Přidej zprávu »
---: ---
Namida: *Jen ho se souhlasným kýváním hlavou poslouchala. Vesměs s ním asi souhlasila. Byla to kariera, kterou nemohl mít každý. Když se začal loučit, došlo jí, že už tu stojí nějakou tu dobu.* Oh, jistě. Ještě si klidně hraj na hodného ninju z Kumo. Pokusím se tě kontaktovat, jakmile to pujde, takže buď připraven. *Pronese klidně a po rozloučení se rozběhne přímo po hladině tekoucí řeky, která se jmenuje stejně jako ona.*
Kenichi: Nemyslím si že jsem čekal že by to jednoduché být mohlo? Kdyby bylo byl by nukenin asi každý. *Slova z něj vyjdou s jakýmsi zvláštním uvědomením si toho co říká a na mikrosekundu jím projela pochybnost, poté si ale vzpomněl na otcův výraz když od něj vyháněl pana Hatsudu a bylo jasno.*\"Už nikdy mi nikdo nebude říkat s kým se kamarádit, s kým se bavit, komu dát dárek nebo koho zabít, nikdo.\"*Zamračil se ale potom se znovu usmál, podíval se na Nami s respektem v očích, viděl v ní vysvoboditele, viděl v ní zachránce a věděl že s tím co mu dala do hlavy by v Kumo nezůstal ani kdyby pro něj nepřišla.* Povídal bych si dál, ale měl bych se pomalu vydat dál abych do Kumo donesl zprávu jestli se s tou řekou opravdu něco děje, ještě není ten správný čas nechovat se podle pravidel ne? *Byl si svým prohlášením dosti jistý a ono ne bylo spíše aby ho ujistila i ta zkušenější strana jejich debaty. I tak se pomalu vydal směrem který byl za jejími zády...*
Namida: *Usmívala se, když viděla jak nad tím přemýšlí. Kdyby chtěl odmítnou, už tady dávno jen tak nestojí. Nechala ho přemýšlet a jen kývala hlavou, když viděla, jak se rozhoduje.* Ale věř mi, nebude to vždy tak jednoduché. Správný nukenin musí dělat zločiny. A nemusí to být tak lehké. Ne poprvé. *Sama to lehké měla, jednak její porucha a jednak byla naštvaná.* Takže se připrav na vše. *Pronese varovně, ale upřímně.* Myslím, že on tě šetřit nebude, ale také není blázen. Stačí se nezprotivit. *Pronese mile.*
Kenichi: *Ruka na ruční brzdě, ale byl připraven za ní zabrat? nebo chtěl riskovat vítězství za kterým je ale velmi pevná stěna?* Nu zmínit se můžeš přeci i bez mého souhlasu, ovšem neříkám že se mi celá ta myšlenka svobody nelíbí. *Něco se mu mělo nezdát, všechno šlo moc jednoduše, moc jak na drátkách, všechno bylo příliš rychle a on byl moc impulzivní na to než aby si toho všiml, nebo spíše chtěl všimnou.* Nebylo by špatné osvobodit se od zdí. *Nechtěl dát jednoznačnou odpověď ale čím víc nad tím uvažoval tím víc se nad tím ona pomyslná smyčka uvazovala, bylo to tak jednoduché, vždycky o tom snil a proto stačilo maličké pošťouchnutí.* Pokud by onen ninja souhlasil, souhlasil bych taky. *Dostal ze sebe rozhodnou odpověď a byl díky tomu na sebe mírně pyšný.*
Namida: *Tak nějak si byla stále jistější, že ho má na háčku.* Takže, chtěl by ses stát nukeninem? *Zeptá se rovnou přímo. Nerada chodí okolo horké kaše.* Neříkám, že tě odvedu rovnou. Ale mohla bych se přimluvit u svého známého, jednoho z nejhledanějších nukeninů, zda by nepřijal dalšího nadaného. *Pronesla klidně a usmála se. Nevěděla, zda by ji Suzuya vyslechl, nebo zda by ho vůbec přijal, ale tak, zkusit to mohla.* Neříkám, že tě přijme, to zaručit nemohu, ale slovíčkem se zmínit není problém.
Kenichi: "Ona si skutecne mysli ze by ze mne mohlo něco byt? Jakože sama za sebe? Bez toho aby byla můj rodič a tím pádem povazovala za nutnost chtít od dítěte maximum?"*ta samotná myšlenka mu dodávala jiskricky do očí a jemne cukani v koutcich které by za jiných okolností vyústilo v detinsky úsměv. Poté zmínil co sama umí a on udivene koukal, nikdy o zeleznem pisku neslysel a připadalo mu to vyjimecne zajimave.* rozumím, ruční peceti skutecne jsou zdrzovanim zni to jako moudrý nápad vyhýbat se jim *stále si představoval co se da dělat s pískem co je z kovu a trochu litoval ze se taky nemůže pochlubit ničím výjimečným.*
Namida: *Poslouchá ho a snaží se si vše zapamatovat.* No, to je zajímavé. *Pronese upřímně.* Jistě, začátky jsou těžké... Ale důležitý je potenciál a něco výjimečného, čím se odlišíš. *dodá a někde v mozku si poznamená i jeho další vlastnosti.* V mé rodině využíváme kovový písek a v klanu papír... Je to sice nezvyklé, ale já se snažím bojovat bez pomocí ručních pečetí. *Pak se, i když je to u ní více nežli nezvyklé, ho pokusí motivovat.* Ono zesílit je těžké, co si budeme nalhávat, ale se základem, který máš, by tvá cesta mohly být více nežli zajímavá. *Pronese a je mnohem spokojenější, když ví, že je Kenichi relativně nadějným společníkem. Určitě lepší nežli Chang.*
Kenichi: *Neměl tuhle otázku rád, a to ani v nejmenším, nerad na ní odpovídal, nejen proto že skoro nic neuměl ale taky proto že ninja před ním byl jistě nadaný a mnohem silnější než on.* Nu, kromě základních jutsu, umím jaksi nechat ožít svoje výtvory které namaluji, sice zatím neudržím stavbu větších rozměrů, ale to už půjde rychle. *V každém slovu je cítit že mu je jeho nedostatek schopností dosti nepříjemný a tak se snaží z toho alespoň trochu vykličkovat. To ho ale po prvním přednesu přestane bavit a nastoupí jeho já na které by byli doma pyšní.* Dá se říci že nejvzdělanější jsem momentálně v genjutsu. Umím taky používat raiton, i když v tom jsem opravdu nováček. A to bude tak všechno *Ačkoli věděl že je to málo tak to říkal s hlavou vztyčenou a očima pevnýma jako by věřil že každým dnem zesílí a zesílí.*
Namida: Ano, jedna chybka v chování a hned jsi špatný *Ona však narážela na sebe a na duševní poruchu, kterou jí údajně diagnostikovali. Ovšem, to jí bylo jedno.* Nebýt ničím je horší, než být špatným. Staneš se pro společnost asi stejně důležitým, jako odpad. *Pronese a shodí si kalabasu se zad na zem.* Až na to, že byla vytvořena uměle, aby ochránila tuto zemi před sopkou. Ale ano. I když byla vytvořena lidmi a ne přírodou, a zkalila se... Stejně si sama našla svou vlastní cestu, zmohutněla a nabrala na síle. *Pronese v pokračování jeho metafory.* Mimochodem, co vlastně umíš? *Optá se přímo. Přeci jen, má li ho představit Suzuoyvi, musí mu říct co nejvíce.*
Kenichi: Je zajímavé jak může malá drobnost vést k zavržení jedince, a to dokonce i když je to moc milá osoba, stačí se lišit. *Mohla si myslet že naráží na ní, na sebe nebo na kohokoli jiného, nijak nespecifikoval že mluví o panu Hatsudovi kterého neviděl již skoro rok, prostě zmizel a není po něm ani vidu ani slechu nikde po vesnici a dokonce ani mimo ní.* Hodní a milí lidé se pak stávají čím nejsou nebo v horším případě se nestanou ničím.. *Užuž chtěl přejít do své divadelní pobahy ale naštěstí to utnul a zadíval se na směr řeky.* Je to jako s ní *a ukázal na tekoucí vodu* Byla zezačátku čistá a tekla si svým tempem a směrem, teprve až okolí ji zakalilo. *Nechtěl přímo říkat jméno řeky ale doufal že v tém metafoře slečna pochopí že její nukeninství nijak neodsuzuje ale vlastně chápe a svým způsobem podporuje.*
Namida: Velké vesnice se nikdy nezajímají o jednotlivce. Ale o své jednotky. Rodina se nezajímá o své členy, ale o svou čest. Tak to bylo a tak to bude. *Pronesla. Neměla zkušenosti s jinými rodinami, jen tou svou a tam to tak vždy bylo.* A věř mi, být sám je osvobozující. *Pronesla klisně. Nerada se bavila o své rodině a minulosti, ale teď jí to nevadilo. Nebavila se o ní v dobrém.* Nukenina od obyčejného člověka nepoznáš na první pohled. A nejsou to monstra, která ti popisují. Tedy, jsou, ale když je poznáš, zjistíš, že každý má jen jistý šrám v minulosti, nebo v mozku a ostatní je odsoudili moc rychle. *Pronesla klidně.*
Kenichi: Mladí ninjové jsou zajímavý v tom že jsou nevyzpytatelní a velká vesnice přináší velký řetěz. *Snažil se mluvit moudře ale asi bylo jen na ní jestli to pochopí tak nebo jako špatný pokus.* Některým se to líbí a jiným zase ne, ovšem, pokud bych měl mluvit pouze pro sebe, nežádoucí ale svůj zní jako mnohem lepší osud než žádoucí ale stvořen někým jiným. *Nerad se rozhoduje na místě, nebo vůbec o nečem mluví stoprocentně a už vůbec si není jistý jestli je v pořádku balancovat tu na hraně spolupráce s nukeninem, ovšem takový ten tajemný hlásek který vždy krotil jeho pseudo aroganci nyní krotil jeho opatrnost a podporoval lehkovážnost, dnes poprvé za dlouhé roky cítil svobodu, alespoň v projevu a nechtělo se mu jí vzdávat.* Každopádně, moc nukeninů jsem nepotkal, nejspíše bych to spočítal na prstech jedné ruky, konkrétně na jednom prstu. Ale zatím nevypadají jako ta monstra která nám byla vnucována za zdí. *Naschvál jí trochu poškádlil a naschvál řekl za zdí místo ve vesnici aby poukázal na to že zeď drží jak lidi mimo vesnici, tak i lidi ve vesnici.*
Namida: *Vrátila se zase do přítomného stavu, poté, co se nechala zvábit svou myšlenkou.*Díky, taky si to myslím... *Pronese sebejistě. Když se pak zeptal na jméno, docela jí to překvapilo. Nikdy vlastně ani nepomyslela, jak by se jmenovala.* Vidíš, tohle jsem ještě ani nepromyslela. Ale jméno je stejně asi až to poslední, co bych potřebovala. *Spíše si tak pomyslela nahlas.* Snad by se spokojený mladý, jistě i nadaný ninja z velké vesnice nechtěl přidat na stranu zlých, nebezpečných nukeninů a nakonec se přestěhovat do vesnice pro nežádoucí? *Pronesla spíše ve vtipu, ale myslela to stejným dílem i vážně.*
Kenichi: *Klid přišel stejně náhle jako předtím odešel a to Kena dost uklidnilo, neměl zájem vypadat tady jako nestabilní troska i když na to už možná bylo pozdě.* To... Ehm.. To je velmi, velmi šlechetný a krásný sen *snažil se za každou cenu nepřejít do teatrálnosti a proto ze sebe dostal jen tuhle kostrbatou odpověď, snažil se tedy alespoň na svém hlasu nechat znát že to myslí vážně i když se k tomu vyjádřil jako moula.* A jak by se taková vesnice měla jmenovat? *Myšleka se mu opravdu zamlouvala a uměl si představit že se stěhuje do rovnocenné vesnice. Co ho ovšem mnohem více než ta vesnice zajímalo byl ten detail proč se k tomu rozhodla, ovšem i přes tu náhlou touhu po informacích se nechtěl ptát aby nesáhl na nějakou citlivou strunu.*
Namida: *jen se usmála, když si všimla, jak její slova způsobují zmatek v jeho hlavě. Přeci jen, poskládat slova tak, aby zasáhly každého, to jí začínalo nedělat problém. Stačilo mluvit obecně a zkusit používat vlastní zkušenosti. Skoro každý má problémy s vedením či nesouhlasí s rodiči. On se však chytil nějak moc snadno.* No, nukeninem se také nestane jen tak někdo. Člověk si musí jít za svým... a zjistit, co ho baví a proč chce nukeninem být. *Pronese zasněně.* A idylické to zrovna není, ale co je, že ano... Já chci jednou založit vesnici, kde všichni, kteří jsou něčím zvláštní a odlišují se tak od své původní společnosti, najdou klid a útočiště. *Pronese zahleděná do dálky a s jistou nadějí v hlase.*
Kenichi: *Slovo za slovem projíždělo jeho mozkem jako pomyslný meč který by marně hledal náznal života v ten moment kdy mu popisovala nukeninství, zvláštní na tom bylo jen to že Ken cítil že by měl něco dělat, měl by proti ní vystoupit, chytit jí, zneškodnit jí, stále jim tloukli do hlavy že nukenin je zlý člověk který musí být okamžitě eliminován. On ale slyšel jen její slova která se odrážela od jeho pomyslných okovů stanovených jeho rodiči tak silně že i když jen imaginární ozvěna mu způsobila bolest hlavy. Stáhly se mu zorničky a na první pohled musel vypadat že se jí začal i bát, opak byl pravdou, nějakým zvláštním způsobem si získala jeho respekt za to že se již tahkle mladá, nebo spíše že se vůbec dokázala takhle odpoutat. Nebyl schopný si utřídit myšlenky, zasáhlo ho to s takovou rychlostí a silou, tak nečekaně že se zmohl jen na.* Nukenin opravdu nejsem, bo... *Bohužel již nedořekl a i ty dvě písmena pouze zašeptal spíše sám pro sebe.* Je ale pravda že to zní opravdu idylicky... Možná jednou *Výraz naznačoval že pouze žertuje ovšem ten nepatrný záblesk v jeho očích naznačoval něco jiného, dokud se opět neschoval za tu hranou masku komika.*
oprava: //ehm, mělo to být za Namidu :D pardon//
Doseia: *Zase svou ruku stáhne, když si s ní ruku nepodal. No, asi jiný kraj, jiný mrav. Ale usměje se, když se představil.* Zvláštní jméno, nikdy jsem ho neslyšela. *Pronese zamyšleně.* Ty asi nebudeš Nukenin, co? Svobodný, bez rozkazů rodičů a vesnice. Odpoutaný od všech okovů povinností a zcela samostatně odpovědný za své chování, že? *Pronesla zasněně. Sama nukeninem byla. Sice to nebylo až tak pohádkové, ale nestěžovala si. Sama si kdysi vybrala a nelitovala toho.*
Kenichi: "A zde máme svojí odpověď, jak to myslela, a žeprej veci přímo."*Poslední dobou si často dělal tyhle vnitřní rozmluvy na to se ale nesoustředil protože se musel zaměřit na její proslov aby náhodou opět nepůsobil špatně vychovaný.* Nu, v tom případě, já jsem Kenichi, moc rád tě poznávám. Ehm, omlouvám se. *Moc víc jako omluvu ze sebe nedostal a nijak ani necítil potřebu se v tom dál rýpat, spíše čekal na její reakci ohledně toho že těsně před tím než se omluvil že jí začal tykat to udělal znovu.*"Vypadá to na zábavné setkání."*Pomyslel si a koutky mu nepatrně cukly, neuvědomoval si s kým jedná, věděl pouze že se dnešní den vyvíjí zajímavým směrem.*
Namida: *Líbilo se jí, že se nerozklepal, když si jej prohlížela. Vypadalo to, že má kuráž. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí, ale to nechtěla rozmazávat.* No, nevím, jak je to s kvalitou vody. Vzhledem k tomu, co vše splavuje za látky ze sopek, asi úplně nejkvalitnější k pití nebude, ale pro rostliny je to asi ideální. *O květiny se zajímala od mala, když její rodiče chodily a hledali nejlepší rostliny na výrobu barvy. Sice to mladík asi myslel v řečnické otázce, ale to jí bylo jedno. Měla ráda věci přímo.* Mimochode, mé moudro je... vždy se představ. *Pronese a natáhne ruku směrem k mladíkovy.* Jmenuji se Namida, stejně jako tato řeka, ale je to spíše náhoda. A mimochodem, tykání má vždy navrhnout dáma. *Pronese klidně.*
Kenichi: *Ken si všimne jakého pohledu se mu dostalo, ale místo toho aby se bál, nebo aby se cítil nesvůj se mu do tváří dral úsměv, nechápak jak je to možné ale to že tu balancoval na hraně, alespoň si myslel že to nebude úplně bezpečné, mu dodávalo silný pocit zadostiučinění a vlévalo mu to život do žil.*"Zajímavá, oblast, kvůli třem sedlákům mně sem posílat asi nemuseli"*Myšlenka mu proletí hlavou stejně rychle jako odletí a vystřídá jí zaměření se na její dodatek.*"Zajímavé že to řekla tímhle, způsobem."*Nepokouší se dělat žádné závěry a tak jen pozvedne hlavu aby aspoň sobě dokázal že překonal strach a pravil.* Říká se že řeka u které nikdo není má nejlepší vodu. *Řekl to s mírným úsměvem a zamyslel se nad tím kde se v něm ty moudra berou, už delší dobu si všímal že od té doby co se neschází s panem Hatsudou jde jeho pokora stranou a stále více a více se podobá předobrazu jeho rodičů, alespoň z časti.*
Namida: *Poslouchá ho a vlastně jí to nezajímá, tedy dokud jí rovnou nezatyká... Probodne ho pohledem a doslova proskenuje od hlavy až k patě. No, naštěstí ji neodrazuje jenom tím, jak vypadá, jako třeba Chang, takže mu to promine.* Aha, no... Tady moc lidí nenajdeš. Přímo u řeky je ohrožují sezonní záplavy, dál od řeky jsou zase sopky a lávová jezera, která způsobují časté požáry... Nikdo tu moc žít nechce. *A pak se na chvilku zamyslí...* S Namidou nikdo žít nechce *Pronese klidně.*
Kenichi: No právěže moc ani ne, spíš jde o to že jsem téměř na hranici ztracenosti než že bych v... tobě.. viděl místního. *Když jí zatykal trošičku se zasekl, byl to jen vteřinový váhavý moment, ale nevypadala o nic starší a tak spadl k familiárnosti bez toho aniž by věděl jestli může.*"Snad to není životu nebezpečné"*Pomyslel si s úsměvem protože neočekával že by ona slečna byla nějak životu nebezpečná.* Každopádně jak jsem řekl, hledal jsem tu nějakou civilizaci a jediný na koho jsem narazil za celý den je teď a tady takže proto jsem se zeptal dřív než něco vymyslel. *Teatrálnost se ho málem zhostila ale naštěstí, nebo možná naneštěstí to vypadalo spíš jako nervózní mluvení o všem možném.*
Namida: *Klidně si šla a měla v plánu kolem neznámého prostě jednoduše projít a ani si ho nevšimnout. Teda, dokud na ni nezavolal. Jen se na něj podívala a lehce naklonila hlavu.* "To si vážně myslí, že jsem nějaká místní vydlačka?..." *Pomyslela si, ale nakonec se přiměla na něj reagovat.* Zdravíčko... Ne, nejsem zdejší. Jenom tudy procházím. Proč? Vypadám jako místní? *Pronese poslední větu s lehkým dotčením v hlase. Mladík evidentně netuší, že se jedná o nukeina. Možná naštěstí pro ně nevraždila lidi na potkání a navíc... momentálně se chtěla více skrývat, dokud bloumala světem sama.*
Kenichi: "To je zvláštní, čekal bych alespoň nějakou reakci a ona se stále přibližuje, že by to byl jen obyčejný člověk? Nu tak bylo by to extrémně super potkat někoho kdo se vyzná protože si připadám trošičku zmaten."*Kenichimu se v hlavě odehrával celý teatr těchto myšlenek a rozhodně žádná nevypadala že by se chtěla stáhnout. K tomuto postupu je donutila až ona vzdálenost mezi nimi která se začala nebezpečně zkracovat, nyní mohla osoba klidně vidět i čelenku která mu visela na krku.* Ehm, zdravím *Řekl nejvíc neutrální pozdrav co ho napadl aby se náhodou nedostal do problému už tím.* Vy jste zdejší? Potřeboval bych trošičku pomoc. *Zněl nervózně a vzhledem ke vzdálenosti trošku zvedal hlas ale prostě musel prolomit to hrobové ticho jinak by sám sebe přivedl až k šílenství množstvím nápadů co ohledně toho měl..*
Namida: *Klidně si šla svou běžnou chůzí, zahloubaná ve svých myšlenkách ignorujíc okolí. Nevšímala si, kdo jde před ní či za ní. Jen se zaposlouchala do tichého šumění vody a větru ve větvích. Ano, měla by být opatrnější, ale momentálně měla jinou náladu. Kráčela stále stejně, takže vzdálenost mezi ní a jistým neznámým, kterého zaregistrovala až po chvíli. Přemýšlela zda se připravit k boji, nebo utéct, ale ten někdo vypadal dost mladě na to, aby to byl další anbu.*
Kenichi: *Pokračoval po břehu řeky už skoro dvě hodiny a stále neměl nejmenší tušení kam jde nebo kam by měl vlastně dojít.*" Tady v tý zemi maj zakázaný i lovit z tý řeky nebo co ? Že okolo není ani živáčka."*Sotva tu myšlenku dokončil tak spatřil v dáli, přecijenom šlo o rovinu a tak se dalo vidět na poměrně velkou vzdálenost, postavu která nejspíše i nevědomky šla jeho směrem. Nevěděl jestli přidat do kroku nebo se zastavit nebo dokonce schovat a tak jen pokračoval v chůzi dopředu a doufal že až ho ona osoba zpozoruje že to nebude poslední špatné rozhodnutí co kdy učinil.*
Namida: *Ještě když byla pátrání po Changovi, na své cestě ze Země Nebes až do Země Medu, kde byly poslední zvěsti o jeho přítomnosti, procházela Zemí Požárů. Kráčela podél velké řeky s kalabasou na zádech a přemýšlela co dál. Poskládala si do vlasů několik velkých papírových květin do podivného věnce. Poté, co trávila nějaký čas sama v horách, přišlo jí, že v této Zemi je konečně příjemnější počasí, přeci jen vyrostla v horké poušti a chladnější počasí neměla ráda a nebyla na něj ani zvyklá.*
Kenichi: *Kenichi se nacházel poprvé v životě za hranicemi Kumogakure, poprvé v životě na vlastní pěst aby byl přesný. Nebyl přímo na misi, spíše na obchůzce, bylo mu řečeno že někdo slyšel že by se okolo posvátné řeky mohly dít podivné věci, bylo to řečeno jako znesvědcování, nevěděl co si o tom představit ale nijak neprotestoval proti tomu aby se dostal z domu a vyběhl jak je to šlo.*"Chm, možná bych mohl jít po břehu a když narazím na nějakou rybářskou osadu tak se jich zeptám jestli se tu něco neděje"*Promyslel si svůj plán opravdu do detailu a pomalu se sunul po břehu řeky Namidy směrem proti proudu.*
BlueBoard.cz ShoutBoard