Přidej zprávu »
---: ---
Karusi: *Karusi si dnes udělal volno a šel trénovat pár svých Jutsu. Odebral se do odlehlejších částí Kumogakure a tak se rozhodl zkoušet své techniky tak aby nikomu neublížil. Dorazil na dané místo a vytvořil 5 inkoustových klonů (Sumi Bunshin no Jutsu). Klony se rozmístili dost daleko od něj. Karusi směrem k jednomu 5x mávl rukou a vyslal 5 větrných čepelí (Fuuton: Juuha Shou) které doslova rozřezali jeho klon na 5 částí. No stejně se z něj nakonec stala jen inkoustová louže. Otočil se následně na dalšího klona a vypustil proti němu větrné shuriekeny (Fuuton: Reppushou). Klon se pokusil uhnout avšak stejně ho opět zničil a zbyla po něm jen louže inkoustu. Po dalším klonovi Karusi složil další pečetě a vypustil proti klonu 10 vodních shurikenů kterými opět zničil onen klon. Po čtvrtém klonu použil vodní bič (​Suiton: Mizu no Muchi). Opět se klon zničil a zbyla jen louže. Poslednímu lonu hodil 2 Kunaie. Sám si 2 vzal a ihned se do sebe pustili. Vzduchem se nesly zvonivé zvuky o sebe třískajících kunaiů a odlesky od ocele kunaiů v denním světle. Karusi se svým klonem předváděli něco co by se dalo považovat za skutečné umění co se týče šermířství. Karusi aktivoval v očích Chimanako a začal svému klonovi číst v hlavě (Dokushin no Jutsu). Vyhýbal se útokům svého klona a zároveň jeho útoky i blokoval. Následně do něj zapíchl kunai a díky tomu jej zničil. Karusi se rozhlédl kolem a jediné co tam zůstalo bylo 5 skvrn z inkoustu. Karusi deaktivoval ve svých očích Chimanako a odebral se zpět do svého domu kde plánoval dále zkoumat své techniky do větší hloubky. Jak došel domů tak se usadil na postel a ihned přeše do meditačního stavu tak aby opět mohl rozjímat. Po nějaké době co byl v limbu se probudil a opět si sedl ke stolu plného knih. Všechny měli něco společného. Všechny se týkali jednoho člověka a to Rikudo Senina. Karusi jej zkoumal už delší dobu. Jeho filozofie se mu líbila a dost se s ní ztotožňoval.* "Někdy bych se s ním chtěl vidět. Musím zjistit zda je k tomu nějaká možnost."
---: ---
Karusi: *Karusi dostal ke svému vstupu na Chuuninské zkoušky od táty malý dárek. Přesněji byl od Matky která mu jej chtěla dát až půjde na Chuuninské zkoušky. Bohužel matka je již po smrti a tak mu byl dárek předán tátou.* (Táta) Tady máš synku. Prý by ti to mělo pomoct na chudinských zkouškách. Já sám nevím co v tom je. Zakázala mi to otvírat. (Karusi) Díky tati. Hned se na to kouknu. *Karusi si sedl do tureckého sedu a rozvinul svitek. Bylo v něm popsáno umění Kumenju. Karusi o tom slyšel od mámy která říkala že něco podobného ovládá. Netušil však že se mu toto někdy dostane do rukou.* „Páni. Vypadá to dost zajímavě. Mohl bych se na to kouknout trochu blíž. Měl bych to natrénovat.“ *Karusi se odebral na svůj oblíbený plácek v jejich ulici. Nikdo tam moc nechodíval a měl tam dokonalý klid. Karusi oblečený v černém tričku, černých kalhotech si vzal Shikio Hebi přes sebe a sluneční brýle. Došel pomalu až na plácek kde chtěl toto otestovat. Sedl si do tureckého sedu a aktivoval Chimanako. Nikdo kolem nebyl což se mu hodilo. Karusi deaktivoval Chimanako a rozvinul svitek. Dobré půl hodiny pročítal základní techniku Kumenju.* „Takže nejdřív musím vyvolat bránu. Z té pak vycházejí ty bytosti. Dobře jdeme na to.“ *Karusi složil pečeť a začal se soustředit. Soustředil se na otevření brány do jiné dimenzce. Po silném snažení se mu ale stejně nepovedlo. Karusi si vydechl. Chvíli vydýchával a pak se do toho celého pustil znovu. Opět složil pečeť a pokusil se bránu otevřít. Ani na podruhé se mu to nepovedlo a cítil se docela dost vyčerpaný. Chvíli se opřel o stěnu za ním a ještě několikrát si pročetl svitek.* „Chápu že mám otevřít bránu ale nedaří se. Co už. Budu to zkoušet dál.“ *Karusimu se dnes bránu otevřít nepodařilo a tak se odebral domů. Celou noc studoval svitek a přemýšlel jak tu bránu otevřít. Karusi nakonec aspoň na chvíli usnul. Na další den se opět odebral na plácek za domy a opět se pustil do otvírání brány. Karusi seděl a opíral se zeď. Meditoval aby jeho mysl byla klidná. Když už byla klidná složil pečeť a začal se soustředit. Ukázaly se malé obrysy brány pro Kumenju. Karusi byl dost spokojený s vývojem. Už byl na správné cest aby bránu opravdu otevřel. S každým pokusem byla brána jasnější a zřetelnější. Najednou ke konci dne Kdy Karusi dával celému plánu poslední pokus. Konečně se brána ukázala kompletně a Karusi jen oslavoval že se mu to povedlo.* „Konečně hotovo. Povedlo se mi to. Je to dobrá věc. Jdeme na věc. Bude se mi v Chuuninských hodit.“
---: ---
Karusi: „Moudrost a vědomosti jsou pravou silou shinobiho. Když mám informace můžu očekávat co přijde. Když máma zkušenosti tak vím co přijde. Když se podívám musím vědět co se děje. Když se zaposlouchám musím poznat co přijde dál a očekávat další pokračování věty. Když ucítím musím rozpoznat pach a s ním i jeho nebezpečí.“ *Tyto myšlenky se horníky v Karusiho myslí při meditaci. Shikio ležel stočený v Karusiho klíně který zaujímal turecký sed. Karusi byl v hlubokém tranzu který si udržoval pro to aby dosáhl klidu v duši a i v mysli. Jeho myšlenky byly dobré aspoň to si tedy říkal. Jeho mysl byla čistá a klidná. Bádal nad otázkami jak dosáhnout svého cíle o nekonečném míru mezi lidmi ve světě. Karusiho inteligence byla příliš vysoká na to aby se snažil vše dosáhnout silou. Věřil že svět není ještě natolik zkažený že by nešlo vyléčit. Pomalu se jeho oči otvíraly a on ucítil něco těžkého na svých nohách.* (Karusi) Zdravím Shikio. Jak se máš. (Shikio) Nudím se. Proč nejdeme někam bojovat. (Karusi) To má jednoduché vysvětlení. Jsem Genin a tak mimo vesnici nemůžu. Za druhé znáš mou filozofii o nezabíjení. (Shikio) Jo to znám. A i ty víš že se mi tahle filozofie ani trochu nelíbí. (Karusi) A proč chceš furt jen zabíjet. Však můžeš být můj společník i bez toho abys zabij. Můžeš mi pomoct bojovat. Myslím že si u mě žiješ dost dobře ne? (Shikio) Taky to je jeden z důvodu proč tu s tebou jsem. *Karusi se usmál a to stejné Shikio.* Dobře tak půjdeme někam ven. Co ty na to. *Shikio odpověděl jednoznačně. Najednou tu místo hada byla katana. Karusi se usmál a vzal si své speciální pouzdro na katanu na záda. Nosil ho jen když věděl že nebude muset bojovat. Zasunul do něj katanu kde se Shikio z části změnil tak že jeho hlava koukala přes Karusiho rameno. Takhle vyřešil Karusi to aby ho dokázal unést jelikož jako celý had byl pro něj příliš těžký. Vyrazily do ulic na místo kam Karusi chodíval trénovat. Když sem došly nechal Shikia se změnit zpět do své podoby hada. Karusi si načerpal Chakru do nohou a vylezl na stěnu po které začal chodit. Když se jeho nohy dostaly ke kraji stěny odrazil se a skočil na zem. Následně se zase odrazil a skočil na jinou stěnu. Shikio ho jen z povzdáli sledoval. Karusi vyšel nahoru a napumpoval více chakry do nohou a odrazil se na druhou sousední stěnu. Kde vyšplhal na střech. Následně si všiml dole malého lavoru s vodou a tak skočil přímo na něj. Nahromadil do nohou Chakru a přistál přesně na hladině vody. Když z ní slezl byl opravdu spokojený. Jeho manipulace s chakrou byla na dobré úrovni.* Shikio jdeme. *Shikio se změnil na Katanu a Karusi si ji dal opět na záda. Jeho cesta ho vedla už pouze domu.*
---: ---
Karusi: *Karusi se rozhodl zušlechtit jednu další schopnost kterou se rozhodl ovládnout. Schopnost Kenjutsu. Doma si sehnal starý boken který zůstal po matce která s ním kdysi trénovala. Oblékl se do černých kalhot a do černého trička. K pasu si připnul boken a vydal se na svůj oblíbený plácek v ulici. Cestou pozoroval lidi jdoucí do práce, z práce, nakupovat a nebo jen sedět na ulici. Když dorazil na svůj oblíbený plac aktivoval Chimanako a rozhlédl se po okolí. Nikdo okolo nebyl a to se Karusimu líbilo.* "Takhle to má být. Klid a pokoj okolo. Můžu si v klidu trénovat." *Karusi si ještě na chvíli sedl do tureckého sedu a provedl krátkou meditaci. Jeho myšlenky se upokojily, dýchání zklidnilo a jeho vnímání zostřilo. Po chvíli vstal, deaktivoval chimanako a uchopil do obou ruk svůj boken.* "Tak schválně co s tím zvládnu." *Karusi trénoval výpady. Úder před sebe, úder z boku, blokování i úskoky a simulovaný boj který si přestavil v hlavě. Bylo to dosti vyčerpávající ale Karusi se nijak nebál ušpinit si ruce. Vyběhl vpřed a udělal pár seků do stran, z vrchu, ze spodu a zakončené bodnutím před sebe. Úskok s krytím a následné odražení do útoku a zopakování celé sekvence. Toto opakoval asi 10x než už se to celé stalo automatickým pohybem. Následně přešel do útoku v pohybu z boku do boku. Přeskakoval z jedné nohy na druhou, odrážel se dopředu do výpadu a stahoval do obrany. Vypadalo to skoro jako tanec nebo pro některé jedince i trochu komicky. Karusi se zastavil a opřel o boken. Zrychleně dýchal jak byl zadýchaný.* "Na chvíli si odpočinu. Ničemu to neuškodí." *Karusi se posadil a zavřel oči. Snažil se zklidnit svůj dech a koncentrovat se na další trénink. Chvilku to trvalo ale Karusi se opět dostal do stavu klidu. Postavil se a celé si to zopakoval znovu. Údery, obranu, blokování nebo i bodání. Karusi se asi po půl hodině opřel o zeď. Byl dos zpocený a rukávem si utíral čelo.* "Byl to dost záhul ale tenhle styl boje se mi líbí."
---: ---
Karusi: Mohl bych vyřešit rychlost svého pohybu. Na misích by se to mohlo hodit. *Proletělo jednoho dne Karusimu hlavou. Nemusel chodit daleko. Věděl o jednom plácku přímo v centru kde tuhle techniku mohl otestovat. Oblékl se do černého trička s dlouhým rukávem ale pro dnešek vynechal své oblíbené harémové kalhoty a spíše zvolil volné látkové kraťasy. Připnul si přes hruď opasek na kterém měl zásobu svitků, inkoustu a štětec.* Tati. Jdu trénovat. *Sdělil otci který se také zrovna chystal odejít do práce. Karusi otevřel dveře a vyrazil na dané místo pro trénink. Ještě se ale vrátil rychle domů a vzal si sluneční brýle. Ne proto že by venku bylo nějak velké slunce a světlo ale spíš kvůli tomu že chtěl procvičit i své oči. Hned jak se za ním zabouchly dveře aktivoval Chimanako. Jeho oči zrudly ale to ho nijak netížilo, z toho důvodu měl sluneční brýle aby to nikdo neviděl. Projížděl pohledem ulici ve které žil. Viděl zde mnoho chaker. Výrazně i skoro neviditelné. Byla to zajímavá zkušenost. Karusi však zůstával klidný i když zrovna teď bylo v jejich ulici spoustu ruchu a rušivých elementů.* „Nikdy jsem si neříkal že tady je tolik chaker. A tolik různých druhů.“ *Během chvíle došel na místo kde plánoval trénovat. Porozhlédl se po okolí jestli je někdo okolo. Nikdo tu nebyl. Stoupl si na jedno místo a soustředil svou Chakru. Složil pečeť tygra a pokusil se přesunout rychle dopředu (Shunshin no Jutsu). Nepovedlo se to ani trochu. Když se o to pokusil znova povedlo se mu posunout asi o metr. Během toho si uvědomil že má ještě pořád aktivní Chimanako m ihned ho deaktivoval a sundal si brýle. Chvíli se ještě soustředil aby mu to vyšlo. Posunul se opět o metr. Nedokázal přijít na správný objem. Harry který má použít aby se posunul. Když se mu to už po desáté nedařilo sebral se a šel domů. Tam si sedl na postel do tureckého sedu a přešel k meditaci. Hluboké nádechy a výdechy. Mysl byla klidnější a klidněji. Karusi pozoroval sám že meditace nesou své ovoce. Každá meditace která následovala ho rychleji dostala do tranzu a ani ve vnějším světě a životě ho téměř nic nevyvedlo z míry a držel si chladnou hlavu a klid v mysli. Přemýšlel o tom jak správně nahromadit Chakru a kolik. Po celovečerním hloubání a meditaci na něco přišel ale už byla noc a tak si šel lehnout. Když ráno vstal neztrácel ani minutu. Jakmile byl připraven vyrazil opět na onen plácek kde si stoupl, složil pečeť tygra a soustředil se na Chakru. Prvních pár pokusů zjistil že se dostane tak do dálky 2 metrů. To se mu však pořád zdálo málo. Po chvíli přemýšlení nakonec složil opět pečeť a soustředil se. Povedlo se mu dostat na druhou stranu plácku kde trénoval. Pousmál se a opět složil pečeť. Zase se mu to povedlo. Bral to jako dost velký úspěch. Sebral si věci a odebral se domů. Vytáhl plátno a štětec a začal procvičovat svoje malířské umění.*
---: ---
Karusi: *Karusiho první mise přišla velmi brzo potom co se stal geninem. Na místní poště z nenadání onemocněli všichni zaměstnanci a tak bylo potřeba roznést všechnu nachystanou poštu. To byl pro dnešek Karusiho úkol. Ráno se oblékl do harémových kalhot a vyrazil směrem na poštu. Kumo znal dost dobře a tak se nebál toho že by tuto misi nějak nezvládl. Když dorazil na poštu už tam na něj čekám vrchní správce pošty.* (Správce) Ty budeš Karusi. Těší mě. (Karusi) Mne také pane. Tak kde je ta pošta co mám roznést? *Správce ukázal na několik košů plných dopisů.* (Správce) Není toho málo. Ale věřím že to zvládneš. Ještě přijdou další 2 takže tvou prací je roznést jeden koš. Přesněji ten vpravo. *Karusi se prohrabal psaními aby viděl v jaké části Kumo bude roznášet. Každou adresu věděl kde přibližně je. Bylo mu jasné že to nezvládne vše najednou a bude se muset tak 4x vrátit. Vzal si první část pošty do brašny a vyrazil do ulic. Přesně si naplánoval kudy půjde a kde zabočit. Karusi přesně věděl jak na sebe vesnice navazují protože už několikrát si pročítal mapy celé Kumo. Začal na první ulici kterou během hodiny měl roznesenou a dostal se k druhé. Zde bylo pár zádrhelů protože se na těchto cestách zrovna pracovalo a byl tu ruch. Karusi nahromadil do nohou Chakru a pomocí Kinobori no Waza přešel po stěně až na místa kam potřeboval. Ulice ku zabrala asi půl hodiny. Jeho brašna byla prázdná. Zastavil se opět na centrálu kde zatím došly další 2 shinobi aby roznesly zbytek pošty. Karusi si vzal další brašnou a celé se to opakovalo. Během hodiny byl zpět na centrále pro třetí brašnu. U té věděl že je několik problémů. Na jedné ulici se spravovala cesta, na druhé byl dnes trh a na třetí bydleli nevrlí lidé. Karusi se dostal do rozkopané ulice kde kličkoval mezi dírami v cestě, lešením u domů a křičejícími kolemjdoucími. Na další ulici se proplétal přes mnoho nakupujících. Pořád z každé strany slyšel dohadování se o ceně a kvalitě zboží. Povedlo se mu však vše roznést. Poslední ulice byla nejrychleji hotová. Karusi se tu moc nezdržoval. Když se vrátil zpět na stanici nemohl si nevšimnout ještě dost plných košů ostatních shinobi. On si bral již poslední brašnu která byla nejjednodušší neboť v ní byly jen balíky a tak to měl dost rychle roznesené. Když se vrátil na stanici podepsal potvrzení že zde byl a odešel. Potvrzení o splněné misi měl poslat pán z pošty.*
---: ---
Karusi: *Když už uběhlo pár dnů a Karusi stále ležel v posteli s bolestí celého těla až do morku kostí, trochu ho to už otravovalo. Knihy co tu měl měl dávno přečtené a znovu se mu je číst ani moc nechtělo.* „Opět bych se měl tedy pokusit o zlepšení mé síly. Nebylo by to od věci. Ale co zkusím dnes. Je toho tolik co bych mohl udělat.“ *Mezitím přišla Karusiho máma, dala mu pusu na čelo a položila vedle něj tác na kterém byl namazaný chleba a velký hrnek černého broskvového čaje. Karusi se usmál, poděkoval a jak se dveře zavřeli,zvedl se a šel se najíst.* „Měl bych opět hloubat nad tím jaký je smysl života. Co tu děláme. Proč jsou lidé s velkou zásobou chakry tak moc povyšováni nad ostatní.“ *Jakmile kousl do posledního kusu chleba který skončil v jeho žaludku sedl si na zem do tureckého sedu a pomalu zavřel oči. Uklidnil svůj dech a začal pomalu se nadechovat a vydechovat. Jeho tok chakry se pomalu a klidně zpomaloval. Svaly se pomalu uvolňovaly a Karusiho chakra už tekla plynule jako lesní potůček na dokonale rovném povrchu. Karusi byl dokonale uvolněn a pomalu se dostával do svého meditačního transu.* „Co je to chakra. Proč jsou jí obdaření jen někteří z nás a ne všichni? Čím se určuje kdo jak silnou chakru bude mít. Proč si nejsou v chakře všichni rovni. A proč není chakra použitelná jen k dobru ale je stejně tak použitelná i ke zlu. K ničení vesnic, zabjení lidí a nekonečným sporům o moc.“ *Karusi uklidnil kompletně svůj dech. Byl dokonale pravidelný a uvolněný. Karusi byl v klidu a uvolněn. Nechával však své oči zavřené. Neměl v plánu ještě končit s meditací. Tento stav mu pomáhal aby necítil bolest, kterou pociťoval poslední týden. Bylo to uvolňující a nechtěl se tohoto stavu a klidu jen tak vzdát. Snažil se v něm setrvat tak dlouho dokud to jen šlo.* „Je to tak příjemné a uvolňující. Ale i tak je na čase abych otevřel oči.“ *Karusi otevřel pomalu oči a jeho dech se vrátil do normálních obrátek. Pomalu se zvedl na postel a přemýšlel co teď. Jestli jít spát nebo ještě něco dělat. Rozhodl se pro možnost 2. Nedávno chodil po stěnách a stropu. Ta technika se mu dost líbila a tak se rozhodl ji zpraktikovat znovu. Nashromáždil chakru ve svých nohách, pokusil se vyskočit ale to končilo jen lehkým zasténáním bolestí. Neměl moc na výběr jak se dostat na stěnu a tak přilepil nejdřív jednu nohu a pak teprve až druhou. Pomalu vyšlapal až na strop a posadil se.* „Vždy to samé. Už mě to tu moc nebaví. Už chci být zdravý a zpět do školy. Tady mě to ubíjí jaká je tu nuda. Ano meditace jsou skvělé, člověk si pročistí hlavu a uklidní myšlenky ale i tak si myslím že všeho moc škodí.“ *Řekl a sedl si slezl ze stropu. Zalezl do postele a usnul.*
---: ---
Karusi: *Karusi dnes ležel v posteli. Dost ho bolely kosti a svaly. Ani sám nevěděl proč.* „Další den a jsem zase nemocnej. Ach jo.“ *Karusi se nějak dokázal zvednout a posadit se. Na stole měl od rodičů čaj aby se mohl co nejrychleji. Karusi se posadil do tureckého sedu a rozhodl se svůj volný čas věnovat meditaci. Posadil se a soustředil se na svou chakru. Uklidnil svou napjatou mysl a nyní se soustředil jen na tok chakry ve svém těle. Cítil jak jím protéká chakra, jak mu proudí v nohách, v rukou, v těle obecně.* „Je zvláštní že něco takového jako chakra je potřeba aby mohl člověk udělat něco víc než někdo jiný. Ve světě shinobi se uznává jen to jak silnou má shinobi chakru. Je to dost smutné. Ale proto musím pracovat na tom, aby má chakra byla co nejsilnější. Sám jsem slabí ale, když budu dost silný budu moct ochránit i ostatní. Musím trénovat, abych byl dost silný.“ *Karusi nechával protéct chakru ve svých rukou. Byl to zvláštní pocit v rukou, když byla chakra nahromaděna zde. Karusi se však nenechal nijak vyvést ze svého řekněme tranzu. Jeho mysl byla klidná a nic jí netížilo. Jeho chakra se najednou nahrnula do nohou. Karusi si dával pozor, aby náhodou se jeho nohy k něčemu nepřichytily. Pomalu se blížil ke konci svého meditačního cvičení. Vždy se pak cítil mnohem uvolněnější a klidnější. Začala zhluboka dýchat. Tím si čistil i svou řekněme duši. Šlo sice asi o placebo efekt ale vždy se pak cítil lépe. Blížilo se pár malých výdechů než Karusi začala pomalu otvírat oči. Nijak nespěchal. Meditace se uspěchat nesměla a ani to nechtěl. Kdyby to uspěchal byl by nevrlý a nijak by mu to nepomohlo. Když už se probudil kompletně z tranzu postavil se na nohy na podlahu. Cítil jako ho jeho tělo bolí o něco méně než předtím. Stále však ta bolest byla dost znát. Rodiče mu často říkaly že na sebe musí být opatrný že má slabší tělo. Karusi se proto snažil zušlechtit chakrovou stránku svého těla a mysl svého těla nežli fyzickou zdatnost. Tu si nechával spíše jako okrajovou. Pokusil se opět zlepšit své užívání techniky Kinobori no Waza. Nahromadil chakru do svých nohou. Po jeho cvičení mysli to nebyla žádná složitá věc. Pomalu zvedl svou nohu a přiblížil jí ke stěně. Pomalu ji umístil na zeď a udělal krok. Když zjistil že ho jeho nohy drží tak udělal několik dalších kroků. Jakmile byl hlavou dolů přešel do lehkého podřepu.* „Tahle technika je fakt hodně užitečná. Myslím že ji budu dost využívat. Stejně chci bojovat z dálky. Boj nablízko není nic pro mě. Ale chtělo by to ještě něco. Něco co by mě dokázalo ochránit, když by přišlo na boj z blízky.“ *Karusi si sešel ze stěny. Přišel k posteli a posadil se.* „Bolí to. Měl bych si zase lehnout.“ *Promnul si Karusi ruce a nohy. Pomalu si lehl do postele a ještě se napil čaje. Následně pomalu zavíral oči, uvolňoval tělo a pomalu a klidně usnul.*
---: ---
Karusi: • *Karusi seděl na své posteli a nevěděl co má dělat.* „Další den v klidu a pohodě. Nic víc ani nepotřebuju.“ *Nedávno obdržel od otce malířský stojan a tak se zvedl a popadl štětec. Věděl že lidé z jeho klanu dokázaly dokonce i malby oživit ale sám toto tajemství ještě neznal. Přemýšlel jak tato technika funguje a chtěl se pokusit své malby oživit. Namaloval několik zvířat na plátno. Nebylo to bůhví jaké umělecké dílo ale i tak to bral jako úspěch. Karusi soustředil Chakru na plátno a na zvířata na něm. Nic se však nedělo. Povzdechl si a opět si sedl na postel do tureckého sedu. Ruce sepjal v klíně tak že prsty tvořily diamant. Začal přemýšlet jak by tato technika mohla fungovat. Přitom ještě získával kontrolu nad svou chakrovou soustavou. Zrychloval a zpomaloval tok chakry ve svém těle. Pomáhalo mu to přemýšlet. Pro něj byla chakra opravdu palivem. Čím víc jí měl tím lépe mu to myslelo. Díky tomuto ho napadlo zda by nešla chakra nějak použít i k tomu aby se jeho myšlení zlepšilo. Chakra proudila jeho tělem tím rychleji čím víc přemýšlel. Následně ji začal i že svého těla uvolňovat jako relaxační cvičení aby se mu nezavařil mozek.* „Musí být nějaký způsob jak oživit ty malby. Ta technika musí fungovat nějak jednoduše když nad tím lidí ani moc nepřemýšlí.“ *Karusi otevřel oči a rozdělal svůj diamant který jeho ruce tvořily. Přistoupil k obrazu a soustředil Chakru do své pravé ruky. Tu natáhl k obrazu a nechal ji proudit do maleb. Bohužel nic se nestalo. Karusi si povzdechl. Sedl si na zem a zase začal přemýšlet. Zkusil přemýšlení z jiné perspektivy. Nahromadil Chakru do nohou a vylezl na strop. Tam opět vytvořil z prstů diamant a opět začal přemýšlet. Po 5 minutách stejně nic nevymyslel a tak zrušil Chakru v nohou a dopadl na podlahu na nohy do podřepu. Karusi si jen povzdechl a přestal nad tím přemýšlet jelikož už cítil že nemá moc chakry.* „Jednou na to přijdu. Jednou ano.“
---: ---
Karusi: *Další den další trénink. To byla věta která zněla Karusimu v hlavě od doby kdy se dokázal postavit šikanátorům a vyřešil problém bez násilí. Tentokrát se rozhodl pro trénink Kinobori no Waza. K tomuto cíli byla nejlépe uzpůsobená tréninková oblast v Kumo. Karusi se odebral do tréninkové oblasti kde se rozhodl zkoušet chodit po skalách. Karusi se posadil před první skálu a začal meditovat. Snažil se usměrnit svou Chakru tak aby ji koncentroval do nohou. Když ucítil že by se opravdu dostala chakra do nohou zvedl se a přiložil nohu k chladnému kameni. Zkusil udělat krok ale nepovedlo se. Karusi padl na záda. Zvedl se a oprášil se.* „Bude to těžší než jsem si myslel. Ale dokážu to.“ *Karusi se rozhodl vyměnit velké skály za pevný a vysoký strom. Vzal si nožík který kdysi dostal od táty k narozeninám a pokoušel se opakovaně vyběhnout na strom. Pokaždé sekl do stromu nožem (prostě jak v Narutovi). Na konci dne kdy už měl kolena odřená do krve, nohy a ruce ho bolely a chakra se blížila nule rozhodl se sebrat se a jít si domů lehnout. Zářezy nožem nedosahovaly ani do výše 3 metrů. Karusimu se moc nedařilo. Další den však byla škola a tak jakmile skončil ve škole odebral se hned do tréninkové oblasti kde si dal repete svého tréninku. Dnes dosáhl i lepších výsledků. Karusi se rozběhl a nohou se přilepil na strom. Udělal však 3 kroky, zářez a spadl opět na zem. Opět se rozběhl a zopakoval celý postup. Dopadl však na chlup stejně. Po dalších 5 pokusech použil více chakry a dostal se až do výšky 4 metrů. Karusi byl se svým postupem docela spokojen. Avšak už se stmivaly a tak se opět odebral domů. Třetí den se celé ráno a dopoledne opakovalo. Následně se opět odebral do tréninkové oblasti aby opět trénoval. Cítil že dnes bude ten den kdy se mu to povede. Rozběhl se, nohama se přichytil ke stromu a dostal se až nahoru. Karusi se rozhlédl a vydechl spokojeností.* „Konecne se to povedlo. Tak teď na skálu. Už vím jak na to.“ *Karusi se přesunul ke skále kde se opře nohou o skálu a soustředil Chakru. Jeho nohy se chytily ke skále a on do půlky skály pomalu vyšel. Od půlky už běžel a dostal se až nahoru. Lehce zajásal. Někteří mohly říct že to ani radost nebyla ale Karusi byl opravdu spokojen.*
---: ---
Yzune: *Yzuneho dnes čekala jeho třetí mise. Nebyl moc nadšený, protože jeho poslední dvě mise nestály za nic. Oblékl se do svého oblečení, které si pořídil nedávno v obchodě. ( odkaz » ) Vyrazil si pro informace o misi do budovy raikageho. Ještě než vešel do místnosti kde měl dostat informace o misi, tak si zašel na záchod upravit se. Zaklepal na dveře a vešel. * Dobrý den, jsem tu pro informace o misi, Yzune. * Dostal informace o misi a dal se na odchod. Venku před budovou si rozevřel svitek a přečetl si co měl za misi. Měl najít zatoulaného mazlíčka a odnést ho do budovy raikageho. Mazlíček se měl nacházet někde u klanového sídla Taigājointo. Yzune se vydal rovnou na cestu. Dorazil na místo a dal se do pátrání. Nejdříve se procházel kolem a snažil se najít mazlíčka. Měla to být černá kočka s bílou tlapičkou. Yzune pokračoval v hledáni několik hodin a už ho to přestávalo bavit. Rozhodl se dát si pauzu a na chvíli si lehnout na střechu nějakého domu. Vyskákal na střechu prvního domu co byl v okolí a chvíli se rozhlížel když v tom se mu něco začalo otírat o nohu. Podíval se dolů a byla to černá kočka s bílou tlapičkou. Yzune jí okamžitě zvedl ze země a dal se na cestu zpátky do budovy raikageho. Přišel tam a tam mu dali adresu kam jí má zanést. Yzune se dal na cestu i s kočičkou. Došel na adresu kam jí měl zanést, a tak zaklepal na dveře. Dveře se otevřeli a z nich vyšla taková stará paní. Yzune promluvil. * „Dobrý den našel jsem vaší kočičku.“ * Stará paní se usmála a vzala si kočičku od Yzuneho a poděkovala. Yzune šel podat hlášení zpátky do budovy raikageho a šel poté domů. *
---: ---
Yzune: *Yzune stále koukal s úsměvem na Kinshiho a pil u toho svůj čaj. Když mu řekl, že je zvláštní, tak se tomu ani nedivil. Ostatní mu také říkaly, že je zvláštní, ale mu to ani nejak nevadilo, ba naopak byl zato rád, že je odlišný od ostatních a není jako ostatní. * Tak dobře jdi si lehnout já skočím nakoupit a udělám poté oběd. * Yzune šel do obchodu a poté se dal do přípravy oběda.*
Kinshi Iruso: Jsi opravdu zvláštní Yzune. Máš hodně zajímavé názory které jsem u nikoho nezaznamenal. Ale asi máš pravdu. Tobě to asi vyhovuje. Ale já chci mít rodinu. Otce co mě obejme, pochválí a všechny tyto věci. *Upil další doušek čaje.* "Chybí mi moji původní rodiče. Lepší si člověk nemůže přát. Jaký bude asi Ziki-sama." Yzune asi se půjdu ještě na chvíli natáhnout. To rodeo na záchodě mě zmohlo. *Řekl a odebral se do svého pokoje. Mezi dveřmi se ještě otočil na Yzuneho.* Ještě jednou ti za vše děkuji Yzune. *Zabouchl dveře a lehl si na postel kde po chvilce odpočívání usnul.*
Yzune: *Yzune se podíval s úsměvem na Kinshiho. * Proč bych se mel cítit osamělé? Žiju tady od nepaměti sám, takže tenhle pocit co si řekl neznám a nechápu. * Yzune se napil čaje a pokračoval. * Samota není zas tak špatná. Můžeš v klidu přemýšlet nebo trénovat. Nikdo tě nekomanduje a nic po tobě nikdo nechce. * Odpověděl Yzune a pořád se usmíval. *
Kinshi Iruso: *Kinshi opět usrkl z čaje.* Ani se nedivím že byl dražší. Je skvělý. *Koukl se do hrnku na hladinu čaje.* "Jak se tesim? Ani nevím. Bude to zase něco nového a nemám tušení co čekat." Tesim se. Ale mám i strach. Další změna v mým životě a ani sám nevím co bude dál. Co se mnou bude a jak se o mě budou starat. *Odlopil oči od hrnku a sdělil Yzunemu.* A co ty? Nebudeš tu zase osamělý?
Yzune: *Yzune si sedl naproti Kinshimu a odpověděl na její otázku. * Tenhle čaj si šetřím. Je speciální a stal mě poměrně dost na ceny čaje. *Yzune se napil čaje a pokračoval v konverzaci. * Hmm a nemusíš přestat vařit jen se musíš naučit rozeznat shnilé od dobrého. * Znova se napil čaje a zeptal se ho. * Tak co jak se těšíš až se přestěhuješ do nového domova? *Otázal se a napil se čaje. *
Kinshi Iruso: *Kinshi zvedl hlavu a napil se.* Ponaučení? Jednoduché. *Chytl se za břicho.* Že už nevařím a vaří někdo jiný. *Kinshi usrkl opět čaje.* "Pomáhá mi na žaludek." Je vynikající. Ten jsi nikdy nedělal. Co je to za čaj?
Yzune: *Když mu Kinshi řekl , že muze začít s přípravou tak se do ní dál. Připravil si vodu i konvici s čajem do, které nalil vodu. Když si Kinshi sedl ke stolu tak mu Yzune dál hrnek vedle hlavy a sedl si naproti němu a usrknul si z čaje. * Tak jaký máš s toho ponaučení? * Zeptal se ho škodolibě Yzune a čekal na jeho odpověď. *
Kinshi Iruso: *Kinshiho rodeo na záchodě by se dalo srovnávat s povodni. Doslova. Byl rad že to přežil. Pak uslyšel Yzuneho.* Klidně můžeš hned. Je mi lépe. Ale ještě chvilicku se tu zdržím. *Kinshi dokončil potřebu a odebral se zpět do kuchyně.* Pánům tohle už nikdy nechci zažít. *Posadil se a položil hlavu na stůl.* Sakra moje střeva.
Yzune: *Yzune si sedl ke stolu v kuchyni. * Nemůže dávat pozor co mu říkám....* Yzune se nudil a tak šel do svého pokoje pro speciální čaj co si šetřil na speciální příležitosti. Vrátil se do kuchyně a dál se do přípravy čaje. Zastavil se a řekl si. " Hmm asi bych ho ještě neměl dělat nebo by vystidl. " * Vyšel směrem k záchodu a řekl.* Už budeš hotovej Kinshi? Budu dělat čaj tak ať vím kdy ho mám začít dělat aby si ho neměl studený. Pak se ozvi jdu si sednou do kuchyně.* Dořekl a šel si sednou a čekal na to kdy se mu ozve.*
Kinshi Iruso: Hrozně děkuji Yzune. *Vzal si obrázek a smotal ho do ruličky a schoval v pokoji. Poté přišel dotaz od Yzuneho.* Noo. Jiné jsem nenašel Yzune. Byli jediné co jsem tam viděl. Proč? *V tu chvíli však začal jeho žaludek hlásit pohotovost.* Aha. Už chápu. Když mě budeš hledat víš kde mě hledat. *Kinshi jako žíznivá čára zaletěl ba záchod.*
Yzune: *Yzune natáhl obrázek ke Kinshimu a řekl. * Klidně si ho nech. Dokázal bych udělat takovýhle obrázku tucty. Když by si chtěl cokoliv nakreslit tak si jen řekni. * Yzune si vzal brambůrky a začal jíst. Poté vstal a podíval se do ledničky a podíval se na Kinshiho. * Nepoužil si ty vajíčka co tu máme už delší dobu, že ne? * Yzune měl celkem silný žaludek, ale měl strach o Kinshiho, protože ty vajíčka byly už zkažené. *
Kinshi Iruso: *Yzune zmizel do svého pokoje.* "Je to skvělý kamarád. Nevzdám se ho." *Jakmile se vrátil a řekl mu at se nehýbe tak nevěděl proč ale nehýbal se. Nakonec mu ukázal Yzune výsledek.* Je to úžasné Yzune. Mohl by jsi nakreslit ještě jeden takový? Rád bych si ho potom vyvěsil ve svém pokoji kam se přestěhuju. *Poprosil ho Kinshi. Chtěl mít na něj památku aby se mohl probouzet s úsměvem jako na obrázku.*
Yzune: *Yzune natáhl svoji pěst ke Kinshiove a řekl. * To je dobře. * Usmál se a šel si do pokoje pro sešit a tužku aby mohl kreslit. Dorazil do kuchyně a sedl si naproti Kinshimu a začal ho kreslit. * Nehýbej se teďka dobře? * Yzune se snažil namalovat ho a sebe podle toho jak si myslel že vypadá. Trvalo mu to sotva pár minut a měl hotovo. * Tak co myslíš? * Na obrázku byl Kinshi a Yzune jak si dávají pěst na znamení přátelství a v pozadí byl západ slunce. *
Kinshi Iruso: Ještě nevím. Prý si pro mě přijde. Musím počkat. *Vzal si od Yzuneho brambůrky.* Díky Yzune a neboj. My dva jsme na vždy neporazitelný tým i kdybych byl syn samotného ďábla. *Natáhl před sebe pěst směrem k Yzunemu.* Ano na vždy nejlepší kámoši a nejsilnější tým. *Usmíval se. Nehodlal se Yzuneho vzdát kvůli novému otci.*
Yzune: *Yzune utřel s Kinshim nádoby a poté si sedl znova ke stolu. * Budem stále tým aji když budeš syn raikageho? A kdy se budeš vůbec stěhovat.? * Otázal se ho a znova vstal od stolu. Šel do skříně pro brambůrky, které otevřel a nabídl Kinshimu * na dej si jsou to tvoje oblíbené. A ještě jedna věc..... " Mám mu to říct? Ne nechám to na jindy." Ale už nic.
Kinshi Iruso: Budu si to pamatovat. Dodělat do dokonalosti. *Zasmál se Kinshi. Jakmile dojedl tak se přidal k Yzunemu v mytí.* No. Ten muž říkal že je budoucí Raikage a ano je to kvůli tomu co mám na ruce. On má jedno taky a díky němu zjistil to že mám i já. Přečetl mi myšlenky. Takže teď se ze mě asi stane syn raikageho jestli tedy bude on zvolen když byl třetí zabit. *Kinshi se pustil do utírání mokrého nádobí.*
Yzune: *Yzune si sedl a začal jíst vajíčka s chlebem. * Nejsou špatně, ale potřebuješ je dokončit, tak aby byly vynikající. * Opět si dal trochu vajíček do úst a zajel je chlebem. Poté co měl dojezeno tak se napil vody a řekl. * Jestli cítíš, že je to tak nejlepší, tak to ti nebudu bránit v tvém rozhodnutí. * Podíval se na něj a pokračoval. * A co kdo to je? Ten co tě adoptoval? Predstavis mě jemu? A proč vůbec se musíš stěhovat? Je to kvůli tomu, že zjistil, že máš kekkei genkai? * Otázal se ho na několik otázek a začal uklízet nádoby a začal ho umývat. *
Kinshi Iruso: Promiň. *Omluvil se za ten křik a posunul před něj talíř vajíček. Počkal než se Yzune vrátí ke stolu.* No víš Yzune. Budu se asi opět stěhovat. Mám nového tatu. *Dořekl a vložil do úst vajíčka a zakousl chlebem.* Chtěl jsem aby jsi to věděl. Jsem ti hrozně vděčný že jsi mě vzal k sobě ale musím se stěhovat i kdybych nechtěl. *Sklonil hlavu. Cítil se strašně že tohle Yzunemu udělal. Doufal však že to pochopí.*
Yzune: *Yzuneho probudil hluk v kuchyni. Vstal oblékl se do svého oblečení a to bylo bílé kimono s dlouhými rukávy, tak že mu nesli vidět ruce. Když vešel do kuchyně tak Kinshi zařval na celý barák. * Už jsem vzhůru. Co tě to napadlo udělat snídani? "Musí mít něco za lubem...." * Řekl si sám pro sebe a sedl si ke stolu a čekal jestli dostane vajíčka. * Tak co je to? Něco se stalo nebo nějaký problém.? * Otázal se ho a šel si pro sklenici vody. *
Kinshi Iruso: *Bylo nančase aby Kinshi sdělil Yzunemu onu novinu že má nového tatínka a nové místo kde žít. Onen den si přivstal aby připravil snídani u které to proberou. Prohrabával se lednici a našel vajíčka.* "To je nápad. Udělám mýchaná vajíčka." *Stoupl si tedy k plotně a začal s vařením. Dařilo se skvěle. Po nějaké době už bylo ono jídlo na stole.* Yzune. Vstávat. Je čas na snídani. *Zavolal na celý dům. Na chystal ještě chleba a sedl si ke stolu.*
---: ---
Ame Ushinawa: *Probudil jsem se do dalšího sobotního rána po další noci beze snů. Otevřel jsem oči a pomyslel jsem si.*"Další den v prázdném dome."*Podíval jsem se na obrázek zesnulé maminky která mě tiskla s láskou v náručí.*"Kéž bych tě tu měl. Když už jsem otce nepoznal."*Pomalu jsem vstal a došel k oknum. Rozevřel jsem okenice a rozhlédl po ulici.*"Všude známý obličeje a všichni tak šťastný."*Podívám se na nebe a potichu si řeknu.* Mami kéž bych poznal otce sousedé jsou hodní a pomáhají mi ale není to láska. *Otočil jsem se a šel jsem do koupelny opláchnout se a umýt se. Když jsem se oblékl slyšel jsem klepání a otevření dveří.*"Teta je tu se snídaní."*Pomyslel jsem si jelikož mi nosí jídlo každý den zlatá žena stará se o mě i když nemusí a nemá za mě žádnou zodpovědnost.* Dobré ráno tetičko. *Řekl jsem a rozeběhl jsem se za ní.* Dobré ráno Ame. *Řekla teta vyzula se a vstoupila dál.* Zase mi neseš snídani teto ty jsi tak hodná že si děláš škodu. *Řekl jsem když jsem za ni došel a obejmul ji.* To je v pořádku Ame jednou až já nebudu moci tak ty zas pomůžeš me. *Řekla teta a pousmála se.* Znala jsem tvou maminku a byla to hodná žena. Já věřím že budeš po ní. *Pustil jsem ji a vzal jsem si od ní snídani s kterou jsem utíkal do kuchyně.*"Zajímalo by mě zda teta znala i mého otce?"*Pomyslel jsem si.* Ne na to se nemůžu zeptat. *Zašeptal jsem potichu když jsem pokládal jídlo na stůl. Když vtom.* Na co se nemůžeš zeptat? *Řekla teta.* No rad bych věděl kdo byl můj otec a jestli si ho neznala. *Odvětil jsem a mohlo se na ní. V tom jako by teta zesmutněla a řekla.* To víš že jsem ho znala ale dnes na to nemám čas. *Odvětila a otočila se.* Popovídáme si o něm až budu mít čas. Ano? *Řekla a pomalu se vydala ke dveřím. V tu chvíli jsem se rozeběhl a obejmul jí.* Děkuji tetičko za jídlo a že se o mě staráš. *A když teta vycházela ze dveří odvětila.* Dělám to pro tebe ráda a nezapomeň zajít za maminkou.* Usmála se a zavřela dveře. Utíkal jsem se najíst a u jídla jsem přemýšlel.*" Hmmm teta zná mého otce musí tak proč o něm nemluví."* Přemýšlel jsem o tom celou snídani. Když jsem dojedl utíkal jsem se obout a pak hned na hřbitov. Na hřbitově jsem si klekl u hrobu maminky pomodlil se za ní a chvíli sní povídal.* Maminko teta je na mě pořád hodná a stará se o mě, ale chybíš mi ani jsem neměl možnost tě poznat.*Trochu jsem zesmutněl ale to rychle přešlo.* Už navštěvuji akademii a budu správným ninjou to ti slibuji. Teď se učím Kawarimi no jutsu a zlepšuj škoda že mě nemůžeš vidět byla bys na mě pyšná. *Po nějaké době povídání jsem vyrazil zpátky domů kde jsem i trénoval. Trénoval jsem sám jelikož jsem přátele neměl byl jsem podivín protože jsem z nich měl strach nevěděl jsem jak se k ním mám chovat a jak to vůbec chodí v přátelství tak jsem se držel dál a jen je sledoval. Když jsem došel na dvorek domu začal jsem trénovat nejdříve jsem si musel nacvičit pečetě. To nebylo zas tak moc těžké horší bylo použití chacker. Cvičil jsem to dlouhé hodiny a při tom to bylo to nejzákladnější co bych měl znát. Chtěl jsem dokázat jen základní Kawarimi ale nešlo to. Se smutkem jsem vyšel ven na hřiště kde jsem si sedl na strom a díval jsem se na děti jak si hrají.*"Chci si hrát s nimi ale jak určitě mě odmítnou a vysmějou se mi."*Přemýšlel jsem na stromě když v tom jsem uslyšel.* Hele to je ten divnej kluk sleduje nás ze stromu pojďte shodíme ho aby nás nesledoval. *Zakřičelo jedno z dětí a popadlo kámen.* Ne já vás nechtěl sledovat. *Odvětvil jsem se strachem ale to už bylo pozdě jedno z dětí se napřahovalo že po mě hodí kámen. V tu chvíli jsem se rychle rozhodl použít Kawarimi no jutsu i když mi ještě nešlo a ve chvíli kdy po mě hodil kamene já se prohodil za veverku skákající opodál. A ukryl jsem se vysoko ve větvích.*"Paní já to dokázal prohodil jsem se ano já to dokázal."*Zaradoval jsem a potichu sledoval děti jak mě hledají. Když to konečně vzdaly a rozešly se slezl jsem ze stromu a pokusil se o to znovu přesně tak jako v té chvíli. Na první 3 pokusí zas nic ale potom najednou jakoby zázrakem zase to šlo. Když to konečně dokázal vydal jsem zpátky domů za tetou povědět ji tu zprávu a najíst se. Měl jsem desiví hlad ty děti mě hledaly dlouho.*
---: ---
Kenichi: *Skákal a skákal, nějak podvědomě věřil tomu že na okolí dává pozor Nami protože on na to nedával pozor ani trochu.*"Jsem rád že se tam dostanu, skoro ho slyším že mně tam chce, není to náhoda že jsem to zjistil předtím než co jsem utekl"*Zastavili se až před loďkou kde dostal otázku která ho zasáhla možná více než čekal, hledal odpověď asi vteřinu protože ho chytla maličká pochybnost, pohled na onu loďku a Nami v ní ho ale přesvědčil že co dělá je správné.* Jup, jsem naprosto připravený *A s těmito slovy vlezl do loďky a nechal se unášet směrem k novým zítřkům.*
Namida: *Dál už moc nemluvila, nechtěla zbytečně plýtvat dechem v jejich tempu a navíc se snažila soustředit, kdyby něco slyšela. nemohla riskovat, že by je někdo přepadl. Ona by asi zvládla ulétnout, ale nevěděla, jak by na tom byl Ken. Pravděpodobně o dost hůř. Ale nakonec se jim povedlo se dostat až k malému přístavnímu molu, u kterého kotvila její malá loďka.* Tak, jsi připraven Definitivně opustit své staré já a nastoupit na loď do svého nového života? *Optala se možná až příliš vážně a nastoupila do lodi.*
Kenichi: Dobře, zapřemýšlím nad tím. *Nad ničím ostatním se nijak nepozastavuje protože si nemyslí že by bylo moudré si o čemkoli udělat obrázek dříve než to doopravdy uvidí.*"Nami se zdá být celkem milá dívka, co musí být Chang za osobu když ho nemá ráda."*Přemýšlí nad tím značnou část cesty ale i tak mu mysl stále občas sjede k tomu bodu na mapě. Možná je to tím že se momentálně nemá k čemu upnout, nebo tím tajemnem co si nad tím vybudoval tím že se blbec neptal dál. Tak jako tak střídal myšlenky jako ponožky a snažil se moc nemluvit aby se to náhodou neprozradilo.*
Namida: *Jen si ho vyslechne, jak se snaží skrýt svůj až lehce fanatický záměr tu Zemi navštívit.* No, já řekla, že se vrátíme společně do několika týdnů a Suzuya s tím počítá... Suzuya je velitel Organizace, do které jsem se nedávno přidala... Jmenuje se Gesshoku a sídlíme v Zemi Moře. *Pronese a snaží se chvátat k moři. Věděla, že tam nebudou jen tak, ale čím dříve, tím lépe.* Každopádně na tebe asi bude čekat nějaká zkouška, nebo jiný úkol, ale to nějak zvládneš, přimluvila jsem se za tebe. A rozhodně mi přijdeš lepší, než ten podivín Chang... To je další člen, ale toho upřímně nemám ráda. *Pronese. Sice neví, proč mu tyto interní věci říká, ale ráda uvádí věci na pravou míru.* Jo a začni uvažovat o znaku, který si necháš dát na prsten a barvou pláště... jen bílá, modrá a růžová je už zabraná, někdy ti ho ušiju. *Pronese.*
Kenichi: Chrám, je tam velmi důležitý chrám který musím navštívit předtím než se rozhodnu k čemukoli jinému."Na co bych vám byl kdybych se k vám přidal a týden na to se nechal propíchnout a umřel."*Řekne a snaží se co nejvíce skrýt nadšení ve svém hlase aby zněl spíše jako když tam má opravdovou povinnost než že tam chce z čisté posedlosti kterou si sám sobě vytvořil v hlavě.* Každopádně jestli je to problém, jestli je to nějak mimo plán můžu to přenést na jindy. *Říká to klidně ale uvnitř duše zas takový klid necítí, pokud se Nami rozhodně že má pravdu a měli by jít mimo zemi válek.*
Namida: Nu dobře, k moři to bude našim tempem tak... 2 hodiny, odhadem. Možná dvě a půl. *Zapřemýšlí a rovnou se vydá dlouhými skoky po větvích k moři.* Ano, to zapálení nebylo úplně v plánu. *Pak se ale zamyslela, co kluk, který utíká z vesnice může chtít doslova na druhém konci světa.* Co ale chceš v Zemi Válek? Co vím, tak tam moc k vidění není, jen několik vesnice s ne příliš slušnými lidmi a bandity. Nic, kam by se slušné dítě z Kumo muselo jít podívat. *Pronese se zvědavostí. Rozhodně mu nic nezakazuje, spíš se chtěla jen tak ze zvědavosti zeptat.*
Kenichi: Spánek není pro ty co utíkají od zapálených vesnic *Pronese nezůšastněně a zadívá se směrem k moři* Takže já bych navrhoval loď pokud to moc nevadí *Řekne a pokusí se o milý úsměv ačkoli si není jistý jestli ho vůbec uvidí jemu to dělá dobře na duši.*"Prej probodnout, to vydržím, vydržel jsem i horší věci"*Pomyslí si a nějak si neuvědomuje jak moc nadsazené to je.*"Jashin to potřebuje"*Čím víc na to myslel tím víc se mu chtělo vyslovovat jeho jméno a dnes to poprvé udělal. Mezitím stále následoval Nami ať už běžela kamkoli.*
Namida: No, Země Válek není zrovna po cestě, vlastně je to až za naší cílovou destinací, ale malá zajížďka vadit nemůže. *Pronese zamyšleně, když si v hlavě promítá mapu.* Každopádně my teď máme 2 možnosti. Buď vyrazíme do úkrytu, kde přespíme a poběžíme odpočatí ráno, ale zase hrozí, že už budou v okolí pátrací jednoty. Nebo poběžíme rovnou k moři, ke čeká loď, ale zase si neodpočineme. Momentálně je to na tobě. *Pronese Namida a zastaví se. Mohla by běžet rovně k moři, nebo zahnout k připravovanému úkrytu.*
Kenichi: Vím kam bychom mohli běžet. *Najednou cítil nutkání jít tam, do toho X do toho bodu kam koukal poslední tři dny stále dokola, měl jí vypálenou do mysli a pochyboval že jí odtama někdy v blízké době dostane.* Do země válek, jestli je to poblíž nebo alespoň podobným směrem. *Pronese zatímco vyskakuje za ní, nechce moc křičet a tak po tom co to pronese už jen mlčí a následuje Nami tak rychle jak jen umí.*"Musím se tam jít podívat, a zjistit proč kvůli tomu bych Toriko schopný chtít spáchat sebevraždu"
Namida: *Když viděla, jak bohoval s pláčem, až se najednou rozesmlám, jen se usmála. Tak možná z něj přeci jen bude psychopat jako je ona.* Ano, je vidět, že jsi trochu zapálený pro věc. *Pronese mu v odpovědi na vtip a zasměje se.* Normálně bych odletěla na papírových křídlech, ale s tebou budu muset běžet po svých... Tak bych se vydala rovnou co nejdále, aby nás nikdo nenašel. *Pronese a rovnou se otočí správným směrem. Vyběhne na strom a pak na nic nečeká, doufajíc, že ji bude následovat a běží rovnou k provizornímu úkrytu ve skalách nedaleko.* No, doufejme, že je ohen na chvilku zaměstná a nepůjde po nás rovnou celá jednotka anbu.
Kenichi: *Přitom co dobíhá se snaží poutírat slzy, no kdyžtak se vymluví na kouř v očích ale ona si přesto všimla že brečí, viděla dobře ale naštěstí na to nereagovala.* Ahooj Nami *Odpověděl a zastavil se aby se vydýchal zatímco shromažďoval síly aby se zasmál, měl rád tenhle typ humoru ale nebylo mu do smíchu, čekajíc až se vydýchá ale dokázal zvednout hlavu s úsměvem který nikdo nemohl prokouknout, smál se doopravdy, nemohl jinak, najednou zjistil že brečel jen z toho že by měl, najednou zjistil že mu to vlastně nevadí protože to vlastně bylo potřeba, bez toho by se pryč nedostal, oni vlastně posloužili vyššímu účelu a jistě mu to odpustili, jak ten mrtvý tak ti co případně uhořeli.* Nejspíše bychom měli, přecijenom jsem jim svůj odchod trochu více osvětlil. *Doufá že jí to přijde vtipné protože on nad tím najednou tak přemýšlí, změna se udála tak rychle, možná mu přeskočilo z toho překvapení že musel někoho zabít, a možná jen konečně nacházel sebe za tou maskou nasazenou rodiči. Poté už jen vyčkává kudy se Nami vydá.*
Namida: *Čekala na stráni a díky netopýrům věděla, že se Ken blíží. Dokonce v dálce viděla, jak jeden z domů blízko k ní zachvátili plameny. Po chvilce pak doběhl i Ken, který snad brečel? Vypadalo to tak... Na tom musela zapracovat, nechtěla dotáhnout padavku.* Ahoj, Kene *Pronesla Namida, která se mezi tím napřímila a opřela o strom.* Jsem ráda, že jsi se rozhodl se k nám připojit. A jak vidím, běžíš, jako by ti hořelo za zadkem... Doslova. *Pronese se vtipem na hořící domy. Netuší, že to byla de-facto nehoda.* Asi rovnou vyrazíme, co? *Pronese a odvolá netopýra, čímž se do okolí rozlétnou i ostatní netopýři, jelikož jim už hlavní netopýrek nerozkazuje.*
Kenichi: oh dobrá tedy. *Znovu zastrčí svitek i s rozmalovanými vrabci, přecijenom někdy se bude hodit je dodělat když už dnes nejsou potřeba a vydá se s netopýry nejkratší cestou z kumogakure. Prošacuje se a zjistí že od všeho má kousek a doma nenechal nic důležitého, pouze Doseiovy zápisky a knížky které mu věnoval pan Hatsuda.*"Buďte vám sbohem"*řekne do větru směrem k domovu a otáčí se na patě aby následoval netopýry. Díky jejich ultrazvuku a tomu že zná kumo jako svoje boty se dokázal vyhnout všem lidem celou cestu až k východu.*"Páni netopýři jsou opravdu užitečná sranda asi bych si je měl někdy taky pořídit."*Zamyslí se nad tím že ho svobodně provedli celou Kumogakure. Možná že by to dokázal i kdyby ho někdo viděl ale musel by vymýšlet výmluvy proč jde takhle v noci ven a vůbec, vědělo by se velmi brzy že zmizel, takhle má čas aspoň do rána. A tak následujíc netopýry došel až k východu z Kumogakure. Nebyla to přímo brána, spíše taková postranní cesta pro obchodníky kteří z vesnic zásobují obchody v této straně Kumo aby nemuseli chodit celou cestu okolo kvůli bráně.*"Tak tedy sbohem Kumo"*Pronesl si v duchu aby ho náhodou nikdo neslyšel a už už se vydával ke dveřím když se ozvalo.* Hej ty, co tam děláš? *Pootočil se na patě aby se podíval na člověka s lampiónem stojícím naproti němu v té nejzadnější uličce kumogakure, trochu se mu zužily zorničky a trochu taky zpanikařil.* Nechceš snad jít tímhle východem, ten není ani pro děcka ani pro někoho kdo pro to určitě nemá povolení.*"No jasně jak jsem si mohl myslet že to půjde tak jednoduše."*Pomyslel si a usmál se na toho muže.* No víte, já jsem se trochu, eh ztratil. *Celou dobu co mluvil se k němu přibližoval tak aby si muž všiml že má čelenku Kumogakure.* Nebojte se hned vytáhnu povolení *Nedávalo to smysl, ovšem to Ken nijak neřešil, jednal z posledních možností, nechtěl aby ho chytili a nechtěl aby o něm někdo věděl a tak sáhl do zadních kapes a místo povolení vytáhl několik senbonů které prudkým švihnutím ruky poslal muži přímo do krku. Možná to bylo zvedlým lampiónem nebo tím že ten muž prostě nebyl dostatečně rychlý ale senbony zasáhly svůj cíl dokonale, možná až příliš dokonale, při jeho pádu se rozbil i lampión a tekutina v něm se dostala jak na muže tak na roh domu, nebylo to moc, ale kolik potřebuje nekvalitní oblečení a dřevěný dům k tomu aby se zapálil. Kenovi se zalily oči slzami ale věděl že nyní již není cesta zpátky, zabil člověka z vlastní vesnice a zapálil barák, mohl jen brečet při tom jak probíhal dveřmi a běžel a běžel dokud ho netopýři nedovedli k Nami.*"Doufám že se ten oheň moc nerozšířil."*Jen na to myslel celou cestu a doufal že bude moci běžet co nejdál, zastavil se až u ní.*
Namida: *Pakkun, který si vyslechne odpověď a než zmizí, pronese.* Tak následuj netopýry, najdou ti nejjednodušší cestu. A hlavně se sbal, bude to dlouhá cesta. *Pronese a zmizí v oblaku kouře. Netopýři, kteří mu krouží nad hlavou vyčkávají, zda si mladík půjde sbalit své věci, nebo prostě vyletí dál. Mezi tím si pomocí ultrazvuku předávají instrukce o tom, kolik a kde je ninjů a jak se nejrychleji dostanou k Namidě, aniž by byli přímo na očích všech obyvatel vesnice.*
Kenichi: *Pousměje se a vytáhne papírek který se mu moc zamlouvá, vzpomíná si že o něčem jako origami Nami mluvila ale to teď nechá stranou. Přečte si text a zamyslí se.*"Jak vůbec může pochybovat"*Myšlenka je jasná a on se podíva na psíka.* Samozřejmě že půjdu, čím dříve tím lépe *řekne a začne sledovat netopýry.*"Já věděl že jste divní hoši."*Moc tomu ale nevěnuje pozornost, začne totiž kreslit na papír malinké vrabečky aby je pomocí svého Sukoshi Tanken vyvolal a nechal je proběhnout celou cestu od něj až k bráně Kumogakure, aby zjistil kolik lidí je v cestě a kolik lidí by mohlo eventuálně viděl jeho odchod.*
Namida: *Když Pakkun zjistí, že se jedná, o koho se jedná, jen se usměje, až odhalí malé zoubky.* No, tak to šlo rychle. Výborně. *Pronese a pak trochu zjihne v hlase.* Víš... potřeboval bych, asi sis vytáhl vzkaz, co mám za vestou... *pronese a nastaví mu záda se slušivou vestičkou, ze kterých kouká růžový papírek poskládaný do shurikenu.* Já si tam nedosáhnu... A ono je to tam nacpané. *Pronese //Text dopisu: Drahý K. Pokud stále platí tvé rozhodnutí, které padlo při našem nedávném setkání, budu ráda, když se ke mě přidáš a budeš mě následovat do sídla. Pokud jsi se rozhodl jinak, stačí říct a na vše se zapomene. N.// Pokud si mladík dopis vytáhne, počká Pakkun na odpověď a pak tak jako tak zmizí a nad Kenem začne kroužit párek netopýrů.*
Kenichi: *Ken se pustí znovu do smíchu a zadívá se na psa který celou dobu mluví s Kenichim a neuvědomuje si to.* Noo víš, kdybych já se jmenoval Kenichi, přišlo by mi to dlouhé a asi bych to zkrátil na něco, třeba Ken nebo tak. *Pronese a zadívá se na psa s radostí v očích a doufá že to pes pochopil, přecojenom představil se mu jako Ken tak snad.*"Dívka, se psem kterého jsem nikdy neviděl, to bude ona"*Rozzáří se mu oči a zadívá se na psa. Doufá že ten vzkaz bude že může odejít co nejdříve, nebo alespoň že ten o kterém mluvila ho přijal do organizace.*
Namida: Ano, děcko. *Pronese na upřesněnou. Pak si vyslechne, že kluk zná všechny parchanty v klanu a tak se rovnou zeptá.* No, to by se mohlo hodit. A na co ho někdo chce... *Pronese zamyšleně, protože nechce říct, že ho shání Nukeninka.* Řekněme, že ho někdo hledá. Jistá slečna. *Pronese a zase se zamyslí. I jemu samotnému to bylo lehce proti srsti - doslova - pracovat pro nukenina, ale co se dalo dělat.* A pak mu mám předat od na vzkaz, až ho najdu. *Pronese.* Jo a jmenuje se Kenichi.
Kenichi: Děcko? Na co proboha děcko? Noo každopádně, skazil si mi plány co se drbání za ucha týká. *Řekne a vypadá to že si užívá jak moc snadno se ten pes dá podráždit.* Znám všechny děti tohohle klanu, i když se s nima moc nekamarádím takže ti určitě můžu pomoc, jen si neumím představit an co ho potřebuješ. *Jeho hlas se zmítá v dětské dobrotě až přes velmi vyspělou nedůvěru v takové rychlosti že on sám si toho ani není vědom.*"Tenhle týden bude nejspíše ještě dlouho v mé hlavě, protože zatím se dějou zajíamvé věci"*Je moc rád že nešel domů dříve protože tohle ho zkrátka bavilo.*
Namida: Ne, jsem kašlající kočka *Pronese Pakkun svým dětským hláskem a značně sarkasticky.* Ano, jsem ninja pes... mám jistý výcvik, ale shurikeny neházím a techniky nečekej. *Pronesl a přestal už dávno štěkat. Došlo mu, že to efekt stejně asi nemělo.* Vlastně tady potřebuju najít nějaké děcko. *Pronese a pak se na ně podívá, jak k němu natáhne ruku.* Eh, jasně, teď bych ti asi měl dát pac, co? *Dodal opět sarkasticky a podal mu pac.* Jsem Pakkun a opovaž se mě škrábat za uchem.*
Kenichi: *Ken se začne smát.* No tak to mně podrž, ty jsi mluvící pes jo? *Jeho dětská radost a zvědavost ho naprosto přemůže.* nin pes? To jakože jsi ninja ale pes nebo pes ale ninja nebo tak něco? *Zeptá se s pozvednutým obočím a je mnohem méně překvapený než by čekal že bude kdyby mu o tom někdo vyprávěl.* Každopádně, můžu ti pomoc, co tady potřebuješ? Jsem zdejší a znám to tady jak svoje boty. Jmenuju se Ken, co ty? *Doufá že nechá toho štěkání protože ho to znovu začíná rozesmívat a přidřepne si aby mu mohl podat ruku na seznámenou.*
Namida: *Pakkun, když k němu kluk přijde a začne na něj mluvit jen natočí hlavu a svým hlasem, který dost připomíná hlas dítěte, pronesl.* Tak hele mladej... Nejsem žádnej zaběhnutej Puňta. Jsem nin-pes a jsem tu na misi. *Pronese a pak mu dojde, že asi už řekl až dost.* Teda vlastně.. Haf.. Haf haf ... Haf... *Začne štěkat, ale nezní to vůbec přirozeně. Vzpomněl si totiž, že by měl mít nějaké to krytí a jeho mise byla docela tajná a prozrazení nepřipadalo v úvahu.*
Kenichi: "Co to dělá?"*Pomyslel si Ken protože mu Pakkun připadal jako ztracené štěně. Trochu ho rozesmál ten pohyb kdy on seskočil a pes se vydal opačným směrem.* Pejsku, no ták, pojd sem, já ti neublížim, ty jsi se ztratil? Pojd sem. *Volal na něj co nejhlasitěji si myslel že to jde aby to nevzbudilo rozruch protože sousedi se po něm koukají od toho incidentu s Hatsudou dosti nevlídně, i když už je to taková doba zpátky.*"Neříkejte mi že ted najdu zatoulaného psa, po tom co jsem poraněného Doseiu uprosil o vlky."*Pomyslí si a usměje se, doufá že ho pes slyšel a jde k němu, pro jistotu si i stoupne blíže světlu aby na něj bylo lépe vidět.*
Namida: *Namida nevěděla, co se ve vesnici dělo a tak se nutně spoléhala na Pakkuna. Slyšel, jak se tam někdo baví a pak vrčení psa. Pakkun netušil, zda ten, koho hledá psa má nebo ne a tak to nečešil. Navíc to znělo trochu více bokem a skoro až za zdí. Chtěl jít dál do klanu a nějak to tam tiše prozkoumat a doufal, že bude kluk venku, aby nemusel chodit od domu k domu a snažit se ho nějak najít. Pak slyšel, jak někdo seskočil se zdi a tiše se otočil a pokusil vrátit ke zdi.*
Kenichi: Myslíš že bychom zvládli dneska vydržet tady celou noc? *Obrátil se ke štěněti a pousmál se na něj. To jen zívlo a znovu se stočilo do klubíčka roztomilosti.* wow podívej, netopýři nad Kumo, to jen tak neuvidíš, v takovýhle horku. *Řekl psíkovi a usmál se na něj. Nejakou chvíli nic nedělali a jen se dívali jak na nebi začínají hvězdy o sobě dávat vědět. V tom začal ale Hachiko vrčet.* O co jde chlapče? *Zeptal se ho a podíval se směrem kudy štěně vrčelo, jelikož seděl dost blízko ke vchodu do klanu zahlédl i psa co sem vběhl.* To je zvláštní, takového jen tak nevidíš. *Řekl a trochu se zamračil na svoje štěňě protože se bál že začne štěkat a udělá rozruch, to naštěstí pochopilo. Ken vzápětí odvolal štěně a sám seskočil dolů zjistil blíže co je to za psa...*
Namida: *Schovávala se v relativní vzdálenosti od Kumo. Ani ne daleko, ale ani ne zas tak blízko, aby ji jen tak vystopovali a nemohla uletět. Vyvolala Pakkuna a Netopýra a s instrukcemi je vyslala do vesnice. Netopýr svolal své přátele netopýry a v menším hejnu se prohnali nad Kumogakure. Létali sem a tam a snažili se najít osobu, kterou jim popsala. Pakkun, kterému to do vesnice trvalo o něco déle se v noční tmě snažil najít klan Taigajointo. Namida bohužel nevěděla, co se tam děje a tak jen doufala, že její plán vyjde a ona do vesnice jako takové nebude muset ani vkročit. Malý pes právě vbíhal do klanu a pronásledoval několik netopýrů, který našli Kena na zdi.*
Kenichi: *Byly to tři dny co se vrátil ze země požářů, skoro s nikým kromě Raikageho pobočníka o tom nemluvil a ani jemu skoro nic neřekl. Kenichi tam zažil asi největší dobrodružství ve svém životě, potkal tam Nukeninku a nejenže s ní souhlasil ale také jí nepřímo naznačil že by se k ní chtěl přidat, potkal tam Doseiu který ho naučil vyvolávat vlky a nejenže od té doby trávil Ken s tím štěnětem co stále přicházelo většinu času, ale také ten čas trávil nad mapou do země válek která ho lákala tím jak podivné okolnosti k tomu vedly a jak oddaný byl ten muž bohu Jashinovi. I dnes jí studoval, seděl na zdi která rozdělovala jejich klan a obyčejné části vesnice, ovšem jelikož už bylo šero tak si spíš hrál s vlkem který ležel vedle něj a vypadal že je naprosto spokojený.*"Kdo ví jestli to myslela vážně."*Přepadla ho náhlá myšlenka, přepadla ho nejspíš proto že se zadíval na vycházející měsíc, ten v něm uměl vyvolat pořádnou melancholii.* Možná bychom už měli jít domů co? *Zeptal se štěněte které vedle něj spokojeně leželo.* Anebo víš co? Radši ne, doma tě stejně mít nemůžu tak tady zůstaneme ještě chvilku.*
---: ---
Kenichi: *Kenichi mnohokrát vidět otce křičet nebo se zlobit, nikdy ho ovšem nevidět takhle ledově klidného, nikdy neviděl svého otce v jeho stavu potlačovaného vzteku. Nachvíli se zamyslel jestli náhodou neudělal chybu.*"Možná jsem neměl tak křičet, možná jsem.. Ale bez toho by on urážel pana Hatsudu."*Kenichi měl v hlavě zmatek a tak pouze se svěšenou hlavou následoval otce domů kde na něj čekaly věci které rozhodně nečekal, otec s ním prostě jen nemluvil po dobu asi čtrnácti dní a matka co mohla tak se na něj ani nepodívala. Už mnohokrát se Ken cítil špatně ale nikdy né tak jako po dnešku...*
Hatsudo (NPC): *Kenichiho otec, poté, co si na něj jeho syn dovolil otevřít ústa takhle před celým klanem, zmocnil se ho hněv. Ovšem ovládl se, nechtěl na ně ještě více upozorňovat.* Okamžitě se vrať do svého domu. Okamžitě! *Pronesl ostře a otočil se k odchodu. Pan Hatsudo se sice snažil něco vykoktat v omluvě, ale Kenichiho otec jej umlčel zvednutím ruky.* Asi... asi bys měl raději jít... *Pronese pan Hatsudo, rozrušeně a koktavě se rozloučí a rychle odchvátá domů i s knihami. Nerad dělá někomu potíže a dostává se do sporů.*
Kenichi: *Kenichi se zhrozil když onen hlas uslyšel, Kenichi netušil co dělat, Kenichi zmrznul a spousta dalších věcí by se o tom momentu dala říct.*"Co tady dělá, proč nás vidí, co se to děje"*Všechno mu to proletělo hlavou tak rychle a všechno mu to nedávalo smysl, věděl že nic na světě není větší katastrofa než co se právě událo na tomhle místě, alespoň v onen den. Z myšlení a strachování se ho ale probudila otcova poznámka směrem k panu Hatsudovi, jako by se v Kenichim rozhořela nová vůle, zlomil svoje pomyslné okovy a obořil se na svého otce.* TAKHLE S PANEM HATSUDOU NEMLUV *Netušil co to do něj vjelo ale věta byla venku zařvaná dost silně na to aby si o tom sousedi povídali ještě dost dlouho. Kenichi se rozhodl bránit svého kamaráda a rozhodně nemyslel na to že by toho mohl litovat.*
Hatsudo (NPC): *Vydá se tedy do klanu a kráčí si to s knihami v rukou rozvážným tempem. V klanu se nikdy necítil dobře a teď měl obzvláště nehezký pocit.*No, ještě jsem si je všechny nepročetl, ale určitě tě pozvu, jak se o něco pokusím. *Pronese s úsměvem a pomalu se blíží k hranicím klanu. Jenom co projdou hlavní branou, chtěl se stočit rovnou k jeho domu, který byl hned na okraji, kvůli jeho vyhoštění. Zastavil ho však rozčilený hlas nějakého muže, který na ně zezadu řval. Ovšem měl pocit, že je to poprvé, kdy není přímím cílem on.* Kenichi! Kenichi! Kde se krucinál touláš?! Říkal jsi, že budeš trénovat a místo toho se taháš s tímhle?! Pojď okamžitě sem! A hned! Jdeme domů! Ještě si o tom s matkou promluvíme... *Zařve rozčíleně. Jeho syn se nikdy nebude tahat se spodinou. Když se pan Hatsudo snažil Keniciho obhajovat, Kenichiho otec ho jen sjel pohledem a se slovy 'sklapni, špíno' ho uzemnil.*
Kenichi: "Hmmm vracet se do klanu se mi moc nechce, jak tak koukám na to jak to vypadá venku Otec mně bude ještě hodinu nutit ukazovat mu klony a nejen klony ale i kawarimi"*S tou myšlenkou se chytne za rameno kde má stále ještě mírný šrám ze svého tréningu kawarimi.*"Pan Hatsuda má ale pravdu, měli bychom se vrátit nebo se budou vyptávat, a to bychom nechtěli"*Posmutněle pomrkl směrem aby to pan Hatsuda neviděl a pousmál se, s tímto úsměvem se otočil na něj a zadíval se dramaticky za něj, ovšem tak aby to pak Hatsuda nepostřehl.* Myslím že je dobrý nápad vrátit se pomalým tempem do klanu. *Zadíval se na nohy a představil si co by se asi stalo kdyby na tohle rodiče přišli, on syn vážené rodiny a vyhoštěnec se přátelí. Pomalu se vydal směrem ke klanu a nadhodil nejvíc neutrální téma co ho napadlo.* Nu a který recept si přejete vyzkoušet první pane Hatsudo?
Hatsudo (NPC): *Jen sešel se schodů a nesl si sebou několik kuchařek, které rychle zaplatil pár drobnými u kasy a vydal se ke dveřím.*Tak, můžeme vyrazit *Pronese mile a usměje se.* Ale ano, sehnal jsem pár -nových- kuchařek, pokud se to tak dá říci. *Pronese a otevře dveře. Vyjde ven a počká na Kenichiho.* Tak, kam vyrazíme teď? Chceš se už vrátit do klanu? Aby rodiče neměli strach, kde se celé odpoledne touláš? *Optal se a pomalu se otočil směrem ke klanu, kdyby se Kenchi rozhodl, že se chce vrátit, aby mohl rovnou vyrazit po jeho boku.*
Kenichi: Opravdu mohu? To je paráda *Zasmál se na staříka a poslušně si sedl na jedinou stoličku co tu měli aby vyčkal na pana Hatsudu, ten na sebe naštěstí nenechal moc dlouho čekat a než se k němu dokolébal byl Kenichi připravený u dveří.* Řekl bych že měli přesně to co jsem potřeboval *Pronese nahlas aby ho slyšel i prodavač a nenechává radost ze svého tónu nikam zmizem* Vy jste něco zajímavého našel pane Hatsudo?
Hatsudo (NPC): *Děda si odešel k pokladně, kde si rovnal nějaké svoje papíry a zakládal knížky. Moc lidí tam nikdy neměl, takže se spíš jako vždy poflakoval u kasy. Když k němu mladík přišel a nesl si hromádku knih, podíval se na jeho obsah. Pak si něco zamručel a podíval se na něj* No... tyhle se tady stejně jen válí, co si pamatuji a nikdo je nikdy nechtěl, tak si je klidně nech *Pronese jen si knihy odškrtne v seznamu.* Stejně bych je asi vyhodil během inventury. *Pronesl děda a Hatsudo se naklonil přes zábradlíčko.* Tak máš nakoupeno? *Optal se a vydal se seběhnout schody, aby se k chlapci zase přidal.*
Kenichi: "Ani nevíš jak moc dědo" *Pomyslí si Kenichi s tak trochu arogantním výrazem, necítí se jako by byl něco víc, ale nějak mu do naskočilo když někdo nevěděl jaký poklad tu třímal. Chvíli knihami listuje a kouká se jestli je tam vše tak jak si to představuje, jestli je každá z nich přehledná a jestli se někde nekryjí informace. Samozřejmě nemá šanci to odhalit všechno a může pouze označit to co při listování záhlédl ale jeho zkušenosti co se čtení týká jsou vysoké a tak si může říci že určitě odhalil alespoň více než by zvládli jeho spolužáci. Nakonec zjistí že od špalku po hračky je opravdu jenom na vyřezávání hraček a kromě detailů jak na které chrastítko tam není nic co by nenašel v těch ostatních. Mezi nima si ale nemohl vybrat a tak se tak nějak došoural k staříkovi.* Prosímvás dají se ty knihy koupit? A pokud ano kolik by mně tyhle tři stály? *Zeptá se a doufá že se vejde do svého velice, velice slabého rozpočtu, mezitím se podívá jestli neuvidí že jeho společník sešel anebo jestli stále prochází druhým patrem.*
Hatsudo (NPC): Jo takhle, tak to jo.. *Pronese jen Hatsudo a zasměje se.* Kdo takové kraviny vymýšlí. *Pronese a zavře za sebou dveře. Začne se procházet po Antikvariatu, aby se podíval, co zde vše vlastně mají. Když se Kanichi zeptá, zda mají dané knihy obsluhy, milý stařík se zamyslí.* Aha no.. Takové knihy moc lidí nekupuje a nečte, ale mohu se podívat... *pronese a s mávnutím ruky pokyne Kanichimu, aby ho následoval. Projde historickou část, pak prohrabe krabici s nápisem zrnění a nakonec skončí v části -řemesla a výroba-* No, tady je něco, ale asi ti to úplně nepomůže... *Pronese, když najde několik různých knih na téma "práce se dřevem", "Vyřezáváni pro začátečníky", "Výroba dřevěných výrobků" či "Od špalku po hračky".* Je tam něco o dřevu, ale nevím, jak moc ti to pomůže s tím zadáním... *Zabručí děda a odpajdá sit o zpátky za kasu. Hatsudo si mezitím prohlíží různé knihy ve druhém patře.*
Kenichi: Noo měli bychom zjistit které dřevo je nejpevnější, hypotetická otázka kdyby jsme se museli bránit dřevem proti ostrému předmětu tak abychom zjistili jestli to nějaké dokáže. *Samotného ho překvapuje jeho schopnost na místě a bez přípravy vymyslet celkem propracovanou lež, ale když má člověk sen a jde k němu holt musí napnout všechny schopnosti jako struny až k prasknutí.* Myslím že v knihách které se točí okolo starších zbrojí by něco takového mohlo být. *Napadne ho zčista jasna protože si vzpomíná že ve svitku který si, paradoxně, četl na bráně Kumogakure psali že historičtí ninjové nosili brnění z dřevěných plátů. Následně vejde pomalu dovnitř, usedne na něj trochu zaprášená atmosféra onoho obchodu ale brzy se tu cítí docela příjemně.* Dobrý den *Podraví ve vší slušnosti všechny přítomné a potom si to nakráčí přímo k pultu.* Prosímvás nemáte tu náhodou nějaké knihy ohledně zpracování dřeva? konkrétně jak pevné jsou různé typy a se kterýma se nejlíp pracuje? *Konec své výpovědi řekne tomu postaršímu prodovači trošku potichu aby ho slyšel pouze on, následně se zvesela začne ohlížet po obchodě a kouká k jakým knihám zamířil jeho společník.*
Hatsudo (NPC): Jo takhle... Co vás to učí za kraviny, to fakt netuším... *Pronese a zakroutí hlavou. Seběhne se zdi a snaží se rychlým tempem dostat mimo území jejich klanu.* No, antikvariát je taková divná knihovna se starými knihami. Vlastně se tam dá docela dobře najít vše co potřebuješ, jen musíš víc hledat... *Pronese a s úsměvem ho lehce předejde a vyhračuje si to k antikvariátu. Není to zas tak daleko, je to takový menší domeček s cedulí oznamující, jaký obchod to vlastně je. Už ve výloze měl spoustu knih a svitků.* Takže co přesně si musíš zjistit? *Optal se, otevřel dveře a přidržel mu je otevřené, aby mohl projít dovnitř.*
Kenichi: Noo jak říkám je to takový, vedlejší úkol no *Zareaguje první na jeho poslední výpověď a protáhne se takže celé svoje tělo napřímí směrem k pražícímu, i když už dosti spadlému, slunci.* Antikvariát je vynikající nápad *Pochválí s veškerou upřímností Kenichi nápad svého společníka a pomocí techniky která ho s panem Hatsudou seznámila sejde po zdi domu jako by šel po normální podlaze.* Akorát, v antikvariátu jsem ještě nebyl, rodiče vždy berou knihy nebo svitky z knihovny nebo je kupují beze mně. *Dodá trochu omluvačně a nechá se předejít.* Takže směr musíte určovat asi vy
Hatsudo (NPC): No že by se mi chtělo plahočit se až do areny, abych zjistili, že tam nikdo není, to se mi zrovna nechce *Pronese se smíchem.* A proč chceš proboha zkoušet tvrdost dřeva? To si teď budeme hrát na bobry a kousat do dřeva? *Pronese a začne se zajímat smíchy.* Ale tak, můžeme skočit do Antikvariátu, zda tam nemají nějakou podobnou literaturu, přeci jen se možná nějaký tesař nebo řezbář kdysi o tuto tematiku zajímal. *Pronese a trochu se zamyslí, ldyž ho následuje ke dveřím.* Proč tě to vlastně zajímá? *optá se a počká až vyleze ven. Poté zabouchne dveře a zamkne.*
Kenichi: Nemusíme krájet, můžeme se jít jen tak projít, kouknout se třeba do hromové arény jestli tam někdo zrovna nebojuje, nebudeme přeci sedět v baráku. *Jeho dětské nadšení přerůstá jeho dospělácké vychování a on vypadá dost nadšeně.*"Nebude tu přeci sedět a ujídat se" *S tou myšlenkou se vydal směrem ke dveřím a úsměv mu z tváře nevyprchával.* Můžeme jít třeba na obchůzku, zjistit kde tu je nejkvalitnější dřevo.*Na chvíli se zarazil a byl rád že byl nejenom nad ale také zády ke svému -kamarádovi- potom se na něj otočil s šibalským výrazem a dodal.* Na akademii nám zadali úkol zjistit který druh dřeva je nejsilnější a nejpevnější tady z okolí...*
Hatsudo (NPC): *Má radost, že je Kenchi tak nadšený a má dobrou náladu. Když se ho zeptal, zda nechce jí kr..ájet cibuli, došlo mu, že původně chtěl říct kreslit. Všichni v klanu uměli krásně kreslit, jen on byl hrozné dřevo a proto ho posléze vyhostili. No nesmutnil, už si zvykl, ale byl rád, že se Kenichi snaží brát ohled.* No, že by se mi chtělo jít krájet cibule, to se zrovna říct nedá, ale klidně, pokud se ti chce jít krájet cibuli, tak klidně můžeme. *Pronese a usměje se.* Nebo pokud máš jiné plány, tak můžeme podniknout něco dle tebe. *Pronese vesele a napije se vody.*
Kenichi: To by byla skutečně paráda *Pronese a v očích se mu objeví ony jiskřičky které naposledy viděly světlo světa před bránou do vesnice. Napil se nabízeného nápoje a zrušil svoje klony.* Mám dnes celý den, tedy celý zbytek dne *Opravil se s ohledem na skutečnost že již bylo "po svačinové" době jak by to nazval pan Hatsuda, přeloženo by se to mohlo rovnat pozdnějšímu odpoledni.* Takže co je na plánu dne? Mohli bychom jít kr... *Rychle se zasekl a uvědomil si že kreslení by mohlo být pro něj citlivým tématem vzhledem k jeho situaci, okamžitě zaimprovizoval a doufal že to pan Hatsuda přejde.* ..ájet cibulové kroužky do toho obchůdku jak jste o něm mluvil, že tam za pomoc dávají jídlo zdarma. *A znovu ho vystavil svému dětskému úsměvu...*
Hatsudo (NPC): *Nejdřív se napil vody jen jen se trochu podivil, když zmizl jen tak beze slova, no po chvilce se však vřítil dolů a ještě v doprovodu dalších. No když si je prohlédl pořádněji, všiml si, že jsou to klony. Pak se dokonce s nadšením pochlubí a je vidět, že z toho má opravdovou radost.* Tak to je opravdu paráda! Klonová technika se mnohdy hodí! *Pronese nadšeně a má z chlapce radost, že se mu tak daří.* No, pokud ti to půjde vše tímhle tempem, tak se na akademii ani moc nehřeješ a dostaneš svou čelenku co nevidět! *Pronese a dobrácky se zasměje.*
Kenichi: *Nemůže se ubránit súměvu nad tím kolik energie ten stařík stále třímá. Ve chvíli kdy mu řekne aby mu předvedl co nového se naučil tak na chvíli zaleze na střechu tak aby ho nebylo vidět a provede svoje nově naučené Bunshin no jutsu.*"Hehe, to by ho mohlo překvapit"*Kouknul se na své tři klony a společně každý kývli hlavou jako by tu myšlenku sdíleli pak postupně všichni čtyři naskákali dovnitř, nu jen jeden ovšem způsobil tak fyzickou ujmu v místě svého dopadu a to konkrétně drcnutí do stolu, našěstí to nevedlo k vylití nebo rozsypání čehokoli.* Tradá, zcela sám jsem se naučil bunshin *S opravdovou radostí v očích, jako dítě které ukazuje rodičům svůj první výkres mu předvedl jak dokonale ty klony reagují a že opravdu vypiloval aby vypadaly jako on.* Spolu s tím co jsem se naučil tady můžu klidně už projít akademií. *Radost z toho prohlášení jen sálala a on doufal že jí může s panem Hatsudou sdílet...*
Hatsudo (NPC): *Pobíhá ještě chvilku domem, dokud mu neřekne, že jedl doma a nic si tedy nedá. Nakonec se po svém kolečku po bytě zastavil se sušenkou v puse. Jen si dožužlal a pak se na něj podíval.* Co jsi se naučil tentokrát? Nebo nějaký nový trik? No šup, tak se pochlub! *Zachechtá se a posadí se na židli.* A nestůj ve dveřích, vyneseš mi spaní! *Řekne a smete si drobečky. Pak se trochu uvelebí na židli a přemýšlí, zda má žízeň...* A nemáš žízeň? No.. stejně ti něco naliju... *Pronese a nalije oběma sklenici vody.*
Kenichi: "To by asi ani nebyl on kdyby mně nezkusil naládovat všemi existujícími typy jídla během pár chvil." *Musel se nad tím pousmát a zadívat se na toho staříka šmejdícího po svém bytě. Byl to zvláštní člověk, nikdy ho nepřijal jeho vlastní klan, nikdy se s ním nikdo odtud nekamarádil a nikdy nemohl normálně žít s lidmi ve svém okolí a přesto překypoval energií a optimismem, Kenichimu nezbývalo než to obdivovat v porovnání s tím jak on nedokázal snášet ten věčný perfekcionalismus svých rodičů.* Děkuji ale nic si nedám, doma mně nenechali odejít bez něčeho k jídlu. *Pousmál se a doufal že se postavička pod ním zastaví a trochu se uklidní.* Vlastně jsem vám chtěl ukázat co nového jsem se naučil *Řekl jako by celý cíl jeho cesty byla zmínka o počasí a stále pobaveně koukal dovnitř co se tam bude odehrát dál.*
Hatsudo (NPC): *Jen dojídal svačinku, když někdo zaklepal na dveře na střeše. Vyběhl tedy po zdi a otevřel poklop.* Ah, zdravíčko, Kenichi *Pronesl zvesela. Smetl si drobečky z trička a usmál se.*Jdeš dál? Nebo's přišel jen pozdravit? *Optal se mile a seskočil dolů.* Dáš si svačinku? Mám nějaké sušenky... Nebo chceš snad ovoce? *Začal rovnou šmejdit po domě a volal na něj různé ňamky, které se u něj doma nacházeli.* Jak se ti vlastně pořád vede? *Optá se dobrácky.*
Kenichi: *Z louže si vyběhl pohodit pár shurikenů do těch rozsekaných špalíků které byli konstantně vyměňovány, aspoň podle slov otce ale jaksi jejich vzhled napovídao o opaku. V házení různými věcmi byl Kenichi celkem zručný, to se rozhodně nedalo říct o zacházení se stejnými nástroji nablízko, zde opravdu pokulhával.* "Nu, blbnutí už bylo dost, měl bych se jít podívat za panem Hatsudem jestli tam chci chvilku pobýt."*Myšlenka byla stejně silná jako by oddaný voják dostal rozkaz a Kenichi si pouze zaběhl domů pro svoují vestu kterou hodil přes triko a která byla dokonale sladěna s barvou jeho třičtvrťáků protože jeho matka by nepřežila kdyby vylezl ven v něčem co vypadalo nehezky.* Běžím tedy *Než se ho stačili zeptat kam tak byl pryč, to bylo moc dobře protože kdyby se dozvěděli s kým tráví tolik času byl by z toho problém té nejvyšší úrovně. To mu ale nijak nebránilo vyběhnout směrem k tomu domu jež mu tehdy vynesl jeho první jutsu.* "Zajímalo by mně jestli se i dneska naučím něco nového" *Myslel sice na novinky ale cítil že dneska nebyla ta správná doba, obzvláště po tom plýtvání chakrou na zahradě. Cesta netrvala dlouho a brzy stál na střeše domu pana Hatsudy a klepal mu na jeho provizorní dveře které mírně připomínaly vchod do jeskyně s pokladem, jen přikrytý dveřmi.*
Hatsudo (NPC): *Už od rána šmejdil po svém domě a přemýšlel co dělat. Nechtěl říct, že nudil, ale nudil se. Od rána dělal snad vše možné... snídal, uklízel, svačil, pak si připravil něco k obědu a než si nachystal svačinku, stihl ještě uklidit podlahu a trochu se projít po klanu. Což samozřejmě přineslo jen posměšky od ostatní členů klanu. A co je nejlepší na zahnání chmurů a přinešení dobré nálady? Jistě, svačinka. Popravdě přemýšlel, kaj se vede Kenichimu. Přeci jen to byl asi jediný člověk, se kterým si z celého klanu udržoval nějaký kontakt.*
Kenichi: *Na to jak se mu ráno nic nechtělo tak za dnešek již udělal docela dost práce, byl sám sebou překvapený a to tak že celkem příjemně. Stihl si dát hodinku tréningu chození po všem možném, svislém či vodorovném ovšem hlavou dolů, šikmé plochy a dokonce i místa jako střechy které neměly rovný povrch, všechno už zvládal bez větších obtíží a pokud nešlo vyloženě o něco nečekaného tak to dokázal celé ovládat podvědomně. Když hodina skončila tak ze střechy skočil rovnou na hladinu jejich zahradního rybníčku a opět zkoušel všechno možné jen aby se ujistil že co ho pan Hatsuda naučil to v něm zůstalo a nic to již nemohlo odstranit. S touto myšlenkou se zahleděl směrem ke kraji jejich distriktu.*"Možná bych mohl jít pana Hatsudu navštívit a překvapit ho tím že mu ukážu svojí bunshin techniku." *Nemusel se dlouho rozhodovat aby tento svůj nápad schválil, řekl si že ještě chvíli bude blbnout a potom se vydá za svým, nejspíš jediným, přítelem.*
Kenichi: *Déšť a ošklivé počasí, no samozřejmě jak jinak přece by v pondělí nebylo hezky. Hlava podepřená a zápisky napsané stylem "sotva to přečtu" byly jediné činnosti které Kenichiho držely vzhůru, nemohl přestat myslet na to až bude venku. V tom ho ale vyrušila učitelova slova která nezněla ani trochu pozitivně.* Kenshihiro nám pude předvést jak se naučil Bunshin no jutsu, zkoušky jsou už zarohem a bez klonu nemáte nejmenší šanci dostat se zkrz. "Kterej blázen by se proboha někdy učil klonovat sám sebe a to ještě tím způsobem že ten klon nic neumí, jen zmást" *Zbytečnost té techniky ho od ní odvedla tak daleko že tu teď udělá před celou třídou idota protože on rozhodně neuměl vytvořit nic co by se klonem dalo nazvat.* Nu, tak když si to přejete *Předstoupil před tabuli a složil ruce do pečeti kterou si vybavoval ze svitku, zaměřil svou chakru do všech konců svého těla a myslel jen na svojí vlastní podobu* Bunshin no jutsu *A vyslovení oné techniky byla asi jediní věc která se mu na této ukázce povedla. Vedle něj stála velmi anorektická a velmi zmenšená podoba jeho samotného kterou by si s ním nespletl ani někdo, prakticky vůbec nikdo. Třída propukla v hysterický smích když se onomu klonu podlomila jeho imaginární noha protože nebyl schopný vůbec fungovat jako kvalitní člověk a pár vteřin po tom zmizel. Přes všechny posměšky a učitelovo kroucení hlavou se vydal do lavice a pokusil se vše ignorovat....* "Achjo, myslím že to bude mít ještě dohru" *Měl pravdu, spolužáky ignorovat mohl, co ignorovat nemohl byl otec s matkou kteří ho čekali již ve dveřích a kromě křiku a pár ran za to že je zneuctil mu nenabídli vůbec nic než prst miřící na jejich soukromý tréningový prostor který měli nazahradě.* Domů, z domu nebo pro jakékoli jídlo můžeš když když přijdete tři a my nebudeme schopni poznat který je pravý. *Neměl šanci říct ani popel a stál na zahrádce kde musel trénovat bushin. Stále stejnou proceduru jakou si pamatoval ze svitků a i na třináctý pokus vždycky dopadl úplně stejně jako v té třídě a mnohdy i hůř.* "Co proboha, co dělám špatně, co je to co mi uniká a čím je to tak složitý proboha." *Neměl dobrou náladu a cítil že vztek mu vtéká do chodidel a vytváří menší díry do země. Stále se naštvaně rozhlížel a netušil na koho svýst tuhle tu situaci. Po nějaké době mu došlo že by měl obviňovat jen sám sebe. * "Oukej, zkusíme začít od začátku a projít si to krok za krokem. Stoupnu si do pevného postoje a ruce dám do pečeti kterou uznám zavhodnou, začnu se soustředit na chakru a nechám ji plynout zkrz celé tělo abych jí uvolnil do klonu kterého vytvořím myšlením sám na sebe." *Několikrát se nad tím zamyslel a zkusil si představit jak se vedle něj objevují klony a při stálém promítání a přemítání toho obrazu ho napadlo že ten svitek možná nebude mluvit tak úplně správně.* "Oukej, udělejme to po svém, ti dva by s tím nejspíše nesouhlasili ale koho to zajímá že?" *Doopravdy sám sobě položil otázku a dokonce si i pozitivně odpověděl, poté se dostal do postoje a udělal pečeť koně která mu byla nejpohodlnější. Chakru ale nenechal proudit zkrz tělo ale shromažďoval jí do jediného bodu, do špicky ukazováčků aby jí následně s dokonalou představou sebe sama uvolnil do okolí. Zavřel oči a pronesl* Tak snad *Při otevřených očích zjistil že vedle něj stojí téměř stoprocentní klon a on se cítí mírně unavený protože chakru poslal ven. Byl si jistý že už nikdy nebude nic dělat doslovně podle návodu a bude do toho vkládat trochu mozku. Po pár pokusech již na dveře od baráku klepali tři Kenichiové a jeho vlastní matka nebyla schopná říci který je pravý dokud se nepodívala opravdu pořádně. Tenhle tréning byl jako první ze všech jeho tréningů docela stresující a rozhodně nebyl zábavný....*
Kenichi: *Když je venku hezky a slunce svítí protože se nemá za co schovat, ptáčci zpívají a všude ve světě vládne relativní mír, dokáže vám náladu zničit jen skutečnost že musíte sedět ve škole a pročítat, opisovat nebo nedej bože citovat svitky které vás příbuzní stejně nutí umět na zpaměť. Dnešek měl být dokonale a do písmene takový, ovšem co se stalo skutečností po několika minutách ve škole, instantní jídlo je nepřítel i největšího ninji a učitel který nás měl dneškem provázet zůstal doma s velmi nepříjemnými a raději blíže nespecifikovanými střevními problémy. Co z toho plynulo pro většinu dětí? Ty se rozdělily na tři skupiny, jedna si šla hrát a opravdu si hráli, druhá šla trénovat což bylo slovo které se se skutečností moc nekamarádilo ale stále to byl více trénink než jen hraní si a vytváření pozitivní iluze pro kolemjdoucí a třetím a nejnepočetnějším táborem byl Kenichi, opuštěn více svou vlastní vůlí než vůlí těch dětí protože pokud byl někdo vychováván aby dítětem nebyl byl to právě on, ovšem i v takřečené dokonalé výchově bylo tolik much že by si jí člověk mohl splést s pověstnými vraty od chlívu. On však neměl nejmenší pochyby o tom že dnes splatí jeden starý dluh na úkor tréningu který by byl moc drsný pokud by přicházel od rodičů a moc zbytečný pokud by přicházel od odstatních, samozřejmě i zde v akademii byly skutečně geniální děti ale ty tvořili skupinu vymaňující se normální logice a proto by je Kenichi nezařadil ani do jednoho pomyslného pytle. Vydal s tedy domů pouze směrem protože jeho cíl byl onen velký barák který před týdem zničil, absence školy mu dnes umožnila mít dostatek času aby šel za panem Hatsudou a pomohl mu zazdít onu díru která byla výsledkem jeho tréningu chození po stěnách, samozřejmě každičký den procvičoval čímž si připomínal jak onen slib tak skutečnost že má ve městě dospělého "kamaráda" který je někde mezi dětmi a rodinou přesně to co dítě v jeho mentálním rozpoložení potřebovalo, dokonalý protiklad v mnoha aspektech, přesně takový pan Hatsuda byl. Došel k jeho domu a ona díra se mu skoro vysmívala a zobrazovala jeho domnělou neschopnost naučit se něco sám bez pomoci ostatních.* "Však já ti ten úsměv brzo zazdím ty jedna.. Díro" *Pokud by měl zvolit jednu věc která patřila do dospělého světa ale rodiče ho k ní nevedli bylo to kletí a vůbec veškerá vulgarita a pokud by jste s ním trávili méně než 97% celkového času, žádné vulgarity by jste se ani nedočkali.* Pane Hatsudo, jsem tu. Dnes jsem přišel splatit svůj dluh. *Trocha dramatičnosti se projevila hlavně smíchem vycházejícím ze střechy onoho velikého domu. Pan Hatsuda již dávno věděl že Kenichi přicházel protože byl sensibilem a moc lidí které by měl v hledáčku tudy nechodili a proto si jeho chakry všiml již na značnou vzdálenost.* Vítej kluku, hned budu dole i s náčiním... *...Poledne uplynulo jako voda a Kenichi to zazdil úplně sám protože trval na tom že nechce žádnou pomoc od pana Hatsudy když je to celé jen jeho chyba. Když bylo všechno hotové přinesl onen postarší muž rýžové kuličky a započal rozhovor na téma procvičování techniky co se tu před týdnem naučil. Rozhovor netrval moc dlouho a už se přišlo na to že je to vlastně jediná ninjovská technika kterou zvládl dost na to aby se s ní mohl opravdu chlubit.* Nuže chlapče, je čas tě naučit něco dalšího. *Než mohl Kenichi říct půl slova tak stařík zmizel a opět se zjevil a to všechno za méně než patnáct sekund, pokud byli dospělí ninjové v něčem excelentní byla to rychlost, alespoň tak to zatím Kenichimi připadalo. Hatsuda se vrátil s vědrem plným vody a dost velkým na to aby se tam vešel jako do vany, bylo jasné že ten člověk musí mít obrovskou sílu a Kenichiho respekt k němu pomaličku polehoučku vzrůstal.* Voda? Na co voda? ... Naučíš se na ní chodit? .. Jako Chodit po vodě? ... No, když můžeš chodit po zdi proč né po vodě? ... Al... *Jakýkoli argument měl Kenichi namysli tak ho nedořekl protože pan Hatsuda mu jasným gestem naznačil aby zmlkl. Položil vědro na zen a bez jakéhokoli problému na něj vylezl jako by bylo plné betonu namísto vody, bylo to fancinující a i když o tom Kenichi opravdu někde četl, nenapadlo by ho že je to až tak základní technikou. Pak se přihodilo něco co by si nedovolil odhladnou ani nejbláznivější věštec. Hatsuda udělal salto vzat a dopadl na nohy, na vodu a na nohy s tím že se pouze trochu rozvířil hladinu.* Whoa, neuvěřitelné *víc ze sebe Kenichi nedostal.* Hlavní je naučit se to dělat podvědomně protože by tě to šíleně omezovalo ve všem kdyby ses na to muselou soustředit. Fígl co jsem se naučil je ten že použiješ základ z lezení a jen necháš chakru plynou a plynout tak jak to dělá samotná voda, představíš si že voda je v nohách a chce se spojit s tou ve vědru a je to. *Kenichi byl nadšen z toho že se něco naučí a udělal všechno přesně tak jak mu bylo porazeno, a s velikým odhodláním vylezl na vědro a bohužel i do vědra a tím se dokonale namočil přesně tak jak nechtěl. Druhý i třetí pokus dopadly stejně a jediná změna byla ta že napotřetí už se nezlobil ale smál se, nebyl jediný kdo se smál, jeho společník to zjevně očekával a měl z toho výbornou komedii.* heh, chlapče, zkus nemyslet na to že chceš chodit konkrétně po vodě, mysli na to že chceš prostě chodit ať je ten povrch jakýkoli a ve chvíli kdy se tvoje noha dotkne vody tomu přispůsob chakru tak jak cítíš že je to potřeba. *Tato rada a řada pokusů Kenichiho dostala tak daleko že v pozdních odpoledních hodinách už oba hráli hru která zahrnovala skákání snožmo do a z vědra bez toho aby se jakkoli namočili, technika byla naučena a Kenichi prožil další velmi zábavný den...*
Kenichi: "Že prej neschopnej, že prej oni když byli v mým věku tak už museli válčit a tak dále, koho to proboha zajímá." *Hlavou se mu honily myšlenky tohoto typu a žádný kámen v jeho cestě nezůstal neodkopnut.* "Jak si vůbec můžou myslet že jsem neschopný, cokoli co mi dají do ruky tak udělám, malíř jsem lepší jak oni oba a navíc ležím denně v knihách a oni sou pořád nespokojení" *Došel až k velkému domu který byl zdrojem strachu pro zdejší děti, protože v něm už dlouho nikdo nežil a oni se do něj nikdy nemohli podívat protože měl vchod pouze zeshora. Kenichi stejně jako kdokoli o kom by se dalo říci že mu ještě mléko teče po bradě vevnitř nikdy nebyl. Ta skutečnost v něm spolu s důvodem proč se toulal městem vyvolala vlnu vzteku a náhle spustila nevídanou vlnu odhodlání. Dnes tam vyleze, jako správný ninja se naučí používat chakru a předvede těm dvěma že on, Kenshihiro Kenichi není neschopný ba naopak že je mnohem schopnější než oni dva kdy byli.* Tak jo domku, když tě zdolám, budu první z naší třídy kdo se tam podíval a to je fajn. *Myšlenka to byla možná zpočátku, protože bez vlastního vědomí ji vyřkl i nahlas. Jeho odhodlání ho naplnilo pocitem který by se dal přirovnat pouze k adrenalinu a on se rozeběhl směrem ke zdi, načež se po třech krocích zastavil a uvědomil si že absolutně neví co má dělat. Chakra v nohou byla základ ale jakým způsobem to mělo být nebo jak jí tam dostat, to šlo částečně mimo něj. Usadil se tedy do prachu a někomu by se mohlo zdát že začal meditovat, on pouze listoval všemi svitky co kdy přečetl protože v jednom z nich muselo být vysvětleno jak koncentrovat chakru do nohou.* "Svitku svitečku, moc by se mi hodilo kdyby ses mi teď a tady zjevil." *Myšlenku opakoval stále dokola a lidé by se mohli pouze dohadovat jestli ho to spíše rozptylovalo nebo mu to pomáhalo. S jistotou se dalo říci jen to že po necelé půlhodině sezení a myšlení tak intenzivního že byl stejně zpocený jako na hodinách Taijutsu, se zvedl a byl odhodlanější než předtím.* "Vytvořím počeť která se mi zdá nejpohodlnější" *Pomyslel si způsobem který se rovnal spíše citování onoho svitku a jak si přikázal tak udělal, složil pečeť koně a začal se soustředit na energii která mu procházela tělem. Na půl vteřinky ho vyrušila myšlenka na to že ho rodiče nejspíš nikdy nenechají být normálním dítětem protože si už v takhle mladém věku všímal rozdílného uvažování jak jeho tak ostatních dětí.* "Soustředíme se na chakru a ,,napustíme" jí do požadovaných míst na těle tak abychom například pod chodidly cítili miniaturní polštářek, jako šlápnou bosou nohou na papír." *Jeho vlastní schopnost zapamatovat si stokrát přečtené fráze překvapovala jeho stejně tak jako kteréhokoli učitele z akademie který ho kdy učil cokoli spojeného s teorií. Nyní nastal čas aplikovat teorii do praxe a on plný sebevědomí a s nohami napuštěnými chakrou vyběhl směrem ke zdi. Běžel a běžel, zvedl nohu a pokusil se vyběhnou po stěně alespoň pár kroků. Jeho motivace byla zároven jeho pádem, jak metaforickým tak doslovným protože onen vztek a přehršel odhlodlání způsobilo že množství chakry v jeho chodidlech bylo několikanásobně větší než kolik na svou váhu potřeboval a noha udělala do zdi velmi nevzhledně vypadající díru. Jednomu by se mohlo zdát že měl štěstí a odnesl si jen pár modřin a neskončil se zlomeným kotníkem. Největší překvapení ale nastalo když se zvedl a zaslechl čísi hlas.* Ty jeden spratku, co to děláš s mým domem *Slova se šířila rychlostí zvuku a přesto je onen obtloustlý stařík předběhl a chytil Kenichiho za límec k trika.* Můžeš mi laskavě vysvětlitl co tu nacvičuješ? Proč mi ničíš dům a navíc ještě se u toho chceš zabít? *Kenichi věděl že tady nemá jinou možnost než jít s pravdou ven, ten pán který se mimochodem jmenoval Myato Hatsuda mu naoplátku vysvětlil že se nikdy nenaučil používat jutsu spojené s kreslením a proto zde může bydlet ale nevidí ho tu rádi a proto raději žije jak žije. Kenichiho vyprávění ho ale jaksi pobavilo a potěšilo takže nejenže ho pustil a přestal se na něj zlobit ale ještě mu poradil v čem udělal chybu.* Když mi slíbíš že za mnou občas dojdeš a hlavně že mi pomůžeš to zazdít tak ti tu můžu klidně i chvíli asistovat. *Dohoda byla na světě a ke konci dne se vracel Kenichi o jedno jutsu a kamaráda navíc, z neblahého rána se vracel domů celý šťastný a zapoměl dokonce i na svůj původní vztek, zde by se hodilo říci že rčení všechno zlé je pro něco dobré zasáhlo ve své plné síle.*
Shoutboardy končí. Více zde.