Přidej zprávu »
---: ---
Temi: *Temi seděl na posteli ve svém pokoji a pozoroval západ slunce za oknem. Větrná bouře dnes byla obzvláště silná, takže bylo slunce vidět jen jako velká oranžová šmouha ve vířícím písku. Měl to tady rád. Bez skučení větru a neustálého dusna si to prostě neuměl představit. A vůbec mu nevadilo, že se s ním nikdo nebavil. Sám si přece vystačil. Temiho z úvah vytrhlo zaklepání na dveře. Stuhl a upřel zrak na dveře. Nikdo by tu teď neměl být, všichni jsou na misi. Klepání se tentokrát opakovalo o něco důrazněji. Temi se nadechl a potichu zamumlal*Dále. *Do pokoje vešel vysoký muž v zaprášené jouninské vestě a čelenka Suny na levém rameni se mu zableskla v paprscích slunce, kterému se podařilo se na okamžik prodrat bouří. Pohodil hlavou a se zájmem se zadíval na sedícího Temiho. Dlouhé vlasy měl stažené v tuhém uzlu a nános prachu smíchaného s potem na jeho tváři prozrazoval, že právě přišel. *Tady jsi. Hledal jsem tě. *Odtušil příchozí a přisledl si k Temimu na postel a vůbec si nevšímal toho, že čisté bílé povlečení už nebylo ani čisté, ani bílé. *Temi…*Řekl něžně a vzal chlapce za ruku. Udělal jsi všechno o co jsem tě prosil? *Pokračoval sladce, ale jeho úsměv ani lesk očí nic dobrého neznačil. *Strýčku… já-myslel jsem, že se vrátíš až za několik dní-* Strýc ho však zarazil pohybem ruky. *Ukaž mi to. *Řekl příkře a vstal z postele. Temimu spadlo srdce do kalhot. Za dobu, kdy byl stýček na misi měl opsat několik textů, ale čistý nepopsaný svitek a zašroubovaná lahvička s inkoustem ležely na stoly přesně tak, jak je tam před dvěma dny položil. Strýc se nadechl a s těžko skrývaným vzrušením Temimu řekl ať následuje. Temi, který věděl, co bude následovat se jen otřásl. Idylická nálada západu slunce byla ta tam. Musel se vší silou přinutit vstát a prkeně se vydal za strýčkem po schodech dolů. Sešel do obýváku a potom ještě po druhých schodech do sklepa. Přestože bylo i tady úmorné vedro, Temi se třásl po celém těle. Strýc za ním zavřel dveře a zapálil několik svíček, které rázem osvětlily prostorný sklep plný nejrůznějších věcí. Strýček se usadil na židli uprostřed místnosti a s úsměvem se zadíval na třesoucího se Temiho. *Víš, proč jsi tady. Víš, že je to jen tvoje vina. Měl jsi úkol, který si nesplnil a teď bude následovat trest. *Chlapec zavřel oči a vší silou se snažil přestat se třást. Nesnášel to, ale zároveň věděl, že není jiná možnost. Nebylo kam jinam jít. Strýc byl ten jediný, koho měl, a i přes to všechno ho měl svým způsobem rád. Věděl, že sám by venku nepřežil. Kvůli jeho prokletí se mu každý vyhýbal a to, že byl jeho otec nukenin taky věcem neprospívalo. Nebylo jiné východisko. *Svlékni se. *Vyzval ho potichu strýc. Temi automaticky stáhl tričko a po krátkém zaváhání i kalhoty. Připadal si zase tak zranitelný. *Stoupni si sem. *Zavelel strýc a ukázal na jednu ze zdí. Temi otevřel oči a odevzdaně si stoupl na ukázané místo. Automaticky rozpřáhl ruce nohy a jeho strýc mu kolem zápěstí a kotníků bleskurychle uzamkl okovy. Přitom ho pohladil po břiše a Temi se opět začal třást. *Je to pro tvé dobro…* Zašeptal mu stýc do ucha a Temi si přál, aby už tohle nikdy v životě neslyšel. Strýček na chvíli poodešel a Temi zavřel oči a zaťal ruce v pěst. Moc dobře věděl co přijde. Přesto jen zalapal po dechu, když dopadla na jeho záda první rána. Okamžitě věděl, jaký bič si dnes strýček vybral. Rána za ránou mu drásaly záda a občas cítil i rány na obnaženou páteř. Temi si opřel hlavu o stěnu a slzy mu tekly proudem na zem, kde se míchaly s krví a kusy masa. Po několika desítkách minut se strýček evidentně nasytil a přitiskl si chlapce k sobě. Nejhorší byl začátek. Pak si člověk zvykne. Strýc přejel prsty po Temiho zádech, na kterých už nebyla ani oděrka. *Je to pro tvoje dobro *zopakoval***Temi ležel na posteli a díval se na strop. Zítra začnou trénovat s kunaii. To bylo něco, na co se těšil už několik měsíců. Představil si sebe, jak nedbale hází kunai přímo do středu terče, usmál se, pretočil se na bok a usnul. *
---: ---
Suzuya: * Suzuyu zaskočí její vyplašená reakce ohledně toho, že je už pozdě a tak když Hakira tak jí ještě zamává na rozloučenou. *Ahoooooj! Ještě se uvidíme a měj se! *Zavolá na ní a po chvilce se zvedne a vydá se taky domů. Babička jako vždy sedí u okna v křesle a dívá se z okna. Ale jídlo má připravené tak se navečeří, vykoupe se a vyčistí zoubky a poté jde spát. *
Hakira Kanatsuki: *Hakira je ráda, když souhlasí s ňou. Koečně někdo normální.. No, normální. Ale aspoň se s ním dá bavit. Hakira si všimne, že už pomalu zapadá slunce a trochu nadskočí* O můj bože! Já měla být doma! .. Táta mě sežere.. M-musím jít. Tak ahoj a děkuju, že si tu se mnou byl! Jestli hcceš, tak zítra můžem jít ven *Povídá, když pomalu odchází směrem domů.. Jen doufá, že nebude doma táta..*
Suzuya: * Teď je trochu mimo pro změnu Suzuya, protože to objetí ho vyvede z rovnováhy a on neví jak reagovat ale naštěstí to netrvá moc dlouho a Hakira ho po chvilce pustí. Ale v tom přijde ta otázka a Suzuya vlastně ani nepřemýšlí. *Mm myslím, že kamarádi jsme ne? Tak povídáme si, kupuješ mi zmrzlinu a tak. Takže nejspíš ano jsme kamarádi.
Hakira Kanatsuki: *To že nemá rodiče je ju líto a dál štourat se v tom nebude.Ale to, že o tom řekl že je to super.. To ju vyrazilo dech. Objala ho tak rychle, že málem spadli.* Děkuju, že si to pochopil *Tohle pro ňu znamená hodně.. Nakonec ho pustila a znova si normálně sedla. Přemýšlela nad další otázkou..* Hm, tak další otázkaaaa.. Jsme kamarádi? JÁ bych řekla, že jo *Otočila na něj hlavu a usmála se*
Suzuya: * To co Hakira nenávidí ho překvapí. Ale nějak moc se tím nezaobírá. Co se ho netýká ho nezajímá. Pokud se nejedná o blízké přátelé a takové vlastně ani nemá. Ovšem nyní se musí zamyslet, co vlastně nenávidí a toto trvá už delší dobu. *Hm co nenávidím já? Asi to že nevím, proč nemám rodiče. Nebo to že nesnáším to, v jakém prostředí žijeme. Fakt nedokážu jinak odpovědět a jinak to proč jsi bledá zní zajímavě jistě to bude super.
Hakira Kanatsuki: *Zahihňala se u toho, že může nechat růst kaktusy. Ale nechala ho vše dopovědět. Přemýšlela o další otázce.* Svého tátu.. Protože maminku bije, nadává a na mě někdy tak křičí. Vždy je z něj cítit alkohol.. Nechcu aby to tak bylo. Co ty? *Na minutku se zastavila a přemýšlela jestli mu odpověděla ohledně té kytky.* Asi jsem ti neodpověděla ohledně tamtoho. No.. má to souvislost s mojí průsvitkou kůží. Netečemi tam normálně krev, ale míza.. Jako ze stromů. Jsem napůl člověk napůl rostlina. *Teď se zasekla a doufala, že se mu nějak nezhnusí.. Jako každýmu druhýmu. Přesto pokračovala* Mamka je taky taková. Ještě mám na zádech květinu. Ale vzlíkat se tu nebudu. *Poté použila Han'ei a nechala pod nima vyrůst malou květinu.* Vidíš? Tohle tím myslím.. Ale díky tomu musím hodně pít. *Na to se znova napila a láhev vrátila do batohu.*
Suzuya: „Zajímavá odpověď.“ *Když mu položí svojí otázku tak se Suzuya zamyslí, ale dlouho netrvá, než přijde na to, jak jí odpoví. *Takže nejdřív se musím zeptat, jak jako můžeš nechávat vyrůst květiny? To jako necháváš růst kaktusy? A co dělám já? No učím se z naučných knih o strategických postupech v bojích a taktiky. Celkem mě to baví a třeba ze mě jednou díky tomu bude dokonalý stratég. Takže další otázka. Co k smrti nesnášíš.
Hakira Kanatsuki: *Už neví jak víc ju má překvapit. Nejdříve zůstal a teď se ju dokonce zeptal na otázku. Chvilku na něj koukala jako na blázna, ale vnímala ho. Když se vzpamatovala, tak se zamyslela.* Jo, sny a cíle máme každý. Ale mě to je docela jedno.. Jen chcu bezpečí svých přátel. To můžeme pokládat jako cíl. Chcu bezpečí pro své přátele i kdyby to stálo cokoliv.. I opustit nadobro vesnicu. *Hakira na sobě zase pociťovala, že ju dochází voda a tak ze svého baťůžku vytáhla vodu a napila se. Tentokrát i nabídla Suzuyovi. Přičemž se na něj usmála* Teď já. Co nejradši děláš ve svém volném čase? *Tohle se ju začínalo líbit* Já nejvíce čtu knihy a hraju si s květinami, tak že je nechávám vyrůst. *Odpověděla a čekala na odpověď.*
Suzuya: He? A jako o čem asi tak chceš povídat? Ale tak za pokus to stojí. Takže jakej je tvůj cíl čí sen? Každej má nějakej cíl a sen. *Suzuya je celkem zvědavý jaká bude její odpověď. *Já nemám sen tedy zatím ne, ale určitě mám cíl. Opustit tuhle díru a vydat se do světa. Nesnáším to tu a tak až budu Shinobi tak doufám, že budu moct cestovat a chodit na mise jak nejčastěji to jen půjde.
Hakira Kanatsuki: *Zasměje se, když ho vidí přemýšlet. Aspoň nějaký výraz po té dlouho době zplodil. Zamyslí se taky a Suzuya má pravdu. Není tu co dělat. Když byla malá, tak jo.. To prohledávala vesnicu do každého koutku.. Ale teď? Už se těší až bude dostávat mise a bude chodit ven z vesnice. Aby neseděla doma na prdeli a nic nedělala.* A co zůstat tady a povídat si? *Navrhla, ale pochybovala, že by na to přistoupil.*
Suzuya: * Suzuya svoji zmrzlinu už dojedl, takže jen sedí vedle Hakiry a rozhlíží se po lidech. Samozřejmě ale Hakiru vnímá a poslouchá. Ale opět se musí zamyslet, když se ho zeptá, kam by mohly jít nyní a Suzuyu vážně nic nenapadá. Sunagakure je celkem nudná a nevýrazná vesnice ve které se nedá najít nic zajímavého. Tedy aspoň takový na to má Suzuya názor. Ale je na něm vidět že je zamyšlený. *Tak Sunagakure je ošklivá a nudná vesnice. Není tu prakticky vůbec nic výjimečného nebo něco co by mohlo někoho zaujmout. Tak opravdu nevím, kam by se dalo jít.
Hakira Kanatsuki: *Divý se, že neodchází, ale je ráda.Je ráda, že tu zůstal. Akorát ju přijde trochu divné to, že na ňu koukal divně. Jakoby bez pocitů. Neřešila to, protože k tomu musel mít nějaké důvody a nechce to z něho zbytečně tahat. Ohledně toho, že to neříkal o ní se jen usmála.* Heh, tak se příště vyjadřuj lépe.. Vyznělo to tak. *Odsekla se a přemýšlela jestli má dál mluvit, ale nakonec teda zase začala* Víš.. Když čtu ty knihy, tak jsem uzavřená.. tím pádem moc nemluvím též. A chybí mi to.. Proto furt mluvím, takže kdyby ti to přišlo nějak otravné,tak promiň. Ale to jsem prostě já. *Tu zmrzlinu, kterou měla na začátku, tak už neměla. Je docela mlsoun, takže ju nic dlouho nevydrží.* Tak.. co teď? *Otočila hlavou zpátky na Suzuyu a usmála se. Začala přemýšlet jak by vypadal s úsměvem.. Ale pokud se neusměje sám, tak mu to říkat nebude*
Suzuya: * Nechá ji, ať se vypovídá. Celou dobu se jí dívá rovnou do očí beze známky jakékoliv emoce. I kdyby chtěl. Tak žádnou známku emoce by ji dát nemohl, protože necítíte žádné emoce u toho co mu Hakira říká. Samozřejmě u toho olizuje svou zmrzlinu. *Ehm já jen ehm to. Špatně jsi mě pochopila. Já neříkal, že jsi ukecaná. Já jsem jen říkal, že zbytečně neříkám nic navíc, co není třeba, ale o tobě jsem neřekl ani slovo. *Suzuya to řekne trochu vyčítavým hlasem. A co se týká přátel tak se jí nechce svěřovat, že v akademii patří mezi šikanátory. *
Hakira Kanatsuki: *Ta jeho poznámka o ukecanosti ju docela zasáhla, ale nechtěla to vzdávat.* Víš.. mluvila jsem,aby nestála řeč. Já se snažila se s Tebou skamarádit a co ty pro to děláš? Nic. Jak tak vidím, taak asi nemáš moc kamarádů.. A vidím i proč. Protože si bezcitnej hulvát. *Začala být hodně upřímná,ale někdo mu to musel říct. Je jí jedno jestli si to vezme k srdci nebo ne.. ale pravděpodobně ju odsekne nějakou hrubou poznámkou a zmizí. Jako ostatní, když byla upřímná. Proto tam sedí dál a čeká už jen na okamžik, kdy odejde. Teda pokud vůbec.*
Suzuya: * Překvapí ho že ji prodavač dal zmrzlinu zdarma ale dlouho nad tím nepřemýšlí. Protože mu to je vlastně i vcelku jedno. U lavičky si vezme svoji pistáciovou a s chutí se do ní pomalu pustí. *He? Já moc nemluvím? Tak to možná vidíš, ale třeba jen nejsem zbytečně ukecanej. Nemyslíš? *Suzuyovi myslí ovšem projde do budoucna jeden nápad, který se mu líbí, ale záleží jen na tom, jak se bude vyvíjet v budoucnosti vztah mezi Suzuyou a Hakirou. *
Hakira Kanatsuki: *Hakira si jen povzdechla a když byyly u prodavače, tak vytáhla ryo přesně na dvě zmrzliny* Jednu pistáciovou a jednu vanilkovou- Zvlášť prosím. *Usmála se na něj jako sluníčko. Ten prodavač byl asi pedofil, protože jakmile se na něj usmála, tak ju ty zmrzliny dal zadarmo. Poděkovala a odešla. Sedal si opodál na lavičku a spokojeně si užívala svoju zmrzlinu. Suzuyovi podala zmrzlinu až teprve na lavičce.* Takhle se to dělá.. A vůbec. Ty moc nemluvíš, co?
Suzuya: * Suzuya na nabídku zmrzliny jen beze slova přikývne. Líbí se mu představa, že by mu Hakira zaplatila jeho zmrzlinu. Sice to asi není moc pěkné ale blbej co nabízí a blbější co nebere. V klidu tedy Hakiru následuje a na to že Hakira doufá, že nikdy nikdo z její přátel nezradí vesnici. Suzuyovi je ale Sunagakure celkem ukradená. *Já si dám pistáciovou, když už to budeš objednávat.
Hakira Kanatsuki: *Hakira neměla ani tucha kam jít. Nakonec cju napaldo, že kousek od dětského křiště je vždy zmrlina* Půjdeme na zmrzlinu! Klidně ti to zaplatím, jestli chceš. *Nabídla se, ale doufala, že si to zaplatí sám. Byla trochu sobecká. Zase začala přemýšlet o své čelence.* Doufám, že to dáme. Oba dva. A budeme silní! A nepůjdeme špatnou cestou.. Jakože že bychom zradili vesnici.. nebo tak. Nechtěla bych, aby někdo z mých kamarádů byl zlej.. *Na to Hakira vtáhla znova vodu a napila se.*
Suzuya: Já netuším, proč jsi mě ještě nepotkala. Nejspíš ses pořádně nedívala. Kdo by si pamatoval všechny členy klanu? To je prakticky nemožné pamatovat všechny členy klanu. A jednou třeba svoji čelenku dostaneš. Možná dřív a možná později ale stále tu je šance, že ji nedostaneš vůbec. *Suzuya ji nechce nějak urážet, že by to nezvládla ale procentuálně tu je vždy taková šance i když třeba jen minimální. *A nevím, kam jít. Ty jsi navrhla, abychom se šli projít tak vyber ty místo kam jít.
Hakira Kanatsuki: "Že by nový kamarád? Sice trochu divnej, ale hlavu vzhůru Hakiro! Nemůžeš všechny hned soudit" *Nevěděla kam jít přesně, ale někam prostě šla. Měla namířeno do uličky, kde je pár lidí, aby ho neztratila.* Kam chceš jít? Mě je to docela jedno. *Zeptala se ho zničeho nic.* A vůbec.. Jakto, že jsem tě nikdy neviděla ani na tom kraji? Mám to tu prolezlé celé. I tu nejtemnější uličku. Ty si furt zalezlý doma? Nebo v akademii? I když ta akademie je blbost, protože si říkal že máš dobré hodnocení.. To já moc ne, ale snažím se, co nejvíc můžu! Jednou dostanu svoju čelenku. *Začla mluvit a ani si to pořádně neuvědomila, ale aspoň nestojí řeč*
Suzuya: * Ani moc se mu s ní nikam nechce jít vzhledem k tomu, že má téměř průsvitnou kůži a tak mu přijde prostě trochu divná. * „Možná bych to mohl zkusit. Třeba přijdu na něco zajímavého. Minimálně bude aspoň sranda.“ *Řekne si v duchu Suzuya a vydá se za ní. *Tak tedy jdeme. *Řekne Suzuya klidným hlasem a hodlá ji následovat. *
Hakira Kanatsuki: *Aby byla upřímná, bylo ju jedno co tu dělá. Byla to taková otázka ze slušnosti. Spíše ju zaujala ta jeho odpověď. * Realista, huh?.. Taky dobrý. *Láhev, kterou předtím chytila si strčila zpátky do baťůžku a hodila si ho na záda. Šla směrem k východu. Tesně přes východem se zastavila a otočila se na Suzuyu.* Jdeš? Mám chuť se projít. A když nevím, co tu děláš, tak máš asi hodně času a nudíš se.. *Dedukovala Hakira z jeho vyprávění*
Suzuya: Já ti ji ale nehodlá vzít holka. *Odpoví Suzuya a láhev ji zase hodí zpět. *Nebyla ani poloprázdná a ani poloplná. Byla v ní jen polovina maximálního objemu. *Podotkne Suzuya a zamyslí se, co tu vlastně dnes dělá. *Hm já vlastně ani pořádně nevím. Prostě jsem se náhodně procházel a nějakým záhadným způsobem jsem skončil tady v knihovně. Ani sem nemusím nechodit, protože v Akademii mám dobré výsledky a tak do knihovny už nechodím, takže tu jsem asi jen z náhody.
Hakira Kanatsuki: *Když Suzuya vzal její láhev, tak to vůbec nechápala proč. Vždy´t mu nenabídla, aby se napil. Nafoukla tváře a ruce si dala křížem.* Heeej, Suzuyooo. Já ti nenabídla, aby si se napil. Jen aby si odpověděl, jestli ju vidíš poloprlonou a nebo poloprázdnou. Chtěla jsem zjistit jestli si pesimista nebo optimista. A ty mi bez dovolení sebereš láhev. Měl si se normálně zeptat. *Na to přestane být trochu naštvaná a složí ruce zase podél těla.* Co tu vlastně děláš ty?
Suzuya: * Vůbec nechápe proč mu před obličejem, mává láhví s vodou. Chvilku ji sleduje ale pak nečekaně a velmi rychle po láhvi chňapne a vezme si ji do ruky. Tak sice jsem napít nechtěl ale tak děkuju za nabídku. *Řekne Suzuya klidným hlasem a hodlá se trochu napít. Je mu jedno že mu to prakticky nenabízela ale tak kdo ví co tím že mu ji dala, před obličej mohla myslet. *Ahh tak děkuju.
Hakira Kanatsuki: *Hakira je trochu zaražená jakým tonem to mluví, ale každý je jinej. A každý za sebou už něco má.. i v tomhle věku. Hakira začíná na sobě pociťovat, že potřebuje napít a tak se zvedne, uklidí knihu a z batůžku si vytáhle flašku vody. Flaška byla plná. Teď tam je půlka..* Četla jsem o historii klanu. Baví mě knihy a totálně se do nich ponořit *Odpověděla a usmála se na Suzuyu. Natáhla ruku s flaškou, tak že Suzuya měl flašku prakticky před obličejem.* Co vidíš? Myslím tu flašku.. nečekaně.
Suzuya: Tak nebuď líná a přesuň se aspoň tak abys nepřekážela lidem v cestě ne? Ale mě je to vlastně jedno tak co řeším. *Poznamená Suzuya a na okamžik si ji trochu pozorněji prohlédne, když se mu představuje. *Ehm vidět jsi mě tu ani nemohla, protože bydlím na okraji klanové části a navíc se tu moc nepohybuju. Jinak já jsem Suzuya Juuzou. *Odpoví ji Suzuya bez známky jakéhokoliv zájmu. *Tak co tady teda děláš? Jako vidím, že čteš knihy ale za jakým účelem a co čteš.
Hakira: *Upřeně zírá do knihy a snaží se mezi pismenkama najít něco zajímavého. V tom ju vyruší realita a hlas nějakého chlapce s otázkou. Hakira se odlepí od knihy a koukne se na chlapce. Může být tak ve stejném věku jako je ona sama.* Vážně to není jasné,proč sedím na zemi? Protože jsem líná dojít ke stolu a číst si tam. Stejnak odtud to mám blíž k těm knížkám. *Hikari si více prohlédla toho neznámého chlapce a primhiurila oči* Nikdy jsem tě tu neviděla.. kdo si? Já jsem Hikari Kanatsuki *Usmála se na něj jak nejvíc mohla*
Suzuya: * Suzuya je malý student akademie, který nezná hodnotu emocí k ostatním lidem. Vždyť vlastně ani nemá rodiče ale pouze babičku. I když ta se o něj ani starat nemůže, protože jediné co dělá je, že sedí a kouká z okna. Ovšem když je třeba tak Suzuyovi dá oběd a tak. Zanedbaný určitě není, co se týče zabezpečení. A proč nemá rodiče? On sám to ani neví, protože mu to nikdo nechce říct. Je sice Student Akademie ale už ovládá celkem dost technik. *Určitě budu brzo už Genin a pak začne pravý život. *Řekne si Suzuya pod nos v moment kdy jde okolo Hakiry. *Proč sedíš na zemi?
Hakira Kanatsuki: *Jelikož Hakira byla velice zvědavé dítě a hlavně i chytré, tak se toho chtěla hodně dozvědět. A vědomosti poskytovali buď někdo se zkušenostma a nebo knihy. A teď byly na volbě knihy.. Ostatně jako vždy. Jelikož o svém klanu toho moc nevěděla, tak zamířila právě tam. Otevřela hlavní dveře a hned ju čekali známý prostory. Okamžitě si to namířila k soukromé knihovně klanu a cítila se jako doma. Všude samé knihy. Od narození byla knihomol. Zaujala ju jedna kniha o historii klanu Saru a tak po ní šáhla. Otevřela ju na první stránce, sedla si do tureckého sedu a v klidu si četla.*
-----: I-----I
Kirie: * Zamručela jen, ale jinak se k ničemu nevyjadřovala. Zůstala tam ležet a po nějaké chvíli raději snědla jídlo, co jí sestra udělala. Nechtěla ji tam jako medúzu. Nicméně přemýšlela nad nukeninstvím. Nebyl to zas tak špatný nápad. A ve výsledku, když by fakt chtěli Ichibiho, tak by ji mohli i lehce odchytit a dovést zpátky do vesnice. *
Esprit: Pokud se nenajíš tak se v jednu proměním,* odvětila jen sestře než opět zamířila ke dveřím. Netušila, co se Kirie honilo hlavou, ale popravdě to teď ani vědět nechtěla. Chtěla být sama. Zapadnout do postele a spát. Byla unavená jak fyzicky, tak psychicky. A teď byla větší pravděpodobnost, že se Kirie nezhroutí a Ichibi nezačne řádit.*
Kirie: Hm, ty nejsi medúza... * Zamumlala a lehla si na bok. Nechtěla jíst, neměla na to náladu a ani hlad. To samé o pití a žízni. Snažila se zamyslet nad sebou, nad sestrou a obecně nad vším. Docházela k názoru, že by měla asi vypadnout, ne z domu, ale z vesnice. Ostatně, sotva se stala chuuninem ve svých 31 letech, nikdo ji postrádat nebude, kdyby utekla a stala se nukeninem. *
Esprit: *Nadzdvihla obočí, když se sestra s výkřikem probudila. Zatímco Kirie byla mimo, tak skočila do kuchyně pro něco k pití a na zub. Zrovna talíř se sandwichy a sklenici citrónové limonády pokládala na stůl, když se sestra probrala.* Najez se, prospěje ti to,* vybídla ji jen. Věděla, že se Kirie zotaví rychleji než běžní Shinobi na její úrovni. A to díky Ichibimu.*
Kirie: Pryč s medúzama! * Vykřikla najednou v momentě probuzení se. Poté se jen rozhlédla a flákla sebou zpátky dolů na postel. Jednu ruku si přehodila přes oči, aby nic neviděla a aby jí nerozčilovalo světlo. Snažila si dát dohromady, co se stalo, když si vzpomněla. Nyní by byla raději za ztrátu paměti. *
Esprit: *Dokud byla sestra v bezvědomí a nevypadalo to, že by se Ichibi snažil dostat - nebo spíše, že by se mu dařilo dostat - ke slovu, tak se rozhodla sestru ani nezkoušet vzbudit. Přeci jen by jí takovýto odpočinek nemusel vyloženě uškodit. I když záleželo, co se jí zdálo že.*
Kirie: * Táhání střepů z ran bylo ve snu vysvětleno pomocí nějakých medúz a podobného svinstva chytajícího její nohy a ochromujícího ji. Proto se nyní nacházela ve snu, kde moře bylo plné přerostlých medúz a ta bouře tam byla ještě horší. Trochu se již díky tomuu začínala vrtět a zatínat různé svaly. *
Esprit: *Po zkontrolování životních funkcí se pustila do vytahování střepů ze sestřiných chodidel. K tomu jí posloužila pinzeta a chakra. Samotné vytahování možná mohlo bolet a trochu to více otevřelo rány a spustilo další dávku krve, ale to Esprit nezastavovalo. Viděla daleko horší zranění aby věděla, že se z toho sestra dostane. Jakmile měla střepy vyndané, tak se pustila do vyčištění ranek a poté jejich obvázání aby to dále nekrvácelo. Všimla si, že se sestra potí, ale neměla horečku ani žádné symptony nasvědčující něčemu, co by souviselo se zdravotním stavem. Proto si domyslela, že za to může její sen.*
Kirie: * Ichibi byl docela naštvaný, že se mu v tomhle všem zmatku nepovedlo nic průlomného a že nyní už bude Kirie zase v pořádku, nebo minimálně, že bude ošetřena. Tělo Kirie bylo samozřejmě bezvládné. A to, co se odehrávalo v její hlavě, byl docela slušný zmatek. Nějaké to rozbouřené moře a Kirie tam unášena kamsi pryč na dřevěnném voru. V realitě se díky tomu začala docela potit, protože to bylo jaksi strašidelné z jejího pohledu. *
Esprit: *Očekávala nějaký útok, no to, že se Kirie jen tak "vysypala" ze své ochranné koule ji překvapilo. Reflex medika však zareagoval dříve než ona. Během chvíle se ocitla vedle sestry a provedla prvotní kontrolu.* "Ztratila příliš krve".* pomyslela si jen, kdy sestru doslova odtáhla z hromady písku. Půjčila si na to i trochu síly od Hakuhya, který jí ochotně vyšel vstříc. Jakmile byla sestra mimo písek, tak ji položila na postel. Cokoliv, co by tam zavazelo by prostě odhodila pomocí Hakuhyových ocasů, které se objevily už když vytahovala sestru zpod písku. Následně se pustila do ošetřování. To zahrnovalo i to, že si musela pro pár věcí odběhnout k sobě do pokoje.* "Měla bych si obstarat dokrvovací pilulky. V nemocnici bývají, ale doma je nemám,"* další myšlenka, která se jí prohnala hlavou než se vrátila k sestře do pokoje se vším potřebným, co tu měla.*
Kirie: Hmm... * Zabručela zevnitř a začala se zvedat, jenže její tělo bylo rázem těžké. A dost se jí točila hlava. Proto padla, při čemž propadla skrze tu namokřenou a zmraženou část ven. Vyvalila se tam na zem. Následně přišlo zrnění. A neodeznělo, Kirie omdlela. Takže tam zůstala ležet se zavřenýma očima na podlaze. Písečná koule se rozpadla a trochu ji i zavalila. *
Esprit: Esprit, kdo jiný,* odvětila jen ponuře přičemž zaznamenala bodce, které se začínaly na písku tvořit. Příliš neváhala a chrstla kbelík vody přímo na písečnou kopuli. Samozřejmě netrefila celou, ale jen jednu její stranu - tu kde se tvořily bodce. Následně jen díky Hyoutonu zmrazila vodu, která zmáčela písek. A ten ji jak jinak než že nasákl a ztěžkl. Proto bodce ani nestihly vystřelit.* Vzpamatuj se! Nebo chceš aby si Ichibi vzal tvoje tělo jako u otce?* do jejího hlasu se dostal ještě větší chlad. Tak nějak už čekala nějaký útok od suché strany písku. Pokud se tedy sestra nevzpamatuje.*"Pokud toto obě přežijeme, tak bych se asi měla brzo odstěhovat... Ono by už bylo i načase"* pomyslela si jen. V jejích myšlenkách zněla jistá hořkost. Ne kvůli samotnému dnešnímu dni, ale kvůli celkově životu, jaký vedla.*
Kirie: Kdo tam?... * Odvětila již lehce mimo, protože se jí neprokrvoval dobře mozek a tak byla částečně mimo. Taky byla bílá, jak stěna. Rozhodně jí nebylo dobře, ale už nebyla ve stavu, kdy by s tím dokázala něco dělat. Krom toho její Suna no Tate bylo nyní ovládáno silnější myslí uvnitř Kirie, Ichibim. Proto se začaly tvarovat bodce na straně, jakoby ta koule se snažila bránit před Esprit. Naštěstí to nebylo tak silné napojení, proto se bodce formovaly pomalu a nevystřelily nijak rychle proti Esprit. *
Esprit: *Po nějaké době konečně vypnula vodu. Přesto však ještě stála chvíli ve sprše. Poté se natáhla pro ručník a vysušila si vlasy co nejvíce to šlo. Celou dobu si dávala pozor na své kočičí uši, aby se jí tam nedostala voda a aby se za ně nepotáhla. V hlavě jí stále běžela Kirie.* \"Ichibi by mohl dělat problémy,\"* varoval ji přeci jen Hakuhyou. Esprit to věděla. Což byl momentálně asi jediný důvod, proč na sebe hodila župan a zamířila zpátky ke Kirie do pokoje. Tam ji našla v tom svém písečném kokonu. Zamračila se. Všimla si narudlého písku v okolí.* \"Zmrazit a rozbít,\"* pomyslela si. Jenže aby mohla krustu zmrazit, tak potřebovala vodu. Proto zamířila do nejbližší koupelny pro kýbl s vodou.* \"Musím se naučit nějaké suitonové techniky...\"* pomyslela si jen zatímco napouštěla vodu. Následně se vrátila a položila kýbl vedle sebe.* Vylez nebo tě z tama vytáhnu!* zavyhrožovala sestře ledovým tónem.*
Kirie: * Jak tak byla rozladěná a po emocionálním zhroucení, tak zanedbala takovou maličkost, na kterou Ichibi spoléhal. Byla to jeho cesta ven, možná. Její nohy stále krvácely a nepřestávaly, protože rány byly dostatečně hluboké. Navíc ani nevyndala střepy ven, takže se nemohly rány zacelit ani díky léčivé síle jinchuurikiho. Proto se začínala pomalu cítit nesvá a začínala se jí točit hlava. Mohlo to vést i k lehkému omdlení a kdyby se krev nezastavila během pár hodin, tak by mohla i vykrvácet. Spodní část písečné koule již začínala být nasáklá krví a tak to i vypadalo zvnějška. *
Esprit: *Nevěděla, co sestra dělá. Ale bylo pravdou, že potřebovala být chvíli sama. Proto jakmile byla ve svém pokoji, tak se vysvlékla a zamířila do sprchy, kde zapnula sprchu. Nechala si teplou vodu stékat na vlasy a tvář, kdy pokračovala směrem dolů. Spolu s vodou však odtékaly i její slzy, kdy tak vypouštěla tiše veškerou svou bolest a frustraci.*"Je v pořádku, že pláču. Je to naposledy, co se tak děje."* Uvažovala v duchu. Nevěděla, jak dlouho tam takto stála. Ale nechala s vodou odplavit všechny svoje pocity až byla naprosto klidná a prázdná. Hakuhyou mlčel. Do tohohle neměl co mluvit. Jiný Bijuu by se pokusil této situace využít, alespoň většina. On však ne. Měl Esprit rád, trochu mu připomínala Kirru. Jeho sestřičku.*
Kirie: * Okolo Kirie se začal shromažďovat písek a vytvářel kolem ní kulovitý Suna no Tate. Po chvilce byla tímto pískem odříznuta od okolního světa. Byla ve své kuličce, Kde si sedla na zem a chytila si kolena, opírajíc se o zády o písečnou stěnu té koule. Něco takového se hodilo do karet Ichibimu. Ten moc dobře věděl, že takhle může zlomit svého jinchuurikiho a dostat se ven. Byla to docela běžná praktika s jinchuuriki Ichibiho. Jakési zainkubování, aby byli chráněni, než se bijuu prodere na povrch. Nicméně to s Kirie jaksi nešlo zcela dle jeho plánu. Nedokázal ji rozhodit víc, než byla a tak, jak by on potřeboval. *
Esprit: *Na sestřinu odpověď nic neřekla. Byla pravdivá, ale nechtěla to potvrzovat. I když mlčení znamená leckdy souhlas.* Starám se o sebe.* Odvětila jen klidně na její výtku. V jistém smyslu to byla pravda. Kdyby se nestarala o jiné, tak by si věci sama sobě jen zhoršovala. Vyčítala by si to a to by jí na psychice nepřidalo. Bylo to ironické, ale to, že pomáhala jiným pomáhalo i jí.* Nejsi zrádkyně. A nikdy se ti od sebe nepodaří odehnat všechny lidi. Dřív nebo později se najde někdo mimo naší rodiny, koho nebude zajímat Ichibi a že jsi jeho Jinchuuriki. A nejen proto, aby tě kvůli tomu zneužil.* Odvětila klidně. Věděla, že má pravdu. A ne proto, že by si brala příklad z Rena, který byl manžel jejich předchozí Kazekage a Jinchuuriki Hakuhya. Hakuhyou dovedl změnit Ichibiho pohled na Rena, ale na nového Jinchuurikiho se to tolik už nevztahovalo. Přeci jen ani Hakuhyou nedovedl udělat z Ichibiho lidumila. I když díky jejich Jinchuuriki strávili ve vzájemné společnosti desítky let. Při sestřině řevu však pomalu zakroutila hlavou a otočila se ve dveřích. Přitom se na sestru ohlédla.* Nikdy tě nebudu nenávidět. Jsi má sestra. A já tě miluju takovou, jaká jsi. Navzdory všemu a všemu, co říkají lidé.* Odvětila.* Jestli chceš ošetřit ty nohy, tak přijď. Nutit tě však nebudu.* Dodala, kdy opět opustila pokoj. Vypadala vyrovnaně, ale v jejím nitru vše křičelo. Zamířila do toho svého s rozhodnutím zapadnout nejprve do sprchy.*
Kirie: To ty taky, ale jinak. * Odsekla jen a pohlédla na sestru. Poté jen sykla a odvrátila od ní svůj pohled. * Měla by ses jednou starat o sebe. Být sobecká. Já nejsem ta, co potřebuje tvoji pozornost. Tou jsi ty sama. Já potřebuji něco, čím bych od sebe definitivně odehnala lidi. * Poznamenala a přestala si čmárat. * Krom toho takhle vypadá ten pokoj lépe. Pokoj zrádkyně a jinchuuriki Ichibiho. Krev je jen další dekorací. Ichibi miluje krev. A úplňky. * Podotkla a otočila se na sestru, aby viděla, co chce dělat. * TAK UŽ MĚ SAKRA NENÁVIĎ! * Zařvala najednou. Pokusila se Esprit znásilnit a nakonec to vypadalo, jakoby Kirie byla ta ublížená, či co. *
Esprit: *Nejen že slyšela, ale i cítila, jak sestra odsouvá nábytek. Přeci jen o ně byla opřená a cítila tak jemné vibrace, které to způsobovalo. Když se ozval zámek dveří, tak je otevřela. Prvně přejela pohledem po celé pokoji, sledujíc ten nepořádek. Poté se zaměřila přímo na sestru. Všimla si i krvavých skvrn na zemi z jejích pořezaných chodidel. První myšlenka byla, že by měla sestru ošetřit. Když však zjistila, že sestra dělá nějaký nákres, tak ji to ranilo. Jakoby ignorovala všechno, co se doteď stalo. A nechtěla to nějak vyřešit.* Ki-* zarazila se v půli slova a zastavila ve dveřích.* Jsi zraněná,* zamumlala nakonec, že jí nebylo téměř slyšet. Nevěděla, jak se zachovat. Starost o sestru bojovala s její ublížeností. Nakonec však svou ublíženost polkla a vešla. Dávala si pozor na střepy, a tak.* "Už nikdy víc nedovolím aby mě něco ranilo..."* slíbila si v duchu. Zatvrdila své city i mysl. Hakuhyou z celého vývoje nebyl dvakrát nadšený. Znal už Esprit dost na to aby věděl, že ji to dřív nebo později zničí.*
Kirie: * Pokynula rukou a modrý písek odhodil postel i odsunul skříň, aniž by se tam Kirie podívala. Následně s ním ještě odemkla dveře, ale neotevírala. Kreslila ten svůj nápad. Chtěla to doopravdy realizovat. A dokonce i ten její nákres vypadal poměrně slibně. Přešla se svitkem po pokoji, aby si ho mohla pořádně prohlédnout u okna. Za sebou nechávala na podlaze krvavé stopy. *
Esprit: *Nad její odpovědí se zamračila. Následně jen s povzdechem promluvila.* Tak je oddělej" Nějak se tam dostat musely.* Její hlas zněl bezbarvě. Její chování se co chvíli měnilo. Byla rozhozená, a tak někdy poslouchala rozum a někdy pocity. A ty momentálně nebyly zrovna nejlepší. Chtěla aby jí sestra sama otevřela. A ona se k ní nemusela dobývat jak nějaký zloděj.* Prosím...* dodala o něco tišeji. Ani si nebyla jistá či ji Kirie vůbec slyšela. Dlaň položila na dveře a opřela si o ně i čelo.*
Kirie: I kdybych chtěla, tak to nejde, na dveřích leží skříň a postel blokuje spodek. * Odvětila bezdušše a zůstala tam jen sedět, zatímco kapky krve vytékaly z jejích chodidel. Rukama pevně svírala okraj převrácené postele. Trochu i cenila zuby, jakoby chtěla zasyčet, jako kočka. Dle toho měla i sklopené uši dozadu. Dostala najednou nápad a tak seskočila z té postele, čímž si střepy zabodla ještě hlouběji. Došla ke svitku, který měl sloužit na nápady, plány a návrhy ohledně loutek. Vzala ho do ruky a převrátila ještě jednou stůl tak, aby se na něj daly normálně položit věci. Roztáhla na něj svitek a začala na něj čmárat štětcem a inkoustem. Nakreslila tam postavu, svoji postavu. Následně zavřela oči a zamyslela se. Po jejich otevření začala na ten svůj nákres dělat značky. Ty značky byly kopiíí značek, jakých na sobě měl Ichibi. Plánovala, že si takové nejspíše nechá vytetovat po celém těle, aby každý poznal, co je zač. *
Esprit: *Poplašeně sebou škubla, když se ozval sestřin výkřik.* "Uklidni se, uklidni se..."* snažila se zklidnit v duchu. Zhluboka - nejprve trhaně - se nadechla. Poté znovu a ještě jednou až jí to nedělalo problémy a trošku se zklidnila. Sestra mezitím rozmlacovala svůj pokoj. Esprit dle zvuků mohla odhadovat, co zrovna se rozbíjí. Ale raději to nedělala. Pro všechny případy, že. Postavila se a otočila se čelem ke dveřím. Věděla, že se musela dostat dovnitř. S posledním nádechem zvedla ruku a zabouchala na dveře. Předtím si však setřela stopy slz. Rozhodla se svoje pocity zase uzamknout v sobě.* Otevři!* houkla na sestru přísně. To byla její první strategie. Měla však ještě pár záložních plánů.*
Kirie: Kruci! * Vykřikla najednou a zvedla se z podlahy. Následně začala převracet věci ve svém pokoji. Dokonce i vzala loutky a šlehla s nimi ve vzteku o zem. A chuuninská vesta vyletěla oknem ven následujíc židli, která to okno 'otevřela'. Střepy se rozsypaly, jak venku, tak i vevnitř na podlahu, ale to jí bylo trochu jedno. Nakonec se jí povedlo dokonce i převrátit postel. Ve výsledku už jen mlátila pěstí do zdí. Jak tam tak řádila, dokonce převracíc svoji skříň, tak samozřejmě vyšlápla i několik střepů a rozřízla si chodidla, ale bylo jí to fuk. Posléze si sedla na převrácenou postel a podívala se na své nohy, kde měla pár těch malých střepů a pár škrábanců od jiných. *
Esprit: *Nějak nestihla zaznamenat, co vlastně se to stalo. Nebo přesněji co všechno. Bylo to na ni příliš rychlé. V jednu chvíli byla Kirie zabořená do jejího rozkroku a v další ji vyhazovala z pokoje, kdy za sebou práskla dveřmi. Rozechvěle tam chvíli stála než se pod ní podlomily kolena a ona sebou kycla na zadek. Nebyla to nijaká rána či něco podobného,ve skutečnosti se zády opřela znovu o zeď - tentokrát sama a podél ní sklouzala. Slyšela však zámek, který se ozval od sestřiných dveří. Netušila, jak se teď sestra asi cítí. Vždy měla se svým dvojčetem blízký vztah. Sice ho v poslední době narušovala jistá odtažitost z její strany a také čas, ale stále Kirie milovala. Milovala celou svou rodinu, přesněji její zbytek, ale s Kirie měla vždy takové hlubší pouto. Brala to snad Kirie něco jako víc? Netušila.* "Málem mě znásilnila vlastní sestra..."* probleskla jí hlavou myšlenka, ale tu hned zapudila. NE! Takto to myšleno určitě nebylo.* "Lituje mě snad natolik, že jsem panna aby to udělala kvůli tomu?"* další myšlenka, kterou se pokusila zapudit. Tahle už ovšem šla o něco hůř. Nechala průchod slzám, které předtím měla pouze v koutcích. Slyšela i pleskání dlaní o tvář, ale nevěděla, co to znamená. A momentálně nad tím ani nepřemýšlela. Sama ani nedutala. Jen seděla vedle dveří na chodbě a zírala před sebe.*
Kirie: * Na chvilku prozřela, dostatečně na to, aby si všimla tváře sestry, která se na ní dívala. Všimla si i těch očí. Přestala se vším, vytáhla z ní prsty a hrubě jí natáhla spodní díly zase nahoru. Došla ke dveřím, odemkla je a otevřela. Následně odehnala klony, které se při její činnosti rozpadly. Poté chytila sestru za paži, vyvedla ji ze dveří a vystrčila ze svého pokoje. Následně práskla dveřmi a zamknula je. Poté se teprve zhroutila do kolen. Došlo jí, že to není jen sesterská láska, co cítí, ale něco víc, už jen proto, že vždy k sestře vzhlížela a že jí sestra vždy pomáhala a dokázala i klidnit Ichibiho. Následně se sama profackovala pořádnou silou, že každá facka mlaskla a měla poté rudé tváře a na nich obrysy svých dlaní. Během celé té doby nevydala ani hlásku, byla kompletně ticho. *
Esprit: *Nebylo moc dobré, že její mysl byla stále proti tomu, co sestra prováděla. Zvlášť, když nezůstala jen u jejích prsou. Což sice bylo vzrušující a příjemné, ale stále to neměnilo nic na tom, že to byla její sestra. Zalapala po dechu, když Kirie zabořila tvář do jejího rozkroku a začala ji tam vylizovat.* Kirie...* zasténala jen přičemž se na chvíli více zapřela zády o zeď.* P--přestaň... prosím...* opakovala stále přičemž se jí mezi slovy promítaly vzdechy. Bylo to příjemné, ale prožitek kazila samotná atmosféra. Místo záklonu Esprit pro změnu hlavu předklonila až jí vlasy popadaly do tváře a skryly tak slzy, které se jí tvořily v koutcích.*
Kirie: * Už poslouchala jen své touhy a smysly, takže nehleděla na nic. Nechala prsa své sestry na pokoji a pomalu klesla v kolenou a cestou dolů stáhla i spodní díly oblečení Esprit. Chvilku sledovala zvlhký rozkrok sestry, než se do něj zanořila. Nejprve jí přelízla odspodu výše a pak si začala pohrávat s jejím klitorisem mezi rty. Ruce umístila tak, aby jí trochu i roztáhla nohy a pevně jí je držela za stehna. Přesněji měla dlaně na vnitřní straně jejích stehen blízko rozkroku, lehce jí ta její stehna mačkala. Poté však jednou rukou přešla od stehna k rozkroku a zasunula do sestry dva prsty. *
Esprit: Takhle jsem to zrovna nemyslela...* pronesla jen zadýchaně, když se sestra na chvíli odtáhla aby mohla jít zavřít dveře. Byla za tu chvilku oddechu ráda. Pokusila se vysvobodit z područí klonů, které jí držely ruce. Nepodařilo se.* "Kdybych víc trénovala klanové techniky, tak bych se sama mohla proměnit na papír a zmizet..."* pomyslela si jen. Nemohla ani složit pečetě na kawarimi. A že by klony zničila ji sice napadlo, ale než stačila vymyslet způsob, tak byla Kirie zpátky. Nemohla tlumit hluboký dech, který v ní narůstající vzrušení vyvolávalo. Vzdechy však tlumit dovedla. Nechtěla dát najevo, že se její tělo z těch doteků těší a že jich chce víc. Nehodlala nechat tělo zvítězit nad myslí. Tomu, že však začala vyluzovat více tepla z těla zabránit nemohla. Ani neměla jak zabránit vlhkosti, kterou začala cítit mezi nohama.* Prosím...* stihla jen ještě mezi polibky, kterými ji Kirie zahrnovala. Nebýt unavená z práce, tak by se zřejmě zmohlana větší odpor, ale momentálně byla ze všeho mimo.*
Kirie: Hmmmmm... * Zabručela jen a svižným tempem zavřela dveře od pokoje Esprit a i ty od toho svého. Byly přeci jen uvnitř pokoje. Ještě pro jistotu zamkla, kdyby náhodou. A pak se vrátila ke své činnosti. Ještě jednou políbila sestru na rty. Následně však se už začala věnovat jiným partiím. Rukama podklouzla po oblečení Esprit a našla si tam přímo její ňadra, která osvobodila od nepřátelské podprsenky a začala si s nima pod oblečením hrát. Mnula je, občas zmáčkla, palci mnula bradavky a občas je i chytila mezi palec a ukazováček. Do toho dávala Esprit jemné polibky, aby nemohla protestovat. *
Esprit: Příliš to řeším?!* zopakovala jen nevěřícně, když tohle Kirie řekla. Cítila, jak ji stiskla zadek, ale nic na to neřekla. Byla celkově tak trošku mimo, a tak ani neměla moc jak zabránit Kirie v tom, co dělala.* Kirie... přestaň... někdo přijde...* vydechla jen než se jejich rty opět spojily. Hakuhyou nevnímal, co se tu dělo. Nebo spíše o to neměl zájem to vnímat. Esprit sice Kirie žádala aby přestala, no její hlas zněl spíše jako vzdych než pevné rozhodnutí. Podvolovala se jejímu polibku, kdy jí srdce splašeně tlouklo. Sama nechala dveře otevřené. A nevěděla, jak by se zachovala, kdyby přišla Nemo nebo jejich matka.*
Kirie: Příliš to řešíš... * Vydechla a zmáčkla ji zadek. Chytila si ji tak, že se s ní mohla nyní jednoduše otočit a následně ji popostrčit a zapřít o zeď. Během toho zapření i sundala ruce z jejího zadečku. Sepnula je v pečeť a vytvořila si z papíru dva Kami Bunshiny, které k nim došly. Oba klony chytily ruce Esprit a zvedly jí je nad hlavu. Poté pravá Kirie položila svoje dlaně na prsa Esprit, načež je lehce zmáčkla. Během toho se i přiblížila a dala jí další polibek. *
Esprit: Jenže to je něco jiného... jsi moje sestra, dvojče!* odvětila, přičemž odvrátila tvář. No to mělo jen za efekt to, že Kirie měla lepší přístup k jejímu krku. Její mysl protestovala, no tělo reagovalo na činnost Kirie. Vzrušovalo ji to, i když věděla, že to není správné. Chtěla se od sestry odtáhnout, no v tom jí zabránil další polibek. Tentokrát se mu však tolik nebránila.* Nemůžeme...* nadechla se jen, když skončil. Začínalo se jí hůře dýchat, kdy se jí dech jak jinak než i trochu zrychlil.*
Kirie: Celý život se snažíš jen dělat to, co je správné a jsi z toho nešťastná. Možná by stálo za vyzkoušení pro jednou udělat něco, co není správné. * Poznamenala a trochu se sklonila, načež kousla sestru lehce do krku. Cítila to teplo sálající z jejího rozkroku, protože měla touhy. Po kousnutí jí to místo na krku olízla a následně na něj dala lehkou pusu. Poté se však zase přesunula k jejím ústům a dala jí další polibek. Čím dál zašla, tím víc chtěla a tím méně ztrácela pochybnosti. Mezitím jí ztvrdly bradavky. Husí kůži, kterou měla předtím z ledu, již nyní neměla. *
Esprit: *Nechápavě se na sestru zahleděla, no než stihla něco říct, tak jí Kirie opět okupovala ústa. Cítila, jak jí její ruce klouzaly po těle a lehce se zachvěla. Nebylo to ani zimou či touhou. Přesto to bylo to, co by leckdo nazval jako husí kůže. Chvíli jí trvalo než se jí podařilo zase odtáhnout. Polibku se však stále nepodvolovala. Nepřišlo jí to správné.* A-ale!* vyhrkla jen, přičemž už sama byla rudá jak rak.* Tohle není správné,* namítla, přičemž cítila teplo a kůži Kiriina těla. Uši měla sklopené v rozpacích vzad, kdy sestře i uhýbala pohledem.*
Kirie: * Zase zčervenala a nyní pořádně. Částečně jí docházelo, co udělala, ale částečně jí to bylo i jedno a proto reagovala pouze takto. * Něco, co bych neměla, ale po čem jsem toužila. * Zašeptala a věnovala jí ještě jeden polibek. Ruce jí poté sklouzly z její tváře, přes ramena, až po boky a nakonec chytila Esprit za zadek a přirazila si ji na své tělo, aby jí nemohla uniknout. *
Esprit: *Pomohla sestře na nohy, spíše rezignovaně a ze slušnosti. Navíc spadla díky jejímu ledu. Takže bylo jen přirozené, že jí chtěla pomoci. Nebránila se ani úchopu tváře. Přeci jen v tom nehledala nic, co by některá z nich neudělala už dříve. Sice častěji ona, když chtěla aby jí sestra hleděla do tváře, ale detail. Proto jí její polibek zastihl celkem nepřipravenou, což mělo za následek i to, že údivem lehce pootevřela ústa. No rychle se vzpamatovala a odtáhla se.* C-co to děláš?* zamračila se na ni. Sice nikdy s nikým nespala, ale líbání už znala. Celkem dobře, i když si v tom nebyla jistá.*
Kirie: * Do hlavy se jí dostal divný nápad, možná to bylo tím, jak se praštila, nebo díky tomu, o čem mluvily, nebo prostě jen ze srandy, či nadrženosti, ale i tak se rozhodla pro takovou blbost. Dnes už měly obě dost. Chytila se nabízené ruky a po chvilce se s její pomocí zvedla. Jakmile se zvedla, tak položila své dlaně na tváře Esprit, aby nemohla uhnout. A poté už udělala jediné a to, že jí políbila. Dlouhou dobu jí tohle vrtalo v hlavě a ona sama neměla moc dobře stanovené hranice, co by směla a co by neměla. Proto to chtěla zkusit. *
Esprit: *Nezastavila se, když Kirie vyhrkla. No zastavila, když ji zezadu objala. Cítila její vnady na svých zádech, což byl sice zvláštní a zajímavý pocit. No nezabývala se jím.* Nejsem nerudná,* odpověděla, přičemž se na sestru lehce ohlédla a nadzdvihla jedno obočí.* Rozebíráš to příliš do detailů. Chápu tě, taky tě mám ráda. Jsi moje sestra,* odvětila, povzdychnouc si, když sestra spadla na zadek. Otočila se směrem k ní a podala jí ruku. Led na podlaze nechala zmizet, no výraz v tváři si zanechávala neutrální.*
Kirie: Ale no tak. * Vyhrkla ze sebe, zatímco vyskočila nějak na nohy a dostala se k Esprit. Zezadu ji objala a tak trochu se na ni i přitiskla. * Nebuď nerudná. Dobře víš, že to nemyslím zle, že tě miluji... * Pronesla v rychlosti, než aby se zamyslela nad vhodnými slovy a pak jí napadlo, že to mohlo vyznít trochu blbě. Zrudla a začala ze sebe koktat. * Jako sestra...jakože jako, že tě mám ráda...ne láska ve formě té partnerské... * Vykoktala a přitom se trochu oddálila a začala mocně gestikulovat do momentu, než jí uklouzly nohy a spadla najednou na zadek a záda, při čemž se lehce bouchla i do hlavy. * Auíííííííí! * Vydala ze sebe a začala se drbat na hlavě. *
Esprit: *Začínalo jí to celkem lézt na nervy. Kirie se chovala jako by to celé bylo nějaká nevýslovně hrůzná tragédie. A to ji rozčilovalo. Přesunula ruce za hlavu, kdy se lehce prohnula v zádech a zapírovala v loktech tak, aby se dostala na nohy. A že pod ní stále byla ledová podlaha? Detail.* Myslím, že je to moje věc.* Pronesla stejně ledově jako bylo její Kekkei Genkai. Nelíbil se jí ten pocit jakoby o ní Kirie mluvila jako o nějaké zrůdě.* Měj se,* mávla jí jen zatímco zamířila ke dveřím. Byla unavená z práce a i tenhle rozhovor ji celkem vyčerpal.*
Kirie: * Zastavila se a pomalu se otočila s hrůzou v očích na Esprit. Chvíli byla ztrnulá, dokonce zbělela. * Moje dvojče je kompletní frigida... * Pronesla a následně sebou flákla o ledovou podlahu. Prostě si tam lehla a rozplácla se. Nějak si to nedovedla představit, protože ona měla často chutě sama o sobě. Některé aspekty chápala, ale tohle bylo už příliš dle ní. Tak nějak se zamyslela nad určitými možnými příčinami, ale nic ji nenapadalo. Sama potvrdila, že je panna, takže kvůli traumatickému znásilnění to fakt být nemohlo. Zlomené srdce s tímhle taky nic společného mít nemohlo. A pak jí ještě došla jedna taková věc. * Takže jsi nejspíše ani nezažila pořádný orgasmus. * Zamumlala a se šokovanýma očima hleděla do stropu. Vypadala, jakoby jí někdo právě oznámil, že celá shinobi svět byl jen nějaký pořad a všechno to byla jen iluze a že její rodina vlastně je jen skupina herců. *
Esprit: *Tak nějak chápala proč se chce dívat zrovna na tvář a prsty. Nebylo by moc příjemné spát s někým, komu chceš na hlavu narazit pytel. A dost možná by to někdo i udělal, co ona věděla.* Eeeeew...* zahučela jen při její otázce a pohlédla ji do tváře. Tohle byla další z řady trapných otázek. Ale hodlala na ni odpovědět přímo.* Ne. Pro jistotu. Navíc mi to nepřijde dost vzrušující aby to mělo efekt,* dodala. Její zvýšený hlas na ni už efekt příliš neměl.*
Kirie: Protože nemám přímo zájem o nějakého slona s velkým chobotem. Poklopec není to, co na mužích sleduji. Důležitější je se podívat na tvář a taky na ruce. Zda je hezký a zda má dlouhé prsty. * Pronesla a trochu se zasnila, takže se kousla do rtu a měla chvilku nepřítomný výraz. * A neříkej mi ani, že nikdy nemasturbuješ. Jako, s hračkami si tě představit neumím, ale minimálně prsty. Ne? NE? * Optala se, když zase začala vnímat a při tom i zvýšila hlas. Byla trochu mimo z toho, že by Esprit ani nevěděla, že se něco takového dá, nebo, že by to ani neprováděla. Na nějaké vibrátory a tak ji doopravdy neodhadovala. *
Esprit: *Celkem si oddechla, když se Kirie odtáhla.* Ehm, myslela sem spíše to, proč mi říkáš jak na tom jsi ty. Co jsi tím chtěla říct.* Ušklíbla se jen, zatímco pohledem sklouzla na klouzající se sestru. Její terminologie nebyla zrovna slušná, ale tak co. Alespoň byla vystihující.* A taky co jsi myslela tím vším. Nějak jsem z toho měla pocit, že nemyslíš jen mužský penis,* dodala. Všimla si, že sestra zrudla, což ji celkem pobavilo. Vzhledem k povolání jí nedělalo problém mluvit o takových věcech. Problém nastával, když se probíraly konkrétně její vztahy a zkušenosti.*
Kirie: * Naskočila jí husina z toho náhlého ledu všude pod ní, ale i tak se na něj posadila a začala se poposouvat po podlaze. * Když máš hodně často sex a zejména s těma velkýma, tak si na to ta tvoje zvykne a začne se roztahovat. Prostě budeš mít větší díru. Nevím, jak jinak ti to vysvětlit. * Objasnila, i když trochu při tom zrudla. Bylo pro ni náročné to vysvětlovat někomu, kdo o sexu věděl maximálně tak z učebnice, dle které se učil o rozmnožovací soustavě. Navíc by jí bylo divné používat přesnou terminologii, vzhledem k tomu, že by to znělo tak chladně a odtažitě, možná až nudně. Navíc si tím nebyla zcela jistá, jen se o tom říkalo. Osobně neměla nikdy styk s ženou, natož s nějakou, která by toho zažila tolik. *
Esprit: *Nadzdvihla lehce obočí nad přednáškou sestry.* Nechci nic říkat, ale lidskou anatomii znám celkem dobře. I její možnosti, když pomineme, že se dají upravovat pomocí technik.* dodala.* Nechápu ale, co jsi chtěla říct tou čtvrtou věcí...* pokračovala, kdy se jí v očích lehce zalesklo. Dlaněmi se dotýkala podlahy. Měla tu výhodu, že mohla složit i jednoruční pečeť aby se mohla dotknout podlahy a díky technice Furoa ji pokrýt v jejich okolí ledem.* Posluš si,* dodala jen jako výzvu na skluzavku. Led byl krásně čistý a hladký. Díky tenké vrstvě působil průsvitně.*
Kirie: Vím, že s tím zkušenosti nemáš, ale řeknu ti čtyři důležité věci. První, to, že má kládu, neznamená, že s ní umí zacházet. Druhá, předehra je taky důležitá. Třetí, ženy mají tam dole taky určité meze, jak hluboko může zajít. A čtvrtá, nemám ji tak povolenou, abych si tam strčila vše. * Poznamenal naprosto vážně a sledovala zamyšlený výraz sestry. * Chtělo by to kluziště. * Zamumlala, stále se držela nápadu na využití ledu, protože to znamenalo ochlazení a ochlazení bylo vždy fajné v tomhle podnebí. *
Esprit: *Nad jejími slovy se zamyslela.* Myslím, že ženy jsou na tom podobně. Jen to nedávají tolik najevo. Kdyby na tebe někdo špulil velký poklopec, tak by jsi se asi taky podívala zrovna tam.* Uvažovala.* Hlavně ty,* dodala s úškrnem.* I když prsa jsou výš a blízko obličeje. Když máš výstřih tak si toho všimnou i ženy. Většina mužů si myslí, že dost hodnotí ženy na první pohled. Ale pravda je, že ženy jsou všímavější a kritičtější na jiné ženy než samotní muži.* Pokračovala, kdy na sestřin nápad jen s krátkým zasmáním odvětila.* Už párkrát mě to napadlo. Využít nějak led. Ale myslela sem, že by to pro lidi mohl být docela šok. Ale s Hakuhyovou pomocí bychom to mohli zvládnout.* Pokračovala, kdy opět zavřela oči. No, cítila, jak se Kirie vedle ní pohla. Během chvilky byla nad ní, což se jí příliš nepozdávalo. Měla totiž výraz, že něco chystá.*
Kirie: Ale je taky důležitý, navíc, chlapi jsou nadržená prasata. Vyšpulíš kozy a minimálně upřou pozornost. A z mých zkušeností vím, že na to reagují i někteří gayové. * Řekla a trochu si s nima pomocí rukou pohrála, než toho nechala. Osobně měla taky ráda prsa a za ty svoje byla ráda. * Myslím si, že bys dokázala na svoji stranu dostat minimálně polovinu vesnice tím, že bys vytvořila zábavní park z ledu. * Pronesla a zamyslela se nad tím. Docela by to brala. Nějaké to kluziště, skluzavky a podobné. Bylo by to fajn. Hlavně by zdejší lidi i rádi padali na ten led, když je v Suně takové vedro. * Uděláme zábavní park z ledu! * Navrhla najednou a ještě k tomu bouchla lehce běstí do své dlaně v náznaku rozhodnutí. Poté se přesunula na všechny čtyři a jakoby nadjela nad sestru, aby jí viděla přímo do tváře. Na té své měla takový lehce nadšený úsměv. Vypadalo skoro jako nějaký grázl, který se na něco chystá. *
Esprit: *Při sestřiných slovech jen koutkem oka mrkla na sestru, co myslela. Ušklíbla se, když si stáhla podprsenku, no poté svůj pohled zase stočila ke stropu. I na toto byla v jistém smyslu zvyklá. Přeci jen v domě zůstaly už jen samé ženy.* Možná žádný nezamilovaný hetero. Tělo není všechno,* podotkla jen. Kirie z nich dvou sice byla ta vyvinutější, ale nedalo se říci, že by Esprit byla zrovna žehlící prkno. Ale jí na tom jaksi nezáleželo. Při dalších sestřiných slovech však vydala ze rtů hluboký povzdech.* Tak o tom dost pochybuju. Aby se mi to povedlo, tak bych vážně potřebovala mít alespoň o patnáct let méně. A to takových dvacet let. Bych potřebovala dobu, co jsem naživu ještě jednou.*ušklíbla se. V poslední době se její vůle dost rozpadala, i když se to snažila nedávat najevo.*
Kirie: Žádný hetero neodolá tomuhle. * Poznamenala a sundala si podprsenku, načež ji hodila na židli. Ostatně měla již otlačená ramínka, takže bylo nepříjemné ji mít nasazenou. Promnula si svoje prsa a následně i ramena a trochu i záda, dle toho, jak daleko dosáhla. Bylo to takto příjemnější. * Možná bych si měla nakoupit nové... * Zamumlala a přemýšlela nad tím, že by bylo vhodné najít nějaké bez obrouček. Něco jako takové ty, co byly jen pásy před hruď, jenže to bylo pro ty ploché, mezi které nepatřila. * Nemyslím si, že je to díky Hakuhyouovi, že jsi se držela. Bylo to díky tvé vůli. Ostatně, vždycky jsi měla pevnou vůli, byla jsi silná a stále jsi. Já jsem připravena maximálně tak do života jako civilista, ale ty jsi kunoichi. Co ty víš, třebas budeš fakt jako předešlá jinchuuriki Hakuhyoua, máš na to se dostat na Kazekageho, nejenom díky síle, ale i díky charakteru. * Řekla a protáhla se. *
Esprit: Mohla, ale očividně jsi to dosud neudělala,* pokrčila jen rameny nad její odpovědí. Následně se s povzdechem položila na záda na zem.* Myslím, že do Satana máš daleko. Navíc kdyby se něco takového stalo, tak jsem tu mimo jiné i já a Hakuhyou.* Odvětila jen dále, kdy zavřela oči. Stále se necítila příliš dobře.* A očividně nemají takový odpor aby s tebou nevlezli do postele.* Dodala, kdy se lehce ušklíbla. No poté oči zase otevřela a pohlédla na strop.* Sice dle systému hodností jsem výš než ty, brzy možná budu i Jounin, ale myslím, že ty jsi z nás dvou ta zkušenější. Více připravená na život. Dovedeš lépe komunikovat. A nevidíš všude stín smrti. Pokaždé, když jdu do nemocnice, tak se bojím, že tam někdo zemře. Nebo že umře někdo, koho znám. Proto se bojím na lidi vázat a uvolnit se. Řekla jsi, že se chováme jak odmítnuté puberťačky. Pravda je taková, že pomalu ani nevím, co to znamená. Už odmala jsem na sebe brala více zodpovědnosti než bylo na můj věk zdravé. Kvůli otci, kvůli matce a kvůli sourozencům. Jako nejstarší a ta, která má v sobě dobrého Bijuu jsem měla být ta, co ostatní bude chránit. Nejen že jsem selhala, ale byla jsem kvůli tomu tak dlouho v skrytých depresích, že jsem pomalu ztratila sama sebe. Jak řeklas Hakuhyou je přátelský Bijuu. Kdyby ne, tak bych se z toho všeho už asi dávno sesypala.* Rozmluvila se, ani nevěděla proč. Nikdy dřív o tom nemluvila. A i teď zněl její hlas prázdně, jakoby nezúčastněně.*
Kirie: Jsem divná už od pohledu díky mým uším a většina i ví, že v sobě mám Ichibiho. Mohla bych pohřbít celou Sunu, kdyby se mi to vymklo z rukou. Nikdo se mnou nechce trvalý vztah a nikdo nikdy chtít nebude, ne na tomto místě. Jsem zde něco jako symbol satana. Možná se tak netváří, ale i tak si to myslí. Obávají se. Ichibi byl vždy obávaný a strašlivý v Suně. Tak, jakým je symbolem, takým je brán i za pohromu. Takže ne, neuvažovala jsem o trvalém vztahu. Nezapomínej, že i přes to, že jsme dvojčata, je zde více rozdílů, než jen barva vlasů a povaha. Ty to v tomhle ohledu máš jednodušší. Máš v sobě bijuu, kterého mnozí zdejší i milují, protože dokáže tvořit led a je přátelský. Když to řeknu trochu více poeticky, tak ty jsi pro ně přívětivým snem, zatímco já jsem drsnou realitou. * Objasnila svoje motivy, avšak takovým nestraným hlasem. Nežárlila na sestru. Naopak, byla ráda, že nemusí procházet tím zacházením, co ona. * A Kage nebo ne, kus chlapa je kus chlapa. * Dodala na závěr a trochu se zasmála. *
Esprit: *Protočila očima nad sestřinou reakcí. Měla jistou představu o tom, co se sestře hodí hlavou. Nekomentovala to však.* Víš, jak jsem to myslela.* Odvětila jen na chvíli se zamyslíc.* Necítíš se někdy kvůli tomu prázdně? Když ti jde jen o fyzické potěšení... a tím to končí.* optala se přičemž se zapřela dlaněmi o zem a zaklonila se. Při slovech o Kazekagem se však začervenala.* Neměla bys takto mluvit o našem Kagem.* pokárala sestru. Byla celkem ráda, že se její fantazie neubrala tímto směrem.*
Kirie: Studuje bakterie... * Zopakovala po své sestři a nahodila při tom takový pokerový výraz. Její mínění o dotyčném ještě více kleslo. Nyní si ho představovala jako dědka, který nahazuje jinou podobu skrze nějakou techniku, protože je to starý úchyl. * Zde je ale rozdíl. Já to dělám pro pobavení se, nejsem s nimi a ani nebudu. A oni si to, většinou, taky uvědomují. Navíc je v Suně dost mužů, se kterýma jsem nebyla. Někteří jsou moc staří, jiní moc mladí, další moc oškliví a ti poslední jsou moc zaměstnaní. Ale náhodou bych si od Kazekageho nechala říct. Vsadím se, že Mokuton není jediné tvrdé a zdřevěnělé, co má. * Poznamenala na konec a lehce zaslintala při představě. Bylo přirozené, že chtěla někoho vysoce postaveného a tenhle byl ve vesnici nejvíce. * Krom toho stále vypadá na dvacet, nestárne. * Dodala poté, když zase vnímala realitu. *
Esprit: *Lehce se jí při její poznámce naježily uši.* Je lékař. Studuje bakterie pokud si vzpomínám.* odvětila však klidně.* I když na to nevypadá. Spíš jako nějaký kluk, kterého potkáš na pláži a je dost opálený. I když myslím, že ta snědá kůže nebyla z opálení,* odvětila, přičemž se na chvíli nad tím i zamyslela.* No, nevím co by z toho měl,* odvětila jen s menším úškrnem. Vždyť neměla nic zvláštního v genetice. A Hakuhya v jejím nitru asi z její DNA nenaklonuje, i kdyby nakrásně chtěl.* Ostatně... ty máš o vkusu co říkat. Je v Suně nějaký chlap se kterým bys něco neměla?* odfrkla si. Dosud o téhle sestřině stránce příliš nevěděla. Slyšela sice nějaké klevety, ale příliš se jí tomu nechtělo věřit.*
Kirie: Takže nějaký pošuk. * Poznamenala dle získaných informací, protože jí to bylo jasné už jen z toho, že to byl vědec. * Máš zvláštní vkus. * Dodala ještě, protože si představovala nějakého blbečka s brýlemi v bílém plášti, co si všude tahá zkumavky. * Budeme nyní doufat, že si akorát nevzal vzorky tvé DNA a nedělá si z tebe armádu tam někde v Soragakure. * Řekla a zamyslela se nad tím, zda by něco takového vůbec šlo. Neznala limity shinobi a nebyla schopná si je představit. Věděla, že toho jde hodně, ale samozřejmě nemohla znát vše. Zejména techniky vysokých tříd šly mimo ni. Věděla jen o pár a to je ani neznala jmény, jen efekty, protože je viděla, někdy. *
Esprit: *V danou chvíli ji nenapadlo, že se pravděpodobně aktivuje sestřin písečný štít. Provinile se ušklíbla.* Hups. Promiň.* Omluvila se upřímně, i když jí v hlasu znělo pobavení.* Jsem ráda, že ten písek používáš,* podotkla jen při pohledu na jeho barvu. Víc se nad tím však nezamýšlela a místo toho reagovala na slova sestry.* Kluka? Nevím, neřekla bych, že se to tak dá nazvat. Téměř nic o něm nevím, jen že je vědec. A že je ze Soragakure.* Povzdechla si.* Už je to cellem dlouho Ani nevím či je ještě naživu. Nebyl by první, co si se mnou zkusil začít a nedopadl by zrovna životaschopne.* podotkla, tentokrát více schliple. Byla pravda, že se cítila často osaměle. Ani ne tolik po psychické stránce jako po fyzické./
Kirie: * Náhlého útoku zblízka se lekla a tak byl polštář zachycen pomocí písku Suna no Tate. * Sááákra... * Zamumlala a vzala si polštář ven z toho písku, načež ho začala oklepávat. Písek byl modrý, takže to na polštáři šlo dobře vidět. * Takže ten, co ti udělal takovýhle oči, je tvůj kluk, jo? * Ujišťovala se ještě a konečně doklepala polštář, načež si ho nechala u sebe. * Doufám, že sis nevybrala nějakýho starce, nebo pošuka. * Dodala ještě a pohlédla na sestru. Oči a obecně tvář měla již v normálu, aspekty Ichibiho zmizely. *
Esprit: *Zaznamenala sestřina slova a věděla, že má pravdu. Takhle to chodilo. Odpustila si další depresivní odpověď.* To není věkem, ale stresem.* povzdechla si jen, no při jejích slovech o věku se zamyslela. Byla pravda, že už nebyly nejmladší. Strčila si polštář, který po ní Kirie hodila a který chytila pod paži a na chvíli zaváhala. To že se sestra chovala tak trucovitě ji trošku uklidnilo. S dalším povzdechem si sedla na zem za Kirie a vrátila jí polštář podobným způsobem jen z větší blízkosti.* Určitě existují způsoby, jak omladnout. Když mi někdo změnil oči na kočičí aniž by se mě dotknul, tak proč by nešlo i toto?* nahodila rečnickou otázku. *
Kirie: Medik zůstává, dokud má koho léčit, baka nee-san! * Vydala ze sebe, vzala polštář a flákla s ním lehce Esprit. Následně si prožmoulala obličej a párkrát se nadechla, aby se vyklidnila. * Přála jsem si být mladší, ale fyzicky, ne psychicky. Místo toho se na nás podívej, je nám přes třicet a chováme se jak patnáctky, co byly odmítnuty. * Poznamenala a dokonce se lehce zasmála. Nebyl to naprosto upřímný smích, i když částečně i byl. Tak nějak se to z ní odplavilo, všechny ty emoce. Cítila se docela unaveně. *
Esprit: *Sledovala sestru, která se zrazu zadívala na ni. Škubla sebou. Cítila tu nenávist, která ji čišela z očí. Neznala její původ, ale zraňovala ji. Uhnula pohledem, lehce se zachvějíc. Vždy byla na rodinu háklivá a měla vůči ní ochranitelské sklony, proto s ní ten pohled celkem otřásl. Najednou se jí chtělo utéct. Utéct a někam schovat a přitom brečet jak malá holka. A nějak se to rozhodla i z realizovat. Nechtěla nechat sestru samotnou, ale nějak v ní převládl ten pud "sebezáchovy". Obvykle ji nic nerozházelo, no možná proto se chovala na svoje poměry dost iracionálně.* Měla bych jít...* zamumlala jen, kdy se vyhýbala sestřinu pohledu. Bylo ironií, že obvykle se depresivněji chovala dřív Kirie a teď se role obrátily.*
Kirie: * Nenávistně se podívala na Epsrit, ne kvůli tomu, že by ji obviňovala, ale že to brala takhle. Navíc byla povzbuzená Ichibim. Netušila, jak na to reagovat. Co by měla říct. Jak by se měla zachovat. Přesně kvůli tomuhle to potlačovala. * Baka! * Vykřikla najednou a složila si ruce na hrudi, jakoby na podlaze začala trucovat. Bylo jí již trochu lépe, po tom, co to ze sebe vypustila najednou. *
Esprit: *Nedovedla vycítit, co se se sestrou děje - alespoň ne tedy to, co souviselo s Ichibim. Hakuhyou však měl jisté tušení ohledně jeho aktivity. Na její otázku se však sarkasticky zasmála. Znělo to suše, bez humoru.* Když ti to udělá radost, posluž si. Nic to však nezmění,* odvětila. Hřbetem ruky si otřela slzy a zase sebou kycla na postel, zahledíc se na sestru na zemi. Neviděla jí však do tváře. Hakuhya momentálně příliš nevnímala.*
Kirie: * Byla rozhozená natolik, aby mohl i její bijuu volně zasáhnout. Jeho přítomnost byla znát na tom, že Kirie se vytvořily černé linky kolem úst a očí a její oči se změnily vzhledem na ty Ichibiho. Nicméně i tak nebyla kompletně mimo, jen nedokázala ovládnout tyhle lehké změny. * Chceš snad, abych ti to vyčítala, doktorko?... * Zamumlala, když se dostatečně vyřvala a přestala už i brečet. I tak měla oči plné slz. Ta surovost a nenávist Ichibiho ovlivňovala i Kirii a tím pádem poupravovala její náladu. *
Esprit: *Sestřin políček ji celkem překvapil. I když ne zcela. Cítila na tváři dokonce obrys sestřiny ruky. Polkla. Sama se se smrtí setkávala denně a naučila si nasazovat masku, která ji dělala na první pohled duševně silnou. Ani nevěděla proč, ale vzedmul se v ní i hněv. Ne kvůli facce, ale kvůli systému ve kterém žily. A čím byly, nebo spíše měly být.* Sama to moc dobře víš! I když mě jako medika a tebe Kanchiho neposílají na nebezpečné mise, tak někdo může na vesnici kdykoliv zaútočit. Není to tak dávno, co se to stalo naposledy!* vyštěkla jen, přičemž se postavila na nohy a zatímco se sestra zhroutila k zemi, tak začala pochodovat sem a tam po pokoji. Nesnažila se jí utěšit. Nevěděla jak a sama byla celkem rozhozená.* Stejně tak naši sourozenci... neumřeli na misi, ale tady. Na různé věci. A ani jako medik sem jim nedovedla pomoci, zachránit je... tak k čemu tu vůbec jsem?* pokračovala, kdy se zastavila u kraje postele, jeden krok od Kirie a svěsila hlavu. Potláčela slzy, no ne příliš úspěšně. Přes spadené vlasy do tváře to však nebylo přliš vidět. Uši se jí chvěly a pěsti měla zatnuté. Věděla, že kolem tohoto faktu roky jen mlčky obcházela a bála se to říct nahlas.*
Kirie: * Hodila mapku do kouta a následně dala Esprit docela slušnou facku. Ne, že by na to použila nějak velkou sílu, ale i tak to mlasklo hezky. * Jak... * Zamumlala se skloněnou hlavou. Její tělo se chvělo. Dlaně zatnuté v pěsti. * JAK SE OPOVAŽUJEŠ ŘÍCT, ŽE SE NEDOŽIJEŠ STÁŘÍ?! * Zařvala po chvilce, zatímco se jí z očí draly slzy. Celé ty roky se zdála být lehkovážná. Jakoby jí nic netrápilo. Zdánlivě se zbavila obav a pochybností. A žila si volně. Nikdo by ani neřekl, že by mohla být ninjou. Celé ty roky byly všakk pětvářkou. Zastírala své emoce. Naučila se to snadno, protože byla často bdělá, nemohla spát díky Ichibimu. Sexem se snažila vymanit z toho objetí smrti, které bylo v jejím okolí, téměř jakoby jí to pronásledovalo. Snažila se zbavit se těch vzpomínek, zbavit se těch myšlenek. Ale cosi se v ní hnulo už při poslední misi, díky které se stala chuuninem. Následné objevení toho, že byla aktuálně schopná existence jako ninja, jí taky nepřidávalo. A to, co nyní řekla Esprit. Měla již dost předstírání. Sjela do kolen a začala bulet jako malá holka. Měla už toho dost. A slova její sestry byla poslední kapkou. Roky se snažila být flegmatičkou, ale nikdy takový rys povahy neměla. *
Esprit: Co ty víš, možná se stáří ani nedožiju,* zabručela. Nelíbilo se jí, jak se sestra vyjadřovala. Ona na tom neviděla nic špatného. Sice jí bylo už třicet jedna, ale co na tom? Nevedla zrovna vzrušující život. když byla mladší, tak na sebe vzala příliš zodpovědnosti a pak si příliš věcí vyčítala než aby se mohla jen tak bavit. Vzápětí však svých slov zalitovala. Ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli sestře. Nevěděla, jak bude reagovat. Nad mapkou se zamračila. Některé z domů poznávala. Nebo přesněji věděla, kdo tam bydlí. Ušklíbla se. Jeden z chlapců, který se s ní kdysi pokusil dát dokupy byl z červeného a dva byli z růžového. O těch o tom s ušima věděla, ale to neměnilo nic na tom, že se jí nezamlouvala představa vztahu s někým z vesnice. Stále jí to táhlo k Ginovi, i když měla své pochybnosti.* Nechci se s někým jen tak vyspat.* Zamrmlala, zcela ignorujíc sestřin úšklebek.*
Kirie: Musím, protože je to důležitý krok v životě každé ženy a hlavně, nechci vidět, jak se z mého dvojčete stane stará panna. * Řekla a tvářila se fakt důležitě. Pro ni to znamenalo něco trochu jiného, zřejmě by se to dalo popsat jako každodenní zábava. Po chvilce sestru pustila a vstala. Došla ke svému stolu a vytáhla takovou mapku Suny, kterou sama vytvořila. Byly na ní zobrazeny domy a různé z nich měly různé barvy, i když mnohé byly stále bezbarvé. * Hlavně se vyhni těm, co žijí v černě vyznačených domech. * Poznamenala a začala ukazovat, včetně několika z téhle ulice. * Ti chlapi nedokáží uspokojit ženu a ani pořádně nesvedou vůbec nic. Bylo by zlé, kdyby ses dala do kupy s některým z nich. * Dodala ještě. Očividně se v tomhle vyznala. Aby taky ne, užívala si dost často. Z pohledu jejího podvědomí to vlastně byla jakási terapie, snažila se tím vytlačit ty špatné vzpomínky. * Jo a ti v těch růžových mají úchylku na kočičí uši. * Pronesla na závěr a lehce se zaculila. *
Esprit: *Téměř s sebou poplašeně škubla, když ji sestra chytila za ramena. Na tváři se jí objevil úšklebek.* Nemusíš to říkat s tak vážným obličejem,* odfrkla si. Tvářila se nadneseně nad něčím takovým, ale narudlé tváře už z před chvíle neskryla. Nedalo by se říct, že by se vyloženě styděla za to, že ještě s nikým nespala - ze Suny si s nikým nezačínala už jen proto, že nechtěla aby se nějak rozběhly suškandy a většinou každý s kým začala nějak flirtovat zemřel. Sice se to stalo asi jen třikrát - možná dvakrát, jeden mladík byl nezvěstný - ale nač to zbytečně dělit. A vzhledem k tomu, kolik jí zemřelo už sourozenců se do vztahu příliš nehrnula. A že na ni Gin použil techniku aby se do něj zamilovala? Ne, že by neměla efekt, ale vzdálenost a čas dělali svoje a ona pochybovala o svých pocitech vůči němu.*
Kirie: Počkat... * Zarazila se najednou Kirie a lehce se otočila na posteli, aby viděla sestře do očí. Následně ji chytila za ramena a nahodila velmi upřený výraz. Kdyby na sobě neměla spodní prádlo, ale normálně oblečení, a kdyby neseděly na posteli, tak by to vypadalo zcela vážně, jak nějaký kritický okamžik v jejich životě. * Neříkej mi... * Začala, ale přerušila se a zhluboka polkla. Nahodila ještě vážnější výraz. * ...že jsi stále ještě panna. * Dokončila větu. Vzhledem k té předchozí odpovědi, která nenaznačovala skoro nic, ale i reakci, která naznačovala téměř až holčičí stud, to tak nějak Kirie odhadovala. Navíc jí to přišlo divné, vzhledem k tomu, jak její dvojče vypadalo. *
Esprit: Lepší pozdě, než nikdy,* podotkla jen, odlepíc se vzápětí od rámu dveří a vstupujíc do pokoje.* A chápu, jak to myslíš. Časem se to třebas i naučíme, vím, že možné to je,* dodala k té hromadě papírů a ušklíbla se. Sama by to zřejmě také nedávala, ale tak co už. Přešla k Kirie k posteli a sedla si vedle ní, rukama se zaříc za sebou ruce.* Hmm,* zamrmlala jen.* Nejsem si jistá... potkala jsem jednoho jednou. Mám od něj toto,* odvětila, ukazujíc nejprve na své oči a poté řetízek, který měla okolo krku. Byla to nejdražší věc, co měla. Tedy co se týkalo finanční stránky.* Ale už je to pár let. Od té doby jsem se s nikým na toto ani nebavila,* odvětila přičemž jí lehce zahořely tváře. Dlouhou dobu si od lidí v tomto směre udržovala odstup.*
Kirie: I tak jsem na tohle měla myslet dříve... Bylo by fajn mít zase 16 a být tak na úrovni vrstevníků. * Povzdechla si a sedla si na svoji postel. Konečně již byla volná a tak na ní mohla sedět. Klony již dokončily tenhleten rychlý úklid a na závěr se přeměnily na kupu papírů, takže stejně zasypaly jeden kout pokoje. * Bylo by fajn umět ovládat papír stejným stylem jako písek. Aspoň bych je mohla složit do štosů papíru, místo téhle hromady. * Zamumlala a promnula si čelo. * No, jak jsi si mohla všimnout, tak jsem konečně chuuninem. Něco nového u tebe? Nějaký chlap, či tak? * Optala se jen tak ze zvědavosti a samozřejmě směřovala tímhle směrem, protože sexualita a vztahy se staly jejím zájmem, takže na to byla zvědavá i u zbývajících sourozenců. *
Esprit: Tím větší výhoda by to pro tebe měla být ne? Nemusíš to tak ani používat pořád...* odvětila jen sestře s pokrčením ramen.* A myslím, že na toto není člověk starý nikdy dost. Na to, aby zkoušel něco nového, nebo se zlepšoval. To stejné tohle,* odvětila na její poznámku směrem k loutkám, sama bradou následně kývnouc k Chuuninské vestě. Když sestra hodlala mlčet, tak na to první upozorní hold ona. Byla zvědavá, jak bude Kirie reagovat. Navíc už to byla nějaká doba, kdy si se sestrou skutečně pořádně promluvila. Měla pocit, že se v poslední době celkem odcizily. A nedalo se říci, že by ji to zrovna nevadilo.*
Kirie: Jenže ho ani nepoužíváte jako obranu a brnění, jen jako cestu. A boty si stejně sundaváte dole, ne? * Optala se na konec. Neměla zrovna moc žertovní náladu. Stále byla nesvá ze své poslední mise a obecně z toho, že se po takové době konečně stává kunoichi. Připadala si stará na něco takového. Dělala to, co by obvykle dělali tak šestnáctiletí a mladší, zatímco ona měla dvojnásobek let. * Nya, na tyhle blbosti jsem asi přeci jen stará... * Zamumlala a ohlédla se na svoje dosavadní snažení se s loutkami, které vypadalo tak, že byla zatím schopna jen okopírovat ruku loutky Karasu, asi s polovinou mechanismů, co v ní vlastně měly být. *
Esprit: *Ušklíbla se a otevřela dveře dokořán přičemž se opřela o jeho rám.* A to si stěžuje někdo, kdo písek ovládá. Co máme říkat mi, ti bez tohohle privilegia, když jsme obklopeni samým pískem?* optala se žertovně. No byla v tom přeci jen jistá dávka pravdy. Toho, že Nemo byla jen ve spodním prádle si příliš nevšímala. Byla na to už celkem zvyknutá. Nijak nekomentovala její činnost, i když zaznamenala Chuuninskou vestu, která se objevila. Pousmála se, ale nijak to zatím nekomentovala. Čekala či to Kirie sama řekne či ne.*
Kirie: Nemám ráda úklid a ve výsledku je stejně písek všude. * Zamumlala při tom, když se zvedala. Nadzvedla si podprsenku, ze které tak vysypala trochu písku, který ji tam uvázl během jejího testování. * A vůbec. * Řekla poté a složila pečetě, načež vytvořila ze všeho toho přebytečného papíru dva Kami Bunshiny. Následně na ně mocně rukou pokynula, při čemž klony začaly srovnávat věci v pokoji. Tím pádem nemusela sama uklízet. A ano, byla tam ve spodním prádle, protože jí bylo horko, přeci jen byly v Suně. Krom toho byla doma, takže to bylo výsledně stejně jedno. Bylo jí i jedno, zda by si ji chtěli prohlížet kluci z okolních domů klanu. Díky tomu přerovnávání jejího pokoje, byla najednou odhalena chuunin vesta, pro kterou si byla tohohle dne. Ještě o svém povýšení ani nikomu neřekla, nebylo to něco, čím by se měla ve svých letech chlubit. *
Esprit: *Dotackala se až do domu a odemčela si dveře. Cestou pozdravila několik členů klanu, kteří ji zdravili, no příliš pozornosti jim nevěnovala. Zamířila do prvního patra, kde měli pokoje. Po smrti sester a brášků se přestěhovala do samostatného pokoje - místa tu teď bylo dost. I když zvažovala stěhování celkově, tak to zamítla už kvůli sestrám. Nemohla je jen tak opustit - každou z jiného důvodu. Nejprve však musela projít kolem pokoje jejího dvojčete. A nedalo jí to, aby nenakoukla dovnitř. Zaslechla zrovna sestřina slova a pousmála se.* Kdybys uklízela pravidelně, nebo dělala v dílně na půdě, tak by nebyla třeba,* odvětila poté, co nakoukla za dveře. Sama se věnovala loutkařině, i když v poslední době to nějak zanedbávala. Možná by se k tomu mohla vrátit spolu se sestrou.*
Kirie: Kyaaaaaa. * Vydala ze sebe poté, co se vzpamatovala zavalená svými věcmi ve svém pokoje. Nejenom, že tam měla svoji tykev s pískem, ale i tři své loutky, vějíř a hromady papírů a dalších částí loutek z toho, jak se snažila si procvičit své dovednosti. Bylo toho tam docela hodně. A ze všeho toho vymýšlení nad tím, jak by vytvořila novou loutku, byla unavená a tak díky tomu přestávala vnímat okolí a místy jen tupě zírala do prázdna. Skrze občasné pohyby se nakonec zavalila vlastními věcmi. Promnula si tvář, aby se vzpamatovala a rozhlédla se po pokoji. * Pomalu by to chtělo úklidovou službu...
Esprit: *Vracela se domů z práce. V poslední době tam trávila nejvíce času a přemýšlela. Nevěděla příliš, jak by se měla zachovat v souvislosti s Ginem. Od doby, co se s ním setkala a měla oči jako skutečná kočka už uběhla nějaká doba a zatím se za ním nevydala. Tak nějak doufala, že přijde on. Přeci jen ona neměla vůči vesnici tolik volnosti jako on. A neuměla ani žádnou techniku na nějaké přesuny. No nyní už procházela klanovou čtvrtí a v tuto chvíli nemyslela na nic. Na to byla příliš psychicky unavená z nemocnice. Ani ne tak fyzicky, jako hlavně psychicky. Dnes tam zemřeli dva lidé, i když jeden z nich byl civilista a mohla za to písečná bouře. Nenašli ho zkrátka včas aby se jim ho podařilo zachránit.*
---: ,...,
Nemo: *Pri odpovedi na to, aby sa ochutnala, pozdvihla paprčku a hryzla. Nie silno, samozrejme, skôr pre gesto. Zaksichtila sa znechutene.* Nie, nie som, *Odpovedala s pokrčeným obličejom, ktorý potom zmenil smiech. Potom už iba sledovala Esprit, ako odišla, osušila sa a odišla znovu. Príjemne sa jej pozeralo, čo nahovoriť. Potom sa poriadne oprela do vane a privrela oči, akoby zkľudnela. Dýchala zhlboka, akoby sa konečne a úplne uvoľnovala. Snáď nezaspí.*
Esprit: *Lehce se zasmála sestřině otázce.* To ti já nepovím. Zkus se ochutnat,* odvětila jí jen s mrknutím, postřapatíc Nemo vlasy, když ji objala. Nijak jí to nevadilo.* Nemusíš mi děkovat,* dodala vzápětí, přehodíc poté jednu nohu přes vanu. První následovala druhá a během chvilky se ocitla z vany venku. Natáhla se pro ručník, kdy si pomalu a pečlivě otřela vodu z těla. Jakmile byla suchá, tak na sebe hodila jen župan, který měla na háčku. Případné oblečení, které tu měla teď hodila prostě do koše na prádlo. Neměla chuť se s tím teď příliš zabývat.* Bav se,* poslední slova pronesená k Nemo než zmizela za dveřmi koupelny, směr kuchyně.*
Nemo: *Na pomenovaní jedlom mierne nafúkla líca.* A budem aj tak chutná? *Opýtala sa, akoby jej naozaj záležalo na zmene na slivku. Keď sestrička vstala, ešte na posledy ju objala predtým, než odíde. To, že ju neobíjmala práve okolo ramien, keďže ona sedela na rovnako podloží ako Es stála, ju veľmi nezaujímalo.* Ďakujem, *Povedala, bez nejakého zjavného dôvodu, možno čisto pre samú seba, možno pre Es. Potom ju pustila., oprela sa viac do vane, usmievajúc sa ako slniečko na hnoji.*
Esprit: *Oplatila sestře otření se o tvář, jemně se přitom usmívajíc.* Vím, že budeš,* odvětila jen s přetrvávajícím úsměvem sestře, nakloníc hlavu lehce do strany, když řekla poznámku o kočičí polévce.* No, ten bude spíše z té vody. Z tebe bude sušená švestka s ušima,* odvětila se zazubením. Cítila teplotu vody, no nebyla nyní v náladě si ji naplno užít. No rozhodla se pomalu nyní vylézt.* Tak se ještě chvíli lachtaň a já nachystám jídlo na stůl, oki?* optala se vzápětí, kdy se ve vaně postavila.*
Nemo: *Keď ju sestra prepustila a pritisla sa, objatie opätovala do najväčších šírok jej schopností, pritisla sa veľmi pevne a tesne. Bola síce trocha rozcitlivená z toho, že sa sestrička tak hrala, no nevenovala tomu pozornosť. Keď bola tvár Es tak blízko, pritisla lícom na líco, akoby sa snažila celkovo o čo najnulovejšiu vzdialenosť.* Budem si dávať pozor, *Prisľúbila, nie celkom dobrovoľne ju popúšťajúc a trochu i nasledujúc ju v tom ústupe.* Ja neviem, voda je ešte teplá, *A naozaj i teplou bola, pretože v takom horúcom prostredí chladla pomaly* Ale zachvíľu zo mňa asi bude mačacia polievka, ak ostanem oveľa dlhšie, *Dodala s miernym úškrom, ako vtip.*
Esprit: *Při její odpovědi se zazubila. Nebyla natolik odvážná aby zkoušela něco extravagantního, ale zkoušela jen sestřiny reakce. Vzápětí však nechala zmiznout ocasy a pustila sestřiny ruce, kdy svoje vlastní obtočila kolem sestřina krku a přitiskla se k ní.* Mám tě ráda sestři. A nechci aby se ti něco stalo. Takže si dávej i na kluky pozor. Mohli by tě někteří zneužít. Ne všichni, ale leckdo by se našel.* pošeptla jen sestře do ucha a na chvíli zavřela oči. Netušila, kde se ten sentiment zrazu vzal, ale to bylo jedno. V žaludku jí zakručelo a ona se jemně ušklíbla. Hej, málem zapomněla, že původně měla hlad. Chvíli takto zůstala "sedět" na sestřiných stehnech no poté se lehce odtáhla a sundala ruce z krku Nemo.* Chceš se ještě trošku lachtanit?* optala se.*
Nemo: *Nebola si celkom istá, čo myslí svojou ponukou byť ešte krutejšia. Teda, samozrejme nebola úplne mimo, no naozaj si nebola istá, čo sa týkalo jej vlastného postoja. Preto i odpovedala nanajvýš nejednoznačne.* Ja... neviem. Je to na tebe, *Odpoveď na ponuku krutosti naozaj a lá submisívus maximux Nemus.* Nie, nemala, *Odpovedala na otázku takmer bezmyšlienkovite: bola to jej sestra, nebála sa ničoho. Síce sa jej trochu vynorila spomienka na Shinona, ale neudržala sa dlho. Predsa len, chvosty celkom rozptyľovali jej pozornosť.*
Esprit: *Na sestřinu otázku se jen zazubila.* Možná maličko. Ale mohla bych být ještě krutější. Chceš?* odvětila pobaveně zatímco naklonila hlavu lehce do strany a střihla jedním uchem. Sice se ještě nerozhodla, jak by mohla být krutější - možností bylo několik - no to záviselo od odpovědi Nemo. Všimla si, jak je sestra červená v obličeji, i když na tom jistou zásluhu jistě měla i teplá voda. I když ta začínala pomalu chladnout. Přeci jen tam už byly nějakou tu chvilku, že. No sestřiny chvějící se uši značily, že není červená jen z horké vody.* Hele Nem, měla jsi už někdy kluka?* optala se zrazu zvědavě. Nikdy se o toto u sester nezajímala. Sice u Nemo tušila odpověď, ale člověk nikdy neví, že?*
Nemo: *V zásade bolo fajn, že už nejakú chvíľu bola naložená v teplej vode. Takto bola v tvári červenšia kvôli vode, nie kvôli zrýchlovaniu srdca. Pretože zjavne Esprit celkom rada zrýchlvala srdiečko Nemino. Príjemne. Každopádne urobila ksicht. Základ výrazu boli ústa, ktoré začali v malom úsmeve, trocha stlačenom do ublíženého výrazu.* Ušteklenie? Nie je to trocha kruté? *Spýtala sa s rádoby ublíženým výrazom. Veľmi dobre cítila huňaté špičky chvostov, ktoré spôsobovali, že Nemine uši sa trocha chveli. Ani si to neuvedomovala, že sa uši chvejú, bol to akýsi neuvedomelý vedľajší efekt.*
Esprit: *Pobavila ji sestřina reakce. Ono ani příliš jinou reakci nečekala. I když to nedovedla stoprocentně odhadnout. Přeci jen toto udělala poprvé. Tak či onak si následně vytvořila ještě jeden Hakuhyův ocas, takže teď měla dva. A špičkou každého zase začala sestru provokovat na prsou. Přesněji lechtat, objíždět bradavky a podobně.* Co takhle tě ulechtat?* zazubila se. Věděla, že to nebude mít zpočátku takový efekt, jako když sestře mačkala prsa, ale to nevadilo. Teď se Nemo nemohla navíc ani bránit.*
Nemo: *Nevenovala veľmi pozor, ako sa Esprit pridá do vane, preto si čosi uvedomila možno trocha prineskoro. To, že Esprit mala nejaké úmysly si uvedomila až keď bola zasadnutá a zachytená do tej, vyslovene submisívnej pozície. Nebolo jej to ale nepríjemné, že by sa njeak bránila. Bola v zásade celkom zvedavá a mala dobrú náladu, takže zastanula svoju pozíciu. Niekoľko krát mrkla, tvárila sa nevinne a submisívne.* Ja neviem, to je na tebe, *Odpovedala s týmto podtónom. Potom sa však pohla akosi nedefinovateľne, ale určite provokačne v snáď akomkoľvek smere možnom.*
Esprit: Jak jinak,* odvětila jen pobaveně na její poznámku, že si připustí další teplou vodu.* A já bych to neuklízela,* dodala s vyplazením jazyka na další poznámku. Sice neměla úplně v úmyslu se k sestře původně připojit, ale když se tedy začala posouvat, tak si řekla, že proč ne. Stejně jí to i bodne. I ona měla ráda teplou vodu, i když jí nevadila ani studená. Hyouton powá. Tak či onak se připojila k sestře ve vaně. Nejdřív jednu nožku, potom druhou. Cítila teplotu ve vaně, která po tom, co tu strávila nějakou dobu v páře, nebyla zase tak horká. Pousmála se. Neposadila se do vany vedle Nemo, místo toho se přetočila tak, že jí byla čelem načež jí zasedla nohy. Spolu už s tím pohybem zachytila sestřiny zápěstí, aby se nemohla bránit. Zazubila se.* Copak ti udělám za tu páru, hm?* optala se jen laškovně. Celkem dobře se bavila, že ani nemyslela na hlad.*
Nemo: Pf, to si potom dopustím trocha ďalšej teplej, *Odpovedala s miernym odfrknutím. Akoby také niečo ako obyčajné chladnutie jej mohlo zabrániť v užití si príjemnej, dlhej kúpele. To, že to možno nebolo úplne zdravé sa vyvárať také doby? Nemo to bolo celkom jedno. Väčšinu času sa zdravo správala, tak si občas dovolila menšie nezdravosti.* To máš pravdu, bolo by toho škoda, *Uznala Nemo poznámku o jedle. Okrem toho, že by sa to celkom možne pokazilo niečo s tým, ona celkom rada jedla pomaly a pôžitkársky. Čo možno nebolo úplne možné pri jej vystrájaní vo vani. Keď videla, že Esprit sa ide pridať, trocha sa posunula stranou. Ako bolo už spomenuté, vaňa bola širšia než tie typické a tak by nemali mať problém sa nasáčkovať vedľa seba. Možno trocha tesne, možno nie. Každopádne, urobila jej priestor. Ani jej nenapadlo, že by jej však miesto uvoľnila celkovo - vaňa bola jej.*
Esprit: Stejně ti takto brzy vystydne,* ušklíbla se jen nad sestřinou reakcí. Pára zanechávala na její kůži kapky vody, které se míchaly s jejím vlastním potem, který zapříčinila teplota a dusno v koupelně. V místnosti byl těžký, avšak vlhký vzduch. Proto i Esprit dýchala zhluboka. Sice její větrákový pohon alá ocas trochu rozvířil páru, no stále ne dost na to, aby tu byl čistý vzduch. To bylo momentálně asi nemožné. Spodní prádlo se jí lepilo na kůži, kdy bylo nejen průhledné jelikož bylo bílé, ale zvýrazňovalo i některé části těla, které obvykle mělo naopak zakrývat.* Možno trošku. Je jen dobře, že jsem sem to jídlo nevzala,* ušklíbla se na sestru načež si začala sundávat mokré spodní prádlo. Za svou postavu se nikdy nestyděla, neměla důvod. Sice nebyla nějaká sexbomba, ale nebyla ani žádná deska. Uši měla sklopené dozadu, nelíbila se jí příliš představa, že by se do nich dostala voda.*
Nemo: Brr! *Vydala jasne nesúhlasný pazvuk, ktorým dávala najavo, čo si myslela o mrazení vody. Nevadil jej chlad. No mala radšej príjemné teplo - a naozaj by sestru pohrýzla, ak by jej zmrazila jej teplučku vodu.* Moja teplá vodička, *Dodala ako trocha malé decko - musela to vyjadriť slovne, keďže robenie gest a výrazov jej veľmi momentálne by nepomohlo. Našťastie Espritina helikoptériodná činnosť trocha pomohla a tak Nemo opäť raz mohla sa pokochať pohľadom na sestru. Rozosmiala sa.* Možno som to naozaj trochu prehnala, *Vyhlásila ako koment ku mierne zapatlanému a celkom mokrému výzoru Esprit. NiČ ale nenaznačovalo, že by ju to trápilo. Pačilo sa jej to, akosi zvláštnym spôsobom*
Esprit: *Nad sestřinou poznámkou se lehce uškrnula.* Neříkej,* odvětila jen s vyplazeným jazykem, což však přes páru nebylo zrovna dvakrát vidět. Ta pára ji začínala vadit. Na sestřinu otázku se však opět uškrnula.* Já bych to mohla akorát zmrazit. A myslím, že to by tobě moc příjemně nebylo.* Odvětila. Hakuhyův ocas už stačila schovat, no dostala nápad. Opětovně použila Bubun tenka, kdy ocas roztočila jako větrák. Měla v úmyslu zkusit tu páru rozfoukat. I když zda se to povede bylo celkem diskutabilní.*
Nemo: Toto, *Vyhlásila rezolútne bez nejakeho zmysluplnejšieho vysvetlenia.* Nabudúce si dám pozor, *Dodala na poznámku o pare. Veľmi sa nedivila, že jej to nevyšlo - jej používanie techník bolo celkom dosť hrdzavé. Nebrala to ako poučovanie, či povyšovanie sa zo strany Esprit. Jednoducho nepraktizovala. Opreal sa chrbtom do vane, mierne vydýchnuc ako pozerala do pary.* Možno som to trochu prehnala s tou parou, *Poznamenala akoby zamysleným hlasom* Nevieš sa nejak zbaviť tej pary? *Dodala ku sestre. Nevedela, či sa s ňou plánuje i naďalej hrať.*
Esprit: Co není fér?* zazubila se jen směrem k Nemo, i když díky sestřině páře ji pořádně neviděla. Spíše jen mlhavější obrys.* Prozradila tě tvá vlastní pára. Jinak bych si ani nevšimla, že něco chystáš.* Pokračovala. Nemělo to být ponaučování. Tedy ne úplně. Ale sestře neuškodí, když bude vědět, kde v jejím pláně byla chyba. K její smůle však přispělo i to, že kdyby se náhodou znovu ocitli v takové situaci, tak by to Nemo stejně nevyšlo. A to z prostého důvodu - Es by si dávala zkrátka pozor.*
Nemo: *Nejak neodpovedala na jej prvú otázku, pretože akosi jej netúžila dať ten pocit zadosťučinenia. Avšak to, že jej jej geniálny plán absolútne nevyšiel ju zrovna nepotešilo. Práve naopak, celkom sklamalo. Ale v skutočnosti ani veľmi nečakala úspech - sama používala priemerne dve techniky za mesiac, takže sa nedalo pobedať že by bola nejak skúsená. Sestra na tom bola nejak inak. To však jej nebránilo sa posťažovAť sa.* To nie je fér! *Vyhlásila rádoby urazeným hlasom. Medzitým si prešla 'ukľudňujúc' po hrudi, ktorá na chvíľu teda dostala oddych. Potom sa otočila smerom ku Esprit a urobila urazenú tvár. Keďže však momentálne v kúpelni bolo naozaj sotva vidno na štyri centimetre, musela sa priblížiť celkom dobre, aby videla ako hrozne urazená je. Oh, irony*
Esprit: Copak Nem?* optala se jen pobaveně, když se tón hlasu i úroveň dechu její sestry trošku změnily. Bavilo ji to ji takto provokovat.* To je od tebe neskutečně milé,* dodala s dalším ze série úškrnů, které měla v záloze. No vzápětí se objevila dost hustá pára a to ji varovalo, že se něco chystá. Byla celkem chyba takto zkusit zakrýt svůj plán. Zvlášť, když na ruce sestře nehleděla. Tak či onak ji to, že se sestra vyměnila s kusem prádla nebylo tolik překvapující. K její smůle však Esprit čekala, že se pokusí o nějakou odplatu. Takže předtím, než ji stihla Nemo chytit a strhnout do vody ve vaně - čímž by asi udělaly menší potopu - tak ji zachytil pomocí jednoho Hakuhyova ocasu, který dovedla vytvořit a využila Nemiin vlastní útok k tomu aby ji poslala zpátky do vody. Dala si však pozor aby přitom sestře neublížila a ani jí nenamočila uši. Sama věděla, jak nepříjemná může voda v uších být.* Promiň Nem, ale tohle ti nevyšlo.* Zazubila se jen na sestru provokačně. Byla trošku zručnější než sestra. Sice byla medik, ale trénovala i jiné věci. A že nebylo fér použít Bijuu sílu? Detail.*
Nemo: *Akosi sa rozhodla, že sa nenechá len tak rpovokovať. Veľmi dobre cítila, že pritlačila a i následky toho, ústa sa jej ale nepodarilo celkom udržať zavreté.* Esss... *Nadýchla sa o niečo hlbšie, než zvyčajne, takmer uprostred slova.* To vieš, samozrejme sa s tebou chcem podeliť o svoje výhody... *Odpovedala s mierne hlbším dýchaním, než je zvyčajné a potom vydýchla naozaj zhlboka. Vtedy sa ale spolu s dychom do ovzdušia dostala naozaj veľmi hustá para, ktorú vyrobila na zamaskovanie svojho podlého útoku. Ten sa skladal z jednoduchých pár pečatí na Kawarimi no Jutsu, kde sa vymenila s najmenším kúskom látky v miestnosti, ktorý ležal kdesi za Es. A takto utečúc z dosahu prstov, prišla ku Es odzadu, zdvihnúc ju - bola prekvapivo silná, vďaka životoštýlu, ktorý viedla - a i s ňou vkrčiac opäť do vane.* Nie som hračka, *Zakňúrala jej do ucha, kým rozmýšlala ako sa jej pomstiť. To, že Es nebola vyzlečená? Detail.*
Esprit: *Tak nějak se rozhodla provokovat sestru do chvíle, než začne žebrat o to, aby přestala. Proto i trošku přitlačila, no ne natolik, aby to Nemo bolelo. I když mohla slabě něco cítit. Sama byla něžnějšího pohlaví, a tak věděla, jaké efekty její činnost může mít.* To ti tak věřím. Beztak jsi chtěla pohnojit i mě s tím, jak ses na mě vrhla, když jsi přišla,* špičkovala dál Esprit. Teď už alespoň necítila v očích cibuli, což bylo výrazné plus.*
Nemo: *Mierne sa viac zaprela rukami do dna, keď cítila že jej sestrička sa ešte neprestala hrať. Nie, že by jej to vadilo, ale ono to malo svoje efekty, tie jej hračky. Mocnejšie sa oprela do Es tiež, nie však natoľko aby čokolvek spôsobila.* Pffff... to nebolo úmyselné, *Odpovedala pričom uprostred vety mala akýsi zvláštny preryv v slove.* Ale sa musím o ne starať, ak chcem, aby boli pekné, *Vyhlásila s odhodlanosťou. Medzitým sa v mysli pohrávala s myšlienkou, čo by mala sestru trocha pritopiť alebo nie. Hravo, samozrejme.*
Esprit: *Jaksi ji nevadilo, že se o ni Nemo více opřela. Mokrá byla už přeci jen předtím. I když by to asi bylo víc fajn bez toho sprchového gelu, ale co už. Stalo se. Asi si potom také hodí rychlou sprchu. I když s tím jak bude Nemo dlouho ve vaně... tak se stihne asi i najíst pokud jí do toho nevleze něco jiného. Cítila, jak se Nemo slabě zachvěla, když ji chytila za prsa a zazubila se. Palcem a ukazováčkem každé ruky jemně zachytila sestřiny bradavky, které promnula v prstech.* Podle tvého předchozího pachu je i dobře hnojíš,* neodpustila si takovou menší provokaci. Přeci jen Nemo mluvila, jako by byla hrdá na svou úrodu brambor.*
Nemo: *Spokojná s tým, že jej veľká múdrosť bola akceptovaná ako svätá pravda, sa nechala masírovať. Bolo to príjemné a teplá voda bola fajn. Ani keď sa jej hrudník Espirt ocitol u ramenách, nekomentovala. Skôr si trochu oprela hlavou o tú jej, celkom neberúc do úvahy že bola mokrá a Es po tom možno netúžila. Keď ju však popadla za jej pestované ozdoby, mierne sa zachvela prekvapením, potom sa zasmiala slabo.* Všimla si si? Sú. *Odpovedala s tónom hrdého pestovateľa, ktorému sa podarilo vypestovať obzvlášť krásny pár kvetov.* To je kvôli tomu, že sa správne stravujem a veľa chodím. *Dodala ako ďalšiu veľkú múdrosť majstra chovateľa.*
Esprit: *Nad její odpovědí se ušklíbla. Dávala i nedávala smysl. Prostě odpověď alá Nemo. Co víc chtít.* To je náhodou pravda. Sice těžce, ale je tu dýchatelno,* odvětila jen s menším úškrnem. Následně si jen naplácala do dlaní trochu sprchového gelu, který si po dlaních rozetřela. Jakmile se Nemo nastavila, tak přenesla gel nejprve na její rameno a pokračovala k zádům. Vtip byl v tom, že nedělala to, co většina lidí. Prostě nenaplácala gel na sestřina záda, ale pomalými, krouživými pohyby postupovala od dívčiných ramen k zádům a zpátky. S tím, jak pomalu končila se lehce předklonila, až se hrudníkem dotkla ramen Nemo a dlaněmi sklouzla po přední straně jejích ramen - přesněji dlaněmi sjela na její hrudník, kdy ji rychle chytila za prsa a slabě je zmáčkla.* Celkem jsi vyrostla sestřičko. Nejsou zase o něco větší?* uškrňala se. Bylo to jen menší sesterské provokování.*
Nemo: *Tešilo ju, že dokázala rozosmiať sestru, hlavne keď ju to samotnú bavilo.* To je tak, keď chodíš do vojnovej zóny neozbrojená a neopatrne, *Odpovedala jej zdanlivo nezmyselnou odpoveďou na to, že už ju voda zasiahla. Každopádne jej to veľmi nevadilo, pretože trocha vody na oblečení nič neznamenalo. Pre ňu nie.* Áno, lenže tam je rozdiel. *Snažila sa nasadiť vzdelanú tvár.* Morké teplo je oveľa lepšie ako suché, *Dodala, s pokývnutím a výrazom absolútnej istoty. Potom sa opäť zahmýrila odhodila si vlasy z chrbtu a naštelovala sa tak, aby jej chrbát bol prístupný. Predsa len, hccela jej umyť chrbát, nie?*
Esprit: *Sice slyšela Nemiin zpěv snad až v kuchyni, ale byla na něj zvyklá a měla ho ráda. Navíc sestra byla neskutečně hudebně nadaná, že jí to mohl závidět i kdejaký člen Chigoo klanu, který se nacházel v Suně a soustředil se na techniky spojené se zvukem a hudbou. Sice neznala detaily, ale princip znala. Vyprskla smíchy, když se Nemo pokusila napodobit zvuk lachtana, který byl trošku pochybný, ale salámus na to.* Myslím, že už je pozdě,* podotkla na varování sestry ohledně vody. Už ji stihla pocákat. Alespoň, že zástěru už na sobě neměla. Uvažovala, že by se také vysvlékla, ale zatím zůstala oblečená.* Máš tu větší vedro než na poušti,* postěžovala si místo toho naoko, nakonec si sudajíc alespoň kraťase a tílko, kdy zůstala jen ve spodním prádle.*
Nemo: *Nemo otvorila oči, ktoré stihla zavrieť a dospievala poslednú vetu, skôr než odpovedala na sestrinu otázku. Vtedy si dôstojne uhladila jednou rukou ušli, oprela sa o lakte, vydala prapodivný zvuk - tak si predstavovala, že lachtany znejú - a dodala pohyb, ktorý tiež predstavoval v jej očiach lachtana. Potom s dôstojným výrazom odpovedala.* Áno, *Bohužiaľ dôstojný výraz dlho nevydržala, prehrala so smiechom, ktorý sa jej vydral z brucha.* Zmokneš, *Dodala, keď popadla dych s provokačným výrazom. Ostatně s jej pohyblivosťou vo vani by bol naozaj zázrak, ak by niekto na dosah ruky odnej nezmokol. A to, ak jej chcela umyť chrbát, asi bude musieť by.*
Esprit: *Cibuli, maso, koření a další hodila všechno na pánev. Samozřejmě ne naráz, ale postupně. Výsledkem bylo maso se zeleninou v sójové omáčce, kterým se poté měli zalít nudle. Věděla však, že Nemo zrovna dvakrát netíhne k masu, a tak udělala i něco pro ni. Jen s tím rozdílem, že nudle rovnou osmahla, přidala zeleninu a koření a pořádně promíchala. Zatímco totiž krájela cibuli a smažila, tak dala vařit nudle. Když měla takové to své jednodušší jídlo hotové, tak si opláchla ruce i tvář a zamířila za sestrou do koupelny. Sice dvakrát ťukla na dveře, no neobtěžovala se počkat, až ji sestra dovolí vstoupit. Místo toho proklouzla dveřmi, zase je za sebou zavříc. Nemusela na Nemo pouštět průvan ne? I když v Suně byl vzduch vždy teplý a v domě to nebylo ani zdaleka tak strašné, tak na rozpálené pokožce z horké vody by to cítit bylo.* Hraješ si na lachtana?* zazubila se jen na Nemo, nakloníc hlavu lehce do strany. Bylo tu celkem horko díky páře stoupající z vany. A lehce i zamlženo.*
Nemo: *Keď jej sestra odmietla doniesť jedlo, dala svoje nadšenie jasným, hlasným 'pffffff', ktoré však bolo v zásade iba tak. Nevadilo jej jesť ako človek. Napriek tomu, že si veľmi rada užívala ako mača malé krásy tohto sveta. Ako napríklad teplú vaňu. Napustila si tam po krk vody, chvíľu sa tam zmietajúc ako ryba. Tiger, ako jedna z mála mačkovitých šeliem sa prý rada kúpe. Na Nemo sa toto prenášalo: vytešovala sa kým mohla. Po chvíli si však iba ľahla a začala si pospevovať. Dostávala sa do svojej ideálnej zenovej dĺžky vlnovej, inými slovami bolo jej fajn.*
Esprit: *Samozřejmě si všimla změny výrazu v sestřině obličeji. Což byl i důvod, proč chtěla odvést řeč jinam. Nevěděla, co bylo přesně sestřinou misí, ale asi není vhodné to teď rozebírat. Možná potom, až bude klidnější a vyrovná se trošku s tím, co zažila.* Jsem medik. Si vezmu nějaké to vybavení deratizátorů a přijdu si pro tebe,* oplatila jen sestře vypláznutí jazyka. Nemo byla jedna z mála osob u které se projevovala její hravá stránka.* Zapomeň. Budeš jíst u stolu, jako civilizovaný člověk!* Odvětila na její slova provokačně, sama vypláznouc na sestru jazyk. Následně nechala sestru jít přičemž se vrátila k vaření. Cibuli už téměř měla hotovou a tak ji dodělala, načež z lednice vytáhla už připravené kousky masa.*
Nemo: *Keď sa jej spýtala na výlet, trochu posmutněla. Teda, mierne zovrela pery a istá iskra jej oči opustila.* Bolo to tam hrozné. Toľko detí... *Trocha zašepkala, pretože sa s tým ešte celkom nevyrovnala. Síce sicestou poplakala, ale ešte stále to nebolo celkom za ňou. No našťastie sestra jej nedovolila sa v tom pridlho zaseknúť.* Tak to by si sa musela ty vyučiť na deratizátora, *Odpovedala s miernym poloúsmevom, narážajúc na to, že nebola celkom prítulná ku neznámym osobám. Skôr silno rezervovaná. Na jej otázku pokývala hlavou.* Jo... A môžeš mi tam doniesť i jedlo, *Dodala po okamihovej odmlke s už opätovne hravou iskrou v očiach, opäť sa jej špička jazyku dostala medzi pery.* Tak ťa počkám, *Dodala s hravým zamrkaním, zasmiatim sa a odstúpila. Už počas cesty pokračovala vo vyzliekaní, takže až dorazila do kúpeľne, v jednej ruke mala hrmadu oblečenia a na sebe iba nohavičky, ktoré zhodila tiež. Nezamykala. Skočila do vane - ktorá bola oveľa širšia, než normálne, poznatok ktorý si uvedomila až keď začala cestovať. Pustila na seba horúcu vodu, ktorou najprv zo seba zmyla bordel až potom vaňu zaštuplovala.*
Esprit: To je od tebe tedy velmi milé,* ušklíbla se jen přes rameno na Nemo, když ji konečně pustila. Utěrko si otřela uslzené oči a otočila se sestře čelem. Naklonila hlavu lehce do strany a zazubila se.* Jaký byl výlet?* Optala se. Věděla, že to nebyl tak úplně výlet, ale práce, ale byla mimo vesnici. Tak proč to nepojmout trochu humorněji?* Zavoláme na tebe deratizátora, aby tu toxicitu vypudil,* pokračovala s úškrnem. A že deratizátor byl určený na hmyz, hlodavce či jinou škodnou? Detail, že. Nijak ji nevadilo, že je sestra trošku odhalenější. Sama se nestyděla před nikým z rodiny - bratra nevyjímaje.* Chceš pak vydrhnout záda? Tedy až tady skončím?* optala se sestry. Přeci jen věděla, že to bývá příjemné a jak znala Nemo, tak stráví v koupelně ve vaně aspoň hodinu. Takže času měla dost.*
Nemo: *Na chvíľu sa pritisla veľmi pevne ku sestre, potom mierne popustila: nie však pustila.* Ďakujem, presne o to som sa snažila, nalepiť sa na teba *Odpovedala s miernym smiechom a krátkym vyplazením jazyka. Bola preč dva týždne plus cesta do zmei údolí a naspäť, takže jej sestry celkom chýbali. Po chvíli as odtiahla z objatia, aby na nej nevisela celú dobu. Nevadilo jej, že bola jemne odhalená.* Ale asi by som sa mala okúpať, lebo tento dom bude toxicky zamorený ešte rok, *Dodala s mierne porkčeným nosom. Tiež sa cítila.*
Esprit: *Krájela zrovna na drobno cibuli, když zaslechla dveře od domu. Nedalo by se říct, že by se tím nechala extra vyrušovat. Bylo jen málo osob, co takto mohlo přijít. A jen ještě menší počet osob dělal takový hluk. Lehce natočila jedno ze svých kočičích uší do strany. Zrak měla zahmlený slzami, které vyvolávala cibule.* Ahojky,* pozdravila jen příchozího aniž by věděla koho vlastně. Nezdvihla totiž od cibule pohled. Chtěla to mít co nejrychleji z krku. A že vzápětí jen zaslechla sestřin hlas a cítila, jak jí skočila po krku? Nuž v tu vteřinu pustila pro jistotu nůž a otřela si ruce zástěry, kterou měla kolem pasu.* Nemo! Páchneš a lepíš!* vykvikla jen no na rtech měla úsměv. Příliš jí to nevadilo, ostatně v nemocnici zažila podstatně horší věci.*
Nemo: *Nezadržiteľne sa blížila ku domu a tak čoskoro prešla i cez jeho prah. Nechala svoj batoh na prahu, pretiahla si cez hlavu púštny návlek, a kráčajúc smerom ku kuchyni (pretože cez kuchyňo-jedálňu sa išlo nejakým spôsobom do kúpeľne ._.") si začala rozopínať košeľu, ktorá bola takmer celá mokrá od potu. Nevedela, či je niekto doma a pred sestrami sa nehanbila. Všetky gombíky boli rozopnuté, keď vošla do kuchyne a uvidela sestru.* Es! *Vykríkla nadšene a skočila po nej, že ju obíjme. To, že smrdela a bola špinavá? Detail.*
Esprit: *Byla to zhruba hodina, co se vrátila z nemocnice. Dřív měla jistou dobu deprese, které před ostatními členy rodiny skrývala, no to mělo i dopad na její učenlivost nových technik či jejích pokrocích v oblasti lékařství. Ne, že by občasné deprese už neměla, no podařilo se jí na něco aspoň soustředit a začít více trénovat. Což vedlo i k jejímu zlepšení. Jejich matka momentálně nebyla doma, a tak si vzala na starost něco uvařit. Popravdě vaření nebyla její silná stránka. Ale jak se říká, tak učení dělá mistry, ne?*
Nemo: *Konečne sa dostala do dediny, práve vo chvíli keď zapadalo slnko. Ona by radšej cestovala v noci, lenže nebola ona, kto určoval pohyb karavány. Každopádne v okamihu, kedy sa karavana dostala do dediny, odpojila sa a zamierila smerom do štvrti klanu Saru. Cesta cez púšť bola celkom namáhavá a tak sa momentálne Nemo cítila špinavá a spotená ako pes. Čo nebolo niečo, na čo nebola zvyknutá - celkom veľa cestovala s hudbou - ale vždy hrozne rada sa potom naložila do vody, ktorá by všeten ten odpad z nej zmyl. Na sebe mala svoje typické oblečenie, cez ktoré mala púštny habit. Predsalen po púšti sa necestuje len tak.*
---: ...
Esprit: *Zamyšleně seděla na střeše jejich domu. V poslední době tu trávila čím dál méně času a čím dál více v nemocnici. Ani s tréninkem či výrobou loutek nepokročila. No nic z toho ji netrápilo tolik, jako to, že dopustila smrt mladšího bratra. Sice si to nedávala vyloženě za vinu, přeci jen s ním tehdy nebyla, ale měla se mu více věnovat. Přeci jen věděla, že je Ruri závislý na svých sestrách. A že mu nepomohla ani stát se Geninem? ... No, měla práci a tak dále no to nebrala jako výmluvu. Stejně jako to, že v posledních měsících začala i flirtovat. A že měla kočičí uši ji nikterak netrápilo a koho ano, tak ten jí mohl vlézt takříkajíc na záda. Povzdechla si. Netušila či je někdo doma a bylo jí to nějak jedno. Slíbila matce, že poklidí bratrovi věci. Nebo spíše jí to navrhla jelikož nechtěla aby se matka zbytečně více trápila. Už tak přišla o otce a teď i o syna. A že měla ještě několik dalších dětí? To nic neznamenalo co se týkalo pocitu ztráty a pocitu viny. Chvíli si ještě hrála s papírovým shurikenem no nakonec se pobrala a zamířila do domu do Ruriho pokoje. Cestou se stavila pro pár pytlů a kýbl s vodou a hadrami. Nejprve se pustila do poklízení poliček a stolu, kdy některé věci vyhodila, některé dala do krabice, kterou přinesla poté, co si řekla, že bude asi lepší to skladovat takto. Nechtěla většinu věcí vyhodit, ale schová je na půdě. Oblečení a takové třebas v pytlích, no například nějaká kniha, těžítka a takové asi spíše v krabici. Nebylo tu extrémně moc věcí ne došla ke skříni. Tam začala dávat oblečení do pytlů už jen proto, že tu teď stejně nebyl nikdo, kdo by to mohl nosit.* "Je to zkrátka koloběh života,"* podotkl Hakuyhou, když se Espritiny myšlenky začaly točit v tomto směru. V duchu si nad tím povzdechla a pousmála se.* "Já vím,"* odpověděla mu jen, pokračujíc v načaté činnosti. Během vyklízení skříně však narazila na něco, co ji vehnalo smutný úsměv na rty. A to přesněji meč. Legendární meč Tojiru, který bratr kdovíjak získal. Viděla ho u něj často, ale nikdy se ho vlastně nezeptala kde ho sebral. A už to ani nezjistí. Povzdechla si a zkusila ho vzít do ruky. Celkem dobře se jí držel.* "Je škoda ho uložit na půdu, co myslíš?"* optala se jen v duchu Hakuhya.* "Chceš si nechat živější památku na bratra?"* odpověděl však místo toho otázkou Hakuhyou na což po chvíli přemýšlení váhavě přikývla.* "Asi hej. Vždy mě zajímaly zbraně, proto jsem se dala i na loutkařinu, i když je to trošku něco jiného než takový meč,"* odvětila mu. Takto v duchu spolu ještě chvíli rozmlouvali přičemž Esprit nakonec odnesla meč do svého pokoje, odložíc ho na postel. Kirie tu nebyla, ale momentálně na ni nemyslela. Měla dost myšlenek týkajících se Ruriho a úklidu, kdy sbalené věci začala nosit na půdu. Časem se asi více protřídí nebo se budou opět používat, no bratrova smrt na to byla ještě příliš čerstvá. Alespoň ona to tak vnímala.*
---: ...
Esprit: *Trvalo to nějakou dobu než se opětovně ocitla zde. V poslední době trávila zase dost času v nemocnici. A navíc neměla jaksi materiál, který se jí však naštěstí podařilo sehnat během další mise. Posledně si vytvořila druhou loutku a to Kuroari. Kato spal v koutku místnosti v pelechu, který tu měl. Chvíli tvorečka pozorovala, no ne dlouho. Více se však rozhodla zaměřit na výrobu další loutky. Její návrh měla už z doby, kdy vytvořila Kuroari, a tak se mohla rovnou pustit do práce ve své loutkářské dílničce. I když si předtím návrh ještě prohlédla a trošku upravila pomocí náčrtů, které objevila v knihovně. Zřejmě tu už někdy nějak loutkář byl, no už ne mezi živými. A našla jen takové základní loutky. Alespoň, že kreslit uměla. A trošku hledat.Tentokrát se rozhodla použít ale pevnější materiál, stále však dřevěný. Už jen z důvodů, že tohle byla trošku jiná loutka. A aké proto, že jiný nesehnala a neměla příliš čas se tím zabývat. Šlo jen o jiný typ dřeva a jinak trošku zpracovaný. Co se týkalo práce se dřevem, tak už si zvykla spolupracovat s tesaři na základech, které oni vytvořili aniž by věděli na co a co poté dopilovala. Proto teď začala pracovat na kostře loutky, která měla hlavní páteř a k tomu osm párů nohou. Vypadalo to poněkud bizardně, ale to ji netrápilo. Nemělo jaksi moc proč. Celá loutka měla působit trošku bizardním dojmem, takže co řešit? Místo toho se pustila do práce na jednotlivých nohách. Měla jen základ, který se musel opracovat a připevnit. Tahle loutka měla být pevnější než Kuroari či Karasu, které už měla, i když bude asi o něco malinko pomalejší ji ovládat, alespoň zpočátku, než si zvykne, a také než se její loutkařské umění trošku vypiluje. Páteř už měla tedy předchystanou a teď postupně vypilovávala jednotlivé nohy, po přidělání k nim vždy připevníc chakrová vlákna, zkoušejíc tak kvalitu spoje nebo pohyblivost končetiny. Při první noze to musel dvakrát upravovat než se jí to podařilo tak, jak chtěla. Poté už však neměla příliš velké problémy. Poučila se prvního pokusu, což byla dobrá vlastnost. Trvalo to mnoho hodin, no vyplatilo se to. Sice nepracovala v kuse, ale vždy jen tak dvě-tři hodiny, ale nevadí. Během pár dní měla kostru a nohy hotové. Což znamenalo celé tělo a že zbývala pouze hlava. Následně jen jakmile měl hotovou kostru těla, tak začala s hlavou. Měla být nejsložitější a tak nechtěla začínat s ní. Hlavu nevyřezávala, tedy alespoň ne od základů, používajíc místo toho dřevěnou dutou kouli jako základ. Měla se podobat člověku více než Karasu. Každý pohyb a každá práce, ať už na těle nebo na hlavě jí trvala déle jelikož loutka byla větší než dříve.* "Jestli budu vytvářet něco ještě většího tak budu muset někde kde je více místa"* Pomyslela si jen zadumaně. Hakuhyou jí do toho příliš nezasahoval, jen občas se ozývajíc s nějakou otázkou, která ji vedla k zamyšlění. K základu přidala oči a ústa, která měla ostré zuby. K čemuž dodal i jakousi paruku jako vlasy. Měla hotovo. Celkem unaveně se posadila do křesla zatímco hodnotil svou práci. Nebylo divu, že cítila celkem únavu. Nevěděla, kdy dostane další misi při které by si mohla sehnat materiál, takže měla zatím dost času přemýšlet nad dalšími modely. I když by se teď asi měla zase více zaměřit na doktořinu. A že se tak trošku přetěžovala? Jí to nevadilo. Zatím necítila tu únavu jelikož ji to bavilo. No stejně to byla jen otázka času než to na ni dolehne. Na což ji Hakuhyou tak trošku upozorňoval, no jaksi ho nebrala zatím příliš vážně. Hold dětské nadšení pro věc a energičnost.*
---: ...
Esprit: *Bylo to už nějakou dobu, co vytvořila Karasu. Nehodlala však skončit pouze u ní a už tehdy měla nápad na další loutku. Tu chtěla zkombinovat právě s tou, kterou vytvořila. Musela se však nejprve pustit do náčrtu. Což pro ni nakonec bylo trošku těžší než se zdálo, ale nevadí. Kirie zrovna nebyla v pokoji, když se do toho pustila, a tak neměla možnost vidět spoustu zmuchlaných papírů, které se válely kolem koše. Trvalo to pár hodin než byla jakž takž spokojená. Poněkolikáté si studovala náčrt nové loutky. Přesněji dvou náčrtů. Chtěla začít loutky vyrábět pořádně a tak během tvořivé chvilky si vymyslela rovnou dva návrhy. Dále už vymýšlet nechtěla, nejdřív chtěla vytvořit co měl. Proto i využila svou dříve zbudovanou loutkářskou místnost na půdě, kam si nanosila jak jinak než potřebný materiál. Od posledně si zařídila i nějaké lepší vybavení jako různá dlátka, pilky a šmirgl papíry a další. A že tahle práce měla i dobré využití pro její kariéru medika? Inu i tady byla potřeba nějaká ta preciznost a detailnost. A opatrnost. Pustila se tedy do práce. Stejně jako minule i teď začala tělem. Kdy si vzala dva předem nahrubo vydlabané kusy dřeva do polooblouku, začíc je však více opracovávat. Přeci jen si nebrala velké špalky, když jí to tesaři mohly alespoň nahrubo udělat ne? Detail, že si materiál donesla zapečetěný ve svitcích. V Suně by jinak příliš dřeva nenašla. A kdo se tu věnoval loutkařině nevěděla. Navíc nechtěla aby každý věděl, že se zaměřila tímto směrem. * Fajn, nejřív toto,* zamrmlala si pro sebe, zatímco šmirglovala vnitřek i vnějšek první poloviny. Rozdělené napůl to bylo z jednoduchého důvodu. Loutka se měla otevírat a zavírat, uvězníc v sobě klidně i vzrostlejšího muže. A jakmile se někdo uvnitř uvězní, tak ho probodá pomocí jednotlivých částí Karasu. Přeci jen se stále dala loutka rozložit a každý její kus sloužil jako samostatná zbraň. I když by se tomu raději vyhla, no musela být připravená případně bojovat. A širší možnost útoků a taktik byla plus. Do oblouku krom výřezů na jednotlivé díry, které si naměřila aby pasovali na jednotlivé části Karasu, vyřezala také místo na zamykací systém, který měl na loutce fungovat. Mělo to být zařízené tak, aby se nikdo zevnitř nedostal. Což ostatně mohl jen někdo s velkou hrubou silou aby to rozbil zevnitř. Možná časem začne měnit materiál, no teď pracovala na svém projektu. Takto zpracovala jak první, tak i druhou část. Což pro dnešek už stačilo. Bylo to i celkem fyzicky náročné a ona měla druhý den ranní směnu. Proto zamířila do domu, vyhýbajíc se všem sourozencům. Po rychlé sprše zapadla do postele. Ani na večeři nešla. Až za dva dny se vrátila ke své práci v "dílně" jak tomu sama začala přezdívat. Netrvalo to dlouho a dokončila poslední zbývající úpravy na těle. Končetiny jí však už problém nedělaly. Použila stejný způsob jako při Karasu a tak jí práce šla od ruky, zvlášť, když do nich neumisťovala zbraně a další. A také proto, že už měla o něco lepší cvik. V podstatně nyní loutka vypadala jako soudek s rukama a bez hlavy. Do té se tedy pustila nyní, volíc tentokrát více hranatý tvar. Nechtěla vytvářet další číro jako měla Karasu, a tak místo toho na loutčinu hlavu umístila dva rudé rohy. Nevybavoval Kuroari - jak se loutka jmenovala - zbraněmi, i když ampulku s jedovatým dýmem do ní umístila též. Přesněji do její hlavy, i když jak dlouho tam vydrží bylo nasnadě. Uvidí. Každopádně po dalších několika hodinách práce byla konečně hotova. Pomocí Chakra no Ito nakonec připojil k loutce chakrová vlákna, vyzkoušejíc její pohyblivost. Byla s tím celkem spokojená, a tak se rozhodla jít na večeři a pak vyspat. Uklidila vše, co používala a loutku zapečetila do svitku, odděleně od Karasu. Pořádně je spolu vyskouší až jindy.*
---: ---
Hibiki: Uh.. dobře.. *Zamumlal a sklopil provinile ouška. Nevěděl, jestli by se neměl někdy té paní omluvit, ale.. kdoví, jestli ji ještě někdy uvidí.* Tak... příště budu lepší, onee-chan! *Řekl odhodlaně a bere Suijun za ruku, přičemž ji následuje směrem domů. Přemýšlí, co by si teda dal na snídani. Dneska ještě nejedl a už se chýlilo k dopoledni.*
Suijun: *Sleduje ženu svým sluchem, dokud se žena nedostane z dosahu sluchu kočičích uší. Teprve tehdy si povzdechne, ale přesto udělá bráškovi z vlasů vrabčí hnízdo jediným rozcucháním.* Jdeme domů. Tam se najíš a tak. Ostatní určitě budou už vzhůru a s trochou štěstí budou i ještě doma. Na tohle bude času spousta. Nejprve se budeš muset naučit pár věcí, protože takhle by to moc nešlo. *Informuje ho přátelsky, načež vyráží domů. Samozřejmě, že se netváří nijak zklamaně, ale dost živě, aby to jejího brášku netrápilo příliš.*
Hibiki: *Překvapí ho, proč stařena zrovna zareaguje takhle, ale nakonec si uvědomuje, že je to asi tím, že Suijun neřekl, co bude provádět. Najednou cítil narůstající a nesmírnou ostudu a začervenal se. Nechá se strhnout k sobě a kouká trochu provinile na paní, která po něm vrhne nepřátelský pohled. Trochu ho to znejistí.* Onee-chan, tohle se mi nelíbí... *Zaškemral smutně a pustil se sestřiny ruky.*
Suijun: *Vše ten nápad Hibikiho kazí to, že se se Suijun nepodělil o scénář co načal. Takže stařenka měla příležitost všimnout si, jak se k ní dvojice děcek blíží. Vzhledem k chování starší Suijun, poznala že malej kluk akorát kecá. A Suijun se ani nenamáhá nyní přidávat se k Hibikimu. Místo toho jen brášku strhne k sobě a zadívá se k zemi, jakoby omluvně stařence za chování mladšího sourozence, zatímco stařena ještě blýskne nepřátelským pohledem po klučinovi a pokračuje domů.*
Hibiki: *Zvědavě naklonil ouška k Suijun, když to vypadalo, že mu chce něco povědět. Přikyvuje, ale je trochu nervózní, už jen z toho že možná bude něco muset ukradnout. Spíše se mu líbila ta druhá varianta, i když tu první si nechal na později, ještě o tom přemýšlel. Uměl dost dobře dělat takové obličeje a výrazy a říkat takové hlášky, aby se nad ním slitoval každý. Hnedka vedl sestřičku za ruku směrem k jedné paní, která zrovna šla z nákupu.* Prosím, prosím, paní, slitujte se, moje sestřička je moc hladová a máma je nemocná... trochu jídla... *Zaškemral smutně a každou chvíli to vypadalo, že se jakoby rozbrečí.* (za tu paní hraj ty moc prosím)
Suijun: *Lehce se zamračí. Přeci jen její ouško zalarmoval pád brášky, takže si toho všimla, ač ouze sluchem. Zváží jeho zřejmé vyčerpání, jak tak lape po dechu. Dojde kousek blíž k němu, aby jí slyšel jen on, kdyby náhodou někdo poslouchal.* Zkusíme sebrat něco z bedýnek na tržišti, až se k němu dostaneme. Nyní pokud chceš, můžeme zkusit žebrat, jako dvě vyhládlá koťata. *Přednese mu tiše tu trochu z plánů. Neupravuje mu oblečení. VždyŤ o to víc to bude zapadat do jejich role. Jsou parta dvou výrostků, kteří se toulají ulicemi vesnice.*
Hibiki: *Je trošku naštvaný, že nijak sám nerozrušil nebo alespoň nedonutil svou sestru se zamračit, když se choval jako nějaký kritik, nebo spíše jak Suijun před chvílí. Nechce ji nechat sebe předběhnout, ale jako mladší brácha trochu nestíhá, i když je to kluk.* Mňuuuuuch.... nee-chan, neběhej tak rychle! *Zakňučel, když už mu nestačily síly. Dobíhá až na nějaké rušnější místo ve vesnici, celý udýchaný, a při tom běhu ještě stačil zakopnout, tak si trochu odřel kolena a ušpinil se pískem.* Nee-chan, co teď? *Zeptal se, lapajíc po dechu.*
Suijun: *Přikývne s pousmáním. Nějak se netrápí nad tím zda jí její nynější vzhled bude bratříček schvalovat či ne. rozbíhá se vpřed, až nakonec předbíhá bratříčka. Dovádivě se rozbíhá dál do ulic. Občas se se smíchem ohlédne, ale to je jen jako pobízení brášky, aby s ní držel krok. Musí se dostat pokud možno opět zase někam dál. Proč se zdržovat na místě činu? Nejlepší je změnit působiště. Tam se postoupí dál a teprv poté už se konečně dostanou ke shánění jídla. Natáčí různě ušiska ve snaze o kontrolu, kde je to za dveřma, okny čisté.*
Hibiki: *Sleduje v sestřiné tváři její kritický výraz. Jakoby se jí snad ten jeho převlek nelíbil. Zamračil se, protože se mu nelíbil, ani trochu. Vypadalo to, že mu snad dává najevo, že vypadá hrozně. Jakože vypadal hrozně, ale ... hrozně vzhledem k tomu jak má vypadat. Nicméně trochu ho uklidnila její neutrální odpověď, že se uvidí při akci. Přikývnul, nyní s již takovým nepřítomným výrazem. Ten se změní na trochu překvapený, když se Suijun začne znenadání válet v písku, dělat sudy a "pískové" anděly. Donutilo ho to se začít řehtavě smát, ale přestal, když chtěla slyšet jeho hodnocení.* "Čas na odplatu!" *Pomyslel si šibalsky a co nejvíce napodobil její výraz i gestikulace, které prováděla při hodnocení jeho.* No, myslím si, že je to vskutku amatérská práce, ale kdoví. *Vyplázl s šibalským pohledem jazyk a rozběhl se směrem na ulici.* Tak co teď?
Suijun: Mno.. *Zhodnotí dlouze kritickým pohledem vizáž mladšího brášky. Sice se jí to příliš nezdá, jako přesně ono, ale stačit by to snad mohlo.* Výsledek svého pokusu zjistíš v akci. *Odtuší s úsměvem, načež se sebere a padne čelem k zemi. Následně začne válet sudy, házet písek všude kolem sebe i na sebe samotnou. Pak se na té zemi pustí do stejných pohybů, kterými by ve sněhu byl vytvořený andílek. A teprve potom vstává. Písek se jí tak dostal na mnoho míst. Ale vnitřek uší naštěstí vynechal. Mírně zadýchaná, ale nadšená hledí na brášku. Rozpaží ruce.* Tak a já? Co říkáš? *Zatočí se na místě kolem, do kola.*
Hibiki: Lepší vzezření... na žebráky... *Opakoval potichoučku a přemýšlel, což se odráželo dost výrazně v jeho obličeji. Přimhouřené, prsty u brady a neustálé brumlání a mumlání. Hibiki se koukal kolem sebe, jak tedy uskutečnit ten "houmlesácký image". Za chvilku si tedy potrhá tričko, jen vepředu. Vzadu to není potřeba, když má bundu. Tu hodí do písku a trochu ji tam poválí, potom vytřepe. Je zašpiněná nyní od prachu. Nasadí si ji zpátky. Rozcuchá si vlásky, které stejně rozcuchané už předtím měl, ale co už. Alespoň si to "zlepšil". Boty nechal botama a u kraťasů si udělal dvě malé díry. Zabořil ruce do písku, trochu s něma zatřásl a pak si je ometl. Byly trochu špinavé.* Co teď? *Zeptal se zvědavě na Suijunin názor.*
Suijun: *Cítí se vítězně a tak nějak hrdě, když Hibiki zařídí vše dle toho, co mu oznámila. Je to pro ní jakýsi krásný skok vpřed. Jako kdyby měla právě spolupachatele zločinu, tajného a velkého činu. Detail, že tomu tak ostatně je, ač už je tomu jinak s jeho velikostí. Pouze nějakého občana shinobi vesnice obrali o pár kousků oblečení.* Teď bychom si mohli zkusit zajistit lepší vzezření. Abychom více vypadali na žebráky. *Začne s dalším krokem.* A nebo zanedbaně... *Pokrčí následně rameny. Potíž je, že v blízké době moc nepršelo. Takže zrovna zapatlat se jim asi nevyjde. I když mohli by si do srsti a vlásků dát písek. Ten by tam ulpěl. Zase by jim to ovšem mohlo přivodit potíže s oušky. Zamračí se, zatímco přemýšlí.* Hmm..
Hibiki: *Vyslechl si velice usměvavě sestřinu pochvalu a radostně vztáhl ručky do vzduchu. Už dlouho ho nikdo ze sourozenců nepochválil. Ne, že by to dělali záměrně, ale proč by ho chválili za to, že jim něco vyvedl? A tady těch žertů a naschválů bylo hodně, zatímco dobrých skutků nebo něčeho fakt chvályhodného málo. Nicméně nebudeme to protahovat, byl opravdu rád, že si s tím šátkem poradil a že ho Suijun hezky a hrdě pochválila. Prohlédne si hromádku oblečení, co mu sestřička podá. Všimne si jedné fakt dobré kožené bundy, tak asi jeho velikosti! Jaká náhoda, že nejspíše v tom domě žije jeho vrstevník. Bunda byla černá a vypadala opravdu dobře. Nebyla zevnitř s kožešinou, takže tak hrozně nehřála. Byla naprosto perfektní. Nic jiného ho tam nezaujme, proto zbývající drobnou hromádku vezme, odnese ji do odlehlého rohu a zahrabe pomocí ruček pískem. Poté se zvedne a docupitá zpátky za sestřičkou.* A co jídlooo? *Protáhne zvědavě poslední slovíčko a pomalými krůčky jde zpátky na ulici.*
Suijun: *Vzhlédne a pousměje se.* Vydíš, jak ti to jde. *Pochválí bráškovu iniciativu, potom co ho navedla, aby si poradil sám. Následně se otáčí opět k hromádce oblečení. Kalhoty ovšem nenachází žádné. Takže to nechává být. Zbytek oblečení vezme do rukou a podává Hibikimu.* Zkus si tam najít něco, co si oblečeš přes to co máš na sobě. *Vyčkává. Potřebují přeci jen vyrazit taky pro něco co je k jídlu. Aby se najedli.* To oč nemáš zájem, ulož do rohu téhle zastrčené uličky a zahrabej to pískem. *Poradí mu.*
Hibiki: *Nespokojeně ukáže zoubky, dívajíc se na ten šátek, co mu Suijun podává zpátky. Vezme si ho a studuje, kudy by mohl protáhnout ta ouška, nebo jak by si mohl daný šátek nasadit na hlavu, aniž by na ně tlačil. Rukama ho otáčí, skládá, rozkládá a mezitím přemýšlí. Pak ho napadne, že by si mohl udělat něco jako bandanu ( odkaz » ). Proto si položil kolena na zem a bandanu před sebe, rozloženou jako čtverec. Vzal jeden konec, přiložil ho asi k půlce, vzal druhý konec, a dal ho přes konec toho prvního. (moc konců :D) Přeložil to celé napůl a zkusil si to uvázat přes čelo a dál až dozadu na dolní část temene, takže smyčka (nebo jak se tomu říká) byla u zadní části jeho hlavy. Radostně mrkl na sestřičku.* Nee-chan! Koukej! *Ukázal prstíkem na svůj nový kus oblečení a otočil se kolem dokola. Mezitím si prohlížel i to, jak si poradila s oblečením Suijun.* Vypadáš suprově! *Řekl s úsměvem.*
Suijun: *Prohrábne si bezradně vlásky za oušky. Podává mu šátek zpátky s pokrčením ramen.* Gomen, s tím nepomůžu. *Ušklíbne se. Nikdy nebyla ujetá na oblečení, jak tomu mnohdy u mnoha dívek bývá. V tomhle bráškovi určitě nepomůže a nemá nějak potřebu to měnit.* Zkus si to sám nějak vymyslet jak si to dát na hlavu, aby ti to vyhovovalo. *Prohlásí k němu, načež se podívá na kousky oblečení, která odložila. Najde tam jedno obyčejné tričko, dlouhé tričko. Sice jí je nějaké velké, ale to vyřeší. Tričko si oblékne přes košilku co má stále na sobě. Pak vezme část nějakých kalhotek, které začne trhat. Pouze jednu část co pojí prostor pro vsunutí nohy. Tu tenčí na jedné straně a potom prostředek. Následně si povytáhne tričko, aby po něm nemusela šlapat, ani o něj zakopávat a roztrhnuté kalhotky si ováže kolem pasu. Tričko tak drží, jak je potřeba. Následně začne koukat po nějakých těch nohavicích.* Tričko je pískové barvy.. kalhotky jsou bílé... *Mumlá si. Přeci jen košilka je modré barvy.*
Hibiki: *Je docela rád, že mu Suijun hodlá pomoct. Nicméně pomalu si uvědomuje, že ani neřekl nebo nedal najevo, co mu vlastně vadí, a proto se nebylo čemu divit, když tam Suijun jen tak postávala. Hodlal to hned vysvětlit.* No... tlačí mi to na ouška... *Pokrčil rameny a doufal, že si sestřička s tím nějak poradí. Byl totiž strašně hustej, Hibikimu se ten šátek nesmírně líbil. Sám ani nevěděl proč. Zrakem trochu zkoumal, jak by se vlastně mohl na hlavu navléct, aniž by to bylo nějak moc nepříjemné.*
Suijun: *Díky Hibikimu nemá ani čas si to nějak prohlédnout, natož se případně převlíct. S povzdechem odloží na zem plnou drobných kamínků, které jsou složením písku, jako takového, to ukořistěné oblečení.* No dobrá... *Prohlásí milostivě, když se přemůže a vezme ten šátek. Sama ale netuší jak ho tam chce. Pořád je to jen šátek. Takže mu to sundá z hlavy, ale následně jen postává a neví co s tím.*
Hibiki: *Jakmile se Suijun po tom, co se situace uklidní, zeptá, co to Hibiki má, okamžitě natahuje ručky, aby si mohla vybrat. Bylo toho mnoho, předtím napočítal tak čtyři nebo pět, teď to vypadá dokonce na šest. Postupoval hodně rychle, když to oblečení bral. A měl šťastný den, protože nejspíše v domácnosti, které patřila ta šňůra a to prádlo, byl asi nějaký kluk, jelikož Hibiki našel v té haldě suprový šátek na hlavičku. Věděl, jak se takový šátek skládá, ale když si ho dal na hlavu, tlačila ho ouška.* Uhm... nee-chaaan? *Pokusil se získat pomoct od ní a prstíkem ukázal na nepohodlný šátek.*
Suijun: * V závěsu za Hibikim se sama též žene.* Ta děcka... *Zaslechne během toho hlas osůbky za nimi, která právě vykukovala z těch dveří. Nic víc řečeno nebylo. Zřejmě jejich chování není přikládáno nic podezřelého. Zaběhne s Hibikim do té uličky. Vtáhne ho za jeden výčnělek stěny budovy, která z té uličky dělá uličku.* Tak co to máš? Dej to sem.. *Bere kousky látek z rukou brášky, aby si prohlédla kousky oblečení. Ostatně má z toho obléct sebe samu a bráška by si mohl obohatit své vzezření taktéž.*
Hibiki: *Sám slyší ty zvuky též. Zpozorní a obrátí tvář na Suijun, po tom, co se snaží najít zdroj zvuku. Je trochu nejistý, jak se odráží v jeho výrazu. Nechá se otočit, protože chápe, že ten člověk, který teďka nejspíše vyšel ze dveří nebo otevřel okno (to Hibiki netuší), nesmí vidět to ukradené oblečení.* Dobře... *Pošeptá a šibalsky se na Suijun usměje, což je asi dvě sekundy předtím, než začne rychle upalovat s oblečením v náručí tam, kam mu sestřička řekla, ať jde. Běží a běží, dokud nedoběhne do prázdné, tmavé a ničím nerušené uličky. Otočí se k Suijun a čeká na další pokyny, oblečení stále v náručí.*
Suijun: *Zaslechne po odběhnutí brášky zvuky z protější budovy. Našpicuje uši a soustředí se pořádně na zvuky, aby z nich odhadla co se děje. Zhluboka se nadechne. Zdá se, že někdo něco otevírá, zatímco se k ní opět blíží kroky mladšího brášky. Nakonec zahlédne osobu ve dveřích. Sotva je Hibiki u ní. Takže si stoupne před brášku, aby nebylo vidět to co drží. Obejmutím ho otočí. Skloní se k jeho oušku.* A teď zdrháme na tuhle stranu ulice, dokud nenarazíme na tmavší a nepoužívanou uličku.. *Zašeptá mu do ouška, aby se vytratili z místa činu. Hlavně aby byli dál od občana vesnice, který je vzhůru. Mohl by si dát dvě a dvě dohromady, vzburcovat okolí a další potíže kolem toho. Postrčí brášku před sebou s tím, že jakmile se rozběhne on, vystartuje též.*
Hibiki: *Až po jejím návrhu na sehnání oblečení si všimne a vzpomene si, že Suijun má stále na sobě jen noční košili. Se smíchem přikývne a uposlechne instrukcí. Pokud se doteď nějak ještě drželi oba za ruce, Hibiki se nyní pouští a rychlými, ale tajnými kroky se vydává ke šňůře s prádlem, která visela mezi dvěma různými budovami. Vyšplhá na její úroveň, protože je v trochu větší výšce než on. Chňapne všechno, co tam je, a protože si ho nikdo nevšiml, se šibalským úsměvem běží zpátky za sestřičkou.* Ségra, koukej, kolik toho mám! *V rukou měl asi čtyři až pět kusů různého oblečení (můžeš si domyslet).*
Suijun: Nejprve bychom si mohli změnit oblečení, co říkáš bráško? *Ušklíbne se Suijun, ale přesto jí ve tváři září radostný úsměv, protože bráška s ní zřejmě sdílí její zájem. Však sám se rozhodl nakonec přidat. Kráčí ulicí. Hledá po ulicích zcela určitě to co zmínila, nebo prostředky k tomu.* Pokud uvidíš kořist v podobě oblečení, neváhej. *Ostatně určitě ona sama si oblečení potřebuje změnit a co teprve zajistit, že nebudou vypadat vůbec tak čistě. I když je fakt, že vyjma jejich rodiny tu snad nikdo další s kočičíma ušima nepobíhá. Ale to jen hádá.*
Hibiki: Lov? A co budeme lovit? *Zeptal se natěšeně a radostně vyskočil do vzduchu.* A nesmí nás spatřit žádný nepřítel, jinak budeme prozrazeni. *Doplnil Hibiki s velice šibalským výrazem a zasmál se. Nepřestával se pouštět sestřiny ruky.* Jasně! Nenechám nee-chan v tom samotnou! *Prohlásil s úsměvem a nechal se pomalu táhnout ode dveří až na ulici a dál.* A co si ulovíme dobrýho? *Zeptal se zvědavě a pozorně koukal po okolí. Někdy se něco kolem mihlo, třeba pták, nebo toulavá kočka. Zapojoval svůj sluch a šlo to i vidět. Ouška se hýbala sem a tam, jako velké satelity!*
Suijun: *Dohlédne na to, aby byli dveře opravdu zavřeny. Následně se rozhlédne a sluchem za střihání ušima, naslouchá okolí. Vítr jí čechrá vlásky i srst na uších. Nadechne se toho volného vzduchu.* Nejprv lov jídla. *Oznámí Hibikimu rozhodnutě. Ohlíží se po něm, aby viděla jeho reakci.* Seženeme si v tomhle nepříliš přátelském místě něco k jídlu. *Oznámí mu tiše. Jsou skoro stejně vysocí.* Takže, jdeš do toho? Je to snadné.. A zábavné.. *Chytne ho za obě ručky, zatímco ho pomaličku tahá ode dveří. Sama kráčí pozadu, takže se orientuje po paměti a sluchu. Její ouška jí hlásí, že je v nejbližším okolí klid. Akorát tak možná na střechách či v budovách se něco děje.*
Hibiki: *Hibiki se na chvíli pustí Suijuniny ruky a obuje si, nebo spíše vklouzne nohama do malých černých kroksů ( odkaz » ). Jakmile je hotov, bere nee-chan znovu za ruku a otevírá dveře od domu. Když je venku i se Suijun, obrátí k ní tvář.* A kam to vlastně jdeme? *Zeptal se zvědavým hláskem a koukal kolem sebe. I když bydleli na rušné ulici, dneska bylo docela prázdno. Bylo ještě dost brzo ráno, i když slunko už bylo docela nahoře.*
Suijun: *Zdá se, že bráška nakonec přeci jen kráčí s ní. Ocitnou se u dveří. Tam Suijun čeká, zda se chce mladší bráška obout, protože ona to v plánu určitě nemá. Daleko radši cítí zem přímo pod nohama. Cítit na čem stojí, trávu a další. I když je fakt, že tenhle způsob pobíhání venku s sebou též nese své strasti, jako jsou pořezaná chodidla od nějakých istřejších kamínku, kamení či skalisek a různě. Netrpělivě se rozhlédne. Pokud by se snad stalo, že vykoukne někdo jiný ze sourozenců, pak by jednoduše zmizela bez Ruriho rovnou ven.*
Hibiki: *Se smutným pohledem znovu přikývne, když mu sestra naznačí, aby byl ticho. Ale jemu už strašně kručelo v bříšku, chtěl do něj něco dostat, aby zahnal ten nepříjemný hlad. Snaží se to ale vydržet, sám ví, že jeho sestřička Suijun není hloupá, aby ho nechala hladovět. Nechává se vzít za ruku a cupitavými krůčky následuje svou sestru. Netuší, kam jdou, ale doufá, že se brzo nají, nebo snad umře hlady.* "Kam jdemeee..." *Zakňučel hladově v duchu. V jeho tváři šlo vidět, že není teď extra spokojený.*
Suijun: *Je skoro u stolu, když už se náhle zarazí. Hibiki žadoní. Nejprve ne příliš nadšeně sebou škubnou její rty do úsměvu. Představí si, jak by to tam mohlo vypadat, jako v nějakém hradu z pohádek. Před sebou má stůl na němž jsou nějaké kousky pečiva i kuřecí maso. A nachází se kolem ní kamenné stěny. To jsou její představy toho místa. Usměje se od srdce. Nepromluví ovšem. Rušila by spáče. Znovu naznačí mladšímu bráškovi tíško. Vymaní své tílko z jeho prstů a konečně vyráží. Dojde k prázdnému stolu, který je na ní stále ještě trochu moc vysoko, aby tam viděla z podlahy. Natáhne se a čapne brášku za ruku. Samozřejmě, že spolu s ním míří ven z domu. Hodlá začít nějakou hru, k níž by to šlo a nejspíš by si během toho snad sehnali i nějaké jídlo.*
Hibiki: *Potichoučku následuje sestru do kuchyně, čekajíc na odpověď nebo na to, že fakt udělá nějakou snídani. V tomhle ohledu to byl trochu lenoch, nikdy moc nechtěl pomáhat s přípravou jídla. Byla to pro něj totální nuda. Radši by udělal nějakou lumpárnu, ale teď stále čeká na nějaký čin, posun děje. Nicméně Suijin jakoby ho ignorovala. Zatváří se trucovně dá si ruce v bok. Přiběhne k Suijin a zatahá ji za košili.* Prosíííííím... *Zakňučí co možná nejpřesvědčivěji a přitulí se ke své sestře.*
Suijun: *Stále ještě se by spala. Rozespale si zívne a začne si mnout oči i obličej, když se octne konečně za dveřma pokoje. Rurimu by se nelíbilo, že mu do pokoje vlezl Hibiki. Jediný důvod proč radši vylezla z postele, když viděla nejmladšího brášku. Vážně by ještě spala. Mlčky zamíří do kuchyně. Očekává, že bráška jí bude následovat. Všichni mají citlivý sluch nač rušit spáče? Akorát by měli protivnou náladu, jako jí má mírně i ona z toho vyrušení. Chtělo by si to vzít jen něco malého a vyrazit ven, než se probudí zbytek. Ostatně, mohla by s sebou vzít i mladšího brášku. Nad čímž uvažuje. Ale to by se taky měla obléct do něčeho víc běžného, než je jen ta noční košilka. To už konečně stoupá na podlahu kuchyně.*
Hibiki: *Rychle dělá svatouška, když si všimne, že Suijun se probudila. Příště bude muset zapracovat na svém načasování, jednou ji dostane! Šibalský výraz se proto nyní proměnil na nevinný výraz, přičemž Hibiki přikyvoval, aby byl ticho. Když už to opravdu vypadalo, že by se mohl rozhádat s nějakým ze svých sourozenců, byl klidný. Tohle byl jeden z případů. Suijun by byla naštvaná, že by probudil bráchu Ruriho a ten by byl zase rozrušený z toho hluku. Trochu se zamračí, když vidí, že si ho sestra tolik nevšímá a odchází. Potichoučku vychází z pokoje a zavírá dveře.* Onee-chan, připravíš mi lupínky? *Zeptal se prosebně. Mohl si je udělat sám, že.. ale chtěl zneužít její dobré povahy. Měl strašnou chuť, ale byl líný si je udělat.*
Suijun: *Zrovna se jí zdá nějaký nádherný sen. Nádherný sen. Suijun je přeci jen snílkem. Zdá se jí o tom, jak se vyhřívá na střeše jejich domu, kde má nádherný klid. Její snění naruší něco jiného. Otevře tedy oči. Střihne ušima, protože rozespale hledí na nejmladšího sourozence. Brášku, který by v jejím pokoji být neměl. Nebo minimálně určitě by neměl probudit Ruriho. Potichu a opatrně si tedy přiloží jeden prst na rty a naznačí, aby byl tiše. Pomaličku a opravdu tiše, napjatá jak struna kvůli jakémukoliv vrznutí, které by mohla postel či matrace vydat. Mohlo by to probudit spícího brášku. Slézá z postele. Octne se na všech čtyřech na podlaze. Vydává se potichu ven z pokoje. Sluch mají přeci jen citlivý. Stiřhne jedním svým velkým ušiskem, protože jí tam strašně otravuje pár vlasů.*
Hibiki: *Bylo asi sedm ráno a Hibiki se před několika minutami probudil. Byl v rodině známý jako ranní ptáče, vždycky doběhl dolů jako první. Ostatní většinou buď spali nebo lenošili v posteli. Už po tom, co si oblékl kraťasy a tričko přemýšlel, jakému sourozenci co dneska vyvede. Nebyl to jenom ranní ptáče, ale byl taky nechvalně proslavený svými šprýmy a naschvály, nebo i průšvihy, které vyváděl doma, ale i ve vesnici. Nejednou ho někdo přivedl, že házel kamínky po okně nebo že si udělal legraci ze Senseie. Nikdy to však nemyslí špatně, patří to k jeho osobnosti. Nicméně teď ho napadlo pozlobit Suijun. Včera Rurimu ustřihl pramínek vlasů a předevčírem skočil Esprit na záda a nechtěl a nechtěl pustit. Prostě malý zlobidlo. Ale Suijun! Tu už dlouho nezlobil. Proto se vydal potichu po špičkách ke dveřím od pokoje, kde byla jeho větší sestra Suijun a ještě Ruri. Po špičkách došel až ke kraji její postele a už už se napřahoval, že na svoji sestru vyskočí a drsně ji probudí. V jeho tváři šel vidět šibalský výraz.*
[I0---:: ---0I]
Takashi: *Poslední dobou se často věnoval tréninku, aby zesílil. Snažil se hlavně zlepšit po fyzické stránce, protože tam trochu zaostával. Sice byl v ninja technikách zatím dobrý, na akademii jeden z nejlepších, ale na techniky se nemohl vždy spoléhat. Sám se podivoval, že se do nějakého takového tréninku vůbec pustil. Už strašně moc chtěl opustit akademii, aby se mohl stát geninem a začít plnit nějaké mise. Co se tak doslechl, tak mise pro geniny nebyly nějak extra záživné. “No co, genin je jen začátek, hodlám jít dál.” Pomyslel si, když zrovna seděl doma u stolu a snídal. Dnes se nehodlal věnovat tréninku své síly, ale hodlal trénovat mozek. Z knihovny si dotáhl nějaké svitky, na které se hodlal podívat. Nikdy moc na podobné studium nebyl, ale věděl, že je to potřeba. Nemůže být přece hloupý. Kromě svitků z knihovny měl ještě svitek s technikami jeho klanu, který mu půjčil Satoru. Takashi byl zvědavý, tak se na něj hned podíval. Věděl už dávno, že jeho klan používá ke svým technikám papír. Teď měl konečně možnost se na nějaké ty techniky alespoň podívat. Jak si tak svitek prohlížel, zjistil, že jeho klan ovládá opravdu zajímavé techniky. Líbilo se mu, že mají techniku, pomocí které jdou vytvořit shurikeny z papíru, které jsou pak ostřejší než ty skutečné. “Super, nebudu s sebou muset nosit shurikeny, když si je budu moci vytvořit.” Dále se mu obzvlášť zamlouvala ta technika, která mu dovolí si z papíru vytvořit křídla. Vždycky by si rád vyzkoušel jaké to je létat, rád by viděl svět z větší výšky. Když skončil s obdivováním technik svého kladu, dal se do poněkud nudných studií. Četl o historii své vesnice a o jejich slavných shinobi. Pak narazil na nějaké zmínky o jiných vesnicích. “No, alespoň budu vědět, kde se nachází.” Řekl si, když narazil na nějakou trochu starší mapu. Když pak došel k poslednímu svitku, byl rád, že už to má konečně za sebou. Sice byl spokojený, že se něčemu novému přiučil, ale sezení u svitků ho opravdu moc nebavilo. Raději by prošel svět a naučil se všechno cestou. Jenže kdo by pustil studenta akademie na cesty...Nakonec se rozhodl, že zajde ty svitky vrátit do knihovny. Stejně by si už asi nenašel čas, aby si je mohl znovu projít. Pochyboval o tom, že by se mu ještě někdy chtělo.*
[I0---:: ---0I]
Takashi: Seděl doma, právě byl čas oběda. Satoru mu na stůl položil talíř s jídlem a následně začal jíst sám. Takashi se místo normálního obědvání v jídle přehraboval. otec už měl snědeno a jemu z talíře nezmizelo skoro nic.* Co se v tom tak rýpeš? *Obořil se na něj Satoru a odnesl svůj talíř pryč. Pak se opět posadil ke stolu a zkoumavým pohledem přejížděl Takashiho. Chvíli jen tak mlčel, ale pak začal netrpělivě poklepávat prsty o desku stolu, protože se mu pořád nedostávala odpověď.* Slyšíš? *Zeptal se ještě jednou a trochu hlasitěji.* To je ale dlouhá nudle. *Takashi mu vůbec nevěnoval pozornost a místo toho zkoumal délku nudlí.* Ty mě nevnímáš! *Satoru byl nakonec donucen bouchnout o desku stolu a doufal, že se konečně probere. Takashiho to opravdu přimělo se vrátit opět do reality.* Měl by ses chovat víc jako otec. *Zamrmlal a konečně se pustil do obědvání, i když to už měl skoro studené. Satoru se zase pohodlně usadil na židli.* A ty bys měl být lepší syn. *Oponoval mu. Každý měli na věc jiný názor. Takashi byl ten typ osoby, který se nerad někomu podřizoval.* Kdyby tu byli moji rodiče… *Řekl smutně a odnesl nedojedené jídlo pryč od stolu a přesunul se k oknu.* Jak vůbec zemřeli? *Zeptal se a se smutným výrazem se díval z okna.* Tvoji rodiče by ti taky nedovolili dělat si to, co chceš. A ohledně jejich smrti, už jsem ti to říkal, Hiroshi a Kaito zemřeli při plnění mise. Tvá matka pravděpodobně taky. Všichni zemřeli pro dobro vesnice. Smrt je součástí života ninjů, měl by ses s tím srovnat. *Řekl mu Satoru a chystal se, že odejde, protože měl ještě nějakou práci. Většinou se snažil zůstávat doma, ale byl ninja, svým povinnostem se nemohl vyhýbat. Když už byl u dveří, hlas jeho adoptivního syna ho zastavil.* Stejně jako ty, i já dobře vím, že v tom možná bylo něco víc. Buď nikdo neví, co se na jejich misi doopravdy stalo, nebo mi všichni lžete. *Zakřičel a hodlal se vyběhnout někam do ulic Suny, aby si alespoň trochu srovnal své dost rozhozené myšlenky. Častokrát si říkal, že už se k té události nebude vracet. Ještě častěji však přemýšlel o tom, že přijde na to, co se na oné misi stalo, proč všichni umřeli. Když otevíral dveře a už mu chyběl jen krok ven, Satoru ho chytil za límec a zastavil ho.* Taky nevím, co se stalo. Už se s jejich smrtí sakra srovnej. Když se v tom budeš neustále šťourat, stejně se nic nevyřeší. *Popostrčil ho, odešel ven a zavřel za sebou dveře. Takashi tak zůstal v domě sám. Vždy měl rád společnost a nerad někde byl sám. Ale když přišlo na přemýšlení, tak to nejraději zůstával sám. Nikdo ho pak nerušil. Doběhl do svého pokoje, kde se posadil na postel a začal si prohlížet rok starou fotku, kde všichni jeho příbuzní byli ještě naživu.* “Lžou mi, nebo nic neví?” *Když si detailně prostudoval fotku, řekl si, že se o něco pokusí.* Henge! *Podařilo se mu se přeměnit do podoby svého bratra. Podíval se na sebe do zrcadla a pak techniku s drobným úsměvem zrušil. Poté skočil na postel a začal jen tak lenošit.*
-----: ....
Kaito: *zanedlouho se probudil, bylo mu špatně jak kdyby nebyl ve své kůži , sundal si masku a čelenku * kde jsem se tu vzal? hmmmm to je jedno nevím proč ale už jsem se rozhodl *schoval si prsten do kapsy , vytáhl tanto a přeškrtl si znak suny na čelence pak odcházel z vesnice ještě cestou mu vrtalo jak se tam ocitl*
Kikumi: Nikdy bych nečekala, že to dopadne takto,* zakroutila nad tím hlavou, opětovně otevříc portál, tentokrát však vedoucí do klanu Jiga ke Kaitovu domu. Dokázala si ten obraz živě představit i když to bylo o něco složitější než když měla někde svou značku. Na to jen vzala Kaitovu čelenku, Rikitonem nadzdvihnouc jeho nyní bezvládné tělo a projdouc portálem. Pravý prsten mu vtiskla do dlaně, uzavříc mu kolem něj prsty, zatímco ho položila na zem vedle domu. Měl by si pamatovat, proč má ten prsten i co kvůli němu udělal, jen si nepammatoval proč že ho vlastně chtěl. Na to se jen otočila na patě a poté, co mu přivázala čelenku na své místo a Gugenem mu vytvořila na tváři tu jeho Oininskou masku a dala ho do stínu aby nedostal úpal a zárověň byl skryt před zraky ostatních se vydala zpět k portálu, projdouc jím na druhou stranu a zavříc ho za sebou. Na prsou cítila jistý tlak, ale už se rozhodla.*
Kaito: *bylo to na něho moc rychlé vůbec nic nepochápal když ho zavřela do bariéry tušil že se o něco snaží, pak jak se k němu přiblížila bylo to zvláštní jako by se mu polovina hlavy vyprázdnila to však ale neměnilo nic na jeho rozhodnutí pořád chtěl odejít z vesnice, jak ho uspala jen se skácel k zemi*
Kikumi: *Beze slova zvedla jeho čelenku ze země a Jikanem ji vrátila do původní podoby.* "Vážně to chceš udělat?"* ozval se jí v hlavě až překvapivě vážný Sanbiho hlas.* "Ublížila jsem mu. To nejmenší, co můžu udělat je nechat ho zapomenout. Možná je to ode mě sobecké, ale tíží mě to,"* odvětila jen klidně, pomalu odložíc čelenku na skříň kam se odkládaly boty. Na to Rikitonem nechala kolem Kaita vztyčit energetickou bariéru, skrz kterou se nemohl dostat, pomalým krokem a se smutkem v očích předejíc před něj, zahledíc se mu o tváře. Na to jen zdvihla jednu ruku, jemně ho pohladíc po tváři. Sama neměla problém projít energetickým polem.* Promiň Kaito,* šeptla jen, jemně ho na moment políbíc na rty. Měla ho ráda, ale zkrátka se nemohla dívat jak ubližuje nejen ostatním, ale i sám sobě. A hlídat ho nemělo smysl. Na to mu jen za pomocí Sennō Sōsa no Jutsu vložila do mozku miniaturní jehlu, která měla zablokovat každou vzpomínku, která se jí týkala. Jen ty roky, kdy ji hledal nechala s tím, že vymazala zcela z jeho paměti své jméno.Tedy nevymazala, pouze zablokovala, ale odblokovat je mohla jen ona, nebo uživatel Shintonu. S tím se jí v očích objevil Shireigan a za pomocí Teianjutsu: Neru ho jednoduše uspala. Nechtěla žádné otázky.*
Kaito: * s cvokl se z té samoty, měl už pokrk celé vesnice , hodlal si ty promarněné roky vynahradit* až se příště potkáme....... Jeden z nás příjde o život protože už to nebudu já
Kaito: zapomen na mě.....všechno co jsem dělal jsem považoval za správné jako ted považuji to že se stanu nukeninem ..... v ten den kdy jsme se potkali jsi mě mohla nechat zabít se , bylo by to lepší pro tebe!
Kikumi: A co jsi čekal?* vzedmul se v ní už z nepochopitelného důvodu vztek.* Vždycky ses zabýval jen tím, co cítíš ty. Zmáme se kolik let? dvanáct? A stále o sobě téměř nic nevíme!* se zatnutýma pěstma se k němu otočila čelem, Rikitonem si velkou rychlostí nechajíc přiletět prsten do dlaně.* Pět let jsi mě neviděl, přičemž jsme se naposledy rozešli ne přímo v dobrém a tys myslel, že bych prostě příjmula? Když jsem ani nebyla připravena společně žít? Zavírals mě do klece ze které není úniku. A ted to děláš zase.* pokračovala, zhluboka se nadechnouc, sevříc prsty okolo prstenu a Gugenem vytvoříc druhý, který byl k nerozeznání od prvního nejen vzhledem, ale i materiálem.*
Kaito: nechápu proč to takhle musí skončit *povzdychl si a svůj meč si zasunul zpět za opasek* nejsem špatný člověk....jen mě nikdo nechápe , nemuselo to takhle skončit *řekl a vytáhl z kapsy prsten pak ho hodil na zem* to je nejdražší co tam měli, prodal jsem kvuli tomu svůj dum po rodičích všechno co jsem měl jsem pro tebe obětoval a chtěl jsem jen trochu času s tebou ... *to co říkal byla pravda, vytáhl větší kus látky a začal si s ní obvazovat obličej*
Kikumi: Podvedla?* zopakovala jeho slova překvapeně.* S mužem tedy určitě ne,* poznamenala rozčileně s přimhouřenýma očima.* Tys zůstával ve vesnici, zatímco já v ní ani nebyla,* poznamenala s pozdechem. Jeho následující slova ji však překvapila. A zabolela. Ramena ji o něco poklesla přičemž mu v odchodu nebránila. Věděla, že kdyby ji býval byl požádal tak by stejně odmítla. Nebyla na to připravená a navíc se příliš často hádali. A to se viděli tak málo,ale i to stačilo.*
Kaito: *zustal až ledově klidný, po chvilce si ale zakryl oči byl zvyklý na tmu* ty jsi mě podvedla že? Mám pravdu Kikumi?! byl jsem ve vesnici jen kvůli tobě, je čas s touhle šaškárnou skončit *vytáhl meč na kterem se hned objevila blesková pečet pak si sundal pásku suny,vyhodil ji do vzduchu a přesekl ji na pul* chtěl jsem tě požádat o ruku *odchazel*
Kikumi: *Beze slova mu jen zastoupila cestu, vlepíc mu další facku, až mu praskla ta jeho pitomá maska, kterou tak rád nosil jelikož se trfila do stejného místa a trošku jí i pomohla Jikanem.* Když jsi ak chytrý, tak bys možná mohl přestat fňukat a začít něco dělat,* zavrčela jen podrážděně. Obrnila se, minule tomuhle jeho sebeukřivdění podlehla, ale stejnou chybu už neudělá.*
Kaito: vím co mi chceš říct tak to nemusíš rozebírat....je to 5 let kdyby jsi mě milovala ozvala by ses mi, miluji tě Kikumi , miloval a vždy budu i když ty mě už ne a můžeš mě nechat jít budu si povídat sám ze sebou dalších 5 let *vytrhl se jí a odcházel, byl z toho zdrcený ale neviděla jeho výrazy měl pořád masku*
Kikumi: *Netrvalo dlouho, aby zahlédla Kaita, který se vynořil z uličky.* "Co tady dělá?" * byla jen první věc, když na něm spočinula pohledem.* !Třeba šel na vycházku,"* ozval se lehkovážně Sanbi v její hlavě nad čímž si musela povzdechnout.* "Fajn ,tak to ukončíme,"* pomyslela si jen, Shunshinem se dostanouc před něj a vlepíc mu silnou facku.* Vzpamatuj se!* štěkla na něj, přičemž si založia ruce na prsou. Opravdu si umí vybrat místo. Rikitonem tedy jen šupla krabice do portálu, který se za nimi zavřel. Čapnula ho za ruku a zatáhla ho do svého domu. Alespoň troškku soukromí by neuškodilo.*
Kaito: *prošel uličkou a viděl pár lidí nevšímal si kdo tam je jen zrychlil krok a procházel* jsem blázen.....už mi z toho magoří......proč jen já musím být sám!!!! *zařval , vypadal na tom psychicky dost špatně, moc špatně, bavil se tak jako by tam nikdo nebyl , pomalu procházel kolem lidí kteří na něj vyjeveně civěli , u pasu měl svůj meč Raijin no Ken*
Kikumi: *Překvapeně zvedla pohled, když zaslechla něčí křik. Naštvaný křik. Nebyla však jediná. Přítomní členové klanu se zahleděli na ústí jedné temnější uličky. Během chvilky věděla, kdo to je.* Že mě to nepřekvapuje,* ozvalo se kysele z jejího stínu. Byla to stínová bytost Shadō Konpanion.* Hmm,* zamumlala jen v odpověd. Přemýšlela. Má jít za ním? Minule ji vytočil, ale už to bylo dlouho. Bylo by od ní féroví říct mu narovinu pár věcí.*
Kaito: co kdyby se stala taková nehoda co myslíš Kaito? myslíš že by jsi mohl zemřít? co copak Kaito? proč jsi zůstal sám? že by protože jsi moc slabí? *začal si povídat sám ze sebou pomalu ale jistě začal z té samoty bláznit* c.co to dělám?! sakra!!!! *zařval a procházel další uličkou v klanu, nevěděl kam jde*
Kikumi: *NOrmálně by asi využila ke stěhováí věcí Rikiton, ale nechtěla na sebe poutat už víc pozornosti.* Mamíííííí,* ozval se však hlas malinkého, asi pětiletého děvčátka, které přiběhlo k portálu vedoucího do jejího domu na želvě.* Co je to! Co je to!* vyzvídala rozjařeně dívenka, ntahujíc ručku aby se toho dotkula.* Okamžitě toho nech Ino!* ozval se hlas ženy, která přiběhla k portálu, omluvně se na Kikumi usmějíc.* Promiň, ale je hrozně zvědavá,* omluvila se na což ona zakroutila hlavpu.* To je v pořádku Iyumi - san,* odvětila jen s úsměvem, odložíc na zem vedle portálu menší krabici. Nejdřív si to vyskládá tady a pak to naráz přenese.*
Kaito: *nechtěl na sebe přitahovat pozornost spíš se chtěl skrývat ale z jeho potemnělou chakrou se mu to nedařilo každý stopař by ho našel, chodil v tmavých ulička a procházel se dál v klanu saru, měl na sobě své černé kimono, za poslední dobu mu hodně narostli vlasy takže je měl delší než je mýval , nechtěl se něják stříhat*
Kikumi: *Neměla moc potřebu si kontrolovat soje okolí. Zahlédla pár členů klanu, kteří si ji trošku překvapeně prohlíželi. Koneckonců tu dlouho nebyla a kolovaly fámy, že tu už nežije, že si založila vlastní vesnici na jakémsi ostrově, který se pohybuje. Navíc je překvapil portál vedoucí na neznámé místo. Nikdo si s ní však nechtěl vyloženě popovídat a tak je odignorovala. Nikdy ke klanu od smrti Owariho neměla vztah. a sobě krátké černé kratase a prsa ovázaná několika pruhy obvazů bylo to jediné, co měla na sobě. Vlasy stažené do culíku a okolo pasu brašny s jílem. Na jednom předloktí ji bylo vidět tetování pro Kuchiyose a na druhém na vnitřní straně zápěstí zase klanové. Kolem krku měla pověšené perly a obuta byla do jednoduchých sandálků.*
Kaito: *strašně se nudil ve vesnici , neměl tu žádnou zábavu mise ho nebavily , zůstal naprosto sám už to bylo 5 let co neviděl Kikumi myslel si že na něho zapomněla a jeho sestra nebývala často ve vesnici cítil se tak strašně sám, už se zase začal vyhýbat lidem zvykl si na samotu a byl hodně plachý, zrovna procházel místy klanu saru na obličeji měl trochu upravenou oininskou masku*
Kikumi: *Od chvíle, kdy se přestěhovala na želví ostrov tu nebyla. Věděla, že se sem ještě brzy zastaví, promluvit si s Kazekagem, ale ted tu byla jen pro svých posledních pár věcí. Stála před jejím starým domem, ke kterému ještě měla klíče přičemž za zády měla otevřený portál, vedoucí na ostrov. Chtěla si tu jen vyzvednout pár věcí, pár vzpomínek. Nechtěla mít už s vesnicí nic spoečného. Zcela obrátila kapitolu.*
---------: ...........
Kikumi: *Následovala ho až k domu načež na jeho vyzvání vstoupila dovnitř. Slyšela klíč v zámku, ale to ji nevadilo. Rozhlédla se. Měl tu na tak malého kluka celkem pořádek.* Máš to tu celkem pěkný,* poznamená jen s pohledem přejíždějícím po místnosti. Zůstala stát v předsíni, neměla v plánu se moc zdržet. Potřebovala si ještě něco zařídit a Kaminari už byla dlouho sama.*
Kazushi: To doufám... *Přikývne už za běhu a o několik minut později přibíhá ke středně velké budově přirovnatelné k dnešnímu panelovému domu, samozřejmě ze dřeva. Jen na něj ukáže a řekne.* Tak tady bydlím. *S tím vejde dovnitř a vychází několik schodů nahoru přičemž poté odemyká klíčem dveře svého bytu a rádoby galantním gestem vyzve Kikumi aby vstoupila jako první. Následně vstoupil i on a pečlivě za sebou zavřel a zamkl.*
Kikumi: Však neboj, všecko ti kdyžtak vysvětlím,* pousměje se jen. Koneckonců mu může říct jen tolik aby mu ty informace nakonec neuškodily. Občas se říká čím míň víš tím je to lepší. Zvedla se ze židle a nechala se vést ulicemi.* Přirovnala bych to k veverce. I když těžko říct,*pokrčila rameny.* Ehm, nemusím spát na gauči,* zazubila se.* Dokážu si vytvořit postel, teoreticky i celý pokoj i když to by bylo trošku těžší,* dodá s úsměvem kráčející ulicemi.*
Kazushi: *Opět na ní pohlédne hodnotícím pohledem načež se uchechtne a pronese.* To vidím. Vypadáš celkem záhadně a podezřele. *Poté na chvíli přimhouří oči ale pak se jen zazubí a začne se zvedat přičemž ještě vytáhne párátko a vhodí ho do již prázdné misky. Pak ale opět po ní hodí zvědavý pohled a zeptá se.* Zvířátko? Jaké, zvířátko? *Následně jí chytne za ruku a vesele jí začne táhnout z restaurace směrem úplně dozadu na konec ulice klanu Saru. Cestou ještě vysvětlí.* Ukážu ti můj byt. Kdybys náhodou neměla kde bydlet, tak tam mám celkem pohodlný gauč. *S tím ještě přidá do kroku.*
Kikumi: *Oplatila mu úsměv. Byl to trochu zvláštní pocit to navrhnout. Zvlášť, když si vzpomněla na sestru se kterou zrovna nevycházela.* To bude trochu delší příběh, alespoň co se týká mě, ale nevadí,* zazubila se.* Navíc mám ještě malou společnici, takové trošku neobvyklé zvířátko, které bych ti tu nechávala. Občas je trošku nepraktické ji s sebou brát,* dodala ještě s úsměvem na tváři. Byla celkem ráda, že přijal. Měla další důvod proč se vracet do vesnice. I když ji v hlavě vázla Middaitova slova, že by ji mohl i učit. A nabídka Suzume taky nebyla k zahození. Opětovně se napila a zašmátrala v kapse. Alespoň navenek. Ve skutečnosti si Gugenem vytvořila v ruce několik bankovek, které položila na stůl. Byl to takový malý podvod i když peníze byli pravé.*
Kazushi: *Jelikož už jí, tak jen cosi zachrochtá a zvedne palec nahoru, což nepochybně znamená, že se mu to líbí. Nějaký čas mu to zabere, ale nakonec spořádá i zbytek masa od Kikumi.* "Konečně jsem si pořádně zaplnil břicho." *Pomyslel si a spokojeně se opřel do křesla, přičemž vytáhl přiložené párátko a začal se jím šťourat mezi zuby, aby se zbavil masa uvízlého mezi zuby. Když pak Kikumi předloží svou nabídku, tak zbystří a tázavě na ní pohlédne, jakože jestli to myslí vážně. Pak ale hodnou chvíli přemýšlí a pak promluví.* Byl bych rád. Sice se moc neznáme, ale můžeme se ještě poznat. Ale jo, šlo by to. *Není ještě tak obratný řečník, takže neumí lépe vyjádřit své pocity. Ihned poté se mu na obličeji rozzáří radostný úsměv a neméně radostně se na ní zazubí.*
Kikumi: *Jen se při jeho náhlém zájmu zašklebí.* Jsou různé, je i hadí Kuchiyose i když s hady smlouvu nemám. A jsou různé. Časem se je můžeš určitě naučit i když teď ještě ne. Nemáš dost rozvinutou chakrovou soustavu. Já nikdy neměla moc příležitostí se je učit. Umím jen jednu techniku a ta žere celkem dost chakry,* pokrčí rameny a sleduje jak jí. Dávno si zvykla jíst střídměji takže ji to nevadí.* Co bys řekl na to, kdybych se stala tvou starší sestrou? Sice budu asi často dlouho pryč mimo vesnici a tak, ale myslím že by ti to pomohlo.* navrhla trochu opatrně a usrkla čaje.*
Kazushi: Ano, ale... *Chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a raději se zase stáhl. Jakmile přestal srkat čaj, tak sklenici zase odložil a začal si broukat jakousi melodii, aby se uklidnil. Pak začne Kikumi mluvit o hadech, tak se zase rozjasní a promluví.* Mě se taky hrozně líbí. Mám rád ty bílé. *S tím se na ní opět trošku zazubí. Pak ale řekne cosi o hadích technikách. Na to Kazushi jen překvapeně roztáhne ústa a vykulí oči, načež rychle vychrlí.* Jaké techniky? Jsou těžké? Můžu se je naučit? Nejsou zakázané? *Pak ale přijde nabídka jídla. Kazushi jen sem tam pohne čelistí, chvíli zapřemýšlí ale pak přikývne a přisune si její misku.* "Zbylo jí celkem dost masa." *Pomyslí si labužnicky a opět se pustí do jídla.*
Kikumi: *Nedočkala se žádné odpovědi tak nad tím jen pokrčila rameny.* Mě nezajímají zvěsti. Nechci ani vědět, co si lidi šuškají o mě,* křivě se usmála. I když na druhou stranu by ji to i zajímalo. Podle té historky od Meiya si lidi dokáží vymyslet lecjakou blbost.* Navíc hadi jsou celkem fajn.* Pokrčí na toto téma rameny.* Jsou s tím spojené i techniky,* dodá, když sleduje jeho reakce na toto téma. Natáhne ruku a poprvé se napije čaje. Na talíři jí zbývá asi čtvrtina masa i když on už dojedl.* Jestli chceš tak si ještě vezmi,* nabídne.* Hmmm, napadlo mě.... *načne no na chvíli se odmlčí zvažujíc správná slova.*
Kazushi: *Nad její otázkou jen přikývne a mlčky hledí do talíře. Zbývá mu trocha masa na dně, ale vůbec se mu do něj nechce pak ale jen se zamračeným výrazem pokrčí rameny, jakoby to snad bylo jasné. Pak ještě kývne hlavou a pomalu se pustí do posledních kousků masa. Jakmile je spořádá, tak misku jemně odsune a přisune si čaj, ze kterého začne pomalu usrkovat přičemž do něj začne pouštět vzduch, takže vytvoří bublinky. Jen se zakření a pokračuje v tomto.*
Kikumi: Hadím démonem?* nadzdvihne tázavě obočí a uchopí další kousek masa mezi hůlky studujíc jestli je dostatečně opečený. Následně shledá že ano tak si ho vloží do úst a mezitím co mluví tak žvýká.* No, ale po finanční stránce asi zrovna dobře nevycházíš co? Jasně můžeš plnit mise a tak, ale za hlídání mazlíčka nebo odchyt kočky si asi moc nevyděláš,* nadhodí a v hlavě ji to mezitím šrotuje. Měla určitý nápad i když netušila jak by reagoval.*
Kazushi: *Jen chápavě přikývne a dodá.* Míval jsem bratrance. Taky jsme se moc nemuseli. Jenže oni se pak odstěhovali někam pryč.... *S tím to ukončí a sní pár dalších soust načež se jen zamyslí a odpoví.* Tedy kromě bratrancově rodiny někde pryč nemám. Nikdo se o mě nechce starat protože... *tady na chvíli přestane mluvit a jen si opět otře oči.* protože mě nazývají hadím démonem. *S tím trochu popotáhne nosem a rychle si pořádně lokne čaje, aby uvolnil ten knedlík, co mu v krku vznikl. Následně se na Kikumi nepodíval a pustil se rychle dále do jídla. Pak ale maličko vypne hruď a oznámí.* Umím se o sebe postarat. Jíst chodím sem. Naučil jsem se sám prát a uklízet. Přestěhoval jsem se do malého bytu, který mi akorát stačí. Jsou tam jen tři místnosti. *Vysvětlí a pokračuje v jídle.*
Kikumi: *Na jeho tiché protesty se jen usměje.* Mám starší sestru,* přikývne jen mezi sousty. V hůlkách drží další kousek opečeného masa.* I když jsem s ní dlouho nemluvila, nemáme si co říct,* dodala zamyšleně hledíc na ten kousek masa. Nakonec jen pokrčila rameny a strčila si ho do úst.* A ty máš někoho, kdo by se o tebe staral? Ještě nejsi dost starý aby ses o sebe dokázal pořádně postarat sám.*
Kazushi: *S úsměvem sní zase několik dalších soust, přičemž si dá celý lok čaje. Následně, když Kikumi řekne, že bude platit ona tak jen protestansky nafoukne líce, ale hádat se s ní teda nebude a jen založí ruce na prsou. Když se pak ale zašklebí, tak jí úšklebek oplatí a znova se pustí do jídla. Po chvilce tichého jídla se opět odváží k mluvě.* Máš nějakého sourozence? Mladšího či staršího. *Zeptá se a maličko zvědavě nakrčí obočí. Pak si znova lokne čaje a pohodlně se opře do křesla přičemž založí ruce za hlavou a trošku si poupraví vlasy, tedy posune dva neposlušné prameny na ofině doprava, aby mu pořád nepadali do očí.*
Kikumi: *Vidí jeho zvídavý pohled, ale nic bližšího neřekne. Se změnou podoby se ji trochu měnila i povaha i když ne o moc. Prostě jen na toto téma nebyla výřečná. Zčásti za to mohl fakt, že by se tím mohla prozradit i když tady asi ne. Člověk však nikdy neví.* Itadakimasu,* odpověděla s úsměvem, když se před nimi objevilo jídlo. S klidem se pustila do jídla vychutnávajíc si chuť. nespěchala, neměla kam. Při jeho slovech se zašklebila.* Není třeba,* řekla tiše.* Navíc já zvu tebe jelikož nemám s financemi absolutně žádný problém,* odpověděla tiše, ale dost hlasitě aby ji slyšel.* A žádný odmlouvání,* zatvářila se přísně, ale pak se zazubila.*
Kazushi: *Zdá se, že tím ještě více podnítila jeho zvědavost, protože se neklidně zavrtěl a nahodil zvídavý pohled. Zvítězila nad ním ovšem taktnost, takže se nakonec raději nezeptal i když to vypadalo, že by to nejraději udělal. To už mu však přinesli jeho objednané jídlo a pití, takže popadl hůlky a hladově pronesl.* Itadakimasu! *S tím hůlky oddělil do sebe a hltavě se pustil do jídla. Polykal celé kusy vepřového masa jakoby mu to snad vůbec nevadilo. Jakmile spořádal prvních asi sedm kousků, tak jídlo přerušil jen aby se mohl napít bylinkového čaje. Následně si labužnicky olízl rty a vysvětlil.* Tady to mám nejraději. Je to tady útulné, jídlo vaří dobré a hlavně levné. Mimochodem... *S tím se k ní naklonil, jakoby jí chtěl říct něco tajného.* Kdybys někdy neměla peníze, tak vesnice mimo peníze za mise darovává také sirotkům nějaké peníze. *S tím na ní moudře kývne a zase se vrátí do jídla.*
Kikumi: *Nechala se s poklidem vést i když to mohlo vypadat trošku divně, když ji šestiletý kluk vláčel za sebou, když vypadala na sedmnáct. Při jeho objednávce jen zvedla prsty na znamení že dvakrát.* Jo jsem,* přikývne jen s mírným úsměvem a ukáže mu tetování na pravém zápěstí.* Jen jsem byla dlouho pryč, proto mě neznáš,* dodala jen tak mimochodem. Byla ráda, že Kaminari nechala v hotelovém pokoji. Nakonec se rozhodla pro tuto variantu. Ještě nebyla ochotná ani připravená promluvit si se sestrou a co se týkalo nabídky Suzume... ne nechtěla to takhle alespoň ne hned.*
Kazushi: Né...! *Protáhne a dupne si.* Já zvu tebe za naučení nové techniky. *S tím to nekompromisně uzavře. Pak se ale Kikumi proměnila do úplně jiné podoby, měla nyní fialové vlasy a modré oči. Kazushi jen ohromeně vykulil očka a trošku mu spadla brada. Po chvilce se zase vzpamatoval a obdivně pronesl.* Týjo! Tohle je boží!... takže Nori jo? *Zopákne a několikrát si to v duchu ještě přehraje, aby ho nezapomněl. Pak jí jen čapne za loket a začne jí táhnout zase zpět na ulici klanu Saru. Taky o několik minut později zapadá do příjemné malé restaurace s ještě více příjemnými cenami. Zde po chvilce nachází volný lokál, kam se nasune a objednává.* Dám si střední porci barbeque s bylinkovým čajem, díky. *S tím koukl na Kikumi a chvíli přemýšlel načež promluvil.* Tebe jsem tady ale ještě nikdy neviděl... jsi z našeho klanu?
Kikumi: Nemám,* zavrtí hlavou a pousměje se. Už dávno se s tím smířila. Postavila se a srovnala s ním krok.* Prosím tě, já zvu tebe,* zazubila se a rozcuchala mu trochu vlasy.* Ale chvíli počkej,* zastavila se a složila pečetě. Použila Henshin no Jutsu. Její podoba se celkově změnila, jediné co zůstalo stejné bylo klanové tetování na zápěstí. Teď měla fialové vlasy a modré oči. Na sobě měla černou upnutou kombinézu a vypadala tak na sedmnáct.* Teď mi říkej Nori,* pousmála se.*
Kazushi: *Nakonec jakž takž slzy zadrží a jen vděčně příjme kapesníky. Trošku si otře oči a následně se do nich mohutně vysmrká. Pak se na ní otočí a zeptá se.* Takže... ty taky nemáš ani jednoho rodiče? *Pak ještě maličko popotáhne a rozmluví se.* Ale jsem na ně hrdý. Zemřeli při nějaké tajné misi, kdy dali v sázku svůj život, aby jí dokončili a zachránili vesnici. Takhle mi to bylo alespoň řečeno. *Mírně pokrčí rameny a vstane. Krátce pohlédne vzhůru a pak dlouze pronese.* Nechceš... zvu tě na jídlo. *S tím ukáže palcem za sebe a pomalu tím směrem vyrazí, ať už ho následovala nebo ne. Cestou zašmátrá někde v hlubinách kimona odkud posléze vytahuje jakousi váčkovitou peněženku hnědé barvy ze znakem Suny. Chvíli se v ní přehrabuje ale pak spokojeně zavrtí hlavou a pokračuje.*
Kikumi: *Jeho reakce ji ani moc nepřekvapí. Netušila jak se zachovat. Když Yumiko našla v té jeskyni svou sestru mrtvou byla to jedna věc, ale toto? Netušila co dělat. Stoupla z židle a čupnula si před něj. V ruce si opětovně za pomocí Gigenu vytvořila krabičku kapesníků.* Vím jak se cítíš. Moji rodiče umřeli když mi byly asi čtyři,* řekla tiše podívajíc mu kapesníky. Nebyla zrovna dobrá celkově v sociálních vztazích o utěšování druhých nemluvě.*
Kazushi: *Jen přikývne a pronese.* Ještě jednou díky za naučení. Bez tebe bych to asi nezvládl. *Když se ho zeptá, kdo to byl tak mu opět klesne nálada. V očích se mu objeví slzy, které však rychle utře a třepetavým hlasem odpoví.* To bývala má matka. Víš... před tím než... *Dál se nedostane, protože mu přeskočí hlas a jen si s povzdechem sedne. Pak si obejme kolena stále se snažíc zadržet příval slz, které se mu začnou hromadit okolo očí.*
Kikumi: *Jen ho sleduje. Když se promění v jakousi ženu přimhouří oči.* Jo,* přikývne jen a mírně se pousměje.* Kdo to je?* položí zvědavě otázku i když tuší odpověď.*
Kazushi: *Jen se chraplavě pousměje a otře si oči načež odpoví.* Ale nic. *S tím pak zase od ní kus poodstoupí a znova se pokusí použít tu techniku. Nejprve začne koncentrovat chakru což opět dokazuje slabá modrá záře, která se začne kolem něj objevovat a pak přejde k samotné technice. Celkem rychle poskládá pečetě a za výkřiku.* Henge no Jutsu! *Zmizí v oblaku velmi řídkého dýmu. Následně se na jeho místě objeví již dokonalá podoba... jeho bývalé matky. Stojí zde vysoká žena s uhlově černými vlasy oděná v dlouhém zeleném kimonu, které jí ladí k očím. Kazushi chvíli techniku podrží načež se zase přemění zpět do sebe. To mu přeci jen trošku zlepší náladu, takže se mírně zazubí a zeptá se.* Tak co? Bylo to už dokonalé?
Kikumi: *Sledovala jeho změny nálady. S pousmáním si vzala papírovou kytici, kterou položila na stolek, který vedle sebe pomocí Gugenu vytvořila. Zvládala už i nějaké větší věci jako nábytek a takové i když měla své omezení co se týče velikosti.* Co se děje?* optala se přímo. Stal se z ní prostě člověk, který všechno pokud možno řešil bez toho aniž by chodil okolo horké kaše.*
Shoutboardy končí. Více zde.