Přidej zprávu »
---: Konec
Kein: *"Přírodopis, medicína, techniky pro začátečníky, okultismus..." Opakuje vývěsky nad jednotlivými odděleními. Na okultismem se musí chvilku pozastavit. Krom umění ho zajímá právě takové téma; pohádky o všemožných bozích mu příjdou tolik zajímavé zejména proto, že to nemusí být tak úplně pohádky. Ten slavný Sennin sice udělal několik dost vyjímečných věcí, ale nepochybuje, že existuje někdo mnohem větší. Někdo, kdo dal Rikudou Senninovi takovou moc, aby vytvořil měsíc... ale kdo? Dobře ví, že takovou knihu nemůže z knihovny odnést bez toho, aby o tom někdo věděl a v knihovně taky nebývá takové soukromí, aby si ji pečlivě přečetl. Proto tedy s tenkým povzdychem pokračuje dál do oddělení s gastronomií. Tam nehledě na názvy prostě vpraví výtisky kam se mu jen zlíbí. Ty knihy si stejně půjčuje jen jeho opatrovník, kdo tedy pozná, že nejsou seřazeny? Cestou zpět mine dalších několik regálů, opět se nechá nohama nést s jistotou až ke knihám o umění. Máme tu knihy o rozvoji jako takovém i o stylech jako takových, no jeho ruka momentálně prahne jen po notách. Popadne křiklavě žlutou vázanou knihu, která je na něj sice moc tlustá, no on se beztak zajímá jen o tu část s notama, zpěvník jako takový mu je absolutně k ničemu. Knihu jen tak zběžně prolistuje, zda je to ta pravá. Inu, soudě dle toho, že skutečně obsahuje noty to vážně ona bude, vyrazí tedy rovnou za tou nesympatickou knihovnicí, která si s každým jiným tak úžasně rozumí. Jen on je takový introvertní a stydlivý. "Nechce se mi s ní mluvit." Mlaskne nevzrušeně o spodní patro. Ze všech disciplín na akademii zatím víceméně proplouvá. Možná není nenadanější, ale zároveň mu nic nedělá extra problémy, hodlá zbytek dne strávit nad úplně jinými stránkami, než nad těmi z učebnice. Blížil se pomalu ke stolku, kde seděla knihovnice, když tu se hlavou otočil doprava a uviděl tři starší dětí, jak si povídají mezi sebou. Rychle se postavil za regál s knihami a skrčil se tak, aby ho děti neviděli. Poslouchal chvíli, ale nebylo to nic zajímavého. Akorát se bavili o tom u koho budou dneska spát. Hned po chvíli potom odešli někam dál. Kein je nesledoval, přišlo mu už to zbytečné a navíc stejně musí domu na oběd. Postavil se tedy a šel opět ke stolu, kde byla knihovnice. Řekl že si knihu půjčí a ona jenom kývla. Pak mu dala jen upozornění ohledně toho, ať knihu nijak nezničí, jinak bude platit opravy. Kein jen přikyvoval a když už dořekla vše, tak se jen vydal domů, kde už by ho měl čekat jeho slavný oběd.*
--: --
Yumiko: *Obzerá sa v zrkadle svojej izby a skúma svoje nové oči. Ich farba jej nie je príliš po chuti, no to, čo jej poskytujú, je priam úchvatné. Na chvíľu svoje doujutsu aktivuje a jej uhol videnia sa neuveriteľne rozšíri. Vidí aj tam, kam by nemala. Začína sa s tým trochu stotožňovať, no nechce, aby to niekoho na ulici vydesilo. Deaktivuje doujutsu a v čiernom tričku a šedej sukni vyrazí von. Nemá so sebou svoju výbavu, keďže dnes má v pláne len študovať. Vojde do knižnice a zamieri k regálom s knihami o chirurgii. Vyberie si jednu, ktorá jej príde sympatická a posadí sa s ňou za stôl. Veci, o ktorých dodnes nepočula a ktoré sú pre ňu nové, si zapisuje do svojho už nevie koľkého zápisníka*
---: ---
Tatsuya: Dobrá určitě tak ahoj! *Zavolá na rozloučenou Tatsuya a po chvilce se postaví a vyrazí rovnou domů. Dokonce ho nějak netrápí, že ho zase čekají problémy s otcem. Je rád že poznal někoho nového. *,,Až se potkáme příště tak budu už Shinobi a určitě už nebudu takovej slaboch, jako jsem teď.“ *Pomyslí si v duchu Tatsuya a pokračuje v klidu domů. Je namotivován k tomu rychle zesílit. Tatsuya má poslední dobou dost důvodů zesílit jak jen to půjde a jak to dopadne, se teprve uvidí. *
Yumiko: *Uchechtne sa a prikývne. Postaví sa z lavičky a zodvihne ruku na pozdrav* Rada som ťa spoznala Tatsuya, no musím sa pobrať domov... Mám nejaké povinnosti kým sa mamka vráti... Ak už nie je aj doma. *Prehrabne si vlasy a otvorí bránku cintorínu* Ak chceš, zastav sa niekedy na čaj. Nájdeš ma v klane Ika. *Doplní a trochu zdvihne jeden kútik úst. Nebolo to najhoršie zoznámenie, no nijak zvlášť nadchnutá nebola. Avšak, jej schopnosti komunikácie s inými už aspoň nestoja za gulové* "Časom to bude určite lepšie..." *Pomyslí si, keď kráča smerom k sídlu klanu*
Tatsuya: Hm no možná že je to tak že tento život je opravdu zkouška jak říkáš. Třeba podle toho jak žijeme a co vykonáme tak taková nás čeká odměna nebo spíš další krok. Někdo říká nebe a peklo no to je hloupost. No stejně to jsou jen teorie, jak to doopravdy je zjistíme, až tam opravdu přijdeme. *Řekne Tatsuya a dívá se okolo sebe na to množství těch náhrobků. *Každý Náhrobek reprezentuje životní příběh. Přesněji jeho začátek, průběh a jeho konec. Hm ale kdyby to tam bylo jiné bylo by to rozhodně přijatelnější.
Yumiko: *Tatsuyove teórie jej dávajú vcelku zmysel. Jej matka verí v prevtelenie, no Yumi to nepríde príliš rozumné. Aký by malo zmysel sa tu neustále túlať a cestovať z jedného tela do druhého? Pousmeje sa pri predstave lepšieho miesta, než je toto. Na tom mieste určite spočíva jej otec a čaká na ňu* Myslím si, že ak je tvoja teória pravdivá, tak tento život je pre nás len skúškou. Ak počas neho vydáme zo seba len to najlepšie... V druhom živote nás čaká niečo lepšie. *Prehovorí a vzhliadne k nebu* Nemyslím si, že to bude nebeská záhrada plná ovocných sadov či iných sračiek, no rozhodne to bude lepšie. Musí mať nejaký zmysel to, že sme tu. No nie? *Spýta sa svojho spoločníka*
Tatsuya: Asi máš pravdu, že jsou i důležitější věci. *Tatsuya následuje Yumiko. Posadí, se taky na lavičku předci tam nebude stát. Její otázka ho ale donutí se zamyslet. Nad touto otázkou už se párkrát zamýšlel. Většinou po nakládačce od otce. A dokonce si vymyslel i teorii ale má strach to vyzkoušet. *No nejspíš ano. Dokonce mám i několik různých vět ohledně smrti. Některé jsem někde slyšel a některé mě jen tak napadli. Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem. To jsem četl v jedné knize, ale to není odpověď. No život po smrti podle mě je. Předci jen kdyby smrt byla konečná tak jaký smysl by měl vlastně život? Podle mě je po smrti život nebo neříkal bych tomu život ale spíš místo. Kde se odehrává další kapitola našich životů. *Tatsuya si pak uvědomí, že je taky možné že mluví už jako nějaký blázen a tak se jen usměje. *
Yumiko: *Pousmeje sa pri predstave, že by sa jej otec raz stal Kamekagem. Nebolo by to vylúčené s jeho skúsenosťami, no nemá v pláne na to myslieť. Čo je mŕtve aj mŕtvym zostane a nič to nezmení. Vzdá jej kompliment, no s Yumi to ani nehne. Nikdy sa príliš nezapodievala svojím vzhľadom* Vzhľad nie je jediná podstatná vec na svete. Sú aj dôležitejšie veci. *Poznamená na jeho pochvalu a odíde od otcovho hrobu ďalej. Posadí sa na jednu z lavičiek neďaleko a vyloží na ňu nohy, ktoré si pritiahne k telu* Myslíš, že existuje život po živote?
Tatsuya: Ou to je mi líto. Určitě by se jednou stal Kamekage. *Tatsuya si zkusí na okamžik představit jaké by bylo kdyby svého otce nepotkal. Kdyby byl mrtvý a ta představa byla rozhodně lepší než realita. Ale nemělo cenu to takto řešit. *Heh a určitě byl pěkný, když má tak pohlednou dcerku. *Tatsuya si říká, že malý kompliment se hodí, aby nemyslela na svého otce. Prostě je třeba změnit téma podle pohledu Tatsuyi. *
Yumiko: *Zaskočí ju to, čo chlapec povie. Nevie, čo si o tom myslieť ani kto by mu to tak mohol povedať. Nasleduje otázka, koho tu má ona a vystrieda ju ospravedlnenie. Pokrúti hlavou a spustí* Odpočíva tu môj ocko... Nepamätám si ho, lebo zomrel keď som bola ešte maličká. Poznám ho len z fotiek. *Povie bez akejkoľvek zmeny výrazu a dorazí k jeho náhrobnému kameňu* Bol to silný ninja, no pre neopatrnosť zvyšku tímu prišiel o život na misii.
Tatsuya: Ne nemám tam nikoho. Ale prý že když nebudu poslouchat a nevydržím to vše tak tu jednou skončím. Ale to jsou asi stejně jen plané řeči. Tedy doufám. *Odpoví Tatsuya. A zvědavost ho donutí se zeptat na to stejné. *Ehm a. Ty tu někoho máš? *Zeptá se trochu nejistě, protože se bojí, že by ji mohl nějak naštvat, že se odvážil zeptat i on anebo že by ji mohl i ublížit. *Zapomeň, že jsem se ptal. Mohlo by to být nemístné.
Yumiko: Neznie to zle. *Povie a stočí krok k opustenému cintorínu. Naposledy tu bola v deň výročia smrti otca. S mamkou mu každoročne zapaľujú kahanec a spomínajú na neho. Teda, prevažne jej mamka. Rozpráva rôzne príhody z minulosti a plače. Yumi vždy pichne pri srdci, no vie, že sa potrebuje vyrozprávať a vyplakať* Máš tu niekoho? *Spýta a, aby reč nestála*
Tatsuya: Hm ani ne. No vlastně napadá mě jedno, místo kde asi moc lidí nebude. Co takhle hřbitov? Hm nějaké mauzoleum. Uvnitř by to mohlo být určitě zajímavé. Na takové místa moc lidí nechodí ne? *Tatsuyu ani nenapadlo, že je to nevhodné místo už kvůli tomu, že to je určené pro truchlení nad mrtvými a pro odpočinek mrtvých. *i když asi to není dobrý nápad.
Yumiko: *Zvedavo pozrie na chlapca a spýtavo nahne hlavu do strany* Poznáš nejaké také miesto? *Spýta sa a trochu zvoľní tempo. Vytiahne z puzdra na zbrane kunai a začne sa s ním pohrávať. Nevie, čo od dnešku čakať, no pre istotu sleduje aj svoje okolie. Z matkiných príbehov, ktoré jej rozprával otec zistila, že existujú aj ľudia schopní napadnúť dedinu, preto musí dávať pozor na čokoľvek nezvyčajné*
Tatsuya: *Tatsuya následuje Yumiko. Sice netuší, kde by tak mohlo být málo lidí ale tak proč to nenechat na ní. Klidným a svižným krokem jde za ní. *A nebyla by dobrá střecha nějakého velkého domu v nějaké části vesnice, kde se nezdržuje moc lidí? *Navrhl Tatsuya. Předci jen nemusí na ní nechat úplně vše. Už teď dělá to že Tatsuyovi zařídila nějakou společnost a to je něco za co je jí vděčný. *
Yumiko: *Mykne ramenami keď jej povie, čomu by sa chcel venovať. Ona sama si tým nie je plne istá* Mne je to jedno. Hlavne niekam, kde nebudú ľudia. *Povie otrávene a rozhliadne sa po ulici. Dnes je celkom ruch, takže netuší, kam by vlastne šla. Odkusne si z pečiva a vyrazí neznámym smerom. Netuší, prečo toho chlapca ťahá vlastne so sebou. Ľudí nenávidí, no snaží sa socializovať. Ak ju omrzí, tak ho proste pošle do riti* "Snaď nebude dnešok len ďalším zabitým dňom..." *Pomyslí si namrzene a hodí pohľad na sáčok s pečivom* "Sakra, posledný..." *Zanadáva a povzdychne si*
Tatsuya: No já stojím názoru, že se budu držet toho, že bych mohl kombinovat Genjutsu a Ninjutsu. Nejdřív chytneš soupeře do Genjutsu a poté ho sejmeš nějakým Ninjutsu. *Tatsuya samozřejmě přijme její nabídku, že by někam mohli jít. Prostě ji následuje. *Kam bys vlastně chtěla jít? *Zeptá se zvědavě Tatsuya. *
Yumiko: *Pokrúti hlavou* Genjutsu nie je moja silná stránka. Venujem sa skôr ninjutsu, ide mi asi najlepšie. Z genjutsu ovládam len pár vecí. Nie je to niečo, čomu by som sa chcela venovať v budúcnosti. *Povie a postaví sa zo stoličky. Vezme si do rúk knihu, ktorú číta a prejde k členke personálu* Beriem si túto. *Oznámi a knihovníčka si zapíše číslo knihy. Takisto ju zapíše aj do Yuminho preukazu* Chceš sa ísť prejsť? *Spýta sa chlapca, zatiaľ čo stojí vo dverách knižnice. Netuší, či dnes stojí o spoločnosť, no za pokus nič nedá*
Tatsuya: Wau jsi opravdu báječná. *Pochválí ji Tatsuya. Tu techniku nikdy neviděl. A fakt že je to základní technika přeslechnul přes své nadšení. *Mimochodem já taky občas studuju, i když jde o věci, co se na Akademii neučíme. Zjišťoval jsem podrobnosti ohledně Genjutsu. Jednou bych rád nějaké ovládl. Ty nějaké Genjutsu ovládáš?
Yumiko: *Musí sa potichu zasmiať nad jeho odhodlaním. Je však rada, že niekoho inšpiruje k lepšiemu výkonu* Tak na to sa potom rada pozriem. *Poznamená a prepíše si do notesu ďalšiu otázku. Uvažuje, akú techniku by mu tu v knižnici mohla ukázať. Napadne jej len jediná technika. Chytí do ruky jednu z kníh zo stolku a postaví sa. Pomocou Shunshinu zrýchli svoju chôdzu a v okamihu stojí pri jednom z regálov. Rovnako rýchlym spôsobom sa vráti naspäť na svoje miesto a posadí sa* To bolo Shunshin no Jutsu. Technika rýchleho premiestnenia. Naučíš sa to čoskoro, je jednou zo základných techník. *Povzbudí ho*
Tatsuya: Aha tak takhle. Já to vše zvládnu sám. Už jsem se rozhodl. To zda budu Shinobi nebo ne mi bylo vždy ukradené, ale teď jsem se rozhodl, že budu silný Shinobi. A do půl roku se stanu Geninem. Určitě toho dosáhnu! *Tatsuya je zničehonic plný života a ne jako před okamžikem jako chodící mrtvola bez duše. *Hm ukážeš mi nějaké techniky? Nějaké co se na Akademii nenaučíme?
Yumiko: *Uvažuje, ako to všetko vlastne dosiahla. Chce mu to podať nejako zrozumiteľne, tak je chvíľku potichu, aby si utriedila myšlienky* Pilne som študovala, dosť aj pomimo akadémie... Veľa vecí ma naučila aj mamka. Suma sumárum - pilný tréning znamená rýchly postup. *Povie a vrhne sa k ďalším otázkam. To však prichádza nový príval otázok* Som z klanu Ika. A nemaj strach, ak sa budeš dostatočne snažiť, čoskoro budeš tam kde ja. *Trochu sa nad svojou poslednou vetou zamyslí. Kde vlastne je? Zatiaľ čelenku nemá, no čoskoro snáď mať bude*
Tatsuya: Takže budeš Genin wau. To jsem nečekal. Třeba se taky jednou stanu Geninem. Jak jsi to udělala? Vypadáš, že jsi určitě mladší než já a už budeš Genin? *Tatsuya sice nemá důvod stát se Geninem ale, když zjistí, že ona už bude brzo Genin tak se trochu stydí. *Tak to se taky brzo stanu Geninem. Určitě nebudu na Akademii další rok. To už si nemohu dovolit. Tak by mě zajímalo. Z jakého jsi klanu?
Yumiko: *Jeho sebaľútosť doslova odignoruje. Nemá to rada, no po skúsenostiach s Koreiom sa pevne rozhodla byť k ľuďom o trochu milšia. Nie všetci totiž musia byť spravidla dementní, jak Yumi zvykne označovať väčšinu z nich* Veci do akadémie ovládam už dávno. Momentálne sa už pripravujem na obdobie, keď sa stanem geninom. Momentálne sa venujem čítaniu nejakej odbornej literatúry... *Povie a znova otvorí knihu, tentoraz však na strane s otázkami a snaží sa odpovedať si na ne v duchu. Otázky, ktoré zodpovedať nevie, si prepíše do notesu a plánuje sa k nim vrátiť neskôr*
Tatsuya: Štěstí? To je něco, co se mi obloukem vyhýbá, ale nevadí. Já jsem už zvyklej. Jinak pěkné jméno. Já jsem Tatsuya Miyazaki. Rád tě poznávám. Co tu vlastně děláš? Učíš se něco do Akademie? *Tatsuya je zvědavý ohledně té dívky je zaujatý ohledně té dívky. JE pravý opak jeho nebo tak mu to aspoň přijde. *
Yumiko: *Zamyslene si ho obzerá a pokrúti hlavou* Žiadna hrdinka, ani bojovníčka. Len obyčajné dievča, ktoré má na háku. *Odpovie na jeho otázku okolo jej osobnosti* A čo sa týka tých bastardov, neviem. Keď ich je moc tak sa proste musíš spoľahnúť na šťastie, nič iné ti nepomôže. *Odhryzne si z ďalšieho bochníčku a zvedavo pozerá na chlapca. Snaží sa vybaviť si jeho meno, no mená nikdy neboli jej silnou stránkou. Chlapec ju však vyzve, aby sa predstavila* Yumi Hojou. *Predstaví sa a hľadí na neho červenými očkami*
Tatsuya: Heh díky za radu. A máš tam nějaké super kouzelné kombo jak sejmout všechny naráz? Jsi nějaká princezna bojovnice? Nebo nějak tak že? *Tatsuya si samozřejmě dělá pouze srandu. Ovšem dívka zaujala jeho pozornost. Takovou že si ani nevšímá knihy. *Ehm to je mi to blbé, že se tak prostě ptám ale jak se jmenuješ? *Zeptá se Tatsuya zvědavým hláskem a pozorně se dívá na Yumiko. *
Yumiko: *Odloží knihu na stôl a pretočí sa na stoličke tak, aby videla na Tatsuyu* Videla, bola svedkom. Ako mnoho iných... *Mykne ramenami a oprie sa o lakeť. Netuší, čo sa v takýchto chvíľach zvykne hovoriť* Nabudúce vykry jeho pravý hák a zaútoč z druhej strany. Ľavačku má nejak poškodenú v oblasti ramena, takže nemôže okamžite opäťovať úder druhou rukou... Len malá rada. *Zívne si a prezerá si chlapca pred sebou. Jeho zranenia moc nevidno, tak si pomyslí, že asi neboli až také vážne* Tí traja sú banda dementov, radi sa povyšujú nad ostatnými... *Doplní a vybaví si tváre chlapcov z ich triedy. Jeden horší jak druhý*
Tatsuya: * Tatsuyu překvapilo, že na něj Yumiko vůbec promluvila. Vlastně si ji ani nevšiml a tak se na ní podívá a pozorně si ji prohlédne. *Od nich? Nebolí oproti tá… *Tatsuyo to ani nedopoví, uvědomí si, co by mu asi tak otec mohl udělat, kdyby zjistil že, někomu řekl, co mu doma dělá. *Jinak děkuji za zeptání. *Následně ale něco Tatsuyovi dojde. *Vlastně jak jsi to věděla? Ty jsi to viděla? *Tatsuyovi se nelíbí představa, že ho tam někdo viděl, protože tam několik minut ležel na zemi a plakal. Sice to nebylo kvůli chlapcům, ale to ví jen Tatsuya. *
Yumiko: *Pretočí stránku na knihe a napraví si kapucňu šedej mikiny, pomocou ktorej zakryje svoje ružové vlásky. Všimne si pohyb v knižnici a spozoruje jedného zo svojich spolužiakov. Dostal po papuli pár dní pred ňou, aspoň pokiaľ Yumina pamäť siaha. Nijak sa do toho však nezapájala, bola rada, že si nevšímajú ju. Jej takisto nikto z problémov nepomohol, prečo by to mala robiť ona, no nie? Chlapec sa posadí neďaleko od nej, presnejšie do odľahlého kúta, kúsok od sedačky, na ktorej Yumi sedí. Tvári sa, že číta, no zaujíma ju, či je chlapec v poriadku* Bolí to ešte? *Spýta sa, pričom neodtrhne hlavu od knihy. Čosi málo si zapíše, nech to pôsobí, že je plne sústredená na knihu a v skutočnosti ju jeho stav nezaujíma*
Tatsuya: * Tatsuyo se rozhodl dnešní den strávit v knihovně. Na sobě měl černou košili a pod níž měl bílé tričko s dlouhým rukávem, takže rukávy jdou vidět. Tatsuyo proklouzne kolem knihovnice a vybere si jednu knihu. Přesněji jde o knihu, která pojednává o tom, jaké jsou nejlepší způsoby tichého pohybu. Tatsuyovi by e to celkem hodilo jak doma tak i ve škole. Tatsuyo si z knihou sedne na židli k stolu v nejodlehlejším koutě co našel. Musel, se posadit opatrně ještě stále ho bolí celé tělo, jak ho zmlátila banda spolužáků a poté i jeho otec. * ,,Škoda že nemůžu být neviditelný to bych jsem si mohl v klidu žít a nikdo by mě už nedostal.“ *Pomyslí si trochu zasněně Tatsuyo. *
Yumiko: *Aj dnes trávi voľný čas v knižnici. V akadémii pre dnešok skončila a zostala mierne znechutená. Aj dnes sa strhla bitka, ktorej súčasťou bola samozrejme aj ona, no dnes to trom dementom natrela. Spokojne si preto sedí v kresle a číta využitie vzácnych bylín z jednej knihy, ktorú jej odporučila členka personálu knižnice. Niektoré poznatky, ktoré sú pre ňu nové, si pre istotu zapíše do svojho poznámkového hárku a nenápadne odhryzuje zo svojej dennej dávky bochníčkov*
konec: konec
Korei: *Podá jí ruku aby si spolu potřásli a pak už jen sleduje jak odchází domů.* Budu, hlavně aby ses ty řídila vlastní radou. *Houkne za ní ještě a začne se pomalu ubírat směrem domů. Má z dnešku velkou radost a nemyslí si že to bylo naposledy co se viděli.*"Takový špatný začátek a takový zajíamvý konec"*Pomyslí si a zasměje se nad tou ironií zatímco ho kroky vedou přímo domů.*
Yumiko: *Trošku sklamaná odpoveďou len prikývne a vidí znak jej klanu. Najradšej by tu zostala, no musí sa mamke aspoň trochu odvďačiť za jej výchovu a postarať sa o domácnosť* Ani ja som nikdy nenavštívila iné klany ako ten môj... V podstate som sa ešte asi s nikým takto moc nerozprávala... Možno párkrát. *Myšlienkami sa vráti k stretnutiu s Yuno a trochu sa pousmeje. Otvorí bránu jej klanu a otočí sa ku Koreiovi* Umm... Ďakujem za dnešok. Bolo to fajn. *Vystrie k nemu ruku v snahe si potriasť na rozlúčku* Dávaj po ceste domov pozor.
Korei: *Její otázka ho zasáhne jako rána kterou nečekal, nojo, co chce vlastně být.* Zatím by mi stačilo být kvalitní ninja, potom se uvidí. *Vykoktá ze sebe nakonec a trochu se stydí za tak chabou odpověď ale jaksi nad tím nikdy pořádně neuvažoval a tak neměl ani nejmenší představu co by to mělo být.*"Blbe"*Pomyslí si zatímco jí následuje do sídla jejího klanu.* hmm v Klanu Ika jsem ještě nebyl, vlastně, nikdy jsem nebyl v jiném než v domácím klanu. *Řekne a usmívá se protože potají obdivuje všechno co vidí, nové věci ho vždycky fascinovaly.*
Yumiko: *Niekoľkokrát zažmurká, no nakoniec prikývne* Tým pádom sídlo klanu Ika. *Povie a vyrazí smerom domov. Popri ceste uvažuje nad tým, čo by sa ešte Koreia spýtala, no má akúsi vymletú hlavu. Taktiež uvažuje, čo vlastne navarí, keďže ani nevie, kedy mamka príde domov* Umm a čím by si chcel byť až vyrastieš? *Spýta sa a spojí ruky za chrbtom. Ešte sa jej nechce ísť domov, no povinnosti sú povinnosti. Okrem toho sú dohodnutí na ďalšom stretnutí*
Korei: *Maličko, téměř nepatrně se mu celý obličej zachmuří když zjistí že jejich dnešní povídání už končí.*"Ku vždycky je někdy konec ne?"*Zeptá se sám sebe a vstane na větvi na které sedí, zatímco ona leze dolů on se znovu pomocí Shinshinu přesune na zem mnohem rychleji než ona.* hehe *Nemůže se ubránit malému pousmání se. Potom se ho ale zeptá jestli chce doprovodit, to mu ale nepřijde jako dobrý nápad vzhledem k tomu do jakého klanu by museli jít a hlavně protože nechtěl dávat bratrům záminku si z něj utahovat.* Jako muž.. *Při tom slově se nemůže ubránit úsměvu, jednak že je kluk a jednak že se seznámili když se proměňoval na holku* byl měl doprovodit spíš já tebe ne? A taky proto že by to nebylo nejlepší kdyby mě rodiče viděli s někým o kom si nemyslí že by ze mě sedřel kůžu tréningem. *Troch usi povzdechne při těch slovech a jen čeká na její reakci.*
Yumiko: *Nadchne ju predstava, že sa zoznámi s mačičkami, ktoré má Korei. Nevie však, či je dobrý nápad ich zoznamovať s Kirom, keďže netuší, ako reaguje na iné mačky. No aj tak prikývne a je rada, že sa dnešok tak dobre vydaril* Umm ale už by som mala ísť. Musím doma ešte upratať a navariť večeru než príde mamka. *Povie nakoniec a pomaly zlezie zo stromu* Chceš odprevadiť či nie? *Spýta sa a zviera v ruke prázdne vrecko od bochníkov*
Korei: *Všimne si jak se zasekla a vší silou vůle ovládne svojí náhlou touhu zeptat se na to. Neudělá to a místo toho pokračuje v tématu nastoleným těsně před tímto.* Já mám Kouna Richieho, a nedávno jsme našli Akumu Lenyho, chudák neměl co jíst a tak kradl dýně, nu tak jsme mu jednu nechali aby nemusel krást a on s náma zůstal. *Řekne a neví jestli na sebe být hrdý nebo ne, takže jeho věta kolísá do neutrálnějšího tónu.*"Kdo ví co se jí stalo že musela jít do nemocnice."*Myšlenku však nechá pouze ve své hlavě protože ví že jsou věci o kterých se prostě nemluví.* Jestli chceš můžu ti někdy Lenyho a Richieho ukátat, věřím že by si s Kirou rozuměli. *Řekne a nepřestává se usmívat. Je trochu nervózní protože tím nadhodil téma "příště" které by nebylo jen kvůli tréningu a neví tedy jaká bude reakce, bohužel ho ta myšlenka napadla až potom co to dořekl.*
Yumiko: *Netuší čo o sebe ešte dodať, no napadne jej myšlienka na kocúrika, ktorý pravdepodobne práve teraz zohrieva jej posteľ* A mám malého kocúra Kiru. Našla som ho v deň, kedy som čakala na výsledky v nemocnici. *V tomto bode sa zasekne a viac nehovorí. Nerada s niekým rozoberá alkoholom opojený život jej matky. Naučila sa s tým žiť, no nie je to práve téma, ktorú by s hocikým rozoberala. Hoci aj s novým kamarátom. Aj včera musela spratávať mamkine zvratky a vláčiť ju do postele*
Korei: *Poslouchá každé její slovo, nijak ji nepřerujuše a soustředí se na to co slyší, na druhém místě v jeho žebříčku soustředění je to aby nevypadal zneděně nebo jakože ho to nezajímá, už jen proto že ho to opravdu zajímalo. Při jejím zmínění o schopnosti zpívat se musí zasmát protože jeho vlastní pěvecká kariéra by skončila hned na začátku.* Nu to jsme dva *dodá jí k tomu s úsměvem, už dlouho se s nikým nebavil takhle v kuse a ještě s porozuměním.*"Páni, to jsem o takovouhle zábavu přicházel pokaždé když mě přehlíželi?"*Napadne ho ponurá myšlenka ale na jeho výrazu není nic znát, doufá že i přes jeho malou poznámku o jeho vlastním zpěvu bude Yumi pokračovat protože zjišťuje že se mu poslouchá daleko lépe než mluví.*
Yumiko: *Zvieratá miluje, jednoznačne oveľa viac než ľudí a dúfa, že jej Korei raz ukáže tie svoje. Trochu ju udiví fakt, že rád robí ľuďom radosť. Príde jej to nezmyselné, predovšetkým kvôli povahe ľudí, s ktorými už žiaľ mala tú česť* Hmm... Čo také o sebe povedať... *Zamyslí sa a v dramatickom geste premýšľania si priloží ukazovák na pery* Nemám rada ľudí. Rada čítam a rada sa učím. Prevažnú väčšinu vecí, čo viem, ma naučila práve mamka. Ako gejša mala za úlohu plniť potreby rôznych zemepánov ako je varenie čaju, tanec, spev, prípadne akupunktúra. Väčšinu z tých vecí a lásku k nim som pochytila práve od nej. Až na spev! Škriekam ako vrana. *Uškrnie sa nad spomienkou ako ju to chcela mamka učiť, no ani jeden z tónov netrafila, takže to dopadlo veľkým fiaskom*
Korei: Mám rád svoje mazlíčky, jsou to jediné co doma mám co mi dělá radost. JAk jsi asi pochopila mám docela rád pláž, ale nejraději mám lidi. Ehm je to asi paradox, ale mám hrozně rád lidi a rád jim dělám radost a nutím je se smát. *Je tou otázkou trochu zmatený a tak na ní vychrlí všechny odpovědi co ho momentálně napadly a doufá že aspoň trochu vystihl na co se ho ptala.* Každopádně, mluvíme furt o Koreiovi, pověz mi něco o Yumi *Řekne a usměje se, sice se směje pořád ale díky nezvyku na to zapomíná a tak to vypadá jako by se svůj úsměv snažil stále a stále obnovovat.*
Yumiko: *Pochopí, že o tom nechce hovoriť, tak toto téma uzavrie. V podstate to má dosť podobné, ako to mal aj Korei. Až na to, že ju nanešťastie občas oslovia. Uvažuje nad ďalšou témou, až jej napadne spásonosná otázka* Čo máš rád? Myslím tak nejak všeobecne. *Spýta sa a spozoruje nad hlavou malé hniezdo vtákov. Najväčší z nich, pravdepodobne maminka, práve kŕmi menšie osadníctvo hniezda. Počuť len hlasité čvirikanie, ktoré nanešťastie nijak zvlášť neruší pokoj onoho miesta. Celkom ju zaujíma, či majú s Koreiom ešte niečo spoločné. Po dlhej dobe je to konečne niekto, s kým si celkom rozumie, tak dúfa, že si budú rozumieť aj v inom ohľade než len študijnom*
Korei: Nu jak se to vezme. *Řekne a zamyslí se jak formulovat odpověď co nejlépe aby z toho nevyšel jako naprostý blázen.* Nikdo mě přímo nešikanoval protože si to nemohli dovolit, ale nikdo se se mnou nebavil, vždy když jsem přišel do místnosti všechny skupinky si přisedly bblíže k sobě a přestaly mluvit, zkrátka těžko říct. *Už ho nebaví o tom mluvit a předpokládá že jeho společnice to stejně asi nechce vědět do žádného detailu.*"Kdybys veděla že mě kvůli akademii spíš šikanovali doma"*Pomyslí si ale není to na něm nijak znát protože se na ní opět zazubí.* Nu ale to už je dávno pryč, takže nemá cenu nad tím uvažovat. *Řekne s úsměvem a rozhlédne se okolo sebe, z koruny stromu to tam vypadá moc hezky, líbí se mu místo na které ho zavedla.*
Yumiko: Takže čerstvý genin... *Poznamená a snaží sa prežiť fakt, že jej ubudne z jedla, ktoré miluje. Vie však, že je to pre dobrú vec. Zamyslí sa nad tónom, ktorý Korei používa, keď ide o akadémiu* Šikanovali ťa? *Spýta sa, keď prehltne ďalšie sústo. O šikane vie svoje, takže by v tom prípade veľmi dobre chápala nechuť zostávať na akadémii. Ani ju to tam v podstate nebaví. Všetko, o čom sa na hodinách bavia, už prevažne vie dávno z kníh. Dokonca aj čosi navyše. Sem-tam sa mihne téma z histórie, o ktorej ešte nevie. Prevažne len príde, odsedí si potrebný počet hodín, prežije klasické rýpanie spolužiakov skrz jej vlasy a vráti sa domov. Netrpezlivo čaká na Koreiovu odpoveď a medzitým prežúva ďalší kúsok bochníka, pričom sleduje, ako sa obsah vrecka vyprázdňuje*
Korei: *Korei nakloní hlavu a zamyslí se, nepřemýšlí dlouho, ani usilovně jen nechce vypadat jako někdo kdo plácne každou kravinu.*"Mám si vzít a být zdvořilý nebo ne?"*Nakonec poslechne co mu říká svědomí a s jedním upřímným* Díky *Si vezme jeden kousek, nijak pečivu neholduje a neměl ani moc hlad, ovšem zdvořilost mu radila že by to udělat měl. Potom se začal vracet k jejímu předchozímu tématu.* Vystudoval jsem když mi bylo čersvě sedm, tedy před necelým rokem. *Řekne a v hlase mu je znám nepatrné zklamání z toho že to nebylo ještě v šesti.* Každopádně, jsem rád že už jsem odtama pryč, moc mě to tam.. nebavilo. *Poslední slovo dořekl s malou odmlkou protože nechtěl nijak zdůraznit onu nevraživost co vůči němu ostatní děcka měly.*
Yumiko: *Ani nestihne poriadne postrehnúť, kedy sa k nej dostane a tlama jej takmer spadne ku kolenám, no v pravý čas ju zavrie. Namiesto toho nafúkne líčka a prekríži ruky na hrudi* Raz to zvládnem aj ja. A budem lepšia! *Povie rozhodne a vyplazí jazyk. Ticho v parku ju upokojuje a cíti sa tu dobre. Prevažne síce uprednostňuje pobyt osamote, no spoločnosť nového kamaráta jej neprekáža* Kedy si vlastne ukončil akadémiu? *Spýta sa a vyberie posledné kúsky pečiva z vrecka. Na pár sekúnd sa zamyslí a posunie sáčik ku Koreiovi, aby si dal tiež. Niekoľko stotín zvažuje, či sa vzdať svojho jedla alebo nie* "Absolvoval celú cestu až sem, nemôžem byť až taký nenažraný súkromník." *V mysli si prikývne* Dáš si? *Spýta sa s priateľským úsmevom na tvári*
Korei: *Následuje ji a rozhlíží se všude okolo sebe, vpomíná na svoje léta ještě před akademií a nezdá se mu fér že oni si mohou takhle běhat bez jakéhokoli dozoru nebo nutnosti trénovat a on to nikdy neměl.*"Jednou.."*Myšlenku zatlačil protože nebyla správná a nejspíš by mu moc štěstí nepřinesla, no ale úlevu určitě. Když konečně došli kam potřebovali tak se rozhlédl a byl spokojený, vypadalo to dost podobně jeho představě na to aby se usmál a vypadal nadšeně z toho místa. Po jejím vyzvání aby za ní došel na strom se rozhodl že tedy trochu předvede že je stále geninen zatímco ona ne a nahoru se dostane pomocí své schopnosti chodit po stromech společně s technikou "Shunshin no jutsu" takže to vypadá jako by se na větev naproti ní přemístil. Potom se posadil a pousmál se.* Uf naštěstí nohavice prázdné
Yumiko: *Pomaly vchádzajú do parku a Yumi už z diaľky počuje výkriky detí. Neznáša tento začiatok, predbiehajú sa jeden cez druhého, hádžu po sebe imitácie kunaiov a shurikenov a hrajú sa na malých ninjov. Nie že by deti nenávidela, len jej vadí ich krik a predovšetkým plač, keď nezískajú to, čo chcú. Na rozdiel od nich, ona taká nikdy nebola* Začiatok je trochu krkolomný, no ak vydržíš ešte pár minút, dostaneme sa tam. *Povie a zabočí na úzky chodník. Prejdú popri tabuli ZÁKAZ VSTUPU a dostanú sa na čistinku, o ktorej Yumi hovorila. Vyzerá to ako drobná lúka miestami posiata kvetmi. Sem-tam sa tu mihne nejaké vtáctvo* Netuším, prečo je tu zákaz vstupu, no vyhovuje mi to. Nikto ma tu nikdy neruší. *Pousmeje sa a pomocou Ki Nobori no Shugyō vylezie na jeden zo stromov. Posadí sa na pevnejšiu haluz a vyplazí dolu Koreiovi jazyk* Poď hore ak nemáš naložené v nohaviciach!
Korei: Dobrá, to zní jako hezké místo. *Řekne a začne si představovat místo na které nejspíš jdou, má jasnou představu o tom jak vysoká je tráva a kde stojí stromy. To byla vždycky jeho veliká nevýhoda, něco si vysnil a bylo mu to pošlapáno a tak to bude i v přídadě tohoto parku, ať bude sebehezčí tak nebude podle jeho představ.*"Možná bych toho měl nechat."*Myšlenka je to dobrá ale on tuší že není možné toho nechat jen tak v lusknutí prstu. Následuje tedy svou novou kamarádku a doufá že je dost dobrý herec na to aby uměl hrát úžas i když ho nebude cítit, alespoň ne v plném měřítku.*
Yumiko: *Kráča vpred a v rukách nesie botky. Snaží sa správne trafiť naspäť, no akosi stráca prehľad o ceste. Vidí však jednu z budov námestia, ako sa týči v diaľke, čo znamená, že ide správne* Je to také prázdne miesto na konci parku. Nikto tam nechodí, keďže je tam len tráva a stromy. Chodím tam trénovať alebo proste len relaxovať. *Konečne sa nachádzajú v centre a Yumi si môže obuť topánky. Nohy má síce trochu špinavé, no komu to vadí? Jej rozhodne nie. Vyrazí smerom k parku a občas sa obzrie, či ju Korei nasleduje* "Možno by mohol byť mojím novým kamarátom..." *Pomyslí si, keď po ňom zboku pokukuje* "Minimálne ho budem môcť využiť k tomu, aby som bola silnejšia."
Korei: *Na její pozvání jen přikývne a vydá se pomalu za ní.*"Kdybys jen věděla co všechno si představuje otec že budu umět s tím svým nesmyslem."*Pomyslí a potichu vzdychne, nechce nijak překazit celkem veselou náladu jež mezi nimi panuje a tak si to nechává pro sebe. Místo toho dělá že umírá zvědavostí.* A kam že to momentálně jdeme? *Zeptá se a usmívá, už ho celkem začínají bolet svaly protože se nikdy neusmívat tak dlouho nebo tak často v jediné odpoledne.*"Bylo by.."*Myšlenku ale přeruší protože nechce přemýšlet nad ničím co by ho mohlo nějak vykolejit, místo toho jen následuje svou společnici a těší se na místo které mu předvede.*
Yumiko: *Pokrúti hlavou pri jeho zmienke o prekliatí spojenom s jeho schopnosťami* Podľa mňa je to výnimočné a vôbec nie zlé. Veď môžeš dokonale oklamať hocikoho, že si niekto iný, no nie? *Žmurkne a začne kráčať po piesku. Nožičky jej pomaly schnú, no piesok je na nich nalepený stále. Pri poznámke o učení techník spozornie a prikývne* To znie dobre. Všetko potrebné by som už mala mať v malíčku, možno keď tak vycibriť ešte do dokonalosti. *Ukáže vztýčený palec a uvažuje kam odbočiť. Napadne jej miesto, kam chodí zväčša trénovať alebo sa proste len zašívať* Vezmem ťa niekam teraz ja. *Ignoruje fakt, že je stále bosá a pohľady ľudí spolu s tým*
Korei: *Korei se směje spolu s ní protože představa světa který je celý růžový se mu prostě líbí, navíc s tím jak to teď je musí ocenit tu ironii.* Nejspíš měla pravdu, třeba nám nakonec přinesou štěstí *Řekne Korei s úsměvem na tváři.* Existují horší věci co se dají brát jako prokletí, u nás mně vidí jenom jako nástroj jak si rodina získá věhlas, protože jsem první v celém našem rodu co umí něco navíc, jak jsi sama viděla. To je kletba *Řekne to, ale tentokrát nijak poraženecky nebo ufňukaně ale jako že to je něco co se prostě musí obejít aby to zmizelo.* Každopádně, jestli chceš pomoci se studiem technik, abys udělala akademii co nejdříve, tak stačí říci. *Řekne s úsměvem protože myšlenka na pomoc někomu se mu zamlouvá.*
Yumiko: *Korei jej podá ruku a potrasú si. Yumi dokonca zvažuje, že by ho možno mohla považovať za kamaráta. Podľa jeho slov nepatrí zrovna k obľúbencom a ona taktiež nie, hoci vlastne ani netuší prečo. Možno kvôli samotárskej povahe, kto vie. Zmienka o ružovovlasom tíme ju rozosmeje, až sa musí chytať za brucho* Zalejeme svet ružovou farbou! *Zvolá a prvýkrát jej sfarbenie vlastných vlasov príde celkom fajn. Chytí si jeden prameň medzi prsty a uvedomí si, že sú obaja vlastne svojim spôsobom výnimočný* Mamka bola vďaka farbe vlasov najžiadanejšou gejšou široko ďaleko... Vždy vravela, že moje vlasy sú dar a nie prekliatie, ako tvrdím ja. *Vypustí z úst ďalšiu časť svojho súkromia. Netuší, či sa to hodí, no držka jej často šla viac než rozum*
Korei: *Usmál se, nečekal by od ní tak asertivní reakci ale zároveň mu nijak nevadila. Byl rozhodnutý že do týmu patřit bude, zvlášť když to bude s někým kdo ho do týmu vlastně sám pozval.* Dobrá tedy *Řekne zatímco jí podá ruku aby jejich dohodu zpečetili.*"To je vývoj událostí, to by mě nenapadlo."*Pomyslí si při vzpomínce na to že ráno vlastně ani nechtěl vylést z postele. Našel si kamarádku, teda asi, chtěl si to myslet ale nevěděl jestli je to tak, každopádně věděl že nebude pokoušet štěstí tím že by to jakkoli zkoušel zjistit. Potom znovu rozzáří úsměv.* Růžovovlasý tým, to bude paráda *Řekne a v jeho hlasu je poprvé za celý jeho život slyšet trocha hrdosti na barvu svých vlasů.*
Yumiko: *Zoskočí zo skaly, pričom má stále bosé nôžky. Vystrie ku Koreiovi ruku s odhodlaným úškrnom na perách* Ak do roka vyštudujem akadémiu, ty sa priznáš otcovi, že vstupuješ do tímu. Platí? *Napäto čaká na reakciu Koreia. Sama netuší, čím na ňu spravil dojem, no nie je dementní ako jej spolužiaci a to Yumi bohato stačí. Desila ju predstava, že ju s niekým z nich dajú do tímu. Dokonca uvažovala, že by proste po dosiahnutí určitej hodnosti radšej niekam utiekla. Vždy ju však zastavila týchto pohnútkach myšlienka na matku*
Korei: ¨"Jako bych měl navybranou"*Pomyslí si zatímco nervózně přešlápne z místa na místo při jejím proslovu. Potom pokrčí rameny a zhluboka se nadechne jako by chtěl něco říci, byl však předběhnut oním vysvětlováním nabídky jež mu byla učiněna. Chvíli mlčí a nic neříká, taky odkloní hlavu aby se mohl dívat na horizont, v hlavě se mu honí všechny ty obrazy toho co bude následovat až řekne někomu doma že BUDE v týmu.* Dobře, až vystuduješ, stačí říct a já se pokusím se přidat, stejně sem už teď černá ovce *Řekne a znovu jí nabídne pohled na jeho upřímný a nehraný úsměv.*"To bude zajímavá promluva"*Pomyslí si když si vzpomene na otce a jeho názory.*
Yumiko: *Znechutene zdvihne jedno obočie a prekríži ruky na hrudi. Nepáči sa jej myslenie Koreiovho otca a dá to na sebe aj poznať* To je úplná kravina. Byť v tíme je oveľa produktívnejšie než byť solo. Nejde len o to, že budeš môcť absolvovať aj náročnejšie misie. Taktiež sa jedine v tíme naučíš správnej spolupatričnosti a vzájomnej pomoci. *Povie učiteľským tónom v hlave. V podstate len opakuje slová jej senseia, ktoré sa jej celkom pozdávali. Je na nich niečo pravdy, hoci ju spolupráca s inými deckami trochu desí* Čoskoro budem končiť na akadémii a niekam ma pridelia... Ak by si si to rozmyslel... *Uvažuje ako to podať, aby si Korei nemyslel, že spravil nebodaj dojem* ...budeš lepšia alternatíva než tí dementi, čo so mnou chodia do triedy, aspoň čo sa tímu týka. *Vyplazí jazyk a trošku sa usmeje. Nie moc, to jej nie je moc podobné*
Korei: Ne, já jsem solo, otec si prosadil že by mě ostatní jen zdržovali a tak jsem sám a samoukem. *Řekne a chvíli se i mračí, to ho ovšem brzy přejde a vrátí se k mírnému úsměvu, ten vypadá jako křízenec mezi úšklebkem a úsměvem.*"Bohužel"*Napůl si to myslí napů to pošeptá, každopádně by to jeho společnice rozhodně neměla slyšet.* Oni si totiž myslí že s tím, ehm... *Odmlčí se protože neví jestli to může říct, nakonec ale sebere odvahu a prostě se do toho pustí.*... Co umím, nebo co jsem nebo jak to je, bych neměl být s obyčejnýma děckama v týmu *Řekne trochuz poraženě ale stále se pokouší kamuflovat svůj úsměv.*
Yumiko: *Keď jej už mrznú nožky, vylezie z vody, no botky si neobúva. Piesok sa jej lepí na mokré nohy, preto sa rozhodne obuť, až budú suché* Ty si v nejakom tíme? *Spýta sa, aby prerušila sekundy ticha. Ešte ho nepozná, takže ani nevie o čom sa s ním má baviť. Aspoň nech jej porozpráva ako to v takom tíme vôbec funguje, keďže ju to onedlho pravdepodobne čaká. Medzitým sa presunie o kúsok ďalej a posadí sa na jednu z väčších skál pri brehu*
Korei: *Korei se na ní zazubil když mu poděkovala.* Není vůbec zač. *Měl radost když měli radost lidi okolo a neuměl to nijak skrývat.*"Nakonec se to vyvinulo docela zajímavě."*Pomyslel si, díky svému přemýšlení nestihl upozornit svojí kolegyni na to že bude voda trochu studená, ovšem vypadala že se s tím vyrovnala dobře tak to lehce přešel. Pomalu dokráčel až téměř k ní, ovšem on si vodu nechtěl užít a tak nestál zároveň vedle ní ale o kousek dál.* Nu sem chodím dost čast, člověk si tu hezky uleví. *Řekne jí s úsměvem a zadívá se na horizont kde se již slunce začíná vydávat cestou dolů.*"Hmm"*Napadne ho když napodobí svojí společnici a vyzuje se aby se mohl zahrabat do písku.*
Yumiko: *Ešte sa chvíľku hrá s horúcim pieskom v dlaniach a následne ich opráši. Vďačne sa otočí na Koreia a snáď prvýkrát v jeho prítomnosti sa úprimne usmeje* Ďakujem. *Vysloví a postaví sa zo zeme. Má chuť ísť do vody, no nechce si zmáčať oblečenie, preto sa rozhodne namočiť len nohy. Vyzuje si topánky a bosky prejde až k brehu, kde len stojí a čaká, kým vlna prileje ďalší príval vody. Keď sa tak stane, spočiatku zostane zarazená. Čaká, že voda bude rovnako teplá ako ovzdušie, no namiesto toho jej začnú mrznúť nožky. Je jej to však jedno, cíti sa skvele a uvoľnene* "Musím sem vziať mamku... Raz určite." *Pomyslí si a zhlboka sa nadýchne*
Korei: "Udělal jsi jí radost. Teda spíš, místo kam si jí doved, třeba nebudeš takový budižkničemu."*Pomyslí si Korei zatímco sleduje jakou má radost, nevidí ji sice do obličeje ale dle toho co slyšel a jakou scénu před sebou pozoruje si nemyslí že by šlo o něco jiného než nadšení. Nechce onen okamžik nijak ničit nebo přerušovat a proto o své přítomnosti nedává vůbec znát a jen si přidřepne. Usmívá se protože má radost když mají radost lidi okolo něj ale v případě že by zahlédl možnost jejího otočení tak toho okamžitě nechá.*"Panejo, ona na pláži asi fakt ještě nebyla."*Pomyslí si a jen mlčky čeká.*
Yumiko: *Farbu svojich vlasov nikdy v láske nemala. Väčšinou je skrz ne terčom výsmechu, predovšetkým v akadémii* Uhm. *Odvetí na jeho poznámku o ľahkej podobe odtieňu ich vlasov a ďalej to nerozvádza. Prejde pár spomínaných krokov a zostane v nemom úžase hľadieť pred seba. Piesok pod nohami, ktorý sem-tam zmáča slaná voda, drobné tvory pobiehajúce po pláži a rôzne druhy vtáctva vznášajúce sa na oblohe* Nádhera. *Vydýchne a z plných pľúc sa nadýchne čerstvého vzduchu. Je natoľko ponorená do obrazu pred sebou, až dokonca prestáva vnímať fakt, že jej vlasy sú odhalené a nie skryté pod kapucňou ako vždy. Zohne sa k zemi a naberie do rúk trochu piesku, ktorý sa začne pomaly sypať zase na zem*
Korei: Wow ty máš podobnou barvu vlasů jak já, to se jen tak nevidí tak.... *Málem se jí zeptal jestli se jí kvůli tomu taky smějou ale pochopil že i kdyby to byla pravda tak by se o tom s ním rozhodně nechtěla bavit.*"Blbe, málem jsi jí dostal do rozpaků když má za chvíli vidět poprvé vživotě pláž."*Ještě jednou se zadívá na její vlasy a potom prohodí.* Za pár metrů už se nám otevře les přímo na pláž. Stačí ještě pár kroků. *Řekne a nepřestává se usmívat protože má stále víc a víc pocit že si možná našel kamarádku, jen se bál že by to tyhle jeho myšlenky mohly pokazit.*
Yumiko: *Potichu sa zasmeje a prikývne. Šťastných dní nemá na svojom zozname dní priveľa, no ak sa tam dostane aj tento, bude nadmieru spokojná. Väčšinu zo svojich dní považuje za klasické, nudné alebo príšerné, takže by to bola príjemná zmena. Korei sa však začne presúvať za ňu, tak nepatrne spanikári, no zachováva si kamennú tvár. Dozvie sa, že by bolo vhodné ísť vľavo, tak ho poslúchne. Snaží sa tváriť sebavedomo a nebojácne a tak tomu prispôsobí aj krok a hlavu vztýči hore. Nanešťastie jej to pokazí vietor z pláže, ktorý jej zhodí kapucňu a odhalí dlhú hrivu ružových vlasov. Yumi sa snaží kapucňu pridržať, no márne, vietor je silnejší* Sakra! *Zanadáva a rozhodne sa kapucňu nechať tak ako je* "Blbé počasie..."
Korei: *Korei se na chvíli sděsí když mu řekne že nikdy nebyla u moře, naštěstí jen v duchu takže na něm nic nepozná.* V tom případě je dnes tvůj šťastný den, nebo aspoň premiérový den. *Řekne s úsměvem a vydá se směrem za ní. Uvědomuje si že není hloupá a nejspíš by cestu k moři našla sama ale přecijenom na ní dohlíží aby mu někam nezabloudila.* Každopádně, když půjdeme trochu víc vlevo dojdeme na moc hezkou pláž. *Řekne to jako návrh aby jí náhodou nepřišlo že jí chce vést nebo tak, prostě to jen řekl protože tuší že ho raději poslechne.*"Nikdy nebyla u moře, chudák, ani neví o co přichází, navíc dneska je docela hezky takže by se jí to mohlo i líbit."*Pomyslí si Korei zatímco cupitá za ní.*
Yumiko: *Zmienka o mori ju doslova nadchne, no nedá to na sebe príliš poznať. Vždy tam chcela ísť, no mamka kvôli povinnostiam a práci nemala veľa času a sama nerada navštevuje neznáme miesta* Nikdy som tam nebola. *Odpovie sucho a dá prázdnu ruku do vrecka na mikine. Zahľadí sa na zem a popri chôdzi kope do kamienkov na ceste. Netuší, čo od mora očakávať, preto sa radšej príliš neteší* Môžeme tam ísť, ak teda chceš. *Navrhne a kráča ďalej. Má približnú predstavu kade sa tam ide, no istá si nie je. Nebola obdarená práve najlepším orientačným zmyslom, tak nenápadne pokukuje po Koreiovi a študuje, kade ide, aby si nespravila trapas s tým, že by odbočila zle* "Snáď to nebude ďalšie trápne miesto Kory... A možno si tam nájdem nejakú zašívareň, kto vie..." *Premýšľa v duchu a bojuje s túžbou vrhnúť sa do ďalšieho pečiva, no okamžite to zamietne. Nevie, dokedy bude vonku a nechce riskovať pocit hladu*
Korei: *Při představě pečiva s ovocem se zvlášťně zašklebí ale jinak na to nijak nereaguje a čeká až na Yumiino prolomení onoho ticha.* Nu tak máme pro sebe celou Koragakure takže můžeme jít kamkoli. Naklonil hlavu a podíval se směrem k moři.* Jak často chodíš k moři? *Zeptal se na nevinnou otázku a pousměje se. Často totiž chodil na jednu specifickou pláž a pozoroval tam všechny druhy fauny a flóry, vytékal tam totiž do moře potůček takže tam mohl vidět úplně cokoli, od ryb co měly rády ten čerstvý proud vody, přes zvířata co si chodila osvěžit hrdla až po faunu co na pláži žila pořád, jako krabi. Netušil jestli by se jí to líbilo, ale zajímalo ho to.*"No co no, přinejhorším se bude nudit a půjde domů, to by nebylo nic nového."*Pomyslí si a i když je připraven vyrazit tak trpělivě čeká na její odpověď.*
Yumiko: *Nejak zvlášť sa s ľuďmi z Kory nebaví, preto nemá ani prehľad o rôznych klanoch dediny. Je rada, že ich vôbec pozná po mene, preto na jeho poznámku nereaguje. Pousmeje sa pri jeho chvále lekárskych ninjov a potichu si povzdychne. Nastane chvíľu ticho, ktoré prelomí až Korei* Tak... V pekárni som každý deň. Prevažne si vyberám vždy to isté, mením akurát kusy. *Uškrnie sa a vyberie z vrecka bochník nikumanu. Sama netuší, kam to do nej ide, no kým z toho nepriberá, nehodlá tomu venovať prílišnú pozornosť* Občas si vyberiem aj niečo s ovocím, no klasika je klasika. *Mykne ramenami a uvažuje kam by išla teraz. Nikam moc nechodí okrem akadémie a knižnice. Kam by vlastne chodila, keď nemá moc známych? Zahĺbená vo vlastných myšlienkach sa okolo seba obzrie a následne strhne zrak ku Koreiovi* Kam pôjdeme teraz? *Spýta sa a znova si odhryzne*
Korei: Ještě to není ani rok co jsem se stal geninem. *Řekne a poklepe si na čelenku kterou paradoxně nenosí na čele ale na krku schovanou pod límečkem svéko rádoby klaunovského oblečku.* Ovšem nijak zvlášť mě to nebaví, uklízet tady a uklízet támhle, jsou zajímavější věci... Například lékařští ninjové jsou úžasní. *Dodá až potom co to sama nadhodila protože si vzpomíná jak vyléčil svého nejstaršího kamaráda, Kouna Richieho.* Ovšem to asi není nic pro mně, já bych se nejraději stal vědcem, jednou pro vždy dokázal že z našeho klanu nemusí vycházet jen tupci. *Trochu se zasnil, ale rychle toho nechal protože měl strach že se mu bude jeho společnice zase posmívat.* Každopádně, je obdivuhodný jak máš naučenou paní prodavačku *Řekne když se opět ocitnou před pekařstvím.*
Yumiko: *Popri ceste si nadhadzuje drobáčky a všelijako ich prekrúca v prstoch, aby sa nejako zabavila. Nie že by ju spoločnosť Koreia nudila, no zatiaľ neobjavila ani jediné téma, ktoré by mali spoločné* Zatiaľ som len študent... Plnohodnotným ninjom budem až po vyštudovaní. Všetko potrebné by som mala už dávno vedieť, plus nejaké veci navyše. Rada by som sa stala lekárskym ninjom. *Otvorí dvere pekárne a zacíti vôňu čerstvého pečiva. Dnes už podruhé* A čo ty? Ako dlho nosíš čelenku Kory? *Spýta sa a pousmeje sa na predavačku* Ešte dva z každého vás poprosím. *Povie medzitým predavačke a opäť sa venuje Koreiovi. Predavačka už veľmi dobre vie, aké dva druhy bochníkov má naložiť. Tie dva objednáva predovšetkým kvôli Yumi. Spoza väčšiny obyvateľov ona ako jedna z mála súcití s osudom jej matky a chápe jej situáciu. Yumi jej položí na pult drobáky spolu s nejakým tringeltom*
Korei: "Hmm taková odměřená.. Je to tím že jsem tam mimo?"*Přemýšlí Korei když jí tiše následuje zatímco poslouchá její přednášku o jídle.*"Pf bochníky, na ostrově, no..."*Chtěl být zbytečně sarkastický a to ještě navíc jen sám pro sebe a to mu nepřišlo nijak správné.* Nu a jak dlouho už jsi vlastně ninja? *Zeptá se jí s nehraným, i když nijak světoborným nadšením a spíše doufá že se tím dostane do lépe rozvitelného tématu než byly bochníky.*"Třeba jsem urážel nějakou velkolepou kunoichi, to by nebylo úplně nejlepší"*Pomyslí si pro sebe, ale pak si uvědomí že s tím jak se o tyhle věci aktivně zajímá už by o ní někdy slyšel.*
Yumiko: *Na pochvalu vlastného mena nejak obzvlášť nereaguje, akoby to ani nepočula. Knihovníčke ukáže knihy, ktoré si požičiava a nechá si ich zapísať do zoznamu vypožičaných kníh* Díky moc, vidíme sa zase o týždeň. *Zamáva žene a vychádza z budovy. Ani len nesleduje, či ju Korei nasleduje. Keď však začuje otázku, nemusí sa ani otáčať* Idem si proste kúpiť jesť. Mám rada rôzne druhy bochníkov, no najradšej anman a nikuman. *Vyhlási a kráča smerom k obľúbenej pekárni. V hlave počíta, koľko bochníčkov jej za drobáky vyjde a vykalkuluje číslo štyri* "To by mohlo stačiť kým sa vrátim domov... Možno by som mohla ešte využiť zvyšnú energiu pre tréning..." *Premýšľa za chôdze*
Korei: *Její poznámky kromě dvou předposledních naprosto přejde.* To je docela hezký jméno *řekne protože si pamatuje že lidi reagují rádi na to když se jim řekne něco takhle pozitivního.* Určitě rád půjdu, stejně už jsem tady skončil. *Řekne a pousměje se, zatímco knihy co kolem něho leží začne vracet do regálu.*"Kdo ví jestli chce abych s ní šel jako kamarád nebo kamarádka."*Zamyslí se Korei při nandávání knih na police. Zamítne ale myšlenku že by šel jako nedokonalá žena a tak se rozhodne že z toho nebude ani dělat žádnou otázku.* A pro co tam jdeš? Máš něco vybráno už dopředu? *Vzpomene si jak vždycky když jde nakupovat tak už přesně ví co, a zajímalo by ho jestli to tak ostatní taky dělají.*
Yumiko: *Uvažuje, či ho neurazila až moc, keď jej ani nepozrie do očí* Nie je to ani tak hobby, skôr pokračovanie v rodinnej tradícii. Očakáva sa odo mňa, že sa tomu budem venovať, no zvolila som si byť ninjom, tak ako ocko. Nechcem ale sklamať ani mamku, tak sa venujem obom veciam naraz. *Mykne ramenami a postaví sa k stolku. Pozbiera si knihy zo stola. Medzitým sleduje chlapca, čo vlastne robí, no nejak sa nemá ku slovu. Zdvihne hlavu a zalesknú sa mu oči, čo Yumi zaskočí* Nemusíš fňukať len preto, lebo som odhalila tvoju... eeh... potrebu byť ženou. *Netuší jak presne nazvať jeho posadnutosť alebo hobby, tak to skúsi nejako zahovoriť* A ja som Yumiko, stačí Yumi. *Predstaví sa a začne odkladať knihy do regálov. Niektoré si nechá u seba pre ďalšie vzdelávanie sa* Chystám sa do pekárne, môžeš mi robiť spoločnosť ak chceš. *Navrhne bez okolkov*
Korei: *Opět sklopí pohled, ona je fakt dobrá, tolik toho umí, jak by se jí mohl koukat do očí, to už měl naučené že s někým kdo je lepší jak on by neměl mluvit jako se sobě rovným.* Hmm máš zajímavé hobby *Prohodí jen tak kamsi k parketám.*"Hmpf, možná bych měl odejít a nechat jí studovat vklidu."*Napadne ho zatímco stále studuje vzor do jakého jsou položeny parkety. Pak ale zase zvedne hlavu a ačkoli to vypadá jako by měl trochu zalité oči, doufá že to buď přejde nebo přisoudí sluníčku co na něj prosvítá skrze okno. Pousměje se a řekne.* Mimochodem, jsem Korei. *Nepředstavuje se s nějakou bláznivou nadějí že se mu představí taky nebo tak, jen ho napadlo že by to mohlo ukázat na trochu slušného vychování.*
Yumiko: Nemám v pláne sa s tebou meniť. Som spokojná s tým, kto som. *Ukončí diskusiu na toto téma rázne a bez problémov. Nemá dokonalý život, no má matku, ktorú miluje nadovšetko a nič viac nepotrebuje. Radšej pokračuje v téme, ktorú chlapec nadhodí ďalej* Chlapi nemusia byť hovädá. Môj otec taký nebol a matka ho milovala aj napriek tomu. *Pousmeje sa pri spomienke na mamkine historky z čias, kedy ešte nebola na svete* A čítam čo príde pod ruku... Výroba a využitie jedov, protijedy k nim, akupunktúra... V podstate všetko, čo ma nejako zaujme a ešte to nemám v malíčku. *Uškrnie sa pri vlastnej samochvále a smutne pozrie na prázdne vrecko z pekárne. Len teraz dojedla, no aj tak má pocit, že nemá dosť. Ako jej mamka vraví, je horšie ju živiť než šatiť*
Korei: Klidně se můžeme vyměnit jestli chceš... Jasně no ale to bys musela být jako já. *Řekne a podívá se v kunai na svůj odraz. Není ze sebe vůbec nadšený.* Vidíš a to je ono, nemají od tebe nekonečný očekávání, nemusíš být nejlepší a nemusíš být vždycky jen brutální hovad.... *Nedořekl to protože by to slovo nahlas používat neměl.* A vůbec co ty to studuješ? Nepřišla si přece mluvit o mně ne? *Snaží se změnit téma, ale zároveň někde hluboko cítí že ho to docela zajímá, má moc málo kamarádů na to aby si mohl ještě dělat z lidí nepřátele.*"Pche, to jsou nápady, ona by se určitě kamarádit nechtěla."*Pomyslí si a opět sklopí pohled.*
Yumiko: *Jeho teória jej príde celkom smiešna. Sama dobre vie, aké to má jej matka ťažké, keďže dcéru vychováva úplne sama. Stále nevie, čo vlastne v noci robí, no chodí domov nad ránom a unavená, takže rozhodne to nič jednoduché nebude* To je blbosť. *Vypľuje ani nevie ako a presunie sa o kúsok bližšie, aby nemusela v knižnici hovoriť príliš nahlas. Uvažuje, ako mu podať svoju teóriu* Ja mám skôr pocit, že by bol život jednoduchší, ak by som bola chlapec. Predsa len, je množstvo povolaní, pri ktorých uprednostňujú skôr mužov než ženy... Nehovoriac o tom, že ženy sú častokrát podceňované. *Toto vie z vlastnej skúsenosti z akadémie. Keď sa pri tréningu párujú, väčšina chalanov je dosť sklamaná ak majú za protivníka dievča*
Korei: Máte to jednodužší, dycky to máte jednodužší. *Řekne a kouká u toho do země, občas sice zvedne oči a podívá se na ní aby si nepřipadal kompletně poražený ale i tak už je za hranicí kde by se mohl ještě kdy zmoci na vítězství.* Tak mě napadlo že jako ona místo on bych to měl taky jednodužší. *Nechce se nijak rozpovídat a tak si jen sedne zpátky a přisune si k sobě nejblizší knížku.* Hmpf, *Odfkne si jako by chtěl říci něco co se mu příčí. Vzmůže se ale a pronese.* Děkuju za ochotu, ale.. *Doufá že pochopí že ale už na nic nenaráží a vrací se zpátky ke své knížce.*
Yumiko: *Víťazoslávne sa uškrnie a je sama so sebou spokojná. Dostala ho do úzkych a to je presne ten moment, na ktorý čakala. Chvíľa, kedy jej už nemá čo povedať a tak len mlčky sedí. Spýta sa jej, či ho videla pri tréningu a Yumi na to len prikývne* Slepá nie som. *Poznamená a dojedá posledný kúsok pečiva. Ani jej nenapadne ho ponúknuť, predsa len, pre ňu by tým pádom zostalo menej a to v žiadnom prípade nedopustí* Hmm... Tak to aspoň skús. Možno ti budem vedieť poradiť. *Už odloží srandičky nabok a rozhodne sa o tej jeho technike dozvedieť viac, preto na to použije predstieranie záujmu o vec*
Korei: "Jasně, jasně, jasně, jasně, jasně, jasně, jasně, jasně, jasně, jasně, jasně, jasně, jasně.."*Koreiovi to trefí myšlenky jako výstřel z děla, nelíbí se mu že ho viděla když nacvičoval něco tak delikátního a bylo mu jasné že na jeho tváří nějaký ten výraz nejistoty a stresu musel být znát. Po chvíli se ale srovnal a podíval se na ní.* Hmm, nu takže si mě viděla jak jsem trénoval jo? *Potom se na ní zadíval a mírně se zamračil.*"Myslím že si myslí že jsem co nejsem"*Narážel na slovo které občas otec používal když si jeho bratři povídali o věcech které pro jeho věk ještě nepřipadaly.* Ehm, to bys nepochopila. *Řekne nakonec protože vzdává myšlenku na to že by jí vysvětlil jak to je.*
Yumiko: *Pozrie na neho ako na úplného dementa a musí sa uchechtnúť* Máš pocit, že niečo z toho, čo mi povieš, ma rozplače? Nechci ma rozosmiať. *Trochu pohodlnejšie sa usadí na stoličke a preloží nohu cez nohu* A čo sa týka mojej otázky... To ťa tak moc zaujíma ženské telo, že sa chceš ženou stať? *Uškrnie sa a celkom si túto situáciu užíva. Išla do knižnice kvôli štúdiu a ani jej nenapadlo, že by tu niekoho mohla stretnúť, nie to sa ešte tak dobre pobaviť. V hlave si zatiaľ vymýšľa nové možnosti, ako ho zotrie*
Korei: Potřeboval jsem to říct tak abys nepokapala tu knihu slzama. *Řekne jí a přehodí hlavu na druhou stranu. Jednou v životě cítí radost z toho že byl "vychovávaný" takovými hovady.*"Nemyslím si že cokoli co by řekla mohlo být horší než cokoli co umí říct oni."*Potom se ho ale zeptá o co se tu snaží, a to ho opět maličko vykolejí, né však tolik jako předtím.*"Neviděla tě, jenom se tě ptá obecně, proč sedíš na zemi a tak."*Bleskurychle sám sebe uklidnil a vrátil hlavu do normální pozice.* Myslel bych že poznáš že studuju. *Řekne sarkstičtěji než vůbec zamýšlel ale nijak se neznažil to zamaskovat potom co už to bylo řečeno.* Co bys jiného chtěla dělat v knihovně?
Yumiko: *Spočiatku sa vo vzduchu vznáša trápne ticho a Yumiko si víťazoslávne v duchu zapíska. Znova niekoho zotrela a to nie je ani obed. Po chvíľke sa však chlapec odhodlá a v podstate ju zotrie. Obe obočia jej vyletia úplne hore, no po chvíli ich vystrieda silený úsmev* To si doteraz premýšľal nad tým, ako ma zotrieť? Je ti dúfam jasné, že po takom čase to už nie je ani vtipné. *Vyplazí mu jazyk a zatvorí knihu. Vskutku nevie, čo tam píšu, keďže ju ten začiatok ani poriadne nezaujal* O čo sa vlastne pokúšaš? *Spýta sa pomerne nezaujato a unavene si oprie hlavu o ruku*
Korei: "Viděla mě? Je možný že mě viděla? Jakože jako ženskou a pak jako kluka? Nebo naopak, nebo všechny tři možnosti?"*Korei začne na vteřinu šíleně zmatkovat ve své hlavě, málem mu to přerostlo přes hlavu ale pokusil se to udržet pod pokličkou.*"Bože rychle zareaguj, co to říkala? Něco o křesle?"*V setině sekundy se podíval na svojě tělo, dětské a relativně vychrtlé a pak mu teprve došlo že šlo o vtip.*"Vtip, jasně vtip, neviděla nic."*Okamžitě po tom osvícení se rozhodl prolomit ono již téměř vytvořené trapné ticho. Musel zaregovat hned aby to ještě vypadalo jako reakce co není přespříliš opožděná.* Jasně no, to víš, nevypadalo moc bezpečně, ale když vidím že tebe udrží... *Pak naklonil hlavu na stranu a pousmál se. Na urážky byl zvyklý a ještě zvyklejší je vracet, v tom je výhoda dvou starších bratrů, něco takového člověka jen tak nerozhodí.* ... tak jsem se asi zmýlil. *Dořekne po kratičké pauze. Se stále nakloněnou hlavou a lehce posunutým koutkem směrem k uchu jež bylo momentálně nahoře. Vypadal dosti provokativně.*
Yumiko: *Všimne si chlapcov pohľad, tak ten svoj okamžite stočí do strany. Nechce, aby si myslel, že ho stalkuje alebo čo. Už len to by jej chýbalo, aby si niekto myslel, že ju zaujíma. Vyberie si jednu z kníh a posadí sa do kresla neďaleko. Povšimne si, že sa presunul na zem a dostane chuť si proste rypnúť* Máš strach, že ťa to kreslo neudrží? *Spýta sa, pričom neodtrhne zrak od knihy. Poriadne ani nevie, čo sa tam píše, keď to používa skôr ako zásteru. Dostala sa možno do polky prvej strany, no nemá z toho obavy, Vďaka matke a jej schopnostiam má ľudskú anatómiu v podstate v malíčku, takže nič nové by sa pravdepodobne nedozvedela* "Prinajhoršom mi vyhubuje naspäť... Ale aspoň budem mať dnešný deň úspešný ak ho tým naseriem." *Uškrnie sa v duchu a napäto očakáva jeho reakciu*
Korei: *Korei se začetl do knihy, při pohledu na svůj obličej byl se svými změnami relativně spokojený, vypadal jako hezká mladá a nakrátko střižená slečna, chodidla a ruce se mu také přispůsobily spíše ženskému vzezření. Co mu však chybělo byly ty nejzákladnější věci které odlišovaly pohlaví, to si on ale pořádně ani neuvědomoval, vadilo mu jen že jeho hrudník nepřipomínal ženu z oné učebnice ani náhodou.*"Hmm možná že se budu msuet měnit z předobrazu."*Napadlo ho zatímco pomocí jednoduché myšlenky se vrátil do původní podoby. Začal se rozhlížet kolem sebe, protože si připadal trochu trapně při myšlence že ho tu někdo viděl. Všiml si pouze jedné slečny která ale něco hledala v regálu nedaleko takže byla určitě dosti zaměstnaná právě tím. Sedl si ted yna podlahu do svého knižního koužku a začal opět číst.*"Už to skoro mám, ještě pár pokusů a zábava bude moci začít."
Yumiko: *Nenápadne popri čítaní pozoruje chlapca na kresle. Zdá sa, že sa o niečo pokúša, no asi mu to nejde, keďže žiadnu zmenu nevidí. Postupne však začne pozorovať zmeny na jeho tele a jedno obočie jej vyletí hore* "Možno nejaké pokročilejšie henge..." *Pomyslí si a spoza knihy pozoruje, čo sa bude diať ďalej. Moc dobre tam však nevidí, tak skúsi inú alternatívu. Začne sa hrabať v regáli neďaleko neho a nenápadne pokukuje v snahe zapamätať si pohyby, aby sa to keď tak neskôr naučila tiež*
Korei: *Seděl v klidu a v pohodě, odpočíval už asi 15 minut, a pak se o to pokusil znovu. Skřížil prsty do jakési zvláštní pečetě, moc dobře se mu tak formovala chakra. Představil si jak chce vypadat, viděl ty obrázky v té knížce, ačkoli jsou věci co by ještě vědět neměl, stejně to nikomu vadit nebude. Začal se na to soustředit jak jen uměl, seděl tam ve zvláštní pozici a doufal že se mu konečně zadaří, protože tentokrát na to šel jinak, necítil to tak že se promění na něco cizího, ale jen že přijme opak toho co je, je to jen pohlaví a to z toho nedělá problém.*"Notak, notak, notak."*Pomyslel si a když otevřel oči a podíval se na své ruce, vypadaly jinak, byl ještě kluk a přesto mu přišly starší, nezvětšily se ale. Když vytáhl Kunai aby se viděl v jeho odrazu zjistil že se mu částečně povedlo proměnit se na ženu.* YUPÍ *Zařval přestože byl v knihovně. Hned se ale utišil a špitnul.* Pardon. *Poté vyběhl z křesla zpátky ke svým knihám aby svůj aktuální vzhled porovnal s tím co bylo vevnitř.*
Yumiko: *Už dlhšiu dobu sa prehrabáva v knihách o jedoch a protijedoch, pričom si značí podstatné veci do svojho debilníčka. Popritom si občas odhryzne kúsok z dnešnej dávky pečiva, ktoré sa pomaly ale isto míňa. Na dnešok dostala celkom slušný obnos peňazí, tak zvažuje, že sa v pekárni staví ešte raz. Na chvíľku si dá od čítania pauzu a medzitým vráti prelistované knihy do regálov. Neznáša tých dementov, ktorí prečítané knihy nechajú ležať na stole a čakajú, že to za nich niekto odloží. Za dnešok sa ich tu premlelo už niekoľko a pokaždé len sledovala, ako to členka personálu za nich odkladá. Ako tak prechádza regálmi, upúta ju kniha rôznych náboženstiev. Jej mamka odjakživa vyznáva buddhizmus, no Yumi stále zvažuje, či sa k nej pridať. Vezme si knižku a posadí sa znova za stôl. Z diaľky spozoruje, že tu nie je sama, no nejako zvlášť to nerieši. Kapucňou si ako vždy zakryje dlhé ružové vlasy a ďalej sa venuje čítaniu*
Korei: "Hmm takhle by to možná šlo."*Pomyslel si Korei když položil na zem knížku o anatomii člověka. Už druhým dnem se snažil aspoň v základu proměnit svoje tělo na tělo opačného pohlaví.*"Je to teda těžší než u zvířat."*Opět si pomocí jutsu -Zurajutsu: Honyūrui- proměnil konce prstů na konce psích tlapek takže se mu na nich oběvily drápy, to byla první proměna co se naučil.*"Okej takhle je to realtivně jednoduchý, tak proč mi nejde tahle přeměna."*Po dalším pokusu a pročtení si dalších dvou stránek oné knížky se rozhodl že si potřebuje dát pauzu. Vstal tedy ze svého koužku poházených knih a rozhodl se že si zajde k nedalekému křesílku se na chvíli jen posadit a přemýšlet o tom co by mohl dělat špatně. Začínala ho z toho už totiž bolet hlava.*"Kdybych věděl jak sem neschopnej tak bych si takovýhle věci nevymýšlel"*Říkal si sám sobě zatímco usedal, knihovna byla celkem prázdná takže by teoreticky mohl mluvit i nahlas, ale jemu to takhle vyhovovalo, byl rád že nikoho neotravuje i z toho mála lidí co tu byli.*
konec: konec
Siren: *Ako kráčala, i cez jemné cinkanie reťazí započula zvuk, pri ktorom sa jej zježili vlasy. Boli by sa zježili, keby neboli tak dlhé. Zvuk trhania papiera v knižnici. Bolo mnoho nepríjemných spôsobov ako sa nechať zabiť, no poškodzovať knihy v knižnici sa vždy a vždy bude radiť medzi najvyššie priečky. A počula i smiech, ktorý prekĺzol cez vedľajšiu policu. Detský smiech. A zrovna kráčal rovnakým smerom ako ona. Sireninu tvár skrivil úškrnok. Možno si urobí pekný žartík. Len si bude musieť dávať pozor, aby si nikto nevšimol, pretože desenie malých deciek nebude zrejme najviac košér záležitosť. Nepremyslela si ale zatiaľ, ako celkom to previesť, tak si to len smerovala ku koncu poličky a usilovne rozmýšlala.*
Akemi: *Koukala na draka a jediné, na co myslela bylo, jak by to stvoření mohla mít. Chtěla ho vlastnit. Sice nevěděla jak, ale chtěla ho.* "Vezmu si tuhle stránku domů a ukážu to mámě! Ona mi mazlíčka koupí!" *Pomyslí si rozmazleně a rozhlídne se kolem sebe. Když zjistí, že vzduch je čistý, tak pomalu vytrhne stránku, kde byl ten drak. Knížku zavře a dá si jí do pravé ruky. Následně knížku vrátí do police. Potom si stlačí stránku v pěsti a dá si jí do kapes, které měla v šatech. Lehce se zasmála a šla hledat dál dětské knížky. Přece si tu nešla ukrást kousek papíru, ale přečíst dětskou knížku...* "Já jsem taková nenápadná zlodějka." *Pomyslela si Akemi a následně se zasmála. Naštvaná nálada jí přešla. Dobrý pocit ze zlodějství. Kleptomanka...*
Siren: *Pomaly sa posúvala na štyroch reťazových panohách smerom ku jednému koncu police. Mala naklonenú hlavu ku strane a čítala si chrbty kníh, potichu si mumlajúc.* Prečo tu sú samé decké knihy? *Vydýchla nahlas, keď prečítala dvanásť názvov a všetko to boli rozprávky.* Niekto to tu solídne pomiešal, *Ďalej rozprávala pre seba, poukazujúc na fakt, že nápis nad policou kričal 'Romány pre dievčatá'. Zoskočila zo svojho vyvýšeného bidla, pričom sa reťaze trocha zosunuli, ale aby stále boli pripravené, trčali ako vojaci do vzduchu. Stejnak to musela trénovať. Pomalým krokom kráčala ku konci police, že by tam možno bolo to, čo hľadala? Na druhej strane?*
Akemi: *Pořád hledala v tam, kde neměla. Zastavila se u jedné police, ve které se koukala na knížky. Sice nevěděla, jak se jmenují, ale vytáhla si jednu. Sice náhodnou, ale to nevadilo. Byla to červená knížka, které se jmenovala "Cítím se fantasticky.", no ona nevěděla jak se jmenuje. Neuměla číst, ale věděla barvu. Barvy poznávat uměla. Sice ne všechny, ale jen pár. Přece jí bylo jen šest let... Nešlo si povšimnout náhodného hluku. Když ho uslyšela, tak se jenom zamračila a koukla do stran. Hned na to se opět podívala na knížku, kterou držela v rukách. Otevřela jí na náhodné straně. Shodou okolností tam byl obrázek. Sice byl jen na jedné části papíru, ale to nevadilo. Černobílý obrázek draka. Akemi se na ten obrázek dívala s údivem. Nevěděla, že je to drak- Taková mystická zvířata bohužel neznala.* "Wau, to je super mazlíček!" *Pomyslela si, když sledovala obrázek draka.*
Siren: *Zo skákania čoskoro bola otrávená. Sotvačo dokázala prečítať, robilo to relatívne hluk a ešte sa zadýchala. Tak sa zastavila a zamyslela sa ako to bude lepšie. A, hľa, aj na to prišla. Totižto sa zamyslela nad hlavným dôvodom, prečo skákala hlučne a hneď jej to trklo. Mala na sebe reťaze, Kirāchēn. Obmotané okolo končatín a trupu pod oblečením boli takmer neviditeľné, len hluk robili, keď sa hýbala príliš energeticky. Sústredila sa, sústredila a sústredila. Nebola veľmi dobrá s manipuláciou chakrou precízne, preto to vyžadovalo vrcholné sústredenie. "Možno by som sa mohla spýtať na tréning od nejakého lekára, alebo kanchiho," pomyslela si. Potom však sa začalo diať to, čo chcela. Reťaze a pomaly začali odmotávať z jej tela a čoskoro Siren sa vznášala vo vzduchu, držaná reťazami ako chápadlami chobotnice.* No, takto je to lepšie! *Zamrmlala si, relatívne spokojná.*
Akemi: *Stále hledala. Chodila doprava, doleva a dopředu. Už se zdálo, že knížky pro děti tady nejsou, ale musí někde být! V každé knihovně totiž jsou knížky pro děti, někdy... Nevěděla, kde má jít hledat. Mohlo jí napadnou podívat se o patro nahoru, ale to neudělala. Nevěděla tomu, že tam budou dětské knížky. Proto pořád byla dole a hledala to tam, jak marná. Nevzdávala se a pokračovala, i když jí to pomalu začala docházet.* "Co, když tady žádné dětské knížky nejsou?" *Pomyslela si smutně, i když měla ještě rozčílenou náladu. Strašně náladová dneska...*
Siren: *Stála pred jednou policou v knižnici a poskakovala, ako nepríčetná. Našťastie však vedela, čo robila. Snažila sa prečítať názvy kníh na vyšších úrovniach v knižnici - a hoci bola, čo sa týka schopností ninja, celkom nadaná - jej výška ju nepustila. A v okolí nebolo nič, na čo by sa dalo postaviť. Ledaže samotné police, ale to si nebola istá, že by ju udržali. A tak teda skákala ako šialený zajac. Na sebe mala svoje typické, pohodlné oblečenie, tentokrát červený vrch a biele nohavice. Obe boli celkom voľné, čo znamenalo, že keď poskakovala, viala ako postihnutá vlajka. A aby tomu nasadila korunu, z rozpustených vlasov jej poletovala okolo hlavy koruna-svätožiara.*
Akemi: *Akemi dneska zavítala do knihovny. Bylo ráno, tak kolem deseti hodin. Měla na sobě opět bílé šaty, které byly její nejoblíbenější. Když byla v knihovně, tak hledala polici s dětskými knihami. Neuměla číst, takže potřebovala najít nějakou knížku, která byla obrázková. Obrázkové byly pro děti a ona byla dítě. Nevěděla, kde má polici s knížkami najít a styděla se zeptat ženy, která to tu hlídala. Knihovnice. Proto se radši procházela a hledala to sama. Doufala, že to najde sama. Momentálně si hodně věřila.* "Určitě to bude někde poblíž... Vím to!" *Pomyslela si Akemi, když pořád hledala tu polici.* "Už to mám! Bude to někde tamhle!" *Ukázala si rukou na jednu polici knížek a vyrazila tam. Ovšem tam nebyly dětské knížky, ale dobrodružné romány. Měla smůlu. Začala se pomalu nervovat, protože nebylo po jejím. Kdyby bylo po jejím, tak by už teď seděla na jedné sedačce/židli a koukala se do obrázkové knížky. Rozhodla se jít tedy opět najít polici s knížkami, i když už neměla tak dobrou náladu jak předtím.*
..:: ....:
Choko: * Znova sa sem vybrala, naposledy, keď tu bola, tak si tu vyberala knižky. No dnes, sem prichádzala kvôli niečomu inému. Asi pred hodinou zistila, že má za úlohu upratať knižnicu, pretože knihovník bol jednak starý, ale aj chorý a táto kombinácia ľudom moc dobre nerobí. Preto vychádzala zo svojho domu, ale nikam sa neponáhľala. V skutočnosti tam upratovala často, vždy keď tam zašla a teraz to bude rovnaké, len s tým rozdielom, že teraz to má ako misiu. Z domu si nič nebrala, načo by aj, maximálne čo bude potrebovať sú ruky a nejakú metlu, to tam určite majú. Teda, ruky má aj svoje. I keď niekedy čaptavé, no no nevadí. Oblečená bola do svojho každodenného oblečku, jak vždy. Prala ho vôbec? Hah, mala ich viac, takých rovnakých. Proste sa v tom štýle cítila dobre, tak prečo by to nenosila. Ale späť k téme. Kráčala smerom k spomínanej knižici, nijak moc sa nezastavovala, vlastne tam chcela byť čo najrýchlejšie. A ani sa nenazdala a už tam bola. Pustila sa rovno do práce. Vedela, čo to obnáša. Ale aj tak si musela vypočuť, že čo presne ma upratať. Preto len počúvala, ako jej knihovník hovorí, že ktoré knihy má uložiť správne, lebo boli poprehadzované - niektoré, tie čo jej teraz podával ani neboli uložené. Na obaloch si vždy prečítala názov knihy a podľa toho usúdila, že kam asi patria. Keď si nevedela rady, tak sa proste pozrela na bok, kde bolo napísané, že z akého sú oboru, taký lístoček tam. Upratala takto pekný kopec kníh. Vždy ich pekne uládala do políčok, ale na jednu vec sa niekedy kašlala. Mala ich totiž ukladať aj abecedne, ale to sa jej nie vždy chcelo. Niekedy jej, niekedy nie. Nevadí, z jej pohľadu, hlavne že to tam je, no nie? Keď upratala knižky, tak prišla na rad ešte druhá vec, a tým bolo upratovanie podlahy a do toho sa tiež pustila celkom friško. Spratala prach zo zeme, aj odpadky, poprípadne vyčistila akési čierne čmuhy, ktoré sa vytvárali od topánok. Bola tam tak od poobedia do včera, ale nevadilo jej to, aj tak by bola zrejme iba doma. Kamarátov nemala, takže. Na konci dňa jej prišla pochvala od knihovníka, a následne na to aj od senseia. Po tom všetkom sa len vybrala domov, nabrať znova sily, poprípadne pospať. *
..:: __...
Choko: *S hlasnejším zívnutím sa prebrala z menej náročnej noci, pričom sa rovno posadila do tureckého sedu, čiže sa aj odokryla. Nevedela, že prečo zívala, keďže zívanie je prejav nedostatku spánku a ona sa cítila že mala energie na rozdávanie, ale to nebolo niečo, nad čím by si lámala hlavu. Inak povedané, neriešila. Natiahla si ruky niekam do diaľky a ešte chvílu ostávala sedieť a premýšľala, či je dostatočne hladná na to, aby si aj niečo spravila, ale usúdila, že ešte to vydrží. Nakoniec len vstala a šla urobiť tú základnú rannú hygienu, ktorú treba. Upláchnutie tváre, zuby, záchod, a tak. Všetci poznáme. Potom sa len rýchlo prezliekla - nevyberala dlho, mala vo zvyku si doslova svoje outfity aj plánovať na určité dni. Ale to teraz nebolo podstatné. Keď to všetko mala, tak pri odchode len vzala nejaké to ovocie, do ktorého mohla cestou hrýzť. Kráčala smerom cez Koru, vedela kam, takže dlho jej to naozaj netrvalo, akoby aj mohlo, žila tu už jedenásť rokov. Poznala naspamäť čo len mohla. Vybrala sa do knižnice, od ktorej to naozaj ďaleko nemala. Možno len takých desať minút cesty, ani to nie. Ani sa nenazdala a pred sebou videla budovu so spomínaným názvom. Ešte sa zastavila kúsok pri smetnom koši, ktorý bol na kraji pri chodníku. Nakoniec, jedla až dve jablká z ktorých obchod musela zahodiť ohryzky predsa. Na to že nebola hladná zjedla dosť. Ale o to fakt problém nemala, chudá bola a chudá aj bude, nech zje čokoľvek. Keďtak vybehá. Ale to by tiež mala. Po pár krokoch stála medzi, dverami dnu, ktoré len jemne otvorila. Zrazu vstúpila dnu a uvidela ten chrám pokoja a kľudu, ktorý ju všade navôkol nútil, aby bola potichu aj ona. S tým problém našťastie nemala, ako introvertka vedela byť pokojne aj niekoľko hodín v tichosti. Mala svoj svet v hlave, našťastie. Aj kamaráta, o ktorom si myslela že je vymyslený, že Ketsu. Ale od neho stranou. Momentálne sa tam nachádzala, aby si teoreticky našla nového kamaráta. Kvôli svojej plachosti, alebo ignorácii, boh vie, ani nepozdravila knihovníka. Rovno utekala, teda, kráčala, medzi uličkami knižnice. Vedela čo hladá. Obecně keď viete čo robíte tak to ide rýchlejšie. Avšak teraz to neplatilo, síce vedela čo chce, ale nevedela kde to je. Pozerala na nápisy na značkách, čo určovalo druh kníh. Dobrodružné, vedecké, rozprávky, romány..furt nie to čo chcela ona. Teda, vedela by si vybrať, a aj rada, ale momentálne potrebovala niečo iné, bohužial zrejme. Hľadala a aj našla. Neďaleko bola totiž záložka so zvieratami, presne to čo potrebovala. Vybrala si tú najhrubšiu, najťažšiu a najstaršiu knihu čo tam našla. Pomaly ju ani neuniesla a keď tak urobila, tak ju silno buchla na stôl, čo vyvolalo akýsi hluk. Cítila sa celkom trápne, keďže tam bola rovno počuť aj ozvena. Také ticho tam bolo. Pomaly začala listovať medzi stranami. Bolo to tam pekne rozdelené. Na druh, ale aj na to, či je zviera divoké alebo domáce. Usmievala sa nad obrázkami, ktoré ju zväčša zaujali viac, než text. Mala rada tie roztomilé, ako inak. Plánovala tu ostať ešte dlhšie a listovať strany, aby sa dozvedala viac. Predsa len, nejaké si chcela opatriť, tak len aby o nich vedela čo najviac. *
Odděluji: Ukončeno
Kuroda: A pak, když Rikudou Sennin po0azil Desetiocasého démona.... *Předčítá z knihy vysoký muž s rudým šátkem a rozepnutou vestou, kterou nosí každý shinobi od chuunina výše. I když ten pán předčítá dál, blonďatého chlapce, co sedí za stolem před ním to očividně absolutně nezajímá. Místo toho si hraje se svými vlasy a zkouší, jestli mu sluší patka na levé, nebo na pravé straně. Nakonec se rozhodne, že na pravé, tak si ji tak sepne sponkou. Není divu, že si ho často pletou s děvčetem - ta sponka má na sobě zářivě červenou berušku.* Senseeeeei, to mě ale vůbec nebavííí. *Zakňučí naprosto znuděně.* Už nám to říkali na akademii! A doma! A táta... on... *Než stačí dopovědět své protesty, muž ve vestě ho s pozvednutým prstem - přesněji ukazováčkem levačky přeruší.* Táta chce, aby jste to uměl, Kuro! *Namítne, no tak či tak knihu zaklapne. Jako kdyby věděl, že cpát to do onoho blonďáka nemá smysl. Rozhodne, že pro dnešek historie skončila. Spolu s tím se Kuroda zvedne ze židle a spolu s mužem ve vestě jde vrátit knihu. Knihu vrátili a muž se podíval na Kuroda.*Kuro, dneska tohle stačilo. Viděl jsem, jak tě to nezajímalo... *Řekl muž a Kuroda se jen usmál. No, Kuroda byl taky jiný než ostatní lidé. Jeho otec věděl že to není "skoro" člověk. Věděl, že nemá krev a dokonce i srdce. Měl to matce, která... která už není. Spíš se ztratila nebo zemřela. Něco takového, nu.* Araaaai! *Zakřičel Kuroda a muž se na něho podíval.* Kuro, v knihovně se nekřičí.. A co se děje? *Otázal se muž Kurodi, ovšem ten ho značně ignoroval a mířil si to někam. Muž byl rychlejší jak hoch, takže ho doběhl a zvedl do náruče. Vypadalo to, jak kdyby měl nevěstu v rukách nevěstu, kterou tvořil Kuroda.* Nudíííím se... *Odvětil Kuroda a muž se jen zasmál.* Dobře, Kuro, jdeme domů. *Řekl muž a Kuroda ho chytil pevně a nadšeně kolem krku. No Kuroda se nudil v knihovně. Bylo mu šest, takže byl tak celkem hyperaktivní. Muž si taky všiml té věci, kterou měl Kuroda na hlavě - sponku. Neřekl nic. Jen měl poker face a nevěděl co říci, takže prostě odcházeli z knihovny domů. Celkem náhoda, že to byla jedna z rodin, která byla bohatá. Což šlo poznat už i díky vlastní "ochranky", která chrání Kurodu.* Nebude se taťka ptát, proč jsme přišli tak brzo domů? *Zeptal se Kuroda a Arai se jen usmál.* Řekneme mu, že ses to naučil, Kuro. *Kuroda se celkem překvapil. Vyšli z knihovny - teda Arai vyšel a nesl Kurodu v náručí. Kuroda nebyl těžký, spíš byl lehký. "Proč se k mě chová tak mile? Copak jsem něco udělal a dostanu trest? Nebo se něco stalo?" Pomyslel si Kuroda. Nevěděl čím to bylo, ale Arai se k němu poslední dobou choval hodně... Až moc hodně. Mohl za to otec ? Jeho "ztracená" matka? On sám? Sám nevěděl čím to bylo. Nebyl moc chytrý.. Hlavně v tomhle věku vůbec. Arai si to tedy mířil domů společně s Kurodou, kterého držel pořád v náručí.* Zítra chci do parku. *Řekl Kuroda a Arai se jen usmál.* Pro vás všechno, Kuro... *Odvětil jen lehce Arai, který se pomalu dostával k domu, kde bydleli. Arai bydlel s nimi. Byl taková ochranka/Sensei a další. Prostě se měl starat a chránit Kurodu.*
Tensai: Konec
Tensai: *Ležel doma. tzv. ležel na posteli. Nevěděl co dělat. Na sobě měl bílou mikinu s kapucí, šedé kraťasy a kšiltovku, kterou neměl sundanou. Koukal se do stropu a bylo mu celkem horko. Nepomáhali ani otevřená okna. Prostě jen ležel a pomalu se začal potit.*"Je.. To nudné. Všechno je tu nudné.. Nemám tu nic.."*Pomyslel si Tensai a postavil se. Rozhlédl se kolem svého pokoje a jen smutně vydechl.*Chce to vymalovat, uklidit a... a odejít odtud.*Potom se vydal k oknu. V pokoji měl dvě okna. Každá na jiné straně pokoje. Šel k tomu, které bylo blíž ulice. Přišel k němu a skočil do otevřeného okna. Letěl vzduchem a přistál na nohách. Měl boty, které si ani nesundal jak vešel dovnitř. No, na co? Nikdo nebyl doma, opět. Takže si je nemusel ani sundávat. Potom se podíval před sebe a vyrazil. Ruce si dal do kapes mikiny. Mikina taky měla kapsy jako kraťasy. Rozhlížel se okolo. Někteří lidi nenosili ruce v kapsách od mikiny. No, a proč asi? Toť otázka.*"Kam bych mohl zajít? Co třeba do nemocnice? Nebo ne. Bych tam jenom překážel.."*Pomyslel si a zakroutil hlavou.*"Co třeba do knihovny? To není zas tak špatné. Mohl bych si tam něco najít.. A pokusit se zabavit."*Pomyslel si a rozběhl se směrem kde je knihovnu. Svojí vesnici znal, takže věděl kde co je. Teda pokud to nezmizelo nebo se nepřestěhovalo. Když už byl u knihovny tak se zastavil. Podíval se na ní a usmál.*"Čekal jsem větší budovu.."*Pomyslel si a vydal se dovnitř. Když byl vevnitř tak ho okamžitě jedna baba upozornila.*Chlapče?! Co ta hučka?*Zeptala se hlasitě a Tensai se na ní otočil překvapeně. Tensai si sáhl pravou rukou na kšiltovku a usmál se.*Hezká, že?*Řekl a zasmál se. Žena se urazila a znovu řekla své.*Dolů tu blbost jinak jdi ven!*Řekla opět hlasitě a on si jí teda sundal. Žena přikývla a potom se vrátila ke své činnosti. Tensai se jen zasmál a šel opačným směrem jak ona byla. Potom se schoval za polici knih.*"Kráva blbá.."*Pomyslel si sprostě Tensai a nasadil si opět kšiltovku.*"Nikdo mi nebude rozkazovat."*Pomyslel si naštvaně a šel dál. Koukal se a nějak se ani nevyznal. Bylo tu totiž moc knih. Až moc. Tensai se začal rozhlížet všude. Takže se tak trochu otáčel do stran. Otočil se za sebe a šel pozadu. Rozhlížel se totiž. Když tu do něčeho narazil.*"Co to?!"*Pomyslel si Tensai a už začal panikařit.*"Co když jsem shodil nějakou polici knih?!"*Ovšem hned na to něco spadlo na zem a vydalo zvuk.*Au?*Zeptal se překvapeně klučičí hlas a Tensai se otočil a ihned se překvapil. Předním byl totiž ten chlapec, kterého potkal po misi. No, pro něho to byla láska na první pohled. Tensai začal červenat hanbou.*Gomeeen!*Řekl hlasitě Tensai a šel ke chlapci. Natáhl k němu pravou ruku, aby mu pomohl vstát. Chlapec ho chytil levou rukou. Potom Tensai zabral a vytáhl chlapce. Chlapec nebyl ani tak těžký. Tensai se díval na chlapce, protože se chlapec nahnul pro knížku, která mu upadla. Vzal jí do rukou a koukal na Tensaie.*Tak, nevadí. Však se stává, ale měl bys dávat příště pozor. Nebo něco rozbiješ.*Řekl chlapec a zasmál se. No, Tensai se taky zasmál.*Tak.. dobře. Budu si dávat větší pozor.*Řekl a usmál se.*Jinak mé jméno je Tensai.*Řekl Tensai a chlapec jen kývl.*Akira, ale můžeš mi říkat Aki. Akira se mi totiž nelíbí.*Řekl Aki své jméno a Tensai byl rád. No, konečně se dozvěděl jeho jméno.*A nechceš si jít někde sednou Tensai-kun?*Zeptal se Aki a Tensai kývl.*Můžeme.*Aki se tedy vydal směrem kde byl gauč a před gaučem stůl. Když tam došli tak se Aki posadil jako první sedl si ke kraji gauče. Tensai se posadil taky, ale doprostřed gauče. Aki položil knížku na stůl a Tensai se na ní podíval.*"Duhový ptáček... Divný název."*Pomyslí si Tensai. Aki položil otázku když viděl jak se Tensai zadíval na knížku.*Děje se něco Tensai-kun?*Zeptal se a Tensai jen zakroutil hlavou a koukl na Akiho.*Ne.. Jen ta knížka má divný název.*Řekl Tensai a Aki se zasmál.*Je pravda, že je to tak trochu dětská knížka, ale je zajímavá. Chceš vědět o čem je?*Zeptal se Aki a Tensai kývl.*Inu.. Knížka je o ptáčku, který zkoumá svět. Chce najít všechny barvy světě. Objevit je, zkoumat je, lepit se na ně a měnit se na ně. Potom co...*Aki mluvil a Tensai ani nevnímal co říká. Tensai jen sledoval jeho obličej a jak se Aki dívá na knížku a všude možně. Za chvíli se Tensai díval zamilovaně. Některé lidi ten výraz mohl vylekat. No, Aki si ho nevšímal. Jen pořád mluvil o knížce.*"Je tak pěkný..."*Pomyslel si zamilovaně. Ovšem Aki si už všiml jeho výrazu. Aki se jen zasmál a řekl.*Tensai-kun, nedívej se na mě tak. Nebo se začnu červenat.*Řekl a Tensai se už vzpamatoval.*A jó! Já nechtěl...*Řekl Tensai a Aki se usmál.*Tensai-kun? Už jsi četl nějakou tu knížku?*Zeptal se tak trošku blbě. No, každý asi četl nějakou tu knížku krom slepých lidí a nějakých mimin.*No.. četl.. Třeba.. Paladin a Assasin. Nebo Rákosník, Balerína a taky Ja--*Tensaie něco přerušila. Zavřel oči a potom je otevřel. No, Aki ho políbil. Tensai ani nevěděl proč. Zavřel jen oči a nechal to být.*"Proč to udělal? To na to jde tak rychle?!"*Pomyslel si spokojeně Tensai. No, měl radost, že ho líbal někdo do koho se Tensai zamiloval na pohled. Po chvíli ho Aki chytil za líčka a začal mu jazyk dávat kolem rtů a líbat. Tensai mu to oplácel. Bylo štěstí, že tam zrovna nikdo nebyl u nich. Bylo by divné najít dva chlapce jak se líbají. Aki převalil Tensaie na záda. Takže Tensai ležel na gauči a Aki byl nad ním. Líbali se a Aki šel rukama níž. Chtěl mu sundat kraťasy. Tensai se nějak nebránil do té doby než ho Aki přestal líbat a šel níže. Cítil jak mu něco sundává kraťasy. Zvedl hlavu a podíval se k nohám. Viděl jak se tam Aki na něco připravuje. Kraťasy mu stáhl tak až pod kolena. Potom se vydal na trenky. Pomalu mu sundával trenky a Tensai věděl co ho čeká. No, nechtěl to. Bylo to nějak brzo a mu bylo ještě 14! Však byl ještě tak trochu dítě.*Aki!*Řekl hlasitě a Aki ho ignoroval.*Aki dost.*Řekl opět a tak trochu cukl. Aki se podíval na něho a zeptal se.*Děje se něco? Tensa-kun?*Řekl romanticky a Tensai se jen začervenal. Potom zakroutil hlavou a vzpamatoval se.*Ano. Já to nechci.*Řekl na rovinu a Aki se tak trochu zasmál. Sedl si Tensaiovi na stehna a nechal svou práci být.*Já... Já se omlouvám.. Nevím co mě to popadlo.. Když ses totiž na mě tak díval. Tak jsem myslel, že to chceš..*Řekl Aki smutně a Tensai se překvapil.*Ne.. Ale mě se líbíš, ale nemůžu. A tady už vůbec ne.*Řekl Tensai a Aki kývl.*Dobře.*Okomentoval to Aki a začal mu nasazovat zpět trenky. Potom i kraťasy. Když to měl všechno hotové tak se Tensai uvolnil a hlavu položil taky na gauč. Takže ležel.*Takže?*Zeptal se Tensai a čekal co se bude dít.*Nic. Prostě už nic.*Řekl Aki a položil se na Tensaie. Ruce měl tak, aby Tensaiova hlava byla uprostřed.*Ty.. chceš pokračovat?*Zeptal se Tensai a Aki jen kývl s úsměvem. Aki si olízl ret a opět se začal líbat s Tensaiem. Tensai se opět nebránil a líbal ho taky. Po chvíli Aki uvolni ruce a ležel na Tensaiovi. Jejich vzrušení bylo pomalé, ale po nějaké době se oběma postavil pohlavní orgán. Cítila jak jejich penisy na sebe tlačí. Tensai a Aki byli tak trochu stejní ve výšce, ale Tensai byl o 3 centimetry vyšší.*Co to sakra?!*Oba se přestali líbat a koukli se vedle sebe. Pár metrů od nich byla žena. Žena, kterou Tensai potkal předtím. Aki se rychle postavil a Tensai vedle něho. Jejich erekce ještě nepominula takže to šlo i vidět, že jím stojí.*Vy úchyláci!*Zakřičel žena a Aki chytil Tensaie za levou ruku. Tensai se ještě stihl skrčit a vzít knížku, která ležela na stole. Potom už jen následoval Akiho. Žena se za nimi taky vydala. No, oni byli rychlejší.*Aki?! Ty co budeme dělat?!*Zeptal se Tensai a Aki se jen zasmál.*Co myslíš? Utečeme.*Řekl Aki a běžel dál. Po pár minutách už viděli cestu z knihovny. Takže běželi tam. Otevřeli dveře a už byli venku. Aki byl zadýchaný a Tensai ani tak ne.*Tu máš knížku.*Řekl Tensai a Aki se narovnal a přisunul si Tensaie k sobě. Políbil ho. Tensai pevněji stiskl knížku, kterou držel. Někteří lidé si jich všimli. Pro některé to bylo divné vidět jak se dva kluci líbají. Aki pustil Tensaiovi ruku a přestal ho líbat.*Už se rozdělíme. Jinak pokud mě budeš chtít znovu vidět bydlím tam.*Aki se otočí a ukáže na dům vedle knihovny.*Zatím Tensai-kun.*Řekl Aki a Tensai jen červený jako rak stál na místě.*Zatím..*Řekl potichu a držel jeho knížku v ruce. Když tu náhle se otevřely dveře knihovny a vyšla ta žena. Uviděla Tensaie a začala křičet.*Úchyle!*Zakřičela a Tensai radši utekl. Byl rychlejší, no. Ani si neuvědomil jak dlouho s tím chlapcem tam byl. Pro něho to bylo pár minut. Ovšem byl tam celkem 3 hodiny. Vrátil se domů zamilovaný a tak trochu i nadržený. Když přišel domů tak už tam byla babka a někde byl i Tadao. Ovšem on to vzal oknem, kterým odešel. Nepotřeboval, aby ho babka viděla. Když byl v pokoji tak si sundal mikinu, boty a kraťasy. Byl teď jen v trenkách. No, pod tou mikinou nic neměl. Potom si lehl na postel a knížku nechal na svým stole. Olízl si rty a zasmál se.*Miluju ho...*Řekl si pro sebe a potom se vydal udělat svou prácičku. (Honit.) Byl přece nadržený..*
---: ---
Misao: *Prišlo jej, že čas sa podivne ťahal. Ležala doma na posteli a vonkoncom nevedela, čo robiť. Vnútri jej bolo strašne teplo a nepomáhali ani otvorené okná. Preto sa vydala von. Zamierila automaticky k sídlu Kage - chcela zistiť či nemá pre ňu nejakú misiu. Najlepšie niekde kde bolo chladno. Napríklad také stráženie detí. Niekde pekne vnútri, v chládku, kam by nesvietilo slnko. Povzdychla si, no po chvíli sa zľakla, lebo pred ňou sa zjavil nejaký ninja. Asi Chuunin. Vyzeral tak.* Máš misiu v knižnici, podrobnosti ti vysvetlia tam. *A vyparil sa. No.. knižnica. Už tam dlho nebola. Tak fajn. Veď chcela misiu v chládku. Akurát sa bála ako moc to tam bude rozbombardované. Ale možno nepôjde o upratovanie. Možno bude triediť knihy. Alebo vyháňať hlučných ľudí. Alebo tak. Aspoň v to dúfala. Zvrtla svoj krok smerom do knižnice. Po ceste absolútne nad ničím nerozmýšľala. Nechcelo sa jej. Strhla sa, až keď došla pred vchod knižnice. Nevedela poriadne ani ako ju tam nohy doniesli. Opatrne otvorila dvere a vošla dovnútra. Pani pri pulte sa na ňu usmiala.* Dobrý. *Zahlásila a vybrala sa smerom k pultu.* Teba som tu už dlho nevidela! Ale keďže vieš, čo robiť, tak ti to veľmi nemusím vysvetľovať. Vzadu niekto hľadal knihy, povyťahoval ich a nechal ich tam, tak ich treba znovu roztriediť. A potom treba doniesť zo skladu pár krabíc - minule nám niekto doniesol knihy, čo nechcel a ešte som nemala čas ich roztriediť, tak keď budeš taká láskavá.. *Zaúlohovala ju pani. No, mohla to čakať. Len jej na to niečo odpovedala - ani úprimne nevedela čo, a potom sa vybrala dozadu. Nebolo tam zas tak veľa povyťahovaných kníh. Skôr sa bála koľko kníh bude v tých krabiciach. Klasicky začala tým, že si ich roztriedila podľa žánru na stôl. Vzniklo jej tam pár pekných kôpiek. Prevažne tam boli knihy o používaní genjutsu a potom nejaké romány a ešte niečo s nejakými bylinkami. Vyzeralo to, že ten človek alebo tí ľudia, čo tam boli presne vedeli, čo hľadajú. Následne si to rozradila podľa začínajúcich písmen autorov. Niekedy keď tu bola, tak mala chuť sama napísať nejakú knihu. Potom zobrala jednu kopu a došla k danej polici. Poznala to tam naspamäť, takže nebolo ťažké nájsť daný žáner. Kopu položila na zem a ešte si zbehla po rebrík. Liezť po policiach radšej nebude. Boli totiž dosť vysoké. Zaumienila si, že to celé spraví bez toho, aby používala hocjaké techniky. Aspoň sa pritom viac zabaví. Posúvala si postupne rebrík a knihy radila k jednotlivým písmenám. Posledné knihy už uložila bez rebríku, pretože tie boli najnižšie. Toto isté musela ešte zopakovať s ďalšou kopou. Pri poslednej jej už rebrík nebolo treba, lebo to bola podlhovastá polička pri zemi. Tam boli tie bylinkárske knihy. To by mala. Rebrík však ešte neodložila, lebo vedela, že budú nasledovať tie krabice a knihy z nich. Zamierila do skladu. Mala pocit, že tam ešte nebola, no vedela kde to je. Bolo odomknuté a v sklade bolo len nejaké haraburdie ako staré police a stoličky a potom tri krabice s nápisom "KNIHY". Každú jednu z nich vyniesla a položila k stolu. Následne z nich vybrala knihy a bola celkom šťastná. Na to, že tam boli tri krabice, tak tých kníh nebolo zas tak veľa. Maximálne dvadsať. Človek ich zjavne mal tak rád, že si dal veľmi záležať s balením. V krabiciach totiž bolo strašne veľa papierov a vecí, aby sa knihy nepoškodili. "Blázon," prebehlo jej mysľou, ale keď tak nad tým rozmýšľala, tak by to spravila asi veľmi podobne. Opäť opakovala svoj systém a knihy si rozradila podľa žánrov. Avšak ich tak bolo oveľa viac ako si myslela, tak nakoniec zmenila prístup a rozdelila si to do sekcií. Do štyroch. Podľa toho, na ktorej strane knižnice bola polica s daným žánrom. V jednej bolo z toho asi desať kníh. Ostatné priemerne rozdelené do všetkých ostatných. Začala teda tými desiatimi. Rebrík si tam doniesla, no nakoniec ho nepotrebovala. Rozradenie jej totiž išlo celkom od ruky a väčšinou to išlo do nízkych políc. Ostatné knihy zobrala tak, že si ich nakopila a na vrchu mala knihy z jednej sekcie, v strede mala jedny a na spodu. Spočítala si totiž, z ktorej bude koľko, tak to mohla rovno zobrať všetko naraz. Opäť prebehla knižnicu s knihami a tentoraz ten rebrík potrebovala, tak si po neho musela zájsť. Pretože jedna kniha bola záludne na najvyššej polici v knižnici. No, nevadilo to. Rebrík bol dostatočne vysoký a nebála sa toho, že spadne. To by si nemohla hovoriť ani ninja snáď. Keď konečne položila to police poslednú knihu, tak zliezla z rebríku, šla ho odložiť do kúta, kde mal svoje miesto a potom prázdne krabice vrátila späť do skladu.* Hotovo! *Povedala pani pri pulte. Netrvalo to tak dlho. A možno hej, ale aspoň sa pritom zabavila. A nebolo jej tam teplo, takže to bolo plus.* Výborne, ďakujem. *Odpovedala jej na to pani. Ona sa len usmiala a následne vyšla z knižnice smerom domov. Snáď tam teraz už nebude také teplo.*
---: ---
-Zell-: *Právě se rozednívalo a lidé v Koragakure no Sato začínaly vstávat a dávat se do každodenních prací a povinností. Každý měl nějaké povinnosti a Zell jakožto ninja kromě misí musel každý den pilně a tvrdě trénovat. Vstal a posnídal. Připravil si věci pro ranní trénink a vyrazil. Šel ze sekce svého klanu a mířil do okolí vesnice, kde vždy trénuje. Po cestě ho však vyrušila jedna osoba a tou osobou není nikdo jiný než jeho starostliví sensei.* Co tady děláte a ještě k tomu tak brzy ráno? *Zeptal se Zell a čekal co mu sensei odpoví.* No víš jako i ty i já musím trénovat, ale proto tu nejsem. Jsem tu proto abych ti oznámil další misi. *Řekl sensei.* Takže teď hned nebo… *Řekl Zell.* Ne teď hned ne, jen ber na vědomí že až dotrénuješ tak přesně v deset nula, nula ráno se dostavíš do naší místní velké knihovny jasné! *Přikázal sensei.* Ano sensei budu tam. *Odpověděl.* Tak Ahoj.* Řekl sensei a složil pečeť a vypařil se.* To bude zase něco knihovna ... jak jinak ... *Řekl a mířil na svůj trénink, kde si procvičil základní techniky a meditaci. Pak zamířil domů odložit si věci a potom hurá do knihovny.* Doufám že jsem tu v čas. *Řekl těsně před vchodem do knihovny.* Dobrý den! *Křikne na knihovnu.* Psstt… Tady je zakázáno být hlučný. Tak co chceš. *Řekla místní knihovnice.* Aha… pardon. No já…já jsem tu na vykonání své mise.* Řekl Zell.* Ano řekly že mi přijde pomoct nějaký ninja. Jsi tady abys mi pomohl v knihovně. Jsem ráda že jsi to zrovna ty. *Pronesla knihovnice.* Ahh ... takže výpomoc v knihovně jak… neočekávané. *Řekl Zell sarkasticky.* Hmm.. tak dobrá co mám udělat? *Přistoupí na pomoc.* No včera si tady hrály nějaké děti a shodily dvě police a ty se zničily, takže je potřeba vyrobit nové, pak také se tím samozřejmě zamíchali všechny knihy a spisy takže je třeba všechny roztřídit a pak dát zpátky na své místo. *Řekla mu knihovnice.* Samozřejmě. *Řekl znuděně.* Tak já se dám teda do toho.* Poznamenal a protočil panenky.* Ano. Támhle jsou dveře na dvorek a je tam i připravené dřevo na zhotovení těch polic jasné! *Řekla Knihovnice a Zell šel na dvorek, který byl za knihovnou.* Tak jo jdeme na to. *Řekl si když viděl potřebné náčiní a dřevo na stavbu polic. Přistoupil ke špalku na dřevo a přiložil na něj dvoumetrovou desku. Vzal si metr a v duchu tiše si dělal poznámky.* Takže podle návodu mají být police metr sedmdesát vysoké a metr široké. *Řekl si a přeměřil desku na které si potom udělal značky, aby mohl pokračovat. Vzal pilu a podle značek ořezal všechny desky.* Tak to by bylo a teď je ještě dát k sobě a nabarvit.* Řekl a tak udělal. První se pustil na zbití desek k sobě a pak na následné barvení obou polic. Za nějakou dobu měl hotovo a byl trochu ušpiněn. Když splnil práci vrátil se dovnitř.* Tak police jsou hotovy teď ty vaše dokumenty.* Řekl Zell.* Dobrá práce. Hmm… ano ty spisy s tím ti pomůžu ještě bys mi to poplet.* Řekla knihovnice a oba nastoupil k pomíchaným spisům.* Takže začneme první třídit knihy, dokumenty, svitky a různé ostatní věci jasné! Každé na jinou hromadu. *Řekla knihovnice a spolu s ním asi nějakou tu hodinu nudně třídily cáry papírů.* Tak hotovo. *Oddech si.* Ne, ne, ne ještě není zdaleka konec. *Upozornila knihovnice.* Teď jsem přineseš ty police a vše do nich naskládáme jasné a rychle! *Přikázala a jak řekla Zell splnil. Po jedné donesl police dovnitř na své místo.* A teď začneme vše skládat podle abecedy. *Oznámila knihovnice.* "Podle abecedy to bude trvat věčnost." *Postěžuje si v duchu a dal se dali do toho. Zase všechny důležité dokumenty skládaly do čtyř patrových polic a všechno podle abecedy. Vše jde tak jak má, ale pro Zella to bylo strašně nezáživné. Už se to vše chýlilo ke konci už jen pár stovek a budou hotovy.* "Anoooooo! Hotovo!!!" *Zaradoval se v duchu, když to vše sklidily.* Výborně. Díky za pomoc. Tady si skončil. Řekla přísně knihovnice a Zell pomalu sklíčeně odcházel.* Ne počkej. Promiň že jsem se tak chovala,ale v téhle knihovně jsem už dlouho a zvykla jsem si i podle toho chovat. *Řekla knihovnice.* To je v pořádku rád jsem pomohl. A nic si nevyčítejte. *Odvětil líně.* Tak nashledanou. *Řekl a po několikahodinové práci v knihovně je rád že misi splnil a šel rovnou domů. *
---: ---
-Zell-: *Pomalým lenivým krokem kráčel od domu směrem přes náměstí. V ruce měl čokoládu a spokojeně se usmíval. Dnes ho čekala další mise. Tentokrát zase v knihovně. Odlomil si kousek a vložil si ho na jazyk. Netrvalo dlouho a byl u knihovny. Už mu zůstali jen dva řádky čokolády. Ale tu si přece nechá na později, že? Nebude jíst zbytečně, když se může odměnit i po práci. Řekli mu, že ho čeká úklid jedné místnosti knihovny. To zvládne. Knihy miloval, tak proč ne? Schoval čokoládu a vešel. Ocitl se v kruhové místnosti, kde před ním stál pult a okolo dvě křesla, sedačka a obrazy na stěnách jako obvykle. Všude bylo přímo hrobové ticho, které s porovnáním s náměstím přímo trhalo uši. Vykročil k pultu, za kterým seděla knihovnice* Dobrý den ... *Pozdravil a paní zdvihla hlavu.*Tak jsem tu zase ... tentokrát na misi. *Oznámí vzhledem k faktu že když tu měl misi posledně ona zde nebyla. Nasával vůni knihovny a starých knih. Líbilo se mu tu. Tlumené světlo ze starých žárovek působilo útulně, prach vznášející se ve vzduchu ho šimral v nose.* Pojď se mnou. *Postavila se a zamířila ke schodům na horní poschodí.* "Nevěděl jsem že knihovna má další patro ..." *Když vyšli nahoru, ocitli se před třemi dveřmi. Knihovnice otevřela krásně vyřezávané dveře s ornamenty. Zellovi se líbili, připomínali mu kresby s mnohých knih a rád by si je pořádně prohlédl ale nemohl. Ale co už, času bude dost, že? Vešel do místnosti a zatajil dech. Všude v místnosti byli vysoké regály až po strop. Mohlo jich být tak patnáct. Také se tam nacházeli dlouhé stoly a na nich hromady knih. Vysoké hromady knih. Zell zvědavě natáhl ruku. Chtěl každou knihu prozkoumat.* Tak tvojí úlohou je uložit knihy pěkně na police. Podle abecedy, samozřejmě. *Dodala a mírně zvážněla. Co se týkalo knih, vždy byla vážná. Potom mávla a vypařila se znovu za svůj pult. Zell však poslouchal jen jedním uchem. Vykročil k stolům a posadila se za první. Sebral hned knihu s hrubými zelenými deskami a otevřel ji. Zevnitř se vyvalil oblak prachu. Zell zakašlal. Prohlížel si obrázky různých rostlin v knize. Po několika minutách ale zakroutil hlavou. Přece jen, měl práci, tohle nebyl výlet. Vzdychl. Ale co, mise je mise. Postavil se a rozhlédl se. Procházel se po knihovně a zkoumal jednotlivé regály, aby zjistil, kde se co nachází. Postupně přišel na systém a skládání knih mu šlo od ruky. Mě dobrou náladu. Knihovnice ho občas přišla zkontrolovat a divila se, že knihy tak rychle ubývají. Zellovi ubíhal čas rychle. Sem tam pi přečetl úryvek z knihy která ho zaujala. Slunko se hýbalo po obloze směrem na západ a Zell se ani nenadál a knihovnice mu oznámila, že jeho práce je u konce. Celý zaprášený se udiveně podíval na knihovnici.* "To myslíš vážně? Vždyť jsem ani nezačal!" *Pomyslel si, ale když se podíval na stoly, uviděl, že jsou prázdné. Zalapal po dechu. knihovnice se rozesmála. Zell vzdychl. Rád by zůstal. Ale měl by se umýt a vyspat, protože vypadal jako bezdomovec. Rozloučil se z knihovnicí přikývnutím a šoural se líným krokem knihovnou ke dveřím ven a následně domů.*
---: ---
-Zell-: *Bylo teplé, slunečné ráno, jako skoro vždycky, a Zell se právě probudil. Byl vyspaný a plný energie, protože šel minulý večer vcelku brzo spát. Vstal z postýlky, kterou si vzorně ustlal, seběhl dolů do kuchyně, kde si nachystal studenou snídani - nějaké vločky s mlékem. Zell od malička mléko naprosto miloval, ať už bylo mateřské, či kravské, či jakékoli jiné, prostě obecně a stručně - miloval mléko. Dojedl snídani, umyl po sobě nádobí, docupital do koupelny, kde si umyl obličej, zoubky, učesal se, no, nebudeme to prodlužovat, normální ranní rutina, která mu zabrala zhruba půl hodiny. Do batůžku si dal láhev čerstvé napuštěné studené vody a sladkou tyčinkou, kterou si hodlal sníst, až dostane hlad a vyšel z domu. Dnes ho čekala jeho první mise - uklidit v knihovně, která nebyla zas tak daleko.* "Jaká náhoda, knihovna ... mám já to ale štěstí." *Pomyslel si a docupital ke knihovně, kde se poté hlásil knihovníkovi.* Dobrý den! Mám tady uklízet! *Pozdravil knihovníka a vysvětlil mu, proč tu vlastně je.* "Kde je dneska paní knihovnice..." *Napadlo ho ale pak mu došlo že prostě né pokaždé tu musí být zrovna ona.* Á, ty budeš asi Hayatte, že? *Zell s úsměvem přikývl.* Tak, chlapče, máš 3 úkoly - nejdříve umyješ okna, pak tyto knihy ... *Knihovník ukázal na haldu knih.* ... naskládáš do regálů, aby byl v těch knihách pořádek, a nakonec tady ještě zameteš. Je to velká práce, ale ... prospěje ti to, ne? *Zell ochotně přikývl. Nevadilo mu to, měl dneska hodně času, měl dobrou náladu a také byl odhodlaný pomoci, navíc v knihovně byl rád ale připadlo mu poslední dobou že je jediný kdo se o ní stará.* "Tákže ... nejdřív se vrhnu na ta okna ..." Mohl bych poprosit o nějaký hadr a kýbl, prosím? *Knihovník přikývl.* Tady, už je to připravené. A neštvi se s tím, ať se okna pěkně lesknou! *Zellovi cukly koutky snad jako by se chtěl usmát a přikývl hlavou.* Na to se můžete spolehnout! *Knihovník se usmál. Překvapila ho chlapcova odhodlanost a ochota, takových dětí moc nepotkal, většinou ty děti remcaly, jak je to nebaví, a podobně. Tenhle chlapec byl jasným opakem. Zell popadl kýbl a hadr a pustil se do práce. Netrvalo dlouho a bylo hotovo. Donesl kýbl a hadr knihovníkovi, ten si ho vzal a šel ho vylít a vymýt. Zell se mezitím vrhl na ty knihy. Třídil je podle abecedy, ale moc mu to nešlo. I tak se nevzdával, a za chvíli měl hotovo. Těch knih také nebylo mnoho, jinak by to asi trvalo déle.* "A nakonec ... zamést to tady." *Přeměřil si plochu knihovny pohledem. Vzal si smeták, co mu podal knihovník a začal zametat. Dal si záležet a až měl hotovo, donesl smeták knihovníkovi.* Takže máš už hotovo? *Zell přikývl.* Ano, pane! Mám všechno už hotové! *Knihovník se pousmál na Zella.* Jsi moc šikovný. Tak, máš už volno! *Zell dostal odměnu a docupital domů, kde si na chvíli schrupl. No přece, i taková na pohled lehká práce nebyla žádná hračka. Byla to fuška, a odpočinek si zasloužil.*
---: ---
-Zell-: *Jakožto stálý a nejmladší zákazník zdejší knihovny se přihlásil na pomoc při úklidu. Nevadilo mu to, měl to tiché místo rád, i starou knihovnici. Proto hned po ránu s radostí nastoupil do velké budovy a hlásil se k práci. Dostal za úkol nejprve úklid skladu, který se nacházel v té nejzaprášenější půdě, jakou snad kdy viděl. Navíc to bylo pod střechou, rozžhavenou téměř do ruda jak už to u budov, vystavených slunci, bývá. Takže se mu i poměrně těžko dýchalo. Stále ale byl rád za tu příležitost. Vešel do zatuchle působící místnosti beze strachu, vybavený všemi možnými potřebami od několika prachovek přes leštěnku až po gumové rukavice a jiné. Vzal to hezky systematicky. Nejprve otevřel okna, aby se tu větral zatuchlý vzduch. Okenní tabulky také umyl, až se nakonec leskly v poledním slunci. Poté oprášil všechny knihy a naskládal je do úhledných komínků podle abecedy a každý komínek ještě vzestupně dle roku vydání.* "A vida tak jsem tu zase ..." *Pomyslel si když si vzpomněl na svoji poslední výpomoc zde. Mimo jiné zametl, vyluxoval a vytřel podlahu a odklidil zbytečné pavučiny, kterých se tu za ty roky nahromadila taky slušná sbírka. Když se díval na svou odvedenou práci, měl ze sebe radost. Zvládl to ale asi moc rychle - ani to mu ale nevadilo. Ochotně pomáhal knihovnici i s dalšími věcmi - třídil prošlé čtenářské průkazy od těch použitelných, přerovnával knihy v policích, zametal, vytíral a utíral prach - a když si knihovnice odešla na oběd, chvíli dokonce knihovnu hlídal. Bavilo ho to, neboť takhle myslel na práci, na knihy a ne na věci, na něž se mu nehodilo vzpomínat. Ani poznámky, které někteří návštěvníci měli, když ho viděli tak pracovat, mu nevadily. Hlavně, když nemusel moc mluvit. Jak tak nad tím přemýšlel, vůbec by mu nevadilo, kdyby byl knihovníkem, až jednou dospěje. Touhle prací strávil tedy celý den, a když se večer vracel po výpomoci domů, cítil se příjemně unavený. Dokonce myslel, že dnes díky té práci nebude čelit nočním můrám. Měl pravdu - po důkladné sprše a chutné večeři padl do postele a usnul jako by ho do vody hodil.*
---: ---- :p ---
Zell: *Byl krásný slunný den a Zell procházel vesnicí a hledal co by mohl dělat. Vždy si myslel, že shinobi nikdy nepřestanou mít mnoho práce, ale jako Student Akademie se občas nudil, vlastně docela často. Věděl, že by měl cvičit. Taky cvičil, došel až ke knihovně Koragakure. Otevřel dveře a vešel do malé, ale útulné místnosti. Na pravé i levé straně Byly mohutné schody jak dolu tak nahoru a mezi nimi malá recepce, kde každý den seděla usměvavá knihovnice.* Ohayo. *Spustila na Zella, ten se uklonil a opětoval její pozdrav. Miloval vůni knih. Každá byla jiná a podle toho si každou z nich pamatoval. Začal číst knihu o bylinných směsích, když v tu uslyšel knihovnici.* Emmm… Zelle? Mohu tě o něco požádat? *Přicupitala knihovnice blíže k Zellovi.* Jistě. Co potřebujete? *Odpověděl.* No vedoucí knihovny mi nařídila, abych si sehnala někoho na pomoc v knihovně, ale ty tu zrovna jsi tak jestli bys mi nechtěl pomoct. *Řekla knihovnice. Zell se se líně zacloumal a koukal na knihovnici.* Proč ne? Stejně nemám pořádně nic na práci. S čím mohu pomoci? *Knihovnice se otočila a ukázala Zellovi, aby jí následoval, ten se líně plahočil za knihovnicí až do menší části knihovny.* Víš, tahle část knihovny se zaměřuje převážně na péči o zdravé tělo. A víš … moc lidí sem nechodí, protože nikoho nenapadne si vypůjčit knihu o tom, jak rovně při misi stát a jak pečovat o své nehty. Tak je tahle překrásná místnost naprosto ignorována. Takže chceme sekci o péči o zdravé tělo přesunout támhle a sem přesunout něco zajímavějšího. Chápeš? Uděláš to? *Zell jen protočil panenky.* Jistě ... udělám to. "Že já raději nezůstal dnes doma ..." *Přitakal při stálém pozorování vysokánských knihoven plných knih.* "To je toho tolik jen o péči o zdravé tělo?" *Pomyslel si v duchu.* Děkuji moc. Jsi zlatý. *Knihovnice opouštěla místnost a Zell začal vyndávat knihu po knize z polic a dával je na vozík, který poté převezl do jiné malé zatuchlé místnosti, kde je zase zandal do polic. Takhle pokračoval asi dvě hodiny. Pracoval pilně, ale potom ho již začaly bolet záda. Řekl si, že tohle je trénink proti jeho hrozné netrpělivosti a zbrklosti. Vyndal všechny knihy z polic a pomalu je zandaval podle abecedy do dalších polic, zapřísahal se, že nikdy nebude číst knihy o péčí o zdravé tělo. Už byl skoro u konce, když se mu začaly klížit oči ke spánku. Dával poslední knihu do regálu úplně vlevo dole “Žužu pro naše tělo” od Uminoho Zumiho. Přišlo mu, že než tuhle prokletou poslední knihu vložil do police, uběhlo možná dvacet minut. Jeho vnitřní souboj s tím, že už tu ruku nezvedne a že už nikdy nevejde do knihovny byl tak silný, že musel ležet na břiše, aby nabral síly a poté vložil poslední knihu do regálu.* Jooooo! *Zařval z plných plic na celou knihovnu.* Pšššššššššššššššššt! *Ozvalo se sborově z ze všech koutů knihovny. Zellovi cukli koutky a usnul na zemi. Probudila ho až k večeru knihovnice.* Vstávej už je večer. Děkuji moc za tvou pomoc, hned to ohlásím Mori senpaiovi, aby dal vědět Raikagemu. *Usmála se a zvedla Zella.* Jojo rádo se stalo. *Pronesl Zell a v naprostém tranzu odešel domu.*
---: ---
Misao: *Dnes neprišla čítať. Bohužiaľ. Dnes tam bola kvôli misii. Počula síce, že niekto narobil v knižnici strašní bordel, ale vonkoncom ju nenapadlo, že to bude musieť upratovať ona. Keď vošla kývla na knihovníčku a potom pozrela naokolo. V predu sa zadlo byť všetko v normále, ale keď prišla dozadu knižnice, tak ju skoro porazilo. Všade naokolo boli porozhadzované knihy a dokonca jedna polica bola celá prevrátená. Nechápala ako sa to niekomu mohlo podariť. Veď kedysi po tých policiach liezla a nikdy sa jej nepodarilo s nimi ani pohnúť. Pustila sa najprv do kníh, ktoré boli najbližšie. Najhoršie bolo, že všetky knihy boli zoradené normálne podľa abecedného poradia a teraz ich tam bude musieť zoradiť ona. Chytila pár kníh a vrátila ich do police kam patrili. Potom si však uvedomila, že najprv asi bude musieť postaviť na nohy tú policu, ktorá spadla. Chytila ju obidvoma rukami za vrch, zaprela sa z celej sily a ráznym trhnutím ju postavila namiesto. Nebolo to zas také ťažké, ako si myslela, že bude. Ostatné knihy potom začala zbierať a dávať ich vedľa na stôl. Tam si ich postupne zoradila podľa abecedného poradia. Každú knihu prekontrolovala či nie je poškodená a keď našla poškodenú knihu, tak ju odložila vedľa. Akonáhle sa jej podarilo všetko zozbierať zo zeme, tak knihy začala ukladať do police. Okrem toho ich ako tak ešte musela uložiť aj podľa žánrov, takže to bola práca na ďalšiu hodinu. Pri poslednej knihe si vydýchla a na chvíľu si sadla do vedľajšieho kresla. Trvalo to dlhšie, než čakala. Po pár minútach zozbierala posledné sily, zobrala poškodené knihy, odniesla ich knihovníčke a potom sa vyparila z knižnice.*
---: ---
Misao: *Bolo to pre ňu ťažké. Sedela v knižnici a čítala si knihu - nemala čo robiť iné a toto ju odvádzalo preč od všetkých myšlienok. Už roky študovala knihy o technikách, ktoré sa však ešte nemohla naučiť. Nebolo to v jej silách. Ale fascinovalo ju to. Okrem toho si čítala aj príbehy zo života iných ninjov. Na chvíľu zaklapla knihu a pretrela si oči. Mala pocit, že tam sedela už minimálne päť hodín. Tá kniha bola hrubá a ona bola už takmer na konci. Spýtala by sa niekoho na čas, ak by tam ovšem niekto bol. Knihovníčka ju tam nechávala často bez toho, aby tam bol niekto iný. V poslednej dobe tam trávila totiž toľko času, že ju to netrápilo. Natiahla si ubolené kosti a potom sa zamyslela. Nad otcom. Videla na ňom, ako sa trápi, no nevedela mu ako pomôcť. Sama bola stále zdesená a utrápená s toho čo sa stalo. Bol to šok. Náhly.. ani jeden z nich to nečakal a nebol na to pripravený. Samovoľne sa jej telo zatriaslo a ona radšej znovu otvorila knihu a začítala sa. Bola z veľkej časti o príbehoch nukeninov a lovom na nich. Nevedela či to bola fikcia, ale tie príbehy boli dostatočne napínavé, aby sa ponorila absolútne do ich deja. Prevrátila stranu a začala hltať slovo po slove. Zastala pri začiatku nového odseku a premietla si, čo všetko sa v knihe stalo. Skúsila si vybaviť ako vyzerala hlavná postava a pousmiala sa, keď si dokázala už perfektne vybaviť každý detail. V jej hlave to bolo bielovlasé dievča s milým úsmevom. Znovu sa ponorila do deja.. Po nejakej chvíli sa dostala ku koncu a knihu zaklapla. Vrátila ju späť na policu, zahnala všetky pochmúrne myšlienky a s úsmevom na perách sa vydala hľadať otca.*
---: ---
Zell: *Po chvilce zírání po skvostné knihovně kousek od vstupu kde knihovna tvoří takový malý sál ze stolkem uprostřed se Zell rozběhl po knihovně, po chvíli zpomalil a snažil se najít oddělení s knihami kde by našel ledajaké informace o historii všeobecně, historii ninja vesnic a významných událostech a spoustu podobných věcí. Procházel mezi policemi s knihami a koukal na ně ve snaze najít cokoliv s danými věcmi, při tom přejíždí po knihách ukazováčkem a na mnohých z nich udělá čáru prstem jak jsou knihy zaprášeny.* „Není se čemu divit je tu tolik knih, udržovat je musí být náročné.“ *Pomyslel si a pokračoval v hledání. Netrvalo dlouho a vzadu v jednom z roku v jedné z vrchních polic zahlédl knihu s nápisem HISTORIE JAK JI NEZNÁME. Kousek opodál u stolečku seděla jakási blonďatá paní a četla si.* „Proč tu knihu museli dát tak vysoko? Jak se tam mám dostat?“ *Zeptal se v duchu sám sebe a rozhlédl se. Nechtěl čtecí paní rušit a tak se začal drápat po policích nahoru vzhůru pro onu knihu.*
Kou: * Sedela niekde v zadnom kúte knihovni a čítala si nejakú knihu. Vlastne ani nevedela prečo, zrejme len tak. Zo zvláštneho ju to bavilo, čo ani neočakávala, keďže ona sa v čítaní nikdy..nevyžívala. " Konečne si kľudná a nerobíš nič 'hyperaktívne'. " Poznamenal Rokubi v jej hlave. " Neruš, snažím sa čítať. " Opovedala mu a on ako inak než pretočil očami a išiel zas spať. Kou ignorovala okolné dianie a aj to, že niekto vošiel dnu. Keďže to ani nemohla vidieť, lebo bola niekde v kúte. Vyzerala fakt zabraná do čítania. Mala na sebe ako inak len lahké šatičky, nič iné, ani nič na nohách. A ani pri sebe nič nemala. Premýšľala že by si mohla zobrať aspoň ten unkei, ale nakoniec nie. " Ešte okuliare a si ako prvá inteligentka. " Prehovárali v jej hlave hviezdy. Kou sa tomu len zasmiala, no nereagovala. *
Zell: *Zell, sotva šestiletý chlapec s pověstí problémového chlapce ve zdejší vesnici se dnes vydal do knihovny aby nasytil svou zvědavou mysl a našel odpovědi na některé otázky. Nemá dnes školu a tak se chtěl podívat jak to tam vlastně vypadá vzhledem k faktu že tam ještě nikdy nebyl, jen slyšel že zdejší knihovna je obrovská a snad že se v ní dá dokonce i ztratit. Kdo by o něj zavadil pohledem všimne si malého střapatého blonďáčka jen pramálo se lišícího od ostatních dětí v jeho věku. Jeho tmavě modré boty klapaly po podlaze přede dveřmi knihovny. Tmavé černé kalhoty voní rozkvetlou loukou a není na nich známka sebemenšího zašpinění, dozajista jsou zbrusu nové nebo možná jen čerstvě vyčištěné. Vrchní část těla mu zakrývá jen žlutá košile pravděpodobně tak o číslo větší než by chlapec potřeboval. Je rozepnutá zřejmě proto že chce aby ostatní viděli na jeho věk značně vypracované, svalnaté bříško. Ze zadní kapsy kalhot mu čouhá kus černých snad kožených rukavic které nepokrývají prsty. Zastaví se před velkými dveřmi knihovny a zhluboka se nadechne. O vteřinku později se opře do dveří aby je otevřel a vešel dovnitř. Rozhlédne se a vidí opravdu nesčetné množství knih pěkně srovnané do polic tak aby se v tom lépe orientovalo.* Páni … *Vyhrkne úžasem a pomalu se šourá dopředu.* „Zajímalo by mě kolik jich tu přesně je.“ *Pomyslel si a stále užasle kouká po knihách všude okolo.*
---: ^^
Sho: *Měl přidělenou misi. Byla to jeho první, což bylo docela zvláštní, když už mu bylo tolik let. Neměl moc strach, spíše se těšil. Nebylo to něco extra zajímavého, měl jen zamést v knihovně a porovnat pár knih podle abecedy. Nic těžkého. Právě došel ke vchodu, kde viděl knihovnici, jak už ho vyhlíží. Měl pár minut zpoždění... Trošku stydlivě došel k ní.* Dobrý den... *Zamumlal a paní se jen usmála.* Ty budeš Sho, že? *Optala se usměvavě a vzala ho za rameno, přičemž Sho přikývl a nechal se vést dovnitř, do tichého prostředí té knihovny. Knihovnice mu řekla, co a jak a on se jen vrhl do práce. Prvně vzal takové velké koště, kterým zametl celou knihovnu. Nějakou chvíli mu to zabralo, to ano, ale mezitím přemýšlel. O všech těch věcech, co se dějí a tak. Slyšel, že se teď přihodilo něco s jakousi organizací, že ji zničily ostatní vesnice, nebo co. Nicméně moc o tom nevěděl. Uplynula chvíle, a všechno zametl. Přišel k paní, ohlásil se, a ona řekla, že jí ještě bude muset pomoct s knihami - už něco udělala. Sho přikývl a všechny knihy začal rovnat do regálů. Musel trošičku zapojit mozek, aby je srovnal naprosto správně. Po chvíli měl hotovo. Zeptal se paní, jestli jí má ještě pomoct a ona jen zakroutila hlavou.* Udělal jsi více než dost, můžeš jít. Tady máš pár drobáčků a kup si Dango. *Podala mu pár mincí a Shoa to dost potěšilo.* Děkuji...! *Řekl nadšeně a rozběhl se k nejbližšímu stánku....*
~~~~:
Raito: I já děkuji a určitě se stav, budu rád. *Odpověděl ji předtím než odešla a následně jen ppoklidil sklenku od džusu, kterou samozřejmě i umyl a následně se převlékl do úplné jiného oblečení, čistého a vydal se do nemocnice léčit a tak dále.*
Sagi: Relativně, relativně *pokývala hlavou s širokým úsměvem. Dopila džus ze skleničky, kterou následně položila na stolek a vstala z gauče* Chápu chápu, zaměstnaní lidé mají plné ruce práce *pokývala hlavou a ještě se krátce rozhlédla kolem. Raimei se stále neozýval. Trochu ji to znervózňovalo, na druhou stranu byla vlastně docela ráda. Zamířila na chodbu ke dveřím, kudy přišla* Díky za džus *zasmála se. To ostatní jako by zapomněla, nebo spíš úplně záměrně vynechala* Zase se někdy stavím *usmívala se*
Raito: Koukám že máš takY pěkně pestrý život *Poznamenal, načež se pousmál a prprotahl.*Nechci být hnusný, ale pomalu tě bush muset vyhodit, za chvíli mi začíná směna v nemocnici. Je mi blbe tě takto vyhazovat. *Pronesl, načež se zatvářil mírně trapně, no tak se vpodstatě i cítil... Co uz. Doufal ze si to nevezme nějak zle.*
Sagi: *zhluboka se nadechla a nějakou dobu mlčela. Přemýšlela. Vlastně si nebyla ani moc jistá. Tiše si povzdychla. Vzpomínky ze svého příchodu sem měla nějakým způsobem pomotané a chvílemi nedávali smysl, což bylo tím, že její paměť byla trochu upravena* Nevím. Možná dvacet let? *podrbala se ve vlasech* Možná jenom 15 *nafoukla tváře* Nemám moc představu, vím jen, že jsem se narodila v Iwě a pak... *přemýšlela, jestli zmínit to období, kdy byla pokusným králíkem. Zavrhla to*... a pak jsem žila v Suně *usmála se*
Raito: Nah patnáct, to je pěkný věk. *Utrousil, přičemž se posadil na gauč.* Nebaví mě být starý *Pověděl potichu, i kdyz je dost možné ze ho slyšela. Sic díky rikitonu stále vypadal na dvacet let, i tak znal přesné číslo svého věku. No co už.* Jak dlouho vlastněKore zijes na kore? *Optal se jí. Líbilo se mu ze si spolu povidaji,chybí mu delší rozhovory a tak. Přece jen v nemocnici nemá moc čas si povídat nebo tak něco. A v knihovně už vubec. Začínal dokonce mít i takový pocit ze na Kore už nikoho nezná.*
Sagi: To věřím *pokývala hlavou* Člověk si zvykne na ledacos *přikývla* Ale asi to nebylo zrovna příjemné, to mi je jasné *napila se* Já jsem přišla o matku a bratra, dvojče *uchechtla se* Ale to už je... Dlouho *zavrtěla nad tím zamyšleně hlavou* Ten čas letí *povzdychla si* Jo, mám dceru. Brzy jí bude patnáct *povzdychla si*
Raito: No tak ze začátku to bylo těžké a poměrně depresivní. *Pověděl, načež se na chvíli odmlčel a poté zase pokračoval.* No zvykl jsem si, co mi jiného zbývá že? *Pověděl, přičemž se ušklíbl. Nebylo to pro něj zrovna příjemné téma, ale už o něm aspoň zvládl mluvit bez nějakého velkého náznaku že ho to trápí nebo tak.* Ty si říkala že máš dceru že?
Sagi: *Přešla mezitím ke gauči na který se posadila. Když jí donesl džus, vzala si od něj skleničku a s chutí se napila. Pousmála se* Je dobrý *pokývala hlavou a rozhlédla se po pokoji* Když nemáš rodinu, tak si tu takhle žiješ sám, jo? *pozvedla obočí a krátce se na něj zadívala* Není to trochu depresivní?
Raito: A pak že to nejde to nemůžeš říct hned? *Pronesl s úsměvem. Rád někoho hostil, přece jen byl doma věčně sám a když tu byl nějaký host tak se musel o něj psotarat aby se neřeklo a také aby přišel zase.* No tak počkej tu hned něco donesu. *Pověděl, načež zmizel z obýváku a vytratil se přes chodbu do kuchyně kde vzal ze skříně sklenku a následně z ledničky vytáhl krabici z džusem a ten do ní nalil. Poté krabici vrátil a tak aby džus nevylil ze sklenky ho odnesl Sagi do obýváku kde jí ho podal.* Tady, snad bude chutnat.
Sagi: *Když už byli zpátky v normálním světě a né v její dimenzi, trochu se uvolnila, když deaktivovala Sharingan. Protáhla se a dlouze zívla* Tak až mě to nebude na světě bavit, aspoň vím jak můžu umřít *pokrčila rameny s úsměvem. Byl to takový trochu neurčitý úsměv. Ač se usmívala, nešlo z toho moc emocí* Podruhé bych asi neměla odmítnout, hm *položila sama sobě řečnickou otázku a kývla* Fajn... Napít bych se mohla
Raito: Když pro někoho něco dělám, povětšinou to není na dluh. *Pověděl jí a usmál se.* No problém je všechno, ale myslím že toto není tak složité. Ono když budeš hodně pochybovat tak se pečeť uvolní a ty zemřeš no. Prosté a jednoduché. *Řekl s úsměvem. Bral to jako vtip, neměl důvod to tak nebrat. Byl to sice holý fakt a i trošku smutný, no je třeba mít z toho radost, jinak by byl celý život jen obyčejný probrečený zmar. Když se však objevili u něj doma jen trošku zamrkal. Neměl moc v lásce když ho někdo přemísťoval, no naštěstí z Hiraishinu už mu ani nebývalo zle.* Fakt si nedáš ani pití?
Sagi: To ano, no, je to celkem logické *ušklíbla se a napřímila se* Když člověk najednou sdílí tělo s někým, něčím dalším, musí si zvykat *uchechtla se. Pak se trochu zachmuřila* Mmmm... *zamručela a přimhouřila očka* Tak to bude někdy asi trochu problém *podrbala se ve vlasech a zhluboka se nadechla* Ale ono to nějak půjde *mávla nad tím akorát rukou* Em... Myslím, žes toho pro mě udělal až až *zavrtěla hlavou* Chtít po tobě cokoliv dalšího by bylo akorát na dluh a já nerada lidem něco dlužím *vyplázla jazyk a v očkách aktivovala Fuumetsu Mangekyou Sharingan, načež je stejnou technikou jakou je dostala do dimenze, opět dostala do Raitova obýváku*
Raito: No to si zvyká každý kdo není jinchuuriki od narození. *Pověděl, přičemž se na ni usmál a rozhlédl se po dimenzi. No ještě se protáhl a díval se na ni.* Málem bych zapoměl... nesmíš o sobě moc pochybovat. Tato pečeť je tvořená tak že pokud jinchuuriki má velké pochybnosti tak se povoluje. No a myslím že oba nepotřebujeme aby se uvolnila úplně. *Pověděl načež si projel rukou vlasy aby si některé pramínky dostal z tváře.* Tak a co dále pro tebe mohu udělat? *Optal se jí mile.*
Sagi: Ne, ne. *zavrtěla prudce hlavou* To ne. Jen mi to přišlo takové rychlé *pokrčila rameny a podrbala se ve vlasech* Mmmm... Myslím, že si na sebe budeme muset vzájemně zvykat. On totiž nikdy nebyl zrovna dvakrát přátelský. Vlastně vůbec *uchechtla se a vyškrábala se na nohy* Proto jsem vůbec neuvažovala, že bych ho nechala zapečetit do někoho jiného. Chtěla jsem si ho vzít na triko *pokývala vážně hlavou*
Raito: *Podíval se na ni a mírně se zasmál jejímu chování. Tomu jak se hlavně divila že už je vše hotové.* No jako nevím co si čekala. Den nebo snad dva? Ikdyž pro tebe to možná rychlé bylo, já se musím soustředit. *Řekl načež mírně vystrčil špičku jazyka. Zvyk z mládí ked býval ještě s Namine někde a vyplazoval na ni jazyk. Leč teď už jen špičku. No postavil se, přičemž si protáhnul záda.* No nyní už nebudeš nikdy sama, díky stvoření uvnitř. *Pověděl a usmál se, načež si prokřupl krk.* A také s jiným jinchuuriki budeš umět komunikovat beze slov. *Pověděl. Vědělo to jen málo jinchuuriki, ale co už.*
Sagi: *Jeden by si troufl říct, že spala, ale to nebyla vůbec pravda. Jen byla v takovém úsporném režimu. Když se dotkl prstem jejího břicha, mírně sebou cukla, protože jí to vytrhlo z myšlenek. Otevřela očka* Už? *zamrkala trochu překvapeně a pousmála se* Nějaké rychlé... *uchechtla se a vyškrábala se do sedu* Mmm... *podrbala se ve vlasech* Zvláštně *zamumlala a kousla se do rtu* Takové... nevím. Prostě zvláštně *přikývla. Krátce se na něj zahleděla*
Raito: *Trvallo to. Trvalo to ještě několik desítek minut, než si Raito z hluboka vydechl a Reimei už byl zcela pryč. Bylo to takové zvláštní když něco tak velkého zničeho nic zmizí a ještě když Raito věděl že zmizel do člověka, mnohokrát menší než byl tvor sám. No otřel si lehce orosené čelo od potu a usmál se na sagi, mírně ji prstem poklepajíc na břicho.* hotovo *Pronesl s úsměvem a čekal na její reakci. Bylo mu jasné že bude cítit možná tak menší zvýšení chakry a to asi tak vše. Přecejen, bijuu se s ní hned nezkontaktuje. No každopádně se mu v očích deaktivoval Sharingan a tudíž je měl už jn azurově modré.* Jak se cítíš? *Optal se nakonec.*
Sagi: *poslušně ležela na zádech. Čekala, že to nebude záležitost pár minut, tudíž zavřela očka. Ze začátku se zhluboka nadechla, pak už ovšem ležela skoro nehybně, jen nepravidelně dýchala. Myšlenkami byla úplně mimo. Nechtěla udělat nic, co by mohlo Raita rozrušit, proto usoudila, že takto to bude lepší, že se bude moct soustředit na pečetící techniku*
Raito: No tak tedy na břicho. *Pověděl, když si vedle něj lehla a následně si on vedle ní sedl do tureckého sedu. Reimeie zatím pomocí svého ovládání přinutil dojít až k nim přičemž udělal několik pečeté pro techniku Tekkō Fūin a začal pomalu přendávat chakru z Reimeie spolu s ním do Sagiine tvořící se pečetě na břichu. Byla to velká masa chakry a tak se tedy nebylo čemu divit že to bude trvat dlouho. Ale jak Raito věděl od Yonbiho tak netipoval že by to mělo vůbec trvat déle jak hodinu. Ikdyž nikdo nikdy neví. Vždycky se přece může něco změnit no ne? No každopádně se musel soustředit na to aby nic nepokazil a to mu snad vycházelo, no uvidí se. Soustředěn přesouval Reimeiovu chakru do Sagi, snažíc se neudělal žádnou chybu.*
Sagi: Eem... *sledovala střídavě Raimeie a Raita. Váhala. Nevěřila tak úplně tomu, že na Raimeie fungovalo to, co Raito udělal. Nezbývalo, než věřit. Rozběhla se proti Raimeiovi. Několika prudkými a silnými pohyby a ranami končetin rozbila ony řetězy a ty spadli na zem. Dopadla kousek od něj. Podrbala se ve vlasech. "Yosh... to by bylo" pomyslela si. Pak se otočila na Raita. Přešla blíž k němu a stále trochu nervózní si lehla na záda*
Raito: *Koukal se jí do očí a tak viděl jak se jí oči změnili na Sharignan a poté se přemístili do její dimenze počividně pomocí techniky Kamui, tedy aspoň o jiné Raito nevěděl od sharinganu. No jakmile uviděl onoho bijuu aktivoval též Fuumetsu Mangekyou Sharingan a zahleděl se mu do očí a tím si ho podmanil, díky své zvláštní technice Sharinganu. No následně už ovládal jeho pohyby jak jen chtěl.* Eh jestli můžeš uvolni prosím ty řetězy a pak si tu vedle mne lehni na záda. *Pověděl přičemž se na ni podíval.*
Sagi: *trochu nejistě přikývla. Aktivovala Fuumetsu Mangekyou Sharingan a pomocí Kamui: Nenriki Idō je oba teleportovala do své dimenze. Kus od nich, byl pevnými řetězy svázaný Raimei tak, aby měl co nejvíce zamezený pohyb, ale zároveň to nebylo úplně nepohodlné. Pohledem ho zběžně zkontrolovala. Podle hlasité nepřátelské reakce se nezdál být příliš nadšen tou reakcí. Měla v hlavě stále Raitovu otázku* Um... Kde chci pečeť? Mně je to asi fuk *pokrčila rameny*
Raito: No jasné, proč ne, jen mě musíš přemístit. *Pověděl a už popravdě čekal kdy je přenese nebo tak něco, aby mohl pečetit. Nebylo to zas tak těžké. Ikdyž bylo to náročné na chakru, ale stím co Raito uměl to bylo dá se říci že nic. No co už.* A taky si musíš říci kde chceš pečeť. *Dodal ještě. Nom pečeŤ někde musí mít, ikdyž je viditelná jen občas, tak i přez to někde být musí. A Raito ji nechce dávat někam kde by ji Sagi nechtěla.*
Sagi: *Zvědavě ho pozorovala. Trochu pohodlněji se usadila. Obličej se jí trochu rozzářil, když odpověděl kladně. Chvíli mlčela. Přemýšlela, zda to po někom opravdu může chtít a zda je to opravdu to, co chce. Nakonec se její úsměv trochu rozšířil* A řekni, myslíš, že bys byl ochotný do mě toho drobečka zapečetit? Dost věcí by to ulehčilo, abych tak řekla. Ale do ničeho tě nenutím. Je to jen a jen na tobě *pokrčila rameny*
Raito: Nooo jak se to tak vezme. *Pronesl zamyšleně a tak trošku i schválně to natahoval aby ji nechal aspoň nějakou chvíli v napětí z toho co příjde a pak se usmál.* Ano umím. *Pověděl, přičemž si spravil gumičku ve vlasech a tak i cop. No už párkrát uvažoval že by se mohl ostříhat, ale na co. Stejně vlasy rostou a musel by se stříhat častěji a to považoval za zbytečné. Navíc ani nevěděl jak by se nechal ostříhat.*
Sagi: *zvědavě si prohlédla jeho pečeť. Mírně se pousmála* Mmm... *naklonila hlavu ke straně* Umíš pečetit? *zvědavě na něj koukala. Zajímalo jí to. Kdyby ano, asi by věděla, co by po něm chtěla i přes to, že jí to přišlo takové hloupé. Přeci jen to stojí zřejmě docela dost chakry*
Raito: *Zamyslel se po tom co mu řekla. Také chtěl vytvořit bijuu, ale to bylo vedlejší a ji by to asi stejně nezajímalo. No když se ho zeptala tak si jen mírně vyhrnul tričko kde se objevila pečeť, která držela Nanabiho uvnitř jeho těla.* No jsem jinchuuriki a také jsem donedávna vlastnil ještě Yonbiho, ale tak pro mne je lehké ovládat bijuu když můj Mangekyou Sharingan má takovou schopnost. Ale nejjednodušší je asi je zapečetit do někoho či do sebe. *Pronesl první co ho napadlo.*
Sagi: Mmm... *podrbala se ve vlasech* Nevím. Samozřejmě by byla spousta věcí, které bych chtěla. Ale většinu z nich po tobě nemůžu chtít a ty další nejsou nijak důležité *podrbala se ve vlasech. Přemýšlela. Nebyl to její styl, dát někomu jen tak něco zadarmo. Navíc tak důležitého a vzácného. Pak sebou trochu cukla a zamyslela se* Mohl bys mi pomoct. Možná. Nebo aspoň poradit *koukla na něj trochu nejistě. Měla pocit, že o tom nikdo ve vesnici nevěděl a nebyla si jistá, zda to chce měnit. Polkla* Stvořila jsem tvora... Bijuu... který se trochu vymknul kontrole, takže nemůže na volno existovat *kývla, upírajíc na něj pohled* A nevím co s ním dělat. Už dlouhou dobu ho držím v jiné dimenzi... ale je to trochu unavující a tak. Co myslíš, že bych měla udělat...? *otázala se opatrně a trochu nejistě*
Raito: No to teda vůbec ne *Pronesl a mírně se ušklíbl. Nelíbil se mu ten divný pocit. Pocit že dostal něco zadarmo. Bylo to divné dostat něco jen tak hlavně v tomto světě to bylo i těžké. I když je pravda že on nedávno pečetil Yonbiho jen tak z rozmaru. no co už.* Já nějak nevím co na to říci. Nějak sem zapoměl jaké to je dostat něco jen tak. *Pronesl a usmál se, načež si prokřupl krk a poté se na ní podíval.* Děkuji. *Poděkujíc se pousmál a stále ji sledoval.* Opravdu nic nechceš?
Sagi: Mhm... *podrbala se ve vlasech, čímž si je ještě víc pocuchala* Nevím... Přemýšlím *zamumlala pozorně ho sledujíc. Nakonec si povzdychne* Nemám inspiraci *povzdychla si* Budu si připadat hloupá, když řeknu, že za to nic nechci, ale já nějak nevím zda o něco stojím *zamumlala* Neříkám, že jsem silná, ale neprahnu po síle a tak, takže... *zamumlala a nafoukla tvářičky* Asi to budeš mít zadarmo. Tos nečekal, co? *ušklíbla se. "Ani já ne..." pomyslela si a položila si ruce na kolena*
Raito: *Podíval se na ni a jen mírně pozvedl obočí. Všiml si jak se kouše do rtu, no to nic neznamenalo a dost pochyboval že by zapoměla to na čem se dohodly, spíše měl takový pocit, že se rozhodla pro něco jiného.* Děje se něco? nebo tě napadlo něco jiného či lepšího? *Otázal se jí zvědavě Raito a čekal co z ní vlastně vypadne. I on sám na to byl zvědavý, protože netušil co jiného by jí zrovna on mohl nabídnout. No uvidíme co z ní vypadne, třeba to bude něco fajn... kdo ví.*
Sagi: *když ukončil techniku a nitka se od ní odpojila, dlouze zívla a protáhla se. Pak se zadívala na na bublinu, kterou připojil na sebe a cosi si tam upravoval. Chvíli to kontrolovala a prohlížela si, aby si byla jistá, že to má správně. Nakonec přikývla* Jo. Přesně takto, myslím *Kousne se do rtu a chvíli ho sleduje* Mmmm... *podrbe se ve vlasech* Přemýšlím, co že to vlastně chci
Raito: Heh tak sem to našel na poprvé. *Pronesl s jistou radostí v hlase. I přes to kolik mu bylo se dokázal opravdu někdy chovat jako malé dítě, ale co věkkdy byl dítě byl stejně nejlepší. Tedy podle něj. No každopádně se chvíli soustředil aby si to zapamatoval, sčimž mu pomohl i Nanabi který si to pro jistotu také bude pamatovat. No poté ještě párkrát přejel prstem po objektu, protože chtěl vědět i stavbu jejích Kekkei Genkai, no po pár minutách to však ukončil a nitku odpojil. Přepojil ji však na své tělo a chvíli si tam opět hrál, načež když našel ony věci kde je potřeba to změnit tak si chvíli hrál až to neměl přesně tak jak to měla Sagi. Poté se na ni znovu podíval.* Takto? *Optal se jí či to má správně a pokud mu tu odsouhlasí tak zruší bublinku a poděkuje. Načež ji oznámí že je na řadě.
Sagi: *trpělivě a prakticky nehnutě seděla, jen se občas nadechla. Upírala pohled kamsi před sebe. Až když ji položil otázku, pootočila se k němu a zahleděla se na objekt, kde byly ony informace. Chvíli si to prohlížela až nakonec přikývla* Ano. To by mělo být ono *pousmála se. Jelikož měla své DNA nastudované, mohla souhlasit bez delšího zkoumání. Zhluboka se nadechla*
Raito: Dobře. *Pronesl, načež natáhl ruku nad tu její a začal se soustředit. Začal koncentrovat chakru do oné ruky, přičemž část nechal zkapalnět a stéct na konečny prstů a poté když do ní přidal plynovou část chakry tak se objevil jakýsi kulový objekt ze kterého se nití spojil s Sagiinou rukou a jemu se tam objevili genetické informace. Chvíli na to koukal, přičemž po oné chvíli přiblížil ruku k tomu objektu a začal tam přejíždět prsty a prohlížel si její stavbu DNA a různých buněk. Tuto techniku zažil již několikrát, ale bylo to divné když tentokrát nebyl ten komu se hrabalo v DNa ale byl ten kdo se v DNA hrabe. No samozřejmě dával si velký pozor aby nic čirou náhodou nezměnil až se po chvíli přestal dívat na DNA a oddělal ruku od kulatého objektu.* Je toto stavba toho Kekkei Touta? *Otázal se jí zda je to co našel to správné a hlavně si to ukládal do hlavy aby to nezapoměl.*
Sagi: Začni *pobídla ho s širokým úsměvem na tváři* Konec konců si to chtěl hlavně ty. Já si to třeba ještě rozmyslím... znáš to *mávla nad tím rukou. Pohodlněji se usadila* Takže... je to na tobě *tvář ji na chvilku zvážněla a kývla. Přivřela při tom očka. Tak trochu se zadumala do svých myšlenek. Netušila, proč to vlastně dělá a proč to nabídla. Zřejmě ji to bylo fuk*
Raito: Eh děkuji. *Poděkoval, když mu pochválila jeho ženu a to že byla pěkná. Usmál se na ni a sledoval jak si sedá. No poškrábal se mírně za uchem a přemýšlel jak začít.* Začneš ty nebo mám já? *Optal se jí a čekal co z ní vypadne. Byl mírně nervózní, přece jen chtěl si potom to Kekkei Touta implantovat, leč nebyl si příliš jistý či to zvládne sám a tak rozmýšlel že by o to poprosil ji aby to udělala. No uvidí se.*
Sagi: Mmm... Pěkná rodinka *pokývala hlavou, prohlížejíc si ještě chvíli fotky* Měl jsi pěknou ženu, to se musí uznat *kývla uznale a přešla na gauč z druhé strany, kde se posadila. Neměla potřebu to dál rozebírat, vlastně ji to ani moc nezajímalo* Popravdě, taky v tom nejsem žádný specialista. Zatím jsem to na ostatní moc často nepoužila *zazubila se na něj* Ale to se podá. Není to tak složité
Raito: *Vešel za ní do obýváku se posadil se na gauč. Nemusel tedy pro nic chodit když odmítla a on hlad ani žízeň neměl.* Eh no. Ano. Manželka, dcera a adoptovaný syn. Leč nikdo z nich už není. *Pověděl ke konci s mírným smutkem v hlase, ale co už. Na to se usmál. Už to bylo za ním, leč vždy když to říkal tak u toho posmutněl, protože věděl co povětšinou následuje a to věty ohledně soustrasti a že se omlouvají že se tak zeptali, no co už. Jediné toto už mu vadilo.* Ale musím mi pomoci. Neumím stím pořádně. Jak jsem říkal. Nedávno jsem se to naučil a teprve se učím to používat
Sagi: To zní zajímavě, mmm *kousla se do rtu* Sama mám tři kekkei genkai, ale ten Rikiton zní poměrně za zajímavě *zaculila se. Když se zastavil u nějakého z domů a otevřel, vcupitala zvědavě dovnitř, a rovnou do obýváku, kam byla nasměrována. Zvědavě pokukovala po místnosti. Neunikli ji fotky na skříni naproti gauči. Takže místo k němu zamířila k oněm obrázkům* Rodina? *pozvedla obočí a otočila se na něj, načež na jeho otázku zavrtěla hlavou* Eeee... Ne, dík
Raito: eh *Zamyšleně si oddechl a přemýšlel co by jí za to mohl dát...* Nooo co třeba průzkum mé DNA? Přece jen pět Kekkei Genkai a rikiton se tak často nevidí. *Pověděl a usmál se na ni, přičemž se zastavil před jedním z domů v ulicích klanu Ika a otevřel dveře, načež ji naznačil aby vešla první, přece jen dáma má přednost. Počkal tedy až vejde dovnitř a následně ji nasměroval do obýváku ve kterém byla sedačka a naproti velká skříň kde byly i nějaké obrázky Namine, Reie a Kany.* Dáš si něco k pití nebo k jídlu? *Otázal se jí jako správný hostitel a nechtěl být navíc nezdvořilý.*
Sagi: Potěšení je na mé straně *usmála se a stáhla ručku za záda. Knihu nechala ležet na stole, však on už ji někdo uklidí, aspoň se zaměstnanci knihovny nenudili. Následovala ho. Šla pár kroků těsně za ním* Co za to budu chtít, mmm *kousla se do rtu zamyšleně* Nevím *pokrčila rameny* Čekala jsem, že mi dáš nějakou nabídku. Většinou po nikom nic nechci, když nevím, co čekat a co mohou nabídnout *pokukovala na něj očkem*
Raito: Těší mě. *Řekl a poté ji ruku pustil, načež se pousmál a vrátil rikitonem židlu zpátky kde byla.* Tak poďme *Řekl s úsměvem. Na to že mu bylo skoro čtyřicet měl nyní radost jako malé dítě, ikdyž to na sobě nedával znát a vlastně díky rikitonu vypadal na dvacet pět let. No co už. Vydal se směrem pryč z knihovny a poté přímo k sobě domů, stím že ona půjde sním.* A co tedy za to budeš chtít? *Optal se jí mile po cestě aby nemlčeli.*
Sagi: *Seděla o něco déle* Myslím, že to bude určitě lepší než u mě *ušklíbla se* Mohla by tam být dcera a nevím, jak bych jí to vysvětlila *zasmála se a nakonec se i ona zvedla ze židle, kterou za sebou zasunula. Pak koukla na jeho ruku a chvíli zaváhala. Nakonec ji stiskla* Sagi *usmála se. Zhluboka se nadechla. Chtěla zachytit jeho vůni. Všichni lidé ji nějak voněli. Někteří chutně a někteří naopak hrozně. Byl to takový její zlozvyk. Přimhouřila očka*
Raito: To bude zajímavé. *Dodal na to když mu potvrdila že vlastní Kekkei Touta. Ikdyž stále nevěděl co za to bude chtít, no měl pocit že se to brzy doví. Postavil se tedy ze židle a zmyslel se.* No asi na to nebudou moc zvědaví, takže jelikož nemám žádnou laboratoř, tak poďme třeba ku mne *Navrhl tedy nakonec po pár vteřinách přemýšlení, když ho nenapadlo nic lepšího.* Tedy pokud nemáš jiný nápad. *řekl s jistou zvědavostí či ji třeba něco nenapadne.* Eh a když už jsme u toho já jsem Raito. *Představil se, načež jí podal ruku aby si sní potřásl.*
Sagi: Vlastním *pokývala hlavou stále s mírným úsměvem na rtech. Ač se usmívala, byl její výraz poněkud nečitelný* I kdybys něco pokazil, myslím, že bych to zvládla napravit *podrbala se ve vlasech. Chvíli se odmlčela* No... Asi měli *zakřenila se* Myslím, že na pokusy není knihovna úplně stavěna a lidé v ní na takové věci zvyklí *zaklapla knihu* Můžeme jít kam chceš. Stačí říct
Raito: Vlastníš snad nějaké Kekkei Touta? *Otázal se s jasným nadšením a následně se mu pomocí Rikitonu přisunula židle na kterou se usadil a zadíval se na ni.* Ale abych pravdu řekl, moc to s Idenshi Kumiake neumím, teprve nedávno jsem se tu techniku naučil. *Pověděl, přičemž se pousmál a cítil se samozřejmě i trošku nervózně až trapně, když se jí takto přiznal. Nedokázal vlastně ani ve svém těle moc rozlišit Kekkei Touta od Kekkei Genkai a tak se u sebe v těle moc nešťoural, na někom jiném je to však něco uplně jiného.* Ale asi by sme měli jít někam na méně zalidněné místo. Nerad bych byl opět středem pozornosti.
Sagi: Neprojde. Nukeninové mají pokusy na úplně jiné úrovni *pokývala hlavou zadumaně. Zhluboka se nadechla* Prohlížet si buněčnou strukturu někoho ti vesnice teoreticky zakázat nemůže. Záleží jen na tom, zda ti to dovolí vlastník a tak *rozhlédla se kolem* No upřímně, nevím jako co nyní budu vypadat, ale klidně můžeš mojí DNA zkoumat *kývla s mírným úsměvem* Úplně zadarmo to asi nebude, ale když mi dáš nějakou zajímavou nabídku, tak se nebráním ničemu *mrkla krátce na něj* Važ si toho, dřív jsem takové nabídky nedělala
Raito: No je mi jasné že nukenninové, kteří mají jistou volnost mohou provádět i různé pokusy, leč to mi jako členu vesnice neprojde. *Pověděl a ušklibl se, načež se i pousmál nad tím co řekla.* No pochybuji že by mi povolili prohlížet si buňěčnou strukturu DNA vlastníků Kekkei Touta či tomu podobné věci. Už jen to kdybych přesvědčil někoho na kouknutí se stavby Kekkei Genkai je pro některé absolutně nepřístupné. Proto se snažím tu v knihovnách dopátrat se něčeho. *Pověděl s mírným zakroucením hlavou a povzdechl si.* Ale nedaří se, ty náhodou o něčem nevíš? *Zeptal se jí opět.*
Sagi: *když k ní přešel, zvedla pohled od knihy* Není moc knih o takových věcech. Rozhodně ne tak detailní. Ve vesnicích se bojí vést výzkumy na takové úrovni *pokrčila rameny* Navíc, představ si, že by tu takové věci byli k dostání jen tak, pro každého. Po světě by pobíhali zmutovaní lidé, v lepším případě *uchechtla se* Nejvíc informací mají nukkeninové, hádám. Ale ty se nebudou chtít dělit. A jakmile se nějaký chytí, jeho knihovny se zničí. Získávají informace na vlastní pěst a z jiných zdrojů. No a to se určitě nebude líbit těm nahoře, to dá rozum, musí si držet nějakou autoritu*usmála se* Nejlepší je praxe, řekla bych. Nebo si vyžádat všelijaká povolení či co já vím co *mávla nad tím rukou* Zas tak detailně se o to nezajímám
Raito: *Tušil tak nějak že to tu nenajde, ale ak chtěl aspoň zjistit nějaké spojení nebo něco, co by ho trošku nakoplo správným směrem nebo našel aspoň malinkou spojitost mezi knihami co by mu pvoědělo něco více. No po tom co mu řekla že v místní knihovně to nenajde ho to trošku trklo přes nos a měl podezření že ta žena ví kde to najít. Proto se postavil a přešel k ní.* A ty víš kde bych to našel? *Zeptal se milým hlasem, přemýšlejíc nad tím vším.*
Sagi: Mmmm.... *vzala si knížku, kterou jí více méně podal a mírně kývla hlavou* Díky *špitla tiše sametovým hlasem. Prohlédla si knihu, aby se ujistila, že je to opravdu ona. Během toho si stihla krátce prohlédnout i ostatní knihy, které měl na stole* Ať už hledáš cokoliv, myslím, že v knihách v místní knihovně to nevyčteš *ušklíbla se* A když, tak určitě ne z materiálů volně přístupným všem *kývla a stiskla pevněji knihu. Ještě si krátce pohlédla onoho muže, než se odebrala k volnému stolu o kousek dál. Usadila se pohodlně na židli a otevřela knihu zhruba v polovině*
Raito: *Spokojeně četl, když vtom si za ním někdo odkašlal. Jen zvedl hlavu od knihy a otočil se. Uviděl tam jakousi dívku jak na něj hledí. Když se ho zeptala na knížku či by si ji mohla půjčit tak jen mírně pozvedl obočí, protože se nevyjádřila nějak přesně a tak se pousmál. Podíval se na hromadu a všiml si že jen jedna knížka je otočená názvem k ní a tak odtušil že to bude nejspíše ona.* Ale jistě, nepotřebuji ji už. Nenašel jsem v ní co jsem hledal. *Pověděl a následně pomocí Rikitonu rozebral hromadu, přičemž se knížky drželi ve vzduchu a ta kterou asi chtěla se vzduchem přiblížila k té dívce.*
Sagi: * Po chvíli neurčitého bloudění mezi regály zašátrala do kapsy kraťasů a po chvíli vytáhla zmuchlaný papírek kde měla název knihy, kterou se snažila najít. Pokukovala přitom kolem. Když konečně došla k policím, kde by mohla hledaná kniha být, našla jen prázdné místo. Knihu nenašla. Zamračila se a tiše si povzdychla. Zrovna procházela mezi stoly, kde si četli lidé knihy rovnou v knihovně, k nějaké ženě, která měla tohle oddělení knih na starost, aby se jí zeptala kde by mohla onu knihu najít, když úplně mimoděk periferním viděním zaregistrovala onen titul na hromadě knih, na stole jednoho z lidí. Zastavila se a popošla pár kroků zpátky* Ehm *odkašlala si a upřela pohled na neznámého muže* Je nějaká možnost, že bych si mohla tuhle knihu půjčit? *pozvedla obočí s mírným úsměvem a ukázala prstem na jednu z knih*
Raito: *Už měl pár stránek knížky za sebou, ale zavřel ji. Už mu to začínalo lézt do hlavy a začínal být i méně naštvaný, ikdyž né natolik že by se i Prokletá pečeť aktivovala. No když zavřel knihu a pomocí Rikitonu ji přesunul na hromadu knih vedle sebe, které měl již přečtené, poté si podal Rikitonem z poličky další knížku kterou otevřel. Následně si upravil culík vlasů, který měl již do půl zad a protáhl se. Už ho to silně nebavilo. Celé dny hledět do knížek a snažit se najít něco ohledně DNA co by mu pomohlo s jeho pokusy.*
Sagi: *Už když byla malá, knížky jí nějakým způsobem fascinovali a bylo období co mezi knihami trávila více času než mezi lidmi. Proto občas zašla do knihovny ve vesnici pro nějaký nový zajímavý materiál. Nejprapodivnější věci zatím stejně objevila jen v Shichidových laboratořích a knihovnách. Knihovny ve vesnici ji nikdy tak nepřekvapili a neuchvátili. Procházela se mezi policemi které se prohýbali pod tíhou knih. Kratší, světlé vlasy měla jako obvykle rozpuštěné a pocuchané do všech stran. Měla na sobě, pro ni dost tradiční volné, bílé tílko, které i přes to, že bylo malé velikosti na ní svým způsobem vyseli a kraťásky. Nejspíš by si málo kdo troufal tvrdit, že je shinobi. Nevypadala na to a zřejmě o to ani nestála. Pokukovala po titulech na hřbetech knih a hledala něco co by ji zaujalo*
Raito: *Už několik týdnů chodil do knihovny. Dá se říci, že od doby co se rozhodl býti vědcem. Chodil sem zkoumat do podrobna lidskou strukturu a stavbu různých buňek. Jako lékař už dá se říci vše znal, ale chtěl to umět úplně do podrobna a zároveň přemýšlel co by se stalo kdyby změnil nějaké buňky za jíné tak jak to dělala Naito pomocí Idenshi Kumiake, které se už vlastně taky pomalu začíná učit. No už ho štvalo že v daných knihách co mu byly doporučeny nemůže pořádně najít to co hledá. Chtěl někde najít DNA stavbu Kekkei Touta, chtěl vědět víc, víc o všem ohledně stavby těla a podobně, ať už proto aby mohl získat větší sílu a nebo také proto aby mohl někomu dát větší sílu. No každopádně uvažoval i tak že čím více toho bude tímto směrem umět, tím lépe se mu budou dařit případně obchody, nebo něco tomu podobné. No nakonec bouchl rukou do stolu u kterého seděl a ten mírně nakřupl, ale stále držel. Dočetl další knihu a stále nenašel to co hledal. TAkže po tom co vyrušil ostatní v knihovně jen mírně nevšímajíc si jejich pohledů odložil knihu na hromadu ostatních a vzal si další.*
-,-: ....
Nikui: Dobre. Zabav sa. *Uškrnul sa. Z časti to povedal, aby ju trochu naštval, no len takým tým jeho hravým spôsobom.* A vyzerá to tak, že mi ideme. *Zhodnotil s miernym povzdychom pozerajúc sa na utekajúcu Misao.* Uvidíme sa doma. *Šepol smerom ku Kikumi a taktiež sa rozbehol za Misao. Vyzerala, že mala celkom veľa energie, preto ho to samého nažhavilo z behu. No.. to bolo asi preto, lebo už dlho sa nejak viac nehýbal. Takto za chvíľu vyjde z cviku a čo potom?*
Misao: Pf. *Odfrkla si len potichu trochu naštvane. Vedela, že mama musí pracovať, no mohla sa zdržať dlhšie. Ale tak, čo už. Veď ona jej to potom niekedy snáď vynahradí. A byť s otcom zas nebolo také zlé, akoby sa z jej správania zdalo. Síce mu často zdrhala, no zároveň bola vždy rada s ním, pretože s ním bola vždy zábava, z akéhokoľvek uhlu ste sa na to pozreli. Pozrela na Kikumi a usmiala sa. Potom zdvihla ruku do vzduchu a jednoducho zamávala, pričom sa rozbehla preč.*
Kikumi: *Napůl se usmívala a napůl usknela nak sledovala ty dva. Stále však nezapomínala, že měla práci.* Myslím, že vás tu teď nechám. Mám ještě něco na práci, poznamenala nakonec, prohrabnouc dceři vlásky. Věděla, že Misao není tak ucenliva, ale nemělo proč jí to vadit. Tak či tak byla její dcera a bylo jedno, jak moc silná je.*
Nikui: Ahá.. tak mi nabudúce ukážeš výsledky tvojho tréningu. *Uškrnul sa na dcéru a hodil očkom po Kikumi. Pochyboval, žeby ich dcéra niekedy mohla byť tichá. Avšak, keď sa povie tréning, tak človek nemusí byť hneď majster. Všetci vždy začínajú od nuly. I keď niektorí na to majú prirodzené vlohy a niektorí sa to učia desaťročia. V tomto prípade mal pocit, že Misao bude skôr tá druhá voľba.*
Misao: Áno. *Pritakala okamžite, chytila sa rukou zozadu za hlavu a trochu nervózne sa uškrnula. Mala pocit, že toto zrovna neprejde.. no zas bola pravda, že pochybovala, žeby mu to nejak vadilo. Už si mohol na ňu pravdepodobne celkom dobre zvyknúť.* Bol vážne tichý. Takmer nikto si ma skoro nevšimol! *Vyhlásila, zatĺkajúc ešte viac. No vlastne neklamala, takže nebolo za čo ju karhať, nie? Veď predsa povedala takmer. I keď to takmer bolo skôr preto, lebo tam takmer nikto nebol.*
Kikumi: *S lehkým úsměvem na rtech se odtáhla od Nikuie, sledujíc jak se s ním vítá Misao. Vždycky měla za to, že to Nikui s dětmi umí, tedy alespoň vlastními určitě. Byl skvělý otec i manžel. V podstatě nikdy nelitovala, že si pro něj přišla do Sněžné země.* Stavili jsme se v knihovně viď Misao?* odvětila jen Nikuiovi, otočíc se na dceru.* Trénovala tam tichý běh,* dodala, koutkem oka pobaveně střelíc po Nikuiovi. Mohl mít celkem představu, jak to asi dopadlo.-
Nikui: Tak tu si! *Povedal smerom k nim a nenápadne žmurkol na Kikumi, ktorá musela vedieť, že on po celý čas vedel, že sú spolu a hlavne, kde sú spolu. Chvíľu nechal Misao, nech ho objíma a pritom ju len postrapatil po vlasoch.* Čo ste tu robili? *Spýtal sa ich obidvoch, i keď tak nejak skôr čakal, že mu na to odpovie Kikumi. I keď aj Misao ho vedela tak často prekvapiť, že neveril, žeby sa jej nepodarilo vymyslieť nejakú zábavnú formu na spracovanie tejto odpovedi. Občas mal dokonca pocit, že si ani neuvedomovala čo im to vlastne hovorila.*
Misao: Fajn. *Zamumlala len potichu a pozerala na prichádzajúceho otca. Z druhej strany. Z prava. Možno si to vlastne fakt nepamätala tak dobre ako si myslela. Bola tým trochu zarazená, takže na chvíľu mala na tvári neprítomný pohľad, no potom sa usmiala a zahodila to všetko za hlavu. Veď to bolo jedno, nie? Dobehla k ocovi a objala ho. A tak trochu dúfala, že sa na ňu nebude hnevať za to, že ho zase niekde nechala. I keď mala pocit, že za ten čas si už mohol zvyknúť.*
Kikumi: *Ještě chvíli poslouchala odpověď dcery, následně se uskrnouc.* Zapamatuj si, že snažit se vymluvit nebo vylhat se ti u mě ani u táty nepovede,* poučila jen vzápětí Misao. Přeci jen na ni nemohla být příliš měkká a dělat ze sebe a Nikuie hlupáky ne? Všimla si, že Nikui miru k ním. Pousmala se, po chvíli ho i spatřic na ulici. Mrkla na dceru, přivítajíc Nikuie lehkým polibenim na tvář.*
Nikui: *Zase mu zdrhla. Nečakane. Veď hneď ako sa začal rozprávať s tým chlapom vedel, že sa "nenápadne" vyparila. Ale vedel kde je, takže mu to bolo v podstate dosť jedno. Veď on si ju dokáže nájsť za pár sekúnd. Okrem toho zacítil pri nej ešte ďalšiu známu chakru - Kikumi, takže ich dcére nehrozilo nič. Aj keby zas mala nejaký zo svojich úžasných nápadov niekam loziť alebo iné podobné viac nebezpečné ako bezpečné hry. Chlap ho zabával ešte riadnu chvíľu. Vlastne vôbec nechápal zmysel celého toho rozhovoru, pretože nakoniec to vyzeralo tak, že nepovedal nič z toho čo chcel. Síce si mohol zistiť, čo presne chcel jednoducho.. ale keďže mu to bolo jedno, tak načo? Teraz prechádzal ulicami a pomaly sa blížil k miestu, kde sa nachádzala Misao s Kikumi.*
Misao: Nooo.. ja som tak išla pár uličkami a potom som došla sem a vlastne si to až tak nepamätám. *Vykrúcala sa ako mohla, aby nemusela povedať, kde ho to vlastne nechala. A vlastne si to možno ani už poriadne nepamätala. Vedela, že prešla minimálne troma ulicami a že sa sem dostala zľava. Pravdepodobne by si spomenula až keď by išla po tých uliciach. Ešte by teoreticky mohla skúsiť mamu zobrať doprava a niekde s ňou blúdiť, ale zatiaľ sa rozhodla, že počká, čo jej na to odpovie.*
Kikumi: *Nedělalo jí příliš problém sbalit omalovánky, papíry i pastelka. Jak by taky mohlo? Proto to i udělala, vzápětí jen zamíříc s dcerou ven. Znala ji a tak jí neuniklo, že už to neříkala způsobem, že si to skutečně pamatovala. Ale což, stává se. Místo přemýšlení nad tím vyšla z knihovny s poskakující dcerou po boku. Nekárala ji, nedělala hluk a nikoho tím neobtěžovala, tak proč by měla?* Tak kdepak jsi tátu nechala?* optala se jen dcery, i když to sama celkem věděla, když znala Nikuiovu pozici.*
Misao: *Pozrela sa na to takým trochu skúmavým pohľadom a potom prikývla. Možno to ešte predsa len trochu upraví. Následne sa na akýsi pokyn od mamy vybrala pomaly smerom k dverám.* Viem. *Uškrnula sa trošku, no bolo na nej vidieť, že na to už pomaly začala zabúdať. Mala pocit, že teraz ju už bude hľadať.. i keď samozrejme, že ona nemohla vedieť, že on by ju mohol nájsť v okamihu. Pomalý krok vymenila za menšie poskakovanie, no dávala si pozor, aby náhodou do nikoho nevrazila, keď šla do uličky.. pretože na tento deň bolo už vrážania asi dosť.*
Kikumi: *Pousmála se dceřině energii. Ostatně energické byli všechny děti, no Misao jí vždy přišla o něco živelnější, hravější.* Chceš si to vzít domů? Můžeš pak někdy třebas pokračovat ve svém pokoji,* optala se jen, vyčkávajíc na dceřinu odpověď, než ji vybídla aby šla za ní k východu.* Víš, že ještě musíme najít tátu,* dodala se jemným smíchem, uhladíc si lem šatů, co měla na sobě. Zvyk.*
Misao: *Spokojne sa venovala svojej práci, až kým si nevšimla, že mama sa vracia. Odtrhla hlavu na chvíľu od svojho výtvoru a pozrela na ňu.* Áno! *Nadšene povedala a bolo jej úplne jedno, že sa jej to ona musela pýtať a že to vlastne nebolo očividné. Nejak nemala potrebu si to uvedomovať. Ešte dokreslila nejakých pár čiar a potom očividne spokojná so svojou prácou sa usmiala.* Dobre. *Odpovedala jednoducho mame na jej otázku a vyšvihla sa zo stoličky. Vlastne odjakživa bola takáto živelná a bola rada, že taká je. Keďže táto živelnosť ju často zbavovala nudy a sama mohla objavovať svet a jeho tajomstvá bez toho, aby si z toho robila veľkú hlavu.*
Kikumi: *Jakmile měla vše potřebné, tak jen to co chtěla si zapečetila do Inkan Gofu, nechajíc ze své dlaně odletět jeden papír. Díky klanovým technikám mohla nechat celé své tělo rozpadnout na papíry. Což bylo celkem užitečné především na posílání rychlých zpráv po vesnici. A momentální vzkázek byl pro knihovnici, dávajíc ji tak seznam toho, co si vzala. Přeci jen ona sama si potrpěla na pořádek ve věcech a vyžadovala to i po jiných. Ještě aby ne.* Krásně barevné...* poznamenala směrem k dceři, jakmile přistoupila k jejímu stolku. Přemýšlela však, co to je. A netušila. Všimla si však otevřených omalovánek.* To je papoušek?* optala se jako by to snad nebylo jasné. Chtěla tím i dceři udělat radost.* Půjdeme teď, co říkáš?* optala se jen vzápětí, zastrčíc si pramínek vlasů za ucho.*
Misao: *Nejak sa jej tá celá kresba nepozdávala. Bola to taká zmes všetkého a ničoho, takže si mierne povzdychla a pozrela na omalovánky. Možno by predsa len bolo lepšie len si vyfarbovať. Alebo možno nakresliť niečo z toho. Pohľad jej padol na akéhosi papagája a zaklipkala očami. Bol pekný.. farebný - proste sa jej páčil. A tak sa rozhodla, že ho nakreslí. Respektíve.. jej celkom stačilo ku šťastiu to, že začala čarbať farbičkami v nejakých určitých tvaroch a jej to dávalo zmysel. Nie žeby to dávalo zmysel niekomu inému. Kebyže sa na to človek pozrie, tak možno zachytí náznak toho, že to vlastne malo byť "niečo", ale aj ten by bol taký malý, žeby hneď chytil pochybnosti.*
Kikumi: *Nechala dceru ať si vybere, co chce dělat, přeci jen v omalovánkách mohla najít i nějakou předlohu, co nakreslit a zamíříc k jednomu z regálů se svitky. Ty měli různé pečetě, které je třídili na různé kategorie. Velké země, malé země, vodní plochy (ty byly důležité vzhledem k pohybům želvy na které se nacházela vesnice) a také nějaká mapa od pávů, kterou jí dřív zaslala Ayumu po poštovním sokolovi. Jejich první a poslední kontakt po dlouhé době a na dlouhou dobu očividně. Co už. S využitím Rikitonu, kdy se nemusela svitků ani dotknout aby je během chvilky narychlo projela, kvůli tomu co chtěla to měla celkem rychle hotové, sem tam koutkem oka hodíc po dceři.*
Misao: *Vyliezla si na kreslo a potom len nejak tak chápavo prikývla na to, čo povedala mama. Pozrela na papiere, pastelky a omalovánky a uškrnula sa. Omalovánky nechala tak.. tie ju až tak nezaujímali. Radšej si chcela niečo nakresliť sama a tak zobrala čiernu a zamyslela sa, čo by tak nakreslila. Ihneď ju odložila a vybrala si zelenú, ktorou načarbala trošku ohnutý trojuholník. Ešte netušila čo to bude. Ale vedela, že to bude farebné a jej sa to bude páčiť aj keď to budú len nejaké šmuhy na papieri. Pokračovala červenou, ktorou začala kresliť vlnovky kade tade. Ona asi jednoducho nebude mať talent na kreslenie. A možno sa to raz naučí.. na to by však potrebovala vedieť čo má kresliť a to ju nejak zrovna nenapadá.*
Kikumi: *Neviděla malé do hlavy, no i tak věděla, že si sem zřejmě nepřišla číst. Ale teď ji měla dalo se říci pod dohledem a tak ji to nijak neuvádělo v zamyšlení, proč že přišla právě sem. I když tu to mohlo fungovat jako dobrá skrýš, což věděla. Usmála se na Misao, když ji chytla za ruku, sama přitom vykročíc směrem k oddělení "geografie" dalo by li se to tak nazvat. Zavedla dceru k jednomu ze stolků, vybídnouc jí aby se na chvíli posadila do jednoho z křesílek.* Vydržíš chvilku? Jen něco najdu. Můžeš si mezitím třebas kreslit, nebo vybarvovat.* Navrhla jí, Gugenem na stolku vytvoříc několik papírů, pastelky a omalovánky se zvířátky.*
Misao: Hmm.. *Vydala zo seba a zamyslela sa nad tým. Chcela sa tu schovať.. ale asi by jej neprešlo to lezenie po poličkách, keď je tu mama, takže to asi nechá tak a nateraz to vzdá. Okrem toho ju celkom zaujali tie mapy. Už jej ich párkrát ukazovali a ona sa nimi nikdy veľmi nezaoberala, no prišli jej pekné. Farebné. Možno to nebude také zlé.* Tak dobre. *Usmiala sa žiarivo a čapla mamu za ruku, pretože sama nevedela kam idú. Asi to bolo aj lepšie, keďže stále mala tú svoju neuveriteľnú schopnosť strácať sa chcene aj nechcene.*
Kikumi: To je mi jasné,* odvětila jen lehce pobaveně na dceřinu odpověď, zakroutíc přitom lehce hlavou ze strany na stranu. S Misao si uvědomila po dlouhé době, jak jí chybělo rozptýlení v podobě malého dítěte. Vlastního dítěte. Možná proto na ni byla v některých věcech měkká no všechno mělo své meze, že. I když to, co jí tvrdila Misao se trošku lišilo od toho, co si myslela že se stalo. Prostě se vypařila. Bylo jí jasné, že Nikui ví, kde jejich dcera je. Ani by se nedivila, kdyby to i on bral jako jakousi hru. Ostatně... menší hry a úškrny měli zřejmě už v rodině.* Hmm, co kdybys se mnou vyzvedla nějaké mapy a pak bychom tátu našli?* navrhla jen s jemným úsměvem dceři, postavíc se do vzpřímenější polohy. Sice by ráda vzala dceru někam ven, no musela nejdříve vyřídit toto.*
Misao: Nooo.. *Začala a poobzerala sa okolo. Potrebovala trochu času na rozmyslenie. Ona tiež nemôže vymýšľať veci len tak za pochodu.* My sme išli. A on asi odbočil inam než ja.. a tak som tu. *Pousmiala a potom nahodila zamyslený pohľad.* Ale neboj.. ja si ho nájdem. Nenechám ho sa stratiť. *Uškrnula sa znovu raz. Ona tieto svoje malé "klamstvá" ani ako klamstvá nebrala. Brala to len ako zábavu a v podstate čo sa týkalo iných vecí bola pravdovravná. Väčšinou (respektíve - keď sa jej chcelo a keď to nebolo nudné.. a samozrejme, keď sa na ňu nikto nenaštval ak pravdu povedala).*
Kikumi: *Při odpovědi dcery jen nadzdvihla jedno obočí, dávajíc tak jasně najevo, že o dceřině odůvodnění dosti pochybuje.* Tak si příště dej pozor, abys do někoho nevrazila,* odvětila nakonec s menším úškrnem, prohrábnouc Misao vlasy, když zdvihla palec.* Tak fajn. Kdepak jsi nechala tátu? Neměla jsi být dneska s ním?* optala se jen vzápětí, nechávajíc její pobíhání v knihovně být. Byla dítě, tak proč ji hned za každou věc plísnit? Sice si Nikuiovu chakru našla nyní hned, no chtěla odpověď od Misao. Ostatně o jejím koníčku, či jak to nazvat, věděla celkem dobře. Tyhle menší hry na schovku však nebyly nic strašného, tak proč nenechat malou hrát?*
Misao: *Pošúchala si trochu čelo a potom si uvedomila do koho narazila. Nahodila trochu previnilý úsmev a zaklipkala očami.* Em.. snažím sa zlepšiť si svoje reflexy a zapamätať si čo najviac kníh v behu..? *Vymyslela si rýchlo, uškrnula sa a dala palec hore.* Je mi dobre! *Zahovorila to.. síce ju to trochu bolelo, no to jej nevadilo. Aj keď to môže byť divné na jej vek, tak jej takéto veci nevadili. Proste sa usmiala a šla ďalej. Pretože strácať s takýmito vecami čas bolo nudné. Ona sa radšej niekde hrala a zabávala, keď mohla.*
Kikumi: *Přemýšlela během chůze, které všechny oblasti chce, když do ní cosi narazilo. Což ji trošku překvapilo, přeci jen to nebylo zrovna v knihovně zrovna takto běžné. S lehce nadzvihlým obočím se jen ohlédla za sebe, stačíc i zachytit Misao, která byla zřejmě zdrojem onoho nárazu. I když to možná nebylo ani třeba, no nevadí.* Kampak se ženeš?* usmála se jen lehce pobaveně na dceru, otočíc se k ní čelem a čupnouc si k ní. Přeci jen neměla důvod se nad ní tyčit.* Jsi v pořádku?* starala se hned, odhrnouc jí vlasy z čela.*
Misao: *Rozmýšľala kde by to bolo najlepšie. Nepoznala to tam dobre.. pretože knižnica nebola zrovna zábavné miesto. Človek tam musel byť potichu a vôbec. Nuda. Tak proste zahla medzi poličky a zamyslela sa či je dobré byť už tam. Predsa len by pre ňu bolo lepšie byť až niekde vzadu. Preto cez uličku prešla a zahla tak, aby išla dozadu. Tam bude snáď menej pravdepodobné, že bude. Možno. Rozbehla sa a klasicky pozerala kade tade, len nie pred seba, takže sa jej podarilo naraziť do niekoho. Mala šťastie, že nepadla dozadu, ale sa o toho človeka zachytila, takže jediné čo si vlastne narazila bola trochu hlava. Šťastie praje deťom.*
Kikumi: *Nespěchala. Sice se nedalo říct, že by i ve spěchu dělala hluk ani náhodou, no detail. Mírným pokývnutím jen pozdravila knihovnici za pultem, která si cosi prohlížela v jedné knize. Zřejmě výpujční, no nad tím příliš nepřemýšlela. Věděla, kam má jít a nepotřebovala poradit. Přeci jen vytvářela systém knihovny a jejího řazení, tak to nebyl žádný div ne? Nevnímala příliš chakry okolo, přesněji nevnímala ty známé. Kdyby se objevila někde na ostrově, kam sahal její dosah nějaká neznámá, tak by to jako Kanchi snadno zachytila no takto nebylo příliš překvapující, že si nevšimla blízké chakry Misao. I když si ji pamatovala víc než dobře, no myšlenkami byla zrovna někde jinde.*
Misao: *Hľadala miesto, kde by sa dalo dobre schovať. Mala byť síce s ocom, no ona sa mu rada skrývala. Bola to zábava.. hlavne keď ju nenašiel prvých desať minút - čo bolo samozrejme veľmi málo. No teraz videla príležitosť, lebo ho niekto zastavil na ulici a ona sa nudila. Vlastne sa celkovo rada strácala ľuďom. Občas sa stratila všetkým až tak, že sa stratila aj sama sebe a vôbec netušila kde je, ale tak to chodí. Vliezla potichu do knižnice a šibalsky sa uškrnula. Nie je šanca, aby ju niekto tak rýchlo našiel medzi týmito poličkami.. hlavne kebyže vylezie až hore a tam niekde zostane čakať.*
Kikumi: *Procházela širokými dvoukřídlými dveřmi vedoucími do knihovny. Ta se ostatně za ty roky celkem rozrostla, alespoň co se týkalo knih. Což bylo jedině dobře. A proč že se teď v poslední době vůbec obtěžovala jít do knihovny? Jelikož jí chybělo pár map, které ještě neprošla a hodlala to napravit. Přesněji podrobnějších map z archivů od různých průzkumných týmů za posledních několik let. Samozřejmě měla nějakou přibližnou mapu v hlavě, no není nad detaily. Zvlášť, když chtěla i námořní mapy. Vzhledem k tomu, že se jich válka příliš nedotýkala, tak mohla jako Kage podporovat ostatní. Což nikdy není na škodu, když máte v přízni ostatní vesnice ne?**
---: :---
Yato: *Zrovna když obědvá, po stole se mu prožene ta černá kočka, která ho otravovala už dříve. Očividně za tu dobu o moc víc než jeho jídlo nesnědla. Nebylo tedy divu, že byla tak vyhublá.* Fuj, vypadni, *přecedí skrz zuby naštvaně, což mu kočka oplatí zaprskáním. Vtom ale přijde škemrat k talíři Yata, ale ten mu nemá co dát. Zrovna totiž dojídá. Kočka, o jejíž přítomnosti se dříve dozvídal třeba jen díky různým stopám nebo rozhrabaným odpadkům. Yatovi už to začíná lézt krkem a tak nechá talíř na stole, rychle popadne kočku a druhou rukou si otevře dveře. Svižným krokem odchází pryč z domu, který zamknul - s kočkou v náručí.* Doufám, že nemáš blechy, *zabrblá, protože si kočku přitisknul k tělu - aby neutekla zpět k jeho domu. Po chvíli už ale dorazí na místo, které je podle něj ideální, aby tam kočku nechal - pole. Sedne si na kraj pole a kočku položí před sebe na zem, načež do ní šťouchne. Jenže ona tam tak stojí dál. Yato má rád zvířata, no nechce se vázat pro změnu na zvíře. I když je toho názoru, že zvířata jsou lepším přítelem než lidé. Povzdychne si. Vezme kočku k sobě a pohladí ji po hlavě, ale ta hned v tu chvíli uteče. Zrovna ve chvíli, kdy si s ní Yato plánoval hrát. Povzdychne si a přesto tam sedí a užívá si zvuky přírody. Přijde na něj myšlenka, že by si mohl zkusit, co svede jeho Noroi Genkai, ale kromě toho, že se za prokletí nenávidí, bojí se vedlejších účinků a toho, že by někdo mohl najít jeho tělo a zabít ho v době, během které by nebyl ve svém těle. Z myšlenek ho vytrhne zajíc, který kolem něj proběhne. Yato se pěkně lekne, ale po chvíli je zase v klidu. Za chvilku ale zaslechne kočičí zaprskání.* Achjo, *zamumlá a vstane, načež se rozhlédne, kde je ta kočka. Vzhledem k tomu, že je černá, najde ji rychle a pomalu dojde blíž. Všimne si, že se rve s nějakým dalším zvířetem. Je to nějaká zvláštní liška. S nějakým znakem na hlavě a dokonce má dva ocasy.* "Hodně světlá liška - možná polární? Ne, co by tu dělala? Hm, tak co je to?" *Přestože neví, co je ono zvíře zač, odtrhne od něj kočku. Liška je podrápaná a krvácí na několika místech. Kdyby jí kočka nepodrápala, dal by se možná její kožich i prodat. Kočka uteče, no liška zůstane ležet na zemi a Yato se k ní skloní. Přemýšlí, co by s ní mohl udělat. V tuhle chvíli by se mu celkem podobalo, kdyby tam lišku nechal napospas ostatním zvířatům nebo jí ještě něco dalšího provedl, aby pomalu zemřela. Ale v tu chvíli mu hlavou blýskne obraz jeho, jak leží zmlácený na zemi, s monoklem a řeznými ranami. Nad ním se v tom obraze tyčí jeho otec s tím ďábelským výrazem, který vždy, když Yata bil, měl. Jakmile se Yato probere, cítí potřebu tomu zvířeti pomoct - byť by ho později i pustil. Ale nechce ho nechat zemřít - připadá mu stejný, jako je Yato. Proto ho vezme šetrně do náručí.* "Kdybych sem nepustil tu kočku, tak je v pořádku," *začne si po dlouhé době něco vyčítat a nakonec si sundá tričko, který lišku obalí, aby jí navíc nebyla zima, i když to asi není nutné. Když dojde k domu, odemkne si, přičemž lišku opatrně podepře nohou, aby nesklouzla z jeho ruky. Otevře si dveře, bez pomocí rukou si zuje boty a kopne do dveří, aby se zavřely. Jakmile už má čas, rozeběhne se do koupelny. Tam, na staré přebalovací podložce, položí zvíře na tričko, které z něj dá pryč. Rány vypadají opravdu ošklivě a bolestivě. Zvíře ale dál dýchá. Yato se rozhlédne po koupelně. Ve skříňce pod umyvadlem je lékárnička, ale ta je zamčená na klíček. Yato ale přesně ví, jaký klíč do ní pasuje, protože dřív tam byl pořád - aby ho nikdo nemusel hledat, když se něco stane. Proto vyběhne do svého pokoje, vytáhne krabičku s klíčky, prohrábne ji a najde klíč s rudým potiskem. Potom se vrátí po schodech dolů do koupelny a otevře lékárničku. Z ní vytáhne obvazy a masti. Na prst si dá trochu masti a tou potře největší škrábanec. Tohle dělá i u dalších. Všimne si velké rány, která vypadá spíš jako kousnutí. Na tu dá masti hodně. Potom vezme obvaz, jehož část nastříhá nůžkami, které v lékárničce jsou. Kousanec obváže jako první a sleduje u toho lišku, jestli obvaz neutahuje moc a neškrtí to zvíře. Vypadá to, že je to v pořádku a tak Yato zaváže další dlouhé škrábance. Menší nechá tak jak jsou - jinak by už z lišky byla mumie. Potom ji odnese na svou postel, kde liška usne. Yato potom odejde pryč z domu a běží do knihovny. Pozdraví knihovnici a dává pozor, aby do někoho nevrazil. Nemůže ale najít knihu, kterou potřebuje. Nakonec se vrátí zpět ke knihovnici.* Máte tu knížku o tvorech, kteří žijí na želvě? - Prosím? - Myslím jako Koragakure, *opraví se Yato, načež s ním jde knihovnice najít onu knihu. Je to spíš seznam s obrázky a popisem než nějaká encyklopedie. Po chvíli hledání Yato konečně najde tvora, kterého hledal.* "Takže Kōun, hm?" *Pokusí se zapamatovat jméno, kterým se tvorečkovi říká. V knize se také píše o 'drbech', které se o tomto tvoru povídají.* "Mohl by mi přinést štěstí, když jsem ho zachránil, *napadne Yata.* "Každopádně si ho nechám," *zaklapne knihu, rozloučí se a vrátí se do části klanu Gisei. Dojde domů a jakmile vejde do svého pokoje, Koun na něj upře svoje oči.* Budeš Taya, *pojmenuje tvorečka. Při převazování ran si totiž všiml, že je to samice. Podrbe vyčerpané zvíře na hlavě a položí mu ruku na malou tlapku. S tou zamává a Taya překvapivě necukne, ale chňapne druhou packou po jeho ruce, jako kdyby říkala 'Nech mě'.* Musíš mít hlad, *řekne potom zvířeti.* "a žízeň," *domyslí si potom. To zvíře mu ale připadá spíš jako mládě a tak nakonec vymyje misku z venku, kterou původně používala kočka a nalije do ní mléko. To potom přinese na svou postel. Taya překvapivě zvedne hlavu a posune se blíž k misce, načež začne hltavě pít. Yato jí ale misku po chvíli vezme, aby nakonec neskončilo vypité mléko na jeho polštáři - vyzvrácené. Taya po jeho ruce s miskou chňapne zoubky.* To už je ti takhle dobře? *Zeptá se překvapeně a překulí Tayu na záda, drbajíc jí bříško. Potom počká, až si zase lehne na břicho a zatahá ji za jeden z ocasů. Taya se otočí za jeho rukou a Yato na poslední chvíli stihne uhnout rukou. Potom se rozhlédne po pokoji, na stole leží nafukovací balónek, který si koupil ještě když rodiče žili, na slavnosti. Ten vezme a nafoukne, načež ho pinkne na Tayu. Tu jemně trefí do čumáku a ona se pokusí ho packou dát pryč. Po několika pokusech ale balónek praskne - kvůli drápkům. Yato si povzdychne, potom ho ale něco napadne a tak rozhrabe skříň. Nikde ale nenajde to, co potřebuje. Podívá se pod postel. Pod tou konečně najde vyfouklý malý míček - alespoň něco. Balónek opráší a potom ho po peřině dokoulí až k Taye, která do něj šťouchne trochu větší silou, ale míček se pořád nehýbe. Šťouchne do něj tedy jak tlapkou, tak i čumákem a míček se odkutálí zpátky k Yatovi. Ten ho znovu pošle k Taye, ale na jeho odvalení už nemá tolik síly. Proto ji Yato podrbe mezi ušima - v místě, kde má tu značku. V tu chvíli ho napadne, jestli nemůže být součástí nějakého experimentu. Ale to je zase blbost, protože by potom byl jen jeden takový jedinec. A v knížce, kterou četl, byl tento tvor - se jménem Koun.* Tak jo, Tayo. Ale já bych chtěl spát taky, *řekne potom tiše, když si všimne, že mezitím usnula. Povzdychne si a přehodí si přes ruku župan. Dojde do koupelny a osprchuje se, vyčistí si zuby a oblečený v županu si lehne na gauč v obýváku, kde po chvilce usne.*
---: ---
Chiko: Chmmm... tak jo. Stejně tě nepřemluvím. Tak já asi půjdu zase pomáhat sestře domů. *Řekl a pokrčil rameny. Bylo asi zbytečné Yata nějak přemlouvat, když by se to Chikovi asi stejně nepodařilo.* Určitě se potkáme. Tak si nech ta origami! Jako vzpomínku na mě. *Zavolal ještě na Yata, než odešel. Sám si vzal brašnu, v které měl láhev s vodou, aby nemusel domů. Odběhl za akademii, kde začal trénovat s Kunaiem a Shurikeny. Sekiken měl schovaný doma pod postelí. Myslel na Yata, protože se s ním fakt spřátelil.*
Yato: Já musím jít, rodiče by se o mě báli, *řekne nakonec, protože mu je blbé se vymlouvat nebo říkat, že není tak společenský typ.* Ale třeba se někdy zase potkáme, *pokrčí rameny a nakloní hlavu, když chvíli sleduje Chika.* Tak zatím, *řekne a rozloučí se nahlas i s knihovnicí, načež projde dveřmi ven se zařinčením zvonku, který je na dveřích. Míří domů. Jakmile dojde do ulice jejich klanu, vytáhne origami a hodí je mezi odpadky. Jeho výtvory se mu nelíbí. Navíc by mohly být vzpomínkou na dobré věci. A to se mu momentálně nejeví jako dobrá vyhlídka - vzpomínat na někoho. Dojde domů a zuje si boty. Převlékne se do domácího a přejde k vlastním knihám, aby se doučil to, co potřebuje znát na akademii.*
Chiko: Nom... ale můžeme trénovat spolu! Nebo... se ti nechce? *Zeptal se poněkud smutně, protože byl s Yatem nesmírně rád. Jiní s ním zas tak nemluvili, byli to takoví kamarádi na baterky. On byl však takový příjemný, moc se nevyjadřoval, a dělal to, co si Chiko přál.* Víš, já bych s tebou moc rád trénoval... za tu chvíli, co jsem tě potkal, jsem se s tebou dost sblížil jako kamarád... Prosím.. *Zkusil ho alespoň pěkně poprosit, a jestli to nepůjde, tak asi půjde domů pomáhat s domácími pracemi.*
Yato: Nevím, moc se mi nechce. Mám doma ještě něco na práci a měl bych víc trénovat, *řekne a ani se nepokusí do toho vložit smutný tón. Nějak ho přešla nálada se kamarádíčkovat.* Jestli teda už nebudeš skládat, tak to uklidím a půjdu, *navrhne a zaklapne knížku, kterou potom dojde vrátit zpět na polici.* Třeba se zase někdy potkáme, *řekne potom bez rozmyslu, takže vlastně ani neví, jestli něco takového chce. Hodí letmý pohled na Chika a povytáhne obočí. Má pocit, že pro dnešek byl společenský až příliš.*
Chiko: Jasně, určitě si je vezmu domů, budou se nee-chan líbit. *Řekl a dal si ty origami do malé brašny, kterou měl stále u sebe.* No... máš pravdu. Ty máš taky svoje, a náhodou, jsou dobré. Na první pokus musím ocenit tvoji snahu. *Sledoval Yata, jak vstává, a pořád sledoval jeho blankytně modré oči.* Nóóó... nebudu... a ty někam jdeš už? Ještě je docela brzo, můžeme něco podniknout. *Na jeho poznámku o tom, že na věci jako skládání origami není dobrý, už ani nereagoval. Řekl o tom svoje, a nehodlal to dále řešit. Nebude vyvracet Yatovi jeho vlastní názor. Postavil se a vzal knížku, kterou dal zpátky na své místo.* Tak co? Podnikneme něco? *Zeptal se Yata, zatímco kráčel zpátky k němu.*
Yato: Dobře, tak si je vezmu, *přikývne a opatrně je dá do kapsy.* Ale ty svoje si nech taky, taky budou hezký na tvý poličce, *odvětí potom a položí ruku na origami, které poskládal Chiko. Posune je zpátky k němu.* Ne, že bych je nechtěl nebo se mi nelíbily, ale vytvořil jsi je ty. *Zamumlá a podívá se na knihu. Potom vstane.* Budeš ještě skládat? *Zeptá se Chika. Nechce knihu jen tak odnést pro případ, že by si Chiko chtěl knihu ještě někdy prohlížet.* Popravdě, já na tyhle věci nejsem dobrý, ale to sis asi všimnul, *řekne, ale nezní to nijak smutně.*
Chiko: Ano.. jsme sourozenci. *Dokončil tuto konverzaci a sleduje, co se Yatovi z těch origami na obrázku líbí. Velryba ho moc zaujala. Spolu s chlapcem začal papírovou velrybu skládat, a dařilo se mu to. Měl jaksi šikovné ruce na tuto drobnou činnost, a bavilo ho to. Trošku litoval Yata, kterému se tak nedařilo, ale na to, že to dělá poprvé, si daří dobře. Nadzvedl obočí, když se ho Yato zeptal, jestli chce jeho origami. Hned mu to znělo tak, jakoby se Yatovi nelíbily jeho výtvory.* Udělal sis je sám! Musíš si je vzít! A jestli si myslíš, že jsou špatné, tak jseš na omylu. *Řekl nesouhlasně s jeho názorem a poplácal ho po rameni.* Fakt se ti povedly, a u tebe doma na poličce se budou hezky vyjímat. A jestli se ti fakt nelíbí, můžeš si vzít moje, třeba na památku. *Přisunul svá tři origami pomalu k Yatově straně.*
Yata: Aha, takže jste prostě jako sourozenci, chápu, *řekne potom a přikývne. Potom listuje dál a najde nějakou velrybu či co - o pár stránek dál než je pes.* Co zkusit tohle? *Zeptá se potom a ukáže na velrybu, no mezitím už začne skládat. Přizpůsobuje se tomu tempu skládání tak, aby neskládal špatně. Za chvíli má už ale hotovo - i když trochu křivě, no je spokojený s výsledkem a tak ani neřeší, že je to trochu nakřivo. Nakonec dodělá vlnku místo pusy a oko. Už ho ale skládání origami přestává jaksi bavit a tak se napůl odsune a sleduje Chika. Všechny Chikovy výtvory jsou lepší než Yatovy. Yato si v duchu odfrkne - tak tohle asi nebude mít jako koníček.* Chceš to? *Zeptá se potom lhostejně, když se mu vlastní výtvory přestanou absolutně líbit.*
Chiko: Ten tvůj pes vypadá dobře! *Pronesl Chiko, celý hrdý na to, že učí svého kamaráda skládat origami. Znovu pozorně vyslechl jeho další otázku, a popřemýšlel, co mu řekne. Vždy si svou odpověď pečlivě promyslí, aby neříkal nějakou blbost.* No... hmmm... já nevím. Nikdy jsem nepoznal, jaké je to mít mámu... ale nee-chan je docela přísná, ale někdy moc hodná. Mě je to jedno, beru ji jako svoji sestřičku. *Řekl víceméně stručně a začal listovat knihou, aby našel nějaké origami.* Co myslíš? Jaké teď?
Yato: *Poslouchá jeho odpověď a dokonce už se zvládne soustředit natolik, že při poslouchání dál skládá. Chvilku po Chikovi složí psa taky a zopakuje po něm s tužkou to stejné.* Mám hotovo taky, *řekne zamyšleně. Představuje si pod Chikovou sestrou někoho staršího, než jistě je, ale to ho netrápí.* Takže máte mezi sebou sourozenecký vztah? Nejste jakoby spíš... Matka a syn? *Zeptá se a zauvažuje, jak by se jeho život obrátil, kdyby se o něj taky někdo takhle začal starat. Připadá mu to ale nereálné.*
Chiko: *Poslouchá ho a jakmile domluví, trochu přivře oči, přičemž přemýšlí, co mu na to říct.* Nom... vycházíme spolu docela dobře. Je na mě hodná, ale není jakoby... moje vlastní. Ještě zhruba před rokem jsem byl sirotek, ale ona se mě ujala a teď spolu bydlíme v jejím domě. Mám ji moc rád. *Jeho odpověď byla trochu delší, než čekal, ale snažil se to vysvětlit Yatovi co nejpodrobněji, aby pochopil. Na jeho rodinné příslušníky se neptal, nepotřeboval to tak moc vědět. Sledoval Yatovu práci, a bylo to dost dobré. On už byl hotový, byla to pro něj hračka. Ještě stačilo tužkou propíchnout papír a tak udělat oči a tlamičku a byl hotov.* Tadá!
Yato: *Soustředí se jen na skládání, ale potom se na chvilku zastaví, aby to mezitím nezkazil a teprve potom promluví.* Už jsi jednou zmínil svoji sestru. Máte s sebou očividně dobrý vztah, že? *Napadne ho potom a jakmile domluví, provede dalších pár kroků ve skládání origami. Neví pořádně, jaké to je, mít sourozence. Ale kdyby si měl vybrat, asi by měl mladší sestřičku. No sourozenci se nevybírají. Mazánkem někoho staršího by ale být nechtěl a aby ho onen starší sourozenec nějak popichoval, to by taky nedopadlo úplně dobře.*
Chiko: *Když se poprvé Yatovi papírová labuť nepodařila, ani nepohl okem, ani mu nijak neřekl, že to dělá špatně. Každý se něco nového musí naučit a ozkoušet si to. Proto mu nedělalo problém mu to poté v klidu vysvětlit, a útržek, který viděl před chvílí, byl zakryt v 'těle' labuti. Věnoval mu takový tichý a krátký potlesk, aby mu udělal radost.* Je parádní! Povedla se ti. *Pochválil ho a usmál se. Konečně si našel nějakého dalšího kamaráda. Přece jen, společnou činností se nejlépe prolomí vzájemné ledy. Zatímco Yato listoval knihou, Chiko sledoval, co by dále mohli udělat. Zastavil jeho listování, jakmile uviděl stránku, kde bylo o něco snadnější origami se psí hlavou.* Tohle bude lehké.. *Jakmile mu Yato položil otázku, ihned mu odpověděl.* Ano, s mojí starší sestřičkou jsme to spolu zkoušeli. A dařilo se nám to docela, tak mě to začalo bavit a skládám už o něco těžší origami.. *Vysvětlil mu a podal mu další čtvrtku papíru, načež začal spolu s ním skládat.*
Yato: *Sotva najde stůl a Chiko už nadšeně letí k němu a sedne si na židli. Yato si sedne až po něm a položí knížku pro Chika. Sám si vezme jeden papír a pokusí se dělat to, co Chiko. Už u druhého kroku však papír roztrhne a tak ho Yato zmačká. Rozčílí ho to, ale pokusí se nedat to najevo. Dál jenom sleduje, co Chiko dělá. Je potom rád, když mu Chiko říká přesně, co má dělat, kde papír přeložit a tak podobně. Díky tomu se Yatovi podaří labuť složit a drobné natržené části ani není vidět, protože jsou zevnitř labuti. Yato spokojeně kývne a podívá se na Chika.* Díky, když jsi mi pomáhal, zase tak těžký to nebylo, *řekne vděčně a potom se chtivě podívá do knihy, co dalšího by mohli zkusit.* Takže ty jsi říkal, že už jsi to někdy dřív zkoušel? *Zeptá se ho potom.*
Chiko: Skočím pro papír. Měl by být tady někde... *Zamumlal a otočil se k němu zády. Ještě než šel hledat to, co potřebovali, řekl:* Najdi nějaký stůl.. ať to nemusíme skládat vestoje. *Usměvavě docupital k jednomu pultíku, kde byly nějaké papíry volné k užití. Chiko vzal nějaké do hrsti a šel zpátky k Yatovi. Položil hromádku na stůl a sedl si na židli. Podal mu jeden papír a nalistoval labuť, docela známé origami. Sám Chiko si vzal také jednu bílou čtvrtku a jednu složil. Dalo to trochu práce, ale bylo to docela hezké.* Takhle se to dělá! Taky tě to naučím. *Řekl a začal mu říkat, co má dělat, přičemž ukazoval na různé části papíru.* Přeložíš tohle... potom tohle přeložíš tak, aby to bylo na tomhle.. *Popisoval postup nejvíce podrobně a doufal, že to Yatovi půjde. Chtěl mu udělat radost.*
Yato: *Poslouchá, co chlapec říká a i když není příliš společenský, zkusit si složit origami s někým, kdo už skládal, zní mnohem lépe. Popravdě je vlastně dost neohrabaný na takové věci, takže ani neví, proč si tuhle knížku vytáhnul, avšak právě proto by bylo dobré zkusit skládal s někým. Ne, že by o to stál, ale jako "výplň času to vypadalo docela dobře. Přikývne.* Tak jo, jestli něco umíš, můžeš mi to ukázat. Nebo třeba zkusíme složit něco z knížky. Ale nemám papír, *nezvykle se rozmluví, no v duchu nad tím jen mávne rukou. Nemá nějaký problém s mluvením, jen nechce být ukecaný. Částečně má tedy snahu v sobě potlačit společenského ducha. Druhou část tvoří zkušenosti ze života - nikomu příliš nevěřit.*
Chiko: *Pomalu přikyvoval na jeho 'moudrá' slova a zapamatoval si to. Proč ne, je to docela chytrý a až to někdy řekne někomu, který mu bude lhát, bude znít jako moudrej kluk. ˇ^ˇ Na jeho poznámku o historii vesnice Koragakure souhlasně přikývnul hlavou.* No, podle všeho tahle vesnice není tak stará... nicméně, ta želva je, ale o té moc napsat nejde, že.. *Poznamenal a přikývl nad tím rameny. Rád by bydlel někde jinde, nebo když už ne bydlel, tak aspoň nějakou vesnici navštívil. Nesmírně ho fascinovala cizí kultura, struktura budov, historie.. Chtěl být vzdělaný. Moc se mu to zatím ale nedařilo, nemohl moc daleko od želvy a k tomu, když měl v ruce dětskou knížku, moc moudře nevypadal. Nicméně věnuje se tomu, aspoň trochu, a v akademii se mu daří lépe než ostatním. Dříve to tak nebylo, ale nyní se už snaží. Chiko uviděl, jak chlapec vytahuje knihu s origami.* Hele! Tu jsem nedávno četl! Uděláme si nějakou? *Zeptal se nadšeně s úsměvem.*
Yato: Lhát je lidské a v životě ninji více než nutné. Můj život je plný lží, takže kdyby jedna další přibyla, navíc takhle malá, sotva bych si všimnul, *odpoví s očima upřenýma do knihy, ale potom ji zaklapne.* Už nic, protože historie téhle vesnice fakt nestojí za nic, *zamručí a vráti knihu do police, sledujíc názvy knih.* Jsem Yato Waru, *ještě nikdy, když se představil neřkel, že by ho snad něco těšilo. Proto to ani teď nic takového neříká. Pro změnu vytáhne knihu o origami, protože už ho nebaví se takhle často učit a dřít, stejně se to později dozví od někoho staršího nebo při boji zjistí další okolnosti.*
Chiko: Nerad lžu... to radši řeknu pravdu a budu se cítit trapně... *Řekl a podíval se mu do očí.* Jsem prostě rád, když mi nee-chan čte... pak se mi nezdají noční můry a jsem v pohodě.. *Všiml si, že chlapec má také nějakou knihu. Chvíli bylo ticho, a to bylo Chikovi trapné. Nesnášel tyto trapné pauzy bez jediného slova.* C-co to čteš? *Zeptal se, aby nějakou konverzaci aspoň navázal. Pořád lepší se bavit aspoň o něčem, než mlčet jak mrtvé jehně. (dat přirovnání)* A... no... já se jmenuji Chiko... Chiko Kazunari. *Dodal ještě.* "Snad se mi taky představí..."
Yato: *Jakmile chlapec začne ukazovat knížku, kterou držel za zády, odfrkne si.* "Aspoň že to dál neschovával, nechtěl bych ho bít - i kdyby byl silnější, mohl bych tu něco rozflákat." *Pomyslí si.* Tos mohl ukázat, stejně bych si tě nevšímal a za pět minut ani nevěděl, že jsi tu byl. Navíc si mohl říct, že čteš svý malý ségře nebo bráchovi, když ti je to tak trapný, *zamručí a podívá se do knížky, kterou drží v ruce. Prakticky v ní toho moc nepřečte, protože historie Kory není nijak obsáhlá. Vlastně od založení Kory do dneška se, narozdíl od ostatních vesnic, moc nestalo.* "Stejně je zvláštní," *zamyslí se Yato.* "Že žijeme na želvě." *Nehodlá s chlapcem začínat rozhovor, protože své už řekl.*
Chiko: *Než by se něco vážného stalo a chlapec se s ním ještě začal mlátit, s červení v tvářích vytáhl tu dětskou knížku. Nedokázal se mu ani dívat do tváře, tak hrozně se styděl. Díval se na své nohy.* Je to jen knížka... nic jsem neukradl.. *Řekl potichu a povzdechl si.* Nechtěl jsem, aby mě někdo jako ty viděl s knížkou pro děti... jen jsem rád, když mi nee-chan čte, nic víc. *Pokusil se mu to vysvětlit a velice silně doufal, že se mu nezačne vysmívat. Je to přece jen nepříjemná záležitost, zvlášť když se Chiko nedokáže nijak slovně ubránit..*
Yato: *Chlapec vypadal poměrně klidně, dokud se ho nezeptal na tu věc za jeho zády. Ale ta nejistota, která na chlapci byla naprosto očividná dovedla Yata z podezření ke skoro jasnému argumentu, že něco ukradl. Přijde k němu blíž.* Tak co tam máš? *Zeptá se znovu trochu nabroušeně. Všimne si ale zároveň chlapcovy čelenky, přesto se nestáhne. Jestli něco ukradl, tak si v nejhorším někoho zavolá na pomoc. I kdy by to bylo ponižující. Stiskne ruku v pěst.* Cos ukrad? *Vyštěkne nakonec, aby tam jen tak nestál. Je mu jedno, jestli se toho kluka dotkne, prostě mu něco ukradl a Yato to tak nenechá ani v nejmenším.*
Chiko: *Jakmile chlapec řekl, že je to v pořádku, s úsměvem a přivřenýma očima přikývl. Byl rád, že se na něj nezlobil, vypadal jako normální a příjemný kluk. Poté, když se ho zeptal, co to má za zády, začervenal se. Je starší než on a ještě si čte dětské knížky, resp. mu je čte někdo jiný! No kdo by se tím chlubil, že? Chiko zakroutil hlavou.* N-nic tam nemám, v pohodě.. *Řekl a snažil se znít co nejvíc v pohodě, což se mu zrovna dvakrát nedařilo. No co už.*
Yato: *Jak tak přejíždí prstem po knihách, postupně se posouvá a aniž by to věděl, trochu i vyčnívá z uličky, která je mezi jednotlivými knihovnami. Dál ale hledá něco ke čtení, dokud jeho pohled nezavadí o knihu s obalem, na kterém ja napsáno vcelku děsivým písmem: "Prokletí". Odfrkne si. Zrovna tohle je to poslední, co by tu chtěl vidět, takže se na knihu jen podívá a začne ji vracet zpět. Rozhodne se jít v abacedě zpátky, dokud nenajde knihu "Historie Koragakure". Začne knihu vytahovat, avšak vmžiku do něj vrazí nějaký chlapec, který navíc spadne na zem. Yato zavrávorá a k jeho - možná i chlapcovu štěstí nespadne. Yato si jen odfrkne a změří si chlapce pohledem. Vypadá starší než on, ale očividně je rozjívený a asi i neposlušný.* V pořádku, *odpoví nevzrušeně a sebere knihu, která mu spadla. Podívá se do ni, ale potom si všimne, že onen chlapec něco drží za zády.* Co to máš? *Zeptá se, snažíc se znít zvědavě, i když má celkem podezření, že tan chlapec něco ukradl - možná právě jemu, když o něj zavadil!*
Chiko: *Chtěl najít nějakou knížku na čtení, aby mu mohla jeho dvanáctiletá sestra Ayano číst. Možná byl na to už trochu velký, přece jen, bylo mu čerstvě sedm, ale jemu se to líbilo, a moc. Cítil se jaksi lépe a díky tomu se mu nezdály noční můry. Proto šel do jakési 'sekce' s dětskými knihami a knížkami. Hledal, hledal, než našel nějakou, která se mu moc líbila. Vytáhl ji a prolistoval ji. Byla moc hezká. Nesmírně se těšil, a proto se rozběhl kolem jakéhosi chlapce, ale nedíval se, kam běží, protože o něj zakopl a spadl na zem. Rychle se podíval na něj, vzal si knížku a dal si ji za záda. Bleskově si ho prohlédl, vypadal jako jeho vrstevník, možná ještě o něco mladší. To však nic neměnilo na tom, aby se řádně omluvil.* Moc se omlouvám, nekoukal jsem, kam běžím. *Řekl a pousmál se.*
Shoutboardy končí. Více zde.