Cochemská praxe se obtížně prosazuje při veřejně známé statistice 85% dětí svěřených soudy do péče matek a vazby výživného na takto udělenou výlučnou péči (ačkoliv zákon ukládá vyživovací povinnost oběma rodičům). Argumentace soudů, že matka výživu zajišťuje svoji péčí, nezní při zaměstnanosti matky a školní docházce dítěte věrohodně. Stejně tak se obtížně vysvětluje, proč soudy do výživného nezohledňují podíl času, který rodiče při péči o dítě stráví, případně i dopravu k dítěti, která v podmínkách ČR může přesáhnout 1000 km na jednu cestu tam a zpět a která je ukládána výhradně povinnému rodiči.
Místo podpory kooperativních rodičovských strategií, založených na rovnocenném postavení obou rodičů, je asymetrickým rozhodováním soudů jeden z rodičů (matka) motivován prosazovat strategie soupeřící v soudní soutěži o „lepšího rodiče, který získá celý „bank“=dítě +výživné. Zatímco otec bude preferovat rozumnou dohodu (neboť soud mu s velkou pravděpodobností „odebere“ děti, o které doposud pečoval a stanoví legislativně nepředvídatelnou výši výživného), matka má u soudu 85% šanci na svěření dětí do své péče a bonus v podobě výživného. Čím movitější otec, tím více je matka motivována se u soudu domáhat výživného, které není legislativně nijak zastropované a jeho výše závisí jen na šikovnosti advokáta a individuálního přístupu konkrétního soudce. Současně se matka bude bránit střídavé péči obou rodičů, přestože to je pro děti přínosné, protože by přišla minimálně o polovinu výživného.
Za tohoto stavu bude matka uzavření dohody bojkotovat bez ohledu na existenci Cochemské praxe, neboť soud ve svém rozhodování nezkoumá a nezohledňuje, kdo uzavření dohody bránil. Absenci dohody soud zpravidla přejde konstatováním, že rodiče nejsou schopni se dohodnout a další jednání soudu zapadne do modelu stávajících statistik svěřování děti matkám a určování výživného otcům.
Neboť neexistuje žádná legislativní úprava, která by zaběhnutou soudní praxi transformovala do modelů, zachovávající oběma rodičům po rozchodu rovnoprávnější postavení a současně prospívající dětem.
Soupeřící strategie mezi rodiči škodí dětem, prospěch z nich mají advokáti, psychologové, mediátoři, exekutoři. Např. při cca 40 000 rozvodech ročně se lze při ceně cca 10-20 tis. za soudněznalecký posudek dobrat k teoretickému obratu až jedné miliardy Kč. I kdyby soudy znalecký posudek zadávaly jen v 10% případů, pořád se pohybujeme v částce okolo 100 mil. Kč. To už stojí za to, aby zainteresované zájmové skupiny brojily proti demokratizaci stávající soudní praxe. Např. poukazováním na škodlivost střídavé péče, či její podmiňování absolutistickými kritériemi, které je nutné posoudit soudním znalcem. V takovém případě pak matce postačí postupovat dle strategie nedohody.
Zavádění Cochemské praxe bez souvisejících legislativních úprav tak může paradoxně omezovat prosazování střídavé péče, neboť soudy absenci dohody mezi rodiči mohou vnímat jako existenci konfliktu, který střídavou péči vylučuje.
Na svěření do výlučné péče jsou vázány i rodičovské příspěvky, neboť jsou podmíněny soužitím ve společné domácnosti. I při 40% času, které dítě stráví s rodičem v jeho domácnosti, nemá povinný rodič-otec, a to pouze z titulu soudního svěření do výlučné péče matky, na přídavky nárok. Rodič, který nemá v péči dítě, je tak bez ohledu na zákonné úpravy pouhým rozhodnutím soudu přeřazen do kategorie rodičů, kteří sice do systému přispívají, ale právo čerpání jim bylo odebráno. I přesto, že jsou rodiči a o dítě chtějí pečovat a významný podíl času o něj pečují. Tento čas se v důsledku svěření dítěte do výlučné péče druhého rodiče nijak nezohledňuje.
Výživným jednou povinovaný rodič má prakticky jistotu, že výživné bude platit po celou dobu dětství dítěte, neboť v zájmu zachování stability prostředí (soudci rádi používají termíny kotva, ukotvenost v péči matky) soudy režim péče přizpůsobují velmi neochotně a pouze na základě doporučení soudního znalce.
Záludný je institut zvyšování výživného až 3 roky zpětně, které soudy ukládají i při řádném splácení výživného. Pokud má povinný (otec) již další rodinu a děti, nová rodina je pouhým administrativním úkonem soudu zatížena nepředvídatelným dluhem, který v podobě úsporných opatření dopadá i na děti. Sociální problematiku dětí z takto postižených úplných rodin však stát nijak neřeší.
Nesmyslnost stávající praxe stanovování výživného soudy je zřejmá především z ekonomického aspektu. Soudy se musí zabývat každým případem zvlášť. Výsledkem posuzování „unikátních charakteristik každého individuálního případu“ však bývá typizovaná částka zaokrouhlená na tisíce. Náklady na pracovní čas jednoho soudce vysoce převyšují přínos z jeho práce, spočívající v uložení povinnosti rodičům, aby si z FÚ přinesli potvrzení o daňovém přiznání za poslední 3 roky a sdělili jaké vlastní auto a v čem bydlí. Soud většinou nerozhodne při prvním stání a stanovení výživného, které by např. FÚ určil za několik minut spotřebovaných na vyhledání údajů v databázi a dosazení dat do matematického vzorce, trvá několik měsíců. Každý soudce stanovuje výživné individuálně a děti si tak jsou rovny pouze z hlediska formální ochrany u soudu, nikoliv z pohledu výše přiznané částky výživného.
Z pohledu ekonomického i z hlediska společenské nebezpečnosti je nesmyslná praxe zavírání neplatičů výživného do vězení. Na trhu práce je obrovský nedostatek práceschopných lidí. Stát by měl v prvé řadě neplatiče podchytit prostřednictvím sociálních programů s cílem najít pro ně odpovídající uplatnění na trhu práce a nikoliv vynakládat prostředky na represi v podobě odebírání řidičských průkazů a zatěžovat daňové poplatníky náklady na jejich zaopatřování ve vězení.
Systémové řešení vyžaduje legislativní úpravy:
- Zákon o výživném, popřípadě legislativní normu upravující algoritmus stanovení výživného a jejich přenesení na FÚ. Výživné by dle legislativně definovaného algoritmu měly oběma rodičům stanovovat FÚ na základě daňových přiznání a podílu péče. FÚ pak budou moci ze zákona mnohem pružněji reagovat na sociální propady rodičů. Na justici by mělo být přeneseno až vymáhání výživného v případě nesplácení. Tímto způsobem by nedocházelo k znevýhodňování některých dětí vůči jiným jen z titulu odlišné rozhodovací praxe nezávislého soudce.
- Rodičovský příspěvek na dítě by měl zohledňovat podíl péče každého z rodičů, nikoliv být paušálně svázán s výlučnou péči jednoho rodiče.
- Legislativní zakotvení rovnoprávného postavení rodičů v souvislosti s péčí o dítě.
- Preference péče obou rodičů i po jejich rozchodu, je-li to v zájmu dítěte (kontraindikací je dle komentáře č. 14 výboru OSN pro práva dítěte viz https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/treatybodyexternal/Download.aspx?symbolno=CRC%2fC%2fGC%2f14&Lang=en pouze násilí v rodině; mimochodem proč tento dokument není na stránkách MPSV dostupný v českém jazyce?) – za tohoto stavu budou oba rodiče motivováni uzavřít férovou dohodu v zájmu dětí. Argumentace proti střídavé péči jsou založeny na názorech, nikoliv řádně oponovaných důkazních podkladech, které lze dohledat v seriózních medicínských databázích např. Pubmed (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed, zadat např.: „shared custody“). Důkazy vycházejí ze studií napříč kulturami a zohledňují socioekonomický status rodičů. Dokonce i často tradovaný názor soudů, že střídavá péče je možná pouze v případě spolupráce rodičů je vědou vyvrácený mýtus. Kvalita vztahu rodič-dítě, odvíjející se od stráveného času, je významnější prediktor prospívání dítěte, než kvalita vztahů mezi rodiči. (https://www.researchgate.net/publication/316614407_Re-examining_the_research_on_parental_conflict_coparenting_and_custody_arrangements)
- Oficiální metodiky MPSV pro OSPOD (https://www.mpsv.cz/files/clanky/14824/konflikty.pdf) mnohočetně citují australskou psycholožku Jennifer McIntosh (-str. 22, 26, 28, 44 ….), která byla kolegy usvědčena z falšování studie, ve které se snažila prokázat škodlivost přespávání malých dětí u otců. Náhoda, nebo projev protiotcovského systému?
Systémové změny se neobejdou bez:
- Reformy justice – odstranit definitivu soudců, stanovit kritéria jejich výběru včetně psychologického profilu, kariérní řád a sankce (bodový systém?) za prohřešky (časové prodlevy, evidentní projevy libovůle..).
- Nového zákona o soudních znalcích – kritéria pro znaleckou činnost, celoživotní vzdělávání, odpovědnost za křivý posudek
- úpravy zákona o rodině - stačí jediná věta v zákoně: „v nejlepším zájmu dítěte je zachování co nejširšího rozsahu péče obou rodičů“.
- Úpravy exekučního zákona – regionalizace úřadů, odměny exekutorů, převedení exekucí na exekuční úřady
Jakožto volič nepovažuji za až tak podstatné, který politik se s kým stýkal v Rusku a i korupční kauzy v čerpání fondů EU se mne dotýkají pouze vzdáleně. Do mého rodinného života to nijak nezasahuje a nijak to nenarušuje má lidská práva. Ovšem tento stát prostřednictvím feminizovaného MPSV a justice vykazuje protiotcovské tendence, čímž se staví proti rodinám, neboť otec je nedílnou součástí funkční a úplné rodiny. Prosazování zálohovaného výživného, postaveného na myšlence podpory samoživitelů a nikoliv rodin, je jen dalším důkazem této politiky. Aniž by bylo nutné provádět statistické testy, výsledky rozhodování soudů ve věci výživného a svěřování dětí do péče matek nemají oporu v sociologické struktuře obyvatel, je to matematický důkaz diskriminace otců a číselný projev představ státních orgánů, že matka je povolanějším rodičem.
