Přidej zprávu »
;-;-;-: ;-;-;-;-
Sunny: * Dneska nebol o nič inakší deň, avšak to neznamenalo, že Sunny nemohla byť na námestí, žejo. Oblečené mala také obyčajné oblečenie, nič moc extra. Nebolo extrémne teplo, ale dusilo dostatočne. Taká bola totiž Sunagakure, ale s tým sa po istej dobe človek naučí žiť, takže netreba plakať nad rozliatým mliekom. Momentálne tu bola s maminou, ktorej sa držala bok po boku. Keby natiahne svoju malú ručičku, tak by sa mohli i za ruky držať. Ale úprimne, bolo dostatočne teplo na to, aby sa im ruky potili, takže to nebolo potrebné. No a, prečo tu vôbec boli? Boli sa prejsť, ale okrem toho, mamina tu chcela i niečo nakúpiť. Pri námestí sa nachádzal zdejší obchodík, takže tam mali i viac menej zamierené. Ale pre teraz boli iba na námestí. Sunny krúžila očami po budovach, skenovala jednu za druhou. Všímala si farby, tvary. Všetky budovi sa držali akéhosi štýlu, no aj tak bola každá v niečom odlišná. Rovnako ako každý človek je odlišný. Toto avšak Sunny nenapadlo, ona takto nefilozofovala. Ona si užívala vzduchu, možno i piesku. Rada kráčala. Síce bola rada i sama, vo svojej izbe, no momentálne námestie moc preľudnené nebolo. Dalo sa tu kráčať v pohode bez toho aby ľudia do seba narážali. Ba, bolo tu i menej ľudí, než zvyčajne. Moc Sunny netušila prečo, mamina by možno vedela. Ale neriešila to moc. Jak takto kráčali námestím, tak sa jemne začali približovať k onému spomenutému obchodíku. Následne do neho i vstúpili, samozrejme. Hneď pri vstupe mamina i so Sunny pozdravili pani predavačku, ktorá mala kasu na pulte hneď vedla. Slušnosť káže, no. Ani v obchodíku nebolo moc ľudí, čo bolo iba fajn. Miesto toho tu ale bolo o niečo chladnejšie, než vonku. Chladnejšie v dobrom slova zmysle, ako keď ste vonku na slnku a idete do chládku. Zatiaľ čo sa mamina vybrala jedným smerom, Sunny šla iným. Mala dovolené sa tu prezrieť. A možno si tu i niečo vyberie, čo by chcela domov. Ale za to ona si skôr prezerala obali produktov, ktoré tu mali. Taktiež boli farebné, všelijakého druhu a tvaru. Na čo Sunny na druhej strane od dospelých nepozerala, bola cena. Nevedela presne určiť, čo môže byť drahé. Jednak preto, lebo bola malá a nepoznala moc váhu peňazí. Ale taktiež nepoznala i zdejšie ceny, takže nemohla vedieť, či to ovocie tu je predražené, akurát, alebo lacnejšie. Takže to ju moc netrápilo a skôr si všímala, že čo tu majú. Mali tu obyčajné veci, ako v každom obchodíku. Nejaké sladkosti, voda, mäso, ovocie a zelenina, pečivo, a tak. Proste klasika. Nič moc extra, ale taktiež to vyzeralo, že ani nič nechýbalo. Mamina sa zatiaľ rozprávala s predavačkou, Sunny ale netušila o čom. Prechádzala regálmi a všímala si rôzne veci, no nič ju moc nenachtlo. Teda, to tak bolo, dokým neprišla k akému si boxu, z ktorého išla zima. Taký ten chladiaci box, podobný chladničke. Tam bolo veľmi veľa nanukov. V tom momente Sunny zažiarili očká ako dneska ešte asi nie. Chcela nanuk. V tomto teple to môže byť to najlepšie, čo si človek môže dať. V momente otvorila onen box, potiahnutím dvierok na stranu. Okamžite ju zavial chládok, ktorý bol veľmi príjemný. Prezeralai nanuky, snažiac si vybrať nejaký najlepší. Nebola si istá, aký chcela. Či s ovocnou príchuťou, alebo čokoládovou, či vanilkovou. To všetko spoznala i bez toho aby musela obaly čítať, každý tam mal totíž nákres príchute, akej je. Čiže napríklad jahodový tam mal obrázok jahody, a podobne. Nakoniec sa ale rozhodla pre čokoládový. Vzala ho do ruky a zatiahla dvierka, aby chládok neutekal von. Bolo by možno lepšie, keby i utekal, ale o tom ona rozhodovať nemohla. Po tom, čo vzala nanuk, tak sa iba vybrala za maminou, ktorá už pomaly vyťahovala svoj kompletný nákup na pult. Sunny si všimla, že vzala druh nanuku, ktorý sa v strede prepoluje. Čiže z neho môžu byť dva. * "Paráda, jeden pre mňa a druhý pre maminu." * Pomyslela si, pričom sa chcela podeliť. Asi by aj tak nezjedla oba naraz. Bolo to moc na zubi. Jemne, nenápadne položila nanuk k nákupu, snažiac sa byť extra tajný špión. Mamina si to avšak všimla, na čo sa iba usmiala, ale nič nehovorila. Po zaplatení Sunny rýchlo odbalila nanuk, avšak odhodila obal na zem. Hneď na to dostala vyhrešené od maminy. Samozrejme, to jej radosť moc nepokazilo. Vzala obal zo zeme, ktorý bol jemne od piesku, ale nie moc. Dala si pozor, aby sa piesok nedostal na nanuk. Obal následne zahodila do najbližšieho koša, pri ktorý sa rozcupitala. Keď prišla naspäť, tak iba prepolila nanuk a jeden dala mamine. Tá iba poďakovala a úsmevom obe začali kráčať domov. Sunny s nanukom a mamina s nanukom + nákupom. Tadá. *
;-;-;: ;-;-;-;-
Kami: *Když sensei ukáže na dřevěnou stěnu, tak si jí prohlédnu a hlavou mi proběhne, co tady asi můžeme dělat, ale nějak mě nic nenapadne. Dívám se na senseie, který se rozešel ke stěna a následně po ní šel. Trochu překvapeně zamrkám.* 'Sakra, jestli se tohle někdy naučím, tak budu šťastná,' *pomyslím si. Poté si vyslechnu další slova senseie a přemýšlím, jak to asi udělat, aby se mi podařilo jít po té stěně, abych nemusela použít ruce.* 'Takže budu muset požívat chakru, abych šla po stěně, jenže, pokud jí použiju málo, tak spadnu, ale pokud jí dám hodně, tak taky spadnu, ohh, to budu celá modrá,' *pomyslím si. Dojdu blíže ke stěně a začnu se soustředit na svou chakru. Když si myslím, že by to mohlo být dobré, tak se rozejdu a dám jednu nohu na stěnu a pak druhou. Když chci druhou nohu přiložit, tak se přestanu soustředit na svou chakru a spadnu na zem. Následně se zvednu a pak se začnu opět soustředit na svou chakru. Poté opět položím jednu nohu na stěnu a pak se pokusím dát i druhou, ale opět se mi to nepovede, protože se nedokážu ještě dokonale soustředit, takže opět skončím na zemi. Zvednu se na senseie a trochu smutně se na něj podívám, ale ještě jsem se nehodlala vzdát, chtěla jsem pokračovat, protože nebylo možné, abych to vzdala tam jednoduše.*
Hisashi (NPC ): *Prstem ukázal na dřevěnou tréninkovou stěnu a usmál se* Tohle bude tvoje tréninkové místo teď ...a o co půjde? .*Pomalu se vydal směrem ke stěně a vylezl po ní nahoru, s tím že uprostřed zůstal stát* Naučím tě chodit po objektech...tak aby jsi nespadla.Když se to naučíš tak pak zvládneš pokročilejší věci *Vysvětlil a vyšel úplně až nahoru.Chvilku se na ní díval a pak skočil před ní* Budeš se snažit nakoncentrovat chakru do svých chodidel a poté se pokusíš dojít až nahoru.Když to neuděláš správně....spadneš *Řekl jen s ledovým klidem* Nemusíš se bát toho že ti to nepůjde....musíš najít tu správnou koncentraci. Takžde dnes spadneš víckrát *Zasmál se* Tím kunaiem si dělej čárky pokaždé když vylezeš,aby jsi věděla jak vysoko jsi byla posledně
Kami: *Sleduju senseie a nad jeho slovy se jen trochu pousměju.* 'Hmm, že bych se konečně něco naučila, super,' *pomyslím si. Když mi pak podá kunai, tak si ho vezmu a ještě si ho z blízka prohlédnu. Poté jen souhlasně kývnu hlavou a rozejdu se za ním.* Dobře, *řeknu jen, zatím co kunai držím v pravé ruce a přemýšlím, co bych se asi dneska mohla učit. Po chvíli dojdeme k akademii a zamíříme do tréninkového prostoru. Zastavím se a podívám se okolo. Ve chvíli, kdy na mě promluví sensei, tak se na něj podívám.* Dobře, už se těším, *řeknu jen a pak už jen čekám až sensei začne vysvětlovat, abych pak věděla, co mám dělat.*
Hisashi (NPC ): *Pozorně poslouchá její odpovědi.Tak trochu si myslel že se ještě nic neučila.* Dobře...tak je asi čas to změnit *Řekl a dal jí kunai do ruky* Následuj mne *Pomalu se vydal směrem k akademii. Bylo tam skvělé místo na trénování toho co potřeboval.* Ten kunai si nechej...budeš ho potřebovat na dnešní cvičení *Dodal jen po cestě a když došli k akademii tak jí zavedl přímo na tréninkový plac* Dneska tě naučím kontrolovat svou chakru...neříkám že to bude snadné...ale teoreticky když zvládneš tohle....tak zvládneš pak všechny jutsu.*Samozřejmě že nemohla zvládnout všechny jutsu ale říkalo se to tak.Byl to základ ke správnému používání chakry.*
Kami: *Vyslechnu si slova senseie a pak se na něj podívám.* Hmm, už se těším až budu moct začít trénovat, *řeknu mu jako odpověď. Když pak sensei řekne další větu, tak se na něj podívám a trochu překvapeně zamrkám.* Hmm, já osobě bych si tím nebyla zase tak moc jistá, sensei. Ale celkem bych se chtěla něco naučit, *odpovím mu.* Ještě nic neumím, *odpovím na jeho další otázku. Poté co vytáhne kunai a podá mi ho, tak si ho trochu prohlédnu.* To je kunai, ale ještě jsem ho v ruce neměla, *řeknu a jsem čím dál tím více zvědavá, co se bude dít dále.*
Hisashi (NPC ): Nevím jak jsi na tom s pracovitostí ....ale nehodlám s tebou otálet *Prohlásil a zase se postavil.Mírně se protáhl a podíval se jí do očí* Slyšel jsem že máš velký potenciál...tak co říkáš kdybych tě naučil nějaké jutsu ? *Zeptal se zvědavě a sledoval její reakci * Už nějaké jutsu umíš? nebo jsi se snažila něco se naučit? *Pokračoval další sbírkou otázek a čekal co vše mu poví.Rukou si mírně zajel do vlasů a druhou rukou zajel do váčku co měl u pasu.Vytáhl kunai a podal jí ho* Víš jak se tato zbraň jmenuje? Držela jsi ji někdy v ruce? *Možná to vypadalo že se moc ptá , ale pro něj to byly docela podstatné otázky*
Kami: *Když mě onen muž pozdravil, tak jsem si ho začala pořádně prohlížet, ale to mi bylo po chvíli znemožněno, protože si dřepl, aby přibližně stejně vysoký jako já.* Dobře Hisashi-sensei, *řeknu. Když mě pohladí po hlavě, tak se na něj lehce nervózně podívám.* Hai, já jsem Kami, *odpovím mu.* 'Hmm, sakra, dneska jsem nějaké moc kamarádská, no uvidíme, co ten sensei bude zač,' *řeknu si v duchu a mlčky ho sleduju.*
Hisashi (NPC ): *Hisashi má dlouhé černé střapaté vlasy a tmavé oči.Je mu asi 25 let, je hubený a docela svalnatý .Na tváři má jen menší jizvu a na zápěstí má vytetovaný nějaký datum.Chvilku se rozhlíží když v tom zahlídne dívku co odpovídá té fotografii.* Ahoj *Věnoval ji velmi milý úsměv a trochu si podřepl, aby byl podobně vysoko jako je ona* Já jsem Hisashi Zaraki ...ale oslovuj mne Hisashi-sensei *Řekl a opatrně jí pohladil po vlasech* Ty musíš být Kami ....že? *Ujistil se spíše jen tak ze slušnosti.Samozřejmě že jí poznal jen chtěl navázat nějak konverzaci.Dívka vypadala velmi mile,je sice trochu drobnější postavy ale to je na její věk normální.Byl opravdu zvědavý na to co předvede a zda naplní jeho očekávání *
Kami: *Seděla jsem v pokoji a přemýšlela jsem, co se bude odteď dít, protože dneska byl první den, když jsem se měla setkat se senseiem, který mě měl učit. Vymysleli to mí rodiče, abych prý byla co nejlepší.* 'No mám takový pocit, že nemám na vybranou, když už to vše domluvili,' *pomyslím si a následně se zvednu ze židle a pak se rozejdu pryč z domu a vyrazím směrem, kde je náměstí. Ani nevím, jak dlouho mi trvala cesta, než jsem se dostala na okraj náměstí. Bylo tam celkem dost lidí a rodiče mi neřekli, jak má onen sensei vypadat, takže jsem procházela náměstím na místo, kde jsem měla být. Poté co se dostalo na místo, kde se jsem měla čekat jsem si všimla nějaké osoby, která tam stála a tak jsem se za ní rozešla.* Dobrý den, *řeknu a pak se na onu osobu mlčky dívám.*
Hisashi (NPC ): *Právě byl na cestě k jedné velmi talentované mladé kunoichi která v sobě měla velký potenciál.Byl pověřen k tomu jí cvičit.Bylo to tedy poprvé ,co se s ní měl setkat.Podle domluvy s jejíma rodičema na něj měla čekat na náměstí, kde se měli seznámit a započít spolu výcvik a přípravu na zkoušky.Věděl o ní základní informace a u sebe měl malou knížečku kde byla i fotka.Na sobě měl oblečení které náleželo nosit senseiům. Na čele pak měl čelenku se znakem Usogakure.Pomalu došel na místo určení a nedočkavě vyhlížel dívku, se kterou měl započít trénink.*
----: I-----I
Yuki: *Rozhodla sa, že pred Chuuninskou skúškou sa zúčastní ešte nejakých misií. Trénovala fyzičku a svalstvo najviac, ako sa dalo. Dokonca si pořídila aj náramky Shishi no Omomi. Snažila sa. Toľko vynechala možností prihlásiť sa na Skúšku, že už sa cítila aj previnilo. Ale onedlho sa jej naskytne možnosť účastniť sa. Dátum sa blížil tak rýchlo, že začínala byť Yuki naozaj nervózna. Každopádne v tento deň smerovala do reštaurácie na námestí Usogakure. Mala vypomáhať jednému staršiemu manželskému páru, ktorý vlastnil danú reštauráciu. Yuki tam často chodila, keďže žila sama a nechcela sa stravovať stále na instantnom rámene. Varenie ju nebavilo, ale to nevadilo, starí majitelia po nej chceli, aby len roznášala jedlo. Reštaurácia U hladného Ninju v Usogakure stála už desiatky rokov. A shinobi z celého sveta ospevovali kvalitu jedla. Yuki kráčala námestím smerom k menšej budove a Aki, jej Koun, ju nasledoval. Samozrejme nemohol ísť dovnútra, zvieratá ani monštrá nemali povolený vstup. Ale Aki ju väčšinou doprevádzal na stretnutia, či misie. Keď dorazili k dverám, Yuki si čupla ku Kounovi a pohladila ho.* Prepáč, ale do reštaurácie nemôžeš. Vráť sa domov. Nechala som otvorené okno, možno sa ti tam podarí vyskočiť dnu.* povedala mu. Koun zavrtel chvostom, ale ani sa nepohol. Yuki vedela, že jej nerozumie, ale určite pochopil to, že dovnútra reštiky nemôže. Mykla plecom.* Tak na mňa teda počkaj.* rezignovala a postavila sa späť na nohy. Vošla do budovy. Miestnosť s množstvom stolov bola ladená do červenej a oranžovej farby, ale do decentných odtieňov. Je známe, že obe tieto farby povzbudzujú jedavosť a chtíč po jedle, takže je logické, že množstvo reštaurácií sa ladí do týchto farieb. Yuki nasala vzduch a ucítila všakovaké vône. Napriek tomu, že raňajkovala, sa jej zbehli slinky. Reštaurácia ešte nebola otvorená, ale kuchári už makali a vyvárali ryžu, cestoviny, nudle i omáčky. Od rána mali dosť zákazníkov, pretože ponúkali i ranné menu, obedné a i špeciálne večere. Majitelia si to mohli všetko dovoliť, pretože im to vynášalo. Jakmile Yuki vošla, podišla k nej pani majiteľka, bielovlasá sympatická babička.* Á, ty musíš byť Yuki Tenebra, však?* privítala ju so širokým úsmevom majiteľka Kanako. Yuki sa mierne uklonila.* Áno, dobrý deň.* slušne pozdravila a prestala si obzerať miestnosť.* No, poď so mnou za dvere do kuchyne, ukážem ti to tu.* začala Kanako a previedla Yuki po lokáli. Ukázala jej celú jedaciu časť, celú kuchyňu i miestnosť, kde sedela sekretárka. Potom zaviedla Yuki to kúpeľne pre pracovníkov.* Tu je uniforma a umy si aj ruky, prosím. Budeš pracovať s jedlom.* upozornila ju Kanako a odišla. Yuki sa teda navliekla do legín, zástery a farebného trička. Prezrela sa poriadne v zrkadle a zopla si dlhé čierne vlasy do copu, aby jej nezavadzali. Potom si to však upravila a urobila si drdol. Bude to tak lepšie. Narovnala si zásteru a vyšla von. Kanako už čakala a dupkala nohou.* Pardon, že mi to tak trvalo.* ospravedlňovala sa Yuki. Kanako mávla rukou a opäť sa usmiala.* Tak, začíname o päť minút. Ranné menu je na tabuli. Ale ty si hlavne zapisuj, čo chcú ľudia a pamätaj si, ktorý stôl. Dnes tu bude rušno, príde návšteva z inej vesnice a všetci chcú ochutnať náš rámen, pretože je preslávený. Takže musíš dobre vyzerať...* rozprávala majiteľka a viedla Yuki až do jedacej časti k pultu, kde stálo viacero čašníčok o dosť starších od Yuki.* Ahojte, dievčatá. Toto je Yuki, dnes nám tu bude vypomáhať pre ten kongres.* prehovorila Kanako na tri dievčatá a Yuki ich pozdravila. A potom sa to rozbehlo. Nezačali hneď chodiť zástupy, ale i tak sa na raňajky zastavilo postupne veľa ninjov i obyčajných obyvateľov. A Yuki dosť kmitala. Práca v reštaurácii nie je sranda, hlavne zo začiatku. Yuki občas poplietla objednávku. Jediná výhoda bola, že keďže mala Yuki skvelý balanc a svalstvo, nemala problém niesť tác plný jedla a nevyliať ani nevysypať. Možno sa trocha hanbila pred ľuďmi, ale jej kolegyne boli zlaté a milé dievčatá, takže bolo všetko v poriadku a keď bolo potrebné, pomohli jej. Avšak Yuki bola už na obed taká unavená, že potrebovala nutne pauzu. Plus si nemohla za celý čas odskočiť. Ibaže cez obed prišlo najviac ľudí, a tak musela makať ďalej. Aspoň že ten záchod jej dovolili. A tak kmitala a obsluhovala delegáciu cudzích ninjov. V reštaurácii to voňalo a v kuchyni sa riadne búchalo hrncami a bola to divočina. Yuki si neskôr hovorila, že by nechcela v reštaurácii robiť natrvalo. Avšak majitelia Kanako a Akemi boli spokojní. Yuki bola výkonná, aj keď už mlela z posledného. Mala šťastie, že celý deň ubehol rýchlo, pretože sa proste nemohla ani zastaviť a odpočinúť si. Keď konečne chýbala len hodina do záverečnej, Yuki sa na chvíľu posadila. Až vtedy si uvedomila, ako ju bolia nohy a že celý deň vlastne nejedla. A vtedy k nej podišla jedna kolegyňa s dlhými blond vlasmi.* Tu máš daj si, je to zvyšok obeda.* povedala a natrčila tanier s nejakým ryžovým nákypom. Yuki zaškvŕkalo v bruchu a začervenala sa.* Ďakujem ti, Linda.* odvetila a pustila sa do jedla. Zvyšok dňa už nejak doklepali všetci spolu, ale Yuki bola spotená ako myš. Keď sa konečne mohla prezliecť, bola neskutočne rada.* Yuki!* začula za sebou, keď vychádzala z kúpeľne. Otočila sa a uvidela Kanako.* Musím ti veľmi poďakovať. Dnes si nám veľmi pomohla. Nechcel by si chodiť častejšie?* vychrlila čulá pani. Yuki najprv mlčala, a potom sa nervózne zasmiala.* Myslím, že len veľmi občas... som dosť zaneprázdnená.* povedala. Snažila sa z toho vykrútiť. Kanako sa rozosmiala.* Mne je to jasné.* povedala a postrapatila Yuki vlasy.* Tak teda bež. Ďakujeme ešte raz.* zamávala jej pani a Yuki sa jej uklonila. S úsmevom vyšla von a ovial ju príjemný chladný vzduch. Tešila sa do posietele a na Akiho, ktorý na ňu čakal pred dverami. Slnko už bolo schované a na oblohe svietili iba hviezdy.*
---: ---
Hina: *Doprovodila ho.* Ty zasr provedes me u vas, na to nezapomen. Doufam ze se brzy setkame! *Zamavala mu, kdyz vstupoval do penzionku a rozebehla se domu. Naramek pred domem sundala a schovala do kapsy, po veceri se zasila do pokoje a hrala si s nim. Dnesek pro ni byl velice vydarenym dnem.*
Tatsuya: * Tatsuya je rád že ho tam zavede a je ji za to vděčný. *Jinak děkuju, ti moc jsem ti vděčný. *Řekne Tatsuya a když se dostanou k tomu penzionu tak je rád a tak se rozloučí a zajde do něj. Tam si objedná pokoj a rovnou se jde vyspat. Ráno musí ještě nakoupit nějaké zásoby a potom vyrazit zase domů. A do Kōragakure to není zrovna rychlá cesta. *
Hina: *Kyvla hlavou.* Vezmu te do maleho penzionku, je levny ale pres to dobry a na prespani dostatecny. *Vydala se cestou zpatky do vesnice. *Je to hnedka na okraji, takze to nebudes mit daleko od brany nebo pristavu. *Obeznamila ho se situaci a vydala se rychleji tou cestou.*
Tatsuya: To nevadí, stejně musím se budu, muset brzo ráno zase vytratit. Jsem mimo domov už moc dlouho a rád bych zase viděl mamku. *Tatsuya se ale zarazí tak nějak mu došlo, že nazval Yuno svoji matkou. Nakonec si ani neuvědomoval, že to tak cítí. *Tak nechceš kousek doprovodit? Třeba cestou potkáme nějaký hotel, kde se ubytuji. To mělo být jedno z míst, co jsem chtěl vidět. Ale tak pokud to nepůjde tak stačí když mi řekneš kde nějakej najdu.
Hina: Neboj, dam ti vedet urcite! *Usmivala se a hrala si s naramkem.* Uvidime jak mi to pujde. Budu delat vsechno pro to, abych se co nejdrive stala Chuuninem to mi ver! Chci cestovat po svete jako ty ted. *Zvedla se.* Promin, ale uz se pomalu stmiva a tatka nema rad, kdyz se toulam do vecera venku daleko od domu. *Rekla smutne.*
Tatsuya: No ono jde o to, že vlastně. Jak to říct prostě to nějak dělám. Nějak to pořádně neumím vysvětlit. Ale tak třeba tě to jednou nějakým záhadným způsobem naučím. *Ovšem to už Tatsuya dostane pusu na tvář a on doslova zkamení. Sice ohledně holek nemá žádný rozum, ale stejně celej zrudnul. Ale nakonec to stejně zahnal. *No ty jsi taky fajn. Jsem rád, že jsem se rozhodl požádat o průvod vesnicí zrovna tebe. *Tatsuya to řekne potichým hláskem a pohled stočí zase do vody na ryby. *Až budeš plnit Chuuninské Zkoušky tak mi musíš dát vědět. Poslat dopis nebo tak. Abych se na tebe mohl podívat a podpořit tě. Věřím, že je splníš celkem brzo. Ani sama nevíš jak brzo.
Hina: *Sledovala rybky a pak posunula pohled na Tatsuyovu ruku, na ktere se formovala jakasi vec. Byla zvedava a tak se cela natocila k nemu. Kdyz rekl ze si ten krasny naramek smi vzit jen na nej vyvalila oci.* Vazne? To je pro me? *Divila se.* Jak jsi to udelal. To me musis jednou naucit. *Usmala se a prijala darek, hnedka si naramek nasadila. Byl o malilinko vetsi, ale za to byla Hina rada, alespon ji bude delat radost na ruce dele. Jelikoz je mala, tak jeste poroste a takhle by ho mohla mit i par let stale na pazi, pripadne si ho da na retizek.* Je moc hezky. Dekuji ti. *Nahnula se a dala Tatsuyovi pusu na tvar jako podekovani.* Jsi fajn, skoda ze nebydlis tady. *Povzdychla si.* Vsichni zajimavi lide jsou cizinci.
Tatsuya: Dobře tak platí, to zní jako fér. *Tatsuya ji samozřejmě podá ruku a poté si sedne vedle Hiny a dívá se do vody na ty ryby. Ale pak dostane nápad. Zvedne levou ruku dlaní vzhůru a vypadá to tak jako by očekával, že mu do ní něco zčistajasna spadne. Soustředí Chakru a vytvoří si v té dlani náramek ( odkaz » ) pomocí techniky Gugen. Dokázal si to vypočítat tak aby to Hině sedlo akorát na ruku. Nebo spíš se o to pokusil. Ruku s náramkem k ní natáhne. *Vem si to. To je dárek ode mě.
Hina: *Jen se usmívala.* Určitě se musíš zastavit, Dokud nebudu Chuunin, tak nemůžu jít za tebou na návštěvu. Ale až budu, tak mě také provedeš po své vesnici, platí? *Natáhla k němu ruku jako "upevnění" jejich dohody. Pokud ji přijme, tak si pak chtěla sednout na jeden z kamenů a chvíli pozorovat jak ryby klidně plavají pod vodou.*
Tatsuya: Gomene že jsem ti lhal. *Omluví se Tatsuya a pokračuje v cestě. Ano vyslechne si ji a celkem ji závidí její sebevědomý on takovým sebevědomím určitě, nesrší. Ovšem to se už nacházejí na místě. Tatsuyovi se to opravdu líbí a zírá na to s otevřenými ústami. Ale pak si to uvědomí a tak je zavře. *To fakt nádhera máte to tu opravdu pěkný. Každá vesnice je svým způsobem výjimečná a tahle je fakt něco. Ty ryby, ty sochy Kagů. Prostě nádhera. A máte tu i příjemné lidi. No sice jsem poznal zatím jen tebe, ale to bohatě stačí. Už teď mám pocit, že se sem zastavím víckrát.
Hina: Takže jsi mi lhal? *Ušklíbla se, ale hned na to se zasmála, zas tak vážně to nebrala.* Já se na zkoušku moc těším, sem skvělá v házení a trefování terčů, určitě tam svého protivníka trefám raz dva. *Naznačila jakoby házela šipku.* Vůbec nemám tucha, kde se to ve mě vzalo...A jinak, když říkáš někomu, v čem jsi dobrý a kam jsi to dotáhl, tak to není vytahování se. Kdyby jsi se vytahoval, tak by jsi nás srovnával a říkalv čem jsi lepší než já. Právě stejně jako já říkám, že jsem nejlepší v házení, to je vytahování se. *Už se dostali do přístavu, ale Hina mířila pryč od lodí, po břehu až k malé laguně nedaleko přístavu. Laguna měla krásně průzračnou vodu, ve které byly vidět ony ryby. Bylo jich tam hodně.* Množí se jen dvakrát do roka a proto je lovíme málo, i když je tu máme jako na dlani.Jsou dokonce i měsíce, kdy tyto ryby nesmíme vůbec lovit.
Tatsuya: Heh tak ty jdeš proti otci? No tak pokud je to směr, kterým se chceš vydat tak nikdo nemá právo ti říkat, že to tak nemáš dělat. Každý má svůj styl boje. I když já ten svůj teprve hledám. Heh taky to bylo na Chuuninských Zkouškách vidět. Dostat takovou nakládačku se jen tak nevidí. *Řekne Tatsuya pobaveně cestou. * Heh no vlastně já nejsem Genin. Jsem Chuunin ale nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se vytahuju.
Hina: *Usmála se.* Spíš než poznala, tak jsem se domnívala...a měla jsem štěstí, že jsem se trefila. *Ukázala před sebe.* Už jsme skoro tu. *Pronesla mezitím a pak se zamyslela.* Až budu Genin, pořídím si katanu a hodně vrhacích zbraní. Budu bojovat se zbraněmi přesně tak, jak si otec nepřeje. *Zasmála se, přišla si drsně, že půjde proti otci v tomhle směru.*
Tatsuya: Heh takže jsi to poznala, že žertuju? Heh tak to mi to moc nevyšlo předstírat. *Řekne pobaveně Tatsuya a následuje Hinu. *Ehm no Genin. Jasně přesně tak. *Tatsuyovi se nechce říkat, že je už Chuunin radši ne. Nechce, aby to vypadalo jako by se vytahoval. *Ty budeš určitě Genin nebude to už moc dlouho trvat stačí si věřit ne?
Hina: *Jen se usmala.* Rozmyslela. Myslela jsem si, ze zertujes...*Rekla tise.* Pujdeme tudy, je to nejrychlejsi cesta k pristavu. Je to jedine misto venku z vesnice, kam jako student muzu...citim se divne. Nechci byt na akademii, chci byt shinobi, ne studentik...ty nejsi o moc starsi nez ja a uz se potulujes po cizich vesnicich, urcite jsi uz alespon Genin....zavidim ti.
Tatsuya: * Tatsuya je dost překvapenej když je tam taková sleva. Ale tak nebude namítat a zaplatí. Ovšem stejně tam těch Ryo nechá 7. Následně se otočí a jde za Hinou ven. *Takže teď půjdeme do toho přístavu nebo kam jsi říkala, že půjdeme? *Zeptá se Tatsuya zvědavě. *Hm a změnila jsi názor že? Když jsi zjistila, že ti nelžu s tím jedením lidského masa. Já si všiml toho pohledu na moje zoubky. *Tatsuya si maličko Hinu dobírá, ale nakonec toho stejně nechá. *Tak kudy teda jdeme?
Hina: Heh, dobře. *Lehce se usmála a na jeho pochvalu jí zčervenaly tváře. Zvedla se a došla k paní u pultu, něco jí tam pošeptala a paní pak došla i za Tatsuyou.* /Prosím pět Ryo. *Oznámila cenu a položila na stůl účtenku s 60% slevou. Hina se na něj usmála. Paní odešla zpátky k pultu. Peníze si převezme při sklízení stolu.* Máme tu slevu. Jak jsem říkala. *Oznámila Tatsuyovi a došla ke dveřím ven, nerada okouněla, když někdo platil.*
Tatsuya: He? Jako klidně se do přístavu podívám, budu naopak rád. Najedl jsem se dobře a ty doufám taky. Takže chceš jít? Nebo si chceš dát ještě? Je to na tobě. *Oznámí ji Tatsuya a svoje zuby zase nechá vrátit do původního stavu kdy už nepřipomínající žraločí. A pokud bude chtít Hina jít tak Tatsuya jen zaplatí a hodlá ji pomalu následovat. *Ale jsem rád, že jsem potkal zrovna tebe hádám že lepší průvodce asi není.
Hina: Možná protože jsi nikdy nebyl tady a sám by jsi si to spálil. *Zasmála se. Byla ráda že mu chutná.* Možná bych tě pak mohla vzít někam jinam...umn, třeba do přístavu. Ukážu ti ten záliv, kde žije tato ryba, nesmí se moc lovit a proto jí podávají vždy tak málo. Každá restaurace má povolené tři tyhle ryby na den. Proto každý má tak dva nebo tři kousky jejího masa ve směsi.
Tatsuya: * Tatsuya tedy nakonec přikývne a dá si další maso co mu Hina nabízí. Tak když je to tak dobré a nebude mít nejspíš už šanci to znovu jíst. Tak se do toho s radostí pustí, když to Hina dokončí a on si to může dát. Opravdu se mu to lehce rozkousává díky jeho zubům podobným žraločím. Nehledě na to že jeho chuťové buňky zažívají extázi. Něco tak dobrého snad nejedl. *To je opravdu výborné nic lepšího jsem snad nikdy nejedl! Jak jsem to nemohl dřív nevyzkoušet!
Hina: *Sledovala jak to dělá, nekecala mu do toho, není buzerantka.* Já si to spálené dám, mám ráda hodně opečené. *Usmála se a vzala si to.* Dej si ještě další, tohle jehněčí jsi neměl a tuhle rybu ochutnej. Žije jen tady v zálivu. *Ukazovala mu na masa a hnedka mu je dala na kámen. I mu to otáčela, aby to měl dobré.*
Tatsuya: * Tatsuya to pozorně sleduje a přikyvuje ji k tomu jako že tomu tak nějak rozumí. Když mu podá jeho maso tak se zamyslí, zda k tomu zeleninu chce nebo ne. *Hm ne tahle to je, dobré jen maso stačí. *Řekne Tatsuya a dá se to dalšího kusu masa. Ale pak se rozhodne to zkusit taky tak si vezme hůlku a začne to zkoušet. Snaží se, co nejvíc napodobit intervaly otáčení jako to dělala Hina, ale prostě i přes to to Tatsuya trochu připálil. *Tss tak nic no. Tohle není ono, ale tak stejně se nechci přejídat. Ale ty si toho dej, kolik jen chceš.
Hina: Dobře. *Usmála se.* Tak se dívej. Tyhle jsou tvoje. *Poťukala na kousky hůlkama. Pak je začala otáčet a přidávala na kámen další, pod kamenem byl v zemi plamen, takže stále byl kámen dost rozpálený.* Oni je tu třeba tři dny nechají naložená v omáčkách ta masa. Tahle směs je moc dobrá, je tu snad každé maso na které si můžeš vzpomenout. I ryby. *Zrovna jednu dělala. Po chvilce mu opět podala na talíř kousky.* Nechceš k tomu nějakou zeleninu? Ono to vypadá dost chudě...a vlastně to tady všichni tak jedí, jen maso...ale kdyby jsi chtěl, stačí říct a oni donesou další. *Usmívala a se a důkladně ho sledovala, teď když nikam nešli, byla totiž nejideálnější chvíle si prohlédnout koho to tu vlastně provází. A taky konečně odrhla pohled od jeho zubů.*
Tatsuya: * Tatsuyo svoje kousky masa dojedl opravdu rychle a jen natěšeně očekává, jaké budou další. *Děláš to opravdu výborné. Další zkusím ty, co si děláš ty. Budu tě u toho pozorně sledovat a pak to zkusím já. Dobře? *Navrhne Tatsuya a jak řekl tak hodlá udělat, jakmile začne Hina totiž dělat další tak ji hodlá pozorně ale velmi pozorně sledovat. *
Yuno: To jsem ráda a tohle je teprve začátek. *Usmála se, sama se najedla. Kuchaři...baby kořenářky dokázaly jídlo ochutit na výbornou. Bohužel si to teda museli připravovat sami, ale za tohle to stojí vždycky.* Udělám další. *Usmála se a sledovala Tatsuyovo zuby...trochu s respektem, byl to důkaz, že si z ní srandu nedělal.*
Tatsuya: * Tatsuya se jí snaží poslouchat a nějak to pochopit ale nakonec toho stejně moc nepobral. Ale tak aspoň že mu brzy už dá jeho dva kousky. Tatsuya se usměje, protože má hlad jako vlk. Ale než se dá do jídla tak vyskládá pečetě a doslova se mu zaostří jeho zuby. Tatsuyovo zuby momentálně připomínají žraločí (Shiga). Takto se Tatsuyovi totiž o mnoho lépe jí. Ovšem předtím se s těma zubama na Hinu zazubí. Následně se ale dá do svého jídla. *To je výtečný!
Hina: Dobre. *Usmala se a zacala kousky masa pokladat na horky kamen a obracet jen.* Tezke? Musis znat figle jak na to a pak ti to bude pripadat lehke jako dychani. Pro krvavy, se musi neustale otacet tak, aby jsi to mel opecene tak centimetr dovnitr a zbytek jen trochu ohraty. Pro propeceny *ukazala hulkama na jeji kousek* musis chvili cekat a az pak jej otocit. To same, kdyz chces lehce propeceny, ale bez krve. Respoktove se stavou. *Usmala se a sermovala hulkama kolem mas, neskutecne rychle je obracela pridavala dalsi a davala je stranou.* Tyhle si uz muzes vzit. *Ukazala na dve ruzna masa, ktera mela pro Tatsuyu hotova. Jasne ze neni hloupa a vi, ze nejprve se serviruje hostu a az po te si sam naserviruje hkstitel.* S penezmi si nedelej starost, je to tu levne a moje rodina jako stali zakaznici mame slevu.
Tatsuya: Hm tak já si dám trochu krvavé. No a ty si dej, co chceš. Já to vše zaplatím. *Řekne Tatsuya klidným hlasem a následně se rozhlédne kolem. Všimne si, jak u další lidé si takto dělají své jídlo. Dokonce je tam i pár rodin s dětmi. Tatsuya se poté zase podívá na Hinu a hodlá ji pozorně sledovat, jak to griluje. Plánuje to totiž okoukat a pak to případně zkusit taky. *A jak moc je to těžké?
Hina: Uz me to prestava bavit. Vzdycky se smeju vecem co nejsou vtipny (znamka punku :D). *Pokrcila rameny a objednala masovou smes, kterou jedi s tatou.* Je to v pohode. Nebrecim kvuli tomu. Jestli jsi tak spokojeni, tak je to nejlelsi byt bez rodicu. *Usmala se a v tu ranu ji donesli pripravene ochucene maso.* Maji to tu ruzne ochucene, nalozene, okorenene a ty si to jen upeces dle toho, jak to mas rad. Ja mam rada stredne propecene. A ty?
Tatsuya: Heh tebe baví narážet na to, že jsem kanibal že? No nevadí. *Řekne Tatsuya a posadí se teda vedle Hiny. Nějak mu nedochází význam takových míst. Však nejlepší je když vám něco uvaří nějakej super kuchař ne? A tak mu to stále uniká význam toho všeho. Když si musí grilovat a ještě za to platit. *Ty nemáš matku? Ou to je mi líto no moje máma a táta jsou v base a tak je to asi nejlepší. Tak teda celé grilování nechám na tobě.
Hna: No my s tátou grilujeme tady celkem často, takže mám cvik, plus nemáme maminku, takže i doma vařím já. *Usmála se na Tatsuyu, posadila se k rozpálenému kameni.* Tak já ti objednám to, co nám tu nejvíc chutná. Tobě to bude chutnat taky, pokud máš rád maso. Což jako lidožrout bys měl mít. *Usmála se, byla by to ironie, kdyby kanibal byl vegetarián.*
Tatsuya: * Tatsuyu děsí představa, že bude platit za to, že si bude jídlo dělat sám. Moc dobře ví, že on to jídlo na sto procent pokazí. Tatsuya se teda drží u Hiny. Je v tom místě nesvůj taky aby jo nezná, to tam a o takovém druhu restaurace slyší prvně. *Tak teda co si dáš? No já radši nic kdybych si to měl dělat sám tak to taky pěkně pokazím a byli by to zbytečně vyhozený peníze. Ty umíš grilovat?
Hina: Hm...fajn. *Usmála se a procházela od jedné restaurace k druhé. Sledovala co tam mají.* Tady! *Ukázala na restauraci s názvem \"Grilované Nebe\".* Dělají tu moc dobré grily, ale ne takové to že ti jidlo udělají a přinesou, ale tohle jídlo si uděláš sám. Vybereš si maso a to si sám uděláš! *Zasmála se a vlítla dovnitř.* Hái!
Tatsuya: He? No tak to si neumím představit, co se s ním stalo, když byl silnější než bůh. A mimochodem já pocházím z Kōragakure. No a teď nás tedy zaveď do nějaké té restaurace nebo kam že bys to chtěla jít. Ty určuješ cenu tak můžeš určit i místo kde se hodláš najíst. *Tatsuya to stále bere jako vtípek a současně to stejně na venek vypadá jako by to Tatsuya myslel vážně. Ovšem rozhodně ji hodlá následovat. Využije té příležitosti a nají se tam. *
Hina: Já a Onikage...haha. *Rozesmála se.* Odkud že to jsi? Abych si z tebe taky mohla udělat srandu. *Ušklíbla se.* Říká se, že ten poslední byl silnější než bůh...Ale to říkají kluci v klanu. Byl mocný to ano...všichni byli. Zakladatel. *Ukázala na jednu postavu.* I tenhle starej pán, ten taky zmizel..hele tak mě napadá, nepřistěhoval se do naší vesnice někdo z tvojí rodiny před pár lety? To by vysvětlovalo ztráty našich kagů. *Šťouchla do něj pěstičkou a vydala se dolů do spodní části ulice.* Tady dole je restaurací dost. Ale ještě si řádně promyslím, jaká je moje cena, až uvidím, co tady vaří.
Tatsuya: Jídlo? No tak se pak můžeme, někam stavit stejně mám taky celkem hlad. *Řekne Tatsuya klidně a pokračuje s ní. To se už ocitnou na místě a on se dívá na všechny ty sochy. I Tatsuya uznává, že je to pěkný způsob jak uctít památku Kagů. Předci jen oni chránili svou vesnici a je to pěkné gesto. *Třeba Jednou budeš taky Onikage. Člověk nikdy neví. *Řekne jen tak naprázdno Tatsuya a stále si prohlíží ty všechny Sochy. *Hm jak byli asi silní to by mě, zajímalo. *Tatsuya se na okamžik zasní a přestavuje si, jak mohli být silní. *Takže teda půjdeme někam, kde se dělá jídlo?
Hina: *Jen se tomu zasmála.* Cigára ne, těch je doma až nad hlavu. Co takhle jídlo nějaký...to je mým případě horší, než platit cigarety. Snim toho fakt hodně. Celýho chlapa bych sežrala, když to na mě přijde. *Smála se. Už se blížili ke snížené ulici, na jejím vrcholku byl ochoz se zmenšenou Uso uprostřed, dole byli Kagové, jak na bedrech nesou její tíhu.* No tohle je ono. Tady dole dělají na soše posledního Onikageho Raita N....nevim jak se jmenoval popravdě. *Pokrčila rameny.* Už nepočítají s tím, že se vrátí a tohle je dobré místo, jak uctít jeho památku.
Tatsuya: Hm umíš smlouvat jo? Tak si urči cenu. Já určil nabídku tak řekni jakej je tvůj požadavek. Je to jednoduché. *Tatsuya se tomu dost směje. On to bere jako vtip. Taky jak by mohl tušit, že by to Hina mohla brát vážně i když možné je cokoliv. Tatsuya se pozorně zadívá na Hinu a ještě provokativně nahodí takovej ten hladovej výraz. Dokonce si olízne rty. *Hm a co nějaký cigára? To by jsi brala?
Hina: Heh, no tak fajn, povím ti něco...snad si to všechno dobře pamatuju. *Zasmála se, od náměstí, resp. od krámku kde byli, byly sochy značný kus daleko. A tak měli na podobné blbiny času dost.* Hej, no tak to nevím, zatím mi nabízíš jen kousanec, nebo v horším případě díru v těle. Ale nic z čeho bych měla užitek...to se mi zdá nevýhodné. A nemysli si, že neumím smlouvat, otec je vynálezce a vždy si o cenu své věci umí dupnout. Takže se neprodám pod cenou, to teda ne. *Zasmála se a promnula si rameno, jakoby už cítila kousanec. V dálce se začala formovat skála se sochami.*
Tatsuya: No já nevím já si zatím do nikoho nekousl. A ty sochy uvidím rád. Mohla bys mi třeba k nějaké té soše něco říct. Jsem celkem zvědavý, jací byli vaši Kagové. *Tatsuya tedy automaticky předpokládá že Hina o nich něco bude vědět. Samozřejmě že se s ní vydá, směrem k sochám no cestou dostane nápad. *Hm tak mě něco napadlo. Necháš mě, abych tě ochutnal? *Tatsuya to myslí spíš jako vtip ale tváří se u toho naprosto vážně. *
Hina: Hm...nemusím no. To říkáš správně, ale já chci. *Zasmála se. A v kapse si poklepala na krabičku. Počkala než si Tatsuya nakoupí, nepotřebovala ni, ale limonádu malinovou vřele uvítala.*Děkuji ti, tuhle mám ráda. *Snažila se lahev otevřít, ale nešlo to a tak jí podala Tatsuyovi.*Mohl bys prosím? Nejsem zrovna nejsilnější. *Povzdychla si.* Taky bych chtěla být kanibal...je to zajímavé. A hlavně si můžeš vždycky od někoho ukousnout kousek. *Zasmála se. Jasně, ona si to představovala jako hurvínek válku, takže se její breptání nedalo brát vážně.* Něco speciálního říkáš? Co takhle sochy našich Onikagů? Právě se pracuje na poslední soše...bohužel ještě nemáme nového Onikageho od doby co poslední zemřel...zmizel...někdo ho snědl, kdo ví. *Nečekala na odpověď a hnedka se vydala tím směrem.*
Tatsuya: Okej no tak ale když to dělá celý klan tak to neznamená, že musíš i ty. *Tatsuya svůj názor prostě říct musel. On sám je z klanu kde se normální jí lidské maso ale on ještě nikdy ani neokusil ani malý kousek. To se už dostanou k obchodu a tak tam Tatsuya vejde. Nakoupí si různé limonády a ty si pak zapečetí do svitku. Až na dvě ty si nechá v ruce. Když vyjde, ven tak jednu podá Hině a jednu si nechá. (Jaká je to příchuť je na tobě xDD)… Tatsuya má limonádu s příchutí jahody a tak se hned napije. Na ex vypije skoro polovinu. *Heh vlastně je jedna aktivita co dělá skoro celej můj klan a já to ještě ani jednou nezkoušel. Heh můj klan vlastně je něco jako kanibalský klan. A já to ještě nezkoušel radši ne. Takže nemáte tu nějaké místo, které je pro Usogakure speciální? Nějak zajímavé? Víš co tím myslím. Zda tu máte něco co jiná vesnice nemá?
Hina: Fajn, tak jdeme do krámu. *Vydala se tím směrem.* Hm? Hele...Tatsuyo. Popravdě tomu teprve přicházím na chuť, ale co vím, tak náš klan tohle potřebuje. Cigarety, doutníky, dýmky...cokoli z čeho je dým. Dokážeme jej ovládat...tedy...starší to dokáží, já neumím ani prd zatím. *Povzdychla si, ale hned na to se usmála.* A ani mě to nějak moc neštve, jsem nejlepší v házení na akademii, takže tak. *Dala si ruce za záda, vypadala roztomile to ano, ale její mluva každého, kdo to chtěl říci hnedka odradila. Mluvila jak chlap...což se v její životní situaci dalo očekávat.*
Tatsuya: Já jsem Tatsuya. *Odpoví ji Tatsuya a podá ji ruku. Následně se ale zamyslí, co by vlastně chtěl vidět. *No tak zaprvé asi by to chtěla nějaký pití. Protože voda mi došla už asi před dvanácti hodinama. Za to budu fakt rád. *Tatsuyovi nějak nevadí, že mu tyká, kdyby mu vykala, přišlo by mu to spíš ještě divnější. Tatsuya se rozhodně nechá Hinou vést ona to tu zná a to je, důvod proč ji taky oslovil. *Hm tak by mě zajímalo. To ti to jako chutná?
Hina: *Rychle schovala cigaretu, když se kluk vydal k ní a dělala jakože o ničem neví.* Cigarety? Ale....tady přece nikdo nekouří. *Zasmála se. Myslela si, že je to jen nějaký hlídáček zařízený jejím tátou.*A-ha...*Vytáhla schovanou cigaretu.* Tak to jo...no jasně, ale nejprve pokud dovolíš. *Usmála se, zbýval jí jen jeden potah, aby cigaretu típla. To také následně udělala.* Co bys chtěl vidět? *Věděla už na pohled, že kluk není o moc starší než ona a tak se nebála mu tykat.* Znám to tu, žiju tady. Jsem z klanu Kitsuen. *Natáhla k němu ruku.* Hina! *Řekla své jméno, příjmení si nechávala pro sebe.*
Tatsuya: * Jak se tak rozhlíží tak si všimne malé holky, co kouří. Je, dost mladá dokonce je jasné, že i mladší. Tatsuya se vydá jejím směrem. *Ehm ahoj asi bys mi nechtěla pomoct co? Nejsem zdejší a celkem by se mi hodil nějakej průvodce. Jsem ochotnej ti to i zaplatit. Hm případně ti zaplatím nějaký cigarety. *Tatsuya ji nehodlá odsuzovat, že kouří je to její věc a ne jeho tak k čemu by to bylo. *
Hina: *Zašila se kus od náměstí do uličky a vytáhla si cigarety. Nějak jí to zachutnalo a prostě si řekla, že dokud jí táta nenačape, tak to bude dělat. Zapálila si a spokojeně vypustila dým v nosu.* Tohle je pohoda... *Mávala nohama ve vzduchu, sedla si totiž na jednu z příček na požárním žebříku jednoho z domů. Sledovala pohyb v ulici, do které tato malinká ulička ústila.* Všichni jsou tak zmatení...*Pronesla, když viděla zmateně se rozhlížejícího kluka.*
Tatsuya: * Tatsuya si díky tomu že je Katchū-shi může, chodit kam se mu zachce a hlavně kdy se mu zachce a tak se rozhodl navštívit Usogakure. Vůbec to tu nezná dokonce si ani nezjistil, co se o této vesnici říká nebo tak je to takový výlet naslepo. Na sobě má svůj černý plášť ( odkaz » ) ale kápi nemá na hlavě tu má odhalenou. Nechce, aby vypadal jako nějaký zločinec. Tatsuya se začne zmateně rozhlížet. Momentálně by celkem uvítal nějakého průvodce. *
Hina: *Byla to otrava, dnes bylo v akademii volno a Hina nevěděla co by. Se svou výbavou courala po Uso a hledala zábavu. Otec pracoval, takže slibovaný turnaj v házení zbraní se nekonal.* Otravá...*Povzdychla si unuděně a vydala se směrem k místu, kde jí nic nehrozilo a mohla si tam házet zbraněmi jak chtěla.*
----: I------I
Hein: *Objíme ju a pár sĺz jej utrie aj sám. Usmeje sa na ňu. * Keď budeš chcieť plakať.. Sú dve miesta kde môžeš plakať.. Na záchode alebo v mojom náručí. *Pohladí ju po hlavke a objíme zas no teraz do objatia vezme aj Tota. S obomi v náručí sa postaví.* No.. Takže.. Žijem v klane Tengoku mimochodom. Môžme ti zajtra presťahovať veci a tak.. Trošku to asi potrvá, izieb v dome mám veľa voľných môžeš si vyberať. *Pousmeje sa. * Sú síce aj zariadené ale ak by ti čokoľvek nevyhovovalo vymeníme to. *Usmeje sa a vykrocí.* A teraz .. Chceš vidieť kde bývam alebo ideme ku vám domov alebo čo? Povedz si princezná. Tvoj rytier na čiernom koni ťa odnesie kam budeš chcieť. * Zasmeje sa a čaká na povel.*
Yuki: *Uprela pohľad na Heina a s nadšením počúvala jeho slová. Šťastne prikyvovala. Nemohla uveriť, že aj takýto zlý deň sa mohol zmeniť na niečo tak skvelé. Takéto dobré správy nečakala ani v najlepšom sne. Objala Heina.* Vďaka, veľká vďaka!* vyhŕkla, až jej z očí vytryskli slzy. Zahanbene si začala utierať líca. Toto sa postavil a začal jej olizovať tvár, až sa zas rozosmiala.*
Hein: *Chytí ju jednou rukou okolo ramien a pritúli ju k sebe. Usmeje sa. * Viem čo ti ten človek robil.. A viem, že by si si zaslúžila oveľa lepšie. Preto sa od dnes budem o teba starať ja! Aj keď sám som síce ako decko.. A veľa toho o staráni neviem.. Nezvládol som to ani pri svojich súrodencoch.. No nenechám ťa bez rodiny.. Je to to najhoršie.. Preto sa budem o teba starať ja. A tohto hafana si môžeš zobrať so sebou.. Len .. Len ešte neviem ako to oficiálne vyriešim.. Nevadí! Spolu to zvládneme no nie? *Usmeje sa a pohladí psa ak mu to dovolí..*
Yuki: *Usmiala sa. Pri jeho ponuke sa jej však rozšírili prekvapene oči. To nečakala, naozaj nie. A prečo by aj čakala? Nikto sa jej nejak špeciálne nevenoval, dedina sa starala o ňu len tak zbežne. No Yuki sa potešila. Síce na Heina chvíľu čumela jak puk, no potom zaklipkala očami a naradostene prikývla.* Rada!* vyhŕkla. No potom sa zachmúrila.* Vyriešiť problém...? S otcom? On je predsa mŕtvy...* zamrmlala a zahľadela sa na špičky topánok. Toto v jej lone zakmital ušami a uprel na ňu pohľad. Zvieratá vždy vycítia, keď nie ste vo svojej koži.*
Hein: *Zasmeje sa a objíme ju.* To som rád. *Postrapatí jej trošku vlasy a pozrie na ňu. * Čo keby z nás boli partneri? Taky ako parťáci v službe. Ako.. No bola by si môj osobný učeň a ja by som sa o teba staral. A vyriešil by som aj tvoj problém s otcom.. Čo ty na to? *Usmeje sa na ňu. Je predsa informátor. Vie o všetkom.. *
Yuki: *Zrazu zbadala Heina a vyvalila oči. nevidela ho poriadne dlhú dobu! A teraz jej naozaj vyčaril úsmev na tvári. Úplne úprimne sa jej roztiahli pery do úsmevu a aj Toto zodvihol zvedavo hlavu a pootvoril jedno oko.* Už nie som!* odvetila a ešte viac sa zazubila. Za ten čas, čo sa nevideli, sa toho príliš veľa nezmenilo, a Yuki sa za to trocha hanbila. Ale snažila sa zlepšovať svoje fyzické zručnosti, to však bolo žiaľ všetko.*
Hein: *Prechádza sa námestím a zhodou okolností zas popri Yuki. Zaškerí sa a pribehne k nej. Všimne si spiaceho krpca a preto bez slov pozrie na Yuki a zamáva jej s úsmevom na perách.* Ahoj. *Pošepne. Všimne si jej smutnej nálady.* Čo si tak smutná krpec? *Prisadne si k nej a povzdychne si. *
Yuki: *Po dlhej dobe zase sedela na lavičke a slnila sa. Pofukovalo, no slnko svietilo ostošesť a v Yukinom lone sedelo malé šteniatko. Najnovšie navštevuje Yuki často, veľmi často, útulky a venčí zadarmo psy. Veľmi si to obľúbila. Držalo to jej depresívne myšlienky na uzde a zároveň robila čosi nápomocné. Hladila pochrapkávajúceho psíka menom Toto a sledovala ľudí. Bola trocha smutná. Čiernymi očami pozorovala šťastné rodinky na okolí a vzdychla si.*\" Kedy budem mať aj ja konečne niekoho?\"* prebehlo jej hlavou a zaťala zuby.*
----: I-----I
Yuki: *Usmiala sa.*Zvládnem,* odvetila a zamavála mu. Riko zamierila spolu s ňou, ale po vlastných, už mala dosť maznania sa. Brloh mala niekde v Yukinom klane. Yuki bola šťastná, ale tešila sa domov. Nie na otca, ale na svoje mačky doma. Tak či onak, príjemný deň jej zlepšil smutnú náladu a to je důležité.*
Hein: *Usmeje sa na ňu a len prikývne. * Hej.. Mala by si.. Dúfam, že to odtadiaľto zvládneš sama. Potrebujem si ešte niečo vybaviť, takže s tebou ísť nemôžem. Dúfam že sa nehneváš. A som rád že som ťa spoznal. Drž sa maličká. *Postrapatí jej vlasy a zodvihne sa. Mačku položí na zem, posledný krát ju pohladká a opráši sa od chlpov.* Tak myslím, že na dnes sa musíme rozísť. Ahoj. *Prenesie a vydá sa svojou cestou s rukami vo vrecku.*
Yuki: *Na jeho otázku len prikývla. Teraz to rozoberať nechcela. Možno inokedy, v lepšej nálade.* Som z Mawasu,* povedala však prekvapivo hrdo. Bola naozaj pyšná na svoj klan, pretože považovala ich vlastnosti za skvelé. Postavila sa.* Asi by som mala už ísť, aj Riko vyzerá, že chce ísť za svojimi.* mrkla na mačku. Bola rada, že strávila poobedie s Heinom, konečne človek, ktorý jej rozumel, aj keď zažil zďaleka horšie veci ako ona. Na jej tvári bola spokojnosť aj vidno.*
Hein: *Zamyslí sa.* V krčme? *Je pravda že ho to prekvapuje lebo on nikdy v ústach alkohol nemal. Ani nič podobné čo škodí zdraviu. No keď tak odvrátila pohľad nerozvijal to viac. Keby chce povie mu. Zobral si tieľko a konečne si ho obliekol. * Z akého si klanu? Viem že Tengoku nie, lebo stadiaľ som ja. *Usmeje sa a vlastne nepriamo jej povie kde aspoň žije. Mačku ďalej hladí po hlávke aj keď už sa začína mierne miesiť.. Asi chce odísť.*
Yuki: *Prikývla na jeho slová. Nebola veľmi na učenie sa z kníh, ale z praxe ju to bavilo až príliš. Pri jeho nabádaní na odchod sa mierne zamračila.* Otec je aj tak ešte v krčme asi,* zamrmlala a uhla pohľadom. Nepríjemná vec, o ktorej nerada hovorila, trocha sa hanbila za to, aký jej otec bol aj keď za to nemohla. Ale Hein mal pravdu, onedlho by mala ísť domov.*
Hein: Všetko sa dá skrotiť keď máš trpezlivosť a chcú to obe strany. Aj vlk. Sú aj elementárny vlci. Neboj všetko sa v škole dozvieš. *Pousmeje sa. Pozrie na oblohu a pretiahne sa.* Začína byť neskoro.. Nemala by si ísť domov alebo tak? Nie že ťa tu zdržiavam od niečoho.. Aby si nemala zle. *Usmeje sa a len zas pozrie na mačku.*
Yuki: *Slnko začalo na oblohe pomaly klesať a smerovať k západu. Ešte bolo stále poobedie, no už výrazne neskoršie.*"Zase som zabila deň tým, že som nič nerobila, otec ma zas zmláti,"* pomyslela si. No, čo už, stáva sa asi aj horšie, no nie? Každopádne, keď ju Hein objal, celkom pocítila jeho silu na sebe. Ona sama mala svaly skôr vyrysované, keďže bola dosť vo forme aj na také malé dieťa. Jeho slová už nekomentovala, nepoznala stav úplnej bezmoci, napriek tomu, že sa tak občas cítila. No malé deti majú v sebe viac nádeje, než sa zdá.* Vlka?* prekvapene vzdychla a usmiala sa. Hľadela na Riko, ktorá len odpočívala.* Vlk je predsa neskrotiteľné slobodné zviera, nie?* spýtala sa so záujmom.*
Hein: *Zasmeje sa. Postrapatí jej vlasy.*To je v pohode. Len to daj von ak chceš.. Prejavuj čo cítiš, inak skončíš prázdna ako ja. A z toho sa ide ťažko von. Ver mi. *Mrkne na ňu a jednou rukou ju objíme. Keďže je trochu namakaný jeho ruka je skoro taká ako polovica Yuki. Mačku ďalej pohodlne hladí po hlávke a za ušami. * Vždy som chcel zviera. Vlka najviac. *Len tak do vetra poznamená.*
Yuki: *Utrela si slzy.* Neviem,* zahuhlala a zamračila sa. Rada by sa vysmrkala, ale samozrejme nemala vreckovku. Riko spokojne začala vrnieť v Heinovom náručí (očividne to so ženami dosť uměl). Tak či onak Yuki netušila ako Heinovi vysvetliť svoje pocity.* Skrátka ma to mrzí, kašli na to,* mykla plecom, no nie urazene, skôr rezignovane. Hanbila sa za svoj citový výbuch.*
Hein: *Jemne sa trhne keď sa ho dotkne. Nečakal to. Mačku len pohladí po hlave a Yuki trošku s neistotou odpovie.* No.. N-nie.. Pohode. *Odmlčí sa. Ako tak si na dotyky ľudí zvykol. Teda hlavne kvôli Kaori. Pozrie sa na Yuki takým spýtavým pohľadom. * Prečo plačeš? *Nechápal tomu veľmi. Zobral si mačku na stehna a začal ju škrabkať po hlávke. *
Yuki: *Odľahlo jej, že sa na ňu nenahneval za jej trúfalosť. No jeho vysvetlenie ju hlboko zasiahlo. Jej samotnej robili deti zle, no až takéto to nebolo. Zaklipkala očami, lebo sa jej do nich nahrnuli slzy. Bola celkom citlivá. Ľutovala Heina a zároveň ho obdivovala. Mačku Riko už pred chvíľou pustila, aby bola voľná. No ona sa vrátila a ľahla si im k nohám na zem. Yuki sa usmiala so slzami v očiach a opatrne objala Heina.* Nevadí?* spýtala sa s veľkým otáznikom v hlase a odtiahla sa.*
Hein: *Neotočí sa. Len kúsok pohne hlavou k nej a pousmeje sa na jednu stranu.* Od ľudí. Z Akadémie najčastejšie. Hlavne tie výrazné. Sú od biča. Deti ma nemali radi a vysmievali sa mi.. Tí istí čo teraz doma sedia na riti a robia veľké nič. Nemali ma radiť pre Zetsubou. Že som bol iný. Nevedel som to ešte ovládať a bývalo im pri mne zle tak ako tebe na chvíľku. Len im stále. Niektorý ma obchádzali a iný bili. Vykrikovali mi rôzne veci.. Že som len chodiaca smrť a že nik so mnou nebude šťastný a dlho žiť. V podstate to je aj pravda.. Najprv mi zomrel brat.. Potom mama.. A nakoniec sestra. Otca som spoznal len dosť neskoro.. A to sme sa tiež len náhodne stretli. A ako keby nestačilo, ublížil som aj jedinej osobe ktorú som miloval a zachránila ma. Svojej snúbenici. Odohnal som ju od seba. Takže tak no.. Asi po pár rokoch som vyšiel teraz z domu. Heh.. *Trochu zúfalo sa zasmeje.*
Yuki: *Prikývla na jeho slová a znova uprela pohľad na jeho jazvy. Ruka jej vystrelila a chcela sa ich dotknúť, pohladiť ich, ale v našťastie sa zasekla s rukou vystretou k jeho chrbte.* Eh...* zasekla sa jej reč v hrdle a zahanbene sa usmiala. Dnes rozhodne nie je vo svojej koži. Dúfala, že Hein sa nenahnevá.* Odkiaľ máš tie jazvy?* spýtala sa opatrne.*
Hein: *Nachvíľku sa zamyslí a tiež pozrie na oblohu. Potom ale odpovie.* Áno to máš pravdu.. Keď máš s kým.. A ešte keď ti tá osoba rozumie. Taký človek je fajn.. *Poznamená a trošku posmutnie. Prehrabne si svoje biele vlasy a predkloní sa, lakťami opierajúc o kolená. Odhaľuje jej tak svoj zjazvený chrbát.. Od biča.. Od retnýcb zbraní.. Ale asi tam najviac výrazne svietia tie jazvy z biča. Hej no.. Keď bol menší tak ho takto spolurovesníci týrali. Nechcel im ublížiť nevidel v tom zmysel. A robili to len preto, že nevedel ešte ovládať Zetsubou a preto bolo všetkým naokolo zle. Ani oni dlho nevydržali. Ale vždy tak, aby mu dosť ublížili. Ťažko si povzdychne.*
Yuki: *Pri jeho odpovedi posmutnela, ale vtom do nej na okamih akoby vrazil mocný prúd. Zalapala po dychu. Prišlo jej zle od žalúdka a zatočila sa jej hlava. Vydesene vytreštila oči, no Hein zrazu už hovoril, akoby sa nič nestalo. Ani sa jej nedotkol a dokázal toto spôsobiť? Zhlboka sa nadýchla.* Á-áno, vidím lepšie v tme.* pritakala roztrasene. Na úsmev reagovala úsmevom. Zahľadela sa znova na oblohu.* Svet nie je taký smutný, keď máš niekoho, s kým si môžeš pohovoriť,* zašeptala potešene.*
Hein: *Zasmial sa pri jej odpovedi.* Nie každý si to myslel. Preto aj tie jazvy. *Usmial sa. Uvoľnil kúsok pôsobenie Zetsubou. No len na chvíľku aby jej potvrdil svoje slová.* To bolo len na ukážku prepáč. *Usmial sa.* Hm.. Myslíš Akugan? Jedno z mála KG ktoré môžem mať .. Podľa mňa je super. Má dosť veľa plusov. Napríklad už len tvoje oči. Myslím, že lepšie vidíš v tme. Nie som si síce 100% istý, ale myslim že to tak je. *Usmeje sa.* Chcel by som ho mať napríklad.. Je dosť dobré. Pre ľudí ako ja.. Možno.. My. *Povie to trošku spýtavo. Pozrie na ňu a usmeje sa.*
Yuki: *Pri zvuku praskania jeho chrbta sa jej rozšírili zreničky. Keď rozprával, pozorne ho počúvala. Ona sama mala celkom temné Kekkei Genkai, nevedela si predstaviť niečo ešte horšie. Ale vo svojom veku toho ešte veľa nevedela. Síce bola najviac fyzicky zdatná v ročníku a bola naozaj hbitá, teórii sa príliš nevenovala. Vedela len to, čo náhodne počula na Akadémii, ak zrovna nespala. Sledovala Heina, v tomto momente jej pripadal tak smutný.* Mhm, to ma mrzí. Tiež mám divné Kekkei Genkai. Keď ma raz na Akadémii porezali, nechápali, čo to mám s krvou. Je zvláštna.* priznala a zahľadela sa na svoje ruky. Rovesníci ju neberú medzi seba, ale časom sa to zmení, však? Dúfala v to.* Ale vieš, podľa mňa si fajn,* dodala, aby ho akože povzbudila a krivo sa usmiala.*
Hein: Tak toto rozhodnutie je už na tebe. *Pozrel na ňu a usadí sa pohodlne. Alias trochu rozvalí na svoje časti lavičky. Pozerá do predu pred seba. Ešte sa natiahne pričom mu popuká celý chrbát a ostane tak sedieť. * Hm.. Tiež som býval sám. Teda už zase som. *Trochu krivo sa usmeje. * Vieš.. Od narodenia mám jedno Kekkei Genkkai.. Teda dostal som ho asi až po narodení.. Ale to je jedno. Volá sa Zetsubou. Kekkei Genkkai je považované no.. Asi za najtesnejšie aké existuje. Vlastník má temnú chakru a tak.. Ľudom v jeho blízkosti je zle, môžu odpadnúť.. Zahráva sa to so smrťou. Takže viem o čom hovoríš. * Prenesie potichu a zas sa Odmlčí. Spomenie si pri tom na Kaori a ako jej nikdy nevadilo, že bol takýto.. Iný.. A on hlupák ju od seba odohnal. Táto stráta ho asi bolí najviac zo všetkých.*
Yuki: *Sledovala Heina i mačku, no keď ju Hein chytil za kožuch, vyvalila oči. Shunshin ešte nepoznala a nikdy nevidela, takže ju tiež dosť ohromil. Prijala mačku, no Riko sa teda rozhodne netvárila nadšene.* Možno som ju mala nechať odísť... Lenže som väčšinou tak sama, chýba mi spoločnosť,* priznala potichu, až sa zahanbila. Nechcela si vylievať srdiečko neznámemu cudzincovi, to rozhodne nie. Posunula sa na lavičke, aby sa Hein zmestil a pozrela naňho. Zblízka jej nepripadal vôbec desivý, dokonca sa jej zdal sympatický.*
Hein: *Pozeral na Riko ako odskákala. Všimol si zmenu nálady pri tej malej preto sa len zaškeril, zoskočil zo stromu a vydal sa za mačkou. Shunshinom si trošku pomohol aby mačku prekvapil a rýchlo chytil za kožuch. Zdvihol ju do vzduchu za šticu a doniesol naspäť k Yuki. Cez hlavu jej zas prehodil tieľko aby jej náhodou nebola zima a sadol si k Yuki. * Hm.. *Pozrie na ňu a podáva jej ju do rúk. *
Yuki: *Hodila tielko naspäť Heinovi a prikývla.* Pekné meno,* zložila mu kompliment, nielen preto, že sa to patrilo, ale aj preto, že sa jej naozaj páčilo. Yuki nikdy nič nehovorila len tak. Opäť zafúkalo a Riko sa postavili chlpy na tele. Otriasla sa a zoskočila dolu. Yuki na ňu smutne hľadela, nemala rada, keď ju zvieratá opúšťali. No uvedomila si, že je tu Hein a asi by sa mu mala viac venovať. Usmiala sa naňho trocha hanblivo, nevedela, o čom hovoriť. Vyzeral dosť skúsene a ako veľmi dobrý ninja. Od toho mala Yuki teda naozaj ďaleko.*
Hein: *Usmeje sa nad mačkou. Chvíľku nechá dievča čakať no potom odpovie. Najprv sa prevalí na brucho na konári a nohy a ruky nechá prevedené.* Hein Matsuoka. *Aspoň meno si pamätá.. Asi dúfa v to. Vlasy mu pri tejto polohe spadnú úplne na tvár a on sa len nad tým zamračí. Položí si hlavu na jednu ruku a odfúkne si aspoň z jedného oka ten vlas. Ďalej na Yuki pozerá.*
Yuki: *Keď vyslovil to meno, Yuki sa zahľadela na mačku a zoširoka sa usmiala. Takýto úsmev mávala málokedy, pretože iba málokedy ju niečo takto potešilo.* Riko sa jej skvelo hodí!* privinula si mačku k sebe a potom ju zas odtiahla. Tielko Riko dopadlo na hlavu a mačka tak nejak zavrčala a unudene sa zahľadela na muža. Yuki sa pousmiala. Dala jej dole tielko a položila mačku, ktorá sa začala lízať, aby sa očistila. Yuki sa uškŕňala.* Ja som Yuki, a ty?* spýtala sa, výrazne veselšia.*
Hein: *Pousmeje sa. * Hm.. pre tú mačku... Riko. *Vyšlo mu z úst len tak bez rozmyslu. Nevedel prečo, no zapáčilo sa mu to meno v tento moment. Preto jej ho aj povedal. Prezrie si kútikom oka mačku, no svoj pohľad má stále uprený na dievča. Nechce uhýbať pohľadu skôr ako ona. Ďalej len ticho sedí na strome. Ešte hodí na mačku svoje tielko tak, že jej padne jednou z dier rovno na hlavu. Pousmeje sa nad tým.*
Yuki: *Prekvapilo ju, že ju vôbec pozdravil naspäť, ale celkom ju to potešilo. V tejto jej smutnej nálade jej pomáhali mačky, ale aj to, keď k nej bol niekto milý. Privinula si mačku k telu a znova jej napadlo, že nemá meno. Neuhýba pohľadom pred mužom, pretože nevyzerá, že by jej chcel ublížiť. A na jednu stranu ho obdivovala. Koľko bojov musel prekonať, aby bol takto zjazvený?* Aké meno by sa hodilo pre túto mačku?* spýtala sa náhle a vystrčila mačku pred seba, aby ju bolo vidno.*
Hein: *Pousmeje sa. Prehrabne si svoje biele vlasy a čierne tieľko zloží z ramena.* Ahoj. *Odzdraví ju a ďalej na ňu pozerá. Bez slova. Skôr ju skúma pohľadom.* "Tak Akugan hej? Hm.. Fajn Kekkei Genkkai. Jedno z mála, ktoré by som mohol mať.. Heh.." * Pousmeje sa zas a stále na ňu pozerá. Čierne tieľko drží v ruke, ktorú nechá prevesenú dole.* "Keby mám tak čierne oči ako ona, maskovanie by bolo veru lepšie. Heh.. Sranda." *Stále na ňu pozerá s menším záujmom. Jeden prameň bieleho vlasu mu spadne pred oči. Nechá ho tak. *
Yuki: *Nemohla odtrhnúť zrak, no netušila, že vnútri muža prebieha akási konverzácia. Rátala s tým, že ju neuvidí a necíti jej pohľad na sebe. Lenže vtom sa jeho modré oči zaleskli a ona hľadela priamo jemu do očí. Jej oči nemohli takto žiariť. Trošku závidela, že on má také pekné oči a ona len fádnu čiernu. Ale v škole jej povedali, že jej to dá skvelé schopnosti. Mala by im veriť, či nie? Začala sa zamýšľať nad očami a zabudla, že sa vôbec pozerá mužovi do očí. Zamračila, zavrtela hlavou.* Ahoj,* potichu pozdravila. Mala tichý hlas, ale dúfala, že ju bude počuť.*
Hein: *Oči má zavreté, preto priamo nevidí, že naňho dievča pozerá . Ale Intenshi to vidí.* "Hej Hein.. Tá mladá na teba pozerá." "A nech sa pozerá. Má na čo." *Po tejto odpovedi sa Intenshi len zavrtí a zas stiahne dopozadia. Hein vnímal jej pohľad. Priam ho cítil na sebe. Preto otvoril oči presne v ten moment, aby sa jej mohol do ních pozrieť. S tieňa mu jeho modré oči len tak zažiarili a uprene sa pozrel do tých jej očí. Bez iného mimockého prejavu takto pozeral. Čakal či vybočí alebo nie. On to prví veru neurobí. Pritom ďalej leží na strome v tej istej polohe.*
Yuki: *Prekvapivo uvidela pomaly kráčať toho polonahého mladíka k stromu, čiže viac-menej k nej. Vyvalila oči, lebo sa najprv bála, že ju osloví, ale miesto toho sa muž vyhupol na strom a uvelebil sa tam. Yuki väčšinou okoloidúcich ignorovala, no tento mladík akosi priťahoval jej pohľad. A na neslušné myšlienky bola ešte fakt mladá, takže v tom bolo čosi viac, bol pre ňu zaujímavý. Tie jazvy na chrbte a to, že sa asi nehanbil odhaliť, to všetko bolo pre ňu nové. Preglgla a položila mačku vedľa seba. Celý ten čas asi pomerne neslušne čumela na muža na strome.*
Hein: *Popravde mu to jedno aj je. Jeho svalnaté telo plné jaziev všetkého druhu. Nevedomky prechádzal tieňom rovno k tomu stromu. Všímne si to dievča s čiernymi očami a mačiakom na rukách. Vyzerá ako stará babička s tou mačkou. Aj keď je mladá. Pomaličky sa k nej približuje s rukami vo vreckách a miernym nezáujmom. Jeho cieľ je ten strom. Ku ktorému keď sa dostane sa ladnými výskokmi dostane naň. Uvelebí sa tam tak, aby jeho listy rovno chránili pred slnkom a zavrie oči . To dievča mu je zatiaľ dosť na háku. Prečo by aj nie? Neprihovorilo sa ani nič.*
Yuki: *Zodvihla hlavu, aby sa zadívala na slnko na oblohe. Odhalila svoje čierne oči a zažmúrila do slnka. Mala čierne aj belmá, takže vyzerala tak trocha desivo a 'creepy'. Oči ju trocha zaboleli pri priamom pohľade na slnko, nemala to rada. Čierne vlasy mala zopnuté do chvosta a na sebe mala len tričko a trišvrťáky. Až na jej oči na nej nebolo nič zvláštne. Mačka vedľa nej pootvorila jedno oko a zívla si. Strom nad lavičkou sa zakýval pod poryvom vetra. Našťastie boli skryté v tieni, čo im vyhovovalo, ani mačka ani Yuki nemali rady priame slnko. Yuki sa najradšej túlala v noci, vďaka svojmu Kekkei Genkai videla v noci perfektne. Vzala na ruky mača a začala ho hladiť po hlavičke a chrbte. Popritom sa konečne pozrela trocha okolo seba a neďaleko v tieni uvidela mladíka bez trička. Zdvihla obočie.* "To mu nevadí, že ho všetci vidia?" *pomyslela si, no viac sa nad tým nezamýšľala. Začala premýšľať, ako by túto mačku pomenovala, pretože volať každú mačku v okolí 'mačka' je dosť neoriginálne. Vymýšľanie mien ju bavilo.*
Hein: *Svoj deň sa rozhodol skrátiť prechádzkou. Už to bolo dosť dlho čo vyšiel zo svojho domu po poslednej hádke s Kaori. Ani nevie ako sa má a tak podobne. Jediné čo vie, že Yotenshi sa stále nachádza v Uso a to ho aspoň ako-tak drží v tejto dedine. Je pravdou že rozmýšľa nad útekom ale bez neho nie. Takže to bude dosť náročné. Ale čož. Teraz to nerieši. Ako vždy sa prechádza po tieňoch. Má oblečené len kraťasi, tenisky a vrch má holí. Je síce pravdou že cez rameno má prehodené čierne tieľko. Čierna. Stala sa jeho vlajkovou farbou. A hlavne na jeho bielej pleti a bielych vlasoch s modrými očami to krásne svieti. Svoj vek si tiež už nepamätá. Život sa preňho zastavil po tej hádke s jedinou osobou, ktorá mu po smrti celej rodiny ostala. Brat, sestra, matka.. Aj keď matka zas žije ale.. No ale. Preňho je mŕtva . Dokonca aj otec ktorého objavil len keď mu ožila mama. Jediné čím sa mu darí prežívať je Taijutsu . Cvičenie a podobné bullshity. Oh a zabudli sme na Zetsubou že? To sa plne naučil ovládať a tento krát ho drží na uzde. Preto by nikomu na okolí nemalo byť zle.*
Yuki: *Sedela na lavičke pri malom jazierku uprostred námestia a šúchala nohami. Dívala sa na zem ako mala vo zvyku. Zase mala jednu z tých svojich nálad. Mala len šesť rokov, ale nebola príliš veselé dieťa, čím od seba (neúmyselne) odháňala aj decká na Akadémii. Väčšinou bývala sama a nikto sa o ňu nestaral. Neľutovala sa, čas trávila väčšinou so zvieratami a najradšej s pouličnými mačkami. Tentoraz to nebolo inak: vedľa nej na lavičke ležala a spala fľakatá mačička.*
---: I------I
Mikoto: *Bolo zvláštne prechádzať sa ulicami Usogakure po takej dlhej dobe. Podľa toho ako to tam vyzeralo musela usúdiť, že veľa sa zmenilo. Bola tam kvôli odovzdaniu nejakých papierov kvôli jednej misii, v ktorej Uso spolupracovala so Sunou. Mala na sebe biely ANBU plášť, ale masku mala len pripnutú na páse. Takto pôsobila celkom civilne.. až na fakt, že si so sebou vláčila kapsu so zbraňami a zvitky. Rozmýšľala či je dobré zjavovať sa pred Meiyom. Netušila, čo o nej vedel a ona o ňom nemala zrovna veľa správ. Jednoduchšie pre ňu by bolo jednoducho správu odovzdať nejakému jeho podriadenému a pakovať sa preč, ale zvedavosť u nej víťazila a preto bola odhodlaná pýtať sa po Onikagem. Vykračovala pomaly. Nemala sa kam náhliť. Prezerala si okolitých ľudí a tí si ju poväčšine absolútne nevšímali. Jej čelenku Suny nemala nikde viditeľne zaviazanú a keby aj, pravdepodobne by ju aj tak neriešili.*
--;;--:
Raito: *Ráno se probudil a vstal z postele. Ležel v ní sám, bylo to divné, ale tak co už že. Posadil se na kraj postele a promnul si oči, přičemž se ještě probíral a snažil se působit, že je naprosto vyspaný, připravený na celý den a prožít ho nějak pěkně. Přece jen byl to jeden den v roce, trošku jiný než ti ostatní. Měl narozeniny. Netušil však, či to Kaori nebo Kari vůbec ví. Tedy určitě věděli že má někdy narozeniny, ale jestli věděli vůbec datum? Kdo ví. Každopádně po pár minutách, kdy se vzpamatoval ze spánku se postavil a vzal si čisté věci. Poté přešel přes chodbu do koupelny, kde se osprchoval a vysušil si mokré vlasy. Následně na sebe hodil čisté oblečení, přičemž se vrátil do ložnice, kde ustlal postel. Otočil se a vydal se dolů do nižšího patra. Nikdo tu nebyl. „Divné, ráno a je tu takové ticho.“ Pomyslel si, načež šel do kuchyně a chtěl si udělat něco na snídaní. No když otevřel lednici, následně i spišku a všechny skříňky, ve kterých bylo normálně jídlo… Byly prázdné. „Že on je někdo ukradl spolu s jídlem“ Prošla mu taková vtipnější myšlenka hlavou, načež si sbalil peníze a vydal se do obchodu. V obchodě nakoupil něco na tu snídaní a rovnou vzal tedy i celý nákup i na oběd a večeři. Aby se muselo když tak až zítra. Při cestě domů, se stavil ještě do menšího stánku při cestě, kde si koupil jakési oříšky v čokoládě a následně je žvýkal po cestě domů. Otevřel dveře a trošku se zamračil když je za sebou zavřel. Všude byla tma a ta tu určitě nebyla když odcházel. Jelikož on ve tmě nevidí, takže tušil že tu takáto tma nebyla. „Ha lupiči rodin a jídla sou ještě stále tady.“ Pomyslel si přičemž udělal pár kroků dopředu, přičemž zakopl o začátek koberečku a tak sa rozjebal na zem. Nákup se mu tudíž rozletěl po zemi. No postavil se a následně si rožnul světlo v domě. * Překvapenííí *Ozvalo se najednou a objevili se tu KAori, Kari a Hachi. Raitovo sebou celkem trhl a jakoby nadskočil leknutím a posunul se dozadu. Popravdě, kdyby se mu chtělo nějak akutně na záchod nejspíše by to pustil. No každopádně překvapení na něm bylo znát, díky pootevřené puse a vytřeštěných očí. No po chvíli čumění na ně se trošku rozhlédl. Na některých místech byly balónky, někde různé obrázky, očividně od Kaori. No nečekal od Kari nič takéto, no od Kaori by čekal, leč netušil že zná jeho datum narození. Aj kde byla to chytrá holka. No vyzul se a opatrně pár malými krůčky vešel dovnitř přičemž se rozhlíže… Aby se znovu nerozjebal a aby na něj nevoskočilo ještě kdo ví co. Při tomto mu v hlavě vyletěla myšlenka, že by se tu objevil ještě nějaký nahý striptér a jemu se nechutí zkřivil obličej. No následně se však usmál a přiběhla k němu Karo i Kaori. Obě je obejmul, přičemž donutil i Hachiho aby je obejmul…* Díky *Pronesl Raito jen, přičemž čekal zda bude nějaký dort… Popravdě měl strašný hlad. No dočkal se a byl donešen dort. Sic tam byli čtyři ale to stačilo. Raito tedy nakrojil dort jakožto oslavenec a následně se do něj pustili. Během chvíle však už nebyl.* Bylo ho máálooo *Zakňučela přejezená Kaori, které bylo trošku šoufl z toho velkého kusu dortu co snědla. Ale stejně by si ještě přidala. No co už.. Nenažranec… No následně se však Kari vytasila stím že za hodinu mají být v restauraci, nějaké noobl co vybírala Kari spolu s Kaori a Hachim.. No byl zvědav co vybrali, každopádně byl celkem překvapený když mu řekli že si má vzít oblek. No né že by mu to vadilo, jen mu to přišlo divné. No oblékl si tedy košili, kalhoty, polobotky a sako s kravatou. Sešel dolů a tam ho již čekali všichni tři.. Hachi též v obleku a pak Kari a KAori v šatech.* Slušé vám to. *Pronesl, přičemž Kaori se zazubila.* Ale tobě to trvááá *Zašvitořila jako drzou poznámku k němu, načež se zasmála a chytila ho za ruku a táhla ho již před dům… Když se dostali do restaurace již měli připraven krásný stůl u výhledu na Uso a také se jim již vařilo jídlo. Očividně to bylo zařízené a již předem vybrané jídlo. No to vůbec nevadilo aspoň jim to ušetřilo čas vybírání. Poté co se najedli, byli absolutně plní… No dokutáleli se domů a Kari se vytasila stím, že na nátlak Kaori nakoupila stolní hry a že stráví celé odpoledně u stolních her. Tak se i stalo, přičemž tedy odpoledne doopravdy ztrávili u hraní stolních her. Avšak k večeru byl jiný plán. Hry se uklidili a vytáhli se jakési papíry a návody.. Každý si měl vytvořit svůj vlastní lampion a do něj zabudovat svíčku. Bylo v plánu je večer pouštět. Raito by to asi normálně nedělal, ale strašně se mu líbil takýto den bez povinností ze svou rodinou. Když dodělali lampiony již byla tma a tak vyšli na zahradu. Kari to měla hotové o dost dříve a tak byla venku již předtím na verandě a osvětlila to tam a připravila stůl pro večeři, přičemž ji i uvařila. Proto společně vypustili lampiony a následně usedli k jídlu. Kari, Raito a HAchi měli nalité bílé víno, lehce sladké a Kaori měla džus. Přece jen ještě nemohla pít, ale to nevadilo. Raito jí stejně dal malinko cucnout když se Kari nedávala aby to ochutnala. No podle jejího obličeje to moc dobré nebylo. Ale tak co už. Když dojedli ještě nějakou hodinku seděli a povídali si. Kolem jedenácté však Kaori už usínala na stole a tak ji Kari šla odnést do postýlky a zakrýt ji. MEizítm se Hachi rozhodnul jít domů a tak ho Raito vyprovodil a poděkoval mu za návštěvu… Dále už to pokračovalo jen tím, že si Raito s Kari sedli na verandu do židlí a seděli, povídali si a pozorovali hvězdy….. Raito si tento krásný den absolutně užil. Byl rád že to pro něj udělali a těšil se až se vytasí on s jejich oslavami, nad kterými bude muset přemýšlet aby toto překonal.*
---: :---
Kaori: *Shai už nic moc neřekn, nakonec tedy odejde a Kaori se s ní ještě rozloučí, načež se přiblíží k Megumi.* -Ještě pořád jsem neviděla toho Heina,- *poznamená k ní vlčice. Nicméně Kaori má plnou hlavu toho, co je s Heinem, jestli je v pořádku a tak podobně. Megumi to nevycítí, proto pokračuje.* -Ale tahle holčina vypadala příjemně, takže jestli je její brácha stejnej, tak asi nebudem mít problém,- *všimne si, že není něco v pořádku až když se Kaori rozplácne na jejím hřbetě. Lehne si na břicho, s nohama i rukama visícíma mimo ni a nechává se nést. Část váhy svého těla nechává na Meguminých křídlech a mlčky se nechává nést. Má perfektní život, ale ten háček je v tom, že ostatní kolem ní ho nemají. A to ji na tom trápí nejvíc - cítí se snad až provinile za to, že ona se má dobře. Nechá se donést až domů, ale z Megumi neslézá, takže na jejím hřbetě i usne tak, jak si Megumi lehne na zem. Vlčice ji po chvíli vzbudí, aby si mohla jít lehnout na postel a neprochladla.*
Shai: *Donutí se k pokud možno nejvíc nadšeného úsměvu ve snaze vymítit jakékoliv kousky nedůvěry toho že to nějak zvládne, ač jí to stojí dost. Ani neví zda uspěla. Protože to není tak úplně pravda. Ví to, ale.. Bráška to opravdu potřebuje víc. Nesmí ho ztratit. S myšlenkami mířenými k těmto tématům je už na nohou a pomaličku se vzdaluje, zdánlivě uvolněná a plná klidu. V odpověď na ujišťování Kaori jen mírně pokývne hlavou, že to bere na vědomí. Ve skutečnosti je jí hodně vděčná. Jenže jí přeci nemůže cpát na starosti až příliš věcí. Není zas o tolik starší než ona sama. A Hein bude určitě stačit pro její čas, a tak. Odchází a ještě neví kam si zaleze.*
Kaori: *Na chvíli je mezi nimi ticho a Kaori se jej snaží dodržet. Pak si vzpomene, že Hein opravdu o vlkovi mluvil. Kaorin pohled se přemístí na Megumi. Přemýšlí o tom, ale nemůže Megumi do ničeho nutit, navíc by to byo dost zvláštní, Megumi má za úkol zůstat jako Kaorina ochrana, tohle by ona sama nedovolila. A kdyby ano, bylo by to pro ni špatné, Raito by rozhodně nebyl rád.* "Střet zájmů," *napadne ji. Chce, aby ulevila Heinovi od bolesti, ale zase nechce tlačit Megumi do toho, aby si nechávala sama způsobovat nevolnosti. Sklopí oči a všimne si, že ji Megumi během toho myšlenkového pochodu sleduje. Kaori se trochu zastydí, že o tom vůbec uvažovala. Ale možná by to mohla zkusit zajistit nějak jinak.* To bohužel už splnit nejde, *řekne celkem smutně za obě dvojčata - jejich matka je mrtvá, už s nimi nebude nikdy.* Dobře, očividně seš silná... *poznamená.* Ale když budeš potřebovat, přijď. Hein určitě ví, kde mě najdete, *řekne s povzbudivým úsměvem a naráží na to, že ji chlapec jednou domů doprovázel a tak by tedy neměl být problém, aby se za ni jeden ze sourozenců někdy mohli stavit. Mezitím Megumi trochu uhne z cesty.*
Shai: *Mlčky poslouchá a postupně se zamýšlí nad otázkami. Když však dojde na poznámku o ní, pomalu odvrátí tvář a na krátko se jí zadrhne dech. To aby skryla emoce v ní obsažené. Nechce aby si dělala starosti o ní. Ne, o ní ne. Hein je pro ni obrovsky důležitý. A Kaori je hlavně pro Heina. "To je přeci taky důvod proč jsem jí tím vším vůbec začala zatěžovat..." zažene slzy, které bojují o své místo na její tváři.* Vlk.. *Breptne, než získá dostatečnou jistotu ve svém hlase, aby jí nezradil a začne.* Hein miluje vlky. Strašně rád by někdy měl takového zvířecího společníka, který by dokonce uměl mluvit. Kamarád s nímž by si mohl povídat, který by byl u něj. *Rozpovídá se s pousmáním. Ač ví že je možné, že by mu právě tohle mohlo též připomenout to čím skončili naposledy s matkou. Jenže nemůže to nerisknout. Ostatně stejně ta kdobře může případné nadšení z vyplněného snu přebít to neštěstí. Doufá v to, ač ví jak mizivé šance splnění toho. jsou.* Strašně rád by aby spolu s námi matka trávila víc času, víc si nás všímala.... *Pokračuje, i když nyní je v jejím hlase opět velký smutek, ale slzy statečně zapírá. Odmlčí se, když jí selže hlas a musí přemýšlet nad tím co chce říct dál, na místo vzpomínání, kam jí to táhne.* Jenže tohle je již nemožné splnit. *Zakření se smutně a odfrkne si.* A určitě má rád i tebe. *Krátce se nakloní blíž k uchu Kaori, aby jí tu důvěrnou zprávu mohla říct s aspoň částečným pokusem o spiklenectví a tiše.* A se mnou si nedělej starosti... Ne pokud bude Hein opět v pořádku. *Zarazí se u konce první věty, když začne s pokusy o vstávání, aby se mohla vytratit. S vlčicí poblíž je to pro ni těžší než obvykle.*
Kaori: *Rozhodne se, že bude zase chvilku jen poslouchat. Přemýšlí, čím by dvojčata v tuhle chvíli mohla zaměstnat. Jenže nemá tušení, co ty dva baví, čím by se tak mohli zaobírat. Hein jí o sobě moc neřekl, což je taky věc, co způsobuje Zetsubou. Hodně často to stojí mezi nimi - Hein se většinu času, co jsou spolu, omlouvá za Zetsubou nebo se ptá, jestli je jí dobře.* Já vím, jenže...nemáš tušení, jak bych mu mohla pomoct? *napadne ji. Má pocit, že jen její přítomnost nestačí, když s ním nebude umět patřične mluvit.* Ale zas vím, že když pomůžu jemu, tak zároveň i tobě, *chytí ji za rameno a stiskne jej. Připadá jí, že Shai je dost silná, když tohle všechno snese. A to ještě neví, jak moc zle na tom Hein je.* "Především s tím stěhováním musí souhlasit taťka. Což bude celkem těžký," *ušklíbne se celkem nešťastně v duchu.* Co vás dva baví? *Zdá se jí, že Heina baví jedině bojování - z toho, co jí stihl říct. A tak by to mohla zjistit třeba přes Shai.* Víš...podle mě je dobrý ho něčím rozptýlit. Nejlíp i tebe, *dodá nakonec, jako kdyby vůbec nemluvila k Shai. Neví, jestli by to mělo efekt, kdyby Shai sama věděla, že se ji nějak Kaori snaží zaměstnat, ale Kaori doufá, že ano.*
Shai: *Osmělí se po tom co zkouší hádat že pohled vlčice má být asi vybídnutí. Nikdy žádné opravdové zvířátko neměli doma. Maximálně plyšáky. Nepodívá se na Kaori. Znovu by to na ní totiž zřejmě padlo. A to si kvůli poutu s bráškou určitě nemůže dovolit. Stačí, že ztratila jediného rodiče, kterého měli a jednoho ze sourozenců. Kdyby se tím nechala unášet tak jako bráška, nejšpí by to dopadlo ještě hůř. Jenže pokud skončí i on, nebude tu už nic co by ji zde drželo. Macimálně tak Yotenshi a Intenshi. Yotenshi její pocity chápe, takže jí jen poskytuje podporu. Nakonec Shai zavrtí hlavou.* Nmůžu ztratit i jeho... *Hlesne zkroušeně se zajíknutím a na okamžik pevněji chytne srst Megumi, ale bez bolestivého zatáhnutí, snad. Ustane s hlazením. Trápí jí to. Tak moc. Jenže to trápení může vnímat i její bráška, což o to, tenhle efekt je oboustraný. A právě proto má o to větší obavy, protože to vnímá. "Kdyby si ještě přisadilo něco ode mne..." nechce na to dál myslet. Snaží se to prostě ustát aniž by se to dotklo negativně právě jeho. Popotáhne tiše.* Když bude souhlasit Hein, nejsem proti. *Oznámí ohledně té nabídky.*
Kaori: *Napjatě poslouchá, protože tohle se jí týká - cokoliv se týká Heina, týka se i jí.* P...Proč? *nechápe. Nechápe, proč si dává za vinu smrt jejich matky, nicméně ani neví, jak jejich matka zemřela. Povzdychne si, pak si všimne, jak Shai váhavě stáhne ruku zpátky. Megumi se na Shai podívá, protože na sobě samozřejmě cítí o jednu ruku méně. Vyzývá ji tím také, že není proč ruku dávat pryč.* Já nevím...třeba byste mohli...zůstat u nás, *dodá. Ale není si tím příliš jistá, ostatně, Raito opravdu má rád klid a ten by se jim zřejmě nedostal.* Ale...nic neslibuju. "Za pokus to stojí, ne?" *napadne ji pak.* Mluvíš o Heinovi, ale jak to snášíš ty...vždyť... *má pocit, že Shai by zákonitě jakožto dívka měla smrt jejich mamky brát trochu hůř, nicméně z toho má pocit, že Shai se spíš momentálně bojí o Heina.*
Shai: Víš.. *Rozhodne se jí to říct.* Hein si to dává za vinu. *Povzdechne si a vezme na vědomí hřejivou přítomnost vlčice. Zadívá se na ni a natáhne ručku, že jí pohladí, že se dotkne jejího kožichu, ale nakonec ještě než to uskuteční zaváhá a prsty i ruku stáhne. Vždyť neví zda smí, zda to nebude vadit.* Na co se zeptat? *Není si jista co Kaori myslí. Za to ví, jaký strach má o brášku. A jak se děsí toho, že nakonec nebude mít ani jeho. Jen ona a Yotenshi. I když ten jí ještě ujišťuje, že jeho bráška Intenshi určitě nemůže opustit jeho samého. Stejně jako jistě nedovolí to, že by je opustil Hein.*
Kaori: *Megumi si lehne kousek od nich, pak zas vstane a přiblíží se, takže si lehne přes obě dívky. Kaori položí druhou ruku do její srsti. Vyhne se tak křídlům, na což je Megumi celkem háklivá.* Komunitní výchovu? *nikdo o tom neslyšela. Pak kývne na tu věc s Heinem. Zetsubou není rozhodně nic dobrého, pokud jde o věci jako adopce a celkově vztahy. Povzdychne si. Jenže Raito má Zetsubou taky - platilo by to na něj? S největší pravděpodobností ne. Ovšem stále se nevrátila její mamka. Na jednu stranu, pokud se Kari nevrátí nikdy, Raito by nemusel mít na krku další dvě děti zrovna s radostí. Přesto tu možnost pronese.* Mohla bych se doma zeptat... *řekne pak do ticha, doufajíc, že Shai její myšlenku pochopí. Ale když se na Shai podívá, musí odvrátit pohled. I ona sama cítí, že z jejího pohledu byly znát pochyby. Pak se odmlčí a poslouchá Shai.* Hm? Já...o tomhle mi Hein moc neřekl, *nechce ji moc přesvědčovat, že je měla jejich matka ráda. Nemusela by to být tak úplně pravda a nejspíš by to nepomohlo.*
Shai: *Chvilku jí zabere, než se k jejímu povědomí dostane význam řečených slov a tehdy pokrčí nic neříkajícím způsobem, rameny. Jako kdyby jí to snad bylo úplně jedno. Její myšlenky však zabloudí daným směrem. Zdání holt umí klamat.* Zatím... Zatím máme 'komunitní výchovu' a .. *Zadívá se na vlčici.* Bydlení... Máme na výběr zda náhradní rodinu, nebo tu komunitní výchovu a já jsem proti druhé možnosti. Jenže kdo by si vzal nás oba dva? *Jaksi jí nedojde, že nezodpověděla onu položenou otázku.* Pro spoustu osob je Heinova přítomnost s nepříjemným vlivem. *Povzdechne si, když tak zamumlá tiše ta slova o něčem co jejímu bráškovi ztrpčuje život opravdu dlouho.* S mamkou jsme se nerozešli zrovna v dobrém.. *Promluví mimo téma a opět je jí do pláče. S mrkáním zkouší zahnat slzy.*
Kaori: *Podá Shai kapesníčky a něco ji napadne. Nicméně neví, jak začít. Hodlá se totiž zeptat na jeho otce, ale stále si nemyslí, že je to dobrý nápad. Jen se usměje, když se na ni vděčně podívá a kývne. Pak nastane ticho, Kaori tuší, že Shai asi přemýšlí, ale má pocit, že by bylo lepší, kdyby ji od toho nějak rozptýlila. Ale pomůže si tímhle vůbec?* A...máte s kým bydlet? *zeptá se opatrně, celkem tiše. Neví sice, co by taťka říkal, kdyby si je tam teoreticky chtěla přivést, obzvlášť když se věci s Heinem mají tak, jak se mají. Navíc Kari je stále mimo domov a nemusela by být pro, až se vrátí.* "Až se vrátí. Nestalo se jí něco? Vrátí se vůbec?" *napadne ji. Ale teď nejde o Kaori ani její mamku.*
Shai: *Z toho pláče se jí mírně motá hlava. Ale část toho co její dětský hrudníček tak tížilo, se vypařila. Jen malá část, ale i tak podstatná pro někoho jejího věku a povahy. Převezme si mírně nejistě od Kaori nabízené kapesníčky, kterýma si začne otírat rozpačitě ručky a pak tvář do sucha. Vděčně poté pohlédne na dívku, ale nic k tomu neříká. Nevěří si, že by jí nezradil hlas, její ztrápené pocity. Začne nakonec hledět tiše před sebe tak nějak ztracená v myšlenkách.*
Kaori: *Zírá do prázdna a poslouchá její vzlyky, nakonec jakoby slyšela jen jejich ozvěnu. Když jí umřel bráška, byla na tom trochu líp. To dokazuje fakt, že si nebyli tak moc blízcí - a zároveň fakt, že se spíš zajímala o to, jestli to nějak neublížilo jejímu otci. Nicméně Raito se snažil na sobě nic nedat znát. Ostatně, v tu dobu dost pil ale tak, že o tom Kaori ani nevěděla.* Proč... také se odmlčí.* Proč by tě Hein opouštěl? *nechápe to, nicméně ji napadne, že se toho jen bojí. Třebas se bojí, že Hein zemře také.* Ummm, stavím, určitě, *slíbí dívce. Pak vytáhne balíček papírových kapesníků - samozřejmě nepoužitých a dá jí celý balíček.*
Shai: *Nemůže si pomoct a opře se o Kaori, která je nyní vedle ní. Zůstává tak, než se trochu uklidní, než si uvědomí, že to potřebuje doříct, že tu je její bráška, který jí může též v blízké době nejspíše opustit a nechat jí tu úplně samotnou. Yotenshimu se tyhle myšlenky nelíbí, ale nemůže to ani popřít. Shai ještě popotáhne a tečou jí akorát slzy z očí plných neštěstí.* Nechci... Nechci aby mě bráška... aby .... opustil... *Pronese nakonec ač s jistým zadrháváním to co hrozí.* Stavíš se za ním? *Obrátí se najednou s takovou nadějí v tom jistém dílu zoufalství na Kaori. S dalším popotáhnutím si začne urychleně otírat tvář od slz.*
Kaori: *Poté, co se zeptala na Heina si všimne, že Shai zesmutněla. Kaori v první chvíli napadne, jestli se něco nestalo Heinovi, nicméně to tak nevypadá, díkybohu. Sleduje dívku pozorně a jakmile se sehne, opře se o strom, Kaori se k ní sehne. Bolí ji z toho srdce i když Shai nezná.* Já...vím, *pošeptá Kaori. Hein jí o Darakovi říkal - říkal jí, že spadnul, když se byli podívat na vzducholodě. Byli přímo na tom místě, kde Darak přepadl přes zábradlí. Kaori cítí, že z toho pohledu na plačící dívku ji začínají štípat oči. Ještě chvilku a rozbrečí se tam taky, bez důvodu - až tak ji ničí cizí neštěstí. Ty dvě se neznají, Kaori odvrátí oči. Jenže pak se k Shai přiblíží, sedne si těsně vedle ní, takže se dotýkají rameny a Kaori ji kolem ramen chytí. Chce jí dát alespoň pocit blízkosti, aby si nepřipadala divně, když tu sedí a brečí pod stromem. Načež Shai pokračuje v mluvení o tom, jaké to bylo po smrti Daraka - spíše vzlyká a není jí moc dobře rozumět, mezi větami dělá pomlky. Kaori sklopí pohled - jakoby jí snad bylo trapně za to, že ona má oba rodiče. I když je fakt, že Kari zmizela. Pak se Kaori podívá na Shai, stiskne ji pevněji. Co se stalo s jejich matkou? Dřív u nich prý byla jen jako klon. Myslí Shai tohle? Že se o ně jejich matka nestará? Napadne ji, že by se mohla zeptat na otce, protože o tom reálně vůbec nic neví.*
Shai: *Smutně se pokusí o úsměv, ten smutek z něj ovšem ani náhodou nezvládne dostat pryč. Sama je přeci jen raněná a dost jí to znesnadňuje snaha nedávat to najevo, zůstávat prostě fajn a v pohodě natolik, aby tím nepřihoršovala Heinovi.* Víš... Že jsme z trojčat? Já, bráška Hein a ještě Darak... Byli jsme tři.. *Začne snažíc se o zachování klidného hlasu, držet vlastní pocity stranou, vlastní bolest, jakoby nemluvila o jejich situaci, ale o někom jiném. Sedne si na zem u stromu. Zády se o něj opře a kolena stáhne pod bradu, načež je ještě obejme ručkama s pohledem upřeným na zem u svých prstů na nohou.* Od našich devíti jsme už jen dva... A.. A.. *Těžko se jí o tom mluví, aniž by měla hlásek stažený pláčem, který se snaží zdusit. Sly jí ovšem i tak přetečou.* A teď jsme už opravdu jen my dva sami.. *V tom se jí Yotenshi připomene mírnou výtkou.* Čtyři.. *Opraví se, ale příliš to nevnímá.* Naše máma... *Nedokáže to ani vypustit přes rty. V tom dřepu se tak nějak hrbí. Nejradši by o tom nemluvila, jenže bráška potřebuje pomoc. Potřebuje jí a ona sama to nezvládá. Sama by jí potřebovala. "Ale když jí o tom povím, když bude vědět.. Mohla by... Mohla by mu pomoci.. " myslí na to, ví to. I tak to však nepomáhá v doknčení toho slova, které jen přípomíná tu nedávnou ztrátu.*
Kaori: *Sleduje dívku, která vypadá zmateně, načež se jí představí a Kaori překvapivě rychle sepne, jak se dívka jmenuje - přecijen Hein o ní mluví dost často.* Shai...že? *zeptá se a prohlédne si ji. Pamatuje si, že jsou dvojčata a oba mají bijuu - kteří jsou také dvojčata. Ovšem o té návštěvě vůbec neví, celkem se tomu diví. Ani netuší, či tam byli ještě před tím, než se s Heinem poznala nebo až poté.* A jak si mě pamatuješ? *napadne ji. Popravdě její myšlenky neutečou ani tak daleko, že by jí mohl Hein o ní říct. Pak sebou trochu cukne. Nechápe, jak to myslí.* Ummm? Proč...proč myslíš? *podiví se. O jejich rodinné tragédii neví.*
Shai: *Uhne pohledem stranou, když jí dojde, že to může vypadat blbě.* Ne.. Nerušíš. Nevím zda už mě znáš či ne, ale jsem sestra Heina. A jednou jsme u vás byli na návštěvě. Jen jsi tehdy nebyla zrovna doma. *S povzdechem se na krátko lehce pousměje, načež ten výraz zase zmizí.* Popravdě, bráška by potřeboval asi daleko... *Zadrhne se na okamžik.* Daleko víc společnosti, pozornosti... *Sebere nakonec dost odvahy k dokončení toho co nakousla. Její hlásek je plný smutku. Jak pak by taky ne, že?*
Kaori: *Kaori samozřejmě Shai nepozná - jen ví, že Heinova sestřička se tak jmenuje, ale neví, jak vypadá. Nicméně Shai je Heinovi trochu podobná, jenže Kaori by byla víc než paranoidní, kdyby ty dva byla schopná takhle porovnávat. Samozřejmě tedy neví, že je to Heinova sestra. Všimne si, že vypadá celkem smutně. Možná si chvilku připadá blbě, že dívku takhle přepadla a pozdravila ji vesele, ale neláme si s tím hlavu moc dlouho.* Neruším? Vypadala jsi, že jsi tu sama a potřebuješ společnost, *vysvětlí to, že se najednou vydala cizí dívku pozdravit. Ve skutečnosti by totiž jinak nejspíš Megumi poslala do háje - nicméně trochu jemnějšími slovy, protože se stále znají málo.*
Shai: *Tak moc přestala během toho zahledění se vzhůru vnímat své okolí, že až nadskočí při zvuku něčího hlasu vedle sebe. Samozřejmě hned hledí na Kaori. Trochu zmateně zamrká, než jí tvář projasní poznání, úsměv však stále nikde, ani pousmání.* A... Ahoj. *"Být na mém místě bráška... zřejmě by mu to možná aspoň trošičku pomohlo.." povzdychne si v myšlenkách. Yotenshi jí jen přisvědčí a je rád, že zase přemýšlí o trochu jiných věcech, než je ztrápenost nad vzpomínkami událostí s Kou a následující ztráta rodiče, stejně jako sourozence. Vypadá to, že chce snad něco říct, ale nějak se jí nepodaří přes tu smutek co jí tíží hruď, cokoliv pronést. Tak jen opět zavře ústa a zahledí se na vlčici, která přeci jen konečně upoutá její pozornost. Yotenshi se okamžitě dělí s Intenshim o informaci, která by mohla pro Heina určitě byla fajn a to, že Kaori má vlčího společníka. Okřídleného vlčího společníka. Už jen vzhledem k tomu, že se do Kaori zahleděl a vlky má taky velmi v oblibě. A Shai jen téměř bez dechu hledí na tu tajuplnou bytost.*
Kaori: *Jde houpavým krokem vedle Megumi, jenž ji svou výškou převyšuje. S vlčicí se už celkem spřátelila, byť to ještě není úplně ideální, jak si asi obě představují. Ale znají se jen chvilku... Občas se někdo za Megumi ohlédne, ale nejsou středem pozornosti, protože dvoumetroví vlci s křídly jsou ve světě shinobi víceméně normální. Samehadu však Kaori nechala doma, taťka se tvářil, že je to docela svátost a Kaori by o zbraň nechtěla přijít. Ve vesnici ji nepotřebuje.* -Nechceš si jít s někým hrát?- *zeptá se jí Megumi.* Hraju si s tebou, *rozesměje vlčici.* -Víš, že nejsem lidský mládě, ale dospělá vlčice.- *Řekne jí tiše Megumi.* Ale nejsou tu děti, *namítne.* Navíc si hrát zrovna nechci, *dodá pak trucovitě. Pak si všimne, že Megumi zírá na nějakou dívku pod stromem na náměstí. Kaori stihla pochopit, že se Megumi bojí, jestli vůbec Kaori ještě umí mluvit s dětmi. Pohodí odmítavě hlavou - ale kupodivu odmítá jen její obavy, nikoliv nápad. Pokrčí nad tím rameny a dojde k té dívce.* Ahoj, *pozdraví ji vesele.*
Shai: *Odtrhla se na pár okamžiků od brášky. Oba dva totiž trpí už nejen ztrátou sourozence, brášky, ale ještě i nyní navíc smrtí jejich matičky. Shai naslouchá svému společníkovi, bráškovi, jak vnímá svého bijuu a potuluje se po náměstí Usogakure s velmi zdrceně smutnou náladou. Potuluje se sama, až na přítomnost bijuu. Osamoceně se taktéž cítí. Hlavně opuštěně. Ale cítit občasný větřík ve tváři je pro ní, jako kontakt něčeho víc. Trošičku to zmírňuje její trápení. Zastaví se uprostřed ulice, pod větví jednoho stromu a zadívá se nahoru. "Nejradši bych si tam zalezla.. Koukala se aspoň z výšky dolů..." fňukne ztraceně.*
--: --
Darak: *Lehce přikývl na znamení, že chápe, no nebylo tomu tak. Alespoň tedy ne úplně. No na jeho otázku jen zaklimbal nohami a zdvihl k němu pohled. Pomalu zakroutil hlavou.* Nemyslím. Nikdo si nevybere, jak se narodí. A není to fér aby si z někoho utahovali jen proto, jak vypadá,* odvětil jen upřímně, no poté opět sklopil pohled k zemi. Přemýšlel nad tím vším, co mu tu ten strýček řekl. No spoustu věcí nechápal, i když mu byly zodpovězeny otázky.* To jsou k sobě lidi tak zlí? *optal se jen a že mu v hlasu zazníval smutek? Nuž, jeho genetika ho ovlivňovala víc než by čekal. Me, že by snad nad tím přemýšlel. *
Meiyo: *Trochu mávol rukou,* Mohol by si mať mnohé dôvody, ale to nie je podstatné. Ide o príklad, princíp. *Pokrčil ramenami.* A ty si myslíš, že je správne, ubližovať niekomu, kto sa iba minimálne odlišuje od úplného priemeru? Ktoríkoľvek dvaja ľudia majú omnoho viac spoločného, než rozdielneho. *Opäť pokrčil ramenami a trochu rozhodil rukami, pretože toto boli aj veci, ktoré ho iritovali.* Vydierať znamená, nútiť niekoho ku niečomu, pod hrozbou, nejakou. Keby som povedal "Ak tu nezatancuješ, vezmem ti všetky peniaze na desiatu", bolo by to vlastne vydieranie
Darak: *Snažil se pochopit, co mu ten strejda říkal. Při vyzvání aby si sedl ho však automaticky následoval. A že by správně neměl mluvit s cizími lidmi, i když mu Meiyo pomohl? Další věc, kterou jaksi nevěděl. A momentálně by mu to bylo i jedno. Vyskočil si na lavičku, že mu nožičky zůstaly viset přes její okraj. Následně však mlčky opět poslouchal. A samozřejmě měl opět otázky. Jinak by to u něj prostě asi nešlo.* Proč bych tě měl strýčku chtít udeřit? Nic jsi mi neudělal. I když sem těm klukům taky nic neudělal, tak vím proč mi chtějí ublížit. Jsem divný, odlišný.* podotkl jen přičemž sklopil pohled směrem na svá kolena.* Co znamená vydírat? * položil další otázku, no mezitím uvažoval nad tím vším. Což bylo pro dítě jeho věku celkem náročné. A hvězdy se samozřejmě musely sem tam ozvat.*
Meiyo: Nie, nie je zlé robiť veci, ktoré chceš sám... ale, hmpf, to je trochu zložitejšie. *Prešiel si rukami vo vlasoch, nechcel stáť uprostred ulice keď bude vysvetlovať niečo tak podstatné, ako zlo. Všimol si lavičku neďaleko a ukázal na ňu.* Poď si sadnúť. *Sám k tej lavičke vykročil, počítajúc že ho bude následovať.* Takže, zlé je niekomu ublížiť. Zlé je niekomu niečo vziať. Keby som ja teba udrel, bolo by to zlé. Keby si ty udrel mňa, bolo by to zlé. Ale ak by ťa niekto vydieral, že ak to neurobíš, ublíži tvojej mame, tak... nebolo by to menej zlé, ale bolo by to ospravedlnitelné. *Zavrtel hlavou, nebol si tak celkom istý, či je to zrozumiteľné.*
Darak: *Snažil se pochopit, co mu tu ten strýček vykládal. Částečně se mu to i dařilo, no bude to chtít asi trošku praxe aby to pochopil pořádně.* A dělat věci sám od sebe je zlé? To musím dělat jen to, co mi někdo řekne?* položil, jak jinak než další otázku. Chápal, co se mu Meiyo snaží říct, no jen zčásti. A jak jinak zjistí to, co chce než že se zeptá? Slova o instinktu už chápal o něco lépe. Asi proto, že to bylo něco, co mu bylo bližší než rozlišování, co je dobré a co zlé. Proto se už k tomuto tématu nevracel, pouze pokývnouc že chápe.*
Meiyo: *"Hm, Kou si nedala zbytočne príliš dôkladnú prácu..." pomyslel si, keď videl že chlapec je trochu pozadu, čo sa týka vedomostí, ktoré bežne človek nadobudne akosi mimovoľne počas prvých rokov svojho života.* To znamená, že si len tak umyslíš 'toto urobím'. Keď to urobíš sám od seba, bez nejakého tlaku či rozkazu. *Odpovedal, nijak nedávajúc najavo keby ho to nejak otravovalo, alebo tak nejak. Sám považoval otázky za úžasné veci.* Inštinkt je niečo, s čím sa každý narodí. Napríklad, keď malému dieťaťu položíš čokoľvek do dlane, pokúsi sa to automaticky chytiť. Je to reakcia, ktorá nie je výsledok nijakého väčšieho myslenia, asi
Darak: *Bedlivě naslouchal odpovědím. Byl celkem zvědavé dítě. Věděl, že není normální, minimálně ne v tom, jak vyrostl. Tak nějak mu tedy i docházelo, že je spoustu věcí, které by měl znát a neumí. A že bylo v jeho povaze to, že to chtěl dohnat? Detail. Chápal už, co znamená ubližovat, alespoň tedy částečně. I ničit znal, tedy alespoň do jisté míry. Přeci jen v Akademii alespoň toto pochytil.* Co je to svévolně?*položil však otázku na slovo, které ho mátlo. Neznal ho.* A instinktivní reakce?*vyzvídal dál. Chudák Meiyo, takto zasypáván otázkami, které většina lidí nikdy neřešila.*
Meiyo: *Pobavene sa uškrnul tomu osloveniu, ale neopravoval ho. Jednak mu to nevadilo, druhak nemal zrovna teraz túžbu rozpáravať cudzie problémy. A možno to ani nevnímal ako problém, kto vie.* Niečo zlé je, keď niekto ublíži inému človeku, alebo jeho majetku, svojvoľne. V sebaobrane je to trochu iné, ale... s tým ťa teraz zaťažovať nebudem. *Pokrčil ramenami.* Tak, to sa líši podľa človeka, ako to vníma. Pre mnohých je to inštinktívna reakcia...
Darak: *Zvědavě muže pozoroval a čekal či mu odpoví.* Strejda Mejo?*zopakoval jen s jistou zvědavostí. A že mu trošku upravil jméno jelikož to špatně vyslovil? No hups. No jeho dalším slovům úplně nerozumněl.* Co znamená u něčeho zlého?* optal se trošku zmateně.* Proč bych měl utíkat? Kdyby chtěli, tak mě stejně chytí ne? Nejsem moc rychlý...*pokračoval, možno trošku samomluvně. Co už. Zvykl si na to za což mohl kdo? Samozřejmě hvězdy, kdo jiný?*
Meiyo: *Keď odpovedal, že v pohode naozaj je, Meiyo sa vystrel, s mierne uľahčeným výdychom. Samozrejme, žiadne decko nemohlo spraviť niečo, čo by on nevedel absolútne odstrániť. Ale bolo lepšie ak to nebolo nutné. Samozrejme, vedel približne kto je tento chlapec. Neprekvapilo ho, že nevedel kto je. Teda, väčšina ľudí to v dedine vedelo, ale stretol niekoľkých, ktorí to nevedeli.* Ja som... hm, Meiyo. A... ty by si neutekal, keby ťa dospelý prichytil pri robení niečoho zlého? *Pri tom sa trochu pousmial.*
Darak: *Ano pomalu nechápal jak a už byl na nohách. Jeho dozor jaksi ještě nezakročil, no o to se dřív postaral Meiyo, než by se mu něco bývalo bylo stalo. Zaslechl hlas a poté jen vnímal, že padá. No nepadl, místo toho ho zachytil ten, komu předtím patřil onen hlas. Ostatní očividně věděli, kdo je Meiyo zač, no on ne. V spoustě věcí měl stále mezery a toto byla jedna z nich.* Asi ano.* odvětil jen přičemž mu zrudly uši. Což i s jeho barvou kůže bylo celkem dobře vidět.* Kdopak jste? Proč před vámi utekli?*vyzvídal. A že by bylo slušné poděkovat? No hups, ale jaksi další mezera. Hold všecko nešlo naučit vše.*
Meiyo: *Nemal problém priblížiť sa dostatočne blízko ku tým krpcom, očividne dostatočne zaujatým svojou zábavkou. Ktorú im, bohužiaľ, išiel Meiyo zabaviť.* Hej, krpci, nemyslíte že je hnusné, ubližovať svojim spolužiakom a členom rovnakej dediny? *Oslovil ich, keď stál necelý polkrok za nimi. Ako predpokladal, chalani sa vydesili, pustili fialku a dali sa na taktický útek. Samozrejme, zachytil Daraka aby nespadol.* Si v pohode?
Darak: *Jaksi automaticky se při dopadu přikrčil. Z hlavy mu spadla i kapuce, která doteď zakrývala jeho tvář. Pod kapucí se objevili čistě bílé vlasy s světle fialovou kůží a modrýma očima.* Ňechte mě být, nic sjem vám neuděljal* zakňoural jen Darak. Byl celkem jemná osobnost, alespoň tedy zatím. Však téměř nic neznal a nevěděl. A hvězdy v jeho hlavě byly někdy víc na škodu než k užitku v tomto. I teď mu v hlavě zněly rozporné hlasy a rady, až ho z toho začala bolet hlava. Za tu se ostatně i zachytil, přitáhnouc si kolena k hrudi. No to už ho dva spolužáci zachytili pod rameny a vytáhli na nohy.*
Meiyo: *Ako sa prechádzal, v zamyslení vyšiel na strechy domov, nepozorovane prechádzajúc ponad ľudí. Jednak to nebol úplne výnimočný pohľad, človek na streche a druhak si Meiyo trochu poistil že sa nad ním ľudia zbytočne moc nepozastavovali, kým niečo nepovedal alebo ak ho mali na mysli už predtým, než ho uvideli. Samozrejme, vnímali ho všetci, ale asi rovnako ako vnímate jeden konkrétny kameň v štrkovej ceste. On si však všímal trochu viach a tak čoskoro zoskočil zo strechy, keď uvidel že očividne sa niekto chystal šikanovať.*
Darak: *Příliš nevnímal okolní ruch. Za což částečně mohly i hlasy hvězd, které mu zněly v hlavě. Byly jeho hlavními společníky, a tak nebylo příliš divné, že byl on sám divný. Za což mohlo ostatně vícero věcí. Třebas to, že neměl barvu kůže jako ostatní. Proto chodil tak zabalený do oblečení. Ne, že by se styděl, ale nechtěl aby se na něj lidé divně koukali. Stačilo mu to v Akademii. Tak či tak si ve svém "zamyšlení" nevšiml, že se před ním objevila dvojice spolužáků, a tak do jednoho z nich omylem vrazil. Byl drobnějšího růstu, alespoň oproti svým dvěma sourozencům a ještě neměl úplně fajn motoriku, takže nebyl div, že přistál na zadku. A že se za ním objevili další dva kluci? No hups.* Hele, naše fialka je tady sama,* uškrnul se jen jeden z chlapců pobaveně. Děti jsou mrchy.*
Meiyo: *Prechádzal sa dedinou, celkom spokojne sa pozerajúc na svoju dedinu. Samozrejme, nebolo to jeho vlastníctvo, ale akosi za tie roky mu prirástla ku srdcu. Hlavne s tým, ako pomaly prichádzal o všetko ostatné. Každopádne, na niekoľkých miestach v dedine v plnom prúde bežal pracovný ruch, ako sa pomaly stávali Kagariho idei realitami. Samozrejme, niektoré mohol urobiť sám a za pár chvíľ, lenže takto mu to prišlo správnejšie. Ani moc nevedel, kde presne bol.*
Darak: *Vracel se domů z prvního dne v Akademii. Sice se mohl vracet se svými sourozenci, no bylo několik důvodů, proč to tak nebylo. Například to, že z Heinovi chakry se mu dělalo zle, a také proto, že si připadal, že k nim prostě nepatří. Na sobě měl černé dlouhé nohavice a bílou mikinu. Kapuci měl přehozenou přes hlavu, takže mu nebylo vidět příliš do tváře. S rukama v kapsách odcházel od Akademie, i když nevěděl nic o svém dozoru, který mu zajistila matka. Nezajímal se o své okolí, což možno byla chyba vzhledem k tomu, že si ho vyhlédlo pár spolužáků. I když ho zatím jen sledovali.*
Konec: KOnec
Satsuki: *Pěkný den? Dalo by se to tak říct pro Satsuki. Právě seděla na svém lůžku v sirotčinci. Čekala zda si jí někdo adoptuje a bude mít konečně rodiče. A kde má svoje? Ty jsou pot kytičkama. Když byli Satsuki 3 roky tam zemřeli. Nikdo neví proč, ale zřejmě to byla sebevražda podle všech údajů. Jediná přeživší byla Satsuko, která byla ve své kolíbce když jí našly. Nakonec jí uložily do sirotčince. Satsuki nebyla ničím významná. Neměla žádné KG a další hlouposti. Jediné co měla byla chakrová soustava. Chodila do akademie a učila se některé techniky. Satsuki stejně neměla žádné kamarády. Byla takový klidný typ a nic jí nevadilo. Ovšem taky byla hodně tichá a nerada se seznamovala. To vysvětlovalo proč má své neviditelné kamarády. Její velká představivost jí vytvořila 2 kamarády. Yomiho a Yumiho. Jeden byl malý červený drak a druhý malý chlapec ve stejném věku jako ona. Byli to její nejlepší kamarády. Právě sní nebyli. Asi si je nepřála nebo tak něco. Jen seděla a koukala na podlahu. Její nohy se nemohli dotknout podlahy, protože Satsuki byla malá a postel byla vysoká. Na sobě měla modré tričko a červené kalhoty. Na zádech svého trička měla znak klanu Mawasu. Vlasy měla v jednom copku. Copek měla zezadu takže byl u zad a ne vepředu. Slyšela nějaké hlasy. Koukla před sebe a uviděla dva chlapce jak se praly a nadávaly na sebe.*Ty debile to byla moje hračka!*Zakřičel jeden bělovlasý chlapec a skočil na toho druhého. Ten druhý do něho začal bouchat rukami. Satsuki se usmála a zasmála. Jeden z chlapců to uslyšel a postavil se. Ten druhý ležel na zemi brečel. Asi, protože ho to bolelo. Kluk si utřel nos pravou rukou a řekl.*Ty si ta co nic nedělá že?!*Zeptal se jí a ukázal na ní prstem. Satsuki se jen podívala překvapeně její líčka zčervenala. Asi, protože moc nemluvila z dětmi. A z rovna z kluky. Kývla a koukala na něho. Kluk se jenom zasmál a řekl.*Proč se červenáš? Co pak se ti líbím? Že jo?*Kluk se začal smát.*Ona mě miluje! Ona mě miluje!*Začal křičet kluk a za ním doběhlo pár dalších dětí. Začaly se smát a křičet na ní. Samozřejmě se postavil ten kluk co ležel na zemi a udělal to stejné.*Ona miluje Hidariho! Ona miluje Hidariho!*Začaly děti křičet a ona byla naštvaná.*Nemiluji ho.*Řekla tiše jenže žádné z dětí to neslyšelo. Satsuki se postavila a rychlím pohybem běžela pryč ze sirotčince. Sice byla jedna hodina odpoledne no měla čas si někam zajít. Zakázané to neměla tak co? Když vyšla ven ze sirotčince tak si sedla na lavičku co tam byla. Byla trochu unavená takže si lehnula. Později dokonce usnula. Nebála se kdyby jí někdo něco ukradl. Sama nic neměla jen své oblečení a gumičku ve vlasech, která držela její copek. Kolem 5 se vzbudila a zrovna byl čas na svačinu. Šlo to poznat díky tomu, že děti se vracely do sirotčince. Postavila se a protáhla.*"To je nuda.."*Pomyslela si a dala si ruku před pusu. Zívla a potom se vydala do sirotčince.*
---: --- (špatná vesnice )
Hibiki: *Právě konečně dokoupil chleba, zeleninu a nějaké maso a nesl to všechno v taškách domů. Na mamku něco lezlo a dneska to zbylo na Hibikiho. Byl už skoro u domu. U vstupních dveří tedy položil tašky na zem a otevřel dveře.* Jsem do-fuh... jsem doma! *Řekl, zatímco bral těžké igelitky do rukou.* Ruriiiiiiiiiiii?? *Zakřičel Hibiki.* Pomůžeš mi prosím s nákupem? *Následovala hlasitá prosba a doufal, že bráška přijde. Tolik sám nevěděl, kam se co dává, protože většinou s jídlem zacházela mamka, když vařila. Něco málo věděl, třeba že do chlebníku dá chleba, ale neměl tušení, kam dát maso a zeleninu. Měl nějaké předtuchy, ale pak by mu asi mamka nebo starší sestry vynadaly. Čekal, než Ruri přijde.*
---: ---
Hachi: Cizinky? *Optal se nejistě a najednou... před ním stojí někdo jiný. Hachi neměl nejmenší tušení, kdo to je. Byla to prostě.. žena. Nějaká žena, a Hachi měl pocit viny, ale i takového zmatku. Ale zapamatoval si ta slova, co řekla. Zničehonic se prostě rozpadla na malinké růžové runy a odletěla skrz bránu pryč. Hachi se nestačil divit. Snažil se si ji aspoň trochu zapamatovat. Docela ho udivila i velká vlčice, která nakonec s ženou na hřbetě utekla někam pryč. Strážci došli k Hachimu.* Co sis sakra myslel? Už nikdy nepřiváděj cizince do vesnic! *Řekl jeden z nich přísně a jemu to jaksi zničilo náladu. Cítil se vinně i ... nevinně. Neměl tušení, že by to byl nějaký cizinec, tedy alespoň pro vesnici. Se zmatkem v hlavě se vrátil domů...*
Yuno: "Určitě mě takhle už někde viděli.....sakra!" Je válka chlapče. Nikdo není vítaný ve vesnicích, kor když jde o cizin.....cizinky. *Proměnila se na svou pravou podobu.* Být cizinec je největší zločin. *Usmála se na chlapce a rozpustila se na runy, vyletěla prudce skrze bránu a zastavila se kousek od ní, ještě se otočila a pozorovala chlapce, chtěla si ho zapamatovat. Z lesa k ní přiběhla Nymeria, Yuno na ní nasedla a zmizela v lese.*
Hachi: *Jak se zastavil on, zastavil se vlastně i Woric. A bylo to ze stejného důvodu, ale trochu... jiného. Hachi byl zaražený tím jak rychle se dostali do vesnice, Woric tím, že vlastně tady nemá co pohledávat. To ale Hachi nevěděl, i když si všímal jisté nervozity v jeho hlase. Nadzvedl obě obočí a mrknul se po dvou strážcích.* "Zločinec..?" *Pomyslel si, ale nebyl si jistý.* Nevím, jestli bych měl s tebou jít... vypadá to, jakoby po tobě šla policie... *Zamumlal nejistě a udělal pár kroků od něj.* Nejsi zlý, že ne?
Yuno: Hm? Tady? *Ohlédla se.* "Sakra...." *Najednou znervózněla a otočila se zpátky k bráně.* J-já vlastně ani nechtěl jít dovnitř...nevím, co mě to napadlo. Jsem cizinec, tady je to pro mě nebezpečné. *Rozhlédla se kolem, zrovna když viděla jak strážci brány pomalu vstávají ze svých stanovišť. Yuno polkla a otřela si čelo.* "Je to Henshin, to by neměli poznat.....ale, radši půjdu pryč..." *Rozhodla se pevně v mysli.* Hele, jestli chceš, můžeš se mnou ven, ale já jsem si to rozmyslel. Tady pro mě nic není.
Hachi: *Stále jen zaujatě přikyvoval a opravdu pozorně poslouchal, to, co Woric říkal, mělo totiž hlavu a patu, bylo to zajímavé a Hachi se nějak z toho i poučil.* Aha... tak jo... hm... *Jen tak někdy, když měl Woric při výkladu pauzu, Hachi něco zaujatě vyloudil ze sebe. Poslouchal asi až moc pozorně, protože najednou si všímal, že prochází vesnickou bránou. To mu vnuklo otázku.* A... co vlastně tady potřebujete? *Zeptal se ochotně, protože chtěl cizinci pomoct. Měl dobrou náladu, doma měl všechno odpracované a byl víkend, takže žádná akademie. Prostě pohoda a klídek.*
Yuno: Tak budeš mít velkou výhodu....nic víc. Musíš s tím umět bojovat. Vlastnictví je hloupá věc, nic nemůžeš vlastnit tak, jak by sis přál, ale zacházet se zbraněmi můžeš umět. Dokonce když budeš šikovný, tak budeš moct ovládat takové zbraně, které nikdo nikdy neviděl. Nejen to, můžeš mít výhodu v tom, že budeš mít nekonečně mnoho možností obrany, například proti samurajovi, on umí bravurně s katanou, ale když proti němu půjdeš s tantem, tak máš větší šanci na výhru...proč? Protože máš přeci za opaskem další zbraně, kunai například. Shuriken v tom lepším případě.
Hachi: *Překvapivě docela zaujatě poslouchal Woricův výklad o Kunaích, Shurikenech a Senbonech. O tom posledním Hachi slyšel poprvé, i když mu to asi v akademii vysvětlovali. Nicméně on většinu času trávil koukáním po holkách nebo kecáním s kamarády.* A co kdybych si koupil všechno za tři měsíce, nebo když mi taťka dá víc za to, že jsem pomáhal doma? *Zeptal se s tázavým pohledem a pokračovali v cestě, dokonce už šla vidět brána Uso.*
Yuno: Meiyo...hmmm. *Promnula s bradu a usmála se.* Kunai? Kup si shurikeny a senbony, je to mnohem lepší než kunai, tak si udržíš soupeře od těla, kunai se hodí na boj na blízko. To nechceš. Cítíš pak skoro všechno jídlo, co ten druhej v ten den jedl, plus tě to může odst ohrozit, může ti ruku vyvrátit a použít tvou vlastní zbraň proti tobě. *Vysvětlovala cestou.*
Hachi: *Nervózně se podrbal na zátylku. To, kdo je Kage absolutně nyní zapomněl, ale zkoušel si vzpomenout na alespoň první jméno.* M...mmmm....Meiyo...? *Vyloudil ze sebe a pak přikývl.* Jo, Meiyo... *Prohlásil už trochu hlasitěji a lehce se pousmál, protože si vzpomněl. Chvíli tiše přemýšlel, jestli s mužem půjde, ale znejistila ho ta poznámka o fňukání.* Já nefňukám! Budu jednou ten nejlepší Ninja v okolí! *Řekl trochu nafouknutě a udělal pár kroků, aby byl vedle Worica.* A Kunai si koupím, až dostanu kapesný... *Zamumlal ještě k tomu.*
Yuno: Ah...Uso....tam je kagem kdo? *Podrbala se na strništi na bradě.* To jméno jsem znal, ale nemohu si vzpomenout. *Zatvářila se velice zamyšleně a udělala dva kroky k vesnici.* Půjdeš se mnou? *Odmlčela se.* Nebo tu budeš fňukat? Chceš snad být ninja, jako každé dítě, tak nebreč kvůli joju a kup si příště kunai.
Hachi: Mhm... *Přikývl hlavou, protože pro něj bylo pár mincí opravdu velký poklad. Skromnost byla jeho patrnou součástí. Hlavu najednou trochu svěsil, když zjistil, že se to opravdu nedá asi opravit. Možná by to zvládl, kdyby to jojo nebylo na maděru. Cesta je totiž docela kamenná a hračka byla z plastu. Jeden z krytů byl naprasklý, druhý byl rozbitý na tři díly... to už prostě moc nešlo.* Tady je Usogakure... *Řekl potichu a ukázal prstíkem na docela vzdálenou bránu této vesnice.*
Yuno: Hm....předpokládám, že pro tebe bylo hodně cenné, jinak by jsi tu teď nesmutnil. *Pousmála se a podala mu dílky.* Ale nesmíš věci nechávat na zemi jen tak, kde se ti zachce. *Pohrabala se v kapse a vytáhla pár drobných.* Na, kup si nové. *Pokynula mu, aby si peníze a jojo vzal.* Hm...kde to vůbec jsem?
Hachi: Konnich-... *Hachi nedokončil ani pozdrav, trhnul sebou, když ho taková velká vlčice začala očichávat. V jeho tváři šlo vidět, že se trochu bojí. Všiml si, že muž luskl prsty a Hachi si rychle pomyslel, že možná pokynul vlkovi, aby mu něco udělal. Proto udělal rychle pár kroků dozadu, až spadl na zadek. Cítil se jak zbabělec, ale bylo mu ještě fakt málo roků, byl to docela malej kluk. Pomalu vstal a otočil se k Woricovi. Koukal, jak zvedá dílky joja ze země, a trochu svěsil hlavu. Bylo mu líto, že vyflákal svoje peníze na hračku, co se mu rozbije za takovou chvíli. Jen stydlivě přikývne na to, že je to jeho jojo.*
Yuno: *Když byla v "roli" Worica, snažila se být neutrální ke všemu a všem. Hleděla před sebe s vlčicí po boku. Nějaký malý hoch šel opačným směrem. Podívala se na něho na první pohled přísnýma očima, jejichž modř vyvolávala v lidech pocit bezmoci, ale její pohled byl přátelský, koutky lehce zvednuté do jemného úsměvu. Prošla kolem hocha a jemně mu pokynula hlavou na pozdrav, Nymeria se u něj zastavila a očichala ho, Yuno jako Woric luskla prsty a Nym se k ní rozeběhla. Minula i rozbité jojo. Zastavila se a sebrala dílky ze země.* "Ten chlapec vypadal smutně...tohle musí být jeho." *Otočila se zpátky, i s dílky hračky, spěchala za chlapcem.* Tohle je tvoje? *Řekla lehce nachráplým vřelým hlasem.*
Hachi: *Hachi si ještě asi deset minut hraje s jojem, než mu vyklouzne provázek z ruky a jojo mu spadne na zem. Ani se nenadál, a už bylo po hračce, která se rozpadla na několik menších dílů. S vykulenýma očima Hachi seskočí z kamene a čupne si k joju.* Néé... moje jojo... *Zesmutní a postaví se. Dá si ručky do svých malých kapes od malých černých kraťásků a pomalým, šouravým krokem jde dál po cestě. Všimne si někoho před ním, tak ho to trochu rozruší. Je to nějaký muž, a když se na něj Hachi podívá, nevypadá zrovna nějak... přátelsky. Zastaví se a jen stojí na cestě, ručky spojené před hrudí a Hachi si trochu nervózně přehrává prsty sem a tam. Snaží se koukat plaše do země, dělat že tam prostě není.*
Yuno: *Pokračovala směrem k vesnici, ne přímo po hlavní cestě, ale trochu mimo, lesem a po malých vyšlapaných cestičkách z listí a jehličí. Šla takhle již více než dvě hodiny než v dálce spatřila zdi Usogakure. Proměnila svůj vzhled. Již nebyla dívka Yuno, ale muž Woric, Nymeria ťapala za ní. Yuno jí nechala jít samotnou již v lese. Vyšla na hlavní cestu a prohrábla si polodlouhé modré vlasy.*
Hachi: *Pořád chodil po uličce se stánky, až si všiml obchodu s hračkami. Rozzářila se mu očka a docupital až k okraji pultíku. Koukal, koukal, až uviděl jedno suprové jojo, tak si ho hned chtěl koupit.* Tamto jojo, prosím! *Zvolal nadšeně, ale trochu tišeji, aby nepoutal pozornost a nevypadal jako hulvát. Rychle dal prodavačovi peníze, vzal si jojo a běžel pryč z náměstí, až k bráně, a tam zamířil na polní cestu, kde si sedl na pařez a vytáhl z kapsy tu hračku. Začal si s ní hrát, chvílemi se mu třeba zamotal provázek nebo mu jojo spadlo, ale užíval si legrace.*
Yuno: *Samým zázrakem se dostala až do země démonů. Popravdě sama moc nevnímala a nechala Nymerii určovat směr jejich cesty. Zastavila se až napůl cesty směrem k Usogakure. Teprve pak jí došlo, kam míří. Musela se zamyslet nad tím, zda má smysl jít dál, nebo to otočit a vypařit se z téhle země.* "Renji je z Uso...." *Tato pouhá myšlenka jí stačila k tomu, aby pokračovala v cestě.*
Hachi: *Hachi měl dneska opravdu dobrou náladu! Nemusel do akademie, protože se mu tam moc nelíbilo. Nějak se tam necítil dobře, i když seděl hned vedle brášky. Podle něj to bude navždy, ale je to jen nezvyk na to, že je tu s novými dětmi. Přece jen, pár let byl víceméně odtržen od civilizace, kdy bydlel s tátou a Yukim v domě v Zemi Moře. Dostal od táty něco málo penízků na útratu a byl za to moc rád. Těch několik malých mincí si hlídal mezi dvěma dlaněmi více než pečlivě. Proto měl ručky semknuté kolem svého bříška a koukal po stáncích kolem. Nevěděl, co si koupit. Sám přemýšlel, jestli Shizuo nad ním dohlíží i tady.*
-...-: ..---..
Kari Yagami: *Kari dobehla do triedy na poslednú chvíľu. Ako inak.. A samozrejme, že bola nakompletku zadýchaná a v tvári červená. U nej to už bolo normálne, ale ani tak sa nijak nepohla ďalej.. Stále bola nemotorná aj napriek tréningu celého tela.. Holt, nešlo jej to.. V tom momente, ako si sadla, objavila sa ich sensei Mizuki, ktorá si to sem nenapochodovala ako všetci ostatní, ale proste sa tu len tak z ničoho nič objavila. Sensei k nim začala okamžite hovoriť. Hovorila o tom, že dnes sa naučia nejakú tú teóriu a potom sa presunú von, aby sa naučili aj prax. Všetci sa potešili pri slove prax. Sensei sa oprela o stôl a začala rozprávať:* Chakra je základná vec, bez ktorej nie je možné používať i tie najjednoduchšie techniky. Je to zmes energie prítomnej v každej bunke tela a duchovnej energie získanej pomocou cvičenia a vďaka skúsenostiam, *Mizuki potiahne lanko, ktoré stiahne dole obrázok,* Akonáhle sa tieto energie zmiešajú, začnú prúdiť chakrovou sústavou, ktorá je veľmi podobná tej krvnej, *ukazuje prostredníctvom obrázku,* Touto sústavou sa chakra rozváža dp všetkých 361 chakrových bodov v tele.. S chakrou sa dá manipulovať za pomoci rôznych metód a dosiahnuť tak potrebného účinku.. Najviac používanou metódou sú ručné pečate.. Pripravte si svoje prsty a opakujte po mne.. Uma.. Ushi.. Tora.. Mi.. Ne.. Tori.. Inu.. I.. Hitsuji.. U.. Saru.. Tatsu.. *všetky pečate pomaly a názorne predviedla a nechala, aby si ich všetci poriadne vyskúšali,* Ideme ďalej.. Doma trénujte.. V závislosti na pomere, v ktorom je fyzická a duchovná energia zmiešaná, môžeme vytvoriť rôzne druhy chakry.. Obyčajná chakra je základná a využíva sa na tvorbu základných jutsu.. Potom je tu živelná, či elementárna a tá sa delí na ohnivú, vodnú, vzdušnú. zemnú a bleskovú.. Každý živel je silnejší a slabší než iné živly.. Oheň je silnejší než vzduch, vzduch je silnejší než blesk, blesk má zase navrch pred zemou, zem je silnejšia ako voda a voda ako oheň.. Je to kruhová závislosť.. Jutsu sa rozdelujú na tri základné druhy, potom sú tu ešte rôzne ďalšie, ale vám zatiaľ budú stačíť tieto - Ninjutsu, Genjutsu a Taijutsu.. Ninjutsu je využívanie chakry k ninjutsu technikám. Tieto techniky manipulujú s okolitým prostredím, čiže s elementami, predmetmi, ľuďmi a podobne. Vďaka ninjutsu sa môžeme brániť obrannými technikami, ale aj útočiť, a tým pádom ničiť. Avšak existujú aj lekárske techniky, ktoré ľudí liečia a pomáhajú im. Narozdiel od Genjutsu, Ninjutsu sú skutočné techniky, žiadne ilúzie. Ale aj Genjutsu používa tok chakry človeka a pomocou neho vytvára ilúzie, *sensei sa odmlčala a potom pokračovala,* človek potom počuje, vidí, cíti, hmatá alebo ochutnáva veci, ktoré vo skutočnosti nie sú skutočné. Takže Genjutsu dokáže ovplyvniť všetkých 5 zmyslov. Ukončiť Genjutsu môžeme hneď niekoľkými spôsobmi, *sensei ukáže na ruke jeden prst,* prvý spôsob je taký, že ukončíme tok svojej chakry, pretože Genjutsu využíva chakru človeka proti nemu samému, *pridá ďalší prst,* ďalšou možnosťou je, že človek uväznený v Genjutsu, si spôsobí intenzívnu bolesť. Avšak táto bolesť musí byť skutočná, *pridá posledný prst,* a posledná možnosť je tá, že Genjutsu môže zrušiť iná osoba fyzickým kontaktom s človekom, ktorý je uvrhnutý do Genjutsu. Existujú aj ďalšie spôsoby, ako prerušiť Genjutsu alebo ho dokonca obrátiť proti tomu, kto ho na človeka zoslal. O tom sa však dočítate v knižnici. Ide totižto hlavne o očné techniky, *odkašle si a pozrie sa smerom do triedy. Kari si všetko pečlivo zapisuje. Keď nikto nemá žiadne otázky, sensei pokračuje ďalej,* posledné je Taijutsu, inak povedané techniky tela. Je to boj na blízko, takže sa jedná o chvaty, údery a kopy, ktoré väčšinou nepotrebujú väčšie množstvo chakry, ba práve naopak, mnohé z týchto techník chakru nevyužívajú vôbec. Ak si niekto myslí, že Taijutsu je proti Ninjutsu slabé, mýli sa, *dokončí svoj výklad a potom dodá,* budem rada, ak sa do budúcej hodiny naučíte aj niečo o takzvanom Kenjutsu. Niekoho si vyskúšam, takže buďte pripravení. Teraz sa však oblečte a šup šup von. *sensei ich popoženie von z triedy a ako obyčajne sa študenti valia von ako zvieratá, kričia, strkajú do seba.*
---: ...
Toru: *Procházel skrze náměstí, i když lépe řečené by bylo, že přeskakoval ze střechy na střechu budovy. Mířil do klanové čtvrti Tengoku, kam ostatně brzy i došel, zastavíc se až před jeho starým domem. Hodlal sem přijít naposledy, bylo potřeba aby se vyklidil. A ještě tu bylo pár věcí, které chtěl vyřídit. Musel vrátit do knihovny staré knihy a také si vzít pár svých věcí. I když úplně zapomněl na malou lištičku, která tam zůstala sama po smrti jeho sestry Haru. Sice to nebylo zase tak závratně dlouho, no zvířátko zůstalo zamčené v domě.* Nostalgické...* zamumlal si jen pod nos, když odemčel dveře a vstoupil do chodby. Zavřel za sebou, sundajíc si z tváře masku. Zámek ve dveřích však přilákal pozornost Aki, která vyhublá ležela ve svém pelechu v kuchyni. Sice se jí podařilo dostat do spíže, kde zlikvidovala co mohla no už i tak začínala hladovět. Toru si jí všiml ještě předtím, než se k němu dostala, otárajíc se mu o nohy. V hlavě se mu mihla vzpomínka, jak ji se sestrou ochočoval. Tehdy ho mrzelo, že si zvířátko ochočila Haru. V duchu se tomu uškrnul.* Asi bych tě tu neměl nechávat, co?* optal se jen zvířátka, seberouc ho do náruče. Zamířil do kuchyně, kde našel ještě starou masovou konzervu do kterého se zvířátko nemohlo dostat. Nechal lištičku ať se krmí, zatímco si zařizoval vlastní věci. Když se vrátil do kuchyně, tak ho zvířátko hladově přivítalo. Pohladil ho po zádech a zamyšleně ho sledoval. Mohl by ho pustit na svobodu, ale bude sloužit jako živoucí důkaz a připomínka jeho sestry a chyby, kterou udělal.* "Vina je slabost i síla."* pomyslel si jen, než vzal zvířátko do náruče, poškrabajíc ho na bříšku. Přeci jen ho Aki znala a dřív si s ním leckdy i hrála. A teď? Teď byla ráda, že se tu objevil. Jinak by zřejmě brzy pošla hlady. Zamířil tedy se svými věcmi v batohu do předsíně, kde si nasadil masku a s liškou v rukách vyšel ven. Začínala pomalu noc a on si to zamířil po střechách domů mimo vesnici, směrem k velitelství. Bydlel teď v jeho podzemí.*
----: ...
Toru: *Nestihl ani odpovědět, že on u sebe nějaké peníze výjimečně má a sestra už zmizela opět v domě. Ušklíbl se tomu.* Hmm asi rámen. A jako dezert zmrzlinu. Na tu zvu já,* odvětil jí jen se zazubením, zatímco s ní srovnal krok, tentokrát však ve správném směru chůze. Netrvalo to dlouho a brzy opustili klanovou čtvrť, míříc k náměstí. Ještě se pořádně ani nestihl rozhlédnout po náměstí, když se před ním objevil Masao s několika staršími kluky.* Heleme se naše chodící neštěstí se tu ukázalo. Už jsi se sestřičce pochlubil, že tě radši nechali stát se Geninem než aby tě museli snášet na Akademii? Lituji ty, kteří s tebou budou v týmu.* začal jen jeho bývalý spolužák provokačně, nad čímž Toru jen zaskřípal zuby. Stačila jen chvika aby vytáhl Katanu, kterou měl u pasu, přiložíc její špičku k jeho krku. Čepel se sice nedotýkala jeho krku, ale to nevadilo. Zařídil aby měl pocit, že ano, že mu přímo tlačí na hrdlo, nepropichujíc ho však.* Zopakuj to,* zavrčel jen zpod přimhouřených víček. Štvalo ho, že ho Masao ztrapňuje před sestrou, no nevěděl ani či je na jeho slovech něco pravdy. A to ho iritovalo, no ne natolik aby mu skutečně ublížil. Vyhrožovat mu však mohl. A že je tu vidí jiné lidé? Salám na ně. Alespoň si to tedy myslel.*
Haru: *Usmiala sa.* Mohli by sme. Len nemám peniaze.* povedala a zabehla znova do domu.* Hneď som späť!* zakričala ešte vo vchodových dverách. Onedlho sa naozaj vrátila s malou peňaženkou s drobnými.* Čo by si si dal?* spýtala sa, keď kráčala smerom von zo štvrti ich klanu.*
Toru: *Sestřinu odpověď nečekal, no potěšila ho. Všiml si, jak zbystřila, když se objevil no nepřekvapovalo ho to. I když ve vesnici jim nic nehrozilo, nebo si to aspoň tedy myslel.* Půjdeme to někam oslavit? Mám i celkem hlad,* optal se jen, udělajíc několik kroků až obešel sestru, otočíc se o 180 stupňů tak, aby jí byl čelem, ale zároveň s tím dělal pomalu kroky pozpátku směrem z klanové čtvrti k náměstí. Tam bylo víc možností, kam by mohli jít.*
Haru: *Keď za sebou začula dupnutie, okamžite sa otočila v troška bojovom postoji.* Toru?* vyhŕkla prekvapene.* Ja... Idem za tebou.* usmiala sa nakoniec a uvoľnila sa. Prezrela si Torua a zrak sa jej zastavil na jeho čelenke. Po tvári sa jej rozlial spokojný úsmev.* Tak sme dvaja.* povedala spokojne. Neprejavovala svoju radosť príliš okázalo, ale bolo vidno, že je rada. Bola na brata hrdá.*
Toru: *Netušil, že ho sestra hledala. Z vršku domu měl celkem dobrý výhled na ulici, ale i celou klanovou čtvrť a tak si snadno všiml, že sestra opouští dům. Což v něm vyvovalo zvědavost, kam že jde. A navíc se i chtěl pochlubit, že už je také Geninem. I když později jak ona. A to, že byla ona starší mu nevadilo. Byl přeci kluk ne? Měl by svou sestru chránit, i když bude silná. Proto mu ani příliš netrvalo se dostat seskokem dolů na zem, přistanouc na nohách kousek za sestrou.* Ahoj nee-chan. Kam jdeš?* ozval se jen se zazubením.*
Haru: *Zaklopala na Toruovu izbu. Nikto neodpovedal. Zamračila sa.* Kde len môže byť?* zamrmlala si popod nos, no zamierila teda do kúpeľne, kde sa umyla, učesala a potom šla von. Nemala hlad, takže chcela pozrieť, či nie je Toru niekde v okolí. Bol víkend, takže by nemal byť v Akadémii, nie? Haru netušila, nechcela ho uháňať, ale chcela s ním tráviť viac času. Ako Genini na seba už nebudú mať toľko času.*
Meiyo: *Stál na vrchu budovy Onikageho, nad znakom dediny. Zamyslene pozoroval dedinu, vinúcu sa pod ním a rozmýšlal, či je to od neho múdre, to, čo chcel urobiť. Predsa len, bol v tom pomerne veľký risk a bude to stáť množstvo krvi a bolesti. Lenže čo mohol urobiť? Veľa vecí, ale ktorá mala nejakú reálnu šancu zmeniť niečo ku lepšiemu. Uškrnul sa.* Akoby ľudia boli schopní vytvoriť niečo lepšie... *Zamrmlal si pobavene. Na hlave mal černy klobúk, ktorý mu kryl tvár pred slnkom - nie však Kagovský. Dlhý čierny plášť takmer kryl čierne nohavice a šedú košeľu.*
Toru: *Zamyšleně seděl na střeše domu kde bydlel se svým otcem a sestrou. Ještě se doma nepochlubil, že stejně jako sestra už dosáhl na hodnost Genina. I když bylo napováženou jestli to nebylo i proto, aby nemusel chodit už do Akademie. Což bylo vtipné, vzhledem k tomu, že díky Misaki k ní už neměl takový odpor. Ale tak co už. Čelenku vesnice svíral v dlani, přemýšlejíc kam si ji vlastně uvázat. Na čelo nechtěl ani kolem krku se mu to nelíbilo. Nakonec se rozhodl pro paži. Také už uměl nějaké techniky, ale všechny byly takové ty, které uměl téměř každý snad. Netrápilo ho to však příliš. Měl vlastní způsoby, jak se mohl bránit či bojovat. I když by se používání svého prokletí zatím raději vyhýbal.*
Haru: *Konečne bola Genin. Spokojne na seba hľadela v zrkadle a na čele sa jej skvela čelenka Usogakure. Bola na seba tak hrdá! Už sa stihla naučiť aj niekoľko techník. Celé dni poriadne cvičila a trénovala, aby bola silnejšia. Nechcela robiť hanbu rodine predsa. Bola v tíme troch geninov, ale nebol tam Riki, jej láska, takže bola trocha sklamaná, ale čo už. Aspoň sa mohla viac sústrediť na prácu. Vyšla zo svojej izby. Dnes mala voľno, takže si ho hodlala užiť, ale chcela deň strábiť s bratom.*
-----: I------I
Haru: *Sedela v kuchyni a raňajkovala. Opäť ďalší nudný deň v Akadémii bol pred ňou. Už sa tam nudila, pre ňu to nebolo také záživné, ako keby reálne bojovali a chodili na misie. Tešila sa, až dostane čelenku a stane sa oficiálne geninom. To by malo byť o pár dní. Premýšľala, ako to prežíva Toru. Vedela, že on by do Akadémie najradšej ani nevkročil, takže pre neho bude čelenka Uso to najlepšie, čo zažije. Teda, tak videla brata ona, ale ktovie, možno zmenil názor. Na zemi zazvonil zvonček. Haru sa naklonila od stola a uvidela Aki, jej líštičku, ktorú chytila spolu s Torum. Usmiala sa. Líštička vyliezla na stôl, najprv vyskočila na stoličku a potom úplne hore. Podišla k tanieru Haru a zatvárila sa nevinne. Dievčina sa však zamračila.* Hej, hej! Kšá! Nič nedostaneš!* vykríkla. Jedla varené vajíčka, ale Aki smela iba surové, varené by jej asi neurobili dobre, naviac boli horúce. Aki sa zatvárila smutne, no Haru bola neoblomná. Bola milá, ale ak išlo o jej zásady, nedokázala na nich niečo zmeniť. Skrátka sa ich držala. A to bolo dobre, ale občas bývala príliš upjatá a tichá. Haru pozrela na hodinky.* Ups, už by som mala ísť.* vypadlo z nej a pohladila líšku. Dnes nečakala na brata, chcela ísť sama, len tak sa prejsť a premýšľať. Napriek svojmu veku bola vždy celkom vyspelá, ale pôsobila depresívne. Umyla a utrela si tanier, odložila ho a zamierila do predsiene, kde sa obula, zobrala si svoju typickú taštičku a vyrazila. Dúfala, že Toru už je hore, ale jaksi ho nestíhala budiť. Vzdychla.*“ Čo už.“* pomyslela si a vydala sa von. Cestu do Akadémie si vždy užívala, na Usogakure bol pekný pohľad. Avšak stále ju to ťahalo von, objavovať svet. A mala to raz i v pláne. Netušila, aká je teraz vonku situácia a že sa schyľuje k vojne. A že ak vojna bude, jednoznačne bude musieť ako genin brániť vesnicu. Každopádne mala šťastie, že týmto sa zatiaľ trápiť nemusela. Onedlho uvidela pred sebou Akadémiu, do ktorej prúdili húfy detí ako vždy. S obyčajným výrazom v tvári vošla dnu a zamierila do svojej triedy. Tam už sedela jej susedka s blond vlasmi. Pozdravili sa a Haru sa posadila. Poobzerala sa. Neďaleko uvidela svojho fešného spolužiaka. Mala iba desať a na chlapcov sa extra nezameriavala. Ale jej tajná láska bol tento chlapec, veľmi sa jej páčil a prišiel jej zábavný. Samozrejme však nikomu nič nehovorila. A obzvlášť nie jemu, veď by sa jej možno vysmial alebo čo! A to by Haru nedopustila. Mala veľkú hrdosť. Keď si všimla, že sa chlapec na ňu pozrel, okamžite odvrátila pohľad, nepotrebovala byť za nejakú stalkerku. Vyučovanie prešlo nudne ako vždy, opakovali na záverečné skúšky, ktoré ich posunú na genina. Haru už však všetko ovládala. Našťastie ju onedlho prepustili von. Keď vyšla von, všimla si, že vonku stojí skupina chlapcov. Medzi nimi i ten jej – Riki. Nemala potuchy, ako sa tak rýchlo dostal von, keď sa ona tlačila v zástupe detí, ale což. Keď bola vo dverách, Riki na ňu znova pozrel a usmial sa. Podišiel k nej a trocha ostýchavo sa usmieval.* Tak už onedlho z nás budú genini!* tešil sa chlapčenským hláskom. Haru slabo prikývla a sledovala ho žiarivými modrými očami.* Možno budeme spolu v tíme, nie?* hovoril chlapec ďalej. S Haru bol jeden problém, málo hovorila, takže ľudia od nej rýchlo utekali, lebo sa stratila téma rozhovoru. Ale Rikimu to jaksi bolo jedno. Haru sa jemne usmiala.* Možno, ale nie že ma budeš spomaľovať.* zažartovala, čo nemávala vo zvyku, ale bola trocha nervózna, tak to z nej jaksi automaticky vypadlo, čo neskôr oľutovala. Riki sa naoko urazene odvrátil.* Pche, ja teba?* založil si ruky vbok a Haru sa na chvíľu zľakla, že ho naozaj urazila. To určite nechcela. No potom sa Riki k nej znova otočil a keď uvidel jej vydesený výraz, rozosmial sa.* Klídek, robím si srandu.* povedal a poklepkal ju po hlave, čo síce Haru nebolo po chuti, ale predsa len, urobil to on, takže to zniesla. Potom jej Riki mávol a so skupinou kamarátov odišiel. Haru zamierila domov a cítila sa celkom povznesene. Jej tajná láska v Akadémii jej prejavila isté sympatie! A to ju tešilo, takže predsa len to nebol zbytočný deň. No teraz sa Haru musí sústrediť, úspešne sa stať geninom a zosilnieť, aby urobila Chuuninskú skúšku. A to všetko brala naozaj vážne, preto Rikiho vytesnala z hlavy, a keď prišla domov, šla si pozrieť učebnice.*
----: ...
Keyi: *Šla sa prejsť. Po jej druhej druhej chunninskej skúške toho mala dosť. Ani nečakala že by mohla prejsť. S Nonou to pri nej nedopadlo nijak dobre. Porazila ju na genjutsu. I keď, možno sa Keyi aj trochu vzdala aby sa vyhla prípadnému ďalšiemu boju, ktorý by ju nejak poznačil. Teraz už chunninka Keyi sa prechádza po námestí Usogakure a premýšľa o budúcnosti, respektíve o nejak práci alebo ako to s ňou bude ďalej. Veď predsa už má 16. Prechádzala pri lavičku na ktorú si hneď sadla. Normálne by si vytiahla denník a začala do neho písať. No už ho nemá. Nechala ho zakopaný v Sunogakure. Teraz len tak sedela a pozerala sa na oblohu. Sedela nejak na prostriedku lavice takže zamezovala druhým si sadnúť vedľa nej a nejako ju to ani nezaujímalo. Bolo jej to jedno.* "Určite nechcem byť vojakom.." *Pomyslela si keď sa rozhodovala o tom povolaní.* "Vedcom tiež nie...." *Vyraďovala jedno po druhom. Dospela k názoru že by chcela byť zrejme Iryō-nin alebo Kanchi.* Ach je to predsa jedno. Teda zatiaľ.. *Hovorila sama sebe do prázdna. Stále sedela na lavičke a všetko ignorovala. Nemala za potrebné aby niečo robila.* “Dnes je celkom nuda..“ *Pomyslela si a snažila sa nemyslieť na budúcnosť i keď jej to moc nešlo. Dosť ju zaujímalo čo s ňou bude. Aké bude mať povolanie, či si niekoho nájde.. a proste veci ktoré riešila od vtedy čo urobila chunninskú skúšku.* “Schop sa Keyi..“ *Snažila sa nejako povzbudiť i keď to moc nešlo.* “Dobre tak si to ujasnime.. Zrejme zo mňa bude Kanchi. Ak sa nemýlim, a dobre som to prečítala v tej knižnici, Kanchi je teda senzor čo dokáže vystopovať ľudí ďalšie veci spojené s týmto.. To by nemuselo byť také zlé. Veď predsa vedieť kde kto je sa hodí. Ale, aj Iryō-nin to nemá zlé. Poznať jedy..Ach.“ *Rozprávala a zároveň prehovárala sa sama seba.* “Ach“ *Pomyslela si znova.* “Ešte si to premyslím.. alebo nie. Som rozhodnutá...“ *I keď si povedala, že je rozhodnutá, tak ešte minimálne 5minút tam len tak bezdušne sedela, no v skutočnosti premýšľala.* “Dobre... takže bude zo mňa Kanchi..“ *Pomyslela si a znova nejako bezdušne vydýchla. Ešte tam tak dobrú chvíľu sedela premýšľala. Ako inak.. Potom ale nakoniec vstala s presvedčením že bude Kanchi. Teda aspoň si to myslela, bola veľmi nerozhodná. Ešte tam tak stala a nič nerobila. Potom sa vybrala domov. Nie preto, aby to povedala matke alebo bratovi. Na nich ani nepomyslela. Len si chcela oddýchnuť. Preto sa vybrala domov aby sa nejako odreágovala.*
RPG: Konec
Ayumu: Vlastní síla nebyla myšlena jen fyzická,* poznamenala jen s úšklebkem na jeho slova překvapeně zamrkajíc, když se před ní zhmotnil Shado. Přitom jaksi instinktivně deaktivovala Shireigan, který měla v očích jakoby v provinění. I když nic hrozného neudělala leč zvyk je železná košile. Tak nějak jí proto bylo jasné, že o tom máma už bude vědět. Co už. Stejně by to udělala znovu. A to mu ani nevrazila!! Což byl pro ni celkem heroický výkon což o to.* Měj se,* mávla mu jen s úšklebkem když se vydal pryč, zamíříc si pro své věci. Shadoa tak trochu ignorovala. A to jak máminýho tak svého, který se jí opět skryl v jejím stínu.*
Renji: nemůžu.... na Taijutsu jsem úplně levej, radši budu využívat Ninjutsu a Genjutsu jelikož na tohle mám celkem talent ale jak jde o Taijutsu tak jsem prostě v koncích *řekl, byla to pravda Taijutsu mu nikdy nešlo a až moc ho vyčerpávalo, nebyl na to stavěný, přemýšlel že odejde a taky že jo, odcházel*
Ayumu: *Lehce podrážděně si odfkrla při jeho činnosti, zamíříc za ním když si šel pro jídlo. I když důvodem byli hlavně Gyromitrové, kteří již oba sledovali průběh souboje. Už se naučili že mají zůstat na místě když trénuje - ostatně hlavně pro Yuumi bylo jisté ponaučení v Chuuninských zkouškách.* Měl by ses víc soustředit na vlastní sílu než na démony. Zvlášť, když je neumíš ovládat,* poznamenala jen s úšklebkem, nechajíc meč z Suitonu se rozplynout stejně jako se objevil.* "Tohle bylo celkem slabé... Zvlášť na trénink..."* pomyslela si, zatímco sevřela v náručí Gyromitry, kteří se jí s nadšením vrhli do náruče, vycházejíc jí tak víc než v ústrety.*
Renji: *přišel ke své druhé polovině která už stála na svých nohách, použil znovu kirigakure no jutsu a oba dva se svlékli, pak se zase vrátili do jednoho těla, chvilku se protahoval pak se ale zase oblékl a mlhu stáhl, nijak ten souboj nekomentoval podle sebe ani nevyhrál ani neprohrál, prošel kolem ní a odcházel, ještě před tím se vzal svou tašku s jídlem*
Ayumu: *Ušklíbla se jeho odpovědi. Přišla si při ní tak nějak divně. Sice se v ovládání druhých nevyžívala, no říct že by se jí to vyloženě nelíbilo se taky říct nedalo. Byl to takový zvláštní pocit. Ztlumila však sílu techniky aby mohl dělat co chce, no techniku u něj nechala.* "Aiki ví, co ten idiot udělá příště..."* problesklo jí hlavou, nechávajíc si to jako jakousi pojistku. Sice z něj teď mohla udělat vyloženě svého otroka, ale k čemu by jí to bylo? K ničemu, ale pojistka do budoucna by se mohla hodit ne? Netušila, že jeho táta má stejnou dovednost jako ten její - Shinton a že pokud to ještě neví tak brzy bude. Co už. Nevědomost bývá někdy lepší.* Pusť ho Shado, to stačí* mávla jen k stínové bytosti, která držela druhého chlapce aniž by věděla, že se v okolí pohybuje ještě jedna taková bytůstka, která patřila její matce. Přeci jen si Kikumi chtěla zajistit aby nedělala příliš velký rozruh.*
Renji: *nestačil zareagovat, když mu přikázala aby to udělal, aby odvolal démona kterého přivolal, něco ho nutilo ho to udělat* jak si přejete.... *vyjádřil se k tomu, pak se otočil čelem k vlkovi* odvolávám tě Ikkiteru, vrať se zpět, už tvé služby nepotřebuji *řekl a vlk i krvavé znaky začali mizet až zmizli úplně, nevěděl proč to udělal*
Ayumu: Idiote!* zavrčela jen podrážděně na jeho odpověď.* "Fajn, když to jinak nepůjde podrobíme si ho..."* pomyslela si, skrývajíc během chvilky meč zase do paže.* A ve vesnici...* pokračovala vrčivě dál, s jasně viditelným rozladěním. Místo toho se jí v ruce objevil meč tvořený vodou díky technice Sōtsui no Jutsu.* "Oheň proti ohni je k ničemu. Voda bude mnohem účinější,"* přemýšlela dál, měříc si je pohledem. Rozhodla se ho chytit do Teianjutsu: Jūzoku a donutíc ho tak démona odvolat dřív než se vymkne kontrole. Proto se i Shunshinem během dvou vteřin ocitne před ním, vynutíc si oční kontakt. Sama o sobě byla značně rychlá, no její pohyb pro něj nemohl být delší než mžiknutí oka, zvlášť, když nebyl nikterak daleko.* Okamžitě ho odvolej zpět,* zavrčela jen podrážděně, když si byla jistá že její technika neminula účinkem. Ostatně neměl čas ani zareagovat přičemž ve stejné chvíli švihla Suitonovým mečem proti démonovi, držíc si ho tak dále od těla.*
Renji: *jenom tak tak se stihl vyhnout jejímu meči, jen doufal že mu upřesnil všechny podmínky co chtěl,rychle od ní odskočil k vlkovi* zdravím tě.....Ikkite iru *pronesl k vlkovi* neboj se neměj strach, toto je moje první vyvolání démona *chtěl jí tímhle trochu znepokojit ale byla to pravda, vždycky všechny vyřídil díky kuraiganu*
Ayumu: *Stáhla se trošku dozadu, když skončil na zemi, všímajíc si změny v jeho očích. Netušila, co je Kuraigan zač a tak byla opatrnější. Leč Yobidashi znala a věděla co umí.* "Jestli ty démony nedovede ovládat tak to bude solidní průser,"* pomyslela si jen, zapříc se zadní nohou do země.* Ohnivý démon?* ozval se jen pošlebovačně další hlas vycházející z jejího meče.* Už jsi vzhůru Shikone?* ušklíbla se jen směrem k oku na meči, které bylo otevřené dokořán a rudě žhnulo.* Třetí stupeň?* dodala přičemž se dočkala jen mlčení.* Ále nedělej...* zakroutila nad tím jen očima načež se ozvalo zavrčení a zbraň se začala měnit. Tvar zůstával přibližně stejný leč se zbraň několikansobně natáhla a zvětšila přičemž se po jejím obvodu objevila rudá záře podobná plamenům. Cítila to teplo, které ze zbraně vyzařovalo.* "Takže Ikkite Iru je ohnivý démon?"* přemýšlela, sledujíc ohnivého vlka. Ostatně v jejím meči byl apečetěn také ohnivý démon.*"Zajímalo by mě, či by šel do meče zapečetit i démon Yobidashi. Měl by leč teď už je to jedno,"* uvažovala dál, máchnouc mečem, který nabral dvakrát tak dlouhou délku než měl původně a přesto zůstával stále stejně těžký.* Jseš si jistý že ho zvládneš? Co vím tak démoni nepatří k těm nejposlušnějím bytostem,* poznamenala směrem k Renjimu, během chvilky po něm švihnouc tupou stravou meče. Nechtěla ho přeseknout vejpůl a i takhle by mu mohla klidně i něco zlomit. Leč jeho chyba, že si na pomoc volá démony. Pak udělá to stejné se svým mečem, který je zčásti také démonem.*
Renji: *rychle se otočil ale to už Ayumu byla u něj* doprdele! *řekl hlasitě a spadl na záda, pomaličku se snažil postavit, nakonec se mu to podařilo, využil příležitosti a v očích se mu oběvilo yobidashi, rychle se řízl a začal malovat krvavé znaky na zem, dělal je celkem rychle* " volám tě Ikkite iru, Ikkite iru volám tě, Ikkite iru pojd za mnou bojovat, Ikkite iru nesmíš Ayumu vážně ublížit, Ikkite iru nesmíš jí vážně spálit, Ikkite iru nesmíš na nás vztáhnout ruku, Ikkite iru nesmíš ublížit nikomu ve vesnici, Ikkite iru nesmíš zničit vesnici, Ikkite iru volám tě" *upřesňoval podmínky, oběvil se zde trochu větší vlk kolem kterého občas probleskla jiskra*
Ayumu: *Úšklibla se jeho snaze zbavit se Shadoa. Leč jeho snaha vyšla trošku vnivec, když stín ani neměl jak vidět a mířil dle tušení. A pro Shadoa nebylo příliš těžké se tomu vyhnout aniž by pustil chlapce. Renjiho soustředění na útok však využila Ayumu, kdy se probleskla až k němu, zprudka mu podkopnouc nohy čímž ho během chvíle měla poslat k zemi. A ne zrovna příjemným způsobem díky fyzické síle i když se krotila. I tak by však takový kop stačil k nemalým prasklinam na balvanu. Přitom si hlídala každý jeho pohyb.*
Renji: *začal skládat skládat pečetě na Fuuton: Jūha Shō, nakoncentroval chakru do své paže, využil toho že jeho druhá polovina klečela na zemi a tak mířill nad ní* skrč hlavu! *zařval na něho a on udělal to co řekl, chlapec s kuraiganem mávl rukou a zní mu vystřelil poryv větru který letěl na stín nad Keijim*
Ayumu: *Sledovala klony přičemž se úšklibla. Chce soiboj zbraní? Fajn. Díky Niku ni Kakusu ji z zápěstí vyjel během chvilky její meč ve formě Akuma no Shokyu, kterým vykryla jeho útok skrze klon. Díky Sairento Kiringu slyšela svisteni meče, který pronikl skrze klpn.* “Fyzické útoky na ně nefungují. Takže je třeba se jich zbavit jinak,“* pomyslela si s úšklebkem, mrsknouc po klonech spoustu malých pavouků techniky Kibaku Nendo C1 a naráz je odpálic skrze jednorucni pečeť. Sice byli malinké no bylo jich hodně a způsobili řetězovou reakci, likvidujic tak jeho klony.* Jako rozcvička hezké,* úšklibla se jen, zakroutíc mečem ve svých rukou okolo vlastní osy, čekajíc co udělá dál. Držela se zpátky, ostatně jak řekla tak většina jejích útoků byla kapku demoliční. Bylo až vipne, jak musela působit oproti meči, který byl dvakrát tak velký jako ona a celkem i těžký. Np s klanovou silou to nebyl žádný problém s ním zacházet.*
Renji: *chlapec s Kuraiganem začal skládat pečetě, použil Oboro bunshin no jutsu oběvilo se tu opravdu hodně jejich klonů,klony vytvořil kruh kolem dvou pravých chlapců, jeho meč vystřelil přes jednoho klona přímo proti ní* "ted už jí musím dostat" *pomyslel si chlapec s kuraiganem*
Ayumu: *Všímá si, jak začal kreslit znaky do vzduchu svou krví, zatímco ten druhý se postavil před něj, očividně ho bráníc.* Shado, ten s Yobidashi* zavrčela jen ke svému stínu, který se pohl, během chvíle se přemístic za kluka, kde se zhmotnil, zachytíc mu zezadu ruce, které mu bezpečně skroutil za záda, aby nemohl dělat pečetě. Bylo jen výhodou, že byla tma a on neměl šanci ho díky tomu vidět. Ayumu se mezitím bleskově vyhýbala jeho meči, občas využívajíc i Shunshinu, pro jistotu. Díky klanu byla silnější, rychlejší a jako tatakaista ještě víc. Zatím neutocila jen sledovala.*
Renji: *ušklíbne se, ten s kuraiganem se postavil před druhého kluka s Yobidashi, kluk s Yobidashi kterému říkal Keiji se řízl do ruky a začal kreslit na zem krvavé znaky, potřeboval k tomu však čas proto ho kluk s Kuraiganem bránil aby se mu po dobu přivolávání nic nestalo, vytáhl Kukuchu Buredo a namířil ho na ni vložil do něj chakru a meč se okamžitě prodloužil směrem k ní celkem velkou rychlostí, chtěl jí zasáhnout tupou stranou nechtěl jí ublížit*
Ayumu: Hmm, možná můžete používat zaráz víc technik no chakra, kterou jsi předtím měl se rozdělila rovnoměrně mezi vás oba. Takže se tím pádem rychleji unavite,* odvětila jen na jeho slova, sledujíc jeho oči.* Hmm Yobidashi a to druhé je co?* poznamenala jen s usklibnutim v reakci sama aktivujíc Shireigan.* Dva na dva?* poznamenala, poodejdouc více na tréninkový plac, dlaněmi zajdouc do kapes brašen na jíl, do úst na dlaních naberouc trochu jílu načež je vytáhlamisic uvnitř jíl se svou chakrou. Po zkušenosti se strážci si zjišťovala různé věci, zaměřujíc se na plánování útoku. Problém byl v tom, že pokud se nechá unést vztekem tak to bude stejně k ničemu.*
Renji: jsem Renji.......Renji Kuro *řekl* hodnost? hmmmm víš že ani nevím asi něco mezi Tokubetsu Jouninem a Jouninem *pokrčil rameny a jednomu chlapci se v oku oběvil Kuraigan a druhému chlapci se objevilo v oku Yobidashi* víš.... největší výhoda je že můžeme oba používat všechny techniky co umí společné tělo bez nějakého omezení *řekl chlapec s Kuraiganem v očích*
Ayumu: *Pohledem si je oba prohlížela. Všímala si jemných detailů, ostatně to byla i její práce jako Kanchi. O klanu Niffiku už slyšela, ostatně z toho klanu byly Kage dvou vesnic. Byl ale první koho potkala. * Nooo nevadilo by mi to, ale když trénuju já tak to má tak trošku krajinu měnící účinky,* poznamenala jen s úšklibnutim, škrábkajic Yuumi mezi zakrnelymi oušky.* To je i celkem dost sporné,* odvětila na jejich dvouhlas, nakonec posadíc Yuumi na lavičku vedle sebe a s protahnutim se postavic.* Trénovat sám se sebou je nuda. Přesně víš, co tvůj soupeř umí a dáváš si na to pozor,* pokračovala trošku zadumaně.* Jakou máš hodnost a vůbec, jak se jmenuješ? Já jsem Ayumu,* pokračovala, predstavic se rovnou i.*
Renji: můžeš se k tréninku připojit ale pochybuji že máš zájem *řekl jeden s chlapců, chlapci byly zhruba stejní až na to že jeden měl oči světle fialové a druhý tmavě fialové, jinak byly skoro úplně k nerozeznání* existuje mnoho rozdělovacích osob ale žádná není tak dokonalá jako rozdělení klanu Nifiku....mi dva jsme jedno tělo s dvojí osobností *řekli jednohlasně a oba se ušklíbli*
Ayumu: He?* trošku nechápavě naklonila hlavu do strany při jeho odpovědi. zůstávajíc však na místě když zamířil dál, Gugenem si vytvářejíc lavičku při kraji na kterou se i posadila, berouc Gyromitku na klín a batoh položíc vedle sebe. Po chvilkovém zaváhání nakonec i balíček s jídlem toho kluka. Přeci jen by mu do něj mohli nalézt mravenci nebo jiná haveť. A to by mu asi moc radost neudělalo. Co už. Skrze Kagura Shingan ho však sledovala, všímajíc si změny jeho chakry, když se rozdělil na dva. Nijak ji to nepřekvapovalo, ostatně i máma se uměla rozdělit do více osob i když jiným způsobem než ten kluk. Čehož si i díky chakre všimla, jen nevěděla čím je to způsobeno.*
Renji: ne..... půjdu se převléct *řekl a šel od ní trochu dál, pomocí Kirigakure no jutsu vytvořil hustou mlhu, byla tak hustá že šel sotva vidět obrys těla, svlékl si Kimono a pak ještě tričko a kalhoty, použil Karada no Haifu a rozdělil se na dvě osobnosti, momentálně ted tam stály dvě těla ale dalo by se říci že každé tělo mělo jen půlku tváře a druhá půlka byla doplněná jen do tvaru nějakou látkou, když se oba oblékli mlhu nechal zmizet*
Ayumu: *Poklidně za ním ťapkala až k plácku, který přejela pohledem. Nijak ho nekomentovala, jen se při jeho slovech ušklíbnouc.* Tak s tím já problém myslím nemám ... Už jen díky klanu ne,* poznamenala, zakroutíc nad tím hlavou. Když se zatavil tak si sundala ze zad batoh s Gyromitry, odkud vykoukla hlavička Yuumi.* Ďoma?* zahuhňala nad čímžž zakrutila hlavou.* Ještě ne,* odvětila potichu tvorečkovi, který si protíral očka, škrábajíc se z batůžku ven a posadíc se před něj, koulíc očka o svého okolí. Byla ještě rozespalá takže hezky seděla, nevyvádějíc žádnu neplechu.* Nevadí ti, že už je tma?* vyzvídala dál Ayumu, zůstávajíc stát na místě, zlehka se pohupujíc na patách.*
Renji: už to tak bude....na svůj věk jsem totiž až oříliš slabý *povzdychl si a když se oběvila zatáčka do leva přes ulici tak zatočil, oběvily se u takového malého plácku, Renji si zde položil si taštičku s jídlem na zem, normálně by šel do tělocvičny kterou mají doma ale nechtělo se mu tam chodit, jak už slyšel s jejích slov pochopil že to je taky dcera nějakého z Kagu a když se na ni podíval taky už věděl kterého Kaga aspon podle čelenky*
Ayumu: Zrovna mě nemusíš říkat kolik práce mají Kage, sama to vím moc dobře,* poznamenala jen na jeho slova, nadšená že konečně nějak reaguje. Tím se jí i o něco zvedla nálada.* Navštívit ho nechci, kdybys věděl kdy má přijít aspoň bych věděla, jak dlouho ještě budu čekat na mámu, která s ním potřebovala mluvit,* odvětila zatímco ho ze spodu trošku zvědavě pozorovala. Gyrmitrové v jejím batohu se zamrvily, vydávajíc zívavé zvuky čehož si však nevšímala. Ostatně proč by měla?* Jdeš trénovat?* vyzvídala dál. Což jí přivádělo k tomu, že by sama měla zlepšit své dovednosti. Sice na svůj věk disponovala celkem velkou silou, no věděla že může být mnohem silnější. Tak trošku to měla i v genech.*
Renji: nevím......se svým otcem moc času netrávím vlastně skoro žádný, Kagové vesnice mají strašně moc práce a já musím trénovat, s otcem se vidívám jen velmi zřídka natož abych si pamatoval v jakou dobu chodí domů a ven *vysvětlil* takže jestli ho chceš navštívit tak s tímhle ti nepomohu....
Ayumu: To vykládej holubům,* zavrčela při jeho odpovědi lehce rozčileně. Nemusela ani být Kanchi a kontrolovat jeho chakru aby poznala, že nemluví pravdu. Neměla potřebu se s ním kamarádíčkovat, i když se snažila držet na udě svou někdy dosti impulzivní povahu. I když byla podstatně menší tak s ním neměla problém držet krok. Už se tu celkem nudila a do většiny podniků ji kvůli věku nepustili a celý večer sedět v restauraci nechtěla.* Nevíš, kdy příjde domů tvůj táta? Slyšela jsem toho prodavače a už se celkem nudím...* optala se s nicneříkajícím výrazem, nakloníc zvědavě hlavu do strany. Nebyla ten typ, který by se nechal jen tak odbít.*
Renji: omlouvám se ale pospíchám....chci se přidat k Anbu ve vesnici *vysvětlil a ani o ní nezavadil pohledem, pokračoval pořád stejnou cestou ani niják nezrychloval a ani nezpomaloval, jeho krok však nevypadal na to že by něják pospíchal byl až příliš klidný, Renji nikdy neměl přátele kvůli jeho Kekkei Genkai a ani je nikdy neplánoval mít*
Ayumu: *Jaksi pozorně naslouchala slovům od pultu přičemž se v duchu zaradovala.* "Míň diváků, méně pozornosti"*pomyslela si, vyhoupnouc se na nohy jakmile se vydal Renji pryč, nasadíc si na záda batoh, zlehka mu zastoupíc cestu, když šel okolo. Na první pohled tedy nevypadala jako Shinobi za kterou ji označovala čelenka okolo pasu, leč vzhled může klamat.* Uhm... ahoj, mohla bych se tě na něco zeptat?* začala zatímco s ním srovnala krok. Úmyslně nemluvila zrovna dvakrát nahlas aby lidé nebyli zvědaví.*
Renji: Víte co? Radsi mi to zabalte s ním si to po cestě domů a nebo až doma *řekl prodavači, ten jenom kývnul a udělal to co mu Renji řekl, někdy litoval proč je zrovna jeho otec Onikage, někdy by si přál ahy jeho otec byl aspoň obyčejný shinobi, chvolku se rozhlížel po okolí, pak ale vzal tašku s jídlem a odcházel*
Ayumu: *Dožužlávala druhou tyčku s Dango, když si všimla příchozího mladíka, no nevěnovala tomu nijakou pozornost. Ostatně proč by měla? Lidí tu bylo víc. Zaslechla však slova toho prodavače přičemž zpozorněla.* \"Syn Onikageho? Možná by mohl vědět něco o tom, o čem se tak dlouho baví,\"* problesklo jí hlavou, žvýkajíc poslední kuličku načež polkla. Všimla si pohledů ostatních hostů a ušklíbla se. Znala ty pohledy, ostatně jí se doma jako dceři Kamekage stávali podobné věci. Rozhodla se však počkat až nebude u pultu. Nepotřebovala další pozornost, kterou na sebe stejně trošku strhávali Gyromitrové, když si jich někdo všiml.*
Renji: * jen tak se procházel a celkem mu vyhládlo, zrovna procházel kolem oné restaurace* Dobrý den, dal bych si Mochi standartní menu po 6 kusech děkuji.....kolik platím? *zeptal se hned jako první a začal hledat po kapsách peníze* /jste přece syn našeho Onikageho máte to dnes na účet podniku/ *řekl obchodník, většina lidí co byly momentálně přítomni se na něj otočili* prosím....neříkejte mi tak a už nikdy mi nedávejte nic na účet podniku....jsem jenom člověk *řekl a položil mu peníze na pult* zbytek si nechte *řekl protože přeplatil víc než měl platit, na sobě měl svoje standartní fialové kimono, za chvíli mu donesli jeho porci* děkuji.....
Ayumu: Uhm, nějak to trvá,* zamumlala si pro sebe zatímco žužlala paličku s Dango knedlíčky před jednou restaurací na lavičce. Ijotu s Yuumi měla přestěhované do menšího batůžku na zádech, kde spokojeně po večeři spali ve vzájemném objetí. Nohama pohupovala sem a tam, zadumaně hledíc na stmívající se oblohu. Od rozloučení s Mizuky neuběhla ještě ani hodina a obloha už byla skoro černá.* Mám se jít podívat do sídla Kageho?* navrhl Shado v jejím stínu na což se ušklíbla.* Ne, stejně by tě odhalila,* odvětila a zakroutila nad tím hlavou. Měla stále ještě celkem dobrou náladu, pohledem sledujíc okolní lidi. Oblečená byla v krátkých černých kraťáskách a delším růžovém tílku, které měla seplé v pase čelenkou vesnice na které tkvěl znak Kory.*
-----: ....
Ayumu: *Popravdě ji celkem překvapilo, když se jí vrhla okolo krku. Jaksi na to nebyla příliš zvyklá. Ušklíbla se, po chvilce ji objetí následně trošku váhavě oplatíc. Měla dobrou náladu když se konečně po delší době dostala z želvy. A Mizuki byla milá, nedávajíc jí příliš důvod k tomu aby projevila svou horší stránku.* Co je?* zareagovala hned jakmile zaklela, trošku překvapeně a zmateně zamrkajíc očima, následně se jen ušklíbnouc.* Jasně, nic se neděje,* pokývla jen hlavou, zamávajíc ji na rozloučenou, když se rozběhla pryč, asi doml jak tipovala.* "Hmm celkem mi vyhládlo"* pomyslela si, využívajíc prohlísky vesnice k tomu aby si zašlaněkam na jídlo, čekajíc na mámu.*
Mizuki: *Chvíľu na Ayumu pozerala prekvapene. Ešte nepočula, že by ju niekto dokázal nájsť podľa chakry. Potom sa však opäť usmiala. Neudržala sa a objala Ayumu. Bola rada, že do nej vrazila. Bola milá, usmievavá a stále dobre naladená. Nikdy by si nepomyslela, že by sa s niekym takým stretla, alebo až spriatelila. Keď sa odtiahla spomenula si, že jej mama nakázala byť doma pred zotmením. A ono sa už stmievalo! Mizukin úsmev sa ako mavnutím prútikom vytratil.* A sakra!* zahrešila nahlas. * Prepáč mi to Ayumu, ale už som mala byť niekde inde. Som naozaj rada, že som ťa stretla. Maj sa a príď opäť čo najskôr, * mával na ňu a rozbehla sa domov. Pri behu sa jej premietal v hlave dnešný deň. Nepomohla si. Musela sa usmiať.*
Ayumu: *Poslušně následovala Mizuki ulicemi, naslouchajíc jejím historkám k různým místům. Byla celkem ráda, že Gyromitrové usnuli, jak je znala určitě by zase něco vyvedli. Jako tehdy v Kiri, kdy tam nakonec doslova zmlátila partu výrostků z Akademie, kterří byli o několik let starší než ona a Shigeru, který tam byl s ní. Tak se vlastně seznámily a ona byla ráda. Poslouchala Mizuki s radostí a jistým pobavením smíšeným s zvědavostí. Sice to nebyla první hlavní vesnice kde už byla no to nebylo podstatné.* Kdepak,* zazubila se jen na ni při otázce či ji nenudila. Ostatně ona byla zvyklá na celkem zvláštní věci a tak byla za toto víc než ráda.* Je tu krásně,* dodala jen během chvilky, rozhlédnouc se po náměstí. Ani si nevšimla jak rychle utíkal čas a že se začínalo pomalu stmívat. Přeci jen to dávalo logiku, nebyla tu od rána. Nutilo ji to uvažvat, jak dlouho to bude mámě ještě trvat.* Ráda bych se sem vrátila. Když budu moct,* odvětila jen s úsměvem na její další otázku, nakloníc hlavu lehce do strany.* Hmm, i kdybych se sem vrátila tak jak bych tě našla, nebo věděla že jsi vůbec ve vesnici?* poznamenala však zadumaně, následně se však jen zazubíc. Chtěla zkusit či je dívka Shinobi nebo jím bude a tak vyzkoušela Kagura Shingan, zapamatovávajíc si ke své radosti její chakru. Mizuki se jí líbila, byla veselá a trošku upovídaná, no to ještě nikdy nikoho nezabilo ne?* Najdu si tě podle chakry,* dodala si odpověď na vlastní otázku, nechajíc z koutku rozverně vyklouznouc špičku jazyka.*
Mizuki: *Prešla s Ayumou celé námestie. Občas zastavila pri nejakom obchode či dome a rozpovedala jej nejakú historku viažucu sa k nemu. Asi po siedmom výklade si povedala, že prestane, aby Ayumu neunudila k smrti. Nevedela, či ju vlastne ešte bavilo chodiť s ňou a počúvať jej výklady a či nie. Prešla s ňou teda ešte zopár ulíc, no neodvážila sa už nič povedať. Nakoniec ju zaviedla do stredu námestia, tak ako plánovala. Otočila sa k nej a milo sa na ňu usmiala.* Dúfam, že som ťa moc nenudila. Páči sa ti tu? Mieniš sa sem niekedy vrátiť? Mohli by sme zase niekam ísť,* chrlila zo seba. “Ach jaj! Zase trepem,“ *hrešila sa v duchu. Ešte viac sa usmiala a čakala na Ayuminu odpoveď. *
Ayumu: *Vyčakala až se k ní připojil i Ijota, kterého pro změnu vzala do náruče, kde spokojeně zavřel očka, stejně jako Yuumi na její hlavě pomalu usínajíc. Následně se jen vydala ven za Mizuki, rozhlédnouc se okolo budovy. To předtím moc neděla, kyž se předtím vic soustředila na cestu.* Ty jsi tu doma,* pokrčila jen se zazubením rameny na její slova, pomalu vykročíc naznačeným směrem. Na moment se však zarazila, uložíc Ijotu a následně i Yuumi do kapsy u jílových brašen. Sice se tam sotva vešli no teď víc přpomínali nějaké plyšáky než živé tvory.*
Mizuki: *Mizuki išla hneď za Ayumu. Počkala až položí na pult taniere a hrnček. Potom zamierila k dverám. Vyšla na slnečnú uličku. Zacítila na svojej tvári jemné teplo, načo sa mierne usmiala. Počkala na Ayamu. *Tak kam najskôr? Alebo spravíme to takto,* ukázala na pravú stranu.* Prejdeme najskôr túto stranu a potom zabočíme sem,* ukázala nakoniec ulice. Vedela, že každá z ulíc nakoniec končí v strede námestia, čo celkom hralo Mizuki do kariet. Predtým, než sa zrazila s Ayumu tam aj tak smerovala. “Malá obchádzka mi tak či tak neuškodí.“
Ayumu: *S jistým pobavením sledovala jak Mizuki tak Gyromitry kteří baštili koláč, sama se s tím však nijak neponáhlajíc, i když říct, že by se v tom nimrala se tedy nedalo. Přesto jí však zbývala asi čtvrtina koláče, když Mizuki odnášela svůj talíř. S tím j však tak trošku pomohli Gyromitrové kterým každému nabídla kousek na ochutnání. Proto než se Mizuki vrátila ke stolu jí zbývaly už tak dvě sousta, které během chvíle zmizely v její puse načež to jen zapila zbytkem už vlažné čokolády. Posbírala talířky na jednu hromádku, nahoru položíc šálek načež se s mírným úšklebkem vydala k pultíku, přičemž jí Yuumi opětovně přistála na hlavě.*
Mizuki: “Juhú,“ *tešila sa Mizuki v duchu. Konečne po rokoch sa necítila taká sama. Konečne si našla priateľku. Najradšej by v tej chvíli priskočila k Ayumu a vyobjímala ju, no radšej to neurobila. Predsa len, nechcela všetko skaziť. Rýchlo do seba nahádzala koláč . postavila sa a odniesla tanier k pultu. Potom sa vrátila na svoje miesto. Lakťami sa oprela o stôl a s natešeným pohľadom sledovala Grymitrov a Ayumu. Nemohla sa dočkať ako jej poukazuje námestie. *
Ayumu: *Neváhala aby se také pustila do svého koláče, který jak zjistila chutí připomínal citrón, což jí celkem vyhovovalo.* Je to dobré,* zazubila se jen v odpověď na otázku Mizuki ve chvíli, kdy neměla plná ústa, jazykem si přejdouc po rtech, slízavajíc z nich tak jemnou polevu kterou byl koláč zalitý. Pohledem sklouzla následně na Gyromitry, kterým očividně také chutnalo a kteří si mezi sebou vyměňovali kousky svých koláčů. Pousmála se, když Yuumi nabídla kousek i jí nad čímž zavrtěla hlavou na znamení, že nechce a ať baští.* Nevím jak dlouho tu budu. Asi maximálně pár hodin dokud máma nezařídí co potřebuje,* odpověla trošku zamyšleně na její otázku, přičemž si zlehka klepala lžičkou do spodního rtu.* Ale ráda bych si to tu prohlédla. Jsem tu poprvé a trošku mi to připomíná jak to vypadá u nás, i když jen maličko,* dodala s dlším zazubením na její tázku, usrknouc si husté čokolády kterou měla v hrníčku.*
Mizuki: *Pomaly sa pustila do svojho koláču, sledujúc Grimitrov. V duchu sa zasmiala. “Snáď im to ja chutí.“ *Nakoniec sa pozrela na Ayumu. Usmiala sa na ňu a s poloplnými ústami spustila ďalšiu vlnu otázok. Vždy ju bavilo pýtať sa a ešte viac dozvedať sa nové veci. V poslednej dobe však nemala nikoho, na kom by to praktikovala. Väčšinou sa jej terčom stali staré bábiky, no aj tie ju omrzeli, nakoľko nevedeli nič iné len na ňu civieť bez slova.* Chutí? Ako dlho sa zdržíš? Ak chceš, mohla by som ťa tu previesť. Poznám to tu ako svoje boty,* zaškerila sa na ňu a opäť si zaplnila ústa koláčom. *
Ayumu: *V duchu zakroutila očima nad tím, když Mizuki přidala peníze za svůj koláč no nic neřekla. Sice byla pravda, že ji dívka pozvala no přeci jen toho měla trošku víc díky Gyromitrům, které přeci nemohla nechat hladem. Bylo by to vůči nim nefér.* Díky,* zazubila se jen když Mizuki vzala jeden z jejích talířků, zamíříc s ním k jedinému volnému stolku u okna. Pustila Ijotu ze svého sevření, přenechajíc mu jeho talířek načež se Gyromitra rozletěl směrem za dívkou zatímco Yuumi skončila u Ayumu na hlavě, aby mohla vzít poslední talířek a horkou čokoládu a nemusela tak strachovat o Gyromitku. Nato se jen vydala směrem za Mizuki ke stolu, přesněji naproti ní, zatímco se Gyromitrové usadili na krajíc stolu. Ijota se už vesele pustil do svého koláče, ručkou z něj uždibujíc kousky, zatímco Yuumi přeťapkala k talíři který přinesla Mizuki.*
Mizuki: *Mizuki chcela Ayumu peniaze vrátiť, nakoľko ju pozvala, no nakoniec si uvedomila, že len tak-tak má peniaze na svoj koláč. Zabudla si totiž vypýtať peniaze od rodičov. Nechala to teda tak a k sume pridala ešte svoje peniaze. Z pultu vzala dva taniere, aby Ayumu nemusela vláčiť toľko vecí a otočila sa do miestnosti. Väčšina stolov bola plná. Nakoniec však uvidela jeden voľný, rovno pri okne.* Tam, * kývla hlavou k stolu aby Ayumu vedela, kam má namierené. Nadvihla ruky, aby jej koláče niekto nezhodil a prešla miestnosťou k stolu. Sadla si tak, aby jej slnko zohrievalo studený chrbát. Mala to tak najradšej.*
Ayumu: Uhm,*odvětila jen zadumaně na její otázku, pohledem neuhýbajíc od výlohy s koláči. Opravdu nevěděla co si dát a tak se rozhodla vybrat stejně jako Gyromitrové náhodně.* Ten,* ukázala nakonec na koláč přesně pod výběrem Mizuki i když tomu příliš pozornost nevěnovala.* Takže ty tři,* dodala se zazubením nejdříve na majtele za pultem a následně na Mizuki přičemž Gyromitrové nadšeně žvatlali, strhávajíc tak na sebe pozornost okolí. Toho si však ani jeden z nich nevšímal, byli na to celkem zvyklí.* A horkou čokoládu k tomu,* dodala s úsměvem zatímco se začala jejich objednávka vyřizovat, což hlavně díky ní chvíli trvalo. Co už. Rukou mezitím zašátrala v kapse kraťásků a položíc na stůl sumu, která by měla zaplatit vše. ostatně si ryo mohla vytvářet i Gugenem tak proč by ne?*
Mizuki: *Mizuki sa len usmiala a sledovala Ayumu a jej dvoch Gyrmitrov. Zo skúsenosti vedela, že tí dvaja vyberajú veľmi dobré kúsky. Aj ked si nebola istá, či oni o tom vedia. Majiteľ nevyzeral dvakrát nadšene keď Gyrmit na Ayuminej hlave klopkal na sklo výlohy. Mizuki ho trochu upokojila a hneď si aj objednala. Najviac na svete milovala čokoládovo-malinový koláč, vystavený navrchu výlohy v sklenenej nádobe. Pozrela sa na Ayumu a čakala, ktorý z kolácov jej nadiktuje.* Máš už vybraté?
Ayumu: *Neváhala a vklouzla do budovy za dívkou. Hned ji do nosu vnikla vůně kávy a různých koláčů přičemž se zhluboka nadechla. Bez dalšího slova se zastavila vedle Mizuk před výlohou z koláčů, zlehka se předkloníc přičemž se Ijota opřel ručkama o výlohu, což se příliš asi nezamlouvalo majiteli obchodu, no neřekl nic.* Tajmten!* zažvatlal nakonec, ťukajíc na sklo, což ho raději schmatla do rukou aby toho nechal. To už však ukazovala Yuumi na něco jiného. Obdivovala je, že si vyberou tak náhodně - nebo si aspoň myslela že je to náhodné. Sama nevěděla co, ostatně nebyla přílič zvyklá chodit do kaváren nebo cukráren. Na to její táta příliš dobře vařil a pekl a všelijaké další věci v kuchyni.* Ohayo,* pozdravila tedy jen s trošku trapným ušklíbnutím pána za pultem, snažíc se trošku ukáznit Gyrmitry ve svém náručí.*
Mizuki: Áno, *odpovedala jej. Vošla dovnútra. Do nosa jej udrela vôňa mletej kávy, roznášajúcej sa do celej miestnosti. Kaviareň nebola veľmi veľká, zmestilo sa do nej len zopár ľudí. Steny a podlaha boli hnedej farby, rovnako ako stoly a stoličky. Mizuki prešla k pultu, kde bolo umiestnených aspoň 20 druhov koláčov. Vedela, že každý z nich je jedinečný a naozaj lahodný. Za pultom stál majiteľ kaviarne, s ktorým sa Mizuki veľmi dobre poznala. Ako inak, keď mu skoro každý deň chodila vyjedať jeho najlepšie kúsky.*
Ayumu: Uhm,* zahuhlala jen, když ji začala táhnout jakýmsi směrem no nebránila se. Ostatn proč taky? Nevyznala se tu a menší podobnost s Korou to nemohlo nahradit. I když pravda taky byla, že ani v Kiri to příliš neřešila a taky jak to dopadlo. Nene, bude lepší to nechat tak. Alespoň si to tedy myslela. Druhou rukou jen pevně držela Yuumi, zatímco Ijota na její hlavě ukazoval směrem, kterým je Mizuki vedla, nadšeně u toho cosi žvatlajíc. Sice mu někdy bylo i rozumět co říká, no to jen někdy a něco. Netřeba řešit.* Ty jsi odtud viď?* optala se spíš pro jistotu než pro cokoliv jiného. Dávalo to svou logiku. Netrvalo to dlouho, aby viděla kam měli asi namířeno. Stále ignorovala pohledy lidí, během chvíle se ocitnouc kousek d dveří.*
Mizuki: *Pri Ayuminej kladnej odpovedi sa Mizuki rozžiarili oči. Bola tak sťastná, že by ju snáď aj objala, kebyže sa práve teraz nestretli. Priskočila k nej a zahľadela sa pred seba. Kaviareň do ktorej ju chcela zaviesť nebola ďaleko.* Tadiaľto. Poď,* chytila ju opatrne za ruku a začala ťahať. Na jazyku mala stále niekoľko otázok, no tie si schovávala na neskôr. Nechcela Ayumu vyplašiť, alebo vzbudiť v nej pocit, že nevie nič iné len pýtať sa. Predsa len, bola prvým človekom, kto pri jej otázkach neutiekol, alebo si nevymýšľal výhovorky, aby sa z otázok vykrútil.*
Ayumu: *Lehce přikývla hlavou na znamení, že slyšela, když se představila. Její otázky jí nikterak nerozhodili, ostatně už odmala chodívala s mámou do kanceláře kde bylo spoustu lidí a leckdy mluvili i s ní a tak na různé vyzvídání byla zvyklá.* Jsem z Koragakure,* odpověděla jen klidně na její první otázku, pohladíc Yuumi, kterou měla v náručí mezi vystouplými oušky a sklopíc k ní pohled.* Tohle jsou Gyromitrové. Jeden typ stvoření, které se objevili se zlatým drakem,* odvětila jen na její první dvě otázky, zdvihnouc k ní zase pohled, zcela ignorujíc případné zvědavé pohledy, nebo ukazující prstíky menších dětí ukazující hlavně na Ijotu na její hlavě, který byl přeci jen víc vidět.* Mám volno, dokud máma něco vyřizuje,* odvětila jen obecně, přeci jen nemusela hned říkat, že její máma je Kamekage ne? Nedělalo to dobrý dojem.* To by bylo fajn. Moc se tu nevyznám...* odvětila nakonec se zazubením na její pozvánku.* "Milá..."* pomyslela si což pro ni byl stále trošku nezvyk. Ale nevadilo jí to, právě naopak. Sama v tom viděla jistou šanci si najít novou kamarádku navíc ve své věkové kategorii. Když to vzala kolem a kolem tak opravdový kamarád pro ni byl jen Shigeru. I když ten byl i tak trochu něco víc což si ještě tak úplně neuvědomovala, ale času dost. Tedy snad.*
Mizuki: Mizuki, *odpovedala jej. Bola rada, že sa Ayumu nenaštvala za kolíziu, ktorú spôsobila Mizuki. Popravde bola prvá, kto takto reagoval. Mizuki sa Ayamu páčila. No nechcela nič nechávať na prvý dojem. V zásobe mala milión otázok, ktoré kládla každému, kto sa jej ako-tak prihovoril. * Ty nie si odtialľto však? Odkiaľ si? A čo sú tie stvorenia zač?* ukázala na jedného z nich, konkrétne na toho, čo vyletel na jej hlavu. *A prečo si tu? Mohla by som ťa niekam pozvať? Napríklad na koláč. *Dúfala, že to neprehrala a neodstrašila ju. Len si chcela dozvedieť o Ayumu čo najviac. Dúfala, že sa spriatelia. Aj keď začiatok nebol práve najpríjemnejší. *
Shoutboardy končí. Více zde.