Přidej zprávu »
Siü Hashaschigava: *Sotva rozlepila oči všimla si, že je její matka už na nohou. Žily společně v malém bytě na okraji vesnice. Nebylo to mnoho, ale co mohly nadělat. Siünin otec padl při nějaké z nesmyslných potyček. Ani si na něj už nevzpomínala, vždy když si na něj chtěla vzpomenou, vynořil se jí v mysli jen matný obrys, ale nic bližšího si nedokázala vybavit. Jediné co jí po otci zůstalo, bylo jeho opečovávané Tanto. Nic jiného po něm nezbylo, nic než toto a jeho zkrvavené šaty. Ani jeho tělo nemohli pohřbít.* „Přitom se ten konflikt dal řešit úplně jinak. Bez využití násilí, nebo jen s využitím minima násilí.“ *Siü potřásla hlavou, aby zaplašila chmurné myšlenky. Vyskočila z postele a ihned se převlékla. Čekal jí další den na Akademii, oproti mnohým ostatním tam chodila ráda. Byla nadšená z každého střípku vědomostí, ke kterým se dostala a byla vděčná bohům, že jí umožnili studovat a nebýt jen nějakou děvkou. Prošla okolo svého pracovního stolu, večer se bavila tím, že vyřezávala drobné sošky ze dřeva, které našla po cestě domů. * Krásné ráno mami. *Řekla jí, když okolo ní procházela a vtiskla jí na líčko pusu. * Pojď se najíst holčičko, ať nemáš ve škole hlad. *Mlčky pojedly snídani, rýže a čaj nebyly zrovna hostinou, ale Siü to nevadilo. Sbalila si své věci a vyrazila do Akademie. Byla to dlouhá cesta, ale to je přeci jedno. Tak jako každý den i dnes vyběhla na nízký kopec stojící kousek od cesty, zastavila u vykotlaného pařezu, zpod jeho kořenů vytáhla placatý kámen, který zakrýval malý uzavřený prostor vyložený dřevěnými prkýnky a kameny. Vložila do něj další sošku, kterou se jí podařilo vyrobit. Ve své skrýši už měla několik takovýchto sošek a také pár kusů zničeného vybavení, které našla, když se procházela po lese, nebo se potápěla v nedalekém jezeře. Něco se za ní ozvalo, prudce se otočila. V jedné ruce svírala plochý kámen a druhou již vytahovala otcovo Tanto z pochvy. * „Nikde nikdo, to je zvláštní, přeci jsem něco slyšela.“ * Moc se nad tím nezamýšlela, vzala to jako upozornění, že už by stejně měla vyrazit. Uzavřela svou skrýš a seběhla zpět na cestu. Nasadila rychlý běh a zamířila přímo přes centrum vesnice do Akademie, zase se něco dozvědět.*
---: :---
Ayame Hirai: *Po své druhé misi dostala od starší ženy květináče s jahodami, které si po příchodu domů nechala před vchodovými dveřmi a doteď je jen zalévala. Teď se rozhodla, že je přesadí ven, protože je venku hezky a navíc má zrovna na něco takového čas. Převlékne se do horšího oblečení, aby si neumazala oblečení na mise a do společnosti, nebo nějaké šaty. Vyjde ven. Slunce krásně svítí a na zahradě je hezky. Má tu jednu lavičku. Potřebovala by možná někdy přetřít a obecně by chtěla dát dohromady celé tohle místo. Přemýšlí o tom, že tím možná měla začít ještě před zvelebováním jahodami. Ale na to už je pozdě, ostatně je jedno, kdy to udělá, je důležité, pokud se do toho vůbec někdy pustí. Také přemýšlela o přestěhování nábytku v domě. Nicméně teď vezme květináče s jahodami k záhonkům. Vybere místo, na které nejvíc svítí a začne plít plevel v celém tom záhonku, ačkoliv jahody se vejdou jen na malou část. Ale bude lepší, když plevel nebude široko daleko, aby se nerozšířil až k jahodám. Samotné plení trvá dlouho, Ayame to ale docela baví a pobrukuje si u toho. Všechen "odpad" hází do kýble, který našla u sebe doma. Jakmile je s tím hotová, přenese kýbl za dům, kam vše vysype. Rozhodne se, že by zde mohla udělat něco jako kompost, ale zatím to nechá takto neoploceno. Není na to čas, možná později. Vrátí se k záhonku. Rýčem od staré ženy rozkypří půdu. Pak vezme malou zahradní lopatku, kterou udělá místo v půdě, aby mohla obsah květináče jen vsadit. Hlínu hází na část záhonku, kterou zatím nebude potřebovat. Udělá velkou prohlubeň a pak přejde ke květináči. Opatrně se pokusí vyndat jahody z květináče i se všemi kořeny a přesune jej do díry v půdě, to stejné udělá s druhým velkým květináčem. Jelikož udělala větší díru, zasype ještě okraje hlínou, kterou předtím vykopala, dokud není se svým dílem spokojená. Pak si uvědomí, že nemá konvičku ani hnojivo. V oblečení, které má na sobě, ušpiněné od hlíny, si dojde pro peněženku a utíká do města obojí nakoupit. Do konve nalije vodu a pak zalije nové jahody. Pohnojí je a oddychne si, že vše zvládla. Jelikož je nezvykle špinavá od hlíny, hodí špinavé prádlo do pračky a umyje se. Natáhne na sebe čisté oblečení a pak si sedne ven na starou lavičku a sleduje chvíli svoje dílo. Nakonec si unaveně na lavičku lehne a usne tam. Probudí se až večer. Hodí na sebe jiné oblečení, vyčistí si zuby a jde rovnou do své postele v pokoji. Rychle usne. Zítra ji čeká dlouhý trénink, tak by se měla vyspat kvalitně.*
---: :---
Ayame Hirai: *Dnes opět dostala misi, za což je ohromně ráda. A dokonce je situovaná do jejich klanové čtvrti. Jedna postarší obyvatelka vesnice má velkou zahradu a tak se jí hodí malá pomoct při boji s plevelem a obecně obstaráváním věcí kolem zahrady. Ayame nemá ohledně mise žádné bližší informace, takže předpokládá, že jí zbytek dotyčná poví po příchodu. U misí na této úrovni to tak bývá. Když byla na akademii, čekala Ayame, že mise se budou týkat bojů. Ale takhle to asi bývá jen u misí shinobi, kteří jsou již silnější. Tohle připadá Ayame jen jako práce, které by mohli dělat i civilisté. Ale přeci už tu jsou věci nemožné pro civilisty, které by zvládl i genin, nebo snad ne? Dívka o sobě nemá vysoké mínění, nicméně přesto ji toto udivuje. Vlastně se plýtvá silami na takovéto věci. Ona sama s tím ale problém nemá, alespoň někomu pomůže a dostane za to zaplaceno. Jakmile dojde k domu ženy, nahlas pozdraví. Starší paní už stojí na zahradě. Patrně se stará především o ni. Ayame si zatím prohlédne zahradu. Žena tu má především květiny, ale nepochybně tu je i zelenina. Jabloně jsou obsypané jablky, jsou tu i broskvoně, švestky a mnoho dalších ovocných stromů. Paní dojde Ayame otevřít.* Dobrý den, jsem Ayame Hirai... *představí se dítě o dost starší sousedce. Ta se zase představí sama.* Jsem tu, abych Vám pomohla se zahradou, *dodá pak ještě dítě. Nicméně to už ženě došlo, takže jí jde pro nářadí, které se hodí k dívčině výšce.* -Zvládneš to, že? Jsi docela malá...- *podotkne žena. Ayame ji ujistí, že je v pořádku. Nejdřív si vezme rukavice a začne trhat plevel. Toho ale na zahrádce tolik není, protože se paní o svou úrodu zřejmě pečlivě stará. Takže pak Ayame dojde pro hrábě a začne hrabat ze země spadlá jablka, která rukou přendává do kbelíku. Vždy, když naplní dva kbelíky, dojde s nimi na kompost a vysype je tam. Trvá to docela dlouho. Jabloní je na zahrádce opravdu mnoho. Když už je hotová, vrátí se i s kbelíky zpět. Tentokrát dostane za úkol natrhat několik košíků červených jablk. Ty pak odnese do sklepa, aby dlouho vydržely. Vrátí se nahoru, vezme si zahradní nůžky, kterými začne stříhat uschlé květy, aby i části s květinami vypadaly dobře. Stonky s uschlými květy stříhá pár centimetrů nad zemí, aby zanechala kořeny. Hází je do těch samých kýblů, které pak sype zase na kompost. Je to opravdu hodně práce. U toho občas něco prohodí s postarší ženou, majitelkou zahrady.* -Jde ti to pěkně. Máte zahradu?- *zeptá se dívky žena.* Ne...ale rodiče pěstují čaj. Tak jsem jim často pomáhala. Je to vlastně všechno to stejné. Aspoň bych řekla. Dělají výborný čaj. I když teď se jim daří tak, že už sami nepracují, jen exportují a starají se o tyto věci. Práci venku za ně dělají jejich zaměstnanci, *vysvětlí ženě.* No každopádně mám takovou průpravu. Občas mi to chybí. Přemýšlela jsem, že bych si taky něco začala pěstovat. Ale musím ještě našetřit peníze. Nemám vůbec základní vybavení, *posteskne si, zatímco bere konvici plnou vody a začne zalévat květiny.* -A co kdybych ti dala pár už vypěstovaných keříků jahod v květináči, hm? A nějaké to náčiní. Jahody nejsou náročné, to bys zvládla.- *zeptá se jí žena ochotně.* To bych mohla. A klidně bych je přesadila ven, aby se jim lépe dařilo, *zaraduje se dívenka. Práce jí jde pak už rychle od ruky. Jakmile ji dokončí, dostane od ženy květináče s jahodami a do staré plátěné tašky pár menších zahradních "nástrojů". Stačí to alespoň na ty jahody. Hodně pěkně poděkuje. Cestou do budovy Chikageho, do které míří pro ohlášení mise, se ještě staví doma, aby si odložila věci, které dostala. Jakmile to udělá, opravdu zamíří ohlásit konec svojí mise. Dostane nějaké drobné a vyrazí pak domů. Plánuje si jednoho dne rozšířit svou zahradu o víc, než jen o jahody. Je přeci fajn, když si můžete pěstovat svoje vlastní potraviny. Nejen kvůli penězům, ale víte, co obsahují a čím jste je hnojili. Můžete prostě věřit tomu, co jíte.*
---: :---
Ayame Hirai: *Rodiče Ayame Hirai své dceři posílají pravidelně dopisy. Ještě předtím, než nastal den, kdy měla Ayame odplout na ostrov, na jehož území se nachází Ketchugakure, jí poslali dopis na adresu domu, kam se měla nastěhovat, aby dopis stihl přijít zhruba chvíli poté, co se Ayame nastěhuje a měla tak větší radost a také aby se jí nestihlo příliš brzy začít stýskat. I přesto, že jí rodiče často posílali dopisy o tom, co se děje doma, jak jde byznys a jak se daří jejím bratrům, den stesku nastal. A Ayame si uvědomila, že na žádný z těchto dopisů ještě neodpověděla. Ne snad proto, že by na rodiče nemyslela, jen ji to nenapadlo. Rodiče vždy zakončili dopis otázkou, ale ta se jí vždy zdála být jen řečnickou a tak se neobtěžovala na odepsání ani pomyslet. Teď už jí ale začaly dopisy připadat takové prázdné, protože to nebylo to stejné, jako konverzace po příchodu domů ze školy, v dobách, kdy ještě bydlela u rodičů doma. Jenže Ayame také zjistila, že doma má jen obyčejnou tužku a sešity z akademie. Nebylo by příliš reprezentativní poslat dopis na utržené stránce ze sešitu a napsaný neořezanou tužkou. Rodiče nesmí vědět, že Ayame tře bídu s nouzí, protože by si o ní mysleli, že není samostatná. Ayame na tomto hodně lpěla. Chtěla být za tu samostatnou dceru. Proto se vydala s posledními drobnými na nákup, už cestou začala přemýšlet, že si potřebuje koupit nějaké jídlo. Jak moc neumí s penězi, občas jí prostě nevyjdou a pak musí vynechávat jídla, aby jí vyšlo do příštího období, kdy jí rodiče peníze pošlou. Nakonec se ale stejně bude muset rozhodnout až v obchodě, jaké jídlo si koupí - i podle toho, kolik budou stát papíry, obálky, známky a propisky. Když už se konečně do obchodu Ayame dostane, popadne ten nejvýhodnější balíček propisek, pak vezme nejmenší balíček dopisních papírů i s obálkami a pár známek. To i pro příští dopisy. Nakonec jí zbydou peníze akorát tak na menší balík rýže. Ale co se dá dělat? Do poslední chvíle může jíst rýži samotnou a až jí přijdou peníze od rodičů, může za ně pořídit nějaké maso, nebo mořské řasy a udělat si jídlo trochu vydatnější, aby nabrala sílu. Je pro ni celkem těžké nabírat svalovou hmotu, protože je drobná. Ale pokud se z akademie dostane díky studiu a udatné práci, třeba postupně bude mít i víc peněz, za které si bude kupovat vydatnější jídlo a tudíž i zesílí. Jednoduché i pro tak malé dítě. Teď ale spěchá domů, aby napsala dopis. Je to pro ni těžké, protože není nejlepší člověk co se týká vyjadřování emocí, nebo tak. Proto se snaží psát rodičům jen pozitivní věci. Začne tím, kde žije, jak vypadá její dům, jak je velký. Vynechá část o absenci bazénu, protože ví, že její rodiče by to mrzelo za ni. I oni ví, jak je to pro ni důležité a také to, že do jezera uprostřed klanové čtvrti ji nikdo nedostane. To bude muset být hodně zoufalá, nebo se v tomto ohledu změnit. Pak vylíčí i události na akademii, jak to tam funguje, kolik dětí je ve škole a kolik senseiů dohromady má. Nezmíní se opět už o tom, že si zatím nestihla najít moc kamarádů, protože vstoupila do třídy v půlce ročníku a už je těžké se začlenit do kolektivu, který se nějakou tu dobu zná. Nakonec se vyjádří i ke všemu, co psali rodiče v jejich dopisech, pozdraví sourozence i všechny známé tetičky. Ukončí dopis podpisem, načež papír přeloží, aby se vešel do obálky. Obálku zalepí a nalepí na ni i známku. Pak se jen vydá na poštu dopis poslat. Se zakručením břicha se pak vrací domů. Co jiného, než rýži si ale může udělat? Její chuťové pohárky si teď nějakou dobu ani neškrtnou.*
---: :---
Ayame Hirai: *Vyjde ze svého skromného domku, kde žije sama. Rodiče jí dům pronajali, protože sami už nejsou aktivní shinobi a nežijí v žádné z velkých vesnic. Jsou už dost staří a pořídili si na staré kolena dítě. Podporují ji tak jen finančně a občas jí pošlou dopis. Nechali ji samotnou žít ve světě plném nebezpečí. Jen proto, že se chtěla stát kunoichi. Je otázkou, zda se dá toto pokládat za dobré rodičovství. Ale její rodiče již vychovali spoustu dětí a tak se o svou poslední ratolest příliš nebojí, ačkoliv by ji nejspíš rozmazlovali, kdyby ji neposlali do Ketchu. Jsou poměrně bohatí, ale samotné dceři toho příliš neposílají, aby se naučila žít trochu na vlastní pěst. A tak, ačkoliv byla Ayame zvyklá na velké sídlo s bazénem na zahradě, žije nyní v domku, kde jsou dva pokoje, kuchyň, koupelna a toaleta. Je to velice skromné, ale pro takto malé dítě to zatím stačí. Kolik šestiletých děcek z akademie toto má? No dobře, v tomto světě je to možná poměrně časté. Ale Ayame je zvyklá z poměrů obyčejných vesnic civilistů. Dívka přistoupí k akváriu ve svém pokoji. V něm je jedna zlatá rybka - přesněji závojnatka zlatá. Dítě jí nasype krmení a chvilku sleduje, jak jej ryba pomalu požírá.* Chtělo by to kamarádku, hm? Ať tu nejsme samy. *Řekne polohlasem a sleduje rybičku dál. Ani se nedá určit, zda tou kamarádkou myslela společníka pro rybičku, či snad pro sebe. Ale nedá se říct, že by byla Hirai osamělejší, než kdokoliv jiný ve vesnici. Samota jí svědčila, byla přemýšlivé dítě, které trochu projevovalo příznaky sociální fóbie. To sice neznamenalo, že by jí lidská společnost někdy nechyběla, nicméně když už si začala připadat jen trochu osamělá, netrvalo to dlouho, než jí na mysl vyskočila nějaká nepříjemná sociální situace. Co například nenáviděla, byly dotyky lidí. Paradoxně jí nikdy nevadili cizí lidi. Objetí cizího člověka pro ni sice nebylo ničím, co by vyhledávalo, nicméně dotyky blízkých bylo právě to, co ji vyvádělo z míry. Možná tím byla výchova jejích starších rodičů, která postrádala prvky lásky. Ne, že by z toho ještě Ayame nemohla vyrůst. Ale už jako dítě ji to patřičně omezovalo. Například jiné šestileté děti, když by měly chuť si jít zaplavat, dávno by to na jejím místě udělaly. V její situaci se ale Ayame rozhodla raději si napustit vanu a přečkat ve vodě, dokud ji tento pocit nepřejde. To mohlo trvat naprostou věčnost. A tak si pro jistotu do napuštěné vany pustí i svou rybičku Momo. Svlékne ze sebe šaty a lehne si do vany. Alespoň je vana větší než ty běžné, vešli by se do ní zhruba dva dospělí lidé.*
---: ---
Ryuu Deki: *Stejně jako Michio, tak i Ryuu nechal bratrovi vzkaz, ať se za ním staví zas v sídle klanu. Že má pro něj taky jedno překvápko, který se mu bude líbit stejně, jako posledně Ryuuovi. Michio byl zrovna mimo vesnici na misi, a tak má Ryuu dost času na to, připravit všechno co potřebuje. Za sídlem je velká zahrada. Je tam několik stromů, zasazených po zahradě. Velké jezero, přece jen je to vodní klan. Malé jezírko s vodopádem, několik keřů. Prostě dokonalý na to co mu chce provést. Chystal se mu připravit sérii pastí, které by ho trochu procvičili. Jediný možný vstup na tu zahradu je právě přes budovu. Proto se rozhodl právě tam začít. Na strom, který je přímo před vchodem do zahrady zajistil kus kmene a zamaskoval ho listím. Na zadní stranu připevnil jeden výbušný lístek. Kmen připevnil provazy, aby se při uvolnění pojistky, kterou natáhl drátem těsně před vstup na zahradu zhoupnul, zhoupnul přímo na dveře. Při jakémkoliv dalším doteku kmene se aktivuje výbušný lístek a chvilku na to vybouchne. Na celou stěnu, na které se nachází vchod pak namířil několik kunaiů. Několik z nich umístil do jezera. Další na stromy v okolí. Další byli schovaný v keřích. Nepoužil jen svoje, tolik jich nemá, použil i ňáký kunaie, které tu našel. Všechny ty kunaie byly na jednu pojistku a tu si natáhl drátkem k sobě za velký kámen. Jednu část zahrady asi 2x2 metry pokryl výbušnými lístky a zakryl je trávou, listím a vším možným, co se na zemi válelo. Konečně bylo vše připravené a už se čekalo jen na Michia. Za nedlouho už slyšel jak bere za kliku a otvírá dveře na zahradu. Prvním krokem zavadil o drátek, díky kterému se proti němu zhoupl kus kmene. Vytasil katanu a sekl proti ní. Tím ale aktivoval výbušný lístek, který schoval Michia v kouři. Bez větších problémů se z něj dostal úskokem do prava. V tu chvíli Ryuu zatáhl za drátek, který proti němu vystřelil dvacítku kunaiů. Spousta jich letěla ale mimo a tak na Michia mířili pouze tři. Ty mu nedělali problém odrazit. Jakmile odrazil katanou první. Ryuu vyskočil ze svého úkrytu a mířil přímo na něj. Vytasil tanto a sekl mu po krku. Michio se usmál a uhnul tak, aby letěl Ryuu dál. Zastavil se o zeď, od ní se odrazil a kopl Michia do hrudi. Dal do rány co nejvíc síly, aby ho pošťouchl správným směrem do pasti z výbušných lístků. Snažil se útočit co nejvíc agresivně a každým útokem byli blíž a blíž. Posledním útokem udělal Michio krok na výbušný lístky. Ryuu ještě vyskočil a osrazil se od něj. Tím sám uskočil do bezpečné vzdálenosti a jeho odstrčil víc do středu a Michia opět zakryl dým. Pomocí kawarimi no jutsu se prohodil s kamenem, který byl kus za Ryuuem a než se dým rozplynul, podkopl mu nohy a katanu přiložil ke krku.* Skoro si mě dostal. *Řekl s úsměvem.* Příště se ale budeš snažit trochu víc. *Dodal a pomohl Ryuuovi vstát.* Příště tě ale dostanu. *Odpověděl mu Ryuu a koukal se na ten svinčík co tam nadělali.* Mno a úklid je na tobě, musím do školy. *Řekl Ryuu a utekl.* Mno počkej, tohle ti vrátím. *Řekl Michio, ale to už Ryuu neslyšel, už byl daleko odsud.*
---: ---
Ryuu Deki: *Ryuu dorazil do sídla klanu Sairen, po tom, co doma objevil vzkaz od Michia , aby tam za ním dorazil. Když byl malej občas sem s bráchou chodil a sledoval ho jak trénuje takže věděl kde to je, proto mu cesta netrvala moc dlouho. Michio už na něj čekal. Ryuu mu vysvětlil, proč posledně nedorazil, že potkal chlapce, zkamarádili se a tak nemohl dorazit.* To je dobrý. *Odsekl ho Michio.* Už umíš Henge no jutsu a tak tě naučím další techniku , abys byl ve třídě trochu napřed. *Ryuu byl nadšený, konečně ho naučí ňákou ze svých super technik. Jenže ale nevěděl, co ho ještě čeká. Michio přišel ke zdi, položil na ní chodidlo a vykráčel si to asi 3 metry vysoko. Zastavil se a koukl se na Ryuua .* Není to nic složitého. Jen soustřeď chakru do chodidel , představ si, že jdeš normálně po rovné zemi a jdi nahoru. A protože člověk se učí nejlíp, když mu jde o život. *Pomalu vytáhl z kapsy kunai.* Dám ti chvilku na to aby sis to vyzkoušel. Pak ti o život půjde. A to tak dlouho, dokud nebudeš stát na zdi. *Dodal a usmál se. Ryuu nahlas polknul, nečekal, že jeho učící metody budou tak tvrdé. Nic jiného mu ale nezbylo.Došel ke stěně na které stál Michio a dal se do toho. Zavřel oči a soustředil chakru do chodidel. Představil si že před ním není žádná zeď a že jde normálně po rovině. Zvedl nohu a udělal krok na stěnu. Držel se tam, ale zavrávoral. V tu chvíli po něm Michio hodil jeden z kunaiů. Ryuu se snažil uhnout, v tu chvíli ale přestal soustředit chakru a spadl.* už sem se bál že to dáš na poprvý. *Řekl Michio a vystartoval po něm. Než se k němu dostal, vytasil katanu, kterou má u boku a švihl po něm. Ryuu jen tak tak uskočil.* Počk.. *Nestihl to ani doříct a Michio už byl zas u něj a znovu na něj útočil katanou. Ryuu musel uskočit a než dopadl na zem, mířili na něj další dva kunaie. Rozběhl se a snažil se už jen utíkat. Sem tam ňákej kunai odrazil svým, ale útok katanou se neodvážil. Běžel vedle zdi a tak to prostě zkusil. Nahromadil chakru do chodidel a vyskočil vedle sebe na stěnu. Udělal tři kroky a podklouzla mu noha. Odrazil se od zdi, aby nedopadl blbě na hlavu a aby ho netrefil další kunai.* "Tak jo, teď už to musím dát. Jinak asi umřu." *Už byl opravdu uřícenej. Běžel přímo proti zdi.* "Tak teď!" *Pomyslel si a vyskočil na zeď. Než dopadl, nahromadil chakru do chodidel a přilepil se na zeď jako lepidlem. Pořád ale před Michiem utíkal a když už udělal asi 10 kroků a zjistil, že se drží skoro líp jak na zemi, prudce se otočil a bratrovu ránu katanou, vykryl kunaiem. Rána ho posunula asi o další dva metry dál, ale ustál to.* Vidíš jak si šikovnej. *Řekl Michio a schoval katanu do pochvy. Ryuu neřekl nic, jen se smál snažil se vydýchat. Pak seskočili ze zdi na zem a ještě chvilku si povídali.*
Shoutboardy končí. Více zde.