Přidej zprávu »
ähoj: Rád bych prcal vílu pls ozvy se 753669247
rád mám: anální kolik
lolík: Karl Marx Komunismus (z latinského communis = „společný“) je politická ideologie, požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Její zastánci se označují jako komunisté. Dále se tak označuje uspořádání společnosti, jež komunisté prosazují, a někdy i komunistický režim, tedy politický režim států ovládaných komunistickými stranami. Komunistické ideje mají předchůdce již v antice a raném novověku. Jako významná politická síla se objevily v první polovině 19. století a v rámci politické levice vznikla řada směrů komunismu lišících se jak pojetím budoucí rovnostářské společnosti, tak i navrhovanými prostředky k jejímu dosažení. Nejvlivnějšími teoretiky komunismu se stali Karl Marx a Friedrich Engels, kteří také stáli u zrodu prvních komunistických organizací a přidali komunismu revoluční charakter: soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím. První revolucí ovlivněnou komunistickými myšlenkami bylo povstání pařížských komunardů roku 1871, které se však udrželo jen krátce. Trvaleji získali komunisté moc poprvé v Rusku roku 1917, a sice říjnovou revolucí pod vedením V. I. Lenina. Po druhé světové válce se komunismus prosadil i v mnoha jiných zemích včetně Československa, kde komunisté vládli od února 1948 do konce roku 1989. Většina komunistických režimů se zhroutila v revolucích roku 1989 nebo brzy po něm, dodnes však existují v Číně a několika dalších zemích. Komunistické režimy sice často přinesly sociální jistoty a vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva, nebyly však schopny ekonomicky a technologicky konkurovat vyspělým západním demokraciím. Navíc připravily o život desítky milionů lidí: zavinily takové katastrofy, jako byly v Sovětském svazu hladomor na Ukrajině (1932–1933) či velká čistka (1934–1938), v Číně hladomor způsobený programem Velký skok vpřed (1958–1962) i vraždění a ničení kulturních památek za kulturní revoluce (1966–1969) nebo v Kambodži krutovláda Rudých Khmerů (1975–1979). Česká republika považuje komunistický režim v letech 1948–1989 za protiprávní. Obsah 1 Počátky 1.1 Raní myslitelé 1.2 Zrod evropské levice 1.3 Komuny dobrovolníků 2 Marxistické hnutí 2.1 Teorie 2.1.1 Dějiny a výrobní způsob 2.1.2 Strana a revoluce 2.1.3 Komunistická společnost 2.2 Počátky mezinárodní organizace 2.3 Pařížská komuna 2.4 Druhá internacionála 3 Státní komunismus 3.1 Lenin 3.2 Formování komunistické politiky 3.3 Stalin 3.4 Druhá světová válka a vznik bipolárního světa 3.5 Sovětská supervelmoc 3.6 Mezinárodní hnutí 3.7 Reformismus a radikalismus 3.8 Pád komunismu ve východní Evropě 3.9 Postkomunismus 4 Symbolika 5 Reflexe 6 Odkazy 6.1 Reference 6.2 Literatura 6.3 Externí odkazy Počátky Idea komunismu se rodila dávno před tím, než se jí chopily marxistické levicové strany. Řada pojmů a tezí marxismu se na různých místech objevila již před Marxem, třebaže až Marx s Engelsem vypracovali jejich syntézu a plně je začlenili do kontextu dobové filosofie a ekonomie. Raní myslitelé Ideál rovnostářské a kolektivistické společnosti se dá vystopovat již do antiky. Platónova Ústava navrhuje kolektivní výchovu dětí a správu vlastnictví. Vůdce povstání otroků Spartakus často sloužil jako inspirace sociálním revolucionářům.[1] Politicky byly vykládány i náboženské ideály křesťanství, zejména Ježíšovo Horské kázání a sdílení majetku v prvokřesťanské obci, jak je popisují Skutky apoštolů.[2] Gracchus Babeuf Evropský středověk a raný novověk znal náboženská společenství, praktikující či propagující „křesťanský komunismus“ sdílení majetku. V českém prostředí je možno chápat jako projev komunismu odevzdávání majetku do společných kádí při příchodu do husitského města Tábor v období husitského hnutí v 15. století. Vedle běžných církevních řádů šlo o nezávislé skupiny typu shakerů 18. století či radikální reformátory jako byl Thomas Müntzer. Vznikaly knihy popisující smyšlené rovnostářské společnosti jako Moreova Utopia (1516) či Campanellův Sluneční stát (1623). V 18. století se kritika sociální a mocenské nerovnosti rozšířila zejména ve Francii. Jejími nositeli byli osvícenští filozofové jako Jean-Jacques Rousseau nebo revoluční politici jako Jean Paul Marat a především Gracchus Babeuf, podle něhož má každý člověk od přírody právo na stejný podíl všech statků. Zrod evropské levice Vlastní počátky politické levice v dnešním smyslu slova se kladou do prvních dekád 19. století. Vedle zárodků dnešních socialistických a komunistických hnutí do těchto kruhů patřili i raní odboráři, křesťanští utopisté, rané feministky nebo první anarchisté. Henri de Saint-Simon Termín komunismus zřejmě poprvé použil roku 1839 francouzský utopista Étienne Cabet pro jím založené komunitní hnutí a roku 1840 tak britský socialista John Goodwyn Barmby označil Babeufovu nauku. Také slovo socialismus se začalo používat kolem roku 1845 a oba termíny tehdy ještě v podstatě byly chápány jako synonyma. Jejich použití se řídilo spíše regionální a náboženskou příslušností: v kontinentální Evropě se „komunismus“ považoval za ateističtější a radikálnější než „socialismus“, a naopak v Anglii ateisté dávali přednost označení socialisté.[3] Levicové hnutí se soustřeďovalo do průmyslově nejvyspělejších zemí Evropy. Ve Francii s její rousseauovskou a babeufovskou tradicí působili například Henri de Saint-Simon, z jehož okruhu pochází termín „vykořisťování člověka člověkem“, Charles Fourier, autor slova feminismus a zakladatel komun dobrovolníků, Louis Auguste Blanqui, tvůrce pojmu „diktatura proletariátu“, který strávil desítky let v žalářích za revoluční činnost, a otcové anarchismu Pierre-Joseph Proudhon, autor okřídleného rčení „vlastnictví je krádež“, a ruský anarchista Michail Bakunin. Robert Owen K raným anglickým sociálním reformátorům patřil Robert Owen, zakladatel družstevního hnutí. V Anglii také působili chartisté, nazvaní podle Lidové charty (People's Charter) publikované roku 1838 a požadující rovné volební právo pro neprivilegované vrstvy. V polovině 19. století se levicové hnutí rozšířilo i do Německa a Itálie. Vznik socialismu a komunismu právě ve vyspělých státech souvisí s průmyslovou revolucí, která vytvořila průmyslovou dělnickou třídu, socialisty zvanou proletariát. Dělníci, kteří nevlastnili nic než svoji práci, byli vystaveni krušným pracovním podmínkám; dobové veřejné mínění ohledně postavení nejchudších burcovaly knihy typu Engelsova Postavení dělnické třídy v Anglii[4] nebo Dickensových románů jako Oliver Twist či Malá Dorritka. Levicoví aktivisté proto vykládali původně liberální ideu rovnosti, pocházející z Francouzské revoluce, ve smyslu nejen rovnosti příležitostí, ale i rovnosti majetku. Marxisté nazývají tuto ranou etapu levicových teorií utopický socialismus, zatímco svoje vlastní názory označují jako vědecký socialismus či vědecký komunismus.[5] Komuny dobrovolníků Neuskutečněná představa Owenovy Nové Harmonie Sdílení majetku a životní úrovně je běžné v malých skupinách vzájemně blízkých lidí, jako jsou rodiny nebo náboženské řeholní komunity – přerozdělování zde probíhá na základě potřeby a bez použití peněz. Počínaje první polovinou 19. století levicoví myslitelé uskutečnili řadu experimentů s umělým ustavením rovnostářství v uzavřených komunitách dobrovolníků. Nejznámějším byla Nová Harmonie, již založil Robert Owen roku 1825 v americkém státě Indiana. Nová harmonie se rozpadla po čtyřech letech následkem sporů mezi svými členy a podobný osud dříve či později čekal i většinu ostatních sociálních experimentů tohoto typu.[6] Do této linie ovšem patří i pozdější izraelské kibucy, zakládané od počátku 20. století židovskými socialisty v Palestině, nebo komunitní experimenty probíhající v západním světě zejména v 60. letech 20. století. Zakládat utopické Jednoty svobodomyslných do Spojených států odjel roku 1869 rovněž moravský buditel František Matouš Klácel. Ten se také zasloužil o uvedení idejí socialismu a komunismu do českého prostředí v Listech přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu (1849), adresovaných Boženě Němcové.[7] Marxistické hnutí Zdaleka nejvlivnější teorii komunismu vytvořili Marx a Engels kolem poloviny 19. století. Filozof Leszek Kołakowski nazývá éru od Marxovy smrti do komunistického převratu v Rusku „zlatým věkem marxismu“ v protikladu ke „zhroucení“, které následovalo s nástupem Stalina.[8] Komunistický manifest, titulní list prvního vydání, Londýn 1848 Teorie Související informace naleznete také v článku Marxismus. Teorie komunismu, kterou vypracovali Karl Marx a Friedrich Engels ve 40. až 90. letech 19. století, se již za života svých autorů stala naprosto převládající podobou levicového myšlení[9] a s výjimkou USA jí zůstala až do 60. let 20. století. Všechny další vlivné levicové a sociálně kritické teorie až do současnosti buď marxismus dále rozvíjejí (např. klasická sociální demokracie, leninismus a maoismus), anebo naopak zcela opouštějí termín komunismus i úsilí o vybudování beztřídní rovnostářské společnosti (např. moderní feminismus, New Labour, ekologické hnutí). Proto je marxismus současně syntézou i vyvrcholením komunistického hnutí a často se slova marxismus a komunismus chápou jako synonymní. Dějiny a výrobní způsob Marxismus považuje dosažení komunismu za nutný výsledek dějinného procesu a ekonomických sil. Dějiny se mu jeví jako posloupnost stádií, definovaných především výrobním způsobem, tedy ekonomickou základnou společnosti. Od „prvotního komunismu“ prvobytně pospolné společnosti prochází lidstvo etapami otrokářství, feudalismu a kapitalismu. Počínaje otrokářstvím již existuje vykořisťování: vládnoucí třída si přivlastňuje nadhodnotu vytvořenou ovládanými třídami. V kapitalismu jako vrcholném stádiu vykořisťovatelských společností však vzniká dělnická třída, která bude jednou schopna dosáhnout poslední fázi dějin, opět spravedlivou komunistickou společnost. Strana a revoluce Pařížská komuna byla krvavě potlačena: mrtví komunardi v květnu 1871 Prvním předpokladem toho kroku je třídní uvědomění dělnictva: Z pasivní „třídy o sobě“ se musí stát „třídou pro sebe“, která si je vědoma svého historického poslání a pracuje pro jeho dovršení. K tomu účelu je potřeba vybudovat komunistickou stranu, která bude hrát roli předvoje dělnictva a vést je ke splnění jeho dějinného poslání, kterým je revoluční svržení vládnoucích kapitalistů a ustavení komunismu. Socialistická revoluce je jedinou cestou, jak společenský řád změnit, a v rámci revoluce je nezbytné použít revoluční násilí a nastolit diktaturu proletariátu, v níž sám proletariát se stane vládnoucí třídou, rozbije struktury státu (definovaného jako „organizované násilí“), zbaví buržoazii jejího kapitálu a zestátní výrobní prostředky. Marx měl za to, že k revoluci dojde v průmyslově nejvyspělejších státech světa a že internacionalizované dělnictvo ji uskuteční ve všech zároveň jako světovou revoluci. „Komunismus je empiricky možný jen jako čin vládnoucích národů provedený naráz a současně, což předpokládá univerzální vývoj výrobní síly a světové styky.“[10] Komunistická společnost Prag – Mahnmal - Der Opfer des Kommunismus zum Gedenken - Památník - připomínat oběti komunismus - panoramio.jpg Marx a Engels teorii budoucí společnosti nevěnují ve svých spisech mnoho místa, více se zabývají současností a bezprostřední budoucností. V Německé ideologii píší dokonce: „Komunismus není pro nás stav, který by měl být nastolen, ani ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav. Podmínky tohoto hnutí vyplývají z předpokladů, které existují v nynější době.“[10] Komunismus jako cílový stav společnosti definuje jejich Komunistický manifest takto: „Namísto staré buržoazní společnosti s jejími třídními protiklady nastoupí sdružení, ve kterém je svobodný vývoj každého jednotlivce podmínkou svobodného vývoje všech.“[11] Z hlediska ekonomického jde o společnost, kde každý člen přispívá podle svých možností a využívá společné zdroje podle svých potřeb[12] (známé heslo „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“). Po dosažení a dovršení komunismu postupně odumře stát a lidstvo dosáhne svobody a rovnosti jako dialektického návratu výchozí beztřídní společnosti na kvalitativně vyšší úrovni. Počátky mezinárodní organizace V roce 1834 založili v Paříži němečtí socialističtí dělníci Theodore Schuster, Wilhelm Weitling a jiní Svaz pohrdaných. Z něj se roku 1836 odštěpil Svaz spravedlivých, zprvu pod vlivem Babeufa a křesťanského komunismu. Heslem bylo „Všichni lidé jsou bratři“ a cílem „ustavení království božího na zemi, založeného na ideálech lásky k bližnímu, rovnosti a spravedlnosti“.[13] Po nezdařeném blanquistickém povstání v květnu 1839, jehož se účastnili, byli členové nuceni opustit Francii, čímž se stali mezinárodní společností. Jejich názory se radikalizovaly, mimo jiné pod vlivem Weitlingovy knihy Záruky harmonie a svobody z roku 1842, která kritizovala soukromé vlastnictví a buržoazní společnost. Roku 1847 měl Svaz spravedlivých asi 1000 členů. Michail Bakunin V červnu 1847 se k Svazu spravedlivých připojil Marx se skupinkou svých přívrženců.[14] Na slučovací konferenci marxisté Svaz přesvědčili, aby změnil své heslo na „Pracující všech zemí, spojte se“, změnil organizační strukturu z tajné společnosti na politické hnutí a přejmenoval se na Svaz komunistů. Slučovací konference se tak stala prvním sjezdem první marxistické politické organizace v dějinách. Na druhém sjezdu v Londýně v listopadu a prosinci 1847 byli Marx s Engelsem pověřeni vypracováním manifestu obnovené organizace.[15] Svého úkolu se zhostili sepsáním Manifestu komunistické strany, známějšího pod titulem Komunistický manifest. Svaz komunistů se brzy poté začal rozpadat a ukončil svou činnost roku 1852. V roce 1864 byla v Londýně ustavena Mezinárodní asociace pracujících (International Workingmen's Association), známější dnes pod jménem První internacionála. Záměrem organizátorů, francouzských a britských odborářů, původně bylo vytvořit mezinárodní odborovou ústřednu, umožňující např. zabránit dovážení stávkokazů z jedné země do druhé. Karlu Marxovi, který byl mezi zakládajícími členy, se však brzy podařilo podstatně ovlivnit agendu i orientaci organizace a stát se jejím vůdčím představitelem. První internacionála zahrnula množství tehdejších politických filozofií, od francouzských mutualistů přes owenisty po italské přívržence Giuseppe Mazziniho. Ideové spory proto v ní byly přítomny od samotného počátku. Osudovým se nakonec stal dodnes nesmířený spor mezi marxisty a kolektivisty, jak se tehdy nazývali přívrženci Michaila Bakunina – pozdější anarchisté. Kolektivisté upřednostňovali přímý boj proti kapitalismu, marxisté chtěli pro dosažení komunistické společnosti využít politické struktury státu. Roku 1872 se na kongresu v Haagu organizace rozštěpila a marxistická větev zanikla brzy poté, v roce 1876. Komunisticky smýšlející anarchisté, zvaní anarchokomunisté, zůstali menšinovou politickou silou na levici, která hlásala zrušení státu i soukromého vlastnictví a dobrovolnou práci členů komun. Samostatnou teorii odlišnou od jiných anarchistických směrů vypracovali koncem 19. století italští členové první internacionály jako Carlo Cafiero a Errico Malatesta a především ruský anarchista Petr Kropotkin. Anarchokomunisté atamana Machny v době ruské občanské války počátkem 20. let 20. století ovládali část Ukrajiny a koncem 30. let byli leví anarchisté významnou součástí republikánských sil během španělské občanské války. Pařížská komuna Pařížská komuna vrací dělníkům nástroje, které byli nuceni zastavit v době obléhání Související informace naleznete také v článku Pařížská komuna. V době přes dva měsíce trvajícího povstání Paříže na jaře 1871 během prusko-francouzské války byla zvolena městská rada sestávající z radikálně levicových, marxistických poslanců. V obleženém městě se snažila přijímat sociální, politická a hospodářská opatření v duchu rovnostářství a zajištění chudých obyvatel Paříže. Bylo zavedeno bezplatné vyučování, komuna se pomocí konfiskací snažila zabezpečit bydlení všem, zavedla spoluúčast dělníků na vedení podniků a vyhlásila plné zrovnoprávnění žen. Představuje tak první pokus o vybudování státu na základech radikálního socialismu a marxismu a zároveň první praktické nastolení mnoha politických agend, které se staly klíčovými ve 20. století. Druhá internacionála Roku 1889, po sedmi letech příprav, byla s Engelsovou podporou (Marx zemřel r. 1883) ustavena Dělnická internacionála, která vešla do dějin jako Druhá nebo Sociálně demokratická internacionála.[16] Byly z ní již vyloučeny tenkrát ještě vlivné anarchosyndikalistické strany a odbory, takže marxisté už měli jasnou převahu. Reprezentovala tehdy již početnou a vlivnou základnu marxistických stran a odborů ve všech významných industrializovaných zemích Evropy. Její vliv je patrný i z toho, že se jí podařilo na většině kontinentu prosadit 1. květen jako Svátek práce (1889) a 8. březen jako Mezinárodní den žen (1910). Socialistům se tehdy v řadě západoevropských zemí podařilo navíc vytvořit pro své příznivce síť institucí, která jim – podobně jako tradiční církve pro své věřící – dávala hmotnou i duchovní podporu, provázela je po celou životní dráhu a umožňovala zakotvit v prostředí stejně smýšlejících.[17] Friedrich Engels Mnozí vlivní marxisté této epochy razili teorie méně revoluční než generace První internacionály, zejména pokud pocházeli ze zemí, v nichž byly marxistické strany legální. Erfurtský program německé sociální demokracie z roku 1891, jehož hlavními autory byli Karl Kautsky a Eduard Bernstein, požadoval legální účast na politickém životě a kladl důraz na vylepšení života dělníků spíše než na přípravu revoluce. Pražský rodák Kautsky, editor čtvrtého dílu Marxova Kapitálu a nejvlivnější marxista doby, to zdůvodňoval tím, že brzké zhroucení kapitalismu je nevyhnutelné tak jako tak. Jeho soudruh Bernstein, autor věty „hnutí je vším, konečný cíl ničím,“[18] dospěl až k úplnému zavržení revoluční cesty. Upřednostňoval rozvoj odborového hnutí a reformy prosazované demokratickou cestou, čímž se stal zakladatelem evolučního socialismu čili reformismu. Rakousko-uherský austromarxismus, reprezentovaný jmény jako Victor Adler, Otto Bauer, Karl Renner a Max Adler, zpochybňoval marxistický internacionalismus a požadoval oddělené socialistické strany pro jednotlivé národnosti na území jediné země. Ve shodě s tímto názorem byla 7. dubna 1878 v Praze založena Českoslovanská sociálně demokratická strana, od roku 1893 již nezávislá na mateřské rakouské sociálně demokratické straně a sdružující česky mluvící marxisty. V internacionále byli i radikálové jako Rusové Vladimir Iljič Lenin a Lev Davidovič Trockij nebo Němci Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová, kteří udržovali revoluční tradici komunismu a své umírněnější soudruhy odsuzovali jako „renegáty“.[19] Leninova frakce, zvaná později bolševici, v roce 1903 si vytvořila samostatné vedení a částečně oddělila od zbytku Ruské sociálně demokratické dělnické strany, zvaného od té doby menševici, a vytvořila samostatnou frakci nazvanou Ruská sociálně demokratická dělnická strana (bolševiků), jež byla později přejmenována na Ruskou komunistickou stranu (bolševiků). Většina západoevropské levice však směřovala k umírněné sociální demokracii. Internacionála se rozpadla po vypuknutí 1. světové války a formálně zanikla roku 1916. Většina evropských socialistů totiž nechtěla dodržovat zásady internacionalismu ani připravovat světovou revoluci, ale podporovala válečné cíle vlád svých zemí. Státní komunismus Související informace naleznete také v článku Komunistický režim. Západní sociálně demokratické strany ještě dlouho do 20. století teoreticky usilovaly o vytvoření rovnostářské společnosti. V praxi však byly již koncem 19. století integrovány do demokratického života a směřovaly spíše k budování sociálního státu. Jiný byl vývoj ve východní Evropě: 7. listopadu 1917 se bolševikům ve válkou a únorovou revolucí rozvráceném carském Rusku podařilo uskutečnit puč, jimi samými později nazývaný Velká říjnová socialistická revoluce. Tím vznikl první komunisty zcela ovládaný stát, po konsolidaci moci přejmenovaný na Sovětský svaz. Od té doby slovo komunismus označuje především tento typ politického režimu a ideologii, kterou hlásá. Marxistické hnutí se již ve 20. letech minulého století rozštěpilo na „komunisty“ sympatizující se Sověty či jejich ideovými dědici a „sociální demokracii“, která se slovům komunismus a revoluce víc a více vyhýbala. Lenin Související informace naleznete také v článku Leninismus. Bělogvardějský antibolševický plakát: Lenin, Trockij, Sverdlov, Kameněv, Zinovjev a další bolševičtí revolucionáři uctívají Marxe jako boha pro něhož na oltáři obětují Rusko Vladimir Iljič Lenin byl (spolu s Trockým, který řídil bojové operace) hlavním organizátorem bolševického převratu, po něm se stal vůdcem nového státu a položil teoretické i praktické základy komunistické vlády pro budoucí desetiletí. Lenin se domníval, že kapitalismus jeho doby dosáhl svého nejvyššího stadia, imperialismu. Marxem předpovězená světová revoluce, která by ustavila komunistický režim na celé zeměkouli, je tedy nemožná, dokud je imperialismus v plné síle. Navzdory Marxově předpovědi však lze revoluci uskutečnit v zaostávající, zemědělsko-průmyslové zemi jako Rusko (v roce 1913 bylo Rusko podle HDP na 5. místě, těsně za Německem) právě proto, že zde je kapitalismus ještě slabý.[20] Lenin doufal, že se k jeho povstání připojí dělnická třída i z jiných zemí. To se sice částečně splnilo, ale vzpoury v Německu i Maďarská republika rad byly rychle potlačeny. Komunistické režimy samy sebe od počátku chápaly nikoliv jako dovršený komunismus (ve kterém podle Marxových a Engelsových předpovědí měl mimo jiné zaniknout stát), ale jen jako první fázi komunismu, později často zvanou (reálný) socialismus. Teoretické základy tohoto pojetí položil Lenin těsně před bolševickou revolucí knihou Stát a revoluce (1917). V ní uvedl, že před ustavením skutečného plného komunismu bude po blíže neurčenou „delší dobu“ existovat nižší stadium komunistické společnosti, mimo jiné za přítomnosti státu.[21] Formování komunistické politiky Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu. Po komunistickém převratu vypukla několikaletá ruská občanská válka. Drakonický válečný komunismus, přídělové hospodářství s obrovskými nucenými odvody, vnucený obyvatelstvu, nevedl ke zlepšení situace, ale naopak k hladomoru, protože pro vysoké odvody se nevyplatilo vyrábět potraviny. Proto Lenin roku 1921 nastolil Novou ekonomickou politiku, umožňující omezené podnikání v rámci socialistického systému. Odvody státu byly prudce sníženy na asi 10 % výnosu. Díky tomu výrazně stoupla produkce a v roce 1927 byla dosažena předválečná úroveň výroby.[22] Josif Stalin, Vladimir Iljič Lenin a Michail Kalinin v roce 1919 Fotografie vyhladovělých dětí během hladomoru v Povolží v jižním Rusku 1921 Již během Leninovy vlády vznikla řada politik, které pak byly typické pro všechny komunistické státy. Část těchto politik usilovala o modernizaci a sociální výdobytky. Sem patří důraz na industrializaci (elektrifikační plán GOELRO se stal vzorem všech pozdějších hospodářských plánů); státem hrazené vzdělání a zdravotní péče; zrovnoprávnění všech občanů včetně žen. Jiné byly důsledkem marxistického fundamentalismu: likvidace politické soutěže a postupné podřízení celé společnosti komunistické straně a její ideologické kontrole; vyvlastňování a zestátňování; a především státní terorismus tajné policie Čeka. Politika Rudého teroru, zahájená v roce 1918, byla nařízena a schválena samotným Leninem[23] a měla již během jeho života za následek statisíce obětí.[24] V důsledku úspěchů bolševiků se začaly podobně zaměřené strany formovat i jinde po světě, obvykle odchodem leninistických frakcí ze sociálně demokratických stran. V Československu tak 14. až 16. května 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa,[25] až do bolševizace na V. sjezdu 1929 jedna z největších komunistických stran mimo sovětské Rusko. Koordinaci mezinárodního hnutí zajišťovala Kominterna (Komunistická či Třetí internacionála), založená v Moskvě v březnu 1919. Jejím cílem bylo bojovat „všemi dostupnými prostředky včetně branné síly za svržení mezinárodní buržoazie a za vytvoření mezinárodní sovětské republiky jako přechodného stadia před úplným zrušením státu.“[26] Komunismus v meziválečném období sice v žádném vyspělém státě nezvítězil, těšil se zde však podpoře poměrně široké členské základny stran Kominterny i řady předních intelektuálů a umělců. Stalin Související informace naleznete také v článku Stalinismus. Lenin odešel z politiky ze zdravotních důvodů již roku 1922 a zemřel v lednu 1924. V několikaletém boji o moc mezi komunistickými vůdci, který vzápětí začal, zvítězil Josif Stalin. Svou moc Stalin vystupňoval i rozsáhlým terorem vůči potenciálním oponentům ve straně („čistky“),[27] takže se brzy stal diktátorem s absolutní mocí, kterým zůstal až do své smrti v březnu 1953. Ke konci jeho života kult osobnosti, jak uctívání Stalina později pojmenoval jeho nástupce Nikita Sergejevič Chruščov, nabyl faraónských rozměrů. Generální prokurátor Andrej Vyšinskij čte obžalobu proti Karl Radkovi během Moskevských procesů se členy strany roku 1937 Po marném čekání na světovou revoluci Stalin přišel s pragmatickým programem „vybudování socialismu v jedné zemi“. Nejvýznamnější z vnitrostranických protivníků, které na cestě k moci smetl, Lev Davidovič Trockij, zastával levicovější pozici „permanentní revoluce“. Z tohoto sporu vzešla tzv. levá opozice, která později vedla ke zrodu trockistického hnutí a jeho Čtvrté internacionály. Trockisté kritizují komunistické režimy jako zrádce revoluce a dělnické třídy, již utlačují svou stranickou byrokracií.[28] Ačkoli oficiální sovětské statistiky tvrdily, že Stalinovy programy industrializace a kolektivizace zvýšily životní a kulturní úroveň, soudobý výzkum ukazuje, že takový vzrůst byl velmi nepatrný a že naopak čas od času docházelo k hospodářskému poklesu.[29] Kolektivizace prováděná od roku 1929 v souladu s heslem „o zostřování třídního boje v období budování socialismu“ a doprovázená tvrdými represáliemi způsobila hospodářský rozvrat a dlouhodobou krizi zemědělství a vedla de facto ke znevolnění širokých vrstev zemědělského obyvatelstva.[30] Politický teror spojený s kolektivizací vedl k masovému vraždění, deportacím předpokládaných odpůrců režimu do gulagu i k hladomoru na Ukrajině a v jihozápadním Rusku v letech 1932–33, kterému padlo za oběť několik milionů lidí, včetně několika členů rodiny Michaila Gorbačova, a který je označován za jednu z největších genocid v dějinách lidstva.[31] Kolektivizace a industrializace proto spíše než ke zvýšení životní úrovně posloužily komunistickému režimu k upevnění totalitní formy vlády a k utužení kontroly obyvatelstva.[32] Čistky v Rudé armádě v letech 1936–39 navíc zlikvidovaly podstatnou část důstojnického sboru, což snížilo bojeschopnost armády v nadcházející II. světové válce.[33] Během období Stalinovy vlády byl prakticky odstraněn analfabetismus a podstatně zlepšeno zdravotnictví.[zdroj?] Druhá světová válka a vznik bipolárního světa Po upevnění moci a uzavření smlouvy o neútočení s nacistickým Německem, v jejímž tajném dodatku si partneři rozdělili sféry vlivu, se Stalin odvážil mezinárodní agrese a po německé invazi do Polska obsadil koncem září 1939 jeho východní území, poté napadl i Finsko a obsadil baltské státy. Podle některých historiků si chtěl výhledově vojensky podrobit celou Evropu,[34] avšak Adolf Hitler ho předešel a sám zaútočil na Sovětský svaz v červnu 1941. Je poměrně málo pravděpodobné, že motivem Stalinova jednání byla snaha o zabezpečení sovětské západní hranice a získání „nárazníkového“ území pro očekávaný nacistický útok, jak to interpretovala oficiální sovětská propaganda. Stalin vnímal národně socialistický režim v Německu jako svého přirozeného dočasného spojence a zprávy o připravovaném útoku na Sovětský svaz odmítal jako snahu Británie o vyprovokování konfliktu mezi SSSR a Německem (přesto v té době v Sovětském svazu probíhalo rozsáhlé přezbrojování a reorganizace armády). Ještě po přepadení Sovětského svazu Stalin několik dní odmítal vzít tuto skutečnost na vědomí (předtím vydal přísný zákaz opětovat německou palbu nebo útočit na německá letadla).[35][36] Je třeba připomenout předválečné sovětské pokusy o zformování evropské kolektivní obrany proti mocnostem Osy, které však byly Anglií a Francií právem odmítnuty jako součást skrývaného sovětského imperialismu – ukázalo se, že pobaltské státy, které byly přinuceny přijmout sovětskou „pomoc“, byly bez výjimky anektovány a svou nezávislost získaly zpět až po rozpadu sovětského impéria na začátku 90. let 20. století. Stalin, Churchill a Roosevelt na konferenci v Jaltě v únoru 1945 Sovětský svaz se na počátku války dostal na pokraj porážky a jen díky obrovským obětem obyvatelstva dokázal v konfliktu, propagandisticky pojmenovaném Velká vlastenecká válka, vzdorovat. Ve válce zahynulo přes 20 milionů sovětských občanů a Sovětský svaz tak utrpěl největší ztráty ze všech účastníků 2. světové války. Stalin se ocitl na straně Spojenců a výměnou za jejich pomoc mimo jiné roku 1943 rozpustil Kominternu. SSSR se tak vymanil z mezinárodní izolace. Konečná porážka Osy v roce 1945 mu jako klíčové vítězné mocnosti umožnila významně rozšířit své území, zvýšit vliv na světovou politiku a postupně získat řadu satelitních států. Československo, kde ve volbách roku 1946 získala nejvíc hlasů Komunistická strana, se po válce postupně dostávalo do sovětské sféry vlivu, nekrvavý převrat zvaný komunisty Vítězný únor zde proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948. Gottwaldova Komunistická strana Československa převzala stalinistickou politiku nucené kolektivizace zemědělců, zestátnění ostatního podnikání a teroru proti odpůrcům režimu, třebaže slabšího než v předválečném Sovětském svazu. Zinscenované
Bobík: Pohlavní styk (příklad) Pohlavní styk (též milování, sexuální styk nebo obecně sex) je v užším smyslu označení pro penilně-vaginální styk (soulož čili koitus), tedy úkon vložení ztopořeného penisu muže do vaginy ženy. Do užšího významu se někdy počítá i penilně-anální styk. Termíny „pohlavní styk“ nebo „soulož“ se pro „koitus“ používají především v souvislosti s lidmi. Termín pro vyšší obratlovce (např. lvy) a některá jiná zvířata je „kopulace“. Mnoho vyšších obratlovců (plazi, většina ptáků, některé ryby) se reprodukuje interně, ale jejich fertilizace (oplodnění) je kloakální.[zdroj?] Podobně jako u mnoha druhů zvířat má pohlavní styk význam nejen při množení druhu ale i jako společenský akt, přestože je v 21. století vnímán jako ryze intimní záležitost. Schopnost vykonávat pohlavní styk, jeho vykonávání, nevykonávání, způsob, místo, frekvence, úspěšnost jeho provedení je společností, ale především samotnými aktéry velmi často nadhodnoceno až ke krajnosti a bývá historicky důvodem či záminkou k absurdnímu a někdy i hromadnému násilí a politizován.[1][2][3][4][5] Obsah 1 Biologie a fyziologie 1.1 Biologie pohlavního styku 1.1.1 Lubrikace při pohlavním styku 1.2 Biologie oplodnění 1.3 Gynekologické modely penilně vaginálního styku 1.4 Jiné formy sexuálního styku 2 Statistika 2.1 Statistika vaginálně penilního pohlavního styku 3 Zdravověda 3.1 Farmakologie 3.2 Imunologie 3.3 Chirurgie 3.4 Hygiena, epidemiologie 3.5 Pohlavní styk a psychiatrie a psychologie 3.6 Neplánované těhotenství 3.7 Problémy s pohlavním stykem 3.8 Smrt jako následek pohlavního styku 3.9 Antikoncepce 3.10 Lubrikanty 3.11 Vliv pohlavního styku na zdraví člověka 3.12 Bezpečný sex 4 Humanitní vědy a pohlavní styk 4.1 Jiné výrazy pro pohlavní styk 4.2 Lexikální význam a sémantika 4.3 Historie 4.4 Sexuologie a pohlavní styk 4.4.1 První penilně vaginální styk 4.4.2 Sexuologie dalších forem pohlavního styku 4.4.3 Sexuální orientace 4.4.4 Některé sexuální praktiky 4.4.5 Lubrikace při pohlavním styku 4.4.6 Antikoncepce 4.4.7 Poruchy sexuálního chování 4.4.8 Homosexualita jako choroba 4.4.9 Pohlavní styk na veřejnosti 4.5 Filosofie a teologie 4.6 Estetika 4.7 Pohlavní styk a mytologie 5 Umění a pohlavní styk 5.1 Literatura 5.2 Výtvarné umění 6 Hospodářství 6.1 Pornografie 6.2 Prostituce 7 Vzdělávání a informace 8 Pravidla 9 Odmítání pohlavního styku 10 Mezidruhové a mezirasové pohlavní styky 10.1 Pohlavní styky s mimozemštany 11 Rekordy 12 Odkazy 12.1 Reference 12.2 Související články 12.3 Externí odkazy Biologie a fyziologie Biologie pohlavního styku Sexuální styk je pro jeho účastníky z evolučních důvodů zpravidla značně příjemný. Obvykle jej předchází milostná předehra, která navodí sexuální vzrušení partnerů a způsobí erekci (ztopoření) penisu a přirozenou lubrikaci (zvlhčení) vaginy. Ztopořený penis poté muž vsune do vaginy a jeden nebo oba partneři se doteky dále stimulují k dosažení ejakulace a orgasmu. Z pohledu oplodnění ženy není dosažení orgasmu podstatné, pro oplodnění vajíčka dostačuje pouze výron semene do oblasti pochvy a poté následné úspěšné spojení spermie s vajíčkem. Mužské zevní pohlavní orgány. Na fotografii penis a šourek s varlaty. Lidský ejakulát se spermiemi Během fáze vzrušení se z mužského penisu uvolňuje vazká tekutina, jež rovněž napomáhá lubrikaci. Lubrikace vulvy při vzrušení. Vazká tekutina uvolněná při lubrikaci vulvy. Lubrikace při pohlavním styku Podrobnější informace naleznete v článku Vaginální lubrikace. Přirozená lubrikace vulvy omezuje nepříjemné pocity při tření během pohlavního styku. Na tvorbě lubrikace se podílí párové Bartholiniho žlázy, které jsou umístěny po levé a pravé straně pod poševním vchodem. Během fáze vzrušení se z mužského penisu uvolňuje vazká tekutina, která rovněž napomáhá lubrikaci. Anus nereaguje na podráždění lubrikací, při dráždění řitního otvoru je třeba používat umělé lubrikanty. A – sekundární oocyt (II. řádu) 1. corona radiata; 2.zona pellucida; 3. polární tělísko; 4. perivitellinní prostor; 5. cytoplazmatická membrána (oolemma); 6. cytoplazma; 7. jádro; B – oplodnění 8. spermie Biologie oplodnění Podrobnější informace naleznete v článku Oplodnění. Koitus je základní reprodukční metoda druhu Homo sapiens, stejně jako savců. Během ejakulace, která obyčejně provází mužský orgasmus, série svalových stahů (kontrakcí) dopraví semeno obsahující mužské gamety nazývané spermiové buňky nebo spermie do vaginy. Následuje cesta spermií z vaginy přes děložní hrdlo (cervix) do dělohy a odtud do vejcovodů. Spermiové buňky mohou přežít v ženském těle 2-3 dny, podle některých autorů i více.[6][7][8] Když se plodné ženské vajíčko nachází ve vejcovodech, spermie do něj pronikne a způsobí oplodnění (fertilizaci) a formaci nového embrya. Když oplodněné vajíčko dosáhne dělohy, zahnízdí se v děložní výstelce nazývané endometrium a začne těhotenství. Pro oba účastníky sexuálního styku je vhodné uvážit, že jejich aktivita může velmi pravděpodobně způsobit těhotenství, nepoužijí-li adekvátní antikoncepční prostředky. Ale i pak je nutno možnost těhotenství připustit, protože žádná antikoncepce není 100% efektivní. Přerušovaná soulož (coitus interruptus) neboli „vytažení“ penisu z vaginy před ejakulací za efektivní metodu antikoncepce považována být nemůže a nelze ji doporučit. Jediné zcela spolehlivě fungující metody vyhnutí se těhotenství jsou sexuální abstinence a sterilizace. Externí styk, tedy sexuální aktivita bez vložení penisu do vaginy, může být prováděna bez rizika těhotenství za předpokladu, že spermie nepřijdou do kontaktu s vulvou (ženským zevním pohlavním ústrojím). Někdy bývá za vhodnou antikoncepci považována také sexuální abstinence, avšak výchova k sexuální abstinenci může zvyšovat četnost těhotenství mezi nezletilými, je-li poskytována bez poučení o antikoncepci.[9][10] Zevní rodidla ženy: 1: žalud pošťeváčku 2: poštěváček 3: levý malý stydký pysk 4: vyústění ženské močové trubice 5: vstup do pochvy 6: hráz 7: řiť Gynekologické modely penilně vaginálního styku Podrobnější informace naleznete v článku Gynekologické modely penilně vaginálního styku. Vědecké autority vytvořily dva modely fyziologie lidské reakce na sexuální podráždění při pohlavního styku. Jde o modely Masterse a Johnsonové a o model biopsychosociální. Vědecké práce Masterse a Johnsonové, jenž se zabývaly genitální anatomií a fyziologií pohlavního styku, pohlavní styk vyhodnotily jako zdravou a zcela přirozenou činnost, která je vhodným zdrojem potěšení a intimity. Podle jejich poznatků a lze pohlavní styk rozdělit na tři fáze, po doplnění Helen Kaplan Singerovou o fázi uvolnění na čtyři fáze:[11][12] sexuálního vzrušení (excitační), fáze plateau, vyvrcholení (orgasmus) uvolnění (rezoluce). Fyziologický model sexuální odezvy Masterse a Johnsonové je nadále upravován a kritizován.[12] Jiné formy sexuálního styku Sexuální styk může mít nebo v širším smyslu zahrnovat i další formy, včetně pregenitálních a negenitálních: společenské a citové sbližování, negenitální formy mazlení (viz petting, necking, polibek), dále orální, manuální či instrumentální dráždění genitálu či penilně-anální styk. Některé z těchto aktivit nabývají na významu při styku mezi osobami téhož pohlaví, zejména homosexuálně orientovanými, mezi nimiž zpravidla klasický koitus není možný. Při klasické souloži se třou pysky o předkožku. Některé z těchto aktivit jsou obecně často chápány jen jako přípravné, doplňkové či náhradní. Anální sex Podrobnější informace naleznete v článku Anální sex. Anální sex (sodomie) je sexuální aktivita, při které dochází buď k anální souloži, či k nejrůznějším formám dráždění řitního otvoru (prsty, jazykem, erotickými pomůckami, atp.). Z medicínsko-epidemiologického hlediska se řadí mezi rizikové sexuální praktiky, což je dané zranitelností příslušných orgánů a septickou povahou konečníku. Protože konečník na rozdíl od vaginy postrádá přirozenou vlhkost, je při této praktice obvykle používán lubrikační gel.[13] Petting Podrobnější informace naleznete v článcích Petting a Masturbace. Petting je výraz označující dotyk, mazlení, něžné laskání a hlazení partnera nebo partnerů. Smyslem je dráždit a vyvolat příjemné pocity u partnera, ale důvodem může být i zvědavost nebo snaha vyvolat touhu po pohlavním styku. Pouhý dotek na správném místě, správným způsobem je často dostačující k vybuzení sexuální touhy. Jsou osoby, které vzrušuje dotýkat se anonymní osoby, takové chování se označuje frotérství. Orální sex Podrobnější informace naleznete v článku Orální sex. Orální sex je sexuální aktivita, při níž jsou ústy, rty či jazykem stimulovány pohlavní orgány muže nebo ženy. Jde o tzv. orálně-genitální styk, který často slouží jako milostná předehra. Vzájemný orální sex v poloze označované jako 69. Dráždění penisu mezi ňadry. Stimulace penisu rukou Petting, dráždění partnera doteky. Statistika Statistikami pohlavního styku se zabývaly Kinseyho zprávy, statistické vědecké studie, zabývající se bez ohledu na atmosféru "mravnosti", všeobecné prudérnosti lidskou sexualitou. V souvislosti s propagací sexuální abstinence byly provedeny statistické průzkumy, podle kterých dvě procenta mladých lidí, kteří nikdy nepřijali „slib čistoty“ uvedla, že měla anální či orální sex ale ne pohlavní styk, v porovnání s 13 procenty, která „slib čistoty“ složila.[14] Statistika vaginálně penilního pohlavního styku Podrobnější informace naleznete v článku Statistika pohlavního styku. V ČR první schůzky a polibky podle statistiky u mužů a žen začínají okolo 15. roku. Petting je udáván okolo 17. roku. Skutečné partnerské vztahy navazují muži i ženy kolem 18. roku, což se shoduje s průměrný věkem v době první soulože.[15] Pouze 5 % žen má při prvním pohlavním styku orgasmus. Asi 11 % českých žen bylo někdy silou donuceno k pohlavnímu styku, 4% z tohoto množství cizím mužem. Promiskuita se nezvyšuje nebo klesá, muži v průměru 9,38 partnerek, ženy 5,11 partnerů. V ČR je se sexuálním životem spokojeno 72 % žen a a 68 % mužů, tendence je výrazně klesající. Asi 45 % mužů při prvním pohlavním styku nepoužilo antikoncepci. Významně se oproti konci 20. století zvýšilo používání hormonální antikoncepce u žen ve stálých vztazích, v roce 2008 používá pravidelně tuto antikoncepci již 52 % žen. Při náhodném pohlavním styku 88 % mužů používá kondom. Antikoncepci považuje za nepřípustnou 6 % žen a 5 % mužů.[15] Podle výzkumů z ČR je průměrný věk prvního pohlavního styku 18 let.[16] Udávaná frekvence orgasmu bývá u prvního styku dosti nízká, např. výzkum kanadské mládeže ukázal, že orgasmus mělo při prvním pohlavním styku jen 6 % žen a 62 % mužů. Velká většina (80 %) zažila svůj první pohlavní styk se svým dlouhodobějším přítelem či přítelkyní, 11 % s kamarádem/kamarádkou, 5 % se známým a 4 % s náhodnou osobou. Zkušenosti litovalo 26 % dotázaných, zvláště tehdy, pokud byla učiněna po posilnění alkoholem.[17] Za běžnou dobu trvání koitu se považuje 3-7 minut. Přesněji řečeno jde o dobu frikčních pohybů od zavedení penisu do pochvy až po výron semene. V dotazníkových šetřeních na české populaci odhadují muži i ženy délku soulože v průměru zhruba na 14 až 15 minut [18], ovšem v jiných studiích bylo porovnáním odhadů s reálnou dobou změřenou na stopkách zjištěno, že muži i ženy délku styku při odhadu nadsazují zhruba o jednu třetinu. Dotazníková studie na velkém reprezentativním vzorku 2469 mužů a 5120 žen z USA ukázala, že muži i ženy mezi 25 a 45 lety souloží průměrně zhruba 5× až 7× za měsíc (95% konfidenční interval).[16] Podle výzkumů sexuálního chování v ČR je to 8× za měsíc.[16] Zdravověda Nerozbalené kondomy. U mužů jsou v souvislosti s pohlavním stykem různými příčinami vyvolávané poruchy členěné podle příznaků:[19] Poruchy erekce Poruchy ejakulace Předčasná ejakulace Ejaculatio deficiens - neschopnost ejakulovat Ejaculatio retardata - nechtěná nebo nepřiměřeně dlouhá ejakulace[20] Bolesti genitálu nebo při pohlavním styku, vyvolané různými příčinami U žen jsou v souvislosti s pohlavním stykem různými příčinami vyvolávané poruchy členěné podle příznaků:[19] Dyspareunie a algopareunie, tedy bolest spojená se sexuálním stykem vyvolaná různými příčinami ale často infekcemi. Vaginismus, reflexní stažení svalstva poševního vchodu, které znemožňuje proniknutí penisu po pochvy. Jde o obranný reflex, obvykle v reakci na podnět.[21] U obou pohlaví jsou jako poruchy vnímány hypersexualita a frigidita, které jsou projevy chování vyznačujícími se v změněné (oproti jiným osobám) míře sexuální apetence. Bývají vyvolané různými příčinami od psychologických po intoxikace. Rovněž jsou u obou pohlaví zaznamenávány poruchy uspokojení (impotentia satisfactionis, anorgasmie), tedy poruchy prožívání slasti.[20] Farmakologie Podrobnější informace naleznete v článku Afrodisiakum. Některé léčiva a volně prodejné léky jsou používány v souvislosti s pohlavním stykem. Tyto látky mohou změnit normální sexuální reaktivitu člověka. Ačkoliv většina drog má výrazně negativní vliv, často tlumivý, na sexualitu, některé (např. kokain) mohou sexuální apetenci zvýšit.[11] Některé látky používané pro zlepšení schopnosti erekce zvyšují prokrvení tkání nebo zvyšují srdeční tep. Na léčení erektilní dysfunkce, tedy poruchy erekce penisu, jsou používány některá syntetická nebo přírodní léčiva. Tyto přípravky mohou mít vedlejší účinky a mohou být nebezpečné pro nezletilé, pro osoby které nejsou zcela zdrávy, při kontraindikacích nebo při nesprávném dávkování.[22][23] Použití takových léčiv je tedy nezbytné konzultovat s lékařem. Hnisavé léze na penisu, příznak napadení kapavkou (Gonorrhea) Imunologie Podrobnější informace naleznete v článku Imunologie. U osob praktikující pohlavní styk a pohlavní aktivity obecně byl zjištěn benefit ve formě zvýšené imunity produkcí protilátek a snížení krevního tlaku,[24][25] a snížení rizika rakoviny prostaty.[25] Sexuální intimita a orgasmy zvyšují hladinu hormonu oxytocinu, který může pomoci lidem vytvářet sociální vazby a budovat důvěru.[24] [26] Dlouhodobá studie 3500 lidí ve věku 18 až 102 let, provedená klinickým neuropsychologem Davidem Weeksem, zjistila na základě nestranného hodnocení fotografií subjektů, že osoby praktikující pravidelně sexuální aktivity, například pohlavní styk, vypadají výrazně mladistvěji.[27] Chirurgie Při znásilnění, méně obvyklé velikosti pochvy, neobvykle hlubokém vniknutí penisu, nebo při prvním styku může dojít k poranění pochvy. Poranění pochvy může mít velmi závažný charakter, může způsobit perforace a následné krvácení, šokové stavy a dokonce i smrt.[28] Rovněž může dojít k poranění vaječníků. Při poranění vnitřních rodidel následkem pohlavního styku je nezbytně třeba uvádět tuto okolnost, pohlavní styk, aby nedošlo k chybě a nevhodnému, nenapravitelnému, zákroku.[29] Poranění vnitřních rodidel v dětství i dospělosti mohou mít dlouhodobé fyziologické i psychologické následky.[30] Při felaci může být při vyvíjení podtlaku v ústech a vlivem opakovaných nárazů zraněno měkké horní patro úst (takzvaný syndrom felace), kdy dochází k zarudnutí a krvácení do sliznice úst. Nedojde li k infekci dojde k vymizení příznaků poškození bez léčby během sedmi až deseti dnů.[28] Krvácení při defloraci během prvního pohlavního styku, může vzácně být i velmi silné. Riziko poškození zvyšuje také zavádění různých předmětů do pochvy či jiné manipulace v oblasti pohlavního ústrojí. [28] Poškození močového měchýře, vaječníku, pochvy a vnitřních orgánů během soulože vyžadují lékařské ošetření.[28] Je-li do pochvy vefouknut vzduch při sexuální hře, může to vést ke pneumoperitoneu nebo dokonce ke vzduchové embolii. Vzduchovou embolii u těhotných žen (i v případě kdy o těhotenství žena ještě nevěděla), může způsobit již poměrně malý tlak vpraveného vzduchu. Proto je foukání vzduchu do pohlavních orgánů zakázáno.[28] Při análním styku může být poškozen konečník. Může dojít k zánětu sliznice konečníku, její povrchní poranění, roztržení řitního svěrače, zadržení cizího tělesa uvnitř konečníku a proděravění stěny konečníku s případným následným zánětem pobřišnice, který může vést k úmrtí.[28] Nejčastějšími předměty zadrženými v konečníku jsou vibrátory a další sexuální pomůcky. Tímto způsobem jsou zde nacházeny i šroubováky nebo kancelářská těžítka, rozmanité lahvičky či zkumavky, šišky salámu a některé druhy ovoce a zeleniny. Vzácně jsou vyjímány z konečníku zavařovací sklenice a násady z koštěte.[28] Používání nevhodných sexuálních pomůcek, nešetrné zavádění penisu do rekta, jindy zasouvání prstů, v krajním případě celé ruky, tj. smutně proslulý „fisting“, anebo manipulace cizím tělesem (dráždění sexuáními pomůckami) může být příčinou poškození vnitřních pohlavních orgánů nebo konečníku. Uvíznutí předmětu v konečníku v rektu je pro postiženou osobu riziko a mnohdy znamená obtížný úkol pro lékaře. Následkem vážného poškození může být i operativní vývod střeva mimo konečník (kolostomie).[28] Násilným zacházením s penisem může dojít k jeho poškození. Při prudkém pohlavním styku, nebo některých praktikách, může dojít k pohmožděninám varlat nebo otevřenému zranění, nebo otočení varlete. Tyto úrazy vyžadují lékařskou pomoc.[31] Hygiena, epidemiologie Podrobnější informace naleznete v článcích Sexuálně přenosná nemoc, Hygiena a Epidemiologie . Pohlavní styk a jiné sexuální aktivity, u nichž je možnost přenosu tělesných tekutin mezi osobami, je prostředkem šíření sexuálně přenosných nemocí. Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí je „nejjistějším způsobem jak se vyhnout se přenosu sexuálně přenosných nemocí, neprovádět sexuální styk vůbec, nebo být v trvalém vzájemně monogamním vztahu s partnerem, který byl testován a víte, že není infikován.“ Redukovat riziko přenosu infekce u osob, jejichž sexuální chování je vystavuje riziku infekce, může správné a při styku vždy praktikované použití mužského latexového kondomu.[32] Takové chování je bezpečnější pro oba partnery. Mezi nejběžnější rizika při pohlavním styku, zejména s neznámým partnerem a při promiskuitním chování patří sexuálně přenosné infekce způsobované bakteriemi, viry a parazity, které se přenáší z člověka na člověka při pohlavním styku. Gonokokové nebo chlamydiové infekce často nemají žádné příznaky. Neléčená infekce chlamydiemi může vést k ženské neplodnosti a mimoděložnímu těhotenství. Lidský papilomavirus může vést k rakovině děložního čípku a genitálií. Děti narozené matkám s neléčenou kapavkou nebo chlamydiemi mohou trpět neonatálním zánětem spojivek (závažná infekce očí), jenž může vést až k oslepnutí.[33] Syfilis kromě následků na dospělých může mít za následek úmrtí novorozenců a potraty. Neléčené gonokokové infekce mohou vést k potratům a předčasným porodům. Pohlavním stykem může být také přenášena žloutenka (hepatitida B).[34] Celosvětově je zaznamenáno asi 350 milionů chronicky nemocných nositelů žloutenky typu B.[35] Světová zdravotnická organizace odhaduje, že 448 000 000 lidí ve věku 15 až 49 let je infikováno ročně pohlavně přenosnými chorobami (jako například syfilis, kapavka a chlamydie)[33] Bezpečný sex, například používání mužského nebo ženského kondomu, může rovněž sloužit nejen jako prevence sexuálně přenosných infekcí ale i k omezení rizika těhotenství. Nejčastější infekce šířené pohlavním stykem: AIDS chlamydióza Lymfogranuloma venereum (Chlamydia trachomatis) trichomoniáza kapavka syfilis žloutenka - Hepatitida B lidský papilomavirus Herpes simplex virus genitální bradavice Granuloma inguinale měkký vřed Jednou z nejnebezpečnějších pohlavních chorob je AIDS. Do roku 2010 od počátku epidemie zemřelo přibližně 30 milionů osob. U všech případů pohlavních chorob je v případech, kdy je podezření na infekci, vhodné včasné lékařské vyšetření. CDC uvádí, že je menší riziko přenosu viru HIV z nakaženého partnera u orálního sexu u análního či vaginálního sexu," . Nicméně je obtížené zjistit, zda skutečně došlo k infekci v důsledku orálního sexu nebo jiných rizikovějších sexuální aktivit. Některé faktory mohu významně zvýšit riziko přenosu HIV - vředy, krvácení z dásní, genitální vředy, a přítomnost jiných pohlavně přenosných chorob. Pohlavní styk a psychiatrie a psychologie Provádění pohlavního styku má vliv na lidské chování a vnímání, především duševní vyrovnanost a vývoj duševních chorob, ale zřejmě i na zvýšení imunity.[36] Podobně neprovádění a způsob pohlavního styku může zvýšit pravděpodobnost rozvoje duševní choroby a zvýšit sebevražedné sklony. Ochrana při penilně vaginárním pohlavním styku pouze výrazně snižuje riziko otěhotnění a přenosu pohlavních chorob, spolehlivou ochranou je pouze sexuální abstinence. Zastírání a skrývání jako projev studu. Idealizace sexuality a snaha vyrovnat se ideálu vede k pocitu podobnému pocitu nedostatečnosti a chybnosti. Pohlavní stud je úmyslně vyvoláván ve výchově pohrdáním, ponižováním, výsměchem a dalšími způsoby. Osoba která se stydí, nebo která vyvolává pocit studu označuje předmět (pohlavní orgán, pohlavní styk nebo osobu) jako špinavý, slabý, nebo defektní.[37] Člověk, který trpí pocity studu, musel zažít situace, ve kterých se cítil pokořený ve své sebeúctě.[38] Pro stud jsou typické tyto základní prvky: Pozorovatelnost ve spojení se snahou o reciprocitu. Nevhodnost nebo prožitek nevhodnosti. Selhání při pokusech o přiblížení se sebeideálu. Obrácení se proti sobě a proti všem, kdo jsou nějak spojeni se studem. Není stoprocentně jisté, že schopnost stydět se je „výlučná vlastnost člověka“, hluboce se stydí i vycvičené zvíře, pokud se chová proti stanovené normě (například znečistí podlahu). Do 80. let psychoanalytici předpokládali, že stud vymizí budou -li analyzovány konflikty spojené s infantilní sexualitou nebo narcismem {Abraham 1913, Erikson 1951, Freud 1905, 1926 atd.}.[37] Kinston (1987) upozorňuje na to, že stud spouští masivnější popření reality, brání člověku myslet a vnímat realitu.[37] Pohlavní stud a vnímání vlastní chybnosti, odchylnosti od ideálu, obavy a strach z hanby vedou k zhroucení sebeúcty, později k protireakci nebo sebenenávisti, projevům agresivity, depresím a poddávání se omamným látkám, nebo sebevraždě. Pohlavní stud může vést ke vzniku poruch pohlavního styku. Anorgasmie je častější u žen, její vyřešení obvykle vyžaduje pozornost obou partnerů po delší dobu. Mnohé, zvláště mladší, ženy a ženy s relativně malou sexuální zkušeností mají problémy dosáhnout orgasmu nebo toho nejsou vůbec schopny.[39] Ztráta sexuální apetence tedy ztráta touhy po pohlavním styku u žen bývá spojena s vysokým stupněm těhotenství, porodem a kojením. U mužů s pocity frustrace a studu, například ze sexuální dysfunkce (zejména problémy s erekcí), ale i depresemi obecně, zaujetím prací a problémy, postupem věku nebo kariérou nebo nádorem hypofýzy. Muži i ženy ztrácí sexuální apetenci i v důsledku onemocnění a nežádoucích účinků léčby, s problémy ve vztahu, obezitou, podvýživou a anorexií, užíváním alkoholu a drog.[40] Nízká sexuální vzrušivost, sexuální chladnost, je spojena nejčastěji s poruchou emocí nebo je jinak ovlivněna psychicky. Sexuální averze, tedy odpor k pohlavnímu styku je obvykle způsobena prožitky z dětství nebo dospívání,[39] ale někdy je výrazem odporu nebo strachu v souvislosti s určitým partnerem.[40] Předčasná ejakulace je běžným problémem při pohlavním styku u většiny mladých nezkušených mužů. Je doporučována změna polohy nebo techniky.[39] Erektilní dysfunkce je porucha erekce která je, v případě jestliže jeden či oba partneři v této situací trpí frustrací, Poruchou v ČR trpí asi polovina mužů ve věku 35–65 let.[39] Hypersexualita a sexuální závislost Podrobnější informace naleznete v článku Hypersexualita. Hypersexualitou (nymfomanie, satyriasis), kterou je možné také označit podle projevů jako příznak projevující se zvýšenou sexuální apetencí, může být projevem některé psychiatrické poruchy a mánie (např bipolární porucha), ale i hormonální poruchy.[41] Hypersexualita při bipolární poruše se projevuje i u malých, tříletých dětí.[42] Hypersexualita není organickými změnami způsobená choroba, je příznakem, projevem choroby, je diagnostikována s označením "nadměrné sexuální nutkání".[43][44] Jedním z hlavních symptomů je neschopnost jednat jinak i přes důsledky chování.[45] Podle některých hypotéz může pravidelná sexuální aktivita zvýšit expresi genu odměny centru mozku[46][47] Příliš časté zapojení do sexuální aktivity (denně) pak může vést k hyperexpresi ΔFosB,[46][47] což může vyvolávat závislost na sexuální aktivitě, situaci, kterou někteří autoři nazývají „sexuální závislost“ nebo „závislost na sexu“. To co je nazýváno sexuální závislost nebo hypersexualita je podle těchto zdrojů poruchou osobnosti a sebekontroly. Jako léčba jsou obvykle předepisována psychofarmaka a odvykací terapie. Mezi prvními popisy sexuální závislosti je popis manželky, že její muž při pohlavním styku byl „divoký, chvěl se po celém těle a hlasitě supěl“.[48] Mezi postiženými jsou mediálně sledované osoby, jejichž případy postižení a léčby poutají pozornost, získávají účast veřejnosti, a jsou napodobovány. Podle názoru Radima Uzla závislost na sexu neexistuje, pouze vyšší nebo nižší apetence.[48] Ale i podle dalších sexuologů je sexuální závislost mýtus, výmysl médií a umělé vytváření trhu pro veřejné i soukromé ústavy, psychology, pedagogy a sexuální terapeuty. Většina všech diagnostických a léčebných postupů sexuální závislosti vychází z předpokladu, že lidská sexualita je něco špatného překročí-li jistou normu. Tato norma není přesně stanovena. Jeden z uznávaných terapeutů léčících nákladnou kůrou pacienty se sexuální závislostí uznává, že nejtěžší je rozeznat hranici mezi silně vyvinutým sexuálním pudem a závislým chováním, protože tito lidé se prý navenek nijak neodlišují od ostatních. Podle názoru Radima Uzla je hlavním faktorem schopnost platit nákladnou léčbu.[48] V souvislosti se svými celoživotními prioritami nebo nedostatkem atraktivnějších podnětů, jako únik před depresí či zmatením hodnot, z touhy po symbolickém důkazu své nadřazenosti a moci, tedy z různých důvodů, mohou některé osoby upřednostnit právě časté sexuální styky, promiskuitu, nebo alespoň zvýšenou sexuální apetenci. Sexuální závislost je často spojena i s depresemi, závislostí na alkoholu a jinými závislostmi. Zvýšená sexualita a promiskuita tak může být spíše jedním z příznaků celkového psychického stavu, nikoliv chorobou sama o sobě. Jako sexuální závislosti byly označovány i případy duševně chorých které se projevovaly zvýšenou sexuální apetencí.[48] Sexualita je podle Radima Uzla přirozenou lidskou potřebou a její kvantitativní vystupňování samo o sobě nemůže být považováno za nějakou závislost.[48] Neplánované těhotenství V roce 2005 Světová zdravotnická organizace (WH0) odhadla, že každý rok otěhotní na celém světě 123 miliónů žen. Z toho 87 milionů těchto těhotenství, tedy 70,7 % z uvedených, je neúmyslné. Přibližně 46 milionů těhotenství ročně končí vyvoláním umělého potratu.[49] Téměř 1 milion amerických dospívajících žen, 10 % všech žen ve věku 15 až 19 let a 19% z těch, které uvádějí, že měly pohlavní styk, otěhotní každý rok.[50] Ve Velké Británii je situace podobná.[51] Problémy s pohlavním stykem Vaginismus je nedobrovolná křeč svalstva pánevního dna (svalstva vaginy), dělající koitus stresujícím nebo nemožným. Dyspareunie je bolestivý nebo nepohodlný styk a může být způsobena mnoha příčinami. Předčasná ejakulace je běžným problémem při pohlavním styku u většiny mladých nezkušených mužů, ale může mít někdy i jiný než psychický původ. Za předčasnou ejakulaci považovat každý pohlavní styk, u nějž dojde k ejakulaci za kratší dobu, než jsou 2 minuty. Kromě obtíží způsobených organickými příčinami se mohou vyskytnout takové které jsou z oblasti psychologických obtíží nebo psychiatrických poruch. Bolestivý pohlavní styk (dyspareunie) a nepříjemné pocity při souloži mohou vyústit až ve fyzický odpor k pohlavnímu styku a fyzické nevolnosti při souloži a po ní. Bolestivost pohlavního styku bývá někdy způsobena přítomností infekce, nebo jindy nedostatečnou lubrikací, z psychologických důvodů, ale někdy i nevhodným výběrem partnera.[28] Bolestivý pohlavní styk je jednou z nejčastějších poruch u pohlavního styku a vyskytuje se v průběhu života u dvou třetin žen.[11] Smrt jako následek pohlavního styku Sexuální aktivita podle některých zdrojů může být přímou příčinou úmrtí, a to zejména v důsledku zablokování koronárního řečiště.[52][53] Toto riziko je nižší u osob s vyšší úrovní běžné fyzické aktivity.[53] Nicméně, úmrtí jsou opravdu vzácné.[52] U osob, zejména těch, které mají obvykle malou nebo žádnou fyzickou zátěž, je mírně zvýšené riziko infarktu nebo náhlého srdečního selhání při pohlavním styku ovšem také jakémkoliv jiném intenzivním fyzickém cvičení, kterou provádí zřídkakdy. Pravidelné cvičení nebo fyzická zátěž riziko výrazně omezuje, ale nevylučuje.[53] Zvýšené riziko je dočasné, je omezeno na několik hodin po pohlavním styku.[53] Smrt v souvislosti s pohlavním stykem je málo pravděpodobná, ale byla popsána jako důsledek použití některých psychotropních látek a afrodisiak. Antikoncepce Vhodný způsob nasazení kondomu před pohlavním stykem. Podrobnější informace naleznete v článcích Antikoncepce a Sterilizace. Antikoncepce zahrnuje metody a prostředky, které se používají k zabránění těhotenství. Zcela bezpečným, z hlediska nežádoucího těhotenství činí pohlavní styk kastrace. Přerušovaná soulož, soulož do konečníku, vzájemná masturbace a orální sex patří mezi metody, které snižují riziko těhotenství. Bezpečný sex, například používání mužského nebo ženského kondomu, může rovněž sloužit nejen jako prevence sexuálně přenosných infekcí ale i k omezení rizika těhotenství. Spermicidy jsou látky, které se používají s kondomy a dále omezují pravděpodobnost těhotenství. K nejspolehlivějším metodám antikoncepce patří sterilizace vasektomií u mužů a podvázáním vejcovodů u žen, nitroděložní tělíska (IUD) a implantovaná antikoncepce. Hormonální antikoncepce je aplikována například jako orálně podávan
Angel: Je mozne se se stat andelem?
Živly: Ahojte, vie tu niekto ovládať nejaký živel ?
Aura: Zdravím, je tu někdo nesmrtelní mám problém... prosím url na nějaký chat či email.
Anonymný: ahojte, nevíte ci se da stat jednorozcem?
Julie: Ano já vím, ale chci to zkusit.
Nick: Julia: člověk se pokud vím, jen ztěží stane andělem.
BlueBoard.cz ShoutBoard