Přidej zprávu »
---: ---
Hoseki: *Doslova sa to preňho misiami len sypalo. Hneď mal pred sebou aj ďalšiu. A táto mu prišla náhodou dosť milá. Pretože hoci zase-raz išlo o obyčajnú úlohu nevyžadujúce schopnosti ninju, bola to fajn úloha. Mal doniesť zásoby jedla a oblečenia do toho pouličného sirotinca, z ktorého s Kudasaiom sám pochádzal. Hoci tam nepoznal nikoho, pretože bol hanblivka a ostatným sa vyhýbal, dobre vedel, ako takúto pomoc potrebujú. Ráno teda hodil sprchu, obliekol sa, naraňajkoval sa a umyl zuby, než bol pripravený na cestu. Stále však bolo pomerne skoré ráno. Však im chcel doniesť zásoby aj ako raňajky a tým im zlepšiť deň. Z ubytovne, kde s Kudasaiom mali pridelenú izbu a v ktorej prebývali, sa vydal teda rovno do sídla Kazekageho. Tam mal vyzdvihnúť pripravené zásoby. A keďže neovládal techniku ako Nibui-sensei, ktorá by mu dovoľovala vyťahovať predmety zo zvitkov, musel si s tým poradiť vlastnými silami. Niežeby boli nejaké veľké. Keď tam prišiel, tak už naňho čakal akýsi postarší chlap, ktorý prešľapoval nervózne na mieste. A to si Hoseki myslel, že tu bude skoro.* Dobré ráno. Som Hōseki Kōdo a prišiel som pre zásoby, ktoré mám odniesť deťom do Naho. *Povedal rovno a chlap prikývol.* Hej hej. Tu to máš. V taškách sú nabalené veci na oblečenie, zatiaľ čo v tomto batohu *rukou pobúchal po veľkom turistickom batohu* sú trvanlivé potraviny a navyše nejaké to ovocie. Batoh aj s taškami potom vrátiš, čo bude potvrdenie o splnení misie. *Hoseki prikývol a s chlapovou pomocou si dal batoh na plecia. Bol naňho priťažký a mal čo robiť, aby sa udržal na nohách. „Tak toto bude veľmi zaujímavé...“ Jednu tašku si hodil ešte cez plece, pretože mala väčšie uši, no zvyšné dve musel niesť. Vďaka obväzom na rukách sa mu tašky až tak nezarezávali do rúk, no aj ak to nebolo najpríjemnejšie.* Tak teda idem. Dovidenia. *Rozlúčil sa s chlapom a vydal sa na cestu. Bola to cesta cez celú dedinu, navyše si ešte celkom nadchádzal, keďže sa rozhodol ísť bočnými ulicami. Keby však išiel hlavnými, tak by sa musel predierať davom a to by bolo ešte náročnejšie. Bolo to náročné, no oproti tréningom to bolo ešte zvládnuteľné. Aj keď teda mal čo robiť, aby udržiaval balans a nič mu nepopadalo. Do Naho sa dostal ešte ako tak, ale potom zisťoval, že za ten necelý rok si už tak dobre ani nepamätá komplikovanú cestu bočnými uličkami. Doslova sa mu podarilo zablúdiť a skoro sa vrátil do normálne obývanej časti Sunagakure. „To si zo mňa robíte srandu...“ Povzdychol si v duchu a nadhodil si batoh, pretože mal pocit, že ho zatláča do piesku až po ňom nezostane ani stopy. Vyšiel na jednu z tých hlavnejších ulíc v tejto bohom zabudnutej štvrti dediny, kde sa konali trhy s rôznymi haraburdami, kradnutým tovarom a vecami, o ktorých by deti ani nemali vedieť. Ale deti, ktoré tu prebývali neboli normálnymi deťmi a on sám už nebol dieťaťom, pretože bol shinobi. Išiel chvíľu popri stenách rozpadnutých budov ďalej od polorozpadnutých stánkov, než si uvedomil, kde vlastne je a ako odtiaľto. Bolo to doslova ako osvietenie. A možno mu pomohlo, že uvidel nohy lavičky bez lát, do ktorých sa zamotal a padol v celej svojej neveľkej dĺžke, keď sa prvýkrát spoznal s Kudasaiom. A Kudík ho vtedy bral do toho sirotinca. Čiže vďaka tejto spomienke vedel, ako pokračovať. Trvalo to sotva ďalších pätnásť minút a vážne dorazil pred na tunajšie pomery zachovanú viacposchodovú budovu, ktorá mala mnohé okná pozatĺkané latami. „Tak takto skončili tie lavičky...“ Uvedomil si ako zázrakom a trochu sa nad tým uchechtol. Vykročil k vstupným dverám, ktoré držali v pántoch len akýmsi zázrakom. Oprel sa do nich plecom a dvere sa s vrzgotom pootvorili. Spoza dverí sa naňho hneď vyrútil chalan v jeho veku, ktorého vrzgot zalarmoval.* Ty asi zlodej nebudeš... *Hosekiho naňho prekvapene pozrel.* Zlodej? Vám tu majú aj čo kradnúť? A nie, zlodej by neprišiel nabalený, že sa sotva hýbe. *Chlapča rozhodne prikyvovalo a uvoľnilo Hosekimu vchod do domu, respektíve priechod chodbičkou. Zamieril rovno do jedálne, ktorú mnoho detí využívalo aj na prespávanie, ak sa báli spať v izbách na poschodí samé. Väčšina už bola hore a práve za stolom odhrýzala z týždňového pečiva alebo jedla nakradnuté ovocie.* Veľavážený pánko Kazekage sa rozhodol poskytnúť pomocnú ruku, tak som vám priniesol nejaké oblečenie a hlavne zásoby jedla. *Povedal to úmyselne uštipačne, aby dal najavo, že sám ho nemá v láske a konečne sa ten vysokopostavený človek rozhodol urobiť aj niečo pre tunajšie deti. Najprv položil tašky s oblečením k lavici na sedenie a následne zhodil z pliec batoh, ktorý položil na lavicu. Trocha sa ponaťahoval a pohladkal si ubolené plecia.* Takže si to zvládol. Zvládol to aj Kudasai? *Zrazu sa mu prihovoril akýsi chalan starší od neho. Nepoznal ho, no to nebolo prekvapivé. Však on si vždy hľadel svojho a jediné dieťa, s ktorým komunikoval, bol Kudík. Svojim odchodom ale vyvolali celkom ošiaľ, hlavne teda závisť, lebo každé decko chcelo odtiaľto vypadnúť a mať postarané o jedlo, oblečenie a strechu nad hlavou. Hoseki otvoril batoh, z ktorého začal na stôl vykladať jedlo a pri tom sa pousmial na chlapca. Aspoň sa o to pokúsil, keďže sa nevedel usmievať na povel.* Hej, zvládli sme to obaja. Po pol roku na akadémii sa z nás stali genini, ninjovia tejto dediny. Dokonca sme aj v rovnakom tíme. *Mladíka odpoveď značne potešila. Ale na ďalšie otázky a odpovede už čas nebol, lebo sa decká zleteli ako supy k novo prinesenému jedlu a začali si z neho kradnúť čerstvé pečivo, o ktoré sa delili. Čerstvé pečivo tu bola neskutočná vzácnosť a niečo dokonalé. Asi ako preňho a pre Kudasaia lievance na deň konania geninských skúšok. Keď mal jedlo vyložené, začal vykladať oblečenie z tašiek, ktoré ukladal na lavicu. Prázdne tašky odložil do batohu a ten si prehodil cez plecia.* Verím, že si to zvládnete odložiť. Ja už budem musieť ísť. Držte sa tu. *Aj tak ho zjavne nikto nepočúval, lebo všetkým ešte stále zaujímali novo prinesené zásoby. Keď však vykročil na odchod, ten chalan, ktorý sa ho pýtal na Kudu, ho nasledoval. Prešli ticho k východu, kde sa Hoseki naňho otočil.* Pristane ti to. Vyzeráš sebavedomejšie a neskrývaš sa pred ostatnými. Pozdravuj odo mňa Kudasaia. Dávajte na seba pozor vo svete ninjov a vytrite dedine zrak, čoho sú schopné deti Naho. *Chalan potľapkal Hoa po ramene a doširoka sa usmial. Bolo to nečakané priateľské gesto, ktoré čiernovláska zasiahlo.* Ďakujem. Neboj, dám naňho pozor a pozdrav odkážem. Aj vy si tu na seba dávajte pozor. Verím, že ďalšie zásoby pošlú čo najskôr. Ahoj. *S týmito slovami sa rozlúčili a Hoseki zamieril zase naspäť cez celú dedinu k sídlu Kazekage, aby odovzdal batoh s taškami a oznámil splnenie misie. Stále však musel myslieť na toho chalana. A bol šťastný.*
---: ---
Hoseki: *Pravda bola, že ninjov odsudzoval za všetko, čo mu vzali, no vlastne o nich nevedel nič. Ten sensei naňho však dokázal zapôsobiť a hlavne mu ponúkol príležitosť, ako ovládnuť sluch. A to preňho bolo dosť podstatné. Áno, stále sa mu to nepozdávalo a mal akýsi odpor voči sám sebe, ale to bola len malá časť. Väčšia časť bola plná entuziasmu, že má potenciál niečo dokázať a niečo sa naučiť. Však toto bola nepriama pochvala a pochvaly urobia deťom vždy radosť. Okrem toho, bola to aj možnosť na normálne bývanie a rozvíjanie sa. Akonáhle mal obväzy namotané na rukách, tak chytil Kudasaia za ruku, akoby z neho chcel znova čerpať energiu a silu, aspoň teda ako také placebo. Vykročil smerom k senseiovi tak, aby bolo zrejmé, že sú pripravený vyraziť. On sa nemal ani s kým lúčiť alebo čo si baliť. Samozrejme, že keď Kuda mal čo ešte zariadiť, tak ho pustil a zostal čakať na mieste. Ako socha alebo nejaká dekorácia. A tak zostal až kým nebol čas na odchod. No aj počas opúštania tohto miesta a cestou na akadémiu zostával ticho a premýšľal, prečo sa to vlastne rozhodol.*
Nibui Ajisai (NPC): *Stál na místě a sepisoval si jména dětí a jejich elementy na velký svitek. Většina dětí se přišla nahlásit, jen asi tři to vzdaly předem a odešli rovnou, co jim oznámil, že nebyli přijati přímo. Vlastně mu to bylo jedno o tyto studenty už až takový zájem neměl. Přeci jen on si měl vybrat ty které chtěl po svém a zbytek by připadl jinému ze senseiů. Logicky si vybral ty teoreticky nejnadanější a co bude se zbytkem dětí už nebyla přímo jeho starost. Pak čekal na nové studenty, jenž měli přijmout na akademii rovnou na jeho dané doporučení. Pokud by se k němu přidali, jednoduše by je doprovodil na Akademii, kde by získali pokoj, oblečení a základní informace a další náležitosti potřebné pro studium na akademii.*
Kudasai: *Tak nějak nevěděl co dělat, když si vyslechl onoho ninju že byl přijat a měl se jít sbalit. Nějak nevěděl, zda se radovat či panikařit. Jednak nevěděl, zda chce na akademii nebo si o ní udělal jen moc velké iluze. Co když se mu tam vlastně nebude líbit? Co když tam Hoseki pravdu nenastoupí? Co když tam bude sám a všichni ho budou nesnášet? A pak... co by si hlavně měl sbalit? Nic neměl a co měl, to dal skupině... A pak si poslechnul Hosíka.* No, je fakt, že v balení jsme přeborníci, co? *Pronese a usměje se.* Chceš tedy vlastně jít, kámo? *Optá se upřímně a podívá se na Hosíka. Vlastně byl samozřejmě pro a neměl problém odejít defato okamžitě.* Tak, asi vyrazíme? *Optá se a usměje se, pokud Hosík souhlasil a vydal se rozloučit s těmi pár, které znal a pak by se přidal k Hosíkovi a vydal se za ninjou k Akademii.*
Hoseki: On ťa počuje... *Šepol naspäť smerom ku Kudovi ako jedinú reakciu na vycúvanie. Nevedel, čo má robiť. Extrémne panikáril. Namočil sa do niečoho, čoho nikdy nechcel byť súčasťou. A teraz dokonca jedna jeho časť rozmýšľala, prečo toho nebyť súčasťou. Mať moc. Vedieť sa o seba postarať sám. Skrotiť svoj sluch. Nekradnúť a nepriživovať sa na Kudasaiovi a ostatných deťoch tu. Toto nebolo detstvo, no nemal s tým čo iné urobiť, než sa naozaj detstva vzdať a vyskúšať sa stať ninjom. Pred očami sa mu objavila spomienka na milovanú tetu, ktorá ho vychovávala. V tejto spomienke mala na čele rovnakú čelenku ako ten muž a na sebe svoje ninja vybavenie. Išla práve na misiu. Obzeral sa po deckách a väčšinu z nich videl asi prvýkrát, pretože za ten čas tu sa všetkým vyhýbal. Môže byť však život shinobi naozaj horší, než toto tu? Povzdychol si a začal si namotávať na ruky zase obväzy. Zostal stáť aj keď dostali v podstate rozchod. Bolo mu podľa toho, čo sa tu udialo, jasné, že Kudasai na akadémiu chce. A aký malo zmysel tu zostávať, keď tu nebude nikoho poznať a nijako sa nebude podielať na tunajšom prežívaní? To rovno môže zase skončiť sám. Skusol pery k sebe a zabodol svoj pohlad do Nibuia. Potom sklonil zrak a otočil sa na päte na Kudíka.* Aši ši nemáme veľmi što baliť, všakže?
Nibui Ajisai (NPC): *Jen tak stojí a sleduje, jak se formují jednotlivé skupinky. Přepočítával si své potenciální studenty a těkal mezi nimi pohledem. Ovšem zaměřil se hlavně na trojičku uprostřed, jenž ovládala více elemetů už v tak mladém věku. Ale popravě nespouštěl oči z toho tichého černovláska, jenž musel býti z jeho klanu, dle jeho reakce.* Takže, toto by můj první a hlavní test. Ti, jenž stojí uprostřed prokázali velký potenciál pro studium na akademii. Ti, jenž stojí ve skupinkách se mohou zúčastnit druhého kola přijímací testů, jenž budou založeny na fyzické zdatnosti příští týden na akademii. Prosím tedy všechny, jenž mají zájem, aby se onoho testu zúčastnili mi přišli rovnou nahlásit jejich jméno s danou chakrou, jenž se u nich projevila při tomto testu. A prostřední trojici, zda platí jejich zájem o studium na akademii, ať se sbalí a připraví na případný přesun. *Dodá a vytáhne svitek s perem, aby si mohl jednotlivé děti poznamenat.*
Kudasai: *Tak nějak nevěděl co dělat a co dělat, přeci jen jeho papírek se roztrojil. No usmál se na Hosíka a pak jen kývl hlavou v odpověď, dokud ten ninja zas neodešel. Pak tam jen tak stál a čekal, kam si stoupne. Viděl pár hodně malých dětí, jak smutně odešly pryč. Pár dokonce celkem sprostě zaklelo, ale to už byli ti starší. No zbytek se rozdělil na skupinky podle jejich chakry. Kupodivu zde byl jen jeden, jehož chakra měla prý raiton podstatu, pak 3 jejich chakra měla suiton podstatu. Opodál stála dvojiča s podstatou katon a za nimi hlouček dětí, jenž ovládali fuuton. V neposlední řadě tu stáli snad 4, jenž měli katon podstatu a pak samozřejmě uprostřed stáli Hoseki, Kuda a ještě jedno dítě, které viděl jen párkrát a ani nevěděl, jak se ona slečna jmenuje, ale její papírek se rozpůlil vedví a jedna polovina začala hořet. Stál tam a nejistě se díval na Hose, který vypadal nějak zaraženě a měl ruce vražené v kapsičkách.* Hele, pokud z toho chceme vycouvat asi by jsme se měli rozhodnout hned... *Pronese šeptem a doufá, že ho Hos uslyší ale zároveň neodejde.*
Hoseki: *Síce toho podivného muža počúval a teda by mohol svojho spoločníka v tomto bláznovstve ľahko opraviť, nechcel tak okato priznať, že naozaj počuval a elementárna podstata chakry ho zaujala. A pravdepodobne by to ani nevyslovil, keďže ešte stále šušlal a toto boli preňho nové slová. Však aký neninja používa v normálnej slovnej zásobe slovo chakra?* Aspoň sme sa pobavili... *Šepkne smerom ku Kudovi. Chcel dodať, že veď aj tak o nič nejde, lebo to je len žart, no včas si uvedomil, že to by ho sensei počul. Jeho úsmev mu však v momente zmizne z tváre a výraz očí sa zneprítomní, keď jeho citlivý sluch zachytí niečo, čo nemohlo byť určené nikomu inému, než jemu. Ten muž stál s odstupom od všetkých ostatných, takže takýto šepot by ani dieťa najbližšie k nemu poriadne nezachytilo. "Vie to..." Zrazu sa všetko akoby rozplynulo, lebo teraz to už bolo o tom, že má údajný potenciál byť ninjom. Má to v krvi, pretože pochádza z ninja klanu a to sa na ňom aj prejavuje. Ruky si pichne proste do vreciek, aby ich skryl a nemusel sa pred všetkými babrať s obväzmi. Predsa len, nemá rád zbytočnú pozornosť. Nechápavo hladí na muža, kam sa má akože postaviť, keď vymenoval elementy po jednom a on má kombináciu. No nakoniec je doplnená informácia, aby takí, ako on a Kudík, zostali v strede.*
Nibui Ajisai (NPC): *Pozoroval chování i druhého z chlapců. Všiml si, že má ruce obvázané obvazy a nechce ukazovat dlaně, jakoby snad něco schovával. A měl drobné tušení, co to asi bude. Sledoval, jak se ten rudovlasý trochu zarazil, když se jeho papír nerozpůlil a trochu protočil oči nad tím, že ho ani neposlouchal.* To je v pořádku, jak jsem řekl, rozpůlení je jen jedna z pěti alternativ. *Pak svou pozornost přetočil na černovláska a usmál se, když si všiml, že i on je pravděpodobně z linie kekken genkai. Když se otočil k odchodu, nebo lépe k pozorování jiných dětí, které teprve dokončovali úlohu.* Na akademii by ti pomohli s tím, jak se naučit tvůj sluch ovládat... *Pronese skoro neslyšně, ale pokud je jeho přesvědčení pravdivé a mladík je z jeho klanu, slyšel by ho. Na reakci ale nečeká a vrátí se na své místo.* Prosím tedy všechny, kterým se papírek změnil, aby se rozestoupili do 5 skupinek.* Následně ukázal na 5 míst v místnosti a poznačil, který živel si má stoupnout kam.* Pokud se vašemu papírku nic nestalo, opusťte prosím na chvíli tuto místnost. A pokud se váš papírek změnil hned několikrát, zůstaňte prosím ve středu! *Pronese a vyčká, až se děti rozmístí či opustí místnost dle jeho rozkazu.*
Kudasai: *Ještě furt tak nějak nechápal, co se stalo s jeho papírkem a jen se podíval nechápavě a trochu zmateně na toho ninju, protože zazdil to co říkal o chakrách.* Eee pardon, můj se nerozpůlil... *Pronese trochu zmateně a smutně. Pak se podívá, jak se daří Hosekimu a všiml si že si dokonce sundal své obvazy. A když oddělal své ruce od sebe, všiml si, že jeho papír je mokrý a zordrolený s bahníčkem okolo.* Hustý, tobě se taky nerozpůlil, kámo *Pronese a zasměje se.* Tak to máme asi smůlu, co? *Špitne a snaží se vypadat, že ho to nemrzí.* A to sis kvůli tomu sundal i obvazy *Pronese trochu překvapeně ale zároveň nadšeně, přeci jen nevidí důvod proč by své ruse schovával, je to jako si schovávat vlasy, protože je někdo blond...* A stejně je nám to k prdu, kámo..
Hoseki: "Nikoho ešte nevyhodili. Že by bolo na čase prepísať históriu?" *Preblesla mu tá myšlienka hlavou, ale to by si najprv musel priznať, že chce, aby ho ten muž vybral. A to predsa nechcel. Či? Keď však videl, aký nadšený je Kudasai a ako sa snaží, tak si len tíško vydýchol. Bolo zrejme, že Kuda proste chce byť tým hrdinom, ktory je schopný všelijakých nemožných vecí. Ich názor na shinobi bol rozdielny. Ale čosi urobilo dojem aj na samotného Hosekiho. Však tu ešte stále bol, na otázky sa nepýtal zo srandy, ale preto, že nevedel a teraz sa odhodlával podujať na prvom teste. Všetci okolo neho už dávno začali. "Musím sa naňho sústrediť, musím mu dať energiu... čiže by som sa ho mal dotýkať..." Lístok si podržal perami, aby si mohol dať dole obväzy z rúk. Trvalo to len pár rýchlych a obratných pohybov. Predsa len, na toto bol už zvyknutý. Obväzy si pichol do vreciek nohavíc a ani neriešil, že väčšina mu z vreciek vytŕča a hrozí, že sa do nich neskôr zamotá a spadne. Hoci si dal dole obväzy, aj tak sa snažil si dávať pozor, aby nikto nevidel jeho dlane. Nemal rád tú dieru v nich, prišlo mu to nechutné a hanbil sa za to. Aj keď to teda bolo súčasťou jeho klanu. Jedna z vecí, o ktorých vedel, že má po matke. Lístok si vzal z úst, položil si ho na ľavú dlaň a prikryl pravou dlaňou tak, aby sa ho dotýkal obomi. Ruky tiskol k sebe, zavrel oči a skutočne sa sústredil na lístok. Na to, ako ho šteklil. Snažil sa doňho nahrnúť kus svojho ja. Svoju energiu. Svoju chakru. Nevedel o tom nič a ani ako to funguje, no videl, ako to mnohí zvládli. Tak to predsa nemôže byť také náročné. Necítil by však, že by sa niečo dialo. Preto ruky prudko prevrátil a teraz bola pravá ruka hore a ľavá dole. Zhlboka sa nadýchol a dlane pevne stláčal k sebe. Až tak, že mu beleli prsty a hánky. Niečo pocítil. Niečo chladivé. Bolo to však aj príjemné. Ako pohladenie. Otvoril teda oči. Až teraz si všimol, že Kuda to už má za sebou. Pri svojom sústredení dokonca potlačil vnemy okolia. Pomaly odokryl papierik, no najprv tak, aby sám naň videl. Až potom vrchnú, teraz už ľavú, ruku odtiahol. A na jeho tvári sa rozlial spokojný úsmev, čo si sám neuvedomoval. Jeho papierik už nebol štvorcový. Skôr pripomínal kružnicu, ktorá sa prilepila k jeho dlani, keďže bola vlhká. Po okrajoch jazierkovej malej kružnice akoby bol breh, blato, čo bol rozdrolený papier.*
Nibui Ajisai (NPC): *Procházel mezi dětmi a kontroloval, jak se jim daří, pokud se jim tedy dařilo. Některé to měly hned, jiným to trochu trvalo. Některé to však vzdaly ještě dříve, než se něco stalo. Jiné dokonce měli další otázky a tak se k těm dvěma pomalu otočil a kráčel k nim.* Vaše chakkra může mít 5 různých podstat, pokud Váš papírek zvlhne, máte element suiton, tedy vodu. Pokud začne hořet, tak je vaše chakra podstaty katon, tedy ohnivé. Pokud se papír rozřízne vejpůl, máte element vzdušný, tedy fuuton. Jestliže se papírek rozdrolí, tak máte element Doton, tedy zemi. A pokud se papírek zmačká, váš element je raiton, tedy blesk. *Pronese opět klidně a možná lehce monotoně.* Jistě, pokud však máte přirozeně kombinaci 2 nebo snad více elementů, je pravděpodobné, že jste z vzádné inie s Kekken genkai, tedy vzácnou technikou, kterou se neumí naučit nikdo jiný, nežli členové vaší linie. *Pronese klidě dovětek.* A z akademie jsme ještě nikoho vyhodit nemuseli. *Pronese a všimne si, že se jednomu z dětí objevili hned 3 elementy a nenápadně pozvedne jedno obočí, ale jinak nedává nic najevo, aby nenarušil konání této zkoušky.*
Kudasai: *Když poslouchal, jak odpovídal na otázky Hosekiho, skoro levitoval nadšením, i když se to snažil kontrolovat kvůli Hosíkovi. Když však ninja vytáhl papírky, trochu se zarazil. Věděl, že to je jeden z prvních testů a on ani nevěděl, zda je někdo z jeho rodiny ninja a zda vůbec má nějakou chakru, natož aby ji vládal a tak se tak nějak zdráhá a je rád, že má Hoseki další otázky, zatím co stojí a sotva se dotýká papírku, aby s ním něco neudělal, když ho ten ninja dokázal rozřezat jen tak, aniž by se na něj podíval.* A co když nemáme nikoho, kdo by v naší rodině byl ninja? Je možné, aby se neninjům tedy narodil ninja? *Optal se a podíval se znovu na ten čtvrreček papíru a podíval se na něj. Sevřel ho mezi prsty a povzbudivě se podíval na Hosekiho, i když věděl, že on na akademii zrovna dvakrát nechce. No ale pak se myšlenkami a soustředěním vrátil na onen čtvereček a soustředil se jak to šlo. Dokonce se mu i svraštilo čelo, jak se snažil a to, že některým dětem okolo se s papírkem něco stalo mu na znepokojování nepřidalo. Zíral tedy na papír a jen doufal, že se něco stane. Když už to ale po chvilce chtěl vzdát a podíval se, jak si vede druhý z chlapců, skoro ani nepostřehl, že část jeho papírku začala hořet, druhá zvlhla a malý kousek se rozdrolil.* Aaa! *Zmohl se na jediné a zahodil zbytek spáleného mokrého papírku na zem.*
Hoseki: *Ako mu mali tie odopovede na jeho otázky pripadať zrozumiteľné? Však nerozumel ani slovo z toho, čo ten podivný chlapík hovoril. Ale bolo jeho cieľom sa vôbec niečo nové dozvedieť? Však si z neho chcel urobť s Kudasaiom len srandu. Ale Kudasai sa očividne odobral do vlastného sveta. Aspoň teda súdiac podľa jeho momentálneho výrazu. Otázka, čo je to tá chakra, bola následne zodpovedaná skôr, než sa na to stihol opýtať, ale aj tak sa v tom nevyznal.* A akého živlu môše byť čačra? Môže ša štať, že akadémia by nebola pre niekoho, koho šte vybrali a vyhodili by ho? Čo potom š takým človekom? *Pýtal sa ďalej a bez prihlásenia, aj keď ten sensei si očividne myslel, že priestor na otázky vypršal. Hosekimu bolo však jedno, čo si ten šašo myslí a nemyslí. "Takže prvý z testov. Sústrediť sa na papierik?" Nechápavo si prezeral štvorček, ktorý dostal. No keď videl, ako sa papierik sám od seba rozrezal medzi šašovými prstami, tak sám pootvoril ústa. Samozrejme, že len od šoku a hneď ich zavrel. Predsa by ho niečo také neuchvátilo. "Trik. Určite to bol trik..." A čo na tom, že pred chvíľou tu vytiahol zásoby zo zvitku a jasne predviedol ninjutsu? To bolo predsa úplne niečo iné, ako roztrhnúť papierik silou vôle! Pregúlal svojimi veľkými kukadlami a otočil sa na gáma. Ak nič iné, tak chcel odpozorovať, ako postupuje ten.*
Nibui Ajisai (NPC): *Stál a koukal po dětech a čekal, zda se někdo zeptá, no to netrvalo moc dlouho a jedno z dětí, kupodivu hned vedle toho, co se ptalo poslední a teď stálo s pusou dokořán a civělo na něj jako na blázna nebo zázrak, v tom se ještě nezorientoval, se právě zeptalo na pár věcí. Pořádně si ho prohlédl a pak se dal do odpovědí.* Tak, nejjednodušší metodou je pomocí chakra papírku *Pronese a vytáhne z kapsy štos malých papírových čtverečků.* Jednoduše se na ně budete soustředit a oni se dle toho změní s tím, jakou chakru máte. Jednak zjistím, zda někdo z Vás dokáže už v tak raném věku pracovat a koncentrovat chakru, což je důležité, ale taky jakou podstatu, tedy živel, vaše chakra má. A chakra je vlastně energie, kterou má každý ninja a uzpůsobuje ji na vytváření všemožných technik. *Pronese klidným hlasem.* A na akademii se učíte, dokud neumíte alespoň 3 různé ninja techniky a nezískáte základní informace. A následně skládáte test, aby se zjistilo, zda tyto dovednosti dokážete ovládat. A dokud se to nenaučíte, tak na akademii zůstanete. Jakmile se ale z akademie dostanete, stanete se geniny a získáte čelenku se znakem vesnice jako je tato *Pronese a ukáže si na čelo.* Tak, a teď vás poprosím, každý si vezměte jeden papírek a uchopte jej mezi prsty a snažte se na něj soustředit vaši chakru. *Pronese a začne rozdávat papírky.* Vlastně by to mělo vypadat nějak takhle *Pronese a vezme si jeden z papírků do ruky a soustředí do něj trochu chakry, načež se papírek sám od sebe roztrhne ve dví.*
Kudasai: *Stál a díval se na ninju s pusou trochu dokořán, když viděl, jak bez problému ninja nechal objevit ty zásoby a zavřel ji, až si to sám uvědomil, že vypadá jako naprostý retard. Pak si vyslechnul jeho odpovědi a trochu se zasekl, protože chtěl mít jen trapné dotěrné otázky ale trochu ho šokovalo, co jim ninja řekl. A tak byl tak trochu rád, že se s otázkami vystřídal Hoseki a mrkl na něj. Mezi tím tam jen tak postával a poslouchal toho mumlaveho šeptala, aby vše slyšel a pravděpodobně mu opět kolem očí lítaly hvězdičky protože z blba, kterého se chtěl zbavit stal nový superhrdina. A to, že hlaholil o veledůležitém a veleslavném kagem, kterého už z podstaty neměl rád mu ani nevadilo.*
Hoseki: *Ten Gámov úsmev mu dodal viac odvahy a sily než očakával a samému sa mu trochu zdvihli kútiky úst. Predsa len, prišiel čas na ich zábavu. Zo všetkého najviac ho však udivilo, že ten chlap vytiahol zo svitkov fakt slušné zásoby jedla, ale aj oblečenia a všetkých nezbytností. Očividne hoci len občasne, no snažili sa im oči zalepiť a trocha i pomôcť. To teda nemôže byť až také zlé, no nie? Kudasaiov náklad otázok bol dosť slušný a sám rozmýšľal, čím by prispel. Na odpovede sa ani príliš nesústredil, preto si napríklad zase nezapamätal meno senseia, ale neunikli mu ďalšie informácie. Teraz chápal, prečo tento muž tu nehovorí zbytočne nahlas. Má rovnaký sluch ako Hoseki. Lenže podľa jeho slov je to preňho skôr výhodou. Ústa držal pevne zavreté, aby nedal najavo ani náznak obdivu. Nechcel to dať najavo však hlavne sám pred sebou. Bol to zlý ninja! Čo na tom, že musel skrotiť hluk okolia a vedel ho využiť vo svoj prospech. Čo na tom, že im priniesol zásoby. A čo na tom, že hovoril o šlachetnosti Kazekageho, ktorý im zaplatí akadémiu. Teraz zdvihol ruku v obväzoch Hoseki a vzhliadol na Nibuia.* A ako špoznáte, že má niekto talent štať sa ninjom? Čo ša štane, ak niekoho vyberiete, ale akadémiu nezvládne? *Najpodstatnejšiu otázku si ale šetril. "Ako ovládnuť svoj sluch?" Snažil sa hovoriť hlasnejšie, ako mal vo zvyku, aby nebolo také ľahké spoznať, že mu to robí problém, a že má rád svoje ticho.*
Nibui Ajisai (NPC): *Chvilku počkal, než se k němu přineslo pár otázek. Nikdy s dětmi moc nepracoval, tohle měla být jeho první práce pro akademii a snažil se vypadat, že ví co dělá. Když se pár starších dětí optalo na jídlo a deky, jen kývl hlavou a pronesl.* Oh jistě, zásoby *Pronesl a snažil se vypadat, že na ně nezapomněl a vytáhl si z kapsy svitek, který rozvinul na zem a vytáhl z něj pár větších beden, ve kterých se schovávalo spousta plechovek, trvanlivých potravin, ovoce a zeleniny. V pár bednách se schovávalo i mnoho dek a nějaké erární oblečení. Pak se otočil na jednoho z dětí, který na něj vychrlil hned několik otázek až trochu nadzvedl obočí.* Oh... no, takže postupně. Jmenuji se Nibui Ajisai a jsem tokubetsu jounin z klanu Kimo zde v Sunagakure. A většina členů mého klanu má až moc dobrý sluch a umíme bojovat za pomocí zvuku a zvukových vln a proto se většina z nás stává ninji. A na Akademii se přijímají hlavně děti, protože děti se nejlépe učí a mohou se naučit rozvinou své schopnosti ještě ve velmi malém věku a tak pomoci vesnici co nejdříve. *Odpoví mladíkovi a pak se nadechne na poslední odpověď.* Zde v Naho vybíráme hlavně proto, jelikož by bylo škoda mrhat talentem nadaných dětí, které jen málo kdy svou vinnou skončí na ulici. A proto se Kazekage rozhodl že čas od času nabídne nadaným dětem se přihlásit a výdaje na jejich výcvik hradit z vlastních fondů. *Pronese s trochou obdivu v hlase.* Ještě nějaké otázky? *Optá se, zatím s lehkým úsměvem na rtech, mluvíc stále lehce tišeji a možná až monotoně.*
Kudasai: *Je fakt, že očekával možná trochu teatrálnější výstup s proslovem, který by je zaujal a motivoval více, nežli nějaký prkenný nýmand, který bude hlaholit o veleslavnosti Suny. A do toho mluvil tak divně potichu... Všichni ho slišely, ale nikdo se nějak moc nepokoušel žvanit, aby o něco nepřišel .Když se však optal, zda mají nějaké otázky, nenápadně se otočil na Hosekiho a mrkl na něj se škodolibím úsměvem a pak se otočil na ninju, jehož jméno již dávno zapomněl. Pár lidí se hned zeptalo na jídlo a další nezbytnosti pro útočistě. Poté však zvedl svou ruku a spustil pár otázek hned ze startu.* Ehm... já bych jich měl pár hned ze začátku... Pokud by to nevadilo, řekl byste nám něco o sobě, prosím? Třeba, jak jste se stal ninjou? A Proč chodí na akademii jen děti? A proč vybíráte děti zrovna z Naho? *Pronese první spršku otázek a s nevinným dětským úsměvem a andělskýma očima se na ninju podívá.*
Hoseki: *Príliš rýchlo vbehol do domu, ani si neuvedomoval, čo sa bude diať. Keď však už tak stál s Kudom medzi všetkými tými deťmi pred neznámym mužom, ktorý nevyzeral až tak hrozivo, ako si Hoseki predstavoval (nepochybne taký hrozivý ale byť mohol), začínal cítiť vnútorný nepokoj. Telom sa mu rozliehala slabá triaška a pevnejšie zovrel ruku, v ktorej držal Kudasaia. To skôr však akosi podvedome. Skusol spodnú peru očakávajúc asi tak hlasný príhovor, ako bolo to upútanie pozornosti. Nechcel dať najavo svoj citlivý sluch a preto to chcel prekonať. Preto ho hlasnosť mužovho príhovoru značne prekvapila. On to svojim sluchom počul normálne, no to bolo presne ono, že to nepočul príliš hlasno. Dokonca sa to dalo celkom fajn počúvať, aj keď to bolo suché a bez akejkoľvek snahy zaujať. Zjavne tento muž príliš s deťmi nepracoval. Alebo sa od nich očakávalo, že jednoducho nebudú deti? To znamenalo byť shinobim? Formálnosť a striktnosť? Prišiel čas na otázky a Hoseki prešiel svojimi magentovými očami na gáma, či je to ich čas. Akoby očakával zvolenie. Prekvapilo ho, že sa celkom dosť detí osmelilo a opýtalo sa, či im priniesol aj nejaké potraviny alebo zásoby.*
Nibui Ajisai (NPC): *Stál na místě, ze kterého svolal děti a ty, co spaly v rozích vstaly a s tichým pozdravením se začali shlukovat před ním. Jiné se pomalu začaly scházet z horních pater a některé sem dokonce přišli i z venku. Dal si na čas a jen stál na místě a pod svými dlouhými rukávy, které mu splývaly až pod prsty si škrábal ukazovákem o ohyb na vnitřím palci, jako vždy, když byl nervozní a nechtěl to dát nijak najevo. Slyšel, o čem si děti pomalu šuškají, díky svému sluchu ale ignoroval je. Když si myslel, že se asi víc dětí v útočišti neschovává, začal možná trochu moc striktně a formálně svůj přednes, který měl nacvičený na zpamět a trénoval ho mnohokrát před zrcadlem.* Ještě jednou, dobré ráno, s nařízení našeho Kazekage jsem byl pověřen Vám nabídnut možnost stát se ninji a reprezentovat tak naši vesnici! *Mluvil jasně, možná trochu tišeji než by se očekávalo, ale zřetelně a snažil se tak nějak mluvit ke všem a nevěnovat pozornost jednotlivcům.* Než ale začneme, jsou zde nějaké otázky, na které byste se chtěli zeptat? *Nabídne prostor na otázky, přeci jen to musí být celé matoucí.*
Kudasai: *Trhnul sebou, když se z domu ozvalo zavolání muže. Všiml si, že sebou trochu bolestně trhl i Hoseki, což se dalo čekat, s ohledem na jeho sluch.* Přesně tak *Pronesl a trochu se zahyhňal, jak se mu často stávalo. Vydal se tedy zpět do hlavní místnosti a všiml si, že se tu sešlo najednou celkem dost dětí a některé on sám viděl jen párkrát za tu dobu, co tu byl. Trochu se rozhlédl a vyčkával, co se bude dít, než jeho hra začne. Přeci jen, nechtěl spustit kulomet otázek moc brzy, aby byl jejich plán očividný a tak jen stál a tiše vyčkával, než jejich příležitost započne.*
Hoseki: *Keď si predstavil, ako by mal behať, tak si hneď uvedomil, že by po prvých pár rýchlych krokoch skončil na zemi. \"Aspoň je isté, že sa ľahko z toho vykrútim...\" Dochrumal pečivo a stále premýšľal o tom, čo ich teda dnes čaká. Predsa len, ninjou si predstavoval ako veľkých zlých chlapov, ktorý vám chcú zničiť život. A že aj Chōshi bola ninja? Ona bola predsa kunoichi! A vtedy mal ninjov ešte celkom rád, hlavne, keď mu rozprávala tie rôzne príbehy a zážitky z misií ako príbehy na dobrú noc. Samozrejme, že vždy sa to všetko končilo dobre. Práve nasucho prehĺtal posledné zvyšky pečiva, keď ním doslova trhlo a trocha sa schúlil. Odniesol si to jeho citlivý sluch. Predsa len bol zvyknutý, že tu je väčšinou ticho a keď sa deti medzi sebou aj bavia, tak nie až tak hlasno. A zrazu niekto vnútri skoro až skríkol? Chytil sa za uši, no hneď ruky spustil. Proste ten hluk musí teraz vydržať.* Zábava zašína... *Šepol smerom ku Kudovi a ani sa nezamyslel, schmatol ho za ruku a začal ho ťahať do domu. Akoby sa z neho snažil načerpať silu a dodať si odvahu to prežiť.*
Nibui Ajisai (NPC): *Ráno vyskočil z postele ještě před svítáním. Dnes ho čekala jeho návštěva Naho, kde měl vybrat a naverbovat nováčky, které by přijali na akademii. Už pár dní vymýšlel, na jakém základě vybere nováčky. Nebyl z těch, který si zakládal na fyzické síle či zdatnosti, protože to se dá dosáhnout tréninkem. Ani teoretické znalosti nebyli to, co ho zajímalo, jelikož ty získáte na akademii učením. Zajímalo ho, co jsou děti schopné zvládnut s chakrou a jakou podstatu jejich chakra má, jelikož mu jde hlavně o potenciál, kterého není nikdy dost. Teď už jen stál v kuchyni ve svém malém domku uprostřed klanu Kimo. Když mě vše připravené, jen se podíval na hodiny a vyběhl do Naho. Po chvíli, když doběhl do naho, trochu mu trvalo, než našel onen dům, jenž soužil jako... útočiště? Pokud by se té lepší verzi ruině. Přeskočil plot a malým kouskem zahrádky došel až k přednímu vchodu a zaklepal a čekal, zda mu někdo otevře. Po chvilce, když se nikdo neukázal zaklepal znovu a poté s trochou škubnutí otevřel dveře a vešel do místnosti, jenž vypadala jako hlavní shromaždiště dětí. Dokonce tu pár z nich spalo v rozích místnosti na jakémsi podiu.* ehm... Dobrý den! Jmenuji se Nibui Ajisai a jsem tady na pověřené Kazekage provést výběrové zkoušky do Akademie! Je tu někdo? *Zkusí zavolat trochu hlasitěji, aby svolal potenciální zájemce.*
Kudasai: *Dokřoupal nejdříve kousek chleba, co mu zbýval, suše polkl a pak zapřemýšlel.* To vlastně ani nevím, co by mohl testovat... Vím, že dříve tu jeden chtěl, aby děcka běhali dokolečka, házeli zbraněmi do plotu nebo se jich ptal na různé otázky... asi to má každý jinak. Ono vždy sem chodí někdo jiný, co vím... Tak uvidíme co za bláznivost si vymyslí, kámo *Usměje se.* Ale tak snad by to šlo, přeci jen... Co můžeme ztratit? Maximálně utečeme a schováme se někde v Naho, kde nás nenajde... Přecijen tyhle ulice známe líp jak nějaké nobl ninja, ne, kámo? *Dodá, trochu do něj drbne ramenem a zasměje se.* Každopádně by už tady snad měl brzy být, tak uvidíme..
Hoseki: *Cez to chrumanie sotva Kudasaia počul, čo hovorí, ale akosi mu tie útržky stačili na to, aby si vedel domyslieť zvyšok. "Možno sa aspoň dozviem, prečo Chō-chan patrila medzi nich. Čím si ju tak získali. A prečo som o ňu musel prísť..." Túto myšlienku sa však snažil hneď zavrhnúť, ako sa zjavila. Jednak narúšala psychickú stabilitu a pri spomienke na Chōshi mu bolo do plaču, navyše otvárala priestor snažiť sa pochopiť ninjov. A od toho môže byť už len kúsok k tomu patriť medzi nich.* Aké tešty vlaštne? *Nevedel si predstavit, z čoho môže byť tak skúšaný a zo všetkého, čo mu napadlo, by vyšiel neúspešne. Tak vlastne potom asi oňho záujem na akadémii naozaj nebude. Ale predsa o to mu ide, však? Aj keď, ak by bol skúšaný z toho užuť kamene mliečnymi zubmi, respektíve ich štrbavými zvyškami, tak by rozhodne vyšiel ako víťaz. Aj keď z kameňa sa asi toľko netrúsi a tak neodlamuje, ako z tohto pečiva.*
Kudasai: *Trochu se zamyslel.* No, bude to muset vypadat, že máme fakt zájem se přihlásit a snažit se. Přeci jen, mít otázky a neprokázat se mu, že na akademii vůbec chceme by bylo trochu podivné. *Řekne a trochu si odstoupí, aby se mohl Hoseki normálně najíst a nedusil ho při tom obětím.* No, až přijde ten blb a zeptá se, kdo má zájem se přihlásit na akademii, tak mu začneme pokládat spoustu otázek a nakonec, pokud bude chtít nějaké testy mu řekneme, že nemáme vlastně zájem a vše jsme si to rozmysleli a život ninji pro nás vlastně asi nebude a může pak klidně odejít... *Pronese a atváří se trochu vítězoslavně, že ho napadl takhle ženiální plán.* Jen tedy, pokud se vážně dnes někdo dostaví a bude chtít ty testy pořádat... *Dodá a sám si odkousne trochu zkamenělého chleba, který ještě pořád drtí v ruce.*
Hoseki: *Rozmýšľal nad tým a reálne by sa mal na čo pýtať tie otravné otázky, lebo nič o svete ninjov nevie. Lenže preňho by to boli skôr úplne prirodzené informačné otázky, než nejaké otravné. To je však základ, no nie? Otázne však je, ako si s tým poradí. Však nie je najšikovnejší a od ľudí si držal vždy odstup, aj keď ešte býval s tetou, tak sa radšej hral sám doma, ako ísť von za ostatnými deťmi.* Ako šnažiť? Što bude potrebné robiť? *Zjavne fakt nemal o ničom z toho ani poňatia. To mu však nijako nebránilo v tom, aby ich veselo odsudzoval.* Nie šom ši ištý, či to zvládnem, ale pokúšim ša... *Sotva to dopovedal, dalo o sebe vedieť jeho brucho. Predsa len, mal na raňajky len pár odhryznutí z toho skamenelého pečiva. A keďže si pečivo vyniesol so sebou von a len si ho hodil do vrecka, keď si skrýval tvár do dlaní, tak si ho teraz vytiahol a odchrumol si menší kúsok. Predsa len, energiu bude potrebovať na to všetko, čo ho čaká.*
Kudasai: *Trochu se usmál a rošťácky se mu blísklo v očích. Nebyl zrovna zlomyslný typ, ale ani neměl rád vesnici a její vyslance. Vždy přišel jen nějaký nýmand, nakázal jím, co mají dělat, běhat kolem domu či házet se zbraněmi a vybral si ty, kteří mu přišli nejlepší.* No já vlastně taky ne, kámo... Ale můžeme se ho ptát třeba úplně na každou blbost... třeba, proč přišel, i když to víme... Co je to ninja, co je to akademie, proč chtějí děti... A tak, prostě ho otravovat tak, jak jen to půjde... To by šlo ne, kámo? *Optá se a trochu se zahyhňá. Vlastně nikdy nebyl to otravné dítě, co se ptá na vše. Od mala si zvykl být sám se sebou a tak nějak si zjistit, co je co, a co jak funguje sám. A to platilo i pro to, co obnáší práce jeho matky.* Jen to bude chtít asi trochu snahy, aby to vypadalo, že se vážně chceme přihlásit, kámo *Dodá ještě.*
Hoseki: *V podstate nerozumel ani slovu z toho, čo Kudovi vychádzalo z úst. Či už to ospravedlnenie, že si môže o rodičoch vytvoriť vlastnú ideu, keďže sa naňho vykašľali, alebo že je super byť ninjom. Teda, hlavne to druhé. To prvé akosi už neriešil, lebo ho vychovávala a starala sa oňho matkina mladšia sestra, čiže nemal si prečo robiť príbehy o niekom, koho nepoznal. Skôr bolo smutné, že skoro nič nevedel ani o Chōshi.* Ožvláštniť? *Nechápavo ešte aj potiahol slovo vyššie, než malo byť. Upútalo ho to, aj keď nebol zrovna ten typ, čo by niečo také robil. Bol labilný a mal rád svoj pokoj a ticho. Na druhú stranu sa v ňom zbierala všetka tá zlosť voči shinobim, keďže v jeho očiach kvôli nim bol na ulici. Tak prečo ju všetku neuvoľniť? Prečo si to proste nevybiť na nejakom predstaviteľovi tej zlej skupiny? Samotné klamstvo, že sa má tváriť, akoby mal o vstup do akadémie záujem, mu prišlo nereálne, ale inak by mu nebola venovaná žiadna pozornosť. Takže asi to pre tú srandu, ako to bolo opísané, bude nevyhnutné. Utrel si teda naposledy tvár a kývol hlavu na súhlas.* Ale... neviem, ako ši z neho vyštreliť...
Kudasai: *Stále ho objímal a nějak neviděl důvod přestávat. Vyslechnul si ho, co tiše pronesl a pak jen dodal.* No, jenže pokud nemáš ninji v rodině, těžko se jedním staneš. *Pronese trochu zklamaným hlasem. Pak se zase odmlčí, aby slyšel, co mu Hoseki řekl, protože on neměl vnímavý sluch jako jeho kamarád.* Na druhou stranu si o nich můžeš myslet co chceš. *Pronese trochu tiše.* Nemusíš žít s tím, kdo jsou, jak žijí a jak se chovají. *Dodá a pohladí ho po zádech.* Ale stejně by to bylo prýma, kámo. Dělat si co chceš, umět prýma věci, chytat padouchy a stát se hrdinou... *Pronese skoro s hvězdičkami v očích, ale pak se uklidní.* Nebo se každodenně dřít, skončit někde na akademii a srát se s parchanty jako jsme my a vybírat si někoho, koho chceš přijmout nebo ne... *Pronese a pak ho napadne trochu ošklivý nápad* Hele, kámo... co si s toho chudáka trochu vystřelit? Trochu mu tu návštěvu... ozvláštnit? *zapřemýšlí.* Říct třeba že se chceme přihlásit a pak... teď nevím,... třeba všechny jeho testy těžce zbabrat, takže si nás stejně nevezme... nebo mu pobyt jinak znepříjemnit třeba tisícem otravných otázek? *Zeptá se trochu rošťácky.*
Hoseki: *Bolo príjemné, ako sa aj keď teplý vyprahlý vzduch zabáral do jeho tela. Akoby to z neho mohlo odviať všetky tie pochybnosti a všetkú tú bolesť. O ninjoch skutočne nič nevedel a možno teda aj jeho nevedomosť mohla za jeho prístup. Každopádne kvôli ninjom stratil svoju tetu a to bolo neodpustiteľné. Dlane v obväzoch si priložil k očiam a tým okamžite osúšal vznikajúce slzy. Postrehol, že niekto vykročil z domu a tak akosi očakával, že to bude gámo. No zostal rovnako ako bol. Objatie, ktoré už raz od neho dostal, bolo opäť príjemné a upokojujúce, no len do momentu, než začal hovoriť o svojej vlastnej rodine. Hoseki nevedel, čo to tá jeho matka bola, ale že mala rada alkohol pochopil. Bolo ťaživé, ako myslel len na seba a svoje problémy, keď každé dieťa, čo tu skončilo, si prešlo už peklom.* Nemyslím, že im záleží na rodičoch... to by potom nehľadali na ulici... *Nemal čo iné povedať, a tak skonštatoval len toto. Bolo to slabé a hlas sa mu triasol, no čo iné mohol? Povedať, že si myslí, že by ho vzali? To by jednak priznal, že ho považuje za silného, hoci sa nepoznajú, a zároveň išiel proti svojim názorom o ninjoch.* Ani ja o nich nič neviem... *Povedal po dlhšej chvíli šeptom.* o rodičoch... tých pravých... *Chōshi povazoval za viac ako tetu, bola niekedy jeho najlepším kamarátom, inokedy staršou sestrou, no hlavne práve zastávala funkciu rodiča. Príliš dobre však vedel, že jeho matkou nebola.*
Kudasai: *Vyslechne si, proč se Hoseki nechce přihlásit na akademii. Když se pach vychrlil ven, když šel pomalu za ním, rychle přemýšlel o tom, proč je tak nemá rád. Jediné, co mu dávalo smysl bylo to, že jeho rodiče byli zabiti na ninja misi. Možná to bylo hnusné, myslet si to, ale vlastně mu trochu záviděl. Jeho matka byla protitutka a alkoholička a jeho otce ani neznal. Pravděpodobně jeho otec ani nevěděl, že nějaké děcko má. Když se vydal za ním ven, viděl, že sotva stojí a tak ho pevně objal.* Promiň, vím že je to ožehavé téma. Nechtěl jsem tě nějak... rozhodit. *Pronese tiše, aby mu nevadil jeho 'zvuk'.* Víš, Já vlastně ani nevím, zda by mě vzali... moje matka je obyčejná... protitutka, co má ráda sake a o otci jsem nikdy neslyšel, takže by mě asi ani nevzali... *Pronese klidně a tiše, zatím co ho stále objímá.*
Hoseki: *Úplne aj zabudol, že drží nejaké jedlo. Vďaka bohu, že bolo také trvdé, mohol doňho v pohode zatínať prstíky, až mu brušká prstov beleli a pečivo držalo v kuse. Nešlo do jeho malej tmavovlasej hlávky, prečo by niekto dobrovoľne chodil na akadémiu a chcel sa stať ninjom. A Kudasai sa to snažil ešte obhajovať. Aspoň tak mu to prišllo. Akoby považoval poslanie shinobi za správne. Už-už chcel vyprsknúť alebo sa rozplakať, nevedno ktoré z toho, keď pre jeho uši prenikavé prasknutie pečiva ho vrátilo na zem. Nerozlomilo sa, len sa na ňom vytvorila dlhá prasklina a ďalšie otrusinky padli na zem. Zhlboka sa nadýchol a uvoľnil trochu stisk.* Što je na tom dobré? Moje ušká trpia, pretoše som z rodiny ninjov. A što mi to dáva? Som sám. Len preto, že ninjovia šú... *Začal nervózne pohupovať voľnou rukou, pretože mu vypadlo slovo a nevedel sa vyjadriť.* že ich je veľa. Je ich veľa a tak je jedno, že žomrú mladí. Iní ich nahradia. *Otočil sa po tých slovách na päte a zamieril do chodby, aby sa dostal von z domu. Potreboval čerstvý vzduch. Potreboval klesnúť na zem. Telo sa mu triaslo. Zrádzalo ho. V hrdle mal horúcu horkú hrudku, zrak sa mu rozmazával. No napriek tomu bolo zrejmé, že ulica ho zoceluje. Pretože sa najprv vyjadril a až teraz sa rozpadával na márne kúsky.*
Kudasai: *Polkl pár drobků, co měl v puse a otočil se na Hosekiho.* Tak, ono je to normální, že se na akademii hlásí děti už malé, aby se rychle naučili ovládat jutsu a mohli sloužit pro vesnici... Co vím, tak někteří to dělají proto, aby se stali silnějšími, někteří se chtějí osamostatnit, někteří si chtějí vydělat, nebo jsou ninjové, kteří se stanou lékaři a pomáhají lidem... *Pronese a zamyslí se.* Ono důvodů je asi spousta... *Řekne a tiše popojde kousek dál od spících dděcek.* Ty asi nemáš rád ninji, že? *Optá se tiše a snaží se znít co nejvíce citlivě.* Jestli ale o tom nechceš mluvit, tak to pochopím, kámo. *Dodá v zápětí, kdyby náhodou.*
Hoseki: *Odchrumkal si s tými pár prednými zubmi, ktoré mu zostávali vysušené pečivo, pričom plno otrusiniek padlo na zem. Nechápavo hľadel s očami nebies pri západe slnka na Kudaia, ani sa nesnažil tváriť chápavo. Teda, o tom zástupcovi nechápal. Keď sa spomenuli shinobi, zase ho zamrazilo, oči sa mu zaleskli, celý sa zatriasol a odtiahol si pečivo od úst. Div, že mu nevypadlo z rúk na zem. A div, že sa zase nezrútil. Nemal rád shinobi, veď kvôli ním bol sirota. Kvôli nim stratil svoju milovanú tetu, ktorá ho vychovávala, hoci sama bola na prahu dospelosti.* Úboché... snašiť ša nalákať deti... *Zašušlal po dlhšej chvíli, no hlas mal podivne prázdny. Akoby všetku energiu sustredil do toho, aby stál na vlastných nohách a nezrútil sa.*
Kudasai: *Otočil se, když si všiml Hosekiho.* Dobré *Pronese tiše a dožvejká onen zkamenělý chléb.* Věděl si, že se sem dnes přijde podívat zástupce vesnice? *Optá se tiše a podívá se na Hosekiho.* Jednou za čas sem přinesou nějaké deky, potraviny a jiné nezbytnosti, aby se Kage asi cítil trochu lépe... *Pronese trochu jedovatě. Nikdy Vedení moc nemusel a tyto milodary taky zrovna nebral vážně.* Dnes se dokonce bude ptát dětí a zkoušet si je, zda chtějí a jsou vhodní na to se přihlásit na akademii a stát se shinobim... *Pokud to tedy dobře přečetl, čímž si taky vůbec nebyl jistý.* Ale bůh ví, zda se vůbec někdo najde, aby se přihlásil... Posledně odešel jen jeden takový podivín. *Pronesl nezaujatě.* Ty se asi nehodláš přihlásit, co? *Optal se, i když předem věděl, jak Hoseki asi odpoví a věděl, že si zahrává s ohněm.*
Hoseki: *Nejakých pár minút trvalo, kým sa došuchtal dole, keďže mal izbu na opačnom konci domu a pri tom sa vyhýbal tým latám dlážky, ktoré najviac vŕzgali. Predsa len, nerád na seba pútal pozornosť a ten zvuk bol hlavne veľmi nepríjemný pre jeho ušká. Ale vyhnúť sa všetkým vŕzgajúcim latám bolo zase nemožné. Predsa len, bol to starý opustený dom, ktorý obývalo mnoho sirôt. Po úspešnej ceste na prízemie si ulovil akýsi kus starého pečiva, ktorý bol vhodný akurát tak na strúhanku, keďže bol tvrdý a skôr krehký a chrumkavý, ako gumový. Musel sa jednoducho vysušovať už veľmi dlho. Chcel sa ísť niekam zašiť, kým si v pokoji nezje to niečo, čo malo byť raňajkami, no ako prechádzal miestnosťou, započul akési tiché mrmlanie a všimol si Kudasaia. Chalana, ktorý mal ako jediný našlliapnuté k tomu byť jeho kamarátom a ktorý ho sem doviedol. Zvedavosť ho prekonala a potichu sa došuchtal ku Kudovi, ktorý lúštil akúsi šifru na tráme.* Bré ráno. *skôr len zašepkal, ako prehovoril. Nič viac nepovedal, akoby bolo úplne zrejmé, že mu má Kudasai vysvetliť, čo to je za papier a prečo je tam vycapený.*
Kudasai: *Seděl tam tiše a žvejkal chleba. Spíš tedy žužlal kus něčeho, co se podobalo spíše kusu člověkem udělaného kamene. Chroupal tedy tu zkamenělinu a vydal se k onomu vyvěšenému papíru. Nebyl zrovna nejlepší ve čtení, obzvláště pak čtení dlouhých vět. Pomalu se da tedy do louskání a čet si tiše nahlas. Úplně přesně to nechápal, hlavně vzkaz psal někdo z místních dětí a jeho škrabopis byl obzvláště nečitelný, tedy pro někoho, kdo sotva četl. Moc z toho nepochopil, tedy až na to, že se sem dnes má dostavil nějaký ninja z vesnice, aby nabídl možnost některým přihlásit se do Akademie. Ne, že by to bylo tak neobvyklé, čas od času se sem nějaký vyslanec vesnice ukázal, ale spíš aby donesl trochu konzerv a jiných potravin, které jim na dlouho nevydrželi. Ale vybírat si studenty do akademie viděl jen jednu za dobu co tady je. Ale zatím byl vždy příliš malej na to, aby se aspoň pokusil dostat se na akademii. Tak tam teď jen stál a dál žužlal kus chleba a přemýšlel, zda má cenu na nej dnes vubec čekat.
Hoseki: *Dalo sa povedať, že sa v tom pouličnom sirotinci zabýval. Ak sa zabývaním volá to, keď býva v najvzdialenejšej izbe, kde však väčšinou len prespáva. Hneď po prebudení si zvyčajne chodí ukradnúť niečo malé na raňajky a zároveň hlavné jedlo dňa. Hoci to nie je veľa, je to lepšie ako hladovať a o to predsa ide. Od kedy sem prišiel sa na jeho samotárskosti prakticky nič nezmenilo. Hoci tu ostatné deti neznamenali hluk, aj tak bol akosi radšej sám. Spoločné priestory využíval, len čo sa týkalo raňajok, večere a sprchy, prípadného preprania zašpinených handier. Inak sa pohyboval väčšinou po časti Naho, síce hlavne tými nebezpečnými zašitými uličkami, no často vyliezal aj na také tie trhy spodiny, kde si čo-to potiahol. Musel, pretoŽe jednak tak vracal jedlo do zásob, ktoré sám odtiaľ bral a využíval a jednak už potreboval aj nové obväzy. Síce ani tie "nové" neboli úplne nové, no čo čakať, keď to neboli pravé trhy a obchodíky, ale skôr len pofidérne stánky. Tým najpofidérnejším sa samozrejme vyhýbal, lebo jednak ani keď sa zjavne zlepšil, ich by neokradol a zároveň o ten sortiment nemal mladý chlapec ani záujem. Dnes si však dával s odchodom odtiaľto akosi načas. Mal zlé sny, z ktorých sa zobudil spotený a s rukou cez ústa, čo si podvedome bránil v kriku. A bolo mu jedno, že mierne zapácha od potu. Keď sa konečne donútil vstať, tak zamieril práve na raňajky. A že sa mu dnes nechcelo vstávať? To stále znamenalo, Že ostatné decká poväčšine stále ešte spia.*
Kudasai: *Když se ráno probudil, rozhodl se že je na čase opustit pokoj, který už nějaký čas zabíral od své návštěvy svého starého domu. Vypadal trochu víc neupraveně než dříve. Navíc ho už deprese více méně přešly a uvědomil si, že nemá smysl se schovávat a vydal se do velké místnosti. Bylo brzy ráno a tak tam ještě při stěnách místnosti, na hlavním podiu v přízemí, spalo pár dětí. Tiše si vzal kousek starého chleba ze stolu a dal se do snídaně. Už tu nebyl pár dní, nebo lépe vždy se jen stavil pro jídlo a zmizel zpět do onoho pokoje. Takže si nemohl všimnout kusu papíru, který vysel na jednom z křivých trámů uprostřed místnosti. Zatím ale jen seděl na zemi, žvejkal suchej gumovej chleba a koukal se ven, kde už se první ranní paprsky zařezávaly do tmy.*
---: ---
Kudasai: *Byl to jeden z těch dní, kdy se člověk probudí, a už od rána h nepříjemně hryže svědomí s tím, že by měl něco udělat. Celé ráno proseděl na terase jejich příbytku a sem tam se pozdravil či dal trochu do řeči s dalšími dětmi, co zde přespávali. Pak se ale zvedl, když ho ten divný pocit hryzal tak, že nevydržel už jen tak sedět a šel se projít do Naho. Nějak nevěděl kam by se vydal specificky, tak se vlastně jen tak motal a přemýšlel. Uvažoval už dlouho, že by se šel podívat, jak to tam vlastně vypadá. A jak se Jí vlastně vede. Toulal se takhle celé odpoledne a až bylo slunce vysoko nad nimi a venku byla solidní výheň, vydal se známým směrem k místu, kde vyrostl, tedy, než e by hotový s vývinem, spíše naopak, ale většinu svého života trávil v tom domě, na okraji Naho, kam se pomalu ale jistě blížil. Neměl no vlastně nijak daleko, ale bral to snad nejdelší možnou cestou, jenž k domu směřovala. Dokonce se i několikrát otočil a následně se zase vrátil k původnímu plánu podívat se, zda je vůbec doma. Nakonec se tam doploužil až někdy k odpoledni. Chvilku postával před domem a přemýšlel, zda by měl vůbec jít dovnitř. Přeci jen, už je to několik měsíců, co odtud odešel, když se jeho matka vrátila v noci na mol, což nebylo to neobvyklé, ale vyjela po něm kvůli jakési malichernosti, kterou si vymyslela a po tomhle výbuchu už to nevydržel a utekl. A od té doby je mnohem raději venku na ulici, nebo v onom útočišti, než aby se někdy vrátil. Vydal se pak tedy rovnou k hlavnímu vchodu do jeho starého zašlého domu. Vyšel těch pár chodů a otevřel dveře. Doma toho nikdy moc neměli, navíc co měli, to matka propila, tak na co vlastně zamykat. Vešel dovnitř a doma se toho moc nezměnilo, jen se tu válelo mnohem více lahví sake, než když onu noc utekl. Doma to tak nějak už typicky zapáchalo zatuchlinou, těžkým nevyvětraným vzduchem, podtónem cigaret a alkoholu. Prošel malou předsíňkou do kuchyně, kde bylo neuklizeno a pach cigaret se tu držel asi nejvíce. Možná za to mohl ten popelník, jenž stál na stole a ta menší hora špačků v něm. Nebo za to mohl ten druhý popelník s ještě větší hromádkou nedopalků, jenž stál na kuchyňské lince, která vypadala víc jako barový pul? Bůh ví. Z toho smradu se mu přetočil žaludek a nevěděl, zda je víc znechucen, rozhořčen nebo zklamán chováním jeho matky. Otočil se zpět na chodbu a vydal se do svého pokoje. K jeho zděšení byl v podstatě stejném stavu, jako když onu noc utekl. Tedy, na všem ležela slušná vrstva prachu ale ani jeho postel nebyla ustlaná z doby, když v ní naposledy spal. Vydal se pak ke skříni a otevřel ji. Na hromádkách tam stálo jeh staré oblečení, které by už mu bylo asi dost malé, ale proč ho nevzít do útočiště. S náručí oblečení v rukou už se chtěl vydat zpět, než by se jeho matka mohla vrátit a všimnou si ho. V tom se však otevřeli dveře do vedlejší ložnice. V nich stála osoba, jenž se už jen vzdáleně podobala jeho matce. Léta alkoholismu, kouření cigaret a její způsob obživy, jenž spočívá v hledání tatínků na ulici a sem tam si je dokonce vodila domů. V těch případech se Kuda schovával pod peřinou aby raději nic neslyšel.* Ty ses vrátil! *Vyjekla osoba, jenž se podobala jeho matce. Kdysi krásná, mladá dívka ze sunagakure, lehce opálenější pleti s hlavou rusých vlasů a jasných očí, která uměla využít své krásy dnes byla sotva iluzí toho, čím byla. Její vlasy, dříve dlouhé a upravené, teď měla kratší a neupraveně smotané v jistém uzlu. Její zlatavá pleť těď měla podivný šedivý odstín doplněný o tmavé kruhy pod pobledlýma očima. Popravdě se jí trochu lekl a tak o krok couvl.* Zlatíčko moje! Já věděla, že bys nikdy neodešel napořád! Víš, hrozně mě mrzelo, co se stalo a já čekala, až se vrátíš! *Chrlila ze sebe na Kudasaie, který jen stál a trochu tupě zíral někam za ni. Nějak si neuměl tuto skořápku osoby, jenž před ním stála spojit s jeho matkou.* Já... já se nevrátil. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku... *Pronesl a stále se nehl z místa. V jeho matce však hrklo, jakoby jí udeřil pěstí do břicha.* Ale... ale ty se musíš vrátit! Přece mě tu nenecháš samotnou! Kdo... kdo by se o tebe postaral?! *Zeptá se zděšeně a vydá se k němu s rukama roztaženýma v záměru ho obejmout. Tomu se ale Kusa vyhnul dalším ustoupnutím.* Už se o sebe starám sám... Starám se o sebe celou dobu... *Pronese tiše a přísně.* Staral jsem se i o tebe... *Pronese a prosmykne se kolem plačící matky. Ta po něm jen vyštěkne.* Tak si táhni a třeba si na tý ulici zdechni! *Zaječí a její vlasy kolem ní začnou létat, jak jí ovládnou emoce.* Tak si táhni! A už se nevracej! *Pronese a hodí po něm polštářem, který vedle ní ležel.* Zmizni si, jako tvůj zkurvený fotr! Taky si myslel, že je nejlepší na světě, zázračné dítě z Toku klanu! *Pronesla a malátně se postavila na nohy. To už to ale Kuda nezvládal a vyběhl z domu. V náručí pevně svíral své staré oblečení a se slzami na krajíčku se rozběhl do uliček Naho. Než se však vrátil do útočiště, měl oči rudé a napuchlé od pláče, ale než si toho mohl někdo všimnout, šel uklidit své staré šaty do skříně, kde měli oblečení navíc a pak se uzavřel v jednom z volných pokojů, ze kterého v následujících dnech sotva vylezl, uzavřený sám se sebou a svými temnými myšlenkami...*
---: ---
Hoseki: *Kúpeľňa alebo čokoľvek s tečúcou vodou sa mu pozdávalo. Predsa len, bola to už celkom doba, čo sa naposledy umýval. A okrem toho si potreboval aj preprať obväzy, lebo boli už fakt v hroznom stave a hnedá nebola zrovna jeho farba. To oblečennie skôr odbil mávnutím ruky. Zase až natoľko sa necítil, ešte aj si brať ich veci. Aspoň zatiaľ, raz to rozhodne potrebovať bude. Vypočul si prednášku, ako si vybrať izbu a bol prekvapivo sklamaný, keď Kuda zahlásil, že musí ísť preč. Navonok sa výnimočne tváril vyrovnane. Bohvie, čo sa zase dialo v jeho svete.* Tak ahoj... *Mávol mu ešte a vybral sa na prieskum domu. Mal v pláne sí nájsť najvzdialenejšiu a najodľahlejšiu izbu. Hneď ako by mal izbu by sa vydal hľadať kúpeľňu, aby naplnil základné ľudské potreby. A potom by sa pravdepodobne poobhliadol aj po tom sklade jedla. Však ak ho nikto neuvidí, nemusí mať výčitky, však?*
Kudasai: *Vypadalo to, že se mladíkovy celkem líbí.* No, pokud chceš, máme tu i koupelnu... teda, je to starý pokoj a je tam jeden z mála kohoutků, kde ještě teče voda. Tak se tam můžeš jednou za čas umýt nebo si přemáchnut oblečení. V patře je pak i pár náhradních kusů oblečení, které se tady našli nebo je sem někdo přinesl. Není to nic extra a většina je dost podivná, ale lepší jak pobíhat po vsi v cárech. *Pronese klidně a posadí se na dřevěnou podlahu, která toho už má dost za sebou, je celá podřená a z původního laku už není ani známka a dřevo je podivně zašedlé.* Tak se můžeš jít klidně porozhlédnout a vybrat si i pokoj... Děláme to tak, že když je nějaký pokoj volný a někdo ho chce pro sebe, prostě zavře dveře. *Dodá a kývne rameny.* Otevřené dveře, volno.. zavřené, máš smůlu. Kapišto, kámo? *Usměje se.* Ale většina lidí přespává stejně hlavně tady dole a nahoru chodí na noc jen sem tam někdo. *Usměje.* Já se ale musím na chvilku vrátit, měl bych vyzvednout starý chleba od jedné babči, která nám ho sem tam posílá *Pronese a nenápadně se otočí k odchodu.* Kdybys něco potřeboval, budu hned zpět a ostatních se neboj, jsou v pohodě. Příště tě vezmu s sebou! *Pronese a odběhne, aby nepromeškal bábi a nepřišel tak o potencionální večeři pro bandu dětí ulice.*
Hoseki: *Jeho nálada zase poklesne, keď zrazu sa ocitne bez telesného tepla zo strany toho optimistického a možno trochu bláznivého chalana. No Hoseki nebol ten, čo by mohol súdiť a ani nevedel, čo je normálne a čo nie. Poutiera si teda tvár od slź a až teraz si zase uvedomí, že nemá obväzy, keď ho žiadna stvrdnutá textília neškriabe po tvári.* Mno... asi... *Odpovie neurčito, keďže sám nevie, ako to zhrnúť a čo sa stalo. Snaží sa tomu však myšlienkami vyhýbať, aby sa zase nezrútil. Zase len prikývne na znak odpovede, akoby to bolo zbytočné plytvanie slov. Ani sa neisťuje, že Kudasai videl jeho odpoveď, pretoŽe zrak má sklopený do zeme, akoby sa hanbil. A možno sa aj hanbí. Ale skôr preto, že mu zjedol polovicu jablka a teraz ide ešte aj obsadiť jeho skrýš. Aj keď nejde úplne o obsadenie. Počas cesty, kedy ho len nasleduje a ani nevie, kam kráča, si už skoro až inštinktívne obmotá okolo rúk špinavé obväzy, ktoré pripevní na predlaktiach malým uzlíkom, aby držali. Spokojne si tlapne a div, že nevrazí do gáma, ktorý uvoľňuje priechod v plote. Na to, aký citlivý sluch má, sa zjavne fakt dokáže strácať vo svojom svete. Ale sám si to zrejme ani neuvedomuje. Poslušne sa prepchá plotom a až potom sa začne rozhliadať, kam sa vlastne dostal. Možno by nemal byť taký naivný, keďže len tak si napochodoval bohvie kam a bohvie akí ľudia tam naňho mohli čakať pripravení rozpredať ho na orgány. No čo však mohol stratiť? Asi len tie orgány. Trochu sa mu uľaví, keď v hlavnej spálni nikto nie je, respektíve si aspoň nikoho nevšimne. Zmienka o stálikoch mu už tak príjemná nie je, ale možno to nakoniec bude fajn. Najviac ho však poteší informácia o jedle. Neprišiel ich sem však len využívať a tak si akosi uvedomuje aspoň to, že aj on bude musieť prispievať, i napriek svojej šikovnosti. Je to tu omnoho priestranejšie a väčšie, než chajdy, v ktorých prespával posledné týždne a tak s veľkými očami skúma, čo všetko sa mu tu ponúka.*
Kudasai: *Jen tam tak stojí a doufá, že mu trochu vynahradil ten hloupí dotaz. Pro něj to byl tak nějak automatický sen stát se shinobim. Ale jak vidno, ne všem to tak bylo dáno. Ale bylo cítit, že se klučina celkem uklidnil. Došlo mu, že ho škrtí trochu moc, když klučina zalapal po dechu a jen kývl hlavou na odpověď.* Ježiš, promiň, Kámo... Jsi v pohodě? *Pronesl trochu pohoršeně, že ho málem udusil. Vždy trošku dělal věci rychleji, než si je dokázal promyslet a byl někdy dost horkohlavý.* Tak tedy vyrazíme? *Optal se tedy ještě jednou na ujištění se a pokud by souhlasil, vydal se dál onou uličkou až k jejímu konci, kde stál zadní vchod do hodně zašlého domu, jenž býval značně zdobený různými ornamenty na zdech, jenže ty už buď opadaly stářím, nebo je nějaký dobrák ukradl. Několikrát se rozhlédl a pak udeřil loktem do jednoho z větších prken, které tvořili vysoký plot kolem domu. Ono prkno se trochu vyklonilo dozadu a udělalo ideální škvíru, kterou se mohly protáhnout dovnitř. Za plotem to nebylo o nic veselejší jak před ním. Zahrada byla jedno velké pískoviště a nejevia známky nějaké údržby. Většina oken, jenž dům měl byla zabedněná prkny a spousta dveří byla zastavěna. Kuda se už automaticky vydal do jedněch z nezabedněných dveří a vydal se do velké místnosti, jenž tvořila většinu přízemního prostoru domu. Zde to bylo kupodivu celkem uklizené, prázdné a trochu nezabydlené, ale relativně čisté. Sem tam v rohu ležela hromádka dek, polštářů a dalších hadrů.* Tak, vítej v hlavní... ložnici? *Pronese trochu nejistě.* Máme tu i sklad s jídlem, které sem sem tam nějaký dobrák přinese... Nahoře je víc místnůstek, jak jsem říkal... Většina dětí, co tu se mnou žije se asi toulá po Naho a shání nějaké jídlo, protože nechceme vyjíst zásoby... *Usměje se a s roztaženýma rukama se otočí, aby mu to snad ukázal.* Ne všichni tu zůstávají stále, někteří se tu ukážou jen když musí, jiné zde potkáš skoro neustále. *Usměje se.*
Hoseki: *Jeho citlivý sluch ho zradil, ako mu búšilo srdce a v žilách sa valila krv. Nepočul nič z okolitého sveta. A možno nechcel počuť, Že sa ocitol vo svojom malom svete mimo všetkého. Žeby predsa len boli spôsoby, kedy dokázal odfiltrovať zvuky z okolia? Aj keby, nebola to zrovna najpriaznivejšia metóda. Ani nevedel ako a doslova stratil pôdu pod nohami aj pod zadkom minimálne pod jednou polovicou, keď sa naňho gámo tak vrhol a pevne si ho aj pritiahol. Hosekiho to najprv vyplašilo a div, že nezapištal. Namiesto toho len prekvapene vydýchal. Akoby aj zabudol, že plakal. Alebo prečo plakal. Akoby to všetko bolo zrazu preč. Nech si myslel akokoľvek, že nemá rád spoločnosť, lebo to znamená hluk a bolesť hlavy, spoločnosť zjavne potreboval. Bolo to príjemné a nevyhnutné, najmä v detstve, keď človek sám nevie čo a ako. Preto sa ani nebránil objatiu, aj keď mu pomaly dochádzal dych. Na moment sa pokojne oprel o Kudasaia a namiesto vlastného tlčúceho srdca sa nevedome započúval do toho jedno. To trvalo len pár momentov, než začal naprazdno lapať po dychu, ktorého mal v takom tesnom zovretí málo. Snažil sa teda trochu odtiahnuť, aby polapil dych a pri tom nemo prikyvoval hlavou na znak súhlasu. Predsa len, lepšie plakať v malej izbietke na ulici, no nie?*
Kudasai: *Už jen dle reakce věděl, že možná tak trochu šlápl vedle a komunikace s Hosekim bude trochu jako tancovat na minovém poli, i když ani jedno vlastně neznal. Dle reakce asi neměl na shinobi moc dobré vzpomínky nebo jako solidní část místních dětí přišel o rodiče kvůli shinobim nebo byli shinobi a zmizeli na misi. Nějak nevěděl co dělat a tak jen seskočil, udělal pár rychlejších kroků a objal Hosekiho. Tedy lépe řečeno jej doslova objal jako had, když chce udusit svou oběť a rukama jej pevně přitáhl k tělu.* No, co kdyby jsme se šli podívat do té naší skrýše a uvidíš, zda si tam najdeš nějakej tichej pokoj, co Kámo? *Optal se a skoro šeptal.*
Hoseki: *Popliesť preňho rodinu a klan bolo bežné, však nevedel v tom rozdiel a obe boli preňho vzdialené. Doteraz bol vždy len on a Chōshi. No teraz to bol len on... Takže pri zmienke ninjov ním dosť trhol až o niekoľko krokov cúvol, kým sa chrbtom nemohol oprieť o pozostatky steny oproti stojacej budovi. Srdce mu prudko búšilo, až prehlušovalo celé okolie. Do oči sa mu tlačili slzy, ako ju mal pred očami. Popri stene sa zosunul na zem. Nechápal shinobi a nikdy nerozmýšľal nad tým, že by sa jedným stal. Nikdy nemusel nad ničím premýšľať. Žil si v tichu a pokoji. Až kým nezomrela na misii. Teraz mal voči shinobi skôr apatiu. Čo to bolo za nezmysel? Prečo by mal niekto ísť preč, navždy odísť (zomrieť) a nechať tu svojich najbližších? Svojho Hosekiho? Nebolo to fér. Nebolo to správne. A on bol decko, čo tomu nerozumelo. Tak len zaťal zuby do pery, aby udržal slzy v sebe, aj keď sa teraz pridala ešte fyzická bolesť.*
Kudasai: *Jak seděl, tak si začal trochu houpat nohama a podíval se na Hosekiho ruce, když je zvedl nahoru a všiml si oněch otvorů.* Tak to je hustý, že máš speciální rodinu. To já ani nevím, z jakého klanu byl můj fotřík. A který z matčiných nápadníků to vlastně byl. *Pronese nejdříve nadšeně ale dokončí to naprosto nezaujatě.* A ty by ses chtěl stát ninjou? A patřit do řad ochránců naší vesnice? *Optá se zaujatě.* Když už máš ten talent na dobrý sluch a tak? *Je na něm vidět, že je to téma, které ho baví, nebo to alespoň z jeho hlasu pravděpodobně vyplývá dle jeho nadšení.* Být ninjou musí být hrozně super! Všechna ta dobrodružství a zážitky a tak! *Pokračuje dál spíše pro sebe a zasněně hledí někam za Hosekiho.*
Hoseki: *Nerád rozprával, no zároveň zisťoval, že rozpráva rád. Aspoň teda mu to tak prišlo, lebo niekde vnútri bol spokojný, že si ho konečne niekto všimol. Že ho niekto neberie len ako podivína, ktorý chce byť od všetkých čo najďalej. A že mu ten niekto aj chce pomôcť.* Pretože pošujem hlasnejšie... *Zdvihol ruky do vzduchu, akoby to bolo to najprirodzenejšie. Ani mu nevadilo, Že zašušlal alebo že ukázal na obdiv sveta rúrky v rukách, ktoré väčšinu času skrýval. No po chvíľke pokračoval slovami, ktorými mu bolo objasnené, prečo tak nenávidí hluk.* Naša rodina to tak jednoducho má. Hluk nás niší, kým ša ho nenaušíme ovádať. *Ako sa napil, tak hovoril aj plynulejšie, no aj tak bolo počuť, že nezozpráva často. O kamarátoch sa nevyjadroval, veď žiadnych nemal a ani nevedel, ako si to poriadne vysvetliť. Kudasai mu trochu pripomínal práve jeho milovanú tetu, ktorú bral za matku. Teda, nie tým divným spôsobom vyjadrovania, ale tým, že vystupoval milo a chcel pomôcť. Tvár sa mu podivne skrivila, čo mal byť úsmev.*
Kudasai: *Čekal až se novej kamarád napije a pak viděl, jak zareagoval, když zjistil, že je v jejich skrýši ticho. Trochu mu to vrtalo hlavou a protože byl vždy trochu moc hrr, rovnou se zeptal, jen co se mladík zeptal trochu lámavě na ticho.* No, jasně... je to takový starý dům, pár větších místností, pár komůrek, kde se můžeš zavřít a nikdo tě nebude otravovat... Ale proč vlastně chceš klid? Nechybí ti kamarádi, kámo? *Optá se a tak nějak neznámo proč mluví stále tlumeným hlasem, i když by k tomu nemusel mít žádný důvod. Když k němu přicupital a prapodivně se zeptal, proč mu pomáhá, opětoval... tedy až mu po sekundě došlo co tím myslí.* No já ti ani nevím, kámo... Kdysi dávno jsem se na ulici taky toulal sám, než mě našel jeden ztracenec jako my. Dovedl mě do toho domu a tak nějak se to vše trochu zlepšilo. A tak nějak jsem se rozhodl dělat to samé a pomáhat vrstevníkům, když na nás ulice kašle... *Pronese a trochu se při posledních slovech zakaboní. Nikdy neměl důvod si o vedení vesnice myslet cokoli dobrého, když nechává děti toulat se po takových místech jako je Naho.*
Hoseki: *Čakal a pozoroval kvapky. Rozmýšlam nad gámovým odporúčaním do kohútika udrieť, ale jednak by to bolelo a jednak by prišiel o tú trošku vody, ktorú sa mu podarilo do dlaní nazhromaždiť. Tak teda čakal ďalej. Keď sa mu nazbierala aspoň tenká vrstva vody na dlaniach, tak ju vychlýpal. Čo na tom, že väčšina vytiekla pomimo a do úsť tak dostal skôr len blato, ktoré vzniklo zmiešaním tej trochy vody s jeho špinavými zaprášenými rukami. Teraz do vodovodu teda udrel, čoho hneď ľutoval, keďže smutne a bolestne zakňučal. A voda stále len kvapkala. Premohol bolesť a vyskúšal to znovu. Nie veľmi, ale aspoň trochu to pomohlo. Rýchlo si teda zase vytvoril z dláň misku, aby si nabral teraz snáď už viac misky. Tú ponuku chcel najprv odmietnuť, pretože veľa detí preňho znamenalo hluk. A čo na tom, že deti tu sa držali väčšinou pri sebe len kvôli pocitu bezpečia, no inak boli príliš ustráchané a životom zničené, aby vyvádzali nejaký hurhaj. Pri zmienke o ostatných izbách pokynul hlavou.* Ako ticho? V izbách? *Že jeho otázka, teda vlastne otázky, postrádali akúkoľvek gramatiku a zmysel? Už tak to bol naňho pomerne výkon. Keď sa teraz aspoň trochu viac napil. tak precupital k spoločníkovi, nahol hlavu do strany a preplietol si rúčky na hrudi.* Prečo mne... pomájať? *Chvíľu mu trvalo, než si spomenul na správne slovo a aj tak ho nevyslovil správne.*
Kudasai: *Připadal si tady jako doma, tak nějak tady znal každý kámen, skulinku i dům, který zde byl, i když je fakt, že většina měla vchody do této uličky dávno zastavěné. Díval se, jak mladík nechává vodu kapat do dlaní a pak jen pronese.* Když do kohoutku trochu bouchneš, vyteče ti víc vody najednou, Kámo... Jak je zrezlej, už ním nejde točit, ale sem tam se ještě rozteče *Pronese a opře se zády o schod.* Kdybys chtěl, máme tu takový dům... spíš chatrč... Je to něco jako sirotčinec, ale není tam tolik harantů a hlavně si tam může přijít, kdo potřebuje. *Dodá. Tomu místu říká domov už několik měsíců. Není to zrovna letovisko ale je to vícenežli z nouze cnost.*Kdysi to bylo sídlo jakési rodiny a je tam spousta místností, pokud chce být někdo více o samotě... *Proněse klidně, přeci jen ne všichni chtějí být v davu dětí, jenž se ne vždy dobrovolně ocitly na ulici a nespadly pod ochranná křídla sirotčinců.*
Hoseki: *Bolo preňho dosť upokojujúcim a príjemným, ako sa okolitý hluk pomaly oslaboval. Aj v jeho údajnej uličke bolo ešte čo-to počuť, no to už bolo skutočne zanedbateľné. A tak sa trochu vyrovnal a spustil ruky k telu, akoby chcel pôsobiť vyššie. To však nehrozilo, keďže bol nízky a roztomilo zaoblený. Aspoň tak to volala Chōshi. Skutočne nebol guľatým dieťaťom, len proste mal pozostatky detskej baculatosti. "Zase to gámo, čo to je?" Hoci mu tá myšlienka prebehla hlavou, absolútne jej nevenoval pozornosť. Bez slova si začal sťahovať obväzy z rúk, no čisto z praktických dôvodov. Tažko by sa mu naberala voda do rúk, keby mal obväzy, lebo by sa do nich vpíjala. A fakt sa potreboval osviežiť. Vlastne by sa zišlo preprať aj tie obväzy, no to bolo vedľajšie. Pekne prešiel ku kohútiku, obväzy si vopchal do vrecka spodku pyžama/zaužívaných teplákov a pekne ruky spojil dlaňami vytočenými dohora, aby si tak vytvoril misku, ktorú umiestnil pod kohútik a čakal.* Etto... *Či má kde spať? Čo to je za otázku? Samozrejme, že má. Tu je predsa miest na to viac než dosť, len treba nájsť vhodnú.* Spím kde prídem... *Odbije nakoniec pohľadom sústredeným na kvapky zbiehajúce sa mu na dlaniach.*
Kudasai: *Na prach si už nějak zvykl takže mu to ani moc nevadilo. Přeci jen už v tomhle prostředí pár... minimálně měsíců žil.* Tak to ti bude asi tak nějak jako mě *Pronesl, když si sám musel napomoci prsty a ani tak si nebyl vůbec jistý, kolik mu vlastně je. Nikdy neslavil ani narozeniny, tedy sem tam si matka vzpomněla a dala mu nové oblečení nebo se neopila do němoty. Dožvejkal svůj kousek jablka ještě než došli do uličky, který byla už od pohledu typycky zadní ulička ve špatné čtvrti, do které by dobrý člověk ani za bílého dne nevkročil. No, on neměl moc na výběr a přes dnes tu bylo mrtvo a ticho.* Tak, tady bydlím, kámo *Pronese a zasměje se nad tou ironií.* Tedy, kousek odtud ale to je jedno... Dokonce tu teče i voda *Pronese a ukáže směrem ke starému kohoutku, ze kterého potichu odkapává voda, která se však vsává do písku pod ním. Nikdy nevěděl, proč tu je, ale aspoň se nemusel snažit shánět si ještě vodu k přežití. Nakonec se usadil na rozpadlé schody, které už nikam nevedly, protože dveře byli už dávno provizorně zazděné.*Máš vlastně kde spát?
Hoseki: *Bolo fakt smutné, že mu nikto nevysvetlil a ani sa ho nesnažil učiť, ako tie zvuky filtrovať alebo mať nad nimi prehľad. Ale tomu sa nedá zas tak čudovať, však bol príliš malé dieťa a jeho milovaná teta na niečo také ani nemala čas, keďže musela plniť misie a starať sa o domácnosť a hlavne oňho. A že by nemal len tak niekoho slepo nasledovať? Nebolo to slepo, však videl. A Kudasai sa mu predstavil. A pôsobil sympaticky. A sľúbil mu ticho... Takže len prikyvoval na všetko, čo chlapec hovoril na znak odpovede a snažil sa s ním držať krok a zároveň sa sústrediť, aby o niečo zase nezakopol a neskončil na zemi. Na to oslovenie kámo nereagoval, pretoŽe v podstate ani nevedel, čo znamená. A predsa sa ho na to nebude pýtať. Na to si zvykol za tých pár týždňov v sirotinci, keďže dostal za to buď výsmech alebo ho vychovávateľky uspávali vysvetlovaním. Teda, uspali by ho, keby nehovorili tak prenikavo a ostro.* Mi je... *Začal neisto počítať na prstoch a aspoň tú pauzu využil na odkašlanie a vyplutie slín spojených prachom. A nie, ani náhodou sa pri tom neoplul. Ani nááááhodou.* šesť...? *Znelo skôr ako otázka,než odpoved. Ak tomu vôbec Kudasai hovoril, keďže Ho nehovoril nijako nahlas. Na odmietnutie jedla ani nepomyslel. Okamžite ho schmatol, ako mu bolo ponúknuté. Jednak bol príliš hladný a jednak mu bolo ponúknuté, prečo by to odmietal?* Ďakujem... *Zašepkal do jablka, z ktorého si už odhryzoval.*
Kudasai: *Čekal že se chlapec představí hned, ale chápal, že na ulici něco jako jméno nehraj moc roli, přeci jen lidé se zde objevují a mizí stejně rychle. O přátelství to tu nikdy moc nebylo. Když však chlapec vyskočil na nohy, jen co se zmínil o tichu, jen si potvrdil že je na tom jako jeho matka s kocovinou a asi ho bolí hlava, když se chce vyhnout ruchu. Když se nakonec i představil, pronesl...* tak to mě tedy těší, Kámo. *A pak se otočil směrem ke kameni, na kterém předtím seděl.* Když půjdeme tudy, je tam taková menší ulička a nikdo tam přes den nechodí... *V noci je to řekněme lehce jiný příběh.* Tak pokud chceš, ukážu ti cestu... *Dodá a vyrazí, aniž by nějak více čekal na souhlas. To, že v uličce stálo i obydlí, jenž nazýval domovem si zatím nechal pro sebe.* Kolik ti vlastně je, že už se touláš po Naho? *Pak si z kapsy vytáhne jablko, které je už více otlučené, nežli červené a otočením v dlaních ho rozpůlí. Možný by to byl obdivuhodný trik, kdyby jablko nebylo už staré a dost měkké samo o sobě a tak fyzická síla nebyla ani třeba. Natáhl ruku a nabídl půlku jablka Hosekimu.* Na, dej si *Dodal a kousl si do své půlky toho, co zbylo z jeho oběda.*
Hoseki: *Pri tom predstavovaní zdvihne zrak na chlapca, však tak ho to teta/mama učila, že sa patrí. Nechápavo však nakoní hlavu na stranu, akoby netusil, čo má s novou informáciou robiť. Poznámka o pokojnejšom mieste ho vyhodí na nohy, čo na tom, že si Kudasai zrovna sadol. A čo na tom, že svojim výskokom rozvíril prach. Trochu sa mu zdvihnú kútiki úst pri predstave ticha.* Ho... Hoseki Kodo... *Dostane zo seba na druhý pokus skôr zachrčaním. Však má sucho v ústach, potreboval by osviežiť hrdlo, dlho už nerozprával a ešte aj má v ústach prach, ako padol na zem. Začne sa obzerať, ako keby sa sám dozvedel, ktorým smerom sa má vydať.*
Kudasai: *Stále se tak nějak usmíval / cenil zuby a podrbal se ve vlasech, které se pomalu ale jistě v chuchvalcích měnili v dready, jak je neměl pořádně čím česat a upravovat. Stále čupěl a sledoval dítko. Ani si ho nemusel moc prohlížet a už jen dle oděvu mu bylo jasné, že taky nebude zrovna z lepší společnosti a pravděpodobně se taky toulá, kdo jiný by se dobrovolně oblékal do špíny.* Já jsem Kudasai, kámo. *Pronese stále celkem tiše, coč ani nevěděl proč, a zazubí se ještě víc.* Pokud nemáš rád rušné ulice, vím o místě, kde by mohl být větší klid *Pronese klidně a posadí se do prachu cesty, špinavější už stejně nebude.* Tedy pokud nechceš sloužit jako lavička *Nepomohl si a musel si trochu rýpnout.*
Hoseki: *Akosi sa mu ani nechcelo postaviť. Div, že si pri svojom dramatickom páde nevybil dych. Bolelo ho telo ešte viac než keď spával kade-tade a v ústach cítil zmes prachu, piesku a radšej nevedno čoho ešte. Zrazu sa však niekto ocitol v jeho výhľade. Niekto nie príliš starší od neho, usudzujúc už len podľa zubov, ktoré chýbali aj jemu samému. On sa však neusmieval a bol prehnane tichý ešte kým mal domov, takže teraz sa to ešte zhoršilo. Vďaka tomu však jeho štrbavé zuby nebolo vidieť. Neochotne spustil ruky z hlavy, respektíve ramien alebo vlastne kde pri páde skončili a usadil sa, ako keby to bolo to najpohodlnejšie miesto na svete. Kývol na chalana hlavou na znak pozdravu, no pohľadom skôr uhýbal a sotva si ho trochu zase prezrel, stočil ho k zemi. Ten chlapec pred ním mu však prišiel sympatický. Ak kvôli ničomu inému, tak len kvôli tomu, že nekričal ako ostatní malí satani.*
Kudasai: *Nebyl nejlepší v poznávání lidí už podle pohledu a číst řeč těla taky zrovna neovládal, ale i tak poznal, že se chlapec drží dál od lidí a dle zacpaných uších vypadal trochu jako jeho matka po těžkém flámu, když ji ještě trápila kocovina. Pochyboval však ale, že by mladíka trápila zrovna kocovina a šel tiše za ním a tvářil se jakoby tou cestou šel již nejméně tisíckrát a snažil se ho přímo nepozorovat, i když jej měl stále v merku. A tak dokonce viděl, jak zamyšlené dítko zakoplo o cosi, co snad bývalo lavičkou a ležel tam namísto latěk, jenž tvořili sedátko. Něco v něm v tu chvíli cvaklo a došel k tomu nešikovi. Klekl si vedle něj a tišeji pronesl.* Jsi v pohodě, kámo? *Optal se a pak nasadil typický široký úsměv, jenž by odhalil jeho zuby, kdyby mu přední dva mlíčňáky nechyběly.*
Hoseki: *Snažil sa dostať niekam, nevedno vlastne kam. Proste niekam mimo, do nejakej ďalšej chajdy, kde by sa zašil a nikto ho nerušil. Vedel však, že si musí zabezpečiť aj niečo na jedenie. Nemusel mať ani citlivý sluch, aby počul, ako mu škvŕka v žaúdku. Niežeby to aj necítil. No tu bolo veľmi nepravdepodobné niečo vhodné zohnať. Však sa tu uzatvárali obchody s niečím úplne iným, niečim, o čom nechcel radšej vedieť. Niežeby tomu dokázal rozumieť. Zároveň však nebol najšikovnejší zlodej. Však keď kradol naposledy sa mu uvoľnení obväz zo zápästia pri poťahovaní akéhosi kúsku chleba zamotal o klinies na stánku a ako sa chcel rozbehnúť preč, tak ho to strhlo naspäť a skončil na pulte priamo na tom pečive. Ten hurhaj, ktorý tým spôsobil bol ešte len hlavybôl. Niežeby sa to nebol riadne potrestaný. Našťastie sa z toho dokázal akosi vykrútiť, keďže predavač si nevšimol, že vlastne sa tam zamotal pri kradnutí. Očami neba zapadajúceho Slnka, ako ich Chōshi rada nazývala, sa snažil premeriavať okolie, aby nejako rozhodol svoju ťažkú dilemu. Zároveň sa však snažil držať čo najviac pri stenách, akoby tak k nemu nemohli doľahnúť žiadne zvuky. A ako sa tak obzeral, preukázala sa decká nepozornosť a vletel priamo do trosiek lavičky. Presnejšie, zostali z nej len dve kovové nohy a medzi nimi dve zlomené laty. A ako boli medzi kovovými nohami laty, tak teraz na nich bol aj Hoseki, keďže šťastia mal vždy na rozdávanie a namiesto toho, aby ho náraz zastavil, tak radšej sa mu nohy preplietli s nohou lavičky a on skončil na zemi.*
Kudasai: *Jen si ta seděl na kusu kamene, který dost možná mohl být součástí výzdoby, dříve než se tato ulice stala sídlem spodiny. Sice si života na dně společnosti nijak neužíval, co si neukradl či jinak ne zrovna podstivě neobstaral, to neměl, ale to už tak v zdejší části Suny prostě chodilo. Koukal se po okolí a sledoval, jak se lidé chovají. To vlastně byla jedna z jeho největších zálib, kterou tu měl. Když ponecháme 'útěk před stánkařem' či oblíbenou 'kde složím hlavu tentokrát?'. A ta seděl a sledoval, tu šla stará paní, jenž měla nedaleko stánek s různým harampádím a jen k němu cosi odsekla, když ji pozdravil. Naproti šel jakýsi ninja, který se však snažil tvářit tak nenápadně, že byl nápadnější jak svíčka v noci. Takhle si všiml ještě pár lidí, dokud mu pohled nepadl na dítko, snad ne o moc starší jak on. Ne, že by to tu byla až taková vzácnost, narazit na dítě jako je on, ale tak často to také nebylo. Podíval se na, jak se trochu schouleně krčí davem a nenapadlo ho nic inteligentnějšího, než se ho snažit nenápadně špehovat.*
H?seki: *Všetko to tak bolelo. Nevedel to vydržať. Nedalo sa to vydržať. Márne si vždy ukrýval ebenovú hlávku do rúk, niežeby ich mal dostatočne veľké na jej skrytie. Ale aspoň ušká si zvládol držať zapchaté. Niežeby to pomohlo. Niežeby ho potom hluk tak netríznil. To bol jeden z dôvodov, prečo skončil tu a predieral sa opustenými časťami dediny, prespával v rôznych polorozpadnutých chajdách, než ho z nej nevyhodil niekto, kto sa tam rozhodol ubytovať tiež. Nebolo to úplne dobrovoľné rozhodnutie tu skončiť, ale predsa stále bol len dieťa, hlúpe a poriadne netušiace o svete. Ešte pred rokom sa spokojne hrával s drevenými vláčikmi. Hoci ho matka zavrhla, pretože jej muž, uznávaný obchodník, nemal o akéhosi parchanta zaujem, matkina mladšia sestra, hoci sama sotva dosiahla plnoletosti, ho vychovávala. Popravde on ani nevedel, že to nebola jeho matka. A ani nevedel, že je príliš mladá, aby jeho matkou bola. No tak isto bola príliš mladou na smrť a predsa zomrela. To sa stane, keď chuunina pošlú na B misiu samého a bez poriadnych informácii. No ani to nevedel. Vedel len to, že sa mala Chōshi vrátiť domov neskoro večer. No nevrátila sa. Na ďalší deň si preňho prišlli nejaké obézne ženské a odviedli ho do sirotinca. Ten nebol vo svojej podstate až tak zlý. Dávali tam naňho pozor, dávali mu jesť a našli sa tam aj milé vychovávateľky, aj keď tých bolo primálo. No nevydržal tam dlhšie než pár týždňov. Bolo mu smutno za Chōshi a nemal tam svoje hračky, nechápal, prečo tam musí byť, no to by zvládol. Nevedel však zvládnuť ten humbuk, čo robili decká. Vadilo mu to zjapanie vychovávateliek a vždy ho z neho bolela hlava. A ani v noci sa nedokázal vyspať, pretože príliš dobre počul, ako zo zle utesneného potrubia po kvapkách uniká voda, ktorá padá do plechového kýbla pár metrov od postele. Bol veľmi citlivý na zvuk, dar po otcovi, prekliatie klanu. Aspoň tak mu to raz Chōshi povedala, keď mu kupovala rukavičky bez prstov, aby sa skryli dierky v dlaniach. No teraz nemal ani len tie. Mal na sebe biele dotrhané niečo, čo bolo kedysi pyžamo v sirotinci, z ktorého utiekol a na dlaniach mal obväzy, ktoré boli už skôr tmavo hnedé, než biele. Však tie si tiež odžili svoje, keďže mu ich dala jedna z tých dobrých vychovávateliek. A tak tu bol. Sám. Nevyhľadával spoločnosť, lebo spoločnosť znamenala hluk.*
Kudasai: *Kudasai se toulal uličkou Naho, jako snad každý den. Nebylo to zrovna prostředí pro dítě, ale bylo to snad to jediné co znal a hlavně měl rád ten pocit, že se mohl naprosto ztratit a zmizet ze světa. Sedl si ve svých potrhaných, zaplátovaných... no říkat tomu kalhoty by asi byla urážka kalhot... na kus pískovce, a rozhlížel se po lidech, kteří uličkou procházeli. Většina byla jako on dětmi ulice, někteří již patřičně odrostlejší, ale o nic méně opuštění jako on. I když on se vlastně opustil sám. Jeho matka byla ta milá paní, která pomáhá pánům od peněz a trápení, když jsou noci v poušti dlouhé. A svého otce nikdy nepoznal, ale jeho matka, když zrovna ještě neměla své sake ke snídani, tvrdila, že to byl šarmantní ninja s dobrého klanu nebo tak něco. Když bylo Kudasaimu asi pět, rozhodl se odejít. Matka na něj stejně častěji zapomínala jak cokoli jiného a už si i své kamarády začala vodívat domů. To ale už byl nějaký ten pátek a teď přespává nedaleko, v jednom opuštěném obydlí, na okraji této nelichotivé čtvrti.*
--: --
Jin Pcho/Eren: *Eren chlapce odnesl tajnou cestou do centrály rootu, položil ho do místnosti kam se dávají děti, které byly uneseny a poté si šel zařídit setkání s velitelem Rootu. Poté šel Eren domů s vědomím že je právě Velitel Rootu zaneprázdněn a tak se Eren rozhodl přijít k němu zítra.*
Chileno Teno: *velmi naštvaně poví* Čest kterou máš a nebo spíše nemáš tě před... *než se na cokoliv zmůže je pevně svázán a ani nic nevidí* "Co to sakra ten dřevák udělal! Nic nevidím! To se mi nelíbí!" *a tak vláčen očekává kam násilník má námířeno, i když nic neuvidí*
Jin Pcho/Eren: *Když chlapec začne mluvit tak ho Eren shodí na zem. Sám se zastaví a poté říká.* Dohodu? Jakou? Jediné co jsem ti řekl že jestli mě chytí tak zemřeš. Taktéž jsem ti nabídl že ti dopomůžu k síle ale nikdy jsem neřekl že tě nechám v Suně. Myslíš si že jsem blb? Kdybych tě tam nechal tak za někým půjdeš a řekneš mu o mě. Poté mě začnou hledat a co je horší mohlo by to ohrozit i mou vesnici. Díky tobě však začne válka. Velká válka. No vy ze Suny jste to přehnali. Takže teď drž hubu a mlč. *Jen co to dořekne tak vyskládá pár pečetí a ze země vyjde dřevo, které sváže chlapce a zaváže mu i oči (Jubaku no Jutsu), Eren poté vezme svázaného chlapce a začne bežet do Kumogakure.*
Chileno Teno: *než se stačil malý Chileno jakkoliv zorientovat, najednou byl venku ze Suny* Kam mě to vlečeš? *řekne dost naštvaně... skoro jako kdyby to u 9 letého chlapce šlo* "Za hranice přece nesmím." *pomyslí si a už jenom v dálce vidí jak se jeho jediné místo, kde kdo byl zmenšuje a zmenšuje* Myslel jsem, že mě tu necháš! Máme dohodu! *pokusí se z posledních sil provokovat*
Jin Pcho/Eren: Sklapni. *Když Eren zvětšil díru tak se otočil a řekl.* Běž jako první. Dělej. *Eren nechtěl čekat a tak ho vzal a hodil ho do té díry. Poté šel Eren za ním.* Lez a dělej. *Eren stále strkal do chlapce. Vůbec ho to nebavilo a tak po chvilce natáhl ruku a pomocí Mokuton: Daijurin no Jutsu, vystrkal chlapce z díry. Eren poté vylezl z díry. Když byl za zdí tak chytl chlapce a běžel sním pryč od Sunagakure.*
Chileno Teno: *Chileno následoval neznámého shinobi, a čekal co se bude dít dále..., naštěstí se nemusel tolik snažit být nespozorován, protože byl členem akademie, spíše doufal, že na někoho narazí a že by mu ten někdo mohl pomoc, to se nestalo a tak došel až k díře, kde koukal jak shinobi stále využívá svého KG jménem Mokuton* Používání takového jutsu tě činní silným, že? *zeptá se spíše filozoficky a čeká až se tlakem díra zvědší... stále doufá, že ho někdo v okolí uvidí a pomůžemu... ale asi marně*
Jin Pcho/Eren: *Eren počkal půl hodiny a poté znovu přivolal Youko.* Tak jo veď nás. *Poté se otočil na chlapce a řekl zkus zdrhnout a chcípneš než řekneš Kai. *Jen co to dořekl tak běžel za opičkou. Cestou se schovával u baráků aby ho nikdo neviděl. Měl štěstí že už se začalo stmívat a tak nebyl moc vidět a díky Sairento Kiringu nebyl ani slyšet. Když vtom ho Youko dovedla k hradbám kde byla malá dírka. Tou dírkou šlo však vidět skrz hradbu.* Tak jo hochu teď to bude zábava. *Jen co to dořekl tak dal svůj prst k té dírce a z jeho prstu vyšlo dřevo které se zvětšovalo a pomalu ale jistě tvořilo díru v hradbě. (Mokuton: Daijurin no Jutsu) Bylo to celkem náročné avšak Eren věděl že mírným tlakem může vytvořit díru, kterou proleze aniž by způsobil velký hluk.*
Chileno Teno: *trochu nevěřícně koukal na opičku, která po rozkazech odešla pryč* Chápu... *po rozkazu aby neutíkal, jenom souhlasně znova kývnul, mezitím jeho oči přestali svítit krvavě... ale svojí červenou barvu úplně neopustili* ... To už je doba! *řekne po půl hodince čekání na opičku, mezitím mu v teplé suně jeho kalhoty aspoň uschli a už jenom smrdí* "Fuj... měl bych se převléknout" *Chileno čekal jestli se opička objeví nebo tak něco*
Jin Pcho/Eren: "Má Kekei Genkai." Moje jméno? Tak do toho ti může být kulový. Teď je důležité abych se odtud dostal a ty půjdeš semnou. "Říkal že ví jen o hlavních cestách a tam bych umřel i kdybych měl toho kluka jako rukojmí." *Pomyslel si a řízl se o čepel svého Kubikiri poté vyskládal pečetě a pomocí Kuchiyose no Jutsu přivolal malou opičku Youko.* Rychle najdi nejkratší a nejbezpečnější cestu z téhle vesnice. Za půl hodiny tě přivolám zpět a ty mě povedeš jasné?! *Youko jen pokynul hlavou a běžel hledat cestu ze Sunagakure.* Běda ti jak se pokusíš někam zdrhnout.
Chileno Teno: *trochu se diví, proč se na něj měl podívat, ale po vysvětlení jen souhlasně kývne hlavou* "Nemá moc smysl bránit se... asi..." *Chileno tedy čeká jakým směrem se shinobi vydá... * "Jestli půjde hlavní bránou... nepřežije!" Jaké je tvé jméno...? *zeptá se dost nejistě*
Jin Pcho/Eren: *Když mu ukáže cesty tak sklopí hlavu.* "Sakra na hlavní cestě mě zabijí a to není nic dobrého." *Pomyslel si když vtom si všiml že se chlapci změnili oči.* Koukni se na mě. "Jestli vidím dobře tak má Kekei Genkai což by mohlo být zajímavé." Půjdeš semnou abych měl jistotu že o mě nikomu neřekneš jen co odejdu.
Chileno Teno: *už spíše naštvaně se na neinfikovatelného vojáka koukl, otřel si slzy a pravil* Znám jenom hlavní cesty přes brány, ale odhaduji, že to není to co bys chtěl... *ukáže mu 2 cesty k hlavní bráně. Poté co se koukne na svoje kalhoty, tak se jeho oči promění na krvavé, Chileno si toho ale moc nevšímá, ani o tom pořádně neví* "Snad mě ten nadutý idiot nechá na pokoji! I když být silnější není zas tak špatný nápad" *čeká co mu odpoví shinobi*
Jin Pcho/Eren: "Písečná, to není dobré." *Pomyslel si a zrušil svůj Mokuton Henge no jutsu. Takže měl znovu na sobě uniformu rootu, na zádech měl svůj Kubikiri, přes který měl svůj černý plášť a na obličeji masku.* Přestaň s tím škemráním. Pokud chceš žít tak mě musíš dostat mimo vesnici. Jestli se ti to povede tak ti dám možnost být silným ninjou. Hele nemáš na výběr. Jednoduše, když mě podvedeš tak budeš první kdo zemře a věř mi nebude to nijak příjemné. *Jen co to dořekl tak zrušil svůj Mokuton a řekl.* Tak kam ty pochcánku?
Chileno Teno: *znáhlé změny tónu násilníka byl Chileno velmi překvapen* Suna! Písečná vesnice! *řekl nahlas* "Překvapuje mě, že to nepoznal..., přece všude je písek... " *Chileno zamyšleně řekl* Mohl by jste mě pustit, strašně mě bolí tělo *řekl iž bez breku... hlavním důvodem, ale spíše bylo, aby co nejrychleji mohl zmizet a někde se umýt po té nehodě*
Jin Pcho/Eren: *Když se kluk před ním rozplakal, tak si vzpomněl na chlapce, který sním byl ve výcviku v Rootu.* "Sakra co to semnou je? Nemohu tohle dělat. Na chvíli mě ovlivnili emoce a tak jsem sním začal házet. On projevil opravdu velkou zbabělost." *Eren přestal počítat a poté řekl.* Tak jo alespoň mi řekni v které jsem vesnici.
Chileno Teno: *ze situace, která se stala, začne Chileno plakat* Já... nic nevím... *říká s pláčem, i z toho důvodu, že ho rány opravdu dost bolely, když slyší odpočítání začne brečet ještě více nahlas... a také se ze strachu počůrá... jak trapné...* Nechte mě být!!! *snaží ze svých posledních sil velmi nahlas říct, ale zároven jeho mozek produkuje myšlenky i na jiné věci* "Mokuton? jak tohle může umět! Je určitě o dost silnější, než-li já kdy budu" *čeká jestli násilník mu oddělí jeho hlavu od těla nebo ne*
Jin Pcho/Eren: *Když byl dost blízko tak chlapce chytl a hodil ho do uličky. Poté za ním šel a řekl.* Kdo jsi v jaké jsem vesnici a co po mě chcete? *Jen co to Eren dořekl tak šel k chlapci chytl ho a hodil ho na jednu stranu, kde byla zeď. Poté ho znovu vzal a hodil ho na druhou stranu, na další zeď.* Tak už sakra mluv. Jo a jestli se pokusíš utéct tak tě... No počkat, uděláme to jinak. *Jen co to dořekl tak složil pár pečetí a Chilena obmotalo dřevo jenž, vyšlo ze země. Teď se Chilen nemohl ani hnout, mohl jen mluvit.* Tak jo, máš pět vteřin aby jsi mi řekl, vše co chci slyšet. Pokud se mi tvá odpověď nebude líbit tak ti oddělím hlavu od krku. Pět, čtyři
Chileno Teno: *velmi vystrašeně z pohybu chlapíka se snažím utíkat, to ale nepomáhá, je starší a tedy i rychlejší* "Co po mě může chtít... nic špatného jsem přece neudělal! " *když už je blízko mě snažím se mu zkřížit pohyb, abych získal trochu času*
Jin Pcho/Eren: *Všimne si chlapce, který ho pozoruje.* "Asi na mě přišli. Jo byla hloupost myslet si že by tohle mohlo vyjít. Musím ho dostat dřív než dostane on mě. Bohužel pro toho kluka mám sebou jen svůj kubikiri. (Stále je Eren proměněný) Dostanu ho." *Rozeběhl se proti chlapci.*
Chileno Teno: *sice věděl že by v této ulici neměl co dělat, ale přesto šel hledat své místečko, kde by mohl na chvilku osamotě přemýšlet, bez zvuků ostatních lidí, po krátké chvilce a porozhlédnutí se kolem sebe se rozhodl, že tohle by nemuselo být špatné místo. Moc lidí tu nebylo, spíše minimum a ti, kteří tu byli vypadali, že o malého chlapce nemají nejmenší zájem... obecně to tu vypadalo jako po nějakém vyhlazení nebo čem. Když se procházel po na oko opuštěných domech uviděl jak nějaký chlapík vychází z podivného sklepení* "hm..." *jako kdyby tušil že na tom chlapíkovi něco nehraje... přesto Chileno netušící nic co se odehrálo před malou chvílí své tušení nechává být. V obleku členů akademie Suny pokračuje dál. Naneštěstí cesty jsou totožné jako toho chlapíka, a proto ho lehce sleduje z povzdálí. Počká jestli chlapík nezajde do domku, před kterým stojí...*
Jin Pcho/Eren: *Vracel se unavený z mise. Eren byl cca den cesty od Suny a když se vracel tak si všiml že ho někdo sleduje a když doskočil na větev tak se větev podlomila a on padal na zem. To bylo to poslední co si pamatoval. Poté se vzbudil v nějaké místnosti. Eren seděl přivázaný na židli a měl svázané ruce. Před ním stál jeden chlapík a držel jeho Kubikiri.* "Co se sakra stalo? Jak to že jsem přivázaný k židli a proč má můj meč?" *Pomyslel si a poté vytvořil svůj dřevěný klon, který pomocí Jubaku no Jutsu chytl chlápka co držel Kubikiri. Poté dřevěný klon rozvázal Erena a poté zmizel. Eren měl na sobě svou uniformu rootu, měl svůj černý plášť a na obličeji měl svou masku. Eren přišel k chlapíkovi vzal mu svůj Kubikiri meč a zeptal se ho, kde je a co tady dělá. Chlapík Erenovi řekl že ho odchytli a odtáhli do Suny. To Erenovi stačilo. Svým Kubikiri mečem usekl chlapíkovi hlavu a zrušil svůj mokuton. Chlapíkovo tělo spadlo bezvládně na zem a Eren se vydal pryč ze sklepa, přičemž si uklidil svůj Kubikiri. Cestou poskládal pečetě a poté ze země vyšlo dřevo jenž obalilo Erena a on pomocí Mokuton Henge se proměnil na chlapíka, kterého zabil. V klidu vyšel do ulice, což mu bylo dost divné ale neřešil to. Když vyšel na ulici tak se začal rozhlížet a poté šel k jednomu domku.*
....: ,,,.
Nyoko: *Nyoko se zastavila když měla u krku tanto a vyplyvla kunaii nazem.*"Počkat to nebil chlap ale ženska."*Když jí dala na jazyk pečeť byla nervozni.Jakmile uviděla přicházet ty dva .*"Zase oni."*Zachvili usnula a když se probudila všimla si že je někdo uni , ale nevěděla kdo to je a zase rádši usnula.*"Co je to vlastně root?" *Položila sama sobě otazku.*
Npc Aiko Kakuro: *Když Nuoku hodil kunaie tak se Aiko vyhnula a poté přeskočila Nyoku. Vytáhla si svou Tanto a dala ji ostří ke krku.* Prohrála jsi ale i tak dostaneš nabídku, která se neodmítá. Od dnešního dne se nejmenuješ Nyoko Kirichimo nepocházíš z klanu Yumi. Ty vlastně neexistuješ. Od dnešního dne budeš vše dělat ve jménu Rootu. Neznáš nic víc než Root mise je přednější jak tvůj nebo život tvých přátel. No vlastně nemáš přátele. Nemáš emoce, nemáš nic. *Jen co to dořekla tak si uklidila Tanto otočila Nyoko a na jazyk ji umístila pečeť Shīru nazo.*Pokud promluvíš o Rootu nebo o svých misích nebo o mě tak ucítíš ochromující bolest. Svalíš se a tuto bolest mohu zrušit jen já. Jmenu ji se Fuu a tvé jméno je Tora. Zapamatuj si to. *Jen co to dořekla tak zavolala dva členy Rootu, kteří Nyoku uspali a odnesli ji do jejího nového domku kde bude ze svým spolubydlícím.*
Nyoko: *Když ji roztočila tak se naštvala .Když dopadla nazem a slyšela co ji řekl .*Aaaauuu.*Zatla zuby a postavila a jenom trochu se usmala.Vytahla si z kapsy kunai na ktere byl připevněn vybušny listek a světelna bomba .Hodila to poněm a hned zatim hodila tři senbony.*"Když nemám šanci tak mu to ztěžim."*Čekala a stala na mistě a připravila si tři kunaie .jeden do pusy a do každe ruky jeden .Pote šla kni pomalim krokem.*
Npc Aiko Kakuro: "Hm ty kami shurikeny byly stejně pomalé ale i tak to nebylo špatné. Jo ty její senbony byly celkem rychlé. No nečekala jsem že se vyhne mému kopu ale i tak mohla udělat něco. Jo mohla se třeba pokusit o úskok." *Když se Nyoku rozeběhla proti Aiko. Když Nyoku vyskočila tak ji Aiko chytla za nohu roztočila se a poté ji pustila.* Hele proti mě nemáš žádnou šanci takže se necháš dobrovolně zmlátit. "Schválně jestli mě poslechne a nebo jestli bude ještě bojovat." *Pomyslela si a poté se znovu rozeběhla proti Nyoku. Když byla u Nyoku dost blízko tak se Aiko zastavila a poté se falešně zasmála.* "Tak jo a teď počkám co udělá."
Nyoko: *celou dobu ji poslouchala na co se ji ptala a slušně ji na to nyoko odpovidala.Když v tom na ni vyletěly šahla si rychle do kapsy a vytahla si dva senbony skterymy sestřelila ty kami shurikeny.*"Sakra." Aaaaa.*Zařvala nyoko když ji kopla do břicha a odletěla na zem.Rychle se postavila a vytahla tři kunaie jeden si dala do pusy a skousla jeho rukojeť ,druhy měla v prave a posledni v vleve ruce a rozběhlase proti ni .Jakmile byla blizko te osoby tak vyskočila odrazila se o jeji rámeno ,přistala zanim a chtělaji rychle koupnout do zad.*
Npc Aiko Kakuro: "Sakra tak tuhle si chci vzít do své jednotky Root? Sakra no tohle se dá vyřešit přes Shīru nazo, kterou bych jí stejně dala takže dejme tomu. Sice mě zklamala ale co. Teď vyzkoušíme jak umíš bojovat." *Pomyslela si a poté na Nyoku poslala dva papírové shurikeny. Poté si vzala do ruky svou Tanto, stoupla si a rozeběhla se proti Nyoku.* "Schválně co jak se budeš bránit. Pokud sis vzala nějaké zbraně tak ti je nikdo nevzal. Pokud sis nic nevzala tak máš problém." *Když byla Aiko dost blízko u Nyoku tak ji kopla svou pravou nohou do břicha.*
Nyoko: Aha .Ale já dal nic nevim a do akademie nechodim nebavi mně studovat učim se sama.Klan yumi třeba vytvořit papirove shurikeny,křidla poskladat z menšich papirku ,kopi z papiru a nechat se rozplinout na male papirky a diky tomu cestovat.Bude vám to stáčit nic vic už nevim."proč má tu masku .To neni tak pohledny?"To má byt vyslech když jsem nic neprovedla?*Nyoko začinala byt nervozni.*
Npc Aiko Kakuro: "Tohle jsem nečekala. Většinou když jsem si někoho vybrala tak mi nic neřekli ani když věděli že jsem ze Suny." To je vše co mi můžeš říct? "Ještě ji chvíli budu zkoušet a poté vyzkouším jak umí bojovat ale zatím mě zklamala. Možná bych ji měla zabít. Je sice ještě student akademie ale i tak by nikomu neměla říct tajné věci. Vím že o Suně mi toho moc neřekla ale o svém klanu toho řekla celkem dost. Kdybych nebyla ze Suny tak by se mi hodila informace že klan Yumi používá papírové techniky." Tak co mi ještě řekneš o Suně a o klanu Yumi a pozor mě nezajímá že tady neprší. Zajímá mě spíše to co se učíte na akademii. Zajímá mě jaké formace, techniky vše co víš.
Nyoko: *Poslocha ho a potom se zamysli.*Klan yumi je vyjmečny tim že se jutsu skladají z parirovich technik .Suna je velka pisečna vesnice žadne moře zde se nenachazi a prši tady malo.Skoro vubec.Ale to vy jistě vite,akorat by mně zajimalo k čemu vám to bude .A co jste zač ještě se mi neřekl a jak to že mně znate ."Nevim co si mám počit doufam že mi nebude ubližovat .Proč se mně pta na ty dvě věci?"Mohu se zeptat k čemu vam budu?
Npc Aiko Kakuro: Únos no říkej tomu jak chceš Noyko Kirichimo z klanu Yumi. Pověz mi vše co víš o Suně. A pozor neopovažuj se lhát. Já to totiž poznám. Takže vše co víš o Suně a vše o tvém klanu. "Musím zjistit jednak to co ví a jednak to co je ochotná říct. Je to student Akademie takže o vesnici ani o klanu mi nemůže lhát ani mi říct něco co nevím takže si ji takhle vyzkouším. Uvidíme jestli se hodí k nám do Rootu."
Nyoko: *Nyoko se začala pomalu probouzet .*Sakra kde to jsem .*Nyoko se začala zvedat ze země.*Jak se sem dostala pamatuju si že jsem vešla do nějake ulice a pak nic.*Nyoko se otoči a vidi nějajou osobu.*Kdo jste a co já tady dělam?To má byt unos? "Bojim se nejhoršiho."To vyjste mně unesl?Co semnou chcete dělat?
Npc Aiko Kakuro: *Aiko byla oděna do své uniformy Root a na obličeji měla Root masku. Najednou k ní shinobi jenž poslala pro Nyoko přinesli uspanou dívku.* Doufám že vás nikdo neviděl? *Oba ninjové ujistili Aiko že je nikdo neviděl a také ji řekli že Nyoko se potulovala v čtvrti Naho.* "Co ta malá mrška chtěla v takové čtvrti? No to je jedno zeptám se jí." *Poté poručila aby Nyoku probudili. Jeden z ninju Nyoku probudil a poté oba shinobi odešli. Teď ležela Nyoku na zemi a Aiko netrpělivě čekala až se pořádně probudí.* "Sakra na tyhle únosy by jsme mohli používat slabší drogy. No to je jedno ta malá se za chvíli úplně vzbudí."
Nyoko: *Nyko se doma nudila a tak vyrazila do ulic celkem nic zajimaveho neviděla.Když si všimla jedne divne tmave uličky vešla doni a šla pomalim krokem stale do předu.*"Je to zahadne misto ale zajima mně co tady najdu."*Nyoko šla stale kupředu.Jakmile vylezla na rohu všimla si že ulice jsou prazdne a měla dony pocit jako kdyby jí někdo sledoval.*
Npc Aiko Kakuro: *Aiko Kakuro známá spíše jako Fuu velitelka Rootu v Suně seděla ve své pracovně v sídle Rootu. Aiko už nějakou dobu přemýšlela o tom že by rozšířila řady Rootu alespoň o jednoho člena. Díky svým zdrojům si vzala s Akademie seznam žáků. Všechny si je několik dní prohlížela až narazila na jednu mladou holku z klanu Yumi.* "Klan Yumi je klan kde se rodí výjimeční shinobi já sama jsem toho důkazem." *Pomyslela si a nechala k sobě zavolat dva shinobi ze své jednotky. Když k ní přišli tak jim Aiko dala složku Nyoky a řekla jim aby jí sem přinesli. Oba shinobi se uklonili a poté odešli.* "Zajímá mě co všechno ta holka umí. Ze složky vím že je dobrá v Ninjutsu a ovládání chakry jí také není cizí. No až mi ji ti dva sem přivedou tak se dozvím více."
---: ---
Yukio: * Yukio prostě zrovna spal u sebe doma v tom polorozpadlém domku v zapomenuté čtvrti Naho. Z posledních dvou výrob loutek byl fakt zničený, protože ho to velice vyčerpalo což je asi důvod, proč neslyšel zavrzání dveří a plíživé kroky. Dokonce ani štráchání když mu prohledávají věci. Očividně jsou to zloději a ani netuší, jakou cenu měli obsahy svitků, které roztrhali. Svitky totiž obsahovali právě loutky, které měli neskutečnou cenu. Yukio ale pak probudí, když jednomu spadne několik jeho kunaiů. *Co to kurva? *Zeptá se rozespale a v tom si všimne asi tří osob v jeho bytě a tak okamžitě jednoho Chakrovými vlákny ovládne a donutí ho, aby si vrazil jeden kunai rovnou do krku. Bohužel si Yukio nevšiml, že jeden z nich je taky částečně za ním a ten se vrhne na Yukia a bodne mu kunai rovnou do břicha. Yukio vyvalí oči a podívá se do tváře svého vraha. Zjišťuje jen to, že to je prostě nějaký špinavý zloděj a Yukiovi se začíná ztrácet z očí život. Velice rychle krvácí a tak toho už moc nestihne vykonat. *Heh tak zdechneme společně zmrdi. *Yukio si ještě z posledních sil zvládne složit pečeť a odpálit jeden výbušný lístek. Ovšem Yukio je loutkář a výbušných lístky má doma stovky v bednách a šuplících a tak. Takže přijde série výbuchů a Yukio zemře i se svými vrahy. (Když umřít tak vem sebou ty šmejdy, co za to můžou). Každopádně toto je konec Yukia a všeho co s ním vlastně souvisí. *
Tanya: Koniec
Tanya: *Už je to nejaká doba, čo stretla Yukia, no na to myslieť vážne čas nemala, úplne sa presťahovala sem, do tejto zabudnutej časti mesta, aby ju nik nerušil a ona mohla v pokoji študovať knihy, ktoré si priniesla z knihovne. Prečo to robila, pretože po tom, čo sa jej podarilo vytvoriť pušku chcela stvoriť niečo ďalšie, niečo, čo by jej prinieslo zase nejaké bojové výhody a hlavne by stabilizovalo odber chakry pre pušku.* Nebude to vôbec jednoduché ale už som tu strávila dosť času, musím sa postaviť na vlastné nohy a s týmto mi na akadémii nemôžu pomôcť, preto potrebujem niečo ďalšie. *Pomyslí si Tanya, pričom má na stole kopu súčiastiek, ktoré si zohnala odtiaľ, kde i minule, čiže na smetisku starých pokusov z laboratória a tiež z nemocnice. Sústreďovala sa na niečo akoby batériu na chakru, ktorá by mohla mať časom, po nejakých úpravách i nejaké možnosti iného využitia.* Tá batéria by sa mala napájať práve na ten obojok z chakrovej ocele, ktorý mám na krku a z ktorého sa mi napája i Gundo, čaká ma ešte dosť tréningu s tou puškou, no teraz musím dokončiť túto prácu. *Čas pre Tanyu nebol v tomto prípade podstatný, bola zabraná do práce tak tvrdo a každý deň pracovala tak dlho do noci, že už mávala kruhy pod očami a zaspávala pri pracovnom stole. Bolo to akoby sledovať stroj, ktorý má niečo za úlohu a dokedy to neurobí, dovtedy neprestane pracovať, kým mu nedôjde energia. Po nespočetných prebdených nociach a prepracovaných dňoch, kedy neopúšťala svoju izbu v tomto rozpadnutom dome, v rukách držala krásny kryštáľ, ktorý bol zasadený v obruči z chakrovej ocele, mal na sebe vytvorenú prípojky a pod kryštálom, bola plôška rôznych spojov, ktoré sa napájali na ten kryštáľ. No po tom ako sa usmiala, keď bol hotový, tak sa jej od únavy privreli oči a ona spadla s ním v rukách na zem. Takto prespala asi tak deň, nebola úplne fit no keď sa prebrala a postavila, tak si tento kryštáľ napojila na svoj obojok, no to malo za následok, že sa do neho začala koncentrovať jej chakra, no únava spôsobila to, že túto záťaž nevydržala a zase skolabovala, no toto už bolo na dlhšiu dobu, presnejšie sa prebrala o 4 dni potom na zemi, kryštáľ pekne žiaril a bol nabitý chakrou. Tanya sa s úsmevom postavila a rozhodla si dať niečo jesť a dať si hlavne menšiu prestávku, pričom potom určite pôjde trénovať boj so svojou zbraňou a kryštálom.*
Tanya: Koniec
Tanya: *Len sa milo usmeje, keď ju pohladí po vlasoch. "Heh, snaží sa byť strašne milí, nech si nemyslí, že mu na to skočím." Pomyslí si a ako odchádza, tak ide z a ním, od dverí mu ešte zamáva, potom dvere zavrie a zamkne. "Budem si na neho musieť dať pozor, netuším, čo presne môže byť zač, rozhodne je silnejší, no zatiaľ uveril tomu, že som len milé dievčatko a tak sa pred ním i budem chovať." Zachichoce sa v duchu a vydá sa do izby zdokonaliť svoju zbraň a pripraviť ju na bežné používanie.*
Yukio: * Yukio se na ní usměje a pohladí ji po vlasech. *Myslím, že to zní fajn Tanya-chan. Já si půjdu zase domů odpočinout a případně zkusit si nakreslit nějaké nové návrhy na nějakou novou loutku. Uvidí se, jestli mě přepadne nějaká inspirace. Tak se měj. *Rozloučí se s ní Yukio a vydá se ke dveřím, které vedou ven. Ty si odemkne a vyjde ven. Samozřejmě za sebou zavře a vydá se hned do domku vedle na druhé straně než ten, do kterého střílela. *
Tanya: He he, mňa rozhodne povzbudzovať nemusíš, nejak si už poradím, i keď som rada, že sa ti môj výtvor páči, i mne sa páči zase ten tvoj, popravde nečakala som, že stretnem i niekoho, kto sa mi nebude posmievať alebo nebude mnou opovrhovať. Možno by sme mohli spolu i vychádzať, ak ti nevadí mať za známu čudáčku ktorá chodí po šrotovisku. *Usmeje sa milo Tanya a pritom sa pozerá Yukiovi do očí, nikdy nemala problém udržiavať očný kontakt.*
Yukio: Každý umělec má radost když někdo pochválí jeho umění. Takže děkuju a jsem rád, že se ti líbí. *Řekne klidným hlasem Yukio a loutku stáhne k sobě a opět ji zapečetí do pečetě Kuchiyose Raikō Kenka. *Uvidíme, třeba s tímto zvládneš být výjimečná Shinobi, který vyčnívá z řady mezi ostatními ale i přes dokáže to, co dokáží ostatní. Znám jednoho takového Shinobiho tady v Sunagakure. Aoda Jaazu a neovládá Chakru. Absolutně žádná Ninjutsu a tak dále. Ale i přes to je to poměrně silný Shinobi. Třeba budeš jednou taky velice silná Shinobi.
Tanya: *Tanya dvakrát neváha, keď jej dovolí si ju prehliadnuť a tiež jej pozornosť zaujmú vysúvacie čepele.* Hmm zaujímavé, je veľmi kvalitne urobená ako vidím, hlavne tie mechanizmy sú pekne urobené, veľmi čisto, čo im dáva dlhú životnosť. *Teraz hovorí o niečo vážnejšie ale to len preto, že toľko sa venovala knihám a prečitovala ich namiesto hrania sa. No sama nikdy nebola obyčajné decko, hry a veci podobné ju nikdy moc nelákali, preto bola väčšinou samotár, ktorý sa však držal pravidiel a preto profitovala z toho, že poslúchala a vykonala všetko, čo sa po nej chcelo.* Vieš, pôvodne som na akadémiu nechcela ísť, pretože som vedela, že nezvládam ovládanie chakry, v knihách som si čítala o jutsu a skúšala som ich bezvýsledne, no rodina na tom trvala a ja som odmietnuť nemohla, kvôli tomu som nakoniec skončila tu, v mojej tajnej dielni, teda dokedy si sa tu neobjavil ty. *Povie zamyslene, pričom si prezerá jeho výtvor, no nakoniec dokončí obhliadku.* Je naozaj pekne spracovaná!! Ja som zatiaľ len amatérka, ale táto zbraň zase až tak zle nevyzerá, vďaka šrotu z dielní, kde robia zbrane a iné vybavenia.
Yukio: Jistě prohlédni si ji, jak se ti jen chce. *Shinote dokonce aktivuje mechanismus a z horní části zápěstí u každé ruky se vysune zápěstní čepel. Kromě tohoto se loutka ale vůbec nehýbe. Yukio svoje loutky obdivuje neustále ale má příjemný pocit když někdo obdivuje jeho loutky. *Toto je věčné umění. Krása, která nestárne. Krásné loutky ale i přesto velice smrtelné. *Poznamená Yukio s úsměvem. *
Tanya: Oooo to je zaujímavé!! Môžem si ju prezrieť?? Môžem, je to niečo naozaj pekné, síce sa venujem teraz výrobe z chakrovej ocele ale toto je tiež niečo, čo by som rada videla!!! *Povie Tanya veľmi nadšene a zatiaľ si ho len obzerá, no ak jej to dovolí, tak si ho prehliadne i hmatom.* O tomto som už počula, vlákna z chakry, je to niečo čo sa mne nikdy nepodarí, preto máš môj obdiv. *Všetko to hovorí s plnou pusou, pretože má v ústach tyčinku, ktorú v priebehu toho celého žuje.*
Yukio: Jak to myslím? No jednu ti ukázat mohu. *Yukio si vyhrne rukáv a z pečetě na levém zápěstí (Kuchiyose Raikō Kenka) si odpečetí loutku (Shinote). Loutka je úplně celá zahalená a má i brnění z odlehčené ocele zahalující hruď, záda, ramena a celé zápěstí. Ovšem u zápěstí je to uzpůsobené tak aby se mohli v případě potřeby vysunout zápěstní nože. Na zádech má dvě překřížené katany, které jsou v připevněných pouzdrech a v oblasti ledvin má v pouzdrech překřížené dvě Wakizashi. Loutku ovládá Chakrovými vlákny. *Ano vím, vypadá jako nějaký nájemný zabiják ale tak to byl úmysl.
Tanya: Umelec?? Ako presne to myslíš?? *Povie Tanya a potom odpojí kábel, ktorý ju spája so zbraňou. Ako sa zdá, tak ten krúžok, ktorý si vytvorila a dala okolo krku a ktorý má na sebe potrebné prípojky sa dokonale spojil a natesno dal k krku, takže nejde dole.* Hmmm, tak toto je v celku nečakané, asi to len tak dole nepôjde. *Usmeje sa a potom nejak vstane a položí zbraň na stôl, pričom si do notesa, kde má nákresy a poznámky poznačí všetko to, čo sa stalo a i to, že krúžok okolo jej krku sa stal jej súčasťou. Nakoniec s rukou zájde do tašky a vytiahne si proteínovú tyčinku.* Dáš si i ty??
Yukio: * Yukio se pozorně stále dívá na zbraň Tanyi a přemýšlí jak by něco podobného, mohl zakomponovat do jedné ze svých loutek. A kdyby ne aspoň něco podobného. * „Možná by to mohla být nějaká inspirace, pro zbraň do loutek.“ *Pomyslí si. *Hm ty jsi vynálezce a já jsem zase umělec. Myslím že tyto dvě věc jsou si celkem podobné že?
Tanya: *Z ťažka dýcha no usmieva sa a potom sa pozrie na Yukia.* Heh, toto nič nebolo. *Snaží sa zahnať tú únavu, preto sa pokúsi vstať, no zase padne na kolená. Je jasné, že zatiaľ je tento jeden výstrel jej limit.* Toto im ukáže, nik nebude hovoriť, že sa nemôžem stať ninjom, možno budem i lepšia než sú ostatní, len to chce tréning aby som s tým vedela lepšie zaobchádzať. No ako vidím, pre niekoho kto nevie ovládať svoju chakru to nikdy nie je jednoduché.
Yukio: * Yukio ji velmi pozorně sleduje a to co říká, ho dost zmate. Nechápe, proč říká nějaké takové věci, ale výsledek ho dost dostane. Sice to je to dost slabé ale na to že jaká je, její úroveň to je celkem ukázkové. Yukio se usměje a podívá se na Tanyu. *Celkem tě to vyčerpalo že? To bylo ale jasné předem.
Tanya: *Keď ju napomenie, mierne sa začervená a zbraň sklopí tak, aby mierila do zeme.* Och, naozaj, prepáč, len som sa nechala uniesť. *Povie trochu smutne, lebo proste bola šťastná a toto sa jej ešte nestalo.* Tak, asi by som to mala skúsiť. *Preto príde k oknu otvorí ho a pozrie na starý dom, ktorý sa už viac v diale rozpadá.* Podľa všetkého ako som si čítala, všetky jutsu majú svoje pečate, takže ja skúsim niečo iného, aby som určila, čo chakra urobí. *Zhlboka sa nadýchne, oprie si zbraň a zažmúri jedno oko, pričom cez chakrové mieritko zamieri na ten dom.* Oh drahý Bože, daj mi silu, ktorá dokáže poraziť mojich nepriateľov a ukáže im to, čo sa stane, keď sa pokúsia zaútočiť na moju vlasť. Výbuch!! *Povie Tanya, pričom ako hovorí túto modlitbu, tak sa okolo hlavne vytvoria kruhy a nakoniec na predu zbrane pečať, ktorá po výstrele zmizne, objaví sa u zrúcaniny domu a spôsobí menší výbuch na stene, nebol nejak silný, no po tomto výstrele sa zbraň vypne a Tanya padne na kolená a ťažko dýcha.*
Yukio: * Moc si nedovede představit jak to asi Tanyi zvládne s Chakrou Studenta Akademie ale neřeší ji. Ona sama zjistí, co dokáže se svými momentálními možnostmi. Pozorně na tu zbraň zírá, ale nelíbí se mu, jak s tím míří všude kolem. *Snaž se s tím na mě nemířit jo? Nelíbí se mi to. *Napomene ji vážným hlasem. *Nechci mít díru v hlavě během tvého nechtěného výstřelu.
Tanya: Nie tak úplne!! *Zrazu sa usmeje a začne byť celá vzrušená.* Takže aby si vedel, síce tam ide moja chakra ale napája to len zameriavanie a mechanizmus!! Na to aby to fungovalo je treba náboj. *Keď to hovorí jeden vytiahne a vloží ho do zbrane, pričom zbraň takto vlastne nabije. Náboj samotný vyzerá zaujímavo, lebo špička je akoby z kryštálu alebo diamantu a je modrej farby, ten náboj je tiež naplnený chakrou.* Teraz by to malo byť schopné fungovať, no neviem si predstaviť efekt aký má, vďaka tomu spojeniu by malo byť mierenie veľmi presné a jednoduché, no predpokladám, že bude treba ešte niečo, treba určiť, čo sa stane s vystrelenou chakrou!! *Povie vzrušene až začne s ňou nebezpečne mieriť všade po miestnosti.*
Yukio: * Yukio to celé sleduje a přijde mu to dost zajímavé. Nikdy neviděl nic podobného a už vůbec tolik Chakrovodivého materiálu pohromadě. Neříká k tomu ani slovo a jen to celé sleduje a výsledek ho celkem zaujme. *Nech mě hádat. Ten náhrdelník odčerpá tvoji Chakru a přes tu spojku ji převede do té zbraně. Jak tě to vlastně napadlo? A kde jsi sehnala takové součástky?
Tanya: Aháá takže tak, nebudem ťa súdiť, určite si mal svoje dôvody, ja mám svoje tiež. *Hovorí, pričom robí posledné úpravy a spája už časti do kopy, všetko do seba zapadá presne ako má, ale to len preto, že si všetko dôsledne preštudovala a pripravila, predsa len to, že ju odsudzovali ju ženie ku predu.* Ako vidím, tak poznáš tieto veci, je to tak, niečo tvorím, ak sa to podarí bude to naozaj zaujímavé, hlavne to vyrieši môj problém. *Keď to dopovie, tak zasunie hlaveň na svoje miesto a v rukách drží v podstate pušku, ktorá je väčšia než ona sama.* Teraz moment pravdy, netuším čo sa stane. *Povie si pre seba a na krk si pripevní obojok z chakrovej ocele, z ktorého ide kábel do tej zbrane.* Nič sa nedeje, veď som tam dala všetko. Žeby ešte toto a toto a ešte toto?? *Hovorí a niečo doťahuje skrutkovačom, keď ju akoby zrazu kopne prúd z chakry do krku a určité kryštáli sa na zbrani rozsvietia a na zbrani sa ukáže akoby modrastá pečať predstavujúca mieritko.* Ooo toto som nečakala, hmmm je to divný pocit. *Hovorí si zaujate a zatiaľ si zbraň len prehliada. Vyzerá nejak takto odkaz » *
Yukio: Já jsem Yukio a býval jsem člen druhé hlavní větve hlavní rodiny klanu Toku ale to je už dávno pryč. *Yukio si prohlíží ty součástky a jako loutkář samozřejmě zvládá takové věci i když jen s loutkami a dřevem. *Hm Chakrovodivý materiál že? *Zeptá se Yukio pro jistotu. *Nech mě hádat. Tvoříš si nějakou zbraň, která bude používat Chakru?
Tanya: Heh, ty máš teda spôsoby, prídeš si sem a začneš hovoriť o nejakých drogách a tak podobne. Ale keď už si tu asi nič neurobím s tým, nevadí urobil si to, čo som sem išla urobiť ja zatvoriť aby ma tu nik nerušil. *Pozrie sa do zeme a na tvári sa jej ukáže trochu akoby zlovestný úsmev a začne sa smiať.* Tomu čo robím by si i tak nerozumel ako tí sprostí učitelia a žiaci v akadémii, ale ukážem im, že sa vo mne mýlili. Moje meno je Tanya a asi nejakú dobu tu budeme susedia, nemám v pláne sa vrátiť ani do klanu a ani do akadémie, a ty si kto, myslím, že si zaslúžim to vedieť, keď už si mi sem vpadol. *Povie Tanya a začne kráčať hore do svojej izby, ktorá je vlastne dielňou, otvorí dvere do nej a začne skladať pripravené súčiastky.*
Yukio: Heh tak si to tu nech, ale doufám, že tu nevaříš drogy. Nebo neděláš nějaký takový blbosti. Nechci, aby tenhle dům explodoval a vzalo to i můj dům co je hned vedle. Mimochodem nemusíš se mě bát a neříkej, že se nebojíš. Vidím ti to rovnou na očích slečinko. *Yukio po chvilce vejde dovnitř a zavře za sebou dveře, které zamkne. *Tak mi teda ukaž, co tu tedy děláš. *Řekne Yukio klidným hlasem a má v plánu Tanyu případně následovat pokud ho opravdu seznámí s tím, co tu provádí. *
Tanya: *Ako sa dalo čakať, jej klamstvo nezabralo, teda ona sama dúfala, že zaberie, lenže to tak nebolo a dvere sa otvorila. Zreničky v jej modrých očiach sa rozšírili a ona sa v polke cesty ku dverám zastavila. Chvíľu stála bez slova no potom si založila pred seba ruky a pozrela mu priamo do očí, ktoré sa jej strachom sem tam zachveli na sebe mala oblečenú akoby púštnu uniformu, ktorá splývala s farbou piesku, ktorý tu bol, na rukách mala kožené bezprsté rukavice a na nohách mala pevné kožené topánky.* A koho to zaujíma, že má byť ten dom prázdny, zobrala som si ho, tak je môj!! *Povie rozhodne, no hlas má trochu roztrasený. "Čo ho to trápi, je tu lepšie než v akadémii alebo v klane, tam si zo mňa každý robí len dobrý deň." Pomyslí si a nahodí povýšenecký výraz.*
Yukio: * Sice se snaží změnit svůj hlas, aby zněla lépe ale i tak Yukio v tom slyší trochu falše. Nahodí nedůvěřivý pohled a prostě si otevře sám. Pokusil by se je i vyrvat pokud by byli zamčené, ale naštěstí jsou odemčené a tak po otevření dveří uvidí Tanyu. *Tenhle dům má bejt prázdnej. A ty mi nepřijdeš jako bys byla mrzačka.
Tanya: *Práve, keď sa chystá ísť uzamknúť dom a otvára dvere z izby, tak niekto zabúcha na jej dvere. Najprv sa Tanya zarazí, lebo si uvedomí, že nejak by nemala na seba upozorňovať, no vyhrá jej povýšenecká stránka. Zíde po schodoch dole a zastaví sa na ich konci, pričom pozerá na vchodové dvere, jemne si odkašle, poupraví si hlas aby znela staršie.* Neviem kto si ale nemám záujem o žiadne problémy, strať sa, som len mrzáčka a moju tvár by si určite nechcel vidieť. *Povie hlavne no snaží sa ostať pokojná, je na toho, kto búcha na dvere naštvaná a zároveň je i vystrašená z toho, že tam niekto je a vie, že tu je, vtedy si spomenie, že nezamkla tie dvere, tak potichu začne k nim kráčať, aby ich uzavrela.*
Yukio: * Yukio si stihl, všimnou, že v domě který by měl být opuštěný vedle toho Yukiovo se poslední dobou někdo pohybuje. V této čtvrti je sice chytřejší si všímat pouze sám sebe ale Yukia začíná štvát, že neví kdo tam, co dělá. Proto se oblékne do ( odkaz » ). Na zápěstí levé ruky si připevní pečeť k technice Kuchiyose Raikō Kenka. Má v ní jen pár svých loutek a pár zbraní. Pak se vydá ven a dojde ke dveřím do „opuštěného“ domu a hlasitě zabouchá na jeho dveře. *
Tanya: *Už dlhšiu dobu chodila do knižnice, kde si nahromadila veľa knižiek o chakre a tiež o zbraniach, ktoré dokážu viesť chakru. Prečo vlastne toto robila, lebo každý deň, ktorý išla do akadémie bol len sklamaním pre ňu a tiež potupou, keďže žiadne jutsu nezvládala. Dokonca sa začali o nej šíriť zvesti, že je nejaké dievča v akadémii, ktoré je na smiech, pretože sa túži stať ninjom a pritom na to vôbec nemá vlohy.* Už mám toho dosť!! Toto je naposledy, čo tam chodím, budem študovať sama ale nie tie sprosté jutsu ale spôsob ako ovládnuť svoju chakru!! *Hovorí si naštvane Tanya, je v starom oputenom dome, kde si našla izbu, ktorá je ešte v celku dobrom stave a tam sa chodí schovávať a študovať, je to predsa len samotárka, na začiatku rozhodne nebola, no to ako sa k nej v akadémii chovali a ako ju učitelia odstrkovali, tak to spravilo svoje. Na stole bolo otvorených niekoľko kníh a tiež na ňom bolo položených veľa súčiastok, ktoré si postupne Tanya zháňala na smetisku, teda skôr v tej časti, kde sa vyhadzoval odpad z laboratórií a nemocnice. Bol tam tiež rukou načrtnutý plánik jej vynálezu, ešte nevie ako ho presne pomenuje ale mal fungovať pomocou chakrou naplnených nábojov a samozrejme jej chakry. Bola tu už niekoľko dní, už vynechala veľa hodín v akadémii a tiež nespala, no jej odhodlanie ju držalo pri sile.* Mala by som urobiť obhliadku domu, či tu nik nie je a pokúsiť sa to tu nejak uzavrieť, nepotrebujem tu nejakých vandrákov. *Povedala si pre seba no pritom sa usmiala, ako sa zdalo jej úsilie vychádza a tá zbraň nadobúdala svoj tvar.*
--: --
Kaname (NPC): * Kaname se usměje když Yuuki nasedne a tak si nasedne i on. *Radši se jí pevně chytni sice tak nevypadá ale je docela rychlá. *Varuje ji Kaname a chytne si i když moc dobře ví, že moc dobře se jí chytit nedá. Pak stonožku poplácá po hřbetním pancíři a stonožka se okamžitě vydá na cestu. Je opravdu rychlá a postupuje zkrs poušť až k hranicím ze Zemí Medvědů. Ovšem to není cílová stanice, ale musí projít i tuto Zem než se dostanou do Země Kamenů kde má Kaname v podzemí svůj velký úkryt. Pokud to chce stihnout, než se zruší technika na změnu vzhledu tak si ovšem musí pospíšit. *
Yuuki: *Niekoľko krokov ustúpila vzad. Ten dym bol hrôzostrašný sám o sebe, nevedela, čo od toho očakávať. A zrazu sa tu objavila veľká hnusná stonožka. Naskočila jej z toho husia koža. Čo ak ju tou stonožkou chce nechať zjesť?! No väčší šok prišiel v momente, kedy po nej chcel, aby na stonožku vyskočila. Vraj dopravný prostriedok. Otriasla sa ale nakoniec sa na stonožku vyštverala. Pre brášku urobí čokoľvek.*
Kaname (NPC): Neboj, uvidíš ho brzo tak do dvou dnů nejpozději do tří. *Odpoví Kaname a když jsou dost daleko tak kývne na muže, který je kousek doprovodil. *Tak teď už můžeš jít. *Řekne Kaname a muž jen přikývne a beze slov se vydá pryč napříč poušti. Kaname si jen prokousne palec a vyskládá potřebné ruční pečetě a udeří pravou dlaní do země (písku). *Kuchiyose no Jutsu! *Za doprovodu dýmu se tam zjeví velká červená a velká stonožka. *Tak naskoč si na ní. Ta, nás odvede celkem rychle na místo, kam potřebujeme. *Pobídne ji Kaname a očekává, že si naskočí. *
Yuuki: *Kývla na znak, že rozumie a vybrala sa rovno za ním. Na buchtičky dokonca aj zabudla. Teraz mala v hlave len svojho staršieho brášku, nič viac. Poslušne starca nasledovala, pri bráne sa poriešili potrebné záležitosti. Ani neriešila fakt, odkiaľ ten muž vedel o tom, že ona pracuje ako lekár. Potom konečne vyšli von z dediny,* Kam vlastne ideme? Kedy Kanemho uvidím ?
Kaname (NPC): Dobře tak mě následuj. Každopádně u brány vesnice čeká ještě jeden muž, kterému z této vesnici věřím. Jsem obchodník a on mi dělá doprovod a ty jsi jako lékař člen doprovodu takže jdeš také a aspoň nebude problém opustit vesnici a nikdo nás nebude zastavovat. *Oznámí ji a vyrazí k bráně, u které opravdu čeká jeden Shinobi Sunagakure no Sato. Ten už vše strážcům brány oznámil, a když uviděli, že je to pravda tak si jen zapíšou, kdo vše opouští vesnici a nechají je projít. Tedy v případě že Yuuki je bude opravdu následovat. *
Yuuki: *Bolo toho na ňu príliš. Teraz sa nakoniec ešte dozvie, že to bude trvať, kým sa ku Kanamemu dostanú. A z jeho slov usudzovala, že budú cestovať poriadne dlho. A navyše ona a mimo dediny? Bola však natoľko oblbnutá vidinou brášky, že nemala problém s tým súhlasiť. Zavrtela hlavou,* Nie, chcem ísť hneď teraz. Čím skôr sa vydáme, tým skôr uvidím brášku, *chrbtom ruky si otrela oči. Hlava jej hovorila, aby o tom doma nehovorila. Už len kvôli tomu, že ak je toto celé pravda, tak nemá dôvod rodičom, ktorí jej klamali, čokoľvek hovoriť. A Yukio... By bol proti. Mala strach.. Ale strach zo sklamania.*
Kaname (NPC): * V ten moment kdy ho zastaví, ví, že má vyhráno a tak se mu na tváři zjeví temný úsměv, který ovšem Yuuki nemůže vidět. * „Je dospělá ale stále má mysl malého dítěte. Jak jsem si mohl myslet, ale nebudu si stěžovat. Takto mi to dokonale hraje do karet.“ *Jeho temný úsměv z tváře zmizí a otočí se tváří na Yuuki. *Takže nechceš si vyzvednout nějaké věci? Nebo chceš odejít, tak jak jsi teď? Nějakou dobu potrvá, než dorazíme na místo, kde se nachází.
Yuuki: *Totálne ju tými slovami zblbol. Dokonca si teraz po tých slovách o čase myslela, že Kanememu niečo hrozí, či dokonca je nejak smrteľne chorý alebo niečo také. Srdce sa jej rozbúchalo neskutočne rýchlo. Pustila sáčik s buchtičkami z rúk na zem a schmatla toho starca za oblečenie, ako keby ho už nemala nikdy vidieť,* Nie.. Prosím.. Počkajte.. J-ja... Pôjdem. Hneď teraz. Uvidím sa s Kanamem? Uvidím sa s ním ? Prosím, povedzte mi to.. *bola nanajvýš rozrušená. Každú chvílu sa rozplače. Vedela to, ale snažila sa to v sebe udržať. Čo ak je to skutočne celé len podfuk a bude nakoniec len sklamaná?*
Kaname (NPC): Ano vím, že jsi zmatená, ale věř mi, že to co říkám je pravda a Kaname tě chce vidět. Nerad bych na tebe pospíchal ale ani Kaname nemá tolik času, aby mohl čekat. Takže teď mi řekni, jak ses rozhodla. *Zeptá se Kaname ale bez toho aby čekal na to, jak odpoví, se otočí a pomalým krokem se vydá pryč z této části vesnice. *Máš 15 minut na to se rozhodnout. Budu stát u údajného hrobu Kanameho ale pokud tam za těch 15 minut nebudeš tak opustím vesnici a už se tu nikdy neobjevím a řeknu Kanamemu že nemáš zájem.
Yuuki: *Oči sa jej rozšírili. Tá roľnička vyzerala úplne rovnako ako na obrázkoch z jej detstva. Inštinktívne si strčila prst do krúžku na obojku, ktorý ešte stále nosila. Hľadela na roľničku ako zhypnotizovaná,* To.. Nemôže byť.. *ostala stáť s pootvorenou pusou, ale jeho Ďalšie slová ju donútili konať. Jej napäté telo sa pomaly uvoľnilo a ona prikývla, stále v nemom úžase. Bola teda ochotná ísť s ním. V hlave si začínala uvedomovať, že tie reči o Kanamem môžu byť skutočne pravda. Hýrili v nej rôzne pocity. Všetko sa v nej miešalo. Vôbec netušila, čo bude robiť, ak sa ukáže, že Kaname je skutočne živý. Už teraz sa jej do očí hrnuli slzy.. už len z tej predstavy, že by to mohla byť pravda.*
Kaname (NPC): * Zamyslí se, zda to udělat nebo ne ale nakonec to riskne a volnou rukou sáhne do kapsy, ze které vytáhne rolničku Omamori. *Opravdu je to legenda? A co jsi ochotná vsadit si na to, že to tak opravdu je? *Zeptá se tajemným hlasem. Chceš se dozvědět pravdu, proč ti lhaly? Tak pojď se mnou, a pokud tomu ani tak neuvěříš tak se budeš moct vrátit. Ale buď půjdeš hned teď semnou a zjistíš jak to je. Nebo budeš pokračovat v cestě a už se nikdy nedozvíš jak to doopravdy vlastně je.
Yuuki: *Tá jeho ruka na jej rameni ju skutočne donúti zastaviť. A to preto, že úplne stuhla a nebola schopná pohybu. Trochu ju to vystrašilo. Teda, docela dosť. Naprázdno prehltla a ešte viac si pritlačila sáčik s buchtami na telo,* Sú to moji rodičia. Nevidím dôvod prečo by mi mali v takej veci klamať, *bola naivná. Ale z istého dôvodu začínala mať pochybnosti. Veď predsa jej vlastná matka dovolila, aby jej zaviedli zaživa do rúk tie blbé trubice. Každopádne to nebol zas tak veľký dôvod, aby tomuto mužovi verila. Do doby, kým spomenul roľničku,* Tá roľnička neexistuje, je to len legenda. Nič viac. Čo odo mňa chcete? Prečo mi hovoríte takéo veci ?
Kaname (NPC): * Její odpověď ho nijak nepřekvapí. Předpokládal, že jí radši řeknou, že je mrtvý, než aby řekli pravdu ale, když kolem něj prochází, položí ji ruku na rameno a donutí jí zastavit. *Jak moc jsi si jistá, že je mrtvý? Jméno na náhrobku dokáže napsat každý. Zamysli se a řekni, zda tě někdy ani na okamžik nenapadlo, že ti lžou. Viděla jsi aspoň jeho mrtvé tělo? Myslím, že jsi nic neviděla a že jsi jen věřila tomu, co ti všichni řekli. Ale myslíš si, že kdyby byl mrtvý tak bych věděl o tom, že vaší rodině zmizela jedna vzácná rolnička?
Yuuki: *Otvorí ústa. Zabudne dýchať. Zorničky sa jej pri tom mene rozšírili. Kaname. Srdce jej chcelo vyletieť z hrude, ale veľmi rýchlo sa upokojila. Toto musel byť nejaký žart, že?* Neviem, kto ste, ale ak chcete aj Ďalej pokračovať v tomto nepeknom divadle a trápiť ma, tak si to rozmyslite. Bráška je mŕtvy. Už veľa rokov, bežte na cintorín a overte si to. Je tam pomník s jeho menom. A teraz ak dovolíte, ponáhľam sa. Dobrú noc, *urobila pár krokov a chcela okolo neho prejsť. Skutočne nemala náladu na žarty. Cítila s az toho veľmi zle a divne.*
Kaname (NPC): Ach neboj se mě. *Poté na chvilku zmlkne a pozorně si ji prohlédne. * „Ta ale vyrostla. Takhle to bude aspoň větší zábava.“ Takže posílá mě Kaname že tě potřebuje vidět. Je to velmi důležité a spěchá to, ale těší se na svoji malou rolničku Yuuki. Toto mi řekl, že ti mám vzkázat. *Řekne klidným hlasem a pozorně sleduje její reakce. *
Yuuki: *Takmer vyskočila z kože, keď jej niekto vstúpil do cesty. Nieko neznámy. Pritiahla si sáčik ku hrudi do obranného gesta. Keď však začal rozprávať, tak z neho necítila žiadne nebezpečenstvo. Bol predsa starý, ale celé to bolo divné. Kto by ju tak mohol hľadať. A prečo poslali, ktorého tu v živote nevidela?* Prepáčte, ale neviem ani kto ste. A kto ma hľadá ? *spýtala sa opatrne,* "Vie, ako sa volám, tak to asi predsa bude niekto z dediny," *povolila zovretie sáčiku, ale vyčkávala na odpoveď. Nepôjde predsa s niekym niekam, keď nevie o čo sa jedná.*
Kaname (NPC): * Kaname, který chová vůči celé své rodině nenávist, se rozhodl si dojít pro hlavní důvod své nenávisti. Ovšem vymyslel to tak aby nikdo nepoznal, že to je Kaname a to díky tomu že 4 kilometry od Sunagakure zabil jednoho potulného obchodníka, který měl i povolení navštívit Sunagakure. Jak se ukázalo tak ovládal i nějaké Ninjutsu techniky ale nic s čím by si Kaname neporadil. U mrtvoly se skloní a dlouze si ho prohlédne. Následně se dokonale transformuje na toho obchodníka k nerozeznání. Nyní tedy vypadá jako starý muž kolem 50 let. Jeho mrtvoly se zbaví jednoduše. Zapečetí si ho do svitku. Díky dokumentu o povolení do vesnice zná i jméno pod jakým se má vydávat což je Shimamoto. Takto se dokázal lehce dostat do vesnice a pak si jen stačilo najít své kontakty, které mu ihned řeknou, kde najde Yuuki. A tak se ihned vydá tam, kde by ji měl potkat. Stihne to akorát tak včas než když se postaví Yuuki do cesty a pozorně se na ní dívá. *Ahoj Yuuki tebe hledám. Někdo důležitý tě hledá.
Yuuki: *Bola už tma, keď mierila pomalým krokom ku štvrti Naho. Chcela Yukia prekvapiť a sama si chcela dokázať, že sa aspoň trochu zmenila za tie roky. Naho jej stále naháňala hrôzu. Ale chcela sa prekonať a zvládnuť cestu sama a bez doprovodu. S Yukiom boli dohodnutí, že ju vyzdvihne doma, ale rozhodla sa, že ho prekvapí a príde k nemu skôr. V ruke držala sáčok s buchtičkami, ktoré mu upiekla. Mala strašne zlý pocit, a tak pridala do kroku, aby bola u Yukia čo najrýchlejšie.*
---: ---
Razoi: "Hmm...ako to vysvetliť tak nejak rozumne...aby tomu pochopil...aha už asi viem!" *Pomyslí si ale vidí že Yukio sa radšej rozhodol ísť za Yukki. Celkom ho to poteší že to nemusí už rozoberať. Aj keď ho úplne nepoteší že si to chce nájsť k knižnici pre dospelých.* "Aké nazdar? Trochu slušnosti by nezaškodilo nie??" *Povzdychne si Razoi a sadne na stoličku.*
Yuuki: *Mala v pláne odísť. Bola v silných rozpakoch, ale nutkanie ostať tu bolo väčšie. Nevedela, či Yukio ostane u Razoia, či sa ho bude ešte niečo pýtať, alebo s ním niečo riešiť, ale predsa aj napriek tomu ostala čakať na chodbe. A oplatilo sa. Jej rozpaky síce nezmizli za tú chvíľu, ale objavil sa tu Yukio, ktorý jej navrhol, že ju odprevadí domov,* Uhm..um... B-b-budem rada.. Umm.. P-prepáč, že som tak rýchlo zmizla.. L-len.. mi to bolo už nepríjemné.. *nasledovala ho. Yukio vedel, kde Yuuki býva. Držala sa pri ňom ako kliešť.*
Yukio: Pf tak já si to zjistím v knihovně v oddělení pro dospělé. Tak nazdar. *Yukio se pak vydá rovnou za Yuuki a kašle na Razoie. *Tak teda chceš doprovodit domů Yuuki-chan? *Nabídne se Yukio s úsměvem a případně hodlá tedy Yuuki doprovodit domů. *
Razoi: Tak ahoj Yuuki, vidíme sa nabudúce. *Povie keď ju vidí odchádzať.* "Fú aspoň o jednu starosť menej." Nejdeš za ňou? *Spýta sa ho.* Zdá sa že nieje úplne v pohode a nemali by sme ju nechávať samú. *Dáva Yukiovi na výber, pri pohľade na neho keďže mu nepripadá až taký starý bude radšej ak pôjde hneď podporiť kamarátku. Ale tak je to jeho voľba ak na tom trvá a vážne si chce vypočuť Razoiove vysvetlenie tak môže zostať.*
Yuuki: *Červeň na jej tvári naberala sýtejšiu farbu,* "Ale jedlo aj tak nakoniec v tom bříšku skončí.. A látka vpichnutá do žily sa do mozgu dostane cez krv.." *začala zameriavať svoje myšlienky týmto smerom. Nechcela už nič viac počuť, pretože jej to začalo dopínať, čím to je všetko. Dopálil ju ale Yukio, keď sa spýtal tú svoju otázku, na čo jej tvár úplne zrudla. Hlavne ked si predstavila detailne tie rozdiely, ktoré jej do hlavy vsugeroval Yukio svojou otázkou,* G-g-gomene, po-počkám v-vonku, Yukio.. Sa-sayonara, s-s-sensei, *ponáhľala sa von z triedy. Ešte však stihla vraziť v rozpakoch stehnom do lavice, ktorú tak trochu odsunula, ale nevšímala si momentálne ani bolesť, ani nič iné.*
Yukio: * Yukio to celé poslouchá a nakonec se zamyslí nad jednou věcí. Vzpomene si na den, kdy musel Yuuki kvůli jejím ručkám převlíkat a tak ji viděl nahou a to i její rozkrok a tak trochu si uvědomuje, že to mý jiné. A netuší, proč to tam mají dívky takové. Jak by taky mohl, když mu je sotva 12 max. 13 let. (Nepamatuju, si kolik mu bylo, když se to rpg začínalo). *Ehm taky mám otázku. Yuuki je dívka a já jsem chlapec a vím, jak vypadá dívčí rozkrok tam dole. No proč to mají holky jiné než kluci? To to má nějaký důvod ne? Víte jaký?
Razoi: "Achhh, prečo tie deti zaujímajú práve takéto veci... To už by som bol radšej ak by sa pýtali že čo to je inflácia a deflácia..." Hej tak ako hovoríš, nedráždiť pre istotu. *Povzdychne si.* Nuž prečo je to tak? Ja som to neštudoval ale veľa vecí v našom tele navzájom súvisí. Napríklad keď zješ nejakú divnú vec tak ťa potom z toho môže bolieť bruško. Aj keď to šlo najprv cez ústa. Alebo aj keď zješ zdravé veci ale bude ich príliš veľa naraz. Tiež ťa môže rozbolieť bruško. Existuje injekcia ktorú keď si vpichneš do žili na ruke tak potom sa bude divne cítiť tvoja hlava. Čiže tento raz sa presunú pocity zdola hore. Tak a to sú záhady našeho ľudského tela ak chceš o tom vedieť viac spýtaj sa nato učiteľa biológie lebo on to aj študoval. Alebo keď chceš vedieť možno iba o tom tvojom probléme a nepotrebuješ to vedieť odborne môžeš sa nato skúsiť opýtať nejakej dospelej ženy. Tak a teraz ak už nemáte žiadne otázky asi by ste mali ísť domov. "Táto debata sa mi prestáva páčiť." *Pomyslí si a rozhodne sa do ukladať tie veci čo mal na stole.* "Ak mi dajú ďalšiu zaludnú otázku tak asi budem musieť vyskočiť z okna..."
Yuuki: *Začínala tomu trochu rozumieť. Bola rada, že jej nič nebolo, a že to nebolo nijak vážne,* Dráždiť? Myslíte tým to, aby som sa tam nedotýkala? *pohľadom prejde na Yukia, kde na ňom trochu nechá oči, potom sa však vráti ku senseiovi,* Ale keď sa tam dotýkam ja, tak to nie je také ako od Yukia, *to bola vec, ktorú nevedela pochopiť. Ju však nezaujímalo prečo je to citlivé, ale skôr fakt, prečo cíti také pocity z dotyku v rozkroku,* A umm... Sensei? Prečo to je cítiť v podbříšku? *potom však skoro ihneď očervenie v tvári. Začala si dávať isté veci dokopy.*
Yukio: * Yukio pozorně poslouchá, protože odpověď ho opravdu zajímá. Ani on sám to neví však je mu teprve 13 a neví o ženách téměř nic. Ovšem odpověď ho trochu zmate a snaží se si to trochu v hlavě srovnat. *Takže je to normální? Hm ale jakej to má smysl? Proč je to tak citlivé. *Yukio si to šeptá spíš sám pro sebe, takže ho nikdo nemůže slyšet. *
Razoi: *Pozrie sa na Yukia.* "On jej to fakt nevedel povedať alebo proste tomu tiež nerozumie?" *Zamyslí sa a začne opatrne rozprávať aby nevyvolal ešte u nej ešte väčšiu paniku.* Nie, nie si chorá...proste. Neviem ti to tak odborne povedať lebo nie som lekár a ani biológ. Ale ty rastieš, veď za nejaký čas budeš dospelá a tieto miesta sú teraz citlivé. Nie si chorá bola to len biologická reakcia. Takže odporúčal by som pokým úplne nedospieš tieto miesta zbytočne nedráždiť. *Dúfa že im to bude ako vysvetlenie stačiť a povzdychne si.* "Radšej by mala také veci riešiť zo svojou mamkou a nie zo mnou..."
Yuuki: N-no.. Viete.. *pohľad stále upretý do zeme. Pomaly ho však zodvihla smerom ku senseiovi, trochu vydesene sa na neho dívajúc, pretože netušila, čo sa to vtedy s ňou robilo. A podľa Yukia by to mohlo byť aj niečo vážne,* ..s-stala sa nám s Yukiom jedna vec.. Plávali sme spolu v bazéne. Všetko bolo ako každý iný deň, cítila som sa normálne.. A-ale.. Yukio.. Sa ma dotkol tu.. *prstom si ukázala na svoje poprsie, tvár jej pritom očervenela ako rajčátko. Nicméně pokračovala, ale teraz viac naliehavo, pretože sa jej zmocňovala panika. Čo ak je to skutočne nejaká choroba? Keď ohmatávala ona Yukiovu hruď, tak on nič necítil,* ..a ja som cítila niečo zvláštne tu.. *ukáže rukou na svoje podbříško,* Sensei, však nie som vážne chorá? Však mi nič nie je..? *mrkala na neho svojimi vydesenými očami.*
Yukio: * Je rád že Yuuki nemusí, vysvětlovat na co se má ptát a tak když jde za Razoiem tak jde Yukio s ní. Ovšem postaví se tak jeden až dva kroky za ní a pozorně poslouchá. Velmi ho totiž zajímá jak Yuuki otázku položí a ještě víc ho zajímá jak Razoi odpoví. Doufá, že jim neřekne, že je s Yuuki něco v nepořádku ale předpokládá, že to bude určitě jen maličkost. *
Razoi: *Dopíše si dochádzku počas toho ako postupne väčšina študentov opúšťa triedu. Zapíše si čo by mohli robiť na ďalšej hodine a odloží papiere. Vezme so zo stola kľúče aby mohol potom zamknúť triedu a ide sa postaviť od stola. Ale nepostaví sa lebo prídu k nemu posledný čo ešte triedu neopustili.* Samozrejme. Pýtaj sa. Prečo nie. *Nevidí dôvod prečo by nemohol dostať od nej otázku. Až keď ona sklopí zrak tak dostane pocit že to môže byť buď hlúpa alebo osobná otázka. Tak ale už súhlasil navyše na hodine je sensei aj keď hudobnej ale aj tak čiže je tu predsa od toho aby im v prípade núdze pomohol. Nuž aj sám je zvedavý čo sa chce opýtať.*
Yuuki: *Po tom, ako dohrala a otvorila oči, precitla,* "Nemôžem tomu uveriť," *jej tvár sčervenala. Hrala pred celou triedou. Opäť. A sama. Nadýchla sa a na okamih zadržala dych. Mala v krvi trochu adrenalínu z tejto situácie. Ale vlastne to bol úžasný pocit. No vedela, že ak by ju teraz opäť požiadali, aby niečo zahrala, tak by určite odmietla. Už by na to momentálne nemala. Položila husle tam, kde ich predtým vzala a opäť sa postavila na svoje miesto. Študenti sa začali zberať pomaly domov. A ona nechcela ísť v tej veľkej skupine, preto vyčkávala, kým sa všetci dostanú von. Vtedy ju ale vyrušila Nagisa. Pamätala si ju, lebo vyberala prvú pieseň, ktorú hrali,* J-ja.. M-myslím, že by som mohla, ak máš husle, *keď sa ku nim pridá Yukio, jej tvár znova naberie červený odtieň, pretože bol fakt, že o jej talente nevedel,* N-nagisa-chan, n-na ďalšej hodine sa d-dohodneme, *očami ju potom ešte pozdraví a naplno sa venuje Yukiovi,* J-ja.. Nevedela som, či by ťa to zaujímalo, *začne si škriabať zápästie jednej ruky,* N-no.. Mohla by som, *trochu sa ošívala, ale nakoniec nesmelo vykročila ku katedre, kde stál Razoi,* S-sensei? Mohla by som sa vás niečo spýtať? *na malý okamih mu pozrie do očí, ale náhle ich sklopí ku zemi. Ruky ma spojené za chrbátom.*
Yukio: * Když už končí hodina tak loutku nepotřebuje a tak ji zapečetí do svitku. Pak se vydá směrem k Yuuki. *Jsi mi ani neřekla, že jsi hudebně založená. Byla jsi výborná. *Yukio se pak otočí na Nagisu a usměje se na ní. *Ahoj prosím tě nechala bys nás si popovídat? Něco ji musím říct a je to něco soukromého děkuju. *Yukio se pak otočí zase na Yuuki a tváří se přesune k jejímu oušku, *Hele co kdyby ses zeptala toho učitele hudby na ten pocit? Vždyť víš jakej. *Pošeptá ji do ouška velmi potichu. *
Razoi: *Všetci pozorne počúvajú. Až z toho tuhne krv v žilách. Razoi počúva, pozná tie tóny. Má z toho taký Déjà vu pocit.* "Nostalgia..." *Na niečo si spomenie. Prebehne si učebnicu hudobnej a v nej skladbu nenájde.* "Myslel som si..." *Pomyslí si a nepíše noty na tabuľu aj keď vie odhadnúť akým smerom sa skladba bude napredovať ale nevie až tak dopredu predpovedať presne aký ďalší tón bude nasledovať. Keď dohrá všetci sedia ako zmrazený.* Krásne. *Povie Razoi a pozrie sa na žiakov.* Tak študenti na dnes stačilo, na túto úvodnú hodinu, ale dúfam že nabudúce stihneme toho oveľa viac... *Razoi ešte z triedy neodchádza. Sadne si za stôl a začne si niečo zapisovať do hárka. Žiaci keď odchádzajú tak ho zdravia a on im samozrejme odzdravuje zastaví sa pri ňom akurát jeden chlapec a zo záujmom šepká* Sensei, vy ste boli vojak...že? Koľko ľudí ste zabili? *Razoi sa na neho zamračí.* Bež domov ak sa nechceš k nim pridať. *Chlapec odíde ale pred odchodom sa zastaví ešte pri ňom iný chlapec.* Sensei? *Razoi na neho pozrie.*Čo je?? *Chlapec sa trošku vyľaká.* Ja..len..chcel som sa opýtať či si môžem požičať husle domov aby som mohol trénovať. Doma totiž žiadne nemáme... *Razoi prikývne a milo sa usmeje.* Samozrejme. Ale nabudúce ich dones naspäť a nerozbi ich. *Chlapec sa poďakuje. Medzitým sa ešte na chvíľu zastaví pri Yuuki Nagisa.* To bola peckááá. Naučíš ma to niekedy? Prosím?
Yuuki: *Užíva si to hranie. Niektoré nástroje spolu neladili moc, ale výsledný efekt bol aj tak dosť dobrý. Nechávala sa unášať hraním, akoby ani neexistoval okolitý svet. Dokonca už nevnímala ani Yukia. V hlave mala len noty, ktoré písal sensei na tabuľu,* "Ah, to je úžasné!" *prebehlo jej hlavou, pokračujúc v hraní. Keď pieseň skončila, trochu sa začervenala. Uvedomila si, že hrala pred celou triedou.. Pred Yukiom. Každý sa zameriaval na svoje hranie a určite si ju nijak nevšímali, ale aj tak z toho mala zmiešané pocity. Pocit neistoty, ale zároveň pocit spokojnosti, že niečo také dokázala. Ešte viac ostala v rozpakoch, keď sensei niekoľkým študentom vytkol nejaké maličké chyby a ju len preletel. Bolo to dobré, či zlé? Netušila. Husle mala zložené so slákom pozdĺž tela, ale vyleteli v momente hore, keď sa sensei spýtal, čo si dajú na záver hodiny,* A-asi to nebude vhodné na koniec p-prvej našej hodiny.. A-ale.. *podoprela si husle a uložila si na ne bradu. Slák sa dotkol strún. Ozvalo sa pár neistých tónov.. Ale pokračovala odkaz » . Táto melódia jej pripomínala jej staršieho brášku, ktorého považovala za mŕtveho. Bola to na neho spomienka. On ju k husliam priviedol..*
Yukio: * i Yukiovi se líbí, jak hrají a on jim do rytmu tancuje svojí loutkou. Sleduje ovšem především Yuuki a vypadá to, že jí to i jde. *,,Hm netušil jsem, že je hudebně nadaná. Budu o ní muset zjistit o něco víc to vidím tak že ji nějakou dobu asi budu sledovat.“ *Proběhne Yukiovi v mysli a v moment kdy se přestane hrát a Razoi k nim promlouvá tak kolem něj nenápadně projde jeho loutka rovnou k Yukiovi. *
Razoi: "Vau to je nečakané! Oni sa chytajú..." *Pomyslí si ale nemôže sa veľmi zamýšľať pretože sa musí sústrediť a ponáhľať sa aby nemeškal s písaním nôt, raz sa mu počas toho zlomí krieda ale s tým počítal mal už pripravenú druhú ktorou ju takmer okamžite nahradil. Postrehne dreveného Yukia ale nejak sa nad tým nepozastavuje. Pokiaľ sa na neho nesťažuje nikto z triedy a ani nijak nenarušuje priebeh nemá dôvod ho napomínať.* Nuž...*Začne rozprávať.* Boli ste super. Isogai? Nabudúce o oktávu vyššie a bude to dokonalé. Atsutchi? Nesnaž sa nás predbehovať toto nie sú preteky. Musíš hrať zarovno s triedou... *Upozorní na chyby ktoré postrehol. Prejde pohľadom aj na Yuki ale nejak nemôže prísť nato čo by jej vytkol.* "Hmm..." *Aj keď sa zamyslel tak neprišiel na nič. Možno tým že bol k všetkým otočený chrbtom a možno tým že proste výrazné chyby nerobila.* Skvelé, ste zatiaľ najlepšia trieda akú som kedy mal. *Pochváli ich.* "Asi by som im nemal spomínať že sú moja prvá trieda..." Máte potenciál. Určite... môžte dotiahnuť ďaleko. Dokonca ak sa posnažíte tak asi by som vedel vybaviť aj nejaký koncert... *Skúsi nejaké motivačné slová.* Tááák...a čo si teda dáme vlastne na koniec našej úvodnej hodiny?
Yuuki: *Užasnuto hľadela na opicu, ktorá sa tu v strede miestnosti objavila akoby nič. Nevedela, že je niečo také možné, preto ju to šokovalo. Ale sensei vyzeral, že to má pod kontrolou, preto ostávala - čiastočne - pokojná. Nesmelo sa otočila, keď vyzval študentov, aby si vzali zozadu nástroj. Počkala, kým sa tam všetci nahrnú a vyberú si nejaký, ktorý im vyhovuje. Až potom, keď tam bolo pomenej detí a zbadala tam husle, až vtedy sa vydala dozadu aj ona. Vzala si ich do ruky, prešla dopredu ku svojmu miestu a pripravila sa s nimi do postoja pre hranie. Oprela slák o struny a potiahla. Vydalo to hnusný zvuk, ale tým sa ona netrápila. Bola to len skúška, či sú dobre naladené. Mala skvelý sluch a podľa jej merítka to bolo v poriadku. Teraz bola vo svojom živle. Pri hudbe sa dokázala úplne odpútať. Všetci začali hrať. Tento song nepoznala, ale takt nebol ťažký, rytmus sa opakoval v krátkych intervaloch, dalo sa to rýchlo zapamätať. Skoro okamžite sa teda chytila. A navyše písal sensei noty na tabuľu. Pri hre mala väčšinu času zatvorené oči, no keď sa náhodou pozrela, jej zrak ihneď našiel Yukia. Viditeľne sa pousmiala, vidiac ho tam s tými loutkami. Uvoľnilo ju to ešte viac, až takmer zabudla, že sa nachádza v triede plnej ľudí.*
Yukio: Ano vím, že většina hudebních nástrojů je ze dřeva. *Odpoví Razoiovi a v klidu tam jen dál stojí a přihlíží celému tomu dění tam. V moment ale kdy Razoiovi Kuchiyose začne hrát a on psát noty tak Yukiovi proletí myslí výtečný nápad. *Hm to může být zajímavé. Aspoň mu pomůžu. *Ani nečeká a vytáhne si jeden svůj svitek a rozloží ho na zem a klekne si. Ze svitku odpečetí loutku malého chlapce, které je dokonalá kopie Yukia (Shoyū-sha) a pomocí Kugutsu no Jutsu na něj napojí pravou rukou Chakrové vlákna. Loutku přesune tak aby stál asi tak čtyři kroky vedle Razoie a současně aby nepřekážel ve výhledu na noty. Svými prstíky, kterými ovládá loutku, začne různě pohybovat a dle toho reaguje i loutka a doslova se snaží tančit do rytmu. Loutka (Shoyū-sha) je oblečena v ( odkaz » ). Ovšem kápy nemá přes hlavu a tak lze lehce poznat, že je to kopie Yukia. *
Razoi: Práca z drevom? *Spýta sa prekvapene a pozrie na Yukia.* No tak to istotne vieš že väčšina hudobných nástrojov je práve z dreva. *Povie a usmeje sa a potom sa začne venovať tomu kde prestal. Čaká čo povie Nagisa.* Nuž...viete. Zabudla som ako sa to volá. *Povie trochu skleslo.* Hmm. A nevieš to aspoň zahmkať? *Opýta sa jej.* Môžem skúsiť. *Povie Nagisa a snaží sa napodobniť melodiu jednej zo svojich obľúbených skladieb.* Výborne. *Razoi si zahryzne do prsta a vykladá pečate na Kychynose no jutsu a vyvolá tým opicu Tara* Ty to poznáš nie? *Opýta sa ho. Iba mu ukáže palcom nahor že rozumie.* Tak fajn ty vieš čo máš robiť. *Povie mu a pustí ho ku klavíru.* Dobre všetci! Počúvajte! Kto pozná slová tak môže aj spievať. Zoberte si zozadu nástroj aký chcete a na ktorom vám to zatiaľ ide najlepšie. Ja sa budem snažiť písať na tabuľu noty. Aby ste sa mohli od čoho odraziť. *Poberie sa k tabuli a spolu s skladbou sa snaží písať noty. Píše zarovno ako ide skladba pričom sa snaží stále byť minimálne aspoň o 2 krok vpred aby vedeli čo majú hrať.*
Yuuki: *Keďže Yuuki na hodinu zabudla, tak pri sebe nemá žiadne pomôcky na písanie, ani nič. Od iných detí si nechce pýtať, a tak len sleduje tabuľu, na ktorú sensei píše poznámky a snaží sa, aby si ich zapamätala na prvýkrát. Nemá však fotografickú pamäť, a tak to bude trochu ťažšie, no nie je úplné pako. Trhne sebou, keď sensei povie jej meno. No uvedomí si, že sa od nej niečo chce.. V mysli zapátra po nejakej piesni, poznala ich veľa vďaka svojej matke. To problém nebude. Vyčkala, kým vyberie prvú skladbu Nagisa, ona je na rade až druhá. Preto mlčky sedela na mieste. Bola zvedavá, čo dievča vybralo. Možno jej tá skladba bude slúžiť ako inšpirácia na vybratie jej piesne..*
Yukio: * Yukio rozhodně znuděný není, ale stojí tam prostě opřený o stěnu. *Ehm já na tvoje hodny chodit nebudu, jsem jen doprovod pro Yuuki. A můj obor je práce se dřevem a ne hudba. Ode mě nic nečekej. *Oznámí mu Yukio a dál tam jen tak stojí a hodlá si podlehnout, co předvede Yuuki. *
Razoi: Nevadí...Vitajte a sadnite si kdekoľvek je voľné miesto. *Povadí a trochu si povzdychne ale nevyhodí ho to z rovnováhy a dopíše na tabuľu poznámky a to čo ešte treba. Potom si ešte narýchlo obzrie zoznam ľudí ktorý by to tu mali navštevovať a stále mu tam niečo nesedí ale teraz to nechá tak.* Doobre... keďže toto je iba jedna z prvých úvodných hodín nechcem vás príliš zaťažovať omáčkami o dejinách hudby. A aj teóriu hudby by sme si mohli nechať na budúce takže teraz...predtým než skončíme by sme si mohli niečo zahrať alebo zaspievať. Prechádza náhodne prstom po zozname prihlásených. Takže prvú skladbu alebo pieseň na želanie by mohla vybrať Nagisa druhú napríklad...Yuuki a tretiu...hmm..tretiu môže vybrať ten znudený chlapec čo sa opiera o stenu. *Za ten čas čo si rozmyslia čo si chcú vlastne zahrať alebo zaspievať pripravuje klavír aby nestrácali čas.*
Yuuki: (Pardon, bola som preč :I) *Pokývala hlavou na to, že pôjde s ňou. Bola za to rada, aspoň ju niekto ochráni, ak by sa niečo prihodilo. Preľakla sa, keď tam tak cez dvere vrazil. Ostala by stáť medzi dverami ako socha a najradšej by sa prepadla pod zem, lebo nenávidela pozornosť.. Ale Yukio ju držal za ruku, a tak ju za sebou potiahol. Mala tendenciu sa zaňho skryť, ale neurobila to. Zastavila sa až v okamih, kedy Yukio. To veľkolepé predstavenie malo nejaký ten šmrnc. Yuuki sa to páčilo na jednu stranu, ale na druhú stranu strhol na nich priveľmi pozornosti,* U-um.. g-gomene.. *vykoktala zo seba, pričom sa uklonila. Nečakala na reakciu senseia a miesto toho sa rozbehla nemotorným behom pomedzi lavice. S hlavou sklonenou dolu. Len tak periférne a s odhadom našla nejaké voľné miesto, kde sa zahanbene posadila.*
Yukio: * Yukio jde klidně s Yuuki a celkem se usměje, když mu vysvětlí kam, že to vlastně jdou. Dokonce má zase ten pocit, že je někde někdo s mocnou Chakrou. *Hm nebudu tu čekat. Já půjdu s tebou dovnitř dobře? Musím na tebe dohlédnout. *Yukio následně hodlá vejít s Yuuki vejít dovnitř nebo spíš doslova tam vrazí, držíc Yuuki za ruku. *Taaakže Yuuki Kuran přišla! Dávejte si pozor, kdo se na ní jen křivě podívá tak se mu něco stane stejně jako Sak… *Yukio se zarazí, protože by neměl říkat, že to byl on, kdo bodl člena vlastní vesnice, aby mu dal lekci. *To je jedno! *Yukio se postaví bokem a opře se o stěnu. Nechce teď Yuuki překážet když se bude učit hudbě. *
Razoi: *Tak ako vedel že na zozname pri-hlasných na lekcie je viac ľudí ako sa nachádza v jeho miestnosti ale tak tušil že možno si to niekto rozmyslel a nechce chodiť.* Dobre žiaci výborne! *Žiaci odložia gitary vedľa seba.* Takže mám pre vás jednu zlú správu. Ideme preberať jednu z najnudnejších častí celého tohto. Niekto to má aj rád ale väčšina nie. Ministerstvo školstva to zahrnulo do nejakého programu a musí sa to teda prebrať aj keď ide iba o kurz. Takže vám musím povedať aj niečo z toho. Kto má zošit. Môže si písať poznámky.. Takže hudba tu bola už odjakživa. Ľudia keď skúšali rôzne veci tak to vydávalo rôzne zvuky a keď ľudia začali umelecky cítiť tak robili zvuky tak aby boli uchu lahodiace...Na našom území prvé odhady...*Začne hovoriť a popritom niečo čmára na tabuľu, teda aspoň kľúčové slová a dôležité fakty.*
Yuuki: *Vydýchla si, keď s auž ďalej nevenoval tomu, čo tam robila a prečo sa váľala na zemi. Pousmiala sa,* Mama ma prihlásila na hodiny hudby, ale... ja tam nechcem ísť sama.. Bojím sa, že by mi tam niekto ubližoval, *začala. Pomaly sa dostali pred budovu, kde sa hodina mala konať. Vstúpila do budovy a ďalej - pred sebou - uvidela Razoia, človeka, ktorého jej matka popisovala, že bude jej učiteľ. Nechápala k čomu toto ccelé, ale z myšlienok ju vytrhlo to, že zrazu zmizol v obláčiku dymu. Zavrtela hlavou. Už počula zvuk gitár, takže zrejme už začali,* U-ummm.. Nechcem ťa nútiť, a-ale... Mohol by si tu na mňa aspoň počkať, ak nechceš ísť dovnútra?
Yukio: * Yukio se ani nedostal k tomu, aby mu Yuuki odpověděla a už ho někam táhne. Yukio se nebrání, ale rozhodně se mu to moc nelíbí. *Yuuki? Kam to jdeme? *Zeptá se Yukio a zrychlí krok, aby šel vedle ní, takže už není třeba ho někam tahat. Je jasné, že s ní jde dobrovolně, ať už směřují kamkoliv. Všimne si pak i k jaké budově si blíží a Yukio nechápavě otočí pohled na Yuuki. *Ehm co je to za budovu? ,,Co se sakra děje? Copak mě hodlá zavřít někam do sklepa a udělat ze mě otroka?“ *Zeptá se sám sebe v duchu Yukio. *
Razoi: *Pre istotu si vyvolal kage bunshina. A pravý Razoi vošiel do triedy.* Dobrý deň ospravedlňujem sa že meškám niečo ma zdržalo... *Povie ale okamžite sa pustí do vysvetľovania.* Takže všetci si zoberme zo zadu gitary. A poďme všetci naraz. Teraz nehráme akordy len si zopakujeme struny takže poďme všetci E! a teraz H! a teraz G! ...D! Hej Kageyama neponáhľaj sa! Ideme všetci naraz! *Upozorní jedného chlapca ale potom sa neho usmeje aby sa náhodou nezostresoval. Medzitým klon chce skontrolovať či náhodou Yukio predsa len nešiel do uličky Naho robiť problémy. Ale ani nevyjde z budovy a všimne si ho ako ide týmto smerom. Tak sa proste odvolá lebo sa teda stal už zbytočným.*
Yuuki: *Našťastie piesok zmiernil jej pád, a takze sa jej nestalo nič strašné. Dúfala ze si ju Yukio nevšimol ale keďže sa o chvíľu pri nej objavil, jej viera sa vytratila. Zamrkala očami na chlapca a postavila sa z piesku. Ešte nikdy nebola pri sledovaní nachytana a tak mu neodpovedala, len ho chytila za ruku a začala ho ťahať preč. Bez slová. Mala v pláne dotiahnuť aj jeho na hodinu hudby. Snáď pri tom zabudne na to co tam robila.*
Yukio: * Yukio cítí, že nebo spíš necítí tu silnou Chakru a tak se otočí, ale v ten moment uvidí osobu kterou má pocit, že dobře zná. Je to Yuuki i když se válí na zemi. Yukio se nechápavě zatváří a jde jejím směrem. *Yuuki? Copak to tady děláš? Proč se válíš v písku?
Razoi: *Cestou mu celý čas vŕta hlavou.* "Čo ak tam len predsa len pôjde? Čo ak tam len predsa len pôjde? Dokáže sa ubrániť tamtej kriminalite? Aj keďže som tam bol mali by byť kľudnejší...Ale veď Yukio by tam určite nešiel...určite je dosť chytrí na to aby vedel že ísť tam je pre neho hlúposť...či?" *Stále ma o tom pochybnosti. Ale bežal tak rýchlo že sa dostal až pred dvere svojej triedy. Rukou sa natiahne na kľučku dverí.* "Isť ho skontrolovať alebo neísť ho skontrolovať?...to je otázka..." *Zamyslí sa ešte predtým než by mal vstúpiť do triedy.*
Yuuki: *Okamžite, ako ten starý chlapík začal rozprávať v množnom čísle, natlačila sa medzi ďalší kontajner a nejaký múr. Prečkala to, ale sliedila medzi dierou, či sa jej Yukio nestratí z dohľadu. Lenže v tom si všimla ako ten dedo odchádzal. Poznala ho. Z videnia. Ale odkiaľ ? A sakra! Matka ju zapísala na nejaké lekcie hudby - kvôli jej peknému hlásku - a dnes by mala byť jej prvá lekcia. A ona na to zabudla! Vyletela teda zo svojej skrýše, tak, aby si ju nevšimol Yukio, ktorý pokračoval v ceste, ale pri tej rýchlosti sa potkla o vlastné nohy a letela asi meter vo vzduchu, pristanúc na piesku.*
Yukio: * Yukio měl zase ten pocit, že je někde silná Chakra a v tom se Razoi ozval. Ovšem co ho zarazilo. Bylo, že mluví v množném čísle. Yukio se zastaví a rozhlédne se, ale nevidí vůbec nikoho. Nakonec se teda otočí a zase pokračuje v cestě. Razoiovo slova neřeší. *Proč mluvil, jakoby nás tu bylo víc? Asi se opil a vidí mě rozdvojeně. To je určitě tím. *Řekne si Yukio pod nos a pokračuje v cestě. *
Razoi: *Má strašne naponáhlo. Keď sa ešte chvíľu zdrží tak bude meškať. Ale keď vychádza z ulice Naho tak si všimne 2 deti, jedného dokonca už stretol.* Ahojte. Tam sa ani neopovážte ísť! Za žiadnych okolností! *Varuje ich. A potom sa pripraví a rozbehne ďalej aby tam kde ma prísť prišiel na čas. Zobral si totiž na polovičný úvezok lektora hudby vedľa akadémie, kde vedie krúžok pre začiatočníkov. Kurz pre pokročilých vedie tiež na tom istom mieste ale až večer.*
Yuuki: *Odvtedy, čo sa udobrili, si povedala, že ho nenechá bez dozoru ani len na krok. A keďže bola jeho stalkerom, vedela, kedy a kam ide. A hlavne ju poväčšmi začalo zaujímať aj to, že s kým. A čo vlastne robí. Chcela ho chrániť, sľúbili si to. Takže ani teraz to nebola výnimka. Cupitala za ním v dostatočnej vzdialenosti na to, aby si ju nevšimol, ale zas aby nestratila ani ona jeho z dohľadu. Samozrejme nešla priamo za ním, ale skrývala sa medzi pieskovcovými domami, či inými vecami, ako bol trebárs kontajner, a podobne. Takto sa za ním hnala už dosť dlhú dobu,*
Yukio: * Yukio se prostě bezúčelně prochází po vesnici. Nějak ho nenapadá, co by mohl dělat. A proč se tedy různě neprocházet po vesnici? A to že se blíží k zapomenuté čtvrti Naho? To ho nějak moc netrápí a to i přes to že ví, jak to tam dokáže být nebezpečné. *Hm nakonec to tu nevypadá tak strašidelně a nebezpečně jak se povídá. *Zamumlá si Yukio pod nos a pokračuje v cestě. *
Razoi: *Razoi zašiel aj do tejto nekalej štvrti. Iba bol niekde na okraji a počúval dianie v tejto štvrti. Keď odrazu začul známe slová.* Daj mi všetky peniaze čo máš!!! "Hmm, niekto chce byť agresívny..." *Pomyslí si a vyjde z rohu ulice aby sa pozrel nato čo sa deje. V tom ho obkľúčila nejaká banda.* Haha vošiel si nám do pasce. Síce si shinobi ale aj shinobi je človek! Stále zabúdaš, že toto je naše územie a ty už nie si najmladší. *Razoi sa zamračí.* "Nemal si narážať na môj vek..." *Razoia obalí Bijju chakra a to tak že má 4 chovsty a vyzerá ako monštrum. Nechtiac ťukne do jedného s tých čo sú okolo neho a odhodí ho to. Ostatní utekajú. Ostal stáť len jeden ten pred ním čo na neho kričal a teraz na neho pozeral zhrozene.* Milosť, milosť! *Šepká.* Grhgrhh! *Razoi vydá neidentifikovateľný kričiaci zvuk. Muž celý zbledne a od strachu odpadne. Padne ako zaťatý a to sa ho Razoi ani nedotkol. Chakra sa zrazu pominie.* Ale čo je s tebou? Veď som v tvojej pasci? *Potom si zívne.* "Chodil som k psychologovi. Také niečo ma nevyprovokuje." *Potom sa ale pozrie na toho ležiaceho a on má na rukách hodinky.* Veď ja meškám!!! *Uvedomí si Razoi a začne utekať. V podstate šprintuje beží cez námestie a beží aj po ulici Koyo na ktorú sa chcel dostať.*
---: ---
Keiji Michio: *Sleduje ulici z malého obchůdku se zeleninou poblíž Té čtvrti.* //Zelenina? Kdo by kradl zeleninu? Ale já nenám co říkat, je to má práce.// *Vyčkává dokud se něco nestane, ovšem, až do setmění se vskutku nic nestane. Teprve po setmění, je za světla olejové lampy na pultíku, si Keiji povšimne vychrtlého psa. Pes zjevně přiběhl z Té části vesnice, kam Keiji doufal, že se nikdy nebude muset podívat. Pajdá mezi pár kolemjdoucími, kteří se chechtají, až zamíří přímo proti stánku. Toto nebohé zvíře v tichosti dopajdá až ke stánku a zřejmě aniž by si povšimnul Keijiho. Ten se ovšem téměř nehýbá. Za pultem Keiji psa nevidí, ale když pes začne utíkat pryč, nese sebou křupavoučký salát. Keiji ihned vyskočí a rozeběhne se za psem. Zpomalí ale, jelikož chce vědět, kam pes salát nese. Pes zatočí, Keiji zatočí a náhle se ocitne na rozlehlé ulici plné rozpadených domů a zatlučenými okny. Pes znovu zatočí k matnému světlu. Keiji dojde na roh a příhodně umístěným otvorem se podívá dovnitř, vidí malého člověka, skrčeného před někým, na něhož nemá výhled a kolem několik psů, za tím vším několik krabic plných jídla. Muž vezme zelí a předá ho tomu druhému. Keiji skočí do dveří, načež se na něj začnou dívat psi mužík i za ním urostlý, dobře živený muž, oblečen v hezkém kvalitním oblečení, ovšem zahalen kápí. Ten začne ihned utíkat a na Keijiho odrazí mužíka. Psi klidně sedí a sledují dění. Keiji chytí malého pána a nalepí mu na zádu Fuin Fudu, tu co nejrychleji zapečetí a muž spadne zády na zem.* //To je jeden, druhý zbývá.// Rozeběhne se za druhým mužem, ten už je teď ale v dálce, Keiji tedy využije Shunshin no Jutsu a dostane se tak před něj. Vytasí wakizashi a zaujme stabilní postoj. V této chvíli chlapík chytí svou vycházkovou hůl oběma rukama a značně s ní cukne, vytáhne z ní krátký tenký meč. Poté se rozběhne proti Keijimu a započne tak boj, jako první se snaží Keijiho bodnout, ten se vyhne a vyrazí wakizashim muži tyč z ruky. Podrazí mu otočkou nohy a nalepí mu na rameno další Fuin Fudu. Nestihne ji však zapečetit a muž si ji strnhne. Keiji mu vykopne z ruky meč a wakizashi mu zamíří pod krk nohou odstrčí kápi a pozná obličej muže, prodejce potravin i do zahraničí.* //To má kradený zboží? Já si to kupoval. To je jak kdybych kradl, to ale přece nedělám.// *Otočí ho na břicho a sváže mu ruce drátem. Podívá se kolem, a zastaví se pohledem na hůlce.* //Něco ale zabavit můžu.// *Usměje se vezme čepel i tubus hůlky, které vůbec nevypadají, jako by je zasáhl nějaký boj, dá je do sebe, chytne muže za ruce a odvede ho k mužíkovi, vytvoří klona, aby mu s ním pomohl.* //Případ potravinového zloděje vyšetřen za...// *Podívá se na hodinky* //... Pět hodin, výtečně.// *Pochválí se cestou k věznici, s úsměvem plným radosti z úspěchu i nabyté kořisti.*
---: ---
Razoi: "Vôbec mi neodpovedala nato čo som chcel vedieť najviac a to či sa odtiaľto chce dostať alebo či chodí na akadémiu...ale nevadí to s jej rodičmi bolo tiež podstatné... a veľmi veľmi smutné. Teraz ju asi nemôžem len tak nechať keď viem že má o ničom život..." Prepáč...a čo máš vlastne teraz v pláne? *Spýta sa obyčajnú otázku ale je zvedavý ako odpovie.*
Tsubomi: *Poslechla si ho a nad jeho otázkou se podívala jinde.*Právě.. že skoro nic. Nevím kde jsou, co dělají, zda žijí, nebo zda mě hledají. Upřímně. Nevím skoro nic o nich. Maximálně vzhled. Mám jejich fotky... Někde..*Koukla na Razoie a mlčela. No, nevěděla kde má jejich fotky. Ovšem měla fotku jen matky a otce, ale otcova strana byla roztrhnutá takže tam byla jenom jeho ruka na ramene od její matky.*"Zajímalo by mě zda žijí.."*Pomyslela si zvědavě a nějak vytratila z hlavy problémy co před chvíli měla.*
Razoi: *Nechápal čomu sa čuduje a tak sa len nad tým zamyslel.* No možné to je, ja môžem veľa vecí...avšak všetko zaleží od ďalších okolností a aj od toho či sa chceš vôbec odtiaľto dostať. Vravela si že bývaš sama, nerád sa to pýtam ale musím sa. Ako je to s tvojimi rodičmi, respektíve čo všetko o nich vieš? A ty asi keď bývaš v tejto štvrti tak asi veľmi do akadémie nechodíš však? *Spýta sa trochu z náznakom ľútosti.*
Tsubomi: *Nikdo je nesledoval díky bohu. No, Tsubomi přemýšlela nad jeho slovy. Jen se tak trochu zamračila. Spíš chtěla vypadat jako by jí ta pomoc nezajímala, ovšem zajímala jí. Dokonce se to ze sebe dostala a zeptala se.*Vy mě můžete odtud dostat?*Zeptala se zvědavě přičemž se překvapila své vlastní otázky. Nevěřila si, že dokáže něco takového ze sebe dostat. Ovšem dokázala.*"Já... Já si nevěřila.. Já jsem si myslela.."*Pomyslela si a koukala na Razoie překvapeně.*
Razoi: "Zaujímavé že tento raz zareagovala iba na jednu z mojich otázok" No vieš to my len tak napadlo. Nevyzeráš ako zlé dievča tam mi len napadlo či s niečím nepotrebuješ pomôcť. Napríklad niečo zohnať alebo tak... Alebo sa odtiaľto dostať myslím z tejto štvrte. Neviem niečo by sa určite našlo s čím by som ti mohol pomôcť ale to už musíš vedieť ty. Ale vlastne v skutočnosti som pre teba cudzí, neznámy človek s ktorým by si sa asi nemala rozprávať takže chápem ak mi vôbec nedôveruješ. Ako snáď chápeš čo sa ti snažím povedať. "Celkom to tu stíchlo, sme tu sami...Je to až príliš podozrivé..." *Razoi sa pre istotu poobzerá rýchlo pohľadom všade navôkol.*
Tsubomi: Pomoc? Jak to myslíš?*Zeptala se ho a zastavila. Otočila se na něho a čekala na odpověď. Nevěděla jak by mohla dostat od toho Razoie pomoc. Byla ještě malá takže nerozuměla takovým přesnějším věcem.*"Jak bych mohla chtít jeho pomoc? Nebo co vlastně myslel to pomocí? Jsem v problému? Nebo to Fuijin ví? Nebo co když je Razoi Fuijinův pomocník? Ne.. To ne. To bych ho znala. Navíc, žádný z jeho lidí neumí hrát na hudební nástroj.."*Pomyslela si a koukala na Razoie.*
Razoi: *Razoi spolu s ňou kráčal len preto lebo chcel vedieť kam ho zavedie. Ale už mu došlo že sa chce asi iba stratiť z dohľadu.* "Je nervózna asi sa niečo deje." Hmm Tsumi, nechcem ti robiť problémy...Nemôžem to nejako pomôcť? Alebo v respektíve chceš aby som odišiel?
Tsubomi: *Poslechla si jeho řeč a nějak odpověděla.*Ahá, tak to se máte, že jste mimo Sunu.*Polichotila a poslechla si otázky.*No.. Můžete. Není to zas tak velký problém. A nebude mi to ani vadit.*Odpověděla a uslyšela poslední otázku. Chtěla se odtud dostat. Ohlídla se a zjistila, že za nimi nikdo nejde. Otočila hlavu zpět dopředu a usmála se.*No, jdeme pryč. Protože si hrál na ty housle a tady musí být ticho. Takže tě vedu jinam.*Řekne mu opět na rovinu. Potom přidala opět do kroku. Měla namířeno jinam teď.*"Doufám, že mě ním nikdo neuvidí.."*Pomyslí si nervózně Tsubomi.*
Razoi: "Zvláštne napriek tomu že v akej je situácii a nepozná ma je celkom otvorená a hovorí mi takmer všetko. A navyše to hovorí dosť pravdivo. Nemám dôvod jej neveriť ale niečo na nej je aký má ona dôvod dôverovať mne." Ano máš úplnú pravdu nebývam tu. Bývam v druhej časti Suny aj keď vlastne dosť často prebývam aj mimo Suny. V Sune som viac menej len keď mám prázdniny. "Nechcem jej dávať ďalšie zbytočné otázky ale..." Uhm Tsubomi, môžem ťa volať Tsumi? A počuj kam sa vlastne teraz ponáhľame?
Tsubomi: No.. to já nevím..*Odpověděla mu na rovinu a podívala se na něho.*"Nějak moc se vyptává.."*Pomyslela si a pozorovala ho. Hned na to uslyšela další otázku.*No.. žiju tu sama.. A nebojím se. Teda někdy když tu proti sobě bojují lidé tak ano. To ano. To se bojím. Ale jinak ne. A v noci moc nevycházím ven. Jen pokud po mě něco Fuijin chce. Ale jinak se nebojím tmy. Protože.. Protože... nic. Jinak by tu asi nežijete, že? Žijete někde jinde, že? Protože vůbec neznáte pravidla..*Řekla a podívala se před sebe. No, potom opět přidala do kroku.*
Razoi: "Načo sa jej to pýtam zrejme je pohode, má kde bývať, kde spať a niekto jej pomáha čo tu ešte riešim...ale nie asi by som to nemal nechať tak. Aspoň sa jej spýtam ešte pár otázok." *Razoi by najradšej odtiaľto odišiel nejak ho veľmi nezaujímali osudy iných ľudí ale toto bolo iné. Avšak malé dievča žijúce vo veľmi zlom prostredí to už bola iná káva. Mal pocit že to takto nechať nemôže aj keď nevedel čo má urobiť.* Tsubomi prepáč že ti dávam toľko otázok a nie neboj sa nemám proti tebe asi nič. "Zatiaľ" Inak ako veľmi je ten Fuin zlý? Lebo asi keď sa o teba stará tak možno nemá až také zlé srdce ale na druhej strane ubližovať nevinným ľuďom sa len tak nesmie. Takže žiješ tu sama a nebojíš sa? Napríklad cez noc alebo tak?
Tsubomi: *Když si poslechne jeho jméno tak se jen lehce U usměje. No, potom měla opět napjatý výraz. Sledovala očima vše co bylo přední.*Já jsem Tsubomi. Ale tady mi říkají Tsumi. *Poslechne si jeho otázku a trošku zpomalí.*No, Fuijin je zlý. Ale on to dělá aby nás uživil.*Zmínila nás. No, Fuijin se taky o ní tak trochu staral. Ovšem dělal to jen proto, aby jí mohl využívat. Byla malá takže si nikdo nemyslel, že bude krást a sbírat informace. No, Tsubomi mu sehnala vždy nějaké informace. Nejčastěji tak odtud. Byli tu totiž lidé co se pokusili Fuijina zbavit. Ale díky Tsubomi se tak nestalo.*Ahá.. Takže samuraj..*Řekla a podívala se na něho. Hned na to se podívala opět dopředu a šla dál.*Ano. Vážně tu žiji.. Máš proti tomu něco?*Zeptala se ho a a uslyšela jeho poslední otázku.*Sama? No... Žiji v bytě sama..*Řekla tiše. No, byla tak trochu překvapená, že se Razoi nějak moc vyptává.*
Razoi: *Razoi sa rozhliadne ale nevšimne si nič podozrivé* Dobre idem počkaj ma dobré dievča... *Povie a ide vedľa nej.* Mimochodom ja som Razoi a žiadneho Fuijina nepoznám on je niekto zlý? Vieš... neviem či by mi bol schopný ublížiť lebo nechcem sa veľmi chváliť ale ja som samuraj. *Keď uvidí kde býva tak sa trochu zhrozí.* Vážne tu bývaš? "To je strašné...a tie podmienky..." Ale nebývaš tu sama však? *Spýta sa lebo už nevie čo presne si má myslieť o tomto všetkom hlavne o tejto pochybnej štvrti.*
Tsubomi: To ne, ale..*Rozhlédla se a potom řekla tiše.*Poťte se mnou. Za chvíli jsem dorazí určitě Fuijin. Musíte se schovat jinak vám ublíží.*Snažila se muži pomoc. Měla v sobě hodně dobra, které by dokázala rozdávat kdekoliv.*A já tady bydlím. Teda.. Jen přežívám..*Řekla tiše a potom se otočila zády muži.* Následujte mě prosím. Jinak vám ublíží.*Řekla a rozběhla se směrem k bytu kde přežívala.*"Nedovolím, aby Fuijin ubližoval lidem.. Však skoro nic neudělal.. Mohl dopadnout jak Kari.. Chudák Kari.. Takhle jí zřídit.. Nebo hůř.. Jako Michio.. Chudák Meiyo. Musím se k něm někdy zastavit.."*Pomyslela si a pokračovala v běhu. Nějak doufala, že jí muž následuje. Neotáčela se totiž.*
Razoi: Fakt mám prestať? To hrajem až tak zle? *Pýta sa dievčaťa ktoré k nemu prišlo.* "Počul som o tejto štvrti rôzne historky ale snáď to tu nieje až také zlé." No dobre ako chceš... *Do hraje ešte pár posledných tónov a zloží husle. * Tak ahoj a o akom konkrétnejšie probléme si to hovorila? *Pýta sa dievčaťa aby sa aspoň o niečom dozvedel.* Inak čo robíš v tejto štvrti myslím že tu to bude pre teba nebezpečnejšie ako pre mňa. *Snažil sa byť milý lebo videl že to dievča proti nemu nemá nič. Videl v diaľke že niekto podozrivý ho začul hrať ale nevedel kto je to lebo bol ešte ďaleko a Razoia iba sledoval.*
Tsubomi: *Zkontrolovala zda má všechno a vydala se dál. Hned na to zaslechla jak někdo hraje na housle. Bylo to celkem blízko takže to muselo být v téhle čtvrti.*"Jéj.. Někdo si zase koleduje o malér..."*Pomyslela si a běžela směrem kde ten zvuk zaslechla. Každý kdo žil v téhle části by asi věděl, že hluk na sebe přitahovat nesmí. No, ale někdo to porušil. Doběhla a uviděla nějakého muže. Zastavila se a koukala na něho. Potom se rozhlídla.*"Zatím v pořádku.. Fuijin to ještě asi neslyšel.."*Pomyslela si a šla blíž k muži. Když byla asi metr od něho tak na něj promluvila.*Prosím. Nechte toho. Nebo budete mít problém.*Upozornila ho. Byla hodná a ráda se starala o lidi. No, zatím nevěděla že někteří lidi jsou arogantní a dovedou způsobit obrovské škody. To zatím nevěděla. Takže byla zatím hodná a milá ke všem. A kdo byl Fuijin? Člověk co se staral o pořádek v téhle čtvrti. Tsubomi se sním už jednou neshodla. Dostala facku. Fuijin jí měl docela rád. Ovšem ona ho neměla zas tak ráda. Fuijin byl zlý, ale staral se o lidi ve čtvrti. Ovšem to nemění nic na tom, že byl zlý. Když ho někdo neposlechl skončil špatně. No, Tsubomi měla štěstí, že dostala jenom facku od něho.*
Razoi: *Razoi mal na ľavej ruke čelenku Suny.* Ak máš depku zahraj si na husliach. Už si dlho na nich nehral. *Poradil Hachibi Razoiovi.* Vau díki ty si génius ale veď moja hra sa ti nikdy nepáčila Hachi tak čo sa deje? *Hachi iba pokrútil hlavou a odpovedal mu.* Ale veď nikto povedal že sa mi páči. Tak hraj lebo inak si to rozmyslím... "OK." *Razoi vytiahne zo svojej bielej budny jeden zvitok a ten sa premení na puzdro s ktorom sú husle. Puzdro položí pred seba a začne na husliach hrať odkaz » Ale veľa ľudí neide okolo zatiaľ mu tam iba jeden nejaký muž a jedna žena hodila drobnú mincu. Na tomto mieste asi veľa ľudí nezaujíma hudba takže Razoi nemá takmer žiadne publikum.*
Tsubomi: *Šla ven ze svého bytu. Teda nebyl její. Nebyl ničí, ale ona tam žila. Na sobě měla levandulové krátké tričko, tmavě modré šortky a zelené tenisky. To bylo všechno co teď měla. Ale taky měla tašku. V té nosila jídlo a další věci, které si sehnala a vešli se jí do tašky. Měla jí danou přes krk. Nevěděla kam dneska zajde. Asi půjde k nějaké restauraci a bude se modlit až najde nějaké to jídlo zdarma. Vody měla dost. Ale největší problém bylo to jídlo. Procházela se a prohlížela si domy. Některé jí připadali hezké. Zastavila se a otevřela si tašku. Chtěla se podívat co všechno tam má. Pro jistotu to chce zkontrolovat.*"Tak.. co všechno tu mám.."*Pomyslí si a hrabe se v tom.*
Razoi: *Prechádza s rukami vo vreckách jednou z ulíc kde ešte nikdy nestretol dobrého človeka a kde musí byť človek opatrný.* "Už som nejako dlho sa týmto životom pretĺkal sám. Cítim sa trochu opustený...Muža čo mi zničil povesť som nechytil tak ako som mal ale my ušiel...Som úbohý." *Premýšľal Razoi nad rôznymi vecami keď prechádzal zaprášenými ulicami. Zrazu sa ozval v jeho vnútri Hachibi.* "Ach, ten príživník má znova depky..." Hej Razoi počúvaj vlastne nezabúdaj nato čo si mi sám hovoril. Nie si sám. Týmto životom sa pretĺkame spolu. *Razoi sa nad jeho slovami zamyslel a odpovedal mu v duchu.* Ďakujem Hachi viem že si so mnou ale vieš ako som to myslel...
--: --
Akuma Maku: *Kráča mierne naštvane a v ruke zviera zvitok s popisom jeho misie. Na sebe má čierne nohavice, bielu košeľu a fialovú vestu.* "Ja! Ja mám hľadať nejakú blbú mačku, čo sa navyše stratila v tejto blbej štvrti! Zo všetkých miest, kde sa mohla stratiť, šla sem...a komu zadajú túto hnusnú misiu, o ktorú by nikto so zdravým rozumom ani nezakopol? Mne!" *Nebol práve nadšený z toho, na akom mieste sa to teraz nachádzal, ale nebál sa. Vedel, čo za živly tu zvyknú byť, no on ich videl ako podradný odpad, o ktorý sa nezaujímal. Pri hľadaní nemal veľké šťastie. Na žiadnej z hlavných ulíc nebola, takže musel začať hľadať v odľahlejších a hlavne temnejších uličkách.* No ták...kde siiiii. Kde sa skrývaš, Mitsume? *Hovoril jemným hlasom a snažil sa mačku vylákať, no nedarilo sa mu. Začal sa cítiť fakt trápne, takže keď prechádzal okolo bezdomovcov a iných, tak stíchol.* "Mám sa tu hrať na ešte väčšieho blbca ako sú títo skrachovanci...Čím som si to len vyslúžil." *Ďalej si nadával v duchu a pokračoval v hľadaní. Miestami sa mu zdalo, že videl nejaký tieň alebo dokonca podobizeň mačky, ktorú hľadal.* "Stačí, aby sa podobala, zvyšok mi môže byť ukradnutý." *Povedal si rozhodne a rozbehol sa za tieňom. Prebehol niekoľko uličiek, keď sa mu zdalo, že tú mačku už už našiel, no keď zahol za posledný roh, tak zrazu zmizla. Bol v slepej uličke, no nechcel sa vzdať len tak ľahko. Ako tak to miesto prehľadával, tak zrazu za sebou začul nejaké zvuky. Na sekundu si myslel, že by to mohla byť spomínaná mačka, no keď uvidel tiene, tak pochopil, že toto bude o niečom inom. Pomaly ustúpil, keď znova niečo začul, no z iného smeru. Ani sa nenazdal a bola pri ňom skupina bezdomovcov a ďalších ľudí, ktorých vážne nechcel spoznávať. Akuma sa zaškeril, načiahol sa pre kunaj, no v tom momente skamenel. Na mieste, kde mal kunaje, výbušné lísky a ľadové bomby nič nebolo. Vtom sa jeden z bezdomovcov zaškeril a zamával na Akumu s jeho vecami.* "No do p..." *Chvíľu na seba len pozerali. Potom v tom istom okamihu ako sa na Akumu rozbehli, tak on vyskočil na blízku budovu a začal po nej bežať. Veľmi rýchlo si uvedomil, že aj človek, ktorý na prvý pohľad vyzerá, že má problém sa vôbec postaviť, môže byť za určitých okolností schopný ho dobehnúť. Akuma skákal z budovy na budovu, kľučkoval v uličkách a vyhýbal sa miestam, kde videl nových protivníkov. Ako tak bežal, tak zrazu okolo neho začali lietať kunaje, na ktorých boli pripevnené výbušné lístky.* To ma chcete zabiť mojimi vlastnými zbraňami?! *Kričal na prenasledovateľov, keď sa začali ukazovať aj jeho ľadové bomby. Cítil ako sa do neho zabodlo zopár ľadových senbonov. Trocha ho to spomalilo, no stačilo to na to, aby mohli na neho lepšie zamieriť a tak ho takmer trafila explózia z jedného výbušného lístka. Výbuch ho odhodil do jednej uličky zhodou okolností priamo na mačku, ktorú hľadal. Tá bola prekvapená ešte väčšmi ako Akuma, no keďže ten nemal nervy na žiadne ďalšie problémy, tak ju z celej sily chytil a pridržal pri hrudi. Mačka sa začala brániť a začala ho škrabať, no Akumovi to bolo jedno. Nejakou náhodou našiel cieľ misie a tak bol čas vypadnúť. Bežal smerom preč z tejto štvrte. Beh mu robil veľké problémy a aj dych mu už pomaly začal dochádzať, keď v tom uvidel ako sa jeho smerom niekto blíži. Boli to policajné jednotky a prvý krát v živote bol za nich vďačný.* "Určite ich privolali tie výbuchy. Blázni...to si mysleli, že si ten hluk nikto nevšimne?" *Stál skrytý pod jednou budovou. On sám nemal čas riešiť veci s políciou, takže vyčkal až prešli za neho a potom vykročil naspäť do normálnejšej časti dediny. Doškriabaný od mačky, obhorený od výbuchu a s niekoľkými ľadovými senbonmi, ktoré trčali z jeho chrbta sa dostavil k zadávateľke misie.* Tu je vaša mačka. *S tými slovami jej mačku podal, no ani nečakal na odpoveď. Mal toho všetkého po krk a jediné, čo teraz chcel, bolo si doma ľahnúť do postele a poslať do hája kohokoľvek, kto by sa ho pokúsil poslať na podobne šialenú misiu.*
Shoutboardy končí. Více zde.