/Jde po hradě. Zdraví všechny, které potká. Vypadá nervozně. Po chvilce vyrazí z hradu jako uragán./

Dobrá, měj se Guyi. *usměje se k němu a pohledem po pozoruje, dokud nezmizí. Pak teprve, když si je stoprocentně jista, že je pryč, pořádně zakleje. Teď se nijak nevěnuje Freddiemu, jen se posadí na postel a schová tvář ve dlaních. Po pár minutách, které stráví v takovéhle pozici a s povzdechem zvedne a zamíří do druhé místnosti. Jakmile z ní vyjde, je oblečená do nějakého pláště s kožešinou. Bere do náruče malého Hooda a i jeho souká do nějakého teplejšího oblečení. Následně přechází po místnosti a z truhlice vytahuje nevelkou brašnu, která tu byla připravena pěknou řádku dní. A s ní přes rameno a Freddiem v náručí kvapně vyjde z komnat. A zanedlouho zmizí ve spletitých chodbách.*

Rád bych zůstal, ale mám ještě práci.. *Praví a ozve se za zvukem cupitání.*Tak Freddie, nezlob mamču a já se brzy vrátím, abych se s tebou pořádně seznámil. *Věnuje mu úsměv a otočí se zpět k Marian.* Tak tedy se uvidíme později. *Ještě ji líbne na tvář a vypluje z pokoje*

*ten jeho polibek oplatí, jak jinak že ano. Na další jeho slova pouze pokrčí rameny a přijme jeho pomoc na nohy. Přesně v moment, kdy už zase stojí a oprašuje si šaty se z vedlejšího pokoje ozve šramot a cupot dětských nožiček při lezení po čtyřech. A během chvíle je junior ve dveřích, po velké námaze oddechuje a posadí se na zadek, zvědavě sledujíc mámu a toho cizího týpka.*

Pro tebe vše, Marian. *Usměje se na ni a následně ji políbí.* A přece tu nebudeme klečet na zemi. *Prohlásí a postavíí se na nohy, přičemž se zvedáním se omůže Marian*

Děkuji ti Guyi...moc ti děkuji. *vděčně se na něj podívá a věnuje mu další svůj úsměv. A jak ho drží stále za tu ruku/ruce, zpěevní svůj stisk, snad na projev díků.*

Aha.. *Zamumlá v pochopení a usměje se na ni* Pokusím se s ním promluvit, snad to dopadne dobře. *Dodá a zadívá se na Marian*

*párkrát zamrká, snad jako by si projasňovala hlavu a následně se opět usměje.* Vlastně...nad tím, jaké to teď asi bude... *pokrčí lehce rameny, patrně jí nijak nevadí, že stále klečí.* Děkuji... *věnuje mu další úsměv, v jejím nitru to ale dělá ďábelské: Muhehehehe!* Zkoušela jsem přesvědčit šerifa, ale on si sem nikoho nepustí. *zavrtí hlavou a povzdechne si.*

Nad čím přemýšlíš? *Zeptá se jí jemně, když si všimne jejího zamyšlení. Pohladí ji po tváři.* Tak tedy za ním mlžeš jet, klidně bychom ho sem mohli přestěhovat. *Pokrčí rameny, jakoby to bylo to nejlehčí*

To jsem ráda. *pousměje se na něj, očividně nad něčím přemýšlí, je to na ní znát, nejspíš nad nějakým plánem, jak přežít tudletu katastrofu.* O to se neboj. *přikývne s úsměvem.* Otec mi moc chybí...

Jistě, rozumím. *Prohlásí a rozhlédne se po komnatě, následně se pohledem vrátí k Marian.* Vrať se alespoň brzy. *Usměje se*

Před morem žádné stráže netřeba... *zamumlá s povzdechem.* Velmi si cením, tvé nabídky, Guyi... *začne nanovo s dalším úsměvem.* ...ale tuhle věc...bych raději probrala s otcem osobně... *pokračuje pozvolna* ...pak teprve bysme ho mohli navštívit společně... *dodává a vzhlíží k němu.**

*Jen pokývne havou a oplatí jí ten polibek.* V tom případe bych ti rád dělal stráž. *Tak nějak se na ni pousměje.* Není to bezpečné, hlavně když tu zuří mor.. *Podotkne vážně*

Děkuji Guyi. *šeptne a vděčně se na něj usměje a následně ho políbí, proč by taky ne, že ano. Musí získat nějaký čas na to, aby si v hlavě utvořila jistý plán. Jakmile se od něj po chvlce mírně odtáhne, pokračuje v jeho provedení.* To by ale znamenalo, že bych k němu musela dojet... *nadhodí.*

Ano, jistě. Zeptej se otce. Bude to jistější, než-li mu to neříct.. *Usměje se na ni a uchopí rukou s prstenem i tu druhou.* Ne, řekni mi ji až bude tvůj otec vědět. *Praví, ale vypadá to, že si hodně věří s ano*

Guyi... *praví po notné chvíli, stejným tónem, kterým mluvila prve na malé hůdě. U toho zatím končí, ale klesá na kolena, aby byla ve stejné výšce jako on. A než se stihne Guy nadát, už ho drží za tu volnou ruku.* Guyi..já vím, je to ode mne tak hloupé, když už téměř jistě víc, co ti na tuhle otázku odpovím, ale... *na chviličku se odmlčí a na drobný okmažik sklopí pohled k zemi, následně opět pohled vrací k němu.* ..ale musím se zeptat otce... Nevím jestli bude souhlasit a nechci říci ano, pokud si nebudu jistá, že s tím bude souhlasit... *praví nakonec, snad z toho diplomaticky vybruslí.* Ale jestli chceš slyšet odpověď rovnou... *dodá rychle.*

*Pozoruje ji s tím očekáváním a mlčí. Možná ji chce nechat si to promyslet, ale v jeho případě není nikdy nic jasné*

Já...myslím si... *souká ze sebe, nějak neschopna se vyjádřit. Nebo snad neví jak? Každopádně pohledem od něj neuhýbá, upírá ho jen a jen na něj.*

*Pokývne hlavou, jakoby měl úplně stejné myšlenky.* Ano? *Zeptá se s očekáváním a neustále ji pozoruje. Asi si myslí, že hlas se jí láme nad tou událostí*

Ani si nedokážeš představit jak... *broukne s přikývnutím a drobným úsměvem, ano, stále jí ta nevěřícnost z tváře nemizí.* Já...Guyi... *souká ze sebe, patrně absolutně neví jak na to, hlas se jí láme, což by se dalo přičíst k tomu rozrušení.*

*Pozoruje ji s úsměvem, nijak nekomentuje to jjeí překvapení.* Vím, že je to pro tebe asi neočekávané, ale přemýšlel jsem nad tím, zatímco jsem byl pryč... *Dodá, pořád klečí na tom koleni, ale asi ho to nebolí, protože ani brvou nehne(já bych už bolestí utíkala po pokoji).*

*teď jí stoprocentně v duchu běhají nadávky toho nejhoršího kalibru. Tak moc jí to šokuje, že její oči momentálne připomínají dva velké pinpongové...co pinpongové, tenisové míčky! A pusa se jí otevírá do mírného ó. Opravdu je v šoku, nebo šok pouze hraje, aby měla čas na to, aby si stáhla prsten z prstu ruky, které má za zády. A jakmile je bezpečně v záhybu sukní...* Guyi... *vydechne a možná se i usměje, stále se tváří dosti nevěřícně.*

*Potřese hlavou, jakoby se s tím už nějak smířil a usměje se na Marian, ke které zamíří.* Tak tedy, tohle jsem nečekal, ale jednu věc jsem chtěl udělat. *Prohlásí jakmile k ní dojde a následně si před ní klekne na jedno koleno a zašátrá v kapse. Podívá se na ní* Budeš mou ženou? *Optá se a rozevře dlaň, kde sídlí prsten s jakýmsi kamenem, který hází všemožné odlesky barev*

No...rok a půl. *odpoví na jednu z té hory otázek.* Ještě oficiálně nijak. Ty si pořád někde pracoval, takže jsem se neměla šanci dohodnout na jméně...tak jsem mu začala říkat Freddie... *zamumlá a šoupne po podlaze špičkou boty.* Ale jestli se ti to nelíbí, samozřejmě vyber jiné...

Táta, jak, odkdy? *Zamračí se jakoby se snažil zjistit, proč nebo vůbec kdy a jak přišel k synovi.* Kolik mu je? A jak se vůbec jmenuje? *Mluví takovým podivně zastřeným hlasem*

No...no jo... *vysouká ze sebe, sepne ruce za zády a vzhlédne k němu, s trochou ostychu a nervozity. Na tváři jí pohrává takový trochu, co trochu, hodně nervózní úsměv.*

*Asi mu moc nedochází o co jde, protože když Maruš zmizí v jiné místnosti, neustále nechápavě zíra na místo, kde seděla. Vypadá to, že v hlavě má asi hodně myšlenek. Když se Maruš vrátí, ještě nejakou dobu mu trvá než ze sebe dokáže dostat:* Cože???

Otázka by měla znít kdo to je. *broukne a mírně nervózně se na něj usměje.* Miláčku, půjdeš si na chviličku hrát vedle, ano? *pronese takovým tím maminovským hlasem k prckovi.* Maminka si musí promluvit...s tatínkem. *dodá, bere malého zbojníka do náruče, přičemž on jí ruce obtáčí kolem krčku a zvědavě si Guye prohlíží. Takhle Maruš zmizí v přilehlé místnosti a když se vrátí, prcka v náruči nemá.*

*Na pozvání tedy vejde do místnosti. Pohled mu ihned padne na Marian, ale rychle těkne pohledem k tomu prckovi. Přimhouří oči, ale nechápavost nijak nedává najevo* Co to je? *Kývne k dítěti a upře pohled na Marian*

*otočí hlavu ke dveřím, ke kterým doposud seděla zády a tiše si povzdechne.* Tak zlatíčko, je to tady. *zašeptá a líbne prcka do vlasů.* Pojď dál Guyi. *broukne více hlasitě ke dveřím, aniž by se hnula z místa.*

*V nějaké chodbě se zastaví u dveří vedoucích do Marianiných komnat. Na dveře zaťuká* Marian? *Ozve se a vyčkává na nějaké pozvání*

*sedí v jí přidělené komnatě, či jak se tomu tehdá nazývalo. A co má na sobě? Nijak příliš zdobené tmavě šedé šaty. Vlasy má stažené stužkou. Na klíně se jí nachází ono slavné dítě (kterého jsem sakra zapomněla jméno!) a v ručkách otáčí jakousi dřevěnou figurínu.*

*Prochází různými chodbami, Je oblečem celý v černé a kůži jako obvykle. Ruce má založené na hrudi a tváří se znuděně. Nezastavuje se u žádných dveří, ničeho, ale jde takovou normální chůzí, takže může buď jen procházet nebo bloumat.*

Přeji hezký pátek. Mám pro všechny zajímavý návod na výdělek online ZDE: http://goo.gl/9658m Zisky jsou v řádu tisíců denně!!! Je to ověřené a živí tak spousta lidí. Je to ale silně časově omezené! Doporučuji jednat rychle, pokud z toho taky chcete něco mít!

*celkem bez úhony propluje hradem, jen jednou se musí schovat do nějakého výklenku před strážnými. Nicméně dopluje až k oknu, kterým vlezl dovnitř, a tím zase vyleze ven*

*ještě notnou dobu civí na ty dveře, odkud odešel Rob, mimčo si pokládá do klína a ještě dlouho dlouho vysedává a tiše k němu promlouvá.*

No právě. *přikývne* I ty se opatruj. *zamumlá pak, věnuje jí poslední úsměv a pak opatrně, s očima na stopkách, vyklouzne na chodbu. A vydá se zpět tou samou trasou, jakou k jejím komnatám došel*

A čím dřív naberu síly, tím dřív budu doma. *usměje se a sleduje jak odchází.* Dávej na sebe pozor, Robine. *houkne ještě, když už dopluje ke dveřím.*

Nic se mi nestane. Hlavně aby se nestalo nic tobě, nebo malému. *pronese starostlivě a zadívá se na ní* Doufám, že se vrátíš co nejdřív. Teď ale odpočívej, ano? Ať brzo nabereš síly. *mrkne na ní, načež začne couvat ke dveřím*

Nejsi jediný Robine a teď, když ještě řádí to venku...mám o tebe strach... *praví* Samozřejmě že se vrátím, až tohle skočí...ale vrátím. *řekne zcela rozhodně, to políbení mu samosebou oplatí, jak jinak.* Budu čekat.

Ničí mě to, víš? Jsi tady zavřená, obskakuje tě ten pitomec... Vrátíš se vůbec ještě někdy do Knighton Hallu? *zamumlá s povzdechem. Pak se k ní ovšem nakloní a nejprve líbne na čelo prcka, pak políbí Marian* Brzo zase přijdu.

Děkuji Robine. *usměje se na něj, tak nějak...vděčně. Na to, že sír je blb, jen trhá rameny, nijak se nevyjadřuje.* Budu jen ráda, tohle je jako cela. *zamručí, možná trochu nespokojeně.*

*přikývne* Samozřejmě, zastavím se za ním. *odvětí souhlasně* Guy je pitomec, tak je to. *dodá a zamračí se* Brzy zase přijdu a vezmu s sebou návrhy na jména.

*jen zavrtí hlavou, ale vzápětí jí ujíždí zívnutí, tudíž s tím nic moc nenadělá.* Nu, asi máš pravdu. *bere si nazpět juniora.* Děkuju že jsi přišel, je to tu strašné, Guy ke mě nechce pustit ani otce. Mohl by ses za ním zastavit a říci mu že jsem v pořádku? *požádá ho.*

Určitě lžeš. *obviní jí s úsměvem, ale víc to neřeší. Pak odtrhne pohled od prcka a zadívá se na ní* Měl bych jít, protože ty bys měla odpočívat. A navíc by sem někdo mohl přijít. *pronese po chvíli, i když ne zrovna dvakrát nadšeně. Opatrně jí podá prcka nazpět*

Já? Ale vůbec nic, Robine. *zasměje se a pročísne si rozpuštěné vlasy rukou. Celkově vypadá mnohem unaveněji než před tím, očividn jí i krátké návštěvy zmáhají.*

Co tím naznačuješ? *nadhodí, přimhouří oči a těkne pohledem k Marian* Že jsem tlustý? *zabručí s úšklebkem. Pak si sedne na kraj postele, prcka samozřejmě stále chová v náruči*

Šak má být taky po kom. *ušklíbne se a nadále tiše sleduje ty svoje Hoody, pohledem však čím dál častěji těká ke dveřím, jako by z nich měl někdo vybafnout.*

No, hm... eh. *stihne ze sebe jen vydat a vzápětí už má prcka v náruči* Páni, to je tíha. *podotkne, samozřejmě to nemyslí vážně, uculí se a upře pohled na synka*

No...nechceš...nechceš si ho pochovat? *optá se a ani nečeká na odpověď, prostě jen předává prcka Hoodovi, který jestli ho nevezme, tak asi spadne, nu.*