Přidej zprávu »
--: ..-_
Meisei: *Ešte len svitalo a Meisei si to už stála pred Knihovnou v Kirigakure. Počasie bolo zatiaľ prívetivé, ale ona tu nebola iba pre nič za nič! Dobrovolne sa prihlásila, že vezme misiu, ktorá značila upratovanie v knižnici. Vraj jedna z knihovníčok si musela vziať dovolenku, lebo onemocnela a nemal kto pomôcť. Ona s tým problém nemala, takže sa pokojne vybrala aby to šla spraviť. Pomalu vošla dnu, pričom pozdravila knihovníčku, ktorá pracovala ako náhrada. Mala dohodnuté, že sa s ňou stretne a ona jej dá informácie, ktoré potrebuje. Zistila, že stačí keď poumýva dlážku a uprace prah zo stolov. To by nemalo byť také ťažšké predsa. Meisei sa do toho i hneď pustila. Šla do istého skladu, alebo lepšie nazvané, izby pre upratovačky, kde vzala mop, gbelík a napustila do neho vodu. Na to sa hneď spolu s tým rozbehla na koniec všetkých uličiek a začala až od konca umývať dlážku. Vždycky keď poutierala dlážku, tak oný mop ako keby 'umyla' v prídavnom miestu pri tom gbelíku, aby si zároveň nešpinila vodu. A takto pokračovala istú dobu, než sa jej akoby došla čistá voda. Ale to nebol moc veľký problém, stačilo ísť iba nabrať vodu. Pokračovala pokračovala, než bola asi v pólke. To sa prebehla po nový, suchý mop, ktorým šla zas od začiatku, až po stred, aby pomohla uschnúť tomu, čo už umyla. Keď bola zas v strede, tak šla s mokrým, aby umyla až po začiatok. A to isté so suchým potom. Keď to mala, tak všetko iba odpratala späť do miestnosti a vybrala z tade handričku a nejaký ten sprej na umývanie stolov. Potom sa premiestnila do väčšej miestnosti, ktorá ale nebola medzi tými všetkými radami knihách. Bola to taká Chillovacia miestnosť vedľa, kde ľudia skôr knihy čítali. To iba rýchlo prebehla tie stoly takým spôsobom, že nastriekala na stôl a pretrela onou handričkou. Nebolo ich tam moc, iba štyri veľké a jeden taký menší. Všetko to vyzeralo, akoby to robila rýchlo. Avšak, začala na svitaní a teraz sa už písalo okolo jedenásť hodín. Keď mala hotové i toto, šla všetko odpratať, pozdravila knihovníčku a vydala sa smerom za Senseiom, ktorému mala oznámiť svoj doterajší úspech.*
---_: ~~--_.-
Meisei: *Bolo teplé slnečné ráno a Meisei sa zobúdzala s úsmevom na tvári, pretože vďaka tomu, že bol víkend, nemusela navštíviť akadémiu. Po dobrej rannej hygiene sa šla prezliecť z pyžama do niečoho pohodlného. Už večer predtým mala pekne premyslené, čo bude dnes robiť. Plánovala navštíviť zdejšiu knižnicu. Mala veľmi rada knihy, akéhokoľvek druhu. Od rozprávok, cez učebnice, až po snáď encyklopédie. Zatiaľ netušila, čo si chce prečítať, no vedela že na niečo príjemné určite natrafí. Obutím si topánok dala na znak, že je pripravená vyjsť z domu. Po pár krokoch skoro prázdnymi ulicami - keďže väčšina ľudí buď spalo, alebo muselo byť v práci - sa priblížila ku knižnici. Priblížila sa bližšie k okničku a pomocou špičiek dovidela na pani knihovníčku, ktorá sedela za veľkým stolom. Bola mladá a pekná. S úsmevom Meisei chytila klúčku a potiahla dvere k sebe, čo vyustilo k otvorení onej budovy. Menšími krokmi sa dostala cez onú pani, ktorej iba hlavou a úsmevom naznačila pozdrav. Pred ňou boli celkom vysoké uličky. Ktokoľvek by si tu mohol vybrať, čo by potreboval. Fascinovalo ju to. Rozhodla sa ísť proste vpred. Obzerala oné stojany, lavá strana, pravá strana. Na niektoré ani nedovidela, ale vďaka papierom ktoré vytrčali z kníh, vedela vždy, kde sa nachádza. Na rozprávku sa necítila, ani na žiaden román. Ale čo teda čítať? No jasné, predsa o zvieratkách! Tie majú všetci radi, a hlavne deti. Ona bola ešte stále dieťa, takže sa to dalo iba pochopiť. Vyberala a vyberala, zas si pomáhala špičkami, než uvidela jednu, ktorá ju oslovila. Možno nie v tom, že by bola nejaká zbrusu nová, ale skôr tým, že mala - aspoň podla nej - prekrásnu prednú stranu. Knižku vzala a ešte ako stala, začala rýchlo listovať. Jedným okom si všimla všetky pekné nákresy. Pár krokmi sa dostala k stolčeku, ktorý bol pri konci jeden z uličiek, do ktorej sa dostala tak, že vyšla z prvej a ona ulička bola hneď vedľa nej. Sadla si a prvé čo urobila, bolo to, že náhodne otvorila stranu. V mysli si čítala. Možno pomalšie, ako dospeláci, ale jej to neprekážalo. Nezadrhávala sa, iba si dávala načas. A prečo ani nie. V knihe bol vždy obrázok zvieraťa a k nemu popis. Vždy ju najviac zaujal obrázok a názov. Takto v knižnici strávila peknú dobu, predtým než vedela, bolo z rána obed. A ani to vlastne nevedela, že už bolo, keďže žiadne hodinky pri sebe nemala. Jak tak čítala, tak najviac sa jej zapáčilo stvorenie Gyromitra. Malé, roztomilé, proste celá Meisei. Určite by si rozumeli, keby také vlastnila. A vtedy sa jej v hlave vytvoril nápad. Knižku vzala, rozutekala sa ku knihovníčke s ktorou prehodila pár slov a už si to mala von knižnice. Ponáhlala sa domov, mala totiž v mysli veľké plány. Teda, tak veľké ako osem ročné dieťa môže mať.*
Rpg: odděleno
Tatsuya: Jasné v pohodě já si poradím, skočím si na jídlo a pak si koupím hotelový pokoj tak se měj. *Tatsuya se s ní tedy rozloučí a splní, co řekl a opravdu si skočí na jídlo a poté do hotelu. Není pro něj těžké to najít, protože stačí se porozhlédnout Byakuganem. Rozhodně ale neplánuje tu zůstat moc dlouho, protože další den se v Kirigakure jen projde a poté zamíří opět rovnou domů na Kōragakure. *
Umei: *Pokývne hlavou, když dojde k rozhodnutí, jelikož přeci jen je tím, kdo má Reibiho ona. Už tak jí stačí být zavřená ve vesnici, natož mít ještě omezenější prostor, kdyby zavinil Reibi vážné potíže. "Takže začneme s vědátorstvím, kterým se budeme připravovat na lékařství, je ti doufám jasné proč a počítám s tím, že tedy bude prokázáno, že to vydržíš a budem se moci věnovat tomu lékařství. I když moc dobře tuším, co jsi od toho povolání očekával. Vůči vesničanům si to určitě dovolit nemůžeme. Vůči zločincům, nukeninům, zřejmě ano." aspoň takové jsou její dedukce. Vstane z lavičky, protáhne se a cítí se na odchod, zařídit vše potřebné.* Tak se asi rozloučíme už. Musím si zařídit nějaké věci a ty v mé společnosti určitě žádnou zábavu či novinky, nenajdeš. *Pokud nebude návštěva nic namítat, tak pomalu vyrazí svou cestou.*
Tatsuya: He? Vyber si prostě to, co se ti bude líbit a on to bude muset nějak překousnout a případně ho budeš muset udržet na uzdě, aby nezačal vyvádět. Já jsem názoru, že to není zase tak složité dělat to co uznám já vhodné s tím, že prostě Bijuu se musí přizpůsobit, protože nebudeš upravovat svůj život, jak on píská ne? Chceš být lékař? Tak prostě lékař a hotovo nic víc.
Umei: *Pokývne hlavou víceméně pro sebe sama.* Tak, u mě je to asi netradiční vztah. Ono ano, vím jak je to u mě, ale jak je tomu u dalších jiných? To je to co nevím. Je velmi ochotný, nicméně v reakci k okolí zas tak moc ne. Což je to, proč právě nevím... Lékařství by právě z toho důvodu mohlo být problémem. *Snaží se být opatrná v interpretaci, aby neranila Reibiho, nebo co nejméně. Ten prozatím mlčí.*
Tatsuya: * Nějak moc dál Tatsuya nekomunikuje, dokud se Umei nezeptá, jakého vztahu bývají Jinchuriki a jejich Bijuu. *Nom vlastně ani netuším já se moc o jiné Jinchuriki nikdy nezajímal a moc jsem jich ani nepoznal. Vím jen, že já a Hachibi máme takový neutrální vztah s tím, že až splním jeden závazek tak teprve pak spolu zkusíme nějak lépe komunikovat. Proč se ptáš? Ty sama jsi Jinchuriki takže to víš nejlépe ne?
Umei: Dobrá. *Rozhlédne se. Přijde jí, že se ten čas vleče. Cho jí to dává ovšem znát po svém, jí ten čas utíká trochu víc. Vyběhne z jejího dozoru do nejbližší hromádky nějakého smeteného bordelu, kde je i nějaké to bláto z prachu a zatoulané zeminy, někdo v okolí možná vytíral před svým prahem a tohle zde zapomenul. Umei ji jen sleduje, nijak jí v tom nebrání.* Víš.. Divím se, že to zde vůbec vydrží. Od malička zvyklá na cestování a spousty různých aktivit, ale hlavně se přesouvalo. *Omdlčí se následně a přemýšlí.* Jakého vztahu většinou bývají bijuu s jinchuuriki?
Tatsuya: Tak já jsem Katchū-shi takže si mohu chodit, kam se mi zachce. Sice od doby co jsem získal Bijuu jsem se dostal do postavení, že občas to trochu trvá, než mě pustí ale i tak je výsledek stejný. Mimoto informace? Je zbytečné tajit, že jsem Jinchuriki když to pozná většina Kanchi co jsou tady. Proto se tím moc netajím, když to beztak ví několik desítek lidí tady ve vesnici.
Umei: *Pokrčí rameny.* Víš, asi tak na to jak v klidu mluvíš s cizí shinobi o tom že jsi jinchuuriki a nedáváš bacha ani na možné další uši. Také to, že si jen tak cestuješ, jsi vpuštěn na návštěvu vesnice k níž nepatříš, i přes to že jsi jinchuuriki. A spousta dalších věcí. Učili mne od narození, že mnohé informace jsou velmi cenné a také je ve zvyku je tajit, zatímco druzí pracují na jejich získávání. *Vysvětllí mu to, aniž by řekla, odkud je a další věci kolem své osoby.*
Tatsuya: * Tatsuya to moc neřeší, protože to nebere jako moc velkou informaci. Pro něj to je vlastně úplně obyčejná věc být Jinchuriki. *Na to nejsi zvyklá? Co přesně tím myslíš? *Zeptá se zvědavě Tatsuya, protože mu trochu uniká význam toho, na co by přesně neměla být zvyklá. *
Umei: *Tolik informací a bez nějaké velké námahy co získala, jí trochu vyrazí dech.* Takže jinchuuriki... A ne problém v tom nevidím. *Ujistí ho. Přitom ji udivuje, že byl vůbec vpuštěn jen tak dovnitř vesnice z níž není. A též to, že se může potulovat.* Tohle je pro mne nezvyk. *Hlesne, když si to porovná se svou dřívější situací a nemá v plánu se vyptávat.*
Tatsuya: * Její otázka o trochu pobaví ale tak proč by ji neodpověděl že? *Takže nikdo mi to neřekl, ale zjistil jsem to sám, protože jsem Kanchi tak mi to jistě neuteklo. Ne neptám se, každého ale zeptal jsem se tě, i když pravdu znám jen, protože mě zajímala tvá reakce. Což mě přivádí k poslední odpovědi a tím je to že ano jsem Jinchuriki je v tom problém?
Umei: *Posadí se na lavičku před knihovnou.* K tomu jsi došel jak? *Jasně že ihned neodpoví na takovou otázku. Nyní není na cizím území, které by na ní něco mělo. Jako tomu bylo v případě Kirigakure od doby jejího narození. "Víš.. Mohlo mu to být řečeno.." začne zkusmo Reibi, který se snaží být úslužnost sama. "To bych bez tebe nevěděla.." odtuší Umei. "Měla bys se ho optat na zcela stejnou otázku.." podbízí jí poté nápovědu.* Někdo ti něco řekl a nebo jsi jinchuuriki? I když také jen můžeš zkoušet každého cizího, zda nebude jinchuu, čistě z jiných zájmů.. Ptáš se každého?
Tatsuya: Proč zrovna sem? Žádný důvod nemám. Prostě jsem se nějak rozhodl se podívat do Kirigakure a v knihovně jsem se nějak zjevil nic víc. *Odpoví Tatsuya klidným hlasem a následuje Umei kam se vydá. Beztak nemá nic lepšího na práci a tak ho to třeba nějak zabaví. *Jsi Jinchuriki že? *Tatsuya to sice ví ale tak je slušné se aspoň zeptat, aby mu to řekla sama ne? *
Umei: *Pokrčí rameny.* Své oblíbené mám pravděpodobně na stálo uzavřené. A jiným směrem mne to nikdy netáhlo. Tak to není nic snadného pro mne. Nicméně, proč zrovna z takového místa, až sem? *Rozhlédne se v uvědomění, že se nacházejí v knihovně. Zvedne se tedy ze sedu, Cho si vezme do náruče a obchází stůl.* Asi by nebylo na škodu, jít kecat někam jinam, než zrovna v knihovně, řekla bych. Pokud však stále chceš o něčem si povídat, jinak si půjdu s klidem po svém. Což je zatím nic. *Pousměje se v úšklebku ke konci a odchází krokem z knihovny.*
Tatsuya: * Tatsuya zkouší přemýšlet jak jí ještě nalákat na nějaké povolání ale už ho toho moc nenapadá. *Hm každopádně výsledek rozhodneš pouze ty a nikdo jiný. Pokud tě někdo bude nutit do nějakého povolání tak to bude, jen aby z toho měl nějaké osobní výhody a profity, proto než se rozhodneš, se zamysli spíš nad tím, zda ti tvé povolání přinese přesně to, co doufáš. Ono špatně zvolené povolání není zrovna příjemný faktor.
Umei: *Přemýšlí, nic z toho co zmínil, ji k sobě určitě netáhne. Nicméně možná to řeší její dilema, zkoušet jít tohle povolání a zkoumat své možnosti spolu s Reibim.* Možná.. *Pokrčí rameny. "Jsi si jistá? Myslím, myslím že lékařství by bylo mnohem lepší.. " zkusí ji Reibi ukecat. Přeci jen pro něj je tam mnoho možné stravy u nemocných, mnoho možností síly a tedy i síly pro Umei, jeho jinchuuriki. Určitě to tak tedy považuje za tu nejlepší možnost. Jenže Umei to právě kvůli tomu je nucena brát kolem tohohle povolání obloukem. "Neodolal bys tomu a netvrď mi tu, že bys byl netečný." odtuší k němu Umei, takže navenek vypadá na okamžik, že je myslí jinde.*
Tatsuya: Tak jako vědec se můžeš věnovat mnoha věcem, ale na co se zaměříš, je vlastně už jen čistě tvoje rozhodnutí. Tak mohla by ses věnovat výzkumu Kekkei Genkai, Kekkei Touta a nebo prostě jen Kekkei Genkai. Pokud by ti nic z toho ale nic neříkalo tak můžeš zkoušet různé adaptace lidských genů a třeba jiných živočichů. Vědátorství mi přijde jako velmi obsáhlé téma a můžeš se věnovat fakt téměř čemukoliv.
Umei: To by šlo zřejmě spíš než lékař, ale o co se budu jako vědec zajímat, už bude horší rozhodování, protože zatím mi to nic moc neříká. Dřív jsem byla zaměřena hlavně na informace a mezi to patřila i blízkost Kanchi možností, ale nikoliv povolání. Měla jsem k tomu od malička jistou výhodu. *Odtuší zadumaně v odpověď. Překvapená tím, že se tím rozhodl vůbec zabývat, místo hledání jiných informací, které by ho mohli někam posunout.*
Tatsuya: Heh? Povolání? To není moc vážný problém ne? Prostě zkus vědce a nebo Kanchi to je nejlepší volba ne? I když na vědce musíš mít něco v hlavičce. *Tatsuya se na okamžik zamyslí a rozhodne se, že si ověří jak velké zásoby Chakry Umei má kvůli dalším návrhům a tak použije Chakra Kanchi no Jutsu. Docela ho to překvapí, ale dokáže usoudit že Umei je nejspíš Jinchuriki. *Hm co vědec tedy? To nezní špatně ne?
Umei: *Koukne na něj, když se usazuje a pokládá onu otázku. Automaticky si přitom pokládá vlastní. Kolik mu toho může a nemůže říct. Nikdo jí neříkal že by ve vesnici měla svého bijuu tajit, tím spíš ani před návštěvami. Ale informace jsou cenné. Nicméně toho dost netuší, také o tom může vědět od někoho zdejšího. Neví jaké má zde vztahy on sám.* Hmm.. Volba povolání, aneb který směr si zvolit. Mám k tomu trochu omezenější možnosti, aspoň na nejbližší roky zřejmě.
Tatsuya: Cho? Heh taky mám doma jednoho nebo spíš jednu. Stejně mám pocit, že tu v Kirigakure na nic dalšího nenarazím. Teda myslím tím na něco zajímavého, co by mohlo upoutat moji pozornost a tak tě využiju k zabití mého času. *Tatsuya se posadí na kraj stolu a podívá se a knihu, kterou tam Umei má. *Takže jaký máš problém?
Umei: *Celou dobu jen mlčí, dokud nezmíní Tatsuya Kouna.* Má jméno, Cho. *Upozorní ho, potom co přikývne.* Co se toho týká, nevím co máte u vás v knihovnách. *Sjede ho pohledem od hlavy až k patám, jak si ho prohlíží.* Ani tě neznám, tak těžko mohu určit co by patřilo do zájmu. Akorát tak nyní dumám nad svým problémem. *Reibi poznává přítomnost dalšího bijuu, dokonce takového, kterého zná. I když je to velmi mlhavá vzpomínka na dávné časy. Nicméně, nezmiňuje se o něm své Jinchuuriki, zatím.*
Tatsuya: Turista? Ani moc ne spíš jsem se jen sebral a odešel z Kōragakure na výlet. Z nějakého důvodu jsem se dostal sem tak jsem si řekl, že tu třeba najdu něco zajímavého, co bych třeba v knihovně u nás nenašel. Napadá tě nějaké doporučení? Knihovníka se moc ptát nechci je starej a vypadá dost nepříjemně a nechci, aby to skončilo zákazem vstupu do knihovny nebo dokonce do Kirigakure. *Tatsuyově pozornosti samozřejmě neunikne Koun, kterého tam Umei má. *Heh Koun.
Umei: *S odpovědí na rtech se otáčí na Tatsuyu, který ji oslovil.* Upřímně řečeno jsem se o historii Kirigakure, natož vám hledaného tématu, nikdy nezajímala a zajímat nebudu, pokud mi to nebude nařízeno od Kage. *Spustí zhurta, nicméně zůstává sedět a nejeví žádné projevy jasného nepřátelství.* Turista? Pokud ano, zkoušejte spíš knihovníka či jiného správce knih.
Tatsuya: * Prohlíží si jednu knihu za druhou, ale nenachází nic, co by ho mohlo nějak speciálně oslovit. PO chvilce se tedy začne rozhlížet okolo po lidech a naštěstí (Jak pro koho) mu jako první padne do merku Umei. Vydá se tedy rovnou k ní a pozorně se na ní podívá svými bílými oči bez zorničky. *Uhm hele máte tady nějaké zajímavé knížky, které se jen tak v jiných vesnicí neseženou? Třeba podrobná historie Kirigakure by se hodila. *Spustí Tatsuya bez toho aby se třeba jen představil. *
Umei: *Také ji sledují nějací speciální shinobi, ale nic okatého. A Umei o nich neví. Sedí, zírá na regál knih, ztracená v myšlenkách natolik, že pořádně nevnímá okolí. Má na sobě tmavě šedé tepláky a mikinu s kapucí, kdyby začalo pršet. Bezmyšlenkovitě začíná hladit Cho po jejím kožíšku.* No.. Studovat na to by se mohlo, ale potom provádět věci v praxi či ochomýtat se kolem místních shinobi i jiných obyvatel při tom druhu práce.. *Brblá si tiše, než přejde do ztracena. Nakonec si povzdechne.* Těžké..
Tatsuya: * Tatsuya se opět vydal na jeden ze svých výletů. Jako Katchū-shi ani neřeší, zda o tom někoho v Kōragakure informoval nebo ne. Ví, že pokud by ho Maiya chtěla najít tak se k němu jednoduše může dostat díky značce Hiraishinu, kterou má na svém těle. Oblečený je v ( odkaz » ). Veškeré své vybavení má uvnitř Inkan Gofu kromě legendárních zbraní, které se nacházejí v dimenzi Kamui. Jaké je vlastně místo kam se Tatsuya vydal? Docela překvapivě se jeho výlet odehrává v Kirigakure. U brány se identifikuje, a poněvadž je Tatsuya z Kōragakure a ještě k tomu je Katchū-shi tak ho do vesnice pustí bez problémů. Samozřejmě na něj ale nasadí trojici Anbu, kteří ho budou sledovat, když se jedná o Jinchuriki. Tatsuya si různě prošel velkou část Kirigakure až nakonec skončil uvnitř knihovny. Ani neví, co tam chce, když knihy mají i doma ale tak asi ho zajímá, zda tu nenajde něco co v Kōragakure nemají. *
Umei: *Vzpomíná na začátky ve svém dřívějším působišti. Uvědomuje si, že její schopnosti k nimž byla dříve tak trénována, už dost otupili. Ostatně, zatím je bez zaměstnání na aklimatizování se. Už kvůli tomu co se týká minulosti. "Hmm..." prochází s prstem po hřbetech knih, kolem nichž prochází uličkou a rozhoduje se, co si vytáhne za knihu. "Je na čase se rozhodnout, co budeme dělat.. " konstatuje a zastaví se prstem na knize domácího lékaře, vedle je kniha o bylinkách. "Hmm.. " natáhne zaujatě Reibi. Lékařství by mu mohlo nabídnout to, čeho se mu jinak příliš nedostává. Umei spustí ruku a usadí se ke stolu s výhledem na ten dotyčný regál. Cho, dospělá samička Kouna, toho využije. Procupitá pod stolem a vyšplhá si jí do klína, kde se uvelebí, jak v nejlepší posteli.*
--: --
Kokon: *Bylo úterý a to byl pro Kokona velice významný den protože to je den kdy měl dostat první misi. A tak si šel Kokon pro dopis který byl ve schránce. Kokon si přečetl že musí jít do knihovny srovnávat knihy zpět do regálu a k tomu dávat nové knihy do stojanů. Tak tedy vyrazil do a moc se na svojí první misi těšil. Když natěšetně vběhl do knihovny už tam na něj čekal správce když šel k němu tak si pomyslel.*"vypadá celkem naštvaně"*no tak k němu Kokon došel a říká* dobrý den mám prý tu misi *a správce odpověděl* nazdar tamhle to máš a neflákej se!!! * Kokon Odpoveděl*. Ano pane správce. *Tak Kokon šel a udělal to co mu bylo přikázáno. Byl tam necelé 3 hodiny ale dalo mu to zabrat když přišel správce zpět tak říkal* děkuji ti Kokone a teď bež domů* ale ještě těsně před tím než Kokon odešel tak správce schodil ještě pár knih a zakřičel na Kokona* ty spratku neumíš to udělat pořádně ty mizero.* Tak došel pro Kokona a vedl ho za ucho až k těm spadnutým knihám. Kokon chtěl správci něco říct ale správce ho furt přerušoval když to Kokon uklízel tak ho Správce pořád komandoval a terorizoval. Při té práci plné komandování Kokon přemýšlel.*"co tý starý paprice vlétlo do hlavy."*Když to měl hotové tak správce řekl.*No konečně ty šmejde a teď padej domů.* Když Kokon odcházel řekl* naschledanou ty starej páprdo.* Potom rychle utekl*
--: --
Kokono: Začátek chatu 28. ÚNOR 22:04 Ok At se ti dobre vstava ju? Ok 3. BŘEZEN 22:43 čus ČT 18:26 ahoj štepy můžu si dát ty tvoje křupky ČT 21:31 Joo Diky a kde jsi 19:12 *Kokono se ráno probudil s tím že by mohl jít nasbírat borůvky v lese.* Vstal a šel se koupat přitom si vyčistil zuby potom si šel na snídani hned co dojedl snídani si šel obout boty a půjčil si klíče od hlavního vchodu. *Rozloučil se s matkou.* Ahoj mamko *Řekl jí a ona mu na to jen zamávala. Vyrazil do lesa, ale ještě před tím si vzal košík co byl před domem. Šel hluboko do lesa, když byl skoro tam uslyšel něco šustit v keři tak se tam šel podívat*"co by to mohlo být?"*Pomyslel si s rostoucí zvědavostí. *Hned tam přiběhl a rychle roztáhl listy křoví hned co to udělal tak z toho křoví vyběhl neuvěřitelnou rychlostí zajíc.*Kokono se strašně vylekal a málem upadl na zem.*Kokono se zvedl a řekl si.*Co to bylo.*Vzal si košík nasbíral borůvky a vrátil se domů.* *Kokono se ráno probudil s tím že by mohl jít nasbírat borůvky v lese.* Vstal a šel se koupat přitom si vyčistil zuby potom si šel na snídani hned co dojedl snídani si šel obout boty a půjčil si klíče od hlavního vchodu. *Rozloučil se s matkou.* Ahoj mamko *Řekl jí a ona mu na to jen zamávala. Vyrazil do lesa, ale ještě před tím si vzal košík co byl před domem. Šel hluboko do lesa, když byl skoro tam uslyšel něco šustit v keři tak se tam šel podívat*"co by to mohlo být?"*Pomyslel si s rostoucí zvědavostí. *Hned tam přiběhl a rychle roztáhl listy křoví v tom co to udělal tak z toho křoví vyběhl neuvěřitelnou rychlostí zajíc . Kokono se strašně vylekal a málem upadl na zem . Kokono se zvedl a řekl si*.Co to bylo.*Vzal si košík a pokračoval na borůvky když to dokončil tak se v klidu vrátil se domů.* *Kokono se ráno probudil s tím že by mohl jít nasbírat borůvky v lese.* Vstal a šel se koupat přitom si vyčistil zuby potom si šel na snídani hned co dojedl snídani si šel obout boty a půjčil si klíče od hlavního vchodu. *Rozloučil se s matkou.* Ahoj mamko *Řekl jí a ona mu na to jen zamávala. Vyrazil do lesa, ale ještě před tím si vzal košík co byl před domem. Šel hluboko do lesa, když byl skoro tam uslyšel něco šustit v keři tak se tam šel podívat*"co by to mohlo být?"*Pomyslel si s rostoucí zvědavostí. *Hned tam přiběhl a rychle roztáhl listy křoví v momentě co to udělal tak z toho křoví vyběhl neuvěřitelnou rychlostí zajíc . Kokono se strašně vylekal a málem upadl na zem . zvedl se a řekl si*.Co to bylo.*Vzal si košík a pokračoval na borůvky když to dokončil tak se v klidu vrátil se domů.* 21:29 *bylo 10.dubna a to byl pro Kokona velice významný den protože to je první den kdy měl dostat první misi. A tak si šel Kokono pro dopis který byl ve schránce. Kokono si přečetl že musí jít do knihovny srovnávat knihy zpět do regálu a k tomu dávat nové knihy do stojanů.Tak tedy Kokono vyrazil do knihovny a moc se na svojí první misi těšil.Když natěšetně v běhl do knihovny už tam na něj čekal správce knihovny když šel k němu tak si nyslel.*"vypadá celkem naštvaně"*no tak k němu Kokono došel a říká*dobrý den mám tu misi*a správce odpověděl*nazdar tamhle to máš a neflákej se!!!*a Kokono Odpoveděl*Ano pane správce*.Tak Kokono šel a udělal to co mu bylo přikázáno.Byl tam necelé 3 hodiny ale dalo mu to zabrat když přišel správce knihovny zpět tak říkal*děkuji ti Kokono a teď bež domů*ale ještě těsně před tím než Kokono odešel tak správce schodil ještě pár knih a zakřičel na Kokona*ty spratku neumíš to udělat pořádně ty mizero.* Tak došel pro Kokona a vedl ho za ucho až kd těm spadnutým knihám. Kokono chtěl správci něco říct ale správce ho furt přerušoval* *bylo úterý a to byl pro Kokona velice významný den protože to je den kdy měl dostat první misi. A tak si šel Kokono pro dopis který byl ve schránce. Kokono si přečetl že musí jít do knihovny srovnávat knihy zpět do regálu a k tomu dávat nové knihy do stojanů.Tak tedy Kokono vyrazil do knihovny a moc se na svojí první misi těšil.Když natěšetně v běhl do knihovny už tam na něj čekal správce knihovny když šel k němu tak si nyslel.*"vypadá celkem naštvaně"*no tak k němu Kokono došel a říká*dobrý den mám tu misi*a správce odpověděl*nazdar tamhle to máš a neflákej se!!!*a Kokono Odpoveděl*Ano pane správce*.Tak Kokono šel a udělal to co mu bylo přikázáno.Byl tam necelé 3 hodiny ale dalo mu to zabrat když přišel správce knihovny zpět tak říkal*děkuji ti Kokono a teď bež domů*ale ještě těsně před tím než Kokono odešel tak správce schodil ještě pár knih a zakřičel na Kokona*ty spratku neumíš to udělat pořádně ty mizero.* Tak došel pro Kokona a vedl ho za ucho až kd těm spadnutým knihám. Kokono chtěl správci něco říct ale správce ho furt přerušoval když to Kokon uklízel tak ho Správce pořád Komandoval a terorizoval.A při té práci plné komandování Kokon přemýšlel.*"co tý starý paprice vlétlo do hlavy."*Když to měl hotové tak správce řekl.*No konečně ty šmejde a teď padej domů.* Když Kokon odcházel řekl*naschledanou ty starej páprdo.* Potom rychle utekl *Bylo úterý a to byl pro Kokona velice významný den protože to je den kdy měl dostat první misi. A tak si šel Kokon pro dopis který byl ve schránce. Kokon si přečetl že musí jít do knihovny srovnávat knihy zpět do regálu a k tomu dávat nové knihy do stojanů. Tak tedy vyrazil do a moc se na svojí první misi těšil. Když natěšetně vběhl do knihovny už tam na něj čekal správce když šel k němu tak si pomyslel.*"vypadá celkem naštvaně"*no tak k němu Kokon došel a říká* dobrý den mám prý tu misi *a správce odpověděl* nazdar tamhle to máš a neflákej se!!! * Kokon Odpoveděl*. Ano pane správce. *Tak Kokon šel a udělal to co mu bylo přikázáno. Byl tam necelé 3 hodiny ale dalo mu to zabrat když přišel správce zpět tak říkal* děkuji ti Kokone a teď bež domů* ale ještě těsně před tím než Kokon odešel tak správce schodil ještě pár knih a zakřičel na Kokona* ty spratku neumíš to udělat pořádně ty mizero.* Tak došel pro Kokona a vedl ho za ucho až k těm spadnutým knihám. Kokon chtěl správci něco říct ale správce ho furt přerušoval když to Kokon uklízel tak ho Správce pořád komandoval a terorizoval. Při té práci plné komandování Kokon přemýšlel.*"co tý starý paprice vlétlo do hlavy."*Když to měl hotové tak správce řekl.*No konečně ty šmejde a teď padej domů.* Když Kokon odcházel řekl* naschledanou ty starej páprdo.* Potom rychle utekl*
--: --
Nanao: *Byla v knihovně a hledala nějakou knížku,která by jí řekla o nějakém bojovém stylu,díky kterému by mohla všem předvést,že to není slabá holka jak si myslí. Tentokrát v puse neměla žádné lízatko,jelikož s jídlem do knihovny se nesmí což jí štvalo. Prohlížela si regály a pak narazila na něco zajímavého. Kniha s názvem osm bran Hachimonu *Hmmm to vypadá zajímavě* řekne si pro sebe a vezme knížku do ruky. Ihned jí otevře na první stránce kde se píše menší úvod o Hachimonu *'' Technika zaměřující se výhradně na taijutsu,díky Hachimonu lze použít celou sílu svalů,každá brána dává nějaké výhody v síle. Každá brána sice posiluje dočasně tělo ale po uzavření brány se poškozují svaly''* Nanao si šla s knížkou sednou na židli a otočila stránku,kde se psalo o první bráně,která nesla název Kaimon *'' Brána Kaimon známá také jako brána otevření,odstraňuje zábrany svalů,takže člověk využije svou sílu svalů na sto procent,normální člověk je využije jen na dvacet procent..... tohle se mi začíná líbit,počkat co se tam píše dál.....vedlejším efektem je poškození svalstva důsledkem zátěže'' Hmmm jak se zdá tak je to dost riskantní věc,ale kdybych se to naučila ovládat,byla bych silnější než kdy předtím,osm bran Hachimonu....úžasná technika* usmála se nad tím Nanao,fascinovalo jí to,možná to bylo to bojové umění které hledala.*'' Druhá brána Kyūmon,známá také jako brána uzdravení,nebo také jako brána odpočinku. Násilím zvyšuje fyzickou sílu uživatele'' Jak se zdá,tak nemá žádný negativní efekt,tedy aspoň v téhle knize o něm nic nepíší,divné ale zajímavé.''Třetí brána se nazývá Seimon neboli brána života. Pomocí otevření lotosu pomáhá uživateli zvýšit průtok krve a díky tomu obarvuje kůži do červena,uživatel se stane ještě silnějším'' Opět tu nevidím negativní efekt,to je divné. Asi to má jen výhody a žádné nevýhody.* řekne si Nanao pro sebe která nechápala,že jen první brána měla negativní účinky,ostatní neměli žádné.* Asi mě budou pak bolet víc svaly to je jasné,ale nic jiného tu nepíší '' Pátá brána Shōmon známá též jako brána bolesti. Zvyšuje sílu i rychlost,nevýhodou je že při použití trhá svalovou tkáň uživatele'' Tak to bych se léčila asi hodně dlouho,no i přesto je to něco co bych se chtěla naučit.Vezmu si tu knihu domů a prostuduji i ten zbytek,určitě se mi to bude hodně hodit* Akemi spokojeně vstala a v ruce držela knihu,vyrazila směrem ke knihovnici,aby si mohla knížku pujčit,když vše domluvila tak vyšla ven z knihovny a z kapsy si vytáhla lízátko,které ihned rozbalila a strčila si ho do pusy,začala ho zběsile cucat,ta sladká chuť jí už chyběla,hned na to vyrazila domů si víc prostudovat o Hachimonu,byla rozhodnuta že se ho naučí ovládat a tím předvede ostatním,že zvládne a přežije cokoliv i roztrhání svalů*
Odděluji.: ---
Nabe: *Dneska se rozhodla jít do knihovny. A kdo? No přece Nabe! Ještě tam nikdy nebyla, takže tam chtěla zajít a promrknout to. Nevěděla co všechno tam může najít, ale určitě by tam našla nějaké knížky... Přece to byla knihovna. Tam jsou knížky, duh... "Dneska! Dneska to bude super den! Musí být super, i když já mám každý den super.." Pomyslela si a usmála se nad svojí poznámkou. Už se dostávala před dveře knihovny. Zastavila se až, když byla před nimi. Šla tedy blíže, otevřela je a vešla dovnitř. První čeho si šlo všimnou bylo schodů a hodně, hodně, ale hodně knih. Uprostřed místnosti seděla nějaká žena, asi knihovnice. Ona sama nevěděla kdo to tam sedí. V knihovně nikdy nebyla a nikdy se o ní moc zvláštně nezajímala, do dnes. Vešla tedy dál a vydala se doprava. Nechtěla jít totiž za tou ženou a vpravo to vypadalo na další místnost. Vešla do té místnosti a opět samé knihy. Byly tam také židle a velký stůl. Šla tedy ke stolu a sedla si na jednu ze židlí. Ruce dala na stůl a pravou dlaní se chytla za tu levou. Koukala se před sebe a snažila se vypadat sebejistě. Upřímně sama nevěděla, čím chce dosáhnout. No, prostě se koukala před sebe. "Zajímalo by mě... Co by se stalo, kdybych se narodila. Změnilo by se něco? " Nabe si začala dávat filozofické otázky, na které sama neznala odpověď. Mohla by se zeptat rodičů, ale to by nějaké musela mít. Bohužel, rodiče má ve světě mrtvých. Umřeli potom co na Kirigakure no Sato někdo zaútočil. Co se dá dělat, duh? Ona sama nemohla dělat nic. Jen ležet a poslouchat, jak lidé umírají. Celkem nepříjemný pocit vidět své rodiče mrtvé. Duh, ona to přežila. Neměla je moc ráda, i když to byli její rodiče. Ona sama skoro nikoho neměla ráda. Jen sebe. Taková snobka, která si skoro nikoho nevážila. "Měla bych jít domů? Už tu jsem nějak dlouho.." Pomyslela si a koukala hlavou kolem. Chtěla najít hodiny nebo něco takového. Nenašla nic, jen samé knihy.* Když něco dělám, tak pořádně, když něco dělám špatně, tak to dělám ještě líp! *Řekla si celkem nahlas, ale okamžitě dostala upozornění od té knihovnice.* Pšššt! *Uslyšela a jen se urazila. "Ahá, v knihovně se nekřičí, myslím." *Pomyslela si a zasmála se nad tou myšlenkou. Hned na to odsunula židli a postavila se. Zasunula jí a vyrazila ven. "Někdo jako já tady nebude ztrácet čas!" Pomyslela si hrdě a sebejistě. Jakoby ona byla "někdo", ale byla to jen malá holka, která si hraje na někoho, kdo není. Dorazila tedy ke dveřím knihovny, otevřela je a vyrazila domů. Jejím domovem byl dům, který byl v klanové ulici. Sice tam nežila sama, ale dalo se to přežít...*
Himari: "V plánu?"*Zeptá se sama sebe a podívá se dopředu. No, dívala se na lidi jak chodí na ulici. Potom se podívala na Momo.*Nevím.. Asi si s tebou povídat.*Řekla a usmála se. No, to už se potom hlavou dívala kolem. Chtěla najít nějaký koš nebo tak něco. Samozřejmě našla koš. Byl asi 22 metrů od nich. Himari se postavila. Levou ruku měla pořád sepnutou v pěst. V pravé ruce měla broskev. No, ta byla nakousnuta. Podívala se opět na Momo.*Já teď musím něco odnést. Takže se neboj, že uteču.*Řekla a usmála se. Potom se podívala na koš. No, nechtělo se jí chodit. Začala se soustředit a přední se objevil portál. Portál byl průhledný a měl červené orámování. Samozřejmě se objevil ještě jeden portál u toho koše. Himari vlezla do portálu. Hned na to se portál zavřel. Himari vylezla totiž z druhého portálu. No, nějak ani nevěděla, že jí někteří lidé sledují. No, ale stejně jí to bylo jedno. Hned na to se zavřel i druhý portál. Šla tedy ke koši. Natáhla levou ruku před koš a otevřela dlaň. No, to už vypadl zbytek broskve. Potom natáhla pravou ruku nad koš a pustila broskev. Hned na to si levou dlaň utřela do kalhot. No, nějak jí to nevadilo. Nechtěla mít lepkavou ruku. Potom se otočila na Momo. Opět se soustředila. Vedle Momo asi 1 metr se vytvořil portál. Vytvořil se portál taky u Himari. Himari opět vlezla do portálu. Vylezla z druhého portálu. Oba portály se následně zavřeli. Himari koukla na Momo.*Tak jsem zpět. Musela jsem něco vyhodit.
Momo: To je zvláštní. Myslela jsem, že většinu lidí z akademie aspoň od pohledu poznám *pokýve zamyšleně hlavou. Neví, proč si to myslela, když nikdy ani všechny lidi neviděla. Pozoruje Himari, jak ochutnala broskev* Opravdu? *pozvedne trochu podezřívavě obočí, ale zbytečně to neřeší. Neurazilo by jí, kdyby jí řekla, že jí to nechutná, ale ani jí nepodezřívala, že by jí to nechutnalo* Co máš teď v plánu? Jakože... jestli máš nějakou představu o tom co budeš dělat, nebo tak *zaculí se*
Himari: Úplně stejně.*Řekne a zasměje se. No, potom si kousne do broskve. Samozřejmě jí to nechutná. Nechápala to. Kousek broskve měla ještě v puse. Vůbec jí to nechutnalo. Kdyby to spolkla tak by se nejspíš i pozvracela. Samozřejmě měla plán jak se toho kousíčku broskve zbavit. Schválně dělala, že kašle. Levou ruku si dala před pusu. Když otevřela pusu tak si vyplivla ten kousíček broskve to levé ruky. Samozřejmě ihned levou ruku vtiskla. Pro některé by to bylo nechutné. No, jí to nějak zvlášť nevadilo. Levou ruku měla sepnutou v pěst. Nějak musela přijít na to jak dostat kousíček broskve a broskev pryč. Koukla se na Momo.*Velice.. Chutné a šťavnaté.*Řekla Himari a usmála se. No, ve skutečnosti jí to chutné vůbec nepřišlo.*
Momo: Jup, taky. Ale nikdy jsem tě tam neviděla... *protáhla se. Možná to bylo i tím, že její docházka nebyla ani zdaleka pravidelná. Chodila jen když měla náladu, nebo neměla nic jiného na práci. Byla tam často podobná atmosféra jako v knihovně, nic pro ní. I když na akademii bylo víc děcek v jejím věku a někdy trochu víc zábavy. Neměla ráda hodiny, kdy se jim nějaký sensei snažil nacpat do hlavy nějaké naprosto nepotřebné informace, o kterých silně pochybovala, že by je využila, nebo si na ně aspoň vzpomněla*
Himari: *Vzala si broskev pravou rukou. No, zatím jí neochutnala, protože slyšela otázku Momo. Usmála se a kývla.*Ano, chodím do akademie..*Nějak se překvapila nad tou otázkou.*Ty, asi taky chodíš na akademii, že?*Zeptala se jí pro jistotu. No, nevěděla zda chodí na akademii. Samozřejmě kdyby jí tam viděla tak by se ani nemusela ptát. No, když už se jí zeptala Momo tak proč by se jí nemohla zeptat Himari, že?*
Momo: *Podala jí broskev s neustálým úsměvem. Vypadalo to skoro, jako by se nikdy neplánovala přestat usmívat* Jsou sladké a čerstvé. Kupovala jsem je ráno... *přikývne a rozhlédne se* Takže.... Chodíš na akademii? *zeptá se z ničeho nic, když jí ta otázka náhodou napadne. Chtěla nějak vést konverzaci, když se k tomu Himari moc neměla, nebo to tak alespoň zatím vypadalo a zároveň chtěla odvést pozornost od knihy, kterou nenápadně položí vedle sebe*
Himari: *Kývne a posadí se vedle ní. No, už ani nemusela stát. Uviděla jak zahodila pecku. Samozřejmě se jí to nelíbilo. No, Himari byla slušně vychovaná. Byla by radši kdyby tu pecku hodila do nějakého koše než do křoví, ale nestalo se tak. Ovšem přežila to. Nějak moc jí to ani nevadilo. Potom uslyšela její otázku zda chce broskev. Samozřejmě kývla a řekla.*Ano, prosím.*Řekla a usmála se. No, chtěla se jí zeptat sama zda může. Ovšem Momo byla rychlejší než ona.*"Ani ptát jsem se nemusela... Kdo si počká ten se dočká.. Pěkné pořekadlo."*Pomyslela si a usmála se.*
Momo: *S širokým úsměvem na tváři poplácá na volné místo vedle sebe na znamení, aby se klidně posadila vedle ní* Kamarádky? *zamrká a s neskrývaným zájmem a nadšením přikývne. Neměla kamarády. Ne že by nebyla společenská, ale vždycky se tak nějak bavila se všemi i když s nikým se nebavila nějak víc. Prostě nikoho nepovažovala za kamaráda* Jistě že chci *pokývá hlavou a opět se zakousne do broskve. Bylo to takové asi poslední kousnutí, protože v ruce už jí zůstala jen pecka a tu samozřejmě nejedla. Pecku zahodila do nedalekého křoví. Natáhla se po pytlíku s dalšími broskvemi a podívala se na Himari* Chceš?
Himari: *Nad její otázkou kývla a podívala se opět na budovu knihovny. Potom se podívala opět na Momo.*"Broskev.. Její jméno znamená broskev... A ona jí broskev.."*Pomyslela si a nad tou myšlenkou se zasmála.*Inu, měla jsem namířeno do knihovny, ale..*Zamlčí se a podívá se na schod. No, potom se podívá opět na Momo.*nemohla jsem tě tu nechat takhle samotnou. Navíc, můžeme být kamarádky..*Podívá se jiným směrem a trošku ztiší hlas.*Teda, pokud chceš ty.*Potom se podívá opět na Momo.*"Mohla bych už se zeptat na tu broskev... Počkat?! Chutnají mi vlastně broskve?"*Zeptala se sama sebe. No, nevěděla zda jí broskve. tzv. ještě nikdy neochutnala broskev.*
Momo: Díky *zakření se mírně a mírně kývne* Himari je taky pěkné jméno...*zakousne se do broskve ze které už má ukousnuto* Momo znamená broskev *uculuje se mírně žvýkajíc sousto* Máš namířeno do knihovny? *pozvedla zvědavě obočí. Nevěděla proč se ptala, bylo to docela očividně, takže její otázka postrádala smysl, ale nechtěla aby konverzace stála, když už se s ní někdo úplně nový dal do řeči*
Himari: Ahá.*Řekne po její odpovědi a kouká na ní překvapeně. Šlo si všimnout jak nafoukla tvářičky. No, hned pochopila, že jí vadilo tam nejíst.*"V knihovně se nesmí jíst.. Hm.. tak to jsem nevěděla.."*Pomyslí si a zasměje se. No, zasmála se nad tou myšlenkou. Potom uslyší její jméno.*Momo? Hezké jméno.*Řekne a usměje se.*Já se jmenuji Himari. Těší mě Momo.*Řekne a zasměje se.*"Momo je docela pěkné jméno. I když.. mohla bych nějakému zvířeti říkat Momo. Třeba kočce! Řeknu otci až mi koupí kocoura. Budu mu říkat Momo. Momo zní fajn."*Pomyslela si Himari a nad tou myšlenkou se usmála. No, pravda byla taková, že jí nevlastní otec nekoupí kočku. Dokonce ani psa. Nevlastní otec totiž neměl rád zvířata. Ovšem Himari je měla ráda, ale stejně je od nevlastního otce nedostala. Nemohla za to, že ona má ráda zvířata a nevlastní otec ne.*
Momo: *na její otázku zavrtěla hlavou* Je tam až děsivý klid a všichni jsou zabraní do knížek a nikdo nic nedělá, jen sedí a čte... A nedovolili mi tam jíst *nafoukne tvářičky. To byl úplně ten nejhlavnější důvod. Pak se trošku zadrhla nad slovem máma. Zamyslela se. Neměla matku a ani ji nikdy nepoznala. Byla sirotek, respektive se o ní starala babička, otec zemřel v boji a matka už při porodu. O svých rodičích nic nevěděla a nijak ji to netrápilo. Na její slova se jen mírně usmála, protože nevěděla, jak zareagovat. Stále si prohlížela neznámou. Po chvíli mlčení se zhluboka nadechla* Jsem Momo *zaculila se* A ty?
Himari: *Poslechne si co řekne a překvapí se.*V knihovně se ti nelíbilo?*Zeptá se potichu. No, potom se jen podívá na budovu knihovny.*Divné... V knihovně je klid a dá se tam ví soustředit díky klidu.*Zvedne ramena a podívá se na dívku.*Ale tak je to tvoje věc. Nejsem přece tvoje máma, abych se o tebe starala, že?*Zeptá se jí opět. No, teď nad touhle otázkou mrkla pravým okem. Což předtím neudělala.*"Asi jsem jí vyrušila při čtení."*Pomyslí si když uviděla jak rychle zavřela knížku.*"Zajímalo by mně jak se knížka jmenuje."*Koukne očima na knížku a potom svůj zrak vrátí opět na dívku.*"Hm... Mohla bych si půjčit tu knížku... Aspoň bych nemusela chodit zbytečně dovnitř. A na tož hledat.."*Pomyslela si Himari. Ovšem nejdřív se chtěla víc seznámit. Potom by jí snad dívka půjčila knížku, kterou četla.*
Momo: *Když zrovna nekoukala do knížky ale okolo, zaměřila svůj pohled na náhodnou dívku. Po chvíli si uvědomila, že vlastně asi jde k ní a její tušení se potvrdilo, když ji pozdravila. Vzhlédla k ní aby si jí prohlédla. Mírně se pousmála* Yoooo...! *vyhrkla, když polkla, aby neměla plnou pusu. Pak se mírně zarazila nad její otázkou a přemýšlela nad svou odpovědí* Ummm... *ukázala prstíkem na knížku* Čtu...si... *řekla. Nechtěla vypadat hloupě a říct, že si jen prohlíží obrázky. Proto knížku hned na to rychle zavřela, aby nebylo vidět, že v ní ve skutečnosti moc textu není* A v knihovně se mi nelíbilo tak...jsem...šla ven *odtuší trochu zamyšleně. Nebyla hloupá, jen trochu pomalejší a stále hodně dětská. Měla na to sice právo, respektive věk, ale u shinobi to někdy bývá trochu rychlejší- no... v jejím případě po psychické stránce moc ne*
Himari: *Docela vysoká holčina na svůj věk se procházela ulicí. Měla namířeno do knihovny. No, a proč zrovna tam? Před nějakým časem zjistila co dokáže. Dokázala tvořit portály. Chtěla zjistit zda v knihovně bude něco o její schopnosti. Samozřejmě se nikomu nezmínila, že je dokáže tvořit. No, jedinému komu by to mohla říct by byl její, nevlastní otec. No, neměla svou pravou matku. Dokonce neměla ani svého otce. Dle jejího nevlastního otce zemřeli na misi. No, sice tomu nevěřila ovšem byla to pravda. Nějak jí to ani nevadilo, že přišla o rodiče. O rodiče přišla v 3 letech. Takže si na ně ani nepamatovala. Vlasy neměla moc dlouhé. Měla je dlouhé až po ramena. Na sobě měla průhledné levandulové tričko, červenou vestu s kapucí, krátké černé rukavice a černé punčochy. Její boty zase nebyly nějaké extra. Spíš měla obyčejné boty za 15 Ryo s černou barvou. No, co? Nechtěla mít nic speciálního. Právě se dostala ke knihovně. Otočila se směrem k ní a pomalu šla po schodech nahoru. Nešlo si přehlídnout dívky, která tam seděla. Namířila si to k ní. Když byla dostatečně blízko tak se zastavila. Nasadila úsměv a s radostí pozdravila.*Ahoj. Co ty tu tak sedíš?*Zeptala se jí zvědavě. No, pořád si držela na tváři úsměv*
Momo: *Seděla na schodech před budovou knihovny Kirigakure. Měla do jisté míry ráda knížky, což se omezovalo jen na ty obrázkové, protože číst uměla jen trochu. Jednu knížku si, tak trochu potají vypůjčila z knihovny a vzala si jí ven. Chtěla si jí prohlédnout, ale neměla ráda atmosféru, která v knihovně panovala. Moc velké ticho a nuda. Oproti tomu venku se pořád něco dělo a byl tam takový ten přirozený hluk. Pokukovala střídavě do knížky a střídavě kolem. Vedle sebe měla papírový pytlík plný broskví, které si koupila cestou do knihovny, přičemž jednu spokojeně jedla. Milovala broskve a kdyby to šlo, nejedla by pravděpodobně nic jiného. Dlouhé bílé vlasy měla sepnuté do dvou culíků, aby ji nepřekáželi, i když ofina jí stejně z části padala do očí. Kolem krku měla huňatou, světle šedou šálu a na sobě modrý kabátek a krátké kraťásky. Skoro víc než kniha jí zajímalo okolí*
-----: I-----I
Kaede: *Slnko bolo už vysoko na oblohe, keď sa Kaede vyparila z domu. Bolo už pár dní po jej svadbe s Daisukem. No nehodlala sa nejako obmedzovať len preto, že bola teraz už vydatá žena. Pravdu povediac mala teraz o dôvod viac trénovať a zosilnieť, aby ochránila Daisukeho. Možno sa jej už darilo ovládať Rikiton dobre, ale stále jej to nestačilo. Začala prahnúť po moci. A dosť výrazne. No nikomu to nehovorila. Yotenshimu sa to príliš nepáčilo. Ale mlčal. Chcel, aby bola Kaede so sebou spokojná. To však ešte Kaede nevedela, že otehotnela. Tak či onak sa Kaede v ten deň pobrala do Knižnice v Kirigakure. Už sa tu cítila ako doma a denne chodila po meste a nachádzala stále nové a nové miesta. Žena v knižnici ju už dobre poznala, Kaede tam chodila čítať knihy rôzneho druhu. V ten deň sedela ako vždy za svojím pultom a čosi písala.* Zdravím.* ozvala sa milo Kaede, keď zastavila priamo pred ňou a žena si ju nevšimla. Potom však zodvihla hlavu od zošita, do ktorého písala a zoširoka sa usmiala. Mala veľké okrúhle brýle na nose a veľký úsmev.* Čo si chceš dnes prečítať?* spýtala sa žena. Obe si už tykali a kamarátili sa. Kaede sa zamyslela. Nevedela, ako presne to povedať.* „Myslím, že stačí povedať, že oddelenie pre Shinobi na získanie sily. Určite také majú.“*pomohol jej Yotenshi. Kaede sa usmiala a zopakovala jeho slová. Prvý raz hľadala vyslovene takéto knihy. Knihovníčka sa zamračila a postavila sa.* Well, myslím, že tu máme také oddelenie. Ale príliš veľa ľudí doň nechodí.* oznámila a zamierila do útrob knižnice, kde bolo veľké množstvo vysokých regálov s hrubými i tenkými knihami. Kaede ju nasledovala. Už to tu poznala, ale knihovníčka ju viedla všelijako, že sa mohla dokonca stratiť. Zrazu sa po dlhej chôdzi objavili v akomsi výklenku s malým okienkom. Bolo skryté za istým regálom kníh. Kaede sa potočila, aby sa poobzerala. Všade boli kopy prachu.* Vidím, že sem naozaj nechodí príliš veľa ľudí.* poznamenala. Knihovníčka sa smutne usmiala.* Nikto asi ani nevie o takomto oddelení. Ale sú tu naozaj zaujímavé knihy pre shinobi. Tu.* ukázala prstom knihovníčka prstom na zasunutý regál v rohu. Bol úzky a vysoký až po strop. Nebolo tam tak veľa kníh, ale ako vravela knihovníčka, boli veľmi cenné. A málo používané. Žena zase odišla a nechala Kaede osamote. Vrhla sa teda na knihy. Za jeden deň ich však všetky, samozrejme, prečítať nemohla. V prvý deň nenašla nič, čo by ju naozaj zaujalo. Našla všelijaké informácie o klanoch zo všetkých vesníc, vďaka ktorým síce o niečo zmúdrela. Ale potrebovala nájsť čosi iné. Preto sa vrátila i na druhý deň a opäť študovala pri tom malom zastrčenom okienku. No konečne našla akúsi zaujímavú knihu. Na jej hnedej nenápadnej obálke sa skvel nápis ‚Senjutsu‘. Zamračila sa. Nepočula o niečom takom ešte, preto so záujmom knihu otvorila. A študovala ju celý celučičký deň. Našla tam informácie o Drevnom Senjutsu, Dračom a ostatných. Najviac sa jej páčilo Drevné, najmä preto, že naň bol potrebný Mokuton, ktorý ovládala. Sedela zhrbená za stolom a z vonku už šlo iba svetlo z mesiaca, keď k nej niekto podišiel a poklepal ju po pleci. Kaede sa strhla. No bola to len knihovníčka.* Zatvárame. Vidím, že ťa táto kniha zaujala. Pokojne si ju vezmi domov a študuj, ako len chceš.* povedala s úsmevom. Kaede si pretrela oči. Ani si neuvedomila, aká je unavená. Prikývla a zamierila domov. Rozhodla sa, že tú knihu rozhodne dočíta.*
---: ...
Sachiko: *Vrátila se sem na druhý den, jakmile se vyspala a přichystala si něco k jídlu. Sice si při chystání musela vyslechnout slova Hikajiho, který si chtěl jako vždy povídat, no stejně jako vždy mu příliš neodpovídala a tak ho to po chvíli omrzelo, hledajíc si jinou zábavu. S menší svačinou tedy mířila na své včerejší stanoviště, vracejíc se k rozdělané práci. Z předchozího dne měla roztříděné svitky dle barev a tak teď začala jednotlivé barvy třídit dle abecedy. Nejvíce bylo červených svitků a tak těmi začala. Trvalo jí to něco přes hodinu, než je poskládala správně do police, přecházejíc následně na další barvu. Stále však ještě nebylo ani poledne, když už měla práci hotovou. Dala si tedy menší pauzu aby se najedla načež zamířila za knihovnicí.* Pořád máš dost energie? Dobře, když se ti chce tak tady jsou vrácené svitky a knihy. Dokážeš je roztřídit a správně uložit? Dám ti výpis oddělení, no stejně ti to asi zabere dost času, když to tu moc neznáš,* optala se jí mile knihovnice na což přikývla.* Mám dost času,* odvětila jen stručně, přebírajíc si od knihovnice seznam svitků a knih i s tím, kam co patří. Přijala tenhle úkol ostatně i proto, že se chtěla v knihovně i více zorientovat. Což se jí s tím, jak několik dalších hodin hledala oddělení kam patřila daná kniha nebo svitek patřila, i celkem podařilo. I když to zatím byl jen jakýsi hrubý náčrt. Ale to jí teď stačilo. Během své práce však i našla celkem zajímavou knihu o Meitonu. Což jak už věděla bylo její Kekkei Genkai. I když tomu výrazu ještě pořád úplně nerozuměla. Jakmile tedy uložila na správné místo poslední knihu zamířila zase za knihovnicí. Brala svou misi jako splněnou. A ostatně knihovnice taky. Sice ji překvapila kniha, kterou si chtěla Sachiko půjčit, no neměla námitek a tak tedy s jemným úsměvem na rtech vyrazila domů. Přesněji k domu Daisukeho, což však už za svůj domov považovala.*
----: ....
Sachiko: *Po Chuuninských zkouškách přemýšlela. Překvapilo ji, že i když prohrála tak mohla postoupit na hodnost Chuunnina. K tomu jí však chybělo několik misí a ty hodlala co nejrychleji udělat. Proto i jakmile se trošku vzpamatovala ze souboje s Kirrien tak zamířila k místu, kde byli mise zadávány. Měla na výběr co chce dělat a nakonec se rozhodla pro úklid knihovny. Nehodlala chytat nějakou zatoulanou kočku, či tvora. Měla raději klid a ticho a tak právě mířila po střechách domů ke knihovně, která byla celkem dobře vidět i z dálky. Ostatně patřila mezi ty větší budovy i když na nemocnici ani zdaleka neměla. Nepřišla sem však porovnávat velikost budov. Netrvalo dlouho a ocitla se kousek od budovy. Proto i opustila střechy, doskočíc na zem kus před vchodem a zamíříc tam normálně pěšky. Během dalších pár okamžiků se ocitla v recepci, kde pozdravila tiše knihovnici a předala svitek se zadáním úkolu. Ostatně misi si vyžádala knihovna, tak kdo by lépe věděl než knihovnice, co se od ní chce?* Pojď za mnou,* usmála se na ni jen starší žena s kostěnými obroučkami brýlí, odvádějíc jí do vyšších pater. Zvědavě se rozhlížela. V Shimo také měli samozřejmě knihovnu, no dokud neuměla pořádně číst, tak tam nechodila. Proto ji celkem tohle místo fascinovalo. Nikdy příliš nečetla, nevěděla jaksi co, ale možná by nebylo odvěci si zjistit nějaké informace. A určitě tu najde i různé zajímavé a vtipné příběhy. To však přijde na řadu později. Teď měla misi a chtěla ji splnit dobře. Neměla ráda špatně odvedenou práci, když mohla být i dobře. Proto poslouchala bedlivě instruktáž knihovnice, která ji zavedla do třetího patra, kde se nacházeli svitky. Jenže ty místo aby byly hezky vyskládané v policích, seřazené dle abecedy a barvy tak byli všechny hozeny do velkého přepravního koše.* Nedávno tu byl menší incident, kdy byly sházeny regály s policemi. A zatím to ještě nikdo neměl čas roztřídit, i když je to jen pár dní. Jsem ráda, že se do toho pustíš.* Usmála se na ni jen knihovnice přičemž Sachiko jen plaše sklopila pohled k zemi a pousmála se. Ráda by dělala lidem radost, i kdyby jen maličkostmi. Knihovnice ji tedy nechala být, vracejíc se na své místo, zatímco ona se pustila do práce. Začala s tříděním dle barvy svitku - zelená, modrá, červená a žlutá. Do knihovny přišla ráno, no než svitky roztřídila, tak už bylo něco po poledni. V tu dobu se objevila i knihovnice, posílajíc jí domů aby se najedla. Přeci jen tato mise nespěchala a tak jí nakonec řekla, ať přijde zase až zítra. To dodělá třízení svitků a k tomu ještě nějaký další úkol. S jemným úsměvem se tedy rozloučila s knihovnicí, zamíříc domů. Už měla celkem hlad a řekla si, že zítra si vezme nějakou svačinu.*
---: ---
Mine: * Mine byl dnes opět v knihovně. Knihovna v Kiri byla zvláštním místem - vypadalo to tam , jako by se tám zastavil čas. Knihovnu vybudoval Shodaime Mizukage a od těch dob se nic nezměnilo , až na pravidelné dodávky nových výtisků. Mine si začínal uvědomovat jednu důležitou věc - ted má šanci téměř celé dny sedět v knihovně a číst všechno , co ho napadne. To znamená , že to musí využít na maximum. Půjčil si tedy nedočtenou Typologii zbraní shinobi , Elementární příručku a spoustu dalších knih a svitků a našel si prázdný stůl u okna až úplně vzadu u oddělení s omezeným přístupem.Tam se Mine chtěl vždycky podívat.Prý tam byly svitky s neuvěřitelně silnými technikami a svitky s postupy , jak udělat ty nejsilnější jedy , byly tam záznamy o Bijuu a všechno ostatní , co bylo v Kiri tabu. Prý to tam nashromáždili všichni Mizukagové. Problém byl v tom , že do oddělení s omezeným přístupem směl jen Mizukage , Rada Kirigakure a Vrchní knihovnice a jen oni mohli dát povolení někomu jinému. Na Mizukageho a Radu Kirigakure Mine rovnou zapomněl -Mizukageho a Radu viděl jen párkrát na veřwjných akcích a bylo nemyslitelné , aby je o něco požádal. Ale s knihovnicí to bylo něco jiného.On znal ji a ona znala jeho . Často mu radila , když něco hledal a byla na něj docela příjemná.A Mine toho hodlal využít.Ale nejdřích chtěl dočíst knihy. Bylo to docela zajímavé , číst o různých typech šurikenů a zbraních všeho druhu - od výbušných lístků , přes typy katan a kunaiů , přes různá vybavení jako například vysílačky , nebo bojové pilulky až po Legendární zbraně , z nichž některé nebyly viděny desítky let. Elementární příručka byla také zajímavá. Mine se dočetl , že je v shinobi světě sedm elementů. Katon , Suiton , Doton , Fuuton , Raiton a Ying a Yang.Ty poslední dva prý tvoří podstatu všech technik. Mine věděl , že má Suiton - všichni z klanu Hazeki ho měli , ale nevěděl , jak získat jiné elementy. Přestože knihu dočetl , nedostal žádné odpovědi. A tak se rozhodl soustředit se na svou misi s knihovnicí.Netrvalo dlouho a z kanceláře vyšlá starší žena se šedivými vlasy a tlustými brýlemi. Mine vstal a pomalu ji následoval . Knihovnice vzala plnou náruč knih , vystoupala na žebřík a začala knihy rovnat. Na štěstí pro Mineho jí několik knih spadlo na zem a byl to Mine , kdo se shýbl a knihy jí podal. Jakmile ho uviděla , usmála se* Ahoj Mine - je to od tebe hezké , že jsi mi pomohl. * Mine využil příležistosti a natvrdo se zeptal:* Umm..Mohl bych se na chvíli podívat do oddělení s omezeným přístupem ?* Knihovnice zvážněla* No...co bys tam potřeboval - jsou tam knihy , které by mohly nadělat hodně škody - proč se mě na to vůbec ptáš? Jen by mě zajímalo , co tam je - prý jsou tam techniky , které se tu neviděli už několik generací... Myslím , že jsi na to ještě moc malý. Ale pokud se budeš na Akademii pilně učit , až pudeš Genin , tak tě sem moc ráda pustím , ale musím na tebe dohlížet.* Mine si zklamaně povzdechl. Ale podle jejích slov by to nemělo trvat dlouho - vždyt Geninem by se měl stát už za pár týdnů. Mine se rozhodl ,že se zatím bude věnovat přístupné části knihovny - na zakázanou bude času dost.*
---: ---
Tsutomu: *Sedel v knihovni a čítal. Pred chvíľou mu skončila akadémia a on sa vybral rovno sem. Snažil sa zistiť čosi o svojom otcovi - ale nedalo by sa povedať, že by sa mu darilo. Síce vedel na svoj vek čítať až pozoruhodne dobre, ale akosi nevedel nájsť nič, čo by mu pomoholo. Poväčšine narážal totiž iba na obyčajné knihy, ktoré popisovali nejaké základné techniky, zbrane, či dokonca umeleckú literatúru. A to nebolo to, čo ho zaujímalo - síce občas si i z toho prečítal úseky. Po chvíli znechutene odložil ďalšiu z neužitočných kníh. Očividne informácie, ktoré hľadal, nedajú len tak na verejnosť. Zklamane si oddychol a proste sa len vyvalil do kresla, v ktorom čítal. Rozmýšlal, ako by len mohol zistiť niečo prínosné. Tu očividne nič nezíska. A ako tak rozmýšlal, a hľadel von z okna, všimol si ako popred knihovňu prešiel nejaký Shinobi - tipol by podľa výzoru na Chuunina - a držal Bingo knihu. Tá pritiahla jeho oči ako magnet. "Tam by niečo konečne mohlo byť" pomyslel si a zdvihol sa z kresla. Rýchlo - no nenáhlivo, snažil sa byť nenápadný - následoval muža. Mohol mať takých dvadsaťpäť rokov, v jeho neskúsených očiach. Inými slovami pripadal mu hrozne starý. Ale to nebolo podstatné. Vo svojich šiestich rokoch videl omnoho viac, než by ktokoľvek tipoval. Ostatně, niet divu, keď vyrastal v bordeli, ktorému šéfovala jeho matka. Keďže ten, ktorého sledoval, bol očividne dosť zamyslený, nevšimol si, že bol sledovaný. Ostatně, teraz bolo v Kiri dosť nátresk, vzhľadom na "utečencov" z Uso, takže niet divu, že si nevšimol jedného chlapca. A keďže Tsutomu nevyzeral nejak bohato - v skutočnosti nevyzeral vôbec zaujímavo - nikto sa ho okradnúť nepokúsil, hoci s takým počtom utečencov boli krádeže na dennom poriadku. Ako následoval muža, netrvalo mu dlho, kým si vymyslel plán. To, že tým dosť veľa riskuje, ho akosi netrápilo. Alebo proste odmietal myšlienku rizika. Holt, malé dieťa. Ale, ako sa zdalo, šťastie mu prialo. Muž sa otočil a obzrel, keď bol Tsutomu neďaleko. Chlapec nebol hlúpy, aby sa pozeral na muža priamo a tak si ho ten vedome nevšimol. Avšak, to stačilo aby sa Tsutomu chopil ponúkanej možnosti. Pomocou jeho prekliatia ho uvalil do ilúzie, kde ho niekto veľmi silne udrel do chrbta. Muža to hodilo dopredu a Bingokniha mu vypadla z ruky. Tsutomu ju rýchlo, čo možno nepozorovane chytil - predsa len, bol veľmi blízko muža, keď sa to stalo - a snažil sa splynúť s davom. Skryl knihu pod tričko a opatrne, nenápadne sa odplížil, kým nešťastný Chuunin hladal na zemi knihu, ktorá tam nebola. Tsutomuovi prialo neskutočné šťastie, ale získal čo chcel.*
RPG: ..Konec..
Kira: *V knihovně byla jen knihovnice stejně jako obvykle... Jinak se zdála být knihovna prázdná... V tom Kira otevřel dveře a zamířil přímo k zdejší pracovnici....* Ehm... Dobré ráno snad vás neruším ale byl jsem poslán jako výpomoc pro úklid... *Žena vypadala že se Kiry téměř lekla ale hnedka klidně odvětila..* Tak to jdeš akorát včas... "Mno... Tak práce první..." *Paní zavedla Kiru do jednoho oddělení knihovny bylo převážně zaprášené a vypadalo že knihy tohoto oddělení asi nejsou moc oblíbené jelikož vypadaly že s nimi dlouho nikdo nepohl...* Takže ty jsi Kira že? Není to náhodou dívčí jméno? *Kira se otočil na pracovnici a snažil se nedávat najevo že ho to rozčílilo...* Záleží na jméně? Růže zvaná tisíci jmény by stále byla růží a vůně by se nezměnila... Ale k věci ne? Co vše tu mám provést?? *Knihovnice se zdála chvíli překvapená tím co Kira řekl ale nakonec pokračovala...* No Kiro takže tvým úkolem bude odsud přendat všechny knihy do tohoto vozíku a odvést je těmito dveřmi do archívu tam si s nimi již nějak poradím... Víš jde o to že ty knihy nikdo nečte a tak j zbytečné je mít tady kde je na ně vidět když místo nich můžeme dát jiné... Takže vlastně musíš vyklidit celé tohle oddělení aby sem poté mohli být dány jiné knihy.... "Že jsem se já jen nabídl na tuhle práci..." Dobrá když budu něco potřebovat nebo až budu hotov tak vám řeknu... *Knihovnice odešla a Kira se pustil do práce...* "Když začnu s podlahou tak mi na ní bude padat prach od knih takže začnu od knih pak prachem a podlahu až nakonec..." *Kira si přivezl vozík a začal do něj skládat knihy jednu za druhou... Pak se pozastavil a zamyslel se.. "Počkat jak velký je tohle oddělení??" Vyšel z uličky v které byl nyní a nakonec zjistil že takových uliček které vždycky mají dvoje police po stranách má šest.. Vypadal docela demotivovaně... "No nic pokud budu jen koukat a litovat tak to nedodělám nikdy..." Vrátil se tedy do první uličky a skládal knihy dále... Nakonec zjistil že na jednu uličku naštěstí stačí jeden vozík... Odvezl ho do archivu vyložil a šel nakládat druhou uličku... Po asi hodině měl již knihy všechny odklizené... "No dobrá ale teď chvilku pauzu... Bolí mě z toho ohýbání záda..." Šel k nedalekým sedačkám a na chvilku si sednul....* "Bože to je den..." *Po deseti minutkách se vrátil k práci a začal utírat prach od těch nejvýše položených polic až dolu... S takovou trvala jedna ulička asi patnáct minut... Když po třiceti minutách byl u třetí uličky a vylezl si nahoru setřít prach na vrchu tak mu sklouzla noha a on spadl na záda...* Ou... *Kira se snažil zvuk co nejvíce ztišit takže si nikdo snad nevšiml... Po této nepříjemné nehodě se vrátil k práci... Nakonec po další hodině měl vše utřeno... Zbývala podlaha.. Zamést a vytřít... "To snad už ani není možné... Už jsem tady dvě a tři čtvrtě hodiny... A navrch stále mi ještě přibližně hodina práce zbývá..." Vzal si tedy do začátku koště a zametl... Překvapilo ho jak moc lépe poté oddělení vypadalo... Za dvacet minut měl oddělení již zametené, ale čekalo ho ještě vytírání... Do toho se pustil okamžitě jelikož to již chtěl mít za sebou.. Nicméně i tak to dělal poměrně elegantně neudělal jediný zbytečný pohyb... I přes to mu trvalo pětatřicet minut práci dokončit... Když dokončil práci uklidil po sobě a šel za knihovnicí...* Oddělení je uklizeno... Ještě něco nebo je to snad vše?? *Knihovnice dopsala něco na svitek zkontrolovala Kirovu práci a poděkovala...* Ne to je vše mockrát děkuji za pomoc můžeš jít... *Kira se na ní podíval a řekl..* Ne v klidu já se ještě nikam nechystám... *Došel si pro knihu Kendo a šel si číst... Po asi dvou hodinách kdy se v knihovně nic nedělo Kira dočetl uklidil knihu a odcházel...* Prozatím na shledanou... *Promluvil u dveří vyšel ven a zamířil domů... Najedl se a šel si zaběhat... Celý den poté již jen běhal nebo cvičil.... Večer přišel domů a šel spát...*
--I--: --I--
Namine: *Vyšla z knižnice a v rukách zvierala zvitok, ktorý si práve požičala,* "Ha! Neviem, o čo celkom ide.. Ale vypadá to super.." *rezkým krokom sa dostala až do štvrte klanu Hazeki. Objavila sa pred rodinným domov Kobeovcov, kde bývala so súrodencami už nejaký ten čas sama. Vošla do predzáhradky a odtiaľ si to chodníkom nasmerovala až do záhrady. Hlavným dôvodom, prečo sem prišla, bol tréning. Otvorila zvitok a pečlivo si ho prečítala. Písalo sa tam, že toto Jutsu umožňuje premeniť hlinu v zemi na pevnú palicu a tú potom využiť v boji,* "Celkom dobré.." *usmiala sa. Zvitok hodila vedľa seba a začala koncentrovať chakru. Vytvorila pečate a snažila sa nejakým spôsobom premeniť hlinu na palicu. Nič sa však nedialo. Musela tam vypdať ako taký blázon. Skúsila to teda znova, no nič sa nestalo...* Aaaaa, sakra, tak davaj!.. *nadávala som, ale stále nič. Sústredila som sa čo najviac na zem pod sebou. Pocítila akési slabučké otrasy pod sebou. Usmiala sa a skúsila to znovu. Tentokrát však nebolo cítiť ani slabé otrasy. Skúšala to znova a znova. Jej tvár naberala sústredný výraz. Po čele sa jej vytvoril pot. Sústredila chakru a pre lepší efekt skríkla:* Doton: Gansetsukon!!! *pôda pod jej nohami sa zatriasla a jemne prepadla. Uskočila o kúsok ďalej,* "Možno by som sa mohla zeme dotknúť.." *napadlo ju, preto si ku prepadnutému kúsku zeme kľakla a sústredila chakru. Urobila pečate a dotkla sa zeme,* Doton: Gansetsukon!.. *z prepadnutej pôdy vyletela palica, ktorá pristala kúsok vedľa nej. Chvíľu na ňu pozerala ako cvok, no vzápätí sa začala radovať,* Skvelééé!!.. *vykríkla. Vzala tyč do rúk a zahnala sa ňou vo vzduchu. Pak sa presunula ku stromu, aby ju otestovala. Niekoľkokrát ňou praštila o kôru stromu a skúšala jej pevnosť. Dala do toho všetko, až sa kôra stromu jemne prelomila.*
----: ....
Itami: *vstúpi sem a pozdravi sa knihovničke ta sa mu odzravi a povie* čo by si potreboval ? *Itami sa usmeje a povie* hmm potreboval by som niečo o božstvach a spojením medzi ľudmi *ona sa vylakane pozrie* take niečo ti nemôžem dat vzhľadom k tomu aj že si ešte dieťa *on prevrati očami aby to nevidela a povie* ale ja to potrebujem noo tak prosiiiim hned zajtra Vám to dám *pozrie smutne na ňu a ona sa pozrie na neho* noo tak dobre ale hned zajtra jasne ? *Itami sa poteší* áno pani *ona sa zdvyhne zobere vätčši kľúč a ukáže na menšie dvere kde Itami spolu snou vstúpia je to vätčšia pracovňa a je tam pár skriň Itami si to obzera ked nakoniec dôjdu k nejakej a ona tam vopcha ten kľúč pootoči až 5 krát a ked tu skrinu otvori sú tam zaprašene knihy a Itami prehovori* Teraz by som potreboval presne niečo ako "Jashinizmus" *ona z ťažkým pocitom výbere 4 knihy ktore mu poda on zakasle pretože su veľmi zaprašene a ona sa ho spyta* ako ťa to vôbec napadlo hľadať niečo ako toto je to prekliate božstvo *chyti knihy a odpovie* Otec mi o tom rozprával a ktomu ma baví čítanie *ona zámkne skrynu a odídu spolu naspet do knihovne a Itami si sadne na stoličku a otvára tie knihy najprv pozoruje obrázky su hrozlive je tam veľa krvi ale Itami sa nebojí teda aspoň to na ňom nevidno neskôr začne aj čítať strávi tam veľa času čítaním nakoniec ked prečíta 3 knihy cíti sa inak ona si to aj myslela ona ho pozorovala pri tom čítaní Itami si zbali knihy a odíde ešte pred tým povie* Dovidenia ďakujem Vám *ona prikyvne a ďalej robi svoju prácu hned ako vyjde z knihovni číta ďalej*
^>^>^: ^>^>^>*$*$
Ayame: *Trénink... To slovo jí znělo v hlavě. Musí udělat vše pro to, aby se stala Chuuninem. Cestou se ptá Uchigawy na jeho pocity při jejím výrazu. Trénuje si totiž kamenný výraz - ví, že na sobě nesmí dát znát, že se bojí a hrozně moc se chce stát Chuuninem. Nesmí dopustit, aby soupeř zjistit pravdu. Pokud tedy nedostane jako soupeře svého bratra či někoho známého, kdo o její touze ví. Cestou na do knihovny si brouká. Hodlá se totiž učit v knihovně, tam je dozajista víc knih o technice zapečeťování. Kuchiyose Tobidougu - tak se technika, kterou se hodlá učit jmenuje. Chce si na boj zapečetit pár zbraní, aby je s sebou nemusela tahat. Mohly by se hodit, třeba pár drátů, shurikenů nebo kunaiů. Otevře dveře do knihovny a vřele pozdraví knihovnici, mine několik lidí, kteří kolem ní projdou jako vzduch, no nijak jí to nevadí. Je na to zvyklá. Protáhne se uličkou, která není oficiální, ale Ayame je naštěstí tak malá, že tamtudy projde. Dojde až ke svitkům Kuchiyose a Pečetění, kde podle názvu najde tu techniku. Několikrát se kousne a provede pečetě, ale pořád tak nějak nic. Když už má jeden prst celý rozkousaný a bolavý - naneštěstí jí neteče krev, kousne se do druhého. Jakmile provede i pečetě správně, jde jí to.* "Je to tou druhou rukou, vždyť jsem vlastně levák," *pomyslí si a nadšeně odejde se svitkem v rukou. Ve svitku má zapečetěných několik svých zbraní.*
-_--_-: :-_--_-
Namine: *Ráno opäť zamierila ku jazeru mimo dedinu. Odloží si veci bokom a hneď sa vrhá do tréningu. Dnes na to mala oveľa viac času, ako včera,* „Dnes to zvládnem!“ *dodá si sebavedomie a odhodlanie a poskladá pečate. Celú noc nad tým rozmýšľala. Zhromaždila chakru a vypustila ju. Nič sa však, podobne ako včera, nedialo. Zamračila sa. Toto ju dosť vytočilo. Myslela si, že to zvládne. Očividne to nepôjde tak, ako si to predstavovala. Hodiny odsýpali a čas letel. Niekoľko hodín sa jej nedarilo vytvoriť nič. Padla na zem a hlasno zanadávala. Vytiahla si z batohu jesť a spokojne začala prežúvať,* „Týmto tempom sa nič nenaučím. Hah..“ *musela sa zasmiať sama nad sebou. Dala si dlhšiu prestávku, počas ktorej sa napapala a nabrala nové sily,* „Dám to, vzládnem to! Teraz.. sa pozerajte!“ *začala sa tváriť viac, ako len odhodlane. Pečate vysypala z rukávu a bleskurýchle ich zložila. Hneď mala pripravenú chakru, na chvíľu sa zastavila a predstavovala si, ako pomaly vytúšťa zo seba chakru. Keď otvorila oči, rozprestieral sa okolo nej riedky, ale rozsiahly opar. Techniku statočne držala,* „Výborne!“ *pochválila sa sama a techniku zrušila. Do večera trénovala vytvorenie techniky. Bolo mnoho pokusov, kedy jej to opäť nevyšlo, ale postupne sa zvyšoval počet tých úspešných. Trénovala potom ešte niekoľko dní, kým sa nenaučila hmlu ľubovolne zahustiť.*
Namine: *Náhlila sa ulicou preč od knižnice a hľadala miesto, kde by ju nikto nevyrušoval. Rozhodne sa ísť teda na svoje miesto pri jazere. Jazero bolo mimo dediny, no zas nebolo až tak ďaleko od nej. Po niekoľkých minútach rýchlej chôdze sa konečne na vybrané miesto dostaví. Jej dych je zrýchlený. Predkloní sa a rukami sa zaprie o stehná, aby sa mohla vydýchať. V jednej ruke pritom zviera zvitok s technikou,* Yosh! Ideme na to! *rýchlo očami prebehne po zvitku, keď ho znova rozvinie,* "Ehm, ehm.. Aha, takže takto.. Umm.. Áno.. Toto som síce nepobrala, ale skúsime to," *zvitok zvinula a odložila ho bokom spolu so svojím vejárom. Poskladala pečate a snažila sa sústrediť chakru. To jej problém nerobilo. Cvičenia, pri ktorých behala po stromoch a po vodnej hladine, jej pomohli s koncentráciou a ovládaním chakry. Občas, keď ju videl sensei pri tréningoch, utrúsil smerom k nej poznámku, že by sa hodila na lekárskeho ninju. Dosť často o tom uvažovala, hlavne teraz, keď sa blížia skúšky chuuninov. Ak sa stane chuuninom, bude si môcť vybrať povolanie,* "Koncentrovať chakru a potom ju naraz vypustiť a predstaviť si pri tom, že má podobu hmly.." *slabo zamrnčí a nahromadenú chakru vypustí. Jediné však, čo dosiahla, bolo to, že sa chakra rozetela do okolia a zmizla,* "Ksoo.. To bolo riadne fiasko!" *aj keď tu bola sama, zahanbila sa sama pred sebou,* "Koncentráciu a prácu s chakrou máš v malíčku, stačí jej dať len formu.." *premietala si v hlave obraz hmly. Zložila znova pečate a uvolnila chakru, ktorú nahromadila. Ibaže toto sa opakovalo stále dokola, kým večer nepadla unavená pod strom,* Tak to vypadá, že dnes už nič nenatrénujem.. *nejakú chvíľu sedela pod stromom, až sa nakoniec zdvihla a odišla domov.*
Namine: *Už nejakú chvíľu trčí v knižnici a prehrabáva sa v sekcii so zvitkami. Má v pláne naučiť sa nejakú techniku, ktorá nebude náročná, no bude sa jej hodiť,* "Trieda B, trieda A, trieda B, trieda B, trieda S.. Ksooo!! To tu nie je nič na mojej úrovni?!" *zavrčí si sama pre seba,* Namine-chan, potrebuješ pomoc? *pri regáloch, kde stojí, sa zjaví knihovníčka. Namine tu bola stálym návštevníkom, keď práve nebola mimo dedinu. Väčšinou vždy presedela dni v knižnici a študovala,* Eh, h-hai.. Hľadám nejakú nenáročnú, ale efektívnu techniku, *knihovníčka sa zamyslí a siahne po jednom zo zvitkov,* Toto by mohlo byť ono.. A pre kunoichi z Kirigakure, kde sú časté hmly, by to mala byť menšia výhoda, *milo sa na ňu usmeje a zvitok jej podá,* Výhoda? Akože aká výhoda?.. *Namine si od nej vezme zvitok a začne ho roztvárať,* si bystré dievča, prídeš na to aj sama, *knihovníčka na ňu ešte žmurkne a nechá ju osamote,* "Takže výhoda? Hmmm.." *zvitok rozvinie a začne ho študovať,* "Kirigakure no Jutsu," *prečíta názov a pri hlbšom skúmaní zvitku vykulí oči,* "Ahaa.. Toto tým myslela!" *okamžite zvitok zbalí a rýchlym krokom sa rúti smerom von z knižnice,* Arigato, Mai-san! *poďakuje sa knihovníčke, keď rýchlym tempom prechádza dverami von.*
---: :---
Nami: *Jen se venku zasmála.''Chudák holka''pomyslela si a znovu se zamála. Vyrazila směrem z Kiri a přitom si připnula Gunbai na záda.''Docela povedený den''pomyslela si s úsměvem a mířila pryč z Kiri a tvářila se, jako by se nic nestalo.*
---: :---
Ayame: *Jakmile se žena začne chovat divně, přestane ji vnímat. Jen se dívá do blba na druhou stranu, než je žena. Potom se vzpamatuje a žena nikde není. Zašmátrá v paměti a dojde jí, že k ní ta kunoichi promluvila.* Nashle... *Řekne zmateně, zvedne se a zaklepne knihu na stole, kterou dá následovně do knihovny a odejde taky pryč.*
Nami: *Chtěla se jí zeptat jestli je v pořádku, ale usoudila, že to asi není zapotřebí, protože Ayame už vstala a navíc na ni promluvila.*Tím se netrap*řekla a trochu k tomu pkývla halvou, aby svoje slova ještě posílila.*Hm...kdy...? To je dobrá otázka*řekla a trochu křivě se usmála.*Třeba teď*řekla pobaveně a vyběhla z knihovy.*Seznam padlých ti nechám poslat poštou, měj se*řekla s trochu vypazeným jazykem a zabouchla za sebou dveře.*
Ayame: Omlouvám se, občas mě to chytne, *řekne a pomalu se zvedne z křesla.* Kdy dojde na to zabíjení Gunbaiem? *Zeptá se s úsměvem.* "Už to snad bude dobrý," *pomyslí si.* "Ten pocit je hroznej, sžírá mě to, *dělá, že nic.*
Nami: *Ještě jednou si promnula jizvu a pak ruku raději schovala za záda, aby Ayame nerozptylovala. Všimla si jak spadla do křesla.''Co ji tak vzalo...?''Zeptala se sama sebe. Přecijenom neměla páru, co se Ayame honí hlavou a navíc, jí to co prožila nepřipadalo nějak moc hrozné. Už se s tím smířila a naučila se s tím žít.*
Ayame: *Přikývne, trochu zostuzená svými emocemi. Zajímá ji, proč se žena jizvy nezbavila, ale nějak to neřeší, nechce nic trapného říct. Normálně tak extra náladová není, ale věty této ženy jí připomínají samotu. I když je v Ayame samoty a smutku málo, přesto se neovládá.* "Ta jizva... Její ztracené přátelé... To je moc," *pomyslí si, udělá poslední krok vzad a sesune se na křeslo za ní. Není v bezvědomí, ale pořád se na ženu dívá jinak než před chvílí. S porozuměním v očích sleduje její tvář, na které zatím neukázala skoro ani stopu smutku. Přitom si toho ta žena musela prožít hrozně moc.*
Nami: *Pozorně sledovala Ayame.''To děvče by se mělo naučit krotit svoje emoce...''pomyslela si a v duchu se zasmála. Nikdy by nečekala, že narazí na někoho s tak prudkým střídáním emocí. Díky tomu si taky vzpomněla na Shinshiho. Jak moc se jí po něm stýskalo.*Přesně tak, ostatních jizev jsem se zbavila, ale téhle...no, nějak se mi nechtělo...
Ayame: *Přikývne a ze zlostného pohledu zbude jen omluvný výraz a třesoucí se kolena. S touto ženou si možná má trochu co povídat, ale posledních pár vět docela zpackala. Pořád však nespouští oči ze znaku Jashinisty.* Takže... Vám to někdo udělal? *Zeptá se teď spíš nazlobeně na toho, kdo znamení způsobil.*
Nami: Uklidni se jaskavě, já Jashina neuznávám...Stejně jako žádného jiného boha*odeskla. Její reakce ji trochu překvapila a podle ní byla i celkem přehnaná.''I když...kdo ví, co s s tím znakem může spojit.''Pomyslela si trochu zamyšleně.*Nejsem Jashinistka, to mě ani nehne*řekla a pohrdavě si odfrkla.*Tohle je něco jako památka*řekla a znovu si promnula jizvu.*
Ayame: *Přikývne.* Pardon, *omluví se znovu a sleduje ženu, jak si prokřupává záda. Potom přímo na ní vykoukne znak Jashina.* To... není možné! *Zaječí a rozzlobeně sleduje ženu. O krok ustoupí.* Jashin není bůh, Jashin je ďábel! *Zařve rozzuřeně a přikrčí se. V tu chvíli si vzpomene na muže, který jí daroval moc. Zřejmě Jashina rád taky neměl, ale tato žena mohla být Jashinistka.*
Kami: *Všimla si Ayamina výrazu.*Nemusší se tím trápit, nemohla si to vědět*řekla a usmála se na ni. Protáhla se tím stylem, že si prorupala záda. Bylo to tak uvolňující a navíc se tak zbavila narůstajícího tlaku v zádech. Poupravila si triko, které ji trochu vylezlo nahoru. Načež si promnula jizvu na zápěstí. Byla ve znaku Jashina a měla ji od Amica, ona Jashinista vážně nebyla.*
Ayame: *Zastydí se.* Aha... To jsem nevěděla, *rozmyslí se a radši přestane mluvit. Přijde si blbě, jakoby byla úplně pitomá.* "Jak mi to mohlo nedojít?" *Pomyslí si a mlčí.* "Sakra, jsem tak nemožná! Jak můžu bejt tak pitomá?" *Pořád si nemůže odpustit to, co řekla. Kromě toho, že ženu rozesmutnila ještě vypustila hodně nevhodný výklad.*
Nami: *Smutně se zasmála když vyslechla to, co Ayame říkala.*Asi jsi to špatně pochopila...*řekla a smutně se pousmála.*Měla jsem jen pár přátel...a ti zemřeli stejně jako moje sestry...Jeden dokonce kvůli mě a to jen proto, že jsem byla nehorázně neschopná a on si mě cenil víc než svého života*řekla a poklesla ji ramena.*Jednu dobu jsem byla hodně sama, ale teď už mám nové přátele...
Ayame: *Smutně kývne, když slyší o sestřičkách.* Ale ti takzvaní přátelé přeci nemohli být přátelé, když vás tu nechali. Zrovna takovými přáteli bych se nezabývala. Lidé, co myslí jen na sebe nejsou dobrými přáteli, *začne rozumovat.* Já... Mám jen přátelé, o kterých vím, že se na mě nevykašlou a že jsou spolehliví. Každý občas udělá chybu, každý by měl odpouštět, ale chyba, kterou udělali vaši přátelé se neodpouští, *řekne s rukama v kapsách.*
Nami: Nic se neděje...Jen mi to připomnělo dobu, co jsem taky měla svoje sestřičky. Byly jsme čtyřčata a všechny mě postupně, jedna podruhé, opustily nechaly mě tu. Stejně jako moji přátelé*řekla a trochu kysele se pousmála.*Buď v klidu, už je to za mnou, ale blíží se naše narozeniny, takže mě to žere víc než normálně
Ayame: *Bodne jí u srdce. V chování kunoichi zaznamená změnu, která se jí nelíbí.* Děje se něco? Řekla jsem něco špatně? *Zeptá se trochu poplašeně, ale na podobné reakce je zvyklá, hodně ninjů nemá rodinu a když ji potká, jsou potom zaražení.* Já... Nechtěla jsem nic říct, *vykoktá a smutně se podívá na ženu.*
Nami: *Trochu se ponořila do vzpomínek, ale snažila se je zahnat. Začala žít svůj život jinak, konečně smířená s tím, že už se nevrátí.''Tři...au...to bolí''pomyslela si.*Tak to jsi šťastný člověk...*řekla a usmála se na ni. Zase za úsměvem skrývala smutek.''Taky jsem mívala takovou rodinu''pomyslela si a úsměv zmizel. Díky tomu, že se potkala s tímhle dítětem se jí otevřely rány z minulosti. Sanžila se zapomenout a pomalu se jí to dařilo.*
Ayame: *Nevšimne si ničeho háková zaváhání nebo smutek té ženy, takže nic neřeší. Dlouhodobě si však uvědomuje, že je jedna z mála těch šťastných, kteří mají rodinu. Narovná se.* Tři, *odpoví a o bratranci se nezmiňuje, protože s těmi se občas potká, ale nedává se s nimi do řeči.*
Nami: Hm*vysoukala ze sebe. Když se zmínila o sourozencích, trochu ji bodlo u srdce a měla pocit, jakoby ji narvali do korzetu a ten utáhli jak jen to šlo.*Kolik máš sourozenců...?*Zeptala se jenom tak mimochodem.''Taky jsem kdysy měla sourozence...Teď už mi na světě zbil jenom jeden člověk...''pomyslela si, ale nijak nedávala na jevo, na co myslí.*
Ayame: *Přikývne.* Meiton... Dobrý název, *zazubí se.* Někde jsem to slyšela, ale není možné, aby někdo z mých sourozenců měl toto Kekkei Genkai, *řekne, protože si do puntíku pamatuje, který ze sourozenců má jako Kekkei genkai, jejich techniky, názvy a vlastnosti, slabiny. To byla obrovská výhoda v tom, že má tak velkou rodinu.*
Nami: Jedja...řekla jsem to nahals...no nevadí*řekne na oko mile. Opravdu se netrápí tím, že to řekla nahlas, ale nechtěla dávat najevo svůj chlad.''Je to ještě dítě...''pomyslela si připevnila si Gunbai na záda. Když se jí zeptala na její vlastní Kekkei Genaki, už se neubránila křivému úsměvu.*Meiton...ovládám svoji temnou chakru...*řekla a přivřela oči a trochu naklonila hlavu ke straně. Na tváři pořád milý úsměv.*
Ayame: *Zamračí se, když žena řekne to o Gunbaii, ale pochopí to jako legraci. Podobně štiplavé poznámky totiž zažila už i se svými sourozenci. Jednou jí Hideaki řekl, že ji strčí do komína, ale neudělal to. Proto si usmyslí, že se bát nemusí.* Jak to myslíte...? *Zeptá se.* Že o Yobidashi nestojíte? Měla byste o něj stát? *Zeptá se.* Mimochodem, jaké Kekkei Genkai máte vy? *Zeptá se doufajíc, že se dozví spíš co to Kekkei Genkai dělá než název, protože Kekkei Genkai nemá příliš nastudované.
Nami: *Zamyšleně se podívá na Ginbai.*No, mohla bych s tím někoho přetáhnout a to by moc neuškodilo, takže se s ním samo o sobě nedá útoči. Dokáže však odrazit techiku a poslat ji zpět k tomu, kdo ji použil...*řekla a pak se zadívala na Ayame.''Yobidashi...O to vážně nestojím...''řekla a u toho si vzpomněla na Amica.''Pokud Hideaki donese tu krev nebo tkáň, je tu možnost, že si taky budu moc opatřit Rinnegan.''Pomyslela si a ovládla pokušení se ušklíbnot.*Heee...druhé Kekkei Genkai o kterém toho vím něco víc*řekla a mile, děsivě mile, se usmála.*
Ayame: *Vyslechne její další výklad.* To je pravda, ale útočit se s ním vážně nedá? *Musí se ujistit, protože o gunbaii ví jen, jak vypadá a že pohlcuje techniky, to je asi tak vše, ikdyž na studentku akademie to zatím stačí.* Yobidashi. Je to doujustu, které ovládá různé tvory, později se v uživatelích začne projevovat vnitřní démon. Zatím ale umím jen jednu techniku vztahující se ke Kekkei Genkai. *Řekne.* Ale vlastně, když se zamyslím, členové naší rodiny mají každý jinou Kekkei Genkai, *řekne torchu zamyšleně.*
Nami: Hm? A jaké pak?*Zeptala se. Konečně projevila nějaký zájem o rozhovor. Kekkei Genaki ji zajímala celkově. Jenom se o ně začala zajímat když se naučila techniku, díky kterému mohla čachrovat s geny.*No...vlastně jsem ho koupila na černém trhu...Něco takového normálně asi neseženeš...*řekla aby objasnila slovo koupila.*No...Gunbai není zbraň jako zbraň je to štít...
Ayame: Mám taky jedno Kekkei Genkai, *poznamená a všimne si jejího pohybu, kdy si prohlíží dlaně. Značkám nerozumí, ale tak nějak už nechce vyzvídat. Raději si poslechne řeči o gunbaii.* Gunbai není zbraň? Jak to myslíte? *Zeptá se udiveně, protože zrovna gunbai považuje za velmi silnou zbraň. Docela ji udiví, že se něco takového dá koupit. Potom tedy platí, že ten, kdo je bohatý může být i velmi silný.*
Nami: Já si o tom potřebuju zjistit co nejvíc...Sama sice jedno Kekkei Genkai vlastním, ale vědět pořádné informace jenom o jednom je málo...zatraceně málo...*řekla a mimovolně se podívala na svoji dlaň. Měla tam znočku Meitonu, stejně jako na té druhé. Když se Ayame zmínila o Gunbaii, zatáhla za řetěz. Gunbai se převážil a ona ho pohodlně mohla vzít za rukojeť.*Nikdy bych nevraždila jenom kvůli zbrani, co pořádně ani není zbraň...Koupila jsem ho...*řekla a zadívala se na něj.*
Ayame: Aha, o Kekkei Genkai. To mi bude chvíli trvat, než se dostanu takhle daleko, *řekne a máchne nohou s rukama v kapsách. Kdyby na zemi něco bylo, s radostí a uvolněním by do toho na sto procent kopla. Jenže zem v knihovně byla prázdná a uklizená, s největší pravděpodobností tam byl nedávno někdo na misi.* Omlouvám se za zvědavost, ale... Ten gunbai... *Vypadne z ní.* Jste někde koupila nebo získala? *Slovo získala vysloví tak, aby bylo jasné, že tím myslí zabití jeho původního majitele.*
Nami: Hm, to je dost možné, ale mě nedělá problém někoho urazit, takže ta knížka byla vážně o ničem...*řekla a otočila se na ni. Mluvila nezaujatě a stejně tak se i tvářila. Její postoj byl kliný a vyrovaný, stejně jako výraz, kde ale převádala nezaujatost. Postřehla změnu v jejím chování a trochu se zamyslela. Přecijenom Ayame němal žádný důvod se jí bát nebo se chovat nepřátelsky a asi na to konečně přišla.*O Kekkei Genkai...Nebylo tam nic nového...
Ayame: *Otočí se a připravuje se na nějaké to své filozofování, ale nakonec toho radši nechá.* To říká většina lidí, kteří nechtěj urazit druhého, *řekne a otočí se.* Co to vůbec bylo za knížku? *Zeptá se, ale už to nemyslí jako výzvědy, začíná být přátelštější. Nebaví ji být zlá, ikdyž k sourozencům taková občas bývá. Otázku, o čem kniha byla si nechá pro sebe, protože ženu neustále rušila a tak nemohla číst, proto by ta otázka byla jako do větru...*
Nami: *Nebal tak daleko od místa, kde tu knížku vazala. Popošla tam a trochu napnula řetěz, který jí spojoval s Gunbiem. Vzala knihu do levé ruky a uklidila ji zpět na místo, odkud ji vzala. Kbyby ji tam vrátila pravou rukou, díky řetězu by Gunbai spadl přímo na Ayame a to nechtěla. Mohla by si to špatně vyložit a o to ona nestála. Sice byla flegamtická ale úplně všechno ji nebylo.*Nevadí, stejně to bylo o ničem*řekla i když to pomalu ani nečetla.*
Ayame: Těší mě, Nami, *odpoví.* Omlouvám se, jestli ruším, *řekne ale potom, když si všimne, jak zaklapla knížku.* "Jsem pitomá," *pomyslí si.* "Je tady, aby si něco pročetla a já ji jako děcko otravuji!" *Otočí se a převalí v puse lízátko. Dá si ruce do kapes a rozhlédne se, jestli tu není někdo z jejích sourozenců, aby mohla otravovat zase někoho jiného. Jenže u sourozenců je to něco jiného...*
Nami: *Znovu si odhrnula valasy z tváře, měla si je sepnout do pořádného culíku. Ne si je nechat jenom tak ledabile rozpuštěné. Znovu otočila stránku a když bylo konečně ticho, tak se konečně začala soustředit na text. To však vydrželo jen chvilku, protože potom se jí dívka představila. Pobaveně zaklapl knížku, kterou stejně držela jen jednou rukou.''Nejdřív mě skoro obviní, že chci zaútočit na vesnici a pak je takhle přátelská...No, leze mi na nervy''pomyslela si, avšak s milým úsměvem.*No, těší mě...Já jsem Nami...*řekla na na cviklu ji stiskla ruku. Byla to opravdu jenom chvilička, protože její dlaně a prsty byly studené jako led a ona tím nerada děsila lidi.*
Ayame: "Hm, to by mě zajímalo, jakýho idiota potkala." *Pomyslí si a podívá se směrem ke koši, kde je teď tyčka od lízátka.* "Viditelně tu jen čte," *pokrčí nad tím rameny a přemýšlí, co říct teď. Chytne tyčku lízátka, aby moc nešišlala ani ne drmolila, a podrží lízátko v ruce.* Mimochodem, jsem Ayame, *představí se nakonec a podá dívce ruku.*
Nami: Nebo taky ne*řekne ledově i přes svůj úsměv. Dívčina náhle nabitá sebejistota se jí moc nelíbila. Přišla si sem v klidu číst a zatím to dopadlo takhle. Rozhlédla se po knihovně a pár metrů od ní spatřila to, co hledla. Byl to nenápadný odpadkový koš, stejně nazaujatě jak se chovala, tam hodila tyčku od lízátka. Naštěstí se trefila přesně. Pohled zase přesunula ke knížce a začala si číst.*Už jsem tu byla a zatím s tím nikdo neměl problém
Ayame: Ne, ale možná bych to stihla někomu sdělit dřív, než by se vám to povedlo, *ušklíbne se a jakmile zjistí, že si z ní žena jen dělá dobrý den, zamračí se.* Ale s tímhle, *ukáže na gunbai* se po Kiri neprojdete bez povšimnutí. *Dá si do pusy lízátko a rukou ho přesune do levého koutku. Pro změnu si ruce dá z boků na hrudník, křížem.*
Nami: *Rozkouše lízátko a otočí stranu. Periferním viděním, ale i podle toho, že pozbala zvuk rozbalujícího lízátka pozanala, že to děvče taky jedno má. Tak si všimla, že i ve způsobu jak mluví, tak jejího postoje už není tolik patrná nervozita. Vytáhla tyčku z pusy a držela ji v ruce, dál četla. Když ale Ayaneme vyslovila svoji otáku, zvědavě se na ni podívala.*A kdyby ano, myslíš, že mě dokážeš zastavit...?*Zeptala se se zvědavým úsměvem. Pořád se v klid opírala o regál a nechystala se udělat nic jako první. Nenáviděla boje a tohle vyslovila bez přemýšlení*
Ayame: *Sáhne do kapsy a všechen ten stres z ní opadne během deseti vteřin.* Aha... A co tu děláte? Chcete zničit vesnici? *Zeptá se a vytáhne si taky lízátko.* "Nějak moc lízátek, ne?" *Pomyslí si, když si vzpomene na den, kdy byla s Hideakim na střeše u brány do vesnice. Bylo to hodně nedávno. Povzdychne si. Dlouho už nepotkala někoho z rodiny. Nikdo nebývá ani doma.*
Nami: *Vezme knihu do levé ruky a pravou za doporvodu chrastění řetězu. Prvou rukou si vytáhne lízátko z pusy a podívá se na něj.''Už je jen poloviční...No nevadí, mám jich pořád víc než dost...''pomyslela si a přitom se jen trochu pousmála. V kapsách od volných kraťasů jich měla asi ještě devět.*Máš pravdu, nejsem...*řekla a nezaujatě zívla. Pak si dala lízátko zpět do pusy. Od setkání s Hideakim, který jí dal lízátko, trpěla lízátkovou mánií. Nijak jí to nevadilo, sladké měla ráda a navíc po něm ani nepřibírala na váze.*
Ayame: *Všimne si lízátka v koutku úst ženy.* "Lízátka lízaj i padouchové," *pomyslí si a je dál nervózní. Přešlápne.* Vy nejste z této vesnice, že ne? *Zeptá se a dá si ruce v bok, čímž si zvýší sebedůvěru. Pořád ji ale deptá chování té kunoichi.* "Dělá to schválně jen mně nebo se tak chová ke všem? Může být vážně tak moc nebezpečná?" *Hlavou se jí honí tolik myšlenek, že je tak nesnadné je všechny zahnat, až je Ayame nechá být tak, jak jsou.*
Nami: *Nezaujatě čte text knihy, který stejně moc nevnímá, takže si z toho nic moc pamatovat nebude. Stejně nezaotočí stránku a lízátko se znovu přesune do druhého koutku úst. Začníná se trochu nudit, ale nenapadá jí nic lepšího na práci. Zvedla pohled od knížky a podívá se na dívku. Připadá ji nervózní ale nevím, čím to je. Sama si nepřipadá nijak hrozivě, tak nechápe, proč se chvá zrovna takhle.*Áha...*řekne jen a pohled sklopí znovu ke knížce.*
Ayame: *Jakmile zachrastí řetěz, cukne sebou, protože si myslí, že se žena už chystá ji zabít. Ráda by zavřeštěla, jenže teď má knedlík v krku. Jakmile však žena promluví, trochu ji to uklidní. Její hlas se jí zdá klidný a vyrovnaný. Přesto si pořád myslí, že žena takto mluví jen kvůli tomu, aby se nebála před svou smrtí, aby nebyla tak na pozoru.* O - Omlouvám se... Já... Nechtěla jsem vás jaksi... Vyrušit... *Vykoktá a naprázdno polkne.*
Nami: *Trochu pozvedla ruce s knížkou a díky tomu zachrastil řetež u jejího zápěstí. Drhou rukou, levou si odhrnula vlasy s obličeje. Uý dávno byly pryč ty časy, kdy se jí kvůli tomu smáli a dokonce ji i šikanovali. Už dávno nebydlela v Kumo a už dávno neměla nikoho, kromě Keisukeho, kterého stejně viděla jen hrozně málo. Díky tomuhle pochodu myšlenak ji trochu poklesla ramena, ale nazapomněla číst, i když text skoro vůbec nevnímala. Díky tomu si taky všimla dívčiny, která stála kousek od ní a zíra na ni. Ani nezvedla pohled od knížky a zeptala se ji.*Potřebuješ něco...?
Ayame: *Všimne si zprvu jen úchopu zbraně, kterou tu žena má.* "Hm, co je to za zbraň?" *Pomyslí si a jakmile spatří gunbai, jako by ji někdo oznámil, že její rodina byla vyvražděna. Tuto zbraň zná, vlastnil ji ten Madara Uchiha, o kterém se ve škole učili. Zastaví se těsně před ženou a nohy má jako přimražené k zemi, nehýbe se a zatají dech při pohledu na tu zbraň. Mlčí a doufá, že majitelka této zbraně tu není, aby zabíjela. Další starostí bylo, jak asi umí zacházet se zbraní.* "Teď by tu měl být spíš někdo, kdo umí taijutsu," *pomyslí si a sáhne na zadní kapsu, ve které má zbraně. Asi těžko by se s nimi bránila proti této ženě, ale byl to spíš instinkt.*
Nami: *Jednou rukou držela knížku a druhou rukou si sundala ze zad Gunbai. Opřela se o regál a zaujatě cumlala lízátko. Nejdřív se podívala na obal knihy a pohladila ji po hřbetu. Byl to takový zvyk, sama nevěděla proč to dělá. Pak knihu otevřela, prolistovala ji a u toho zhodnotila styl psaní.''Hm, není to špatné...''pomyslela si a vrátila se na začátek. Přehodila si lízátko z jednoho koutku do druhého a pustila se do čtení.*
Ayame: *Zvedne hlavu od čtení, protože jí obrovská kniha stejně pořád vyklouzává z rukou. Přitom si všimne nějaké ženy, která kolem ní prochází. Začne si ji měřit pohledem, odhadovat, proč tam je, protože doteď jí tu nevídala. Zaklapne knihu, protože se chystá zeptat té ženy, mladé ženy, mimochodem, odkud je.* "Stejně je asi odtud, když ji sem pustili branou i do knihovny," *pomyslí si, vstane ze židle a bez váhání dojde k ženě.*
Ayame: *Zvedne hlavu od
Nami: *Po chvilce našla knihovnu a to jenom díky nápisu. Chvilku se před ní zastavila a přemýšlela. Přecijenom to byla knihovna v Kiri a ona přemýšlela, jestli tam vůbec může vlíst. Pak nad tím jenom pokrčila rameny a vešla do vnitř. Potichu zavřela dveře, aby případně někoho nevyrušila od čtení. Pak se na chvilku zamyslela, co vlastně chce číst. Nakonec se rozhodla si přečíst cokoliv o Kekkei Genkai. Pustila se do hledání onoho oddělení. Při tom bezděky prošla kolem nějaké dívky. Nakonec ho našla a vybrala si nenápadnou, celkem starou knihu.*
Ayame: *Chytí knihu o Konoze pevněji a začne dokonce i přemýšlet o tom, co se v knížce píše. Zdá se jí, že přemýšlení u ní není nebezpečná činnost, ikdyž to její sourozenci často říkají. S oblibou ji všichni provokují. Nejvíc by jízlivé poznámky asi věřila Shinovi, jejímu desetiletému bratru. Ze čtení knihy ji vytrhne zrovna tahle zajímavá úvaha o sourozencích.* "Sakra, musím na ty otravy pořád myslet? Snad to bude lepší, až zesílím," *pomyslí si, ale nemyslí to vážně. Často totiž myslí na to, koho má radši, jenže to je spíš podle nálady a podle toho, s kým se kdy pohádá. Znovu se nakonec položí do čtení knihy.*
Nami: *Znovu zavítala do Kiri. Neměla vůbec v plánu zjišťovat jestli Hideaki má nějaký ten vzorek. Ne, že by na to nezapomněla, nebo že by neměla zájem, ale prostě ji to nestálo za ty nervy. Neměla vůbec v povaze se nad něčím nervovat, nebo někam spěchat. Na zádech měla upevněný Gunbai a od toho vedl nenápadný, ale pevný řeťez k jejímu pravému zápěstí. V puse měla lízátko, který se zájmem cumlala. Blížila se ke knihovně, protože měla větší náladu si číst, než zalíst někam do baru.*
Ayame: *Jako vždy nemá co dělat. Alespoň tentokrát se proto vydala do knihovny, aby se podívala na pár spisů a přečetla si něco o vesnicích. Zatím toho moc neví, takže se zeptá knihovnice na nějakou knihu, ve které by se mohla něco dozvědět. Knihovnice nic neví a tak se Ayame vydá hledat něco, co by ji mohlo i bavit. Překvapil ji totiž, že ten chlapec... Nomi, jak si později vzpomene, ví o zkoušce v Kirigakure. Ten chlapec ví i o šermířích v Kiri. Možná o ní ví mnohem víc než Ayame samotná. Ta proto vytáhne knihu o Konoze. Rozhodne se, že dnes si přečte víc informací asi tak o dvou vesnicích, než aby si toho přečetla málo o všech.*
--;;--:
Namine: *rozlúči sa s Nomim,* ja tiež dúfam, že sa ešte uvidíme. Tak niekedy nabudúce. *zamáva mu na rozlúčku a ešte mu venuje úsmev. Dúfa, že sa znova stretnú. Bolo jej s ním príjemne. Jej brat zatial leží dole pod stromom. Zoskočí k nemu a pomôže mu vstať.* Ááále, *pohodí rukou,* kašli na to, *chytí sa jeho trička a pozrie naňho.* Jasne, že idem s tebou, v noci sa sama bojím, *rozosmeje sa a spolu odídu do klanového sídla.*
Shin: *zničeho nic dostane pěstí, zavrávorá a spadne dolů ze stromu* Sestři, za jaký kunai? *zeptá se nechápavě a stále mile, uvidí jak nomi odchází tak mu jen zamává a podívá se zase na sestřičku a chytne se zahlavu* nějak mě rozbolela hlava, půjdu domů jdeš semnou nami? *zeptá se*
Sairentoshi Nomi: *Dívá se na ty dva jak se kočkujou a jen se směje.* -Tak tohle je asi sourozenecká láska. No.. Už mi je trochu líto, že nemám sourozence.- *Dál se na ně dívá a pak si uvědomí, že už by měl rychle jít do vesnice, jinak by ho už nepustili.* Ehhmmm.. Lidi.. Poslyšte.. Já už musím jít. Pokud tam nedorazím včas, tak budu stanovat pod širákem, protože kage si ustanovil takovou všeobecnou večerku a v určitém čase se zavřou brány a nikdo už pak nejde ven ani dovnitř, takže se omlouvám.. Musím jít. *Usměje se a seskočí ze stromu a zamává.* Snad se ještě potkáme... No doufejme, že se setkáme na chunninských zkouškách. *Ještě jednou zamává a už odchází pryč z vesnice přímo do Kumy.*
Namine: Áno, je v poriadku. Stáva sa mu to často, *povie mu, ale zatají, že by to mohlo byť aj vážne nebezpečné, ak by sa Chomei zmocnil jeho tela. Lenže Nomi nevedel, že Shin je Jinchuuriky a ona mu to moc nechcela vešať na nos. Je z inej dediny, a preto by bolo dosť nebezpečné vynášať takéto podstatné informácie mimo dediny. Mohli by to iné dediny využiť vo svoj prospech. Mohla by sa rozpútať vojna a mojich bráškov by používali ako zbrane.* Nemusíš mať starosti, naozaj je v poriadku. Nepotrebuje pomoc, on sa z toho dostane sám, *v tomto naozaj neklamala, nad Nanabim musel vyhrať len on sám. Nikto iný, len on. Zrazu Shin začne vnímať. Odľahne jej a hneď na to sa zazubí.* Bingo! *skríkne, napriahne sa a Shinovi vrazí skôr, ako vytiahne náplasti z kapsičky.* To máš za ten kunai, *pocíti slabé štípanie na oboch prstoch, a tak si ich vloží do úst a začne ich cucať.*
Shin: Po chvíli rychle zamrká a párkrát i rychle, zatřese hlavou a podívá se nevině na nami a zorničky už má opět v normálu* co se stalo? *zeptá se mile a dívá se nani, neví co se dělo, jediné co ví že na nanabim vyhrál, mérně zvýšená chakra okolo se srovnala do normálu. Slyší nějaké ťukání, jako když voda naráží na dřevo, prohlídne si Nami a uvidí jak ji z prstu teče krev, ihned si z brašny vytáhne náplasti atd.. a začne jí to ošetřovat*
Sairentoshi Nomi: *Když už to jakž takž vydýchal, přiskočí k nim a zeptá se znepokojeně.* Je v pořádku Nami ? Nepotřebuje nějakou pomoc nebo tak ? *Když vidí Nami, jak mává před jeho očima a on nereaguje, trochu ho to zaskočí.* Neměli bychom někoho zavolat ? *Podívá se na Nami a pak zpět s Shinovi.* Co teď ? Budeme jen čekat nebo se mu dá nějak pomoct ? *Stále stojí a pozoruje ty dva.* -Co s ním je ? Neomdlel, ale i tak je úplně mimo.. To jsem ještě neviděl.- *Zamyslí se a snaží se přijít na to, co by to mohlo být.*
Namine: H-hej, poč-.. *nedokončí to a už je v jeho náručí. Nestihne sa ho ani poriadne chytiť okolo krku, je v celku zarazená, ale to je dnes skoro stále. Jedno prekvapenie za druhým. A nie vždy je to príjemné. To však neplatilo na to, akým spôsobom ju vyniesol hore na strom. Položí ju na nohy a ona sa rýchlo rozbehne smerom k Shinovi. Už už sa napriahla, že mu jednu treskne za ten kunai, ale vidí, že je nesústredený, a že vôbec nevníma. Preto zabrzdí a ruku stiahne.* Shin? *zamáva mu rukou pred tvárou a zaujato naňho pozerá.*
Shin: *ani neví proč hodil onen kunai, stojí jako zařezaný, lebo nevnímá, není "přítomen", jeho zorničky jsou silně zůžené, a však nanabi ho neovládá. Dohadují se uvnitř, a asi ve chvíli kdy Nanabi vyhrával se to projevilo tím že nachvilinku ovládl Shinovo tělo, teď tedy stojí zařezaný na místě. Hádají se o úplné blbosti a proto je z toho Shin už nanervy, jenže Nanabi ho nechce pustit, mírně se okolo něj i zvýšila chakra*
Sairentoshi Nomi: *Když ho dotáhne ke stromu, tak mě už konečně pustí.* Takže, abychom to nezdrželi, tak udělám tohle. *Vezme Nami do náruče a rychle s ní vyběhne na ten strom, jen ne u místa kde je Angel.* -Páni.. Nečekal jsem, že budu potřebovat tolik chakry.- *Když vyšplhá pustí ji na větev a řekne ji.* Jen jdi.. Já to tu musím trochu vydýchat. *Usměje se a dál klečí a dýchá.* A mimochodem.. Jsi v pořádku ? Není ti nic. *Kouká na kapky krve, které dopadají na větev.* -Proč to udělala ? Akorát tím ublížila sobě ? Ale to nepochopím.. Sourozenecká láska jde mimo mě.- *Dál klečí a těch dvou si až tak už nevšímá.*
Namine: Eh.. Jo no, *poškriabe sa na hlave rukou, ktorou sa nedotýka stromu,* vlastne to neviem, *nahodí zahanbený výraz v tvári, pretože i keď to vie, nie je si sto percentne istá, či by sa jej to podarilo aj dnes. Preto sa radšej robí, že to nevie. Nechce sa strápniť.* Budeš mi musieť dať stupáka, aby som sa na strom vyhupla, *zazubí sa, ale to jej už okolo hlavy presviští kunai, ktorý sa zabodne medzi prsty jej ruky, ktorú má položenú na kmeni stromu, na ktorom ešte doteraz Shin stál.* T-to.. T-t-to.. To čo si si dovolil?! *maximálne prekvapene sa pozrie smerom na svojho brata, ktorý si dovolil ohroziť ju kunaiom,* fajn, bráško.. Toto ti nikdy neodpustím, *prsty spojí a dotkne sa nimi čepele. Pritom, ako sa snaží kunai vytiahnúť z kôry, poreže si oba prsty. Ani necekne, len nepatrne zvraští čelo, keď pocíti jemne ostrú bolesť. Dá sa to však vydržať. Váha, či má kunai hodiť smerom k nemu alebo si ho nechať. Rozhodovanie, ale netrvalo dlho, kunai zahodila kamsi do kríkov, aby ho bolo ťažké nájsť. Pozrie sa na Nomiho a potom na Shina,* Teraz budeš pykať! *chytí Nomiho za ruku a ťahá ho k druhému stromu.*
Shin: Sestři už zas? *zeptá se a přskočí na druhej strom, přitom se namice mezi prsty kterýma se opíra o strom zabodne kunai* Proč seš pořád taková *jemně se mu podlomí kolena ale není to skoro poznat, spíš jako kdyby se jen zhoupla vět.* "nanabi stichni" *okřikne se v mysli na matatabiho a sleduji oba jak stojí ještě u toho prvního stromu*
Sairentoshi Nomi: Já se tě nemám na co ptát Nami... Není nic co by mě o tobě zajímalo. Vím, že nejspíš žiješ zde. Jsi na akademii a máš zájem o můj koníček. *Usměje se.* Takže nemám žádné otázky na tebe. *Po tom co uslyší co řekla se zastydí, protože to spíš myslel jen tak z legrace, bojovat se mu moc nechtělo, na tož z geninem. Pak uvidí, co chce Nami udělat a tak ji tedy podpoří. No dobrá... Takže předpokládám, že po stromech běhat umíš že ? *usměje se na ni a přijde k ní blíž.* Neber to hlavně ve zlém. *Mluví na Shina.*
Namine: *Jeho slová pochopila tak, že on sám jej už nič nepovie. Má sa pýtať. Mala toľko otázok, ale nešlo jej vysloviť ich. Dosť ju však prekvapí, keď Nomi vyzve Shina na súboj. Celkom ma tá predstava pobavila. Shin s katanou? Uchechtne sa, pretože ho v živote so zbraňou v ruke nevidela. A ešte k tomu s ňou bojovať? Možno to vie, to však ona v túto chvíľu netušila. Tešila sa na to, na to menšie predstavenie. Lenže jej brat jej radosť pokazil.* Chuuninske skúšky?! Tss.. *zasyčí. Ako keby sa jej vysmieval. On už bol genin a ona stále na akadémii. Zamračí sa naňho a zvolá:* Srab! Bojíš sa, čo?! *provokuje ho a pomaly sa rozbehne ku stromu.* Hééj, Nomi, poď mi pomôcť zhodiť ho dole! *smeruje svoj prenikavý hlas na Nomiho a pritom sa zákerne usmieva.*
Shin: *Dívá se na oblohu a opět je nějak nevnímá, poté však na něj houkne Nami a už chce něco říci, jenže dotoho začal mluvit nomi, počkám tedy až se vymluví* Nami, nechceš si to nehcat spíš na chunninské zkoušky? už jsou za rohem *řeknu protože se mi s klackem opravdu bojovat nechce*
Sairentoshi Nomi: *Když už vše pominulo, trochu se nad tím usmál, protože mu to přišlo jako něco skvělého.* Takže z teorie ti povím ještě něco, kdyby si měla zájem. Ted už ti neřeknu nic. *Usměje se na ni a pak se podívá Shina potom co Nami na něj promluvila.*Mě to vadit nebude, ale tak určitě se nemohu srovnávat se shinobiem. *Usměje se nad tím a pak dodá.* Ale pokud chceš. Tak tam prosím utrhni nějaké větve, protože jak vidím, tak jsi bez katany. *Čeká a pak se podívá na Nami.* Pokud ještě někdy budeš potřebovat pomoci, rád ti pomohu. A věřím, že senseiovi vytřeš zrak tím co budeš umět. *Usměje se na ni a pak už jen čeká.* Takže.. Rozhodnutí je na tobě.
Namine: *Keď sa dozvie, že sa pri tom dá zraniť, jednoducho len pootvorí ústa. Veľké prekvapenie však dá na sebe poznať až keď sa Nomi k nej priblíži a chytí ju zozadu za ruky. Dosť nervózne sa pousmeje. Nie že by jej to bolo nepríjemné, ale nič takéto nečakala. Dostane sa s jeho pomocou do správneho postoja a už len cíti, ako sa ich prsty prepletú. Jej ruky boli v tom čase celkom studené, takže jej bolo dosť príjemné cítiť teplo jeho ruky. Ak by bola staršia, možno by to s ňou aj niečo spravilo, možno by sa niečo ozvalo. Ale v tomto veku to moc nevnímala. Jemne sebou cukla, keď jej pomohol rýchlo vytasiť katanu. Bolo to také rýchle, nečakané a ešte k tomu rovno sek. So záujmom hltala každé jeho slovo. Bola totálne fascinovaná. Teraz nasledovalo zatasenie katany do pochvy. Uvolnila ruku, ktorú jej držal, aby mu nebránila v pohyboch a nechala sa viesť jeho rukou. Pozorovala čepel katany, ako sa pomaly prechádza po naších rukách a na konci sa stráca v pochve. Bola celá počarovaná týmto momentom, až na chvíľu prestala dýchať. Rýchlo sa však spamätala, keď ju Nomi pustil a už necítila teplo na rukách.* N-nie, myslím, že mi to stačí. *rozpačito sa usmeje a hlavu nasmeruje k Shinovi, ktorý je na strome a pozoruje ich.* Shin, tak poď sa predviesť ty! Nepochybujem, že v teórii si dobrý, ale.. si taký dobrý aj v praxy? *snaží sa ho vyprovokovať.*
Shin: *nějak nevnímal, mluvil na něj nanabi, apoté zaslechl co říká, pootevřel oko a podíval, uviděl jak ji drží a všechno, s jemným zavrčením je dál sledoval, hlavně Nomiho* "achjo toto je otrava, když tu jen sedím a nemám se jak zapojit, asi bych měl radši jít ať je tu neobtěžuji" *koluje mu v hlavě a sledujeje, po chvíli se podívá pootevřenýma očima na nebe* "ach to je krásné" *pomyslí si a už ho zase začne obtěžovat Nanabi stím že chce ven, takže se mi skříví obličej a snažím se ho nějak zklidnit*
Sairentoshi Nomi: No.. Ano.. I to se stalo. Ale existuje na to jednoduchý trik. *Přijde k ní zezadu a chytne ji ruce. Nohou ji pomůže se dostat do správného základního postoje. Jednu ruku ji dá podél těla, ale nepouští ji, nýbrž si proplete prsty s jejími.* Podívej. Základní vytasení. *Ruku ji navede k pochvě a hned z tasení pro vede sek, který by zvládl rozříznout břicho.* Tak.. Tohle se používá když je protivník nezkušený a rovnou běží s katanou nad hlavou. A teď je tu finta na zasunutí. *Vezme tu druhou ruku ve které má propletené prsty. Druhou rukou udělá krouživý pohyb katanou a dá ji za tělo. Nyní katanou čepelí jede po té druhé ruce, tak že oba cítíme hlad té oceli. Když se špička dostane na konec našich rukou, uvidíš, že špička sama zapadla do pochvy a já jednoduše zastrčím katanu do pochvy.* Tak a takhle se to nauč rychle a budeš jako profík. *Usměje se a pustí ji.* Tak co ? Ještě něco chceš vědět ?
Namine: *Všimne si jeho úsmev, preto mu ho oplatí tiež úsmevom a katanu si pritom prezerá. Natiahne ju smerom k oblohe spolu s rukou a sleduje jej lesk. Spustí ruku a snaží sa napodobniť sek, ktorý pred chvíľou predvádzal Nomi. Neodpustí si to, a tak sa nejako nešikovne dostane aj do základného postoju a ešte nešikovnejšie zasunie katanu do pochvy. To v nej prebudí čosi, čo si nevie vysvetliť, ale nenechá sa príliž uniesť. Radšej znova počúva, čo Nomi hovorí, aby mohla hviezdiť na akadémii pred senseiom.* "Mám také tušenie, že sensei ani nebude mať zdanie, o čom budem hovoriť," *uškrnie sa a začuje slovo rýchlosť. Zbystrí ešte viac a tak sa ho opýta otázku, ktorá ju zaujímala:* Keď si sa snažil rýchlo vytasiť a znova zatasiť, nezranil si sa pri tom?
Sairentoshi Nomi: *Usměje se při tom, jak bývá stále ta samá reakce u každého kdo má v ruce poprvé katanu. A pak žasne nad tím jak to vše dobře pochopila.* Ano. Jde o druh Kenjutsu a ano, znám i další taková. Například dalším velmi oblíbeným je takové Kendo. To se zas podle mne zaměřuje pouze na souboj jednoho na jednoho, mezitím co Iaido se hodí proti jednotlivci, ale i proti skupině. *Usměje se a dál pokračuje.* Samurajové ho také využívají, ale to co se učím já mě prostě chytlo více. Navíc. zrychlování vnímavosti a boj se skupinou mi přijde lepší než jen soustředění se na jednoho protivníka. Je ještě mnoho takových druhů, ale tyto dvě by ti měli otevřít oči a vybrat si mezi nima, protože tato dvě zachraňují život. Navíc... O těch ostatních ani moc nevím. *Chytne se za zátylek a usměje se.* A co se týče té rychlosti. Získáš to tedy hlavně tím tréninkem. Já třeba na začátcích nedokázal rychle vytasit a pak zastrčit. A to vše se tam prostě zdokonaluje.
Namine: *s úškrnom pozoruje SHina, ako sa bez problému vyškriabal na strom len pomocou chakry,* "Bráško, keby vieš, že to dokážem aj ja," *pri tejto myšlienke sa na Shina pozerá a len tak sa usmieva. Nomi začne rozprávať a to ju vytrhne zo zmyslenia. Okamžite otočí hlavu smerom k nemu a mierne sa rozkročí. Ruky si dá vedľa tela a občas netrpezlivo hýbe prstami. Pri prvých troch vetách len kývne hlavou na súhlas a pozorne počúva ďalej. Sústreďuje sa však aj na jeho pohyby, ktoré ju tiež dosť zaujímajú.* "samurajský štýl? Tak už viem, prečo to ovláda," *usmeje sa a počúva ho ďalej. Zatiaľ všetko chápe. Keď však začne prezvádzať postoj a seky, trochu poľaví v pozornosti a len udivene pozoruje jeho pohyby,* "páni, môže byť rovnako starý ako Hideaki a už toho toľko vie," *prebieha jej mysľou a nadšene vezme do rúk jeho katanu, ktorú jej podáva. Opatrne vysunie čepel z pochvy a pozrie sa na svoj odraz v nej,* Takže, ak to chápem správne, tak iaido je len jedným druhom Kenjutsu. Poznáš aj nejaké iné? *položí svoju prvú otázku,* z toho, čo si rozprával, som usúdila, že k tomuto samurajskému štýlu je potrebná rýchlosť, však? *položí druhú otázku a katanu vytiahne z pochvy celú.*
Shin: *nevěděl co říct tak radši celou cestu mlčel a když přišli na cvičiště jen si bez problému vyšel po kmenu stromu na větev, přitom má stále ruky v kapsách, na vetvi si sedne a opře se zády o kmen, zavře oči a jen poslouchá, jako vždy je vyšleněn z rozhovoru, ale na to už si zvykl, jak při debatě mezi sourozenci tak na veřejnosti*
Sairentoshi Nomi: *Když tam dojdeme, rozhlížím se kolem a říkám si.* Jo.. Tady to bude fajn. *Vyběhnu na strom a udělám na něm řezy v každé výšce.* Takže Kenjutsu.. Tak co říci ? Rozhodně tedy víš, že se jedná o zacházení se zbraněmi. Je možné používat jiné zbraně než katany, ale katany jsou nejčastější. Já ovládám Iaido. To je jeden ze samurajských stylů. Používání tohoto umění vznikalo společně s kendó a mělo velmi úzkou vazbu. Iaidó jako disciplína je reakcí na nečekaný útok, kdy bylo zapotřebí protivníka likvidovat jedním sekem. Odpovídající způsob použití techniky se vždy užíval v konkrétní situaci v závislosti na způsobu vedení útoku a jeho atributů např. – směr odkud byl útok veden, počtu protivníků, způsobu vedení útoku. Rozkládá se na sadu cvičení, kterým se říká: Kata. *Dám si katanu k pasu.Opravdu rychle vytáhnu katanu a seknu před sebe, otočím se, udělám rovnoměrný sek a zůstanu v postavení Solar Plexus.* Tot je základní postoj. Dokáže se z něj udělat několik kat. *Rychle vrátí meč do pochvy a podá ji Nami.* Prosím. Potěžkej si ji, vytáhni ji a zároveň mi můžeš dávat otázky. *Usměje se a dívá se na ni.*
Sairentoshi Nomi: *Kdy
Namine: Prečo by som mala mať proti tomu niečo? Mám tu brata, takže som si na sto percent istá, že nám nijako neublížiš. Sme dvaja na jedného *uškrnie sa, keď prechádza dverami. Vyjde ako prvá a na nich dvoch čaká pred knižnicou. Nie rovno pred dverami, ale niekoľko metrov od budovy, aby naznačila, ktorým smerom sa vydajú. Obaja sa konečne dovalia a ona sa pomalou chôdzou rozhodne ísť na hlavnú ulicu, kadiaľ sa ide na jedno z miestnych cvičísk. Dúfala, že jej Nomi niečo aj ukáže, preto vybrala cvičisko.* Pýtal si sa ma, prečo sa zaujímam o Kenjutsu? Popravde, nevedela som, čo to je dokým sa sensei o tom nezmienil, *pokrčí ramenami a pokračuje v ceste,* ale keď som sa dozvedela, čo to je, celkom ma to zaujalo.. A zaujala ma aj tvoja katana.. *otočí naňho hlavu a pousmeje sa, pritom jej oči preskočia na katanu a znova naspäť na jeho tvár,* Tiež si myslím, že asi nebudem mať nadanie na Kenjutsu, a vlastne ani neviem na čo som nadavá, ešte sa moc nezameriavam na nič konkrétne.. *znova pokrčí ramenami a trochu sa zahĺby do svojích myšlienok, potom sa však pozrie na Shina a dúfa, že aspoň ten jej niečo k tomu povie.*
Shin: *když o něm Nami začne mluvit, že už má některé knížky přečtené, se rukou mírně poškrábe na pravé straně krku kde má azurové tetování* chybí mi jen jedna mám všechny co sou v knižnici *zabreptá a zadívá se do knih, podívá se na Nomiho když na něj promluví a jen kývne hlavou se společným pokrčením ramen že mu je to jedno a usměje se, vezme si ještě knížku an které je velkej obrázek sharinganu a půjčí si ho, nechá ho však u pracovnice, lebo se sní už víceméně dobře zná a ona chodí domů okolo jejich domu, tak mu to tam nechá, strčil si ruce do kapes a šel za nimi na ulici*
Sairentoshi Nomi: Takže si to ujasníme... Nemáš nic proti tomu, aby ti pomohl někdo, koho si teprve potkala... To se mi líbí bude to zábava. Dál.. Já ti opravdu ukáži a povím jen ty základy. *Usměje se a podívá se na Shina.* Pokud půjdeš, tak to bude rozhodně skvělé, aspoň se přiučíme od shinobia. *Pak jde pomaličku za Nami k těm dveřím.* A jestli se můžu zeptat Nami. Proč se zajímáš o Kenjutsu ? Podle mě musíš mít určitě talent na nějaký jiný styl boje. Je to jen můj názor, tak to neber nějak zle. Jen mě to zajímá. Tád ti pomohu a budu rád pokud se něco přiučíš. A co ty víš ? Možná to ani nebude naposledy co se potkáme. Já tedy nemám námitky. Já jsem připraven. *Vyjde z knihovny a čeká před knihovnou.* Tak co ? Jdeme ? *Zase si poupraví katanu a odfoukne si vlasy z očí.*
Namine: Ja si myslím, že to vôbec nevadí, že sa tu nevieš orientovať a nevieš, kde čo je. Ty pomôžeš mne a my zase tebe. Tak, čo ty na to? *mierne sa rozkročí a dá si ruku v bok pritom, ako čaká na jeho odpoveď. DRuhou rukou jemne ťahá Shina za tričko a tiež netrpezlivo očakávala jeho odpoveď na Nomiho pozvanie. Ak to Nomimu nevadilo, tak mne to nevadilo dvakrát vôbec. Shin bol môj brat, takže som nemala žiadny problém s tým, aby išiel s nami tiež.* A vlastne, *mierne natočí hlavu ku Shinovi a spýtavo sa naňho pozrie, pritom mu jeho tričko už pustí,* mne sa zdá, že ty si tu občas čítal nejaké knihy o Kenjutsu, je to tak? *neuhýňa pohľadom,* takže mi môžeš pomôcť aj ty, *usmeje sa na Shina a pohľadom sa vráti ku Nomimu, na ktorého sa tiež usmeje.* Teraz už len vymyslieť, kam by sme išli, *hovorila to tak sebaisto, pretože dobre vedela, že Shin pôjde s nimi. Poznala ho viac ako dobre.* "Mám to ale šťastíčko," *raduje sa v duchu a vykročí smerom ku dverám, pretože ako pozná Shina, tak jemu bude jedno, kde bude a kam pôjdeme. Nomi zas nevedel, kde sa čo nachádza, takže to ostávalo len na mne,* Fajn, chlapci, najprv pôjdeme do ulíc, a potom sa uvidí, kam nás nohy zavedú.
Shin: *oba je poslouchá a vždy si chvilku rozmýšlí* Mě je to jedno, klidně půjdu, ale připadám si mírně přebytečný *odpoví a poškrábe se zezadu na krku, kde ho šimrá čelenka, kterou má na krku. Začne postupně přemýšlet co by vlastně mohl dělat když se od nich odpojí, jenže ho nic nenapadá a tak zůstává stát*
Sairentoshi Nomi: Já to tu vůbec neznám, takže mě budeš muset vést ty. *Usměje se a podívá se na Shina.* Jistě... Můžeš jít i ty.. Mě vůbec vadit nebudeš a jak vidím tvoje sestra by nejspíš byla jedině ráda. *Pak vrátí pohled k Nami* Ano. Samuraj. Bude to totiž moje zpáteční cesta do mé vlasti.... *Uvědomí si jak mluví a tak změní hlas a zeptá se* A tedy kam chceš jít Nami ? Znáš nějaké cvičiště nebo místo, kde hrozně ráda býváš.. Mohlo by se to totiž hodit i mě. Aspoň by si mě tady provedla a možná bych viděl i nějaké ty památky co jsou tady popsané. *Ukáže tu knihu o historii Kirigakure.*
Namine: *Pozoruje ho, ako odkladá knihy na regále, takže teraz má dostatočný a hlavne dobrý výhľad na jeho katanu, ktorú má za pásom. Jemne džugne do Shina,* už viem, čo chcem od teba na narodeniny, *pousmeje sa naňho a nenápadne nasmeruje ruku smerom ku Nomimu. Prst jej padne priamo ku jeho katane. Keď sa Nomi začne otáčať, ruku stiahne a len sa usmieva.* No ja vlastne neviem o Kenjutsu nič, takže mi budeš musieť začať hovoriť nejké základy a ja sa budem potom pýtať, *odmlčí sa, pretože jeho sen jej trochu vyrazil dych. Ona sama zatiaľ žiadny cieľ nemala. Chcela byť silná kunoichi, ale nič prevratné ju ziatiaľ neuchvátilo za srdce,* takže samuraj? *spýta sa, akoby o tom niečo vedela, ale pravda bola niekde úplne inde.* A čo sa týka miesta, môžme ísť niekde inde, nerada by som dostala zákaz chodiť do knižnice. *zarehoce sa a chytí sa rukou za zátylok. Potom pozrie na Shina,* Bráško? Pôjdeš s nami alebo si to tu chceš dočítať? Mohol by si sa aj ty niečo naučiť, *provokuje ho, pretože vie, že on je zažratý do kníh odmalička, takže toho celkom dosť vie z každej oblasti.*
Sairentoshi Nomi: *Při tom jak se na něj usměje mu trochu poskočí srdce.* Ne..nemáš zač. *usměje se a jde k regálům a tam vrátí ty knihy. Vrátí se k ní a začne povídat.* Řeknu ti cokoliv co ti pomůže. A navíc když se jedná o takový můj koníček jak Kenjutsu. Víš, jednou plánuji se zase vrátit zpátky do Země Železa a naučím se zacházet s mečem jako samuraj. *Poslední věty říká sebevědomě, protože si to opravdu přeji a beru to vážně.* No tak poslyš... Jak vidím, tak té knihovnici by se moc nelíbilo, kdybychom tu rušili povídáním, takže pokud máš nápad kam jít, tak nemám nic proti.. *Pak se podívá na Shina.* Pokud ovšem nebudeš mít ty nebo tvůj bratr námitky. *Pohled mu sjede k zemi a jen se chvíli dívá.* -Hrozně rád bych jí pomohl, ale pokud bych něco pokazil, tak by z toho byly akorát problémy.- *Podívá se opět na Nami a usměje se.* Takže chceš někam jít nebo kašleš na knihovnici a budeme tady. Výběr je jen na tobě. *Opět si upraví katanu.* -Hernajs. Teď už musím i utáhnout ten pásek...- *Dál stojí a čeká. Sem tam se opět podívá na Shina, aby viděl, jestli neudělá nějaké nepřátelské gesto.* -Takže sourozenci jo ? No. To bude zajímavé.-
Namine: *Konečne sa jej uľaví od tej váhy všetkých tých kníh, ktoré sa snažila odniesť ku stolu. Jej jediné šťastie bol naozaj teraz Nomi. Myslela si, že by to mohla odniesť, no nebyť jeho, tak by sa asi po pár krokoch niekde vytrepala aj s knihami. Zranila by sa a určite by tie knihy pri jej šťastí aj poškodila. A tá milá pani knihovníčka by asi z toho dvakrát radosť nemala. Nechcela na to ani myslieť a preto Nomimu rýchlo poďakovala, keď ju zbavil polovice tiahy kníh.* A-arigato, *Milo sa naňho usmeje a vďaka tomu sa už mohla hýbať bez zábran a dokonca aj videla, takže si Shina všimla skôr, než jej to Nomi oznámil.* Bráško, už si si dočítal tú knihu? Vyzerala zaujímavo.. A nie, nerušíš, *natočí hlavu k nemu a potom späť na Nomiho,* Ďakujem, že mi chceš pomôcť, vážim si to. Potrebovala by som len nejaké základné informácie, prípadne niečo ukázať. Ak by ma to zaujalo, tak možno niečo viac, *hovorila, ale stále netušila, čo to Kenjutsu je. I keď na knihách boli rôzne meče, katany. Až pri tom, ako si Nomi popraví katanu a začne jej hovoriť o tom, že by ju naučil zaobchádzať s katanou, domyslí si, o čo vlastne ide.* "Fajn, aspoň nebudem vypadať ako blbka, čo nič nevie," *nahodí trošku čudný výraz v tvári a začne dávať knihy pomaly naspäť,* netuším, ktorá kniha by sa mi najviac hodila, ale verím, že ty mi o tom povieš dosť na to, aby som sa nemusela prehrabávať v knihách, *usmeje sa naňho, keď položí na svoje miesto poslednú z kníh, ktoré držala v rukách,* nechcem ťa zdržovať, takže by sme mohli začať hneď teraz, alebo.. čítaš si vlastne niečo? Nechcem ťa rušiť, ak máš niečo rozčítané, *trochu svoje nadšenie zabrzdí a svoj pohľad smeruje na rukoväť katany. Celkom ju to začína zaujímať. Čaká, kým Nomi odloží knihy, aby sa mohli pobrať mimo regálov,* Tak ma teraz napadlo, ostaneme tu, ale mi to chceš rozprávať niekde inde? *spýtam sa Nomiho, keď vyjdem z regálov a všimnem si knihovníčkin výraz v tvári a prst na perách, ktorý značil, aby sme boli potichu.*
Shin: *povzdychne si když ho Nami nepozná* To ani nepoznš bratra? *zeptá se a usmějese a jemně přikývne na pozdrav Nomimu a poté se podívá co to oba drží za knížky, podívám se a některé názvy a zamyslím se* "odkdy ji tak moc zajímá kenjutsu? To mě napadá že by ta katana měla kažou chvíli dojít" *poté se dostane z myšlenek a zeptá se* neruším? *optal se sice pozdě, ikdyž mu Nami řekne že má jí pryč, stejně udělá pravej opak jako á ve zvyku když se mu saží něco přikázat. Podíváal se znovu na Nomiho a jemně si stoupl z jedné nohy na druhou, štvalo ho jak na něj zíral, tedy spíše na čelenky, ale stále je to součást jeho oblečení a tak se cítil nesvůj.*
Sairentoshi Nomi: *Usměje se a když vidí tu nestabilitu Nami, tak podepře ten sloupec knih a vezme tak půlku z nich.* Dovol.. Pomohu ti. *Když má knihy, dívá se na obaly a usmívá se* No ano.. Rád ti pomohu Nami, ale nevím jestli ti bude stačit to, co ti já mohu říct, takže možná by sis měla některou z těch knih vzít. *Usměje se a přemýšlí.* -No.. Tak kdybych tady měl přátelé určitě by se to jednou mohlo hodit, ale brali by mě, kdybych jim řekl odkud jsem ? No.. Na to teď nemám náladu myslet.- *Opět se podívá na Nami a usměje se.* Ten kdo tu teď je, je vlastně ta osoba se kterou si mluvila než si sem přišla. *Podívá se na Shina a pak na Nami.* Takže... Mohl bych ti teda pomoci jo ? Nebudeš mít nic proti ? Nerad bych se vtíral víš ? Jsem rád ve společnosti, ale pokud o mě společnost nestojí, tak radši zůstávám v ústraní. *Poupraví si katanu na zádech a pak si dá vlasy dozadu, protože mu padají do očí.* -Do háje s těmi vlasy.. Měl bych se nechat ostříhat...- *Pak si uvědomí, že myslí úplně na něco jiného a vrátí se do reálu.* Tak víš.. Pokud máš zájem o zacházení s katanou, mohu ti dát základy Iaita, ale to je tak vše co ti mohu říci, popřípadě pokud by si to chtěla probírat i z jiné stránky než z tréninkové, tak doufám, že ti budu moct pomoci jak jen to půjde. *Podívá se znova na Shina a nechá oči na jeho čelence.* -Páni. Už má čelenku.. Asi bude docela silný, radši si v jeho blízkosti budu dávat pozor, abych jednu neschytal.- *Dál stojí a čeká na odpověď.*
Namine: *Počas únavného prehrabávania sa v rôznych knihách o Kenjutsu rozmýšľa aj nad tým Sharinganom, ale myšlienky naň zaženie, pretože opäť myslí na knižku, ktorú číta brat. Nevidela jej názov, ale tie obrázky boli viac ako zaujímavé,* "Čo to bolo za divné značky na tele toho človeka?" *premýšľa a ďalej sa hrabe v regáloch,* "no nič, vypadá to tak, že sa brášku budem musieť na to spýtať," *v ruke drží už celkom slušné množstvo kníh, je to až prekvapujúce, že sa všetci zmestili do jej malej rúčky. Je však pravda, že teraz cez tú kopu kníh nevidí, ale to jej moc neprekáža. Hodí na vysokú kopu poslednú knižku a chce sa otočiť. Pri tom jemne buchne do chlapca, ktorý za ňu prišiel. Ešte skôr, ako začne hovoriť, ospravedlní sa mu* G-gomenasai, *povie slušne, pretože netuší, do koho drgla. Keď chlapec začne hovoriť, podľa hlasu si uvedomí, že je to ten neznámy.* J-ja som Namine, *odmlčí sa,* Kenjutsu? Vážne vieš veci o Kenjutsu? *poteší sa a trochu sa zatacká pod váhou všetkých tých kníh* B-bola by som ti viac ako vďačná, ak by si mi teda pomohol vrátiť tie knihy späť, *to, že sa ten chlapec ponúkol jej pomôcť s informáciami o Kenjutsu, jej len nahrávalo do kariet. Čo je lepšie ako prečítať si niečo v knihe? Predsa to počuť, vidieť a zažiť na vlastnej koži. Lenže, keď sa otočila, cítila jemný závan vzduchu na svojich odkrytých rukách (akože mala krátke tričko xD) a v tom okamihu sa prestala hýbať. Vedela, že ide o nejakú osobu, ale nemohla hlavou točiť na stranu, ani hore a dole. Ak by však urobila prudký pohyb, knihy by jej spadli a mohla by sama seba alebo aj niekoho iného poraniť, prinajhoršom možno aj zhodiť celý regál, ako sa to minule podarilo jej staršiemu bratovi, Hideakimu. Preto len urobila pomalý, maličký a hlavne opatrný krôčik jednou nohou dozadu, aby si vytvorila lepšiu stabilitu a spýtala sa Nomiho:* Kto prešiel popri nás? *nemala ani len poňatia o tom, že to je jej brat Shin a že stále stojí vedľa nej.*
Shin: *Doprohlédl si obrázky pečetí a vzhledu při užívání a také si pročetl jak ji získat což ho zajímalo nejvíce a také co se děje s tělem při užívání a při získání. Zavřel tedy knihu a postavil se. Šel ji vrátit do regálu který bel hned naproti Kenjutsu a tak viděl jak si to nami prohlíží. Všechny tyto knížky měl už skoro pročtené chybělo mu sotva dvě tří a měl by kompletní regál o kenjutsu zasebou. Přece jenom číst ho bavilo takže neměl problém přešíst nekolik knížek za den hlavně ty které ho zajímaly. Vtom se však u Nami oběvil onen chlapec, chvilku ho sledoval, ale neslyšel moc co říkal, jen nějaké slátaniny. Nevěděl co chce po nami, ale byl zvědavý i přez to že byl o něco vyšší než Nami, stále byl mladší než ona a nechtěl ji něco pokazit nebo vyrušit v něčem včem by neměl. Touha zjistit co ji říká nebo co od ní chce byla silná, opravdu hodně silná, jemně si chytl do zubů pearcing ve rtu, to dělal vždy když silně uvažoval nebo přemýšlel, nami to už mohla znát. No nakonec se rozhodl, že tam půjde. Avšak nohy se mu nechtěli pohnout, něco vněm snad ránilo tomu aby šli knim. Už se mu povedlo udělat jeden krok, avšak ihned udělal ten kro zpátky a zamaskoval to tím že hledal něco v regálu. No nakonec si dodal odvahy a vyrazil kním. Při cestě si dal kapsy do kapes od kalhot. Když po delší cestě došel knim usmál se na oba. Chvilku jen mlčel nevěděl co říct, hned když přicháel si stoupnu spíš více k Nami aby nemusel mluvit hned. Takže mlčel a jen je sledoval.
Sairentoshi Nomi: *Když odpoví Shin ukloní se a řekne* Arigato gozaimasu. *Když uvidí i Nami, tak trochu zpanikaří tak se jen ukloní a sedne si. Začne číst historii o Kiri, protože historie ho fascinovala a rád si přečetl jakoukoliv nebo dokonce i vyhledával různé památky. Při čtení si také všímá míst v Kiri, kde by si mohl jen tak vyjít na procházku. Najednou se dostane ke kapitole o sedmi legendárních šermířích a trochu se lekne když čte co bylo hlavní součástí výběru shinobi.* -Páni.. To museli být opravdu skvělí šermíři, když dokázali porazit i takové dobré shinobi.- *Pak uviděl knihu, kterou četl Shin* -Prokletá pečeť ? Ale co.. To mě až tak nebere.- *Svou pozornost nyní věnoval dívce, která hledala něco o Kenjutsu. Přijde k ní blíž a zeptá se.* Ehhmmm.... Promiňte že vás ruším, ale rád bych ti pomohl, kdyby si chtěla.. Kvůli své rodině jsem v tomhle trochu zběhlý tak možná bych pomohl. *Usměje se.* A mimochodem.. Jsem Nomi a nejsem zdejší, ale to už si nejspíš poznala.
Namine: Ani pozdraviť nevieš poriadne! *začala mu hubovať a prestala mu vlasy strapatiť. Shin si ich upravil a taktiež si na krk uviazal svoju čelenku. Tú som mu dosť závidela, ale bola som naňho aj svojim spôsobom pyšná. Veď to bol môj malý braček,* Moc s tou čelenkou nemachruj, *pousmejem sa a palec pravej ruky si pritlačím ku hrudi* ja ťa ešte predbehnem, mal si len šťastie, *hovorí mu, lenže Shin si ju už nevšíma. Príde nejaký chlapec. Nikde na ňom nevidí čelenku, takže usúdi, že musí byť študent akadémie. Lenže nikdy ho v akadémii nevidela. V jeho veku tam už deti chodili. Nevedela či je odtialto alebo nie, no nič proti nemu nemala. Preto kývla hlavou na súhla a znova sa sklonila k bratovej knižke. Fascinovali ju obrázky, ale dnes tu nebola kvôli tomu. Zdvihne sa zo stoličky a zamieri ku knihovníčke,* Kde, prosím vás, nájdem knihy o Kenjutsu? *spýta sa milo a čaká na jej odpoveď. Ukáže jej presné miesto a moc neochotne sa tam vydá. Predsa len tá knižka, čo čítal brat bola zaujímavejšia. Lenže mala nejakú povinnosť a sensei sa vyhrážal skúšaním. Nemala na výber. Prišla ku regálu a postupne začala vyťahovať knižky, ktoré sa týkali Kenjutsu*
Shin: *Věnoval se pečlivě čtení knížce, zaujaloho téma Prokleté pečetě a nechtěl jen tak přestat dokud to nedočte, vtom se přiřítila jeho starší sestra Namine. Na podzrav ji jen bezduše kývl, ale v tom mu začala rozcuchávat vlasy a tak se zavrtěl aby toho nechala, přitom mu spadla čelenka Kiri na zem s hlasitým cinknutím. Rychle zavřel knížku a zvedl ji, začal si ji uvazovat kolem krku a podívá se na sestru.* Ale nic důležitého *odpoví jí a začne si spravovat rozcuchané vlasy, vtom na ně však promluví nějaký cizí klu, nepotkal ho nikdy ve vesnici ani jako kolemjdoucího a tak se na něj chvilku jen díval a prohlížel si ho, nakonec jen pokrčil rameny.* Mě je to jedne, klidně si přisedni *usmál se na něj a prokřupl si krk, začal opět listovat ve knížce aby našel stránku kde skončil, ale na jedné ztránce uviděl obrázky jak vypadá první stupěň a jak druhý, poté otáčel na další stránky kde byli jiné druhy pečetě a úplně jiné výhody uživatele*
Sairentoshi Nomi: *Při dlouhavém a nekonečném bloudění po vesnici si konečně všiml nějaké budovy, která by možná stála za to.* Kni-hov-na.. *Čte si pomaličku a chvíli stojí před tou budovou.* -Ehmmm... Že bych tam zašel ? Stejně nemám co dělat.- *Po dlouhém rozmýšlení se konečně rozhodne a jde dovnitř..* Páni.. Je to tu obrovské ! *Nebojí se mluvit hlasitěji, protože nepočítá s tím, že by mu ublížili a taky protože ještě nemá čelenku, takže nikdo neví zda je zdejší. Prochází se od regálu k regálu a dívá se na knihy.* Blbost.. Blbost... Blbost... Jop ! Tady. *Sáhne po historické knize o Kirigakure a hledá nějaké místo kam by si sedl. Uvidí nějaké křesla, ale vidí, že u nich někdo je, tak nechce otravovat a tak se jen dál rozhlíží a když už nevidí nic volného, tak vzdechne a skloní hlavu.* A já si to chtěl přečíst... *Říká trochu tišeji.* -Povolili by mi sednout si k nim ? - *Pomalu a opatrně se přibližuje k nim a trochu nervózně se optá.* Ehhmm. Promiňte.. Rád bych si tohle přečetl, ale nikde není místo tak... Nebudu vám tady překážet ? *Usměje se a z nervozity si i dá jednu nohu za tu druhou.*
Namine: *Najedla sa a spomenula si, že sensei hovoril čosi o očných technikách, ktoré dokážu tvoriť genjutsu. Nespomínala si na názov, a tak sa doma ešte poprehrabovala v taške, až kým nenšla ten správny zošit. Nalistovala učivo a tam sa nachádzala malá poznámočka - Sharingan. Niekoľko riadkov nižšie bola ďalšia poznámka - Kenjutsu. Ani jedno slovo jej nič moc nehovorilo, avšak rýchlo si ich zapamätala a zošit odložila. Obliekla si bundu a vykročila z domu preč. Namierila si to rovno do knižnice. Dúfala, že knihy s touto tématikou nebudú požičané. To by bola vážna smola. Vojde dnu a pozdraví knihovníčku miernym úklonom.* Konnbanwa, *knihovníčka sa milo usmiala a rukou ukázala kamsi k regálom,* dnes tu je aj tvoj brat, *nepovedala však či starší alebo mladší. Asi ani sama nevedela, pretože Shin bol mladší odo mňa len o rok a podľa mňa vyzeral staršie. Prikývnem jej a rýchlym krokom prídem ku regálom, kde sa nachádza Shin,* Yo, brásko! *začnem mu strapatiť vlasy,* čo to čítaš? *zvedavo sa k nemu nakloním a čumím do knihy.*
Shin: *Ještě stále neměl co napráci a tak se jako vždy když nic nedělal toulal po vesnici a jeho toulky ho zavedly až před knihovnu. Zastavil se na místě kdepředtím při misi polil kýblem z vodou Hideho* "Mohl bych i najít něco o klanu" *pomyslel si a vydal se dovnit, ihned ho zastavila paní za pultem a pozdravila ho, zeptala se ho jestli jde opět uklízet. On však zavrtěl hlavou a tak ho paní pustila dovnitř. Chvíli chodil v regálech a pak našel něco zajímavého.. Knížku s názvem *"Proletá pečeť"*Oběvil se mu v hlavě název a hned si knížku vzal. Sedl si na nejbližší křesla, byli tam 4 a tak si sedl do druhého zprava a otevřel knížku.*
Itami: ---:---
Itami: *príde sem Itami lebo má oblubu v knihách a keď uvidí knihovničku ukloní sa* dobrý den knihovničko co ste taková smutná ? *povie a pozerá na ňu a ona odpovie* musim to tu tady uklidit a je hodne hodin mé deti se o mne budou bát nemam na to čas *povie smutne* Ale ja to za vás rad udelám *jej sa zmeni výraz a usmeje sa* to jako fakt chlapečku byl bys tak hodnej ? *spýta sa a pohladí ho po lici* Jiste paní klidne jdite domu postrážit své deti *potom mu dá knihovnička kluče* okej zamkni a dones mi kličky kdiž tady bude uklizeno *pozrie na ňu* ano páni *povie a zobere si handričku ktorou začne utierať prach zo stolov z kníh a zabere mu to pomerne dosť času keď sa ale nahýnal za jednou knihou tak omylom sa nadvíhol a celý regal s knihami sa rozsipal na zem* aa sakra *povie a začne ukladať knižky podla názvu a podla kategorie keď je hotový zobere si vysávač a povýsava to tady a nakonec celý vydychčaní si zobere handričku kterou pozmíva porádne okná se vzdychaním to dodela a pak kdiž douklízel odejde a zamkne to tady po delší dobe prišel ku knihovnicinmu bytu ktorý poznal a zaklopal potom vyšla spokojne a vraví mu* dekuju ti moc chlapečku *usmeje sa na ňu a poda jej kluče* to níc pani i nabuduce *odcházi*
-: ^.^ ˘.˘ >.
Ayame: *Dojde do knihovny a rozhlédne se. Na tak velkém místě dlouho nebyla. Zeptá se slečny, kterou potká, kam má jí­t za knihovnicí a po chvíli se ocitne před ní. Sdělí jí, že dostala misi od Mizukage. Knihovnice ji dovede k obrovské polici s knihami a dá ji žebřík. Naposledy ji informuje o tom, co má Ayame dělat a potom si knihovnice odejde pracovat. Ayame se v místnosti ocitne sama. Úzkostně pohlédne na žebřík před sebou.* "To zvládnu!" *Pomyslí­ si, vezme si do ruky hadr a žebřík přiloží k polici. Vyleze po něm a začne odsunovat knihy, vytí­rat prach a vrací je tam zpět. Potom si uvědomí, že bude muset žebřík posouvat. V tom ji něco napadne! Jednu nohu položí­ na polici pod ní­ a druhou nohu má položenou na žebříku. Potom uklouzne a svrhne s sebou několik knížek. I s žebříkem přistane na zemi s rozevřenou knihou na hlavě. Přiřítí se k ní knihovnice, aby se ujistila, že je Ayame v pořádku. Aya se jen podívá do země a začne po sobě knihy uklízet.* Omlouvám se, *Řekne, načež knihovnice odkráčí a Ayame svůj čin napraví dokonale. Až na to, že několik knih přehází. Potom se vrhne na žebřík, několikrát ho posune doleva a potom už má hotovo. Radostně vykročí ke knihovnici, že prach utřela, a že mise je hotova. Ta ji ale řekne, že mise se týká i srovnání­ knih podle jména autora. Ayame vykulí oči, ale nakonec se rozhodne použít i seznam pro srovnávání knih. Pod pí­smenem A je několik rozházených knih. To stejné je i pod B, nejvíc je jich však na mí­stě, kde byly knihy, které strhla s sebou při pádu - písmeno Z. Narovná je a sleze dolů. Žebřík uklidí a konečně jde vesele sdělit knihovnici, že úkol už splnila.
--;;--:
Namine: *vyletí von rovno za Shinom. Toto si nemôže nechať újsť* Shin! Toto si vyhral! *rozosmeje sa, keď je Hide celý mokrý a špinavý od vody* Ďalšia vydarená misia za nami *spolu sa vydajú odovzdať misiu Kagemu*
Shin: *usměje se an nami a vidí jak hide odchází, vytrhne kýbl nami z ruky a rozběhne se za hidem, venku když se hide rozhlíží přez ulici ho doběhne a vyleje mu kýbl se studenou vodou na záda, poté richle zahodím kýbl a stoupnu si ke dveřím knihovny jakoby nic*
Hideaki: Dobre ďakujem vám aj nabudúce vám pomôžem *Usmeje sa, zoberie knižky a ide preč* Majte sa smradi *Vysmeje sa im a odíde*
Namine: Mám sa zas opakovať? Smrad je vedľa mňa *pustí Shinovu ruku a ukáže naňho.* Špióni? Nie, vypadáme na to, že niekoho špehujeme?.. Ak si myslíš, že potrebujeme teba sledovať, tak si na omyle! Nejsi taká SuperStar.. *odfrkne mu a jedným očkom sa pozrie na kýblik plný špinavej vody, ktorý leží pod jedným z okien, ktoré práve ona umývala.* Shin, dnes máš vážne zákerné myšlienky *potľapká ho po rameni ako keby odviedol kus dobrej práce. Rýchlo sa premiestni ku oknu a vezme kýbel s vodou do rúk* Kam mám vyliať tú vodu? *skríkne smerom ku knihovníčke, pritom zamáva na ňu rukou. Knihovníčka ukáže smerom von. Usmejem sa a mrknem na Shina, aby šiel ku Hideakimu.*
Shin: *zamyslíse a podívá se k oknům a uvidí kýbl z vodou a pěnou* co ty na to? *ukáže na kýbl a přitom se podvá na hideho kterej si náš už nevšímá*
Hideaki: *Konečne doupratuje tie knihy a usmeje sa* Phew, to bolo práce *Otočí sa a vyjde z regálu kde uvidí ako sa jeho súrodenci plížia* Čo robíte smradi? *Začuduje sa a prekvapene na nich pozerá* Zase sa hráte na špiónov *Zasmeje sa a ide si ku knihovníčke pre knižky ktoré si odložil*
Namine: *Zrazu počuje rachot. Bol to hluch, ktorý urobil Hideaki pri tom, ako zhodil regál, ale keďže ona bola pri Shinovi, myslela si, že ten hluk šiel od neho, pretože keď sa obrátila, videla ho, ako sa váľa na zemi. Vyprskne do rehotu, a tak nedáva pozor. Drží si tvár v dlaniach a snaží sa ukľudniť aspoň do takej miery, aby jej prestali od smiechu tiecť slzy. Strašne ju pálili oči, ale už bola zvyknutá, predsa len podobné veci so súrodencami zažívala neustále.* Urobiť niečo Hideakimu? *dosť prekvapene sa pozrie na Shina, pretože Hideaki bol z nich najstarší a vždy šikanoval on ich a nie oni jeho. Ale jeho nápad sa jej páčil. Chytí Shina za ruku, aj keď sa trošku hnevala, že si utrel penu do jej trička, ale momentálne sa jej jeho nápad pozdával, takže nemyslela na nič iné.* Čo mu chceš urobiť? *vyzvedá, keď ho ťahá za ruku smerom ku Hideakimu*
Shin: *když na něj nami šplíchne okenu zaxichtí se a lekne se* heej *křikne jen když padá dolů z regálu na kterém ležel, když se zvedne ze země uslyší rachot, zamyslí se pak mu odjde že on nic nezhodil a jde k nami, když k ní příjde vypadá jak okdyby se zajímal o to co dělá a nakonec si do jejího trička utře hlavu od okeny a nevině se na ni podívá* nee-chan podme něco udělat hidemu *navrhne mile*
Hideaki: *Konečne doupratuje regál a ide na další a tam uvidí súrodencov* Čo zase blbnete *Odfrkne a ukludní sa* Vyriešte si to *Ide na další regál ktorý je plný knižiek o Kinjutsu* Hm *Zamyslí sa a jednu začne čítať pri upratovaní* "Vážne zaujímave" *Pomyslí si a odloží ju, ďalej pokračuje v upratovaní a keď ide jednu podať tak omylom strhne celý regál a ten na neho padá* Ou *Poviem skleslo a vyskočí od regálu než spadne, ten sa zachytí o niť na ktorú je upevnený každý regál a Hideaki to s údivom pozoruje, prijde k nemu knihovníčka a vysvetlí mu to, Hideaki postaví regál tak ako mal byť a začne doňho skládať knihy ktoré vypadli*
Namine: *Keď ju jej strarší braček popoženie do práce, odloží knihy, samozrejme si pri tom čo si zmrmle, pretože sa dozvedela pár zaujímavých vecí a bola v tej najlepšej časti. Knihu teda odloží naspäť do regálu na poličku a presunie sa ku oknám. Vezme do rúk handričku a prípravok na sklo. Nastrieka to na okno a následne rozotrie a zotrie. Znova celý postup zopakuje na ďalšom okne až sa postupne dostane ku poslednému. Keď prechádza ku poslednému, prejde okolo Shina, ktorý si číta. Nedáva pozor a ona sa len zákerne usmeje. Namieri naňho okenu a vystrekne naňho jej obsah. Snaží sa udržať rehot na uzde, preto sa rýchlo otočí a priloží si ruku k puse, aby nevyprskla od smiechu, keď vidí Shina s bielou penou na jeho čiernych vlasoch.*
Shin: *povzdychne si když na něj hide cosi žvatlá* "měl by se už naučit mluvit" *pomyslí si aklidí pár knížek, poté najde jednu o zkapalňování svojho klanu a tak se rozhlídne a vyběhne pomocí chakry nahoru na regál kde si lehne aby nebyl vidět a začne si tu knížku číst*
Hideaki: *Po chvíle čítania si vzpomenie že musí upratovať ale chce si tie knihy prečítať tak ich zoberie ku knihovníčke* Chcem si požičať ak môžem, po misii si ich vyzdvihnem *Usmeje sa a ide upratovať, prechádza regáli a uvidí Nami ako si číta a Shina o kúsok ďalej ako tiež číta, facepalm* "Vážne sú moji súrodenci" *Pomyslí si a ide k Nami* Upratuj, nečítaj!! *Zakričí po ňej a potom ide k Shinovi a spravím to isté, potom ako ich naženie do práce sám začne upratovať, vráti sa do svojho regálu a začne knihy ktorá vytiahol dávať znova na miesto*
Namine: *s úsmevom mu odfrkne* Smrad je vedľa mňa *ukáže smerom na Shina a hneď na to sa otoÄčí­ smerom ku dverám od knižnice a vojde dovnútra hneď za Hideakim. Pchal sa pred ňu Shin, ale toho dosť silno odstrčila, takže ešte stihol naraziť do steny. Obaja bratia sa vrhli do upratovania a ona sa zatiaľ rozpráva s knihovnĂ­íčkou, pretože ju knihy dosť zaujímajú.* Niečo o Suitone sa tu nenájde? *spýta sa so záujmom, pretože ich klan je zameraný na suitonové techniky a taktiež sa členovia dokážu meniť na vodu. Knihovnčka ju pošle do jedného z oddelení. Vbehne do oddelenia a tvári sa, že upratuje, ale pritom hľadá nejakú zaujímavú knihu.*
Namine: *s
Namine: *s
Shin: *zamrčí jen na namine která má opět ty svoje poznámky a jne ji upzorní* utři si tvář, máš tam rtěnku *řekne a jde za hidem, poklidí pár knížek a poté si prohlíží co vůbec bere do ruk, občas si přečte i něco málo z úvodu, najde určitou knížku a dojde za hidem* hide? našel sem knížku v které si namalovanej *otevře knížku kde je ilustrovanej cosi jako vlk ale zmutovanej do hrozné příšery*
Hideaki: *Zasyčí na ňu lebo je nervózny* Trvá ti to smrade *Usmeje sa a ide do knižnice, vojde dovnútra, pozdraví knihovníčku* Dobrý Deň, ideme na misiu *Usmeje sa a začne robiť poriadky do regálov, po chvíľke upratovania ho to prestane baviť tak si sadne medzi knihy a začne čítať, dozvedá sa nové veci o Nibim, svojom klane, smrti svojho otca a ďalšie veci ktoré potrebuje vedieť* "Páni v tých kniháh je snáď všetko" *Usmeje sa a číta ďalej*
Namine: *Dovalí sa pomalým krokom pred knižnicu. Obe ruky má za hlavu a na tvári má malý úškrn, pretože zbožňuje, keď na ňu niekto musí čakať. Obzvlášť jej bratia, tým to robí priam naschvál.* Čúús, ohavy. *pozdraví ich a venuje im sladký úsmev. Ruky si zloží pozdĺž tela a vytiahne si lízatko, ktoré si vloží do úst.* Tak čo? Čakáte dlho? *musí sa spýtať túto otázku.*
Shin: *příjde před knihovnu a vidí tu už hideho, tak mu jen kývne na pozdrav a stoupne si vedle něj* namine tu ještě není?
Hideaki: *Prídem sem a čakám na súrodencov* No kde ste *Netrpezlivo na nich čakám*
--: -
Tsukiko: *Ještě chvíli zůstane v knihovně. Hledá totiž něco co Shinwaganu, kekkei genkai, které údajně probudila i ona. Pak se rozloučí s personálem a vydá se k domovu.*
Yumiko: Dobrá.*odsouhlasí. Vstane a přitiskne si pravou ruku slavnostně na srdce.* Slibuju, že jestli ho někdy uvidím, pak se postarám, aby pykal za své činy, jakože se Yumiko Nagano jmenuju!* pronese. Podívá se ven. Před chvílí přestalo pršet. To znamená, že by měla jít. *Teď už budu muset jít. * omluví se. Sebere si svou bundu a vyjde ven. Před vchodem ji čeká překvapení. Po vesnici se prochází člen její týmu Satoru.* Tady jsi! Hledal jsem tě snad všude!* prohlásí mírně naštvaně. Bodejť by nebyl. Je mokrý jako slepice. Evidentně v tom dešti běhal po vesnici a hledal Yumiko. Ta jen mlčí a čeká až Satoru řekne vše co potřebuje. Nesnáší totiž, když mu někdo skáče do řeči. *Máme se okamžitě vrátit. Všichni.* oznámí jí.* Jinak by si Kirigakure mohla myslet, že tu špehujeme a nebylo by z toho nic dobrého. *prohlásí, otočí se na podpatku a vykročí pryč.* Počkej ještě.* Zastaví ho Yumiko.* Stále ještě tu nějací lumpové jsou. Vím minimálně o jednom velmi nebezpečném vrahovi a podle mých informací zatím úspěšně uniká trestu. Vraždí zde nevinné lidi, měli bychom s tím hned něco udělat.* prohlásí Yumiko, přičemž se nehne ani o píď. *Yumiko, ale...tohle je rozkaz...s tím nic dělat nemůžeme.* pípne Isao, který zatím dělal to co vždycky. Neslyšně stál ve stínu Satora. Satoru se na něj podívá překvapeným pohledem, ale pak se vrátí zpátky k Yumiko a kývne na souhlas.* Tak tu nechte jenom mě. Za pár dní vás doženu a vrátím se s vámi do vesnice. Nikdo nic nepozná. *navrhuje. Oba však kroutí hlavou. Nesouhlasí.* To není fér. To není spravedlivé!* zavrčí na ně. Po další chvíli dohadování jí ale nezbude nic jiného než poslechnout. Znechuceně se vydá za svým týmem, ale v duchu si slíbí, že se sem jednou vrátí a slib daný Tsukiko splní.*
Tsukiko: Ani ne, že bych potřebovala,*pokrčí rameny. Pak náhle vstane a udělá znamení ruky pro Henge no jutsu a změní svou podobu na chvíli na toho muže.*Ale pokud uvidíš někoho, kdo vypadá takto, tak ho klidně zab,*řekne a za chvíli se zase změní do sebe.*Je to nukenin, který zradil nejen svou vesnici, ale i všechny, co mu kdy věřili. A vraždí nevinné ženy.*řekne a znovu se posadí. Už neví, o čem dál mluvit.*
Yumiko: *Pozorně dívku pozoruje. Je z ní docela hodně zmatená a je vidět, že dívka ze sebe taky. Neví co si o tom má myslet. Nechat někoho takového chodit po zemi se jí rozhodně nechce. Na druhou stranu...Dívka to pronášela s až překvapivým klidem. Co když si to vymyslela? A teď to ještě vypadá, že změnila názor. Není si jistá tím co by měla udělat. Nechce dělat ukvapené závěry, které by mohly znamenat konflikt mezi vesnicemi. Povzdechne si. Vůbec se jí takové problémy nechce řešit. Sama jich má dost. Ale je kunoichi. A musí se podle toho chovat. Opře si bradu a natočí hlavu. Štve ji, že nemá ani nejmenší tušení, co se dívce honí hlavou. *Potřebuješ něco?* vypustí z pusy obecnou otázku. Chce jí pomoct. Jenže neví jak.*
Tsukiko: Pokud vím, tak ne,*povzdychne si,*ale nepřála bych si nic jiného, než aby to někdo udělal.* Dme se v ní vztek na toho muže, vztek, který se snaží potlačovat. Kdyby tady teď měla jeho hlavu, je si téměř jistá, že by byla schopná ji rozmáčknout rukama jako brouka jen proto, jaké množství vzteku se v ní nahromadilo. Taková ona ale nechce být. Ne, protože tím stejně ničemu nepomůže. Život a lidi okolo ní totiž potřebují více pozitivní energie. Ne jen nenávist. Proto ona nebude nenávistná. Bude přinášet radost a léčit lidská srdce. Tak nějak se propadne do myšlenek a přestane na chvíli vnímat svět, včetně té dívky. Až po chvíli se omluvně usměje.*Promiň...asi jsem se moc zamyslela,*řekne nervózně.*Ptala ses ještě na něco?
Yumiko: *Vykulí oči. Neví, co se jí zdá podivnější. Jestli to s jakým klidem o něčem tak hrozném tak mladá dívka mluví nebo to, že podle toho jak to říká evidentně zločinec utekl trestu. ''To přece nemůže být možné.'' chlácholí se. ''Ale...Na druhé straně...Třeba má něco společného s těmi bídáky, co tu přepadávali pocestné.'' napadne ji. Tak jako tak nechce se jí to tak nechat. Ona by taky nedokázala snést, kdyby ten co má na svědomí zmizení její sestry unikl spravedlnosti. Zvedá se jí z toho žaludek. * A to ho nikdo nepotrestal? Policie? ANBU? Prostě někdo?* zeptá se. *
Tsukiko: No, totiž...on mi zabil matku. A vůbec tady po vesnici vraždí nevinné ženy,*povzdechla si.*A já bych byla děsně ráda, kdyby za to pykal.*Pokrčila rameny. Teď už je to jedno, když se tak rozpovídala. Třeba ho ta neznámá opravdu zabije a ona už se nebude muset děsit, že zase někam přijde, a uvidí tam mrtvolu. "Bídáka jako on stejně nebude škoda," pomyslela si. Pokud si dobře pamatovala, ani neměl žádné známé nebo tak. A jí, ani nikomu z jejího okolí, jeho smrt vadit nebude.*
Yumiko: *Dále poslouchá dívku. Jedna věta jí však uvízne v paměti. ''Ačkoliv si myslím, že už ho někdo za jeho činy zabil. A vůbec mi to není líto?'' zopakuje si větu ještě jednou v mysli, aby se ujistila, že ji slyšela správně. Ještě jednou si malou dívku prohlédne. Od někoho jejího věku by to vůbec nečekala. Ona si v jejím věku v klidu studovala na akademii a tohle by ji vůbec nenapadalo. I když..Možná napadlo. Když byla malá, její starší sestra Chinatsu zmizela beze stopy. Pomyšlení, že by jí někdo ublížil jí denně přinášelo noční můry, kterých se nedokázala zbavit. Pomyšlení, že by sestru už nikdy nemusela najít. Že by ji mohla najít, ale už pozdě. Mrtvou. Zavrtí hlavou, aby ty myšlenky odehnala. Potom jí konečně dojde, že právě tady by mohla získat cennou stopu, po které pátrá. Ať už je to ten padouch, co tu s tou bandou okrádal pocestné, nebo nějaký jiný, na tom nesejde. Za všech okolností je to zřejmě lump.* On....ti něco udělal?* zeptá se opatrně. Neví co se jí stalo. Nechce ji ranit, ani jí připomínat nějaké hrozné zážitky.*
Tsukiko: *Podívá se zamyšleně z okna. Zdá se jí to, nebo pomalu přestává pršet? Usměje se. Nemá totiž ráda déšť. Miluje sluníčko. A vlastně cokoliv, co vysílá pozitivní energii do okolí.*Ale, jednoho muže. Ráda bych se ho zeptala na pár věcí,*pokrčí rameny.*Ačkoliv si myslím, že už ho někdo za jeho činy zabil. A vůbec mi to není líto,*dodá prostě. Geun je pro ni zrádce a kdyby mohla, zabila by ho sama. Tak proč nenechat tuto cizinku, aby to udělala za ni?*
Yumiko: *Jedním uchem poslouchá dívku. Druhým se mezitím porozhlíží po knihovně. Nevidí nikoho podezřelého. Nebo si alespoň ničeho podezřelého nevšímá. Venku už pomalu přestává pršet. Už jen lehce pokapává. Ví, že by měla jít a zjistit nějaké informace. Ví to. Jenže se jí moc nechce. Rozhodne se, že se ještě pokusí něco vyzvědět od té dívky. Pak se projde po vesnici. Bude pozorovat, jestli náhodou neuvidí něco podezřelého. Potom se pokusí vyslechnout nějaké lidi. Tedy pokud budou ochotní jí jakožto cizince něco říct. *A kohopak hledáš?* zeptá se zúčastněně.*
Tsukiko: Já?*podivila se.*Já jsem zdejší. A vlastně tu tak trochu někoho hledám,*pokrčila rameny. Nechtělo se jí říkat, že se přišla podívat, jestli už někdo uklidil mrtvou knihovnici. Natolik té dívce zase nevěřila. Přeci jen, byla cizí. Mohlo být docela dobře možné, že tu je na výzvědech. "Ačkoliv, kdyby zabila Geuna, nebo tak rozhodně by mi to nevadilo," pomyslela si.*
Yumiko: Nó...*začne neurčitě. Rychle začne promýšlet, co by řekla, aby se pokud možno neprozradila. *Naše vesnice taky nemá zrovna nejlepší pověst a stejně tam lidi chodí.* pokrčí rameny a pokusí se změnit téma. O Iwagakure taky nekoluje zrovna nejlepší pověst. Těžko ale říct, která vesnice má horší pověst. Každopádně teď je nejdůležitější, aby získala nějaké informace. Informace o tom, že skutečně všichni ti lumpové byli eliminováni a z té bandy nezbyl ani jeden.* A co ty tu?* zeptá se. V jejím hlase je slyšet nervozita.*
Tsukiko: *Zazubí se na ni.* Já to věděla!* v očích jí to vzrušeně září. Pokud si pamatuje, ještě nikdy nikoho z cizí vesnice neviděla. Ráda by se zeptala na tolik věcí, jenže si není jistá, zda by to nebylo neslušné. Začne tedy opatrně,* a co, že tě kroky zavedly právě sem?*zeptala se zvědavě.*Přeci jenom, naše vesnice a její pověst,*mumlala si pak už hodně tiše sama pro sebe. Jednak nevěděla, zda to je vážně pravda, že se o její vesnici mluví jako o kruté, a jednak i kdyby byla, jí to nikdy nepřišlo. I tak tu byl ale ten zvláštní, neodkladný pocit. Nechtěla navíc tu cizinku nějak nazlobit.*
Yumiko: *V knize už víceméně dočetla všechno, co ji zajímalo. Teď už jen hledí do knihy a čtení jen předstírá. Ve skutečnosti přemýšlí. Měla by získat nějaké informace, zda tu nejsou ještě další lumpové. Ale má smysl vyptávat se malé holky? Ví vůbec něco? A co když pak někomu řekne, že se jí Yumiko vyptávala? Tyhle všechny otázky jí probleskovaly hlavou. Nechtělo se jí se vyptávat. Dokonce ani pořádně nevěděla jak se zeptat a na co. ''Třeba mi něco řekne sama.'' rozhodla se věřit téhle falešné naději. Potom zaslechne dívčin dotaz. Rychle přemýšlí, co by měla říct.* To máš pravdu. *řekne nevzrušeně* Opravdu nejsem zdejší.* Potom si prohlíží dívčin výraz. Čeká, jak dívka zareaguje. A z celého srdce doufá, že se nezvedne a nepoběží to rozhlásit po celé vesnici. Potom se podívá z okna a usměje se své hloupé úvaze. ''Nikam nepoběží. Leje tam jako z konve.'' pomyslí si s úsměvem.*
Tsukiko: *Ještě chvíli jen tak po očku na neznámou pokukuje, pak si ale dodá odvahy a promluví:* Emm... nechci být nezdvořilá,*řekne s jemným ruměncem ve tváři,*ale ty asi nebudeš odtud, že?*Poté, jako by se lekla, co to vlastně řekla, sklopí hlavu a nervózně si kouše pusu.*
Yumiko: *Dál čte knihu, kterou tam někdo nechal. Přestože se do toho silně začetla, občas zvedne hlavu a porozhlédne se po okolí, jestli se něco nezměnilo. Pokaždé zjišťuje to samé. Naproti ní sedí ta samá dívka a něco studuje. Kolem stolečků okolo nich sedí lidé, obvykle stejně začtení jako ony dvě. Sem tam ještě přijdou opozdilci, kteří se chtějí schovat před deštěm. Krom toho je tu celkem ticho. Pak si všimne, že dívka se na ni občas dívá. ''Zajímalo by mě, jestli ví, že nejsem odsud. Asi jo.'' usoudí v duchu. Rozhodne se ale dál dělat mrtvého brouka.*
Tsukiko: Díky,*usměje se, sedne si. Vidí, že ta dívka si chce asi v klidu číst, takže také zaboří nos do knížky. Pročítá ty jednotlivé druhy zbraní, ale po chvíli jí to začne nudit. Mnohem radši by studovala práci z chakrou a techniky, ale sensei řekl "klasifikace zbraní", takže má smůlu. Vzhledem k tomu, že hodlá akademii ukončit co nejdříve, musí se hodně snažit. Čte proto dál, přičemž ale chvílemi pomrkvá na neznámou. Má pocit, že ji tady ve vesnici ještě nikdy neviděla. "Zajímalo by mě, jestli je to vážně cizinka," pomyslí si.*
Yumiko: *Jelikož momentálně nemá co dělat, začne si pročítat onu knihu. Velmi detailně popisuje historii Kiri. Je to celkem i zajímavě napsané. Za chvíli se do toho začte. Tak moc, že si nevšimne ani když k jejímu stolu přijde malá dívenka. Probere ji až její hlas. *Jistě, samozřejmě.* rychle zamumlá. Prohlédne si dívku. Je stejně zmáčená jako ona. Možná ještě trochu víc, od té doby se totiž hodně rozpršelo. Podívá se z okna ven. Řádí tam hromy a blesky a leje tam jako z konve. Poposedne si a opře se lokty o stůl. Pak obrátí pohled znovu do knihy.*
Tsukiko: *Včera ve spěchu pryč zapomněla, že si vůbec nepřečetla tu knihu, kterou měli za úkol nastudovat. Proto dnes i přes tu bouřku venku běží do knihovny, a ačkoliv spěchá, stejně dorazí celá promoklá. Bundu, nasáklou vodou sundá už u vchodu a pověsí ji na věšák. Rozhlédne se kolem, po mrtvé knihovnici ani památky. Pracuje tu už zřejmě někdo jiný, a je tu podivně živo. "To asi tím deštěm," napadne ji. Jen zamumlá pozdrav a rychle najde knihu o Klasifikaci základních zbraní, kterou měla nastudovat. Hledá místo, kam by se posadila. Jediné volné je u stolu naproti stejně zmáčené dívce jako je ona sama.*Ahoj,*pozdraví ji s úsměvem,*můžu si sem sednout?*a ukáže na prázdnou židli.*
Yumiko: *Zrovna nedávno ji poslali na misi poblíž Skryté mlžné. V okolí se ukrývala tlupa banditů, kteří okrádali bohaté kolemjdoucí. Samozřejmě ji sem neposlali samotnou. Dostala tým. Ještě tu ale měli zůstat. Měli za úkol zjistit, jestli je opravdu zneškodněna celá tlupa. Přesněji řečeno byl to její úkol. Zbytek týmu předstíral odchod. Ona tu měla za úkol zůstat a ujistit se, že se nic podobného nebude opakovat. Zašla tedy do Skryté mlžné, která byla poblíž. Teď se jí, ale moc informace získávat nechtělo. Venku lilo jako z konve a ona jako na potvoru neměla deštník. Po tom co chvíli chaoticky hledala, kam by složila hlavu se rozhodla pro knihovnu. Pomalu otevře dveře a vstoupí dovnitř. Když zavírá, všichni si ji prohlížejí. Je celá mokrá. Na prahu se trochu oklepe. Ušklíbne se. Venku zahřmí. Právě začíná bouřka. Unikla jen o vlásek. Potom se podívá po zbytku knihovny. *Dobrý den.* špitne. Potom se pokusí si najít nějaké místo, kde by se dalo sednout. Najde prázdný stůl, u kterého nikdo nesedí. Začne si prohlížet knihu o historii, kterou tam někdo nechal.*
-----: -----
Tsukiko: *Ještě chvíli tam zůstala, než se vydala domů. "Ani na jméno jsem se ho nezeptala," povzdechla si v duchu. To už ale teď nemělo smysl řešit.*
Yashiro: S takovou ránou se možná dostane daleko, ale i tak potřebuje ošetření. Jdu nahlásit nepřítele ve vesnici a popsat ho. Ty běž domů. * Pověděl k dívce, stáhnul kopí a připevnil si ho na záda. Následně se vydal ke dveřím z knihovny, vzal si svoje velké pouzdro a přes střechy budov vyrazil k policejní stanici. *
Tsukiko: *Jen to všechno pozorovala, děsila se kam to dojde. Nechtěla, aby ten neznámý byl raněn a nechápala Geuna. Nechápala nic. Jen tušila, že tohle nedopadne dobře. Vtom se ale Geun, který dostal ránu do ramene, asi vzpamatoval, užil nejspíš Shunshin no jutsu nebo něco takového a vmžiku byl ze dveří... nejspíš si to všechno rozmyslel. Až pak dívce došlo, že celou dobu zadržovala dech. proto zhluboka vydechla a nadechla se, než zamumlala směrem k neznámému*díky...
Yashiro: * Vyslal Chakru do kopí, které díky tomu mohl nechat rozpojit, ale i tak špičku nechal vyletěl dopředu. Prakticky vystřelil kopí dopředu, protože jak se rozpojovalo, nechal napnout ty řetězy a tím kopí prodloužil. Chtěl tak zasáhnout muži, klidně i jen rameno, či bok. *
Tsukiko: *Pomalu se začínala probírat ze šoku a na mysl jí naopak přicházelo, zda nemůže být neznámému nějak užitečná. Došlo jí ale, že těžko. Nebyla připravená na boj.* Co? Já tě nechtěl trefit,*zabručel ale Geun, ten muž, a jako by tam mladík nebyl, otočil se k ní.*Já jen musím zabít Kaninýho spratka.*řekl prostě.*
Yashiro: Máš ve mě katanu, idiote... * Odsekl muži a pohnul se do strany, aby se dostal z jeho zbraně. Přitom se i otočil a udeřil muže zespodu do nosu, takže dotyčný zaklopýtal dozadu. Přitom Yashiro odepnul své kopí ze zad a chytil pevně kopí Tetsuyama do rukou. * Moje zbraň je delší, mám větší dosah, měl bys to vzdát.
Tsukiko: *Přikrčila se za nejbližším regálem. Slyšela toho muže, jak mluví. Po hlase to skutečně byl ten, co zabil její matku.*A co do toho tobě je?*říkal právě. Dívka se schovala ještě víc dozadu. Byla v pokušení vylézt na strop, nebyla si ale jistá, zda by se tam udržela."
Yashiro: * Šel s děvčetem pryč, když zahlédl stín a dostal nepříjemný pocit. Jen se lehce otočil za sebe a viděl, jak jeho směrem míří jakýsi muž a katana. Strčil do dívky tak, aby zaplula kamsi mezi regály a byla, co nejdál od nich. Katana jím následně projela, jenže Yashiro užil Suika no Jutsu, takže nebyl vůbec zraněn. * Po čem jdeš?
Tsukiko: *šla jako ve snách. Kdyby jí teď chtěl někam zavřít nebo někde za rohem zabít, nebylo by to vůbec těžké. Nevnímala totiž kde je, kdo a proč. Tonula ve vzpomínkách, co se v ní zřejmě někdo (otec?) snažil potlačit celou dobu...*
Yashiro: To mě moc ani nezajímá, přednější je tě dostat odsud. * Odvětil jí a pak se k ní sehnul a lehce ji vzal za ruku, aby ji odtamtud odvedl. Neměl dobrý pocit z toho místa a hlavně, vrah by tam stále mohl být. *
Tsukiko: *Trhla sebou, když promluvil. Chtěla mu říct, že je naprosto v pořádku, setřít si slzy a odejít... ale nějak to nešlo. Klesla na kolena, klečela u mrtvé knihovnice a plakala. A střídavě kývala a vrtěla hlavou. Viděla totiž místo té ženy svou matku, viděla úsměv toho muže, kterého včera s Takashimu honila po ulicích, viděla...*Asi vím, kdo to byl,*zašeptala. Knihovnice byla kamarádka její maminky. Kdysi. A Geun...ten muž...zabil její matku. Proč by tedy nezabil i knihovnici?*
Yashiro: * Rozešel se trochu rychleji k dívce a mrtvé, když si všiml, že dívka začala plakat. Stále byl ostražitý, trochu se i kousal do rtu, ale jen trochu. Se zuby jeho klanu nemohl totiž nijak moc, by si pak ještě něco udělal. * Pst, jsi v pořádku? * Optal se dívky, když už byl blíže. *
Tsukiko: *Stále stála jako přimrazená. Náhle, ani nevěděla proč, se jí vybavila vzpomínka na otce, který jí po maminčině smrti vysvětloval, co se vlastně stalo. Tehdy totiž zapomněla část svého života.... a někteří tvrdili, že maminku viděla umírat. Tatínek to ale tehdy popřel... Tak proč? Proč se jí teď náhle začaly vybavovat obrazy muže, temné siluety, bodající do její matky katanou? Znovu a znovu a znovu... Ani si to neuvědomila a z očí jí vytryskly slzy. Zvláštní, když tu knihovnici vlastně ani neznala. Přicházejícího si v tom všem ani nevšimla.*
Yashiro: * Zaslechl spadnutí knihy z police, to klapnutí hřbetu knihy o zem a pak i desek. Vydal se velice pomalu, při čemž jednu ruku měl připravenou na kopí na zádech, k místu, odkud slyšel onen zvuk. Došel až do uličky, kde si všiml dívky, co se ho předtím ptala, a pak mrtvé knihovnice, probodnuté katanou. Zrychlil krok a blížil se k dívce, při čemž se pro jistotu rozhlížel. *
Tsukiko: *Když zaslechla ránu tašky o zem, tak se lekla, že nadskočila div ne dva metry do vzduchu, zavrávorala a shodila jednu z knih na polici za sebou. V hlavě jí šrotovalo, kdo asi to mohl být, jestli se nevrátil náhodou ten vrah, atd. Navíc měla pocit, že tu katanu, kterou měla ona žena v hrudi, nebo spíš hodně podobnou, už zná z dřívějška. Jen si nedokázala vzpomenout, kdy ji mohla vidět.*
Yashiro: * Něco zaslechl z knihovny, výkřik a podivil se. Ohlédl se a raději se vrátil zpátky do knihovny, protože to neznělo, jako křik někoho naštvaného, spíše ten zoufalý. Vstoupil zpět do knihovny a rozhlédl se, nikoho neviděl a nic ani nebylo v ten moment slyšet. Upustil brašnu s katanami, aby na sebe upozornil. *
Tsukiko: *Dívala se zamyšleně za ním. Asi to nemyslel vyloženě špatně, ale stejně ji ta poslední jeho slova trochu ranila. "To víte pane, nejsem velká, životem mučená slečna," pomyslela si, vrhaje za ním dotčený pohled, "jen mi maminku zavraždili shinobi z cizí vesnice a na tatínka se sestrou se chystají taky. Nezažila jsem vaše bolesti. Takže děvče jako já už z principu těžko pochopí ten krutý svět, že?" Nahlas ale neřekla nic. Měl pravdu, byla moc malá a jakoukoliv hádku s ním by stejně prohrála. A navíc...tu byl ten podivný obdiv. Povzdechla si a zašla za roh regálu, aby se podívala po knihovnici. Vzápětí se z jejích úst vydral poděšený výkřik. Knihovnice ležela na zemi, v hrudi zabodnutou katanu, podobnou těm, které onen neznámý před chvílí vybalil. I tak ale dívka poznala, že to není ta samá jako ony. Zírala na tu spoušť, neschopná se pohnout. Alespoň jí ale došlo, proč tu bylo předtím takové ticho...*
Yashiro: Já jsem to udělal proto, abych sestřičku ochránil před rodinou a klanem...ale to děvče, jako ty, asi nikdy nepochopí... * Poznamenal, připnul si kopí na záda, přehodil si popruh od pouzdra přes rameno a chytil jedinou zbylou katanu do volné ruky. Poté vrátil knihu a vyrazil pomalu pryč z knihovny. *
Tsukiko: *Dívala se na něj hned trochu jinak. "Taky mu záleží na rodině," napadlo ji.* Tak vidíte. Taky jste to vlastně udělal pro rodinu...i když asi ne tak, jako jednou já,*řekla trochu zamyšleně. Pak už mlčela. Nechtěla, aby si myslel, že ho chce otravovat, proto se raději vydala hledat dál tu knihu o Klasifikaci...stále netušila čeho.*
Yashiro: Jednoduché. Kdybych se již rozhodl nebýt shinobi, odskákala by to moje mladší sestřička, se kterou by pak zacházeli jako se mnou v dětství. A to raději nabídnu svou kůži, než aby se něco stalo jí. A když už tak musím žít, je třebas si to užívat a dopřávat si to nejlepší. * Odpověděl jí zkráceně a pak sesunul pouzdro na zem a chytil jen ten popruh, aby zjistil, jaké to bude tohle nosit. *
Tsukiko: Když je život shinobi tak težký a bolestivý,*pronesla tedy otázku, oči už zase sklopené, jako by tím chtěla dát najevo, že ho nechce nijak rozzlobit nebo tak,* tak proč ho stále žijete? Proč jste si ho zvolil a teď vypadáte tak spokojeně při pohledu na nové zbraně?* Ta otázka z ní vyšla skoro sama, jako by to ani nebyla ona, kdo ji pokládal. Jenže byla zvědavá. Morbidně zvědavá, někdy. A tenhle neznámý ji zajímal. I tak si ale uvědomila, že to asi vyznělo dost podivně, a tak po menší odmlce dodala:* ...omlouvám se, pokud jsem vás rozzlobila nebo tak, já jen...*zarazila se. Byla zamotaná ve vlastních slovech. "Zatraceně," zanadávala v duchu, přičemž se jí do tváří hrnul ruměnec studu a oči měla stále upřené na zem.*
Yashiro: Klidně se ptej. * Pokynul a přitom začal dávat i ty další katany do tohohle pouzdra. Docela se těšil, až si otestuje ten bojový styl v akci. *
Tsukiko: *Poslouchala, ale nic neříkala. Hlavou jí probíhaly různé myšlenky, až se zastavily u jedné. A ta nešla prostě ven.*Můžu dotaz?*zeptala se, nebyla si totiž jistá, jesti se vůbec na to, na co náhle chtěla má ptát.*
Yashiro: Můj vlastní znak, coby samuraje, co jsem si navrhl. Nechci totiž mít jen ten běžný znak, ale i svůj. Krom toho, to pouzdro na katany se mi bude hodně hodit, i když stejnak si budu zařizovat své zbraně trochu jinak. Jednu katanu tam nesmím dát a ještě mám i to své kopí. * Poznamenal a pohlédl na katanu s Kidō Tsūru a pak na kopí Tetsuyamu. *
Tsukiko: Páni,*vydechla obdivně. Sice moc nechápala, ale ten znak a to všechno, asi musely být známka síly. Přistoupila k jedné kataně a podívala se blíž.*To je nádhera,*zhodnotila prostě. Nevěděla víc už, co říci, jen tam stála, a dívala se.*
Yashiro: Uvidíš... * Poznamenal jen a začal to vybalovat. Po chvilce to byla už jen krabice, ze které vytáhl pouzdro s jakýmsi popruhem na zachycení. To pouzdro bylo na několik katan, přesněji šest. Tři byly rovnou dané uvnitř, další tři ležely Yashirovi na stole, protože si je tam přenesl. Následně ještě vytáhl zvláštní bílou vestu se znakem na zádech. Yashirovým znakem, coby samuraje. * Bezvadný. * Řekl tiše a koukal na tu vestu. *
Tsukiko: V každém životě jsou bolestivé věci,*pokrčila rameny,* a já už nedovolím aby se stalo to, co se stalo mé mamince.*"Už nikdy nenechám nikoho ze své rodiny tak zemřít," pomyslela si ještě "nebudu to jen bezmocně sledovat!" Za chvíli ale její myšlenky rozptýlil příchozí s balíkem.*Copak to je?*zeptala se zvědavě, snad právě ještě kvůli své dětskosti. Dívala se na balíček zkoumavým pohledem.*
BlueBoard.cz ShoutBoard