Přidej zprávu »
---: ---
Hoseki: *Ďalšia D misia nenechala na seba dlho čakať po prvej úspešne zvládnutej. A nebola ani o veľa zaujímavejšia ako triedenie kníh v knižnici. Teraz mal za úlohu upratovať v nemocnici. Presnejšie pomôcť upratať izby, z ktorých boli už odubytovaný pacienti. Žiadna to zábava. A zase úloha, ktorú by zvládol ktokoľvek, ale zadali ju geninovi, pretože čo iné by mohli zadať geninovi? Na rozdiel od knižnice, upratovanie v nemocnici mu asi nič užitočné neprinesie. Však z knižnice mal aspoň pár zaujímavých kníh. Jediné, čo by mu mohla táto misia poskytnúť, sú asi nové obväzy. A tie by sa v skutku aj celkom hodili. Jeho prvou zastávkou v nemocnici bolo nájsť hlavnú sestru, ktorá mala službu, a nahlásiť sa jej, že je už tu. Na recepcii mu povedali, že ju nájde v pravom krídle na prvom poschodí, no keď tam dorazil a našiel miestnosť, ktorá bola vyhradená pre sestry a medikov, tak mu bolo oznámené, že práve šla na vizitu a musí si ju teda nájsť. To ho nijako nepotešilo, ale prikývol. Dalo by sa povedať, že len bezcieľne blúdil, no on sa snažil polohu kontroly pacientov stanoviť orientáciou podľa zvukov. Nebolo to najjednoduchšie, keďže v nemocnici kvôli vysokým stropom a dlhým chodbám sa niesla slušná ozvena, no po pár desiatkach minút ich našiel. A to bol pomerne výkon, keďže nemocnica nebola zrovna najmenšia. Zostal čakať pred izbou, v ktorej sa práve vizita konala, aby ich nerušil.* Dobrý deň. Moje meno je Hōseki Kōdo a bola mi pridelená Vaša misia na starosť. *Slušne sa pozdravil a predstavil, keď zástup ľudí v bielych plášťoch konečne vyšiel z izby.* No bolo na čase. Rovno sa môžeš pustiť do práce. Sorano, ukáž mu prosím ťa, sklad s bielizňou a prideľ mu na starosť izby podľa rozpisu. *Stará dáma nestrácala čas a rovno ho pridelila na starosť akejsi mladej slečne, ktorá len prikývla a usmiala sa na Hosekiho.* Ahoj, moje meno je Sorano. Prosím, nasleduj ma. *Bez zbytočných okolkov ho viedla dlhov chodbou, schodiskom, ďalšou chodbou a ďalším, len služobným, schodiskom. Hoseki mal čo robiť, aby vôbec stíhal s jej rýchlym tempom, nie to ešte si pamätať, kade vlastne idú.* Zober si vozík, na ktorý si naložíš návliečky, aby si nemusel behať hore-dole. Podľa rozpisu máš na starosť päť izieb. V každej sú tri postele, čiže si vezmi po pätnástich plachtách, návliečkach na vankúš a na paplón. Navyše si vezmi igelitové vrece na odpadky a handru na prach. Návliečky si pekne odlož do šuplíkov na vozíku, aby si naňho mohol položiť vedro s vodou na preplachovanie handry na prach. V každej izbe teda prevlečieš periny, utrieš rám postele, stolík a vnútro skrine. Samozrejme, pri týchto úkonoch zatiaľ otvoríš okno, aby sa vyvetralo. Keď to budeš mať, tak príď do izby sestier, nejaká ťa už prepustí zo služby. *Sotva s tou dievčinou stíhal, čo všetko mu povedala. Ale okamžite si teda začal do šuplíkov vozíku nakladať hromadu bielizne. A ako, nechápal, ako tam má toľko návlečiek narvať, no nejako to úspešne zvládol. Ani si nevšimol, kedy sa tá sestrička vyparila, no zrazu bol v sklade sám a netušil, kde asi má zohnať vrece, vedro, vodu a handru. Musel prehľadať skoro celý sklad, než našiel všetko, čo potreboval. A až keď mal všetko naskladané na a vo vozíku si všimol, že na ňom má položený papier s rozpisom izieb, ktoré treba upratať. „Pustime sa teda do toho... už tak som stratil veľa času...“ Pôvodne si myslel, že bude mať dnes ešte dostatok času na tréning, ale čoraz viac o tom pochyboval. Ďalšiu hodnú chvíľu trvalo, než sa zorientoval a našiel požadovanú izbu. Lepšie povedané, než prestal behať s vozíkom po chodbe ako pomätený od izby k izbe. Po príchode do prvej izby na upratanie otvoril okno, nech sa vetrá. Potom sa pustil do boja s návlečkami. A to bol veľmi krutý boj, ktorý skoro prehral, keďže sa na chvíľu zamotal do plachty a stiahol na seba paplón, div, že nepadol na riť. Ako správny shinobi to však ustál. Špinavé návlečky hodil na zatiaľ na zem. Vzal si handru, ktorú poriadne vyžmýkal, nech zbytočne nekvapká. S handrou prebehol rám postelí a opäť ju prepláchal a vyžmýkal. Teraz prišli na rad skrine. Teraz pláchal handru po každej skrini. Nakoniec utrel stolík a aj parapet, aby sa nepovedalo. Keď bol prach poutieraný, pustil sa do navliekania čistých návlečiek. Nevedel, ako poriadne a efektívne periny navliecť, takže to bol zase boj, pri ktorom sa zamotával a zbytočne strácal čas. Po navlečení perín postele ešte ustlal, vyzbieral špinavé návlečky, ktoré poskladal a odložil na spodnú priečku vozíka. Teraz začal zbierať zapadnuté odpadky a vysypal odpadkový kôš do vreca pripevnenému k vozíku.* Tak to by sme mali... *Spokojne skontroloval upratanie prvej izby, utrel si z čela pot a prešiel k oknu, ktoré zavrel. Mohol pokračovať do ďalšej izby, v ktorej postupoval rovnako a robil doslova to isté. A potom do tretej. A štvrtej. A po niekoľkých hodinách konečne aj piatej. Tá však bola najšpinavšia a boli obaly od keksíkov nahádzané za posteľou a tak. To sa mu vôbec nepáčilo. No nemal na výber a teda upratoval. Poslednou výzvou tejto misie bolo sa zorientovať a s vozíkom prísť do izby sestier. Celkom si poblúdil chodbami nemocnice, než trafil. Stretol tam už známu sestričku Sorano.* To už máš? Šikovný chlapec. *Milo sa naňho usmiala. Prešla k stolu hlavnej sestry, odkiaľ vzala akési tlačivo.* Nech sa páči, potvrdenie o splnení misie. Vozík si ja už odveziem a veci poodkladám. Môžeš ísť. Ahoj. *Podala Hosekimu tlačivo a postrapatila mu čierne neskrotné kučery. Chlapec sa pri tom doširoka usmial, pretože to bol príjemný fyzický kontakt, ktorý roky nezažil.* Ďakujem. Dovidenia. Pekný deň. *Prevzal si tlačivo a vybral sa nájsť východ z tohto bludiska.*
---: ---
Miho Yuuki: *Miho čekala její první D- mise. Byla to spíše nezajímavá mise, čekala něco víc. Třeba záchranu nějakého člověka nebo bitvu s dalšími geniny. Týkala se práci v nemocnici, uklízení na chodbách a stlaní postelí pro pacienty. Přišla tam v sedm hodin, kdy ještě spousta pacientů spala, ale doktoři už všude pobíhali. Pomalu došlo k recepci, kde se ohlásila.* Dobrý den, jmenuji se Miho Yuuki a mám tady plnit misi, týká se pomáhání vám. Jako je třeba uklízení, a tak dále. *Paní bylo asi padesát, tak jen zabručela a začala hledat něco v papírech, trvalo jí to snad celou věčnost a nervózní Miho ťukala prsty do stolu. Asi po deseti dlouhých minutách jí nakonec řekla, co bude dělat.* Slečno Mirui Yougo, budete stlát postele, vylívat nočníky, a případně pomáhat doktorům převést pacienta. *Znovu pohlédla dolů do papírů a malého ninji si nevšímala. Miho byla mírně vytočená, že její jméno tak znetvořila, ale byla zticha. Pak paní vyšla ze svého hnízda a Miho zjistila, že je na jezdícím vozíku. Šokem nemohla chvíli dýchat, poté jí došlo, proč asi byla ta paní nepříjemná. Byla určitě moc smutná, že nemůže chodit. Zírala na ní s otevřenou pusou. Po minutě jí došlo, jak stupidně a nevychovaně musí vypadat a zase jí zavřela.* Slečno Mokate, pojďte za mnou. Ukážu vám pár věcí, jak to tady chodí a kde jsou všechna potřebná místa. Vysvětlím vám, jen tak pro zajímavost, jak se tady dělí pokoje a kdo zastává jakou pozici. Následujte a mějte uši nastražené. *Zase ji oslovila jinak, ale Miho polkla svoji poznámku a tiše ji následoval dlouhou chodbou. Do jedné hodiny jí vše ukázala a vysvětlila.* Teď je to na vás Miio. *A odjela pryč, evidentně zpátky na recepci. Chvilku tam ještě osamoceně stála, nevěděla, co dělat. Rozhodla se tedy, že půjde do jednoho náhodného pokoje a udělá co je potřeba. Přišla do prvního pokoje, kde zrovna byli dva mladí ninjové, kteří zrovna leželi na lůžkách kvůli chunninské zkoušce. Holčina se začervená a vykoktá ze sebe.*Ehm.....je.....něco...tady....potřebovat? Vy.....dva....potřebujete....něco? *Podívali se na ní a škubaly jim koutky úst. Jeden z nich se začal nestydatě smát a ten druhý se jen stěží ovládal. Méně vychovaný z nich ukázal do rohu a tam uviděla hromadu peřin, zpoceného prádla a bůh ví čeho dalšího. Se znechucením k tomu přišla blíž a zakopla a spadla přímo do těch odporných peřin. Vstala a o něco neviditelného se uhodila a spadla jednomu z nich do postele. Začali se smát ještě hlasitěji. Co to bylo? Ptala se sama sebe a pak to uviděla. Nastražili jí past! Ti lotři! Pomyslela si se slzami v očích. Kopnul ji zase zpátky a znovu spadla do peřin. Chvíli zůstala ležet a držela pěstičky zatnuté. Nevěděla co si počít, tak se rozhodla zůstat v klidu. Vstala, opatrně a vyhnula se všemu, co by tam byla a nemělo býti. Zatlačovala slzy, aniž by se jim podívala do tváře, vzala tu hromadu a odešla z pokoje. Šla až úplně nahoru, kde se věšelo prádlo a peřiny. Hodila je prudce na zem, naštvaně provedla techniku bushin no jutsus, aby si zkrátila čas s věšením. Její klony opakovaly její pohybu, tudíž to zvládla ani ne za minutku. Zrušila je a odešla zpátky. Po zbytek dne se spokojeně a bez problémů starala o drobnosti v nemocnici. Ostatní pacienti se na ní usmívali a byli milý. Na konci dne, kdy už měla všechno hotový, se rozhodla, že přijde za těmi nezbedníky. Zaklepe na dveře a vejde dovnitř. Otočí se na ní oba dva, tentokrát bez smíchu. Všichni tři se na sebe podívali a začali se smát. Miho ani nechápala, proč se směje.* Proč jste mi nastražili tu past? *Vymačkala ze sebe. Jeden z nich, ten méně kultivovaný, se přestal smát a zvážněl.* No, bohužel si odskákal naši sázku, kamaráde. Chtěli jsme, aby přišla jedna hrozně krásná doktorka a tomu komu by spadla do postele by vyhrál. Víš....tu doktorku.* A zase se začali smát. Holčička si ovšem nemohla nevšimnout, že o ní mluví jako o chlapci.* Jenomže ty jsi kluk a ne holka, takže jsme oba prohráli! *Vykřikl ten druhý a začali se oba ještě víc smát. Miho se sama pro sebe usmála. Nestalo se jí to poprvé, často si jí spletou s klukem. Nesmála se s nimi a oni si toho všimli. Ten hodnější se na ní ustaraně podíval.* Děje se něco, kámo? *Jak vyslovil poslední slovo, začala se Miho hlasitě a šíleně smát. Smála se tak moc, že to nebylo ani slyšet. Po dlouhý minutě se začala uklidňovat a promluvila.* Já....ehm.....nejsem kluk. Jsem holka. *Řekla a podívala se na ně. Oba dva měli pusu až na podlaze a oči vyvalené jako žáby. Teď se pokoušela se nesmát, přestože to byl ten nejtěžší úkol na světě. Kluci se na sebe podívali.* Promiň. *Zašeptali s hlavou skloněnou k zemi. Holčička jen mávla rukou, a smála se. Po chvíli se k ní připojili. Se smíchem také odešla a vykračovala si to přímo na recepci, aby oznámila konec své první mise. A ta stará babka tam pořád seděla. Podívala se na ní.* Mei, chtěla bych si s vámi promluvit. Pojďte sem za pult. *Miho se zamračila, protože se bála, co jí řekne. Co když udělala něco špatně? Třeba se neměla bavit s pacienty? Možná že tomu jednomu chlápkovi neměla vyměňovat obvazy! A co se tane teď? Paní na vozíčku jí ukázala malou židličku s kolečky v jednom rohu, kterou si měla přivést k ní. Jakmile tak udělala, začala k ní mluvit.* Slečno Miho, nedivila jste se proč vám pokaždé říkám jiným jménem? *Tato věta dívku zarazila. Šokovaně jen přikývla. Paní se usmála, snad poprvé od té doby, co byla tady. Poté spustila.* Víte, já jsem bývala velmi šikovnou doktorkou a měla jsem učitelku, která mi také říkávala jinak. Když jsem se jí zeptala, proč to tak dělala, odpověděla mi, že zkouší moji trpělivost. Poněvadž trpělivost je jedna z mála věcí, kterou musí doktorka míti, chce-li býti úspěšná. A vy, Miho Yuuki, jste byla po dlouhé době jediná, která mě ani jednou neopravila, přestože vás netěšilo, jak vám říkám. Spolkla jste svou pýchu a tím jste se překonala. To ovšem není jediná věc, kterou vám chci říci. *S jiskrami v očích se předklonila blíž.* Vidím ve vás potenciál, díky kterému byste se mohla stát výbornou doktorkou. To, jak jste komunikovala s pacienty a co jste dělala, ano vím o tom incidentu na pokoji 17, kde byli chlapci. Já jsem jim nakázala tuto lumpárnu. Chtěla jsem vědět, co uděláte. Mimochodem, dělám tohle všem. *Uchechtla se jako malá puberťačka. Miho nemohla najít žádná slova, bylo to pro ni překvapení.* Byla to zkouška, jestli se vzdáte. Nikdy to s ošetřovaným nesmíte vzdát. Doslova máte jeho život ve svých rukou. *Starší paní jí vzala za její ruce. Zblízka se na ně podívala.* Vy jste drobná, takže u vás to bude spíš ručiček. *Usmála se na ni, ale ruce nepustila.*Snažím se vás navnadit na práci, až budete chunnin. Tahle by podle mě byla pro vás ta správná. *Pustila jí ruce. Rukou ji znovu naznačila ať uklidí židličku. Se vší pokorou jí poslechla, stále překvapená. Mezitím se paní na vozíčku vrátila na své původní místo. Přišla k ní a pronesla pouze:* Děkuji vám, moc si toho vážím. *Starší paní se na ní naposledy usmála a naznačila jí cestu.* Pro dnešek všechno, děkuji vám. Doufám, že se nevidíme naposledy. *Tentokrát se na ní neusmála, ale jiskry měla v očích pořád.* Na shledanou. *Rozloučila se a odešla Miho domů. Celou cestu domů přemýšlela nad myšlenkou, jež jí začínala být inspirací.*
---: ---
Aoda Jaazu: *Po tom, co se utkal s Hasashim a jen tak tak ho porazil, bylo mu zděleno, že je povíšený na TJ. Ma z toho radost. Sedí na gauči v pokoji na akademii a prohlíží si knihu, kterou sebral v Ragnarově pracovně na poslední misi. Slíbil Sooce, že jí sežene ledvinu. A svůj slib hodlá dodržet. Listuje v knize. Na dvanácté straně nachází Samjiho. Vezme černou fixu a přes jeho fotku udělá černý kříž. Kouká, že skoro v každé zemi měl Ragnar někoho. Aodovi nezbývá, než je všechny postupně najít. "Nejdřív ale musím zjistit, jak poznám, že je vhodný dárce." rozhodne se zajít do nemocnice to zjistit. Na recepci se ptá sestry, ale ta ho jen odbude. Kolem jdoucí doktoři nereagují, že pokud nemá zranění ať neotravuje. Odejde tedy ven. "Zranění. Zranění." zamyslí se Aoda.* No jasně. *křikne a udeří pěstí do nastavené dlaně. Ihned vyběhne k nejbližšímu stánku.* Dobrý den, prosil bych pytlík kečupu. *prodavač na něj kouká nechápavě, ale nakonec mu ho prodá. Aoda si vleze za strom trafostanici. Vysune si na předloktí kousek kosti a kolem to posype kečupem a pískem. Se zhrouceným obličejem a držíc si ruku pokrčenou u těla se vrací do nemocnice. Tam si ho všimne hned první doktor.* Proboha cos dělal? *zeptá se ho vyděšeně a posadí ho na vozík. Veze si ho rovnou do ordinace.* S kamarádem jsme si hráli a omylem mě kopnul silněji. A taky... *povídá Aoda dětským hláskem. Není mu moc tak to může projít. Jakmile, ale doktor zajede do ordinace, kde jsou samy, tak ho zarazí.* Nech těch hovadin Aodo. Vím, že nejsi dítě ale chunnin. *řekne mu přísně. Aoda sáhne po ubrousku.* Fajn. *odsekne a pustí se do čištění kečupu. Doktor ho zastaví.* Počkej! Tu kost ti dám dopořádku samozřejmě. *řekne a chce mu zabranit, aby se kosti dotýkal. Aoda ho zvednutím ruky zastaví. S úsměvem se dívá na jeho překvapený obličej, když mu kost zajede zpět. Setře kečup a písek a po zranění ani stopy. Doktor si sedne na stoličku.* Jak? Jak si to udělal? *zeptá se koktavě. Aoda pokrčí rameny.* Moje KG. Nevím jak. Ale když chci tak se to stane. Můžu si vybírat. *poví a rozpřáhne ruce. Vyleze mu z nich několik kostí a zase je zasune.* Prostě to tak je. Jinak jsem už TJ *dodá.* Dobře, a čeho jsi tím chtěl dosáhnout? *zepáa se ho. Nechá jeho KG být. Je to jeho věc.* Určitě znáte Sooku Yumi a její situaci. *doktor přikývne a Aoda pokračuje.* Potřebuje ledvinu, a ja nechci čekat, než se najde dárce. Rozhodl jsem se ho najít sám. Hodlám lovit nukenini. Jak mám poznat, že jsou vhodní dárci? *vysloví svoji žadost. Doktor se usměje.* Líbí se mi tvůj počin, tak poruším pravidlo. *vleze do pc a začne hledat. Nalezne Sookyny záznamy a vytiskne její rozbor pro DNA.* Když budeš mít toto u sebe tak ve většině zdravotních střediscích budou mít možnost zjistit, zda jsou kompatibilní. *předá mu Sookyny záznamy. Aoda si je vezme a uchová.* Děkuji Vám doktore. *Až budete něco potřebovat, dejte vědět. Někoho pro Vás klidně umlčím. *Zasměje se a odejde z ordinace. Už to, že odchází z nemocnice v pořádku, zvedá doktorovi reference. Dorazí domů a najde si mapu světa. Rozloží ji na stůl a k tomu si otevře knihu s nukenini. Udělá si přehled, kde každý by měl být. U některých zná i základní schopnosti. U jiných jen vzhled. Připraví si takhle plán a rozhodne se pro postup. Jak začít a kde začít. Nakonec si naplánuje několika měsíční putování. ''Sooce tu ledvinu seženu.'' Má připravené všechny plány. Udělá si seznam věcí, co si vezme s sebou. Nakonec jde i za senseiem a zdělí mu své plány.* Jsi si jistý, že to chceš udělat? *zeptá se ho sesnsei.* Ano. Slíbil jsem to Sooce. Mám sbaleno, naplánovanou cestu a chuť to vykonat. Zbývá jen vaše požehnání. *pokrčí rameny Aoda. Sensei vstane a obejde stůl.* Stal se z tebe někdo, Aodo. Na to že ti nikdo na začátku nevěřil, jsi ukázal, že můžeš být skvělí Shinobi. Dávám ti své požehnání a doufám, že se ještě setkáme. *Aoda vstane a podá si s ním ruku.* Určitě. Pokusím se být ve spojení. Pochybuji, že mě bude moct někde zastihnout. Tak se tu mějte. *rozloučí se Aoda a odejde z pracovny. ''Ještě mu zbývá rozloučit se se Sookou. Sedne si doma ke stolu a napíše dopis. Ten zavře do obálky a na něj napíše ''Sooka''. Na to si vezme své věci a odejde z pokoje a akademie. Batoh není ani tolik těžký. Má v něm jen trochu oblečení, nějaké balíky sušeného masa, pár lahví vody, knihu s mapou a nějaké to vybavení. Na boku pasu má přidělané Säberu, v zádu na pasu má Ruigy. Nunchaky má vylepšené. Jsou rozebíratelné na tři části. Rukojeti má zasunuté v nohavicích, které kryjí jeho závaží na nohou a řetěz pověšení přes Ruigy. Dohromady jeho vybavení váží 58kg. A to jen proto, že každé závaží má 20kg. V jednu hodinu v noci dojde k Sookinu domu. Odloží batoh a přeskočí plot. Vyběhne po domě a potichu otevře okno Sookyna pokoje. Postaví se vedle její postele a kouká jak spí. Pohladí ji po vlasech a políbí na čelo.* Slíbil jsem, že ti pomůžu. Já se vrátím. *ještě jednou jí políbí, tentokrát na rty, položí na noční stolek dopis a vyskočí z okna. Sebere věci a dojde k bráně. Od senseie už ví, že jde na lov tak ho pustí. Projde branou a vyběhne do pouště. Když se ráno Sooka probouzí a nachází dopis, Aoda míjí hranici země Řek. ''Sooko, slíbil jsem, že ti najdu ledvinu. Dostal jsem příležitost slib splnit a proto odcházím. Několik měsíců budu mimo a budu shánět pro tebe druhou šanci na skvělí život. Nechtěl jsem se loučit, abys věděla, že se vrátím. Budeš mi chybět. Měj se hezky. Mám tě rád. P.s.: vyřiď Hasashimu, že se mu za to omlouvám. Aoda''*
---: ---
Aoda Jaazu: *Aoda se probouzí po několika dnec. Otvírá oči a rozhlíží se. "Hm. Nemocnice." projde mu hlavou.* To jsem dopad. Ten Hachimon je fakt darda. Doufám, že to Sooka přežila. *dveře se pomalu otevřou. Do nic vejde sestra.* Á, princ se nám probudil. *usměje sestra.* Nějakou dobu se ještě nepohneš, ale budeš v pořádku.* poví sestra. Aoda se snaží narovnat. Moc mu to nejde a sestra ho zatlačí do postele.* Sooka. Jak je na tom Sooka? Přežila to? *vychrlí ze sebe a snaží se vymanit. Sestra neodpovídá, ani se na něj nepodívá. Po chvíli odejde a Aoda zapadne do polštářů. "Je mrtvá?" zepta se sám sebe. Z očí mu ke spánkům začnou téct slzy. Nedokáže je zastavit a po nějaké chvíli usíná. Prospal zase několil dní. Byl za ním i Hasashi, ale nebyl tam dlouho. Jen se na něj šel podívat. Na.toho siláka co se teď válí v nemocnici, zatím co on trénuje stále víc, aby ho překonal. Aoda se znova probudí do prázdného pokoje. Sestra se tam mihne, aby zjistila jeho stav. Aoda se jí znova ptal na Sooku, ale zase bez odpovědi. Zkusí zahýbat končeťimami. Ty ho moc neposlouchají, ale už aspoň vykonná nějaký pokrok. Posadí se s bolestmi a shodí nohy z postele. Pokusí se postavit ale jen spadne na zem. Nemá se jak dostat nahoru a tak si musí zspípat na pomoc. Přiběhne sestra a naštvaněho ho uloží znova do postele. Dá mu injekci na uklidnění. Aoda po chvíli zase usne. Když se probudí tak je k postely připoután. "Hajzlové" zanadává si. Otočí hlavu a se slzami v očích kouká z okna.*
---: ---
Keiji Michio: *Prochází skrz nemocnici dlouhou chodbou, směřující k menší budově. Je zataženo, a není ani takové horko, jako normálně. Všude panuje přítmí a v nemocnici to páchne po desinfekci. Dochází ke konci chodby, kde nad velkými kovovými dveřmi, visí cedule se starým sloupaným nápisem: "Oddělení péče pro psychicky narušené." Vejde za dveře, podívá se do okýnka, kde sedí ošetřovatel, který hlídá jediný vchod a zároveň i východ stavby. Keiji podá otvorem ve skle dovnitř návštěvní lístek. Muž si ho přečte a stiskne čudlík, druhé stejné dveře zabzučí. Keiji je těžce otevře a vstoupí do světlé kulaté místnosti, vykládané bílými kachličkami. Malými dveřmi z kutlochu vyjde i vrátný, dovede Keijiho ke dveřím, též opevněným.* Proč ji vlastně dali sem, když je neškodná? *Zeptá se.* Asi proto, že to bylo zapotřebí. *Odpoví znechuceně chlap, otevře dveře velkým složitým klíčem a vpustí Keijiho dovnitř.* Máte 15 minut. *Řekne než zabouchne dveře. Keiji vstoupí do malé místnosti. Svítí zde několik světel nepříjemně modrým světlem, na protější stěně je zamřížované okno, kterým neprochází mnoho světla. V houpacím křesle v rohu, otočená ke stěně vedle postele sedí malá hubená žena v nemocničním munduru. Houpe se, kouká do zdi a těžce u toho vydechuje.* Tak jsem zase u tebe mami. *Mávne na ni Keiji a dojde se posadit na postel. Žena ho plně ignoruje, jestli vůbec ví, že tam je.* Představ si, že mám práci. *Podívá se na ni, jako by očekával nějakou reakci.* Dostal jsem nový byt, teď už si ho platím z vlastního. *Opět nenastane žádná reakce, zahloubá Keiji v paměti, co ještě povědět.* //Co tak ještě, co by ji mohlo zajímat?// Potkal jsem zřejmě syna tvé kamarádky, jmenuje se Yukio Okumura. *Po této větě se křeslo zastaví. Žena otočí obličej na Keijiho. Teď Keiji spatří temné zapadlé oči, vyhublé tváře a dlouhé tmavé vlasy, volně vysící přes obličej. Začne se hluboce a děsivě smát. Opře se o křeslo a pokusí se vstát, ovšem marně. Směje se dlouho, než smích přejde do hlubokého nářku. Keiji se postaví, dojde k malému stolku naproti posteli a položí na něj krabičku z kapsy.* //Snad se jí to bude líbit.// Já jdu mami, už nám nezbývá moc času. Mávne na ni. Matka ho ignoruje, místo toho je scoulená v křesle a naříká. Vrátný po Keijiho zaklepání otevře dveře a vyvede ho ven. Otevře mu dveře, tak se Keiji dostane opět na nekonečnou chodbu. Kudy sklíčeně vyjde do pryč.*
---: ---
Razoi: *Razoi sa pomaly zotavoval z tej veci čo ne neho doľahla celý jeden deň prespal potom sa iba najedol a napil a znova spal celý ďalší deň. Keď sa znovu prebral a najedol tak sa chcel prejsť. Síce nebol ešte v stave aby behal ale pomaly kráčať mohol. Pozrel sa do zrkadla a možno by sa aj zľakol ale aj nato bol ešte stále príliš unavený. V izbe sa momentálne nachádzala aj sestrička.* Dobré ráno spachtoško...ale ale! Ešte nevstávajte. Vaše telo stále nieje kompletne zvyknuté na to čo sa stalo. *Razoi iba pokrútil hlavou a pozeral sa do zrkadla.* Dobré? Ako pre koho. Kde sú moje veci? *Sestrička si vzdychla a odvetila mu.* Všetky sú na recepcii. Vrátime vám ich keď budete úplne zdravý. Zatiaľ sa vráťte do postele aby ste sa skôr uzdravili. *Razoi sa vystrel a ponaťahoval sa.* Ležal som už dlho. Všetky sú na recepcii? Ako sa teraz oholím? Inak neprišla mi zatiaľ žiadna návšteva alebo aspoň list? *Pozrel sa na ňu neprítomným pohľadom a utrel si oči.* Nie, žiaľ vám neprišlo nič. Skočím vám po žiletku. *sestrička na chvíľu odíde.* To sa dalo čakať. "Kto by už len za mnou chodil...A tak isto to znamená že sa zatiaľ nijako nedohodli. Vedenie...Možno len čakajú kým vyzdraviem. Predsa len je pre Sunu nezvyčajné posielať chorých ľudí na šibenicu." *Blížil sa k dverám keď sa zrazu vrátila sestrička.* Chystáte sa niekam? Rýchlo, oholím vás a pôjdete okamžite späť do postele. *Razoi jej vytrhne žiletku z ruky.* Oholiť sa viem aj sám. *Sestrička na neho pozerá že prečo je taký podráždený, keď sa mu nesnaží nič zle urobiť. Ale nechá ho radšej tak. Po chvíli sa už nevnucuje len mu medzi rečou urazene oznámi.* Krvácate. *Razoi si holí bradu ďalej.* OK. *Keď sa do holí všetky fúzy povie.* Vieš... Ja iba nerád nechávam veci nedokončené. *Sestričke to stále nestačí urazene mu podá náplasť.* Ďakujem a prepáčte že zlosť z posledných hektických dní som si vylial práve na vás. Mohol som byť viac galantnejší. *Ospravedlní sa a sestričku to vážne prekvapí. Poslúchne ju a na jej pokyn a ľahne si naspäť do postele.* Vaše ospravedlnenie sa z polovice príma. Nehľadajte si ľudí na ktorých prenesiete emócie nájdite si na to veci. *Povedala mu ako z múdrej knihy načo odpovedal.* Prosím vás keď sme už pritom nedoniesli by ste mi z môjho vybavenia aspoň husličky? *Sestrička sa na neho pozrela a zamyslela sa. Medzi jeho vybavením vtedy videla iba zbrane, zbrane a zbrane.* Samozrejme ak tam nejaké husle budú donesiem vám ich. *Povedala a odišla zarazená nikdy by nepovedala že niekto ako on sa môže venovať niečomu ako je hudba. Keď už ich mal tak hral poväčšine smutné skladby ako odkaz » alebo odkaz » Raz sa ho dokonca sestrička spýtala.* Čo vám je? Máte zlomené srdce? *Načo jej Razoi odpovedal.* Zlomené srdce? Veď ste študovali medicínu nie? Srdce je predsa sval akoby sa mohol zlomiť. *Obaja vedeli že sa jedná len o metaforu ale nechala ho tak. Tušila že nechce on sám o tom rozprávať. Na ďalší deň Razoi nechal v posteli iba klona a sám sa šiel nenápadne prejsť. Skontrolovať ako sú na tom tí Anbu čo boli v zlom stave spolu s ním. Vošiel do izby kde našiel vice-kapitána skupiny.* Máme sa? *Anbu na neho prekvapene pozerá.* Razoi čo tu robíš?...Vlastne to je jedno. Keď som počul husle vedel som že si vedľa mojej izby. A mal som sa už lepšie. *Razoi prikývne a povie.* Bez masky nevyzeráte až tak vážne. Dokonca by sa dalo povedať že vyzeráte ako človek. Mimochodom nevieš čo so mnou vedenie plánuje? *Anbu sa aj zasmeje ale potom do izby vstúpi sestrička.* Čo tu robíte?! *Pýta sa nahnevane. Razoi akoby nič odpovedá.* Bolo mu samému smutno tak som prišiel ho navštíviť. *Sestrička pokrúti hlavou a povie.* Tu nemôžete zostať! *Razoi povie.* Robím snáď niečo zle? Navyše ako mi v tom chcete zabrániť? *Sestrička sa usmeje a povie.* Takto! *Rýchlo pichne do Razoia injekciu ktorá ho zloží na zem a uspí.* “To som nečakal.” *Ešte predtým než zaspal úplne tak ten Anbu na neho zakričal.* Vedenie je nevypočítateľné! Nikto nevie čo urobí. *Razoi sa zobudil na ďalší deň a nejak už tušil že sa blíži čas jeho odchodu z nemocnice. Lebo už mal dovolené prechádzať sa aj cvičiť aby jeho svaly úplne neochabli. Jediné čo mu ostávalo je zostať na pozorovaní a jesť výživné jedlá pokým si ho nezavolajú rady starších.*
---: ---
Asuna Tomiko: *Asuna má mít svojí další misi,ale pro Asunu je kravina chtěla by už proti někomu bojovat nebo něco takového. musi se dostavit za hlavní sestrou v nemocnici aby jí pomohla uklízet v celé budově, protože nějaký zdravotní sestry nemůžou kvůli nějaké přednášce z lékařství. Asuna stojí před nemocnicí a rozhoduje se jestli tam má jít, jestli to není pro ní kravina,ale nakonec se rozhodla že tam půjde když to slíbila vešla do vnitř ale neví kde ta hlavní sestra je tak se zeptá jedné sestry u hlavního vchodu.*Prosím vás, kde tu najdu hlavní sestru?*Sestra Asune ukázala cestu a Asuna poděkovala,když došla k místnosti kde má být hlavní sestra tak zaklepe na dveře a vchází do vnitř.*Já se tu mám zastavit jako výpomoc."sakra to je otrava."*povídá Asuna a hlavni sestra odpoví*jo to si ty,hele budeš to mít jednoduché jen musíš vynést smetí a pak zamést pokoje.*Asuna si myslela že to bude hračka,ale potom jí hlavní sestra řekla že tam je 108 pokojů.Už měla výraz jak kdyby si chtěla rozbít hlavu o zeď v tom okamžiku tam vběhne sestra a říká že mají vážnou operaci na druhé straně nemocnice.*Asuno tady máš kartu, s kterou tě pustí všude, ale nesmíš jí ztrarit! Zeptej se nějaké sestry kde jsou tady košťata a prostě věci na uklízení."ty si koště."*pomyslí si a vyslechne hlavní sestru a dostane kartu kde je napsáno-Uklízečka.*"to jako fakt? uklízečka? Tak to ne."*z nastvanym obličejem se jde zeptat sestry co stojí na druhé straně chodby,kde jsou košťata.Sestra ji řekne kam má jít a Asuna si jde pro koště aby zametla.*"co dělám první smetí pak zamést."*Tak se teda otáčí aby sebou nemusela nést koště,vleze do prvního pokoje a bere smetí,v koši skoro nic nebylo takže se Asuna zaradovala že to bude mít hned hotové,ale stal se opak ve dvacátém pokoji bylo tolik bordelu že musela jít na sedmkrát a už nemohla tak si sedla do čekárny a čekala než bude moct,najednou se jí stará paní zeptá.*Proč tu si chlapče?"opravdu vypadám jako kluk sakra jsem holka*A asuna odpoví*takže za prví jsem holka a za druhý už nemůžu skoro chodit.*rekne nastvanym hlasem a stará páni se koukne na Asunu a povídá*tak to se ti omlouvám chlapče ke komu jdeš na kontrolu?*Asuna se naštvala a bez odpovědi se zvedla a odešla jinak by se s tou paní pohadala a šla zase pracovat.*"ja ji dam chlapce."*Po asi peti hodinách už měla přes půlku pokojů hotovo,sedá si na zem a opře se o zeď,celá unavena že musela furt chodit nahoru a dolů z odpadkama.Najednou k ní přijde jedna sestra s pitím v ruce a nabídla Asune aby se napila.*na napij se chlapče.*rekne sestra a usmeje se Asuna se naštve ale nic neřekne a napije se Asuna se na sestřičku usměje a poděkuje i když si to nezaslouží že ji rekla chlapce,pak šla zase pracovat. Po hodině je u posledního pokoje a celá nadšená že to půjde naposled vešla dovnitř,a najednou jí spadne úsměv.*"To si ze mě děláte prdel? to není normální."*všude po pokoji byly odpadky minimálně tak 14 pytlů,Asuna je ještě víc nastvanejsi než byla a jde vynášet ty pytle. už to odnesla všechno a šla si pro koště,Když našla koště tak šla uklízet ale musela potichu,protože už bylo večer a pacijenti Asune zametání šlo od ruky jak kdyby to dělala každý den, takže to měla za chvilku hotoví.Když zametala poslední pokoj.*"Super,konečně se to obrátilo k dobrému."*Už uklidila koště a šla za hlavní sestrou a povídá.*Už to mám.Můžu jít domů? *Sestra povídá.*Ano a dobrou noc.*Asuna se rozloučí a jde domů, než vyšla ven z budovy tak si všimne sestry jak vybírá ryo pro lidi zraněné z válek nebo z bojů. Tak jde k ní a vytahuje ryo že tam nějaký dá.*dekuju ti chlapce.*Asuna se naštve a dává si ryo zpátky do kapsy.*"nic nedostane za toho chlapce."*nastvana se otáčí a jde domů.*
rpg: koniec
Namine: *Svoj premiérový boj na skúškach chuuninov má za sebou. Preto sa teraz nachádza v nemocnici. Prebudí sa a roztvorí oči. Ešte celkom nevníma svoje okolie, ale niečo cíti na svojej tvári. Bol to obväz,* Kde som?.. *Neznesiteľne ju bolela tvár, ale keď pohla rukou, aby sa za ňu chytila, ucítila pálčivú bolesť aj v ramene. Začala si spomínať. S námahou a s podopieraním sa druhou rukou, sa nakoniec posadila. Rozhliadla sa a zasyčala od bolesti. Sklonila hlavu a jej mozog začal pracovať. Jej hlava bola plná myšlienok, obrazov a pocitov z poslednej chvíle, kedy ešte na skúškach v aréne vnímala. Okamžite jej mozog zrekapituloval, čo sa stalo a ponúkol jej niektoré posledné zábery. Zdravou rukou si okamžite chytila pusu, mla pocit, že sa povracia. V žile mala napichnutú infúzku, aby jej telo nestrácalo vlahu a znova nebola dehydratovaná. Pulz sa jej zrýchlil, ani netušila, kde je, moc nevnímala, skôr sa s ňou teraz jej myseľ zahrávala, prehrávala jej všetky tie obrazy stále znovu a znovu. Srdce jej bilo ako splašené, a keby nemala na tvári ten obväz, bolo by vidieť, ako jej navreli žilky a silno pulzovali. Naklonila sa viac dopredu. Na ceste už bol lekár aj sestričky. Stále nevedela kde je, preto si z ruky vytrhla ihlu a chcela sa vysúkať z postele. V tom dvere rozrazil lekár, ktorý jej hneď zatlačil na hruď, aby ju uložil na chrbát. Pridržiaval ju tlakom na hruď, i keď sa snažila zmietať. Sestrička jej držala nohy, párkrát ju skoro kopla do tváre, zatiaľ čo druhá chystala lieky na ukľudnenie. Doktor ju na chvíľu pridržal svojou váhou a sústredil na rukami na jej ruku, aby jej sestrička mohla pichnúť injekciu bez toho, aby sa zlomila ihla. Liek okamžite začal pôsobiť. Jej napnuté svaly ochabli a ona sa skoro hneď prestala zmietať. Hlasno vydychovala a očami sledovala, čo sa deje. Jej myseľ opustili spomienky, no nedokázala myslieť na nič. Lekár aj sestrička ju pustili. Dokonale vnímala, len nebola schopná nad ničím rozmýšľať, takže všetko, čo jej teraz povedia, si zapamätá,* Si v nemocnici v Sune.. Pred nejakou dobou si dobojovala na skúškach chuuninov.. Mala si nepekné zranenie na ramene a skolabovala. Si tu, aby sme ťa dali do poriadku, a aby si si odpočinula, *hovoril s úsmevom lekár, zatiaľ čo jej dával dole obväz z tváre. Keď už bol dole, oslepila ju jasná zelená chakra. Trvalo to celkom dlho, no nakoniec už necítila pálčivú bolesť, ktorú jej spôsobovali rany na tvári od piesku,* Paráda.. *usmial sa lekár,* rany máš zahojené, *vzal jej ruku, kde mala poranené rameno. Pohol ňou. Z Namine sa vydral bolestný vzdych, keď jej ruku nadvihol. Zistil tak, čo potreboval,* Neboj sa, kunoichi stále môžeš byť.. *žmurkol na ňu,* Zaujímalo by ma ale to, čo máš na ramene.. Keď ťa medici vzali z arény, mala si ho už zašité.. *nebola schopná myslieť. Len ležala a pozerala naňho. Lekár si vzdychol. Takto z nej nič nedostane, preto zmenil tému,* Hneď po zápase tu boltvoja učiteľka. Priniesla ti tamto.. *ukázal na stolík vedľa postele. Bola to krabička jahôd v čokoláde,* Odpočiň si a za krátky čas ťa pustíme domov.. Zatiaľ sa maj.. *lekár so sestričkami opustili jej nemocničnú izbu a ona zaspala. Po dvoch dňoch ju pustili domov do Kumogakure.*
BlueBoard.cz ShoutBoard