Přidej zprávu »
---: ---
Temi: *Temi rozpačitě stál na střeše a díval se na Chiyo. Netušil co by měl říct. Už tak pro něj bylo zvláštní někomu nabídnout pomoc. Neuměl ji nutit. Cítil se špatně a to se mu vůbec nelíbilo. I když byl krásný den a ještě to ráno byl relativně spokojený, teď tomu bylo naopak. Všechno mu připadalo tmavé a neradostné. Tedy ještě víc, než obvykle. Nedokázal přijít na nic, kvůli čemu ho zrovna rozhovor s touhle holkou tak vzal. Když si to tak uvědomil, vlastně ani neznal její jméno. Chtěl za ní zakřičet, ale pak si to rozmyslel a otočil se k domovu. Stejně už ta holka zůstane ve vesnici jen pár dní.*
Chiyokana: *Ona o Temim nevěděla vlastně nic. Vždyť neznali ani svá jména, kdy ho viděla úplně poprvé. I když se vyskytovali v akademii ve stejnou dobu, tak to neznamenalo že se někdy museli potkat. Zvlášť, když ona se o ostatní nezajímala. Neměla tendenci vyhledávat problémy, i když ty si jí většinou našly samy. V souhrnu prostě o Temim nic nevěděla. Jen to, že je ze stejné vesnice. Kdy se rozhodla nevěřit v Suně nikomu. Ani Mo-nee už nemohla věřit... Tak proč ostatním? Při jeho slovech se však na okamžik zastavila. Pousmála se. Nebyl to však veselý úsměv.* Tak mě nech být. Nevěřím nikomu z této vesnice. Slíbila jsem si, že to tak bude.* Odvětila jen, kdy se však ani neotočila a prostě přeskočila na další střechu, míříc si to domů. Téměř zapomněla, že na něj seslala to Genjutsu. Ale jen téměř. Stále to měla v mysli, jen se nemohla dokopat k tomu, aby mu dala nějaký přímý rozkaz. Nechápala proč. Kdy to bylo prostě tím, že byla rozhozená a nedovedla přemýšlet nad tím, co by mu vlastně měla říct. A tak chtěla prostě zmizet.*
Temi: *Temi se při zmínce o své rodině jen ušklíbnul. Matku už neměl a otce v podstatě taky ne. Stal se z něho nukenin a pro něj, i pro celý klan byl mrtvý. Jediný, komu by tohle mohlo vadit byl stýc. Ale to Temimu bylo upřímně jedno. Za chvíli už bude chunnin a bude si konečně moct dělat co chce. Temi stál jako přikovaný a poslouchal Chiyo. Nálada se změnila. Bylo mu jí líto. Takhle někdo šťastný nemluví. I když to, jak na tom byla ostatně naznačovalo víc věcí. Chtěl jí pomoct, chtěl ji chránit. Věděl, že lidé z vesnice, děti i někteří shinobi jsou pomstychtiví a ona to zřejmě věděla daleko lépe. Polkl.*Chci ti pomoct...*Vymáčkl ze sebe. Upřímně tohle ještě nikomu neřekl s tím, že to myslel vážně. Naučil se starat sám o sebe, protože ostatní se ho báli, nebo jím pohrdali. Vůči Chiyo to ale myslel vážně. Byli podobní.*
Chiyokana: *Stále k němu byla zády, kdy pokrčila rameny.* Mohlo by ti to přinést problémy. Podle té čelenky jsi už Genin. Takže jsi oficiálně shinobi. Kdy by se to dozvěděla i tvá rodina... * pokračovala, kdy sevřela ruce v pěst a dokráčela si to k Chiimu. Zničehonic byla prostě jen smutná. Kvůli vlastní rodině. * Neber to tak, že mě zajímá jestli budeš mít kvůli mě problémy... Ale nemám zájem aby si mě někdo s tebou spojoval. Nebo s kýmkoliv jiným. Brzo z téhle propadené vesnice k radosti všech vypadnu. Už jen pár dní... * pokračovala, kdy se na chvíli obrátila zpátky na Temiho.* Nejsi první ani poslední koho zaujaly mé schopnosti. Ať už z jakéhokoliv důvodu... Nevěřím ti. Ani nikomu v téhle vesnici. Nesnáším to tu, ale nechci to zničit, i kdybych toho možná byla schopna. Netuším. Tak či onak jestli víš co je pro tebe dobré, tak se mi kliď z cesty. Nemám v zájmu někomu ubližovat... Ale ani se tomu nebráním, jak jsi viděl.* Podotkla s uskrnutim, kdy následně se otočila a prostě s Kounem v náručí hodlala přeskakovat přes střechy až do klanové čtvrti Chigoo, kde na okraji měla svůj zaneřáděný byt.*
Temi: Co když je mi jedno, co si budou myslet?*Opáčil Temi. Opravdu mu to bylo jedno. Normálně by se od toho distancoval, protože neměl potřebu přidělávat si víc problémů než měl, ale tentokrát dal přednost jí. Bylo to zvláštní. Teď už si to dokonce i začínal trochu uvědomovat. Sice neměl tušení, že na něj použila genjutsu, ale uvědomoval si, že se chová jinak než normálně. Což ovšem nijak nebránilo faktu, že chtěl být pořád s Chiyo. Sledoval, jak se vrátila k té své malé lištičce a byl připravený ji následovat, kdyby se rozhodla přecijen odejít. Pořád nevěděl proč. Možná ze zvědavost, možná kvůli tomu, že ho zajímalo, jak to celé dopadne a možná i kvůli tomu, že prostě chtěl.*
Chiyokana: *Nemohla si pomoct, ale musela se prostě smát. To, že by tím mohla nějak ranit jeho city ji ani nenapadlo. A i kdyby, tak by se smála stejně. Nebrala moc ohledy na pocity jiných, neměla k tomu moc důvod.* Eh, tak něco takového slyším prvně. Takže tomu moc nevěřím.* Pokrčila jen rameny, kdy se stále pohihňávala. Což muselo vypadat i celkem vtipně. V poslední době se nesmála zrovna často. A když už, tak to bylo většinou s Chiim, který je zvědavě sledoval.* Nah. Ale stejně raději zmiz. Brzy se tu objeví někdo aby mě potrestal. Ještě by si mysleli, že jsi v tom se mnou.* Odmávla jen kdy se k chlapci otočila zády, zamíříc si to zpátky za Chiim.*
Temi: *Temiho úsměv poprvé zmizel, přitáhl si ruku blíž k tělu a nechápavě naklonil hlavu na stranu. Nechápal proč se směje. Myslel to vážně, neměl ani v nejmenším v úmyslu dělat si z ní legraci. Částečně si uvědomoval, že se nechová tak, jak by se choval normálně, ale tu racionalitu zapudil. Byl teď sám trochu jako zvíře. Nechtělo se mu myslet, řídil se spíš pocity.*Myslím to vážně.*Konstatoval a trochu se zamračil.*
Chiyokana: *Zůstala na něj při jeho odpovědi němě zírat. Nechápala tu značnou změnu v chování. Před chvílí s ní mluvil jako kdyby byl nějaký vědátor a ona zajímavý experiment... A teď toto. Kdy jí něco takového od doby co se stalo jejím rodičům neřekl. Což nebylo divné, když ani za mák nebyla milá. Po chvíli kdy na něj takto zírala se však začala smát. Kdy se jí v koutcích očí objevily i slzy smíchu. Brala to totiž jako vtip. Nevěřila, že by to někdo mohl myslet vážně.*
Temi: *Nijak ho nevyvedlo z míry, že mu odpálkovala ruku. Sice to bolelo, ale to ho ani v nejmenším netrápilo. Vlastně jí dával šanci ho odpálkovat. Proto ten pomalý pohyb. Temi sklopil oči.*Jsi milá.*Vypadlo z něj. Nikdy neuměl moc projevovat city. Zřejmě hlavně kvůli tomu, že nikdy žádný vztah neměl. Se strýcem to bylo něco úplně jiného. Navíc nikdy ani nebyl nijak dobrý v poezii nebo hrami se slovy. Prostě ho to nebavilo a nešlo mu to. Proto se vyjadřoval tak přímo.*
Chiyokana: *Zamračila se. Nelíbilo se jí, že neodpověděl na její otázku. Nikdy neměla ráda, když jí někdo neodpověděl na otázku. Kdy se Temi místo toho začal culit. Podobně se některé děti culily na Chiiho, když si ho chtěli pohladit a tak. Zmátlo ji to.* Zeptám se znovu. Proč na mě tak koukáš? A co ten výraz...?* zeptala se znovu, kdy i uraženě nafoukla tváře. Asi mu musí rozkázat aby odpověděl. Jinak jí totiž nedávalo smysl, proč to neudělal. Kdy ji nenapadlo, že spletla techniku. Jakmile však Temi natáhl ruku jejím směrem, tak mu ji odrazila ne zrovna jemně tou svou. Což muselo i celkem bolet. Nemělo by mu to však příliš ublížit.* Nesahej na mě!* vyštěkla jen rozčíleně, kdy ho probodávala očima.*
Temi: *Temi na ni pořád zíral. Všiml jak našpicovala uši a začal se culit jako malé děcko. Nikdy neměl žádného mazlíčka, strýček mu to nedovolil, ale vždycky upřímně chtěl mít buď kočku, nebo psa. Slyšel o ostatních, že dokonce existují speciální ninja psi. A Chiyo mu je nějakým způsobem připomněla. Když o tom tak přemýšlel, tak v ní opravdu bylo něco zvířecího. Nemyslel to ve zlém. Psi měli ocas i uši a když se rozčílili byli zlí. I tohle sedělo. Její otázku opět ignoroval a zaměřil pozornost na její uši, které napjatě stály. Bylo to roztomilé. Musel se usmát ještě víc. Temi pomalu zvedl pravou ruku a ukazováček pomaličku natahoval k jejímu uchu. Snažil se ji nijak nevyplašit, ale prostě si chtěl sáhnout.*
Chiyokana: *To, že před ní ustoupil ji příliš nepřekvapilo. Byla zvyklá, že děti zařadili zpátečku, když se začala přibližovat a působila výhružně. Což se nyní i dělo. Spíše ji překvapil jeho výraz, který byl jiný než u ostatních. Nebyl vyděšený, naštvaný, nenávistný ani obezřetný či zhnusený. Na ty byla zvyklá. Tohle bylo něco nového. Jakmile se tedy zastavila, tak jen naklonila hlavu na stranu. Zatím mu nedala žádný příkaz, takže nepoznala, že na něj uvalila špatnou iluzi.* Co na mě tak koukáš?* optala se jen, kdy liščí uši měla našpicované. V tu dobu byl její nakopnutý spolužák na cestě do nemocnice. Samozřejmě v doprovodu jejich učitele, který je měl učit. Zbytek její třídy dostal volno, kdy část zůstala v akademii a ve třídě, kde se flákali. Jiní šli do tříd svých starších sourozenců a někdo šel prostě domů nebo někam jinam do vesnice. Kdy se po akademii samozřejmě rozjela šuškanda o tom, co se stalo. Nebyli tam svědci jen z jejich třídy, ale i z jiných. I když ti toho moc neviděli, co se vlastně stalo.*
Temi: *Temi ji stále se zájmem pozoroval, neměl zatím důvod odcházet. Ale jak se tak na ní díval, začala mu připadat milejší. Nejdřív měl jisté výhrady a ona sama o sobě ho ani moc nezajímala. To se však začínalo měnit. Z nějakého důvodu mu její uši i ocas přišly roztomilé. Temi zamrkal. Tohle se mu ještě nestalo. Byl to takový divný pocit. Chtěl být u ní a vlastně ani nevěděl proč. Na její slova nijak nereagoval, byl příliš zaměstnaný svými vlastními pocity. Když si to namířila k němu, trochu couvnul. Nebylo to však pro to, že by se jí bál, nebo si jí nechtěl pustit k tělu. Paradoxně to bylo právě naopak. Říkala přece, že má zmizet a kvůli ní by to teď i udělal, ale na druhou stranu chtěl být blízko. Tohle byl takový kompromis. Temi na Chiyo zíral s rozšířenýma očima. Netušil co má dělat. Přišel sem s tím, že možná bude prohozen zdí, ne že se mu ta holka začne líbit. To tak.*
Chiyokana: *Bylo vtipné jak ji označoval za zakomplexované děcko, když sám nebyl o nic lepší. Jen byl o pár let starší. Kdy si Chiyo tohoto faktu samozřejmě nebyla vědomá. Byla zvyklá na to, že se někteří zajímali o její schopnosti. Kdy jí bylo i řečeno, že právě tyto její schopnosti a množství chakry, kterým oplývala bylo to, co přineslo neštěstí na její rodiče. Nikdo jí však neřekl, že to byla ona, kdo v záchvatu slepého vzteku zabil svého otce holýma rukama. Prostě mu ve věku tří let utrhla hlavu jako kdyby to nebylo nic. Stává se. Neměl jí prostřelit hlavu. Kdy tyto události si samozřejmě nepamatovala díky druhé osobnosti Shinwaganu, která tyto vzpomínky pohltila. Nyní nad minulostí však nepřemýšlela. Místo toho využila toho, že se jí chlapec podíval do očí. Chtěla si z něj udělat otroka a donuti ho aby prostě odešel... No vzhledem na to, že ještě pořádně neovládala své schopnosti, tak vytvvořila trošku jinou iiuzi. Přesněji na Temiho seslala techniku Teianjutsu: Ren'ai, která měla za následek, že se do ní měl chlapec zamilovat. Kdy si asi nebude uvědomovat vlastní pocity v tomto směru, ale i v jeho věku by měl cítit silnou náklonost k Chiyo. U každého se však láska projevovala jinak. No tato iluze nebyla jen na pár minut, ale mohla trvat i desítky let. Kdy technika jako taková byla dost silná vzhledem na samotný stupeň jejích očí.* Očividně jsi stejný jako ostatní v Suně. Buď pomlouvají, nebo se snaží si dovolovat nebo chtějí zjistit něco o mých schopnostech a případně je využít pro sebe... Nemám zájem ani o jedno.* Pokrčila rameny, kdy následně položila Chiiho na střechu budovy.* Zůstaň. Kdyby něco, tak se schovej a běž domů. Tam si tě najdu.* Pronesla jen k němu, kdy si i čupnula, než nechala Kouna na místě a zamířila si to k Temimu. Nepředpokládala, že by se nějak její iluzi dovedl ubránit. Nedovedli to ani dospělí na které zatím zkusila své manipulátorské dovednosti, natoř prcek jako on. Kdy se zastavila až u chlapce.*
Temi: *Temi nepohnul ani brvou. Nějak zvlášť se ho jednání toho prcka nedotklo. Byl zvyklý a nehodlal se rozčilovat kvůli zakomplexovanému děcku. To však neznamenalo, že by jeho zájem opadl. Až teď si totiž pořádně všiml jejich očí. Nikdy nic takového neviděl. Byly rudé s nějakým podivným znakem na duhovce. A vsadil by všechny svoje měsíční peníze, že tohle normální lidi neměli. Další věcí, která ho zajímala bylo to, jestli by mu opravdu byla schopná něco udělat. Byl si téměř jistý, že uměla i jiné věci a usilovně přemýšlel, jestli mu stojí za to tu zůstat. Kdyby se teď vypařil, nic by se mu nestalo a měl by celé volné odpoledne. Kdyby však zůstal, mohl by se dozvědět něco víc, i za cenu možných zranění, které Temi upřímně nedokázal odhadnout. Ale což. Pořád lepší, aby se hodně zranil tady ve vesnici než někde sám v divočině. Rozhodl se tedy zůstat.*Škoda, že to tak vidíš.*Řekl jen a dál seděl na střeše.*
Chiyokana: *Jen lehce přímhouřila oči při jeho reakci. Byl divnej a neuměl pořádně odpovědět na její otázku. Jen se pořád opakoval. Což ji iritovalo. Bylo až ironické jak tohle její dětské já bylo jiné oproti tomu v minulém životě. Za což mohl asi ztráta lidskosti Liath.* Ale ty nezajímáš mě. Rozčiluješ mě, takže se ztrať než dopadneš jak tamten kluk. Nebo hůř.* Prinesla jen odměřeným hlasem. Ten kluk se jí nelíbil. Kdy vypadal že si chce něco začít. Ušklíbla se, kdy se následně její oči změnily z Shinwaganu na Shireigan. Přesněji na KM verzi. Už věděla, že je takto schopna manipulovat s lidmi. V klanu už měla jednoho klučinu ze kterého udělala svého otroka. I když si pořádně nebyla ještě jistá jak to udělala. Ale tak může to zkusit zopakovat tady, ne?*
Temi: *Temi se zájmem naklonil hlavu na stranu. Tohle bylo daleko zajímavější než trénink. Bylo zvláštní, že o ní nikdy neslyšel. Samozřejmě, Suna byla dost velká, ale tohle se přecijen neděje každý den. Prokleté dítě...Zvlášť ho zaujala její zmínka o chakře. Dobře si pamatoval, že jeho strýc jednou něco prohodil s jiných druzích chakry když se jednou bavil se svým bývalým týmovým parťákem u nich doma, ale nijak to nerozvedl. A Temi byl ještě malý, takže se neptal. A od té doby na to vlastně nenarazil, až doteď. Čupl si na bobek a přimhouřil oči proti sluníčku.*No jak jsem říkal. Zajímáš mě. Ty historky jsem upřímně nikdy neslyšel, ale vypadá to, že nebudeš jen tak někdo. Chakra, která dokáže srazit na kolena Jounina, hmm?* Temi si prokřupl klouby na ruce. Nesnažil se být nějak extra milý, vlastně ani neměl důvod. Bral to tak, že když se z ní vytáhne něco zajímavého, bude dobře a když ne, tak se svět nezboří a půjde dál po svých.*
Chiyokana: *Kdyby chtěla, tak mohla dotyčnému hodně rychle zmizet. Dovedla se skrýt i před většinou učitelů, když na to přišlo. Jen ti co dovedli cítit chakru ji dovedli snadno vystopovat. I když ne chytit. Klučina vypadal obyčejně. Odhadovala že je přibližně stejně starý jako její spolužáci. Hnědé vlasy, zelené oči. Obyčejný, nevýrazný. Ale to nic neznamenalo.* Neměl,* souhlasila jen s chlapcovým vyhlášením. Věděla, že to co řekl je pravda. Dovedla poznat, když jí někdo lhal. Přeci jen měla různé senzibilské dovednosti, i když ne všem rozuměla. Ale to bylo už jen o zkušenostech.* Varovala jsem ho ať vypadne. A moc dobře vím o čem se s těmi kamarádíčky bavil. Takových řečí o mě koluje plno nejen v akademii, ale i mezi civily. Prokleté děcko, které přineslo neštěstí na vlastní rodinu. Spratek, který všude působí problémy, že ho ani v sirotčinci nenechali a má zákaz vstupu do nemocnice... Dítě jehož chakra může srazit na kolena i Jounina aniž by hnula prstem... Asi nejznámnější historky. A všechny jsou pravda.* Pokrčila nad tím jen se zazubením rameny. Netrápilo ji, že má takovou pověst. Většina historek pocházela z doby těsně potom, co se vrátila do vesnice po svém únosu. Kdy byla hodně divoká a nekontrolovatelná. Nyní už to bylo lepší, protože mentálně trošku vyrostla... Ale nálepky už měla. Kdy její vzhled tomu neprospíval, protože na sebe poustala pozornost. Liščí uši, růžové vlasy a ještě ke všemu ocas. To není moc nenápadné kombo. A Koun jako ocásek byll už jen detailem.* Každopádně... co chceš?* pronesla vzápětí ne zrovna přátelsky. Nevěřila nikomu v této vesnici. Zatím ji k tomu nedal nikdo důvod, ba naopak. Chtěla odtud zmizet, neměla důvod tu zůstávat. Kdy už jen čekala na týdenní peníze od vesnice, aby vyrazila. Byla nyní už jaksi švorc no.*
Temi: *Temi se sice snažil sledovat holčinu nenápadně po zemi, ale moc mu to evidentně nevyšlo, takže se pár skoky dostal na střechu naproti ní. Nemělo cenu se schovávat a on se vlastně ani schovávat nechtěl.*Můj kamarád to není ani náhodou. Neměl ti šahat na lišku.*Temi se ušklíbl a pokračoval*což ostatně nemám ani já. Jsem tu, protože mě zajímáš. Málo studentů akademie dokáže prohodit někoho zdí.*Temi se chtěl mimoděk ohlédnout zpátky k Akademii, ale zastavil se na půl cesty a jedním okem pořád sledoval Chiyo. I když byl ve vesnici a ona byla malá, nebyl dobrý nápad ji spouštět z očí. Temi nic nezakrýval. Řekl to upřímně a natvrdo.*
Chiyokana: *Cítila, že ji někdo sleduje. Byl to takový nepříjemný pocit v zátylku. Sice cítila chakry v okolí, ale nebyla tolik dobrá v identifikaci jednotlivých llidí. Přesto ale vycítila, když ji někdo sledoval. Čekala, že se jí asi někdo vydá hledat, ale tohle bylo až příliš brzy. Po několik přeskocích ze střechy na střechu se nakonec zastavila na jedné, otočíc se vzad. Naslouchala svým instiktům, které ji zatím nezklamaly.* Jestli chceš pomstít svého kamaráda, tak radši zařaď zpátečku, nebo dopadneš jako on.* Pronesla jen směrem odkud přišla. Bylo jedno jestli měla možnost Temiho i vidět nebo ne. Díky Shinwaganu měla i rozšířené vidění lehce do strany za sebe, takže si ho mohla všimnout i když se snažil být nenápadný. Neměla zrak obyčejného čtyřletého děcka.*
Temi: *Temi podvědomě natáhl krk, aby lépe viděl co se bude dít. Jeden z chlapců se, jak skrytě doufal, opravdu vypravil k té holce. Temi se zaujetím hryzl do rtu. Udělal dobře, že sem zašel, cítil, že tohle bude velice zajímavé. Ušklíbl se, když viděl, jak ten klučina bere dívčinu lištičku a pak jen úžasem pootevřel pusu. Upřímně moc netušil co se stalo. V jednu chvíli klučina držel lišku za kůži na krku a sekundu potom prosvištěl kolem něj zdí. Byl dost rád, že si vybral to místo, které si vybral. Kdyby se postavil o dva metry vlevo, ten kluk ho sejme. Temi přestal točit kunaiem a nakoukl za roh. Kluk tam ležel jako hromádka neštěstí u popraskané zdi domu a začínali se k němu sbíhat lidé. Temi se usmál. Tohle zdaleka překročilo jeho očekávání. Přemýšlel co by to udělalo jemu. Příjemné by to asi nebylo, ale měl pocit, že by se z toho vyhrabal celkem rychle. Zlomená žebra, možná ruce nebo nohy a otřes mozku. Horší to podle něj nebylo. Otočil se právě ve chvíli, kdy kolem něj proběhla ta dívka a vyskočila na nejbližší dům. Temi na nic nečekal a vydal se za ní. Ne těsně, ale tak, aby ji neztratil z dohledu. Neměl v plánu vypadat moc jako stalker, i když by mu to asi nic moc neudělalo, prohozený domem být opravdu nechtěl.*
Chiyokana: *Druhá, poněkud plašší dívka to jen trošku bojácně sledovala.* Žalování není pěkné. Navíc si nemyslím, že by to ona udělala. Co jsem slyšela, tak se jí i většina učitelů raději vyhýbá. Prý nosí smůlu.* Zahuhňala, kdy se zase chopil slova pan mačo, který se zasmál.* Prosím tě. To jsou jen povídačky. A já ti to dokážu.* Pronesl jen chlapec, který z nich byl největí a vydal se směrem k Chiyo, i když se ho pokusila první dívka zastavit, ať neblbne. No on si stál za svým, kdy ho zbytek skupiny jen zdálky sledoval. Kdy klučina si to vydal směrem k Chiyo před kterou se s rozkročenýma nohama postavil a sebevědomě si založil ruce na hrudi.* Hej, ušatá obludo. Co, že jsi nebyla ve třídě? Hrála sis někde na pískovišti s ostatníma špuntama?* vysmíval se jí jen, kdy Chiyo zdvihla pohled od Kouna na chlapce. Kdy v okamžiku se jí žlutohnědé oči radikálně změnily. Nabraly žlutočervenu barvu, kdy se Chiyo na chlapce zamračila. Měla pocit, že je z její třídy už jen podle hlasu. Dle slov se ale asi skutečně jednalo o někoho z její třídy. Neměla na něj náladu. Proto i aktivovala Shinwagan, přesněji KM verzi, aby ho zastrašila.* Vypadni a neotravuj. Podruhé už to říkat nebudu,* varovala ho jen se zavrčením, kdy Koun jen otočil hlavu na příchozího. Klučina se jen ušklíbl, bral reakci Chiyo jen jako výsměch. Kdy se sehnul, aby chytil Chiiho za kůži na krku. Zvířátko se mu líbilo, kdy hlavně chtěl Chiyo provokovat s tím, že si vezme tvorečka jako rukojmí. No Chiyo zaregistrovala jeho pohyb a úmysly. Nebyl první, kdo se o něco takového pokoušel. Kdy zareagovala hned. Měla ke kounovi silné ochranitelské sklony, takže v rychlosti kterou nemohl nikdo ze zdejších studentů zaznamenat se pohnula a kopnula chlapce do břícha. Kdy díky její hrubé síle a plně rozvinutému Fukuganu a aktivnímu Shinwaganu měl její kop dost velkou sílu. Natolik velkou, že chudák chlapec proletěl školní zdí a zastavil se až o dům na druhé straně, kdy i zeď domu byla popraskaná.* Nešahej na Chiiho těma špinavejma prackama.* Pronesla jen, kdy chvíli nechala viset nohu ve vzduchu, takže dětem mohlo dopnout, co se stalo. Kdy na ni skupinka toho kluka jen chvíli vyjeveně zírala. No následně se většina rozběhla za ním, kdy jeden z chlapců vystřelil do budovy akademie, aby zavolal učitele. Chiyo si povzdechla. Asi bude lepší, když se teď vypaří. Nezajímalo ji či je chlapec v pořádku. Popravdě příliš nebyl. Krom toho, že vlivem náárazu omdlel, tak měl i nějaké zlomeniny a vnitřní zranění. Hold se Chiyo nedržela zpět, když se jednalo o Chiiho. Kdy si hodila batůžek na záda a vzala Kouna do náruče. S tím jen prostě proběhla dírou ve zdi a dostala se na ulici, kde si to zamířila na střechy domů. Kvůli tomuhle nerada chodila do akademie. Kdy se to učitelé vždy snažili ututlat.. No nyníí tu bylo až přílš mnoho svědků. Nehledě na zničenou zeď a tak dále.*
Temi: *Temi se zájmem poslouchal konverzaci dětí. Že by? Ty pohledy, urážky a posměšky, všechno to znal, k němu se chovali podobně. Že by ta holčina byla stejná jako on? Opět vyndal kunai a začal s ním točit. Po chvíli ho to však přestalo bavit a čepelí se řízl do dlaně až na písek pod ním vytekla krev. Bolest už tolik nevnímal. Lidé se bojí bolesti, protože ví, že kdy je něco bolí, je to špatně. Temi naopak věděl, že i když to bolí, stejně se mu nic nestane. Pro někoho mohlo být sebezraňování známkou nějaké duševní poruchy, pro Temiho to bylo jen krácení dlouhé chvíle. Opět obrátil pozornost k diskutující skupince. Zmínka o zmláceném klukovi ho celkem zaujala. Upřímně ho zajímalo jak takové prtě může někoho zmlátit, ale zároveň se jí snažil nepodceňovat. Koneckonců on taky nevypadal nějak zvlášť nebezpečně. Tajně doufal, že tu sedící holčinu někdo z kluků přecijen vyprovokuje. Chtěl by ji vidět v akci. Ale sám neměl důvod zasahovat. Nebyla to jeho starost. A tak se dál opíral o zeď a točil v teď už zase zdravé ruce kunaiem.*
Chiyokana: *Chiiho hračka brzy omrzela, zvlášť, když Chiyo po chvíli zírání na svůj stín přestala s provázkem na kterém byla myška cukat. Kdy místo toho si stoupl na ten její stín a koukal na ni, hravě vysrčíc zadek do vzduchu, mávajíc svými dvěma ocásky. Což vytrhlo Chiyo z zamyšlení, kdy se zazubila. V akademii zrovna začala velká přestávka, takže se děti vyhrnuly na svačinu ven. Tedy některé. Jiné zůstaly uvnitř, kde bylo podstatně příjemněji. Chiyo na sobě měla jen své obvyklé kraťase nad kolena a hodně volné tričko s pandou. Nic jiného v podstatě nenosila no. Byla však dost daleko od akademie, aby si jí někdo všímal. Nebo přesněji si jí všimly hlavně děti z její třídy.* Hej, to je to ušatý pako, kterýho se každý bojí. Takový skrček,* pronesl jen posměšně jeden klučina. Kolem něj bylo asi dalších pět kluků a dvě děvčata. Jeden z chlapců se nervózně ošil.* Radši ji nech bejt. Slyšel jsem, že už zmlátila někoho z posledního ročníku.* Podotkl jiný, který se nechtěl k Chiyo přiblžovat. O Chiyo slyšel něco málo od mámy, která byla civilistka a pracovala jako prodavačka. Takže slyšela o celé t éaféře kolem Chiyo, kdy syna varovala, aby se od ní držel raději dál. Jedna z dívek se tomu zasmála a vytáhla si oběd. Každé z dětí bylo minimálně o dva roky starší než Chiyo, která je ignorovala. Pořád tu byli tací, kteří slyšeli jen různé zvěsti a samozřejmě jim nevěřili.* Sím tě Tadoo. To musel být někdo hodně neschopný... Však je mladší než my. I když je pravda, že se nemusíš Monoroe chovat jak pako ty a prostě ji nech bejt. Ještě by šla žalovat, že ji šikanuješ...* potřásla hlavou dívka, kdy se tomu ostatní ušklíbli. Chiyo je ignorovala.* Stejně bychom ji měli prásknout my. Nedošla do třídy a teď si tu hraje s tou svou liškou... A určitě z toho zas nebude mít žádný průšvih, prottože jí nadržují.* Podotkl další zz chlapců, kdy si dost hlasitě stěžoval. Bylo pravdou, že Chiyo prošlo hodně věcí v akademii. I když to nebylo tím, že by jí někdo nadržoval. Ale spíše proto, že se jí snažily co nejméně rozčilovat.*
Temi: *Temi se zastavil u brány Akademie a chvíli přemýšlel, jestli jít dál, nebo ne. Nakonec se rozhodl, že by přecijen nevadilo, aby se podíval na stará místa. Sice to místo neměl rád, protože tady míval daleko víc problémů, než kdekoliv jinde, ale co už. Byl genin a učitelé už nad ním neměli žádnou moc. Obešel Akademii a opřel se o jednu ze zdí. Byl tu stín a zároveň měl dobrý výhled na všechny děti kolem. Sundal si pískově béžovou mikinu a uvázal si ji kolem pasu, dnes bylo horko i na něj. Jak tak přejížděl pohledem děti, jeho oči zůstaly viset na jedné dívce. Byla o hodně mladší než on a měl pocit, že ji tady nikdy neviděl. Samozřejmě, že neznal úplně všechny, ale tahle dívenka byla řekněme nepřehlédnutelná. Zpod čupřiny jí čouhaly zvířecí uši a Temi měl dokonce pocit, že měla i ocas.*
Chiyokana: *Krom Kouna a hračky pro něj měla u sebe ještě pár dalších věcí. Vedle lavičky totiž měla položený batůžek ve kterém měla skicák a inkoust. A nějakou tu lahev s vodou. K jídlu u sebe nic neměla, jaksi jí pro tento týden už došly peníze. Kdy měla ještě nějaký instatní rámen doma k večeři. Neměla moc rozmyšlené, co bude jíst zítra, ale to ji nyní netrápilo. Nyní si prostě hrála s Chiim, kdy přemýšlela co dělat. Ona tolik neprožívala to, že by jednou měla být Genin nebo něco podobného. Ji více zajímalo, aby se naučila ovládat svoje schopnosti. Kdy to byl i důvod, proč měla v očích aktivní KM verzi Shireiganu. Zatímco si Chii hrál, tak ona se dívala na svůj stín. Nevěděla, že je schopna ho oživit. Doslova. Což asi bylo dobře. Jinak by to přineslo spoustu problémů. Ofina jí padala do čela, takže si nikdo jejích očí ani nevšiml. Ale uši a ocas byly vidět dobře.*
Temi: *Už několik dnů byl Genin, ale pořád tomu jaksi nemohl uvěřit. Co chvíli si sahal na čelenku Suny, kterou měl pověšenou kolem krku a prsty přejížděl po vyraženém znaku. První týmovou schůzku měli až za dva dny, protože byl jejich sensei ještě na misi a tak zabíjel volný čas tím, že bloumal Sunou. V druhé ruce točil bleskovým kunaiem a občas si s ním pohodil ve vzduchu. Byl venku už od rána a po procházce k nemocnici teď mimoděk kráčel tou samou cestou, kterou chodil každý den na Akademii. Bylo mu vlastně úplně jedno kam jde.*
Chiyokana: *Seděla na lavičce nedaleko akademie. Správně by měla být nyní uvnitř, jenže zaspala. Takže si to sem dotackala asi dvě hodiny později, kdy přemýšlela či tam vůbec má smysl chodit. Bylo jí jasné, že dostane zdrba od učitele. Takže se jí tam moc nechtělo. Kousek od ní si Chii, její Koun hrál s myškou na šňůrce za kterou Chiyo tahala a hrála si tak s ním. Ignorovala různé pohledy od lidí v okolí, které nebyly zrovna vlídné. Nebyly většinou vyloženě nepřátelské... ale bylo vidět, že se od ní lidé drží dále. Hlavně tedy civilisté.*
---: ---
Temi: *Temi seděl v knihovně a pečlivě přepisoval svitek. Psal precisně každý znak, a i na ilustracích si dával patřičně záležet. Čas od času odložil štětec a toužebně se zadíval oknem na jasně modrou oblohu venku. Chápal ale, že i tahle činnost má své opodstatnění. Neopisoval totiž jen tak ledajaké svitky. Už měl svoji kopii několika prací o botanice, zoologii a anatomii. Momentálně dokončoval nákres lidské chakrové soustavy. Chvíli ustal v kreslení a zálibně se zadíval na svůj výtvor. Uměl kreslit celkem dobře. Asi i tady hrála vrozená kreativita a výchova klanu Saru svoji roli. Strýček ho poslední dobou nutil trávit v knihovně hodně času. Kompenzoval to potom brutálními fyzickými tréninky, ale i když byl Temi vždycky po takovém tréninku úplně zničený, trénoval rád. Těšilo ho, že se alespoň trochu zlepšuje. Znovu si namočil štětec a dopsal k nákresu popisky. Ne že by se tohle neučili na Akademii, ale jeho strýček měl pocit, že tam teoretické znalosti trochu zanedbávají. Každý takhle opsaný text se Temi musel nazpaměť naučit a potom to doma strýcovi odrecitovat. Pevně doufal, že se mu to v budoucnu někdy bude hodit, protože třeba učení se třiceti druhů pouštních rostlin rostoucích v okolí Suny včetně jejich účinků byla pěkná otrava. Temi dopsal text a začal se balit. Už toho dnes přepsal hodně a strýček byl na misi. I když by se mohlo klidně stát, že by přišel dřív jako minule. Temi proto udělal raději alespoň půlku dřív. Dal si pouzdro se štětcem, lahvičku inkoustu a svoje svitky do tašky a šel vrátit půjčené. Knihovnu měl rád. Bylo tady ticho a klid, všichni ho nechávali na pokoji, a dokonce to vypadalo, že dokonce i knihovnice ho má ráda. Buď o jeho prokletí nevěděla, nebo jí to bylo jedno a Temiho ten důvod vlastně nezajímal. Byl ten typ tichého studenta. Ale jak říkávala babička, „tichá voda břehy mele“. Jako malý to přísloví moc nechápal, ale teď to chápat začínal. Ušklíbl se a vydal se domů. Venku bylo krásně, a tak ani nijak moc nespěchal. Zrovna míjel Akademii, když však uslyšel vzlyky a smích. Nejdřív to chtěl ingorovat a jít prostě dál, ale nakonec mu to nedalo. Jakmile vešel na pozemky Akademie, okamžitě mu bylo jasné, co se děje. Na zemi ležel jeden ze spolužáků jménem Tamaru a několik starších spolužáku do něj za hlasitého smíchu kopalo. Temi si jim stoupl potichu za záda a počkal až si ho všimnou. Jelikož byli jeho spolužáci zaneprázdněni, trvalo to celkem dlouho, než si ho jeden z nich všiml. Ale jakmile ho zahlédl uskočil a vytáhl kunai. Byl to shodou okolností ten spolužák, kterého se mu už párkrát podařilo „omylem“ trefit kunaiem. Byl to právě on, kdo si z Temiho neustále utahoval a otevřeně ho nesnášel.*Copak?*Pronesl tiše Temi. Teď už měl pozornost celého gangu. Temi beze slova vytáhl svůj bleskový kunai, vyhrnul si rukáv a napřáhl ruku. Pak si pomalu zabořil špičku kunaie do středu dlaně a jedním elegantním pohybem si udělal velkou jizvu až nad loket. S požitkem sledoval reakce chlapců. Měli vytřeštěné oči a jeden z nich se dokonce začal klepat. Temi hravě naklonil hlavu a začal si mnout ruce, takže je za chvíli měl celé od krve. Pak se rychle rozeběhl proti vůdci a dlaněmi mu chytil hlavu, takže mu krví umazal tváře. Jeho protivník nevydal ani hlásek a stál tam jako opařený. Temi vyplázl špičku jazyka a pomalu si přejel horní ret. Jeho ruce se zároveň začaly sunout k chlapcovým očím jako by je chtěli vydloubnout z důlků. Téměř labužnicky zblízka pozoroval, jak se jeho oběť třese a oči má vytřeštěné tak, že by mu mohly vypadnout i bez Temiho pomoci. Přitlačil, ale na poslední chvíli se mu místo toho naklonil k uchu a něco zašetpal. Pak odskočil do zadu a usmíval se jako by nechumelilo. Chlapec na něj chvíli nevěřícně zíral a pak vzal nohy do zaječích. Tohle Temiho opravdu začínalo bavit. Tamaru na něj jen zíral se strachem v očích. Temi se prostě otočil a šel domů. Neměl důvod mu pomáhat. Ani Tamaru se k němu nikdy nechoval přátelsky. Přehodil si tašku na druhé rameno a s úsměvem na rtech kráčel k domovu.*
---: ---
Kioshiki: *Dnes bylo pěkně, ale nebylo nechutné horko. Tím pádem mohl Kioshiki bez starostí jít ven s kamarády hned, jak skončila akademie. Měl tři dobré kamarády, kteří s ním chodili do třídy - sebevědomého Chika, ukecanou Hanako a šprtku Mayu. Kioshiki plnil takovou tu roli opatrného člena skupiny, protože se nerad dostával do problémů. Tak či tak to byl právě on, kdo měl nejvíce průšvihů, a to zpravidla nechtěně. Byl ještě v tom věku, kdy byl takový ťunťa.* Chiko, Chiko! Kde je ten stánek s čerstvou mugichou? *Zaštěbetala rychle Hanako, načež se i Mayu a Shiki přidali. Nebylo sice obrovské vedro, ale v tomhle klimatu se vždycky našla chuť na studený nápoj.* Přestaň se na mě tak lepit! *Ohnal se Chiko po Hanako, nicméně to myslel spíše ze srandy než aby k ní byl opravdu zlý. Proto se oba po chvilce zasmáli.* On je takový schovaný ve stínu! V uličce naproti tomu obchodu s nářadím. *Shiki začal přikyvovat, jelikož si uvědomil, že už tento stánek viděl.* Je tam hrozně hodný pán! Někdy mi mugichu udělá i zadarmo, protože se zná s mámou a kupuje od ní čaj. *Řekl nadšeně, Mayu se usmějíc.* Moji rodiče taky kupují z vašeho obchodu čaj... mám ho ráda, tak mi táta vždycky donese můj oblíbený! *Chiko protočil očima.* Pojďte, šneci! *Ušklíbl se, rozběhnouc se do jedné z ulic. Kioshiki se energicky rozběhl za ním a poté se připojily i holky. Pro každého z nich bylo super, že prostě seděl v partě. Nepanovala tu skoro žádná šikana, která byla mezi dětmi jejich věku dost populární. A nebylo jich málo, ani moc. Čtyři lidé, tak akorát. Proto si Shiki vážil každé sekundy se svými kamarády, kteří mu dělali jeho den o tolik lepším. Sice sem tam nastala nějaká ta hádka nebo menší spor, ale koho to zajímá? Na konci jsou všichni stejně spolu v pohodě. Shiki a Chiko ladně kličkovali mezi kolemjdoucími a za nimi to stejně dobře zvládaly i Hanako a Mayu, které pomalu doháněly kluky. Nestihly to však, protože se k nim dostaly až na konci cesty, kdy Chiko už nadšeně objednával u pana Okamoty čtyři velké sklenice mugichy - osvěžujícího ječmenového čaje, který se v horkých dnech pije ve velkém. Proto tu rozhodně nebyla nouze, že by musel pan Okamota stánek zavřít. Měl naštěstí ještě dostatek pro všechny čtyři. Ani se nenadál a už oba kluci a obě holky usrkávali ze svých sklenic, osvěženě oddechujíc.* Je lepší než ten v láhvi z obchodu! Máma to někdy kupuje, ale tohle mi chutná víc! Úplně miluju studený pití, zvlášť když je takový hor-... *Její rapidní monolog byl přerušen Chikem, který prostě rád Hanako popichoval.* Ticho už, žvanilko! *Hanako ho drcla do ramene, nafouknouc tváře, zatímco se Chiko řehtal nad její reakcí. Mayu se při těchto momentech jen tiše culila a Shiki se často přidával k Chikovi, nicméně ani jemu, ani Hanako to nevadilo. Všichni si prostě jen užívali srandy, i když by sem tam dospělému připadalo, že se ty děti smějí všemu. Netrvalo dlouho a všichni měli už svoje sklenice prázdné, takže si následně svoje pití zaplatili.* Kéž by byl každý hodný jako vy, děti... *Nikdo nevěděl, co říct, nicméně Shiki se slušně a skromně usmál, stejně jako Mayu a Hanako. Chiko se přímo zazubil a po chviličce ticha promluvil k panu Okamotovi.* Zase přijdeme! Máte nejlepší mugichu ve vesnici. *Očividně ho tím potěšil, protože se pán začal rozpačitě smát.* No, to jsem moc rád... příště dostanete slevu! *Všichni včetně Shika se rozjásali, poděkujíc a rozběhnouc se společně někam pryč. V tom bylo to lehké kouzlo - že nevěděli, kam přesně běží, prostě neposlouchali svoji hlavu, ale svoje nohy. Shiki si toho vzájemného spojení se svými kamarády moc vážil, i když se sem tam spíše těšil na svoje sestry doma. Dneska si to však chtěl co nejvíce užít venku. Byl to start dalšího skvělého odpoledne.*
;-;-;-;-: ;-;-;-;-
Sunny: * Sunny mala práve prestávku v akadémii. Sedela na dvorku, avšak nie na lavičke, či tak. Sedela za budovou, opretá o ňu. Pisok jej nevadil, bola na to zvyknutá a úprimne, kedy sa v Sune človek piesku vyhne. Popravde asi nikdy, no. A prečo sedela práve tu, takto sama? No, práve preto, lebo chcela byť sama. Chcela si užívať kľudu samoty, bez ostatných. Veď s nimi bola celý čas vo vnútri. Rada by bola na čerstvom vzduchu sama. Na hodinách lekcie dávala väčšinou pozor, teda, do takej úrovni, ako deti dokážu dávať pozor. Občas bola vyrušená spolužiakom, občas sa zadívala von z okna a občas proste bola myšlienkami inde. Hold, každý máva asi také chvíľe. Nebola si úplne isté, kde sa nachádzajú teraz jej súrodenci. Vedela, že taktiež navštevujú akadémiu. No nebola si istá kde sa nachádzajú teraz o prestávke. Sama pri sebe mala iba taký obedný, či desiatový box. Mala v ňom iba sandwich, so syrom. Celkom jej to chutilo. Držala box v rukách, pričom ruky s boxom mala položené na nohách, ktorá mala pritiahnuté k bruchu. A takto bola opretá o stenu, dívajúc sa do oblakov, do dialky, proste hocikam. Nebola si istá že je ešte dostatočne hladná na to, aby to teraz jedla. Mala mohutné raňajky ráno, ktoré ju dostatočne naplnili. Avšak, deti nepremýšlali takto moc do hĺbky. Preto iba hlavou zamávala sama pre seba na stranu, zľava do prava, na čo následne otvorila onen box. Vytiahla von sandwich, pričom box položila na zem vedľa seba. Kryt dala chrbtom nadol, pričom ho položila na box. To, aby nebol stále zavretý, keby náhodou chcela do neho vrátiť jedlo. Vždy dva kroky dopredu. Alebo skôr zvyk. Kto vie. Užívala si onen syr, ako sa jej roztápal v ústach. Bolo to celkom chutné, mamina rozhodne vedela variť. Zo dvorku počula deti, ako sa hrajú, rozprávajú. Moc ju to úprimne nezaujímalo. Nemalo prečo. To, že bola sama, neznamenalo, že sa cítila osamelo. Iba si užívala chvíle sama. Doma taktiež má svoju vlastnú izbu a je v nej sama. Takže, to že býva sama, jej asi pripomína domov. A domov znamená bezpečie. Coping mechanizmus right here. Pokračovala v jedení sandwicha, pričom očami i pozorovala lietajúcich vtákov. Premýšľala aké by to bolo, keby mohla lietať. Kam by asi išla. Lícka mala napučené, načož v nich bolo až moc jedla a ona miesto toho aby žula, tak premýšľala. Možno nad sprostosťami, ale tak, také sú deti. Nepotrebovala viesť dôležité filozofické myšlienky. Proste, čo videla, to stačilo. A hľa. Nakoniec i ten sandwich zjedla. A než sa naznala, tak ho mala celý v ústach. Začalo sa jej ťažšie žuť, keďže jej ústa boli preplnené. Ale nakoniec to dala, len trebalo viac slín, aby sa to celé 'roztopilo'. Po takomto veľkom kuse sa cítila už extrémne preplnená. Asi jej možno ani nechcelo ísť späť do akadémie, ale vedela že musela. Ľudia jej nevadili, i keď bývala rada sama. Takže sa na akadémie a výuky i tešila. No, box vzala znova do rúk, načož ho zavrela. Učiteľ ich ešte nezavolal, že treba ísť naspäť. Avšak Sunny mala pocit, že vonkajšok jej už stačil. Chytila box do jednej ruky, vstala a následne sa oprášila od piesku. Nebolo to otravné, jak sa mohlo zdať. Znova, bola na to už hold zvyknutá. Pomaly si to zamierila späť do akadémie. Celkom i ignorovala deti na vôkol. Moc ju, akoby, nezaujímali. Nie že by ich nemala rada. Ale necítila sa moc na socializovanie. Sama dosť často nerozprávala. Ano, keby bola vyzvaná na otázku, tak by odpovedala. Ale nebola začiatočníkom konverzácie. Keď došla dnu, tak by iba šla späť ku svojmu miestu, kde by si odložila svoj box, pričom by sa pravdepodobne pripravovala na ďalšiu výuku. *
---: ---
Diamoto: Omlouvám se, Espirit a Kageomi že jsem vstoupil do Vašeho neukončeného rpg.
Rpg: Ukončeno
---: ---
Diamoto: *Dnes se Diamoto velice těšil, jelikož ho čekal další zajímavý den plny dobrodružství a nejrůznějších zážitků na ninjovské akademii kde ho připravovaly na dráhu elitního ninjy aspoň jak sám Diamoto doufal. Proto když ráno vstal tak si šel ještě se slepenýma očima a vyčistit zuby, které už te´d zářily jako perličky a šel se nasnídat. Na snídani si Diamoto udělal, jako vždy jedno ze tří jídel které uměl Diamoto uvařit a tím byla vajičina s cibulkou a malým chlebem který si zároveň Diamoto namazal máslem a uschoval si ho do batohu společně s okurkou, kterou si Diamoto nastrouhal a ještě si vzal jeho oblíbenou ovocnou tyčinku, kterou si včera koupil po cestě domů. Diamoto dokončil své přípravy na cestu a oblékl se do nového oblečení, které mu vypraly v klanové prádelně. Diamoto se dneska těšil i přes to že moc dobře věděl, že dnes bude zkoušení ze zeměpisu. Když došel do akademie přišel do třídy doslova za pět minut dvanáct jelikož se ještě v šatně zakecal s klukama z vedlejší třídy jelikož oni už byly zkoušeni minulý týden právě ze zeměpisu a proto Diamoto z taktických důvodů vyzvídal informace co to jen šlo. Po příchodu do třídy se Diamoto usadil vedle svého kamaráda a spolusedícího kterým byl Nawuke a nachystal si věci do prvního předmětu kterým byl právě zeměpis ze kterého měly být dnes zkoušeni. Když přišel sensei do třídy všichni stichly a jakmile dal sensei pokyn přísnýma očima tak všichni řekly nahlas Dobrý den, senseiiiii! Na to odpověděl sensei Dobrý den třído! a následně se usadil za katedru a hned po něm se usadila i celá třída. Sensei rychle zapsal absenci a hned na to se zeptal jestli je nějaký dobrovolník. Nikdo se nepřihlásil a proto si náhodně vybral tři děti mezi kterými Diamoto nebyl i když byl připraven takřka na každou otázku. Pak skončila hodina a byla přestávka po které následovala hodina matematiky. Děti dostaly za úkol vypočítat několik příkladu které kim sensei zapsal na tabuli, takto počítaly celou hodinu a následně dostaly zbytek příkladů za domácí úkol. Po skončení hodiny následovala krátká přestávka. Další hodinu měly tělocvik a proto se šly převléct do šatny do sportovního oblečení. V tělocvik hrály několik míčových her a pak následovala další hodina tělocviku ve které hlavně posilovaly a pak se po skončení hodiny odebraly do sprch a následně si všichni zašly do akademické jídelny a pak se všichni rozešly domů a Diamoto se ještě zastavil v obchodě a koupil si své oblíbené ovocné tyčinky s jahodovou a jablečnou příchutí.*
Esprit: *Celkem ji překvapilo dívčino nadšení nad Bijuu, i když se to projevilo jen střihnutím jednoho ucha. Bylo někdy až fascinující, jak dovedla flegmaticky reagovat.* Jo, Hakuhyou,* pokývla jen na její otázku, pootevřeným jedním okem ji sledujíc.* Neposlouchá každou konverzaci, no teď hej. Slyší tě a pozdravuje,* odvětila jen popravdě. Ostatně měla družného a mazlivého Bijuu.* A každý vztah je jiný. Protože každý Bijuu je jiný, stejně jako každý Jinchuuriki. Většina Bijuu není moc přátelská. Ani ti nově stvoření ne.* odvětila jí jen. Ostatně věděla o všech Hakuhyových bratrech a sestřičkách, no sestřičky už jaksi povětšinou nežily. Zbývala Niox, která v sobě sice také měla Bijuu, no o tom neměl Hakuhyou ještě důvod mluvit. Nebyl jeho bratr, tak pro něj nebyl natolik důležitý aby o něm Esprit vykládal.*
Kageomi: *Kageomi byla nadšením bez sebe. Už od malička byla fascinována Bijuu a jejich vztahy s lidmi. A teď konečně poznala někoho kdo znal Bijuu z první ruky: Jinchuurikiho.* Naše Kazekage měla...Hakuhyo, že? Ledový démon? To je tak super. *Samým nadšením přestávala dýchat,* Je nějaká možnost ho pozdravit nebo poslouchá každou konverzaci? V knihovně nemůžu najít skoro žádné věci o tom jak funguje vztah Jinchuurikiho s Bijuu.
Esprit: Jo jsem,*odvětila jen na její otázku či je Jinchuuriki. Trošku překvapeně otevřela jedno oko při lavině jejích otázek. Váhala s odpovědí. No nakonec si řekla, že proč ne.* Čtyřocasý. I když to není Yonbi ze základní devítky,* odvětila jí jen poklidně.* A jo mluvím. Je to stejný Bijuu, kterého měla naše poslední Kazekage Kirra Taranchura.* pokračovala v odpovídání. Ostatně o Kirre toho od Hakuhya celkem dost věděla.* A pečeť? Hmm to asi ne. Ale nevadí mi, že se ptáš,*odvětila jí jen s úškrnem.*
Kageomi: *Zrovna pila, když Esprit řekla že má Bijuu. Voda jí zaskočila a na chvíli se rozkuckala.* Ty jsi Jinchuuriki? Kolika ocasýho máš démona? Mluvíš s ním? Mohla bych vidět pečeť? *Oči se jí s každou otázkou rozšířily. Pak se ale zarazila,* Promiň. Nechala jsem se trochu unést... Asi to nemáš lehký, když se tě všichni straní. Ale alespoň máš sourozence.
Esprit: Nohu? Ne, ale na to se zeptej spíše ostatních. Mají obavy z mého Bijuu, i když sestra je na tom hůž v tomto,* pokrčila nad její otázkou jen rameny, opříc se zády o pískovcovou stěnu. Zavřela poklidně oči a stáhla uši dozadu. Fakt, že byla z rodiny plné půlkoček - tedy, že všichni měli kočičí uši a někteří i zvyky a že byla ze šesti dětí a navíc Jinchuuriki ji nedělalo moc populární. No netrápilo ji to. Díky zavřeným očím si nevšimla ani nabízené vody.*
Kageomi: Proč by se mi mělo něco stát? Chceš mi nastavit nohu, až budu vstávat? *pokusila se o vtip, ale hned toho litovala. Esprit nevypadala, že by měla náladu na hloupé vtipy.* Chtěla bych ti poděkovat za pomoc při testu. Tenhle jsem zrovna potřebovala splnit a nebyla jsem si jistá jestli mi stačí jenom to co jsem napsala, *usmála se, vyndala ze své tažky lahev s vodou a gestem Esprit nabídla.*
Esprit: Kamarádama? Přežitek, který nevedu,* odvětila jen s nezájmem a pokrčením ramen.* A nikdo ze sourozenců tu také není,* dodala, střihnouc jedním uchem zatímco druhé zůstávalo vztyčené.* Sednou si můžu, pokud nemáš strach, že se ti něco stane. I když hlad nemám a jídlo mám stejně ve třídě,* pokračovala v odpovědích na její otázky či slova, usadíc s krátce na to na lavičku.*
Kageomi: Ano, mávala, *řekla. Břicho se jí přestalo svírat a a nejistota trochu ustoupila.* Nechtěla by sis přisednout a třeba si...um...dát svačinu nebo tak? Teda pokud nejdeš za svýma kamarádama, *chtěla se pousmát, ale pro změnu ji přepadla lehká nervozita. Neumí moc mluvit s lidmi natož s vrstevníky, a tak se snažila chytit všeho co ji napadlo. Naštěstí byla velká přestávka, a tak se svačina zdála být dobrým návrhem.
Esprit: *Během chůze si všimla, že ji dívka sleduje.* "Hmm, možná jsi měl pravdu a opravdu to bylo na mě"* pomyslela si jen zamyšleně, podotýkajíc to však i k Hakuhyovi, který se tomu tiše zasmál. Měla celkem štěstí, že měla tak příjemného a přátelského Bijuu. A také chytrého a férového. Nakonec tedy stočila své kroky směrem k dívce před kterou se zastavila, vystrčila jeden bok na stranu a založila si nad ním ruku.* Mávalas na mě?* optala se napřímo a bez dalších cavyků. Chovala se sebevědomě, ostatně neměla důvod se chovat jinak.*
Kageomi: *Esprit se rozešla jejím směrem, ale nijak nereagovala na zamávání.* "Jde za mnou nebo si jde sednou do stínu jako ostatní? Mám ji oslovit až bude procházet? Taky by si mě ani nemusela všimnout. Počkám jestli jde vůbec ke mně." *Pár lidí si nejspíš všimlo jak mávala a teď se na ní dívají. Žaludek se jí v břiše svíjel a její nejistota rostla s každým Espritiným krokem*
Esprit: *Všimla si té dívky, které radila při testu i to, že mává. No neměla důvod si myslet, že to bylo na ni. Jediní, kdo na ni takto mávali byli její sourozenci. Nikoho z nich tu neviděla, no to ji nepřekvapovalo. Asi byli ve třídě, přeci jen venku bylo jako vždy teplo k padnutí. Chyběl jí tu nějaký strom do jehož koruny by mohla zalézt. Povzdechla si a střihla uchem.* "Myslím, že mává na tebe,"* podotkl jenHakuhyou v její hlavě, což ji celkem překvapilo. No v jejím výrazu to vidět jaksi nebylo. Odvětila mu jen pochybovačným zamrčením, no přesto se vydala dívčiným směrem. Chtěla jít teď do stínu.*
Kageomi: *Z myšlenek ji vytrhla tlumená rána. Otevřela oči aby se podívala co se stalo, když uviděla Esprit jak se zvedá ze země pod oknem. Usmála se a zamávala na ní.* "Třeba by si ke mně mohla přisendout. Konečně bych si měla s kým povídat. Přece by mi jinak nepomáhala, ne?" *pomyslela si a při pomyšlení na to, že by se z ní stal jenom další člověk, který by se jí vyhýbal, se jí sevřel žaludek.
Esprit: *Sice ji učitel vzbudil, no neobtěžovala se použít dveře jako ostatní. Místo toho přešla k oknu a vyskočila si na parapet. Byla dost zručná na to aby z něj mohla vyskočit, zvlášť, když budova nebyla zrovna vysoká a měli třídu nízko. Dopadla do čupu jako kočka, následně se postavíc a protáhnouc. Ignorovala některé spolužáky, kteří se na ni, nebo spíše jejím směrem mračili. Věci si nechala ve třídě, přeci jen ještě nebyla obědovka jen velká přestávka a ona neměla hlad.*
Kageomi: *Vyšla na dvůr a zamířila ke své oblíbené lavičce. Všichni se jí vždycky trochu stranili a tak měla jistotu, že její lavička bude neobsazená. Lehla si na ní a zavřela oči* "Měla jsem štěstí, že mi pomohla. Třeba jsem konečně našla někoho, s kým bych se mohla začít bavit," *pomyslela si, ale stejně v to moc nevěřila. Do konce výuky jí zbývalo ještě pár předmětů a při této myšlence se lehce zamračila.*
Esprit: *Přemýšlela, proč vlastně té holčině pomohla v testu. Co když patřila mezi ty, kvůli kterým nechtěla její sestra příliš chodit do Akademie? Nevěděla, no už to bylo jedno ne? Místo úvah tedy opustila své místo a odnesla svůj test, zatímco se během chůze protahovala. Následně se jen vrátila na místo a čekala až dopíší a odevzdá zbytek. No jaksi stihla během těch pár minut usnout, takže ji probudil až učitel, když byl zbytek třídy pryč. Následovala je*
Kageomi: *Papírek ji přistála v klíně. Nikdo si ho nevšiml, protože Esprit chytře odvedla pozornost vlaštovkou, kterou hodila drůhým směrem než seděla. Do konce testu jí zbývalo už jenom pár minut. Rozložila si papírek pod ruku a začala z něho horlivě opisovat.* Dopište větu a začněte odevzdávat, *zvolal učitel,* tak, že vstanete a donesete mi je na stůl, *a podíval se přímo na Esprit. Pár lidí ve třídě se pousmálo.* "Nestíhám to. Nemůžu to stihnout." *Začala panikařit. Její písmo se pomalu blížilo k nečitelnosti, ale naštěstí zvládla dopsat i poslední odpověď. Sbalila si své věci, odevzdala test a vyběhla ze třídy. Ve dveřích se ale zastavila, otočila na Esprit a usmála se,* "Děkuju."
Esprit: *I při skládání vlaštovky po očku sledovala dívku. Na její jméno si jaksi nemohla ani vzpomenou jelikož ji ostatní děti povětšinou nezajímali a oni se nezajímali o ni. Jakožto z Jinchuuriki z ní měli strach a navíc byla ve třídě jedna z nejstarších, ne li úplně. Hold tak to dopadá, když nastoupíte na Akademii stejně jako vaši mladší sourozenci. Proto si i všimla, které otázky dívka ukázala. Vzala jiný papír ze kterého si potichu kousek utrhla. Hakuhyou trošku nesouhlasně přihlížel, jak na papírek píše vždy číslo otázky a k němu řešení. Dávala si pozor aby to nebylo totožné jako to její. Nebyla tak hloupá aby od sebe nechala někoho bezmyšlenkovitě opisovat. Poté jen zmuchlala papír do kuličky, připravíc si ho do dlaně. Do druhé ruky uchopila vlaštovku, kterou hodila směrem ke katedře a když se po vlaštovce učitel překvapeně otočil, tak hodila papírovou kuličku dívce do klína.* Esprit!* okřikl jí jen učitel na což se dívka uškrnula.* Sensei, chcete takto poslat i můj test?*optala se jen zvědavě, ponechávajíc si však znuděný výraz.* Nebo můžu jít spát?*dodala vzápětí se zazívnutím, což vyvolalo ve třídě tichou vlnu šumu a smíchu.*
Kageomi: *Kámen jí spadl ze srdce. Pokazila totiž tolik testů, že už si další špatnou známku nemohla dovolit. Tužkou poklepala na pět otázek a hodila zoufalý pohled směrem ke své spolužačce.* "Doufám, že si nás nikdo nevšimne." *Opatrně zvedla hlavu a jenom pro jistotu se podívala po místnosti. Pár lidí se zoufale dívalo po zdech, ale většina seděla a snažila se dopsat co nejvíc věcí šlo.* "Hlavně ať si pospíší jinak budu mít veliký problém."
Esprit: *Stejně jako vždy se nudila. Zařínala už přemýšlet i o šlofíku, no to už na ní mluvila, nebo spíše šeptala jedna spoluřačka. Trošku ji to překvapilo. Málokdy na ni někdo mluvil, přeci jen bylo v Akademii několik tříd, kdy se žáci mísili - ostatně proto někdy měla v třídě nějakého sourozence a jindy zase ne. Dnes tu nebyl nikdo. I když měla dojem, že tu měla být Kirie minimálně... V duchu se nad tím zamračila, no více se tím teď nezabývala. Místo toho střihla svým kočičím uchem směrem k dívce, kouknouc pohledem i po učiteli, který cosi luštil v třídní knize.* Co potřebuješ?* sykla jí jen nazpátek. Možno se nějakým podvůdkem na chvíli zabaví. A alespoň bude mít důvod trošku vzbudit rozruch. Pohledem spočinula na těch pár prázdných papírech, které měla na lavici, jeden z nich začíc skládat do podoby vlaštovky. Ucho přitom měla natočené dívčiným směrem.*
Kageomi: *Dí­vala se na pĂísemku. Do konce zbívalo asi deset minut a ona nevěděla ani polovinu otázek. Zoufale se rozhlídla po místnosti.* "Musím někoho nají­t. Někoho kdo mi poradĂí..." *Najednou si všimla, že Esprit má už vžechny otázky hotové a okraje papí­ru zaplněné malůvkami.* "Třeba by mi mohla poradit" *Zavrtěla sebou aby upoutala pozornost a zašeptala:* Psst, pomohla bys mi prosím?
Kageomi: *D
Esprit: *Znuděně zírala na papír před sebou. Na papíře byl seznam otázek, které měli za úkol zodpovědět. A že to bylo písemka? No, nevadí. Nikterak se jí do toho nechtělom no nakonec vzala tužku a začala psát. Když něco náhodou nevěděla, tak jí většinou nasměroval Hakuhyou, no přímou odpověď jí neříkal. Nebylo by to vůči ostatním spravedlivé a i tyto jeho usměrňovací rady dávaly Esprit jistou výhodu. Ne, že by ji to vadilo a ne, že by to nějak extra potřebovala. Stejn otázky měla hotové během chvilky a poté si po papíře kreslila, zatímco ostatní psali.*
---: --- Konec ;)
Suijun: *Zdá se, že Esprit se nějak nepřidala a tak Suijun dálm už jen mlčky dojídá svou vlastní porci. S pokývnutím si vezme svou misku. Přeci jen se s jídlem úmyslně loudá.* Tak se mějte... *Zamává jim na rozloučenou nenadšeně. Přesto se poctivě usmívá. Jí samotné se do třídy nechce. Ale nakonec se rozhodne tam zamířit. Třebas jí tentokrát holky pustí k oknu, aby jí prohřálo sluníčko. Rozhlédne se. Hodlá jít dovnitř, až jako poslední. Představí si ovšem prostor před sebou, jako vyprahlé, opuštěné místo, kde si vítr pohrává s vyschlou trávou a široko daleko nikdo není, ani živáčka, žádná budova. Zhluboka se nadechne, když upustí od představ, aby věnovala pozornost více svému opravdovému okolí.*
Esprit: *Na poznámku Sui nic neřekne. Ironicky si situaci více užívá Hakuhyou, který byl vždy hravější a tak trošku i mazlivější než Esprit, no do dětského rozhovoru nijak v dívčině hlavě nezasahuje. Jen pobaveně naslouchá. Esprit se jen uškrne odpovědi sestry na bratrovu otázku, no nekomentuj to. Odloží svou krabičku na tu Ruriho ještě předtím než se pustí do jídla. Dojídá jako první, vzápětí se jen zakloníc a zavříc oči. Téměř už by usla nebýt Ruriho vyhlášení. To jen otevřela jedno oko, hodíc ho po něm. Jejich debaty o škole se neúčastnila, přišlo jí to jako zbytečná námaha navíc. Lemrizmus power vážení.* Hmm, takže zpátky do jámy lvové?* pomyslela si jen nahlas, pomalu se vyškrábajíc na nohy, že se vrátí zase dovnitř. I když... no nový učitel by si asi všiml, že chybí. Možno se vypaří během hodiny.*
Ruri: * Keď už konečne dopapal tú svoju skvelú ryžu, ktorá pochádzala z juhoafrického kontinentu pestovanej iba na poliach vytvorených zo sĺz černochov, tak len poďakoval za jedlo, ešte raz. * To vôbec nie je pravda! Väčšina výkladov je velmi dobrá, pretože nás toho môže veľmi naučiť! * Prehlásil svoj názor na školu učenie. Znel asi ako šprt, ale to len kvôli tomu, že mu to prišlo ľahké, lebo sa učili easy veci. * Vyzerá to, že už sa ideeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee. * Zakričal, keď uvidel pár detí ako vchádzali dnu. Načasovanie bolo super, dopapali si svoje a mohli ísť. Ruri pre to len vstal a podal misku Sui a ešte raz sa usmial na Esprit, avšak bez nej dnu nechcel ísť, pre to na ňu čakal pri lavičke. *
Suijun: *Pojídání své porce se věnuje celkem dost. A trvá jí to asi o něco déle, než starší sestře. To bude zřejmě tím, že je mladší a menší. Nebo by bylo. Jenže Suijun si to jídlo úmyslně vychutnává a bere jen po troškách. Občas natočí levé ouško po směru něčeho co jí zaujme ze zvuků kolem nich. Hledí před sebe s pravým uchem stočeným k sourozencům.* Jak řekla Esprit. Ruri, mám to co má onee-chan, takže odpověď stačí od jedné. *Pousměje se. Začíná být zas tak nějak zamyšlená a ve svých představách má vzdušné zámky. U ní se fantazii meze jen tak nekladou. Kord pro občasné sny, které jí přijdou tak realistické.* Ve škole to bývá povětšinou nuda. To za okny se vždycky najde něco zajímavého než na tabuli. *Začne mluvit o tom, jak vnímá to docházení na akademii. "Ale občas nějaký ten výklad stojí za pozornost." umlkne a čeká o čem budou povídat sourozenci, pokud se nechytnou tématu co nadhodila.*
Esprit: *S jakousi pohodlností sobě vlastní si odkousla první sousto z rýžové koule. To následovalo další, kdy se dostala i k rybě! Heuréka. Do tváře se jí dostal výraz spokojené kočky. Ale tak co čekat od někoho s kočičíma ušima?* Itadakimasu,* popřála jim jen před tím než se poprvé zakousla, více se jim nevěnujíc. Tedy alespoň ne pohledem. To sledovala ostatní děti na Akademii. Povětšinou tu byla nejstarší, no to mělo i své výhody.* Onigiri. Lososové,* odvětila jen bratrovi aniž by od nádvoří odtrhla zrak. Nečekala, že by tam uviděla Kirie, která jí tu tak nějak scházela asi nejvíc z ostatních sourozenců. No nebyl tu ani nijaký rozruch, takže brzy odtrhla zrak ze scény před sebou a zazubila se na bratra i sestru ve chvíli, kdy měla prázdná ústa a půl rýžové koule pryč.*
Ruri: * Tak nejak dlabal jedlo zo sestrinej misky. Keď už mal nejaký kúsok za sebou, tak len poprial ešte opožděnú dobrú chuť a ďalej to moc neriešil, predsa len, debatovať pri jedle nie je dvakrát najlepšie. Cez to všetko, mu to nedalo a vždy keď v ústach nemal práve porciu jedla - alebo vždy keď tú porciu preglgol, tak sa vypytoval na to, ako to chutí im a podobné veci. * A čo máte vy ? * Spýtal sa ešte s kúskom ryže v pravom kútiku. *
Suijun: *Je ráda za to, že z její obětavosti má Ruri takovou radost. Hřeje jí to u srdíčka, když si všimne, že k ní starší sestra natahuje rýži. Natáhne se tedy a převezme ten dárek do rukou, přičemž se děkovně zakření.* Díky onee-chan. *Poděkuje. Lépe se uvelebí na té lavičce, aby se mohla lépe opřít zády. Prohlíží si jídlo nabídnuté Esprit a přijaté. Je ráda za cokoliv a maso má ráda ať už jde o jakékoliv. Doufá tedy, že tam nebude jenom nějaká zelenina. V její misce jsou plněné vždycky masem, občas jí tam je mámou přidáno i něco navíc, ale když je to bez masa, mívá tendenci to rozdělit po třídě. S chutí se pustí do splnění požadavků svého hladového bříška. Zkusmo ochutnává první sousto. "Ryba!.." víc neváhá.*
Esprit: *Jen pokývlla je bráškovo poděkování, sledujíc ho jak si vzal mašli. Následně jen odložila vlastní krabičku na lavičku vedle Ruriho kde neseděla Suijin a čupla si k bratrově vysypanému obědu, nebo svačině? Nazvěte si to jak chcete pro ni to bylo zkrátka jídlo. A nahrábla ho dlaní zpět do misky. Krom rýže a zeleniny tam samozřejmě mimo jiné byl i písek a kamínky. Tudíž už to jaksi nebylo k jídlu, a tak to vysypala do koše, krabičku si nechajíc u sebe. Tu vezme domů. Sama si vzápětí sedla na lavičku, otevříc svůj oběd kde si vzala jedno Onigiri a druhé nabídla modrovlasé sestře. Nikdy příliš nejedla a svačinu dojídala většinou až po konci vyučování. Náplň v rýžových koulích byla lososová jelikož máma věděla, že má ráda ryby.*
Ruri: * Už už to vyzeralo, že spustí vodopád sĺz, keď v tom Esprit zabránila tejto dosť slanej pohrome. Keď mu podávala mašľu tak nahodil akýsi až moc hyperaktívny úsmev, pričom zcela ignoroval jeho poznámku. Rýchlo si ju vzal a ešte rýchlejšie si ju priložil k vlasom, kam patrila. Avšak, keď dostal aj jedlo od jeho druhej sestry, tak to bol doslova iný vesmír. Pri tejto chvílkovej akcii sa aj ukázalo, že je úplne naviazaný na svoje sestry, čím sa ani moc netajil. * Vďaka Onee-chan! * Nebolo rozpoznatelné, že ktorej z nich to hovorí, tak či tak to vravel obom, takže to bolo jedno. Suijuna miska nebola rovnakej farby ako jeho, ale čo už, aspoň že bola plná jedla, do ktorého sa aj s úsmevom pustil. Vesmír je zas v rovnováhe. *
Suijun: *Vidí, jak se něco ocitlo na zemi a Ruri se pro to shýbá, dokud mu neskončí jeho miska s jídlem na zemi, kde je obohacena hlavně o zrnka písku. Chvíli na tu rýži na zemi jen kouká, mezitím co Esprit naruší její periferní vidění. Ignoruje to, jak zvedá tu mašli, kterou podává Rurimu i s řečí k tomu. Úsměv, který na tu dobu kdesi zmizel, se opět objevuje.*Tady, na! *S úsměvem, dobrovolně nabízí svou porci jídla. Dává mu ji rovnou na klín. Nečeká na to, až si to převezme či zda to odmítne. Však ona si někde jídlo sežene. Stačí někomu nepozornému odněkud vzít jeho. Zasní se nad tím. Může ve třídě někomu ze spolužáků, pokud nesehraje rovnou divadlo či menší dětský obchod, aby jí někdo něco dal dobrovolně. I když na to si u ní ve třídě už dávají tak nějak pozor. "Nejlepší je stejně brát to co je vyložené venku.." odpoutává se ze svých představ.*
Esprit: *Viděla, že na ni Ruri mává a i odkud, no že by kvůli tomu zrychlila krok? Pfff ani ji nehne. Ne, když nemusí. Možno byla na dítě jejího věku až příliš lenošná, ale což. To se přežije. Byla však už jen kousek od lavičky, když se zvedl vítr a bratrovi spadla ta jeho oblíbená mašle. Asi byla oblíbená, jinak by ji nenosil ne? S povzdechem převrátila očima, když si shodil oběd a zohla se pro ten malý a pro ni naprosto bezvýznamný doplněk. Kdyby nevěděla, že je Ruri kluk, tak by ho leckdy asi považovala za děvče. Koneckonců tak i vypadal, nejen se tak choval. Asi z něj jednou vyroste tranzvestita, kdoví.* Zase brečíš? Však je to jen vysypaný oběd.* Povzdechla si jen, zatímco mu podala mašli.* Čau Sui,* kývla jen na sestru, když se zastavila přd jejich lavičkou.*
Ruri: * Zvedavo sa snažil nakuknúť do misky jeho sestry, aby uvidel, že čo má on a že čo má ona. Sám sa chcel pustiť do jedla, ale chcel počkať Esprit. Z lavičky na ňu mával snažil sa na seba upozorniť čo najviac, aby k ním prišla čo najrýchlejšie. Avšak z ničoho nič zafúkali trochu silnejšie vetry. Nič, prečo by sa umieralo - až na ten smrad - ale jedna vec sa stala...! Zničoho nič kvôli mu kvôli tomu vetru spadla dole mašľa, ktorú mal na vlasoch.* Huh ? * Vietor ju odvial iba asi jeden a pól kroku od neho, takže keby sa zohol tak by na ňu dosiahol. Kvôli tomu sa aj zohol, ale jak sa zohýňal, tak svojím malinkým bruškom potlačil misku ktorú mal na nohách, tá následne na to spadla na zem a vysypala sa z nej všetká ryža, ktorá tam bola. Ruri bol ako ztuhnutý a netrvalo dlho a bolo vidieť, že sa mu začali hrnúť slzy do očí. *
Suijun: *Trhne ušima a ohlédne se. Vždyť slyší známý hlas a své jméno.* Ruri, Esprit.. ! *Odtuší nadšeně. Ve tváři široký úsměv, když se urychleně sbírá ze země z níž bere i svou porci svačiny. Zamíří na onu lavičku, kde si sedne po pravé straně brášky Ruriho. Přeci jen je blíž k tomu místu. Má čas si vybrat. Sváču si odloží na nožky.* Jak se daří? Dělo se u vás ve třídě dnes něco zajímavého? *Vyptává se hned zvědavě. Jelikož zde jsou jen oni dva, zřejmě též nepotkali cestou nikoho dalšího ze sourozenců, jinak by tu nejspíš byli s nimi. Ještě se svačiny nedotkla, protože se nemůže dočkat odpovědí.*
Esprit: *S poklidem se vydala za bratrem. Většinou byla ta klidnější, možno až lenošnější než ostatní sourozenci, no to ji nějak netrápilo. S rukama v kapsách tříštvrťáků a krabičkou pod paží si to zamířila ven. Rozhlédla se po dvoře, no v tu dobu byl Ruri už napůl cesty k jejich modrovlasé, ušaté sestře. Uškrnula se. Hibiki, Nemo a Kirie tu nejsou? Hmm. Nevadí. Alespoň jí tedy ne. Střihla jen ušima, ignorujíc tak nějak okolní děti, které se od ní stáhli a zamířila k sourozencům. Že by někdy někoho šikanovala? Ne, ale většina dětí se jí raději klidila z cesty. A jí to nevadilo.*
Ruri: * S úsmevom nasledoval Esprit a tešil sa na sváču v miske. Premýšľal, že čo by to mohlo dneska byť. Keď sa dostali von z akadémie, tak sa len porozhliadal, či neuvidí niekoho z rodiny a hľa! Suijun si to tam rozdávala s jedlom ako prvá. Hneď za ňou s trocha väčšou hlasitosťou v nóte vykríkol. * Suijun-chán * Rozbehol sa s úsmevom rovno k nej, pričom nechával za sebou Esprit. Nebral to tak, že by jednu vymenil za druhú - práve naopak, chcel, aby boli všetci po kope. Keď k nej pribehol, tak urobil ešte ďalších pár krokov než sa dostavil na lavičku, kde si sadol do stredu. Usmial sa, položil si misku na oboje kolená a pobúchal rukami na dve miesta vedľa seba, čím naznačil aby jeho sestry prišli k nemu. Sedel tam ako naspeedovaná veverička a očakával ich. Nikto nevie, či preto, že sa na nich tešil, alebo len chcel jesť. *
Suijun: *Oblečená je v soupravě trička s krátkými rukávy a též lehkých kalhot. Obojí má modrou barvu, jako má i její obočí, barva očí, vlasů i se srstí velkých kočičích uší. Prostě modrý komplet. Misku s jídlem má položenou na zemi před sebou, zatímco se ohřívá na sluníčku s nadšeným výrazem ve tváři. Občas trhne jedním nebo druhým uchem před hlukem ostatních dětí, užívajících si přestávku. Chystá se zrovna teprv začít svačit. Během toho samozřejmě pomyslí i na své sourozence v akademii.*
Esprit: *Na jeho poznámku se jen zašklebila. Well, tohle se jí příliš nepovedlo.* To ti příliš nedoporočuju,* podotkla však jen, více se tím však nezabývajíc. Ostatně proč taky? Nijak ji netrápilo, že bratrova nádobka byla růžová. Ona ji měla tmavě fialovou. Tak tmavě, že nebyla ani malinko půhledná a nepropouštěla světlo. Na jeho žádost, nebo otázku? V podstatě to i to jen se zazubením přikývla. Nerada seděla ve třídě. Raz i jednou utekla oknem na střechu, když učitel nedával pozor. Ani si toho ten den nevšiml jelikož s tam dva kloučci poprali a strhli na sebe pozornost.* Půjdeme ven. Možno tam bude někdo z ostatních,* pokývla jen. Sebrala tedy svou svačinu, zamíříc ke dveřím. Nepochybovala o tom, že se jí během chvíle pověsí bratr na paty.*
Ruri: Ó, veľmi pekné. * Poznamenal ešte predtým na obrázok. * Až vyrastiem, tak presne toto sa tiež budem učiť robiť na hodinách.. * Páčila sa mu tá predstava. Kresliť si mačky - zvieratá s ktorými boli fyzicky spojený a možno aj trocha psychicky, kto vie. Keď však vytiahla jedlo.........Tak to bol teda iný vesmír! Jeho nádoba bola ako inak ružová. Mal celkom rád túto farbu, dalo by sa povedať, že je jeho najobľúbenejšia. Ďalší fakt, za ktorý mohol byť vyhadzovaný z 'mužskej' spoločnosti, do ktorej aj tak nikdy nechcel vstupovať, takže mu to bolo prakticky jedno. Vzal si od sestričky jedlo, do ktorého sa plánoval pustiť, avšak zrejme nie tu. No, mohli to jesť aj tu, ale Ruri by zrejme musel sedieť pri druhej lavici a on mal rád, keď sedával so sestrami na lavičke vonku. Teraz mali aj tak veľkú prestávku, takže to bolo jedno a mali výhodu, že ich akadémia si mohli vybrať či zostanú vnútri, alebo vonku. Preto aj hneď prišlo to, čo prišlo. * Esprit, že sa ideme najesť von ? Prosím prosím prosím. * S tvárou 'smutnej mačky' prosil svoju sestru. Dúfal, že odpovie pozitívne, už len z vyššie predložených faktorov. Ale keby mali jesť aj vnútri, tak by sa svet nezrútil, len by nebol dvakrát nadšený. Čo tiež nie je pre zmenu zlé. *
Esprit: Hai, hai, *odmávla jen až flegmaticky jeho oslovení, trpělivě vyschýchajíc jeho výklad, který si odnesl z hodiny. Nikdy jí to nevadilo, zvlášť když to bylo takové malé shrnutí celé hodiny. A když se jich učitel někdy náhodou ptal, co dělali předtím? Super odpověď pak. Na jeho odpověď se však zasekla. Nechtěla dávat mladšímu bratrovi špatný příklad.* Já už to znám. Ale dívej, co jsem nakreslila* zazubila se na něj jen s jakousi dětskou výmluvností. No na jeho otázku pokývla. Většinou brávala oběd Rurimu ona, no ne vždy. Záleželo, kdo přišel první doma do kuchyně.* Jo, mám* pokývla jen, natáhnouc se pro tašku přes rameno odkud vylovila krabičku se svačinou, která podala Rurimu. Každý měl svou krabičku aby si je navzájem nekradli jelikož každý měl jinou svačinu. Měli fajn mámu, která věděla, co má které dítě rádo..*
Ruri: Onee-chan, nee-chan- * Zopakoval ešte asi dva krát, v celom tom hluku. Začal jej len popisovať veci, ktoré si zapamätal z výuky. Nemal tušenia, že ona to už dávno vedela, ale čo vedel bolo to, že bude s ním zdielať jeho radosť. Robil to vždy. Vždy chodil za sestrami, ktoré boli vždy staršie než on. Tak nejak sa v nich videl, ako by si chcel povedať "keď vyrastiem, chcem byť ako ony" avšak to nemohol, kvôli jeho pohlaviu ktoré mu hovorilo inak. * A čo si sa naučila z toho ty ? * Bol celkom usmievavý a najradšej čo by urobil bolo to, že by sa zabalil do jemného objatia svojej sestry. * A máš jedlo ? O.O * Pohol jemne svojimi mačacími uškami v smere Esprit a očakával odpoveď. Skoro vždy mu taktiež nosili jedlo jeho sestry, keďže boli staršie a matka vedela, že im by tú svačinu neukradli, ale Rurimu mohli. Pár krát ju doniesol on, ale to už bolo dávno. Inak ju nosí aj jeho mladší brat, ktorý je naopak od neho celkom malý, ale drzý, čo si Ruri snáď nikdy nedovolil. *
Esprit: *Byla zrovna hotová se svou kresbou chibi kočky, když se ozval zvonek ohlašující konec hodiny. Nedalo by se říci, že by v hodině nikdy nedávala pozor, no dřív se učila doma a když viděla, že se bere něco co už zná, tak nač dávat pozor. Místo toho vždy ležella napůl na lavici, kočičí ouška schlíplá na strany a s tužkou v ruce. Když neměla papír, tak si čárala na lavici. Párkrát dokonce v hodině usnula za což ji učitelé napomínali, ale jlikož měla vždy ty nejlepší známky, tak se trestům zdárně vyhýbala. Každopádně když se ozval zvonek tak jen střihla ušima a líně jako kočka se se zívnutím protáhla. Samozřejmě věděla o Rurim, který byl ve třídě také, no narozdíl od ní nebyl až v poslední lavici kde se dalo nejlépe ulejvat. Během přestávky nikdy nemohla spát. Na to tu bylo moc hlučno.* Hmm?* zamrmlala jen, když se před ní objevil její mladší bratříček. Znala ho a už si zvykla, že se občas - často - chová jako přívěsek. No zatím byla naštěstí ve věku, kdy jí to moc nevadilo. Ji si nikdo nikdy nedovolil shikanovat. Spíše se jí báli. Nebylo žádným tajemstvím, že je Jinchuurikim Hakuhya a i když ten nebyl agresivní, tak kdo ví jak to doopravdy je, že?* Copa?* optala se jen brášky, když se objevil u její lavice, promnouc si rozespale oči.*
Ruri: * Po dobe bol zas v akadémii a s usmievavou tvárou - narozdiel od dosť jeho súrodencov - sledoval výklad učiteľa. Mál väčšinu učiteľov rád, pretože tí sa mu nemohli smiať a tí ho nemohli šikanovať. Momentálne bol v triede s jeho sestričkou Espirt. Zdalo sa mu, že sa mu vždy každý deň striedajú súrodenci, ale bol za to aj rád. Nevie si predstaviť deň, kedy by zazvonilo na prestávku a on nemohol pribehnúť k svojmu súrodencovi, zväčša k sestrám. A dôvod ? Zrejme jeho strach. Strach z rovnakého pohlavia, akého bol on. Väčšina chalanov z jeho triedy boli toho bojového typu, ktorý sa cez prestávky hrali na silnejších shinobi vo vesnici a akoby proti sebe bojovali. On to nikdy nerobil a nikdy by asi nechce. Hold vplyv päť žien v rodine urobí svoje. Síce mal mladšieho brata, ale bol presvedčený, že i ten by mu dokázal ublížiť viac, než on jemu. Jeho prirodzená taktika vzdať sa, keď sa do neho niekto navážal fungovala perfektně. Onedlho zazvonilo na prestávku, pričom učiteľ ukončil výuku a všetko sa to tam začalo hemžiť, no malý Ruri si to vybral s presnosťou za jednou osobou. * Onee-chan! * Kričal priam na celú triedu, ale tamto bolo jedno, keďže vtedy kričal každý jeden. Rozutekal sa rovno za jeho staršou sestrou Esprit. *
Esprit: *S trošku znuděným výrazem sledovala výklad učitele. Opravdu ji občas trošku iritovalo, že nemohla jít na Akademii dřív jak její mladší sourozenci. Jako jo, pomáhat doma bylo důležité no odtud potud. Vždyť kvůli tomu upadá její kariéra Shinobi! Tedy... Ne, že by někdy v tomto měla nějaké velké cíle, no chtěla být schopná ochránit rodinu. A také ovládnout Hakuhyovu sílu.* \"Nebuď netrpělivá\"* pokáral ji při těchto myšlenkách vždy malý Bijuu a ona mu vyplázla v duchu jazyk. Áno byla chytrá, no stále dětská. Dosti změna pro Hakuhya, který několik desítek let byl zapečetěný ve své milované sestřičce Kirre, která před pár lety zemřela. Stále se mu po ní stýskalo, no bral to tak, že život jde dál. Bude mít ještě hodně Jinchuuriki, no na svého prvního nikdy nezapomene. Ostatně jak by moh zapomenout na svou rodinu? Nejen Kirru, ale i další Bijuu a sestřičky. A jejich otce. Toho už také dlouho neviděl. No nebyl natolik sentimentální aby si z toho věšel hlavu. Nevnímala už příliš okolní třídu, začínajíc si kreslit na kousek papíru. Tříd bylo naštěstí několik a dělily se podle učitele. Někdy měla ve třídě snad všechny své sourozence jindy jen jednoho nebo dva. No vždy tu nějaký byl. Přeci jen byla z šesti dětí.*
[I0---:: ---0I]
Takashi: *I když se opravdu rád učil novým věcem a vše ho zajímalo, nudné sezení v lavicích akademie se mu vůbec nelíbilo. Jediné, co mohl dělat bylo sezení, poslouchání, pamatování si a občas nějaké to předvedení svých dovedností. Občas sice rád nic nedělal, občas se rád vytahoval tím, co umí, a tak dále, ale sezení v akademii mu nepřišlo moc užitečné. Tedy až na to, že se po jejím dokončení stane Geninem. To byla asi ta jediná věc, která Takashiho nutila do akademie chodit. Sice ho k tomu občas musel nutit i Satoru, ale jeho nikdy nebral moc vážně. Když konečně výuka skončila, šťastně se odlepil ze židle a vyběhl ven. Sešel se tam se svými přáteli. Na dnešek měli dohodnuto, že si něco zahrají. Domluvili se na schovávané. Tentokrát měl pikat Takashi. Začal počítat před akademií. Jeho spolužáci se měli poschovávat někde kolem, ale ne zase moc daleko, aby pak Takashi nemusel běhat kdo ví kam. Když konečně dopočítal a otevřel oči, dal se do hledání. Obešel celou akademii, ale nikde nikdo. Pak se šel podívat dovnitř. Nemyslel si, že by se někdo z jeho přátel šel schovat do té budovy. Nakonec tam ale jednoho spolužáka našel na záchodech. Ten to s trochu naštvaným výrazem okomentoval tak, že musel na malou. Pak zase vyběhl z akademie. Jak tak běžel, tak si všiml, že opodál někdo stojí a sleduje ho. Když vyběhl před akademii, zaregistroval známou barvu vlasů a brýle, které seděly jeho adoptivnímu otci na nose. Už už na něj chtěl ukázat křivý obličej, ale přišlo mu, že se usmívá.* “Cože? Byl to opravdu úsměv, to přece není možný. Že by byl rád, že mě vidí šťastnýho?” *Pomyslel si a úplně zapomněl, že tu má rozehranou hru. Satoru po chvíli odešel, ale Takashi se u toho ještě musel trochu pozastavit.* “Nikdy dříve jsem ho nepotkal, že by se na mě díval, jak si hraju s přáteli, natož aby se přitom usmíval. Že by mu přece jen záleželo na mém štěstí. Že by nebyl nakonec tak špatný? Nebo si možná chce jen zpravit reputaci jako otec.” *Z přemýšlení ho probral až spolužák, který byl nalezen jako první.* Hele, jestli je chceš najít, měl by sis pohnout. *Řekl mu a dal si ruku v bok. Pak se posadil na zem a čekal, jestli Takashi ještě někoho najde.* Jo, jasně. *Zasmál se Takashi a prohrábl si vlasy na hlavě. Pak se rozeběhl do ulic a díval se do každého možného kouta, kde by se mohl někdo schovávat. Dalšího spolužáka pak našel, jak se nenápadně snažil schovat mezi lidi, co postávali u jednoho obchodu. Kenji by ho byl ani nenašel, kdyby jeden člověk náhle od obchodu neodešel.* Mám tě. *Zavolal na spolužáka a zatahal ho za rukáv. Další nalezený jen trochu nadskočil, protože nečekal, že bude vůbec nalezen. Pak se vrátil zpět k akademii a hodil řeč s tím, co ho Takashi už našel. Takashi takhle ještě pobíhal mezi uličkami své domovské vesnice a hledal své spolužáky. Postupně ty dva zbývající našel. Byl už z toho celkem uběhaný, takže se vrátil zpět k akademii, kde už byl svými kamarády očekáván. Rozdělili se o sladkosti a při tom si povídali. Když se jeden chlapec začal tak trochu vychloubat svými rodiči, Takashimu to bylo líto. On své vlastní už neměl, měl jen někoho, kdo se o něj staral, aby nemusel do sirotčince. Tak se zahleděl smutně do země. Věděl, že jeho rodiče také vykonali spoustu věcí a že zemřeli na misi pro svou vesnici, ale pořád tu byl onen fakt, že už tu pro svého syna nebyli.* Hele, Takashi, to byl tvůj nový táta, že? *Optal se Hikaru, spolužák, který byl nalezen jako první.* Jo, to byl. *Odpověděl mu Takashi.* Přišel se na tebe podívat, to můj táta je věčně pořád někde na misích, máš celkem štěstí. *Řekl mi Hikaru. Takashi by tomu rád věřil, ale Satorua znal lépe, než jeho spolužáci. Měl už o něm za ten rok celkem slušnou představu, takže jediný den tu jeho představu nedokázal obrátit.* No nic hoši, já už asi vyrazím domů. *Řekl svým přátelům, zvedl s ze země a oprášil si oblečení od písku. Pak se rozeběhl směrem ke svému domu. Ještě než se jim úplně ztratil z dohledu, tak jim na rozloučenou zamával. Byl celkem zvědavý, jak se bude Satoru tvářit, až dorazí domů.* “Mohl by se pořád usmívat, ale moc tomu nevěřím.” *Pomyslel si a vzal za kliku domu.*
-----: I-----I
Katsu: *Opierala sa o lavicu a unudene sa dívala na dvoch kričiacich chlapcov v triede. Vážne ju to na Akadémii nebavilo. Príliš dlho musela sedieť na jednom mieste a tváriť sa, že počúva nejakého starého páprdu. Vzdychla a zívla si. Mala kopu energie, ktorú by veľmi rada dávala von. Nie aby ju dusila v sebe, ako musela robiť tak veľa hodín na Akadémii. Keďže mali zrovna voľnú hodinu, nudila sa ešte viac. Preto sa rozhodla, že sa nejako zabaví. Poriadne sa sústredila a jej oči nabrali načervenalý nádych. Zamračila sa, ako mávala vo zvyku, keď videla konečne zreteľne ľudské aury vôkol seba. Zatriasla trocha hlavou, aby jej vlasy spadli do tváre. Nechcela, aby niekto videl jej červené oči. Nie že by sa za ne hanbila, ale nechcela počúvať tie otázky a prípadné urážky zo strachu... Zahľadela sa na dvoch chlapcov, ktorých sledovala už predtým. Pousmiala sa. Takto boli omnoho zaujímavejší. Sledovala toho vľavo, mohutného blonďáka. Jeho najrozšírenejšia farba aury bola červená až oranžová, čo znamenalo, že je agresívny neurotik. Takto postupne Katsu spoznávala základné typy ľudí. Šlo jej to celkom dobre, dokázala si to určiť i sama, pretože navonok videla správanie ľudí a postupne si to spájala s farbou ich aury. Nebolo to príliš náročné. Sledovala, ako blonďák zaťal päsť a načiahol sa rukou. Katsu prekvapene rozšírila oči.* „Vážne ho udrie?“* preblesklo jej hlavou. Chlapec oproti nemu bol nižší a vyzeral celkom slabo, ale tvár mal odhodlanú. Jeho aura však bola hlavne modrá.* „Prečo je tak smutný?“* pomyslela si. Chlapec bol naozaj vnútri veľmi veľmi smutný. Doma mal rodinné problémy a trpel tým, ale skrýval to. No to už Katsu nevedela. Sledovala blonďáka, ako udrel svojho kamaráta a hnedovlasý odletel pár metrov a vrazil do steny.* Ty krysa! Sľúbil si, že to Anko nepovieš!* zakričal blonďák a hnedovlasý sa snažil postaviť sa. No blond mu nedal šancu.* Nesnaž sa ani postaviť Shido!*zahučal blonďák, na čo k nemu priskočil a nohou ho zašliapol k zemi.* Ale Kuro...* zamrnčal Shido, na čo sa Kuro ešte viac nahneval a pritlačil nohou. Shido zakašľal. Ostatní len nemo sledovali, čo sa tam vpredu deje. Dvere boli zatvorené, takže senseiovia to nemohli počuť. Katsu párkrát zamrkala.* „Možno by som mala niečo urobiť... zastaviť ich.“* pomyslela si a postavila sa. Kuro chytil Shida za golier a jemne ho zdvihol.* Zradil si ma! Zaplatíš za to, po vyučovaní sa máš na čo tešiť.* zavrčal a hodil ho späť na zem, na čo vyšiel z triedy a zabuchol dvere. Katsu sa zamračila ešte viac a podišla k hnedovlasému chlapcovi, ktorý sa s aukaním posadil. Nechápala, prečo nikto nezasiahol. Pozrela sa smerom do triedy. Videla tie vydesené, bojazlivé detské pohľady. Nikto s tým nič nechcel mať. Zaťala zuby.* Si v poriadku?* pozrela znova na Shida, ktorý len slabo prikývol a posnažil sa postaviť. Katsu ho podprela.* Neboj sa... Po-Postarám sa o to, aby sa ti nič nestalo.* pošeptala mu a posadila ho do jeho lavice. On na ňu len prekvapene pozrel a premeral si ju.* Ty si Katsu, však?* spýtal sa troška šušľavo, lebo mu chýbalo pár zubov. Všetci tam boli predsa ešte malé deti. Ale už medzi nimi vznikala rivalita a isté boje. Katsu prikývla.* Áno, ty si Shido, však? Teší ma.* pousmiala sa trocha. Sama netušila, prečo mu povedala, že sa postará, aby mu Kuro neublížil. Ale mala proste pocit, že to bude potrebné. Len dúfala, že mu naozaj pomôže miesto toho, aby mu ešte viac zhoršila život. Predsa len, šikana neprestane len preto, že sa objaví malé priemerné hnedovlasé dievča, však? Do konca vyučovania bola Katsu trocha mimo. Už nesledovala aury iných ľudí, myslela na to, čo bude POTOM. A trocha sa bála. Ešte sa nikdy s nikým nebila, nemala to za potřebí. Bola väčšinou milá, a tak mala pokoj. No teraz... to bude inak. Bude sa musieť postaviť svojmu strachu. Raz z nej predsa bude shinobi. A nedopustí, aby sa na niekom páchalo zlo, no nie? Keď zaznelo posledné zvonenie, Katsu sa zodvihla z miesta a obzrela sa za Shidom. On na ňu tiež pozeral, akoby sa dohodli. Chlapec vyzeral teraz ešte krehkejšie, akoby sa chcel hneď na mieste vypariť. Katsu sa naňho smutne usmiala a podišla k nemu. Okolo nich prechádzali spolužiaci a zvedavo si ich prezerali, no utekali von z Akadémie. No každý bol zvedavý, čo bude. Naozaj si ho Kuro počká? Spolu s Katsu chlapec vyšiel von z budovy a automaticky si zakryl oči rukou pred slnkom. V Sune bolo vždy teplo a slnko žiarilo do neskorého poobedia. Katsu sa ostražito poobzerala a jej výraz bol iný ako bežne. Väčšinou bol unudený, ak sa nedialo niečo naozaj zaujímavé. No teraz bola vážna. A napätá. A mala byť aj prečo. V rohu stál opretý Kuro. A díval sa priamo na nich. Katsu vyschlo v krku. Pristúpila k nemu. Shido stál za ňou. Jemne sa triasol. Kuro sa začal rehotať. Bol sám, nikdy nemal kamarátov, takže aspoň v tomto mali výhodu.* Takže teraz si si priviedol holku, aby ťa ochraňovala?* smial sa naďalej. Boli zastrčení v rohu a vôkol nich sa zhromaždili ich spolužiaci a vyvaľovali na nich okále. Katsu sa zhlboka nadýchla. Netušila, že to v sebe má, ale očividne v nej čosi bolo. Vystrčila bradu dopredu.* Čo si to dovoľuješ? Táto holka by ti klidně nakopala prdel.* vyhlásila, na začiatku sa jej triasol hlas, no vetu dokončila pevne. Upierala pohľad na Kura. A jeho to neskutočne vyprovokovalo. Katsu sa však rozhodla vydesiť ho, kým sa odhodlá na nejaký čin. Všimla si, že znova zatína päste. Uprela naňho pohľad a on jej ho opätoval. Katsu sa víťazoslávne usmiala, akoby mala niečo v rukáve. No jediné, čo urobila bolo, že jej sčervenali opäť dúhovky. Kuro na ňu zhrozene pozeral.* Čo si to za obludu, že máš zrazu červené oči?* zahučal. Všetci sledovali Katsu. Pohľady ľudí jej boli nepríjemné. Ešte pred niekoľkými hodinami by nepovedala, že dokáže prezentovať takto verejne svoje schopnosti. No situácia sa zmenila. A dosť rýchlo. Pre cudzieho chalana odhalila svoje tajomstvo. Kurovi sa v očiach stupňoval strach. Netušil, že Katsu mu teraz nič nemôže v podstate urobiť. Ale dobre ho ojebala. Začal ustupovať. Shido mlčal a sledoval svojho ‚rivala‘. Katsu sa usmiala.* Už utekáš? Veď som len obyčajná holka.* zavrčala. Kurovi v očiach znova splanuli ohníčky. Aj jeho aura ešte viac zoranžovela. Katsu preglgla. Prehnala to? No Kuro sa zamračil.* Dnes ťa nechám. Nebijem holky. Ale ešte raz... A uvidíš, krpaňa.* zahučal a keď okolo nej prechádzal, vrazil do nej ramenom. Katsu sa otočila a sledovala ho, ako si razí cestu davom detí. Shido jej položil ruku na rameno. Pozrela naňho a oči jej nabrali normálnu farbu.* Budeme kamaráti?* spýtal sa jej náhle. Katsu vnímala, ako sa dav detí rozišiel. No pred očami mala len jeho. Usmiala sa a jej tvár opäť nabrala detský bezstarostný nádych.* Áno!
...: ---
Katsu+Kaede: *Kaede chytila synov za ruky a už ich nepustila. Katsu radostne chytila mamu tiež za ruku a vykročila domov. Chlapci boli trocha tichší, lebo tá situácia s pieskom ich trocha rozladila, ale čo už. Stáva sa. Kaede tiež vyrazila a spokojne viedla chlapcov domov. Medzitým sa obzerala vôkol seba. Vyčkala ešte na Sachiko, aby mohli celý chodník obsadiť ako rodina.* Som rada, že ste šli s nami.* pošepla Kaede dcére a usmiala sa.*
Sachiko: *Pokývla jen na srozuměnou nad odpovědí Katsu. Nepřekvapila ji a čekala ji, no stejně se zeptala.* Půjdeme tedy,* Usmála se jen, sesadíc si dceru z klína načež vstala a přehodila si tašku přes rameno. Nabídla jen dceři ruku, no nenutila ji. Počkala následně jen na Kaede s kluky než zamířila k jejich společnému domu.*
Katsu+Kaede: *Katsu pokrútila hlavou. Sama bola už celkom unavená, naviac po polovici dňa v Akadémii to nebol žiaden div. No bola šťastná, že matka sa jej pýtala na názor, vážila si to, i keď bola taká malá, vnímala to celkom demokraticky. Zoskočila z lavičky a chlapci ju napodobnili. Ponaťahovali sa ako mačky. Kaede ich s úsmevom sledovala a pomaly sa zdvihla tiež. Slnko sa pomaly blížilo k zenitu a bol čas zakotviť doma a začať variť večeru.*
Sachiko: *Nebyla si vědoma toho, že by se chovala chladně. Spíše byla bez zájmu, či bezstarostná. Jak kdy, i když nálady se jí někdy měnili jak na horské dráze. I když to už nebylo tolik výrazné, jako kdysi. Nebo spíše neuměla se chovat k dětem. Ale už kvůli tomu neměla špatné svědomí, či ji to netrápilo. Zkrátka tyto pocity přesunula do svého stinného já.* Nejsem proti. Co ty Katsu, chtěla bys ještě někam?* optala se jen dcery na její názor. Chovala se k ní možná až jako k dospělé, když ji nechávala vyjadřovat svoje názory a nechávala ji dělat věci co nejvíce samostatně, ale to jí nevadilo jaksi. Překvapivě.*
Kaede: *Neodignorovala dcéru, len nepovažovala za potrebné reagovať, a naviac mala prácu s vyťahovaním fliaš z tašky. Katsu mala Sachiko tak rada, i keď od nej občas cítila prílišný chlad. No nebrala si to veľmi k srdcu, v tomto bola salámistka. Možno to bolo len tým detským vekom, ktovie? Yuki si zívol. Kaede naňho prekvapene pozrela. Bolo len päť hodín, a on už vyzeral celkom unavený. Usmiala sa.* Poďme domov. Či?* pozrela na okamih na Sachiko, či súhlasí, alebo ešte má niečo v pláne.*
Sachiko: *Nechala Katsu v klidu napít, sklízejíc druhou lahev, když ji Kaede odignorovala. nad čímž jen pokrčila v duchu rameny. Netřeba se tím zabývat ne? Přebrala si od Katsu zpět lahev, usmějíc se na ni, když ji dala pusu na tvář. Nevěděla o dětském chování téměř nic, no už si zvykala na Katsuinu veselost a jakousi vřelost, když byla s ní. Jak se chovala jindy však příliš nevěděla.*
Katsu+Kaede: *Katsu bola rada, že je s matkou. Radostne si zobrala fľašu a začala z nej vodu cucať. Kaede vybrala tiež fľače s vychladeným čajom a podala ich svojim synom, ktorí tiež začali piť. Kaede mlčala a užívala si príjemnú rodinnú chvíľu. Musela priznať, že jej trocha chýbal Raito, ale tak čo už. Keď sa chlapci napili, podali jej fľaše, a tak si znova schovala. Katsu tiež dopila a vtisla mame fľašku.* Ďakujem!* zvýskla a pobozkala mamu na líce.*
Sachiko: *V klidu zůstávala na lavičce, i když Kaede zamířila i s chlapci zpět k ní. Jakmile doběhla i Katsu, tak si ji jen vytáhla na klín, pocuchajíc jí vlásky.* Plní energie,* poznamenala jen s úškrnem směrem ke Kaede, nabídnouc následně Katsu láhev s vychlazenou vodou. Lahev měla ostatně i cucací vršek, tudíž stačilo víčko odklopit a mohla se snadno napít. Stejnou lahev nabídla i Kaede pro chlapce.*
Katsu+Kaede: *Kaede chytila synov každého za jednu ruku a odtiahla ich z pieskoviska. Nepotrebovala, aby došlo k nejakému ďalšiemu zraneniu. Katsu sa tiež usmievala na matku. Po chvíli sa rozlúčila s kamarátkou a vydala sa za Kaede. Ona sa zatiaľ posadila na lavičku, Yukiho si dala znova na kolená a Hachi sa posadil vedľa nej.* Prepáč..* zašeptal Yukimu, no Kaede to počula a spokojne sa usmiala. Jeho brat len slabo prikývol a usmial sa. Tak vojnová sekera bola zakopaná. Katsu pribehla k mame a posadila sa z jej strany.* Ah tie deti.* poznamenala smerom k Sachiko Kaede a vyvrátila oči.*
Sachiko: Mohla by být,* odvětila jen s pokývnutím na Kaedina slova, stočíc vzápětí pohledem směrem k dětem, když se ozval pláč a Kaede za ním hned zamířila. Ona zůstala sedět, nemělo smysl se tam také vydat. Místo toho se jen usmála na dceru, která očividně měla z její pochvaly radost. Což bylo alespoň dle ní celkem fajn. Poté však opět sledovala Kaede. Osobně si nevzpomínala na nic z dětství. Jako by nikdy neexistovalo, ale to jí nevadilo.*
Katsu+Kaede: *Usmievala sa na Sachiko.* Fíha, takže z Katsu bude umelkyňa! To sa u nás v rodine snáď ešte ani nevyskytlo.* poznamenala zamyslene. Katsu nadšene zvýskla, keď jej mama ukázala palec. Bola strašne rada, že sa jej hrad páčil. A vtom Kaede začula plač. Zamračene otočila hlavu k zvuku. Uvidela Yukiho v piesku zaboreného hlavou. Vyskočila okamžite na nohy a rozbehla sa k deťom.* Chlapci! Čo to má byť?* zvýšila trocha hlas. Yuki sa snažil vyslobodiť sa z piesku. Hachi vedľa neho stál a tváril sa ako keby bol neviditeľný, čo rozhodne nebol. Katsu prekvapene sledovala chlapcov, zatiaľ čo Kaede vyťahovala Yukiho hlavu z piesku, a potom ho oprašovala.* Čo sa to tu stalo?* spýtala sa a prísne pozrela na Hachiho. On sa len smutne zatváril.* Chcel... Chcel som Yukiho pustiť na šmýkačke dolu hlavou...* vysvetlil po chvíli koktania, na čo Kaede vzdychla. Yuki mal všade piesok a plakal, takže sa mu slzy miešali s pieskom. Kaede si Gugenom vytvorila vreckovku a po chvíli ho utrela do čista.* Nikdy to už nerob.* povedala Kaede ešte Hachimu a pohladila Yukiho, ktorý už neplakal, ale mlčal a pritisol sa viac k matke.*
Sachiko: *Netušila příliš jak to měl Rin na Akademii. Nezajímala se o to, neměla moc proč. Zvlášť, když se od něj snažila tehdy držet jakýsi odstup.* Je to i praktické, když víš co která barva znamená. Rozvíjí se ti tak i jistý umělecký talent.* Odvětila jen s mírným úsměvem na reakci Kaede. Pohledem přitom sklouzla zase na chvíli k dětem, kdy od chlapců přešla ke Katsu. Všimla si jejího předvádění hradu a tak jen zdvihla palec na znamení, že je to dobré, usmívajíc se přitom. Poté však pohledem opět stočila ke Kaede.*
Katsu+Kaede: *Slabo prikývla. Keď teraz mala dcéra Sachiko náskok, Kaede sa chcela trocha inšpirovať, aby vedela, čo a ako. Ale bola rada, že Katsu nemá problémy na Akadémii. Vedela, že Rin mal celkom problémy a nechcel sa učiť. A to už nehodlala tolerovať pri svojich dvoch ďalších synoch. Na Sachikine ďalšie slová sa usmiala.* Vidieť aury ľudí, fíha. To musí byť zaujímavé!* zvýšila zaujate hlas. Katsu medzitým dostavala hrad z piesku a mávala na mamu, aby sa jej pochválila. Hachi s Yukim už boli na šmýkačke a padali do piesku. Kaede ich s úsmevom sledovala.*
Sachiko: *Nad Kaedinou otázkou se zamyslela.* Nevím jak moc dobře jí co jde, ale žádné problémy co vím nemá.* Odvětila jen trošku zamyšleně. Ptala se na toto vždy jen Katsu a ta jí toho moc neřekla. A učitelé neupozornili na žádný problém a tak to více neřešila.* Vím, že má Shakidousu. Vidím to jednak v její auře a jednak jsem si všimla, že někdy sleduje aury jiných lidí.* Odvětila jen s mírným úsměvem. Už se naučila leccos o svém Kekkei Genkai, ale nedělalo jí starosti, jak by to mohla později zvládat Katsu. Hold jistá bezstarostnost byla znát.*
Katsu+Kaede: *Na dcérinu odpoveď sa usmiala.* Je šikovná, to vidím. Aj v Akadémii jej to ide dobre? Prejavilo sa u nej nejaké Kekkei Genkai už?* vypytovala sa zvedavo. Predsa len Katsu bola dcéra, ktorú Kaede nikdy nemala. Určite to bolo zaujímavé a iné ako mať synov. No Kaede ľúbila svojich synov nadovšetko, nevymenila by ich za nič na svete.*
Sachiko: *Posadila se, pohledem přejdouc po krpcích. Zbavila se však jaksi strachu o bezpečí při hraní, a tak s ní nějaké vylomeniny příliš nedělaly. Při otázce Kaede se na ni však zahleděla, pousmějíc se tomu.* V jakém smyslu? Vypadá, že se jí daří dobře. Nedovedu to však porovnat s normálním dítětem, které rostlo přirozeněji,* odvětila, stočíc pohled na dceru s její spolužačkou. Byla ráda, že už je tak velká. Stále si nedovedla představit, jak by ji vychovávala jakmile by začala dělat první kroky a podobné.*
Kaede: *Zamierila za dcérou a posadila sa vedľa nej. Zatienila si oči pred slnkom a mrkla na Hachiho, ako sa hojdá do riadnej výšky. Ovládol ju na chvíľu strach, ale potlačila ho. No stále všetky tri deti ostražito sledovala. Nepotrebovala, aby sa stal nejaký úraz, i keď Sachiko i Kaede boli Iryo-nin a dali by všetko rýchlo do poriadku. Úkosom pozrela na dcéru.* Ako sa darí Katsu?* spýtala sa neutrálnu až banálnu otázku na začiatok.*
Sachiko: *Nebránila dětem v tom, aby byli energické. Nehodlala je však jaksi nikde hledat, i když by s jejich hledáním problém příliš neměla. Ale nemusí se učit být divocí na ulicích ne? I když v podstatě neměla právo nikterak Kaediny děti napomínat. Co už. Tahleta dalo by se říci starostlivost, byla jedna z mála vlastností ve kterých se nezměnila. Ostatně děti byli to jediné, díky čemuž nebyla naprosto bezstarostná a přehnaně náladová. Jakmile se však ocitli na hřišti, tak její zájem o děti celkem opadl. Stačilo jí, že je má na očích. Nechala tedy krpce být, zamíříc k jedné z volných laviček, kam se i posadila, odložíc tašku na stranu.*
Katsu+Kaede: *Kaede trocha pridala do kroku, aby deťom stačila, ale nebránila im v behu. Bola rada, že majú veľa energie a užívajú si života. Keď ich Sachiko zabrzdila, trocha sklamane skrotli a Kaede sa musela smiať. Sachiko bola príliš starostlivá. Kaede bola len ostražitá voči nebezpečiu, inak bola stále rovnako v pohode. A po druhom stretnutí s Raitom sa cítila znova výborne. A po narodení krpcov ešte lepšie. Skrátka nemala dôvod byť prísna a vážna. Ani nechcela. O chvíľu sa pred nimi objavilo ihrisko a deti znova ožili a trocha zrýchlili. Kaede sledovala, ako Hachi vybehol na hojdačku a Yuki za ním. Katsu uvidela v piesku svoju kamarátku z Akadémie, takže sa rozbehla k nej.*
Sachiko: *Počkala až byli všichni z domu, zavírajíc za sebou poté dveře. Které i zamkla, upravíc si tašku přes rameno, kterou si vzala před odchodem z domu. Ostatně tam měla několik lahví s vodou. Sice na to nikdy příliš nevypadala, no potrpěla si na takové drobnosti, jako pravidelná strava a pitný režim. A u dětí to platilo dvojnásobně, když měli jednak slabší imunitu a jednak byli ve vývinu.* Hej, hej, hej. Nežeňte tak,* brzdila jen krpce, když viděla s jakým nadšením se daly do pohybu.*
Katsu+Kaede: *Kaede bola potešená, že sa jej dcéra aj cíti lepšie, no pred deťmi už o tom mlčala. Deti potom vybehli von s nadšením a rovno zamierili na ihrisko, ktoré už celkom dobre poznali. Kaede vyrazila o niečo pomalšie za nimi a ešte sa obzrela za dcérou, aby nezabudla zamknúť. Poobzerala sa potom po okolí. Bolo poobedie a ľudí bolo všade celkom veľa. Musela dávať pozor, aby sa jej deti a Katsu nestratili. Ale podľa chakry by ich aj tak našla.*
Sachiko: *Celkem ocenila, když jí tentokrát Kaede pomohla bez používání Rikitonu.* Díky. Cítím se i lépe,* odvětila jen s mírným úsměvem na slova Kaede, když spolu osaměly. Nezamířila však hned do předsíně, místo toho oplachujíc misky a lžičky. Přišla akorát ve chvíli, kdy děti byli připraveny vyrazit. Oblečené, obuté a natěšené. Tušila, že Kaede Katsu kontrolovala, no přesto se ujistila, že má dcera správně obuté botky.* Věichni hotovi?* usmála se jen, sama se během chviličky přezouvajíc než jim otevřela dveře, aby mohli vyběhnout ven.*
Katsu+Kaede: *Katsu sa prezliekla do kraťasov a iného trička a odložila klobúk. Môže sa hodiť, ale teraz ho už nechcela. Kaede medzitým zobrala niektoré kusy nádobí a pomohla ich Sachiko odniesť. Hachi s Yukim zamierili rovno k dverám, aby sa obuli. Keď bola Kaede v kuchyni, otočila a k Sachiko.* Vyzeráš dobre.* povedala jej a narážala na fakt, že keď je Katsu na Akadémii, Sachiko sa tak netrápi ako predtým. A bola za to naozaj rada. Potom vyšla z kuchyne k chlapcom a objavila sa i Katsu. Spoločne sa obuli, Kaede skontrolovala, či majú chlapci dobre zašnurované topánky a s úsmevom sa obzrela za Sachiko.*
Sachiko: *Nevšimla si příliš pohledů, které Hachi na Katsu často házel. Sice se na ni jen koukal a nic víc, ale to byl detail. Neviděla v tom nijakou častost či něco podobného. Pousmála se jen dceřině aktivitě, když vyběhla z obýváku. Sama se postavila, posbírajíc misky a lžičky po zmrzlině.* Přesně,* odvětila jen s úškrnem na poznámku Kaede, jednou rukou držíc podnos a druhou seberouc svůj klobouk, než opět zamířila do kuchyně.*
Katsu+Kaede: *Nad dcérinou odpoveďou sa Kaede pousmiala, ale ten úsmev bol trocha smutný. Bolo jej ľúto, že Sachiko si tak materstvo neužíva, ale čo mohla robiť. Sachiko bola proste iná. Katsu sa potešila pri návrhu, aby šli na ihrisko, takže zoskočila z gauča a bežala do svojej izby, aby sa tam prezliekla do pohodlnejšieho oblečenia. Hachi ju sledoval, kým vybehla z izby. Usmieval sa. Tešil sa, že s ňou môže tráviť čas. Kaede zložila Yukiho na zem a postavila sa tiež. Natiahla sa a pozrela na Sachiko.* Kým máš čas, tak si ho poďme spolu užiť, že?* hovorila s úškrnom.*
Sachiko: *Odložila misku jako poslední. Celkem spokojeně zaznamenala, že jsou děti spokojené. Což bylo dobře, že?* V podstatě áno. Měla bych si zvykat,* odvětila jen Kaede s menším úškrnem. Věděla, že bude vědět, jak to myslí. Stále ji přítomnost více dětí znervózňovala. Mimo nemocnici tedy, tam to bylo jiné.* A dokud mám čas...* dodala s lehkým pokrčením ramen. Chtěla aspoň zkusit se chovat jako matka.*
Katsu+Kaede: *Kaede sa musela zasmiať nad Sairou. Pomaly všetci položili misky na seba na stôl a Hachi si pohladil bruško a oblizoval sa.* Bolo to výborné!* usmieval sa na Katsu a ona súhlasne prikývla. Yuki bol ticho, ale vyzeral, že je rád. Kaede sa otočila a otázku Sachiko k dcére. Zamyslela sa.* Chcela som ísť s deťmi na ihrisko, ako každý deň. Chceš ísť s nami?* spýtala sa s úsmevom. Aspoň by deti mali prácu a ony by sa mohli zhovárať. To považovala za dobrý nápad.*
Sachiko: *Napadlo ji, že by se Kaede mohla třebas urazit, ale příliš to neřešila. Byla to hloupost a nebylo třeba se tím více zabývat. Raději se věnovala zmrzlině. Jedla ji pomalu, téměř rozvážně se mohlo zdát. Saira však jakoby byla její pravý opak a svou porci snědla během chviličky jako první.* Studííííí!* vynpískla jen po chvíli, šoulajíc si packy o hlavičku.* Nemáš tolik hltat,* přerušila Sachiko jen své mlčení směrem k tvorečkovi. Většinou v přítomnosti více dětí byla taková zamlklejší.* Máš už nějaké plány na odpoledne?* otočila se jen na Kaede po chvíli, ocucávajíc vzápětí lžičku od zmrzliny.*
Katsu+Kaede: *Mykla plecom. Keď nechce, tak nechce, Kaedin problém to nebol. chcela len pomôcť a uľahčiť prácu. Mohla sa trocha uraziť, ale mala na saláme. Katsu si svoj klobúk dole nedala, jaksi aj zabudla, že ho má. Proste si vychutnávala zmrzlinku podobne ako Hachi a Yuki. Hachi sa pri tom celý zašpinil, takže mu Kaede Gugenom vytvorila vreckovku. Keď dojedol, poriadne sa ňou utrel a zazubil sa na Kaede. Katsu potom tiež dojedla. Yuki s Kaede si jedlo vychutnávali viac. Bolo ro osviežujúce a príjemné sedieť takto ako rodina.*
Sachiko: *Zakroutila jen hlavou na Kaedino kývnutí ať zastaví. Tak nějak jí bylo jasné, co chce udělat, no nestála o to. Neměla problém těch pár kroků udělat a poklidit věci ručně. Neměla toto používání Rikitonu příliš v lásce, přišlo jí poté, jako by ona sama lenivěla. Navíc ji to přišlo zbytečné plýtvání chakrou a bylo nepodstatné, že jí měla Kaede dost. Sama se jen následně posadila do jednoho z křesel, přehodíc nohu přes nohu a vložíc si první lžičku do úst. Nikdy sladké příliš neprožívala, no studená zmrzlina byla po pobytu na slunci příjemná. Až teď jí jaksi však došlo, že má na hlavě klobouk a tak ho odložila na opěrku křesla.*
Katsu+Kaede: *Každý si zobral svoju misku a spokojne sa načiahli i po lyžičky. Kaede sa usmiala na Sachiko a kývla jej, nech zastaví. Rikitonom všetko nádobí poslala vzduchom do chladničky, aby sa Sachiko nemusela namáhať.* Dobrú chuť,* ozval sa Hachi a mrkol na Katsu.* Vážne je citrónová výborná!* dodal ešte smerom k nej a štuchol ju prstom. Kaede naňho pozrela so zdvihnutým obočím, lebo po prvé slovo 'výborná' vylovil ako 'výbojná' a po druhé sa zdalo, že má ku Katsu celkom blízko. No mlčala a vychutnávala si broskvovú chuť v ústach.* Chutí?* spýtala sa Yukiho, ktorý prikývol s plnými ústami.*
Sachiko: *Vyslechla si objednávky všech přítomných. Netrvalo to příliš dlouho a podala Katsu její mističku s vanilkovou a citrónovou zmrzlinou. Yukimu podala jeho čokoládovo - jahodovou porci a Kaede dala šmoulovou s broskvovou. Samotné jí zůstala pistáciová a čokoládová, zatímco Saire nabrala jahodovou a broskvovou. Zkrátka aby jí nezůstala žádná zmrzlina bez dvojice. Nechala svou misku na stole, odnesouc nejdříve zbytek do mrazáku. Přeci jen by se to za chvíli rozpouštělo a to by nebylo moc fajn,* Dobrou chuť,* zazubila se jen na děti i Kaede než zmizela v kuchyni, po chvíli se však navracejíc a seberou svou misku. Saira se mezitím snažila dostat ke svému dílu, radostně se do něj poté pustíc.*
Katsu+Kaede: *Kaede mlčky sledovala dianie a hladila Yukiho. Hachi sa zosunul trocha z gauču, aby si mohol zobrať svoju misku a natiahol sa i po lyžičku. S veľkým úsmevom sa pozrel na Katsu, ktorá mu úsmev opätovala.* Ja si dám vanilkovú k tomu.* ozvala sa ešte Katsu a Yuki sa konečne pomrvil a potichšie sa prihlásil o slovo.* Prosím si jahodovú a čokoládovú...* zašušľal a Kaede sa usmiala sa. Bol akýsi hanblivejší alebo čo. Však to ho prejde.*" Snáď."* pomyslela si Kaede.* Mne daj tamtú modrú šmolkovú s citrónovou.* povedala potom a pohodila bielymi vlasmi Kaede. Katsu medzitým pustila Sairu, aby mala ruky pripravené na zmrzku.*
Sachiko: Dooobře,* pokývla jen na jejich reakce, dostávajíc jeden nabraný kopeček pistáciové zmrzliny na jednu z misek. Následně se jen usmála na Katsu, když i vybrala citrónovou, kterou dala do jiné mističky. Druhý kopeček přihodila k pistáciové. Druhou pistácii zatím dala do další misky.* Táák a co jahodová? A vanilková?* pokračovala v otázkách, zatímco Saira mlčela. Bylo jí to jedno, prostě čekala, co na ní zbude.*
Kaede: *Na otázku Sachiko sa strhla hara-vara. Hachi sa okamžite prihlásil a vykríkol:* Ja, ja!* Pistáciová bola jeho prvá zmrzlina, ktorú v živote jedol, takže k nej mal 'špeciálny vzťah'. Kaede len mlčky hladila Yukiho po hlave. On sa nehlásil, vyčkával. Katsu sa naklonila, aby videla na farebné zmrzliny, ktoré sa začínali trocha topiť. No čo už.* Lepšia bude určite citrónová!* vyhlásila. Hachi medzitým zmĺkol.* Tak to si dám pistáciovú a citrónovú...* zašušľal. Ešte stále deťom nešli niektoré slová s r a podobnými náročnými hláskami. Veď mali len takmer dva roky. Času dosť, to usúdila Kaede. Netreba sa predsa znepokojovať.*
Sachiko: Ham!* odvětila jen Saira na Katsuina slova, nikterak se nebráníc jejímu "útoku". Přeci jen viděla, že se to chystá a ona uměla čekat.*
Sachiko: *Došla ke stolu, rozložíc na něj misky. Měla jich ostatně dost pro všechny, co tu byli. Speciální lžící na to určenou poté nabrala první kopeček. Prostudovala barvu, načež se rozhlédla po osazenstvu.* Kdo chce pistáciovou?* optala se, vyčkávajíc na odpovědi. Možná by mohl nastat problém, kdyby víc dětí chtělo tu stejnou, když byli tři a od každé byli jen dva kopečky, ale to bylo jedno. Se nějak vyřeší. Koutkem oka přitom sledovala děti. Neprožívala to tak, no přesto bylo celkem zábavné je sledovat.*
Katsu+Kaede: *Keď vošla Sachiko, Kaede sa na ňu srdečne usmiala.* Ahoj. Ja si dám. A vy?* pozrela na chlapcov. Hachi okamžite prikývol. Zmrzlinu mal len nedávno prvý raz, ale zachutila mu. Yuki vstal a cupital ku gauču. Kaede si ho vyložila kolená.* Aj ja si dám.* ozval sa chlapec potom a Kaede mu dala pusu na líce. Materstvo si maximálne užívala a bolo to na nej vidno. Katsu medzitým vyskočila za Sairou.* Ty nezbednica! Stále chceš len čosi jesť.* zašušlala trocha na Gyromitku a schytila ju do rúk. Potom šla späť ku gauču. Kaede sa trocha posunula, aby sa všetci zmestili, aby sa i Sachiko mohla posadiť.* A ako sa ti darí v Akadémii?* načrtol tému Hachi, ktorý začínal byť celkom komunikatívny. Katsu sa usmiala a hladila Sairu po hlavičke. Naklonila sa tesne k chlapcovi.* Je tam nuda, to ti musím povedať, ale inak to nie je zlé.* pošeptala mu úplne potichučky. Kaede ich s úsmevom sledovala.*
Sachiko: *Nechala Katsu aby se porozhlédla po domě. Tušila, že minimálně Kaede bude doma, on nemusela být jediná. Proto jakmile zamířila do kuchyně, tak vzala vícero misek, nenabírajíc však do nich ještě zmrzlinu. Místo toho zamířila i s nádobím do obýváku, usmějíc se na Kaede.* Ahojky. Dáte si taky?* optala se jen, ukazujíc nádobu se zmrzlinou. Za ní spokojeně a natěšeně ťapkala Saira.*
Katsu+Kaede: *Katsu znova prikývla a vyzula sa. Potom sa rozbehla domom a otvárala jedny dvere za druhými. Predtým vždy zaklopala.* Haló, je niekto doma?* kričala párkrát za sebou. Keď vbehla do obývačky, uvidela tam sedieť Kaede. Na zemi sedel Yuki a hral sa s kockami. Hachi sedel vedľa Kaede a ona mu čosi ukazovala v obrázkovej knižke.* Teta Kaede!* zajasala Katsu. Mala Kaede rada, i keď ju nebrala tak úplne ako babičku, pretože vyzerala príliš mlado. Takže ju oslovovala 'teta'. A Kaede to nevadilo. Usmiala sa. Chlapci zbystrili pozornosť, Hachi Katsu okamžite zamával, no Yuki sa len usmial. Katsu vyskočila na gauč.* Čo to máte?* spýtala sa zvedavo a nahliadla do knižky. Bola to nejaká rozprávka s peknými farebnými ilustráciami. Kaede sa usmiala a knižku odložila. Cítila už dávno pred ich príchodom chakru oboch svojich milovaných dievčat, takže nebola prekvapená, že sa tu Katsu zjavila.* Ideš z Akadémie?* spýtala sa dievčatka, ktoré veselo prikývlo.*
Sachiko: *Nechávala Katsu, aby ji "táhla" domů. I když říct, že by to byl nějaký velký tlak se nedalo. Co už. Pokývnutím se rozloučila se zmrzlinářem, zamíříc dcerou domů. Brzy se dostaly do klanové čtvrti, kde zamířili k jejich domu. Tam brzy odemčela dveře, kdy Saira opustila hlavu Katsu a pomocí chakry v ouškách se rozletěla směrem do kuchyně.* Podíváš se, či je někdo doma?* optala se jen dcery. Zaprvé ji to zajímalo a za druhé bude mít čas nachystat zmrzlinu do misek.*
Katsu: *Nadšene prikývla. Také decko, to má veľa nadšenia. Kde sa to potom v staršom veku stráca? Niekto to z detí vysáva alebo čo? Taká Katsu bola fakt živé dieťa. Ale ktovie, či ju to vo vyššom veku neprejde? Natiahla ruky k Saire na svojej hlave a pohladila ju, ale nechala ju tam. Vykročila k domu a chytila mamku zase za ruku. Priam ju ťahala domov. Tešila sa na dobrú zmrzlinu. Ešte sa otočila, hanblivo zamávala zmrzlinárovi a otočila sa späť pred seba.*
Sachiko: *Přebrala si od Katsu nádobu se zmrzlinou. Schovala ji do tašky, kde bylo trošku chladněji než na Slunci. Pustila Sairu, která se usídlila opět na hlavě Katsu.* Půjdeme rovnou domů. Aby se to nerozpustilo,* usmála se jen na Katsu, nabídnouc jí po krátkém rozmyšlení ruku. Sice by to mohla ona sama chladit díky Hyoutonu, ale salám.*
Katsu: *Otočila sa k mamke, zobrala peniaze a so zmrzlinárom ich vymenila za nádobu plnú zmrzliny. Bola ťažká, hlavne keď Katsu bola také tintítko a ledva stála, ale což. Nastrčila nádobu mamke, aby ju mohla schovať. Tešila sa, až si spolu s maminou dajú zmrzku, užívala si každý okamih, keď mohla byť so Sachiko. Predsa len, onedlho sa mama pustí do práce a už to nebude rovnaké. Katsu to cítila.*
Sachiko: *Zazubila se jen na dceru,* Jen malá intuice,* odvětila jen takovou menší lží, ale což. Nikomu to neublíží a časem jí to vysvětlí pořádně. Čekala až zmrzlinář nabere zmrzlinu, jednou rukou držíc Gyromitku, zatímco druhou vytáhla peněženku s penězi. Netrvalo to dlouho a nádoba byla plná různě barevné a ochucené zmrzliny.* Katsu,* oslovila jen dceru aby na sebe upozornila, podajíc jí bankovky.* Drobné si nechte,* podotkla jen směrem k zmrzlináři, který se a ni usmál. Nebýt ignorantská vůči mužskému pohlaví, tak by si i všimla, že si ji prohlíží. Asi ho překvapilo oslovení mami. No nehodlala nad tím přemýšlet, ne?*
Katsu: *Vytrhla mame nadšene nádobu z rúk.* Mami, si úžasná! Vždy pripravená!* zvýskla a podala predavačovi nádobu sama. On sa usmieval a začal do nádoby dávať zmrzlinu. Katsu ho pritom sledovala usmievajúc sa od ucha k uchu. Prišlo jej fakt cool, že Sachiko mala vždy všetko pripravené. Raz bude i ona taká zodpovedná a úžasná. Zatiaľ netušila nič o Gugene, ale tak čo už. Malá nevedomosť sa časom napraví, no nie?*
Sachiko: *Nechávala mluvení na dceři. Přeci jen ať se trošku otrká ne? Celkem ji však překvapilo, když zmrzlinář neměl žádnou nádobu. Pokrčila nad tím v duchu jen rameny. Zalovila následně jen v tašce, kterou měla přes rameno, vytahujíc z ní plastovou nádobu. Tu samozřejmě vytvořila Gugenem, ale nemusela to dělat před prodavačem ne?* Od každého dva kopečky,* upřesnila jen prodavači. Přeci jen toho mohla vzít trošku víc ne? Sama si dá, Saira se na to také dívala hladově a nezapomínala ani na Kaede. Kluci netušila či to můžou a ostatní, kdo by se v domě vyskytoval ji už příliš netrápily. Proč taky.*
Katsu: *Spokojne sa usmiala a vycerila zúbky.* Ánoo!* zapišťala nadšene a nechala, nech si mala vezme Gyromitku. Potom sa Katsu otočila k zmrzlinárovi.* Do-Dobrý deň!* začala trocha ostýchavo. K cudzím nebola príliš otvorená, ale nebola ani nepriateľská. Skrátka sa len hanbila.* Prosila by som si do... misky... z každého druhu zmrzliny.* jej tenký hlások takmer zanikal vo vrave ľudí na námestí, ale starý pán sa usmieval a naklonila sa k nej bližšie.* Máte nejakú nádobu?* položil otázku, na ktorú Katsu nevedela odpovedať. Otočila sa k mame s bezradným výrazom.*
Sachiko: *Vyčkávala na dceřino rozhodnutí. I když tušila, že se nerozhodne. Uškrnula se, když se její tušení stalo realitou.* Hmm, tak víš co? Vezmeme od každého druhu něco a doma si to zmixujeme, co ty na to?* optala se jen, vezmouc dceři Gyromitku z rukou než se stihla přilepit ke sklu. Ostatně drobné stvoření začalo v jejím náručí mrmlat a ukazovat na zmrzlinu. Při jejích slovech však vyčkávavě ztichlo.*
Katsu: *Upokojila sa po matkiných slovách. Potom pobehla k zmrzlinárskemu stánku, v ktorom bol veľký chladiaci box s množstvom priehradok so zmrzlinou. Katsu sa nalepila priam na sklo a zvedavo prechádzala pohľadom každý druh zmrzliny.* Neviem si vybrať!* frustrovane vykríkla po chvíľke a pozrela utrápene na matku. Nevedela, čo robiť, bola nerozhodná vo všetkom. A zvlášť vo veciach, ktoré mala rada.*
Sachiko: *Bylo to už nějakou dobu, co pracovala v nemocnici. Ale to neznamenalo, že i když přešla z lékařství na spíše vědu, že by odmítala pomoci svými schopnostmi ostatním. Ostatně pokud bude válka, tak to bude i více třeba.* Zřejmě někde kolem domu. Nikdy nechodí moc daleko,* odvětila jen s pousmáním na dceřinu otázku, pozorujíc ji, jak si upravuje pokrývku hlavy. Sice si Katsu už na Slunce Suny už zvykala, no stále byla dítě a mohla snadno chytit úpal či úžeh. Čemuž bude lepší předejít ne? O chvíli už se ocitli u stánku, kdy kývla na dceru.* Vyber si,* vybídla ji jen, zatímco Saira pohledem hypnotizovala zmrzlináře. Bylo celkem jasné, co chce.*
Katsu: *Rozžiarili sa jej opäť očká. Obdivovala matku, že pracuje ako Iryo-nin, pretože to považovala za šľachetné povolanie. No po chvíľke sa zamračila.* Kam sa zatúlala?* spýtala sa trocha vystrašene. Pred sebou uvidela veľa ľudí na námestí a kdesi medzi tým bol i stánok so zmrzlinou. Keď jej mamka nasadila klobúk, zamrnčala, no poupravila si ho, aby sedel na jej hlave lepšie. Bola šťastná za mamu a za každý prejav starostlivosti, no na slnko si Katsu rýchle zvykla a nevadilo jej.*
Sachiko: *Sledovala pohledem Katsu, jak dovádí. Celkem ji to bavilo sledovat. Nevěděla, že ji z vršku jedné budovy sleduje její druhá polovina. Přesněji sledovala Katsu, nenechávajíc se však spatřit. Nepotřebovala dceru vyděsit.* Byla jsem se podívat v nemocnici. Možná se tam vrátím i pracovně,* odvětila jen na její otázku.* Okina se má celkem dobře. Naposledy spala ve své "boudě"* pokračovala, načrtnouc ve vzduchu uvozovky. Přeci jen přístřešek Psovědky nebyl zrovna typická psí bouda a určitě ne tak malý.* Juni se ale někam zatoulala,* dodala jen s menším pousmáním nad tím, jak Katsu stále držela Sairu. Nebyly už daleko od náměstí a samotného stánku. Krátce se však teď zamyslela, Gugenem si vytvoříc v ruce menší klobouk, který nasadila dceři na hlavu.* Dávej si pozor na sluníčko, nebo tě bude bolet hlava.* poznamenala jen možno trošku bezvýrazně, no přesto v tom byla jistá starostlivost.*
Katsu: *Všímala si, že matka je akási pokojnejšia a odpočinutejšia ako pred nejakou dobou, ale neriešila to. Bola príliš malá, aby to chápala. Po chvíli tancovania sa zastavila a pobehla späť k matke.* Ako si sa mala mami doma? A ako sa má Okina?* spýtala sa zvedavo a prestala toľko mačkať Sairu v náručí. Predsa len ju nechcela udusiť, i keď to tak najprv vyzeralo.*
Sachiko: Půjdeme,* pokývla jen s mírným úsměvem na její vyhlášení. Od postaršení Katsu byla podstatně spokojenější a uvolněnější. I kruhy zpod jejích očí zmizely. Celkově byla teď ve společnosti dcery raději. Dříve to brala spíše jakousi svou "povinnost", nedokzajíc si k dceři vytvořit nějaký vztah. Což se s povahou Katsu začínalo pomalu měnit. I když nic není hned, že. S rukama z zády se následně jen vydala za dcerou. S tím, jak byla mladá a drobná mohla působit spíše jako její starší sestra než matka.*
Katsu: *Ignorovala Sairino mrnčanie, hladila ju po hlave a mačkala k sebe. Mala na saláme, čo chce Gyromitka.* Poďme na zmrzlinu!* rozžiarili sa jej detské očká radosťou a už mala v hlave rôzne príchute, ktoré mala rada. Začala poskakovať dopredu smer námestie, kde je jedna dobrá zmrzlináreň. Točila sa a tancovala so Sairou akýsi podivný tanec. Katsu bola zvláštne veselá dieťa, ale iba keď bola s ľuďmi, ktorých poznala a mala rada. A to bola momentálne len jej matka.*
Sachiko: *Dceřin úsměv na ni opravdu nepůsobil nikterak děsivým dojmem. Bylo by ostatně celkem smutné, kdyby hej. Nebránila se, když se jí dcera chytila, i když během chvilky ji zase pustila, když chytila Gyromitku na své hlavě. Pousmála se.* Nemáš na něco chuť? Jako vždy je celkem teplo a něco na zchlazení by neuškodilo,* položila jen vzápětí otázku, zatímco Saira trošku nespokojeně mrčela. Nechtěla se nechat dlachnit, no neměla zatím moc na výběr.*
Katsu: *Jej štrbavé ústa sa rozšírili ešte viac, až to vyzeralo desivo.* Dobre, ale s mamou je lepšie!* vykríkla a chytila mamu za ruku. Nehovorila mame, že v Akadémii sa hrozne nudí, načo? Keď Saira skočila na jej hlavu, zachichotala sa.* Saira! Ahooj!* vypískla a chytila ju do ručičiek, aby si ju privinula k hrudi. Milovala mamine zvieratká, ktoré doma pobehovali hocikedy a hocijak. Rada sa s nimi hrala.*
Sachiko: *Nemusela se ani dívat po tvářích, aby zaznamenala přítomnost Katsu. Přeci jen jasně zlatavá aura, kterou měli všichni vlastníci Shakidousu byla dobře viditelná. Proto i jakmile se k ní dcera vrhla, tak její oči ztratily rudý nádech. Pousmála se.* Ahoj zlato. Jakpak bylo v Akademii?* optala se jen. Celkem ji to zajímalo. Nikdy na Akademii nechodila ani jako malá. V Shimo ji učila Nami na kterou už jaksi zapomněla. Ostatně zapomněla už hodně věcí, ale nevadilo jí to. Proč taky? Saira, která si Katsu také všimla jen vydala několik pazvuků našení, že ji vidí, přesunouc se na její hlavu.* Katsuuuu!* zavýskl jen tvoreček dětským hláskem, což mohlo znít celkem vtipně.*
Katsu: *Vyšla von a poobzerala sa. Strácala sa v húfe detí, ktoré vychádzali von. Naviac bola nízka a štíhla, takže keď do nej niekto vrazil, hneď odletela do strany. No matku zbadala hneď. Usmiala sa doširoka a pretlačila sa k nej. Vrhla sa na ňu, objala ju a nadýchla sa jej vône.* Mama...* zašeptala. Mala Sachiko veľmi rada, ona bola jediná osoba, ku ktorej cítila naozaj silnú emóciu.*
Sachiko: *Stála opřená ve stínu školní budovy vedle vchodu. Katsu ostatně nebyla jediná, koho bavilo sledovat aury lidí. I když musela přiznat, že dětské aury byly jaksi zářivější a barevnější. Za což mohla ještě jejich bezelstnost a nevinnost. I když to samozřejmě neplatilo u všech. Ale tak, co už. Na sobě měla kraťase a tílko bez rukávů, zatímco na hlavě klobouk s širokou krempou a sluneční brýle. Ostatně vypadala tak trochu, jako kdyby se chystala na pláž, ale to ji netrápilo. Na klobouku se jí usadila Saira, která přitahovala pozornost leckterých dětí.*
Katsu: *Zazvonilo a konečne mala po vyučovaní. Nedávno začala chodiť do Akadémie, ale musela uznať, že ju to tam nudilo. Jediné, čo ju bavilo bolo, keď sa rozhodla sledovať aury iných žiakov. Sledovala, aké nádychy majú, a tak ich mohla spoznať lepšie. Vtedy jej oči sčervenali a vyzerala trocha desivo. Ale co už. Tak mohla spoznávať charaktery ľudí bez toho, aby na nich prehovorila. A to jej vyhovovalo. Bola tichá, ale keď od nej niekto niečo chcel, bola milá. Teraz kráčala von z budovy Akadémie. Tešila sa domov, dúfala však, že ju mama niekde pred Akadémiou čaká, i keď to nebolo asi príliš pravdepodobné.*
---: ...
Kirra: *Neuniklo jí gesto Sonii, když odcházela ze třídy. Přivedlo jí to na myšlenku, že by tomu dítěti měla dát více prostoru. Přeci jen byla dívka ještě mladá a tohle pro ni bylo celkem důležité. Proto se rozhodla to nakonec na dívku více netlačit a v klidu ji nechat odejít domů. Využila ale tedy tento "zvrat v zvratu" aby se vrátila k prvotnímu důvodu své návštěvy. A to kontroly, nebo spíše sledování výuky.*
Sonia & Rin: * Sonia sa na to nakoniec len vykašlala. Ceruzku vrátila späť, ale papier s notami si nechala. Aj tak, škola sa už skončila, pomaly. Pri ceste von sa len otočila na Kirru a nadvihla ramená hore, na znak nevedomosti. Potom len vyšla von a hľadala Rina. Keď ho našla, tak ho chytila za ruku a šla s ním pomaly domov. Teda, každý k sebe domov, ale mali to celkom pri sebe, takže ho Sonia vždy brala so sebou. *
Kirra: *Počkala až většina dětí odešla. Všimla si, že Sonia míří jejím směrem, no dovedla si už rozpoznat, že není cílem její cesty. Chtěla s dívkou ještě "mluvit" a tak než se vypařili i ostatní studenti, tak zašla dopředu ke katedře za učitelem, prohodíc s ním pár slov ohledně výuky a co by nebylo odvěci do ní také zařadit. Uvědomovala si, že by se pomalu měla opět vrátit ke svým povinnostem pokud chtěla ještě večer něco uvařit Renovi. Ostatně od smrti Kirrien žili spolu jen oni dva a neměli na sebe tolik času, co kdysi*
Sonia & Rin: * Keď zazvonilo, tak znova vypustili deti na dvor, ale teraz to bolo viac menej iba dobrovolné, preto niektorý zostávali aj vnútri. Chalani sa preto logicky vybrali von, pretože tam sa mohli vybujačiť. Sonia nevedela, že čo má robiť. Preto len vstala a šla smerom ku Kirre, ale kirra nebola to, že prečo tam šla. Trocha vedľa nej bola skriňa, kde boli papieriky, ceruzky, nožnice, lepidlo a takéto všeliaké veci. Sonia si len vzala papier a ceruzku, pričom prešla späť do lavice. Sadla si, pričom si začala kresliť nejaké noty a miestami prehupovala pohľadom na Kirru. *
Kirra: *Musela se pousmat synovcove nadšení. Rukou, přesněji dlaní jen párkrát zamavala nahoru a dolů, dávajíc tak najevo, že o něm ví a ať zbytečně nevyrusuje. Vzápětí se tedy jen posadila do žádní prázdné lavice, nenarusujic výuku. Samozřejmě jí neunikla Rinova horlivost a jistá apatie Sonii. Nad Rinem se musela pousmat. Tušila odkud vítr vane, což ji potěšilo a pobavilo zároveň. Nevnimavost dívky pripocitavala jejich předchozímu rozhovoru. Samozřejmě nevnímala jen ty dva, sledujíc celou třídu. Netrvalo to tak dlouho a brzy a vyučování skončilo hlasitým zazvonenim. Polovina třídy byla v té chvíli pryč, především chlapci, zcela za dobu vyučování zapominajic na Kirrinu přítomnost.*
Sonia & Rin: * Sonia a aj Rin sa pozreli na Kirru, keď vošla do triedy. Sonia len s trochu skleslou tvárou odvrátila zrak. Zato Rin jej začal znova s úsmevom mávať. Rin sa snažil celú hodinu hlásiť a odpovedať na všetky otázky čo sa učiteľ pýtal, i keď niektoré vôbec nevedel, keďže vyučoval aj látky pre iné ročníky a nikto nechápal, že prečo sa hlási aj na tie. No, odpoveď bola jednoduchá. Chcela sa pred Kirrou ukázať. Čo všetko vie a keď náhodou nevie, tak sa vždy vynájde. Zato Sonia bola celú hodinu taká...neaktívna. Skoro vôbec sa nezapájala a miestami to vyzeralo, že aj vyučujúceho ignoruje. Väčšinu hodiny bola zahladená do vonkajška, na ktorý sa pozerala cez okno, pričom stále premýšľala o ponuke od Kirry.*
Kirra: *Pochopila dívčino gesto, směrem k učebnám. Bylo pravdou, že by neměla děvče obírat o výuku. Ostatně původně bylo jejím cílem nahlédnout do výuky ne? Na vyřešení dívčina problému se může zaměřit později. Po vyučování především. Proto jen jakmile Sonia zmizela, tak přivolala Neko, menší bílé kotě, které si zatím drželo svou zvířecí podobu kočky. Během chvilky sepsala krátký vzkaz pro dívčinu tetu se kterou žila. Bylo to spíš pro jistotu aby dívenku po Akademii hned neshanela nebo ji nevyzvedavala. Pravděpodobně dívku trošku zdrží. Jakmile tedy předala vzkaz Neko, říkajíc kam má jít, tak přešla zpět do třídy.* Kazekage-sama!* ozval se překvapeně vyučující kolem třicítky na kterého se usmála.* Jen sem se přišla podívat, jak jsou děti šikovné,* odvětila poté, co kývla všem na pozdrav, usadic se následně ve volné lavici vzadu v třídě. Přeci jen také bývalá učitelka, i když teochi jiná než jací učitelé jsou na Akademii
Sonia & Rin: * " No, aspoň že to pochoila... " Pomyslela si Sonia a hneď na to vstala, pričom šla dopredu asi tak 2 kroky. Potom sa len otočila na Kirru a hlavou pohla na vstup do akadémie. Dúfala, že bude vedieť, čo tým myslí. Prišla dnu a sadla si na svoje miesto. Ešte pred tým si vytiahla učebnice a poukladala si ich. Rin sa medzi tým ešte nejak bavil s kamarátmi. Väčšinou si tam hovorievali nejaké vtípky, ktorým skoro nikto nerozumel, ale oni - deti ich chápali. *
Kirra: *Všimla si, že Sonia začala jaksi gestikulovat. Periferní vidění v akci. Stočila k ní tedy pohled, trošku tázavě nakloníc hlavu do strany jako vlk, což už jako malá pochytila od Hakuhya. A jak nezapomněla bráška už nejednou poznamenat, tak ten zvyk přenášela i na lidi ve svém okolí.* mm mám to brát jako ano? Tak či tak to bude chtít čas, jelikož i když ti dám do pořádku to, co je špatně, tak chvíli potrvá než přijdeš na to jak správně používat hlasivky a díky tomu mluvit,* optala se, majíc dojem, že dívka chce mluvit, ale ne teď hned. Často byla celkem intuitivní a vnímavá a i když se tak leckdy nechovala tak i značně inteligentní.*
Sonia & Rin: * Sonia bola rada, že jej Kirra dala \'čas\' a taktiež že ju do toho moc netlačila. Rin si medzi tým už vytiahoľ z tašky potrebné knihy a mlčky rovnako ako celá trieda čakala na učiteľa. Sonia sa zahladela niekam na trávu, listy a stromy. \" Aké to je, rozprávať ? \" Pýtala sa sama seba, pretože sa toho aj tak trochu bála. V hlave si do dala nejak doporiadku a prišla k odpovedi že áno, ale nie teraz, čo ale nemohla nijak presne ukázať, tak len začala najprv kývať hlavou že áno, potom nie, potom zas áno a potom zas nie. Nemyslela si, že by to Kirra pochopila. Potom sa len otočila na Kirru a čakala, či z toho niečo pobere. *
Kirra: *Trpělivě čekala na odpověď. Ostatně vždycky měla trpělivosti víc než dost, možná někdy až příliš. Přežije se. Moc dobře slyšela zvonek oznamující konec polední pauzy, jen se pousmějíc, když Rin vystartoval zpátky do budovy.* Nemusíš spěchat, myslím, že když tě omluvím já, tak to bude bohatě stačit,* poznamenala jen k Sonii, přátelsky na ni mrknouc. Přeci jen nechtěla, aby dívka zbytečně se svou volbou spěchala. Nechtěla dívku příliš stresovat, a tak se posadila zpět na lavičku vedle ní, upírajíc pohled před sebe na menší plácek sloužící jako hřiště.*
Sonia & Rin: * Rin nevedel čo hovoriť, tak len mlčky sledoval situáciu okolo. Sonia bola jednak prekvapená a taktiež nevedela, že čo sa bude diať. Ako inak mohla, že. Keď sa opýtala či chce, tak 'prišla o reč'. Zrazu nevedela ani čo si o tom myslieť. Ani nevedela, či chce, ani nevedela, že sa to dá. Pozrela sa na Rina takým pohľadom ako 'pomôž mi', alebo tak. Potom sa len otočila od pohľadu oboch. Nevedela si predstaviť, aké je to hovoriť. Nechcela nechať Kazegake čakať a tak to vyzeralo, že sa ide pomaly pustiť do 'reči'. Už to vyzeralo, že ide hlavou pohnúť na nejaký smer na znak odpovede, no v tom bolo v budove počuť zvuk zvonu. Rin a Sonia sa otočili za tým zvukom, pričom Rin okamžite vyštartoval dnu a nehladel na nikoho. Sonia tam len mlčky sedela a od menšieho stresu začala pohupávať nohami. *
Kirra: *Na chvíli se zamyslela, nad dívčinou situací. Ostatně věděla, že němota se dá napravit. Jen záleží, kde je blok. Či je problém v hlasivkách, či někde jinde.* Můžu?* zeptala se tedy je Sonii jakmile se po chvíli sama postavila, čupnouc si naproti ní pod lavičkou, tudíž byla dívka výš jak ona. Spolu s otázkou si rukama ukázala na krk, zlehka se ho dotknouc. Tipovala, že dívka pochopí na co se ptá, přeci jen si musela slova nějak nahrazovat a gestikulace byla ta nejlepší možnost ne?* Možná tě můžu té němoty zbavit,* dodala jako vysvětlenou, proč se vůbec na takovou věc ptá.* Chceš?* optala se však pro jistotu. Přeci jen to dívka nemusela chtít... A to by mohl být problém. Nedělala by nic proti její vůli.*
Sonia & Rin: * Keď to Kirra vytiahla, tak si dal len Rin prekrížil ruky. Sonia bola celkom prekvapená. Bola v rozpakoch. Nakoniec sa na ňu len otočila a začala hlavou hýbať hore a dole na znak áno. Rin sa len pritlačil medzi nich na lavičku. Sonia sa automaticky pohla trochu na stranu, aby mal aj on miesto. Stále jej nedocházalo, že prečo práve ona. Ale tak, asi by ju sem len tak nezavolal, keby neboli rodina, alebo tak nejak. Prinajmenšom to mohla byť nejaká jeho "kamarátka", predsa len, ako to deti berú. *
Kirra: *Zastavila se vedle Rina, zahledíc se na děvče.* Ahoj Sonio,* usmála se jen na dívku, nahnouc se k Rinovi, když ji zatahal za rukáv. Při synovcových slovech jen lehce nadzdvihla obočí. Samozřejmě neznala každý problém jednotlivého Shinobiho či dítěte, no některé věci se donesli i jejím uším. Věci, které by mohla řešit, no povětšinou nemá čas.* Hmmm,* zamrmlala si jen zadumaně pro sebe, posadíc se přitom na lavičku, přehodíc jednu nohu přes druhou.* Nemůžeš mluvit však?* optala se narovinu přímo dívky, nechodíc okolo horké kaše.*
Sonia & Rin: * Keď doviedol Kikumi pri Soniu tak ju iba predstavil. * Toto je Sonia, moja kamarátka. * Jak to povedala, tak trochu poťahal Kirru za oblečenie, aby sa zohla, pretože jej chcel niečo pošuškať. * Ona má menší problém, neviem či si toho všimneš, ale nepytlaj sa v tom. * Myslel to, že je nemá. Sonia vedela, kto Kirra je. Trošku sa začervenala a iba lahko zamávala. Akosi nevedela, že čo má povedať. Teda, nie že by hovoriť mohla ale...Ani moc nevedela, že čo si má myslieť. Nechápala to, že prečo jej Rin vedie Kazekage pri lavičku. *
Kirra: *Pročítala si učebnici, která ležela na jednom ze stolků a jemně se usmívala. Bylo to tak dávno, co tu naposledy seděla!* "Sentimentální chvilka?"* poškádlil ji přátelsky Hakuhyou, jako měl ostatně často ve zvyku. Neuniklo mu, že se Kirra od jistého rozhovoru s Kaede chová jinak, no v jistém smyslu byl rád. Alespoň netrpěla depresemi a sebeobviňováním. Koutkem oka si všimla pohybu u dveří, zdvihnuc pohled k chlapci, který se tam objevil. Samozřejmě hned poznala svého synovce Rina, vlídně se na něj usmívajíc.* Ahoj Rine,* pozdravila ho jen, než ji však začal táhnout pryč ze třídy. Nebránila mu, ostatně proč? Ráda pozná toho, koho jí chce představit. I když jméno a tvář bude zřejmě znát. Ostatně znala každého Shinobiho ve vesnici a bylo jedno jaké hodnosti či práce.*
Sonia & Rin: No nič, idem si ešte pre jeden. * Usmial sa na Soniu, ktorá len pohla hlavou na znamenie že chápe a Rin sa pobral dnu. Chvíľu sa prehrabával vo vaku než vytiahol ešte jeden, o trochu menší sendvič a hneď si ho dal aj do úst. Ako sa snažil vyjsť von tak si vo dverách všimol svoju tetu. Trochu nechápal a iba sa usmial. Vytiahol si z ruky sendvič a začal ju zdraviť. Začal byť trocha energetický. Predsa len, decká majú nesmierne rýchlu regeneráciu energii.* Poď poď, niekoho ti ukážem. * Hneď na to ju chytil za ruku a začal ťahať von. Vcelku ignoroval, že bola Kazekage. Sonia len dopíjala džús a všimla si pribehávajúceho Rina ako niekoho so sebou vedie.*
Kirra: *Měla zas chvíli volna od kancelářských povinností. V poslední době kvůli partyzánům a bouření se menších vesnic na tom Suna byla hůře než kdy jindy. Přeci jen nehostinná krajina pouště a když se přičetli přepadávání dostavníků se surovinami a zbožím... Museli teď být všechny tyto přepravní události více hlídané, tudíž bylo více misí a tím více papírování. Přesto si však udělala čas, že se rozhodla podívat na výuku na Akademii. Měla děti ráda a už se přenesla i přes smrt vlastních dvou dětí. I když s tím měla nejvíce co dočinění Kaede, která se jí vrtala v duši. Co už. Věděla, že je teď přestávka na oběd a tak se usadila v jedné třídě. Vzhledem k situaci leckdy poslala na misi i některého učitele jako podpůrnou jednotku - proto se i stávalo, že různé třídy měli spojené hodiny. A vzhledem k tomu, že každý ročník měl jednu třídu, tak se mísili i třídy.*
Sonia & Rin: * Sonia a Rin sedela na lavičke pred akadémiu a chillovali, obaja mali práve prestávku, tak sa šli prevetrať. Sonia bola síce o niečo strašia, ale to bolo celkom jedno. Prečo by sa nemohli priateliť deti z rôznych ročníkov ? Rin dlabal nejaký sendvič a Sonia iba pila akýsi džusík a do toho si hmkala nejakú melódiu. Ako inak, vždy to robila. Rin dojedal posledné sústo a ako každý deň, tak aj dnes Sonii vyprával v čom bol dnes dobrý, z čoho dostal za jedna a tak. Sonia si z toho nič nerobila, len mlčko s úsmevom akosi prikyvovala. Ona sama nad týmto jaksi nepremýšľala. Jak som už spomínala, tak Sonia bola o niečo staršia a k tomu, dievčatá sú psychicky vyspelejšie, než chlapci, takže by sa dalo povedať, že premýšľala na takých 12. V hlave jej kolovalo o tom, že čo bude robiť, keď dojde domov, ale stále počúvala Rina, nijak ho neignorovala.*
- - -: - - - - - -
Andy: *Jeho odutá tvárička mäkla a začal sa i usmievať.* Bude ma to mať rado.* Prehovoril nadšene. Vyskočil a rozkročil nohy pri dopade. "Ovládnem to! Áno! Bude to moje!" Sníval a popri tom sa potľapkal po brušku. Gobi sa len pousmial, no znovu nič nehovoril.* Samozrejme, budem tu.* Ukázal poctivo na zem.* Presne tu!* Vyškeril sa a kýval hlavou. V očiach mu zažiarilo. Pani, ktorá má chvosty mu vysvetlí ako robiť chvosty.* Dovidenia.* Odzdravil, i keď zabudol na malé dievčatko a pána v jej brušku, a odišiel pomaly preč.*
Kirra: *Tušila, že nechápe její varování. Uvidí ještě, či mu to dovede vysvětlit. "Neovládáš ho. Máš v sobě zapečetěnou jeho sílu, ale nedovedeš ji ovládat. Alespoň ne teď." odpověděla jen na jeho otázku, mírně se tomu pousmějíc. "Nevím jak přesně vypadá. Dřív nebo později to však zjistíš, to se neboj" dodala jen povzbudivě. Když však promluvil nahlas, stáhla se z jeho dosahu, pohledem kontrolujíc dceru. Vše bylo v pořádku a tak stočila pohledem na Andyho.* Nemáš jeho respekt. Pokud jsi ho získáš, tak se změní jeho přístup k tobě. Každý Bijuu je jiný.* pokračovala, na moment se zamyslíc, no nakonec svůj nápad zavrhla. Nechtěla zanedbávat dcerku a to by nešlo, kdyby mu to měla více vysvětlit.* Budu muset jít. Zítra se tu zastavím a řeknu ti toho víc dobře?* usmála se na něj jen, chytíc Kirrien za ruku a nechajíc zmizet ocasy. Nechtěla s nimi jen tak chodit po vesnici.*
Andy: *Už bol skoro pri mrežiach, keď ho začala varovať. Zastavil s nohou vo vzduchu a ostal stáť tesne pred mrežami. "Rozumiem" Odvetil, no popravde jej nerozumel. "Ja ho ovládam? Ako vyzerá?" pýtal sa ďalej. Gobi mu odvetl celkom jasne a to tým, že vydýchol nosom smerom k nemu, čím ho skoro odfúkol. Andy urobil niekoľko krokov späť a skoro spadol. "Pche.." Odfrkol nahnevane. Všetko náhle zmizlo a on sa znovu ocitol na piesku, pred akadémiou.* Nemá ma to rado.*Dodal urazene.*
Kirra: *S jistým pobavením a zaujatostí ho sledovala. Jak zvnějšku tak při jakémsi "vnitřním" pohledu, kdy se mohli vidět i navzájem. Stále zůstávala na stejném místě, přejdou jakmile se Andy v mysli přemístil ke Gobiho kleci k Hahukyhovi, jemně mu dlaní přejdouc po tlapě. Malý Bijuu se k ní sklonil a mazlivě se jí čenichem zabořil do hrudě. Pousmála se tomu, chvíli se s ním mazlíc, než vyskočila na jeho hlavu, kde se pohodlně usadila. Čas takto v jejich mysli plynul trochu jinak než ten běžný a tak nikam nespěchala.* "Jsi ve svém nitru, kde můžeš mluvit se svým Bijuu z tváří v tvář. Ta klec za kterou je tlumí jeho sílu a také vládu nad tvou myslí. Nedoporučuji ti chodit za ty mříže. Určitě ne hned."* poznamenala jen Kirra na jeho myšlenku, kterou zachytila no se zavřenýma očima zůstávajíc sedět na místě.*
Andy: *Gobi mlčal a len súhlasne kýval hlavu, zatiaľ č si jedným chvostom prebehol po chrbáte. Súhlasil s druhým bijuu, no Andyho odpoveď "Akoby som ja dokázal niekomu ublížiť" ignoroval a nevenoval jej väčší význam, než chlapcovi samotnému. Andy si pri predstavení jeho bijuu predstavil päť chvostov, ktoré mu vytŕčajú z ritky, rovnako ako tejto pani. V očiach mu mierne zaiskrilo. Napadlo mu niekoľko spôsobov, ako využije päť mohutných chvostov. Bol až tak zaujatý predstavami, že si neuvedomil, že sa doširoka škerí. Kýval hlavou, akože rozumie. "Ahoj Gobi, ja som Andy," predstavil sa tvorovi, ktorý v ňom žil. Gobi mlčal. "Halóóó!!!" zakričal Andy. "Ja vás počujem, Andy." Keď samu Gobi zval, Andy sa ocitol v akejsi tmavej miestnosti, kde bola po členky voda. nevadilo mu to, ba naopak, páčilo sa mu to.Všetko je lepšie než piesok. Zdrojom svetla bola dvojica faklí, ktorá ožarovala predn časť zlatej klietky, za ktorou sa nachádzal Gobi skrytý v tieňoch. "Kde to som?" bzeral sa kolo seba. Poskočil, aby vytvoril menšiu vlnu.Tentokrát mu už Gobi neodpovedal a ani sa mu neukázal.*
Kirra: "Každý dětský Jinchuuriki je do jisté míry hlídán. Už jen kvůli spolupráci s Bijuu, kterého v sobě má a vlastní sebekontrole. Jistě sám dobře víš, jak to může skončit, když se takto nezkušené dítě rozzuří do nepříčetnosti,"* odvětil jen poklidně Hakuhyou, zatímco se otřel bokem o stěny klece, kterou měl ale zcela otevřenou. Fungovali se sestrou jako tým a nebylo potřeba aby byl takto zbytečně potlačovaný. Zvlášť, když měla Kirra k dispozici celou jeho sílu. Kirra sice rozhovor svého brášky jedním uchem poslouchala, no více své pozornosti věnovala chlapci.* "Ten pán o kterém hovoříš je pětiocasý Bijuu nejznámější pod jménem Gobi,"* pokračovala Kirra, vědoma si toho, že teď se ukáže, či chlapec předtím nelhal. I když si byla celkem jistá že ano, no nevadilo jí to tolik. Přeci jen to byla ještě dětská lež. Ona ve své mysli svého brášku viděla. Nedivila se však, že chlapec toho ještě není schopen, když se s ním Gobi doteď nebavil. Zřejmě ho nepovažoval za hodného tohoto činu.*
Andy: *"Hakuhyou-san, máte pocit, že by nechali mladého jinchuurikiho bez dozoru?" Andy sledoval ženu a potom svoj prst v jednom kuse. "Ono to hovorí." Zasmial sa, ale pri Gobiho vrčaní tíchol, ba skoro zrušil spojenie. Ženin hlas ho tentokrát upokojil. "Ignoruje ma ten pán, ktorý za mňa rozpráva." Inokedy by ukázal prstom, ale teraz nemal na koho, a tak len jednoducho pokrčil plecami a čakal. Nepáčilo sa mu, že ho niekto, kto v ňom býva, ignoruje.*
Kirra: *Pobaveně se pousmála, když Andymu zřejmě došlo, že spolu můžou mluvit v mysli, když se dotknout. Nebránila se tedy jeho dotyku, nechajíc ho ať si zkusí svou dovednost.* "Jaké problémy máš konkrétněji na mysli?"* vyzvídal Hakuhyou při Gobiho otázce, no mohl si to snadno odvodit. Ale jistota je jistota.* "Kdopak tě ignoruje?"* zazubila se jen v duchu Kirra na Andyho, i když v tom nebylo nic posměšného či škodolibého. Ostatně ona se často usmívala, měla to v povaze.*
Andy: *Ešte viac zmätený počúval hlasy vo svojej hlavičke. "Hakuhyou-san, rád vás spoznávam." Odvetil Gobi skôr než prerušila spojene. Andy sa obzeral kolo seba. Dával si všetko dohromady, ale stále mu čosi chýbalo. Zaškeril sa, keď dostal nápad. Vystrčil ukazovák a opatrne sa dotkol ženinej ruky. "Ahoj," pozdravil ženu v duchu, testujúc svoj nový objav. "Neklamem," dodal s chichotom. "Prepáčte moju drzosť, Hakuhyou-san, ale nebudete mať problémy?" Gobi využil príležitosť komunikovať a nenápadne naznačil na okolnosti. Je dosť starý a musel by byť naivný, aby veril, že Suna nechala mladého jinchuurikiho pobehovať po dedine bez dozoru. Andy len tíško stál a počúval rozhovor. "Ignoruje ma..." urazil sa neuvedomujúc si fakt, že ho všetci počujú.*
Kirra: *Lehce se usmála.* Nebolí to, je to totiž technika v jistém smyslu.* odvětila jen na jeho otázku, nakloníc opět hlavu lehce doprava na stranu.* Nemyslela jsem to tak, že by jsi někoho snědl. Ale, že nejsi ve své hlavě sám. A neboj, blázen také nejsi,* pokračovala, reagujíc na jeho myšlenku poté, co se mu mihla hlavou.* "Jsem Hakuhyou. Nový Bijuu. V porovnání s Vámi přímo krpec,"* odvětil jen Hakuhyou osobně, než stáhla ruce z chlapcových tváří. Při jeho odpovědi na otázku Akademie si však zlehka povzdechla. Sama měla teď už tři děti a i když Daro s Tarem nepatřili zrovna k těm, kteří by ji nějak lhali, tak jako učitelka poznala, kdy nějaký ten krpec nemluví příliš pravdu. A to, že díky Hakuhyovi dovedla při určitých podmínkách i rozeznat pravdu od lži bylo vedlejší. Ty podmínky teď nebyli, tak nebylo třeba nad tím přemýšlet.* Jsi si tím jistý?* zopakovala jen trošku jinak svou otázku. Přeci jen to stále mohlo být její zdání.*
Andy: *Dal si ruky dole z tváre a sledoval jej vyrastajúce chvosty.* Iba tak vyrastú? Nebolí to?*Nakláňal hlavu do strany. "Ja som niekoho spapal?" Snažil sa spomenúť s na všetko, čo papal za posledné týždne. Jej dotyk bol príjemný až do chvíle, keď začul ďalší cudzí hlav v hlave.* Koľko som ch zjedol?*Očkami prešiel k jej palcu, ktorým sa ho dotýkala. "Rád vás spoznávam. Smiem vedieť s kým mám tú česť?" Oslovil ich starší bijuu. Andy len otvoril ústa dokorán a uvažoval nad tým, čo sa učili. Nebol vždy pozorným študentom a viac ho zaujímala prax než teória. "Nesmiem zo seba urobiť hlupáka." Pomyslel si Andy a kývol na súhlas.*Učili.* Dodal, o v jeho hlave sa ozval hlboký vzdych.*
Kirra: *Jeho reakce ji příliš nepřekvapila. I když na druhou stranu bylo díky tomu celkem dobře poznat, že o GObim nemá ani tušení. I když on o nich věděl. Přeci jen byl jeho minulý Jinchuuriki z jejího klanu, i když spolu nikdy nemluvli tak o sobě věděli. Což možná byla chyba, ale s tím už nic neudělá. Může ji maximálně tak neopakovat.* Ne něco, ale někoho.* Opravila ho s mírným úsměvem, zůstávajíc stát na místě, když se zase přiblížil. Opětovně vyvolala Bubun Tenka, kterým uchopila Kirrien a posadila ji na zem, kde malá začala objímat ocas, který ji lechtal na tváři. Kirra mezitím odtáhla chlapcovu ruku od jeho tváře, uchopíc ji do vlastních dlaní, palci ho něžně pohladíc po tvářích. Většinou mívala na lidi uklidňující a bezpečný vliv. Nechtěla aby panikařil.* Nic jsi nesnědl. Ani jsem ti nic neprovedla. Dokonce teď ještě nemáš ani ocásky, ty chvíli potrvají.* "Gobi-san, není od Vás hezké, že jste se chlapci neozval, ale stejně s Vámi rád mluvím"* ozval se Hakuhyou směřujíc svou zprávu staršímu Bijuu. Kirra si v duchu povzdechla. Bráškovo nadšení z toho, že se setkává s dalším Bijuu ji trošku kazilo chlácholení chlapce.* "Nii-san!"* okřikla ho duchu aby ji slyšel jen on.* Jen zřejmě nastal čas ti někoho představit,* dodala s pousmáním, zatímco pustila jeho tvář.* Brali jste už na Akademii, co jsou to Bijuu?* optala se zatímco uvažovala, jak to podat. Nikdy tohle řešit nemusela. Každý Bijuu s Jinchuurikim, které potkala o sobě vzájemně věděli.*
Andy: *Ani si nestihol uvedomiť jej meno, keď v tom započul jej hlas vo svojej hlave.*A, a,a,a,aaaa!* Odskackal od nich zopár krokov dozadu. Dlaňami si zakryl uši a pokrútil hlavou.*Ako?!*Pustil jednu ruku z ucha a potom ju opäť priložil na ucho. Takto to opakoval niekoľkokrát na oboch ušiach. Zmätene hľadel na ženu s dieťaťom.* Ááááá!* Zakričal hlasnejšie, pretože v jeho hlave sa ozvalo čosi hlasitejšie. Akoby sa niečo pohlo, zavrčalo.* Niečo mám v hlave!* Pristúpil k ním tesne blízko, až sa jej takmer dotýkal. "Hmmm," Znovu mu zadunelo v hlave a on od strachu vyvalil na onú ženu svoje tmavé oči.* Čo ste to urobili... Spapal som spapal...niečo...spapal.*Hovoril nezrozumiteľne, neuvedomujúc s, že niečo hovorí. Tľapol si dlaňami po tvári, zatvoril oči a zhlboka, ťažko dýchal. Roztiahol prsty na jednej ruke, aby mohol vidieť na onú ženu s dieťaťom, a pozrel na ne s prižmureným okom.*Už mám chvostíky?* Bál sa obzrieť.*
Kirra: *Jeho reakci se krátce zasmála.* Říkej mi Kirro,* mrkla na něj jen přátelsky, lehce nakloníc hlavu do strany. Ostatně to dělala často, byl to její zvyk už od dětství, který pochytila od Hakuhya.* Těší mě Andy. Teď je možná ještě nemáš, ale naučíš se je vyvolat.* Dodala s přetrvávajícím úsměvem, nechajíc ocasy zmizet, když přijala jeho ruku.* "Písek není živý aby uhýbal tvým nohám. Jen někteří ho dokáží ovládat aby to dělal,"* odvětila mu jen na otázku avšak v mysli, díky telepatickému spojení Bijuu. Než však stihl říct i něco Hakuhyou tak ruku stáhla. Malou mezitím držela druhou tak, že jí v podstatě napůl seděla na předloktí, zatímco se o ni více opírala. Kirrien upírala na Andyho až bojácný pohled, odvrátíc se, když k ní natáhl ruku a zaboříc tvářičku do Kirrina ramene. Pousmála se.* Trošku se stydí,* odvětila jen, sledujíc jeho reakci. Doufala jen, že ho příliš nevyděsila, když k němu promluvila skrze myšlenky.* Brášku tu neuvidíš. Je schovaný ve mě,* dodala jen, chtíc malou i druhou rukou, předtím ji však pohladíc něžně po tváři, aby ji povzbudila aby nebyla tak plachá. Tušila, že bude Kirrien více samotářská a uzavřená k lidem, co nezná a tak chtěla aby se už jako malá seznamovala s lidmi.*
Andy: *Počúval ženu a nevedomky nakláňal hlavu do strany, tak ako sa hýbali jej chvosty. Usmial sa, keď ho pozdravila a chvíľu čakal než opäť prehovorila. "Budem ich mať?" Natočil hlavu dozadu -ako sa len dalo - a pozrel sa na svoj zadok. "Nič nevidím."* Ja som Andy a chvosty nemám.* Ukázal jej profil svojej ritky a potľapkal sa po nej.* Teší ma, pani.* Podal jej ruku, ktorou sa tľapkal po ritke. Ani nečakal kým mu ona podá ruku a pozrel sa na svoje nohy.* A prečo sa piesok neuhne, keď kráčam?* Spýtal sa skôr sám seba a jemne odsunul nohou trochu piesku.*Kde je váš brat? Vidím tu len to dievčatko.* Urobil krok bližšie.* Pekná, môžem ju pozdraviť?* Naťahoval ruku k dievčatku.*
Kirra: *Všimla si, že si jí chlapec všiml. Pousmála se tomu, když zamířil k ní. Dětská zvědavost se dala někdy využít. I když ona to zrovna tak nebrala, ale to bylo jedno. Nechala chlapce se přiblížit, nechávajíc ho než se osmělí ji oslovit. Poté na něj jen upřela zářivě blankytné oči, vřele se na něj usmějíc.* Ahoj,* odvětila mu jen na pozdrav, přendajíc si Kirrien opět do náruče, nad čímž malá jak jinak než trošku nespokojeně brblala.* Líbí se ti bráškovi ocasy? Prozradím ti tajemství. Dokážeš něco podobného jen asi nebudou vypadat stejně jako ty mé,* pokračovala, sledujíc, jak bojuje s pískem.* Hmm, když ti vadí písek tak proč nemáš raději více uzavřené boty, aby ti do nich nepadal?* optala se mile, upravíc Kirrien čepici na hlavě. Nechtěla přeci aby její maličká dostala nějaký úpal nebo úžeh. I když ochladit své okolí mohla kdykoliv.*
Andy: *"Piesok,piesok..." jediná vec, ktorú si dookola opakoval v hlave. Už bol takmer pri bráne, keď v tom si všimol akúsi ženu s dieťaťom. Pohľadom ostal zavesený na jej dvoch prekrásne bielych chvostov, ktoré sa mu zapáčili, zatiaľ čo pokračoval v kráčaní. Keď si už skoro vykrútil krk, zastavil sa, obrátil sa k nej celým telom, nie len hlavou a ostal zazerať. "Pekné." Usúdil rýchlo. Už mu ani piesok v nohách nerobil ťažkosti. Pristihol sa s otvorenými ústami a rýchlo ich zatvoril. Videl starších spolužiakoch vytvárať ohnivé kreácie, ale toto ešte nevidel u nikoho. Zaujato urobil jeden nesmelý krok vpred a potom zopár ďalších. Stále sledoval pár chvostov. Prišiel až k tej žene, mohol byť od nej ani nie tri metre, a ostal stáť. "Mám pozdraviť?" Fascinovane hľadel na dieťa, ktoré si prítomnosť chvostov užívalo. "Vyzerajú pekne."*Dobrý deň, teda ráno, eh piesok...* Vykoktal sa a pacol sa dlaňou po čele, keď si uvedomil, čo povedal.* Dobrý deň.* Zopakoval a čakal na ženinu reakciu, pričom sa jej ani raz nepozrel do očí.*
Kirra: *Už to bylo nějakou chvilku, co většina dětí odešla z Akademi přičemž si je tu někteří rodiče i vyzvedávali. Na některé z nich i s úsměvem pokývala hlavou, pozdravíc se s nimi nebo prohodíc pár slov. Ostatně ve vesnici byla celkem známá a to z ruzných důvodů - Jinchuuriki, nemocnice, učitelka ... a především její dobrosrdečná povaha. Nechala Kirrien aby se posadila na zem, hrajíc si s pískem. Bylo až vtipné, jak všechny její tři děti dokázali písek ovládat. I když Kirrien na něco takového byla ještě příliš malá.* "Ren má holt silnější geny než ty,"* poznamenal Hakuhyou, který zachytil její myšlenky při pohledu na dceru.* "Jako by mi to vadilo,"* odvětila mu pobaveně, zdvihnouc však přitom zrak od malé směrem k bráně Akademie. Vždycky byla šance, že dotyčný mohl být po škole, no cítila, že je blíž. A Gobi si jich nepochybně také musel být nějak vědom. Všimla si osamělého chlapce přičemž se pousmála.* "To bude on,"* poznamenala s čím malý Bijuu souhlasil.* Zlato pojď za mnou,* usmála se na Sachiko, zachytávajíc však malou pomocí Bubbun Tenka, přesněji dvou Hakuhyouvách hladkých a chlupatých ocasů, čímž si malou podala. Ta se vesele zasmála, možná i proto, že to mohlo lechtat. Byla zvědavá, či si jí chlape všimne. Pokud ne sama ho osloví, ale úmyslně vyvolala svoje- tedy bráškovi ocasy*
Andy: *Opäť ho premohol ten zvláštny nevrlý pocit, vďaka ktorému sa celý jeho prázdny žalúdok obracal. Tentokrát to nebolo z nedostatku jedla v jeho brušku, no o tom nevedel nič. Cítil sa tak už zopárkrát. Malé,jemné chĺpky na jeho rukách sa zježili a jemu neostávalo nič iné,než to zakončiť povzdychnutím. Urobil krok vpred a prudko sa zastavil. "Nenávidím piesok." Pokračoval ďalej. Nedostal sa ani k hlavnej bráne a už opäť stál. "To je tááák nepríjemné." Vyzul sa, vysypal piesok a oprášil si vrchnú časť nôh. "Ak sa stanem vodcom, zruším všetok piesok. Toto je nenormálne. Kto založil dedinu na takomto mieste?" Hundral v mysli. Všetok hnev v sebe dusil a snažil sa tváriť všedne,no piesok, ktorý sa dostával pod jeho nechty na nohách, mu v tom bránil. Potiahol za okraj trička a zovrel ruky v malé päste , pričom zrýchľoval, aby bol už čo najrýchlejšie doma.*
Kirra: *Už dlouho na Akademii nebyla. Sice dřív vyzvedávala Dara a Tara, no už to bylo nějaký rok. A od doby, co měla malou Kirrien, kterou momentálně držela v náručí tak tam nebyla ani jako doučující Sensei, když někdo chyběl z vyučujících. Sice nebyla obyčejný učitel, ale občas za někoho zaskočila, když bylo třeba. Přece se nbude podceňovat výchova mladých Shinobi. Pousmála se, zastavíc se kus před bránou a sledujíc, jak odtama odcházejí děti. Tohle místo jí přinášelo hodně vzpomínek. I když v ní vyvolávaly i ty nepříjemné, no toho si nevšímala. Minulost byla minulostí a tak to mělo zůstat. Zůstala stát ve stínu, zatímco přemýšlela Nebyla Kanchi no nemohla si nevšimnout, že se tu v okolí pohybuje Bijuu. Tedy přesněji Jinchuuriki. Už to byla nějaká doba, co zaznamenali, že tu daný Bijuu je, no nesetkali se s jeho Jinchuuriki, stejně jako nevěděli, že ho nedávno změnil.* "Co takhle využít šance na seznámení?"* navrhl Hakuhyou nad čímž se v duchu pousmála. Bráška ji v tomto tedy nepřekvapoval.* "Uvidíme jak se to vyvine. Hlavní je zabavit a postarat se o Kirrien,"* odvětila mu, postavíc malou na zem. Už jí byli něco málo přes dva roky takže se i celkem pronesla. Navíc se ani nechtěla příliš nosit.* "Svéhlavé dítě,"* poznamenal jen malý Bijuu čemuž se musela ušklíbnout. Měl pravdu.*
Andy: *Hodina skončila a Andy čakal kým ostatní študenti neodišli, aby mohol opustiť triedu ako posledný. Tíško prekĺzol cez dvere a kráčal akadémiou, pokiaľ sa neocitol pred jej bránou. Dnešný deň bol pre neho významný. Konečne neprišiel ako posledný a získal partnera na trénovanie boja. "Oplatilo sa privstať" nenápadne sa vyškeril. S elánom preskočil zopár schodov a dopadol na piesok,ktorý sa mi zaboril pomedzi prsty. Prevrátil očami,dôkladne sa poobzeral po svojom okolí a ostal stáť. Okrem teplého vzduchu a poletujúceho piesku tam nik nebol. "Aaau..." pohladkal sa po brušku, keď mu v ňom zahralo. Ani si nepamätá čo naposledy jedol a kedy to bolo.*
----: ....
Reizo: *Konečně nastalo zvonění a on se jako všichni ostatní postavil, když přišel učitel. Když si pomyslel, že byl o tolik vyšší a ještě v poslední lavici tak musel vůči nim vypadat jak obr. Pak usedli a začali jsme probírat první věci ohledně toho, co to vlastně znamená být ninjou. Reizo tohle měl prostudované z knih, které našel u rodičů a tak tohle vše věděl a odpovídal skoro na vše, občas nechal také promluvit ostatní. Pak se řeklo, že se půjde na tréninkový plac zkusit souboje. Reizo byl plný nadšení, jelikož dříve mimo město už trénoval. Měl strom obložený starou matrací do kterého bouchal a kopal. Nakonec si nechal jen matraci nahoře, aby ho moc neboleli ruce a do stromu kopal rovnou, aby si zvykl na bolest. Občas pár dní nemohl trénovat, ale strom byl celkem z měkkého dřeva. Když se dostavili na plac tak se Reizo postavil do řady a koukal co jim předváděl učitel. Pak nastali první souboje, měli se snažit dostat soupeře na zem. Reizo všechny sledoval, ty děti se snažili, ale opravdu, Reizo byl oproti nim moc velký. Proto, když došla řada na Reiza si učitel zavolal někoho ze starších, mohlo mu být tak deset a už měl pár roků výcviku za sebou. Postavili se proti sobě, Reizo byl o malinko větší a svalnatější od práce na políčku. Oba dva udělali znak, který jim učitel ukázal a pak se pustili do souboje. Reizo proti němu vystartoval kopem na hlavu, ale ten kluk byl opravdu rychlý. Vyhnul se kopu, proklouzl mu pod nohou a bouchl ho do břicha. Ale ta rána ztrácela na síle, což ale vyrovnávala jeho rychlost, jelikož se mu pokusil podtrhnout druhou nohu. Ale v tu chvíli byl už Reizo pevně na obou nohou tak to nemělo účinek. Reizo využil toho, že jeho soupeř klečel a kopnul proti němu, nízko. Zasáhl ho do lýtka a bylo slyšet, jak ten kluk zaskučel. Přeci jen Reizo měl lýtko skoro bez citu. Ale ten kluk byl už na nějakou tu bolest zvyklý a vrazil jednu ránu Reizovi do brady. Reizo spadl z té rány, ale po nějaké chvíli vstal, aby ještě bojoval dál. Ale to už to chtěl učitel ukončit. Reizo se ohradil. *Sensei! Prosím, dejte mi ještě šanci ukázat co ve mě je!* řekne rozhodně, aby bylo vidět jeho odhodlání. Sensei se na něj podívá. Pak zavrtí nevěřícně hlavou.* Dobře, máte ještě chvilku, pak půjdeme zkusit vaše štěstí v technikách...* odpoví a nechá Reiza s klukem soupeřit. Reizo se postaví, nedbá na to, že má prokousnutý ret a teče mu po obličeji krev. Rozeběhne se proti němu, protože jsou od sebe daleko. V tom sensei řekne.* Využívejte okolí... využijte slabiny nepřítele.* Reizo se nad tím zamyslí, skoro ihned zastaví a kouká na něj. Kluk taky přemýšlel, ale byl pomalý. Reizo kopl před sebe, čímž zvedl prach a tím se dostal klukovi do očí. Ten zaskučel, Raito se rozeběhl a z otočky kluka sundal na zem, protože ho zasáhl do žeber. Ten zaskučel a zůstal ležet. Sensei se na ně zadíval a pak mu poblahopřál a řekl, že i druhý kluk si vedl dobře. Pak přikázal dvoum dalším klukům, aby toho desetiletého odnesli do ošetřovny. Pak se zastavil u Reiza, položil mu ruku na rameno. "No, pak si s tebou musím promluvit, po škole." řekl tiše, aby to zaslechl jen Reizo a pak se celá třída přesunula zpět do školy.*
Reizo: *konečně první den na akademii. Ráno se vzbudil plný nadšení a odhodlání něco udělat. Došel do kuchyně, ale dnes si nedal slabou snídani, nýbrž si udělal vajíčka, aby měl plno energie. Dal si je na talíř a vyrazil ke stolu, kde si je lehce osolil a namazal si chleba máslem. Když to dojedl tak rychle hodil nádobí do myčky a spustil jí, byla plná. Rychle na sebe vzal své nejlepší oblečení a vyrazil ven. Sluníčko svítilo a on měl ještě čas. Proto šel pomalu a usmíval se od ucha k uchu. Kdyby se ho někdo zeptal, proč je tak šťastný odpověděl by: 'Jednou ze mě bude ninja!'. Pro plno lidí to nebylo nic neobvyklého, vždyť kolik ninjů vůbec je, ale pro něj to byl sen. Jak šel a přemýšlel, tak došel k akademii. Zastavil se před ní a koukal na tu budovu. "Tak sem budu chodit..." pomyslel si a pak nadšeně vyrazil do třídy. Procházel chodbou, ale nenarazil na nikoho svého věku, všichni mu přišli mladší... Nakonec se dostal do třídy a usedl do lavice. Všechny děti byla tak mladé... připadal si hloupě. Co se dá dělat, dokud nebude geninem tak to musí strpět.*
---: ---
--;;--:
Rei: *Oddechl si, když byl kýbl už prázdný a Raito mu řekl, že splnil úkol. Teď si ty peníze opravdu zasloužil, víceméně. Usmál se na Raita a zamával mu.* Ahoj Raito! Zvládni cestu! *Pak se nakonec otočil a spočítal si peníze, které dostal v restauraci od Raita. Byla tam fakt velká suma. Podivil se.* "Proč mi dal peníze jen tak? Vždyť to přece není nějaký boháč, nebo ano?" *Lehce mu to vrtalo ještě chvíli hlavou, pak to nechal být a odešel směrem ke klanu Yure.*
Raito: *Ušklíbl se a přešel k nim.* Splnil si to, ikdyž tady ta potvora více než aby spolupracovala semnou spolupracovala stebou a byl hodný *Pronesl a ušklíbnouc se vyhoupl na Kanameho* už bych měl asi jít, přeci jen. Cesta na Koru je dlouhá. *Usmál se na něj a protáhl se* Snad se ještě někdy potkáme *pronášejíc tyto slova se Kaname otáčel a odcházel směrem domů do Kory.*
Rei: *Ještě krmil Kanameho, co nejvíc opatrně, stále vyděšený, ale strach ustupoval, když ho krmil čím dál déle. Nebylo to asi zas tak nebezpečné. Vytáhl další kus masa z kýblu a podíval se na Kanameho, načež mu podal maso z ruky.* U-um... tady... *Řekl s trošku klepajícím se hlasem. Pokaždé, když už držel maso, se bál, že mu vlk nechtěně ruku ukousne, ale snažil se to co nejméně projevit. Viděl Raita, jak se málem dusí smíchy, trochu ho to zklamalo, ale tak... co už. Ten vlk byl prostě na něj velký, s tím, že Rei byl zase malý.*
Raito: *Kaname stále p očku sledoval stále více se dusícího smíchy Raita. Na to se jen šklíbl a kvůli tomu aby naštval Raita opatrně otevřel pusu a maso si vzal co nejvíc opatrně k Reiovi. Chtěl naštvat Raita za to do čeho ho zatáhl. No to se mu celkem dařilo, protože Raito se za prvé od smíchu uklidňoval, ale také ho smích přecházel kvůli tomu že si zněj teď dělá srandu Kaname.*
Rei: *Jeho vrčivý hlas a následné samotné zavrčení ho lehce vyděsilo. Nevěděl, kde se to v něm bere, ale představa, že by měl uhryznutou ruku, se mu nelíbila. No, co měl dělat, musel dokončit úkol.* U-um.. gomen'asai... *Došel opatrně ke kousku masa a zvedl ho ze země, načež se otočil. Vlk byl hned u něj, a trochu ho vylekal. No, trošku odstoupil dozadu a s lehce klepající se rukou mu podal maso před tlamu.* Eeeem... tady to je.. *Řekl ještě lehce vyděšený.*
Raito: *Zasmál se a poté zaoplatil u servírky a vyšel ven ke Kanamemu. Kaname jen nechápavě koukal na Reie co se ho bojí a na Raita který očividně zadržuje smích. Kaname se jen podíval na kus masa co se válí na zemi.* Děláš si ze mě srandu? nejsem pes abych to jedl ze země. *Zavrčel na něj Kaname hrubým hlasem s části i vrčel. Poté přešel blíže chlapci dajíc mu tlamu před jeho obličej a olíznouc se při tom. Čekal až mu to dá z ruky.*
Rei: *Už mířil ke vchodu, ale uslyšel znovu Raita, že si má sednout.* Um.. fajn.. *Znovu si sedl a položil ruce na stůl, zvědavě, s nakloněnou hlavou, naslouchajíc Raitovi.* Takže zapískám na prsty, objednám kýbl syrového masa... a nakrmím ho? Neukousne mi ruku? *Řekne znepokojeně.* No.. je to úkol, a vcelku férový, podle toho, kolik peněz jsem dostal... teda, dostanu. *Takže vyšel ven, zapískal na prsty, a po chvíli přiběhl Kaname (vím, že se nesmí ovládat jiné postavy či zvířata jiných postav, ale salám) a Rei trochu vykulil oči. Nějak mu připadal větší než předtím. No, strach má velké oči.* Um... ahoj... já.. budu tě krmit... počkej tady, prosím... *S trošku zděšeným pohledem vešel dovnitř a došel ke kuchyni, kde právě něco psala servírka.* Um... mohl bych poprosit o kýbl syrového masa? Zaplatí to pak tamten pán u stolu. *Ukázal směrem k Raitovi. Když už teda měl tolik peněz, tak proč to nezaplatit?* 'Fajn... krmíš zvíře, nebo co?' *Řekla s úsměvem.* A-ano.. krmím vlka... 'Fajn, donesu to..' *Servírka se vytratila do kuchyně a po chvíli donesla kýbl plný syrového masa.* A-arigato... *Řekl Rei a šel zpátky ven, k vlkovi.* Um... tady mám to jídlo... tak.. já tě teda nakrmím... ehm... *Podrbal se nervózně na zátylku a vzal jeden trochu větší kus masa, který pak hodil vlkovi směrem k tlamě.*
Raito: *Zasmál se když se zvedl* Seď nikam chodit nemusíš je to úkol tady *Řekl mile a usmál tak aby to vypadalo jako že to je nějaká zvrácenost.* Takže zaprvé výjdeš ven a zapískáš na prsty. Poté u servírky obědnáš kýbl syrového masa a nakrmíš z ruky Kanameho. *Věděl co to je za umění ho nakrmit z ruky a proto mu to řekl. Chtěl se trošku pobavit, ikdyž na Reiuv účet. Je pravda že on sám už si Kanameho nakrmit netroufne*
Rei: *Byl trochu v rozpacích. Samozřejmě byl rád za nějaký přísun peněz, ale za nic...? No, co měl dělat. Peníze si dal do kapsy a položil ruce na stůl, klepajíc jedním prstem na stůl. Pořád byl lehce znepokojený, ale trochu ten pocit ustoupil, když mu Raito nabídl úkol.* F-fajn... tak já ti dám ty peníze zpátky a vezmu si je, až dodělám úkol. Pak si je teprve zasloužím. Tak jdeme, asi... *Postavil se a mířil ke vchodu.* Takže, o jaký úkol jde?
Raito: *Zasmál se mu jak byl nervozní.* Aspoň budeš mít na chvíli klid a můžeš si odpočinout od shánění peněz. Jestli je to tak jak říkáš tak máme zhruba stejné dětství, ikdyž tedy mě je 21 nom *Řekl a ušklíbl se. A zamyslel se* ale jestli chceš mít peníze za nějakou práci, tak ti můžu dát úkol
Rei: A proč ano? Vždyť si to ani nezasloužím... ale když teda jinak nedáš... *Pomalu natahoval ruku, trochu znepokojený. Nelíbilo se mu, dostávat peníze jen tak, i když by se mu to třeba hodilo. Byl to jako vždycky celkem dobrák, který si nebere dary, co si třeba ani nezaslouží. Na chvíli s rukou zastavil.* To není správné... já.. já si nechci brát peníze jen tak... um... *Nakonec se rozhodne, že si je vezme, i když je stále trochu znepokojený.* Ummm... díky, Raito..
Raito: A? *Zeptal se ho.* Proč ne? potřebuješ je více než já. Navíc já si za S-misi vidělám celkem dost. *řekl a pokrčil rameny.* Tak ber *Usmál se na něj a prokřupl si krk* neboj se nic za to nechci
Rei: Hm... u každého je to jinak... *Povzdechne si se sklopenou hlavou. Po chvíli ji ale pozorně zvedne, protože uviděl peníze, co před něj přisunul Raito. Trochu ho uvedl do rozpaků. Nikdy mu nikdo nedal peníze jen tak, takže se nervózně podrbal na zátylku.* Ummm.... proč mi dáváš peníze jen tak? Vždyť.. nic jsem pro tebe neudělal...
Raito: u mě to tak bohužel nebylo *řekl jen a ušklíbl se. Poté se však věnoval plně jídlu, které mu celkem chutnalo. No poté se mírně nechápavě podíval na Reie a nakonec se ušklíbl. VYtáhl nějaké peníze, poměrně velká suma a posunul to před něj. Chtěl mu to dát. On měl poměrně dost peněz poslední dobou. Dopil i džus a poté zaplatil ono jídlo. Už jen seděl a díval se. Odpočíval. Toto počasí mu dávalo hrozné kapky a nějak to nezvládal.*
Rei: Těžké, viď? Je hrozně náročné se s tím vyrovnat, zvlášť když je máš ze všech nejradši na světě... No... tak pojďme jíst... *Začal se věnovat hlavně jídlu, po téhle konverzaci mu nebylo nějak do řeči. I tak se místy usmál na Raita, jako vděk za to, že mu koupil jídlo. Přece jen on sám do restaurace moc nechodil, protože většinou neměl peníze. Ty, kterými teď chtěl zaplatit, si vydělal v knihovně za výpomoc. A když si vařil doma... no, musel krást z obchodu. Byl na tom až tak špatně. Po nějaké té chvíli rámen dojedl a dopil sodovku. Spokojeně si oddechl.* Díky Raito... takhle jsem se nenajedl fakt dlouho...
Raito: vím jaké to je bez roičů *Řekl a chtěl dodat ještě že je má navždy v srdci, ale nějak si to rozmyslel když si vzpoměl že on to tak nemá. Vzpoměl si že matku vlastně ani nepotkal a otce mít v srdci nechce. Ještě by se stal jím. Tedy né úplně jím, ale ještě by se na něj přeneslo jeho chování což nechtěl.* aj tebe dobrou *Řekl a pustil se do jídla které měl před sebou.*
Rei: Hm... pro mě je to bez rodičů fakt těžký... nemůžu to bez nich vydržet.. víceméně... tady ve vesnici to nemůžu vydržet. *Ještě než číšnice odešla, s úsměvem poděkoval. Pak se trošku napil sodovky, která byla hezky vychlazená. Spokojeně si oddechl a vrhl se na rámen. Po tom boji měl vcelku hlad.* Dobrou chuť! *Řekl s úsměvem a začal jíst.* Nevím... jestli jsou to Nukeninové... mohou být už přece jen mrtví... a musím se s tím někdy smířit... ale nejde to.
Raito: Eh, to víceméně poznám, ale trošku jinak nom. *Řekl mu mile a usmál se. Když jim donesly pití s radostí se napil jahodového džusu. Olízl se nad tím jak je to dobré.* Eh, nukenninové, za dobu co jsem byl nukennin já sem je tedy nepotkal *Řekl a ušklíbl se. NErad na tu dobu vzpomína, hlavně proto že vtu dobu tím dosti pokazil svůj vztah s Namine a ona sním odmítala mluvit a byla naštvaná kvůli slibu který porušil. No nehodlal to řešit, když už je vše v pořádku a mají se brát.*
Rei: 'Dobře, hned to přinesu!' *Řekne servírka s širokým úsměvem a vytratí se do kuchyně nedaleko od stolu. Rei se zatím koukl pozorně na Raita.* Um.. ve čtvrti v klanu Yure... v takové chajdě, sám.. rodiče utekli z vesnice... nejspíš jsou z nich Nukeninové... *Řekl s lehce smutným pohledem. Pokaždé, když se zmínil o svých rodičích, píchlo ho u srdíčka. Nějak mu to ani nedělalo dobře, no nechtěl si kazit apetit, tak na to už nemyslel. Dnes bylo vážně horko, o tom žádná. I pro Reie to bylo otravné, ale i tak tohle místní klima nesnášel. Byl by radši v nějaké lesnaté, lehce teplé zemi.*
Raito: *Usmál se na servírku a zamyslel se.* nom tak asi kuře na kari a jahodový džus, jestli smím prosím *Řekl a sledoval Reie.* kde tady vlastně bydlíš? *optal se ho mile. Tak nějak nechápal jak může zvládat toto horko. Pro něj to bylo naprosto umorne. Nejspíš to bylo tím ze na takovéto prostředí nebyl zvyklí*
Rei: H-hai... takže platíš asi ty... dobře. *Vydal se teda ke stolu, kde si oba sedli. Po nějaké té chvíli přišla číšnice, a očividně měla dobrou náladu.* 'Dobrý den, co si budete přát?' *Řekla s úsměvem. Rei ani chvíli neváhal a objednal si.* Um... jeden střední rámen a malinovou sodovku! *Číšnička se usměje.* 'Fajn...' *Zapíše si do notesu danou objednávku a otočí tvář k Raitovi.* 'A vy? Co si dáte?'
Raito: *nechal navigovat Kanameho který jen s vrcenim poslouchal. Když přijeli k restauraci a rei poznamenal ze platí, zkroutil hlavou, rozhodně za sebe nenechá platit. Nechal ho jít na před a podíval se na Kanameho.* klidně si bez někam lehnout, když budu potřebovat pisknu *řekl mu na což Kaname jen kývl hlavou a odešel. Raito se poté vydal za reiem ke stolu kde se usadil.*
Rei: Jednou tě porazím! A budu šampión! *Řekne s hrdým hlasem a ušklíbnutím.* Však ano! Jednou budu nejsilnějším shinobim na světě! *Znovu se hrdě ušklíbne.* Fajn... platím já! *Řekne s úsměvem a vyskočí na Kanameho, načež ho navede až k jedné restauraci. Jeho oblíbené restauraci 'U Draka'. Seskočí z elementárního vlka a spolu s Raitem vejde dovnitř.*
Raito: Vis nechci si nějak myslet, můžeš překvapit. Ale na to máš ještě čas. *řekl a podívál se na něj.* ale líbí se mi tvá tuzba po síle *řekl a podíval se na nebe. Toto prostředí mu nedělalo dobře, bylo na něj příliš vedro.* no akorát sem ti chtěl navrhnout aby smě šli někam do stínu, takže ano můžeme. *řekl a usmál se. Poté nasedl na Kanameho a nabídl mu ruku zda chce jet také.* ale musíš mě vést
Rei: *Když se vrátil s Kunaiem, pozorně vyslechl Raita.* Um... fajn... jenom, že jsem tě hrozně chtěl porazit, víš? *Pousměje se. Po tom všem mu lehce vyhládlo, a byl trochu unavený, ale jenom vážně trochu. Byl spíše udýchaný.* Ehm... nechceš se jít někam třeba najíst? *Zeptal se s úsměvem.*
Raito: *Když uznal že už by stačilo ruku mu pustil a slezl. Ušklíbl se na něj a čekal až se vrátí z chůze pro kunai. Sledoval ho, zatímco k němu přešel Kaname.* Měl by ses naučit poslouchat když ti někdo něco říká. Horlivost může být tvou slabostí, ale taky předností v boji. To je pro každou stranu něco *Řekl a Kaname, Raitův elementární vlk přešel k Reiovi a začal k němu čuchat*
Rei: *Protože ho podkopl, spadl jenom na břicho. Hodlal rychle vstát, ale Raito mu už seděl na zádech a kroutil mu ruku.* Fajn, fááááááájn! *Křikne, protože nechce aby mu Raito zlomil ruku, nebo tak něco. Pokud ho už teda Raito pustil, vstane a dojde si pro Kunai, který si schová do kapsičky a Tanto si pověsí na záda.*
Raito: Řekl sem ze už stačilo *Řekl když se vyhl kunai a byl u něj téměř Rei. Bleskurychle se skrcil s podmetenim jeho nohou a jestli se mu to povedlo, což by mělo mel by Rei spadnout na břicho. Když dopadl na břicho raito si na něj obkrocmo sedl a ruku mu zkroutil za záda. Pokud se VŠak nepovedlo pomocí shunsinu se dostal dal.*
Rei: Zesílit?! Já tě dostanu!!! *Křikl v zápalu boje, nikoli, že by ho nesnášel, jen si hrozně přál Raita porazit. Když se Shunshinem Raito dostal dolů, on jen seskočil. Použil by také Shunshin, ale naprosto neovládal Taijutsu, takže neměl tu možnost. Naprosto vůbec nebral ohled na to, co ten vlk říká. Jen se na něj zamračil, když slyšel slovo 'fracek' a hodil Kunai na Raita, zatímco se rozběhl s bojovným křikem a Tantem, který svíral v ručkách.*
Raito: Asi budeš muset ještě zesílit. *řekl po té co se pomocí shunsinu premistil dolů a Kaname seskocil vedle něj.* co je to za fracka? *zeptal se hrubým hlasem Kaname.* on je fracek a ty zablesenec *řekl a usklibl se na Kamsmeho. Oba si ze sebe dělali srandu, ale jedem za druhého by daly ruku do ohně.* myslím ze už by stačilo * řekl ještě*
Rei: "Sakrááááááá! Proč je to tak těžký?!" *Nebral vůbec ohled na to, co Raito říká, chtěl ho prostě tolik porazit! Avšak on zase vyskočil na strom, a Rei ani neváhal, a aktivoval Ki Nobori no Shugyo. Vyběhl za ním na strom a zase švihl před sebe Kunaiem a Tantem.* Já tě dostanůůůůůůůůů! *Dělal všechno, co mohl, kopal, bouchal, švihal, sekal, snažil se ho prostě porazit.*
Raito: *Usklibl se a couvl rychle par kroku dozadu* mel by ses snažit víc, znovu už se zranit nenechám *řekl a boj ho preataval bavit. Odskočil proto opět nahoru na strom a sledoval ho.*baví tě to ještě vůbec? *zeptal se ho mírně Znudene. Přitom se vedle ne větvi zjevil Kaname dávající se na ně*
Rei: *Neuvěřil, že se opravdu trefil. Byl na sebe lehce hrdý, že pomocí jeho lsti Raita zasáhl. No, netušil, že mu chce Raito jen udělat radost, což i udělal. Ovšem nevypadalo to, že by to Raita nějak moc bolelo, nebo že by nějak více reagoval. Jenom se tak ušklíbl. To Reie ještě více dohnalo k většímu výkonu.* Nemám elementární techniky... zatím! *Rychle se vrhne na Raita s Tantem v jedné ruce, a s Kunaiem v druhé, ale jak k němu běží, hodí mu Kunai na nohu a se svým mečem vyskočí do vzduchu, načež švihne tupou stranou k jeho ramenu. Přece jen, nechce mu nějak moc ublížit, když je to jen trénink.*
Raito: *viděl tanto mířící z jedné stranu, viděl i kunai z druhé, ale chtěl mu dát pocit ze je aspoň trisku dobrý. Takže tanto vykryl sekikenem a kunaiem se nechal zasáhnout. Mel zvýšenou. Odolnost diky tatakaismu takže se jen usklibl a nijak více na zásah nereagoval. Odstoupil trosku dále. * musíš se více snažit *řekl a usmál se* nějaké elementární techniky použít nechceš? *optal se ho a usmál se. Schoval sekiken do pouzdra na zádech*
Rei: *Kvůli jeho malé výšce a vcelku nízkém věku byl samozřejmě fyzicky mnohem slabší než Raito. I přesto se snažil působit jako pravý bojovník a bojoval ze všech možných sil. Raito mu zatím každý útok vykryl, no Rei se nevzdával a švihl tentokrát do boku, zatímco levou rukou vytáhl bleskurychle Kunai a sekl na druhou stranu.*
Raito: *Jelikož Rei nebyl na Raitove úrovni a byl malý, mel poměrně menší rychlost a sílu jak se dalo čekat. Raito nastavil sekiken před nohu tak aby vykryl útok od Reie. Avšak to nebylo celé. Rukou sel i doprotipphybu aby mu tamto případně vyrazil. Nom sekiken by mu však mohl tanto i rozsekbout *
Rei: Možná pro tebe, ale pro mě je to pomocník, co ti ulehčí boj! Budeme bojovat jen my dva... *Odfrkne si a zamračí se. Nelíbí se mu, že by si Raito nějak pomáhal, když asi už teď by měl Rei namále. Když seskočil, Rei neváhal a vyběhl na něj s napřáhnutým Tantem, a švihl na místo, kde má nohu.*
Raito: Ale on je vpodstate zbraň *když Kanameho nazval zbraní zasklebil se* tedy někteří lidé to tak nazývají *pronesl aby to upravil a Neurazil tak nikoho. Poté jen protocil očima a seskocil dolů.*
Rei: *Podle všeho se mu nějak útok nedařil, takže trochu odskočil dozadu, ale neodhadl, že bude větev tak tenká, takže se podlomila. Nic se mu však nestalo, spadl bezpečně na nohy.* Ne, budem bojovat jen my dva! Ještě aby sis pomáhal... *Zamlaská a pobídne Raita, ať seskočí dolů. Přece jen, aby furt byl na stromě není žádná sranda. Teda aspoň pro Reie.* Póóójď dolů...
Raito: *odskočil trosku bokem aby ho Rei nezasáhl a trosku tam dal i ostří sekikenu aby to případně i zablokoval.* co kdyby se přidal i můj přítel? *zeptal se ho když na něj prováděl kop z boku, který nedokončil protože byl na odvedení pozornosti a pravý útok pocházel z druhé strany mireny na hlavu rukojetí*
Rei: *Už se s Tantem svíraným v ruce blížil k Raitovi, ale ten odskočil saltem dozadu na druhý strom. Tiše zavrčel.* "Zase se mi nedaří..." *Rozběhne se a vyskočí na druhý strom, napřáhnouc se s Tantem, s cílem udeřit Raita tupou stranou do boku, nebo do nohy.*
Raito: *už když se tu oběvil mel zjištěné kde je jaky strom. Viděl to když byl venku a seděl na Kanamem. Takže jen odskočil dozadu se saltem na jiný strom a sáhl si na záda odkud z pouzdra vytáhl sekiken. Usmál se na něj a čekal až se pohne k němu. Mezitím si do druhé ruky připravil bublifuk a čekal na možnost do něj fouknout *
Rei: *Čekal u Raita nějakou změnu, že se vyděsí, že v jeho tváři spatří strach. Ale nic. Nejspíš to Raito nějak přerušil.* Kso!! *Zanadává a vytáhne Tanto, se kterým se rozeběhne směrem ke stromu. Soustředí chakru do noh, aby použil Ki Nobori no Shugyo a dostal se k Raitovi.*
Raito: *Usmál se, ale dolů sejít nehodlal. No všiml si ze ho Rei nejspíše uvrhl do genjutsu. Prěj bylo toto genjutsu jednoduch a tak si prostě zablokoval chakru a poté ji opět vypustil aby přerušil jeho genjutsu. Zůstával stát a sledoval ho. Dával si pozor na to co Rei udělá. Nu nepředpokládal ze by to bylo něco velkého, ale kdo ví. Může předvést něco zajímavého nebo nějakou taktiku*
Rei: To teda jo! Vypadám jako drsňák! *Hrdě se usměje. Holt, rád se chlubí. Byl odhodlaný s ním bojovat a tentokrát ho porazit, i když byl nižší hodnosti. Snad ho Raito bude trochu více šetřit a zase nepoužije špatnou bránu Hachimonu. Nechce si už podruhé projít tím peklem, co zažil v nemocnici.* Jdu na to!! *Seskočil ze stromu a pobídl Raita, ať seskočí také, aby mohli bojovat na rovné ploše.* "Magen: Narakumi no Jutsu." *Chtěl Raita odradit tím, čeho se nejvíce bál, a zaútočit.*
Raito: Nojo, aspoň vypadáš ze už si prošel nějakým bojem *Usmál se na něj a poté byl celkem překvapen ze Rei chtěl znovu bojovat. No tak tedy pokrčil rameny a natáhl k němu ruku se kterou naznačil aby začal* tak pod *pronesl a čekal co se bude dít. Byl zvědavý co nového se naučil*
Rei: Naštěstí mi nakonec nic není... ale neuvěříš, jak moc to bolelo. Mám tu malou jizvičku... *Odhrne si své rezavé vlásky z čela a ukáže mu svoji jizvu, kterou má po půlce čela. Jizvy mu odjakživa připadaly jako pro drsňáky, a byl trochu hrdý že ji má, i když to možná bylo divné. Přivře s úsměvem oči, když mu Raito rozcuchá vlasy, a znovu si je urovná, aby neměl na hlavě vrabčí hnízdo. Poté se s odvahou podívá na Raita.* Samozřejmě, že chci! A tentokrát si tě podám! *Řekne hrdě, načež seskočí se saltem ze stromu pevně na nohy.*
Rei: posranej blueboard ._.
Rei: Naštěstí mi nakonec nic není... ale neuvěříš, jak moc to bolelo. Mám tu malou jizvičku... *
BlueBoard.cz ShoutBoard