*Nechápe, ako si mohol Lucifer dobrovoľne vybrať dlhodobý život medzi ľuďmi, hrajúc sa na jedného z nich. Jej stačí tento päťminútový rozhovor a je zrelá na psychiatriu. Vytáčajú ju, otravujú, obťažujú. Čím ďalej, tým viac je presvedčená o tom, že skrývanie sa pred nimi je hlúposť. Keby vedeli, akí sú vlastne slabí, a na koho si dovoľujú, a tým nehovorí len o sebe, ale aj o iných mocných bytostiach, dávali by si na svoje správanie pozor.* Si ešte len decko. *Povie jej jeden z dôvodov, prečo by mala prejavovať úctu. Tipla by, že má tak okolo dvadsiatky a najväčším problémom, ktorý tak asi môže riešiť, je nezáujem nejakého chlapca.* Tras sa. *Povýšenecky a pohŕdavo sa na ňu usmeje.

Prezrie si muža skúmavým pohľadom. Cíti z neho jeho nadprirodzenosť a nielen to. Cíti z neho nebo. To je pre ňu dostatočný dôvod brať ho na vedomie, pretože automaticky vystúpil o niekoľko priečok v jej hierarchii tvorov. * Ty máš potenciál. Cítim to z teba. *Venuje mu ešte jeden pozorný pohľad. V hlave sa mu ozve jej hlas: „Kto si?“ Počká, či od neho dostane odpoveď, ale moc s ňou nepočíta. Na päte sa zvrtne a bez rozlúčky odíde preč.

*Situace i navzdory jeho rozpoložení mu přijde úsměvná.* /Opravdu mi chce někdo, kdo se chová takhle neomaleně, kázat o slušném chování?/ *Na ženu, která ho poučuje se dívá z části nevěřícně, z části pobaveně.*

Máte pravdu. *Drží se vykání, i když mu ona tyká, jako by spolu denně chodili na pivo.*

Lidé, kteří si povídají asi není vhodné poslouchat. Vy tady, ale předvádíte divadlo pro polovinu náměstí. Jste na veřejném místě. Můžu se dívat kam chci a ujišťuji vás, že nemám zájem o tenhle rozhovor, který naneštěstí nejde přeslechnout. *Pokračuje dále v tom, co má na srdci. Na jeho hlase i výrazu ve tváři je patrné, že se skvěle baví. Párkrát mu zacukají koutky. Důležitost a namyšlenost, se kterou se ježibaba prezentuje mu přijde směšná. Tímhle si jeho respekt ani úctu nezíská. Naopak. I navzdory tomu, že ho něco v jeho nitru varuje. Jelikož netuší, co je zač on sám, ani koho má před sebou, nemůže se zařídit podle intuice.*

Možná má špatný den. *Poznamená k dívce s mírným pokrčením ramen.* /O tom já něco vím./ *Pomyslí si, ale nechá si to pro sebe. Pootočí hlavu ke vchodu do stánku, ale má dojem, že se uvnitř nic nehýbá.* /Tohle bude ještě na dlouho./ *Pomyslí si.* /Chce to velkou dávku trpělivosti./ *Spekuluje. Jelikož právě nachází větší zábavu s těmi hašteřícími se ženskými, stočí pohled zpátky k nim.

Nechcete toho dohadování se o zbytečnostech už nechat? *Navrhne jim pokus o smír a koukne z jedné na druhou. Kdyby opravdu netoužil moc potom, poslechnout si budoucnost, patrně by přenechal své místo v řadě oné dívce a šel zařizovat věci na večer.* /Jak tohle dopadne?/ *Nemá ponětí, co jej čeká.*

Nechápu, že lidi mají pořád potřebu se s někým dohadovat. Jak málo jim stačí k vyprovokování konfliktu. Vrátím se do města a hned tohle. „Já ale taky nemám důvod být zdvořilá.“ Opravdu nemám, nebudu milá na někoho chovajícího se takto povýšeně. „Tak když někdo začne tomu druhému tykat..“Tím samozřejmě myslím jí, to ona s tykáním začala. Tak proč já bych jí měla vykat? Nevypadá, že by byla nějak o hodně starší, aby mi bylo blbé jí tykat. Připadá mi, jako kdyby přišla z jiného světa tím svým chováním. Myslí si, že ostatní jí budou prokazovat úctu, když se chová takhle. Ale copak si jí něčím zasloužila? Spíš naopak. Poslední dobou se do města stahují vážně zvláštní lidi. A tahle kreatura přede mnou je toho živým důkazem. Povzdechnu si hlasitě, už mě unavuje. „Už se celá třesu až se dozvím, kdo jsi.“ Samozřejmě, že vím o tom, že se ve městě vyskytují různé bytosti. Dobře, může být jednou z nich, ale i tak to neomlouvá její chování. „Tak ono tvoje chování nejspíš hraničí, takže si toho všímají i ostatní.“ Pokrčím nad tím rameny, že mě vlastně ani nepřekvapuje, že se někdo otočil. Obzvlášť po předchozí větě. To byla úplná vybídka k tomu, aby se otočil. Kdyby se mě někdo zeptal, proč čumím, tak to taky nepřejdu jenom tak a řeknu si k tomu svoje. Podívám se na muže, který stojí pořád otočený směrem k nám. „Samozřejmě, já s omlouváním už přestala. Nemá to cenu, nejspíš je tu někdo podrážděný z toho, co se dozvěděl uvnitř.“ Neodpustím si ještě malé rýpnutí tímto směrem. Vlastně vůbec nechápu, že tam žena ještě pořád zůstává. Nejspíš je to ten typ člověka, který má tohle dohadování rád a tak se jí nezbavím, dokud nepůjdu dovnitř. Což bude trvat dlouho, když vidím, jak řada vlastně skoro nepostoupila.

*Neveriacky na ňu pozrie a má chuť rozosmiať sa takým tým zúfalým neveselým smiechom prameniacim z čistej frustrácie. Tak sa totiž teraz začína cítiť.* Maličká, ja nemám žiadny dôvod byť zdvorilá. Prečo by som to asi robila? K tebe? *Pobavene sa zasmeje.* A pokiaľ viem, nedala som ti povolenie tykať mi. *Ako obvykle, ani teraz ju nenapadne, že v ľudskom svete ju nikto nepozná, a že vyzerá príliš mlado na to, aby si zaslúžila úctu len pre svoj vek. V Pekle to bola samozrejmosť. Každý vedel, kým je, a aké je jej postavenie, rovnako ako aj to, že patrí k prapôvodným démonom, a aj preto si nikto nedovolil odporovať jej, alebo nedajbože drzo papuľovať. Minimálne nie beztrestne.* Pýtaš sa bez toho, aby si mi odpovedala? *Pokrúti hlavou nad jej spôsobmi.* Buď rada, že nevieš, kto som. Lebo keď to raz zistíš, už bude neskoro. *Takisto jej neodpovie normálne a len s vypätím všetkých síl prekoná nutkanie ukázať jej pekelné plamene blčiace v jej očiach. Už teraz je však rozhodnutá, že ju za jej správanie nejakým spôsobom potrestá. Nebude ti žiadny príliš tvrdý trest, len také menšie varovanie. Možno pár strašidelných nočných mor, v ktorých sa jej možno aj ukáže ako vládkyňa pekelnej ríše a živo jej predvedie hrôzy života vo večnom zatratení.* Keďže sa zjavne pasuješ na ďalšieho odborníka na slušnosť, tak by si mal vedieť, že otáčať sa za rozprávajúcimi sa ľuďmi a sledovať ich pri tom, nie je vhodné. *Odpovie mužovi rovnako podráždene, stále viac a viac si uvedomujúc ľudskú nevedomosť. Ako môžu necítiť, že pred nimi stojí stelesnená temnota? Že sa pohybujú na hranici skutočného nebezpečenstva? Že by stačila jedna jej myšlienka, a mohla by skoncovať s ich patetickým pozemským životom? V prípade tejto rasy asi evolúcia zlyhala. Inak si to vysvetliť nedokáže. *

*Vojde do stanu, kde jej zrak hneď padne na veštkyňu sediacu za stolíkom.* Dobrý deň. *Pozdraví sa s úsmevom a sadne si na stoličku pred ňou. Len čo sa usadí, poobzerá sa dookola. Chce sa oboznámiť s prostredím, ktoré na ňu pôsobí značne ezotericky, temne a tajomne.* Veštíte z kariet? *Kývne hlavou ku kôpke, ktorú práve premiešava. Tipovala, že to budú práve oni, a keď nie, tak krištáľová guľa. O čítaní z ruky, z čajových lístkov, či nejakej inej metóde pochybovala, ale to je dané skôr tým, že nie sú také známe a populárne.* Nechám to na Vás. *Dá jasnovidke voľnú ruku v predpovedaní. Nevie sa totiž rozhodnúť, na čo by sa mala spýtať. Iste, existuje niekoľko vecí, ktoré by sa rada dozvedela, ale nezdá sa jej vhodné pýtať sa práve na ne neznámej, nezainteresovanej osoby. Napríklad by rada vedela, či je smrteľná, alebo naopak nikdy nezostarne, lebo už o svojom druhu počula jedno aj druhé. Alebo či môže mať deti, a ak áno, či by jej prekliatie zdedili alebo nie. A hlavne, chcela by vedieť, čo sa stalo so všetkými osobami, ktoré ľúbila, a na ktorých je záležalo, ktoré ale zmizli z jej života, a teraz jej chýbajú. Sú v poriadku? Vrátia sa niekedy? Klamala by však, keby tvrdila, že ju nezaujíma aj jej vlastná budúcnosť. Preto je radšej ticho a nechá na ženu, nech jej povie, čo vidí. Kým tá mieša, premeria si ju pohľadom. Snaží sa odhadnúť, či má skutočne nadprirodzený dar, alebo je to len podvodníčka, ťahajúca z naivných ľudí peniaze. Pokúsi sa sústrediť na svoju intuíciu a počúvnuť ju, čo hovorí, ale moc to nefunguje. Nedokáže svoj šiesty zmysel zapnúť len tak na povel, aj keď jej tichučký, takmer nečujný hlas v jej vnútri napovedá, že by mala pozorne počúvať jej slová a snáď im aj uveriť.*

*Musel by být hluchý, aby nepostřehl to, co se odehrává kousek za ním mezi těmi dvěma ženami, které do sebe pustily zatím, jenom slovy. Ačkoliv má dojem, že ta první, co povýšená a namyšlená by nejspíše nešla daleko ani pro nějakou tu ránu. Jelikož je dosti podrážděný z dnešního špatného dne, nemá náladu poslouchat něčí hádky a ještě tady na náměstí. Neodpustí si pohled, který se na konci změní v pohoršený a znechucený, neboť z toho, jak se to vyvíjí, nemá dojem, že by to mělo tak brzo skončit.* /To se tady opravdu chtějí hádat?/ *Protočí očima, než se otočí zpět, čelem ke stánku. Pak zaslechne nevybíravá slova jedné ze ženštin na svou osobu.* /Vážně?!/ *Pomyslí si naštvaně, protože to jsou další pověstné kapky, které brzy přispějí k tomu, že jeho trpělivost nejspíše brzy přeteče.* /Jedna, dvě, tři, čtyři,.../ *Počítá, než se opět otočí k té, která ho oslovila, protože líbit si to nenechá.*

Mám oči. Nikde nevidím zákaz toho dívat se tam, kam chci, dámo. *Odpoví jí klidně, ale podrážděnost v hlase nejde přeslechnout, protože se o to nijak zvláště nesnaží. Jeho oslovení by se dalo přeložit i významem slova - ježibabo. Ženská se mu líbí, čím dál méně, ale nehodlá dát najevo své obavy či znepokojení, nebo co to cítí, když si ji prohlíží nebo se vyskytuje v její blízkosti.*

Myslím, že je zbytečné se omlouvat někomu, kdo o to nestojí. *Prohodí pak ke druhé ženě, která si vysloužila dost nepříjemné setkání s tou ježibabou.

Jelikož se u stánku nic neděje, zůstane stát otočený čelem k těm dvěma.*

DESIRÉE DEVILLE & GRACE CAMERON

Moc se jí nelíbí, jakým stylem před ní žena mluví o práci, jako by vykonávala něco, co se běžně za práci nepovažuje a k tomu ta její energie, která z ní vyzařuje. Jednoho z toho mrazí. Samozřejmě ji ani na chvíli nenapadne, že by mohlo jít o kohosi z pekla, tak dalece její schopnosti nesahají. Dlaně přitiskne ke stolu ve chvíli, kdy je jí věnován naštvaný pohled, tím svým však ani o píď neuhne. Už bylo dost ustrašeného chování, na které je, zdá se, tahle žena zvyklá. Svou pozornost odvrátí až ve chvíli, kdy se v jejím akvárku objeví víc peněz, než o kolik si žádala. Pokřivená mysl by se mohla o tak štědrou ženu začít velmi zajímat a lhala by, kdyby řekla, že se v ní nic kvůli takové výši nepohnulo, ale nakonec jí jen nevzrušeně poděkuje a pohled stočí ke kamenům, které odsune stranou, aby si odpočinuly a vytáhne karty, čekajíc na dalšího zákazníka, kterým se stane jiná ženština. Okamžitě z ní má pocit, že se v ní skrývá něco smutného. Možná se tak přímo necítí, ale někde hluboko v podvědomí se tam cosi skrývá. Smrt někoho blízkého, někoho opravdu blízkého, skoro jako by to byla její smrt, ale to je přece hloupost, stojí před ní živá a zdá se být i zdravá. Zvláštní. “Dobrý den,” pozdraví, pokyne jí, aby se posadila a při tom se pustí do míchání karet. ”Máte nějakou konkrétní otázku, anebo si jen přejete obecně vědět, co vás čeká?” dá jí na vybranou, má totiž pocit, že se to právě teď hodí.