohnať. A to ak náhodou robila nejaký hluk? Moc ju to netrápilo. *
Sunny: * Jak sa piesok začal zdvihať, tak Sunny iba inštinktívne potiahla kus plášťa pred svoju ceu tvár, až do bodu, než zakrýval takmer všetko po jej oči, aby samozrejme mohla vidieť. Piesočné búrky neboli nič nové. Predsa len, Sunagakure a piesok je ako deti a pedofíli. Existujú, existovali a existovať budú. Ledaže by niekto zbombardoval Sunu, alebo by sa zbavil všetkého piesku na svete. Tak či onak, brodila sa a dúfala, že onen vzduch spolu s pieskom sa nebude nejako moc zdvihať. Napokon i Sunny dala viac do kroku, aby bola zarovno so svojmi súrodencami. Neoplatilo by sa, aby sa tu momentálne oddelili. Bolo by to problematické, pričom i možno nebezpečné. Ak by sa dalo, tak by sa pravdepodobne taktiež chytila za ruku svojej strašej sestri, pričom druhou by si stále kryla tvár plášťom. *
Kioshiki: *Všiml si toho, jak se najednou ostýchavě Sunny začervenala, následně vydechnouc, i když příliš nechápal, co to vlastně znamenalo. Její motýlci však po chvíli mihotání se kolem nabrali světlejší barvu a znovu se zklidnili, což nejspíše znamenalo úlevu. Nicméně stále byli takoví... šedí. Na druhou stranu se tato emoční váha jaksi přehodila na Ryu, jejíž nálada se očividně pokazila. To šlo poznat už jen z toho, že její motýlci nabrali větší rychlost a lítali všude kolem jako roj divokých včel. Jejich světlost se taky vytratila jako slunce při západu. Shiki se kvůli tomu cítil jaksi provinile - hlavně, protože se této situaci předtím smál. Povzdechl si, oddálíc se pár kroků od Ryu, protože nechtěl, aby mu do tváře letěly hromady písku - normálně by po chvíli spadly k zemi, ale začal se zvedat vítr. Počasí na poušti bylo nepředvídatelné, jak Shiki už poznal během mise. Během chvíle se zhoršila viditelnost a písek se začal divoce vířit, což Shikiho přinutilo si upevnit šátek na hlavě a zakrýt si tím druhým - uvázaným na jeho krku - nos a ústa. Křečovitě přivřel své oči, přiblížíc se zase k Ryu a chytíc ji za ruku. Nechtěl, aby se ztratil. Vzpomněl si v tu chvíli na Sunny a podíval se za sebe. Chtěl na ni zavolat, aby se držela blíže, ale nejspíš by ho neposlechla, tak se aspoň chvílemi díval, jestli je v pohodě.*
Ryu Kucha: *Síce ju trocha potešilo, že sa jej podarilo vydolovať aspoň nejakú reakciu zo sestry, no furt to nebolo bohviečo. Hej, bolo to lepšie ako nič, no furt ju sralo, Že zo svojej vlastnej sestry dokázala vydolovať sotva pár slov za deň. To bola jedna z vecí, ktoré veda oceniť na Kioshikim - on sa prejavoval, aspoň, ako reálny človek. Kdežto Sunny sa prejavovala iba v prejavoch, ktoré nedokázala kontrolovať, ako napríklad to začervenanie, ktoré sa z nej Ryu podarilo vydolovať. A ten výdych, to otravné prejavenie "už som opať pod kontrolou". Sralo ju to, a možno by to bolo aj vidno pre ľudí, ktorí boli viac vnímaví. Otočila sa opať smerom ku svojim poznámkam o tom, ako bezpečne dopraviť svojich súrodencov na miesto misie. Sústredila sa teraz na to, ako spůsob a snahu o kontrolu seba samej - to isté, co ju tak sralo na Sunny. Oh, sladký boh irónie. Ryu teraz kráčala o čosi razantnejšie, kopajúc do vzduchu vačšie mnoŽstvo prachu a piesku, než bolo nevyhnutné. Ale teraz mlčala*
Sunny: * Sunny dostala instantný blush, keď na ňu jej staršia sestra prehovorila s onou otázkou. Normálne deti v jej veku snáď ani nevedia ako ďalšie deti prichádzajú na svet. A potom tu máme Sunny, ktorá kvôli svojom kariérnom živote toho vedela viac, než by na svoj vek mala. Pamätá si, jak raz čítala onú knižku, ktorú mala v odobrnej literatúre. A i tie podrobne detailné obrázky. Pri určitých veciach, nech sa snažila ako mohla, si nemohla udržať profesionalitu. Predsa len, vek bol vek. A aj keď mentálne mohla pôsobiť staršie, vždy tu boli isté veci. Ale Sunny sa rozhodla radšej neodpovedať, pričom i silnejšie vydýchla, aby sa jej ružová farba stratila z líc. Ruku si napokon dala späť do vačkov na plášti. *
Kioshiki: No joooooo... *Zamručel, když ho Ryu upozornila na fakt, že ho ani nepustí domů, pokud se nebude během mise umývat. Samozřejmě, věděl, že by se nejspíše dokázal proplížit dovnitř oknem nebo tak něco, ale nechtěl starší sestru pokoušet. Byla sice hodná, ale když už byla naštvaná... no, lepší o tom nemluvit. Shiki si všiml, jak se Ryu kouká za sebe a něco sleduje - nejspíše Sunny. Tím pádem se zvědavě otočí taky, ale jaksi nevěnoval pozornost tomu, že si po břiše přejíždí rukou - dokud se teda jeho starší ségra neozvala. Znovu se zachichotal jako předtím, nicméně to nemyslel špatně. Jen bylo dost snadné ho rozesmát, ale na druhou stranu i rozbrečet. Shiki vykazoval silnou emoční labilnost, jejíž příčinou nejspíše bylo to tajuplné Sotsuisei. Sice nevěděl, že se jedná přímo o Kekkei Genkai, ale určil si sám spojitost mezi těmi temnými a světlými motýly a tím, jak snadno se u něj dokáže změnit nálada. Naštěstí měl teď náladu dobrou a břicho mu tolik nekručelo - tajně totiž zbaštil ještě několik sušenek po snídani, i když věděl, že plýtvat jídlem by se nemělo. Měl ale tak hroznou chuť!*
Ryu Kucha: *Pri bratovej nadŠenej reakcii sa najprv pousmiala, potom ale jej došlo, čo jeho vyhlásenie reálne znamenalo a jej tvár sa zamračila.* Počkaj počkaj chlapče, ak si myslíš, že ti dovolím sa neumývať do konca misie, tak to si teda na omyle. Respektíve, můžeš to skúsiť, ale v tom prípade ťa nepustím do domu, *Pohrozila bratovi, naráŽajúc na fakt, že povedala že kúpele budú po misii. Predsa len, treba vŽdy sa postarať o prácu pred zábavou - inak by to bolo nezodpovedné. Pri jednej z okamihov, keď sa obzrela smerom ku Sunny si všimla, že si prechádzala rukou po bruchu. Vedela samozrejme že malá asi bude hladná - na "raňajky" tomu toho veľa nedala, a Ryu nemala energiu vtedy sa s ňou veľmi naťahovať. Plus to, že ju celkom predbehla v "profesinalnom živote" jej furt dávalo obČasné midráky, ktoré jej bránili len tak po nej vyjet. Tak si teda rzohodla pre iný prístup.* Čo, malá, otehotnievávaš? *Opýtala sa s úškrnom smerom na Sunny.*
Sunny: * Pokračovala v kroku, pričom takmer ani moc nehýbala smerom svojej hlavy. Iba kráčala rovno, pričom sa i dívala hovno. Miestami sa i dívala na oblohu, ale z tej toho moc nevyčítala, nemala ako. Na nič iné moc nereágovala. Nedaj bože aby jej začala angsty teen fáza takto skoro. Ale nie, od toho je ešte ďaleko. Skôr bola iba stratená v svojich myšlienkach, preto nič nehovorila. Keď sa Ryu niečo spýtala, tak až vtedy na moment otočila pohľadom na jej stranu. Už už chcela niečo povedať, ale nakoniec si kusla do jazyka. Ruky si inštinktívne strčila do vačkov na plášti, nosila ho viac menej ako taký kardigán. Jak takto kráčali, tak sa iba jemnejším tichom ozvalo škŕkanie brucha, ktoré samozrejme odkazovalo na to, ako sa cíti brucho Sunny. Prvých pár sekúnd to odignorovala, než si nakoniec iba jednou rukou prešla po bruchu. Jak bola vo svojich myšlienkách, tak i zabudla na jedlo. Avšak nič nehovorila iba pokračovala v kroku, pričom si pár krát rukou prešla po prázdnejšiom bruchu. *
Kioshiki: *Po odpovědi Ryu si povzdechl, ale přikývl, pustíc se jejího rukávu. Nicméně si stále pokoušel držet tu stejnou rychlost kroku, aby se najednou neocitl vzadu. U své starší sestry se cítil bezpečněji, a bylo lepší, kdyby jim záda hlídala Sunny - měla více zkušeností. Ohlédl se za ní a chvíli koukal na to, jak se tahala ve svém velkém bílém plášti. Nic moc neřekl, jen mu připadalo, že je to pro ni zbytečná přítěž. Přece jen, nejspíš měla v kapsách schované nějaké vybavení, pomůcky a tak nějak cokoli, co bylo potřeba po ruce při práci. Radši jí do toho ale nekecal, měl z ní jakýsi respekt už jen kvůli tomu, že ho předehnala v hodnosti. Vrátil svůj pohled na starší sestru, když prolomila to věčné ticho svým návrhem. Skoro hned se mu rozjasnil pohled, když uslyšel o koupelích.* Jo! A nebudeme smrdět jako čuňata. *Zachichotal se nevinně, najednou zrychlíc trochu krok. Dostal lepší náladu už jen při představě, že se ponoří do té příjemné vody a očistí se - a taky si uvolní tělo, které už začalo vykazovat znaky únavy.*
Ryu Kucha: *Jednu nohu pred druhú, viedla svojich súrodencov cez púsť, každú chvíľu hodiac pohľad na kompas a poznámky o ceste, ktoré všetko držala v jednej ruke. Predsa len, keďže bola najstaršia - i keď nie celkom najskúsenejšia - bola kvázi vedúci tejto výpravy.* Ešte celkom dlho, Kioshiki. *Odpovedala popravde svojmu bratovi, s miernym úsmevom. Bolo asi šesť hodín večer, a oni vstávali sotva pred dvoma-troma hodinami. Väčšinu dňa totiž prespali pod veľmi jednoduchými látkovými stanmi - prakticky sa to skladalo z jednej centrálnej tyče, kruhovitého kusu celty a pár vecí ako zaistiť to o zem. Tieto veci boli typickou súčasťou kitu ninjov zo Suny - predsa len, cez púšť sa oveĺa lepšie cestovalo v noci. A noc sa i teda blížila, a s ňou aj väčšia časť dnešného pochodu. A to už na ceste boli druhý deň. Pri tej myšlienke hodila pohľadom na svojich súrodencov, a mierne krivo sa pousmiala. Kioshiki sa tváril mierne ukňouraně, ako často. Nedalo by sa povedať, že by to Ryu vadilo. Bol najviac detský z nich všetkých, a to bolo dobré - bolo dobré mať detstvo, dospela ku rozhodnutiu. Čo ju prinieslo ku pohľadu na Sunny, ktora vo svojom dôležitom, zaprášenom laboratórnom plášti kráčala z druhej strany. Pri nej si trocha povzdychla. Sunny, vážna Sunny, ktorá zabudla ako sa uvoľniť a užiť si okamih.* Tak som rozmýšľala, *Začala Ryu hovoriť aby čas lepšie ušiel.* Že keď dokončíme prácu, mohli by sme skočiť niekam na výlet. Pár dní, nič hrozné. Možno do nejakých kúpeľov, skočiť do galérie. Čo myslíte, špunti?
Sunny: * Sunny od naposled celkom vyrástla. Avšak, možno nie fyzicky, ale za to dosť psychicky. Začala brať vážne svoju pozíciu vo vesnici, i svoju prácu. Tým by sa samozrejme nedalo povedať, že by sa správala ako dospelá. To ešte ani z ďaleka. Ale minimálne to nebolo už obyčajné mrně, ktoré večne potrebovalo mamku. Možno si ani neuvedomovala, že sa začala takto o trošku inak správať. No, tak či onak, momentálne to, čo sa teraz dialo, nebrala ako výlet. Brala to ako prácu. Preto bola aj dostatočne vybavená, ako jej ďalší súrodenci. Okrem bežných potrieb pre život, ako jedlo, voda a podobné, mala so sebou i náčinie, ktoré by sa jej mohlo hodiť so zadanou úlohou. A v neposlednej rade, asi tá najdôležitejšia vec zo všetkých, mala na sebe svoj biely plášť. Úprimne, vyzeralo to na nej dosť komicky. Nemala na sebe dospelácky plášť, ale aj tak na nej bol celkom dosť veľký. A to že jej v ňom bolo teplo? Bohužel! *
Kioshiki: *Bylo to poprvé, co se vydal tak daleko mimo vesnici, takže měl tím pádem trochu strach. Proto se držel velice blízko své starší sestry, urovnávajíc si stále svůj šátek, který mu účinně zakrýval hlavu - tím pádem se mohl vyvarovat úžehu. O úpal se starala hromada pitné vody schovaná v jeho batohu a lehké oblečení. Tak či tak to nebylo úplně příjemné - bylo hrozné horko a Shiki měl u sebe mnohem víc věcí než jenom pitnou vodu. Musel také tahat jídlo a menší množství Kunaiů a Shurikenů, které i tak vážily dohromady s ještě dalším náhradním oblečením docela dost.* Onee-chan, jak jsme daleko? *Zeptal se lehce ukňouraně, tahajíc ji za rukáv. Sám totiž nevěděl tolik o té misi, co měli dělat, takže ho napadla jen tato otázka. Neposlouchal totiž, trdlo jedno.*
Ryu Kucha: *Do nemocnice prišla požiadavka na medika, ktorý by bol schopný vykonať začiatočné fáze identifikácie vypuknutiu akejsi nákazy v relatívne malej dedine neďaleko hraníc zemi vetru. A, keďže táto misia vyžadovala spoluprácu vedca, a otroka ktorý by sa pýtal ľudí otázky, nielen lekára, a keďže Ryu nedávno dokončila tréning práve na túto tému, doslova po tejto možnosti skočila - a stiahla aj svojich súrodencov. Totižto sa rozhodla že takto si budú môcť urobiť rodinný výlet povedľa roboty. Síce nevedela ako veľmi dlho misia potrvá, no predpokladala, že potom si budú môcť urobiť menšíu zachádzku. A tak teraz, plno naložení ako ťavy, cestovali púštou, všetci naložení vybavením, ktoré budú potrebovať na tejto misii. Pre Ryu to obsahovalo hlavne medické potreby, desinfekcie, nádobky, rukavice, a tisíce ďaľších, no nezbytných sprostostí. A samozrejme výbavu na cestu samotnú - púšť nebolo miesto, ktoré by ste chceli prekročiť bez zásob. Čo Ryu niesla a nezbytné nebolo, boli jej kresby - hlavne tie z nedávnych dní, keď kreslila svoju tanečnicu. Totižto nechcela riskovať, že by ich rodičia omylom našli. A, možno, rozmýšľala nad tým, že možno po misii by sa pozrela či by nejaká galéria o ne nemala záujem. Ale o tom potom. Teraz viedla tým Saskia cez púšť, a snažila sa ignorovať neskutočnú páľavu ako kládla jednu nohu pred druhú.*
---: ---
Ryu Kucha: *Už tretí týždeň jej čas bol rozdelený medzi nemocnicu, malovanie, a ranné vychádzky do púšte. Takže to teraz znamenalo, že mala dva kraát možnosť skicovať ten tanec, tréning, či čo to bolo, a vždy, keď žena skončila, Ryu ušla. Aj nad tým rozmýšľala, že možno, tentokrát, by ostala, a skúsila sa ospravedlniť. Predsa len, bolo to minimálne invázia súkromia, ak nie niečo horšie. A tak teraz, ako kráčala, so slnkom furt iba hroziacim že raz vyjde, kráčala k umiestu, ktoré mala tak vypálené v mysli. Ktoré kreslila toňlko krát - no, minimálne viac ako pätnásť jednotlivých plátien na to minula. Bola zvedavá, čo by jej na to rodičia povedali - kresliť úplne neznámu ženu, takmer kompletne nahú. A to zdieľala izbu s Kioshikim, chlapcom. Ryu bola rozhodnutá, že nechcela zistiť, čo by jej na to rodičia povedali - preto tie maľby skrývala. Samozrejme, pred súrodencami to bolo ťažšie skryť, no rodičia boli vďaka bohu veľmi zaneprázdnení. A tak Ryu mala v skrini, za starým oblečením, kartónový "válec" plný namaľovaných plátien. Samozrejme, kľúč bol v tom, aby nenechala tie plátna visieť v čase, keď sa rodičia vracali z práce, teda nechať ich vyschnúť skôr. Našťastie, Suna bola celkom pohodlná v tom, že všetko tam vysychalo veľmi rýchlo. Samozrejme, to malo aj svoje nevýhody, ale v tomto to bolo pohodlné. Nad týmto teda rozmyšľala, keď dnes kráčala ku miestu, kde čakala, že stretne tú jej tanečnicu. Keď však došla, nenašla ani nohu, ani stopu po tom, že by človek tu nedávno bol. Ryu, ktorá vždy prišla neskôr, ako tanečnica, sa to zdalo mierne prekvapivé, no napadlo jej, Že možno proste prišla prekvapivo skoro. No čo, povedala si, našla si zaujímavé miesto a začala rozmýšľať, čo začne skicovať medzitým. Východ slnka nad púšťou, napadlo jej takmer okamžite, keď sledovala východný obzor naberajúci ružovkasté otiene. Napadlo jej, ako by východ slnka asi vyzeral, keby boli na oblohe mraky. Samozrejme, vedela čo sú mraky, i keď v Sune ich nevideli prakticky nikdy - jednak z obrázkov, druhak zo svojich dávnych, dračích nočných môr. S tou spomienkou si uvedomila, že už dlho po sebe nekreslila. Pozrela sa na svoju ľavú ruku a vsimla si, že nechty mala zastrihnuté ako normálny človek, nie do špíc v imitácii dračích pazúrov. "Hm, kedy som prestala?" zamyslela sa v duchu, započúvajúc sa do mierneho svišťania vetru a piesku. Po chvíli pokrčila ramenami, otvorila skicák a vytasila svoje pastely. Videla, že niektoré farby sú výrazne viac opotrebované, ako ich susedia, a mierne sa nad tým pousmiala. Toto, zdalo sa jej, bolo proste ako ona fungovala. Každé obdobie, ktoré začila, sa vyznačovalo pár dominantnými farbami, ktoré potom používala ako zbesené. A potom sa jej obdobie zmenilo, a s tým aj farby, ktoré musela nakupovať. Zakrútila ramenami a zahľadela sa ku obzoru, hľadajúc miesto, od ktorého sa odraziť. A začala malovať. Prvé, obrysy - hlavne obzoru, kde sa pieosk stretal s ohňom rána, potom jednotlivé duny. Dokonca zachytila aj kus steny, obkolesujúcej Sunu. Tam, a na stranách dún, sa bude musieť vyhrať s tieňmi, a rýchlo si aj poznačila, ako tie tieňe teraz ležali. Predsa len, tieňe sa menia s časom, a ona chcela zachytiť okamih tesne predtým, ako slnko vykukne svojú ohnivú hrivu. I keď, teraz jej napadlo, v tom okamihu asi budem musieť prestať. Ved by mi to vypálilo oči... mierne sa otriasla. Predstava, že by prišla o zrak, ktorý bol tak kľúčový pre maľovanie, bola desivá. "Mala by som začať nosiť slnečné okuliare," napadlo jej takmer okamžite. Síce jej to bude skreslovať isté farby, ale predstava že by si chodeim bez toho dokničila zrak, bola skutočne hrozná. "Hm, nezdá sa, že by sa dnes ponáhľala," pomyslela si Ryu keď slnko sa vyhuplo ponad horziont a ona sa otočila mu chrbtom, čelom smerom ku kammenému výčlenku, o ktorý sa doteraz opierala. Zrak jej padol na fľašu, ktorú si vždy nosila keď urobila čo i len krok z domu, a natiahla sa že sa ide napiť. A ako pila, všimla si čosi nové, pohyb v piesku, nie tak ďaleko od nej. Možno pätnásť metrov. Najprv si myslela, že to iba vietor zosunul malú lavínku piesku zo strany duny, ale keď sa ta lavína zastavila v údolíčku, čosi malé z nej vstalo, a otriaslo sa. Malé, štvornohé, farby viac-menej ako je piesok. "Fenek, púštna líška?" napadlo jej ako prve, a aj by s tým bola schopná súhlasiť, keby to zvieratko nemalo dva chvosty. A akosi malé uši. "Možno retardovaná púštna líška?" napadlo Ryu, ale už sa jej v hlave začal formulovať plán, i keď ten musel najprv poraziť túžbu proste začať ju maľovať. Totižto, ako všetky malé deti, keď uvidela Ryu malé, zlaté zvieratko, prvé, čo chcela urobiť je, pohladiť si ho. A, zdalo sa, že aj zvieratko si všimlo Ryu, pretože sa pozeralo jej smerom, a začalo sa pomaličky, opatrne približovať. Asi bolo rovnako zvedavé ako Ryu. Ryu si dávala pozor aby sa hýbala veľmi pomaly a plynulo, aby náhodou nevyrdesila zvieratko, a odmontovala vrchnák z fľaše a opatrne si naliala trocha vody do dlane - síce vačšinu rozlialo, ale v centralnej priehlbinke dlane jej ostala asi polievková lyžička vody, a Ryu opatrne, veľmi opatrnulky položila svoju rukou na zem, dlaňou ku oblohe. Tak, aby keď tento kvázi fenek príde, mohol sa napiť. Samozrejme, nebolo to zrovna veľa vody, ale každá voda je lepšia ako žiadna voda, nie? A teraz, najťaźšia časť prišla. Nehýbať sa, držať ruku tak, aby nevyliala vodu, a čakať, kým sa fenek priblíži. To celkom trvalo, a Ryu začala cítiť, ako sa do nej pomaly slnko začína opierať. Ale nedávala tomu nijakú pozornosť, predsa len, teraz momentálne bola dobre napitá, a vodu mala - nemusela sa nikam náhliť. A tak teda sledovala, ako, pomaly ňuchajúc, sa fenek blížil. Všimla si teraz tiež, že tento fenek zrejme bol veľmi cool medzi svojimi spolufenekmi, pretože mal na čele niečo, ako tetovanie. Rozmýšľala, ako starý je asi takýto fenek, a ako sa to porovnáva s ľudským vekom. A ako fenekovia asi si získajú tetovanie. Možno ho potetoval nejaký človek, napadlo jeje, a čoskoro tú myšlienku zavrhla. I keď to pôsobilo ako omnoho pravdepodobnejšie vysvetlenie, predstava, že by tam bol nejaký skrytý gang fenekov, ktorý sa sami tetujú, jej prišlo jednoducho vtipnejšie. Pri tej predstave musela sústrediť všetku svoju mentálnu silu na to, aby sa nezaćala smiať, a aby nerozliala vodu. Ale, našťastie, teraz ten fenek bol už v dosahu, menej ako meter. Ale Ryu sa furt nehýbala, i keď všetko v nej na ňu hričalo .- pohľadkaj to! Ale ona vedela, zo svojich skúseností s dedinskými mačkami, že ak ich proste začneš obchytkávať hneď, ujde sa ti maximálne tak hryzance a škrabance. A, tak jej napadlo, že fenek bude asi rovnaký. Treba najprv, aby si ťa očuchal - a, aby si mu niečo dal, to tiež nemoholo uškodiť, hlavne ak ide o vodu v púšti. "To by ma zaújímalo," napadlo Ryu, "či takéto zvieratka vedia, že voda je hodnotnejšia v púšti ako niekde, kde je vody viac. Či je to vždy iba závislé na tom, či sú zrovna teraz smädné?" bohužiaľ však túto myšlienku nemala ako zodpovedať, a sama otázka ušla z jej mysli, pretože pocítila jemný dotyk vlhkého nosa na svojich pstoch, a potom aj jazyka na dlani, odkial zlizala vsetku vodu hned.* Ahój, *Oslovila feneka Ryu potichu, a fenek sa na ňu spýtavo pozrel. Potom však opäť sklonil hlavu ku jej dlani a začal vylizovať zvyšky vody, dokym nemala ruku úplne suchú. K čomu asi skôr pomohlo slnko, než jazyk, ale čo. Potom, fenek obtrel kus tváre o jej dlaň, a Ryu to pochopila ako povolenie pohladkať. No i v tom sa zatiaľ miernila, robiac iba malé pohyby, aby náhodou nvydesila toto zlaté zvieratko. Jej kožúšok bol tak jemný! Plný piesku, pravda, no jemný i tak. Ryu rozmýšľala, či toto zvieratko žilo normálne takto v púšti, alebo či sem zablúdilo. Možno, napadlo jej, ušlo z dediny. To bolo možné, rozhodla sa Ryu, a ďalej hladkala feneka, spomenúc si na svoju tanečnicu, ktorá furt neprichádzala. "Možno má misiu," napadlo jej, i keď na nej nevidela nikdy čelenku. I keď bola pravda, že na nej nikdy nevidel nič moc vo všeobecnosti. Ale niekto s takými pohybmi - a Ryu videla, že niektoré tie pohyby boli viac menej proste údery, iné jednoducho bloky, ale elegantné - niekto s takými pohybmi proste musel byť shinobi.* Čo myslíś, ako sa volá? *Opýtala sa líšky, ktorá sa čoraz viac opierala do jej dlane, ako ju hľadkala. Fenek, samozrejme neodpovedal.* Ja vlastne ani neviem ako je stará. Vieš, ja som sa chcela ospravedlniť... ale možno ju už nikdy neuvidím. Ako hej, máš pravdu, možno tu bude nasledujúci týždeň. *Fenek zamlaskal a Ryu naň pohliadla. I keď výraz líšky sa veľmi nezmenil, Ryu mala dojem, že chce ďalšiu vodu.* No dobre, ale počkaj. Ja teraz stiahnem moju ruku, *Ryu stiahla ruku, pomaly a plynule, ale furt mala pocit, že výraz na tvári feneka sa zmenil na vyčítavý.* Soráč, ale potrebujem obe ruky na otvorenie tej fľašky! *Povedala, mierne defenzívne, ale otvorila fľašku, nastavila dlaň, a začala liať na ňu trocha vody. Lenže fenek, ako primadóna, nezačala piť z ruky, ale pristúpil ku ústiu flašy, a začal piť priamo ako tiekla.* Pfff... no dobre teda, ale vieš že to je moja fľaša? No čo... *Rukou, ktorá držala tú trošku vody na dlani, začala znova hľadiť chrbát zvieratka.* No, každopádne. Čo som hovorila... čo ak zmenila čas, kedy trénuje, aby sa ma zbavila? Nie je to dosť jasný znak, že sa mám stratiť? Predsa len, je to minimálne extrémne drzé, nemyslíš? *Ryu samú prekvapilo, že sa takto rozrozprávala. Možno potrebovala sa vyrozprávať, ale nikomu neverila dostatočne? Preto rozprávala na zviera?* Čumieť na niekoho nahého. To.. bože, čo som to za človeka? Keby to mne niekto urobil, nieto ešte ma kreslil... ani neviem čo by som urobila. Možno by som ušla. ožno by som naňho hodila hromadu ohňa... každopádne. *Na chvíľu sa zamlčala, hľadkajúc feneka, ktorý medzitým prestal piť a uvelebil sa pri jej kotníkoch, ako sedela v tureckom sede.* Na tretej strane, toto je celkom verejny priestor, nie? Púšť... a ona tu len tak poskakovala nahá. Nemá sa na čo sťažovať, nie? *Opäť sa odmlčala. Ďalej hladkala Feneka. Sklonila svoju hlavu, a chvíľu rozmýšľala, zavrela oči.* Vieš, ja som proste sa s ňou proste chcela stratnúť. Neviem prečo... ono je to... divne. Proste. čosi. Ja neviem... ona na mňa má divný vplyv. Dokonca sa mi o nej snívalo. Sme sa... rozprávali. *Teraz sa trochu začervenala.* Neviem. Je to divné. Neviem čo mám robiť... A... *Opäť sa odmlčala, poćúvajúc dych feneka, ktorý sa furt o ňu opieral, ktorého furt hľadkala. A uvedomila si, že sa začína hrozne potiť.* No, to mi hovorí, že potrebujem ísť prečo zo slnka. *Pomaly, opatrne vstala, aby feneka nevyrušila, a pobaila si veci do tašky Potom vykročila, zastavila, a otočila smerom ku Fenekovi.* Tak čo, ideš so mnou?
---: ---
Ryu Kucha: *Bolo veľmi skoré ráno a Ryu hľadala inšpiráciu. Mala totiž pocit, že stráca svojho umeleckého ducha - v poslednej dobe kreslila buď ľudské telo, v rôznych úrovniach rozobratia, či choroby, občas dokonca zdravia, alebo draky a búrky, ktoré nikdy nevidela na vlastné oči. A prípadne fotky, ked jej niekto náhodou doniesol niečo zaujímavé, tak sa na to pokúsila dať artistický twist. Ale mala jedndoucho pocit, že stagnuje - je síce pravda, že sa snažila obedziť množstvo času, ktoré trávi maľovaním, ale to ešte neznamenalo, že chcela prestať úplne. A tak sa teda túlala po okolí Suny, so skicárom a pastelovými farbami na rýchle črtanie v taške, hľadajúc niečo, čo by jej dodalo inšpiráciu. A prečo zrovna v okolí Suny hľadala novú inšpiráciu, i keď tam žila prakticky celý svoj život? Jednoducho kvôli tomu, že i napriek tomu faktu takmer nikdy nekreslila niečo, čo by vypovedalo o jej reĺanom prostredí.Co môže byť mierne zvláštné, ale nuž. A tak sa teda túľuala. Nebola si istá, ako veľmi dlho jej potrvá, kým nájde niečo vhodné, no vzala si zásoby aby vedela prežiť aj celý deň na tejto púšti - a teda sa aj vhodne obliekla. Predsa len, deti púšti vždy vedeli, ako s ňou spolužiť - nemali veľmi na výber, keby s ňou nespolužili, tak by nežili - a jedna z prvých vecí, čo donútili Ryu si zopakovať, keď sa dala na lekárinu bolo, všetky detaily ako dokáže teplo posrať telo a ako tomu predísť a ako to liečiť. Takže si celkom verila. A tak teda chodila a sústredila sa na sledovanie okolia. Hľadala niečo, no sama nevedla čo. Zaujímavú kompozíciu farieb? Možno, i keď Suna a jej okolie mali celkom dosť obmedzenú paletu. Možno kontrasty, či hru tieňov. Možno zaujímavé tvary, i keď tomu sama Ryu veľmi neverila v tejto záplave piesočných pozostatkov spomienok. Ryu sa zastavila, a zamyslela nad tou myšlienkou. Odkiaľ prišla? Prečo by púsť mala byť hromada spomienok? Nebola si istá, a tak po chvíli nechala tú myšlienku plávať. Či utopiť v tekutom piesku, spomienka udusená váhou ostatných. Zvláštne. Ako Ryu pokračovala ďalej, zrazu začula výkrik. Nebol to však výkrik, ktorý by naznačoval strach, či prekvapenie. Nie, bol to krátky, kontrolovaný výkrik, plný odhodlania. Ryu na chvíľu zmätene stála a čakala, či bude nejaké pokračovanie, ale potom sa rozhodla že pôjde vyskúmať odkiaľ ten výkrik vyšiel. A netrvalo dlho, kým počula niekoľko ďalších. A tak nebolo veľmi dlho, kým zočila zdroj týchto výkrikov. Neďaleko od miesta, kde Ryu prekročila vršok piesočnej duny, blízko ku skalnému výčnelku z piesku okolo, ležal komínok poskladaných šiat. A asi desať metrov bola osoba, zdroj tých výkrikov. Výkriky, zdá sa, boli súčasťou istýhc pohybových foriem, ktorými osoba prechádzala. Osoba, žena, tam stála prakticky nahá - až na kus elastickej čiernej látky obtiahnutej oklo pásu a polky stehien, taká kvázi sukňa, i keď pri pohyboch, ktoré žena predvádzala, neslúžila na zakrytie mnohého. Jej nahota v prvom okamihu v Ryu vyvolalo reflex lekára - nahá koža na púšti bola ako pokus o samovraždu. No ako Ryu ďalej čumela, sama seba prekvapujúc ako veľmi jej bolo jedno že takto vstupuje do niekoho súkromia, dospela k rozhodnutiu že táto žena vie, čo to znamená, a vie, čo robí. Ryu si pomaly sadla. Pomaly, no ustavične a rozhodne, si začala uvedomovať, aká krásna je tá žena. Nie krásne, nie - nádherná. Koža opálena, pokrytá potom a prachom, do konského chvostu zviazané vlasy vyťahané slnkom. No to nebola jej skutočná krása. Jej skutočná krása spočívala v tom, ako sa hýbala. Pohyby ostré a mäkké, rýchle a pomalé, úsečné a plavné, no vždy rozhodné a presné, všetky sa striedali v očarujúcom tanci. Tanci, ktorý vyzýval samotný piesok ako svojho partnera, zachyťujúc ho vo víroch a piruetách. A ako slnko pomaly vychádzalo a po prvý krát sa dotlko ženy svojími priamymi lúčami, Ryu bola očarená krásou a nádherou súzvuku tých troch komponentov. Plopla na zadok a okamžite vytiahla skicár, snažiac sa zachytiť čo najviac skic a detailov, no súčastne sa snažiac zachytiť čo najviac jednotlivých pohybov tiež. Predsa len, farby a tak mohla dodať až to bude premalovávať na plátno, teraz sa snažila zachytiť dušu toho, čo videla, a čo v najviac aspektoch. A tak čarbala a čarbala, točiac každú chvíľu na nový papier, snažiac sa zachytiť nový aspekt, ktorý si všimla. Nebolo to ľahké, pretože žena nespomaľovala. V skutočnosti, vôbec nedávala najavo, že by si Ryu vôbec všimla. Ani keď prechádzala z rôznych skupín pohybov - Ryu začala rozoznávať, že pohyby mali akoby sety, do ktorých patrili, pričom každý set mal svoj vlastný štýl. Ale asi po troch hodinách neustáleho pohybu, pohyb ustál. Žena zrazu zastala, otočená Ryu chrbtom. Ryu na okamih zmrzla, a potom tiež začala zachycovať túto poslednú pózu. Chrbát rovný ako ceruzka, stehná, pozícia ramien. Potom však pár náznakov piesku ako pomaly začína zosadávať. Sotva to však Ryu mala hotové, či skôr predtým, Ryu zachytila že žena sa začala veľmi pomaly, takmer opatrne, otáčať smerom ku nej. A Ryu ušla. Vyskočila na rovné nohy, a zdrhala najväčšou rýchlosťou, akou zvládala, akoby ju naháňal sám Otsutsuki. Nikto ju nezastavil, a dobehla do domu zadychčaná, akoby prebehla oveľa viac, než reálne prebehla. Nasledujúce dva dni sa v škole neukázala, ani v nemocnici. Sotva jedla, ako bola zavretá vo svojej izbe a snažila sa preniesť svoje skici z skicáru na plátno. Ako zistila, skici samotné neboli až tak užitočné - ten zážitok sa jej vypálil do sietnic, že mala pocit akoby tie scény videla znovu a znovu. Na tretí deň jej došlo upozornenie z nemocnice, že nemôže len tak zmiznúť a nikomu nedať vedieť - a tak sa zvyšok týždňa jej čas delil medzi maľovanie a nemocnicu. A na ôsmy deň od toho rána, ráno opäť vyšla za hradby Suny, hľadajúc, dúfajúc že nájde svoju múzu. Aj ju našla.*
---.: ---.
Sunny: * Slnko pražilo ako na rozpálenej panvici. V Sunagakure, samozrejme, toto bola každodenná klasika. Všade iba piesok, teplo, pieskovce, piesočné búrky, piesočné koláče, piesočné korenie. Človek si mohol len a len vybrať. Ale tak, z piesku sa vyrába sklo, takže to mohla byť dobrá výhoda. No, toto ale Sunny rozhodne moc nezaujímalo. Dneska sa chcela vydať za brány Sunagakure. Do istého bodu nemohla sama moc ani chodiť von, kvôli jej veku bola väčšinou s matkou, či súrodencami, no proste s rodinou. Ale, keďže dokončila akadémiu, tak dostala ako odmenu, že môže chodiť sama, viac menej kamkoľvek. Dokázala, že sa o seba vie postarať sama. Dokonca dokončila akadémiu pred svojimi súrodencami, takže v tom mala velké plus. Hold, niektorí ľudia sú proste nadaní. A iní sú zas slabí. Bohužial, taký je život. Ale dosť bolo sťažovania sa. Momentálne kráčala už za bránou Sunagakure, to bolo po prvý krát čo sa dostala von. Bola zvedavá, priam až natešená čo tu uvidí. A hľa!! Viac piesku, viac pieskovcov. Akoby to tu nikdy nekončilo. Avšak, nešla ani zďaleka ďalej za bránu. Bola velmi blízko v okolí, viac menej sa držala popri hraniciach. Vedela totiž, že kedykoľvek môže prísť piesočná búrka. A síce bola menšieho veku, ale i tomu chápala, že o čo šlo. A rozhodne by v jednej piesočnej búrke nechcela skončiť. Tak či onak, momentálne mala na sebe zas svoje každodenné velmi letné, tenké oblečenie. Nič moc extra, proste taká klasička. Mala so sebou i vak, v ktorom bolo pitie a jedlo. Človek predsa musí zoastať hydratovaný, o to viac keď je v takomto teple. A to jedlo bolo na povzbudenie. Spravila jej ho mamina, takže si bola istá, že jej bude chutiť. Jak tak pomaly kráčala, tak sa snažila všímať si vela vecí, ale naozaj tu toho moc nebolo. Napriek tomu nebola sklamaná. A prečo? No, lebo sa síce tešila, ale taktiež nič neočakávala. Nevedela ani, že čo očakávať. Netušila proste nič, čo je za hranicami. Takže do toho išla s otvorenou mysľou. Nebojácne kupredu. Pomaly kráčala a piesok sa jej začínal jemne dostávať do sandálov, no moc si z toho hlavu nerobila. Miestami iba zastala a potrasila nohou, aby sa piesok dostal von. Nič moc vážne, nijak jej to neprekazovalo cestu. Mala na čele i svoju čelenku, ktorú mala okolo hlavy. Udržiavalo jej to vlasy, aby jej nepadali do tváre, či do očí. Užitočná to nápomocná vecička. Keď prešla nejakú vzdialenosť, tak stále bola dostatočne blízko dediny, pretože nešla rovno, ale do strany. Čiže jeden by povedal, že by mohla takto krúžiť do nekonečna a vždy by sa našla pred bránou. Robila si prestávky pomedzi tým jej krúžením. Vždy si zhodila zo seba vak, z ktorého následne vytiahla flašu vody, pričom sa napila a odložila flašu. To, že mala potom baťoh od piesku jej nevadilo, i na to bola zvyknutá. Proste a jednudocho, na piesok bude človek vždy v Sunagakure zvyknutý. Baťoh by si samozrejme dala späť na seba a pokračovala. Snažila si všímať i oblohu, miestami bolo o niečo lepšie, pretože oblaky existujú. A tie sa postarali aspoň o chvílkové zakrytie slniečka. Vtedy by si vždy tak oddýchla, pretože bola ako keby v chládku. Vlastne, celý čas kráčala v chládku, ak sa dalo. Nie vždy sa teda dalo, ale ak sa dalo, tak tak spravila. Nenechala na pospas ani svoje jedlo. Znova po istej vzdialenosti si sadla, oprela sa o nejaký pieskovec ktorý bol najbližšie, položila baťoh na zem a vytiahla svačinkový box. Tam mala iba ryžové guličky, ktoré jej moc moc chutila. Mala tam dokopy tri. Samozrejme, všetky tri zjedla na jedno posedenie, čo možno nebolo to najlepšie čo mohla spraviť. Kráčala ešte istú chvílu, ale keď naozaj nenachádzala nič zaujímavé, tak sa začala vyberať naspäť domov. Neotáčala sa, proste prešla onen kruh znova, aby sa ocitla pri bráne. V hlave si už plánovala, čo povie doma. Musí sa predsa podeliť o tom čo videla so súrodencami, teda rodinou. I keď toho úprimne, moc nebolo. *
--;;--:
Kana: Dobreeee *Odsouhlasí její plán a když dolíže zmrzlinu, vydá se s ní na ubytovnu* Lubim ťa neee *Pronesla ještě když vyšli a následně už do ní jen hustila své nesmyslné myšlenky a plány. Nebo také nápady, které dost často nedávali smysl nebo to byla úplná blbost, jakože bude mít oranzový traktor protože na stromě jsou zelené třešně - příklad. *
Rias: *Pousmeje sa nad tým, že Kana súhlasí. Je milé, že ju takto rešpektuje a podobné veci. * Heh. Tak dáš si chladnú sprchu, osvieži ťa to, ľahneš do postieľky a môžeš si ešte niečo pred spaním prečítať. Kým sa ty obriadiš s tvojím tempom, tak bude aj noc. A ešte sa najeme tam. Takže všetko je naplánované. Neboj. *Postrapatí jej vlasy. Počká kým dopapá zmrzlinu a potom ju chytí za ruku a vyberie sa s ňou na tú ubytovňu. Niečo spapať k večeri, umyť sa a ísť do hajan. Predsa len, teplo vyčerpáva a oni tak zvyknuté nie sú. Treba oddychovať. Takže takto skončil deň teda aspoň pre Rias. Ona určite zaspí ako taška. Teplo je humus a aspoň v noci je tam chladno. Lebo púšť. Takže ju to ochladí a dopraje si tak pohodlný spánok. Lovely. *
Kana: Faaaaajn *zamrčela už však nespokojeně, protože ji zrovna dvakrát nevyhovovalo, že už musí zpátky. Nechtělo se ji být na pokoji a tak, ale co se dá dělat. Rias rozhodla...* Nikoho sem tu nepoznala, nebavím se s nimi. *Pronesla, měla pravdu, když nezkoušela trénovat, nebo nekoukala zápasy tak většinou ležela na pokoji, či někde venku a přemýšlela o tom co bude dělat a představovala si to. Její zmrzlina však měla ještě tak půlku a snažila se tedy kvůli Rias papat rychleji aby se dostala co nejdříve ke kornoutu a dohnala Rias*
Rias: *Spokojne privrie oči a len jej súhlasne zahmká akože jo máš pravdu. Pozrie na ňu po jej otázke. * To teda. Aspoň niečo je tu fajn. Potom keď ju zjeme, mali by sme sa už vydať na ubytovňu. Je tam predsa len chladnejšie a chcem sa osprchovať od tých zrniečok piesku. Už ich mám asi naozaj všade. * Povzdychne si. Zmrzku má už skoro zjedenú a potom už začne hrýzť kornútok. Rias the fast licker. Mrk mrk. * Ako sa ti tu páčilo vlastne? Celkovo všetko čo si tu zažila a ták.. spoznala si nejakého nového kamaráta? Deciek tu bolo dosť. * Pozrie na ňu spýtavo. *
Kana: *Pozorovala Kanu a poté okolí a věnovala se přitom zmrzlině.* Nebudeme chorééé než stihneme prochladnout tak ji sníme! *Pronesla pyšně a zvedla zmrzlinu a koukala na ni. No než začala kapat tak ji zase začala olyzovat.* je to výýborné. Aspoň tu zmrzlinu tu mají dobrou všaaaak *Pronesla a mrčela si blahem pod fusky.*
Rias: *Nechá ju si bežať. Véd čo, ona má čas a nechce si niekde vymrdať zmrzlinu. Pousmeje sa nad jej predstavivosťou. To, ako sa usadila a rohtiahla nerieši. Načo. Nič nevidno a sú ešte deti. Vraj. * Válať v zmrzline? To bude studené! A môžme ochorieť.. A tej zmrzliny bude škoda! * Zahlási Rias a prísadne si vedľa nej, pomaličky si ďalej olizujúc zmrzlinu. Nech sa tu neroztopi v takom teple. Taktiež mala zrnká piesku asi všade. Stačilo aby zafúkal vietor a piesok bol vo vzduchu, čiže už aj vo vašich vlasoch a pod oblečením a v očiach a všade proste kam sa len dostal. Dosť otravné. Už nech sme doma! *
Kana: *Když dorazí k zmrzlině objedná si a následně počká, než Rias zaplatí. Kana má už jen posledních pár drobných.. ano všechno už utratila za sladké a za plyšáky, které pravděpodobně ztratila dříve, než došla na ubytko. Když Rias ukázala na lavičku, přiběhla k ní a posadila se* Muhaha sedím prvnííí *PRonesla, když si sedal a strčial si zmrzlinu do úst.* Uleváááá *Pronesla a rozhodila nohy od sebe, avšak natažené takže šaty ji stejně zakrývali nohy do půlky stehen.* Budeme se vááálááááát ve zmrzlině jednou!! *Pronesla zasněně k Rias.. myslela to spíše jako oznámení./
Rias: *Pousmeje sa. Pravda, ešte že Kana nevie otvárať ten portál a neurobí si všetko zo zmrzky. Lebo pred toľkou zmrkou by ju nespasil asi ani ten pohyb čo má Shinobi. Bola by ako z klanu Abume. Chi chi chi. Taká veľkááá gulička. A ako by ju zúbky boleli. Trvá im to nejaký čas, kým sa k zmrzline dostanú. Keď sa ale tak stane, Rias zaplatí za obe zmrzky a tú Kaninu jej podá. * No. Tak teraz si poďme sadnúť niekam do tieňa. Nech sa nám to nerozpustí. * Poobzerá sa po okolí. Ukáže prstom na lavičku v tieni. * Pozri! Tam je jedna! Ideme! * Povie trošku nadšene. Predsa pri sestre je pozitívnejšia ako inokedy. Vyberie sa smerom k nej a oblizuje zmrzlinu v kornúte. *
Kana: *Pozoruje Rias a když jí to odsouhlasí pousměje se a tramtadáávym krokem vyrazí spolu s svou sestrou za ruku k Suně.* dobře to může být *Odsouhlasila její chutě zmrzliny a poté vykračuje. Když ji však začne mojkat a pusinkovat, lehce sklopí uši a poté s nimi spokojeně zastříhá.* Já víeeem, nápad na zmrzlinu přece nikdy není špatný nápad! *Pronesla a ušmála se. Kdyby už uměla otvírat porátl do své dimenze, pravděpodobně by tam bylo všechno ze zmrzliny. Zaplať pánbůh za to, že Shinobi mají vždy dostatek pohybu aby mohli tuky spalovat.*
Rias: *Pousmeje sa na ňu a pozoruje ako sa rozhoduje, kam teda pôjdu prípadne čo bude chcieť robiť. Keď si teda nakoniec vyberie zmrzlinu len sa nad tým v duchu zasmeje. Vie, že Kana má rada sladké a zmrzlinu. Zdvihne sa po tom, ako ona vystrelí a ponaťahuje. * Dobre teda.. Tak pistácia a citron pre teba a jablko s grepom pre mňa. *Ukáže jej smerom palec hore na súhlas a chytí ju za ručičku, pričom sa vyberie smerom do Suny. Na tú zmrzlinu teda. Pomaličky sa prechádza, nechce Kanu ťahať za sebou, teda ak sa bude chcieť držať za ruku a ísť. Potom sa tak zahľadí do neba. * Mám ťa rada prcku. Si šikovná vieš o tom? *Mrkne na ňu a dá jej pusu do vlasov, pričom ju rúčkou pomojká po tvári * Aspoň nás tá zmrzka schladí. *Usmeje sa na ňu. *
Kana: *Když se její sestřička zeptá na to, co by mohli dělat teď na chvíli se zamyslí a mlčí. Je na ni vidět ze zamračeného pohledu jak upřeně přemýšlí.* Zmrzlináááááá *Vyjekala najednou a vyhoupla se na nohy. Proč si přece nedát v takovém teple zmrzlinu? Žádný důvod proč ne nebyl. Takže rozhodla, chce jít na zmrzlinu.* A chci pistáciovou a cítronovou!
Rias: *Zasmeje sa nad ňou. Že ona nejakú takúto podobnú reakciu čakala. * Heh.. Dobre tak teda pôjdeme do cukrárne! Hneď ako sa vrátime a vybavíme si všetko potrebné. * Usmeje sa na ňu. Ale potom sa zas zamyslí. Bude to už len chvíľka. A ako Chunnin dostáva nové povinnosti. Aj keď to ešte nie je oficiálne predsa len.. Povzdychne si.* Ale aj tak.. čo ideme robiť teraz? *Spýtavo pozrie na sestru. *
Kana: *Přikyvovala* Ano na to už se moc těšííím *Zamrčela a poté co ji její sestra dala otázku se zamračila a důležitě se zamyslela* Já *Začala a poté vztyčila hrdě bradu.* já bych šla do cukrárny a pořádně se najedla sladkého.. .táááákto moc sladkého bych spapala *Pronesla a ručkama ukázala zhruba velikost sladkostí. Sice ukázala jen velkou kouli, ale to bylo vedlejší. Pdostatné bylo něco jiné a to že to ukázala.*
Rias: *Len sa na ňu znovu usmeje. Aj jej to tu lezie na nervy, no Konoha jej až tak nechýba. *Aj mne tento piesok lezie krkom.. Aj Suna.. Ale Konohu nemusím rovnako. AH.. Neboj sa. Čas sa kráti a za chvíľu prídeme domov a budeš zas vo svojej postieľke. Možno prídeme na rovnako ako rodičia z misie. Alebo tak.. Však vieš. * Síce z toho nadšená nieje, ale čo už. Ona rodičov nemá v láske. Vlastne čo si budeme, skoro nikoho. Ale Kana o tom nevie. Tvári sa, že ich má rovnako rada ako každé iné decko. Možno by to zniesla zle, keby jej povie, že vlastne ich rodičov nenávidí a veľa krát sa pohrávala s myšlienkou, aké by to bolo, keby zomrú. Chudinka Kana. Mať takto cáklu sestru.. TS TS TS. Okrem iného, čo by na to povedala Esprit? Ich sensei? Asi by tiež nebola nadšená. No Rias má svoje dôvody a presvedčenia prečo to tak je. * Čo by si chcela podniknúť doma, keď konečne prídeme? V rámci nejakej tej oslavy? Že sme to tu zvládli.
Kana: Pff šak tam taky pracuješ s krví a tak dále. Když neumrtvíš tak ho to bolí *zamrčela a následně se usmívala jako sluníčko. Líbilo se jí když ji někdo chválil a také když mohla být středem pozornosti u své sestry.* Už bych chtěla domu oneeee *Zamrčela k Rias a smutně se na ni podívalo. Stýskalo se jí po domově a rodičích, alkoholu a její měkké postýlce a většímu šatniku.* Už mi ten písek leze krkem a všude kde se dá *Dodala ještě nebavilo jí to tu, kdyby nebylo toho písku a veder i Chuninské by byly určitě lepší.*
Rias: *Pousmeje sa nad jej reakciou. * Vidíš to! Aspoň sa nemusím báť o svoj život. Ty ma vždy zachrániš. * Mrkne na ňu a pohladí ju po vláskoch. Usmeje sa na ňu. * No .. mne by to asi ani nevadilo niekomu obližovať. * Pokrčí nad tým ramenami. Nad otázkou, či si všimla pôsobenie Irioninov len zakrúti hlavou na znak nie. * Ani nie. Sústredila som sa hlavne na boje a pozorovanie možných súperov. Ale som na teba veľmi hrdá , že chceš robiť takúto úžasnú prácu a pomáhať ľudom! *Povie s úsmevom na perách. Čo iné môže robiť ako podporovať svoju milovanú sestru a byť na ňu hrdá? *
Kana: *Skříží si ruce na hrudí a zamrčí.* Ale já čem pracovat s tebou *Zamrčela, přičemž se i zašklebila.* Ale tak tě aspoň budu léčitk dyž se zraníš! *Pronesla a opět se ji na tváří vyhodil veselý výraz.* Umm mučitel? Vždyť to je bolavéééé *Zamrčela a otřásla se od představy, že by ji měl někdo mučit. Když poté však položila Rias otázku ohledně toho co se jí na tom líbí pokrčila rameny.* Byly úžasní jak uměli všechno ošetřit a příadně vyléčit! Ty jsi si toho nevšimla? Však měli krásnou funkčnost prstů a šlo jim všechno tak krásně od ruky.
Rias: *Prekvapene na ňu pozrie. * Uh.. no.. nemyslím si, že by som sa hodila na lekárske povolanie. Ešte k tomu s tým s tou krvou a akú mám povahu.. Skôr niečo.. bojové ? Ja neviem.. UHHH. Ani neviem aká práca by sa mi hodila. Budem policajt? Mučiteľ? Niečo.. také? Viac akčné? * Povzdychne. Nie že by nechcela byť so svojou sestrou a robiť s ňou spolu, ale ju by to asi fakt nebavilo. Nevyužila by asi tak svoj potenciál. * Čo ťa vlastne tak zaujalo na lekárstve?
Kana: Ale znělo to táák *Zamrčela směrem k Rias a vyplazila jí jazyk. Poslechla si další její slova a zamyslela se.* A nechceš to zkusit také? Lékařství vypadá dobře a zajímavě! *Dodala a pousmála se na ni. Navíc by to mohly dělat spolu.* Byly bychom lékařské sesterské duo nejlepší na světě! *Dodala jen vese a s jistou nadějí v očích. Byla trošku snílek, ale to nevadí to se stratí, když už se přece jen chtěla koulovat pískem...*
Rias: *Zarazí sa. * Neútočím na teba.. normálne sa ťa pýtam na tvoj názor. Však sa s tebou rozprávam úplne obyčajným tónom a kľudne.. kedy som ja na teba kričala.. * Zarazí sa a trošku sklopí hlavu nad tým, čo jej Kana povedala. * Hm. Neviem čím to je. Proste.. to tak je.. možno to časom zistím ako budem staršia. * Povzdychne si .* Vidíš aká si šikovná. Ja vôbec neviem čo by som mala robiť.. Ah.. * Povzdychne si a trošku posmutnie. *
Kana: *Trošku se nahla do boku po slovech Rias a nechápavě na ni koukala.* Prečo na mna útočíš tím či tebou opovrhujem. Však jsem nic neřekla špatného ne? *Otázaka se zcela nevinně a nahodila i takový ten nevinný pohled a bála se. Nelíbilo se jí, že je sestra zlá i na ni, netušila proč po ní vlastně tak štěká.* a co myslíš že je to za pocity nebo co znamenají? *Otáže se zvědavě a pak se na chvíli zamyslí.* Já se asi dám na cestu lékaře, líbilo se mi jak lékaři uměli léčit zranění. A navíc! Jsem už teď lepší lékař než oni!
Rias: *Chvíľu ostala ticho sedieť na lavičke a rozmýšľala čo jej asi tak povie. Zhlboka sa nadýchla a pozrela na Kanu takým zamysleným pohľadom. * Bol drzý. A nebol dôvod neurobiť to. Až na to, že ma zastavil rozhodca. Nemám k nemu žiadne citové väzby a je pre mňa len ďalším občanom Konohy. Nič viac a nič menej. Opovrhneš mnou pre ten skutok? Viem, že násilie asi veľmi nemusíš ale.. ja som iná. Od malička som bola. A hlavne keď vidím krv.. je to pre mňa niečo .. divné. Divné pocity. * Nedokáže jej to nejak bližšie vysvetliť tu žiadosť po nej. *
Kana: *Když ji uvolnila místo, posadila se tam a koukala před sebe. Když následně zmínila její sestra konec jejího zápasu trošku to nechápala.* Proč se ptáš? *Otázala se a podívala se na ni. Nějak nechápala proč to zmiňuje. Ikdyž je stále pravda, že moc nechápala proč to Rias vůbec chtěla udělat, když povětšinu sobojů to končilo spíše přerušením nebo odpadnutím. Ale Rias ho chtěla opravdu zabít a ona nechápala proč.* Proč si mu vůbec chtěla ublížit tak moc.*Dodala. Kana nepatřila mezi ty, kteří by lidem nějak extra potřebovali ubližovat nebo chápali násilí.*
Rias: *Musí sa nad ňou znovu usmiať. To, ako ju popichuje je tak cute. Len nad tým mávne rukou a posunie sa jej z jej miesta kúsok. Poťapká rukou tam, kde si má sadnúť. Keď si prísadne tak jej len cinkne do ucha. * Narážam na to, ako som ho pritlačila o stenu a chcela mu podrezať krk.. No. Rozhodca ma zastavil. *Zamysli sa. Pri spomienke na ten akt sa jej znovu roztiahnu zreničky ako pri tom, keď videla Toshiho krv. Je to ako keby si dala drogu. Jej železitá chuť a vôňa. Konzistencia a farba. Musí sa nad tým pousmiať. Je to zvláštne, no jej to takto... Proste to tak je. Že krv v nej vyvoláva také stavy. *
Kana: Nooo však kdyby to drželo jako sníííh přeceee *Zamrčela a trošku se rozdurdila nad tím, že si z ní Rias děá srandu.* Jup viděla sem jako pil a ty si nestíhala na začátku *Pronesla a vyplazila jí jazyk. Ano chtěla ji to smání se za to koulování vrátit tímto rýpnutím a přitom založila ruce na hrudi* Zasedla si mi mííístooo *Zamrčela eče. Chtěla dodat, že ho měla vyhřáté... ale... Suna.. bich .... Takže nic nepovie.* Nebo na čo narážíš *Dodala ještě a nahla hlavičku na stranu.*
Rias: No jo.. * Prenesie potichu. * Guľovať sa pieskom? * Zasmeje sa nad tým. Občas myšlienky jej sestry sú dosť vtipné. Nad tým, že ju to nebolí sa usmeje. * To je dobre , že ťa to nebolí. * Rozcuchá jej vlásky.* Hele.. Sledovala si môj súboj až do konca ? Mh.. myslím, že sme postúpili do ďalšieho kola.. * Potichu povie s chladnou tvárou. Naráža na to, či videla ako mu trošku viac pritiahla na krku kunai a išla krv. Aj keď to mohlo byť asi ťažké vidieť, keď ho zakrývala svojím telom. No zaujímalo ju to. *
Kana: ale je rozdíl doma a na veřejném místě kam může kdokoliv dojít. *Zamrčela a poté si přiložila ruku na místo kde předtím byla řezná rána.* Nebolíííí *Zahlásila a pokrčila následně rameny.* Já nevím, ale čem dačo robííít ikdyž tu se toho moc nedá. Kdyby ten písek aspoň držel pohromadě, že by jsme se koulovali. *Zamrčela svou dětskou myšlenku a koukala jak sestra pije.* Hmmm *Zamrčela když jí tak sledovala. Vzpoměla si přitom na toho kluka, proti kterému byla Rias v aréně a on furt pil vodu.*
Rias: *Pousmeje sa. * Ty ma aj tak vidíš vždy doma tak čo! A nik tu nie je.. * Skontroluje jej ten bok či tam naozaj nemá nejakú krv či čo. Keď nemá, len sa nad tým pousmeje a nechá ju dať si dole šaty . * Vidíš , krv tam nie je tak je dobre. Ani ťa to nebolí? *Usmeje sa na ňu. * Čo by si chcela robiť? Je tu strašne teplo.. nechce sa mi nič . Len ostať v tieni a ležať. *Prenesie a sadne si do toho tieňa. Zoberie fľašu vody a napije sa. *
Kana: *Zamračí se* Pffff to nieje fér ty se vyslíkat nemusíš. *Zamrčí, načež zvedne opatrně bok sukně a ukáže tak Rias obvazy, které má obmotané kolem břicha kvůli ranám, takže tam vlastně stejně není nic vidět, maximálně kdyby to bylo od krve, což momentálně není.* vidíš? Stejně tam nicn evidíšš *vyplazila jí jazyk a snažila se dát si šaty zase dolů aby tak schovala své nohvičky a nebyla tu takto na veřejnosti viděna.*
Rias: *Pozoruje ju, ako zas tá chakra odíde. Už ju pochválila predsa pred tým . Prevráti nad ňou oči. * Prosím ťa. Nik tu nie je. Iba si to nadvihni a ukáž mi to. To bude rýchle. Šup. Potom možme niečo robiť. Ale až potom. *Pozrie na ňu tak vážne akože to myslí smrteľne vážne! ŠUPITO! * Ukáž mi to. * Čiahne na ňu rukou a začne jej nadvihovať šaty . Naozaj nik nieje okolo. Nemusí sa báť .*
Kana: *Když se ji dotkne a chce po ni aby ji ukázala bok, tak si jen chytí šaty u nohou.* Nebudu se tu na veřejnosti vyslíkat. *Zamrčela. Keby je opilá tak by ji to asi problém nedělalo, ale takhle? Takhle ji to problém děla. No nsáledně se opět soustředila a Kara demon 1 zrušila.* vidíííš naučila sem se něco s Kitsunem samaaaaaa *Zajásala vesele a culila se.* A nebolí to, však jsem neudělala žádný ppřádný pohyb *Pronesla a vyplazila ji jazyk.* oneeee poďme něco děláááát *Zamrčela k sestře aby se šli bavit nebo jíst nebo čokoliv*
Rias: * Potichu na ňu pozerá. Nevie čo očakávať, no všimne si, ako Kana začne niečo stvárať. Nechá ju tak. Nevie čo ide veľmi urobiť. No neskôr to zistí. Ona aktivuje Kara demon 1 a Rias len so zvihnutým obočím. Čaká, čo z toho vyjde von. Nakoniec Kanu obalí chakra a vyformuje sa jej tam chvostík a tak ako to pri Kara 1 demon chodí. * Wow.. Ty si ale.. šikulka. Ale.. Čo bok? Nemala by si sa takto namáhať.. Ukáž. * Chytí ju za rameno. Nepáli pri jednotke úžasné. Ona tiež nevie, že ju Bijuu chakra healuje. Ale onedlho to zistia keď si Kana nechá pozrieť bok. *
Kana: *Když se k ní sestra dostala tak se postavila a pití odložila.* Aha co sem se naučila samaaa *Pronesla, přičemž se pousmála a zavřela oči. Dala ruku v jednoduchou pečeť a začala se soustředit. "Poď kamoškooooo dáme to tak jak předtím" Pronesla ke Kitsunemu, který jen zamrčel, bylo pro něj trošku k opovržení když ho nazývala svým kamarádem jako kdyby byli rovnocení. Následně se však na Kaně začali objevovat menší rudé bublinky z chakry, která se začala spojovat. Kaně se zkopírovaly tvary těla od chakry stejně tak i její ouška a vytvořil se jí ocas. Vyvovala tak Kara demon 1.* Divééééj *Pronesla, když dokončila kara demon a otevřela oči. Její rány se však začali léčit díky bijuu chakře a to celkem dosti lehce. Ani o tom nevěděla a nečekala to, jen cítila jako kdyby se napětí pod obvazem povolilo a stehy tam jako kdyby nebyly. No to bylo jedině dobře pro ni, leč kdo ví kdy to zjistí.*
Rias: *Na volanie svojej sestry len zdvihne hlavu, zloží ruky k telu a Shunshinom k nej teda príde. Postaví sa vedľa nej a pozrie na ňu. Začína byť trošku vyššia ako ona. * No čopak? Čo si sa to naučila? * Usmeje sa na ňu a trošku jej rozcuchá sestersky vlásky na hlávke . A hlavne z lásky. Myslí si, čo jej ukáže, no nechce jej kaziť idilku, tak teda ticho čaká.*
Kana: *Když měla aktivní shinwagan druhého stupně ušklíbla se. Rozdílu si zatím moc nevšimla, ale rozhodla se ukázat něco sestře.* Oneeeeeeee *Křikla na ni.* Poď zamnoooou něco ti chci ukáázaaaat *Křičela na ni. Věděla o ni, ještě aby ne, když se tam opírala o skálu. No deaktivovala mezitím ze svých očí Shinwagan a čekala až sestra příjde. Chtěla ji ukázat co se sama zvládla naučit ještě před chuninskými zkouškami a pochlubit se ji. Tedy doufala, že za to dostane pochvalu, třeba zmrzlinu nebo něco takového.*
Rias: *Sledovala sestru z diaľky. Predsa len, nechce jej veľmi zasahovať do toho čo robí. No ak sa rozhodne nejak extra preťažovať, čo pri tomto stave znamená aj prudší pohyb, aktivuje Shunshin jednoručnou pečaťou a pribehne k nej, jemne ju zastavujúc. Ale pre tento krát sa rozhodla používať len Shinwagan. A aktivovať si oči a piť vodu v tieni. Čo veľmi pohyb nevyžadovalo. Tak teda len stála opretá o skalu , ruky prekrížené cez hruď a sledovala ju. Taká sesterská ochranka. *
Kana: *Byla kousek za místem kde parkovala karavana. Chtěla trénovat. tedy s jejími zraněními to moc nešlo. TAkže spíše na místě, kde se dalo trénovat jen seděla ve stínu pod slunečníkem a pila si vodu. Stále měla jednu bodnou ránu na levé straně pod žebry a ve stejném místě akorát napravo ránu řeznou. Štvalo ji, že se nechala takhle zasáhnout a je kvůli tomu z části omezena na pohyb aby si nepřetrhala stehy. Navíc to bolelo a při nějakém tom pohybu se ji i obvaz, kterým měla obmotanou část břicha zašpinil od krve. Nosila kvůli tomu i volnější tričko, tedy dnes přesněji šaty po kolena, které však nebyli na břichu nijak stažené. Zkoušela trénovat aktivaci a deaktivaci Shinwaganu. Jen tak for fun. Chtěla vědět, jak rychle ho dokáže aktivovat a podovně. Díky tomuto snažení se ji v očích objevil o něco jiný vzhled Shinwaganu a to stupeň 2*
--: --
Eijiro: * Nechal ji se rozloučit, ačkoliv ona byla reálně daleko blíže ke svému ubytování, než on a ona spěchala, zatímco on ne. * Hodně štěstí i tobě. Ale jedno věz, jestli se potkáme v soubojích, tak tě šetřit nebudu. A ani ty mě nesmíš. Jasný? * Poznamenal jako takové popřání a i ujasnění si jejich situace. Ostatně on neplánoval jít zhlehka jen tak na někoho. Samozřejmě nechtěl nikoho během zkoušek zabít, ale chtěl dotyčné donutit k jejich maximu, protože tak jim dával i možnost prospět, aniž by museli vyhrát. *
Rias: Poznám to osobne .. Je to veľmi.. Zaujímavé. * Uškrnie sa nad tým. Potom sa pozrie zas na slnko , ktoré čím ďalej tým viac zapadá. * No nejaký čas mám to je pravda.. ale .. Ten čas by som mala využiť myslím na to, aby som sa presunula do ubytovne. Myslím, že rýchlim krokom po tomto piesku mi to zaberie presne toľko času, čo bude do ubytovne. * Pousmeje sa. Nad Eijirovou poznámkou sa zasmeje. * Tak to si teda počkám na tom okne a budem ju sledovať či sa správa podobne, ako moja sranda .* Zasmeje sa. * Tak teda. Ďakujem ti za pokec a prajem ti veľa šťastia na Chunninských skúškach. Myslím si, že to obaja zvládneme na jednotku. *Mrkne naňho a pomaličky odkráča do tej ubytovne. Na okne ale nebude čakať. Musí sa staviť ešte za sestrou. *
Eijiro: Tak vidíš, možná to náboženství znáš sama osobně. Já o tom vím jen to, co prozradí moje členka týmu a ona nerada mluví, obecně. Spíše komunikuje skrze nadávky. A do večerky máš ještě pár minut, zejména, když jsme tak blízko ubytovnám a takovému. * Poznamenal, při čemž narážel na to, že oni zrovna neměli ubytovnu, ale spíše jen pár stanů u sebe, kdy někdo dával pozor na vítr a písečné bouře obecně. * Krom toho, když počkáš takovou půl hodinu až hodinu a budeš vyhlížet okolí z ubytovny, tak uvidíš tu moji z týmu. Protože počítám s tím, že dorazí pozdě. * Dodal ještě s lehkým zasmáním se. *
Rias: Piť alkohol? Moja sestra .. bola 24/7 v liehu. Ale.. Teraz trošku zmiernila svoju pijatiku. Po jednom incidente čo sa jej stal.. * Odmlčí sa smutne a začne si zas prstom kresliť do piesku rôzne vzory. Pri poznámke chaloša na E ktorého meno si osobne nepamätám, Eijira, sa pozrie na slnko sama a presvedčí sa , že má teda pravdu. * Hm.. máš pravdu. Mali by sme sa asi pobrať domov. Teda.. na tú ubytovňu či čo. Predsa len máme večierku. Keby ju prešvihnem by bol asi problém. * Povzdychne si a postaví sa z piesku , oprašujúc si svoje nohavice od neho.*
Eijiro: To fakt ne. Nic mě netáhne k nějaké víře, ani k ničemu takovému. Krom toho mám podezření, že ona sama si vybrala tu víru jen proto, aby mohla chodit pít alkohol před tím, než jí bude dvacet. I když, kdo ví. Možná v to fakt věří. * Poznamenal jen a pokrčil rameny. Pohlédl směrem ke Slunci, které se pomalu již začínalo sklánět za horizont. Nastával již večer. Ostatně i proto se toulal kolem této oblasti a ne Sunou. Nechtěl přijít pozdě. A navíc mu to poskytovalo možnost poznat co nejvíce lidí, co se budou účastnit zkoušek. * Hm. Asi tak půl hodiny a bude tu už noc. * Podotkl najednou a podíval se na Rias. *
Rias: *Pozorne ho počúva a len sa nad tým usmeje. * Zaujímavé. "Takže Taijutsu? Hm.. " *Usmeje sa nad tým. Predsa len aj z takýchto informácií sa dá niečo zistiť. Pozrie potom na chaloša spýtavým pohľadom. * A ty? Uctievaš niečo ? Alebo skôr niekoho? * Chvíľu svojím pohľadom ostane na ňom, no potom sa začne pozerať po okolí , ako keby chcela zistiť, či ich niekto nesleduje, či sa v okolí nedeje niečo zaujímavé a tak celkovo aby mala prehľad o priestore. Ruky si pritom položí na stehná a trošku prižmúri oči. Slnko a vietor sú hrozná kombinácia pre zrak. Hlavne keď ste niekde, kde je veľa piesku. *
Eijiro: Dosud nebyla v týmu a Chuuninská se prý bez týmu nedá. Navíc se jí nechtělo. A to náboženství, tak tam jde snad o to, že uctívají nějakou modlu, či co, ale ne tak docela. Jde více o nějaký takový nápad, co ta modla představuje. Rozhodně neuctívají boha. A pomáhá to v tom, že to náboženství vyučuje vlastní styl boje. Který je dost založený právě na té obratnosti. Takže bude mít se svojí výškou výhodu. * Vysvětlil tak, jak mohl nejlépe, aniž by zněl přímo jako dospělý člověk mluvící o náboženství, aniž by v to sám věřil, či to náboženství vyznával. *
Rias: Možno. Aj tak na tom nezáleží či sa niečo také deje alebo nie. *Pousmeje sa. * 17 rokov a ide na Chunninské skúšky? To bude asi zaujímavé proti nej bojovať. A akú to vieru? To ti môže viera takto niečo ovplyvniť? *Zamyslí sa. Ona o žiadne skoro viere nevie. Teda okrem svojej sestry. Ale to je asi niečo iné. * Veríš aj ty ? V niekoho? A to ona verí v nejakého Boha? Alebo silnú osobu ? * Spýtavo sa naňho pozrie. Nikdy nepočula nič o vierach tak sorry no.* Myslím, že to že je vysoká, môže byť aj nevýhodou. Záleží od toho, koho proti sebe dostane. Vysoký ľudia zvyknú byť menej obratný. Menší ľudia sú zas ako také myšky. Rýchly . Ale to asi záleží od každého človeka inak a od ich fyzickej stránke a schopností. * Podotkne len s pokrčením ramien. *
Eijiro: Máš bujnou fantazii. I když je tohle událost, už jen proto, že jsou takto lidi ze všech koutů světa shrnuti na jedno místo, tak si nemyslím, že by probíhalo něco takového. Ale kdo ví. I tak se mi to zdá přitažené za vlasy, docela. * Vyjádřil svůj názor. Na Chuuninských zkouškách sice sázky a tak probíhaly, ale byly neoficiální a účastníci o nich téměř nikdy nevěděli, aby to neovlivnilo souboj. A zbytek toho co řekla? Velmi přitažené za vlasy, i dle toho, co se reálně dělo. * Zajímalo by mě, kdo je tu asi nejsilnější. Osobně bych řekl, že možná moje kolegyně z týmu. Ona se věnuje nějaké víře, či co a je velmi dobrá v boji, díky tomu. A navíc je jí asi sedmnáct, či kolik, takže má výhodu věkem i výškou. * Podotkl, odkazujíc se tak na Tomiko z jeho týmu. Reálně si to nemyslel, ale dítě by takovouhle domněnku asi mělo. *
Rias: To je pravda. Hm.. Zaujímavé. Ale čo ak ťa núti niekto, že tam musíš ísť. Alebo sa ti vyhrážajú, že keď to nevyhráš , tak ublížia tvojej rodine alebo tak. Nejaká stávka. * Pousmeje sa. Prstom si začne kresliť v piesku . Len také vlnky. Krúžky a čo ja viem čo. Pri jeho otázke, či sa bojí sa naňho len tak s úškrnom pozrie. * Nebojím. Nemám na to dôvod. Práveže sa na ne teším. Je to taký prvý krok k môjmu cieľu a prvý reálny boj na život a na smrť. A som veľmi zvedavá koho mi šťastena prihodí. Aj keď.. keby verím na niečo ako Karma, asi by som mala dostať toho najsilnejšieho súpera. * Usmeje sa tak s privretými očami a rukou si pošúcha zátylok na hlave.*
Eijiro: Tak ten, kdo tu nechce být a je do toho nucen, se může i předem vzdát. Prostě zkazit první kolo a tak nepostoupit dál. První kola, z toho, co jsem slyšel, bývají nějaké testy a takové. Ale co tak vím, tak v dalších kolech můžou geninové i umřít. Ale osobně netuším, jak tomu je, jen jsem to slyšel od někoho z vesnice. Možná jen kecal. * Nahodil svůj názor a pokrčil rameny. Obecně věděl, jak Chuuninské zkoušky probíhají, ale samozřejmě to musel nějak zaobalit, jakoby to nevěděl přímo, ale jen slyšel od někoho, kdo to slyšel od jiného, kdo byl na zkouškách. Takový ten styl přístupu. * Bojíš se?
Rias: No to je pravda. Je to skúška a treba sa snažiť..no niekto to môže napríklad mať úplne na háku a ísť tam len preto , že musí. Alebo ani vôbec neísť lebo nechce . Ľudia sú rôzny . * Jej ten piesok ZATIAĽ neprekážal. Spodné prádlo mala a nohavice neboli až z takej dieravej látky, že by hneď po prvom sadnutí musela mať piču plnú piesku nie? Natiahne sa a popuká si tak chrbát. Dá sa ale na kolená a tak si sedí na chodidlách . Príde jej to tak viac praktické. Rýchlejšie z tohto sedu zareaguje .*
Eijiro: Zkoušky jsou zkoušky. Ať to dopadne jakkoliv, tak se prostě budu snažit být, co nejlepší. Protože o to jde, ne? * Pozeptal se takto a sledoval, jak si tam čupla do písku. Nechal ji, ať si tam sedí v písku. Díky tomu jí sice naleze všude i na místa, kde to bude doopravdy nepříjemné, ale její problém. Osobně by si nesedal. Nehledě na to, že se sice neorientoval ve fauně místní země a určitě nebyla příliš rozličná a rozšířená, avšak to mohly být štíři a jiné podobné věci, takže nechtěl, aby mu to jen tak nalezlo na záda, či kouslo do zadku. Jí však neupozorňoval, protože to mohly být zbytečné obavy. *
Rias: Hm. No dobre teda. Tak si ťa teda očekujem na Chunninských. Veľmi ma zaujíma čo je u teba lepšie ako Taijutsu. * Mrkne naňho. Aj tak už teraz vie nejaké veci. Takže. Aspoň niečo. Vie, že sa držať obďalej no nie? Usmeje sa a sadne si na zem na piesok do tureckého sedu.* Ako sa vlastne cítiš ohľadom chunninských? Bojíš sa ich? Alebo ti to je na háku? * So záujmom sa naňho pozrie. * Prepáč, ak ťa otravujem.. ale.. dosť sa tu nudím. A ľudia z konohy mi už lezú na nervy. * Povzdychne si. * Okrem toho, nové kontakty sú fajn. * Usmeje sa. *
Eijiro: To se neříká, zvlášť ne před takovouhle zkouškou. * Poznamenal jen. Ne, že by to neříkal, kvůli tomu, aby jí nedával nápovědu, jak proti němu bojovat. Ale neříkal to proto, že by obecně neměl a i když zkoušky oficiálně začínají později, je možné, že by někdo mohl výsledky ovlivnit, když on bude takto předem dělat kraviny. Navíc by se toto měla naučit i ona sama. Takže tím Rias dával do určité míry takovou radu. *
Rias: *Nad potrasením rukou sa pousmeje. Jej očakávania sa naplnili a trošku ju to aj potešilo. * Hm.. Asi máš pravdu , že je fajn mať nejaký záložný plán. Taijutsu znie fajn.. Ale to ja nepreferujem. Čo preferuješ viac, keď to nie je Taijutsu? Lebo tvoje pohyby vyzerajú dobre. Určite máš aj dosť silu. Ale ak mi to nechceš povedať v pohode.. Nie že by som chcela vyzvedať. Skôr ma zaujíma, čo je lepšie ako tvoje Taijutsu. Kľudne ti na oplátku poviem, čo baví mňa. * Mrkne naňho. Nie že by chcela zistiť, čo ten Eiji vie, aj keď by to nebolo od veci, no je to dosť zaujímavé zistenie, že je predsa len v niečom lepší ako v Taijutsu. Ona sama má viac v obľube Genjutsu a Ninjutsu. Predsa len, má v tele dosť chrobáčich kamarátov. Abimare madafaka. A chrobáky môžu byť pre ľudí nepríjemné. Hlavne také, ktoré ti vedia spapať chakru. Usmeje sa. *
Eijiro: Já jsem Eijiro Norudōru. * Sám se představil a potřásl si s ní rukou. Samozřejmě jemně, aby jí něco v ruce nezlomil. Možná na to neměl sílu, ale nechtěl to riskovat. Bylo možné, že byla odněkud a měla schopnosti předurčené spíše pro Taijutsu a proto ho sledovala. Takže bylo i možné, že by měla dostatek sil na to, aby vydržela pořádný stisk ruky od něj, ale riskovat to nemusel. To by nevrhalo asi dobrý pohled na Kumogakure. Ale jeden nikdy neví. On však nepotřeboval lámat své případné konkurenci ruce. Ne, že by si tolik věřil, že vyhraje i se svými omezeními, ale možné bylo leccos. * A ty pohyby jsou na jen na procvičení. Nejsem tak dobrý v Taijutsu, abych se na to mohl spoléhat. Ale hodí se mít zálohu, aby člověk nedostal po hubě jen proto, že něco hodně zanedbal.
Rias: Zaujímavé. Tie pohyby vyzerajú dosť.. nebezpečne na to, aby ich človek chcel okúsiť na vlastnej koži. Teda aspoň pre mňa .* Pousmeje sa. Pozrie smerom, kam chalan ukáže. Ruky z hrudi zloží vedľa seba a nadýchne sa. * Ja som z Konohy. Ha. Mám to rovnako ďaleko sem ako ku vám. * Usmeje sa nad tým. Konoha the medzi zastávka. Podíde k nemu bližšie a natiahne ruku so slovami.* Rias Ryumi. Ako sa voláš ty? *Dúfa teda, že jej tiež povie meno a potrasie rukou. Však tak sa to robí keď sa s niekym zoznámiš nie? Chcela pôsobiť milo aspoň tu. Výnimočná situácia keďže majú pred Chz. Možno urobiť si nejakú známosť a čo to sa o ľudoch dozvedieť by nebolo od veci.*
Eijiro: Jop, jdu. Tak jsem se tu šel trochu porozhlédnout a protáhnout svaly. * Odpověděl jí, při čemž ukázal směrem ke svému ubytování. * Jsem až z Kumo. Docela dálka sem. Co ty? * Zeptal se poté zpět jí. Chtěl to nechat takto na takovém základním rozhovoru, jako když se prostě potkají děcka z cizích zemí, což toto mělo i být. Byl snad jen rád, že se Kast toulal někde jinde. Možná zase roznášel tu svoji ideologii. Nechtěl o ní moc slyšet, protože mu přišla dosti dětinská a na hlavu. *
Rias: *Pozorne sledovala každý jeho pohyb. Prekrížila si ruky na hrudi a jednou si podoprela bradu. Všimla si, že jeho pohyb nebol obyčajne plynulí ale taký.. trhaný. Tú silu z neho bolo vidieť. Cítiť. Zdalo sa jej , že to , že je na nie úplne pevnom povrchu mu vyhovuje. Prečo? Lebo pri úderoch neostal na mieste ale trošku sa pohol jeho smerom. Možno to mohla byť aj nevýhoda v nejakej situácií. Asi by tú jeho silu nechcela pocítiť v realite. Po tom, ako prestal a otočil sa na ňu sa len usmiala potmehúcky. * Ideš aj ty na Chunninské skúšky, že? * Možno sa chcela uistiť. Možno len naviazať konverzáciu. Aj keby jej povie áno, nijak by ju to nepostrašilo. Je veľmi malá pravdepodobnosť, že by ho proti sebe schytala. A už keby.. holt, nejak sa bude musieť vynájsť no nie? A teraz aspoň vie, čo dokáže. Teda aspoň z časti asi mohla vidieť jeho silu úderov. Aspoň si urobí trošku obraz o tomto zaujímavom chlapcovi. *
Eijiro: * Jeho pohyby nebyly tak zcela plynulé. Ne, kvůli písku, ale kvůli jeho stylu. Jeho styl byl trhavý, prudký. Každý pohyb si nesl velkou váhu a velkou sílu. Přeci jen byl i s tímto tělem značně silnější, než běžné děti, včetně shinobi dětí, jeho věku. Nicméně si tím ověřil, zda jeho styl boje bude dobrý. Písek mu v tomto nevadil, asi by mu vadil více při plynulých pohybech, které se napájely jeden do druhého. Ale díky těchto výbuších síly, se písek i hodil. Tak trochu prodlužoval jeho dosah, protože se posouval s údery. Po chvilce přestal a otočil se. Cítil něčí pohled. A taky si ověřil to, že ho někdo velice blízko sledoval. Konkurence pro Chuuninskou zkoušku. Nebo ani ne tolik konkurence, jako prostě někdo další, kdo ji měl absolvovat. Dívka. O pár let mladší, než jeho současný vzhled. Urovnal si oblečení a trochu se oprášil od písku. * Potřebuješ něco? * Optal se, pro jistotu. Mohlo se stát, že tam chtěli rozestavět další stany či ubytování a překážel jim, tak někoho poslali, aby ho vyhnal. *
Rias: *Ešte sa stále nepriblížila nejak úžasne moc, keď zbadala ako chalan zastal. Pozorne ho pozorovala. Trošku musela prižmúriť kvôli piesku oči. Začal robiť nejaké výpady a precvičovať niečo. Vyzeralo to veľmi zaujímavo. No aj tak ju to v chôdzi nezastavovalo. Však čo. Prinajhoršom prejde len okolo nejakého týpka, čo si tu cvičí na piesku. Čo je na tom. Hádam ju nedobije tu teraz. Čím viac sa približuje, tým viac je schopnejšia rozoznať siluety a možno si typnúť vek. Vyzeral o niečo staršie ako Rias. Tak na 13. Dokonca si všimla a že mal zelené oči a také zelenkasté vlasy. Keď bola od neho asi tak na pár metrov, musela sa zastaviť , založiť si ruky a pozorovať ho. Prišlo jej to veľmi fascinujúce. Ani nevedela, čo trénuje, no bolo to sakra rýchle. *
Eijiro: * Byl poměrně daleko od většiny lidí a rozhodl se prostě se lehce procvičit. Nekontroloval si okolí, nepotřeboval tak moc. Chtěl si otestovat, jak moc se změní rychlost jeho pohybů a díky tomu útoky i vyhýbání se na písku. Takže, jak se zastavil, tak se postavil do bojové pozice a začal na prázdno testovat výpady, údery a uhýbání. Písek pod nohama byl pro něj nezvyk. I když ne tak velký, jako ta teplota a sucho. Byl si vědom toho, že ho mohl takto kdokoliv zahlédnout. Tím lépe. Mohl někoho i zastrašit, což by pro dotyčného bylo výhodnější, než jít na zkoušku nepřipraven na to, co se tam může stát. *
Rias: *Občas jej ten piesok čo vietor rozfúkal padol do očí. Pretrela si ich a pokračovala ďalej. Hlavu mala sklonenú do zeme a ruky vo vreckách. Len tak rozmýšľajúc pochodovala, čím ďalej tým viac sa vzďaľovala od ich stanu Konožanov. Povzdychla si a pozrela pred seba. V diaľke zbadala nejakú postavu. Bola od nej len kúsok , takže vedela určiť , že je to chlapec. Teda aspoň si to myslela. Mohla to ovšem byť Trapka no nie? Videla, že má oblečené niečo vo svetlej farbe. Taký jej protiklad. Pousmiala sa a smerovala rovno za ním. Kto to môže byť?*
Eijiro: * Byl u Suny kvůli Chuuninské zkoušce, kterou musel kvůli postupu v Kumo splnit. Jemu to nevadilo. Bylo to příjemné osvěžení si základů a taky test toho, jak moc je schopen předstírat, že je pouze geninem. Už si v mysli ustanovil, co vše bude používat, či nebude. A toho se plánoval držet. A snad nebude jen tak jednoduše prozrazen. Kdyby byl, tak by měl být schopen při nejhorším prostě zdrhnout. Nyní pochodoval kolem různých táborů jiných vesnic, co si to tam vystavěly. Jejich, coby Kumo, byl velmi základní, ale díky přítomnosti ostatních to nemuselo být komplexní. Na sobě měl hodně jednoduché rozevláté oblečení. Vypadal spíš, jak když se přijel na tu akci podívat, než se jí účastnit. Nicméně měl oblečení zejména světlých barev. *
Rias: *Nemala čo robiť . Prechádzala sa neďaleko dočasného ubytovania pre KOŇOŽANOV . Boli tam všetci, čo sa išli zúčastniť CHZ a nejaký ten dozor či čo. Prechádzala sa ale von po piesku , zamyslená. Rozmýšľala aktuálne nad veľa vecami. Ale hlavná vec bola Chz , ktorá ju čakala. Nie že by sa bála to nie. Len pred tým mala určitý druh rešpektu? Bola to prvá výzva a prvý taký reálny boj. Okrem iného , od tejto skúšky závisel jej postup. Aj keď boli v sune kde bolo teplo jak v piči a piesku jak v riti , aj tak mala na sebe oblečené čierne voľne nohavice a čierne tričko. Srať slnko. Vietor tie veci pekne prefukoval. *
---: ...___
Risei: *Sedela na tráve, chrbátom opretá o stenu, nohy bližšie pritiahnuté k sebe. Jej pohľad párkrát padal na nebo, žeby tam niečo hľadala? Skôr sa v ňom strácala. Všímala si, ako sa všetky oblaky, ktoré sa tam objavia, pohnú. Ona mala v hlave len jednu vec, jej život sa nikam nehýbe. Furt je pri tom istom.* Mmm *Zašomrala si, pohľad sklonila dole na trávu a hneď na ho to dala zas naspäť. Užívala si príjemný vánok v oaze, v ktorej sa nachádzala. Jemná úľava od ustavičného piesku všade navôkol, no jej aj tak nevadil, i keď ho začínala mať už pokrk, zvyknutá už bola. Zrazu si všimla, ako jej akási muška pristala na dlani. Všimla si to vďaka tomu, že to cítila, ale aj preto, lebo proste otočila hlavu tým smerom. Bola absolútne potichu a okrem zvuku dýchania, ktorý vydávala, nič iné z nej nevychádzalo. Pery mala zavreté a v jej hlave plávali myšlienky, ako keď ryby sa snažia uplávať pred rybárskou sieťou. Jej pohľad nenaznačoval nič, niekto by povedal, že na niekoho čaká, alebo je iba znudená. Ale ona sa cítila inak, ale ako to len nazvať? Prázdno? Možno. Keď jej už muškiné ťápoty na dlani začali vadiť, tak len rýchlo druhou rukou pritlačila na svoju dlaň, čím z nej zostali teraz už len pozostatky. Neutierala si ruku, ani nič iné. Pri pohľade ju napadla iba jedna vec - dokázala by to urobiť s človekom? Nie zo strany sily, ale zo strany psychiky. Dokázala by žiť s pocitom, že niekoho zabila? To už ale zachádzala hlboko do premýšľania, zatriasla hlavou a rýchlo si ruku obtrela o trávu, čím odstránila mŕtve telo muchy.* Ach, tieto moje dlhodenné premýšľania, už ma ani toto nebaví. *Vstala, ruky pohodlne položila na svoju hruď a kráčala. Nevedela kam a zároveň aj vedela. Nevedela, kde a v ktorom cieli sa chce vidieť, keď skončí s kráčaním, avšak vedela, že na akom mieste sa nachádza. V pláne mala po skončení s prechádzkou sa proste dostaví domov.*
- - -: ..._
Risei: *Sedela na tráve, chrbátom opretá o stenu, nohy bližšie pritiahnuté k sebe. Jej pohľad párkrát padal na nebo, žeby tam niečo hľadala? Skôr sa v ňom strácala. Všímala si, ako sa všetky oblaky, ktoré sa tam objavia, pohnú. Ona mala v hlave len jednu vec, jej život sa nikam nehýbe. Furt je pri tom istom.* Mmm *Zašomrala si, pohľad sklonila dole na trávu a hneď na ho to dala zas naspäť. Užívala si príjemný vánok v oaze, v ktorej sa nachádzala. Jemná úľava od ustavičného piesku všade navôkol, no jej aj tak nevadil, i keď ho začínala mať už pokrk, zvyknutá už bola. Zrazu si všimla, ako jej akási muška pristala na dlani. Všimla si to vďaka tomu, že to cítila, ale aj preto, lebo proste otočila hlavu tým smerom. Bola absolútne potichu a okrem zvuku dýchania, ktorý vydávala, nič iné z nej nevychádzalo. Pery mala zavreté a v jej hlave plávali myšlienky, ako keď ryby sa snažia uplávať pred rybárskou sieťou. Jej pohľad nenaznačoval nič, niekto by povedal, že na niekoho čaká, alebo je iba znudená. Ale ona sa cítila inak, ale ako to len nazvať? Prázdno? Možno. Keď jej už muškiné ťápoty na dlani začali vadiť, tak len rýchlo druhou rukou pritlačila na svoju dlaň, čím z nej zostali teraz už len pozostatky. Neutierala si ruku, ani nič iné. Pri pohľade ju napadla iba jedna vec - dokázala by to urobiť s človekom? Nie zo strany sily, ale zo strany psychiky. Dokázala by žiť s pocitom, že niekoho zabila? To už ale zachádzala hlboko do premýšľania, zatriasla hlavou a rýchlo si ruku obtrela o trávu, čím odstránila mŕtve telo muchy.* Ach, tieto moje dlhodenné premýšľania, už ma ani toto nebaví. *Vstala, ruky pohodlne položila na svoju hruď a kráčala. Nevedela kam a zároveň aj vedela. Nevedela, kde a v ktorom cieli sa chce vidieť, keď skončí s kráčaním, avšak vedela, že na akom mieste sa nachádza. V pláne mala po skončení s prechádzkou sa proste dostaviť domov, zrejme ísť spať.*
---: ---
Suzuya: * Když uslyší Yuno tak mu to moc nepomůže. Prostě se stydí a on s tím umí žít. Když ho pohladí po tváři a podívá se mu do očí tak srdíčko mu buší jako kdyby někdo střílel z kulometu. *Um ahoj. *Nic víc ze sebe Suzuya nedostane, do momentu než se Yuno nepřesune zase pryč. *Sakra co mi to dělá! *Prskne naštvaně do prázdna a se svitkem v ruce odejde do svého pokoje. Lehne si do postele a začne si v něm číst. Nejprve si všechno pročte jen tak v rychlosti ale pak se rozhodne je prostě všechny prostudovat do takové míry, dokud si nebude pamatovat, co dokážou. Jako první se hodlá učit o Zetsubou a pak o Akuganu a na zbytek Kekkei Genkai si najde čas postupně také. Nikdo neví, jak dlouho tu nakonec zůstane. *
Yuno: *Zvedla se a usmála, když viděla jka zrudl.* Tak Suzuya je přece jen taky člověk a má stud. Jsi roztomilý, možná to je ten důvod, proč to dělám? *Optala se spíše sama sebe a pocuchala mu vlasy.* Tak já půjdu už pryč Suzuyo. Vrátím se brzy, to se neboj. Nebudeš tu dlouho sám. Nic tu neznič prosím, pro trénink využij zahradu. *Ještě ho pohladila po tváři. Podívala se mu do očí.* Zajímavé. *Usmála se a díky Hiraishin no jutsu zmizela a objevila se doma v Koragakure, změnila svou podobu za pomoci henshinu. Nechtěla, aby někdo věděl, jak teď vypadá. Chtěla být nepoznána. Zatím. Celý zbytek dne myslela na to, co vlastně udělala. A proč, proč se zase obklopila dítětem, když netušila co chce v životě sama dělat. Doufala snad, že jí Suzuya pomůže se rozhodnout? Kdo ví...Plácla sebou do postele, dnešní pobyt na slunci jí moc dobře neudělal.*
Suzuya: Hm tolik knih. To znamená mnoho informací. Myslím že budu mít co dělat. A mimo.. *Ani to nestihl říct a Yuno mu vytáhla tričko nad hlavu a dala na něj svoji značku. Suzuya se okamžitě pokusí tričko vrátit jak bylo. Ve tváři je celkem dost červený takže se zdá že je i trošku stydlivy. *Uhm. Já to uhm. Prostě děkuju za všechno. *Do ruky si vezme svitek ale ještě ho nečte. Prostě ho jen drží v ruce a pohled přesune na zem. *
Yuno: Proč? No...*Pokrčila rameny.* Ani nevím. Jsem asi divná. Tak asi proto. Třeba na to jednou přijdeš sám, proč. "Protože jsi přehnaně ochranářská ke každému." *Zamručel Gobi a Yuno se usmála.* Pravda... *Zamručela v souhlasu, jakoby mluvila sama se sebou.* Hele tady je ten svitek, ten si vem. Je dost veliký na to, aby jsi tam zapisoval i sám, třeba nějaké poznatky o tvém vlastním kekkei genkai. *Usmála se a srolovala svitek.* No, ještě ti tu uvařím něco, je tu hodně knížek, ve sklepě o rostlinách, jedech a tak, v pokoji, který jsi dostal jsou knihy o vesnicích, zemích, mapy a tak podobně. Je tam stručná mapa toho, co je po okolí domu, jak daleko jsou hranice a kde je tu přístav. Vážně ti doporučuji si najít nějaké létací kuchiyose, než se naučíš Hiraishin no jutsu. *Usmála se.* A když už jsme u toho. *Chytila ho za tričko a vytáhla mu ho nad hlavu, ruku mu připlácla na hrudník, přesně mezi prsa a tam mu zanechala svou značku.* Teď jsem si tě označila, není to vidět. Jestli chceš, můžu ti ukázat, jak ta značka vypadá a nechat jí zviditelnit, bude černá pak.
Suzuya: I oblečení jo? Super. *Suzuya si sedne k tašce a začne se v ní hrabat. Okamžitě si začne prohlížet vsechno to oblečení a opravdu se mu líbí. Zatím si to ale nezkouší a pouze ai to prohlíží. V moment kdy se Yuno ozve ohledně Kekkei Genkai tak Suzuyu zpozorní a přijde k Yuno. Zatím si svitek nebere. Nechce udělat hloupost a radši počká dokud mu ten svitek sama nepodá. *Rád bych získal všechny vědomosti, které mi můžeš předat. Stále ale nechápu z jakého důvodu to děláš.
Yuno: *Už měla hotovo, když se Suzuya vrátil a ukázala mu na tašku s oblečením.* Tady máš nějaké věci na sebe, bývá tu v noci chladno, není to zrovna nejteplejší ostrov. Takže si je vezmi, snad ti to bude. Mělo by, mám dva syny, takže bych snad velikosti oblečení měla být schopná odhadnout. *Usmála se (co v tašce bude je už na tobě). Mezitím, co se hrabal v tašce, pokud si ji vzal. Vytvořila Gugenem svitek a pero, začala do svitku psát podrobné popisky toho, co věděla o Kekkei Genkai, jaká znala a se kterými se setkala. To, že mu řekla v čem spočívají neznamenalo, že tím jeho výuka v tomto směru končí. Popsala tam všechna svá KG, Futton, Rinegan, Akugan, Youton, následně Zetsubou a Saton, Nagisino Shakidousu, Sharingan, Shireigan a Byakugan. Trvalo jí to dlouho, vypadala zamyšleně, snažila se to napsat tak, aby to pochopil. (V podstatě to samý, co je u běžných / obecných popisů KG)* Tak... *Oddychla si a počkala, než inkoust všude zaschne, pomohla tomu trochu svým horkým vzduchem. Srolovala svitek.* Tady jsou pečlivé popisky kekkei genkai a doujutsu, které znám dost dobře na to, abych byla schopná tě o nich poučit. Rozhodně to není vše, co znám, ale jsou to první, která mi vyšla na mysl a dokáži tě o nich pečlivě informovat. *Usmála se.*
Suzuya: *Po vysvětlení si Yuno ještě pozorněji prohlédne. Nakonec nad tím jen pokrčí rameny a vezme si ty hygienické potřeby a zamíří a nimi do koupelny. Rozhodně je tam jen tak nerozháže. Přehledně si je tam srovná tak aby to i vypadalo dobře. V tomhle je asi celkem pořádný a tak se zase vrátí za Yuno. *Yuno? Takže už mám hotovo co dalšího mám udělat?
Yuno: *Protáhla se a začala vyndavat věci z tašek, když se zarazila.* Ah...gomen. To jsem zapomněla. *Změnila svou podobu do více méně přirozena.* Gomen, já jsem ve vesnici známá jako taková, jakou jsi mě viděl. Takhle vypadám nyní přirozeně, před pár měsíci jsem byla přirozená s růžovými vlasy a hadí kůží. Nicméně, díky technice Henshin jsem schopná svůj vzhled měnit takovým způsobem, že nikdo nepozná, že je to technika. To tě naučím, až bude ta správná chvíle a teď šup, v téhle tašce jsou nějaké hygienické potřeby, tak je vezmi a odnes si to do koupelny. *Pobídla ho, sama začala vytažené věci dávat do skříněk a lednice.*
Suzuya: Nic dalšího už asi nepotřebuju. *Suzuyu ani nenapadlo že by mohl dostat i jídlo. Spíš vymýšlel že zkusí něco udělat z toho co je okolo domu ale Yuno očividně něco sežene. Během mrknutí oka je znovu pryč a on tam zůstal sám. *Co bych mohl dělat? *Zeptá se Suzuya sám sebe a začne se procházet po domě. Určitě nevkročí do těch pokojů, které má zakázané ale když to vše projde tak se opět vrátí. V ruce si vytvoří z papíru malého paketového motýlka a toho nechá poletovat okolo. Vyruší ho hlas Yuno, která se po nějaké době už vrátila. Suzuya se tedy zvedne a vydá se za ní. Ale zarazí ho to co uvidí. *Ehm a ty jsi kdo?
Yuno: *usmala se a chytila si oramen vlasu mezi prsty, pohravala si s nim.* No...dnes asi uz ne. Mam nejake povinnosti ve vesnici. Je neco jineho, co by sis pral, svitek uz mame, to zaridim. Ale neco jineho? Ah! Jidlo, no vidis to. Malem bych zapomnela. Vydrz tu prosimte. Hed budu zpatky. *Pomoci Hiraishin no jutsu se prenesla do koragakure. Suzuya mel tak hodinku casu pro sebe. Yuno mezitim v koragakure zmenila okamzite henshinem svou podobu. Hned. Vytvorila dva klony, kteri meli stejnou podobu, zase vypadala jako ta ruzovovlasa Yuno se supinkami. Dala se do nakupu, jeden klon nakoupil nejake obleceni, druhy drogerii a Yuno sama nakoupila jidlo. Kdyz uz mela vse potrebne, sesla se s klony u vchodu do domu v klre, aby nebylo zadne podezreni a tam se prenesla zpatky do domu v Zemi Mocalu. Donesla vse do kuchyne a polozila tasky na stul, klony se pak v oblacku dymu zrusily a Yuno zustala ve sve podobe ruzovlasky. Nejak ji to nedoslo.* Suzuyo...pojd mi pomoct s vybalovanim veci, prosim. *Zavolala.*
Suzuy: *Suzuya se usměje když dostane lízátko. Okamžitě si ho vezme, rozbalí si ho. Vloží si ho do úst a spokojeně se na Yuno podívá. *Ehm. Tak děkuju za všechno. *Možná by tomu mělo mnoho lidí problém uvěřit ale on opravdu poděkoval. Dokonce to bylo myšlené upřímně. *Tak o Kekkei Genkai díky tobě už vím. Pokud bude takhle lehké všechno tak to bude rychlé. Dneska mě asi něco dalšího už učit nebudeš že?
Yuno: Dobra, sezenu ti ho. *Usmala se a vytahla si lizatko, polozila ho na stul.* Mas rad sladke? Za kazde tve slusne chovani dostanes odmenu. Tak tady mas. *Prisunula lizatko az pred neho.* No, ucit...zjistila jsem, ze nemas snad ani tuseni o zivote. O kekkei genkai, o bijuu, o kekkei touta a mora...o vsem, ocividne vas v Sunagakure nikdo moc neucil. Naucim te to, pomuzu ti naucit se techniky, ktere budou v moji moci. Ukazu ti svet, to nejhezci ze sveta.
Suzuya: * Zamračí a to celkem dost. Yuno není první osoba, která po něm chce, aby místo požadavku slušně poprosil. Takové lidi většinou poslal do hajzlu ale Yuno mu toho nabízí celkem dost. Takže by to mohl překonat a vyhovět jí. Zhluboka se nadechne a pak pomalu vydechne a jeho zamračený výraz je rázem pryč. *Takže Yuno. Mohu tě poprosit o to, abys mi sehnala svitek s klanovými technikami klanu Saru? *Suzuya sám tomu nemůže uvěřit, že to opravdu řekl, ale hold musí se tomu přizpůsobit, pokud nechce spát někde venku. *Doufám, že tu nebudu stále sám. Rád bych měl někoho s kým si pokecat. A mohu se zeptat, co mě to vlastně chceš učit? PROSÍM.
Yuno: Jsi tu v mocalech, krys je tu v okoli az az. Muzes si je chytit sam. *Pokrcila rameny.* Hm...*zamyslela se.* Uvedomujes si, ze ja nejsem tvoje sluzka? Dojdu ti pro svitek s technikami. Neco vymyslim. Ale ocekavam nejake slusne vychovani. Pokud neco chces, pozadej o to. Slova prosim a dekuji se nauc pouzivat. Takze to zkus s tim svitkem znovu tak, aby namisto tveho rozkazu, vysla z tvoji pusy prosba. *Napomenula ho.* "Do tretice nezklamu! / Nezklamala jsi ani jednou. / Ale ano. Saitama je neustale bepouzitelny, Tatsuya neni zklamani, ale nejsem mu dost dobru matkou, stejne tak Saitamovi nejsem oporou ja, ale Michi, Tatsuyovi je Maiya... Chci citit, ze alespon jeden z mych synu me potrebuje. Treba by to mohl byt on. I kdyz to nenj muj syn. Mohl by mi dodat pocit, ze jsem v zivote uspela./ Jak myslis. Zda se byt drzy, budes mit hodne prace." *Gobi si oprel cumak o hlavu Yuno a ta si oprela bradu o svou dlan u stolu.* Cekam....
Suzuya: * Pozorně Yuno poslouchá a ihned jakmile zjistí, že tam jsou některé jedovaté bylinky a některé ne tak ihned dostane nápad jak to zjistit. Taktéž ho zaujme informace, že tam má vědeckou laboratoř. *Potřeboval bych nějaké laboratorní krysy, pokud to nebude problém. Nejspíš hold tak rok zůstanu tady, dokud nebudu mít dobrý způsob jak se odsud dostat a zase zpátky. Co se týká hospodaření tak s tím si nějak poradím. *Informuje ji Suzuya ovšem v hlase lze poznat, že je určitě zamyšlený. *Vlastně je tu něco co bych ještě potřeboval. Zda bys nedokázala od nějakého idiota ze Sunagakure nedokázala vymlátit svitek s popisem klanových technik z klanu Saru. *Suzuyovi se to tu rozhodně líbí. Není tu takové horko jako v Sunagakure a celkově tu má všechno co by potřeboval. * „Tady se bude trénovat a posilovat o dost lépe když na mě nebude pražit slunce jako v Sunagakure.“
Yuno: Zpatky? Heh...no, to bude slozitejsi. Jsme na ostrove. Nekolik desitek kilometru odtud, je zeme Demonu, sidli zde Usogakure. Jedna z hlavnich vesnic. Ale tato zeme je plna bazin a mocalu, lehce se tu ztratis a jeste vice snadno zahynes. Jdeme. *Naznacila mu, aby sel s ni, mezitim slozila pecet a vytvorila ctyri klony. Dva se daly do uklizeni zahrady, trhani olevele, cisteni jezirka a potoku a sekani travy kosou, dvalsi dva se daly do uklidu domu a pripravy pokoje pro Suzuyu. Yuno mu dala svuj pokoj. Zila tam se Shoem a proto do nej nechtela chodit spavat. Klon znicil predesle povleceni a postele. Fotky schoval do beden a tak, stejne tak stare obleceni Shoa, ktere tam stale bylo. Vse schoval a pokoj vytvoril tak, aby odpovidal potrebam maleho kluka. Druhy klon v dome uklizel spodni patro. Kuchyn a obyvak.* Jednou za cas ti sem poslu jednu ze svych sfek, aby ti nakoupila a poklidila. Ale nebude to denne, musis se naucit hospodarit. Na zahrade jsou bylinky. Nektere jsou jedovate, jine jsou lecive. Jsou Michiho a ja nevim, ktera je ktera. Nezajimala jsem se o to nikdy. Dole je sklep s laboratori. "Proc mne nenapadlo sem Yumiko oresunout....ted je to idealni ukryt. Strezeny." *Pomyslela si.* Nahore v patre je tvuj pokoj. Poznas to, je to jediny uklizeny.jsou tam jeste dva, meho syna a pritelkyne. Do tech nechod. Saitama by ti utrhl hlavu, kdyby to zjistil. *Usmala se a nechala ve drezu odteci vodu. Nejprve tekla trochu rezava, nasledne se trubky poradne proplachly a voda byla zase cista. Natocila si sklenici.* S tou potrebou cestovat. Hmm...bylo by fajn, kdyby jsi si poridil Kuchiyose, ktere umi letat. Jelikoz jsi na ostrove a techniku na teleportaci ocividne nezvladas.
Suzuya: To je jedno oheň je něc co já zrovna dvakrát nemám v oblibě. *Pak se Yuno chytí a stane se něco, co ho opravdu překvapí a tím je přesun do altánku v dříve zmiňovaném domě. Zatočí se mu celý svět a musí, se chytit Yuno aby to s ním neseklo o zem. Jednou rukou si na okamžik překryje oči a ty zavře. *Tak tohle bylo opravdu nepříjemné. *Když je už to po chvilce přejde tak Yuno pustí a začne se rozhlížet okolo. *Akorát potom teda na mě umístíš tu značku a pak bych požádal o nějakou mapu, abych se mohl zorientovat v této Zemi a abych trefil zase zpátky. *Suzuyovi se to tu celkem zamlouvá a i t jak to tu vypadá. Působí to na něj celkem temně a temnota je jedna z mála věcí, které má Suzuya opravdu ráda. *
Yuno: Znacka neni videt, je to jako neviditelne tetovani, ale jak chces. Dostanes ji treba na celo, pokud si to budes prat. Dum v zemi mocalu ti milerada ukazu. Ale budes se o nej muset starat. Je to takova tva povinnost za to, ze tam budes moci zit. Mozna ti casem vytvorim tve vlastni sidlo. Nebo by jsi toho mohl dosahnout sam. *Sledovala co dela, delal to vlastne ve stejnou chvili, kdy mluvila.* Papir? Zajimave... *Jeho klanove schopnosti ji zaujaly. Ale Shakuton vice.* Mohl by jsi to vyuzit pozdeji v silnejsi forme. Tohle je pouze zacatek toho, co tve kekkei genkai dokaze. Osobne jsem se s nim nesetkala, az dnes. Ale zda se, ze se jedna o Shakuton. Hodne jsem studovala. "co jineho se da take delat osmdesat let, nez studovat." *Zamrucela si v mysli.* Pokud dovolis, vezmu te sebou do toho domu. Tady je na me stejne moc neprijemne svetlo. Slunce neni muj nejvetsi pritel. *Natahla ruku, aby se ji chytil. Ona sama uz zacinala mit kuzi trochu zarudlou, od chvile. Kdy si odebrala supiny byla vice citliva na vliv slunce. Pokud se ji Suzuya chyti, prenesla by se s nim na zahradku v zemi mosalu, do altanku. Zmtrava byla zase o neco vyssi, zahonky zarostle plevelem a dum vypadal zchatrale.* Nebyla jsem tu nekolik let. Mozna vice nez deset? Nevim...
Suzuya: Takže nejprve k té značce. Klidně si jí na mě dej, ale chci ji na hruď. Potom bych chtěl zkusit ten dům v Zemi Močálů, pokud bych tam mohl být. A jako poslední věc. *Suzuya se skrčí a vytvoří si jeden papírový Shuriken (Kami Shuriken) a ten položí na zem. Později na něj nasměruje pravou dlaň a cíleně zapůsobí svojí žhavou Chakrou rovnou na papír a ten tím zapálí (Yaka Kigō). *Nevím moc se mi ta schopnost nelíbí. Moc mi připomíná tohle hrozné místo. Celkově mi přijde totálně neohrabaná a slabá.
Yuno: Hmm...Ano, to je to, díky tvé vrozené schopnosti ovládáš něco, co jiní ne. Víš co to je? Tvá schopnost? *Optala se, lehce se usmála, když více méně souhlasil s jejím návrhem.* Pokud dovolíš, tak bych si na tebe dala svou Hiraishin značku. Díky té bych se k tobě mohla kdykoliv dostat. Žiju totiž ve vesnici na obří želvě. Koragakure. Takže jsem dosti omezená a nebudu s tebou moct být pořád. Což stejně uvítáš. Mám možnost žití v domě v zemi močálů, ale je to už stará zatuchlina. Kdyby jsi cokoliv chtěl vědět, ptej se.
Suzuya: * Poslouchá velmi pozorně, co Yuno říká a snaží se pochytit každé slovo, které vypustí z úst. Jakmile mu Yuno oznámí, že by ho byla ochotná učit a případně mu dát nějakou sílu tak zavře oči. Přemýšlí, jak se rozhodne, protože v tom vidí nějaký postranný úmysl. *Takže nejprve k těm Kekkei Genkai. Jsou to prostě jisté schopnosti, které jsou genetické, a může je používat pouze pár lidí. Napadá mě pár Ninjutsu, které mohu používat jen já, nebo spíš neznám nikoho dalšího kdo by to mohl ovládat. *Suzuya se pak zamyslí, nad možností že by ho Yuno učila. *Původně jsem měl v plánu odejít ze Sunagakure což jsem splnil. Momentálně nemám žádný cíl, takže proč ne? *Suzuya moc neřeší komentář, ohledně toho že Yuno neví co se životem. *
Yuno: Víš vůbec, co Kekkei Genkai je? *Optala se, když si uvědomila, co řekl, jak se ptal, zda nějaké má.* Máš takovou vrozenou schopnost. Ovládáš věci, co jiní ne. Tyhle oči jsou taková vrozená schopnost, nazývá se Doujutsu. To znamená, že mám schopnost v očích, díky nim dokáži dělat určité věci. Pak jsou Kekkei Genkai, to jsou schopnosti, které jsou v podstatě v celém těle a ty jsi schopný díky tomu ovládat nějaké schopnosti, které jiní lidé nedokáží. *Vysvětlila, i když netušila, zda to v Suzuyove případě bude k něčemu.* Pokud by jsi chtěl, jsem ochotná tě učit a pokud uznám, že se neobrátíš proti mě, tak ti klidně zajistím nějakou schopnost, kterou by jsi mohl ovládat a být ještě více výjimečný. Stejně nevím, co se životem. *Dodala poslední větu potichu, trochu zklamaně sama ze sebe.*
Suzuya: Nikdo neříká že je nechci. Ty jsi na druhou stranu neřekla, že mi je nabízíš. *Suzuya se pak beze slov prostě vydá dál přes poušť a neřeší to už. *Ona to nějak přežije, a pokud ne tak se jí půjdu podívat na hrob. Je to jedno tak co řešit stejně jsem jí viděl 2x do dne a ona mě ani nevnímá, takže není co řešit. *Suzuya se na Yuno ani neotočí a pokračuje v cestě. Dal si úkol najít někoho, kdo ho zaujme natolik, aby mu byl ochotný důvěřovat. *
Yuno: Ah...umn.. *Zaskočil ji, Yun nemohla nic jiného, než se zasmát.* "Jsem paranoidní, proč jsem si hned myslela, že mu jde o sílu? / Protože všem o ní jde.." *Vrátila se z mysli k Suzuyovi.* V tom případě je nedostaneš. Když je nechceš. *Pokrčila rameny.* Vážně jsi takový necita, že opustíš starou nemohoucí ženu, která se o tebe celý život starala?
Suzuya: * Nebrání se, pokusu toho monstra ho chytit taky proč by měl. Ví, že by stejně neměl šanci. Jen se pozorně povívá na Yuno a poslouchá všechno, co říká. Když ho její monstrum pustí na zem tak dopadne na nohy a opráší si své oblečení jako by ho snad měl mít špinavé. *Já mám Kekkei Genkai? *Suzuya sám netuší, že techniky Shakutonu jsou vlastně techniky Kekkei Genkai. *Ehm nevím o tom, že bych měl mít nějaké Kekkei Genkai. *Poznamená Suzuya trochu zmateně. *Každopádně ten Akugan ti dává pěkné děsivé oči to je to, co mě zajímá. Taky jsem ti to pochválil. Nechápu, proč mi tady vysvětluješ, co to umí.
Yuno: Chyť ho. *Zamručela a monstrum udělalo co řekla, chytila Suzuyu za ruce. Monstrum byl takový malý kulatý démonek, s dlouhýma rukama a nohama (asi tak ale v černé odkaz » ). Yuno se usmála.* Tohle jsou ty oči. Tohle taky. *Ukázala mu dlaň, která byla zabarvená černou tekutinou.* Toto je moje krev. Nikdy nevykrvácím, protože se neustále obměňuje. Dokážu vytvářet iluze, silné. Kdekoliv a kdykoliv, nechat někoho, nebo něco zmutovat díky této kapalině. Pusť ho. A zmiz. *Dala další rozkaz a monstrum Suzuyu pustilo, následně se rozpadlo v prach. Zmizelo, stejně tak Yunina nenávist okamžiku, kdy ho stvořila.* Cena za takové oči bude citlivost an přehnané světlo, ale výhodou ti bude neomezený zrak ve tmě. Akugan. Je to Akugan. *Otřela si krev do šatů a pokračovala v cestě.* Ty máš také kekkei genkai, že?
Suzuya: * Suzuya nechápe o, co se jedná. Absolutně nechápe, co jsou ti malý démonci zač. Jen se po nich rozhlíží a zaujatě je sleduje. Suzuyovi úplně ujde, jak Yuno vytváří své monstrum. Ani trochu si toho nevšiml, dokud o to monstrum nezavadil pohledem. Suzuya ani nemrkne a prostě na něj jen zírá. *Co to sakra je? *Suzuya se určitě nebojí ale je spíš překvapený. *
Yuno: Tak jak chces! *Chytila do ruky trochu pisku a rozhodila ho do vzduchi, pomoci techniky Kokurui no Hokori vytvorila iluzi, ze zrnka pisku jsou mali demonci. Kteri poletovali vzduchem a ruzne narazely do Suzuyi. Yuno pak odpecetila kunai a bodla se do dlane. Jeji krev, cerna tekutina ji stekala po dlani. Yuno ji vyuzila na to, aby zhmotnila jedno z jejich monter z jeji predesle Iluze. Bylo hmotne, bylo temne, hodne. Yuno do neho taky vlozila hodne sve nenavisti.*
Suzuya: Huh jaká moc? *Suzuya nějak nechápe co tím Yuno myslí, protože on absolutně netuší, že by její oči měli mít nějakou moc. Netuší, co jsou Bijuu, Kekkei Genkai, Doujutsu a tak dále. *Jen jsem říkal, že máš pěkné oči a kde jsi je vzala a ne abys mi dala svoje oči. Pro nějakou změnu barvy očí nehodlám sloužit nikomu. *Suzuya se dokonce zastaví a věnuje Yuno pozorný a částečně naštvaný pohled. *Nemusíš mě hned obviňovat, že něco chci.
Yuno: *Zamhourila oci. Tenhle pristup se ji nelibil. Pak jen zamrucela.* Oci...vsochno chteji jenom moc. Co bych z toho mela ja? Kdybych ti je dala? Hmm...od tebe asi nic. Nemas co bys nabidl za opatku. Leda tak svou vernost a zivot a s tvym pristupem nevim, zda bys vernosti byl schopen. *Mluvila chladne.*
Suzuya: * Už se jí plánuje odpovědět, jak se jmenuje, ale Yuno to řekla za něj, takže mu aspoň ulehčila práci. *Neměl bych ji nechávat? Pravda možná bych se měl vrátit a urychlit jí její odchod co? Počkat ne neměl. Nějak mě nezajímá. A i kdybys mi změnila život tak co už to mě taky nezajímá ale co kdybych pak už nebyl tak moc zajímavý? *Suzuyu Yuno moc nezajímala tedy do chvíle, než se jí podíval do očí. Okamžitě si totiž všiml toho, že má úplně černé oči a to v něm vzbudilo jistý zájem. *Pěkné oči kde je mohu sehnat?
Yuno: *Lehce zvedla koutek v usmevu.* Jsi vazne zajimavy. Takhle mluvit s nekym, kdo by behem vterinky dokazal cely tvuj zivot zmenit. *Trochu si nahnala Ego, ale hned na to zmenila smer mluvy.* Jsem Yuno. Ty? *Vlezla mu do hlavy za pomoci Shintonu. Vyzvedela si tak jeho jmeno.* Suzuya...uz to vim. *Usmala se.* Nemel bys nechavat babicku samotnou.
Suzuya: Pár věcí. První je že nevidím důvod proč ti odpovědět a další je že žádný cíl nemám. Jen chci z téhle Země co nejrychleji vypadnout. A abys neřekla, že jsem parchant tak ti teda řeknu, proč jdu pryč. Prostě protože mě to tam nic neříká. A kdo jsi ty? *Suzuyu moc netrápí, že by ji asi měl vykat ona ho zase jen tak beze slova následovala tak ji prostě tyká, proč by nemohl. *
Yuno: (Suzuya si spletl jmena, ma tam byt Yuno) *Ani se na neho nepodivala, proste sla dal. Kdyz se konecne optal, pousmala se.* Chci vedet, proc nechces byt ve vesnici, zda se byt dost idylická. "Proc se ptas, kdyz to vis?/ Protoze to chci slyset." *Prohodila par slov s Gobim, dale se venovala chuzi.* Mas li nejaky cil, mohu ti pomoci se tam rychleji dostat.
Suzuya: * Kari ho dost překvapí, když se tak vedle něj najednou objeví a kráčí vedle něj. Každopádně jí věnuje jen jeden krátký pohled a to je všechno. Ani Kari nic neřekne. Prostě pokračuje dál v cestě napříč Zemi Větru. Možná by se měl bát, o koho se jedná nebo mít minimálně starost ale Suzuyovi je to úplně jedno. * „Co po mě tak může chtít?“ *Suzuyovi je sice ukradená ale na druhou stranu se v něm probouzí jeho slabost a tou je zvědavost. *Co chceš? *Zeptá se chladným hlasem. *
Yuno: *obesla kus ohraniceni vesnice a pak se vratila a drepla si na hradbu u brany, sledovala lidi, kteri chodili ven a dovnitr. V tu chvili prochazel maly Suzuya. Maly...uz byl dost stary na to, aby se o sebe postaral. Yuno ho sledovala, jak prochazi kolem straznych, prohodil s nimi par slov a pokracoval dale. Videla jakym smerem jde, ale jeste chvilku pockala, sledovala, zda nevyjde nekdo dalsi. Nikdo.* Zda se, ze to tady nikdo nechce opustir, tak proc on jo? "Mozna ze stejneho duvodu, proc jsi ty ted mimo vesnici, ma mila." *Ozval se Gobi a Yuno jen sklopila pohled.* Ja jsem ale ve zlate kleci...tahle je z pisku, da se snadno znicit. *Zamrucela. Nemela rada, kdyz ma Gobi pravdu a on ji mel vzdy, co se jejiho chovani tykalo.* Ts. *Usklibla se a seskocila na zem, pred branu. Vydala se za Suzuyou. Ale proste vyuzila sveho klanu z Kirigakure a diky sve rychlosti byla u neho behem vterinky, vzduchove vlny, ktere se za ni tvorily vi/yrily prach a pisek. Zastavila vcelku lehce. Pokracovala vedle Suzuyi, aniz by neco rekla.*
Suzuya: * Suzuyu to tu začíná srát každým dnem víc a víc. Stav jeho senilní babičky na tom taky není zrovna dvakrát nejlépe ale Suzuyu to nijak netrápí. Míří si to rovnou mimo vesnici, protože se rozhodl stát se Shōkin Kasegi a momentálně je ta chvíle kdy opouští Sunu. Suzuya je oblečený v ( odkaz » ) a vlastně jediné věci, které má je dvojice zápěstních nožů Tobidashi Deba připevněných k zápěstí po rukávy a lahvička s drogou Shigeki v kapse. Kolem brány si v klidu projde a strážci mu popřeju štěstí při cestě ale Suzuya se na ně ani neotočí. *Jasný hlavně že vypadnu z téhle díry. *Suzuya pokračuje dál a vůbec nějakou Sunagakure neřeší. *
Yuno: *Nemela zadny cil, spise se tak potulovala. Jednou v Kore ji doslo, ze ji z prochazky v pousti vyrusil Reiji a tak se rozhodla svou prochazu dokoncit. Uz jen protoze chtela znat presneji to, jak to v okoli Suny vypada. Zamer? Zadny, nic spatneho neplanovala, ale co kdyby ji Nagisa nekdy potrebovala v Sune? Uz na ni byly videt zmeny. Vlasy mela rude, kratsi a hustsi. Rty plnejsi, tvar bez naznaku supin, avsak ty na zadech v oblasti krize jeste mela. Jeji oblicej byl jako vymeneny, konecne bylo i videt jeji tetovani hadu. Sice schovane pod oblecenim (viz vybaveni), stejne tak bylo schovane jeji elementarni tetovani. Yuno nela na krku jen svuj privesek, kde mela vse zapecetene. V puse zuzlala lizatko, byla to jeji nova vasen. Kdyz uz se nemohla ve vesnici projevovat svou silou, zacala vykupovat lizatka a cucat je pro stovkach, (zubni kazy in commin). Mela jich oar i v pouzdre na jedy, ktery mela na stehni, hned pod saty, jako podvazek. Jedy mela v privesku. Byla pobliz Sunagakure a zrovna potkala nejake lidi, asi obchodniky. Kteri vychazeli z bran vesnice. Yuno se dala tim smerem. U bran se zastavila, sledovala shinobi, kteri branu hlidali.* /Chcete jit dovnitr?/ *Optal se jeden z nich. Vesnice byly v relativnim miru, tak proc Yuno vahala?* Bude vadit, kdyz se projdu v okoli? Nejak se na vstup do vesnice necitim. *Odpecetila z privesku celenku Koragakure. Ujazala ji strazci.* Jsem z Koragakure, Yuno Takeo. *Strazny vahal, chvilku nevedel co rict a tak Yuno proste vyuzila Shintonu a donutila ho si myslet, ze se da Yuno nastoprocent verit. A tak nechal Yuno jit a ta si vybehla na hradbu vesnice a pokracovala ve sve ceste. Sice na pisecne stene, ale stale se na tom dalo chodit.*
Rpg: zrušeno
Suijun: *Pousměje se jen lehce, protože rty to nesou nelibě a hrozí, že popraskají. S hlasitým nádechem se nakonec odmlčí. Usuzuje, že tohle vše je k něčemu očividně dobré. Ale ne zase k tak moc věcem, jak by se bylo mohlo v jistých chvílích zdát. Ale momentálně si to může přeci jen dovolit. Může a též taky dovolí. A ta péče o zraněnou kůži je opravdu strašně moc fajnová. Začne usínat, ač paradoxně cítí též zase žízeň. Jenže jí je příjemně takhle, bez potřeby promluvit. Je ochotná tu takto být pár dní, než se vzpamatuje a pak se vrátí ke svým obvyklým činnostem k nimž patří i onen alkohol. Voda jí moc nejede.*
Hibiki: *Jemně jí hladí ruku. Je si moc dobře vědom toho, že jeho sestřička Suijun měla k Rurimu snad nejbližší a nejintenzivnější vztah ze všech sourozenců. Proto moc dobře věděl jak je to pro ni těžké. I on sám byl tím zdrcený. Všímá si sestřina pousmání po tom, co jí připomene tu legrační historku.* A já jsem si pak myslel že to zabere a začal jsem žebrat u té staré paní... a ta jen naštvaně odešla. *Zasmál se.* A já se cítil hrozně provinile... *Dodal usměvavě a kouká na Suijuniny spáleniny. Sice si moc z toho neodnese, když pouhým pohledem neusoudí jejich stav, ale samozřejmě usoudí, že ještě jedna vrstva krému neuškodí. Proto začal znovu nanášet ten příjemně chladivý, průhledný krém.*
Suijun: *Krátce ji silně obklopí pocit smutku, který způsobí i zadrhnutí se jejího dechu, jak moc sváže její hruď ten pocit, jako obrovská tíha, když je řeč o Rurim. Začne se však uklidňovat a snaží se ten smutek nechat odplynout, takže notnou dobu jen mlčí a hledí stranou, jen ne na Hibikiho, protože jinak by se neudržela a propukla by v pláč. Když už si začíná být jistější svým hlasem a nemá hrdlo stažené tou silnou emocí, promluví.* Jo.. *Hlesne jen tiše v souhlas a vydoluje na tvář pousmání. Mastička zatím začíná plnit svůj účel.*
Hibiki: *Nadzvedne obočí, když se Suijun omluví. Nejprve ji nechává jen mluvit a dále se stará o popálená místa na kůži, ale poté přestane a na chvíli jí kouká jen do očí. Usměje se a pohladí ji jemně po čele, které má také trochu spálené. Ale jen trochu.* Není za co se omlouvat, onee-chan. To, co děláš, není správné, ale je to pochopitelné. *Řekne se smutným úsměvem, ale poté chce ještě něco dodat. Přiblíží se k ní hlavou, s upřímným pohledem.* Mně taky moc Ruri chybí. *Promluví tišeji a povzdechne si.* Chce to čas, onee-chan. Jednou tu budeš zase ty. *Usměje se. Vzpomene si na to, jaká byla Suijun šťastná a bezstarostná.* Pamatuješ, jak jsme kradli kusy oblečení a dělali, že jsme sirotci? *Osvítil Hibiki trochu tu temnou chvilku a tiše se zasmál.*
Suijun: *Zatímco jí vychází mladší bráška vstříc a ulevuje jí od trápení, které ji souží, vzpomíná na ten včerejšek a zastydí se.* A gomene za to včera.. *Odtuší nakonec s mírnou averzí. Horko těžko se jí ta omluva dostává přes rty, ač je myšlena upřímně. Je to něco proti její přirozenosti, kord nyní.* Nebyla jsem to pořádně já, že? A nejspíš ani nyní.. *Povzdechne si nakonec. Už jí nedělá takový problém mluvit. Přesto mluví opravdu pomalu s jistou rozvahou a tiše. Potřebuje hlas zatím ještě šetřit.*
Hibiki: *S úsměvem sleduje, jak Suijun vrní a užívá si toho chladivého efektu. Ale ta mastička je drahá, a není jí tolik. Popřemýšlel nad studenými obklady. Zatím to nechává být, ale v nejbližší době to navrhne. Jakmile Suijun natáhne k němu ruce, trvá déle, než mu dojde, že chce tedy další dávku. Spíše mu to dojde, až když ho na to Suijun upozorní.* Dostaneš přídavky klidně dva! *Řekne s úsměvem a políbí Suijun na čelo. Začne jí znovu namazávat spálená místa na kůži a dává si záležet. Vrní i on, je spokojený, protože má možnost konečně svému sourozenci pomáhat s vědomím, že si toho ten druhý váží. :3 *
Suijun: *Rozvrní se nad tím příjemným pocitem, který její tělo prostupuje. Ten chladivý efekt, jenž jí uvolňuje dopřáním toho klidu od žalování zraněné kůže. Až dosud si plně neuvědomovala, jak jí to vlastně trápí. Ale nyní, když to odeznívá, je to lepší. Ještě mu nastaví znovu ruce, protože chladivý efekt mizí. Sluníčkem spálená, vysušená kůže totiž velmi rychle to vlhko pohlcuje. Stále je nejen zarudlá, ale i rozpálená horkostí.* Hmm? Žádám přídavek. *Informuje ho nedočkavě. Ostatně,části těla skryté srstí nebo vlasy a též jakýmkoliv kouskem oděvu, by měli být nepostižené.*
Hibiki: *Svou ruku, kterou svou sestru podpíral, odsune a položí na postel, protože se už sama dokázala opřít. Je šťastný. A spokojený. Protože konečně vidí nějaký postup, Suijun se z toho pomalu, ale jistě, dostává. Opatrně pokládá prázdnou sklenici na stůl, a když se podívá na Suijun, začne poslouchat její prosbu. Přikývne a jde do koupelny, podívá se do zrcadla. Kruhy pod očima, to kvůli těm blbejm nočním můrám o umírající Suijun. Zamračí se, ale po chvíli s lehkým úsměvem otevírá skříňku, na které zrcadlo i bylo. Bere tubu s chladící a uklidňující mastičkou, právě na spáleniny od sluníčka. Zavírá skříňku a přichází k Suijun. Prohlíží její ruce a na každou nanese trochu mastičky. Vždy předtím upozorňuje, že to bude trošku studit. Ale popřemýšlí.* Máš je ještě někde? Nechci tě vysvlékat bez povolení. *Říká s klidem v hlase a klečí u Suijun.*
Suijun: *Je ráda za tu všímavost, i když nemůže se za to, že je to vůbec zapotřebí, nestydět. Pomaličku získává opět nějakou tu schopnost pohybu zpátky. Sama se tedy přisune blíž k čemukoliv o co se může opřít zády, aniž by byla nutná podpěra od Hibikiho.* Nějaká mast.. Na .. spáleniny? *Mluví s odmlkami, aby šetřila krk a hlasivky. Zaručeně už jí je lépe.*
Hibiki: *Automaticky uposlechne a na chvíli se vším přestane. Hladí Suijun jen lehce po čele, aby stále věděla, že tu pro ni Hibiki je. Nicméně už i sama ví o jeho přítomnosti díky navrácenému zraku. Samozřejmě, když Suijun řekne, že se chce jenom napít, přikývne.* Dobře, vajíčka ti pak přihřeju. Studený do žaludku by nebyly dobrý. *Řekne s úsměvem a vezme skleničku vody. Volnou a bližší rukou k Suijun ji vezme za záda a zvedne tak, aby seděla. Sám přitom sedí, takže není riziko, že by jeden z nich spadnul, nebo vyklouzl, nebo tak něco. Vezme skleničku s vodou a znovu jí dopřává krátké doušky studené čisté průzračné vody. Rukou, kterou podpírá její záda, ji jemně hladí.*
Suijun: *Není jí moc příjemné, že o ni musí pečovat v tomhle ohledu někdo další jiný, hlavně ohledem očí. Přetrpí to však, protože pak konečně vidí a sama nemá sílu na to, jak by mohla tedy vůbec tomu počinu Hibikiho zabránit? Možná tak slovy. Jenže by jí to nepomohlo, oči by zůstali zavřené.* Dobrý.. Díky. *Rozpačitě uhne pohledem stranou, protože se za svou slabost stydí. Ten pohyb jí však stál opravdu dost úsilí. Též nakonec skončí přemýšlením nad potřebou jíst. Hlad sice necítí, hlavně tu žízeň. Ale je jí jasné, že by něco sníst měla po té době. Jenže teď by se do toho asi nedonutila.* Ne, akorát tak se napít.*
Hibiki: *Sice jí stále nejdou otevřít oči, ale po pár dalších kapičkách vody a lehkém promnutí prstem Hibiki přestává s těmito věcmi. Nemusí to být Suijun dvakrát příjemné. Všímá si také, že sestřička se najednou více uvolní, spokojeně si vydechne. To mu dává určitě najevo, že je ráda, že tu je, alespoň Hibiki je tak přesvědčen. Snažíc se Suijun uvolnit ještě více a hlavně ujistit ji, že je tu pro ni, hladí ji jemně po čele. Vajíčka nechává zatím vajíčky, která už jsou jen teplá.* Máš už chuť na snídani? *Zeptá se s úsměvem.*
Suijun: *Samozřejmě, že je má slepené, ale je to i písek. Takže jenom trošička vody teď moc nepomůže, když nenachází dost vůle a síly si je promnout, aby je mohla otevřít, až poruší to pojivo. Uklidněně vydechne a uvolní se, opravdu. Přeci jen bráška s ní mluví. Stará se o ni. Ač obvykle by to bylo naopak. Suijun by měla navrch nad bráškou. O to jí však nejde. Dělá jí společnost. Těší jí to. I když ještě nemůže otevřít oči, přemýšlí. A to dost důležitě.*
Hibiki: Tak... teď by ti mělo být opravdu lépe, sestřičko. *Říká s klidem, možná i snažíc se utěšit svou sestru, v hlase. Pozorně poslouchá, co se to jeho sestra snaží Hibikimu povědět.* "Oči.. co s nimi?" *Samozřejmě svůj pohled přesune na oči své sestry. Jsou zavřené. Možná jsou slepené, tak že by použil vodu? Možná by ji i trochu osvětil. Položí lžíci zpátky na talíř a vezme skleničku s vodou. Ukápne jednu nebo dvě malé kapičky, malinké množství vody na každé Suijunino oko.* Je to lepší? *Zeptá se starostlivě, ani trochu to nevypadá že by dělal blbého nebo si z ní dělal srandu. Opravdu si myslí, že je má prostě slepené.*
Suijun: *Sice vodu nemá příliš v oblibě, ale tak nějak se nebrání, nemůže. Ale i kdyby mohla, nechala by ho. Cítí, že má Hibiki pravdu a ta voda jí pomáhá, i když to trvá celkem dost dlouhý čas, než se to nějak víc projeví, než na možné schopnosti opětovně mluvit. Neodkašlává si však. Necítí, že by jí to mohlo pomoci.* Oči.. *Hlesne tiše a ochraptěle. Její hlas ještě nebude nějakou dobu v pořádku, zřejmě. Ale to se napraví. Jen to nebude hned. Až teprv nyní si uvědomí vůni vajíček, která je v pokoji cítit od příchodu brášky.*
Hibiki: *Jednou rukou ji jemně usadí, prostě ji zvedne a jemňoučce přisune. Poté jí zvedne bradu, otevře pusu a pomalu do ní nalije malé množství vody.* Musíš se napít. Musíš mít v krku sucho jako na poušti. *Pokračuje v podávání malých doušků, jídla se zatím ani nedotýká. Stejně je to horké. Chvílemi Suijun jemně pohladí po čele a po hlavě, aby kdyžtak zůstala v klidu, i když má mnoho důvodů proč být smutná. Proto se snaží co nejvíce být k ní klidný a hlavně milý, aby viděla, že se aspoň snaží. Nebo tedy alespoň slyšela a cítila, v tuhle chvilku.* Teď by tě už neměl tolik bolet krk. Zkus si párkrát odkašlat, pročistit si krk. Taky musíš mít velký hlad... *Zamumlal a natáhl se pro talíř s vajíčky a přidanou dřevěnou lžící. Nabere malou hromádku kořeněných míchaných vajíček a přenese ji k Suijuniným ústům.* Musíš jíst.
Suijun: *Když prostor u ní začne vychládat, začne vnímat nepřítomnost Ruriho. Ne, ne Ruriho, ale té nyní ještě neznámé osoby. Cítí se osamoceně Ani se nehla od chvíle, kdy takto procitla. Ne že by nechtěla, ale nemá k tomu dost sil. Slyší blížící se kroky a sotva znatelně pohne trošičku, opravdu trošičku jedním ouškem nad tím hlasem po takové době ticha. Z hlasu ovšem už ví. Konečně ví s kým má tu čest a pocítí smutek. Pocit ztráty. O ano. Tak ráda by se byla mílila. Uvědomuje si, že část jí samé stále doufala, opravdu doufala v přítomnost Ruriho. Místo něj je to ovšem Hibiki. V krku a ústech má vyprahlo. Nezvládne ani promluvit, tím si je jista. Tohle uvědomění zase došlo spolu s poznámkou o vodě a její potřebě pít. V mysli jí při slovech o pití vytane její saké a jeho chuť. O ano, to by si celkem klidně ráda dala radši než nějakou obyčejnou vodu. Sotva znatelně se jí pohnou rty, ale nic víc. A to by se jinak už dávno za normálních okolností zakřenila nelibostí.*
Hibiki: *Nakonec vstává, protože chce, aby Suijun měla další přísun nějakých tekutin a hlavně stravu. Seskakuje z postele a dává si jen tepláky, přičemž odchází dolů, do kuchyně. Mamka zatím ještě spí. On ale chce udělat vajíčka. Něco, co je dobré a sklouzne dobře do žaludku. A je to parádní na něco jako kocovinu. Tak proč ne? Rozklepne vajíčka do kastrolu, který už je rozehřátý a v něm je trochu rozpuštěného tuku. Trochu dosolí, dokoření, míchá dokud to není dobré a vysype na talíř. Vyškrábe zbytky z kastrolu, které se třeba přilepily na vnitřní stěny a nalévá do velké sklenice čerstvou vodu. Všechno odnáší náhoru a vchází do pokoje.* Mám pro tebe snídani, onee-chan. A pití. *Říká a pokládá všechno na noční stolek. Sedá si k ní a bere sklenici vody.* Měla by ses napít.
Suijun: *Dál leží, ale znovu si povzdechne. Je to moc pracné ta snaha otevřít oči. Zanechává toho tedy a pomalu jde líně opět upadat do toho spánku. Mohla by tak pospávat ještě opravdu dlouhou dobu. Je to příjemné to nic nedělání a svět je tak těžký. V danou chvíli se ani nezamyslí nad tím, že před smrtí Ruriho jí to tak nikdy nepřišlo. Žila hodně aktivně, když zrovna nespala a kupodivu i ten spánek jí přišel opravdu nebývale aktivní. Od smrti Ruriho se to už ovšem drží jen jejích snů.*
Hibiki: *Hibiki se na chviličku probudí, ale jen kvůli té noční můře. Nic jiného ho neruší. Otevře vystrašeně očka a jen koukne za sebe. Suijun je pořád u něj. Uklidní se a znovu usíná... tentokrát má klidný spánek a někdy jen tiše zavrní, díky tomu, jak je v posteli příjemně. Probouzí se pořádně až kolem osmé hodiny ranní, kdy se trochu protáhne a hodlá vstát. Ještě ale chviličku leží.*
Suijun: *Nedaří se jí otevřít oči a pomaličku spíš začíná opět upadat do spánku. K tomu se zdá, že spáč, kterého se dotýká, má noční můry, zřejmě. Nějaký sen to je zcela určitě. Teprv nyní jí začíná svítat, že tohle není Ruri. Vydechne nosem v povzdechu. Cítí smutek, ale ani ty slzy momentálně nejsou. Je tedy už při vědomí, motá se jí hlava i myšlenky, ale tak vyčerpaná, že se nehne a zůstává nadále poctivě na svém místě. Snaží se si během toho vzpomenout na to, kdo to asi zřejmě je tak blízko u ní.*
Hibiki: *Asi čtyři hodiny ráno a venku pořád ještě trochu tma. Hibiki spí hodně dlouho, jelikož byl unavený po té trochu fyzicky náročnější cestě. Ze spánku jemně nespokojeně zamručí a zakňučí, přičemž po chvíli znovu začne nevědomky vrnět a znovu usíná, když ho Suijun tak víceméně opustí. Během spánku se stihl překulit tak, aby byl čelem k ní, když se tulili. Po malé chvilce se lehoučce protáhne a poté se zase choulí do klubíčka. V tuhle chvíli se mu nezdá něco pěkného. Zdá se mu, že Suijun mu umírá před očima. Nevypadalo to tak, ale v tu chvíli, kdy jí pomáhal pryč ze skály, do vesnice, do domu a pak do svého pokoje, moc se o ni bál. Že se jí něco stane. Proto si něco možná vystrašeně mumlá ze spánku nebo tak něco.*
Suijun: *Potřebuje se napít. Ano, probouzí se ze spaní, pomaličku. Uběhla dlouhá doba totiž, zatímco tu tak leželi. Teprve si začíná uvědomovat onu všudypřítomnou bolestivost své kůže. To se ozývají ta spálená místa A hlaně si připadá jaksi chaoticky ve svém dehydratovaném stavu, který s sebou přináší i jistý druh nehybnosti. Žaludek zaprotestuje škrundáním. Jediné co během 48 hodin jím prošlo, byla nějaká voda a alkohol. Hlavně alkohol. Suijun zkouší rozlepit oči. Zprvu jí nepřijde nic zvláštní na tom co vše vnímá.*
Hibiki: *Takhle jako malý u svých velkých sester spal jako malý, když měl zlý sen a nechtěl usínat sám. Taková menší vzpomínka... teď to ale bylo naopak, on tady chtěl spát, nicméně k němu se nyní připojila i Suijun, která měla spíše strach než zlý sen. Ale kdoví, co se jí zdá právě teď. Vypadá ale spokojeně, dokonce se k Hibikimu přitulí. Ten začne tiše vrnět... zčásti že je spokojený a zčásti ví, že to ostatní kočky trošičku uklidňuje. Prsty škrabká Suijuninu ruku, která je teď lehce obtočená kolem Hibikiho hrudi.*
Suijun: *Nevydrží být dlouho během svého spánku čistě jen v téhle pozici. Od mala byla zvyklá na to, že je poblíž Ruri. Její život byl jeho ztrátou též otřesen, ač nejspíš jinak než u ostatních. Nyní, když má vedle sebe někoho dalšího podvědomě se přisune blíž, aby se více dotýkali. Nechce se cítit sama. Přitiskne sek Hibikimu a stulí se kolem něj. A teď ji sice nic nějak příliš netrápí, ale až se bude probouzet, uvědomí si opět spálenou kůži od sluníčka a žízeň s bolehlavem, kdy nebude pořádně ani vnímat. Pro teď však spokojeně spí. Ta tam je to napětí.*
Hibiki: *Konečně si všímá, že je Suijun lépe. Že je uklidněná. A dochází mu, že byla tak rozrušená kvůli malému bráškovi. I Hibikiho to mrzelo. Ale ne tolik, aby nebyl odhodlaný Suijun pomoct. I mamka o ni už měla starost. Chtěl jí pomoct z alkoholismu, ale hlavně z frustrace kvůli Ruriho smrti. To, co řekne Suijun s pousmáním před spaním, jeho názor jen potvrdí. Povzdechne si, spokojeně i smutně. Spokojeně díky tomu že konečně sestřička usnula... smutně kvůli tomu že jak se probudí, bude zase nešťastná. Trošku odtlačí, ale jen trošku a opatrně, Suijun k prostředku postele, ať si může lehnout v klidu. Nechce si ale zasvinit postel ještě víc, a tak se vysleče alespoň do trenek. Za co by se měl jako stydět? Je to jeho sestra. Jelikož mu Suijun položila ruku na rameno, on svou volnou ruku položí na hřbet té její a usměje se. Usíná s klidem v duši.*
Suijun: *Uklidní se trochu, když je brána z toho pokoje ven. Též j íto ovšem přináší menší pocit ztráty. Přesto je jí lépe, když už tam není. Jaksi jí unikají nějaké chvíle dění. Třebas jak dlouho trvala cesta pryč z pokoje? Co dělá najednou na posteli? Přeci jen pokoj Hibikiho je jiný. A pro ni není tak znám. Na to už leží a vnímá uklidňující, tišící hlas brášky a tíha deky. Tím, že u ní Hibiki zůstává blízko, necítí tak silně tu prázdnotu místa, která většinou doprovázel Ruri. Nedokáže vzdorovat únavě, ospalosti a udržet víčka otevřená, zůstat při vědomí.*Ruri... *Vydechne v šepotu s lehkým pousmáním. Usíná s pocitem, že vedle ní někdo je. S vědomím, že je tam někde Ruri. Tentokrát její vědomí nikam necestuje. Jednou svou rukou během usínání se dotkne brášky.*
Hibiki: *Vidí, že Suijun je značně dezorientovaná a nespolupracuje. Poté tedy vzdal se snažit zbavit jí alespoň svrchního oblečení a svolí se sám k tomu, že to stejně pak tedy uklidí. Všímá si, že také vypadá více a více frustrovaně, smutně, vytočeně. Je to na její tváři vidět. Ale nepláče. Když se sama napije, Hibiki jí už ani nebrání. Povzdechne si, když Suijun řekne, že tu nechce být. Přemýšlí ale moc dlouho a ona už po něm zakřičí o něco víc. On zůstává s chladnou hlavou. Ví, že tohle Suijun nedělá schválně.* Dneska budeš spát u mě... *Řekne a pohladí ji. Pomalu ji zvedne a pomocí podepírání jejího těla jí pomůže do svého pokoje, kde ji položí do své velké postele. Mamka si už pořídila vlastní ložnici v dolním patře. Pořádně nabouchá polštář, pomalu Suijun položí na něj hlavu a zvedne jí nohy, prostě aby ležela. Přikryje ji jemně dekou a sedne si k ní. Hladí ji s účelem uklidnit ji, po čele.* Pššššš.... *Pokračuje ve své činnosti s lehkým úsměvem na tváři. Snaží se zatlačit slzy. Myslel si, že ten výlet bude v pohodě, ale jen to přineslo starosti.* Bude to v pohodě. Teď spi... onee-chan. *Řekne a po chvíli si k ní i lehne, alespoň na chvíli. Až ona usne, samozřejmě on půjde spát na druhou půlku postele.*
Suijun: *Sotva sedí na posteli, uvědomí si kde vlastně je. Do té doby příliš nevnímala své okolí vyjma hluku, hlasů a dalšího nepodstatného. Když však zaznamená onu místnost, ten pokoj. Prázdný pokoj. Znovu se objeví ona tíže na hrudi. Ta co jí tíží už delší dobu. Oči hrozí skrývaným pláčem. Slzy z nich však netečou. Věci Ruriho už tu dávno nejsou. Přeci jen někdo ze sourozenců to tu někdy potom uklízel. A jí to jen víc připomíná onu ztrátu, to prázdné místo.* Nechci tu být. *Zaskuhrá téměř šeptem a přitáhne si kolena k bradě. Zmaří jakékoliv pokusy Hibikiho o její vysvlečení. Hmátne po lahvi saké u boku, aby si pořádně přihnula. Aby tím snad zapomenula aspoň pro tuhle chvíli. A pak si pořídí další pití, aby to udělala znovu, když to vyprchá.* Nebudu tu spát! *Oboří se na brášku už o něco hlasitěji.*
Hibiki: No jo. *Odpoví se zakroucením hlavy a stále ji odnáší k vesnici. Není to už daleko. Cítí se slabě, protože i kdyby byla Suijun lehká, nebude to tak snadné ji prostě odnést. Ale snaží se. Pohání ho naděje, že se oba v bezpečí dostanou domů.* Protože tě mám rád a jsi moje sestra. *Odpoví stručně a pokračuje v cestě. Trochu ho nakrkne, když Suijun naznačí, že by ji tu měl nechat a na chvíli se zastaví, s těžkým oddechováním. Má chuť jí dát facku, ale ženy se nebijí, a už vůbec ne vlastní sestřička. Pokračuje v cestě a míjí bránu. Strážní jen odkývou Hibikiho příchod a berou to, jakoby se Suijun opila. V jejich tváří zůstává neutrální výraz a protože je dům blízko, za chvíli už uvnitř domu pomáhá Suijun nahoru do schodů, do jejího pokoje a pomáhá jí uložit do postele. Neví, jestli by ji měl svlékat, ale je celá od písku. Proto se jí pokusí stáhnout alespoň do spodního prádla, s žádnými postranními úmysly. Jen by se mamka asi zlobila kdyby byla postel celá od písku. Kdyby Suijun protestovala, Hibiki argumentuje, že by v posteli byl písek a jí by bylo nepohodlno. Oblečení kdyžtak hodí jen vedle postele. Ještě ji nenechá si lehnout, nýbrž jí pomocí vlastních pohybů a nějakých jednoduchých příkazů poručí, ať si sedne a dá jí napít poslední doušky vody. Poté ji uloží do postele.*
Suijun: Později si to spolu vyříkáme.. *Slibuje mu. Nechápe to, ač v podstatě stejně následuje jeho instrukcí. To, že jí sebral tamtu lahev si s ním přeci může vyříkat později.* Proč to děláš? *Vzpomene si najednou během té cesty na to, co by jí mělo vrtat hlavou. Vždyť se s ní tahá dál. A to aniž by mu něco řekla. Opírá se o něj během té cesty a rozhodně není žádná doslova lehká váha.* Proč mě tu prostě nenecháš?! *Téměř se na něj oboří tiše, ale důrazně.*
Hibiki: *Všímá si, že si Suijun chce ukradnout celou láhev jen pro sebe. Tedy, ne že by Hibikimu šlo o to aby měl co k pití, když se během půl hodiny může dostat do vesnice a koupit si nějakou sám nebo se napít až doma, ale kdyby to do sebe všechno hodila Suijun takhle najednou, nadělalo by to více škody než užitku.* Později si dáš víc. *Řekne s úsměvem a vezme jí láhev, s nepříliš velkými potížemi. Poté ji vezme za ruku a hodlá s ní slézt skálu. Stále se jí drží a říká jí, kam dát nohu atd. a hodlá tak dávat instrukce, dokud se nedostanou dolů.*
Suijun: *Nebrání se, ale ne z důvodu, že by snad proti tomu nic neměla, že by to schvalovala. Jen to ve svém stavu téměř nevnímá, natož aby to řešila. Láhev se bráškovi pokusí sebrat z rukou. Zas tak moc sil však nemá, i když kdo ví zda je to stále víc než má bráška, možná je nyní slabší. Nějak už jí nedochází, že když vypije nyní celou láhev, bude jí pak o dost hůře, než aby jí to pomohlo. Hodlá do sebe vyklopit všechnu tu vodu.*
Hibiki: *Chvíli v jeho hlavě nastalo jisté podezření, že Suijun má nějaké problémy. A to se i po chvíli vyplnilo, když na něj Suijun zavolala, že zůstane tady.* No tak na to zapomeň, tady tě nenechám ani kdybych musel. *Vyleze zpátky nahoru a když se podívá na ležící Suijun, přitočí dlaní její hlavu k té své a sleduje její popraskané rty. Praští se do čela. Vytáhne ze svého batohu flašku vody, otevře ji a je mu jedno, jestli Suijun chce pít nebo ne, nebude tu riskovat, že ona nakonec zkolabuje a bude mít následky. Nabídne jí pár doušků, aby se trochu hydratovala. To párkrát opakuje, až mu zbývá jen málo vody.* Pomůžu ti domů, jo? Pojď. *Pomalu ji zvedne pod pažemi a ještě chvíli drží, preventivně, aby nespadla.*
Suijun: *Sejde na písek dole, přičemž se nezdá, že by hýřila nějakým tím elánem, a protáhne se ještě jednou v zádech, zatímco dává Hibikimu jistý náskok. Ona to zvládne dojít kdykoliv a bez větší námahy. Ale přeci jen během mnoha hodin nepila žádnou vodu vyjma svítání, kdy si dala loka saké. To se na ní dost podepíše. Cítí se stále unaveně. Unaveně a vysušeně. Rty má zaručeně popraskané a hodně suché. K tomu se jí zamotá šiška. Tvrdohlavě si promne čelo a vyráží pomalým krokem vpřed, který je ovšem čím dál tím slabší a slabší. Tíhne čím dál tím víc k tomu, že si tam dřepne, lehne a bude jen tak ležet.* Zůstávám, tady. *Oznámí bráškovi tiše jen pro případ, že by to chtěl vědět a zaslechl to.*
Hibiki: *Suijun už tolik neodporuje jeho dotekům, jako třeba to pohlazení po čele, ale aby Hibiki toho zneužíval? To určitě ne. Byl si totiž stále vědom, že to působí více škody než užitku, alespoň teď, a dělat to pořád by už bylo trapné. A trošičku divné. Vstane a udělá pár kroků dozadu. Znejistí ho to, co sestřička právě řekla. Že nepotřebuje aby se o ni někdo staral.* Dělám to rád... *Zkříží ruce s pohledem směřujícím k zemi, nebo nyní spíše k porvchu skály. Pomalu se snaží slézt ze skály. Ještě když vidí na Suijun, chce ji upozornit.* Pořádně se protáhni, nebo z té skály spadneš. *Řekl ne příliš přísně, jen tak spíše informačně. Přece jn, Suijun byla stále jeho starší sestra. Jakmile sleze ze skály, dívá se kolem sebe, jestli není přítomen nějaký nezvaný host. Nějaký člověk může být i takový idiot nebo tak silný, že půjde lovit neopatrné lidi tak blízko skryté vesnice. Nicméně oblast je čistá, prozatím. Stáčí hlavu k Suijun a jakmile se ona dotkne nohama země, nyní už tedy písku, odchází směrem k vesnici, s hlavou plnou různých myšlenek.*
Suijun: *Tentokrát se zamračí trochu víc, ale nad těmi slovy. Od toho jeho doteku se neodtáhne. Ne tak jako onehdá od té jeho ruky během dne. Aspoň ne tak příliš přímočaře a rychle. Nyní se odtáhne pomalu. Cosi se trošičku změnilo, ale ne dost. S povzdechem po hlubokém nádechu si začíná sedat během protahování svalů, které jí během padlé noci, připlíživšího se chladu co uděřil, zatuhli. Rozpačitě pak uhne pohledem stranou od Hibikiho, když si uvědomí, že ho nechala dostat se tak blízko. Jako kdyby to snad potřebovala. Odfrkne si nad tou možností neradostně ve snaze popřít to.* Nepotřebuji abys se o mě staral ty či kdokoliv jiný. *Oznámí mu po delší době odtažitě. Snaží se během toho znít dostatečně neoblomně, aby si udržela ten prostor.*
Hibiki: *Všímá si, že Suijun se ne moc ráda probouzí. A taky si nejde nevšimnout toho zlostného pohledu, který ho znovu znejistil, a to dost.* Nedělej furt na mě takový obličeje... *Řekl také trošku zamračeně, ale znělo to spíše prosebně. Nicméně viděl, že Suijun je zima. Jako pravý gentleman by jí nabídl kabát, ale nic takového neměl, ani mikinu nebo tak něco.* Neboj., za chviličku jsme doma! *Řekl s úsměvem a pohladil ji po čele.*
Suijun: *Byla na tom sluníčku hodně dlouho. Chřestýš zrovna spořádal svůj první úlovek dne. Pocit toho drobného tělíčka malého tvorečka, který o svůj život tak urputně bojoval, jak se posouvá pomaličku útrobami hada. Najednou se s trhnutím probere z toho stavu. Její mysl je vtažena zpět do svého pravého těla. Nechce se jí se probouzet. S povzdychem se víc opět zkroutí do klubíčka a zpoza kolen se mrkne zlostným pohledem na brášku. Oči má přimhouřené. Kočičí oči, které odráží světlo tak, že vypadají mnohdy, jako by měli vlastní záři. Ten odlesk. Ten je však jen, když do nich dopadne světlo. Rozespale zamrká. Uvědomí si části těla, které jsou zřejmě od sluníčka spálené. Není to však nic vážného. Zdá se, že dnes nebylo sluníčko tak kruté k neopatrným. Tak strašně se jí odtamtud nechce. Oklepe se mírně chladem, který se s nocí vkrádá. Protiklad dne a noci.*
Hibiki: *Nebylo Hibikimu jasné proč, ale probudil se až pozdě večer, kdy už dávno slunce zapadlo. A uvědomil si, že máma bude mít možná strach. Hibiki strach neměl, přece jen, jsou blízko vesnici, nikdo je snad nenapadne, a vesnice jde z tohoto místa krásně vidět. Stačí se jen vydat tím směrem. Nicméně všímá si, že Suijun stále spí. Chce ji ale probudit a "eskortovat" domů. Klekne si k ní a začne s ní jemně třepat.* Onee-chan, vstávej! Musíme domů! *Hlasitě šeptá, ale snaží se být co nejjemnější. Chce se už jen dostat domů, má velký hlad a žízeň může zahnat už jen zbytkem vody co má v láhvi. A Suijun by se měla taky něčeho napít.*
Suijun: *V tom svém spánku se trochu víc uvolní. Její vědomí ač cestující v těle chřestýše, jako pozorovatel, je mírně vyrušeno. Vnímá nějakou menší změnu, ale nic co by příliš narušilo onen stav. Není však už v takovém napětí v němž byla. Ani uši nejsou tak moc stažené vzad, přesto to přetrvává. Její vědomí si pamatuje dobu, kdy byl Ruri velmi dobře, vždyť spolu sdíleli pokoj a i postel měli dlouho společnou. Tohle však není natolik silné, aby to vymazalo to napětí, jen ho oslabilo. Naštěstí nejsou od vesnice natolik daleko, snad a neměla by tak být velká pravděpodobnost toho, že někdo cizí zneužije jejich nevšímavosti, jejich spánku.*
Hibiki: *Hibiki nějakou dobu pospává... asi půl hodiny, dokud se na polovinu neprobudí a s přimhouřenýma očima neuvidí Suijun, jak stále spí. Je ale jaksi unavený a v jeho duši se nyní objevil kousek i té dětské, která mu říkala, ať se aspoň přitulí, jako dříve, když byl malý. Tak tedy i udělá, a cítí se moc spokojeně, dokonce párkrát zavrní. Poté znovu usne, s ouškama třepajíc, zatímco se mu něco zdálo.*
Suijun: *Dál pospává, zatímco její mysl cestuje společně s chřestýšem po písku zpod té odpočívárny na níž ona i Hibiki vyspávají. Chřestýš se plazí po písku vstříc prohřátemu kameni nedaleko své skrýše. Do té skrýše se samozřejmě zase hodlá vrátit a to ve chvíli, kdy to horko v jeho těle dosáhne jistého bodu, který kdyby nechal přesáhnout o větší kus výše, by znamenal jeho konec. Lov si nechává na setmění až večer. Během dne sbírá teplo. Tohle vše jsou věci, které už mysl Suijun dobře poznává z tolikera společných cest s ještěrkami. Ale ten pocit těla je jiný. Had nemá čtyři nožky, jako ještěrka a taktéž ty ještěrky neměli jedové zuby. Chřestýš se plazí a k tomu všemu má i chřestítko na konci ocasu.*
Hibiki: *Sedí ještě nějakou chvíli vedle Suijun, ani si nevšímá, že ona nyní usla, všímá si jí až v ten moment, kdy se stáčí do klubíčka. Hibiki se pousměje. Suijun je roztomilá, když spí. Ale to je asi mnoho lidí. Lehá si také na záda a ouška se snaží mít spíše vepředu, aby se do nich nenachytal písek, co tady někdy býval nafoukaný. Když se podívá na to, jak jeho sestra spí, všímá si že má stažené uši a tak celkově vypadá napjatě. Ale teď to neřeší. Beztak by mu věnovala jeden z těch zlých pohledů, kdyby se ji snažil probudit. Snaží se trošku roztáhnout, spíše se jen na chvíli protahuje a pak se schoulí do klubíčka i on. Párkrát spokojeně zavrní a také usíná. Přes noc totiž moc nespal. Kdoví proč.*
Suijun: *Užívá si toho tepla, které její tělo prohřívá natolik, že se jí z toho chce spát. Podřimuje spokojeně a ospale na tom místě. Dokonce se ani nestará o to, že je tam už její mladší brácha. Jenže, jako vždy poslední dobou neleží takto otevřeně dlouho. Brzo se stočí do klubíčka a leží tak na boku. Teprv tehdy se podvoluje opravdovému spánku. A to jen z důvodu, že ví, že je poblíž někdo z její rodiny, přesto není ani v tom spánku uvolněná. Uši má stažené vzad. A její podvědomí už opět pátrá po nejbližším stvoření, kterého by se uchytila její mysl.*
Hibiki: Hai. *Odpoví krátce a poslušně, zatímco se mu Suijun rychlým krokem vzdaluje. Napije se z láhve a lokne si trochu té vody. Jaksi ho osvěží. Netrvá dlouho a už sestřičku nevidí, jelikož se už sluní na skále, zatímco on ještě na ni vyšplhává. Netrvá dlouho a dostane se na placatý vrchol, kde se dá dobře odpočívat. Sedne si vedle Suijun a zatím nic neříká. Kouká se trochu zasněně, nebo spíše duchem nepřítomen, na horizont. Prohlíží si všechno kolem, vesnici v dálce a další, menší skalky. Chvílemi zrak stočí na Suijun, ale ne na dlouho. Jaksi se cítí trapně a neví, jestli má něco říkat nebo radši mlčet.*
Suijun: No.. *Začne vzhledem k tomu, že začíná být vážně opravdu opět teplo.* Určitě to zvládneš dojít i sám. *Oznámí Hibikimu, zatímco sama vyráží rychlejším, ale pro ni stále klidným tempem chůze, k tomu vyvýšenému místu. Pro ni to není nijak zvlášť daleko. Když se octne dost blízko a nezbývá jí než vylézt vzhůru, jen krátce stočí uši, aby zjistila vzdálenost Hibikiho. Uklidněně potom leze vzhůru, kde si lehne a hodlá se slunit se zády proti slunci. Přeci jen ta blízkost Hibikiho, ten jeho krok vpřed, dotek, v ní málem vyvolal rozporuplné pocity. Něco s čím se jí nechce potýkat. A předběhnout ho, nechat ho pozadu je pro ni možnost, jak se vynout možnému jeho dalšímu pokusu o to samé.*
Hibiki: *Zčervenají mu tváře ostudou, když Suijun odtrhne svou ruku a když se jí Hibiki chce podívat do očí a omluvit se, všimne si jejího přimhouřeného pohledu. Cítí se trapně a skloní hlavu k zemi.* Gomen'asai. *Řekne krátce s křehkostí v jeho hlase a nyní přesouvá pohled napravo od sebe, kde je jenom písek. Prozatím nastává trapné ticho.* Jop... *Odpoví, když mu Suijun řekne, že za chvíli budou na místě. Utře si pot na čele.*
Suijun: *Ucukne svou rukou, sotva na ní pocítí dotek. Pocítí touhu mezi sebou a jím náhle vytvořit propastný rozestup. Špička jejího kočičího ocásku, který je huňatý, sebou škubne, jak dává najevo její náladu. Hodí po bráškovi postraní pohled přimhouřených kočičích očí. Sotva se jí povedlo přemoct to nutkání zrychlit svou chůzi.* Nepotrvá to příliš dlouho a budeme na místě. *Oznámí mu jen tak naoko, aby zjemnila svou reakci, než z důvodu, že by to Hibiki potřeboval vědět od ní.*
Hibiki: Uhm... nevím... *Upřímně, Suijun ho tím trochu uzemnila. Hibiki si nebyl jistý, jak vlastně jinak odpovědět než říct, že neví. A k tomu nechtěl navazovat nějaké konflikty, měl na to své sourozence až moc rád.* Díky. *Řekne, když si všímá, že kvůli němu Suijun zpomaluje. Sice jeho sestra nemá zrovna dobrou náladu, ale stále jí na Hibikimu záleží, a za to byl neuvěřitelně rád. A i když to nebylo v jeho věku už tolik potřebné, vzal sestru za ruku. Prvně čekal reakci a k tomu mu to dělalo příjemně, cítil se jaksi bezpečněji, i když byl zkušenostmi a tak dále silnější než Suijun. Ale to je detail.*
Suijun: Potřebuju snad důvod? *Mírně rozmrzele ještě zpomalí víc bo se zdá, že Hibikimu to je stále příliš moc. Jde tak, aby se u toho nemusel moc namáhat. I když v ní bublá podráždění. Přeci jen za ten rozdíl Hibiki nemůže. Pamatuje si, že je u něj patrný už od samotného dětství. Nedělá jí to schválně. Nakonec zvolí jistý druh taktiky, pro něž se na okamžik zastaví, než si ho rozmyslí pro jeho nevhodnou nepraktičnost. Opět vyráží tím speciálně pomalým tempem a nechává holt bráchu jít po jeho vlastních nohách.*
Hibiki: *Rád se prochází pomalu, ale Suijun je na něho dost rychlá. Když on je totálně levý na Taijutsu a ona ho alespoň trochu ovládá, tak ji trochu nestíhá. Nicméně si nestěžuje, není to nějaká slečinka. Ale trochu ho nakrkne, když se najednou Suijun otočí asi po čtvrt hodině a najednou si Hibiki všimne, že jde k té skále.* Fuu... fuuu... onee-chan, proč jsme tam nešli předtím? *Zeptá se trochu udýchaně, když se ji snaží stále dobíhat. Nedobíhá ji pořád, ale vskutku často.*
Suijun: *Nyní, když už jí bráška nediktuje co by měla dělat či kam jít a nepřerušuje jí její cestu, udržuje pomalé tempo, aby jí v pohodě stačil a nebylo tolik znát o kolik je v taijutsu lepší než on. I když zatím je jinak docela dost pozadu. To je však něco, co jí absolutně netrápí. Upřímně je jí to dost srdečně jedno. Kráčí takto delší dobu. Vlastně do doby než už konečně slunce svítí tak, aby aspoň hřálo. Tehdy se otočí a jde k té jeho 'skále'. Stále je to z její strany celkem dost mlčenlivá cesta.*
Hibiki: *Trochu se zamračí, když Suijun, i když svolila, že se tedy projdou k té skále (alespoň to tak Hibiki bral), stejně jde někam jinam. Povzdechne si a trochu nejistě zvedne obočí, když se na něj Suijun prostě jen mračí a říká mu, že jde tudy. Stojí na místě a jen otáčí svou hlavu za ní. Něco si zamručí a následuje svou sestru.* Tak půjdeme teda kam chceš... *Pokrčí rameny a ohlíží se za skálou, která se každou chvílí zmenšovala a vzdalovala.*
Suijun: *Stěží se krátce zamyslí. Zlehka uhne plánovanému doteku brášky, takže se jí ani nedotkne. Zdá se, že nakonec vyrazí tím daným směrem, ale v poslední chvíli si to rozmyslí. Jen obejde Hibikiho a jde si dál směrem, kterým chce zrovna ona sama jít, ač krátce zauvažovala, že místo toho půjde prostě jen dál kam chce a jeho jednoduše čapne za oblečení a potáhne ho tím směrem s sebou. Samozřejmě, když míjí brášku, mírně se na něj zamračí.* Já jdu tudy. *Oznámí mu s klidnou sebejistotou, ač je v tom jistý náznak varování. Nenechá se v tom zvyklat. Sluníčko ještě nesvítí, rozhodně ne natolik, aby jí to snad uspávalo.*
Hibiki: *Tiše si povzdechne nad tím, že Suijun si vlastně ani nevšímá toho, kam Hibiki ukazuje a radši si jde vlastní cestou, kolmo k cestě ke skále. Přiběhne před ni.* Onee-chan, cíl je ale tam... *Řekne trošku nejistě a znovu ukáže prstem ke skále. Trochu se pokouší ji i zadržet, aby ho chvíli poslouchala.* No tak, trošku úsměv. *Pronese usměvavě a zazubí se.* A k tomu se na skále lépe budeš moci slunit, než na písku! *Zasměje se a loktem drcne do Suijun, spíše jen tak ze srandy než provokativně.*
Suijun: *Absolutně odignoruje ukazatel Hibikiho a vydává se bez nějakého většího cíle kamsi vpřed. Kočičím sluchem též kontroluje, jakékoliv podezřelejší zvuky. Ve svých podivných snech už zažívala lescos zvláštního. Ač mnohdy to byli hlavně doby, kdy byla nějakým tím tvorem. Nejčastěji se jí zdálo o pobytu takového živočicha v Sunagakure. Se svými sourozenci o tom nikdy nemluví, ani nemluvila. Byla už třebas i takovou ještěrkou. A stále se jí nesplnilo jedno přání, které jako dítě mívala. Už si na něj ale ani sama nevzpomíná. Možná právě proto, že se nikdy nesplnilo, nikdy se jí ani nepřiblížilo, ač některým sourozencům ano a nakonec přišla i o ten náznak něčeho, když zemřel Ruri. A u zbylých sourozenců vnímá jen tu vzdálenost co mezi nimi je. Zadívá se na pár okamžiků vzhůru na oblohu, aby kontrolovala nakolik bude ideální čas pro vyspávání na sluníčku.*
Hibiki: No tak semlít by se mohlo to, že odpadneš kvůli dehydrataci, víš, onee-chan? *Řekl trošku přísně, ale nemyslel to tak, že by jí chtěl poroučet, jen dával najevo, že nesouhlasí s jejím postojem. Ale nechtěl se hádat, proto dále jen mlčel. Prochází bránou stejně tiše jako Suijun a rozhlíží se. Není takový vítr, takže písek mu nelítá do očí a má dobrý rozhled na celou krajinu. A asi po 100 metrech si všímá té skály, ze které je tak pěkná dostupná perspektiva. Ukáže prstem směrem k tomu místu.* To je náš cíl, není to tak daleko. *Řekne a usměje se na Suijun.*
Suijun: *Nějak moc si nabízené vody nevšímá. Odmávne rukou tu lahev vody stranou ve svém mlčenlivém odmítnutí.* Nezapomeň, že ty osobně jsi se rozhodl k výpravě semnou, takže si pak nestěžuj, když se ztratíme či se cokoliv semele. *Varuje ho tiše. Je fakt, že ona nezapomenula na nic. Jí to jen prostě absolutně nezajímá. Vyjma toho co vše se může cestou stát, hlavně možnosti potkat se s ženou ze svého dětství. U brány se nezastavuje ani k potřebě ohlásit snad důvod svého odchodu ven a nějakou přibližnou dobu délky výpravy. Proč by měla? Písek je všudy přítomný.*
Hibiki: *To, že Suijun seskakuje ze střechy a jde směrem k bráně bere Hibiki jako souhlas. Seskakuje téže, ale s větší opatrností. Jakmile může, ihned se zařadí vedle své sestry. U sebe má jen čokoládovou tyčinku, tak rychle skočí k jednomu stánku pro větší láhev s pitím, nějaká sodovka či co. Rya má vždy u sebe.* Onee-chan, zapomněla jsi na pitný režim! *Zasmál se Hibiki a podal jí láhev jako nabídku, že se může napít. Alkohol přece jen dehydruje.* Přísahám ti, že ten výhled bude báječný! *Řekne s úsměvem. Radostný je protože s ním konečně někdo jde na výpravu. Někdy o to poprosí i Suijun.*
Suijun: *Na nic dalšího nečeká, jakmile je mimo dosah objetí svého brášky, seskakuje ze střechy dolů a vyráží k bráně z vesnice, skrz níž se dostane mimo, ven do té pouště. Nemá nic co by s sebou snad dalšího mohla brát. A nějak se ani nestará o další věci z potřebností k výletům, je však fakt, že jí Hibiki ani neoznámil délku takového jeho výletu. Osobně jí přijde zbytečné štrachat se po poušti za tím cílem co brácha oznámil, nechává to však tentokrát plavat.*
Hibiki: *Byl moc rád, že ho Suijun neodstrčila, nebo tak něco. Nicméně snažil se co nejdéle si ji udržet v objetí, chtěl jí ukázat, že mu na ní záleží a že ji miluje. Popřemýšlí, o čem by měl tak povídat ohledně té výpravy, ale po chvíli přemýšlení se usměje a zakroutí oušky.* Jako kočky bychom si omapovali okolí, věděli, kde co je. Poušť je krásná, už jsem viděl tolik skal na které jsem vylezl a ten rozhled je krásný. Zapomeneš na všechno škaredé. *Říká s úsměvem, přičemž zůstává v tom pokleku a dívá se Suijun přímo do očí. Chová se k ní jak nejlépe může.*
Suijun: *Saké jí prohřálo, ale i tak to objetí udělalo své. Nalomilo její udržovaný odstup od ztráty Ruriho, před ostatními. Hibikimu se povedlo proklouznout tím, i když jen slabounce. Schová si lahev do vaku, který má provázkem přes svou hruď tak, aby měla saké vždy snadno po ruce. Na pár okamžiků se uvolní v tom objetí, než začne cítit potřebu ten kontakt radši zase přerušit. Rozpačitě se odtáhne.* Takže povídej o té výpravě. *Přeci jen ona je stále Genin. "A kdo ví, třebas bych během toho mohla opět někde natrefit na tu úžasnou vílu.." vzpomene si s mírným nadšením na Mikoto.*
Hibiki: *Všímá si, že Suijun je taková nesvá. V duchu si nad tím smutně povzdychne. Každý byl Ruriho smrtí dost ovlivněný, a Hibiki byl asi jediný co se snažil nastolit dobrou náladu v domácnosti, což se mu moc nedařilo. Asi, když už byl tak mnohem starší, to nemělo takový efekt.* Protože tě mám moc rád, jsi moje sestra a chci abys dělala něco záživnějšího. Takhle nebudeš mít dobrou náladu... a ... a ... mně na tobě záleží... *Poslední spíše zamumlal, dostatečně, aby to bylo srozumitelné. Následně Suijun jemně objal, jakmile dopila část své lahve saké.* Mám vás všechny moc rád a ... a... prostě... chci abyste byli šťastní...
Suijun: *Zatvrzele hledí dál stranou, ač jí mírně znervózní nevědomí toho co má bráška v plánu, že si k ní najednou přisedá. Mírně se uvolní, jakmile se zdá, že jí zanechává dál její kousek osobního prostoru. Není jí po libosti, že už tak dlouho má celý pokoj jen čistě pro sebe. A to i z důvodu, že v něm od doby co tu žijí, byla vždycky s Rurim. Měli ten pokoj společně.* A proč jsem dle tebe k tomu nejvhodnější osoba? *Optá se potom co vytáhne svou lahev saké a dá si lok.*
Hibiki: *Čekal takovou reakci... zčervenal a zatím mlčel, přičemž sledoval, jak \"napnutá\" a rozrušená Suijun je. Nevěděl, jak si s tím poradit, ale chtěl svojí sestřičce trošku ukázat okolí vesnice, udělat si hezký výlet. Sourozenci pořád neměli čas, tak chtěl něco podniknout.* Uhm... no... nikdo... ale já tě o to prosím. Onee-chan. *Přišel o pár kroků blíž k ní a dřepl si. Povzdechl si.* Chci jen zapomenout na to, co se stalo. Odreagovat se. S těmi který mám moc rád... *Řekl tišším hlasem a položil ruku Suijun na rameno.*
Suijun: *Má na sobě lehkou a modrou mikinu i tepláky. Oči má zavřené a předstírá spánek, zatímco slyší, že Hibiki si to za ní štrachá z pokoje nahoru na střechu. Nakonec očka otevře a zírá rovnou na oblohu nad sebou. Snaží se ho neposlouchat, neslyšet ho. Jenže její sluch jí tolik radosti nedopřeje. Podrážděně stáhne ušiska vzad, dolů a špička ocásku sebou škubne. Posadí se s koleny pod bradou.* A kdo říká, že chci někam jít? *Zamumlá a otočí svou tvář na opačnou stranu, než je Hibiki.*
Hibiki: *Po nějaké chvíli čekání nejistě otevírá dveře a nalézá pokoj prázdný. Nebylo tu však příliš světla, proto se Hibiki hodlal svou sestru oslovit.* Uhm... onee-chan? Jsi tu? *Zeptal se spíše do éteru a pomalými kroky došel k oknu. Vzpomněl si, že se Esprit ráda sluní na střeše, tak tam možná bude tentokrát Suijun. Bez větších problémů se vyšplhá na střechu a nachází svou sestřičku.* Onee-chan... přemýšlel jsem o výpravě. *Zamumlá, s upřeným pohledem do jejích očí, ať už zavřených nebo otevřených.*
Suijun: *Ve svém pokoji svůj čas už netráví. Přeci jen v něm bývala společně s Rurim, který už dva roky není mezi nimi. Vždy když zajde že jde spát se vytrácí nakonec na střechu a tam tu dobu tráví teprv spánkem. I když spává spíš během dne, kdykoliv na hřejivém sluníčku. Díky ženě, krásné čarodějnici je už mnoho let jiná než její sourozenci. Je víc kočkou. Určitě minimálně co se týká vzhledu. Huňatý kočičí ocásek. Kočičí oči, i když si zachovávají stále stejné zabarvení. A nakonec taky vousky splývající s barvou její pleti. Nepočítaje jazýček. Rozhodně se od té doby vyhýbá hodně kořeněným jídlům. Trhne ušisky, protože zaslechne klepání na dveře jejího pokojíku. Její ouško sebou škubne, ale nijak jinak na to nereaguje. Už tak jí stačí, že to přitáhlo její pozornost, narušilo to její naprostý klid.*
Hibiki: *Docela brzo ráno, ale pro Hibikiho nic nového. Už odmala vždycky vstával dřív, aby prudil svoje sourozence, ale Ruriho smrt, která byla docela ještě čerstvá - tedy alespoň pro Hibiho - , ho trošku změnila. Teď nedělal fórky kterým by kazil sourozencům náladu, spíše se snažil být optimistický a tak. Samozřejmě, někdy by se něco našlo, ale třeba jen bafnutí nebo jiná banalita. Nicméně dneska chtěl vážně něco podniknout. Bylo to dlouho po Chuuninských zkouškách. Hibiki si chtěl chvíli oddechnout, nabrat síly. A chtěl uspořádat další menší výpravu. Přišel k pokoji, kde by měla být Suijun, a tiše zaklepal. Čekal na to, až otevře nebo ho pozve dovnitř.*
---: ...
Esprit: Chtěla se jít podívat mimo vesnici. Přeci jen stále byla zavřená uuvnitř a ta jednotvárnost už ji nebavila. Byla zvědavá na okolí, no nmohla jít jakožto student Akademie, navíc Jinchuuriki Hakuhya sama. Proto jí přidělili ochranku dvojice Jouninů, když o to škemrala u Kazekageho dveří. Okolí vesnice ji však celkem zklamalo. Věděla, že jsou v poušti, ale oprvdu byl jen všude samý písek a sem tam nějaké stály a kameny, tak se vydala pomezi kameny kus dál. Na zádech měla batoh s nějakými drobnostmi a potřebami jako byla například voda. Mimo jiné tam měla i nějaké sušenky, kdyby měla chuť. Přeci jen stále byla dítětem, i když žila jako Shinobi. Proto nemusí ztratit hned svou dětskost, ne? V tom se jí však před očima mihlo cosi nažloutlého, zmizejíc to od jednoho kamene k druhému. Překvapeně zamrkala. Pohyb ji vyrušil ze zamyšlení, přilákajíc její pozornost, kdy zaujatě střihla svými kočičími oušky. Nemusela být zrovna nejchytřejší aby jí hned došlo, že to bude zřejmě nějaký tvor. Radostně se pousmála. Což nedělala moc často, když byla sama. Její dozor nebyl daleko, no víc než o dívku se zajímal o její okolí, takže si její zaujatosti ani jeden z dvojice nevšiml. Milovala zvířata a různé tvory a byla celkem zvědavá, co je tohle za tvora. Ještě aby neměla ráda zvířata, když celá jejich rodina byla nějak spojená s kočkami a měla kočičí uši. Nestihla si tvorečka pořádně prohlédnout, no připomínal jí velikostně kočku. Netušila, jestli si tvorečka bude chtít chytit, no ráda by měla nějakého mazlíčka. A pokud to opravdu bylo něco jako kočka, tak tím lépe. Ale měla chuť momentálně něco mazlit... Proto i co nejtišeji se přiblížila k většímu kameni za kterým tvoreček zmizel, nakouknouc za něj. Celkem ji překvapilo, když se pohledem zasekla do očí menší lištišky s zvláštním znakem na čele a dvěma ocasy. Celkem ji to odzbrojilo přičemž ztuhla stejně jako tvoreček před ní. Měla dojem, že toho tvorečka už viděla v nějaké knize. Nemohla si však vzpomenout v které, přeci jen trávila v knihovně dost času, když studovala ještě předtím než mohla nastoupit na Akademii. Ten předtím dělila na dvě části - studování a rodina, no teď se k tomu přidala i Akademi. Doufala, že se Geninem stane co nejdříve. Neuniklo jí, jak je zvířátko napružené a tak se mu vyhnula pohledem. Pamatovala si, jak se snažila ochočit si jednou zatoulanou kočku a příliš nepochodila, a tak přemýšlela jak na tohohle tvorečka. Lištička se jí totiž jaksi zalíbila, možno kvůli těm dvěma ocáskům nebo proto, že jí připomínala kočku. Navíc si nevšimla žádného obojkku, a tak to brala tka, že je to divoký tvor. Ostatně to usuzovala i podle toho, jak byl tvoreček napružený. Uhnula tvorečkovi pohledem, po očku ho však stále sledujíc. Popřitom se i pomalu pohybovala tak, aby proti němu stála celým tělem a jne en tváří, pomalu si přitom čupajíc a sundávajíc batoh, který odložila vedle sebe do písku. Z boční kapsy pomalu vytáhla i balíček se sušenkami na které chtěla nejdříve tvorečka nalákat. Ten ji však sledoval dosti nedůvěřivým, no přesto i celkem zvědavým pohledem. Nebylo se moc čemu divit. Přátelsky se na něj jen zazubila, bez ostychu k němu natáhnouc ruku, i když neměla momentálně šanci na něj dosáhnout. Byl příliš daleko. To jí však nebránilo mu nabídnout sušenku, kterou tvoreček sledoval pohledem. Nevypadal nějak podvýživeně, no hlas asi měl a sladce mu to vonělo. Netušila, či uběhlo pár minut nebo půl hodiny, kdy oba strnuli v pohybu. Čekala a tvoreček přemýšlel, či se může odvážit jí sebrat sušenku. Nakonec se však po nějaké době o krůček přiblížil. Jeden, druhý, třetí krok a několik dalších, než byl téměř na dosah. Obezřetně si očichal nabízené jídlo, zaboříc do něj následně své zoubky a škubnouc lehce hlavou dozadu, aby jí ho vyškubl. Nebránila mu. Místo toho vytáhla další sušenku, nabízejíc mu ji. Tu si vzal už o něco důvěřivěji, popojdouc i na dosah ruky. Čehož i využila po třetí sušence, kterou si vzal, pokusíc se ho pohladit po zádech. To se však Kounovi příliš nelíbilo, i když to dal najevo jen tím, že se prohnul v zádech jako kočka, když se jí nelíbí, že ji hladíte. Zazubila se. To, že jen takto tvoreček uhnul jí nevadilo. Proč taky? Neutekl a to bylo to hlavní. Nenabízela mu už další sušenky, určitě to pro něj nebylo zdravé. Místo toho prsty jedné ruky jemně poklepávala po písčitém podkladu tvorečkovi před nosem, což její míhající se prsty chvíli sledoval, hravě se na ně však po chvíli vrhajíc. To už ho však zachytila za tlamičku, na chvíli mu stisknouc čelisti k sobě. Což vyvolalo přesně tu odezvu, kterou znala a čekala. Lištička jí zoubky hravě chňapla po ruce, přičemž ji za tlamičku opětovně chytila, provokujíc ji tak. Ještě nějakou chvíli si spolu různě hráli. Vytáhla si z batůžku i míček, který si kolem sebe kutálela, zatímco zvířátko po něm bouchalo malinkou tlapkou. Pousmála se.* S čím si to tam hraješ?* ozval se za ní jen hlas jednoho z členů její stráže, který jí konečně na chvíli věnoval pozornost, až sebou překvapeně škubla. Úplně zapomněla, že tu jsou a že by se měli vrátit se do vesnice. Zvířátko se kterým si doteď hrála se jen skrylo za její bok, přikrčíc se před nově příchozím. Esprit ho však nehodlala chlácholit. Nesmí se přece bát, když si ho chce vzít s sebou! Když ho bude utěšovat, tak bude mít jen dojem, že se má čeho bát. A to nechtěla. Místo toho tvorečka sebrala do náruče, postavíc se s ním proti členovi své ochranky.* Koun?* zamrkal jen překvapeně asi třicetiletý muž, na což se mu zazubila. Tvoreček v jejím náručí se ani nijak nevzpíral. Jen obezřetně sledoval muže, no po chvíli, když se nic nedělo a Esprit byla v klidu tak se po chvíli uklidnil.* Budu mu říkat Kato,* odvětila jen na otázku se zazubením, jednou rukou si přidržujíc tvorečka, zatímco se druhou rukou natáhla pro batoh, který si přehodila přes jedno rameno.* Hm. Tak či tak se pobal, vyrážíme dál. A jestli chceš tu lišku brát sebou, tak zbytečně nezaostávej a nezdržuj,* odvětil jí nakonec jen muž na což poslušně přikývla. Nehodlala nijak zdržovat. A Koun vypadal, že se mu jeho momentální pozice v jejím náručí nepříčí. Byla celkem zvědavá, co na lištičku poví doma. Určitě z ní budou nadšení. Což by mohlo být pro tvorečka možná až příliš kruté vzhledem k tomu, kolik děti doma bylo. Ale tak co už. Pokud tedy si ji donese až domů. V což doufala.*
--;;--:
Kichir: *Lehce přikývl když mu řekla že už by se měla vydat k domovu.* Není za co *Pověděl a pousmál se na její řeč o tom že je jejich zachánce.* Zatím *Dodal poté a lehce zvedl ruku na pozdrav, načež se též otočil a pokračoval dále v chůzi.*
Yuno: Popravdě, i kdyby jsi byl, tak bych se bála v tomhle....neznám její organismus a prudké schlazení by mohlo mít špatné následky. *Lehce se pousmála. Slunce bylo vysoko na nebi, ale pomalu se sklánělo k západu.* Nu nic, Kichiro-san. Děkujeme za osvěžení a tvou společnost, je na čase, abychom se vrátily domů. Já a Nym. *Vlčice zamručela. To co Yuno dělalo šťastnou jí vadilo, slunce a horko, žhavý písek pod nohama. Yuno se lehce poklonila a otočila se k chlapci zády.* Někdy příště snad, můj malý zachránce. *Zasmála se a dala se do kroku, ještě mu zamávala na rozloučenou.*
Kichiro: *Sledoval dívku a samozřejmě ji poslouchal. Přemýšlel poté zda by nemohl nějak ulevit i tomu zvířeti.* Přemýšlím zda bych to nemohl využít nějak a pomocí. Ale teď mě moc nenapadá. Nejsem s Hyoutonem ještě tak zručný *PRonesl a smutně se podíval na to zvíře .*
Yuno: (Kichiro-nope Raito, oprava) :D Jo to máš pravdu, v tomto je moje láva dost nepraktická a takových vedrech. Ještě že je slunce můj spojenec. *Zasmála se a otřela si vodu z rtů a zmačkala prázdnou lahev, zbytek chladné vody zhltla Nymeria a Yuno to dělalo radost.* V tom kožíšku jí musí být hrozně. *Zamumlala.*
Raito: *LEhce se zasmál když je sledoval jak se jim voda pije nyní lépe.* Má to i své výhody. Ovládat Ledové Kekkei Genkai v poušti. Přece jen každý den takovéto osvěžení, přičemž ostatní trpí. *Pověděl a trošku se u toho zašklebil a pozasmál. Bavilo ho být škodolibý ku ostatním.*
Yuno: Oh, děkuji, je to mnohem lepší. *Napila se dost na to, aby v lahvi zůstalo jen na pár doušků a ty nabídla Nymerii, kapala jí vodu do tlamy.* Dobře, budu ti věřit, když jsi zdejší, tak to tu asi znáš lépe. Asi určitě. *Zamručela.* Ještě jednou děkuji, tahle jí jede o moc líp.
Kichiro: *Když mu podala láhev jen se na ni nechápavě podíval.* Na to jsi dost daleko. *Pronesl a ušklíbl se. Vě+děl přce jen jak daleko je Sunagakure. Každopádně se podíval na láhev a následně použíc molekuly v ní ji schladil pomocí Hyoutonu na příjemně studenou a osvěžující vodu. Poté jí ji podal zpátky. I lahev sama o sobě nabrala studenou formu.* Tady třeba to bude lepší. *Pronesl a ušklíbnul se, načež se rozhlédnul.* Ale jak myslíš
Yuno: Hm? *Nechápala co chce, ale lahev mu podala. Rozhlédla se při tom po okolí, už tu byla moc dlouho.* Brzy bych se měla vytratit, jen aby si to někdo ze Suny nevyložil jako provokaci z naší strany....nechci aby moje vesnice šla do války. *Ušklíbla se, popravdě nechtěla, ona po tom přímo prahla, nebavilo jí sedět na zadku ve vesnici a poslouchat novinky o průběhu války ostatních vesnic.*
Kichiro: eh *Povzdechl si lehce, když mu řekla že až vyroste bude lichotník. No ta pochvala se mu sice moc nelíbila ale tak nějak ji přešel. Každopádně se pomalými kroky posunul k Yuno a tomu tvorovi přičemž natáhl ruku směrem k její lahvy z vodou a ukázal na ni.* Půjč mi to na chvíli. *Pronesl a čekal.*
Yuno: Heh, zní to fajn...ale já s nimi mám jiné plány. *Zasmála se Yunoa v očích jí zazářila jiskra zákeřnosti.* Oh, děkuji. Jednou z tebe bude moc dobrý lichotník.*Zasmála se a sledovala Nymerii....nevypadala zrovna šťastně a tak si namočila ruku ve vodě z lahve a otřela jí vodu o čumák, aby ji shladila. Následně Nymerii pootevřela tlamu a nalila jí trochu vody dovnitř.* Musíš pít, jinak mi tu umřeš. *Zamumlala a poškrábala ji na hlavě.*
Kichiro: Tak se staň kagem a následně je šikanuj to zní skvěle ne? *Optal se jí s jakýmsi úšklebem. Byla to celkem pěkná myšlenka, někomu se pomstít. Ale to bylo nejspíše kvůli tomu že si přitom vzpoměl na své rodiče, kterým se chce pomstít. Každopádně se podíval znovu na Yuno a usmál se.* Ked si ale odmyslím ten jazyk vypadáš pěkně. *Pronesl a pokrčil rameny, načež vytáhl z kapsy již čouhajicí menší láhev vody. Na dotek byla pomale vařící, avšak proto použil svůj Hyouton a následně vodu krásně schladil, že když ji následně otevřel tak byl vidět jakýsi chladný "dým" co vycházel z láhve.*
Yuno: Hele...já sem ještě neutekla, navíc, nevím, proč bych měla vesnici pomáhat, když lidé v ní mě nenávidí a to mě ani neznají. Ono je to celkem hnusný od lidí, o kterých jsem si celý život myslela, že jsou mými přáteli. Všichni se ke mě obrací zády, tak proč bych já měla být milejší? Hm? *Zakroutila hlavou a obrátila oči v sloup.* Jsi ještě dítě, nepochopíš to....kdyby na mě byli všichni zlí od malička, tak bych nic neříkala, byla bych zvyklá, ale oni se ode mne odvrátili teď....když jsem své přátele nejvíce potřebovala. To se neodpouští.
Kichiro: *Poslouchal co říkala a trošku naklonil hlavičku. V hlavě si opakoval to co mu říkala, protože pořádně nechápal jaký to má smysl. Přišlo mu to celé pomíchané a ještě jako kdyby si protiřečila.* Umm. Když ti to tak vadí. Zkusila si také s tím něco udělat? Pomlouváš ostatní že se nepostaví Raikagemu. Proč se mu nepsotavíš ty? Radši utečeš. Jak smutné. *Zabručel trošku hlasitěji, protože opravdu nechápal jaký to má smysl. No co už.*
Yuno: Hlídají mě, dělají že ne, ale já vím, že mě hlídají. Vždycky se snažím vymanit z jejich dohledu tak, že odejdu ze země. Oni mě za hranicemi už nesledují, Raikage je moc velký srab na to, aby mě nechal hlídat až za hranice země Blesku. Tak je to. Jsem pod dohledem hlavně proto, že můj bratr býval nukenin, dokud se nevrátil s prosíkem zpátky domů. A já jsem byla dlouhou dobu pryč a najednou jsem se vrátila takhle zřízená, s prokletou pečetí....Raikage se obává toho, že bych mu utekla za tím, kdo mi ji dal, ale zase mě nechává překračovat hranice zemí, tak fakt nevím co si o tom myslet. *Ušklíbla se.* A ano, Nukenin, možná tam nebudu už dlouho, ej to unavující, snášet ty opovrhující pohledy socek ve vesnici, nikdo z nich není dost silný na to, aby se postavil Raikagemu, jeho úctyhodné *řekla ironicky* rozhodnutí, že si vezmeme do vesnice všechny z okolních vesniček bylo doopravdy úžasné. Větší bordel tam udělat nemohl...*odfrkla si a vlasy si prohrábla prsty od čela k zátylku.*
Kichiro: Proč tě hlídají nebo hledají či co to? *Optal se jí. Nechápal proč by ji měli hledat či něco takového a také ho trošku dostala její poslední věta.* Jak lovit jakože nukennin? *Optal se jí, protože ho to celkem zajímalo. Přece jen on sám byl Oinin a tak byl zvědavý co mu na to řekne. Leč on sám o sobě vlastně neřekl že je Oinin či něco takové.*
Yuno: Třeba jo, já nevím, tvoje kekkei genkai vidím poprvé. *Zasmála se.* Ale bylo by to fajn, kdyby sis z toho ledu mohl udělat jakési brnění ne? *Zamyslela se, jak by to asi tak mohlo vypadat a pak zpozorněla.* Co tady dělám? No....utíkám. *Zasmála se zase, přišlo jí to komické.* Pořád mě hlídají shinobi z naší vesnice, asi jsem moc divná nebo co. *Ušklíbla se.* No ale moc dlouho mě hlídat nebudou, za pár mě budou spíš lovit.
Kichiro: Stejně tak jako já se mohu obalit ledem že? *Pověděl takovou narážku na to co říkala, spolu s tím že to položil i jako otázku. Protože netušil či je to zase až tak podobné. No co už.* Umm kde si se tu vlastně vzala? nestává se často že by lidé byly v poušti jen na procházce. *Vypadlo z něj po chvíli a koukal na ni a čekal co mu poví.*
Yuno: Ani horko ani zima. Jsme protiklady, já zase ovládám lávu, dokážu ji ve svém těle vytvořit, kdybych věnovala téhle schopnosti více pozornosti, tak bych s ní dokázala splynout a nebo se jí obrnit. *Usmála se a přejela si prsty po šupinaté kůži. I když nebyla velká pravděpodobnost, že by se její šupinky opálily díky slunci do tmavší barvy, připadala si moc snědá.* "Brzy to přijde....budu muset někam k vodě a svléknout se z téhle starší kůže..."*Pomyslela si*
Kichiro: Je možné že to může být dobré. Každopádně mě to ze začátku přišlo strašné když mi na hlavu celý den pražilo slunko. *Pronesl jí na odpověĎ a následně se trošku protáhnul. Sledoval ji.* Leč od doby co ovládám Hyouton tak na mě neplatí zima a ani horko. Je mi tak akorát. *Dodal ještě a nakonec se posadil naproti ní do písku.*
Yuno: *Pustila ho a povzdychla si. Posadila se na horký písek a nabrala hrst do ruky, nechala ho prosypat se mezi prsty.* Jaké to je, žít v Sunagakure? V tomhle teplu celý život. Musí to být báječné. To teplo a slunce, každý den...*Zamručela spokojeně.*
Kichiro: Tak vypadám od narození a nestydím se *Pověděl a též na ni vyplázl svůj normální jazyk a trošku se zasmál.* Nevěřím. KDyby jsi to uměla, uměla by jsi to i vrátit. *Pověděl a trošku posměšně se zasmál, ale myslel to v dobrém. Vpodstatě si dělal jen srandu. I když se mu moc nelíbilo že se ho dotýká*
Yuno: Ne, ale vypadáš tak, když tady ceníš zuby. *Zmáčkla mu tváře a ukazovákem a palcem je zmáčkla k sobě.* Já svůj zjev nesnáším, to jak vypadám a to, co ze mě udělali. Ale ty vypadáš, jakoby jsi si to tvoje ksichtění užíval. *Naklonila se k němu.* Jen počkej, unesu tě a udělám z tebe to, co udělali ze mě. *Postrašila ho a vystřelila jazyk z pusy a zpátky, aby dodala svému výroku na vážnosti.*
Kichiro: Já? Vždyť já nemám divný jazyk. A ano nepatřím sem. Nepochízím odtud máma si mne vzala k sobě když oni ode mne utekli a nechali mě samotného.* MAmou nyní myslel KAedea ostatními myslel zase ordiče, kteří ho nechali napospas svému osudu, či spíše babičce, která byla tak trošku narušená. Avšak ta už též nežije.* No a aspoň se mám čím chladit, navíc mi není teplo a ani zima. *Pronesl.*
Yuno: Nejde to! A ty seš tu jediná příšera. *Ušklíbla se.* Nevím kdo tady vytváří led a to žije uprostřed pouště. Vůbec se sem nehodíš, nepatříš sem. *Zamumlala.* "Stejně tak, jako já nepatřím sem a ani nikam jinam." *Domyslela si a protáhla se.* Příšero. *Ještě jednou ho osočila a ušklíbla se. Nesnášela ty narážky a pohledy lidí, co si o ní tohle myslí a přitom jí neznají.*
Kichiro: Tak umm.. to nějak dej zpátky, veď moje mamka dokázala změnit Kekkei Genkai a dát nové. Toto bude určitě hračka. *Pověděl. nijak moc o tomto nevěděl. NAvíc už jen pochopit něco ohledně genetiky mu dělalo problém, ale co už. Každopádně věděl že když je možné změnit Kekkei Genkai bude určitě možné nějak změnit i tyto pokusy.* Umm chtějí tě proměnit na příšeru. *Zapištěl a následně s stiskl zuby dolní ret.*
Yuno: *Rozesmála se.* Hah! Ty si fakt myslíš, že bych si tohle udělala?! *Otřela si slzu od oka a hihňala se.* Ne, to fakt ne. Tohle mi udělal někdo jiný, nevím kdo a ani nevím proč, ale vím, že sama bych tohle neudělala. *Přejela si prsty po kůži, byla tak jemná a hladká.* Zajímalo by mě, proč mi to udělali....co tím sledují.
Kichiro: umm *Trošku sklopil zrak, když se ho zeptala proč na ni čumí. Bylo mu to divné, ale ten jazyk byl zajímavý, ale nechutný zároveň.* A proč na sobě děláš takové odporné experimenty? *Optal se jí zvědavě a lehce naklonil hlavičku na bok.*
Yuno: Co? *Otočila se na něj a pak jí to došlo.* To se mi stává dost často....dokonce úplně samo od sebe, neovlivním to...hloupé experimenty. *Ušklíbla se, po delším zkoumání v nemocnici kumo zjistila, že tohle se muselo stát jedine experimentem a později si tím byla dost jistá, prtože pečeť se jí taky nemohla udělat jen tak sama od sebe.* Co na mě tak civíš? Sem divná, já vim. *Mávla nad tím rukou, čelenku najít nemohl, nenosila jí na sobě, jen znak vesnice měla přivrtaný k pouzdru na Hakko chakra to, který měla na zádech, v tuto chvíli nezakrytý vlasy, ale kdykoli si je rozpustila, nebo je neměla ve vysokém culíku, tak nebyl vidět.*
Kichira: fuj to bylo hnusné. *Zareagoval když viděl její pohyb jazykem a celkem se zaxichtil. Nedokázal si představit že by takový jazyk měl. No na její otázku se jen trošku ušklíbnul.* Nějaká doba cesty od vesnice to je. *Pověděl a trošku se zaměřil na to aby našel čelenku její vesnice.*
Yuno: Yuno. *Odpověděla tiše a rozhlédla se. Mezi rty jí vystřelil rozeklaný tenký jazyk a zase zmizel. Otočila se hlavou k vlku a sledovala jak větří. Snažila se najít pach lidí, ale v této oblasti jakoby vítr nebyl, a tak nebyla schopná stopovat po pachu.* Jak daleko je to od lidí? Tedy....od vesnice? "Musíme se držet, co možná nejdál to jde. Nechceme vyprovokovat válku mezi sunou a domovem." *Pomyslela si.*
Kichiro: No jo. Jinak pravá máma s otcem jsou někde v trapu. *Pověděl a trošku se zamračil. Stále jim nedokázal odpustit to že ho prostě opustili jako kdyby se nechumelilo.* Umm jmenuju se Kichiro a ty? *Optal se té ženy a sledoval ji. No všiml si i toho vlka že se přibližuje, ale nic neříkal.*
Shoutboardy končí. Více zde.