Přidej zprávu »
Kioshiki: *Sledoval Sunny, která se k němu blížila a očividně si ho všimla. Na chvíli se zarazil, sledujíc motýly, kteří kolem ní poletovali (jakou mají barvu a energii?). Když však vyloudala to své slavné "hm", Shikiho to vyvedlo ze soustředění a dost mu zabralo se udržet v klidu, zvlášť když měla ještě celou pusu od mlíka. Vyprskl smíchy, nicméně neměl v úmyslu se Sunny posmívat, jen mu to připadalo vtipné. Dětem připadá mnoho blbostí vtipných.* Vypadáš jak čuně, utři si to! *Nařídil jí, jeho větu doprovázejíc nevinné chichotání.*
Sunny: * Sunny sa dívala do chladničky a rozmýšlala, že čo si dá. Mala toho celko mna výber. Od džúsov, limonády, či tam mali i obyčajnú flašku s čistou vodou, aby sa chladila. Toto všetko sa mohlo hodiť v teplý deň. Predsa len, Sunagakure mala zväčša len teplejšie dni. No ale hľa, čo sa stalo. Sunny sa nakoniec rozhodla pre mliečko. A prečo? No, od doby čo si vybrala povolanie vedca, sa zaujímala o všetlijaké odvetia. A samozrejme, jednou z toho bolo aj ako funguje telo a podobné veci. A v mliečku je vela zdravých látok. Takže prečo nie. Popadla krabicu od mlieka a začala nalievať bielu tekutinu do pohára, ktorá už mala predom pripravený na kuchynskej linke. Následne by krabicu oba vrátila na späť, pričom by sa otočila a začala kráčať smerom von z kuchyne. * Hm. * Vyslovila, keď si iba všimla svojho bračeka ako sa na ňu pozerá z rohu. Nedalo sa ho nevšimnúť, predsa len, vykúkal. Sunny si avšak medzi tým už odpila z mliečka a bez toho aby to vôbec vedela, mala jak pery, tak i navôkol od pier mlieko. Vyzeralo to, ako keby si dala biely rúž, avšak trochu priesvitný. Celkom vtipný pohľad mohol na ňu teraz byť. *
Kioshiki: *Kioshiki si ještě před půl hodinou počítal každého člověka, který prošel, ale pak ho to přestalo bavit. Našel si jinou "zábavu", a to se snažit vymyslet příběh, který procházejícím tvářím náležel. U staré paní, která vypadala velice smutně - přece jen, byla obklopena temnými okřídlenými tvorečky - si usmyslel, že nejspíš někoho nedávno ztratila. Nebylo to vlastně tak, že by si tyto věci přímo vymýšlel. Měl jakýsi pocit, šestý smysl, který mu naznačoval, proč ti lidé cítí tyto emoce, a proto se tím zpravidla řídil. V jednu chvíli však uslyšel zvuky z kuchyně, avšak tam nezamířil ihned. Spíše se nejdřív zamyslel, kdo by to mohl být, avšak po chvíli mu to nedalo a chtěl to zjistit sám. Zvědavec jeden. Jednou na to doplatí!* "Možná je to Sunny... ale teď byla dost často v té své... studovně. A máma ji furt chválí a chválí..." *Pomyslel si dost smutně, protože se cítil vůči své mladší sestře podřadný. Ztrácel jaksi i odhodlání ji překonat, protože byla opravdu talentovaná. S povzdechnutím otevřel dveře, po schodech cupitajíc až dolů. Nevběhl však do kuchyně, jen do ni hlavou zvědavě nakoukl.*
Sunny: * Sunny sa poslednou dobou moc nezdržiavala doma. Áno, pre niekoho mohla byť ešte dieťa, mala predsa len iba deveť rokov. Avšak, kvôli jej hodnosti a povolaniu, mala i iné povinnosti. Našťastie, fungovala ako vedkyňa, čo nepredstavovalo relatívne velké nebezpečie. Predsa len, keby fungovala ako lovkyňa, ANBU, alebo niekto takej profesii, tak by bola vystavovaná nebezpečia častejšie. Čo by jej možno ani tak moc nevadilo, ale doma by to mohol byť problém. Takto si iba žila v svojom svete, bohvie už kolkatý 'jej' svet to bol, kde si mohla iba tvoriť. A keď bola i doma, tak dosť často sa zdržiavala v pivnici ich domu. Nie preto, že by sa tam chcela autíkovať a byť sama. Práve naopak, pomocou matky sa to tam i dosť zrenovovalo, aby to vyzerala ako i normálna izba. Chcela to použiť ako svoju pracovňu, či niečo také. Bola síce najmladšia, ale ako prvá sa zamestnala, tak zhabala všetky výhody no. Ale dosť bolo o tom, momentálne Sunny kráčala schodami smerom do kuchyne. Mala totiž chuť si dať niečo z chladničky, žeby studený nápoj? *
Kioshiki: *Dřepěl na vnitřním parapetu svého okna, jezdíc očima sem a tam. Venku bylo poměrně rušno a chtěl ven, ale měl domácí vězení. A máma to dobře sledovala. Lidé chodili sem a tam, každý za jiným účelem, a Shiki zkoumal, jakou mají náladu. Někdo vypadal smutně a proto také kolem něj létali temní motýli, takovým skleslým tempem. Jiní lidé zase byli naštvaní, i když to třeba navenek neukazovali - téže byli obklopeni motýly temné barvy, ale ti už kroužili kolem s mnohem větší energií. U šťastných lidí to bylo víceméně podobné schéma. Byli spokojení lidé, kolem kterých se tito svítiví tvorové jen tak líně poletovali. Když však kolem proběhl třeba dav šťastných dětí, tak to kolem nich svištělo jak na závodní dráze. Shiki se každou chvíli soustředil na jiného člověka a pociťoval jeho emoce. Poslední dobou se to na něm hodně jevilo, jelikož měl dost labilní výkyvy nálad, a proto se spíše držel ve svém pokoji nebo někde venku sám. Jaksi se kvůli tomu přestal kamarádit s partou, protože byl k nim zlý, i když nechtěl být. Sem tam si však ještě řekli "ahoj" - aspoň něco.*
--: --
Ryu Kucha: *Ako pravá veľká sestra, rozriešila všetky problémy. Sadla si ku nom teda do toho roztomileho trojuholníka, a porozmýšľala nad tým, s akou hrou začať. Ked takto si súrodenci posadali, a keďže z toho jej napadlo že asi veľmi behať nechcú, tak jej napadlo že by mohli hrať hádaj na čo myslím, ale nejakú vylepšenú verziu. Pričom odpoveď bol drak, samozrejme, minimálne pre nu. A potom, ak by deticky navrhli nejakú inú hru, samozrejme že by s nimi súhlasila. Dokonca by mohli ísť tak, že každý vymyslí jednu hru a po poradi budu tie hry hrať. Veď sa uvidí. Len by bolo pekné, keby Ryu nezabudla umyť to tričko, ktoré tak zapatlala. Veď uvidíme*
Kioshiki: *Cítil se mnohem více v klidu poté, co Ryu znovu zvládla situaci a Sunny přesvědčila, že by mámě neměla nic říkat. Takhle by nevyhrál nikdo - Shiki a možná i sourozenci by dostali vynadáno a máma by byla naštvaná - to nezní jako úplně super výsledek.* A já zase mámě nepovím o té čokoládě... *Zamumlal k Sunny, možná trošku trucujíc, že ho chtěla zradit, nicméně spíše nepochopil její opravdový účel, a to zachovat se morálně správně. Tedy, alespoň morálně správně podle ní. Shiki sledoval svou mladší sestru, která si právě sedala na zem a připojil se k ní, sednouc si taky. Poté přesunul svůj pohled na Ryu.* Tak co budeme hrát? Ty jsi nejstarší! *Upřímně jen nerad rozhodoval o tom, co se bude dít. Nechával takovou vůdčí zodpovědnost Ryu.*
Sunny: * Sunny bola v confusion. Klamať či neklamať, priznať sa či nepriznať sa? Všetky tie rozprávky čo učia deti o tom sa správať morálne správne ju teraz začali miesť. Čo bolo správne v tomto prípade? Zaklamať a neublížiť, priznať sa a zobrať vinu? No, mrňous to asi nechá naozaj na súrodencoch. * Tak ja teda nič nepoviem. * Vravela a pozrela sa na zem, no na otázku či chce ísť kúpiť nový tanier nezareágovala. Skôr si iba sadkala na zem, tak nejak pred súrodencov, ako keby to malo vytvoriť kruh, či trojúholník a čakala na to, kým niekto príde s nápadom, alebo niečom, aby sa odštartovala hra. Hry boli predsa fajn. A fajn veci boli fajn. Čiže win win situácia? Ano, tak nejak. *
Ryu Kucha: *Už už bola takmer nadšená z toho, ako obaja súrodenci vyzerali on board s tým nápadom hry, a Kioshiki dokonc aj vychŕlil sériu návrhov. Čo nikdy nie je odveci - akože Ryu by pravdepodobne vedela niečo vymyslieť, ale keď nemusela, tak bola rada.* No, to teda můžeme. *Pokývala na Kioshikiho nápady, ale keď sa Sunny priznala so svojim temným plánom ako zradiť súrodencov, tak sa na ňu trocha zaskočene pozerala, kým Kioshiki kvílil. Ryu totito vždy preferovala riešenia ako nariekania. A preto i čoskoro s niečim prišla.* Ale Sunny, načo by si to robila? Predsa vieš, že mamina má veľa práce, a je veľmi vystresovaná. Nemusíme ju predsa trápiť s takýmito problémami navyše, nie? Hlavne keď sme už všetko tak pekne upratali... *Hovorila, a na okamih sa odmlčala, pre dramaticú pauzu. Mala totižto isté, prirodzené, rozumenie manipulácii a teda vedela, že keď ide o presvedčovanie, technika palici a mrkvy je veľmi užitočná. Palica, v tomto prípade, bolo naznačenie, že by Sunny tým trápila mamu - že by jej urobila zbytočné trápenie, zbytočný hnev. A mrkva prišla teraz, po odmlke ktorá slúžila na to, aby si Sunny mohla oceniť palicu.* Ale, ak chceš, tak můžeme ísť, a kúpiť nový tanier, čo povieš? Mamina ani nebude musieť nič vedieť, budeme mať rovnaké množstvo tanierov... a ja to zaplatím zo svojho vreckového!
Kioshiki: Kioshiki, ne Toshi :I
Toshi: *Vypojil vysavač a přiložil ho ke zdi, šňůru samozřejmě smotajíc. Byl plný nadšení, že má hotovo a hlavně protože si Ryu chtěla konečně hrát! To si nemohl nechat ujít.* Já taky! Mohli bychom zkusit schovávanou, nebo závody, nebo, nebo... *Než ho však napadla další hra, kterou by navrhl, když se ozvala Sunny. Nejdřív si myslel, že má taky nápad, jak by mohli sourozenci strávit společný čas, ale velmi se mýlil. Na jeho tváři se začal mísit vztek a strach, nicméně to druhé značně dominovalo. Sunny byla totiž tak trochu mámin oblíbenec, i když to nerada říkala.* Sunnyyyyyy...! *Zamrčel a podíval se nešťastně na Ryu jako na starší sestru - jako kdyby volal neverbálně o pomoc!*
Sunny: * Sunny sa nechala odniesť do obývačky, kde sa páchali tie všetky zločiny. Nemohla prepočuť zvuk vysávača, ale nič si nad tým nepremýšlala. Skôr iba existovala. A či sa nechcú niečo zahrať? Možno by sa i rada. * Ja by som sa chcela niečo zahrať. * Vyslovila viac menej milo, nevinne. Samozrejme, nevedela že čo by sa mala chcieť zahrať. To nechá pravdepodobne na súrodencoch. * Inak, mamine o tomto poviem. * Nemohla to nechať iba tak. Zodpovednosť? Nie. Vina? Áno, to cítila. Preto sa chcela priznať. Nenapadlo ju, že z toho budú mať problém súrodenci a nie ona. Alebo to možno tajne tušila a bola veľmi inteligentná? Kto vie. A aby mamina musela počítať taniere, tak proste jej to Sunny povie, no a čo! *
Ryu Kucha: *Keďže obaja súrodenci sa zdali, že sú už trocha viac v pohode, a obe potenciálne katastrofy sa začínali zdať úplne zažehnané, mierny úsmev sa začal drať na pery Ryu. Stena sa nezašpinila, nikto sa neporezal a Kioshiki robil celkom rýchlu prácu z tých črepov.* Aj obývačku, tak, *Usmiala sa sladko na Kioshikiho a keď sa Sunny vrátila s tričkom, aj jej venovala úsmev. Vyzerala celkom zlato ako sa topila v zajačikovi. Tak jej Ryu trocha počechrala vlasy a povedala* No vidíš, ako zlato v tom vyzeráš. Daj sem, *Opatrne si vzala tričko od Sunny a odbehla ho odložiť pri umývadlo. NEplánovala to proste strčiť do pračky - predsa len, nevedela či by sa to neroztieklo a nezašpinilo ostatné, a hlavne chcela to urobiť tak, aby o tom mama nič nezistila. Takže to umyje v rukách, a potom rýchlo vysuší. Jedna výhoda Suny: oblečenie vyschne cobydup. Len treba dávať pozor, aby sa celé nezaprášilo. Ale teraz, pomyslela si, je čas na niečo iné. Umyje to o chvíľku. Preto vykročila za Sunny, a naznačila jej aby ju následovala. Išla do obyačky, odkiaľ už Kioshiki ohlasoval svoj triumph. Tam sa na nich oboch uškrnula.* Tak čo, moji malí zločinci, *To že ona tiež bola malá? Bola ale veľká sestra!* Nechcete sa niečo zahrať?
Kioshiki: *Nejdříve tak úplně nechápal, proč Ryu řekla malé Sunny, aby si šla vyměnit tričko, ale až teď si pořádně všiml toho namalovaného rukávu na její ruce, který vypadal jaksi rozmazaně. A následně se mu naskytl pohled i na tričko, které to odneslo, takže nyní již chápal.* Obývák teda taky, Ryu? *Zeptal se pro jistotu, chápajíc to tak, že jeho velká sestra pak bude držet bobříka mlčení - tím pádem možná máma ani nezjistí, že se vůbec něco stalo a ještě pochválí Shikiho za to, že vysál kuchyň i obývák. Proto se do toho i pustil, zapojíc elektrickou šňůru do zásuvky. Popošel k vysavači, který byl kousek dál a zapnul ho - čas uklízet! Místečko po místečku se věnoval celé kuchyňské podlaze, zvedajíc čas od času nějakou věc, aby tu práci neodflákl. Dokonce ho to vysávání začalo i po chvíli bavit, udělal si z toho takovou hru. Nevyhraje, dokud nevysaje každé malé místečko v kuchyni. Mnoho lidí by to asi nebavilo tak či tak, ale Shiki se dokázal v nouzi zabavit. Po chvíli měl hotovo a vypadalo to, že už žádné střepy na zemi nejsou. Perfektní zločin. Dokud se to teda máma nedozví, no. Vypnul vysavač a vypojil ho ze zásuvky, načež si to i s ním zamířil do obýváku. Tady to trošku ošidil, protože tu vlastně nebylo potřeba něco nutně vysát. Zabralo mu to proto i méně času, hlavně proto, že kuchyň byla o něco větší než obývák.* Ryu-chaaan! Mám hotovo! *Zvolal, už uklidněný. Byl totiž i přesvědčený, že na něj sourozenci nic neřeknou a máma bude po práci beztak unavená, takže nebude mít čas ani náladu přepočítávat talíře. To by dělal jen šílenec!*
Sunny: * Sunny iba nevinne stála na mieste, pričom sa furt pozerala do zeme. Nevedela, že či má niečo povedať. Popravde, síce nepoznala zodpovednosť za svoje akcie, ale pociťovala vinu. A mala pocit, že niečo zavinila. Inak by jej súrodenci asi neboli tak zklamaní, no nie? No, keď ju sestra poprosila aby si šla vymeniť tričko, tak iba zdvihla na chvílu hlavu a chcela sa pozrieť smerom, odkadial šiel hlas, avšak napokon iba do vzduchu zamávala hlavou z hora na dol, na znak súhlasu a vôbec pritom netušila, či to niekto i videl. Ale tak či onak, sa vybrala do svojej izbičky. Tam sa zastavila pri skrini, logicky. Vytiahla si z tade tričko, na ktorom bol králik, ani netušila prečo, iba tak, asi preto, lebo to tričko bolo navrchu všetkých. Opatrne si dala zo seba dole to svoje, načo si následne všimla na ňom machuľu. Hneď tričko zložila tak, aby sa machuľa dotýkala vnútrna trička, tým pádom nemohla ňou nič zašpiniť. Napokon na seba dala iba oné zajačie tričko, ktoré jej bolo i vlastne o niečo väčšie, než to predtým. Potom by len vzala inkriminované tričko do rúk a vydala by sa za sestrou, ktorej by ho chcela predať. Netušila, že ho vlastne mohla rovno hodiť do prania sama. No, čo už. *
Ryu Kucha: *Počas svojej prechádzky do obývačky, a teda po vysávač si konečne všimla svojej krásnej kresby z ľavého predľaktia. Respektíve to, čo z nej zostalo. Na kúsku ešte furt boli originálne šupiny rozoznateľné - predsa len, troška to stihlo zaschnúť a neobtrela sa celou šírkou ruky - ale vo všeobecnosti celá ta práca bola úplne doničená. Chvíľu sa zastavila, snaŽiac si spomenúť o čo sa obtrela, a pár okamihov jej trvalo, kým si spomenula. Otvorila ústa, že zakričí na Sunny, nech ju varuje pred tým, než sa urobí galiba - predsa len, keby sa malá otrela o stenu, Ryu by dostala vyhubované jak nikdy. A možno aj pár krát pozaucho. Predsa len, Ryu ohnivý temperament nebol od nikadiaľ. Však, stihla sa zastaviť pred tým, než vypustila nejaký zvuk cez hrdlo. Ryu nevedela čo presne spůsobuje tieto stavy Sunny, ale bolo celkom možné, že krik v tom hral rolu. Preto radšej rýchlo pochytila vysávač a rýchlo sa vydala naspať kde boli jej súrodenci. S hlasom, ktorý kontrolovala do pokojného celou svojou vůlou sa ozvala.* Sunny, mohla by si si prosím dať dole to tričko, a ísť si vziať druhé? Asi ho budem musieť oprať... *Ryu sa modlila, aby Sunny niečo nezapatlala medzitým. Pretože to by bolo, v skutočnej pravde pravdy, chyba Ryu. Preto vysávač položila na zem tak, ab ho Kioshiki mohol vziať, a gestikulovala k tomu. Myšlienka o tom, že by mu možno pomohla, sa vyparila z hlavy, bola vytlačená*
Kioshiki: *Pouze duševně si vydechl, že jeho starší sestra byla tak šikovná, že stihla malou sestřičku zastavit. Sunny dělala sem tam nevysvětlitelné věci, u kterých nebylo nikdy moc jasné, jestli ji vůbec napadly samy od sebe. Naštěstí byla momentálně zase v tom stavu, že poslouchala, a proto byl Shiki rád, když prostě šla pro papuče. Začal se cítit špatně, že na ni v tom zmatku tak vyjel. Měl se jako starší bratr zachovat trochu zodpovědněji a nesnažit se Sunny vydírat. No, dluží ji omluvu. A asi i tu čokoládu, kterou mu možná schovala nebo ji prostě jen ztratil. Teď však na udobření myslel jen chvíli, protože začala k němu mluvit Ryu a tím pádem mu do hlavy vložila novou myšlenku - je čas dál uklízet. Opatrně začal přimetávat na hromádku i střepy, které odletěly dál, nicméně si stále dával pozor, aby na nějaký menší nešlápl. Proto to chvílemi vypadalo, že k podlaze čichá jako pes, když se přesunoval. Naštěstí tu zatím nebyl nikdo, kdo by ho takhle mohl vidět, ale za chvilku to změnila Sunny, když přišla s Shikiho papučemi. Položil prázdnou lopatku a smetáček na podlahu, dostatečně daleko od hromádky střepů. Vypadalo to, že už sklidil všechno. Opatrně si nasoukal nohy do svých pantoflí a kouknul na Sunny.* Děkuju. *Řekl smutně, ale rozhodně ne otráveně. Cítil se dost provinile, takže neměl momentálně ani kapacitu na to být ještě k Sunny protivný. V tuhle chvíli si to ani nezasloužila. Čekal na další instrukce od Ryu, která měla přijít s vysavačem, nebo už stihla přijít během té chvíle, co se obouval.*
Sunny: * Sunny sa jemne upokojila a už sa tak netrepala ako ryba na suchu, keď ju Ryu začala pomaly púšťať. Skôr taktiež, hrala to pekne do kariet a vyťahovala sa pomalšie. Netrpela hyperaktivitou, ale najradšej by ušla do svojej izby teraz, no. Avšak na to, aby si uvedomila, že im mohla nejako ublížiť, svojím súrodencom, skrze svoje akcie, bola až moc malá. Znova, deti moc o zodpovednosti nevedli. No, rozhodne nakoniec poslúchla a skôr pomalými krokmi išla zobrať papuče. Keď prišla k miestu, kde ich pohodlne uskladňovali - čo bolo v takej malej predsieni, tak si iba najprv nasadila svoje, čo boli asi o polovicu menšie než tie Ryu. Predsa len, i jej ručičky boli menšie, ako jej väčšej sestri. No, hneď po tom, čo si nasadila svoje, tak si znova ešte rukávom prešla po tvári, aby zakryla akékoľvek náznaky kvapaliny pri jej očiach. Farbu na chrbáte si úprimne ani nevšimla, to bude asi riešiť až neskôršie, keď si lahne späť do svojej posteli a uvidí tam fľak. Rozhodne teraz vzala papuče pre súrodencov, pár do každej jednej ruky, na čo by sa pomaly dostala späť do kuchyne. Tam by ich jemne položila, nehodila, ale položila na zem, v dostatočnej vzdialenosti aby si ich mohli obuť. Potom by iba popodišla jemne dozadu, pričom by pohľad zamierila do zeme a jednou rukou si prechádzala po tej druhej, jasný znak nervozity a rozpakov. *
Ryu Kucha: *Keď sa Sunny utrela a začala tak vytrhávať, pomaly ju pustila - nie však naraz, aby sa pošmykla a padla, ale skůr tak postupne, aby sa dokázala vytrhnúť bezpečne. Chvíľku sa odmlčala, snažiac sa nechať rozpustiť svoj hnev a potom vydýchla a nútene tichým a pokojným hlasom začala rozprávať ku Sunny.* Mohla by si prosím doniesť papuče? Nám všetkým, dobre? *V tejto chvíle si ešte neuvedomila, že to rozmazanie jej kresby na ruke sa nestalo samo o sebe - takže pravdepodobne bude mať Sunny na chrbte modročiernošedú škrvnu z toho kvasiobjatia. Ešte pár krát vydýchla ako rozčúlený býk, snažiac sa vydýchať zo svojho tela ten svoj hnev, potom sa otočila ku Kioshikimu.*No dobre... tak ja donesiem teda vysávač, jo? *Ešte sa celkom nerozhodla, či mu pomůže. Síce to to si vynútila, v principe právom, nebola si teraz celkom istá že či na nich nevybehla trocha príliš hnevlivo a príliš agresívne. Predsa len, obaja jej súrodenci buď mali celé tváre od slzí, alebo nakrajíčku - podľa toho popoťahovania - a ona si teraz nebola celkom istá tým, že sa zachovala ako správna tyranka. Uvidí sa, pomyslela si, a vybrala sa po ten vysávač. Ten bol, zhodou okolností, pripravený už v obývačke, takže sa vydala tým smerom.*
Kioshiki: *Nechápal, proč se Sunny jen tak vydala opačným směrem, než jí Ryu poručila, ale zastavit ji nemohl, protože byly všude střepy. Už na ni chtěl křičet, ať nejde dál, ale jeho starší sestra byla mnohem více akční a zatáhla Sunny zpátky. Byla očividně naštvaná, což Shikimu nepřidalo na klidu. I když byl domluven s Ryu, že vysaje a ona nic neřekne, měl strach, že to máma zjistí. V obchodě skoro furt něco přepočítávala a ráda to dělala i doma.* "A pak mě nepustí s Chikem a Hanako a Mayu ven... to není fér!" *Ta myšlenka, že nebude moci se svými spolužáky trávit volný čas ho jen více rozesmutnila. Ani ho to moc neštvalo, spíše mrzelo. A to celé bylo stále provázeno strachem, že se dostane odpoledne do průšvihu. Jakmile se Ryu ozvala vůči němu - i když bez očního kontaktu - popotáhl a bez keců přikývl, kleknouc si k nahrabané hromádce. Popadl znovu lopatku a smetáček, věnujíc se úklidu velkých i menších střepů. Byl však stále bos, nicméně dával si pozor na to, aby nešlápl na špatné místo.*
Sunny: * Hlas v hlave Sunny prestal okamžite v momente, čo ju popadla jej staršia sestra. To samozrejme bolo neskoro, a aj tak sa jej slzy začali kvapiť z očí. Samozrejme, na to čo hovorila Ryu sa pomaly ani sústrediť nemohla, preto ju počúvala tak jedným uchom dnu a druhým von, ale vedela, že niečo hovorí. No, Sunny rozhodne mlčala. To je tak, keď sa dieťa dostane do problému. Dieťa ešte nevie byť zodpovedné, dosť často ani samé za seba. Preto samozrejme má nad sebou dozor a Ryu ako staršia sestra urobila iba tú správnu vec, bola zodpovedná. Rukávom od oblečenia si nechala prejsť po tvári, nevedela čo teraz robiť. Tak či onak, stále bola v oných spároch Ryu. Teda v objatí. Nechcela tu úprimne iba tak stáť. Cítila sa, akoby niečo zavinila a teraz bola v strede diania, aby si ostatný z nej mohli spraviť srandu. Začala sa jemne šklbať von, chcela odísť niekam, aspoň na chvílu, do inej miestnosti, či o kúsok ďalej. *
Ryu Kucha: *Ryu akurát zatskala na Kioshikiho nariekanie o tom ako sa bojí mamy. Skůr jej oči boli stiahnuté ku Sunny, ktorá miesto toho, ako by urobila, čo mala = predsa len, staršia sestra má mať rešpekt! = sa vydala smerom ku črepom.* Hej! Hej! Kam?! *Ani nestihla dopovedať, pretože Sunny zjavne nereagovala a bola priblízko ku tým črepom, takže proste Ryu urobila jeden rýchly krok a možno trocha hrubo chytila za sestru smerom ku sebe, kde ju chytila oboma rukami. Predsa len, jeden krok by stačil a sestra by mala rozrezané chodidlá. A ak by sa stalo to, matka by jej to naozaj nedarovala.* Čo ti je?! *Vybehla trochu drsnejšie na sestru, ktorú držala v rukách = nepredpokladala, že by sa jej vyšmykla, predsa len, Ryu bola o štyri roky vyššia a ťažšia = a potom ju zvrtla v rukách tak, aby bol tvárou ku Ryu. Keď uvidela že mala slzy nakrajíčku, či už pod krajom, tvár sa jej stiahla z hnevu do akejsi kombinácie starosti, hnevu a bezradnosti. Teraz v okamihu nevedela, čo presne robiť, tak proste držala Sunny v rukách, takmer v objatí. No a čo že jej krásne šupiny sa rozmazali, teraz jej to úplne vyletelo z hlavy. Čo však vedela, čo mohla urobiť, tak bolo komandovanie. A tak tichším, takmer vrčivým hlasom začala hovoriť ku Kioshikimu, i keď sa pozerala hlavne na Sunny.* Tak teda opatrne to začni zametať zatiaľ. Dávaj pozor, aby si nešľapol na nejakú črepinu. Zatiaľ...
Kioshiki: *Byl ve stresu, když přišla Sunny, ale jakmile se objevila ve dveřích i Ryu, dostal spíše strach - hlavně z toho, že to jedna z nich na něj řekne. Máma byla tolerantní v mnoha věcech, ale takové nezodpovědné rozbíjení věcí neměla moc ráda.* Nepořezal... ale máma mě zabije! *Odpověděl se slzami na krajíčku, což šlo poznat i na jeho roztřeseném hlase. Poslechl však a ani se nepohl, protože byl momentálně bosý a dostat střep do nohy by asi moc nevylepšilo tuhle situaci. Rozhodně se mu zezačátku nelíbilo, když mu začala Ryu ještě přidávat práci, ale po jejím úšklebku pochopil, že výměnou za vysátí kuchyně i obýváku Ryu nic neřekne mámě. Proto na ni s povzdechem pokývl hlavou.* ... deal. *Nicméně tu stále byla Sunny, která se pro papuče ještě nevydala, naopak si to kráčela směrem k lince, kde byly další čisté talíře připravené na uklízení. Shiki se v panice podíval na Ryu, protože on byl uprostřed hromady střepů a bál se, že by do nějakého menšího mohl stoupnout. Pokud Sunny nebyla nijak zastavena, tak samozřejmě stihla pustit další talíř, který by jen ještě více zaplnil podlahu střepy. Tenhle by se rozbil ještě více a v reakci na to by si Shiki dal téměř nedobrovolně krok zpátky, stoupnouc do jednoho z větších střepů.* Auuuu! *Zareagoval by bolestným výkřikem. V případě, že by stihla Ryu svou sestru nějak zastavit, by jen stál na svém místě, stále ten vyjevený výraz v obličeji.*
Sunny: * Sunny mala celkom vyoraný výraz. Netušila, ani čo sa stalo. Nebola si moc vedomá, že jej braček rozbil tanier. A to už bola dole, a on na ňu takto vyletel. Bola v pomykove, celkom dostatočne. Jak na ňu brat kričal, tak neznámy hlas začal byť hlasitejší. Toto sa stávalo častejšie, keď bola väčšinou nahnevaná, či ohrozená, ale v nejakej nemilej situácii. Stále mala taký zmätaný výraz, ale to už na ňu hovorila staršia sestra. Nevedela, na čo sa mal sústrediť. Brat, sestra, či ten hlas? Bolo to na ňu celkom moc. Jednou rukou si zakryla pravé ucho, ako keby chcela najradšej nič nepočuť, no nepomáhalo to. Jej temné druhé ja ešte ani zďaleka nebolo schopné prevziať kontrolu, avšak malo moc influencovať. A keďže Sunny bola malá a deti sú ľahko ovplyvnitelné, tak spravila to, čo to chcelo. Nepekne sa pozrela na svojho brata, pričom odignorovala svoju sestru. Kráčala si to k linke, možno i cez črepiny. Úprimne, najradšej by spravila čokolvek, len aby bolo ticho. V tom momente sa jemne napriahla, popadla tanier z linky a pustila ho na zem. Nehodila s ním, no i to stačilo aby gravitácia zariadila to, aby sa ďalší taniec rozbil. Hneď na to by si avšak dala ruku pred tvár, čím si snažila zakryť padajúce slzy. *
Ryu Kucha: *Videla, ako Sunny zcupitala dole schodmi, asi dvadsať krokov pred ňou samotnou. Samozrejme, Kioshikiho odpoveď znela asi tak uveriteľne akoby tvrdil že mu zrovna narástli dračie krídla. Čo by bolo nefér, pomyslela si, ale rovnako nerealistické. Počula že Kioshiki čosi hovoril na Sunny, ale jeho slová aktuálne neroroznala = nenáhlila sa, hýbala sa celkom ležérne a furt si ofukovala farbu na ruke. Keď však vkročila do kuchyne a uvidela spúšť, ktorú Kioshiki narobil, trocha sa zamračila a založila si ruky, trocha rozmáznuc pár šupín, ktoré úplne ešte nezaschli.* No to sa ti teda podarilo. Sunny, dávaj pozor, a choď si vziať papuče. A dones ich aj Kioshikimu. *Potom otočila pohľad smerom ku Kioshikimu a opýtala sa.* Porezal si sa? *Samozrejme, vynadať mu mohla, ale najprv bolo treba ohodnotiť škody.* A nehýb sa, dokým Sunny nedonesie tie papuče. Potom to pekne poupratuješ... *Na chvíľu sa odmlčala, naďalej sledujúc scénu pred sebou. Čoskoro jej však napadol plán, ako využiť takú nešťastnú situáciu. A ako využiť bratov pocit viny na to, aby mohla leňošiť.* A potom bude treba to aj povysávať, pretože můžu tam byť malé črepiny ktoré ujdu zmetáku. A keď uŽ s tým začneš, můžeš povysávať aj obývačku, deal? *Opýtala sa s sladkým úškrnom, ktorý sľuboval výhražku. Predsa len, mama by sa asi hnevala, keby sa to dozvedela, nie?*
Kioshiki: *Jistou chvíli naivně doufal, že obě sestry ještě spí nebo tak něco, ale už v raném momentu, kdy rozbil ten talíř věděl, že ten hlasitý zvuk se rozlezl do každého koutu domu. Ve spěchu otevřel skříňku, kde se nacházely pytle na odpadky, utěrky, houbičky a dokonce lopatka se smetáčkem. To přesně potřeboval, nicméně vytáhl potřebné nástroje tak zhurta, že vypadlo i balení s houbičkami k mytí a role papírových utěrek. A ve stejnou chvíli na něj volala starší sestra, nicméně v záchvatu paniky ani nestíhal vymyslet nějakou dobrou odpověď.* J-jo! Nic se nestalo! *Odpověděl hlasitě, jelikož ho prostě fakt nic lepšího nenapadlo.* "Jestli sem Ryu přijde, tak mám průšvih...!" *Snažil se rychle zamést střepy, ale marně, protože se rozletěly všude kolem a už sem stihla docupitat Sunny. Shiki se zbytečně snažil zakrýt ten nepořádek, co tady napáchal, jelikož v téhle situaci asi nestačilo si stoupnout před tu hromádku střepů a dělat, že je všechno v pohodě.* Jestli to řekneš mámě, tak na tebe taky budu žalovat, žes mi schovala čokoládu! *Vyjel na Sunny, která si to asi momentálně nezasloužila, ale nechtěl, aby to máma zjistila. Zase by nemohl ven za kamarády, pokud teda ignorujeme fakt, že jsou teď neskutečná vedra.*
Sunny: *Ako obvykle, i teraz sedela na posteli v kúte izby, pričom obímala vankúš. Nohy mala dostatočne prikrčené k telu. Sunny už od ranného veku sem tam počúvala akési hlasy v hlave, ktoré na sto percent vedela, že neboli od nej. Sunny avšak netušila, o čo vôbec ide. A práve kvôli tomu, že zatiaľ nepoužívala ani žiadne genjutsu techniky, tak jej vnútorný démon, či druhá démonická osobnosť, akoby ešte spala. Nebola 'aktivovaná', iba sem tam boli počuť akési zvuky, hlasy. Tak či onak, Sunny ako najmladšia, nemala žiadne domáce práce udelené od rodičov. Na väčšinu vecí v dome pomaly ani nedočiahla, buď i pri umývaní zubov mala akýsi stolček. No, zvuk z kuchyne rozhodne počula, ale nebola si istá, či sa chcela ísť pozrieť na to, čo sa dialo. Napokon sa ale rozhodla, že tam predsa len pôjde. Niekto sa mohol zraniť. I keď si nebola istá, či by bola nejako nápomocná. Položila vankúš dole z rúk na postel, než si to nakoniec vybrala dolu. Možno by mohla z hora i počuť, či potom i vidieť. Ktovie. *
Ryu Kucha: *Po raňajkách sa odvliekla do svojej izby = do izby ktoru zdieľala s bratom, kde si sadla za stol a vytiahla si svoj súbor štetcov, farieb a tušov, a hlavne zrkadlo. Pravda, mama jej síce povedala že má povysávať, ale do večera bolo predsa dosť času. Celá jej izba bola obsiata kresbami, ktoré sa hlavne ťahali vo farbách modrej, šedej, čiernej a potom pár občasných kontrastných farieb, a takmer všetky zobrazovali buď búrky = ale nie púštne, ako by sa na púšť patrilo, ale poriadne hromobitia = alebo draka. Samozrejme, občas sa na tých kresbách objavili aj iné veci = veci z reality, z okolia, či z rodiny. No hlavné témy boli jasné. To, do čoho sa teraz pustila, sa teda téme nevymykalo, i keď šlo o miernu inováciu. Ona si totiž vykasala rukáv na ľavej ruke, vzala tenký štetec a tuš, a začala si vykreslovať obrazce na ruku. Sprvu šupiny, ktoré po chvíli práce dostali modro=metalický nádych. Avšak nemala čas dokonať pás hrubší neď jej vlastná dlaň, keď počula tresk rozbíjaného nádobia. Zakrútila očami a chvílu zvažovala či sa jej chce zliezť. Avšak, jej zodpovednosť nakoniec vyhrala = predsa len, ona bola teraz doma najstaršia = a tak pomaly odložila štetec, a fúkajúc si na zasychajúcu farbu, sa pobrala smerom ku schodom. Keď vyšla z dvier, zakričala smerom dolu* Si pohode?
Toshi: *Suně panovala vlna horkých dnů a tak Shiki radši zůstal vevnitř - lepší, než se upéct venku. Dostal ráno jediné poučení, a to dodržovat pořádný pitný režim, i kdyby neměl pocit, že má žízeň. Nic jiného mu ani máma nestihla říct, než odešla otevřít obchod a prodávat čaj. Co se týče domácích prací, byl dnes na řadě s umýváním nádobí a utíráním prachu, takže byl trochu více nakrknutý než obvykle, ale povinnosti jsou povinnosti, takže hned po brzké snídani popadl do ruky suchou utěrku a začal uklízet nádobí či příbory do skříněk nebo zásuvek. Sem tam musel zaimprovizovat a použít židli, aby dosáhl, ale zvládal to tak nějak v pohodě. Vzhledem k horkému počasí měl na sobě jen trenky a takový delší nátělník, který zdědil po Ryu. I když to byla holka, tak mu docela seděl, tak proč ne? Byl pohodlný. Něco tomu všemu ještě chybělo, a tak si Shiki začal pískat - nic konkrétního, jen nějakou smíchaninu tónů, které občas zněly, jako kdyby někdo tahal kočku za ocas. Chtěl si ty otravné povinnosti trochu zlehčit, takže při svém vokálním aktu začal do rytmu klouzat po podlaze kuchyně, jak nějaký bruslař. Před sourozenci se styděl, ale teď byl tady sám (asi), tak proč ne? V jisté fázi si však přestal dávat pozor na práci a když se pokusil vyskočit s talířem na židli přisunutou k pultu, uklouzl. Spadl kolenem na zmíněnou židli a stačil se chytit opěradla, takže se mu nic nestalo, ale talíř na tom skončil mnohem hůř. Téměř mu z ruky vyskočil a roztřískl se o zem. Takhle se díky akustice rozezněl zvuk tříštícího se porcelánu po celém domě. Shiki se lekl a zpanikařil, snažíc se v panice najít něco, čím by to mohl zamést, než přijde jedna ze sester a bude na něj žalovat.* "Je to jen jeden talíř, to máma nepozná!" *Uklidnil se vnitřně.*
---: ---
Ryu Kucha: *Bola sobota a Ryu tak mala voľno. Jej súrodenci ani rodičia však neboli doma, pretože boli na výlete. Prečo Ryu ostala doma? Pretože bola chorá. To je celkom zvláštne, můžete si povedať, že ju nechali doma len tak. Ryu však bola už dostatočne stará, a hlavne, dostatočne zodpovedná, aby ju rodičia nechali doma na pár hodín. Ten výlet nemal byť veľmi ďaleký, Ryu mala dokonca pocit že ani nešlo o odchod z dediny: akási udalosť sa odohrávala kdesi v dedine. Ryu vedela, že by mala si pamätať, o čo išlo, ale nedalo sa povedať že by počúvala veľmi pozorne, keď jej o tom rodičia hovorili. Predsa len, nikdy sa jej ísť nechcelo - úprimne povedané, ani jej súrodencom sa ísť nechcelo, ale oni nemali na výber. A tak Ryu mala krásnu možnosť pospať si o pár hodín dlhšie. A tak nemala možnosť ani ich vyprevadiť. No to nebol pre ňu priveľký problém, predsa len odchádzali sotva na pár hodín. A tiež jej mama pripravila jedlo do chladničky, takže ani o to sa báť nemusela. A presne tam zamierila, keď sa konečne vyhrabala z postele. Niečo si zahryznúť. Nechcelo sa jej však úplne opúšťať teplo postele, a tak sa zabalila do deky, a chodila po dome ako duch so svetlovlasou hlavou trčiacou nad deku. Prvé čo uvidela v kuchyni bol džbán pariacej sa vody, ktorá už chytila poriadnu farbu z mäty ktorá v nej bola utopená. Pravdepodobne bola obvinená z čarodejníctva. V chladničke našla obložený chlebík, s lístkom označujúcim ho za raňajky. Túto svoju korisť duch vzal útokom a obe začal ťahať do svojej izby. Mala totiž plán, samozrejme že neplánovala len prespať celý deň. Plán bol maľovať. Bavilo ju to. Jej talent bol, povedzme, istý, no to nijak neotupovalo jej entuziazmus. A tak čoskoro sedela uvelebená na stoličke, furt zabalená v deke, na stole vedľa nej ležali raňajky, a oči mala upreté na plátno, natiahnuté na stojane pred ňou. Vedela, čo bude kresliť. Predsa len, to bol jej obľúbený objekt kresby. Jej sny. A jej sny, tak dlho ako si len vedela pamätať, takmer vždy obsahovali jeden prvok. A ten prvok bol modrý drak. Ohromný, metalicky lesklý, modrý drak. Niekedy iba ležal v pozadí jej snov, ako spiaci psík, keby psy mali drápy väčšie ako ona samotná. Inokedy mala pocit, akoby ona samotná bola tým drakom. Cítila jeho živočíšnu radosť keď mohutné krídla ju vymrštili do výšín, keď sa spustili do divokej, klesajúcej špirály. Keď len desiatky metrov nad zemou zastavili strmhlavý pád a opať sa vyhodili do divokej reality vzdušných prúdov. Tieto sny boli vzrušujúce, plné adrenalínu a radosti. Potom tam boli ďalšie sny. Boli tam búrky - ale nie normálne búrky, ktoré by vyhodili do vzduchu masy piesku a strhali kožu z nezakrytých končatín. Búrky s vodou miesto piesku a divokými, svetlými, hrozito hlasnými zábleskami. Hromy a blesky burácali oblohou a vnútrom Ryu lebky. Tieto sny často ju často prebudili, kde hľadela do temnoty s búšiacim srdcom, očakávajúc ohromnú dračiu hlavu. Iba sa vynoriť z temnoty a celú ju zhltnúť. No drak sa nikdy neobjavil. Vyzeralo to, že bol celkom spokojný s tým ostať ukrytý v jej snoch. Okrem chvíľ, keď maľovala. Keď maľovala, občas ju naplnili pocity, ktore si myslela, že nie sú jej. Boli omnoho silnejšie, omnoho intenzívnejšie, ako jej vlastné, a tak si myslela, že by to aj mohli byť dračie pocity. Tie pocity, typicky, však boli akosi chladné, akoby odtažité. Keď sa jej podarilo namaľovať niečo naozaj pekné, občas ju naplnil pocit akoby ju niekto potľapkal po hlave a pochválil - tieto pocity boli tak silné, že niekedy si nebola celkom istá, či predsa len niekto nebol vedľa nej. No nikdy neboli velmi vrelé. Nikdy to neboli pocity, ktoré by působili ako objatie, či vyskočenie od radosti. A tak teraz mala plán. Jej plán bol zaútočiť na ješitnosť tohto draka. Totižto, mama im včera večer čítala rozprávku: a v tej rozprávke hrdina prekabátil draka takým spůsobom, že urazil jeho pychu a tak drak urobil, čo hrdina chcel. A preto, teraz, Ryu, sa rozhodla urobiť niečo podobné. Vrhla sa na plátno s celým svojím elánom, kombináciou radosti z maľovania a nedočkavosti uvidieť výsledok svojho plánu. Začala s pozadím. Pozadie urobila temné, snažiac sa zachytiť zúrivosť búrky, preklaté bleskmi. Potom sa vrhla na draka samotného. Toho urobila svetlejšieho, aby ho bolo vidno oproti tej búrky. Avšak, urobila ho trocha inak. Viac-menej z neho urobila karikatúru. Hlava bola priveľká, telo primalé, chvost tučný a ťarbavý, krídlá nerovnaké. Hodiny mizli a Ryu sa zastavila iba občas, keď potrebovala sa trocha napiť. Nebola si celkom istá, ako dlho to trvalo, no v istom okamihu plátno bolo hotové a Ryu odložila štetce a farby, nevenujúc pozornosť sérii fľakov na deke, za ktoré rozhodne dostane solídne vyhubované. Natiahla sa po svojom chlebíčku, opatrne ho držiac medzi dvoma najmenej zapatlanými prstami, a začala čakať, s pohľadom upreným na plátno. Prebila sa cez vde tretiny chlebíčku keď návnada konečne bola zhltnutá. Popadol ju pocit hlbokého pobavenia, akoby sa vo vnútri popadala za brucho, no vůbec necítila potrebu sa reálne smiať. Potom, po prvý krát, započula hlboký hlas, prehovoriť, “To mám byť ja? Ale noták, dievča, vieš predsa to urobiť lepšie…” Hlas bol doslova presýtený pobavením. “Ja som to vedela! Rozprávka mala pravdu!” pomyslela si Ryu pre seba, potom však otvorila ústa.* Vieš aké je to ťažké kresliť z pamete, a ešte k tomu kresliť sny?! *Opýtala sa nahlas, vyčítavo. Nebola si celkom istá ako komunikovať s týmto drakom, tak komunikovala ako vedela. Ďaľšia vlna pobavenia ňou prešla, hlboké pobavenie ktoré bolo tak masívne, že si nemyslela že sama by toho vůbec bola schopná. “Takže by si chcela model, čo?” opýtal sa dunivý hlas. Ryu rozhodne pokývala hlavou. “No tak teda dobre, pozeraj” A s tým, Ryu zrazu nebola vo svojej izbe. Bola na vrchu akejsi hory a, oproti nej, na úplnej špici sedel ohromný, metalicky modrý drak. Drak ktorý pózoval. “Pozeráš? Dobre, tak si pamataj.” Zadunel znova, smiech furt klokotajúci hlboko v jeho hrdle. A s tým sa Ryu ocitla opať vo svojej izbe. A začala sketchovať.* Ukáž ešte, *Povedala po chvíli a znova sa ocitla kdesi na vrcholku. A tak ďalej. A od toho dňa, jej kresby drakov sa znateľne zlepšili.*
---: ---
Shohei: *Sedí venku i dveří od jednoho domu. V ruce má knihu ve které čtu. Na očích mám tmavé brýle abych zakryl svoje oči. Schovávám je kvůli tomu že se mi ostatní děti kvůli nim posmívají. Snažím se je ale ignorovat neboť vím jaké to je požehnání* "Tahle knížka mě baví" *usměji se a dál si poklidně čtu*
Katsuo Watanabe: *Náhle se probudí ze strašnou bolestí v hlavě .Posadí se na okraj postele " přidej se k nám s námi získáš moc o které se ti nesnilo a porazíš koho si zamaneš " . Tělem mu projede známí pocit úzkosti že přichází o rozum. Chytne se oběma rukama za hlavu sevře tvář a začne křičet . * Zmizte neexistujete jste výplodem mé fantazie! * Schoulí se do klubíčka zaujme polohu nenarozeného plodu a začne zhluboka oddechovat . " Myslí mu proběhne zlověstní smích a zaslechne" uvidíme ". Už si na to dávno zvykl ale chvílemi měl pocit že se ho hlas v hlavě snaží ovládnout a převzít nad kontrolu . Rozhlédne se pozorně po pokoji na svůj skromní majetek. Bydlí v zahradním domku jeho strýce který se ho po smrti rodičů ujal . Malá místnůstka s postelí a jídelním stolem a za plentou byl schován záchod s umyvadle a sprchovým koutem. Bylo tu sice malé ale byl rád že má své soukromí a nemusí se hádat s příbuznými.Pomalu se zvedne se začne se převlékat .Zajde do malé koupelny vykoná malou potřebu vyčistí si zuby pohlédne na sebe do zrcadla a prohlásí* Jsem v pohodě nic neslyším jsem absolutně v pořádku * Náhle sebou škubne a hlavou mu projede ostrá bolest následovaná šílením smíchem ." Ani bych neřekl jsi vrahem a my to víme jsi vrah a s tím nic nenaděláš" . Pohlédne do zrcadla na svou bledou tvář a vzpomene na svou první vzpomínku . Na záplavu ohromného fialového světla a spoustu krve na svých rukách . " Rozkašle se a soustředí se na čištění zubů.Umyje si obličej a zajde do kuchyně kde už byl nachystaný chleba ze sýrem.Pojí svou snídani obuje se zkontroluje si věci do akademie a vyjde ze dveří . Pohled mu padne na velký dům jeho strýce . Odplivne si a pomalu vyrazí do akademie .Otevře si branku a vyběhne směrem ke škole . Znuděně se posadil a po kontrole docházky se zaposlouchal do nudného výkladu . Přetrpěl výklad o strategii , nudný zeměpis ještě nudnějším dějepisem pak pak celou třídu nahnaly na dvůr kde je nutily běhat dokola pak se rozdělili po dvojicích a napřed měli vrhat na terč Shurikeni a kunaii . Rozhodně byl v tom nejhorší spolužáci jsem mu začaly smát a mu hlavou projela ostrá bolest " zabij je " rychle se pokusí hlas zahnat a " uvidíme " proběhne mu hlavou .Potom se měli vytvořit dvojce nové ti měly za úkol spolu zápasit. Katsuovi se přitlačil vazba hlavní tyran z jeho třídy a rád si Katsua dělal boxovací pytel .Katsuo nikdy nezjistil proč ho týral ale teď je to stejně jedno jmenoval se Ken * dostaneš nakládačku smrade * a výhružně začne ji mnout ruce až mu v nich začne křupat. Katsuo zvedne vedne hlavu a pohlédne na Kenovu robustní postavu z kozama za které by se nemusela stydět kterákoliv žena . Na prasečím obličeji se mu rozhostí úsměv a primitivní bledě vodově modré oči se mu velmi nebezpečně zablesklo . " Je konec " projde mu hlavou " nech to na nás my si sním poradíme " zazní mu hlavou . " Zmizte " Mistr zrovna vydal rozkaz a Katsuo dostal ránu do břicha pěstí velikosti šunky .Dostal druhou a třetí .Složil se a Ken se na Katsua posadí dvakrát ho udeří pěstí do obličeje prdelí se několikrát poskočí a hlasitě si prdne .Na mistrům rozkaz se zvedne a Katsuo se postaví a utře si z obličeje krev . Ken na si k němu sehne a zvolá* .Po škole dostaneš nakládačku *. A za hlasitého smíchu se otočí a odejde. Zbytek dne proběhl docela poklidně . Po skončení vyučování dostaly formuláře na povolání . Přistoupí k tabuli kde jsou vyvěšeny mise a v tu chvíli mu za zadkem stál Ken drapl ho za rameno a řekl ty půjdeš se mnou . Vyrval pár papírů s misemi a odešel . Z úzkostí v krku odešel směrem k domovu. Otevře branku a projde zahradou ke svému malému domku . Otevře dveře a čekala ho ubohá večeře chleba s máslem. Pojí vykoupe se a usne . Ráno ho probudí bušení na dveře jako když by se je někdo snažil vyrazit beranidlem. *Stávej slyšíš dělej nebo dostaneš do držky .* Katsuo se zvedne a projde pokojem a otevře dveře .* Dostane pěstí do nosu až proletí místností narazí do zdi a hned šel k zemi .Ken dá ruce v bok zařve * To byla doba dělej zvedni se a jde se.* Zaduní jeho hlas bouchne pěstí do dveří . Katsuo se pomalu zvedne a jde k němu . Ken vzal misi žádostí od jednoho bohatého pána na pomoc v zahradě .Zatímco Ken chytal lelky pozoroval ho a lízal jednu zmrzlinu za druhou Katsuo vyčistil okna umyl zem posekal trávník a postaral se o květinové záhony prořezal a zalil růže a natřel zahradní lavičku. Na obloze žhnulo slunce a pálilo ho do zátylku. "To ti nedaruji "pomyslel si vztekle když rozhazoval hnůj na květinové záhony bolela ho záda a po tváři mu stékal pot.K večeru dostaly od správce zaplaceno a vyrazily směrem k vesnici .*Dáš to sem* zakřičí do ucha Kena Katsuovi vlepí záhlavec po kterém následoval kopanec .Katsuo spadne na všechny čtyři .Katsuo bezradně koukne na Kena a začne mu podávat peníze za celodenní dřinu .V tu mu hlavou proletělo jediné slovo " proč " po kterém následováno " jsou to moje peníze on nehnul prstem tak proč bychom mu měli něco dávat" Ken sebere peníze a podívá se Katsua .* Copak to máš za výraz kdo si myslíš že si . * Kopne Katsua do břicha ." Přidej se k nám mi ti dáme sílu ho zabít . " Katsuo dostane další kopanec do břicha a rozkašle se myslí mu projede jediná věta " beru to " . Na levém rameni se mu objeví podivná modrá pečeť kterou do té doby nikdy na sobě neviděl a okolo pečetě mu začne proudit ledová bolest.Ken začal couvat zpátky. Z Katsuova těla začala létat fialová čakra. < v pohledu třetí osoby>V tu ránu Katsuo zmizel a Ken odletěl protože dostal ránu do břicha . Katsuo se zničeho nic objevil kopancem do čelisti Kena vykopl k obloze .Katsuo prsty spojil dohromady a plnou silou Kena udeřil do zad až mu přerazil páteř . Pak Katsuo bezvládné tělo drapl za triko a zvedl si ho do výšky s vích očí .Katsuo pohlédne do vyděšeních prasečích Kenových očí a aniž by otevřel ústa se začal linul hrdelní hlas. *Pamatuj vůbec nic se tu nestalo . Když se někdo bude ptát tak vás přepadl a okradl zkus něco říci a my tě zabijeme i z celou rodinou a se všemi na kterých ti záleží a my umíme být velmi pečliví .* Katsuo ho pustí a sám se sesunul k zemi a padl na zem a byl v bezvědomí.*
---: ---
Kenshin: *Bylo to už pár dní co byl Kenshin u otce. Spíš by v jeho domě ovšem otec nebyl doma. Což s klamalo Kenshina. Byl večer a ona večeřel u stolu s matkou. Na večeři měli palačinky. Kenshin měl na sobě už modré pyžamo a pomalu jedl palačinky. Kolem matky létaly tmavý motýlci. Nebylo to poprvé co kolem ní létaly tmavý motýlci. Ovšem tento večer byl jiní. Matka neřekla ani slovo jen jedla. Někdy se podívala na Kenshina jak jí a potom znovu na talíř. Kenshin zatím nevěděl co to má znamenat. A jak by mohl? Však byl ještě dítě. Jeho matka ovšem přestala jíst a zeptala.*Jak bylo u otce?*Kenshin přestal jíst a z tuhl. Nevěděl jak to má teď říct, protože mu matka říkala, že když bude někdy u otce tak ho zabije. Začal se třást a měl strach. Chtěl něco říct takže otevřel pusu a matka do toho začala ihned mluvit. Nestačil vydat ani hlásek.*Jak si mohl?! Já se o tebe starám. Dávám ti lásku a ty se mi takhle odvětíš?! Nevím co teď říct...Sama jsem tě varovala...*Řekne matka a postaví se. Kenshin jenom seděl a díval se co dělá. Matka přišla k umyvadlu a šáhla do něho. Potom vytáhla ruku a v pravé ruce měla nůž. Nůž byl špinavý od marmelády. Kenshin se vysunul a pomalu odcházel. Oči měl upřené na matce a pomalu se blížil ke schodům. Ovšem matka po něm hodila nůž takže nestihl zareagovat. Nůž ho bodl do břicha. Podíval se smutně na matku a v očích měl slzy. Nevěděl co má dělat. Ani nevěděl co má říct.*Já...tě nikdy...neměl rád...*Řekl Kenshin a matka se na něho podívala překvapeně. Nakonec se její tvář změnila a úsměv. Spíš byla ráda, že nebude mít Kenshina. Kenshin potom spadl na kolena. Matka k němu pomalu přišla a řekla.*Řekla jsem ti co tě čeká..*Potom se skrčila a vytáhla Kenshinovi nůž z břicha. Nakonec mu tím nožem podřezala krk a on následně po pár minutách zemřel. Jeho matka se šla nahoru převléct a pak opustila dům. Chtěla odejít z vesnice a zmizet. Ovšem ten nůž nechala vedle těla Kenshina.*
---: ---
Yui: *Obě části její duše jí nakonec dostihli před vesnicí, kde ostatně taky i celou tu dobu vyčkává. Nakonec se všechny tři části opět stanou jednou. Yui sice steče smutně slza po tváři. Upře na vesnici poslední pohled. Ovšem ne kvůli vesnici, ale kvůli tomu, že tam ponechává Mikoto samotnou. A že Mikoto nemůže jít společně s ní. Stojí však vzpřímeně a kolem ní vlaje vítr. Slunce jí hřeje do zad. Její oči jsou žluté, když nastavuje Sunagakure záda, vracejíc se k životu potulného zbrojíře. Hodlá se vrátit zpět do země v níž jsou Samurajové. Ostatně, nedokončila tehdy svou výuku ohledně své vlastní speciální zbraně. Yotenshi se jí chytne a nakonec ho vyzvedne do náruče. Použije hiraishin no jutsu na snadný přesun do stejného hostince, kde byla tehdy, než jí z tama vyzvedla Kaede. Z očí jí už však nesteče jediná slza, když vyhazuje nynější dva nocležníky z příbytku. Dorazivšímu majiteli jen vecpe do rukou váček peněz na celý měsíc a zabouchne mu před nosem. Nakrčí nos. "Potřebuje to zde vyčistit.." zbroj si odloží na postel rozhodnuta jí pak ještě očistit jednou. Nyní začne uklízet celou místnost, aby to pro ní bylo obyvatelné místo.*
Mikoto: *Pochopila, čo povedala a v duchu sa pousmiala. Stisla poriadne ruku tak, aby jej to nikto nemohol zobrať a pomalými pohybmi si ju prisunula na hruď. Videla, že niekto z doktorov prišiel k nej a posunul lôžko tak, aby mala jemne nadvihnutú hlavu. Teraz videla toho oveľa viac okolo seba a mohla identifikovať aj izbu. Stále však pozerala na Akui a na Faitu. Chápala, že teraz odídu, aj keď ju to netešilo. Vedela totiž, že k Yui sa tak skoro nedostane. Na chvíľu sa odpútala od reality a prenikla do svojich spomienok. Potrebovala si v tom spraviť poriadok a potom.. sa bude môcť rozhodnúť čo ďalej.*
Akui: *V očích se jí objeví smutný výraz, nešťastný, když na ní Faita zavolá a jejich naděje tak mizí, jak mlhavý opar.* Mno tak tohle holt nevyšlo. Když.. Když budeš hledat někdy, budeš nás chtít vidět, najdeš nás určitě u samurajů. Budeme tam. *Oznámí Akui Mikoto a ještě vytrhne jedné sestřičce papír i propisku. Napíše tam 'Yui-> u Samurajů!' a papír vrátí sestřičce. Avšak vytrhne z toho tu informaci. Tužku též vrátí sestřičce. Papírek vloží do ruky matky, která je ovlivněna dotonem, takže by jí to snad nikdo neměl být schopný šlohnout a spálit. Nezapomíná na to, jak na ně nyní uvnitř vesnice koukají. Naposledy přejede po hřbetu ruky Mikoto a chystá se odejít.*
Faita: Tak to prr.. Tohle nepůjde. *Dojde další doktor, vedoucí tohohle úseku, který si všiml toho, že se tam děje něco navíc.* Dobrá, dobrá. *Zakření se nenadšeně zbrojířka, když jim to bylo zamítnuto.* Jdeme Akui, nejsme zde zvaní a matka potřebuje klid. *Zavolá na Akui, načež sama vyráží poklidným krokem ven z komplexu za Yui, čekající venku před vesnicí s Yotenshim po boku.* Mikoto zde jsme nuceni zanechat.. *Zamumlá hluše.*
Mikoto: *Pootočila trochu hlavou do strany a tak mierne videla, čo sa okolo nej deje. Aký je tam frmol a že niekto ďalší vstúpil do miestnosti. Potom však zabodla svoj zrak znovu do Akui a počúvala čo hovorila. Chápala to. Najprv chcela prikývnuť, no radšej jednoducho raz žmurkla. Yui.. vedela, že to bude nejako s ňou spojené. Kvôli tým očiam. Možno si na okamih myslela, že je to Yui, no teraz.. Mala by sa teraz hlavne sústrediť na to, aby mohla znovu hýbať svojim telom normálne. Preto namiesto toho, aby len tak pozerala do blba skúsila pohnúť nohami. Síce sa to skôr zdalo, akoby sa jej telo triaslo, no ona vedela, že aspoň niečo to bolo.*
Akui: *Se zatajeným dechem sleduje, jak Mikoto otevírá oči. Je plná radosti, přes všechny ty chmury co se jich drželi.* V klidu. Musíš pomaličku. Všechno ti povíme a určitě se dáš do pořádku. Jen nyní kývni jednou na souhlas, nebo mi stiskni ruku či jednou mrkni, pokud chceš jít s námi za Yui. Za svojí dcerou. Víc ti povíme cestou, když se na to budeš cítit. *Snaží se o upřímný úsměv. Nemělo by jí to však dělat takoví problém. Přesto zjišťuje, že to pro ní není vůbec lehké.* A pokud ne, tak zavři oči a neotvírej je deset vteřin. My odejdeme a už se nikdy víc neuvidíme. *Neříká se jí to s lehkým srdcem, ale nemohou jí odsud přeci brát proti její vůli. Převezme si od sestřičky svou volnou rukou hadřík, který je navlhčený chladnou vodou a přetře jí zlehka rty.*
Fait?: *Jenom zastaví ve dveřích a pouští se do řeči s vynervovaným doktorem, kterému se nelíbí, že se tam motají.* Kdo jste a co tu chcete?! *Spustí na ní rozčileně sotva zajdou stranou ode dveří.* Jsme tu pro ní. Opouštíme vesnici, pokud tedy bude souhlasit. Yui Tsubaki Kurushimi je právě mimo vesnici a my jsme byli vysláni za její matkou. Tak když dovolíte, stačí nás poinformovat o tom, jak se o ní nyní v téhle době starat. *Začne zbrojířská část na doktora a nepřipouští diskuzy. Dokonce se zdá, jakoby se jeho stres zmenšil vidinou toho, že další umíráčci z té početné rodiny, kde bylo plno úmrtí, nebudou na jeho triko a nebudou zde strašit. Vždyť jak dlouho jen byla mimo sama Mikoto. Už jí v nynější době chtěli úplně odepsat. Nač někoho roky držet úměle při životě. A nebyla tu už žádná z dcer, která tu na to měla vliv, aby tomu zabránila.*
Mikoto: *Bola dezorientovaná. Nejaký hlas sa zjavil priamo pri nej a mala pocit, že rozprával priamo na ňu. Chcela vidieť kto to je. Len sa bála. Mala pocit, žeby už vedela otvoriť oči, ale nevedela čo ju tam čaká. V každom prípade to bola asi jej jediná možnosť. Viečka nebolo tak ťažké otvoriť, horšie bolo to svetlo. Najprv ich okamžite musela naspäť zatvoriť. Potom pootvorila oči a snažila si zvyknúť na svetlo. Všetko bolo trochu rozmazané, ale aspoň videla okolo. Otvorila oči úplne a videla.. strop. Biely strop. A pri nej nejaký človek. Nejak nevedela identifikovať, kto to je. Aj keď prechádzala svoje spomienky, tak mala pocit, že tento človek tam nie je. Prezrela si to dievča ešte viac a potom spočinula zrakom na jej očiach. Tie v svojich spomienkach videla. A len u jedného človeka.. a dávalo to zmysel. Chcela niečo povedať, no jej hrdlo bolo suché a ona sa akurát tak rozkašľala.*
Yui: *Zatímco zbrojířka kráčí tím svým tempem, Akui je už dávno na místě, protlačila se tím chumlem mediků, kteří byli nadšení, že Mikoto procitla a už uvažují komu jí vecpat, aby nepřinesla náhodou neštěstí jim či snad kterémukoliv pacientovi. Protože právě její děti tu hromadně poumírali z neznámých příčin. Navíc děti Kaede a naživu zůstala jen jedna její dcera s níž vlastně kráčí ruku v ruce smrt, zřejmě. Tak to vnímají. A kdo ví, kdy zemře i ta.* Vau... Ona je vzhůru! *Prve jen tiše vydechne, načež zvolá nahlas, aby jí slyšela zbrojířka. Akuiiné oči září krásnou žlutou barvou denní formy Akippoiganu. Pach dezinfekcí a sterilního prostředí se jí nezamlouvá. Odstrčí neomaleně jednu ze sestřiček, která začíná kontrolovat nějaké základní funkce či reakce Mikoto, aby jí mohli co nejdřív pustit. Akui chytne Mikoto za jednu ruku, sice si jí chvilku rohlíží, ale je nadšená.* Jsme tu, abychom tě vyzvedli, půjdeš určitě s námi, že? Nenecháš nás samotné, nebo snad ano? *Vychrlí okamžitě spousty otázek.*
Mikoto: *Začula okolo seba viac hlasov. Až moc veľa na jej vkus. Rada by im povedala, aby boli ticho, no to jej nešlo. Preto sa začala usilovať o pohyb druhov rukou. To jej napodiv išlo oveľa ľahšie. Rozmýšľala, čo by ešte mala spraviť. Skúšala znovu pohyby rukami, teraz naraz. Najprv sa jej podarilo hýbať rukami len na striedačku, ale po chvíli sa jej to podarilo skoordinovať. Hlasy zneli zreteľnejšie a občas zachytila aj nejaké to slovo. Nikdy si nebola presne istá významom, ale aspoň tušila o čom to je. Nemohla sa však toľko sústrediť na hýbanie a komunikáciu so svetom, lebo spomienky sa začali hlásiť. A dávať sa do akéhosi poradia. Veľa miesť síce bolo ešte prázdnych, ale už nejak chápala čo je a kto je a hlavne kde je. Nemocnica.*
Yui: *Faitā i Akui kráčí ke komplexu nemocnice. Tam vchází dovnitř a všímají si toho frmolu, když míří k části, kterou znají velice dobře, protože do normální části komplexu nemůžou ani nyní, nechtějí je tam a vědí, že Akui i Faitā mají něco společného s Yui. Ale tam, kde se nachází její matka, se tam tudy dostat dá. Shází schody dolů.* Jdeme za Mikoto. *Oznámí dozoru ze slušnosti Akui a ušklíbne se na dozor, zatímco druhá žena kolem nich projde plna arogance a odporu k nim. Nehodlá se s nimi bavit. Zatímco se blíží k pokoji matky, vidí už z téhle vzdálenosti, že se tam něco děje. Zatímco zbrojířská přirozenost je být v klidu, takže kráčí dál stejným tempem, Akui se tam rozběhne, plna zvědavosti.*
Mikoto: *Znovu sa ozval hlas. Tentoraz bližšie pri nej. Teda.. definovala, že bližšie pri nej, lebo ho počula zreteľnejšie, ale mohlo to byť aj kvôli tomu, že začínala viac vnímať. Pohyb rukou zopakovala ešte niekoľko krát. Keď sa zamyslela nad hlasom, tak vyvodila z toho, že počula niečo ako "zdravotný stav". Ale nebola si tým istá. Vlastne.. nebola si ani istá tým, čo to vlastne ten zdravotný stav úplne je. Po chvíli jej vedomím trochu trhlo. Na ruke, ktorou predtým hýbala zacítila dotyk. Reflex jej kázal znovu pohnúť rukou a tak to spravila. Potom začula znovu nejaké hlasy, ktoré zneli nejak nedočkavo. Žeby čakali na ňu? Ale čo čakali, že spraví?*
Yui: *Má sbaleno. Přesto se pozastaví u dveří. Vzpomínkami se vrátí k Mikoto i onomu dnu, kdy jí bylo nabídnuto, že jí bude dána pomoc i onen den, kdy byla nalezena. Její první vzpomínka na někoho z rodiny. Mikoto, která jí i se svou vlčicí zachraňuje a vraždí ty, kteří s ní měli špatné úmysli, kteří ohrožovali její život. Vrátí se do obýváku. Začne věci ještě znovu přerozdělovat. Yotenshi jí sleduje a čeká na to, co z toho vzejde.* Rozdělím se.. Rozdělím se na více částí. Dvě části sebe ponechám s Mikoto. A mé já s Intenshim.. *Rozmluví se, aby znali její plán.* I Yotenshim, jdu s Intenshim. *Přeruší jí urychleně Yotenshi.* a s tebou. *Přisvědčí mu Yui.* Bude vpředu. Budee zanechávat vzkazy, aby naše přítomnost neškodila Mikoto a později, až se nám povede konečně se naučit zvládat temnou chakru, pak se přidáme a sjednotíme. *Předestře před oba své nynější společníky svůj plán. Na jejich vyjádření se k tomu však nečeká. Už skládá pečetě na Hoka no Seikaku.* Tak já jdu. *Prohlásí tmavě hnědovlasá Ankoku, která má Yobidashi, Zetsubou i Intenshiho. Yotenshi jí následuje a vyráží na cestu.* Myslím, že my dvě bychom měli vyrazit. *Ušklíbne se Faitā s černými vlasy, která si posbírá veškerou zbroj. Společně s Akui vyrážejí vstříc nemocnici a těm spodním patrům, kde jsou v pěči mediků osoby v komatu.*
Mikoto: *Keď sa pohla, tak ňou prenikol akýsi pocit zadozučinenia. Že spravila aspoň niečo. V skutočnosti to bol len malý pohyb rukou. Tak či tak, však myslela znovu presne na to čo predtým a snažila sa znovu. Najprv neúspešne, ale potom sa jej ruka opäť pohla. Zachytila, že v okolí sa ozval nejaký hlas. Nerozumela čo hovoril a popravde jej to bolo teraz jedno. Svoje spomienky sa pokúsila trochu zatlačiť do úzadia, aby sa stále nevynárali kedy chceli, lebo sa potom prestávala sústrediť na svoje hmotné telo. No z tých spomienok, čo doteraz videla mala pocit, že za sebou zanechala niečo veľmi dôležité a že chce okamžite vedieť kde to je a čo alebo kto to je.*
Yui: *Ztracená ve vzpomínkách a svých pocitech, pořádně nevnímá ani Intenshiho a Yotenshiho, kteří jsou s ní. "Ještě.. Ještě je tu Mikoto.." zkouší to opatrně smutný Intenshi, který se jí snaží z toho probrat, ač ví že je to jistá obrana Yui vůči tomu co se během pár dní seběhlo. Vždyť přišli o důležitého příbuzného. Kaede jim zemřela všem třem. Yotenshi se jí začne dotýkat svým telem. Nejen pro svůj vlastní lepší pocit, potřebu být blíž Intenshimu, ale trošičku to snižuje jeho pocit osamění, který naštěstí není tak velký, jako u Yui. Yui je bez nálady, ale mátožně se zvedne. Rozhlédne se po místnosti. Jen zběžně, ani tu místnost nevnímá. Na to si beze slova začíná balit své věci. Všechny své zbraně a vybavuje se těmi věcmi. Není nic co by jí zde už drželo. Nemá důvod zůstávat zde, beztak každý čeká, kdy zemře taky, zničeho nic. A nechtějí ji tu. Ona tu taky nechce být. Byla tu jen pro Kaede, která si stejně vystačila bez ní a nyní jí dokonce opustila i její přítomnost skrze pouto. To prázdno z ní udělalo jen chodící mrtvolu. Cítí se tak bez života, osaměle a opuštěně.*
Mikoto: *Aj keď vôbec nevnímala čas, tak jej telo sa posledných pár dní prebúdzalo znovu k životu. Síce ťažko, po všetkých tých rokoch, no postupne začínala vnímať. Nič ešte nedávalo zmysel, ale boli tam prvé zvuky a občas nejaký dotyk. Až po chvíli jej začínalo myslenie pracovať natoľko, že chápala, že vôbec existuje. Že je hmotná. Že je nejaká osoba.. a nakoniec - že žije. Spomienky boli stále v nedohľadne. V mysli stále mala nevysvetlitelné prázdno, ktoré sa upínalo len na známky existencie, ktoré zachytilo. V tom stave bola dlho. Všetko bolo zamlžené a len sem tam sa zjavilo niečo. Jednoducho niečo. Okrem zvukov, však pribudli postupne aj útržky. Spomienky.. nie, skôr obrazy. Nedávali zmysel, ale aspoň boli. A postupne sa stupňovali. Čas pre ňu zostal úplne nepodstatný a ona začala vnímať viac. Zo zvukov sa stali zreteľné slová, ktoré poznala a z obrazov celé príbehy, ktoré tvorili jej spomienky. Nebolo ich veľa, ale aj z toho mála pochopila kto je. A čo sa s ňou deje. Kde je a prečo tam je. Bolo to celé zmetené, ale upla sa na pocit, že ona už nechce byť tam kde je. A robiť to čo robí. Že chce konečne niečo viac ako tento polovičatý život. A preto sa začala snažiť.. o niečo. A z toho niečoho sa vykľul jej prvý pohyb.*
Yui: *Nemůže si pomoct. Vzpomíná na to co bylo dřív. Vzpomíná na dětství a svůj neustálý strach i to, že byla často od krve. Nemůže během úplňků vůbec ven z domova v Jiga. Takže využívá místnosti, kterou našla ve sklepě. Zrovna nyní naštěstí ne. Není tu ještě stále nikdo, kdo by jí během těch stavů uklidňoval. Navíc jí trápí mnoho věcí, které se snaží si nepřipouštět. Kaede má děti. Děti kvůli nimž se s ní nevídá. Nedávno právě doma jí něco nabídla. Jaké bylo zklamání, uvědomit si, že naděje byli plané. Že to bylo jen gesto ze soucitu. Gesto ze soucitu, které tak spíš jen ublížilo.*
---------: --.......
Kikumi: *Jen mlčky na její slova přikývla a než stačila něco říct byla Mikoto pryč. Smutně se pousmála a zamířila opět k oknu načež následně zamířila na střechu. V dlaních si smíchala trochu jílu a jakmile se během chvilky ocitla na střeše pomocí Kibaku Nendo vytvořila sochu ptáčka, kterou následně zvětšila do jílového orla na kterého naskočila míříc z vesnice. Chtěla odtud co nejdříve pryč a v klidu popřemýšlet.*
Mikoto: Tak sa maj.. a myslím, že aj ja pôjdem. Toto miesto je až moc spomienkoidné na to, aby som tu pretrvávala dlhší čas. *Povedala smerom k nej a potom sa pre seba mierne uškrnula.* Škoda, že aj keď je človek na dobrej strane jeho minulosť je často minulosťou, ktorú je lepšie nespomínať. *Šepla si pre seba a následne schmatla jednu fotku položenú na stole. Potom sa pomocou Hiraishinu presunula do jednej z chodieb pod Sunou, ktoré kedysi ale vlastne aj teraz tak často využívala.*
Kikumi: *Jen mlčky přikývla. Nějak nevěděla, co by měla říci. Začala si dávat dohromady různé spojitosti, ale nezeptala se na nic aby si je potvrdila. V podstatě ji do toho nic být nemělo, ale záleželo jí na Naito, stejně jako jí záleželo na Nikuiovi. A to v jakéé byly oba situaci se jí nezamlouvalo.* Měla bych jít. Ještě musím dát vědět Nikuiovi,* poznamenala a pousmála se. Věděla kde by ho mohla přibližně snad najít a zbytek zařídí její pomocníci.*
Mikoto: Viem.. lenže.. už to nie je tá osoba. Je to niekto iný s jej schopnosťami a s jej "priateľmi".. *Šepla tak akoby hovorila o niečom dávno zabudnutom, niečom čo malo byť zabudnuté a čo už nemala nikdy otravovať jej život.* Neboj.. to, že si mi to povedala je pre ňu aj Hachibiho nepodstatné. Ona je pravdepodobne úplne iný človek a ani si ma nepamätá - dobre pre ňu. A Hachibi je momentálne jediný čo proti mne môže niečo mať. Ak jej nerozprával o jej minulosti tak pochybujem, že ona by sa tým nejak trápila aj keby zistila, že o nej viem. *Pokrčila s jednoduchosťou plecami.*
Kikumi: *Při její reakci překvapeně zamrkala.* Ty víš, kdo to je? *optala se značně překvapeně jelikož si z té poznámky odvodila, že se jedná o někoho koho zřejmě zná. Při posledních slovech sklopila pohled k zemi. Celkem litovala, že se o tom zmínila. Sice neřekla nic konkrétního, ale očividně to stačilo dost na to aby si Mikoto dala dohromady dvě a dvě, které ji unikali. Její slova ji jen potvrdily její hypotézu, kterou si po rozmluvě s Hachibim a Naito dohromady vytvořila.*
Mikoto: *Len ju pozorne počúvala a po otázke sa zaškľabila.* Ona to spravila.. *Začala sa celkom dosť smiať akoby jej preplo, ale len na menšiu chvíľu.* Gomen, nechala som sa trochu uniesť. *Pokrčila jednoducho plecami.* Reinkarnácia skutočne existuje. Aspoň v akej takej forme. *Prikývla jej na otázku. Trochu jej to ešte nedochádzalo. Že Sarij to vážne spravila, ale nemalo ju to prečo až tak nejak veľmi trápiť. Dobre.. ona spravila dosť zlého Sarij, lenže tá spravila to isté jej.. takmer.* Hachibi mal sakra dobrý dôvod na to chcieť aby si nič nehovorila. *Šepla len trochu a potom pokrčila plecami.*
Kikumi: Nejde o to, že bych ti nevěřila,* poznamenala a zakroutila hlavou přičemž si mírně povzdechla. Stále byla ve stresu po setkání s Kaitem, které se ji však povedlo odklonit na vedlejší kolej.* Jen jsem Hachibimu slíbila, že o ní nikomu nepovím a už jsem toho řekla víc než dost,* vysvětlila přičemž na ni upřela pohled, který však následně stočila směrem z okna.* Jiný Jinchuuriki? *poznamenala trošku zamyšleně.* Není toho moc, co bych věděla. Hlavní je asi to, že má na tak malé dítě velkou moc, kterou neumí ovládat. Dokud jsem ji v zemi močálů nepotkala s tím vlkem tak považovala Hachibiho za své svědomí.* poznamenala zamyšleně přičemž si ani neuvědomovala že by její slova nemusely dávat Mikoto smysl.* Řekni mi jedno...* načala přičemž k ní opětovně sklopila pohled.* Existuje něco jako reinkarnace?* vyslovila svou otázku, která ji už dlouho ležela v hlavě nahlas. V podstatě od chvíle, kdy ji ze slov Hachibiho i Naito přišlo, že žila už dřív. Navíc to dívka i v podstatě řekla.*
Mikoto: Pretože som mala pocit, že Hachibi bol.. *Trochu sa odmlčí a následne sa kúsok uškrnie.* ..v iných rukách. Ak mi neveríš dobre. Zistím si to aj sama. I keď pochybujem, že Hachibi by bol nadšený mojou prítomnosťou pri tej osobe. *Len tak pokrčí plecami. Vedela vždy, že ju nemal rád. Tak ako Sarij. Nemusel ju mať rád. Aspoň myslela. Alebo ju skôr neriešil. Pravdepodobne len vždy stál na strane Sarij..*
Kikumi: *Při její otázce zaváhala. Nechtěla porušit slovo, že o ní nikomu nepoví. Už tak toho řekla víc než dost.* Proč to chceš vědět?* odpověděla tedy otázkou. Sice jí celkem věřila, ale neznala ji natolik aby ji řekla něco, co by nějakým způsobem ohrozilo Naito. Sice byla nukeninem, což ji přišlo stejně jako v Nikuově případě přitažené za vlasy, ale budiž. Navíc tu byl Uchigawa a Yobidashi o čemž taky nevěděla jaký názor na to má i když tušila, že v tomto směru mít obavu nemusí.*
Mikoto: Nevieš o nej niečo? Alebo skôr.. povieš mi všetko čo o nej vieš? *Spýta sa jej bez okolkov. Proste to chce vedieť. Ten Hachibi ju mätie.. vie, že bol u Sarij. Ani nevie kedy sa to vlastne dozvedela, no vždy to nejak proste už vedela. Možno až pri boji nejakom čo viedli spolu.. alebo možno aj nie. Bolo jej to celkom záhadou.*
Kikumi: Jo, Hachibi,* přikývla jen jaksi automaticky.* Byl až překvapivě vstřícný v poskytování informací, bylo vidět, že mu na Naito celkem záleží.* poznamenala trošku zadumaně. Vrtalo jí hlavou proč jí vlastně o tom řekl. A to, že naznačil že Naito žila už dříve ji mátlo.*
Mikoto: Hachibi..? *Zavrčí takmer nepočuteľne a spýtavo. To ju teraz doháňa k otázke - čo je so Sarij? Zas niečo ona zmeškala? No.. bolo to celkom možné.* Takeo. Jasné. *Len tak k tomu pritaká a nič iné nehovorí. "Takže Ayano žije, netuším čo je so Sarij a za všetkým je zas Takeo," pomyslí si a vydá zo seba povzdych.*
Kikumi: Od jedné malé dívky z Iwy, Naito* odpověděla prostě a otevřela oči přičemž se na ní podívala.* Vím jistě, že v tom má prsty Takeo, Hachibi to řekl víc než jasně,* odpověděla jí. Už dávno ho přestala pojmenovávat Shichido. Mírně zatnula ruce v pěst, ale jinak své rozpoložení najevo nedávala. Podle toho, co věděla by se tedy měla jak Naito tak Ayano nacházet v Otogakure.*
Mikoto: Sila nikdy nemala mať zmysluplné využitie. *Šepla jednoducho a po tom čo povedala jej takmer zabehlo.* Ayano..? *Vydala zo seba potichu až vydesene, no potom sa trochu ukľudnila.* Kto ak sa smiem spýtať? *Opýtala sa otázku, ktorú pokladala za dôležitú. Nevedela či toho človeka bude poznať, no to jej bolo v celku jedno.*
Kikumi: *Chvíli jen mlčela a sledovala jak jde k oknu, které následně pootevřela a zatáhla žaluzie.* Je to k smíchu,* poznamenala tiše spíše pro sebe a úšklibla se.* I když se budu snažit jak chci tak nedokážu ani pomoci vlastním přátelům a lidem na kterých mi záleží,* dodala a zavřela oči opřejíc se o opěrku křesla.* K čemu je potom síla, když nemá smysluplné využití?* optala se na něco, co jí už dlouho vrtalo hlavou. Nečekala odpověď. Prostě se jen dostávala do té melancholie a mírné deprese, kterou měla v poslední době pořád. Moc přemýšlela, ale stejně se nedobrala odpovědi.* Mám jistou informaci, ale nevím či je pravdivá. Mluvila jsem s někým, kdo viděl živou Ayano...* změnila raději téma. Toto aspoň nebylo tolik depresivní.*
Mikoto: Ahá.. *Prehodila len a trochu si povzdychla. Potom sa mierne natiahla a následne vstala pričom došla k oknu a zatiahla tam žalúzie, no pootvorila ho tak aby dovnútra prúdil nejaký vzduch. Teraz zrovna nebolo vonku veľmi veterno a ani teplo, takže to vyhovovalo. Okrem toho, keď tak sa vždy našiel spôsob ako to vnútri schladiť.*
Kikumi: *Při jej odpovědi se usmála,* vyřídím a ráda,* pokývla hlavou přičemž se usmívala.* Já?* trošku překvapeně zamrkala.* Celkem dobře i když je stále spousta věcí nad kterými mě to nutí přemýšlet.* odpověděla a trošku pohodlněji se posadila.* V podstatě si v rámci mezí užvm svobody a snažím se co nejvíce zesílit a s tm učím i jiné aby byly silnějš,* odpověděla trošku zdlouhavě.*
Mikoto: *Zamyslela sa trochu a pousmiala sa.* Povedz mu, že som šťastná.. a že mám rodinu. Manžela, dieťa.. v podstate aj nevlastné deti hm.. *Odpovedala jej na otázky a kúsok sa usmiala.* A tiež mu prosím povedz nasledovné - raz keď to všetko skončí tak ho zoznámim s mojou rodinou.. jeho rodinou. *Šepla ešte, no potom akoby jej proste tak nejak "precvaklo" tak sa naladila opäť na svoju normálnu náladu.* A ty sa ako máš? *Spýtala sa jej len tak so záujmom.*
Kikumi: Já..* začala přičemž si trošku v duchu oddychla.* Ehm Nikui se mě na něco zeptal a já mu slíbila, že se mu pokusim odpověď zjistit. Chtěl vědět či máte nějakou rodinu a jste šťastná.* odpověděla trošku kostrbatě a pousmala se.* Bylo na něm vidět, že mu na tom záleží,* dodala s mírným úsměvem.* Vm, že mi do toho nic není, ale neptám se kvůli sobě,* pokračovala přičemž na ni upřela pohled. Byla v něm jistá žádost, ae i jakési odhodlání splnit sib.*
Mikoto: *Trošku jej to vyrazilo dych, no potom prikývla na znak toho, že chápe. V živote by sa ho nepokúsila ohroziť. Vedela, že keby sa Nikui vrátil do Suny, tak by Schichido nemusel byť k nemu nejak zvlášť zhovievavý.* No.. a pýtať si sa chcela na..? *Spýtala sa jej, bez nejakej inej reakcie na ten odkaz. Nemohla na to reagovať.. a hlavne.. teraz mala rodinu. Nemohla stráviť roky svojho života jeho hľadaním a podobnými vecami.*
Kikumi: *Pousmála se a přikývla.* Nejdřív bych asi měla vyřídit ten vzkaz, aspoň to lépe vysvětlí proč se ptám na co se ptát budi,* začala a musela nad svými slovy v duchu úšklibnout.* Předtím jste se mě ptala na Nikue, ale tehdy jsem neměla moc co říct no teď je to trošku jinak. Vzkazuje, že Vám odpouští, ale že by se nevrátil do Suny i kdyby mohl,* spustila až ke svému překvapení snadno. Odmlčela se. Najednou ji přišlo, že měla lépe volit slova. Zpomaleně ji došlo, že i když je to její syn tak je ale i Nukeninem. A jí začalo vrtat hlavou jak by na toto její oznámení mohla zareagovat. Bude to brát jako zradu vesnice? Nemyslela si to, ale nemohla to vyloučit. Zatím ji však bjen mlčky pozorovala. Ještě před tím než však začala mluvit přešla kam ji pokynula teď ji jen mírně nervózní sledujíc.*
Mikoto: Kľudne sa pýtaj.. *Zasmiala sa trochu a následne jej kývla hlavou k akémusi kreslu tam. Ona sama sa posunula trochu ďalej aby sa mohla oprieť o stenu. Postel mala odjakživa manželskú.. bola praktickejšia a nepadala z nej predtým. Okrem toho keď s ňou tam vtedy žil Nikui tak v menšom veku spával pri nej na posteli. Rozmýšľala čo také sa jej Kikumi chce spýtať a čo jej niekto odkazuje.*
Kikumi: *Ušklíbla si při zaznění hlasu, přesněji spíše slovům.* Ne,* odpověděla jen s mírným úšklebkem a otevřela dveře zavřejíc je za sebou.* Zdravím,* pousmála se trošku nervózně přičemž jazykem trošku nervózně přejela přes rty aby si je tak navlchčila. Všimla si, že má jiný účes a celkově jí přišla uvolněnější než minule. Pravda i když minule byla trošku jiná situace.* Já...* načala a v duchu si zanadávala, že to z ní leze jak z chlupaté deky.* Jsem se přišla zeptat na pár věcí a vyřídit jistý vzkaz,* dokončila větu čekajíc na reakci než bude pokračovat.*
Mikoto: Ešte dlho tam budeš stáť, Kikumi? *Zakričala k nej, aby ju počula a uškrnula sa. Pozerala smerom do stropu, no po chvíli si sadla. Nechce ležať zrovna, keď Kikumi vojde.. radšej sa na chvíľu posadí a potom si možno ľahne naspäť. Dnes na tom bola so vzhľadom celkom zaujímavo. Pokúsila sa vyrovnať si vlasy i keď zostali s miernymi vlnami a oblečenie zvolila niečo medzi bielou a hnedou, no viac do hneda. Krémová to rozhodne nebola.*
Kikumi: *Přešla po chodbě ke dveřím za kterými tušila Mikoto. Nějak ji nenapadlo, že by tu mohl být i někdo jiný. Jak má vůbec začít? Sakra! Nad tím vůbec nepřemýšlela. Nadechla se a na chvíli se zastavila s rukou nataženou k tomu aby zaklepala. Jakmile se opět trošku uklidnila i z jiných důvodů než byla tato návštěva tak zaklepala čekajíc na reakci.*
Mikoto: *Začula niečo.. konkrétne v izbe, do ktorej teda ona moc nechodila. V hosťovskej. Použila preto jednoducho Kagura Shingan a následne sa uškrnula. Len čakala kým osoba vyjde z tej izby, pretože vedela, že sa hýbe smerom k dverám. "Kikumi.. čo tu robí..?" spýtala sa sama seba v duchu, no nejak viac to zvlášť neriešila. Trochu si zívla a hodila sa aj chrbtom na postel. Pozerala smerom k tej izbe a čakala.*
Kikumi: *Po zdi se bez problémů dostala až k oknu, které bylo jak bylo tehdy řečeno opravdu pootevřené. Bez problémů ho tedy otevřela úplně přičemž si dala záležet aby co nejhlasitěji klaplo. Chtěla aby to bylo dobře slyšet. Seskočila tedy do pokoje a rozhlédla se. První, čeho si všimla byl prach. To ji ale tak neudivovalo jelikož si dobře pamatovala, že jí bylo řečeno že se málokdy využívá. Zamířila ale rovnou ke dveřím. Před nimi se však zastavila a nadechla se.* "Jak asi bude reagovat?"* pomyslela si opětovně a stiskla kliku procházejíc na chodbu.*
Mikoto: *Strhla z postele akúsi plachtu, ktorú cez ňu mala a sadla si na ňu. Pod plachtou samozrejme prach nebol.. takže to bolo dobré. Následne sa trochu pousmiala a použila Jikan na prach v okolí. Posunula ho v čase dozadu, takže úplne zaprela jeho existenciu a nechala ho zmiznúť.* No.. tak je to lepšie.. *Pousmiala sa jednoducho a následne si trochu zívla. Rozmýšľala nad tým či si odtiaľ nezobrať nejaké veci, no keď si pozrela čo všetko tam mala tak veľmi ľutovala, že nad tým vôbec uvažovala. Spomienky z minulosti sa jej totiž celkom nakopili keď to všetko videla..*
Kikumi: *Byla už klidnější i když to mělo daleko k jejímu obvyklému stavu. V ruce třímala papírek s adresou a počítala domy. Tam. Tam to je. Díky Chakra Kanchi no Jutsu i věděla, že tam někdo je.* Fajn,* nadechla se a pousmála se. Najednou ji bylo o něco líp. Zamířila tedy k tomu oknu, které ji Mikoto tehdy popsala i když se jí představila jako Suzume.*
Mikoto: *Už dlho sa tam chcela ísť pozrieť. Ťahali ju tam spomienky a aj tak tam potrebovala ísť. Použila podzemné cesty, aby ju nikto nevidel - samozrejme.. aj tak ich používala vždy. Nebolo také ťažké sa tam dostať. Dnes nemala nejak zvlášť dobrú náladu, no snažila sa aspoň trochu niečo robiť. Popri všetkom.. potrebovala aj trochu oddychu. Teraz brala dokonca skôr veci v nemocnici než ako ANBU. Nejakým spôsobom sa už konečne dostala do domu a tam sa poobzerala. "Hm.. trochu prach.."*
Kikumi: *V duchu si nadávala. Musela, hlavně proto aby tak zahnala jiné myšlenky. Měla sem jít hned a na hřbitov se vůbec nechodit dívat. Pak by se toto všechno nestalo. Zatnula zuby snažíc se to vytěsnit z hlavy. Nikui. Teď udělá to, co slíbila. Mířila na adresu, kterou ji dala Mikoto. V podstatě se tam v koutku duše i teď chtěla schovat. * "Uklidni se,"* chlácholil ji Sanbi, kterému se její stav pranic nezamlouval.* "Snažím se,"* odpověděla mu jen procházejíc vstupem do klanu.*
-------: ,,,,,,...
Kikumi: Jasně,* přikývla jen a vykroutila se mu přičemž se postavila na nohy a protáhla se. Přešla k domu a opřela se zvenku o zeď.*
Kaito: Dobře....počkáš mě tady? musím si něco zařídit
Kikumi: Co máš furt s tím nošením?* optala se pobaveně, no neprotestovala.* Ale já nikam nechci,* zaprotestovala, když se opětovně ocitli před domem přičemž vzala do ruk masku.*
Kaito: a co kdybych tě nesl ? to by šlo? *usmál se , nečekal na její odpověd a vzal ji do náruče pak si vzal masku položil ji na kikumi a vyšli před jeho dům*
Kikumi: To je v pohodě jen se mi nechce nikam chodit,* posmála se. Přece jen měla velkou výdrž a toto by nebyl problém. Ne pro ni.* A bát se nemusíš,* pousmála se a trošku si protáhla ztuhlá ramena. Přehodila mu ruce okolo krku a spokojeně vydechla.* Nemám v plánu teď nikam chodit,* dodala s mírným úsměvem.*
Kaito: tak si odpočin já už se skoro budu bát spát aby jsi mi zase neutekla a já tě rok neviděl *jednou rukou ji chytl na záda a druhou na zadek pak se usmál a trochu začervenal jeho oči se neměnili měli stále rudou barvu*
Kikumi: Mě se nechce nikam chodit,* poznamenala pobaveně. Zhluboka se nadechla a bradou se mu opřela o hrudník přičemž se usmála.* Jsem utahaná,* dodala přičemž se o něj stle opírala.*
Kaito: Já? víš co chci já? mazlit se s tebou to mi příjde jako to nejlepší a nejsnadnější a taky nejkrásnější řešení a nebo mužeme jít ven se projít to už tak krásné není ale budu tam s tebou takže je to jedno hlavně né prosím mezi lidi nejlépe mimo vesnici
Kikumi: Hlady neumřu,* poznamenala se smíchem a zavřela oči. Celkem by si odpočinula, no nechtělo se jí.* Jak chceš ty,* dodala přičemž se jí při jeho poznámce úsměv jen rozšířil.*
Kaito: *zasmál se* tak máš hlad nebo ne *svou hlavu položil na její rameno a do pravé ruky vzal pár pramínků jejich růžových vlasů* jak jsou krásné *přitiskl si ji víc k sobě a jeho oči z rudly*
Kikumi: *Zakroutila hlavou,* Hmm ani ne,* pousmála se a opřela se o něj.* I když bych možná něco zakousla,* dodala aby ho spíš přivedla na jiné myšlenky než byla pomsta.*
Kaito: *přitiskl ji k sobě* jednou ho stejně porazím "že? masaru a ty mi v tom pomužeš jednou náš den nastane a společně ho porazíme" no ale to už nebudu řešit *usmál se* nemáš hlad ? *znovu ji políbil*
Kikumi: *Přešla k němu. Fakt, že on políbil ji nechala zcela stranou. Nebylo to podstatné. Nevěděla co říct a tak k němu jen přistoupila a usmála se načež ho jemně políbila. Stále v tom tak nějak plavala. Nebyla si jistá, co vlastně cítí.*
Kaito: Pomsta je to jediné co chci díky němu jsem nevěděl co je to láska nikdy jsem necítil teplo jiného těla až do doby kdy jsem potkal tebe změnila jsi mě díky tobě vím co je to láska cítím teplo tvého těla nemužu se toho nabažit jsi první kdo mě kdy políbil
Kikumi: Když je to třeba,* pokrčila rameny na jeho poznámku a protáhla se. Zaslechla jeho šepot a stočila k němu hlavu.* Pomsta není řešení,* poznamenala jen a přimhouřila oči. Ach ano jak krásně se to říká!* Shukaku. Jediný Bijuu jehož jméno zná každý,* poznamenala si spíše pro sebe a přimhouřila oči. Podle toho co o něm slyšela je to blázen. No Hachibi byl normální. Až ji překvapil.*
Kaito: chjo......že tě to baví *povzdechl si a hlavu otočil na obrázek který spravila pak sklopil svou hlavu k zemi * nenávidím tě Shukaku *zašeptal si pro sebe* jednoho dne tě porazím a pomstím se *pokračoval v šeptání*
Kikumi: *Jsem v naprostém pořádku,* poznamenala a opětovně se soustředila. No teď už se jí nechtělo se opakovat. Využila tedy hned Sanbiho chakru a pomocí Jikanu dala do pořádku střechu. Jakmile byla hotová oprášila si ruce a seskočila na zem.* Hotovo,* zazubila se spokojeně.*
Kaito: oh.......gomene *pustil ji a udělal krok vzad pak si sedl do tureckého sedu na podlahu* měla by jsi si dát pauzu *usmál se a nasadil si masku*
Kikumi: *Soustředila se takže jeho poznámku ani neslyšela. Kolem ní se objevovalo víc rudé chakry, no nebyl to Kara Démon. Při jeho dotyku však instiktivně vyletěla. Přesněji řečeno se během okamžiku, který nemohl ani zaznamenat jelikož využila rychlosti unikající Bijuu chakry v kombinaci s její rychlostí tatakaistky se dostala za něj. Až teď ji došlo, že to je on.* Promiň, neslyšela jsem tě,* zamumlala a pousmála se.* Tohle mi nikdy nedělej,* dodala bez špetky humoru. Kdyby nebyli ve vesnici asi by i zaútočila. Z reflexu.*
Kaito: *přišel a hlasitě si povzdechl....* proč to děláš stejně se to nevyužije *pak si sundal masku odhodil jí na zem chytl kikumi ze zadu na prsa a přitlačil ji k sobě pak si svou hlavu položil na její rameno*
Kikumi: *Pustila se tedy do práce. Vyměnila okno a jedno přidala takže se tam dostalo mnohem víc světla. Dále k nim pomocí Gugenu přidala tenké záclony a ke kraji i tmavé závěsy, které měli když bud chtít zatemnit celý pokoj. Na podlaze vytvořila parkety a na ně dodala měkký koberec. S jistou spokojeností zamířila z domu ven. Tam byla hotová a nyní to vypadalo jako normální dům. Zbývala už jen střecha. Ta bude nejvíc složitá. Vyskočila na ni a na chvíli se posadila přičemž se koncentrovala. Hodlala to udělat naráz a to bude vyžadovat trošku víc chakry. Kolem jejího těla se začala trochu uvolňovat rudá chakra Kara Démon, no neobalila ji jen z ní ucházela do okolí.*
Kaito: *odešel do obchodu...*
Kikumi: *Jen s mírným úsměvem přikývla.* "Hodláš to tu vzít do parády?"* poznamenal pobaveně Sanbi.* "Jop,"* odpověděla mu ve stejném duchu i když to myslela vážně. Už si začala vypočítávat, co všecko udělá. Tak stěny už byli v pořádku. Ještě jí zbývá podlaha a strop, co se týká konstrukce domu. Sanbi ji ochotně propůjčil svou chakru, koneckonců neměl důvod to neudělat.* "Nějaké záclony, osvětlení, nábytek..."* začala si v duchu vypočítávat, co všechno udělá.*
Kaito: tohle vůbec neřeš *zasmál se a nasadil si masku* skočím do obchodu pro něco k jídlu aby má paní netrpěla hlady *otočil se k ní zády a vyšel směrem ke dveřím*
Kikumi: To tmavé místo se mi nelíbí. Chce to tu oživit,* poznamenala a zavřela na chvíli oči. Pro jistotu si vzala trochu chakry od Sanbiho a jakmile si představila co chce pustila se do práce. Přešla k první stěně a pomocí Jikanu ji vrátila do podoby, kdy se dům postavil takže byla jako nová. To stejné udělala i se zbývajícími třemi stěnami. Tím ale nekončila. Postupně procházela po celém domě a za pomocí Jikanu opravovala věci kterých se dotkla. Jistě, mohla některé vytvořit nové, ale nechtěla nic měnit pokud si to nebude přát. Momentálně používala Sanbiho chakru takže jí to nevyčerpávalo.* Nelíbí se mi, že bydlíš v takovém domě,* poznamenala během práce.*
Kaito: ehh.....nechceš se projít nebo jít někam jinam než být na tomto tmavém místě není to tu pro dámu vhodné *pousmál se ,poklekl a políbil její ruku*
Kikumi: *Pousmála se. Opravdu teď on uklidňuje ji? * Teď chvíli zůstanu ve vesnici,* odpověděla nakonec a pousmála se.* A potom se uvidí,* dodala a pevněji ho objala. Hlavu si opřela o jeho hrudník a zavřela oči. Takhle jí bylo skvěle.*
Kaito: Tak....jak to tedy bude? je to jen a jen na tobě každopádně jak už se rozhodneš jakkoliv žádné svoje rozhodnutí si nevyčítej a nenech si ho rozmluvit to je taková menší rada do budoucna *usmál se ale během chvilky jeho výraz z vážněl *
Kikumi: *Trošku váhavě mu oplatila polibek. Stále to v ní vyvolávalo zmatek ale už si zvykla.* Nevím, co se děje a to je to co mi vrtá hlavou,* odpověděla tiše. V souhrnu to byla vlastně pravda. Netušila co se děje a to bylo horší než kdyb to věděla a bylo to něco špatného.* "Sharingan..."* pousmála se pro sebe v duchu. Věděla, co to Doujutsu časem dokáže alespoň něco tedy. Nebezpečná věc proti které by měla najít obranu. Celkově proti Genjutsu a nejenom těmto očím.*
Kaito: vyber si jedna z možností se uskuteční a je mi jedno jaká *usmál se a znovu ji políbil* vím že z toho moc velkou radost nemáš ale já ted s tebou sdílím osud takže mi řekni co se děje vím že je něco špatně podle výrazu v tvých očích *v očích měl aktivovaný 2 tomoe sharinganu*
Kikumi: *Při polibku na chvíli zadržela dech.* Ne, to nechci* zakroutila mírně hlavou stále udržujíc oční kontakt. Jak mu to má vysvětlit? Neví nic a tak je to lepší.*"Nechci mu ublížit,"* pomyslela si a ruce přesunula na jeho záda.*
Kaito: půjdu s tebou at chceš nebo ne a jestli mi utečeš tak se prostě stanu nukeninem hmm *sundal si masku a políbil ji pak masku odhodil na postel a díval se kikumi do očí* je mi to jedno když to bude nutné zemřu ale pro tebe *usmál se*
Kikumi: Je to příliš složité,* zamumlala se sklopenou hlavou.* Neříkám, že jsi neschopný o to tu nejde,* dodala a nadechla se.* I informace jsou v dnešní době nebezpečné,* dodala a otočila se k němu přičemž se mu opřela o hrudník hlavu stále svěšenou.* Nedokážu jen tak sedět ve vesnici a nic nedělat. Už jsem si zvykla na svobodu a udělám vše pro to aby mi zůstala. Nechci se vracet do Otogakure. Je to jako pomyslná hrozba co mi neustále visí nad hlavou. ALe nejhorší je, že nevím, co se děje. Je příliš velký klid. Jako by se něco chystalo. Proto nedokážu zůstat na jednom místě. Ráda bych tě vzala s sebou....*zmlkla. Ne nemůže ho vzít i kdyby chtěl. Skousla si ret. Tohle bylo jako mučení.*
Kaito: co by se mi mělo stát? nejsem až tak neschopný ninja a jestli bude nějaká možnost abych mohl být s tebou tak ji využiju at je jakákoliv jen chci být s tebou tohle mi už prosím nedělej *přitiskl ji k sobě*
Kikumi: *Prudce se nadechla, když ji chytil kolem pasu a zastavila se Stále měla sklopenou hlavu.* Já vím... a není pro to omluva... já jen...* začala no po chvíli zmlkla. Jak to má vysvětlit? Má říct, že prostě nedokáže žít ve vesnici, že ji něco táhne pořád dál dokud nezlikviduje nebezpečí v podobě Takea? Že je tak často pryč ab nabrala co nejrychleji sílu a dokázala se ho zbavit? Jistě, nezvládne to sama. Je příliš mnoho věcí, které se prolínají a ještě víc věcí o kterých nemá ani tušení.* Nechci tě do toho zatahovat,*zamumlala tiše a zavřela oči. Nehýbala se jen zhluboka dýchala.* Nechci aby se ti něco stalo,*dodala po chvíli jako kdyby to snad měla být omluva.*
Kaito: p.počkej *vykoktal a chytl jí kolem pasu* prosím neodcházej já to tak nemyslel vlastně jsem chtěl říct že jsi mi chyběla a byla jsi pryč moc dlouho já...myslel jsem že už se nevrátíš slíbila jsi že tu budeš se mnou víš jak je strašné probudit se a skoro rok tě nevidět bez jediného slova
Kikumi: *Cítila se strašně. Proč tohle dělá? Je to její vina. Byla pryč moc dlouho. Sklopila pohled a na chvíli zavřela oči.* Je více než jasné, že mě tu nechceš,* zašeptala při jeho tónu a zvedla se.* Půjdu...* dodala bezvýrazu a zamířila k prázdnému rámu dveří.* "Aspoň mu je spravím,"*
Kaito: ty chceš vůbec s někým mluvit? *ozvalo se z peřiny * oh tak to pardon *odhodil peřinu posadil se a spravil si masku* lepší?
Kikumi: *Gugenem si vytvořila stoličku a na ní misku s vodou a pár obvazy. Tušila, že je bude potřebovat.* Nechci mluvit s dekou,* poznamenala tiše, když měla vše nachystané.*
Kaito: *nevěděl co má říct a pořád ležel pod peřinou a brečel*
Kikumi: *Pustila ho a povzdechla si. Nechala ho pod dekou a raději se soustředila na to, co vyhodil. Vzala opatrně rámeček do ruky přičemž si dala pozor, aby se nepořezala o sklo. Jikanem vrátila rámeček s fotkou do původního stavu a položila ho na jeho původní místo. Konečky prstů přejela po komodě na které to bylo a přešla k posteli. Neunikly jí krvavé kluby.* Přišla jsem za tebou,* zopakovala a posadila se na okraj kde věděla, že se právě nenachází žádná část jeho těla.*
Kaito: měla by jsi mít důvod *uvolnil se pak se odtrhl a fotku svých rodičů vyhodil do odpadkového koše pak přešel k posteli a svou hlavu schoval pod peřinu*
Kikumi: Nic. Nemám žádné povinnosti vůči vesnici,* odpověděla a pousmála se.* Přišla jsem za tebou,* dodala, což byla pravda. Stále ho však držela i když se zřejmně víceméně zklidnil.* Musím mít důvod?
Kaito: Kikumi...kdo jiný by sem za mnou vešel spíš kdo ze mě nemá strach *jeho oči trochu z tmavli pak si utřel slzy a nasadil si masku* co máš dělat v suně tentokrát že jsi sem zamířila?
Kikumi: Protože si ubližuješ,* odpověděla stejně tichým hlasem jako předtím.* Neopustila jsem tě,* dodala. Sice byla dlouho pryč, ale slíbila, že se vrátí. Mírně jí zčervenaly tváře, když si vzpomněla kdy ho viděla naposled.* Už mě neznáš?* optala se o něco hlasitějším a jasnějším tónem přičemž pootočila hlavu tak že se nyní opírala tváří o jeho záda.*
Kaito: *otřepal se* proč ? mám vůbec nějaký důvod? *zašeptal jeho ruce se třepali a zed už byla celá omlácená z rukou přesně tam kde měl klouby mu tekla krev* každý mě opustil proč vlastně žiju? *pošeptával si a jeho tělo bylo studené* kdo vlastně jsi že máš odvahu sem vstoupit?
Kikumi: *Teď už slyšela, co si mumlal. Projela jí vlna provinilosti. Zřejmě ji neslyšel a ani si jí nevšiml. Sotva postřehnutelným pohybem se dala do pohybu. Za posední dobu se její rychlost celkem zvýšila. Zezadu ho objala a obličej zabořila do jeho zad.* Přestaň,* zamumlala přesto ji však bylo dobře slyšet.*
Kaito: *jakoby si jí nevšímal a pořád pokračoval ve své aktivitě (mlácení do stěny) přitom pořád pokračoval ve svých slovech* proč musím být sám *potom se otočil k obrázku svých rodičů co měl na stole a rozbil ho*
Kikumi: *Se strachem z toho, co se tam děje se dotkla dveří přičemž je Jikanem změnila v prach. Bála se toho, co najde, ale pohled na Kaita, který mlátil do zdi a po tvářích mu stékali stružky slz ji vzal dech.* Kaito?* zašeptala přičemž zůstala v šoku stát v rámu dveří. Neslyšela, co si mumlal, no to teď pro ni nebylo podstatné.*
Kaito: *v domě byl kaito který bušil do stěn domu ruce měl od krve a z očí mu proudem stékali slzy jeho oči byly uplně světle červené * proč,proč musím být vždy sám proč mě všichni nenávidějí *šeptal si tichým hlasem*
Kikumi: *Pokračovala ulicemi snažíc si vzpomenout kudy přesně to bylo. I když na druhou stranu to nebylo zase tak těžké, stačilo jít stále dozadu směrem ke kraji vesnice. Když se však přiblížila dostatečně blízko, že už dům viděla zamračila se. Na domě byla krev a ozýval se od tama hluk. Zamrazilo ji. Se strachem, co se děje vyrazila co nejrychleji k domu přičemž zapojila i Shunshin.*
Kaito: *v jeho domě byla tma rozbité okno a na stěně krev venku se válela olejnička co tam kikumi nechala naposled z domu se ozývali hlasité rány*
Kikumi: *Už to byla celkem dlouhá doba, co byla ve vesnici naposled. Vlastně se sem vracela hlavně kvůli dvoum lidem. Trošku ji sžíralo svědomí, že byla pryč takovou dobu. Skoro půl roku. Zjistila pár zajímavých věcí a potkala různé zajímavé lidi, ale stejně ji trápilo, že byla pryč tak dlouho. Na druhou stranu, ale nechtěla moc zůstávat ve vesnici. Se smíšenými pocity prošla branou klanu Jiga míříc ke Kaitově domu. Jen doufala, že ho tam najde.*
Rpg: ukončeno
Niox: *Promne si čelo, protože to je přesně to čemu se nyní potřebuje vyhnout. "Jakoby nás zajímali, když si nemohu zde dovolit střet.." povzdechne si opět.* Tak nezapomeň na to co jsem řekla. Někdy jindy, když tě potkám venku.. *Procedí k němu tiše srkz zuby a dá mu pohlavek. Potom se rozejde pryč aŤ už trefila jeho hlavu nebo ne.*
Kaito: ne *řekl tvrdohlavě a obejmul ji * jdu s vámi nemám co na práci a nechci byt sámvím že nás sledují jsou dva v křoví *pošeptal ji měl v očích aktivovaný první tomoe sharinganu * prosím chci jít s vámi
Niox: *Došlo jí náhle že je v trochu ošemetné situaci. " Ale jo já vím moc dobře, že už od vstupu jsme, coby cizinci sledováni.." povzdechne si.* Ehm.. Dobrá. Víš, jak to provedeme? *Přijde k němu blíž a nakloní se k jeho uchu.* Až se někdy potkáme někde venku.. Tak tě někam vezmem a nebo začnem rovnou tam.. Myslíme si, že zdejším by nebylo mc po chuti, kdyby jsme odsud vyšli i s tebou. Takže bude lepší enchat to pro příště.. *Zašeptá mu tiše do ucha a pevně doufá, že jí nikdo neslyšel. Na to se mu chystá dát pohlavek pro pokus o zastření toho, že s ním mluvila.*
Kaito: tak kam tedy pujdem sensei? *usmál se a následoval ji vypadalo to že ji plně věří i když ji skoro vubec nezná , prostě ji bez jakýchkoliv komentářu následoval * kde budeme spát? *zeptal se jelikož se blížila tma *
Niox: Ne.. ZDe nebudeme setrvávat. Zajdem si někam nedaleko vesnice. *Mrkne na něj. "To tu fakt nikdo není?.." pomyslí si. "Ehm.. Víš, že při průchodu bránou téhle vesnice jsme na nás cítili hafo pohledů, že?.." ozve se zakřiknutě, ale důležitě Asset. "Nu..Ano.. Ale ty nás můžeš stíny skrýt ne?.." doufá v to. "No to právě nevím zda je nejlepší nápad, vždyť jsem vaší tajnou kartou, ne?..A nevíme co vše tam je..." poznamená Asset. Situace se mu očividně vůbec nelíbí.* Nu dobrá zdá se, že našemu společenství se to příliš nezdá... Tak co napadá tebe? Někam, kde není tolik živo ne? *Zakření se omluvně. "Protentokrát vyhovím tvé starostlivé prosbě opatrnosti, ale příště už ne.." pokývne si pro sebe k Assetovi. "Tvojí prací je mne chránit ne radit..Tuším-li správně, že?" nadzvedne během rozhovoru myšlenkama, obočí. Navenek vypadá dost nepřítomně.*
Kaito: Jiga?! "nevím že takové jméno existuje nu což proč by mi lhala" arigato Jiga-senpaim*usmál se a podíval se na ni* a kam tedy vyrazíme? pujdeme daleko nebo zustaneme někde tady?
Niox: Já jsem.. Ehm.. Říkej mi prostě Jiga. *Zazubí se a doufá, že jí to vyjde. "Mohl by se tak přeci i někdo jmenovat, ne jen tohle místo, jak říkal.. Bo se mýlíme?" pomyslí si, ale ostatní mlčí.*
Kaito: Vážně by jste mě někam vzala? * začal jásat * "jen jestli to není sranda to abych zase někomu naletěl" *nechal figurínu figurínou a přiběhl k dívce* a jak se vlastně jmenujete? já jsem kaito *usmál se*
Niox: Pověz.. Proč se patláš s něčím takovým? Nechceš takhle náhodou spíš lepší trénink a jít si zkusit se pustit do křížku s něčím, někým živým? *Sjede znechuceně to co dělá. "Takhle netuším zda by vůbec mohl přežít pokud by se pustil do křížku s někým venku.." konstatuje. "Taky si myslím.. Ty chceš toho cizince vzít někam na zkoušku ven, že?" ozve se Asset zvědav. "Jop... Tušíš správně." odkývne mu to.* Nechceš takhle náhodou jít někam na vycházku? Pozvu tě na nějaké jídlo jestli chceš. *Začne s jakýmsi lákadlem a jen doufá, aby jí nikdo neslyšel, aby tu nebyl nikdo, kdo by poslouchal co říká.*
Kaito: * přestal se vybavovat a vrátil se na treninkové pole vytáhl svuj menší meč a utočil na gumovou elastickou figurínu přitom vždycky očkem nakoukl na neznámou dívku* "stejně by mě zajímalo co tu chce"
Niox: A to znamená co, že jsi z klanu JIga? *Zastaví se a ohlédne se po něm nechápavě, jelikož nechápe důvod, proč jí odpověděl tím z jakého klanu je.* A jen tak mimochodem, když už jsme u toho.. My jsme z klanu Hazeki. Nebo alespoň naše jedna část.. *Zamyslí se a na to opět vykročí. Dává si pozor, aby se nikomu omylem nevpletla do cesty, kdyby se tam odkudsi někdo vynořil.*
Kaito: Já?! já jsem z klanu jiga * pořád si není jistý co tu chce * Tak řekneš mi už konečně co tu pohledáváš? "hmm"
Niox: A co tu chceš ty?! *Opáčí na oplátku v klidu. Vejde přitom hloubš do prostor klanu Jiga, aniž by si uvědomovala, že to je prostor klanu. Zvědavě se rozhlíží, jakoby to viděla poprvé, což je v jejím případě holou pravdou. "Vypadá to tu celkem zajímavě.. Myslíš, že tu můžem náhodou narazit na onu osobu chlápka, který o nás nikdy neprojevil zájem?.." ťuká si zamyšleně prstem po bradě.*
Kaito: *jenže ji slyšel moc dobře díky sharinganu odezíral něco málo ze rtů, znovu na ní něco viděl kromě její krásy také zlo a tušil co vyznává za víru už věděl že má sharingan a je nebezpečná* co tu chceš?! * procedil mezi zuby at se ujistí že má sharingan *
Niox: Tss.. *Odvrátí se od něj a vydá se dál od keře. Začne zrovna dost kriticky prohlížet tu cvičnou figurínu. "Copak tohle je dobré na trénink?.. Není lepší učit se v běhu, jak říkává Tomeo? A vůbec já se tak učím, učila a učit budu. " odvrátí se rozhodně od něčeho co považuje za slabotu. Poočku se ohlédne po tom zdejším klukovy, kterého načapala za keřem. "Nějak se mi nezdaj ty jeho pohledy.." zježí se jí krátce srst kočičích uší.* Co je tohle za místo, že je tu tohle a vůbec, že tu není takovej frmol a momentálně jsi zde jen ty... *Pronese bez otázky ve slovech, protože nečekala odpověď. Hlavně neměla v úmyslu se ničeho domáhat. Nespoušěla ruku z jílce svého meče. Nyní po jílci bubnovala v rytmu dle svého rozpoložení, prsty.*
Kaito: * znovu použil sharingan a díval se na ni * tak promin ty nejsi od nás co tu pohledáváš? " má také sharingan?" * nasadil si znovu kapuci * " pěkná prsa " * čekal co bude dál *
Niox: Hej! *Drcne do něj rukama o hruď, protože si všimla toho, jak moc si jí prohlíží a hlavně se jí nelíbilo, jak příliš dopodrobna. Uši na chvilku stáhla dozadu, načež je měla zas normálně.* Tohle nedělej... nebo toho budeš litovat. *Vytáhne kreditku v jedné ruce a naznačí jí, že by mohl přijít též o hlavu se zubatým vyceněním zubů klanu Hazeki. Nakonec se mu otočí zády a vykročí dál na průzkum.*
Kaito: * vylezl z keře * G.Gomene *vykoktal a díval se jí do očí* "je to asi špatné" *zrušil sharingan a sundal si kapuci přitom pořád hledal nějaké vodítko nebál se podívat i na místa kam se tu neslušelo trochu se začervenal ale po hledání žádné vodítko nenašel*
Niox: *Střihne ušima, když náhle zaslechne pohyb čehosi vedle sebe. Zastaví proto a zadívá se do keře. Oči má dvoubarevné. Jedno je zeleno modré a druhé žluté. Na čele má tvar půlměsíce stejně, jako Kitsune. Shunshinem se rychle přesune za ten keř dle svých možností. Nedívá se do něj, ale stojí tam a kouká před sebe.* Vylez ven! *Pronese a mezitím, jako pohrůžku má okamžitě v rukách mezi prsty tři senbony, coby náhradu místo drápů.*
Kaito: * kaito se nacházel ve větším keři hned potom co odskočil od treninkové figuríny upřeně se díval svým sharinganen na neznámou krásnou dívku* "co když je nebezpečná" * chtěl někoho varovat ale viděla by ho tak radši vyčkával upřeně se na ní díval jestli nenajde nějaký detail odkud by mohla ta dívka být, líbila jse mu to bylo jasné ale nevěděl co má za lubem*
Kaito: *Kaito ji zpozoruje a něco se mu nezdá svým sharinganem si ji prohlédne ale nikdy ji ve vesnici neviděl, začal ji špehovat*
Niox: *Bylo to prvně co se odvážila někam jít hloubš co se týká vesnic krom dětství, kdy navštěvovala ve vyjímečných případech Kirigakure, kde se mísila s ostatními děcky. Věděla, že jí zde nebudou znát, protože jí nezná žádná vesnice. Nikdy v nich nebyla zaregistrována. "Dá-li se to tak říct tak je výhodou, že jsme se narodili venku.." má ruce za hlavou a přitom prochází večer ztichlou ulicí do níž ze zvědavosti zašla. Zrovna totiž šla po stopě ničeho. Jenže nakonec se oprostila od té nepozornosti. Jednu ruku vrátila zas na již tak moc zapamatovaný jílec své zbraně, která jí dělá společnost skrze důležitou. Kolem krku má viditelně znamení Samurajů na přívěšku. "S tímhle místem měla společné cosi zrádkyně a naše bývalá teta.." vzpomene náhle Uchigawa no Oni a okamžitě zostražití. "Za ty roky co zradila by nás neměla poznat.." uklidní náhle splašené srdce Niox.*
Kaito: Sharingan! * užije svoji schopnost *
Kaito: *kaito trénoval ve svém klanu aby se co nejdříve stal geninem strašně moc se těšil na svoje mise a jak všem dokáže co umí*
Shoutboardy končí. Více zde.